načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak se pije život -- aneb lej to do mě, ať je po mně - Tamara Ludvová

Jak se pije život -- aneb lej to do mě, ať je po mně

Elektronická kniha: Jak se pije život -- aneb lej to do mě, ať je po mně
Autor:

Psal se rok 1969, vyprávěly se potichu politické vtipy, a kdo neměl známosti na těch správných místech, neměl šanci se dostat tam, kam chtěl, ať to bylo cokoliv. Nejlépe se v této době ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  60
+
-
2
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 124
Rozměr: 21 cm
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-9904-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Psal se rok 1969, vyprávěly se potichu politické vtipy, a kdo neměl známosti na těch správných místech, neměl šanci se dostat tam, kam chtěl, ať to bylo cokoliv. Nejlépe se v této době měli řezníci, zelináři a hospodští. Vždycky měli nedostatkové zboží, a nebo rozepisovali mejdan dvaceti politiků na dvěstě obědů s minerálkou. Ano, byly chvíle, kdy nás potřebovali více, než my je. Vůbec hlavní bylo to, aby byl národ pernamentně opilý. Jenom tak se mohla tahle doba bez újmy přežívat, a "ONI" to věděli.

Zařazeno v kategoriích
Tamara Ludvová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
























JAKSEPIJEŽIVOT

aneb

LEJTODOMĚ,AŤJEPOMNĚ 





TamaraLudvová

































ediceKnihovnička.cz

TribunEU

2012




































































©TamaraLudvová,2009,VelkýRybník








4



Úvod 



Příběh, který se odehrává ke konci šedesátých let,vás zavede

dozákulisíhospod,barů,vinárenihotelů.

Shlavní hrdinkou Leny budete prožívat její kariéru, prováze2

nouvšemidruhymalérů,lásekizklamání.

Pokusím se seznámit vás sdruhou tváří profese číšníků, ku2

chařů,prostěsevším,costoutoprofesísouvisí.

Žetonenízrovnaprocházkarozkvetlýmsadem,sepřesvědčíte

sami.



TamaraLudvová


5

Hledámpráci 

Kapitola1 



Ještěmineníosmnáct,přátelémiříkajíLeny,jsemtrochure2

belka a hledámpráci, která by mě bavila. Bydlím vpodnájmu

vkrásnémbaráčkusezahradou.

MojebytnáJaruškajejenopárletstaršínežjá.Zůstalasama

ponelegálníemigracimanžela,atakmojemalátroškadomlý2

najípomáhalapřežít.

Podlouhémhledánístojímpředkrásnoustarobyloukavárnou,

která ještě pamatuje první republiku. Veliké prosklené výlohy

vedoucí na pěší zónu umožňují návštěvníkům pozorovat ko2

lemjdoucíapotichušpitat.

Výlohy rozdělují čtyři široké schody, které vedou mezi malé

kulaté stolky s mramorovou deskou, kterým vévodí stříbrné

cukřenkyazvednutémalíčkysmalýmimokašálkyvonícíkávy.

Mezinimivtichostipobíhajíservírkyvčernobíléuniformě.Za

nimisrukamazazádychodídůležitěpanvrchníapečlivěpo2

zoruje,jestlijevšetak,jakmábýt.

Anadtímvšímsevznášívůnědortů,kremrolíazákuskůvšeho

druhu.Tatokavárnamělaisvojipekárnutěchtodobrot.Stála

jsem v úžasu u schodů a doslova zírala, až mě vyrušil přísný,

alepřestopřívětivýhlas:

„Jaképřáníbymělamladádáma?“Zírámnaonohopanavrch2

níhoakoktám:

„Já,jáprosímtadymámpracovat.“

„Ataktošladál,tadytohomocneuděláte,“odpovědělsúsmě2

vem a malým úklonem mi rukou ukázal cestu. Jako kdyby to

nebylovidět!No,uvedlajsemsepříšerně.Atoještěnevěděl,že

nicneumím,žejdunazácvik,abychsetomutořemeslunauči2

la.

Teďteprvenastanetrapas.


6

Mojetvrdohlavostaješitnostneznalameze,aletadysemipo2

prvézačalapodlamovatkolena.Tolikjsemtochtělazvládnout,

alenajednoujakokdybychsipřestalavěřit.

„Takslečinko,“ozvalosemizazády,„šatnajenakoncichodby,

kávová napravo a cukrárna nalevo. S kasou, předpokládám,

zacházetumíte.Takšup,aťjstenaplace.“

Tento malinko ironický tón nepatřil nikomu jinému než panu vrchnímuKaštánkovi.

Okamžitějsemseprobralaavduchusesamanadsebouusmá2

la.Tohleasinedopadnedobře.Kdyžjsemsenasebepodívala

dozrcadla,docelatošlo,alecoudělámsuměnímnaplace,to

nevím. Pořád jsem doufala, že to, co jsem se naučila doma

spárhrnečky,mipostačí.

Nažehlená a upravená jsem se přišourala na plac. Teprve teď jsem si všimla, že se tam nenosí žádné hrnečky, ale stříbrné

tácky s moka šálky a decinkou vody. Servírka měla taky čtyři

táckyvruceachodilastím,jakokdybyjemělakrucepřirostlé.

Taktohlenezvládnu,blesklomihlavou.

„Taknejdříveseprojděte,poznejtestoly,kterýjejakočíslova2

ný,  abyste se taky sděvčaty domluvila. Posbírejte nějaké špi2

navé nádobí, až vás budu potřebovat, zavolám vás,“ řekl už

přísnějšímhlasempanvrchníKaštánek,opětsložilsvéruceza

zádaaprocházelplac.

Pomalujsemsezačalarozhlížet,stahovatprázdnétáckyazku2

sitjenositalespoňpodvouvruce,kdyžbylyprázdné.Kupodi2 vutodocelašlo.Zahodinkujsemužpřidalatřetíabylasitro2

chujistější.Hostétambylipříjemní,nikamnepospíchali,klá2 bosiliausmívalise.Aletojsemvůbecnetušila,coměčeká.

Jaktakkoukámpřestyvelikévýlohy,pozorujimládence,kteří

stavíhnedpřespěšízónuzahradnírestauraci.

Opět bílé stolky, krásné polstrované židle s bílými kovovými

opěradlyadřevěnébílézábradlí. Vypadalo to jak ze zámku. Najednou ke mně přistoupil pan vrchníKaštánekapovídá:

„Takco,líbí?“

„Líbíamoc,“odpovídám.

„No,taktambudeodzítřkavašepracoviště,“prohlásilasru2

kamazazádyodkráčel.

Zalapala jsem po dechu. No, to to pěkně začíná. Přes tu čtyř2

metrovoupěšízónuseneustáletrousílidi.Jakmezinimibudu

chodit?Jetamnejméněčtyřicetmíst.Užtovidímjakovesnu.

Kremrole, kafíčko, vínečko a já naběhám maratón, spíše sla2

lom.Atomusímbýtšťastná,kdyžzapomenoupouzenajednu věc.Takyměmohouhonitpojednévěci,schválně.Jsouitací.

No,alecojsemsinadrobila,taktosimusímsezobat.Začalomi

z toho být nevolno, když tu najednou mě zarazil příchozí pár

hostů. Velegantnímkvětovanémkostýmkusbílýmlememaširokým

slaměným kloboukem vstupovala starší dáma a za ní,v šedi2 vémletnímoblekuskvětovanýmmalýmšátečkemkolemkrku,

rozpínacíkošiliačernýmširokýmkloboukemnaprošedivělých

skráních,elegantnípánasitakvšedesátiletech.Aabybylob2

raz úplný, vedli s sebou krásnou černobílou německou dogu,

která připomínala spíše poníka než psa. Zamířili rovnou ke

stolku u výlohy. Pan vrchní Kaštánek okamžitě vystartoval

asúklonamizdravil:

„Dobré poledne, hraběnko,“ políbil podávanou ruku hraběnce

a s úklonem hlavy dodal, „vámtéž, pane hrabě,vaše vínkouž

sepřipravuje.“

Civělajsemnatenobrazjakotelátkoaštípnutímjsemsepře2

svědčovala, jestli jsem se nepropadla do třicátýchlet. Byla to

nádhera.Usadiliseadogasipřisedlapánoviknoze,takžekdyž

seděli všichni, měla i doga hlavu nadstolem.Úchvatnýobraz,

kdybyměznějnevytrhlpanvrchní:

„Takslečinko,doneslajimkestolučtvrťákyčervenéhoaneza2

pomněla mísu s vodou pro psa.“ Pak se otočil a s úsměvem

říká:

„A nebyla pořád tak vyjevená, jsou to naši letní každodenní

hosté,taksijichvažte.“

Poprvéjsemmělajítobsluhovat,ahnedtakovézajímavéhosty.

Byltopokuszesměšnitmě,anebo„ukaž,coumíš?“Zmobilizo2 valajsemvšechnysvésílyašla.

„Dobrýden,paníhraběnko,panehrabě,zdejevaševíno.“Po2

ložilajsemsklenkynastůl.

„Okamžik,prosím,“špitlajsemarychlepřineslamísusvodou,

kteroujsempostavilapředpsaapodrbalahozaušima.Dechse vemnětajil.Cokdybysetopsovinelíbilo.

„Děkujeme, slečno,“ odpověděl hrabě a připaloval hraběnce

cigaretuvdlouhézlatéšpičce.

Zachvílijsemobsluhovalainormálníhostyakupodivunikdo

mocnepoznal,žetodělámpoprvévživotě.

Pokudano,taktopřikládalitrémězprvníhodnevnovépráci.

Stálíhostépoznali,žejsemtamnováatidruzísiasimysleli,že jsemkopyto.Párkafíček,sachrů,likérkůadenubíhaltakrych2

le,žejsemsianineuvědomovala,žeseblížíkonecsměny.Když

hraběcírodinkaodcházela,zavolalisiměksobě.Leklajsemse, jestli jsem něco neprovedla, ale opak byl pravdou.Hrabě po2 vstal,mírněseuklonilařekl:

„Děkujeme zapříjemné odpoledne,“ a podával mi ruku, načež

hopředběhlpesaolízlmiji.Všichnijsmeseodsrdcezasmáli

amněbylonajednouhrozněpříjemně.PanvrchníKaštáneksi

mězavolalapovídá:

„Copakjsteudělala?Tohleunichvidímpoprvé,žebyděkovali

personálu.“

„Nevím,“popravdějsemodpovědělaapokrčilarameny.Jenom

se na mě usmál a zakroutil hlavou. Ta práce se mi bude moc

líbit.Blížilsekonecsměny,kdyžsimězavolalvrchníKaštánek

apovídá:

„Takslečinko,tadymátezadnešnídenodměnuazítravsedm

ráno ať jste tady. Zahrádka čeká.“ Pokoutně se usmál, položil

předemědvacetpětkorunpapírových,kterýmjsmeříkaliŽiž2

ka, neboťtam bylvyobrazený, a já, povzbuzenáonoubankov2

kou,jsemodešladošatny.Konečněmipřestalonikatatoprý bylaznámkatoho,žesemuzamlouvám.

Nohyměřádněbolelyavidinaprázdnélednicemivnuklaná2

padtébankovcehnedzakroutitkrkem.

Bylotoakoráttaknavečeřiacigarety.Ano,kouřeníbylajedna

zmýchzačínajícíchneřestí.Vedlekavárnybylarestaurace,kde

výborněvařili,atakovároštěnánaroštustatarskouomáčkou

bylalahůdka.

Najednoujsembylahrozněšťastná,žeměněkdoobsluhujeajá

mám svoje ušlapané nožky v klidu. Stálo mě to sicetu těžce vyběhanoupětadvacetikorunuistěmicigaretami,aleco,zítra

asibudedalší.





10

Miminkojakodort 

Kapitola2 



Ránoužjsembylavprácipředsedmou.Těšilajsemseazáro2

veňbála,protožejsemvůbecnevěděla,jaktobudusamazvlá2

dat.Připravilajsemstoly,otřelažidle,rozdalapopelníkyaná2

pojovélístky.

Pak mě čekala práce v kuchyni, abych si připravila tácky a

cukřenky,kdyžtuseobjevilpanvrchníKaštánekasesmíchem

povídá:

„Ale děvče, vy tyhle malé tácky potřebovat nebudete, to byste

se naběhala. Tady máte připravená plata. Ta vpravo jsou na

šestšálků,tavlevonadvanáct.Azrovnatakbudetenositizá2

kusky.Jetojasné?“Zděšenějsemsenanějpodívala:

„Ano,jasné.“

Předočimasemizatměloaužjsemsevidělastěmiplaty,jak

dělámslalomnapěšízóně.Připadalomi,žetaplatajsouvětší

nežjá.Zezačátkutošlo,lidéchodilipodvou,potřech,aleza

dvěhodinkybylazahrádkadopůlkyplnáajánevěděla,codřív.

Jestlinositobjednávky,nebostahovatšpinavénádobí.

Hlavamizačalašrotovat–koukejsituprácizorganizovat,ne2

bosezblázníš.

VrchníKaštáneksesamoliběusmívalabylovidět,jakpoočku

sleduje, co s tím bincem, který jsem si tam vytvořila, udělám.

Anajednou mi blesklo – neuděláš jediný krok zbytečně, jinak

se na ty nohy večer nepostavíš a lidé budou jíst kremrole na

chodníku.

Obojíspoluúzcesouviselo.Teďtojenomdostatdopraxe.Hos2

témitrochupomohlitím,žesepředobědemvytrousiliazůsta2

lotamjenpárlidiček,kteřísikoukalidoočí.Tosvojevínkopili

velicepomaluamnětímdaličas.

Kdyžjsemdalaplacdopořádku,nověpříchozíhostéužnatom

byli lépe. Rychle jsem objednávku donesla a po cestě od nich jsemvysypalapopelník,stáhlaprázdnýtalířek,udalšíhostolku

šálekanajednoujsemmělaplacpořáduklizený.

Nebylo to tak složité, nechodit s prázdnýma rukamajako na

zahrádku,todalorozum,alehlavnězpátky.Ostatnísetoučili veškole,alejá?Jáprostěvšechnomusímdělatjinak.Ještěže jsemnatopřišlaalespoňvčas.

DokonceivrchníKaštánekměpochválilatoprýunějnebývá

zvykem. Kdyby tak věděl, že tohle zaměstnání jsem znala asi jakoonsoustruh.Alemožnánatoještěpřijde,protoženěcomi

říkalo,žetímhletonekončí. A taky že jo. Plné plato sachr dortů, kremrolí, rakviček – a já

dělámslalomnapěšízóněmezichodci.

Nežjsemstačilajenommrknout,takjsemztratilabalanc,celá

sezakolébalaaprásk.Celétoplatosladkostísepomalu,alepro

mě úžasnou rychlostí sypalo do kočárkuplnéhobílých krajek,

kdezaplaťbůh„sedělo“asipůlročnímiminko.

Maminkazačalaječet,alemiminoměloúsměvnatváři.Oběty

malinké ručičky v neuvěřitelné hromadě krému, čokolády

ašlehačky.

Talířek se nerozbil ani jeden, takže alespoň z toho jsem měla

radost.Jakjsemtamtakstála,vyhrabujícetytalířkyzkočárku

a koktala omluvy,za mnou už stál opěts rukama zazádypan vrchníKaštánekapřímořval:

„Tohlevámstrhnuzplatu!Vyhuso!“Mocjsemhonevnímala, bylajsemráda,žemaminkabatoletepřestalaječetazačalase

smátavolat:

„Táto,vemrychlefoťák,takhlekrásnáještěnebyla.“Miminko bylo samotné jako dort. Jak za takovou chvilku stihlo mít všechnonahlavě,tvářičkách,oručičkáchanadýchanýchkraj2

káchnemluvě,jsemsamanechápala.Najednoumaminkazko2

prněla, jako kdyby jí teprve došlo, co se stalo, podívala se na

měaarogantněspovýšeným,pisklavýmhlasemzdůraznila:

„Máte štěstí, že se nic horšího nestalo, účet za prádelnu vám

pochopitelně pošlu.“ Zmizela takovým tempem, že ani nevím,  jestli v kočárku nezůstal nějaký talířek. Zřejmě chtěla přivézt

domůdezertamněbyltalířekvtenhlemomentukradený.

Kolempostávajícílidisesesmíchemzačalirozcházet.Bylomi

trapně. Ucítila jsem studený pot a nervozitu. Ačkoliv jsem se

snažilaopravýopak,mocsemitonedařilo.PanvrchníKaštá2

neksikonečněpřišelnasvé.

„Mohlabystezastupovatkrocanífarmusesvojíbarvouvtváři, běžte se dát dohromady, já to zatím pohlídám,“ řekl ironicky,

přísně,alevočíchmuplályškodolibéplamínky.

Vběhlajsemdošatnyaspustilysemislzy.Taktakhlejsemsito

nepředstavovalaanivtomnejhrůznějšímsnu.Costím?Budou

semismátizadesetlet.

Aletojsemopravduchodtétoprofeseneznala.Kdyžjsemsepo

patnácti minutách vrátila, všechno běželo, jak má. Nikdo se

neptal,nesmál,anizarohemnepoškleboval.Naopak.Děvčata

zkavárnyprocházelaokoloměajentakprohodila:

„Nicsiztohonedělej,tohlemámezaseboukaždá.“Panícuk2

rářkasejenjakobynáhodouzeptala,„takco,užsetitopoved2

lo?“Usmálaseajájsemmělasvésebevědomízasenapůlzpát2

ky. Okolo páté hodiny odpolední uklízím nádobí, popelníky,

prostěvše,cojezrovnavtenmomentzapotřebí,amámtakový

divnýpocit,jakokdyžsenaměněkdodívá.

Pořád serozhlížím, když tu za stromemustolkuvidím kama2

rádaMíru.Byltočíšník,aledalekozkušenějšíahlavněvyuče2

ný.Mělajsemradost,žesenaměpřišelpodívat,aleonseza2

tvářilpřísněapovídá:

„Děvče,děvče,nejenom,žesisaninevšimla,žejsempřišel,ale

co ty špinavé nehty? Takhle z tebe dobrá servírka nebude.“

Zarazilajsemseaodseklajsem:

„Vploužíš se sem jako zlodějíček a ještě budeš buzerovat. Od

toho tady mám vrchního. A jen tak mimochodem, zkusdělat

tadypodtěmakaštanama,nebocotoje,vysypávatpořádšpi2

navé popelníky a naběhat u toho maratón. Na manikúru



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist