načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak se rodí sériový vrah -- Skutečný případ Thomase Quicka - Hannes Rastam

Jak se rodí sériový vrah -- Skutečný případ Thomase Quicka

Elektronická kniha: Jak se rodí sériový vrah -- Skutečný případ Thomase Quicka
Autor:

Odsouzen za osm vražd, dalších pětadvacet přiznání k soudu nedospělo. Thomase Quicka znají média jako švédského Hannibala Lectera, zločince, jehož hrůzné činy přesahují běžnou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 363
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Fallet Thomas Quick
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložil Martin Severýn
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2496-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Odsouzen za osm vražd, dalších pětadvacet přiznání k soudu nedospělo. Thomase Quicka znají média jako švédského Hannibala Lectera, zločince, jehož hrůzné činy přesahují běžnou představivost. Pozadí jeho příběhu je však spletitější a překvapivější, než se zdá. Autor knihy se s nejnebezpečnějším švédským sériovým vrahem setkal poprvé roku 2008 v nemocnici v Säteru a během čtyř let prozkoumal každý detail policejního vyšetřování a soudního procesu. Pečlivá analýza policejních videonahrávek, záznamů z výslechů i soudních stání, lékařských materiálů a zápisků policejních vyšetřovatelů, včetně těch dosud utajovaných, jej přivedla k šokujícímu zjištění - v případě Stura Bergvalla, jak se odsouzenec ve skutečnosti jmenuje, policisté, lékaři, právníci i soudní znalci účelově manipulovali s fakty. Rastamův příběh o tom, jak lze z nevinného, psychicky nemocného člověka vytvořit sériového vraha, je reálný thriller a kritikou policejního a právního systému, který selhal. "Skutečné skandinávské krimi."
Observer

"Děsivé, pravdivé a naprosto fenomenální čtení."
Leif GW Persson

"Tento fascinující příběh žánru true crime, který se čte jako detektivka, je autorovým důstojným odkazem.

Předmětná hesla
Quick, Thomas, 1950-
* 20. stol. * 20.-21. stol.
* 1950-2001
Sérioví vrazi -- Švédsko -- 20.-21. stol.
Sériové vraždy -- Švédsko -- 20. stol.
Policejní vyšetřování -- Švédsko -- 20. stol.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paseka


Hannes Råstam

Jak se rodí sériový vrah


4


5

Hannes Råstam

Skutečný případ Thomase Quicka

Nakladatelství Paseka / Praha – Litomyšl


FALLET THOMAS QUICK: ATT SKAPA EN SERIEMÖRDARE

Copyright © Hannes Råstam, 2012

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Martin Severýn, 2014

ISBN 978-80-7432-571-7 (PDF)


Mým dětem


Člověk touží být milován,

není-li, pak chce být obdivován,

a není-li, chce být obáván

nebo alespoň nenáviděn a opovrhován.

Toužíme u lidí vzbuzovat nějaký pocit.

Duše se třese před prázdnotou

a dožaduje se kontaktu, ať to stojí cokoli.

HJALMAR SÖDERBERG: Doktor Glas


9

„Když člověk zná tu neuvěřitelnou pravdu a ví, co Thomas

Quick svým obětem prováděl – a když slyší jeho hluboký, zvířecí

řev – zbývá už jen jediná otázka: Je to skutečně člověk?“

PELLE TAGESSON, kriminální reportér,

pro Expressen, 2. listopadu 1994

ČÁST I


10

Nemocnice v Säteru, pondělí 2. června 2008

Sériový vrah, sadista a kanibal Sture Bergwall už sedm letneřijal žádnou návštěvu. Když mi byl povolen vstup do hlídaného

ústředí krajské soudní psychiatrické kliniky v Säteru, naplnilo

mě rozechvělé očekávání.

„Hannes Råstam, Švédská televize. Mám schůzku se Sturem Bergwallem...“

Položil jsem novinářskou legitimaci na nerezovou otočnoupřihrádku pod pancéřovaným sklem mezi mnou a strážným.Konstatoval, že návštěva byla domluvena a schválena.

„Běžte přes bezpečnostní vchod. Nesahejte na dveře!“

Poslechl jsem ten skřípající hlas z reproduktoru, prošelautomatickými dveřmi, dvěma rámy s detektory kovu a pak skrz další automatické dveře do čekárny, kde mi ošetřovatelka prohrabala tašku přes rameno.

Následoval jsem suverénní kroky své průvodkyně nepřehlednou spletí chodeb, schodišť a výtahů. Klapot jejích podpatkůpo betonové podlaze, ticho, chřestění klíčů u každých dalších ocelových dveří, pípající elektronické zámky, rachot pancéřových vrat. Thomas Quick se přiznal k asi třiceti vraždám. Šest shodněsmýšlejících soudů ho odsoudilo za vraždu osmi osob. Po posledním soudu v roce 2001 si dal „pauzu“, vrátil se ke svému původnímu jménu Sture Bergwall a odmlčel se. Během těch sedmi let, co od té doby utekly, se často, doslova v pravidelných intervalech rozhořela ostrá debata, zda je Quick sériový vrah, nebo mystifikátor. Co si o věci myslí sama hlavní postava, však nikdo nevěděl. Teď bych se s ním měl potkat tváří v tvář.

Ošetřovatelka mě vedla do velkého odloučeného oddělení. Čerstvě vytřené linoleum se přímo lesklo. Pobídla mě, abych šel do malé návštěvní místnosti.

„Je na cestě,“ řekla.

Nečekaně mě přepadl neklid.

„Počkáte během mé návštěvy za dveřmi?“

„Oddělení je uzavřené, tady žádný personál nebývá,“odpověděla krátce.

Ale jako by četla moje myšlenky, vyndala malou krabičku.

„Chcete nouzový alarm?“

Díval jsem se na ni a na černou krabičku.

Sture Bergwall tu byl v péči od roku 1991. Byl považován za tak nebezpečného, že mu bylo povoleno pevnost opustit jen jednou za sedm týdnů na výlet autem – pod podmínkou, že budedoprovázen třemi hlídači. Jen ať ten cvok taky vidí obzor, aby se nám tady z toho nezbláznil ještě víc.

Už za pár sekund jsem měl zjistit, jestli si situace použitínouzového alarmu vyžádá nebo ne. Nedokázal jsem se přimět jíodovědět.

„Ve vedlejší místnosti je ještě jedno nouzové tlačítko,“ řekla ošetřovatelka.

Neznělo to trochu jízlivě? pomyslel jsem si. Věděla stejnědobře jako já, že ani jedna z Quickových obětí se nezachránila díky bezpečnostnímu tlačítku ve vedlejší místnosti.

Proud myšlenek byl přerušen 189 centimetrů vysokým Sturem Bergwallem, který se objevil v otevřených dveřích v doprovodu dvou hlídačů. Oblečený byl v seprané, kdysi fialové mikině se znakem univerzity, roztrhaných džínsech a sandálech. Nejistě se usmál a natáhl ruku, trochu nakloněný dopředu, aby mě nenutil jít k sobě až příliš blízko.

Pozoroval jsem ruku, která podle mužova přiznání zavraždila nejméně třicet lidí.

Stisk jeho ruky byl vlhký.

Hlídači zmizeli.

Byl jsem s kanibalem sám.

Muž ze Säteru

Tu nepříjemnou novinu jako vždy rozšířila média.

Reportéři bulvárního deníku Expressen měli naspěch. Šlirovnou k věci:

„Jeden chlápek ve Falunu přiznal, že zavraždil vašeho synaJohana. Co na to říkáte?“

Anna-Clara Asplundová stála v chodbě ještě s klíči v ruce,v kabátě, po celém dni v práci. Zvonění telefonu zaslechla přiodemykání dveří.

„Poměrně spěchám,“ vysvětloval novinář. „Zítra jdu na operaci tříselné kýly a ten článek musím odevzdat.“

Anna-Clara Asplundová nechápala, o čem to mluví. Ale došlo jí, že se ty bolavé rány zase obnaží, že ji od onoho pondělí 8. března 1993 budou do té noční můry nutit nanovo.

Dvaačtyřicetiletý pacient säterské soudní psychiatrické kliniky se přiznal k vraždě jejího syna, vyprávěl jí novinář. „Zavraždil jsem Johana,“ řekl prý ten muž. Anna-Clara se divila, proč to policie sdělila Expressenu, ale jí ještě ne. Pro Björna a Annu-Claru Asplundovy začalo pravé peklo 7.listopadu 1980. Docela obyčejný pátek, jak se říká. Vždycky se to stane v obyčejný den. Matka připravovala jedenáctiletému Johanovi snídani, pak se s ním rozloučila a spěchala do práce. Když syn odcházel kolem osmé z domu, měl to do školy nějakých tři sta metrů. Nikdy tam však nedošel. Od té chvíle ho nikdo neviděl.

Hned první den spustila policie mohutnou pátrací mašinerii: nasadila helikoptéry, termokamery a rojnice, aniž však našla po chlapci jedinou stopu.

Z případu Johan se stala jedna z velkých kriminálních záhad Švédska. Rodiče poskytli bezpočet rozhovorů, vystupovaliv dokumentárních pořadech a debatách. Znovu a znovu vyprávěli, jaké to je ztratit jediné dítě. Jaké je nemít tušení, co se s ním stalo, nemít hrob, k němuž by mohli zajít. Ale k ničemu to nevedlo.

Anna-Clara a Björn Asplundovi se rozešli, když byly Johanovi tři roky. Měli spolu ale dobrý vztah a vzájemně se podporovali na křížové cestě po synově zmizení. Pomáhali si při bezútěšných rozhovorech s novináři a justicí.

Oba byli nejprve přesvědčeni, že Johana unesl bývalý partner Anny-Clary Asplundové. Motivem mohla být nešťastná láskaa bezuzdná žárlivost. Jenže pak se něco zvrtlo.

Bývalý partner vypověděl, že ono osudné ráno ležel doma a spal až do devíti hodin. Jeden svědek si však všiml, že svůj dům opustil už ve čtvrt na osm. Jiný svědek viděl jeho auto stát kolem osmé hodiny před domem Asplundových. Jeho přátelé a kolegové z práce vypověděli, jak podivně se po Johanově zmizení choval. Dokonce i jeho nejlepší přítel se obrátil na policii s tím, že podle jehopřesvědčení právě on Johana unesl.

V přítomnosti dvou svědků mu Björn Asplund řekl: „Jsi obyčejný vrah. Zavraždil jsi mého syna a z toho se nevykroutíš. Každému, koho odteď potkám, řeknu, že to ty jsi Johana zavraždil.“

Fakt, že onen muž vůbec neprotestoval ani Björna Asplundanežaloval pro pomluvu, považovali oba rodiče za další důkaz jeho viny.

Policie tedy měla indicie, svědky a motiv, ale žádný přímý důkaz.

Čtyři roky po Johanově zmizení si rodiče Asplundovi najaliadvokáta Pelleho Svenssona, aby vznesl soukromou žalobu proti expartnerovi Anny-Clary. Neobvyklé opatření navíc přinášelo značný finanční risk v případě, že by žaloba byla zamítnuta.

Po velkolepém soudním řízení shledal obvodní soudobžalovaného vinným z Johanova únosu. Byl odsouzen za omezování osobní svobody ke dvěma letům vězení. Pro Annu-Claru a Björna Asplundovy to byla jedinečná událost a velké vítězství.

Úspěch u obvodního soudu se ovšem rok nato změnilv porážku. Po odvolání obhajoby totiž nejvyšší soud bývalého partnera osvobodil. Anna-Clara a Björn byli povinni zaplatit soudní výlohy protistrany ve výši 600 000 švédských korun, čehož však byli rozhodnutím státních úřadů nakonec ušetřeni, prý „z milosti“.

Poté uteklo více než sedm let, aniž by byla nalezena jediná nová stopa. Po Johanově vrahovi už nikdo nepátral.

Anna-Clara tu teď nehybně stála v předsíni, s telefonnímsluchátkem v jedné ruce a klíči ve druhé. Snažila se pochopit, co jí to reportér říká. Vyšetřování vraždy jejího syna bylo prý obnoveno. Nějaký pacient na psychiatrii se k činu přiznal. Nepřišla však na žádné vyjádření, které by se do novin hodilo.

Kontaktovala policii v Sundsvallu, kde jí reportérovyinformace potvrdili. Den nato se v Expressenu dočetla, že psychiatrický pacient podle své výpovědi Johana uškrtil a tělo zakopal.

Reportérovi se dokonce podařilo sehnat Björna Asplunda, který se k novým zjištěním stavěl značně skepticky. Stále věřil, žeJohana zavraždil muž, proti němuž vedli soukromou žalobu. Nechal si však otevřené dveře:

„Pokud by se ukázalo, že Johana připravil o život úplně jiný člověk, nezbude mi než to přijmout,“ řekl Expressenu. „Hlavní je, že dostaneme konečnou odpověď.“

Expressen ve sledování případu pokračoval. O několik dnípozději si mohla Anna-Clara přečíst o přiznání säterského pacienta další podrobnosti.

„Sebral jsem Johana před školou a nalákal ho k sobě do auta,“ prohlásil pro Expressen 15. března „muž ze Säteru“, jak se muzačalo říkat. „Zajel jsem k lesu, kde jsem chlapce sexuálně zneužil.“

„Nebylo mým úmyslem ho zabít. Ale zpanikařil jsem a Johana uškrtil. Pak jsem tělo zakopal, aby ho nikdo nemohl najít.“

Dvaačtyřicetiletý muž byl jednoznačně velmi nemocný člověk. Už v roce 1969 se dopustil pohlavního zneužití mladých chlapců. Naposledy jej spolu s mladším kumpánem zadrželi v roce 1990 za vyloupení banky v Grycksbro nedaleko Falunu. Umístili ho do nemocnice v Säteru, kde se při terapeutickém rozhovorupřiznal k této vraždě. Podle Expressenu řekl:

„Už s tím dál nedokážu žít. Chci celou záležitost urovnat. Rád bych došel usmíření a odpuštění, abych mohl jít dál.“

„Ty s tím nedokážeš žít?“ pomyslela si Anna-Clara a odložila noviny. Státní zástupce Christer van der Kwast byl energický padesátník s precizně zastřiženými vousy a krátkými tmavými vlasy. Proslavil se schopností prezentovat svoje názory silným hlasema s takovým přesvědčením, že je jeho podřízení i novináři přijímali jako pravdy. Zkrátka, byl to muž vyzařující sebedůvěru. Zdálo se, že se vyžívá ve své schopnosti ujmout se vedení a rozhodnými gesty ukazovat ostatním směr cesty.

Na konci května právě svolal tiskovou konferenci. Předdychtivými novináři vyprávěl, že muž ze Säteru označil různé lokality, kde ukryl části těla Johana Asplunda. Policejní technici právě na jednom místě poblíž Falunu hledají ruce. Další částirozkouskovaného těla by se měly nacházet v oblastech kolemSundsvallu. Avšak i přes pečlivá pátrání psovodů se na udaných místech nepodařilo nic objevit.

„To ale ještě nemusí nutně znamenat, že tam nic není,“ vysvětlil státní zástupce.

Ani žádné další důkazy, které by podezřelého pojily sezmizením Johana Asplunda, se ovšem nevynořily. Van der Kwast byl nucen přiznat, že podklady pro obžalobu chybí. „Podezření přesto trvá,“ vysvětloval, „neboť i když důkazy v tomto případě chybí, je säterský pacient beztak spojený s ještě jednou, docela jinou vraždou.“

Posluchačům van der Kwast vyprávěl, že tento muž už v roce 1964 zavraždil ve Växjö čtrnáctiletého Thomase Blomgrena, tedy chlapce stejně starého, jako byl tehdy on sám.

„Údaje, které ve své výpovědi säterský pacient sdělil, jsou opravdu podrobné a ve vyšetřovacím materiálu nacházejí velkou podporu. Za normálních okolností bych neváhal vznést protitomuto muži obvinění,“ prohlásil van der Kwast.

Toto tvrzení bylo hypotetické nadvakrát. Jednak dávnouplynula promlčecí lhůta pro vraždu, která tehdy čítala dvacet pět let. Jednak muži ze Säteru bylo v době zločinu teprve čtrnáct – nebyl tedy trestně odpovědný. Přesto měla vražda Thomase Blomgrena velký význam pro následující vyšetřování. Skutečnost, že muž ze Säteru vraždil už jako čtrnáctiletý, byla bezesporu kompromitující.

Christer van der Kwast nicméně nezjistil, jakým způsobem byl muž ze Säteru s vraždou Thomase Blomgrena spojený.Vyšetřování bylo neveřejné, protože v tomto případě nikdy nemělo dojít ke vznesení obžaloby. Advokát muže ze Säteru Gunnar Lundgren názor státního zástupce zcela sdílel. Domníval se, že výpovědi jeho klienta jsou naprosto věrohodné. Kvůli medializaci případu se veřejnost dozvídala stále vícenepříjemných podrobností o minulosti i osobnosti podezřelého muže ze Säteru. Gubb Jan Stigson, krimireportér deníkuDala-Demokraten, přinesl zprávu o jeho „pokusu o sexuální vraždu“ devítiletého chlapce ve falunské krajské nemocnici. „Když devítiletý hochkřičel, pokusil se ho muž uškrtit. Třiačtyřicetiletý vyslýchaný sám vyprávěl, jak stiskl chlapcův krk tak, až oběti stříkala z pusy krev.“

Podle Dala-Demokraten varovali lékaři už v roce 1970, že pacient je dost možná vrah dětí. Deník citoval posudek soudní psychiatrie, který konstatoval, že muž trpí „psychicky podmíněnou sexuální perverzí vysokého stupně typu pedofilia cum sadismus“. Není „pouze nebezpečný, ale za určitých okolností mimořádněnebezečný pro život a zdraví jiných osob“.

Dne 12. prosince 1993 mohl Gubb Jan Stigson prozradit, žepolicejní vyšetřování muže ze Säteru se rozšířilo na celkem pět vražd. Kromě usmrcení Johana Asplunda (1980) a Thomase Blomgrena (1964) byl podezřelý z vraždy patnáctiletého Alvara Larssona ze Sirkönu, který zmizel v roce 1967, osmačtyřicetiletého Ingemara Nylunda, zavražděného v roce 1977 v Uppsale, a osmnáctiletého Olleho Högboma, jenž zmizel beze stopy v Sundsvallu v roce 1983.

Podle Stigsona se muž ze Säteru přiznal ke všem pěti vraždám. Čím dál více novinářů psalo, že je prvním opravdovým sériovým vrahem ve Švédsku.

„O chlapcově vraždě říká pravdu,“ konstatoval 17. června 1994 Expressen v titulku k celostránkovému článku. Muž ze Säteru se přiznal ještě k další vraždě – pro vyšetřovatele tentokrátznamenala průlom. Šlo o patnáctiletého Charlese Zelmanovitse, který zmizel po školním plese v Piteå v roce 1976.

Muž ze Säteru vypověděl, že se svým o něco starším přítelem jeli z Falunu do Piteå, aby si vyhlédli chlapce, kterému byublížili. Potkali Charlese a nalákali ho do auta. V zalesněné oblasti muž ze Säteru chlapce uškrtil a tělo rozřezal. Některé části těla si vzal s sebou.

Podle vyšetřovatelů nejen že Quick poskytl takové údaje, podle nichž se jim podařilo najít různé kousky těla, ale dokonce určil, které části těla si odvezl domů.

Teď měl van der Kwast poprvé v ruce důkazy, jaké se policii v jiných případech získat nepodařilo. Přiznání spojené s částmi těla a výpověď dokazující, že muž ze Säteru měl o vraždě takové znalosti, jaké mohl mít pouze pachatel.

„Třiačtyřicetiletý vrah měl sexuální motiv,“ oznamoval Expressen v článku ze 17. června.

„Víme, že mluví pravdu o dvou z vražd,“ potvrdil van der Kwast.

Na titulních stranách

Birgitta Ståhlová, terapeutka muže ze Säteru, odjela v červenci

roku 1994 na dovolenou. Objevily se obavy, jak tu dobu nemocný

zvládne bez častých terapeutických sezení, jež se pro něj stávaly

čím dál důležitějšími. Na pondělí 4. července naplánovalpečovatelský tým pacientovi oběd v restauraci Golf v Säteru. Společnost

mu na výletě dělala mladá studentka psychologie, která Ståhlovou

zastupovala.

Se svým pacientem opustila oddělení č. 36 ve tři čtvrtěna dvanáct. Šli procházkou směrem ke golfovému hřišti, když najednou začal její svěřenec vysvětlovat, že potřebuje nutně močit. Omluvil se a zašel do soukromí za zchátralou budovu, která byla kdysi jedním z pavilonů Säteru. Hned, jak se dostal z dohledu, nasadil nejvyšší rychlost po pěšině, vedoucí skrz les k silniciSmedjebacksvägen. Podle plánu tam na něj čekalo staré Volvo 745s nastartovaným motorem. Za volantem seděla mladá žena a vedle ní asi dvacetiletý muž, který byl podmínečně propuštěný ze säterské nemocnice. Muž ze Säteru skočil na zadní sedadlo. Řidička vyrazila vpřed s pedálem na podlaze.

Všichni v autě byli nadšení. Smáli se, že se útěk podařil přesně podle plánu. Muž vepředu vytáhl malý igelitový sáček s bílým práškem. Muž ze Säteru sáček s neomylnou rutinou otevřela navlhčeným ukazováčkem jej zručně vyprázdnil až do dna. Přiložil si prst k puse, pomocí jazyka přilepil nahořklý obsah na patro, opřel se a zavřel oči.

„Kruci, to je dobrota,“ zamumlal a zpracovával amfetamin.

Amfetamin byla jeho oblíbená droga. Kupodivu mu i chutnal.

Jeho mladý přítel mu podával na zadní sedadlo žiletku, pěnu na holení, modrou čepici a tričko. Vyzývavě do uprchlíka šťouchl.

„Pohni! Nemáme času nazbyt.“ Auto se stočilo na dálnici číslo 70 směrem k městu Hedemora. Zastupující psycholožka pořád ještě stála u pavilonu a říkala si, jestli se má začít strachovat. Zakřičela, ale nedostala žádnouodpověď. Vzápětí nato zjistila, že její pacient není ani za rohem domu, ani nikde jinde. Nemohla uvěřit, že by ji její přátelský svěřenec, jemuž důvěřovala, mohl takhle zradit. Po chvíli bezvýsledného pátrání byla ale nucená se vrátit na oddělení č. 36 a ohlásitpacientovo zmizení.

Tou dobou už byl uprchlík hladce oholen a převlečen. Užíval si svobodu i amfetaminové opojení. Bezcílná jízda zatím pokračovala na sever po silnici číslo 270.

Když policie v Borlänge začala po muži ze Säteru pátrat, uběhlo už čtyřicet dva minut. Nikdo neměl tušení, že se ve starém volvu blíží k Ockelbo.

Večerníky nasadily pohotovost. Tiskly o útěku zvláštní vydání. Titulek Expressenu do toho šlápl naplno:

POLICEJNÍ HONIČKA DNES V NOCI

hledá se uprchlý

MUŽ ZE SÄTERU

„Je velmi nebezpečný“

Až do této chvíle noviny z novinářsko-etických důvodů tajilymužovu identitu. Když ale nejnebezpečnější Švéd uprchl, žádal si

všeobecný zájem jméno, fotku a biografické údaje:

Uprchlý „muž ze Säteru“ (44) je dnes, po změně jména, známý

jako Thomas Quick. Přiznal se k vraždám pěti chlapců. Policie

i státní zástupce se domnívají, že je spojený se dvěma z nich.

Muž v rozhovoru pro naše noviny uvedl, že ze všeho nejvíc

by si přál žít v lese se svými psy – a dnes v noci ho policie

hledala v lesích kolem Ockelbo. Když řidička auta zjistila, kvůli jakým zločinům je Thomas Quick vyšetřován, nastražila uši. Někde u Hälsinglandu zastavilau opuštěného statku a oba muže vysadila. Uprchlíci našli dvěnezamčená kola, podařilo se jim je uvést do pojízdného stavu a vydali se k nejbližšímu městu. Během jízdy potkali několik policejních aut. Nad hlavami se jim vznášely policejní helikoptéry, aniž by kdokoli k podivnému páru na rezavých kolech pojal podezření.

Velká policejní jednotka se samopaly, neprůstřelnými vestami a psovody je bezvýsledně hledala až do půlnoci.

Uprchlíci přenocovali pod stanem a následující ráno se rozdělili.

Amfetamin došel, byli unavení. Být na útěku už se nezdálo tak zábavné.

Zatímco policie pročesávala les, přišel na benzinovou pumpu Statoil v malém městě Alfta muž v kšiltovce.

„Mohl bych si od vás zatelefonovat?“ zeptal se.

Vedoucí prodejny muže, jehož portrét zdobil titulní stránky obou večerníků, nepoznal. Klidně mu půjčil telefon. Zákazník si krátce zavolal na policii v Bollnäsu.

„Chci se vzdát,“ řekl.

„Kdo jste?“ zeptal se policista.

„Quick,“ odpověděl Thomas Quick. Útěk rozpoutal vášnivou debatu o systému propustek na soudní psychiatrické klinice. Nejrozhořčenější byl policejní prezident Björn Eriksson.

„Je tak skličující, že se něco podobného může stát,“ řeklEriksson. „Celkově máme jen pár takto nebezpečných osob. Neměl by snad být takový problém je uhlídat. My u policie upřednostňujeme ochranu bezpečí obyvatel před shovívavostí.“

Ostří kritiky směřovalo proti säterské nemocnici. 10. července 1994 však publikoval deník Dagens Nyheter (DN) na stráncekomentářů text, který se instituce mocně zastával. Byl to sámThomas Quick, kdo promluvil ve velkém článku, v němž zaměstnance a zdravotníky Säteru bránil. A novinářům dal pořádný políček:

„Jmenuji se Thomas Quick. Po mém útěku minulé pondělí (4. 7.) a masivní mediální kampani, jež následovala, už moje jméno ani podoba nejsou neznámé.

Nechci a ani nemůžu vysvětlit své zmizení ze säterskénemocnice. Považuji ale za naprosto nezbytné pokusit se zde vyzdvihnout alespoň něco z přínosné práce, kterou dělali a dělají tadyna klinice. Jejich úsilí a obětavost naprosto zapadly v křiku, jejž novináři a zpravodajové ve svém honu za senzací vyvolali.“

Mnohé text překvapil. Jasně ukazoval, že Quick je inteligentní člověk, který umí velmi přesně formulovat. Poprvé mohlaspolečnost nahlédnout do myšlenkového světa sériového vraha. A také do terapeutických procesů, které vyústily v přiznání Thomase Quicka k vraždám.

„Když jsem přišel sem do Säteru na krajské oddělení soudní psychiatrie, neměl jsem žádné vzpomínky na prvních dvanáct let svého života.

Podobně jako tyto roky byly v mém vědomí potlačeny i vraždy, k nimž jsem se nyní přiznal a které vyšetřuje sundsvallská policie.“

Thomas Quick se rozplýval chválou nad personálem, jenž mu pomohl vyvolat zasuté vzpomínky na vraždy. Popisoval, jak ho terapeuti podporovali v bolestivém vyprávění:

„Cítím úzkost, vinu a smutek nad tím, co jsem spáchal. Moje provinění jsou bezbřehá, tak těžká, že je vlastně ani nelze unést. Beru zodpovědnost za to, co jsem udělal, i za to, co nadále dělám. Zločiny, za něž se cítím vinný, nelze v žádném ohledu odčinit, ale dnes o nich můžu alespoň vyprávět. Jsem připravený to dělat v největší možné míře.“

Quick vysvětloval, že neutekl proto, aby znovu vraždil, nýbrž aby spáchal sebevraždu.

„Když jsme se já a můj kamarád rozdělili, seděl jsem třinácthodin o samotě se zbraní v ruce. Brokovnici s uřezanou hlavní jsem měl namířenou střídavě na čelo, na pusu a pak zase na hruď.Nemohl jsem. Dnes mohu převzít zodpovědnost za včerejšek a možná to byl právě pocit zodpovědnosti, který mi v sebevraždě zabránil. Donutil mě zavolat policii a nechat se zajistit. Chci tomu věřit.“

Charles Zelmanovits

Dne 18. prosince 1994 dorazila k okresnímu soudu v Piteå žaloba

státního zástupce Christera van der Kwasta. Doprovázel jinásledující stručný popis zločinného skutku:

„Quick v noci 13. prosince 1976 v zalesněné oblasti nedaleko města Piteå uškrtil Charlese Zelmanovitse (narozeného 1961).“

Soudní proces v Piteå měl začít 1. listopadu. Před tímto prvním soudním přezkumem Quickových přiznání odhalovala média čím dál více podrobností z minulosti podezřelého sériového vraha. Jestliže to dříve byli především novináři kriminálních rubrikbulvárního tisku, kdo se zajímal o Quickovy bizarní příběhy, teď se do referování o případu vložily i opravdu seriózní deníky.

Deník Svenska Dagbladet vydal 1. listopadu článek, jenž dobře ilustruje, jaký obraz Thomase Quicka se od té doby považoval za pravdivý. Reportér Janne Mattsson napsal:

Thomas Quick byl pátým dítětem v klanu sedmi sourozenců.

Otec pracoval jako pečovatel v protialkoholní léčebně, matka

hlídala a uklízela v několika uzavřených školách. Dnes jsou

oba rodiče už po smrti. (...) Za vnější fasádou se skrývalo

přísně střežené rodinné tajemství. Už od svých čtyř let byl

Thomas Quick podle vlastní výpovědi sexuálně zneužíván

svým otcem. Byl údajně nucen k orálnímu i análnímu styku.

Jednou se během zneužívání přihodilo něco, co pozdějiformovalo Quickův život a jeho sexuálně morbidní založení.

Zničehonic se objevila matka a viděla, co se děje. Následkem

obrovského šoku potratila. V křiku obvinila čtyřletéhoThomase, že zabil svého nenarozeného mladšího bratra.

Dokonce i otec začal chlapce obviňovat. Tvrdil, že to on ho

svedl.

Matčin vztah k synovi byl pak od té doby, co přišla o dítě,

poznamenán nenávistí. Naložila veškerou vinu za to, co se

stalo, na synova bedra. Bylo to břemeno, které nemohlzvládnout a unést.

Podle toho, co Quick vypráví, se ho matka nejméně jednou

pokusila zabít.

Navíc ho spolu s otcem začala zneužívat. Janne Mattsson dále poznamenal, že Quick se už jako náctiletý pokusil spáchat dvě vraždy:

Když bylo Quickovi třináct, měl už dost otcových útoků. Při

posledním pokusu o znásilnění se mu vyprostil. Při tétopříležitosti chtěl Quick podle svých slov otce zavraždit, aleneodvážil se.

Místo toho přejal otcovy perverzní sklony – ovšem s ještě

sadističtější a morbidnější razancí. Ve svých čtrnácti letech

zavraždil stejně starého chlapce ve Växjö. (...) O tři rokypozději, 16. dubna 1967, se stal obětí Quickových rukoutřináctiletý mladík. Média už od začátku vycházela z přesvědčení, že Quick je vinen. I přesto, že dosud nebyl přímo spojen s žádnou vraždou, natož aby byl z některé z nich obviněn nebo za ni odsouzen. Totéž se týkalo vylíčení rodičů, kteří měli syna vystavovat soustavnému zneužívání, znásilnění a pokusům o vraždu.

Přístup médií během těchto let se dá vysvětlit třemi faktory. Zaprvé se Thomas Quick přiznal. Zadruhé tu byla kategorická tvrzení státního žalobce Christera van der Kwasta, že existujídalší důkazy, které Quicka spojují s vícero zločiny. A zatřetí se tato prohlášení smísila s informacemi o sexuálním napadení, kterého se Thomas Quick prokazatelně dopustil na čtyřech malýchchlapcích v roce 1969. Své sehrála i citace ze zprávy soudní psychiatrie o pacientově nebezpečnosti.

Takto vznikl úplný a v jistém smyslu logický životní příběh, který stvořil obludného vraha, jenž má být nyní obžalován z první ze série vražd.

V článku deníku Svenska Dagbladet byl opět citován forenzní psychiatr, který vyšetřoval Quicka v roce 1970. Podle něho trpí Quick „psychicky podmíněnou sexuální perverzí vysokého stupně typu pedofilia cum sadismus“.

Quick byl tehdy okresním soudem ve Falunu odsouzenza obtěžování chlapců a předán do péče soudní psychiatrie. Po čtyřech letech shledali lékaři třiadvacetiletého Quicka natolik zdravým, že mohl být propuštěn.

„Z dnešního pohledu samozřejmě nebylo jeho propuštěnísprávné,“ shrnoval článek. V závěru reportér předjímal otázku viny v nadcházejícím soudním procesu týkajícím se vraždy Charlese Zelmanovitse:

Vypustili odjištěnou bombu nabitou dávno potlačenouúzkostí. Úzkostí, která vedla Quicka a jeho homosexuálního

kamaráda až do Piteå, kde zneužili, zabili a rozřezalipatnáctiletého chlapce.

I když už noviny zveřejnily mnoho děsivých detailů, setkání s Thomasem Quickem u soudu v Piteå se pro diváky stalošokujícím zážitkem. Novináři soutěžili ve vyjadřování svého znechucení a odporu k obžalovanému netvorovi.

„Jak jen může být člověk tak krutý?“ zněl titulek Expressenu po prvním dni soudního stání. Jejich deníkový „expert na Quicka“ Pelle Tagesson napsal:

Když člověk zná tu příšernou pravdu a ví, co Thomas Quick

svým obětem prováděl – a když slyší jeho hluboký, zvířecí

řev – zbývá už jen jediná otázka:

Je to skutečně člověk?

Scény, které se včera odehrávaly u soudu v Piteå, jsou určitě

tím nejhorším, co kdy švédské soudní síně zažily.

Muž ze Säteru, Thomas Quick, byl souzen pro podezření

z vraždy Charlese Zelmanovitse.

Plakal – ale nikomu ho nebylo líto. Kerstin Weiglová z bulvárního deníku Aftonbladet napsala, že osobnost Thomase Quicka je „mimo veškeré chápání“. Naštěstí byl na místě „expert na lidskou paměť“ Sven Åke Christianson, aby vysvětlil, co obyčejný člověk pochopit nedokáže.

„Myslím, že obyčejný člověk nemůže pojmout vše, co pachatel udělal. Je to nepochopitelné, proto se tomu bráníme,“ řekl. Dodal však, že v jeho jednání přece jen existuje jistá „logika“.

„Quick byl znásilňován svým otcem už od čtyř let. ,Okradli‘ ho o dětství. Nedokáže snést vlastní strach. Snaží se jej přenést na někoho jiného, kdo by ho z něj sňal. Má utkvělou představu, že může zničit cizí život, a tím si znovu opatřit svůj vlastní. Ale úleva je krátkodobá. Musí vraždit znovu.“

Už po prvním dni hlavního stání jako by byla každá pochybnost týkající se viny Thomase Quicka zažehnána:

„Ten muž je sériový vrah, pedofil, nekrofil, kanibal, sadista. Je velmi, velmi nemocný,“ psal Aftonbladet.

U soudu se promítalo video s Thomasem Quickem přirekonstrukci na místě činu. Nikoho v soudní síni nenechalo bez pohnutí, když obviněný v lese u Piteå s pláčem a srdcervoucím nářkem vysvětloval, jak zavraždil a rozčtvrtil Charlese Zelmanovitse.

Kerstin Weiglová pokračovala:

„Pokud jde o mne, nemám pochybnosti. Zvláště poté, co jsemobviněného slyšela mluvit. Slova vycházejí trhaně, z hlubokých křečí, jako kdyby zvracel. Ano – toto nemůže být než pravdivý příběh.

Quick dokázal sedmnáct let po vraždě ukázat na místo, kde byly nalezeny části chlapcova těla. Posadil se na kámen, kde zprznil a rozčtvrtil tělo. Vysvětlil přesně, kde co ukryl.“ Proces u okresního soudu v Piteå v listopadu 1994 se stalsnadným vítězstvím žalobce Christera van der Kwasta. Obviněný Thomas Quick byl jednomyslně odsouzen za vraždu Charlese Zelmanovitse.

S velkou sebedůvěrou teď vyšetřovatelé pokračovali v rozplétání dalších případů. Až doteď se zaměřovali na ověřování Quickovy činnosti v době nevyřešených vražd mladých chlapců ve Švédsku, především pokud oběti zmizely za nejasných okolností. Ale sotva týden po soudu v Piteå nabralo vyšetřování jiný směr. Thomas Quick tehdy zavolal domů Seppu Penttinenovi, policejnímuasistentovi u sboru v Sundsvallu.

„Bylo by dobré, kdybych byl konfrontován s podrobnostmi oné dvojité vraždy v norrbottenském kraji před deseti lety. Vím, že jsem se tam na severu jednou nacházel...“

Jezero Appojaure

Manželé Marinus a Janny Stegehuisovi pocházeli z Nizozemska.

Byli bezdětní. Ve svých čtyřiatřiceti a devětatřiceti letech sikonečně našetřili na vysněnou dovolenou v severské horskédivočině. Spořili na ni tři roky. V létě 1984 se jejich sen měl konečně

stát skutečností.

Onoho 28. června za svítání opustili svůj domov ve městěAlmelo. Rozjeli se rovnou do Ödeshögu v Östergötlandu, kde měl Marinus příbuzné. Cestovní rozpočet byl napjatý, neumožňoval, aby přenocovali v hotelu. Po třech dnech v Ödeshögu pokračovala jejich cesta dál do Finska, kde měli přátele z chrámového sboru.

Když Janny a Marinus opustili Mustasaari v Österbottenu,namířili svou Toyotu Corollu na sever vstříc skutečnémudobrodružství. Cestovní itinerář vedl kolem Nordkalottenu směrem na Nordkap. Pak směřoval dolů přes švédská pohoří, kde chtěli zakusit život v divočině. Těšili se, že budou rybařit, pozorovat zvířata a fotit přírodu.

Cesta začala být náročnější, než si představovali. Hodněpršelo, foukalo a teploty se blížily k bodu mrazu. Byli neskutečně poštípaní od komárů. Ale mělo být ještě hůř. Porucha motoru u Vittangi si vyžádala dva odtahy, přenocování v hotelu a drahou návštěvu autoopravny.

S prázdnou peněženkou opustili Kirunu a zamířili na jih.

Večer 12. července postavili na výběžku severní části jezera Appojaure stan. Janny si do deníčku napsala poznámku:

„Jeli jsme do národního parku Sjöfallet. Krásné okolí. Fotili jsme. Natočili jsme si soby a u cesty viděli hranostaje.

Stan jsme rozbili v 16:30 kousek od lesa. Komáři nás nepřestali otravovat.

Cestou z Kiruny 150 kilometrů mrholilo. Pak se vyjasnilo.

Teď prší.“

Plynový vařič rozbalili před vchodem do stanu, aby bylichránění před deštěm. Připravovali jednoduchou večeři – klobásu se zelenými fazolkami.

V pátek 13. července těsně před půlnocí obdržela policiev Gällivare telefonát. Volal Matti Järvinen z Göteborgu, jenž bylna horách na dovolené. Oznámil, že našel mrtvého člověka ve stanu u jezera Appojaure.

Detektiv Harry Brännström a policejní asistent Enar Jakobsson se okamžitě vydali do deště. Světlou letní nocí dojeli po osmdesáti kilometrech na místo, které turista popsal. Brzy našli zbořený stan pro dvě osoby. Opatrně odsunuli stříšku stanu a rozepínalivchodový zip. Pohled, který se jim naskytl, popisuje policejní zpráva.

U západní, delší strany stanu leží mrtvola muže. Odhadovaný

věk mezi třiceti a čtyřiceti lety. Tělo leží na zádech. (...)Zkrvaveny jsou především obličej a krční oblast, stejně tak pravérameno. Pravá část svetru u rukávu ve výšce bradavek je nasáklá

krví. Ostatní viditelné části svetru nesou krvavé skvrny. Mrtvý

má bodné a/nebo řezné rány na pravém nadloktí, pravém

předloktí, na levé straně krku a na pravé části hrudi kolem

prsní bradavky. Nad ústy je pravděpodobně tržná rána. (...)

Napravo od muže z pohledu od vchodu do stanu leží mrtvé

ženské tělo. Hlava se nachází na úrovni mužových boků,

pravá tvář spočívá na podlaze stanu. Mrtvá leží na pravé

straně a tělo je ohnuté do úhlu asi 90 stupňů. Pravá paže je

natažená a spočívá v úhlu cca 45 stupňů k horní části těla.

Hořejšek trupu je zabalen do vzorované přikrývky stejného

typu, v jaké leží mužovo tělo. Povrch pokrývky vykazuje velmi

silné známky zakrvácení. Venku u stanu našli policisté předmět, který mohl být vražednou zbraní – švédský filetovací nůž značky Falcon. Čepel nože byla ulomená. Později se našla mezi paží a tělem ženy. Odlomila se, když nůž narazil silou do nohy.

Mezi vchodem do stanu a jezerem stála šedozelená ToyotaCorolla s nizozemskou značkou. Auto bylo zamčené, vnitřek byl dobře uklizený. Nic nenasvědčovalo tomu, že by do auta vnikl někdo nepovolaný.

Policii se brzy podařilo mrtvé identifikovat. Nálezy na místějednoznačně ukazovaly, že dvojitá vražda byla činem ryzího šílenství.

Těla následující den převezli do Umeå, kde je soudní lékařAnders Eriksson podrobil rozsáhlému soudnělékařskému vyšetření. V obou pitevních protokolech popsal obrovské množství bodných a řezných ran.

Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že vrah bodal spící pár bezhlavě skrz stanovou plachtu. Oba, muž i žena, se při útoku probudili. U obou to dokazovala zranění na rukou, zjevně v důsledku obrany. Žádný z nich se však nestihl vyprostit ze svého spacáku. Průběh vraždy byl podle všeho velmi rychlý.

Zpráva o zločinu Švédskem otřásla. Nejhorší byla snadzbabělost toho, kdo se připlížil k neznámému a zcela bezbrannému spícímu páru. Anebo lidi možná vyděsilo anonymní násilí bez tváře, které zabíjí nožem skrze těžkou stanovou plachtu, což obětem znemožňuje pochopit, co se stalo a kdo na ně útočí.Hrůzu nahánělo i bezmyšlenkovité běsnění, o kterém svědčil počet bodných ran. Všechny nálezy zároveň naznačovaly, že pachateli scházel jakýkoliv motiv nebo možný zisk. Dvojitá vražda manželů Stegehuisových byla ve všech ohledech tak podivná a výjimečná, že existovalo jediné vysvětlení – šlo o zcela nepochopitelný čin šíleného vraha.

Brutální čin ve švédské divočině vyvolal velkou pozornostdokonce i za hranicemi země. Během následujícího policejníhovyšetřování byla vyslechnuta tisícovka lidí. Bez výsledku. Když zdlouhavá vyšetřování vraždy skončí, zpravidla se ukáže, že pachatel ve spisovém materiálu figuroval. Ale o muži, který se deset let po činu přiznal jako viník, nebyla tady v tomto případě ani čárka. Vyšetřovatele zmátla i další skutečnost. Thomas Quick, jenž byl až do té chvíle výslovně vrahem chlapců, zničehonicpřiznal brutální ubodání páru třicátníků.

U prvního výslechu 23. listopadu 1994 Thomas Quick vypověděl, že jel vlakem z Falunu do Jokkmokku. Zde se cítil jako doma už od dob svých studií na Sámské lidové univerzitě v letech 1971–1972. U Sámského muzea odložil kolo a vydal se na cestu, aniž by měl nějaký konkrétní cíl. Shodou okolností se ocitl na silnici Vägen Västerut, která vede z Porjusu směrem k národnímu parku Stora Sjöffalet.

U odpočinkového plácku v Appojaure zahlédl Stegehuisovy.Později večer je napadl loveckým nožem, který s sebou na místě měl.

Quickovo prohlášení bylo neurčité. Dokonce sám výslovně řekl, že neví, jestli měl s vraždami něco společného. Co jej samotného v první řadě zaráželo, jak řekl, byla povaha násilí. Ale znejisťoval ho i fakt, že jedna z obětí byla žena.

Při druhém výslechu Quick své vyprávění poupravil. Teď přišel s pomocníkem, s nímž se plánovaně sešel v Jokkmokku.Kumpánem byl dobře známý zločinec jménem Johnny Farebrink, který na rozdíl od Quicka už ve vyšetřování dříve figuroval.

Thomas Quick řekl, že do Appojaure jeli Farebrinkovýmpickupem značky Volkswagen. Manžele Stegehuisovy pak ubodali společně. Následovalo několik výslechů. Quickovy výpovědi byly čím dál tím detailnější. Uvedl, že se setkal s jedním spolužákem z lidové univerzity. A spolu s Johnnym navštívili ještě jednujmenovanou osobu u ní doma v Porjusu.

Přiznání, že měl Thomas Quick při vraždě manželůStegehuisových pomocníka, se brzy rozšířilo v tisku. Johnny Farebrink si v té době ve vězení kroutil desetiletý trest za jinou vraždu. Když chtěl Expressen zaznamenat jeho komentář ke Quickovu obvinění, řekl:

„To je jenom nějakej pitomej kec! Toho chlápka neznám. Nikdy jsem ho nepotkal.“

Po čtyřech měsících vyšetřování si však byl žalobce van der Kwast svou věcí jistý.

„Přiznání Thomase Quicka se shoduje se skutečnostmi, kterévyšetřovatelé odhalili,“ vyprávěl v rozhovoru pro Expressen 23. dubna 1995. „Můžu pouze říct, že čím hlouběji se do toho příběhu noříme, tím více máme podkladů pro tvrzení, že Thomas Quick nelže ani neblouzní. V době vraždy se nacházel v blízkosti Appojaure. S tímto místem byl dobře obeznámen už od dob svých studií v Jokkmokku.“ Thomas Quick do té doby přiznal sedm vražd, které – mluvil-li pravdu – z něj dělaly nejhoršího sériového vraha ve Švédsku. K „případu Quick“ byli převeleni dva zkušení policisté zeskuiny vyšetřující vraždu premiéra Olofa Palmeho. Následně se přidal i šéf této skupiny Hans Ölvebro. Tím dostalo vyšetřování tu nejvyšší prioritu.

Dne 9. července 1995 odstartoval z hlavníhostockholmského letiště Arlanda speciální charterový let soukromého tryskáče. Jeho cílem bylo severošvédské Gällivare. V luxusních křeslech letounu seděl Thomas Quick, jeho terapeutka Birgitta Ståhlová, státní zástupce Christer van der Kwast, profesor psychologie a „expert na paměť“ Sven Åke Christianson, stejně jako několik dalších policistů a zdravotníků. Účelem bylo provést rekonstrukci vraždy manželů Stegehuisových.

V letadle seděl také Gunnar Lundgren, Quickův dočasnýadvokát. Jelikož šlo o nejsledovanější a nejprestižnějšívyšetřování zločinu ve Švédsku, bylo po dohodě se Seppem Penttinenem a Christiansonem rozhodnuto, že Quick vymění maloměstského advokáta za obhájce celebrit Claese Borgströma. Tento věhlasný muž úkol přijal, ale zrovna mu začala pětitýdenní dovolená, takže advokát Gunnar Lundgren mohl se strpěním ostatních v letounu sdílet jedno z kožených křesel.

Následujícího dne vedl Thomas Quick vyšetřovatele do Port jusu a dále silnicí Vägen Västerut. Pak konečně sešli na malou lesní pěšinu směrem dolů k inkriminovanému místu u Appojaure.Policejní technici tu naaranžovali místo činu, přesně tak, jak vypadalo v noci na 13. července 1984. Hans Ölvebro a vyšetřovatelka Anna Wikströmová se na přípravách na místě podíleli.

Plynový vařič, spacáky a další rekvizity byly rozmístěny stejně jako při vraždě. Na okraji lesa postavili technici stan speciálně objednaný z Nizozemí. Naprosto se shodoval s tím, v němžmanželé Stegehuisovi osudné noci spali. Ve stanu se doleva na místo Marina Stegehuise položil Ölvebro. Wikströmová si lehla na místo Janny Stegehuisové vpravo.

Ozbrojený dřevěnou tyčkou jako nožem se Thomas Quick plížil směrem ke stanu. Vyskočil na něj a bezhlavě bodal do stanové plachty, načež vlezl vchodem stanu dovnitř. Chroptěl a křičel, zatímco Anna Wikströmová vyděšeně volala o pomoc. Quicka zastavili. Rekonstrukce byla přerušena.

Jeho jednání nesedělo ani v nejmenším s fakty, která bylao průběhu události známa.

Po přestávce rekonstrukce pokračovala. Tentokrát jikoncentrovaný Thomas Quick vedl ve shodě se známými fakty.Za klidného rozhovoru s Penttinenem opakoval bodnutí za bodnutím. Vysvětloval, jak se svým spolupachatelem Johnnym Farebrinkem postupovali. Názorně ukazoval, jak prořízl do kratší strany stanu velkou trhlinu, skrze níž se pak do stanu dostal.

Když o sedm hodin později rekonstrukce skončila, byli jak vyšetřovatelé, tak žalobce s výsledkem spokojeni. Expressen, 12. července píše:

„ ,Šlo to velmi, velmi dobře,‘ informoval van der Kwast. Státní zástupce si myslí, že Thomas Quick během rekonstrukcepřesvědčivě dokázal, že to byl skutečně on, kdo holandský pár zavraždil.“

„Nejen že chtěl, on i uměl detailně ukázat, jak vražda probíhala.“

Stále více skutečných i samozvaných expertů se pokoušelo vysvětlit, jaké životní zkušenosti a události udělaly z chlapceStureho Bergwalla sadistického sériového vraha Thomase Quicka.

Známá novinářka Kerstin Vinterhedová z deníku Dagens Nyheter popsala domov Stureho dětství jako „naprosto tichý a uzavřený vnějšímu světu. Domov, kam nikdo nepřišel na návštěvu, kdenikdo neviděl žádné děti, jež by si hrály v okolí.“

Znovu bylo popisováno Quickovo dospívání, poznamenané otcovým znásilňováním a matčinými krutostmi, mezi nimižnechyběly ani dva pokusy o vraždu. Tvrdilo se, že přerod ve vraha nastal po posledním otcově pokusu o zneužití, k němuž došlo venku v lese, když bylo Thomasovi třináct let. Thomas chtěl otce zabít, ale svůj čin si rozmyslel, když ho viděl stát ubohého se spuštěnými kalhotami.

„Tak jsem odtamtud utekl. A jako by to byl jediný obrovský krok od tohoto okamžiku až k vraždě, kterou jsem spáchal o půl roku později ve Växjö. To mi bylo čtrnáct,“ vysvětloval.

„To skutečně vy sám jste tehdy zabíjel?“ ptala se KerstinVinterhedová.

„Ano, to já jsem vraždil,“ potvrdil Quick.

U této vraždy, stejně jako u všech ostatních, se zdálo, že Thomas Quick byl zároveň obětí i pachatelem. Vraždy se ve skutečnosti staly jen reakcí na znásilňování, jemuž byl v dětství vystavován. Z tohoto teoretického modelu se vycházelo při Quickověpsychoterapeutické léčbě v säterské nemocnici. Stejný přístup uplatňovali i policejní vyšetřovatelé.

Sourozenci Thomase Quicka se svými dětmi s bezmocnýmstudem sledovali, jak děsivě média popisují nepochopitelná zvěrstva jejich vlastních rodičů a prarodičů. V rodině Bergwallů se o Sturovi přestalo mluvit. Pokud jej bylo nezbytné zmínit, říkalo se prostě „TQ“. Sture Bergwall už neexistoval.

Sourozenci dlouho mlčeli. Ale v roce 1995 vystoupil nejstarší bratr Sten-Ove Bergwall jako rodinný mluvčí. V knize Můj bratr Thomas Quick představil svou verzi dospívání v domě svého dětství. Mluvil za celou rodinu, když zpochybňoval bratrovy traumatické vzpomínky.

„Nepochybuji o tom, že pro něj to může být pravda. Je známo, že lidé jsou během terapie povzbuzováni, aby si vytvořili falešné vzpomínky,“ řekl Expressenu. Ujistil, že se jeho rodiče nemohli provinit tím, co Thomas Quick tvrdil.

Sten-Ove vysvětloval, že neměl v úmyslu pokusit se vydělatknihou peníze. Chtěl znovu v paměti vyvolat dětství, o které ho Thomas Quick svými výpověďmi okradl. Zároveň toužil ospravedlnit svézesnulé rodiče, protože se sami nemohli Quickovým obviněním bránit.

„Netvrdím, že jsme vyrůstali v dokonalé rodině. Nikdo z nás ostatních sourozenců si však nepamatuje nic, co by podpořilo jeho vyprávění. Nebyli jsme nijak odlišní ani výluční, žádná tajemná smečka. Stýkali jsme se s řadou lidí, hodně jsme cestovalia o víkendech, Vánocích i narozeninách jsme navštěvovali příbuzné.“

Pokud šlo o vraždy, které Thomas Quick přiznal, neměl nicméně Sten-Ove žádné pochybnosti:

„Když jsem se doslechl, že se nějaký muž přiznal k vraždě Johana Asplunda, instinktivně jsem věděl, že to byl můj bratr. A byl jsem si jistý, že se odhalí ještě další případy.“ V lednu roku 1996 byl tedy zahájen soudní proces týkající se vražd v Appojaure u obvodního soudu v Gällivare. V Piteå si Thomas Quick vyžádal, aby jeho výpovědi probíhaly za zavřenými dveřmi. V soudní síni v Gällivare však vystupoval v s velkou sebedůvěrou. Přesvědčivě před přítomnými vypovídal o vraždě holandského páru. Vyprávěl, že chtěl najít dospívajícího chlapce. Proto jelvlakem do Jokkmokku, kde potkal skupinu mladých Němců; jednoho z hochů si vyhlédl jako svou oběť.

Na ukradeném dámském kole jel do Domusu. Tam potkalJohnnyho Farebrinka, „děsivého a hluboce zdeptaného maniakas úchylkou na nože“. Po pijatice se společně vydali do Appojaure, kde stanovali manželé Stegehuisovi. Podle Quicka je k následujícímu činu vedla „averze“ Johnnyho Farebrinka k Holanďanům. Sám Quick nadále toužil ublížit německému mladíkovi, jehož potkal v Jokkmokku. Při setkání s holandskými manželi popadla Quicka představa, že chlapec je jejich syn.

„Když žena svého syna na mou přímou otázku zapřela, rozzuřilo mě to,“ popisoval Quick v soudní síni.

Dříve nepochopitelná vražda manželského páru se teď zdála sledovat jistou logiku, jakkoli na šílence dostatečně šroubovanou.

„Pokoušel jsem se ženu zvednout a přitisknout svůj obličejk jejímu. Chtěl jsem vidět její strach, předtím než zemře,“ vyprávěl Quick. „Ale nedokázal jsem to a jen jsem bodal a bodal.“

Obhájce Claes Borgström se zeptal, co bylo příčinou jehonenávisti k té ženě.

„Svým zapřením se mi jasně spojila s M, které se navíc podobala i čistě fyzicky,“ odpověděl Quick.

M bylo jeho označení pro matku. Vražda se tak stala vraždou jeho vlastní matky.

Příbuzný manželů Stegehuisových, u kterého pár bydlel během prvních dní své dovolené, jel až do Gällivare, aby se pokusilpochoit, proč museli Janny a Marinus zemřít. Když si vyslechl Quickův popis dvojí vraždy, nechal se pro Expressen slyšet:

„Quick je dobytek, nemá právo žít.“ Výsledek soudního procesu vraždy v Appojaure nebyl ani trochu předem jasný. Vícero momentů v Quickově vyprávěnívzbuzovalo otázky, především údaje o jeho pomocníkovi. Vyšetřovatelé nenašli nic ani nikoho, kdo by mohl potvrdit Quickovu informaci o Johnnym Farebrinkovi. Nikdo je spolu neviděl. Pijatiku, kterou měli pořádat, popírali ostatní údajní účastníci. Farebrink proto obžalovaný nebyl.

Místní umělkyně, která chodila v sedmdesátých letechna stejnou lidovou univerzitu jako Quick, naproti tomu dosvědčila, že si je téměř jistá, že ho v době vraždy v Appojaure potkalana železniční stanici v Gällivare.

Obvodní soud byl nicméně kvůli svědectví majitelky kradeného kola pevně přesvědčený, že Quick se den před vraždou nacházel v Jokkmokku. Jak potvrdila, přehazovačka na kole byla rozbitá přesně podle Quickova popisu.

Vyšetřovatel Seppo Penttinen, jenž vedl všechny výslechyThomase Quicka, u soudu svědčil o tom, proč Quick v průběhuvyšetřování svou výpověď změnil. Bylo to tím, že „musel chránit své vnitřní já skrýváním toho, co by hraničilo s pravdou“. V ústředních částech však byly Quickovy vzpomínky podle Penttinena jasné a zřetelné.

Sven Åke Christianson vysvětloval Quickovy obtížes výpověďmi o vraždách. Popisoval dva protichůdné mechanismy fungování lidské paměti. Pud sebezáchovy na jednu stranu velí vzpomínat si na to, co nás zraňuje, na druhou stranu ale nemůžeme „chodit po světě a pamatovat si všechno utrpení, jež jsme zažili“. Jedůležité umět zapomínat, vysvětloval Christianson.

Paměťové funkce Thomase Quicka vyšetřoval právě on a shledal je zcela normálními. Neobjevil podle svého prohlášení ani žádný náznak toho, že by v tomto případě šlo o falešné přiznání.

Soudní lékař a policejní technik přesvědčivě vypověděli, že Quick popsal u výslechu všechna větší poranění manželůStegehuisových. Jeho vyprávění potvrzují nálezy odborné kriminologie.

Soud také přihlédl ke svědectví Seppa Penttinena o schopnosti Thomase Quicka popsat místo vraždy už během prvních výslechů. V rozsudku stálo: „Vzhledem k výše citovanému obvodní soud konstatuje: je nade vši pochybnost, že Thomas Quick spáchalprávě projednávaný skutek. S přihlédnutím k okolnostem spáchání zločinu je skutek posuzován jako vražda.“

Tím byl Thomas Quick odsouzen za tři vraždy. Ale vyšetřování bylo teprve na začátku.

Yenon Levi

Klasická definice sériového vraha pochází od americké FBI.Podle ní jde o pachatele, který spáchal tři a více vražd při různých

příležitostech. Násobná vražda, při níž naopak chybí „dobana vychladnutí“ mezi zločiny, je podle FBI klasifikována jako „masová“.

Thomas Quick byl zatím odsouzen „pouze“ za tři vraždy,vykonané při dvou různých příležitostech. Nesplňoval tím pádem formální kritéria pro klasifikaci „sériový vrah“. Během vyšetřování vražd v Appojaure se však seznam přiznaných mordů výrazně rozšířil. S velkým náskokem se stal sériovým vrahem in spe.

Přiznání pachatel nedělal nutně vždycky na policii. PelleTagesson z Expressenu mohl v srpnu 1995 publikovat zprávu, že Thomas Quick v jednom rozhovoru připustil „vraždění ve Skåne“ a v náznacích na sebe vzal i sadistickou sexuální vraždu devítileté Heleny Nilssonové v Hörby z roku 1989. Ve stejném rozhovoru navíc Quick přiznal, že zavraždil dva chlapce v Norsku, stejně jako dva muže ze „střední části Švédska“.

Christer van der Kwast byl značně vyveden z míry. Quickobešel jak terapeuty, tak policejní vyšetřovatele a doznal se rovnou v médiích.

„Nemůžu než doufat, že se dozná také mně,“ okomentoval to Kwast.

Touhle hrou na kočku a myš rozčiloval nejen van der Kwasta. Zanechával náznaky a nápovědy střídavě policejnímvyšetřovatelům, střídavě terapeutům a novinářům.

Média a novináři hráli v celém vyšetřování důležitou, avšak nejasnou roli. Nicméně Thomas Quick se mohl svobodně setkávat s jakýmikoliv reportéry. A vždycky četl, co se o něm psalo. Van der Kwast se tak zničehonic v Expressenu dočetl, že Quickspáchal jednu ze svých „nových“ vražd v kraji Dalarna. Tato zmínka okamžitě přivedla myšlenky vyšetřovatelů ke sledované vraždě izraelského občana Yenona Leviho, která se stala 11. června 1988 nedaleko Rörshyttanu u Falunu.

Čtyřiadvacetiletý turista Yenon Levi byl zavražděn na kraji lesní cesty v Dalarně. Rozsáhlé policejní pátrání vedlo k podezřelému pachateli, ale důkazy k obžalobě nikdy nestačily.

Vražda u Rörshyttanu vřela pod povrchem Quickova vyšetřování už delší dobu. Měsíc a něco po návratu z rekonstrukce v Appojaure zavolal Thomas Quick vyšetřovateli Seppu Penttinenovi domů a ten o rozhovoru sepsal záznam:

Ve středu 19. srpna v 19:45 níže podepsanému zavolal Quick.

Vypověděl, že se cítí psychicky velmi špatně a že si přejevyrávět určité události, jež mu působí úzkosti.

Co se týče vraždy izraelského občana v Dalarně, měl Quick

podle svých slov pomocníka. Quick vyprávěl, že potkali Yenona Leviho na jedné vedlejší ulici v Uppsale. Pomocník mluvil s Levim anglicky. Quickovým autem pak odjeli do Dalarny, kde oba kumpáni Izraelce zavraždili.

Quick jej držel, mezitím co ho ten druhý bil pěstmi a mimo

jiné i „těžkým předmětem z batohu“. Tělo bylo ponecháno

na stejném místě, kde padly rány, a bylo jistým způsobem

naaranžováno. Položeno bylo spíše na zádech než na boku,

určitě ale ne na břiše.

Quick uvedl, že sledoval, co se o události psalo v novinách.

Nicméně se prý vyhýbal fotografiím a nepřečetl zdaleka

všechno. U vyšetřovatelů nevyvovalo Quickovo přiznání se k vražděYenona Leviho žádné velké nadšení. Seppo Penttinen řekl Quickovi, že o tomto případu bylo v novinách napsáno tolik, že sotva může přijít s něčím, co by se dávno obecně nevědělo.

Když dospělo k závěru vyšetřování v Appojaure, přece jen se uskutečnil první výslech ohledně Yenona Leviho. Quick tehdy uvedl, že to on sám zahlédl Leviho v Uppsale a přemluvil jej, aby s ním jel do Falunu. Nedaleko Saly se zastavili u chaty, kde Quick Leviho dvěma ranami kamenem do hlavy ubil k smrti. Pak ho naložil na zadní sedadlo a pokračoval v cestě. U Rörshyttanu sjel Quick na lesní cestu a tělo odhodil do lesa.

Vyšetřování této vraždy bylo zdlouhavé a náročné provšechny zúčastněné. Quickova výpověď se neustále měnila. Jednou říkal, že měl spolupachatele, jindy zase že ne. Místo vraždy se přesouvalo, stejně jako to, kde měl Quick údajně Leviho poprvé potkat. Ještě zmateněji vypovídal, pokud šlo o to, jakouvražednou zbraň použil.

Na začátku vyšetřování prohlásil, že vražednou zbraní bylkámen, což se nezakládalo na pravdě. Při následujících výsleších to byl místo toho hever, kříž na kola, lopata, kempinková sekera, páčidlo, poleno nebo prostě opakované kopnutí. Ani jedenz předmětů nepřicházel v úvahu.

Během téměř jednoho roku provedl Seppo Penttinen čtrnáct výslechů podezřelého. Zavedl jej také na místo činu a uskutečnil dvě rekonstrukce. Při druhé rekonstrukci došel Quick k tomu, že vražedná zbraň byla „dřevěné struktury“.

„Vidíte něco, co by odpovídalo délce předmětu?“ zeptal sePenttinen a současně napřáhl ruce asi metr od sebe. Quick okamžitě zvedl přibližně stejně dlouhou dřevěnou palici, jež ležela docela příhodně nedaleko.

Christer van der Kwast se nicméně nezmínil, že by pro nějneustálé proměny Quickovy výpovědi ztratily na důvěryhodnosti.

„Obtíže plynuly z roztříštěnosti a neuspořádanosti jehovzpomínek na vraždu. Občas trvalo velmi dlouhou dobu, než se mu podařilo spojit jednotlivé fragmenty do celkového obrazu,“vysvětloval van der Kwast jako ozvěna Quickových terapeutův säterské nemocnici.

Po roce a půl terapeutických sezení, policejních výslechůa opakovaných rekonstrukcí se Thomasi Quickovi podařilo uspořádat své fragmentární vzpomínky do jakž takž souvislého vyprávění. Podle něj měli on a jeho spolupachatel donutit Yenona Leviho jít s nimi z peronu na nádraží v Uppsale na parkoviště, kde ho přiměli nasednout do auta. Spolupachatel měl následně držet Levimu nůž pod krkem, zatímco Quick je vezl na místo vraždy.

Dne 10. dubna 1997 doručil Christer van der Kwast žalobuk obvodnímu soudu ve městě Hedemora. Průběh zločinu byl shrnutý následovně:

Thomas Quick připravil v době mezi 5. a 11. červnem 1988v Rörshyttanu v okrese Hedemora o život Yenona Leviho ranou tupým předmětem do hlavy a trupu.

Bylo to třetí soudní řízení, kde stál Thomas Quick obžalovaný za vraždu, kterou podle svého tvrzení spáchal spolu s pomocníkem. A potřetí označený spolupachatel v soudní síni chyběl. U soudu padalo pomocníkovo jméno i příjmení. Jeho spoluúčast na vraždě Yenona Leviho byla detailně popisována. Nicméně protože zapíral a důkazy chyběly, podezření bylo staženo. „Výslech NN by za tímto účelem neměl vůbec žádný přínos,“ mínil Christer van der Kwast.

Okresní soud v Hedemoře byl nucen konstatovat, že během soudního řízení „nebyly předloženy žádné důkazy, jež by Thomase Quicka s činem přímo spojovaly“. Soud nicméně zmínil, žeQuickovo vyprávění o průběhu vraždy bylo smysluplné a bez přímých protimluvů. Udal množství konkrétních informací o místě činu, o oblečení oběti a rozsahu poranění – tedy podrobnosti, jež podle soudu souhlasily s fakty zjištěnými z ohledávání místa činu a pitvy.

Quick také jmenoval řadu určitých detailů, jež by nasvědčovaly tomu, že právě on skutečně zavraždil Yenona Leviho. Popsalnaříklad vyřezávaný nůž v jeho batohu, o němž se oběť zmiňovala na pohledu své matce.

Seppo Penttinen vysvětloval soudu, že odchylky v Quickově vyprávění nebyly tak výrazné. Spletitá cesta ke správné vražedné zbrani byla například logická, protože Penttinen „získal dojem, jako by Thomas Quick celou dobu věděl, že šlo o dřevěnou palici, ale jeho úzkost mu bránila v tom ji pojmenovat“. Penttinensvědčil také o tom, jak Quickovo vyprávění vznikalo a jak probíhaly výslechy, na což se u soudu kladl velký důraz. Mělo se za to, že Quick znal tak podrobné údaje o vraždě, jaké mohl logicky vědět pouze pachatel.

Onoho dne 28. května 1997 byl Thomas Quick za vraždu Yenona Leviho odsouzen:

Soud dospěl k závěru, že výpověď Thomase Quicka mávysokou důkazní hodnotu. Vzhledem k jeho přiznánía dalšímu vyšetřování stojí nade vši pochybnost, že Thomas Quick

spáchal čin, pro nějž je žalován.

Thomas Quick se proto musí zodpovídat ze svévolnéhozbaven



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist