načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak se kalila voda - Otakar Hromádko

Jak se kalila voda

Elektronická kniha: Jak se kalila voda
Autor:

V padesátých letech se Hromádko stal obětí vnitrostranických čistek. V únoru 1951 byl zatčen a obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen ke dvanáctiletému trestu odnětí svobody. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 373
Rozměr: 21 cm)
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty, faksimile; 22 cm + errata (1 list
Vydání: Druhé, rozšířené a přepracované vydání
Spolupracovali: Jaroslav Bouček (ed.)
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7092-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V padesátých letech se Hromádko stal obětí vnitrostranických čistek. V únoru 1951 byl zatčen a obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen ke dvanáctiletému trestu odnětí svobody. Vězněn byl mimo jiné i v Leopoldově a v jáchymovském pracovním táboře Rovnost. V dubnu 1956 byl propuštěň a později i plně rehabilitován, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 emigroval do Švýcarska.
Hromádko strávil téměř deset let svého života ve věznicích a pracovních a detenčních táborech v různých zemích. Jeho kniha vzpomínek čerpá především z jeho vězeňské zkušenosti a z deziluze z revoluce.

(výbor z kriminálních příběhů a úvah)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Otakar Hromádko - další tituly autora:
Jak se kalila voda - Výbor z kriminálních příběhů a úvah Jak se kalila voda
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Jak_se_kalila_voda_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 8.11.2017 12:12:32

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Jak_se_kalila_voda_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 8.11.2017 12:14:34

Process Black


Copyright © Otakar Hromádko – heir, 2017 Preface © Robert Kvaček, 2017 Photos © Archiv Lidových novin, Národní archiv,

osobní archiv Petra Závodského, Philippe Barraud,

rodinný archiv autora,

Ústav pro studium totalitních režimů, VHU Praha, 2017 Cover Illustration © Eugene Ivanov / Shutterstock, 2017 Cover Art © Lukáš Tuma, 2017 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2017 ISBN 978-80-7557-092-5 (print) ISBN 978-80-7557-485-5 (ePub) ISBN 978-80-7557-486-2 (mobi) ISBN 978-80-7557-487-9 (pdf)

Obsah

Předmluva 7 Úvod 9 NA CESTĚ DO DĚJIN 13

Historická událost 15 Svět zločinců 29 Nekrology 35

Košilaté doby 47 Učedníci politické policie 57

Chvála pana doktora Škaredy,

soudce okresního soudu v Pardubicích 67

Zvrhlíci a výchova vězňů 73

Zakuklený demokrat 81 Tři malé syrečky 87 Muž, který nedovedl sedět 91 NA SOUDU DĚJIN 97 Úvaha o zlepšovatelích lidské společnosti, zločincích a moci 99 „Zločinecká činnost“ španělských dobrovolníků 105 Politický bezvěrec 115

Po stopách tajného procesu 135 Poslední kasař 159 NA CESTĚ Z DĚJIN 171 Kacíři z donucení 173

Zakladatel strany 175

Turistický zájezd 179 Kající se zločinec 185 Politický život zhrzených komunistů 189 Svědkové 201 Dvě kila peří 211 Projev nedostatečného třídního uvědomění 217

Básník a skalní komunista 219 Štědrý večer 229 Podivuhodný příběh Tondy Haška 239

Spravedlnost – slepá a nemilosrdná 251

Lidé v propasti 255 Pěstní výchova 265 NA SMETIŠTI DĚJIN 275

Materialistická dialektika 277 Proletářský internacionalismus 281 Odměněný kolaborant 289

Komunistický kat 295

Rehabilitace Adolfa Pimpary 307 Atentát 311 O podstatném a nepodstatném souložení 321 Tři demokracie: Německá demokracie 325 Tři demokracie: Československá demokracie 331 Tři demokracie: Švýcarská demokracie 339

Poslední kapitola 351 Patnáct moudrostí pro mladé blázny 359 Bloudění dějinami Oty Hromádka 361 Ediční poznámka 365 Jmenný rejstřík 367 Použité zkratky 373 Paměti Oty Hromádka Jak se kalila voda jsou pojetím neobvyklé, originální, osobité. Autor je v podtitulu nazývá „výborem z kriminálních příběhů a úvah“ a v textu některé kapitoly pojmenovává povídkami. Jsou však založeny na prožitém, zobrazují určitá období Hromádkova života a působení, volená se zřejmým záměrem nejen zaznamenat, ale také – hlavně – zapůsobit až naléhavě.

Hromádko se v mládí stal komunistou, stranickým funkcioná

řem, pak bojoval jako dobrovolník ve španělské občanské válce, což mu v 50. letech přineslo uvěznění. V prvních poválečných letech patřil ještě k vyšším armádním funkcionářům, o to citelnější byla pro něj drastická perzekuce od režimu, který spoluvytvářel. O ní proto píše v pamětech především. Definitivně ho vzdálila komunistické straně, v pamětech se o ní píše tak, aby se jeho odmítnutí a odpor přenesl i na čtenáře. Chce varovat před „revolučním divošstvím“, které mívá různou podobu a většinou nechtěné následky, a proto „přehrabuje haraburdí svých zkušeností a váží své tehdejší hodnotové soudy“.

Komunistickému hnutí věnoval Hromádko přes dvacet let života, začal „jako mladý blázen a skončil jako šašek na blbém divadle“. Vzpomínky psal v 70. letech, ta také spoluurčovala jejich tematický důraz. Umožnil mu ho i švýcarský exil, nemusel už mít obavu z opakování postihu a pronásledování. Největší prostor věnoval „vyšetřování“ začátkem 50. let a jeho aktérům a pak různým vězením. Psal o tom s jistým nadhledem, který ale neubírá na obžalobě systému a jeho „justice“, a také s určitým sarkasmem, jenž je působivvý v odhalování a pojmenovávání podstaty i ničivých projevů totalitního systému.

Hromádko volil přístup, který originálně dokumentuje i přesvědčuje, aniž žádá o souhlas – „vypráví“ a přitom posuzuje, i sebe, svá

Předmluva


8

léta spojená s komunistickým hnutím a vinou této vazby poničená.

Text je plný miniportrétů, hlavně vykonavatelů moci a zla a jejich obě

tí – výtečné charakteristiky, působivé příběhy. Cítím z textu stále ještě

jistou frustraci – z tragického zažití systému, který Hromádko aktivně

přijímal, z poznání jeho antihumánní mocenské podstaty, z temných

prožitků, které mu systém způsobil. Téměř ho zahubil. Proto je kni

ha nejen svědectvím, ale také – nepřímo – apelem. Zní z příběhů

i z tezí a úvah, které prožité a poznané zobecňují. Souhrnně řečeno –

nezastaralý, obsahově i literárně stále znělý text.

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., dr. h. c.


9

... despotisme, qui n’est que l’illusion des esclaves

(„... despotismus, který je jenom iluzí otroků“)

(Louis Antoine de Saint-Just)

Jsem Adam, jako nás mnoho toho druhu,

jenž přejedl se plody poznání,

a konec konců jde mně přec jen k duhu

hněv boží a mé z ráje vyhnání.

(František Gellner, Blasphemie, 1901)

Dvě věci člověk v životě musí – narodit se a umřít. Všechno ostatní dělá dobrovolně. Nikdo se nerodí rád, každý při tom pláče nebo křičí. S umíráním je to jiné, někteří jsou rádi, že už to budou mít odbyté, jiní to zase urychlují, jak mohou: tím, že kouří tabák, pijí alkohol, požívají drogy, ožení se nebo jezdí v automobilu. Jsou lidé, kteří to berou hákem, hodí si smyčku na krk, zastřelí se nebo skočí do vody, jen neplavci. Čas od času propadnou lidé hromadné pomatenosti a pak umírají s nadšením, dobrovolně a v milionových houfech a volají při tom „Heil Hitler“, „Za Stalina“ apod.

Právě v tom se člověk liší od zvířat. Zajíc utíká horempádem pryč, když po něm někdo střelí a netrefí. Ne tak člověk – ten, když po něm ve válce někdo vystřelí a netrefí ho, tak se natopoří, zařve nějaké právě aktuální heslo a hrdinně nastaví prsa další, lépe mířené ráně. Jen Švejk v takové situaci křičel: „Proboha, nestřílejte, jsou tady lidi!“ Ale Švejk byl blbec a vzdělanci se tomu dodnes smějí.

Za první světové války padlo pro císaře pána nejméně desetkrát více Čechů, než jich padlo v odboji proti němu a dvacet let potom

Úvod


Jak se kalila voda

10

v boji proti nacistickým okupantům. V dějinách o tom nic nestojí, ale dá se to přečíst na pomnících padlých v každé vesnici. V Německu a ve Francii byli po první světové válce prozíraví a nechali na takových pomnících dost místa pro ty, kteří měli padnout v další válce. Dnes jsou tam již dávno vytesaní a je jich někde nejméně o třetinu více než těch prvních, ale přesto zbylo ještě dost místa pro ty, kteří mají padnout příště. V Rusku takové pomníky nestavěli, poněvadž se tam pořád spěchá mílovými kroky k socialismu a není na to čas, a i z mnoha dalších důvodů; tak na Ukrajině na to není ani dost kamene, nikdo také nezapisoval, kdo padl za cara, kdo za Stalina nebo jenom za vlast, neví se, koho z fronty nebo ze zajetí odvezli rovnou do gulagu, kde zemřel jako nepřítel, anebo koho zastřelili hrdinní berijovci za frontou, protože nebojoval dost statečně.

Děti padlých nebo zmrzačených se ptají, když po válce dorostou: „Kam dali naši tátové rozum, že neviděli, o co jde?“ – a s opovržením poslouchají válečné příhody těch, kteří to přežili. Nevědí ale, jestli je to také nečeká.

V roce 356 před Kristem zapálil jakýsi Hérostratos sedmý div světa, chrám Diany v Efezu. Před soudem vypověděl, že se chtěl dostat do dějin jako všichni velcí válečníci, kteří dělají totéž. Od té doby může do dějin vlézt každý blbec. Ale když už v nich je, pak z nich zase odejít, vylézt nebo vyklouznout, k tomu už je třeba dávka geniality. Stačí se podívat, kolik starých sešlých pandrholů se nemůže utrhnout od slávy, ustoupit do stínu a pustit k tomu ty mladší, aby si také zablbli.

Proto asi se svět už po tisíciletí řítí pořád do katastrofy. Že se řítí, jsem poznal, když mi bylo tak šestnáct pryč, a hned jsem se rozhodl, že to tak nenechám a svět zachráním. Vstoupil jsem tedy do dějin a byl jsem na nejlepší cestě být jednou z lebek, jimiž je dlážděna cesta lidstva k lepším zítřkům. Hrou náhod jsem tomu ušel, neboť bylo předurčeno, abych se stal jednou z třísek, která padne, když se potom ve šťastné budoucnosti kácí les skoro do hola. Lidi totiž nemají rádi, když je někdo zachraňuje a oni ho o to neprosili. Zvlášť mají vztek na ty, kteří se netřásli, když hřmělo, a po bouřce si sedli na výsluní právě na ty židle, o kterých se kdejakému třasořitkovi snilo. Dělají vše­ chno, aby se takových proroků rychle zbavili.

Úvod

11

Nejsem ani trochu geniální, ale měl jsem štěstí. Hned, jak bylo zase jednou po všem, vyhnali mě do té doby neznámí bojovníci z dějin. Neoběsili mě, ačkoli chtěli, a byl jsem tomu velmi blízko, ale nakonec mě jenom odstrčili z výsluní moci jako kotě od mléka. Nemohu jim za to být ani dost vděčný.

Každým rokem vstupují do dospělosti necelá dvě procenta lidstva. Je to dohromady nějakých 60 000 000 nových, osmnáctiletých lidí. Mezi nimi je nepatrný zlomeček, který se vzbouří, když jim navlíkají na krk chomout všedního života. Zdivočí se, chtěli by naráz změnit svět a obrátit ho naruby, hledí jenom kupředu a vzhůru a ženou se jako diví kanci skrze houští společnosti. Ve svém transu sní, že spasí lidstvo. Začnou přestavbu světa tím, že odsoudí generaci svých otců. My jsme ji odsoudili, že se nechali zavést na jatka první světové války. Nás zase odsuzují, protože jsme ve východní Evropě a v Rusku místo socialismu a světového míru přivedli na svět a vykrmili to, co Marx a Engels prorocky nazvali strašidlo komunismu, tedy ne socialismus nebo komunismus, ale komunistické strašidlo. Co asi budou dnešním dvacetiletým revolucionářům vytýkat generace, které přijdou po nich? Jaké asi budou jejich nerozumy a omyly?

Pro ně, pro tento zlomeček lidstva, jsem napsal hrst povídek a úvah. Nejsou to nabubřelá vyprávění o slavných bojích ani plačtivá líčení z kriminálů a koncentráků. Býval jsem zapleten v takových věcech. Mnozí, kteří u toho nebyli, nebo dokonce i byli, o tom napsali tlusté i méně tlusté knihy. Pročítal jsem je trpělivě a divil jsem se, jak je možné tolik lhát o tom, jak to vlastně všechno bylo. Nakonec jsem ale poznal, že lidi jsou rádi, když jim někdo maluje straky na vrbě, a že nenávidí ty, kteří by jim chtěli jejich představy kazit. Neboť dějiny nejsou dějinami toho, co se skutečně stalo, ale dějinami toho, co o tom napsali novináři a různí povídálkové. Rád jim proto ponechávám volné pole pro takový celkem nudný druh literatury.

Ve svých povídačkách píšu jenom o tom, co jsem viděl mimochodem a čeho si dějiny nevšímají. Jsou to drobné příhody ze dvou úseků mého života. Z období, kdy jsem se jako jeden z houfu dral od bezmoci k moci, a pak z období, kdy jsem zase za jásotu houfu padal od moci do bezmoci. Jsou omezeny jen na jednu barvu palety. Na kriminály a lidi v kriminálech, ať vězně nebo policisty, bachaře a soudce, Jak se kalila voda

12

a na to, co je okolo a za tím vším. Jsou to příhody a úvahy méně důležité a vůbec ne významné a omezují se jen na období před válkou, tedy za demokracie, a po válce, tedy po vítězství strany. Snad si čtenář povšimne, k jakým došlo změnám.

Nestal jsem se Caesarem ani Leninem, Stalinem či Maem, Ale také ne Bucharinem, Zinověvem, Radkem, Rajkem, Slánským a jim podobným. Mé ctižádosti směřovaly k mnohem nižším cílům, někdy jenom k tomu, abych neupadl do hanby jako druzí, a přesto pokud možno zůstal na živu.

Jako jeden z mála mně podobných a blízkých jsem nakonec přece jenom přežil všechno. Lidi i režimy, věčné pravdy, které jako svíčku sfoukl vír událostí, proroky falešné, kterým věřily miliony, a pravé, za kterými nikdo nešel, hrdiny papírové, kteří se naduli prázdnotou jako balony, když už bylo po všem, a hrdiny pravé, kteří se pak scvrkli do ztracena.

Je mi sedmdesát let, ze všeho mi zbyla jenom veteš vzpomínek a nahá řiť, hlavu mám pořád ještě na krku a chutná mi jíst, pít a kouřit. Je to málo a je to hodně.

Veni, vidi, perdidi.

Yverdon 1979 Autor NA CESTĚ DO DĚJIN

Nutno je v životě účast mít,

k některé přidat se straně

a svoje srdce nastavit

dobře mířené ráně.

(František Gellner, Na dnešek měl jsem pěkný sen, 1901)

Na den svatého Josefa, 19. března 1930, došlo k historickému bojovému střetnutí mezi dvěma všesvětovými organizacemi, římsko­katolickou církví a Komunistickou internacionálou mládeže. Tenkrát si toho nikdo nepovšiml a v dějinách o tom také není nic napsáno. Z mého osobního hlediska neprávem, poněvadž toto střetnutí rozhodlo o dalším životě deseti nadějných studentů v Německém Brodě, malém městě na Českomoravské vysočině. Byl jsem jedním z nich.

Svátek svatého Josefa připadl tenkrát na neděli. Při bohoslužbách měli faráři při kázání přečíst encykliku papeže Pia XI., tedy papežský oběžník, ve kterém se vyhlašovalo křižácké tažení věřících proti Sovětskému svazu.

V Rusku měli tehdy veliké starosti s bojem proti trockistům a jiným nepřátelům ve straně. To byla také veliká starost Komunistické internacionály a všech komunistických stran ve světě, které musely bojovat navíc i proti sociálním demokratům. Proto štáb světové revoluce v Moskvě rozhodl, aby do boje proti křižáckému tažení papeženců byl v celém světě vyslán Komsomol.

Právě v té dobé jsme na gymnáziu založili Komunistickou studentskou frakci. Bylo nás deset, dva jsme byli již vysokoškoláci a dvěma nejmladším bylo něco přes patnáct let. Tři z nás, Šantroch, Farkač a já, jsme kromě toho byli i členy místní organizace Komsomolu, kte

Historická událost


Jak se kalila voda

16

rá neměla ani tolik členů jako naše Kostufra. Týden před svatým Josefem byla do Prahy svolána tajná celostátní porada Komunistických studentských frakcí. Vyslali jsme na ni jako delegáta Vráťu Šantrocha, který byl v té době v oktávě. Přivezl nám z Prahy protioběžník vydaný samotnou Komunistickou internacionálou mládeže. V něm se pracující i jiná revoluční mládež celého světa vyzývala, aby zabránila rozpoutání války světového imperialismu, kterou připravuje papež proti vlasti všech proletářů světa, Sovětskému svazu. Byl v něm také návod, jak ten boj vést. Měli jsme organizovat stávky ve velkých, hlavně válečných závodech, velké protestní manifestace a demonstrace, mobilizovat i rolnickou mládež a tak dále.

Podobné pokyny psali tenkrát v Moskvě již postarší sovětští mládežníci, kterým bylo vesměs přes čtyřicet a kteří vysedávali v úřadovnách Komunistické internacionály mládeže, dokud je po dosažení věkové hranice nezavřeli do gulagu nebo nepopravili místo penze. Čím starší byli, tím větší a bojovější úkoly pro komsomolce celého světa si dovedli vymýšlet. Nepouštěli je ven, za hranice, takže ani z okna rychlíku neviděli, jak dělnická mládež v kapitalismu vypadá. Dozvídali se to jen ze článků v Komsomolské pravdě, ale její redaktory také nikdo za hranice nepustil.

Tito vůdcové nám svým oběžníkem určili generální linii, jak máme boj proti papežově křižáckému tažení vést. V ústředním sekretariátě československého Komsomolu byli už více při zemi a doplnili plán velkého nástupu tím, že tam, kde není možno zorganizovat velké stávky a demonstrace, by měla mládež farářům překazit čtení encykliky provoláváním hesel nebo rozhazováním letáků v kostele, a tam, kde ani to nepůjde, by se mohly v předvečer popsat kostely hesly, aby alespoň tak byl lid mobilizován do protiválečného boje.

My jsme proti válce byli. Čtyřem z nás v ní padli otcové – ani jsme je nestačili poznat – a otcové ostatních válčili na různých frontách a přinesli si domů nejen vzpomínky, ale i šrámy a nemoci. Za války i po válce jsme poznali, co je hlad a vystávání, někdy marné, ve frontách na chleba. Nemohli jsme zůstat pasivní tam, kde mládež celého světa nastupovala do revolučního protiválečného boje. Když jsme prostudovali protioběžník a podumali nad ním, došli jsme k závěru, že mládež v závodech, jak bylo předepsáno, mobilizovat nemůžeme,

Na cestě do dějin

17

poněvadž ve třech místních malých textilních továrnách nikoho neznáme, že však se musíme poradit s místní organizací Komsomolu, ve které mladí dělníci jsou. Komsomolci nám řekli, že něco takového nejde, snad že je to možné v jiných městech, ale u nás mládež v továrnách není tak uvědomělá, aby se s ní dalo něco dělat. Zamítli i náš návrh, že by se mohly v sobotu, vpředvečer svatého Josefa, alespoň pomalovat hesly všechny kostely. Považovali to za fantastické a nereálné.

Světovou frontu revoluční mládeže, do které jsme se právě zařadili, jsme však nemohli zradit. V sobotní noci před svatým Josefem jsme proto sami pomalovali rudou barvou a krasopisně, poněvadž jsme byli vzdělanci, všechny čtyři místní katolické kostely a kaple. Dnes, po padesáti letech, si uvědomuji, že nám tenkrát z pražské centrály ani nedali seznam hesel, která se mají psát – k podobným nedostatkům v pozdějších letech již nedocházelo. Psali jsme proto, co nás napadlo, jako „Ven z církve, která připravuje novou válku“, „Pryč od Říma“, „Pryč s válkou“ a také heslo „Ať žije Sovětský svaz“. V neděli ráno z toho byli místní občané celí pryč, něco takového se v dějinách města nikdy nestalo. Večer nás všechny pozavírali. Četníci nás už dávno měli v oku jako skupinu a stačilo jim, že náhodou zjistili, že jeden z nás v sobotu kupoval červenou barvu.

Když jsme po půldruhém měsíci vyšli z kriminálu, zjistili jsme, že v rámci světového boje Komsomolu také ve Dvoře Králové, což bylo ještě menší město než naše, jeden komsomolec při mši rozhodil z kůru letáky a že nějakou podobnou akci provedli také v jednom menším městě v Německu. Přesto jsme ale tenkrát boj s papežskou stolicí vyhráli, poněvadž, jak je známo, nakonec proti Rusku neválčila katolická církev ani papež, nýbrž nacisti a s nimi měl zase Sovětský svaz přátelskou smlouvu. To se ale tenkrát nedalo předvídat. Stejně tak je celkem jisté, že z těch, kteří byli v Německém Brodě na kázání na den svatého Josefa v roce 1930, nikdo do války proti Rusku nešel. U nás na horách byl takový zvyk, že když se šlo v neděli do kostela, šli muži do hospody a ženy šly na mši se za ně modlit, po mši je z hospody vyzvedly, někdy mírně podroušené, a šlo se domů na nedělní oběd. V městě ale chodily na mši už jenom staré babičky. Ty, pokud je mi známo, nikdy nikde neválčily. Nevím, jestli se tak nestalo ke konci války v Německu, kde válčily i děti, snad tedy i babičky. Modlit se Jak se kalila voda

18

a vzpomínat na pánaboha se lidi naučili znovu až za Hitlera a po vítězství komunistické strany.

Tak jsme byli v lapáku.

1

Zavřeli nás nejdříve v městské šatlavě

a jednoho po druhém vyslýchali až do rána. Dohovořit jsme se mezi sebou nemohli. Řvali na nás a všelijak se snažili nás nachytat a ono to nešlo. Neměli nic jiného, než že jeden z nás v sobotu kupoval červenou barvu – jinak jsme měli dokonalé alibi. Pomalovali jsme kostely hned zvečera, ještě za šera, a pak jsme byli všichni v kině od začátku až do konce. Nápisy byly objeveny, když šli lidé z kina, a četníci usoudili, že to někdo namaloval v době představení. Zapírali jsme mužně, ačkoliv některým z nás ještě nezačaly růst vousy. Pak ale měl jeden četník nápad, se kterým na nás vyzrál. Vzali znovu jednoho po druhém a řekli mu: „Podívejte se, vy nejste první komunisté, které jsme zavřeli. Ti druzí byli dělníci a věděli, za co bojují. Vy ale mezi ně nepatříte. Dělník, když ho zatkneme, se s hrdostí přizná, co udělal, a hájí to jako správnou věc, ten se před námi nevykrucuje. Ale vy nejste ani komunisti, ani dělníci, jste kluci, kteří udělali klukovinu, do které se dali někým nahecovat, a teď zapíráte, jako kdybychom vás chytli na hruškách.“

Všichni se na ten trik nechali chytit. Hrdě vypověděli, že s akcí souhlasili, že při tom byli, ale že neřeknou, kdo při tom ještě byl a kdo maloval hesla. Jenom já a Farkač jsme uvědoměle zapírali dál.

Ráno nás všechny převedli do okresního kriminálu, který byl hned vedle. Na té historické budově je již od středověku kostlivec, má v ruce zvonec a vyzvání každou hodinu. Je to pomník místního občana, který se jmenoval Hnát. Kdysi dávno jako vrátný u hradební brány za úplatu vpustil dovnitř hordy ze sousední Jihlavy, které město vyplundrovaly. Měšťané, když ho nejdříve zamordovali za zradu, dali jeho kostru do výklenku na tehdejší radnici, aby každou hodinu zvonil a připomínal broďákům, že mají být bdělí a na všechno připravení. Druhý slavný rodák města má pomník hned naproti, uprostřed

1)

Zatčeni byli O. Hromádko a J. Málek (posluchači právnické fakulty), I. Binko,

M. Farkač, J. Hušek, B. Ježek, J. Musil, F. Nový, B. Vacek (studenti gymnázia) a E. Franěk (strojnický učeň), propuštěni byli 11. 4. 1930 – viz Tajovský, M., Zmalované kostely. In: Havlíčkův Brod. Fragmenty z historie. Havlíčkův Brod 2015, s. 191–199.

Na cestě do dějin

19

náměstí. Jmenoval se Koudela a byl pekař. Byl to velký zloděj a pekl

tak malé housky, že toho občané jednou měli dost, vstrčili ho do klece

a potápěli ho v řece tak dlouho, až slíbil, že se napraví. Za nepočest

ně vydělané peníze postavil pak na náměstí kašnu. Je vytesána ze žuly

a je na ní pekař, tak, jak jde od válu, polonahý a v zástěře, na hla

vě má ošatku s houskami a z nich stříká vodotrysk. Někteří vzdělanci

později tvrdili, že to je pravděpodobně socha Neptuna a v košíku že

jsou mušle, ale lid již po staletí ví, že je to pekař Koudela a jeho hous

ky. Já bych také řekl, že ten paňák je pekař od válu, Koudela, a ne ně

jaký Neptun, na boha to nevypadá, ten by neměl zástěru. Žádný jiný

člověk, kterého by dějiny zaznamenaly, se v Německém Brodě nikdy

nenarodil a nikdy se tam nic zvláštního nestalo. Je to město velmi opa

trných lidí.

Ubalili z prdu kuličku

Než vraťme se k našemu příběhu. Hned druhý den za námi přišel

do kriminálu pan ředitel gymnázia. Zatím ještě nebyl jmenován, je

nom zastupoval bývalého ředitele, který poněkud sešel, poněvadž mu

bylo přes osmdesát let. O funkci se vedl politický zápas, každá z lep

ších politických stran tam chtěla dostat svého člověka. Zastupující ře

ditel byl předákem národně demokratické strany, která byla už také

stařecky sešlá a brzy potom se rozpadla. Místní politici této strany

usoudili, že jsme svedení kluci a že všechno je politický manévr, který

nastrojili někteří profesoři, aby svého prozatímního ředitele zdiskre

ditovali a zabránili jeho jmenování. V městě tomu každý uvěřil, po

něvadž v české povaze je dělat podrazy a věřit, že všechno je švindl.

Kromě toho nás lidé znali jako slušné a tiché hochy, kteří se ve škole

dobře učili a nedělali žádné výtržnosti.

Pan ředitel se v hovorech s námi podřekl, že jsme mu zkazili ka

riéru a uškodili mu právě, když měl být definitivně jmenován. Měli

jsme z toho radost. Policie a vyšetřující soudce přijali nápad, že nás

svedl jeden z profesorů, jako jediné možné vysvětlení. Šlo o profe

sora Lochmana, který vyučoval latinu a řečtinu. Byl to člověk velmi

vzdělaný a znal několik řečí, ale byl tajný vzdělanec, celkem nikdo to Jak se kalila voda

20

o něm nevěděl a on zase nechodil do hospod a do společnosti jako ostatní profesoři a svým vzděláním se nevynášel. Všichni studenti ho měli rádi, poněvadž s nimi jednal jako s dospělými lidmi, jako rovný s rovnými. A také obdivovali jeho vzdělání. Avšak žádný politický vliv na nás neměl a nebyl ani stoupencem nějaké tehdejší politické strany, na to byl zas až příliš vzdělaný. Druzí profesoři ho neměli rádi již proto, že ho měli rádi studenti a je nenáviděli, a také asi proto, že stále četl a vzdělával se, zatímco oni měli již dávno studování dost.

Z profesora Lochmana jsme tedy měli udělat svými výpověďmi svého intelektuálního vůdce. V lidově demokratickém státě nebo v Sovětském svazu by byla úplná maličkost takovou výpověď vyrobit a naučit nás ji odříkat zpaměti u soudu. Ale v podmínkách buržoazní demokracie to nešlo.

Venku zatím už bylo všechno jasné a každý čekal, kdy profesora Lochmana také zavřou. Okresní vedení komunistické strany tomu ještě pomohlo. Soudruzi, když viděli, jaké je v městě pozdvižení, se hned v pondělí sešli a sepsali prohlášení, že náš čin odsuzují a že všechno je záležitostí svedených nerozumných kluků, se kterými strana nemá nic společného. Prohlášení ihned uveřejnil místní týdeník Hlasy z Posázaví.

Tak všichni dohromady ubalili z prdu kuličku a valili ji dál a kulička rostla do veliké koule, až se stala celostátní záležitostí a dostala se na pořad jednání v parlamentě. Předseda národně demokratické strany dr. Karel Kramář vystoupil s velkou řečí, že náš případ ukazuje, jak je mládež zkažená vlivem liberalistických a takzvaně pokrokářských profesorů. V ústředí komunistické strany si mezitím již ověřili, že jsme vedli světový zápas proti papeži podle pokynů Komsomolu. Proti dr. Kramářovi vystoupil ve sněmovně Václav Kopecký, nový mladý komunistický poslanec, muž, který měl hubu jako šlejfíř a dovedl všechno jaksepatří rozmáznout. Vyhlásil nás za hrdiny, za naději národa, za příklad pro všechny ostatní mladé lidi. Okresní vedení strany v Německém Brodě rychle zase své prohlášení odvolalo, že to prý byl omyl. Když se takto soudruzi venku vzpamatovali z prvního úleku, začali se o nás také starat. Kolportér Rudého práva bydlil hned vedle věznice a každé ráno, když jsme byli na procházce, nám pod vrata podstrčil cigarety a denní tisk. Věděli jsme všechno, co o nás bylo napsáno nebo řečeno v parlamentě. Pýcha a vzdor v nás rostly.

Na cestě do dějin

21

Naši nepřátelé si sami zamotali situaci tak, že z ní nemohli ven. V novinách, v parlamentě i ve veřejnosti nás vyhlásili za svedené kluky a u soudu se prý ukáže, kdo za celou věcí stojí. My, tak jak jsme se dohodli hned první den ve vazbě u okresního soudu, jsme trvali na svém – papežova encyklika byla štvaním do války, my válku nechceme, a jestli jsme volili takové prostředky, jako je psaní hesel na kostely, pak proto, že nám studentům je politická činnost zakázána.

Soudní orgány věc nakonec řešily nejhloupějším možným způsobem. Asi po čtrnácti dnech vazby nás převezli do krajské věznice v Kutné Hoře. Rozdíl mezi krajským a okresním soudem byl hlavně v tom, že pánové tam byli v průměru tak o dvacet let starší než na okrese. Každý, kdo se ještě stačil dobelhat do úřadu, úřadoval dál a nešel do penze, u soudu to bylo přece jenom zajímavější než koukat doma z okna a také to i víc vynášelo. Ti dědové se tedy rozhodli, že nám ukáží, co je to kriminál, až změknem a své svůdce jim vyzradíme.

Veliký happening

Pro nás to všechno byla veliká událost a rychle jsme rostli a zráli tak, jak rostl a zrál náš případ. Nijak nás nepřekvapilo, když nás v Kutné Hoře ve vězení svlékli do naha, prosahali šaty a podívali se nám i do řiti. Ani jsme netušili, že jsou to mimořádně přísná opatření. Ostatně nahánět někomu strach a změkčovat ho kutnohorským kriminálem byl, jak se ukázalo, nesmysl. Kriminál byl prastarý, snad v něm ani nebyly kobky pro samovazby, které se stavěly koncem minulého století, když civilizované státy uzavřely a podepsaly mezinárodní dohodu o zacházení s vězni. Bylo to tam jako za časů loupežníka Babinského, když žalářníci věděli, že oni jsou v kriminále na dožití a vězňové jenom dočasně, a snažili se zařídit si život co nejpohodlněji. Dali vězňům pokoj a klid a vězňové zase dali klid a pokoj jim. Vzpomínal jsem ve všech svých dalších kriminálech vždycky na tu velkou kutnohorskou idylu.

Vězňové oslovovali dozorce po selsku „pantáto“. Mezi dozorci a vězni byly čilé obchodní styky. Za černé peníze, tj. za takové, které vězeň tajně pronesl nebo pokoutně dostal při návštěvě anebo které mu dokonce zvenčí propašoval sám dozorce, kupovali pantátové vězJak se kalila voda

22

ňům, na co neměli právo, hlavně cigarety a tabák. Dříve, za Rakouska­Uherska, mohl vězeň kouřit svobodně a měl i sirky, republika však ze samé starosti o jeho zdraví zakázala na trestě kouření vůbec a vyšetřovancům povolila jen tři cigarety denně – a ty ještě museli vykouřit během hodinové procházky na dvoře. V Kutné Hoře se však kouřilo na celách víc než v hospodě a každý vyšetřovanec nebo trestanec měl v almárce, a ne v nějakém úkrytu, pořádnou zásobu tabáku nebo cigaret. Samozřejmě muselo být vyvětráno, když se jednou týdně přišel pan rada, předseda radní komory, zeptat, jestli nemáme nějaké přání nebo stížnost. Obchod, který s námi dozorci vedli, měl svá pravidla, vězeň musel zaplatit dvojnásobnou cenu nebo dát zpropitné z peněz, které dozorce propašoval.

V celách bylo příjemně vytopeno. Byly čistě vybílené – na to oni dbali, pan předseda radní komory by jim jistě vytkl, kdyby podlahy a zdi byly špinavé. Na vězeňském dvoře, kde se chodilo na procházce, byl vždy vyvěšen jídelní lístek na celý týden a dozorce, který byl vrchním nad kuchyní, se chodíval vězňů ptát, jestli jídlo bylo dobře upravené a chutnalo jim. Věznice měla i svou vlastní pekárnu a žitný chléb, kterého jsme dostávali čtvrtku denně, byl skutečně výtečný – nikdy v životě jsem venku tak dobrý žitný chléb nejedl. Snad to byla jenom náhoda, všichni dozorci byli ještě ze starého Rakouska, dosluhovali poslední léta před penzí a mladí tam nebyli. Prostě byl to kriminál tak znamenitý, že ani v reálném socialismu ho nebylo možno zkazit, a proto ho zrušili a udělali z něj sklad vojenských pneumatik.

V takových podmínkách ani páni soudní radové nemohli nic svést proti stoletým železným zvyklostem, které ve věznici vládly. Proto asi pan rada, který nás vyslýchal, nařídil, aby nás dali na cely s nejhoršími zločinci, kteří tam právě byli. Někteří z nich byli velmi slavní, jako například starý sedlák Zeman z Drahobudic, který za přispění svého syna a snachy, také zavřených, zabil manželku, poněvadž chtěla odkázat kostelu svou půlku statku, aby ji nedostala snacha, kterou nenáviděla. Byl tam tenkrát i vrah Bažant, který jednu po druhé zabil své tři milenky, než ho konečně dopadli. Ostatně Bažant byl z lepší rodiny, kdo už na to tenkrát měl – mít tři milenky! I jiní známí a neznámí zloději a lupiči se tam tahali se svými vyšetřujícími soudci a oddalovali pokud možno soudní přelíčení, poněvadž sedět ve vyšetřovací vazbě

Na cestě do dějin

23

v Kutné Hoře bylo příjemnější než odpykávat si trest někde v trestnici, a soudcové zase byli rádi, že mají co dělat a koho vyšetřovat. K takovým vězňům nás dali do cel a u nejtěžších zločinců jsme se občas střídali. Měli jsme si uvědomit, že ze společenského výsluní a možné kariéry jsme spadli někam hluboko, hluboko, až mezi lidskou spodinu. Pro nás však všechno byla velká událost, něco, čemu se dnes říká happening. Naše reakce byla jiná, než se očekávalo.

Tož jsme i v Kutné Hoře pokračovali se svým stanoviskem: Papež štval do války a to se nemá, my jsme proti válce, ke svým činům se hlásíme a podrobnosti, kdo co navrhl nebo namaloval, vám vypravovat nebudeme. Tak jsme se s panem radou tahali ještě celý měsíc.

Byl nám k smíchu se svými výklady a řečmi. Kapitalismus se „svíjel ve smrtelných křečích světové hospodářské krize“ a my jsme věděli, že revoluce už už bouchá na vrata kriminálů. Kdož ví, možná, že do dne a do roka budeme my vyslýchat třebas i pana radu samotného. Měli jsme docela jasné představy, jak to bude vypadat na světě potom:

Komsomolský sen v kutnohorském kriminále o socialistické společnosti

Nebude papežů ani králů, nebudou kriminály ani vězňové. Lidé nebudou krást a loupit, poněvadž každý bude mít práci a vydělá si víc, než bude k životu potřebovat. Nebudou hranice mezi státy, a proto nebudou zavíráni pašeráci, nebudou špioni a špionáže, poněvadž nebudou armády a nebudou války. O posvíceních a tancovačkách se lidi budou jenom bavit, tancovat a zpívat a nebudou se při tom fackovat ani píchat nožem do žeber nebo se navzájem vyhazovat z hospody s křikem: „Co má nohy, ven, co nemá, ať jde po rukách!“ Nikdo nebude zakazovat omamné jedy, poněvadž šťastní lidé nemusejí utíkat do říše snů, a kromě toho to nebude nikomu chutnat, proč by je tedy požíval? Nikomu nebude vadit nahota a v létě se budou klidně procházet po ulicích nahatí ti, kterým bude horko. Nikdo se tomu nebude divit a kroutit hlavou jako nějaký nahý černoch, když vidí poprvé svého náčelníka běhat v tropickém horku v černém saku a s naškrobenou náprsenkou, límcem a kravatou. I v kancelářích budou slečny klidně běhat nahaté a šéfy ani nenapadne, aby se kvůli tomu mračili. Lidé se pak sice budou muset víc koupat a umývat si nohy, ale strana zařídí, aby bylo všude dost koupelen a sprch. Jak se kalila voda

24

Bude úplná svoboda a lidi se budou mít rádi. Každý bude s láskou a nadšením pracovat na pracovišti, které si sám vybere. Ze mzdy bude rád platit vysoké daně, poněvadž staří lidé a invalidi nesmějí žít v nouzi a bude také třeba dost peněz na další výstavbu socialismu a pak i komunismu. Tam už potom vůbec nebudou mzdy. Člověk bude pracovat, jen když ho to bude bavit, a dostane všechno, co bude potřebovat a chtít.

Doma v almaře bude mít každý schovanou flintu a dost munice, aby mohl svrhnout vládu, kdyby ho chtěla znovu zotročit nebo zradit. To se ale nestane, poněvadž ve vládě budou nejlepší synové a dcery národa. Přesto se to ale musí zasichrovat, čert nikdy nespí. Každý bude pyšný na to, že bojoval v revoluci, a komu při tom ustřelili ruku nebo nohu, bude až do smrti hrdý na svou protézu. Lidé si budou vážit těch, kteří se neplazili před vrchností a nebáli nechat se za pravdu i zavřít.

A co pak s policií a soudy? Budou úplně zbytečné a z kriminálů se udělají muzea revolučních bojů. Snad někdo ještě udělá z nepozornosti nějaký dopravní přestupek, ale takový člověk, jakmile si toho všimne, hned poběží na nejbližší dopravní či jiný úřad ohlásit to a zaplatit pokutu.

Co se stane s policajty, četníky, bachaři, vyšetřováky, soudci a podobnou plemejží? Budou to jediní nešťastní lidé. Neumějí nic jiného než někoho zavřít a hulákat na něj. Budou zbyteční, nehodí se k žádné pořádné práci. Dostanou koště a vozík a budou zametat ulice a čistit kanály, k tomu nebudou potřebovat žádných zvláštních schopností, to je jediné, na co stačí. A to jim patří, neměli nás zavírat!

Zeď se rozbourat dá – hlavou

V novinách se o nás stále psalo, i když právě nebyla okurková sezona. Komunisté měli propagační materiál pro veřejné schůze a letáky a začali s kampaní „Propusťte německobrodské studenty!“. Měli jsme mezi sebou stále dobré spojení, i když jsme byli na různých celách, mohli jsme spolu denně mluvit na procházce a povědět si, co povídal nového pan rada při výslechu. O tom, co máme vypovídat, jsme se mezi sebou již dávno dohovořovat nepotřebovali. Nakonec jsme ale

Na cestě do dějin

25

z toho byli my i pan rada přece jenom trochu udýchaní, zvláště ti nejmladší mezi námi se už přestávali bavit. Bylo nebezpečí, že by se jeden z nich mohl doznat a usvědčit druhé, kdo co mluvil a dělal.

Proto jsem jako nejstarší a nejrozumnější celou situaci nakonec rozťal. Udělal jsem výpověď, že jsem všechno zorganizoval sám, druhé chlapce jsem přesvědčil, aby šli se mnou, nápisy jsem namaloval, barvu namíchal a ti ostatní při malování jenom hlídali a potmě neviděli, co píši. Ostatní to ve svých výpovědích potvrdili. Z formálního hlediska byl tedy případ vyšetřen a už také nešlo dále nás držet ve vazbě, nebyli jsme žádní zločinci, ale mladí lidé, kteří jednali z přesvědčení. Po šesti týdnech nás z vazby propustili.

Dozorci se s námi přátelsky rozloučili a ten, který měl dohled nad kuchyní a pekárnou, mi při loučení prorocky řekl: „My se spolu ještě uvidíme, vy se sem ještě určitě vrátíte.“ Jeho proroctví se splnilo.

Neslavný proces

Proces se konal asi za tři měsíce po našem propuštění z vazby. Byl spíše neslavný než slavný. Prokurátor byl chytrý a obžalovací spis na mé výpovědi nezaložil. Tím mi, ale jen zčásti, zkazil potěšení před soudem zase všechno odvolat a vysvětlit, že jsem své doznání učinil proto, aby se skončila vyšetřovací vazba a druzí mladí chlapci nemohli být zkaženi od starých kriminálníků, se kterými je dávali dohromady.

K přelíčení se sjeli reportéři pražských deníků v očekávání senzačního odhalení, které v době naší vazby věštili. Ale k ničemu takovému nedošlo. Obžaloba byla málomluvná a stručná a držela se skutkové podstaty. Na své vystoupení před soudem jsme se připravili a rozdělili jsme si úlohy. Šantroch jako první obžalovaný stručně zdůvodnil, proč jsme považovali za nutné udělat cokoliv proti válečnému štvaní. Druhý v pořadí jsem byl já a mým úkolem bylo předvést, jak režim nakládá s těmi, kdož se dostali do vazby pro politické přesvědčení. Vylíčil jsem barvitě, s jakými vrahy a zločinci nás a mezi námi i chlapce, kterým nebylo ani šestnáct let, dali do společných cel. Farkač jako třetí obžalovaný vypadl z role, tropil si ze soudu posměch a upíral mu právo nás vůbec soudit. Předseda senátu, pan rada Kozielek, byl velJak se kalila voda

26

mi starý pán a Polák a byl jedním ze soudců, které republika zdědila po starém Rakousku. Myslím, že ve vedení politického procesu neměl žádné zkušenosti. Politický proces v Kutné Hoře! Poslední se tam asi konal proti novináři Karlu Havlíčku Borovskému někdy v padesátých letech minulého století za Bachova režimu.

Pan dr. Kozielek se snažil držet proces v obvyklém rámci a nějak z něj vymanévrovat politické motivy. Protahoval zvláštním způsobem slova a jeho polský přízvuk působil stejně komicky jako jeho argumentace. K Farkačovi, který se při jeho zásazích smál, pronesl tenkrát věštbu: „Jen se smějte, Farkači, on vás ten smích přejde!“ A kupodivu, jeho věštba se za pár let splnila.

Náš obhájce dr. Sekanina měl připravenou velkou politickou obhajobu a chtěl, abychom byli pokud možno struční. Proto další z nás mluvili jen krátce a senát, kterému se jednání vymklo z plánované koncepce, již nezasahoval. U jednoho z posledních však jeden z přísedících zkusil štěstí a jako v nějaké hře se zeptal: „Proč myslíte, že jste právě vy měl nějak protestovat?“ Dotázaný Málek mu odpověděl: „Poněvadž jsem to považoval za svou povinnost. Ale proč druzí, vzdělanější lidé to nedělají také?“ Pak už se nikoho na nic neptali, dr. Sekanina založil obhajobu na tom, že každý člověk je povinen udělat všechno, co je v jeho silách, aby už k nové válce nedošlo, a žádal naše osvobození.

Po kampani v tisku a v parlamentě nás již soud osvobodit nemohl. Prvé tři obžalované odsoudil k šesti týdnům a ostatní ke čtyřem týdnům vězení podle několika paragrafů zákona na ochranu republiky. Všechny nepodmínečně, i ty, kterým nebylo ještě šestnáct let. O soudním přelíčení přinesl denní tisk velmi rozpačité články. Jen časopis českých socialistů A–Zet České slovo uveřejnil půlstránkovou objektivní reportáž. Pro Rudé právo a komunistický tisk byl proces tučné sousto a přežvýkaly ho ještě několikrát.

2

Jak vyšetřování, tak i soudní přelíčení byly plné závad. Dr. Sekanina podal zmateční stížnost, zdůvodněnou několikerým porušením záko

2)

Například „Proces proti německobrodským studentům“, Rudé právo 21. 6.

1930, s. 3; „Od kutnohorské poroty ke kutnohorskému senátu“, tamtéž 22. 6. 1930, s. 1; „Soud nad účastníky německobrodské akce proti papežovu válečnému štvaní“, tamtéž 22. 6. 1930, s. 3, 7.

Na cestě do dějin

27

na. Nejvyšší soud po delším uvažování, jak bylo u této instituce obvyklé, rozsudek jako zmatečný zrušil a nařídil nové projednání před jiným senátem. Byl jsem jediný z obžalovaných, kdo se na to o dva roky později přijel podívat a pasivně, spíše jako divák, přelíčení přihlížel. Všichni byli tentokráte osvobozeni, až na prvé tři obžalované, kteří dostali po čtyřech týdnech podmíněně.

Do školy se již nikdo nevrátil. Všichni jsme byli vyloučeni ze všech škol v Československu. Spolu s námi byl potrestán i profesor Lochman. Ačkoliv se prokázalo, že s námi neměl nic společného, dokonce se ani se žádným z nás mimo školu nestýkal, byl z trestu přeložen do Domažlic.

Jsou tři základní zdroje, na jejichž základě je možné všechno podložit, vysvětlit a pochopit. Jsou to bible, marxismus­leninismus anebo Švejk. Vystoupil jsem z církve, když mi bylo čtrnáct let, a z marxismu­leninismu, když mi bylo čtyřicet. Proto mohu potrestání profesora Lochmana vysvětlit jen citátem ze Švejka.

„Von se každý může zmejlit a musí se zmejlit, čím více o něčem přemýšlí. Jako jednou v Nuslích, přišel ke mně v noci jeden pán a praštil mě bejkovcem přes hlavu, a když jsem ležel na zemi, posvítil si na mne a povídá: ,Tohle je mejlka, to není von.‘ A dopálil se na to tak, že se zmejlil, že mě přetáhnul ještě jednou přes záda.“ Přejít naráz ze světa slušných lidí do světa zločinců působí otřesně. Ne proto, že by zločinci byli odporní lidé, kterých by se člověk musel štítit. Otřesné je právě, že je to obráceně. Zločinci se neliší od slušných občanů, jsou ve vězeňském prostředí jeden ke druhému zdvořilí, je to samé pane sem, pane tam. Snaží se dokázat, že patří mezi lepší lidi. Každý dodržuje patřičný společenský odstup a kasař nebo penězokazec se neponíží k důvěrnějšímu styku s obyčejným zlodějem, který vykrádá půdy a kurníky. Člověk se od nich přiučí mnoha věcem, ke kterým by venku nepřišel. V určitém smyslu jsou zločinci protinožci světa slušných lidí, člověk mezi nimi pozná druhou půlku světa, která je dole, pod povrchem a kterou není vidět.

Rozdíl mezi zatvrzelým zločincem a slušným člověkem, který se do to ho dostal náhodou a nevěděl jak, nejlépe vysvětlí dvě příhody, které jsem zažil ve svých pozdějších kriminálech.

Asi o čtyři roky později jsem seděl na Pankráci v samovazbě a tentokráte tam došlo k historické události. Známý a dosti slavný lupič odsud utekl a v dějinách Pankráce se stalo poprvé, že se to někomu zavřenému v samovazbě podařilo. Chytli ho znovu asi za tři týdny. Jeho historický čin si zasloužil historického trestu, a tak byl dán do želez. Trest želez spočíval v tom, že vězeň měl nohy zakované do okovů, a měl tři stupně podle váhy železa. Nejlehčí železa vážila 5 kg, střední 15 kg a nejtěžší 30 kg. Pouta byla spojená řetězem a v prostředku byl uvázán provaz, na kterém musel vězeň řetěz pozvedávat a poponášet, když měl chodit. V okovech mohl být ponechán až tři měsíce. Poněvadž byl zakovaný, dostával zvláštní podvlékačky a kalhoty, aby mu bylo možné vyměňovat jednou za deset dnů prádlo. Měly po celé délce nohavic po straně knoflíčky. Náš

Svět zločinců


Jak se kalila voda

30

lupič dostal plnou dávku, tedy tři měsíce a nejtěžší okov, patnáct kilogramů na každou nohu. I nejvzpurnější vězeň býval po týdnu nejlehčích želez krotký jako beránek a slabý jako moucha. Osvobodit ho mohl jen vězeňský lékař, když rozhodl, že je v takovém stavu, že už železa nemůže dál nosit.

Náš lupič byl na svých třicet kilogramů okovů pyšný. Když ho vodili na procházku, řinčel řetězem jako čert, aby ho slyšel celý kriminál, odpovídal vzpurně a hodně nahlas dozorcům, když mu něco nařizovali. Morální postoj se dá těžko vážit, zato však třicet kilo okovů přibývá na váze tím rychleji, čím déle je člověk nosí. Přišel den, kdy se i náš vzpurný vězeň hlásil k lékaři. Vězeňský lékař dr. Navara byl hrubián a otevřhuba, kterého sami lidé jeho společenské třídy po válce odsoudili na osm let do kriminálu, poněvadž se s ním blíže seznámili jako vězňové za okupace. Měl svou ordinaci přímo proti mé cele, ale o patro výše, a poněvadž v samovazbě jsou na chodbách místo stropů drátěné sítě, viděl jsem ze svých dveří přímo do jeho ordinační cely. Vyměňovali nám právě prádlo a byl jsem přede dveřmi, když se příhoda udála. Dozorce vešel do ordinace a hlásil dr. Navarovi, že předvádí vězně, který žádá snětí okovů. Zločinec se vlekl daleko za ním po železném chodníku a řinčel řetězem.

„Až přileze po čtyřech,“ zahulákal dr. Navara. Zločinec se krůček po krůčku dovlekl až do otevřených dveří ordinace a zahulákal dovnitř stejně silně: „Tak mi polib prdel, ty vandráku!“ Otočil se a vracel se, potřásaje řetězem, aby co nejvíce řinčel, se vztyčenou hlavou, krůček za krůčkem do své cely.

O dalších dvacet let později, když jsem seděl v leopoldovské pevnosti na společné cele, přidali k nám prokurátora. Lepšího pána, který řádně vykonával své řemeslo, vstoupil zavčas po únorovém převratu v roce 1948 do komunistické strany, ale zřejmě se jako prokurátor choval slušně, poněvadž ho zavřeli. Mouřenín nekonal své povinnosti, mouřenín šel do díry. Z Moravské Ostravy, kde byl souzen, ho do Leopoldova vezli spoutaného na rukou, jak je v komunistickém humanismu mrav. Přišel na celu a plakal. Ne nad tím, že byl nevinně odsouzen, ale nad tím, že s ním, slušným člověkem, zacházeli jako se zločincem a vrahem a dali mu želízka. Tři dny plakal nad tou hanbou a nebyl k utišení. Marně jsem se snažil vysvětlit mu, že

Na cestě do dějin

31

má být hrdý, že ho převáželi v poutech, že v novém společenském prostředí tím byl kvalifikován mezi lepší lidi, a ne mezi takové, kteří někde vykradli kurník. Vůbec už mu nešlo do hlavy, proč ho zavřeli, když se ničeho nedopustil, kdežto zločinec z povolání se nediví, když se mu to stane. V tom jsou tedy rozdíly mezi zločincem a takzvaným slušným člověkem.

S prvním zločincem jsme se setkali hned první den ve věznici okresního soudu v Německém Brodě. Byl povoláním tulák a byl chodbař. Topil nám v kamnech, kterým se říkalo dědek. Byla v cele, avšak měla na chodbu dvířka, odkud se do nich přikládalo. Ve starobylých věznicích, jako byla tamní nebo v Kutné Hoře, se na takových kamnech dalo i sedět, poněvadž měla tvar válce. V novějších pokrokovějších věznicích byla vestavěna kamna v podobě dělové koule. Na těch se dalo sedět jen s obtíží a ne dlouho, poněvadž jejich špička tlačila do řiti. Vynašel je asi někdo, komu vadilo, že se vězňové dost netetelí zimou. Přesto i na nich dovedli někteří vysedat. Vězeň na nich vypadal, jako by seděl na onom středověkém instrumentu, na který se delikvent posadil obkročmo jako na kůl a na nohy se mu pověsila dvě závaží těžká podle váhy jeho trestního činu.

Chodbař, který přikládal do kamen, musel být respektován více než dozorce. Přiděloval teplo. Za tabák přikládal o dvě, tři lopatky uhlí více a našetřil to zase na jiných celách, jejichž obyvatelé byli méně majetní. Tedy něco běžného i ve světě slušných lidí.

Náš chodbař byl jedním z božích lidí, jací se dnes již nevyskytují. Od jara do zimy chodili po luzích a hájích, vyžebrali si chleba, polévku nebo oběd a sem tam něco ukradli na poli. Když dostali peníze, šetřili, až jich měli dost na panáka režné kořalky – koupit si za ně housku nebo vuřta by byla škoda. Měli své sedláky, ke kterým chodili pomáhat při sklizni, poněvadž se tam režná kořalka rozdávala všem, kteří pracovali, včetně vzrostlejších dětí. Přespávali ve stozích nebo v chlévech, a když přišly mrazy a sníh, šli k některému jim známému spravedlivému okresnímu soudu nechat se zavřít pro potulku. Samosoudce u okresu, také již starý známý, jim vyměřil takový trest, aby byli přes zimu pod střechou a v teple, najedli se a mohli topit, zametat a štípat dřevo. Když některý pán od soudu nebo dozorce potřeboval doma naštípat dřevo nebo nanosit uhlí, vypůjčil si takového vězně Jak se kalila voda

32

na půl dne. Ten jednoduchý život zabila technika. Ve věznicích, u soudů i v domech se zavedlo ústřední topení a noví mladí soudci začali zavírat tuláky zcela nesmyslně třebas i v létě. To všechno byly tenkráte nové potíže tuláckého povolání a náš chodbař nám o nich vyprávěl. Když jsme přišli, byl jediným vězněm ve věznici.

Pak nám přivedli pana Hatleho. Byl to malý a velmi živý stařík, více než šedesátiletý, se zázračnýma rukama. Povoláním byl kapesní zloděj a řekl nám, že má za sebou již přes padesát trestů a všechny za kapesní krádeže. Narodil se v Rusku v české rodině a tam se také vyučil řemeslu. Do Rakouska­Uherska ho vyvezli šupem ještě před první světovou válkou. V Rusku se jmenoval Gatle, poněvadž Rusové nemají písmeno H, a tak se také od nás dával oslovovat. Kromě ruštiny a češtiny mluvil dokonale německy a polsky a snad i jinými řečmi. Byl velmi vzdělaný. Po celá léta, která si po menších dávkách odseděl, byl pilným čtenářem vězeňských knihoven, a měl proto značné znalosti v naprosto neočekávaných oborech. Pan Gatle byl pro revoluci. Prožil ji v Rusku v roce 1905 a mluvil o ní obšírně a s nadšením. Nikdy se mu tak dobře nekradlo jako tenkrát, lidi jsou prý při tom jako bezhlaví.

Pan Gatle nás učil krást, poněvadž jsme mu při našem věku již nemohli dorůst do konkurentů. Bylo to úžasné. Měli jsme na cele malé kulaté zrcátko, které představovalo hodinky. Dávali jsme si je do kapsičky u vesty, aby pan Gatle viděl, kde je, a zapnuli jsme si sako i zimník. Pak jsme se pohybovali po cele jako vždy a dávali jsme pozor, aby nám hodinky někdo neukradl. Nikdy to ale netrvalo dlouho a pan Gatle se procházel po cele a díval se do kulatého zrcátka. Majitel měl zimník i sako rozepnuté. Ten trik jsme se dlouho učili. Člověk se přitočí k okradenému, buď s ním něco mluví, nebo do něj jakoby z nepozornosti vrazí, dlouhé prsty na ruce musí mít rozevřené jako nůžky a jedním hmatem současně projede a otevře obě řady knoflíků, dva prsty při tom otevírají zimník a dva sako a po dokončování hmatu se vyjmou hodinky z kapsičky u vesty. Jsou­li na řetízku, odepne se při tom řetízek. Všechno trvalo jenom mžik, bylo to úžasné a marně jsme to celé dny cvičili. Každý prst se musí pohybovat samostatně a pracovat, jako když virtuos hraje na piáno. Aby to někdo svedl, k tomu jsou zapotřebí celá leta učení. Však i pan Gatle, ačkoliv

Na cestě do dějin

33

mu bylo přes šedesát a v řemesle byl mistr, si po celé dny, od rána do večera, nepřetržitě cvičil prsty.

Na celu si pan Gastle přinesl karty. Hráli jsme vášnivě a hazardně Oko. Peníze jsme neměli a hráli jsme na čestné slovo jako ruská šlechta. Bohoušek Vacek mi od té doby dluží okolo půl milionu korun. Když nás po čtrnácti dnech převáželi do Kutné Hory ke krajskému soudu, vzali pana Gatleho do našeho zvláštního autobusu, poněvadž nebyl okresní, ale krajský formát. Před odjezdem řekl, že karty vezmeme s sebou, v Kutné Hoře se nám prý budou hodit.

V krajské věznici při příjezdu, jak již bylo řečeno, nás předůkladně prohlédli. Totéž udělali i s panem Gatlem. Dali mě s ním na společnou celu, a když za námi zaklapli dveře, zeptal jsem se ho, kdeže zůstaly karty. Sáhl do kapsy a s úsměvem karty vytáhl. To mě ohromilo.

Jistě jste již viděli kouzelníka, který přijde na jeviště, vyhrne si rukávy, vyndá z kapsy kapesník a utře si nos, důkladně ho před publikem vytřepá a pak z něho vytáhne živého bílého holoubka. Pronést hru velkých karet při prohlídce, při které vás svléknou do naha, je stejně jednoduché jako vytáhnout z prázdného kapesníku živého holuba. Je to mnohem snazší než ukrást z kapsičky u vesty kapesní hodinky. Užitečnost takového umění byla pro mne očividná. Pan Gatle měl se mnou trpělivost a já jsem byl pilný žák a ten kousek jsem se naučil. Na mé pouti různými kriminály a koncentračními tábory se mi to vyplatilo a několikrát jsem ho použil. Naposledy o dvacet pět let později ve svém třináctém a jak doufám posledním kriminále.

Ještě něco nás pan Gatle naučil: Pochod padlých revolucionářů. Naučil nás ho rusky. Zpíval se v carských žalářích, když popravovali revolucionáře nebo je vynášeli mrtvé. Byla to píseň strany ruských sociálních revolucionářů, tzv. eserů

3

. Měli minulost větší a slavnější než

bolševici, kteří byli před revolucí lidu celkem neznámí. Ti, kteří pochod při pohřbech a poprayách svých druhů zpívávali, dopadli vesměs velmi špatně. Ještě za Leninova života s nimi bolševici zinscenovali velký politický proces. Byl první toho druhu. Byli to takoví revolucionáři, že na rozdíl od starých bolševiků, které soudili později za Stalina, se před soudem k vymyšlené zločinecké činnosti nedoznávali a hrdě

3)

Socialisté–revolucionáři.


Jak se kalila voda

34

hájili svou revoluční minulost a čest. Snad všichni skončili v sibiřských

koncentračních táborech.

Jejich píseň měla osud ještě horší. Vyhrávají ji dnes policejní hudby

při pohřbech komunistických policistů a žalářníků. A to nejen v Rus

ku, ale už i v zemích „lidových demokracií“.


35

V šedou veteš vzpomínek

srdce mé se dívá,

jako dítě v plamínek,

který dohořívá.

(František Gellner, Loutky, 1911)

Budoucnost patří rozumným lidem, kteří v převratných dobách nevystrkují hlavy, ale čekají za bukem, jak to dopadne. Ti, kteří do toho jdou, se dočkají nejvýš státního pohřbu. Buďto je oběsí ještě před vítězstvím, nebo až po něm. Když se pak takový revolucionář vyplazí z vězení, z koncentračního tábora, nebo se vrátí udýchaný z revolučního boje či války, kampak se hrabe na někoho, kdo si zatím cvičil hlasivky na fotbale a jehož svěží býčí hlas přehluší všechny. Kdo se začal bouřit příliš brzo, ten má naději, že ho dříve oběsí. A běda mu, jestli se dožil vítězství! Pak si něco prožije, než se toho také dočká.

Bláhově jsme snili, že vybojujeme moc pro stranu, která – až povládne – bude rozdávat lidu svobodu a socialismus. Komu bude vládnout? A nad kým, když už kapitalisti nebudou? A jak? Bez kriminálů a soudů? O tom jsme zatím nepřemýšleli.

Probuzení bylo ošklivé. Vládla strana, či spíše smečka vůdců, tvrdou pěstí nad pracujícími vykořisťovala ještě hůř než kapitalisté a odbourala i ty svobody, které si lid dříve vybojoval. Neopřela se o dělnickou třídu, ale o starou policii, soudce a byrokraty, kteří do ní hromadně vstoupili. Nikdo z nás tenkrát před válkou nevěděl, že také ruští bolševici s Leninem v čele po vítězství Říjnové revoluce ponechali v činnosti starou carskou policii, soudy a kriminály, nad kterými dobyli moci. Pak už jenom zřizovali další a stavěli gulagy.

Nekrology


Jak se kalila voda

36

Mnozí noví revolucionáři několika generací opakují náš omyl. Přehlížejí, že svoboda a nesvoboda jsou především v člověku samém, a ne v jeho prostředí. Změnit svět, k tomu je třeba naučit lidi, aby se nebáli být svobodní. Cože se stalo s těmi nadějnými hochy, kteří se starali, aby už nebyla válka, v době, kdy pořádní lidé měli jiné starosti? Nechť je mi dovoleno, abych napsal nekrology těm z nich, kteří již zemřeli. I těm, kteří nezemřeli, ale vegetujíce žijí.

Nekrology živých

Osudy Josefa Huška

V době, kdy nás zavřeli, mu bylo sedmnáct let. Byl jako zajíc, který přežívá všechny hony. Každý lovec po něm vystřelí z obou hlavní, ale zajíc běží dál, zachrání se a v pelechu se vylíže z těch pár broků, které chytil pod kůži. Byť i mírně poškozený, přečká všechny úklady a hony a zemře sešlostí věkem.

Hušek ale zaječí povahu neměl. Snad nad ním držel ruku anděl strážný, poněvadž byl z katolické rodiny. Za sedm let po procesu byl ve Španělsku statečným rotním písařem první roty praporu Masaryk. Chodil do útoků s mužstvem, lidé kolem něj padali a jemu se kuličky vyhýbaly. Dostal ji až v posledním boji praporu – dva dny potom byli mezinárodní dobrovolníci z příkazu Neintervenční komise staženi z front. Chytil to blbě, měl průstřel holenní kosti a zůstal ležet až do večera před fašistickými zákopy. Vynesli ho až v noci. Z roty, se kterou odešel na frontu, byl předposlední dosud nezabitý nebo nezraněný interbrigadista.

Po stažení z fronty, před odsunem do Francie – a to trvalo ještě téměř pět měsíců –, se povaloval na posteli v nemocnici, zatímco druzí, kteří mohli chodit, konečně pozn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist