načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak si poradit s hyperaktivním psem - Inga Jung

Jak si poradit s hyperaktivním psem

Elektronická kniha: Jak si poradit s hyperaktivním psem
Autor:

Kniha vznikla na základě osobních zkušeností s výchovou problémového psa. Je plná praktických rad, jak dosáhnout toho, aby bylo únosné každodenní soužití se psem, který je nejen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  288
+
-
9,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 192
Rozměr: 20 cm
Úprava: barevné ilustrace, 1 portrét
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Zuzana Martinová
Skupina třídění: Chov zvířat. Živočišná výroba
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5432-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka, zkušená terapeutka z poradny pro problémové psy, nabízí rady pro majitele hyperaktivních psů. Vysvětluje postupy správné výchovy a upozorňuje na omyly, kterých je třeba se vyvarovat. Kniha vysvětluje, jaké příčiny vedou k problémovému chování psa a poukazuje na fakt, že ne vždy je problém na straně zvířete, ale mnohdy v jejich majitelích. Kniha nabízí rady, jak si poradit s výchovou hyperaktivního psa.

Popis nakladatele

Kniha vznikla na základě osobních zkušeností s výchovou problémového psa. Je plná praktických rad, jak dosáhnout toho, aby bylo únosné každodenní soužití se psem, který je nejen hrozně živý, ale i pořádně nervózní.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Inga Jung - další tituly autora:
Jak si poradit s hyperaktivním psem Jak si poradit s hyperaktivním psem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Inga Jung

Inga Jung

Jak si poradit

s hyperaktivním psem

Jak si poradit s hyperaktivním psem

Máte psa, který je nejen hrozně živý, ale i pořádně nervózní a ze sebemenšího podnětu je vzteky úplně bez sebe? Své běsnění stupňuje, ňafá kolem sebe a je až hysterický? Jsou dny, kdy vás váš čtyřnohý miláček přivádí až na samotnou hranici fyzického a nervového vyčerpání, kdy jste zcela bezmocní a pochybujete o svých chovatelských schopnostech? Pak jste s nejvyšší pravděpodobností majitelem hyperaktivního psa. Nejste v tom vůbec sami, proto nezoufejte! Pomocnou ruku vám nabízí tato knížka, která vám podá mnoho informací o možných příčinách hyperaktivního chování a poskytne spoustu praktických rad, jak jednat s takovým psem v každodenních situacích. Autorka této knížky, Inga Jung, taktéž majitelka psa stejných povahových vlastností, si prožila své a o osobní zkušenosti se s vámi podělí. A nejen to, jako zkušená terapeutka z poradny pro problémové psy vám poradí, jak takovému psovi lépe rozumět, jak ho přivést k většímu klidu, a také vám, jako majitelům, napomůže k větší duševní vyrovnanosti.

GRADA Publishing, a.s.,

U Průhonu 22, Praha 7, 170 00

Tel.: +420 234 264 420, fax +420 234 264 421

E-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

9 788024 754321

ISBN 978-80-247-5432-1


Inga Jung Jak si poradit s hyperaktivním psem Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5902. publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Přeložila Zuzana Martinová Sazba Q point Fotografie v knize Inga Jung, Daniel Jung Počet stran 192 První vydání, Praha 2015 Vytiskl FINIDR, s.r.o., Český Těšín Originally published in German by Kynos Verlag Dr. Dieter Fleig GmbH, Germany, 2014. Kniha byla přeložena z originálu Zappelhunde. Vom Leben mit überaktiven Hunden, vydaného nakladatelstvím Kynos Verlag GmbH, Nerdlen/Daun, Germany. © 2014 Kynos Verlag, Nerdlen, Germany Czech language translation © Grada Publishing, a.s., 2015 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-5432-1 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-9826-4 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9827-1 (elektronická verze ve formátu EPUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Lucin předchozí život . . . . . . . . . . . . . . 7 Deprivační syndrom . . . . . . . . . . . . . . 16 Každý začátek je těžký . . . . . . . . . . . . . 22 Co se to s tím psem jenom stalo? . . 32 Luci zuří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Příčiny a pozadí, předurčenost plemen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Luci nacvičuje sebeovládání . . . . . . . 54 Hyperaktivita a sociální chování . . . 58 Typ A a typ B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Chroupání dobrot jako náhradní činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Jak je to s našimi nároky a přetěžováním psa . . . . . . . . . . . . . . . 74 Kontrola impulzů . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Frustrační tolerance . . . . . . . . . . . . . . . 84 S hysterickým psem v centru města . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Co dělat, když je pes neklidný i doma? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Učím se létat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

Rituály a jasná pravidla chování . . 104

Opravdu jde o dominanci? . . . . . . . 110

S Luci se mi podařilo

udělat průlom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

Jak správně nakládat se strachem 122

Násilí není řešení . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

Také obluda potřebuje lásku . . . . . 136

Začarovaný kruh

tělesného vytížení . . . . . . . . . . . . . . . 140

Síla spočívá v klidu . . . . . . . . . . . . . . . 146

„Slečna Netrpělivost“ . . . . . . . . . . . . . 152

Senzorická dieta . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Luci dnes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

Naši psi jsou jiní – několik

portrétů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

Léky? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

O autorce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 44 Úvod Mám psa, který je jiný než většina psů. Je extrémně vznětlivý a i z nejnepatrnějšího důvodu se rozzuří, až je v  pravém slova smyslu vzteky bez sebe. Pokaždé, když se děje něco zajímavého, čemu by kterýkoli jiný pes, kdyby už byl k  tomu nucen, přihlížel pln očekávání – tam se můj pes rozběsní na nejvyšší míru. Svůj emotivní výstup přitom vystupňuje natolik, že je přímo hysterický. Skáče ze stoje do výšky mých ramen, chňapá zuby za moji bundu a jeho uvřískaný štěkot proniká až do morku kostí. V takových situacích je zbytečné na něj mluvit, neboť se už naprosto nedokáže kontrolovat.

V  této knížce vám chci vyprávět, jak s  mým psem žijeme ve společné domácnosti, jak mnoho jsem toho s  ním díky každodennímu tréninku už dosáhla a jakým způsobem jsme k tomu dospěli. Také ale to, jak jsem se zároveň naučila jeho jinakost v některých ohledech akceptovat a jednoduše z toho udělat klad, protože ani tréninkem nelze všechno změnit.

Nejde tady ovšem jen o  mého psa, nýbrž všeobecně o  psy, kteří jsou neklidnější než většina psů. O psy, kteří na dráždivé podněty reagují silněji, než bychom běžně očekávali. O psy, kteří se neumějí uvolnit, zklidnit, špatně se koncentrují, jako by byli v  neustálém napětí a sami sebe nemají pod kontrolou.

Každý z  těchto psů je přitom jiný, každý

má své individuální silné a slabé stránky, neboť psi se od sebe navzájem liší nejen svou povahou, ale také tím, co prožili, co mají za sebou. Nejsou to jen zděděné vlastnosti, které charakterizují povahu psa, nýbrž také vlastnosti jeho matky, její chování a citlivost na stres, poměry, v nichž žila v době březosti a posléze její štěně v prvních týdnech po narození, stejně jako zkušenosti, které pes sám udělal v prvních měsících svého života. Tady již byly položeny výhybky pro celý život psa. Jde o  jemnou souhru mnoha faktorů, které nakonec rozhodují o tom, jak se bude

pes chovat ve své dospělosti. K tomu přistu

pují ještě fyzické předpoklady, které chování

psa rovněž ovlivňují.

V  této knížce vám chci vyprávět o  svých

vlastních zkušenostech a to jak s mým psem,

tak také se psy, které jsem poznala v  po

sledních letech v  rámci činnosti poradkyně

v  oblasti výchovy psů. Uvedené příklady

přitom zdaleka nepokrývají celou paletu hy

peraktivního chování, neboť každý pes má

navíc svůj vlastní vzorec jednání a vlastností,

které jsou vyjádřeny jeho osobností.

6


Přesto se budu těmito jednotlivými pří

klady podrobně zabývat, protože věřím, že prostřednictvím mého vyprávění všem těm, kdo si nedovedou představit, jak náročný život s hyperaktivním psem je, umožním do této problematiky nahlédnout trochu více. Mým čtenářům současně ukážu, že s  takovým psem nejsou mnohé věci, které se dají s  normálně reagujícím psem zcela běžně dělat, krátce řečeno vůbec možné – nebo mohou být umožněny jen po zdlouhavém učebním procesu vyžadujícím hodně trpělivosti.

Tato knížka by měla rovněž přispět k vět

šímu pochopení a  toleranci ze strany majitelů psů. Podle mé zkušenosti existují mezi námi lidé, kteří hyperaktivního psa vlastní a  vzdor jeho problematickému chování se jej po pár měsících nepokusili zbavit, na

opak, jsou to lidé, kteří se velmi snaží o jeho

adekvátní, správnou výchovu. Mnozí z  nich

se aktivně dále vzdělávají, aby se o příčinách

chování svého psa dozvěděli více a pomohli

mu zvládat všední dny kvalitním fundova

ným výcvikem.

Bohužel u  jiných majitelů psů často na

rážejí na nepochopení, což je vcelku snadné

vysvětlit, neboť kdo sám takového hyper

aktivního psa nemá, ten si vůbec nedokáže

představit, s jakými překážkami je třeba bo

jovat i při úplně nejbanálnějších věcech.

Já sama jsem tomu dříve také nevěřila.

Vždycky jsem si myslela, že každého psa

zvládnu, že u  každého psa stačí jen trocha

schopnosti vcítit se a v každodenním životě

problémy nebudou. A pak přišla Luci... Lucin předchozí život Moje fenka Luci pochází z vrhu australského ovčáka, který byl odchován v  létě 2008 na hospodářské usedlosti našich přátel. Zprvu všechno běželo podle plánu, pak ale nalezla z  celkem osmi štěňat ve správnou dobu nového páníčka pouze čtyři, zbývající čtyři zůstala na statku, protože se pro ně prostě nenašli zájemci. Plynuly měsíce a  ze štěňat

vyrostli mladí psi, kteří většinu času dová

děli na velkém pozemku.

Jelikož je pro tuto rasu psa typická jistá

nedůvěra vůči komukoli cizímu a  velká

senzibilita spojená se sklonem k  ochrani

telství a  teritoriálnímu chování, stejně jako

bleskově rychlá schopnost reagovat, je roz

7


sáhlá socializace a návyk na okolní prostředí v  prvních maximálně 16 týdnech života po narození pro toto plemeno daleko důležitější, než je tomu u  mnoha jiných plemen. Tím, že tito psi nejsou už vzhledem ke svým genetickým dispozicím právě jednoduchého naturelu, o  to větší význam má, aby všechno, s  čím by se mohli v  pozdějším životě setkat – ať už jsou to lidi, zvířata, místa, předměty nebo nejrůznější zvuky –, poznali v  důležité fázi socializace jako něco pozitivního a neškodného.

Tady tomu bylo bohužel tak, že chova

telé chodili do zaměstnání a neměli dostatek

času na to, aby se u  každého jednotlivého

štěněte postarali o jeho optimální socializaci

a navykli ho na okolní prostředí. Kromě toho

se ještě starali o  dva dospělé psy a  vlastní

štěně, kteří rovněž v  této domácnosti žili.

Vždyť se přece nepočítalo s tím, že čtyři ště

ňata nenajdou nové majitele a zůstanou tak

dlouho na statku.

Se štěňátky jednou za týden jezdili do

psí školky a  také podnikli několik výletů do

města, procházeli se s  nimi v  polích a  často

8

Luci se k nám nastěhovala, když jí bylo téměř pět měsíců. zvali domů návštěvy. Tyto snahy by snad u  některých jiných psů stačily, nikoli však bohužel u Luci.

Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že

bych si jedno z těch štěňat vzala k sobě. Mít párek psů nebylo právě podle mého gusta, ani jsem tenkrát neměla na nějaké štěně čas, takže to nepřipadalo vůbec v  úvahu. Srdce však často zavelí jinak než rozum.

Při našich návštěvách byla Luci, která se

tehdy ještě jmenovala jinak, vždycky ta nejdůvěřivější. Šplhala se hostům na klín a  ne

chala se drbat, a  lpěla s  opravdovou odda

ností na naší tehdy čtyřleté fence Peppi. Byla

z  nás skutečně nadšená, což nás nakonec,

když byly Luci už čtyři měsíce a stále o ni ne

měl nikdo zájem, dovedlo k  myšlence, zda

bychom si toho drobečka přece jen neměli

vzít k  nám – v  případě, že by ji opravdu ni

kdo nechtěl.

Počátkem prosince pak zazvonil telefon,

že se teď prý musíme rozhodnout, protože

se poprvé ozval nějaký zájemce o  ni. A  na

jednou mělo srdce větší moc než rozum,

a my souhlasili, že si ji vezmeme.

9


To, že všechno nebude probíhat úplně

hladce, jsem už věděla. Znala jsem poměry, ve kterých malá fenka vyrůstala. Znala jsem její matku a  její nevlastní sourozence, kteří byli bezproblémoví psi. Věděla jsem ale, že ne všechno probíhalo optimálně a  že mám před sebou pořádný kus práce. Jméno, které jsem štěňátku dala, nebylo nakonec nápadem jen tak zčistajasna: Luci je zkratka jména Lucifer. Přestože to tenkrát bylo míněno spíše žertem, nějak jsem už tušila, že si domů přinesu malého ďáblíka. Avšak že to bude tak strašně zlé, mě nenapadlo.

Možná že se ptáte, proč jsem začala tak

zeširoka a  vyprávím celou dlouhou histo

rii. Odpověď je zcela jednoduchá: znalost

úplného počátku tohoto příběhu je nutná,

abyste chování tohoto psa porozuměli.

Osobně jsem ráda, že celou tuto histo

rii znám, neboť mě to uchránilo před tím,

abych se při zacházení se psem vyvarovala

chyb, které by se daly zpětně nejspíše jen

těžko napravovat.

Přinesli jsme si Luci k nám do Kielu z po

klidného závětří statku, když jí bylo nece

10

Luci byla zpočátku velmi nejistá a lekavá. lých pět měsíců. Na našem přestěhování do klidného předměstí se už pracovalo, ale pár týdnů jsme to museli ve městě ještě vydržet.

V  prvních dnech u  nás se Luci projevo

vala velmi bázlivě a  nové prostředí na ni silně zapůsobilo. Na schodiště našeho činžáku si vůbec netroufala, všechno pro ni bylo cizí a  vzbuzovalo obavy. Ty všechny neznámé pachy, lidé a  zvířata jí naháněly obrovský strach.

S  tak silným jejím strachem jsem nepo

čítala, protože Lucini chovatelé mi vyprávěli, že se štěňaty ve městě několikrát byli. Jenže to evidentně nestačilo, nebo Luci patrně nezažila tyto výlety jako něco pozitivního, neboť nové prostředí ji totálně vyvádělo z míry.

Uvnitř v  našem bytě se přilepila na mě.

Následovala mě kamkoli, kam jsem se hnula, ani na moment neměla klid. Jakmile jsem vyšla z místnosti, slyšela jsem její rychlé, nervózní ťapání po laminátové podlaze. Pokud jsem za sebou zavřela dveře a ona nemohla za mnou, okamžitě vyhledala Peppi a  přitulila se k  ní – ať už Peppi chtěla, nebo ne. Kromě toho téměř neustále kňučela, byla to jakási trvalá zvuková kulisa vyjadřující nejistotu a  nervozitu, která mě pronásledovala celým bytem.

Lucin neklid znervózňoval nejen nás,

lidi, ale také Peppi byla tímto malým uzlíčkem nervů, který nyní žil v naší domácnosti,

očividně vystresovaná. Vzhledem k  tomuto

neustálému neklidu nebylo ani pomyšlení

na to, aby oba psi zůstali sami doma v době,

kdy my půjdeme do práce. Přitom právě

toto jsem musela už první dny pomalu na

cvičovat, neboť jsem dostala dovolenou jen

na jeden týden.

Doufala jsem, že se Luci zklidní, jakmile

si u  nás konečně zvykne. Opravdu se to po

pár dnech trochu zlepšilo, přinejmenším už

bez přestání nekňučela, nýbrž jen každých

pár minut, odstupy tedy byly větší.

Naproti tomu se však zhoršilo Lucino

chování venku. Po několika dnech překo

nala svůj počáteční šokový stav a  začala se

bránit mnoha zdánlivým hrozbám, se kte

rými se setkávala. Jakmile se na ni cizí lidé

podívali přímo nebo ji nedej bože dokonce

oslovili, což se stávalo často, neboť Luci ve

svých pěti měsících vypadala ještě velmi

roztomile, vyrazila proti nim jako nějaká

malá fúrie. Stěží jsem věřila svým očím, pro

tože z  jejího domova jsem ji znala jako dů

věřivou a mazlivou.

A  bylo to stále horší. Poté, co Luci za

znamenala jeden či dva úspěšné výsledky,

neboť lidé, kteří k  ní přistoupili blíž, zase co

nejrychleji zacouvali do bezpečné vzdále

nosti – a to bylo přece to, čeho chtěla svým

chováním dosáhnout, vždyť při tom byla

absolutně úspěšná a  sama se odměnila–,

začala štěkat na všechny cizí lidi, kteří vy

padali, že by mohli o  ni projevit byť jen se

11


bemenší zájem. A  to s  takovou vehemencí a rychlostí, jaké jsou pro ni příznačné až dodneška u všeho, co dělá.

Zpočátku jsem vůbec nevěděla, jak mám

správně zareagovat, musela jsem se z  toho úleku nejprve sama vzpamatovat. Uvědomovala jsem si ale, že budu muset rychle něco udělat, aby si můj pes na takové jednání nezvykl.

K tomu se ještě přidávalo to, že na našich

prvních vycházkách nám běhali vstříc velcí, volně pobíhající psi, jejichž majitelé je mnohokrát marně přivolávali k sobě a pak se pokoušeli z celé aféry vyvléknout nějakým tím klišé „Ten nic nedělá“. Měla jsem ovšem dost často dojem, že věta „Ten nic nedělá“ slouží jen jako jiná varianta věty „Ten stejně neposlechne“.

Psi nebyli agresivní, ale k Luci, která ještě

nikdy v životě neviděla tak velké psy, se při

blížili až nepříjemně blízko, doráželi na ni,

a  ona byla kvůli okolní rušné dopravě na

vodítku a  nemohla se jim vyhnout. Snažila

jsem se ji zakrýt tělem, ale nešlo to, psi se

mi drze otírali o nohy. Stačila dvě taková set

kání a  Luci nabyla přesvědčení, že velcí psi

jsou nebezpeční. Její útočné štěkání od té

doby směřovalo nejen proti cizím lidem, ale

také proti cizím psům.

Luciny reakce na všechno, co ji znejistilo

nebo rozčílilo, byly hrozně rychlé a  neče

kaně prudké. Nepřiměřeně prudké. Nějaké

sebeovládání bylo pro ni cizí slovo – pokud

zareagovala, pak pořádně přemrštěně.

Největší těžkosti mi však způsobovala

skutečnost, že Luci byla nejistá nejen vůči

12

Pokud se Luci cítila

ohrožena, reagovala

velmi nejistě také vůči

nám.


cizím lidem, nýbrž že neměla důvěru ani k nám. Když jsem se k ní znenadání přiblížila nebo se jí dotkla bez předchozího varování, lekla se a běžela do bezpečí. Byla natolik plachá, že jsem mívala často dojem, jako bych si domů nepřivedla psa, ale divoké zvíře. Působila jako malý minivlk, který se nešťastnou náhodou ocitl v civilizaci a nedokázal si s ní vůbec poradit.

S  odstupem času mi je jasné, proč byla

Luci taková: kdysi poznala mnoho návštěvníků, kteří přišli do jejího důvěrně známého domova, kde ji drbali a rozmazlovali. Naučila se, že návštěvníci jsou milí. Avšak tuto zkušenost udělala jen doma na statku. Mimo jeho pozemek měla podle mých informací jen málo přímých kontaktů s  cizími lidmi. Nebyla prostě s to přenést své pozitivní zkušenosti, které učinila ve svém původním domově, na jiná místa a do jiných situací.

Luci jako štěně prožila vlastně krásné

období. Bydlela u  svých chovatelů v  domě a směla se svými sourozenci dovádět na pozemku. Pokud by tam zůstala po celý svůj život, pak by se z ní nejspíše stal ten nejlepší, nejméně komplikovaný a  nejmilejší pes na světě, protože to tam znala, cítila se tam v  bezpečí a  chráněná. Bohužel, svět je větší než tento dům a jeho zahrada.

Teď se Luci prostřednictvím několika

výletů dostala do kontaktu s „velkým širým světem“. Jako štěně byla se svými dvěma sourozenci a  jejich matkou například na

pláži. Tyto zážitky se do ní trvale otiskly

natolik pozitivně, že na pláži byla schopna

dokonce už od samého počátku projevo

vat vůči jiným psům dobré sociální cho

vání. Na pláži se také dokázala při setkání

se psy držet zpátky. Přiběhla ke mně, když

jsem na ni zavolala, a bylo možné ji usměr

nit, dokonce jsem ji mohla nechat běhat za

jinými psy, aniž bych ji příliš kontrolovala,

protože se uměla chovat. Takto spolehlivě

se chovala i  v  dalších letech, ale platilo to

výhradně pro pláž – tam se pod ochranou

své matky a svých sourozenců naučila stý

kat se s  jinými psy, tam měla pro to ono

potřebné bezpečí a  uměla se sama dobře

ovládat.

Řeklo by se, že takové zkušenosti stačí

k  tomu, abychom mladému psovi zajistili

dobrý start do života, ale tak tomu bohužel

není. Máte-li před sebou psa, jehož základní

charakteristikou je sklon k  opatrnosti a  ne

důvěře, jako je Luci, pak tento pes potřebuje

během fáze socializace daleko více dobrých

zkušeností a  to na různých místech s  růz

nými psy a  různými lidmi všech věkových

skupin, aby dosáhl socializace úplné. Pocho

pitelně jinak je tomu u psa, který je už svým

založením klidné a otevřené povahy.

Luci prostě postrádala schopnost zevše

obecňovat. Jestliže potkala téhož psa, se

kterým na pláži vycházela přátelsky, na ji

ném místě, reagovala okamžitě zase bázlivě

a  odmítavě, neboť nebyla s  to přenést sem

dobré zkušenosti, které udělala předtím.

13


Všichni psi jsou při učení silně fi xováni na

místo a spojují si naučené zkušenosti s prostředím, ve kterém se nacházejí. Pokud do 16 týdnů svého života poznají jen tři nebo čtyři místa, pak často není jejich mozek později schopen zde učiněné zkušenosti přenést na dosud neznámá místa.

Naprosto zřetelně mně to došlo, když

jsme společně s  Luci po pár týdnech po jejím přestěhování k  nám navštívili její původní majitele. V  důvěrně známém prostředí se nechala drbat i  od poměrně neznámého muže, který tam byl rovněž na návštěvě, a  byla jako obvykle velmi důvěřivá. Jakmile jsme ale s  tímto mužem vyšli

ven na ulici, tedy do jiného prostředí, kde

Luci měla s  cizími lidmi pramálo kontaktů,

dostala strach a  štěkala na něj. Přitom jsme

v tom momentě stáli dokonce ještě před je

jím rodným domem, tedy nikoli na zcela pro

ni neznámém místě, nicméně tato změna

stačila už k  tomu, aby Lucin mozek signali

zoval: Pozor, neznámá situace, cizí člověk,

hrozí nebezpečí!

To znamená: jakmile jsme Luci odvedli

pryč z  místa, na které byla zvyklá, bylo to

pro ni jako bychom vstoupili do úplně cizího

a nanejvýš znepokojivého světa.

14

Na pláži se uměla Luci od samého počátku ovládat a vyhýbat se střetům – avšak pouze tam.

Přestože v  důvěrně známém prostředí

cizí lidi poznala, chybělo jí v mozku důležité propojení, které by jí umožnilo přizpůsobit se nové situaci, generalizovat již získané zkušenosti a  umět navázat s  cizími lidmi kontakt také na jiných místech. Pes dostatečně socializovaný v  různých místech s nejrůznějšími lidmi by si tato propojení už vybudoval a byl by schopen již učiněné zkušenosti na nové prostředí přenést. Ve srovnání s tím bylo Lucino mládí na různost podnětů chudé, proto se u ní rozvinul – naštěstí ne tak silně výrazný – deprivační syndrom.

15

Socializační fáze je nejdůležitějším úsekem

v životě psa.

+


Deprivační syndrom Tento pojem musím vysvětlit přesněji, aby bylo jasné, oč se tady jedná: deprivační syndrom vznikne, pokud sociálně založení tvorové (týká se to tedy také lidí) vyrůstají v poměrech, které jsou chudé na podněty. Na toto téma byly provedeny četné etologické pokusy, ale potvrdila to rovněž například pozorování psů uzavřených v  kotcích, pokusných zvířat nebo případů patologického hromadění zvířat a u množitelů psů.

U  psů, kteří první měsíce svého života

strávili v  jedné boudě, aniž by se dostali do

kontaktu s  vnějším světem, byl deprivační

syndrom zčásti tak silně výrazný, že tato zví

řata už nemohla být do nějaké rodiny inte

grována. Souvisí to s tím, že v prvních měsí

cích života, v takzvané fázi socializace, která

u většiny psů trvá zhruba od třetího do ma

ximálně 16.  týdne života (existují tu indivi

duální rozdíly), se v mozku tvoří mnohá spo

16


jení, která jsou v  pozdějším životě opravdu stabilní. To znamená: koho, nebo přesněji řečeno, co pes nyní pozná jako pozitivní nebo negativní věc, to si uloží do mozku zvláště hluboko. Pokud však pes v  tomto tak důležitém období nic a nikoho nepozná, pak mu v mozku tato spojení chybí.

Na podněty chudé prostředí v  prv

ních měsících života může u  psa tedy vést k  tomu, že mozek později už není schopen zpracovat nově přijímané podněty přiměřeným způsobem. To opět vede k permanentnímu přetěžování a  trvalému stresu, pokud je pes najednou vystaven našemu běžnému okolnímu světu.

Psi s výrazným deprivačním syndromem

jsou většinou bázliví a  nervózní, mají sklon k hyperaktivnímu chování, k narušené kontrole impulzů a frustraci, učí se velmi pomalu a mají také tendenci k rozvoji fóbií a stereotypů. Pokud je poškození přílišné, pak už někdy neexistuje ani možnost, že by je někdo jejich strachu zpětně zbavil. V  takovém případě jde o vývojovou poruchu mozku, která má za následek trvale pozměněné chování.

Mnozí lidé se domnívají, že bázliví psi

pocházející z  útulků byli dříve týráni a  biti. Většinou to však příčinou nebývá, problém spočívá v  mnoha případech v  tom, že tito psi měli dosud málo kontaktů s cizími lidmi, mnozí dokonce vyrostli jako polodivocí toulaví psi, a  proto cizímu člověku všeobecně nedůvěřují.

Někteří psi, kteří pocházejí ze zahranič

ních zvířecích útulků, ještě nikdy neviděli,

jak dům vypadá uvnitř, a  jsou tudíž živo

tem v  městském bytě absolutně vystreso

vaní. Seriózní organizace ochránců zvířat by

proto měly do Německa dodávat jen psy,

kteří jsou schopni se životu tady přizpůso

bit. Ani zvířeti neuděláme žádné potěšení,

když je zasadíme do prostředí, ve kterém tr

vale trpí úzkostmi.

Je však důležité vědět, že i u psa s depri

vačním syndromem lze v  jisté míře trénin

kem docílit zlepšení. Takový pes by tedy ne

měl být v žádném případě hned od začátku

oštemplován jako „neléčitelný“, neboť psy

chická újma nedosáhla takového stupně, že

by zde nebyla možná náprava. Trvá to však

obvykle celá léta, než se dostaví skutečný

úspěch. Takový pes vyžaduje mnohem více

času a  od svého majitele daleko více trpěli

vosti a  pochopení, než je tomu u  psa, který

vyrůstal v  dobrých podmínkách. Proto je

třeba neustále kolem dokola zdůrazňovat,

jak významné jsou pro psa první týdny jeho

života a že člověk nese zodpovědnost nejen

jako chovatel, ale také jako kupec štěněte,

a v žádném případě by ho neměl kupovat ve

Zverimexu nebo u  nějakého neseriózního

chovatele.

Co se týče deprivačního syndromu, roze

znáváme mnoho stupňů. U  psů, kteří v  prv

ních měsících svého života neměli s  lidmi

vůbec žádný kontakt, se obvykle vyvine

celoživotní strach z  lidí. Pokud měli naproti

17


tomu kontakt jen s  jednou určitou osobou, pak ji přijmou za sociálního partnera, avšak často mají strach ze všech ostatních lidí. Podle toho, jak výrazná izolace ve štěněčím věku byla, bude mít pes později více nebo méně velké problémy a tím budou vyhlídky na pozdější přivyknutí všem jemu neznámým podnětům více nebo méně nadějné.

Rovněž i další s deprivačním syndromem

související zvláštnosti chování, jako je po

rucha kontroly impulzů, která se například

u  Luci projevovala velmi často a  bohužel se

jí vytrvale držela, jsou u  každého psa roz

dílné. Projev symptomů je ovlivněn také

genetickými dispozicemi a  individuálními

odlišnostmi. Někteří psi reagují prudčeji, ně

kteří mírněji než Luci na podněty, se kterými

se ve svém štěněčím věku nesetkali. Charak

ter a osobnost toho kterého psa hrají samo

zřejmě velkou roli.

18

Psi, kteří se v důsledku nedostatečné socializace cítí nejistí, jak ukazuje pes na snímku v popředí řečí svého těla, mají často po celý svůj život potíže s přizpůsobováním a sklon reagovat nepřiměřeně.

Avšak i  když jsou mezi námi psi, kteří

jsou schopni díky své povaze, vzdor tomu,

že jako štěňata žili v  izolaci, reagovat na

své okolí přátelsky, neznamená to pocho

pitelně, že by touto izolací netrpěli. Psi jsou

vyloženě společenská zvířata, která stručně

a  jasně řečeno kontakt s  lidmi a  jinými psy

prostě potřebují. Odchovat štěňata v  kůlně

nebo v kotci bez kontaktu s vnějším světem,

to je týraní zvířat.

19



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist