načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak se dělá evoluce -- Labyrintem evoluční biologie - David Storch; Jan Zrzavý; Stanislav Mihulka; Hynek Burda; Sabine Begallová

Jak se dělá evoluce -- Labyrintem evoluční biologie

Elektronická kniha: Jak se dělá evoluce -- Labyrintem evoluční biologie
Autor: ; ; ; ;

Poznatek, že život na Zemi má své dějiny, že organismy se postupně vyvíjejí a že jim můžeme porozumět pomocí znalosti jejich historie, je jedním z pilířů moderní vědy. Jak ale ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 479
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace, portréty
Vydání: Vydání čtvrté, v českém jazyce druhé
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3763-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Aktualizované a doplněné vydání knihy, která seznamuje se zajímavostmi o evoluci druhů a o výzkumu evolučních teorií. Kniha o evoluci je určena především odborníkům, ale je rozhodně vhodná i pro vzdělanou veřejnost se zájmem o přírodní vědy. Autoři (naši přední odborníci) přinášejí nový pohled na evoluční teorii, která v posledních letech proděla velké změny spolu s rozvojem nových laboratorních technik a interpretačních metod. Kniha je tedy nejen o evoluci samotné, ale především o jejím výzkumu a interpretaci. Proto jsou jádrem knihy kapitoly o tom, jak se zkoumají fylogenetické vztahy mezi organismy a co se z nich dá vyvodit, jak vznikají evoluční novinky, zda jsou vlastnosti organismů účelné a jak to lze poznat a proč organismy všechno dělají tak složitě, tolika různými způsoby. Kniha je psána velmi čtivě a s jemným "biologickým humorem".

Popis nakladatele

Poznatek, že život na Zemi má své dějiny, že organismy se postupně vyvíjejí a že jim můžeme porozumět pomocí znalosti jejich historie, je jedním z pilířů moderní vědy. Jak ale tohle všechno víme? Jak se dá zkoumat historie života ztracená v hluboké minulosti, z níž se zachovaly kromě pár zkamenělin právě jen ty současné organismy? Dnešní evoluční biologie není spekulativní disciplína, která jen mudruje, zda se organismy vyvíjejí směrem ke stále dokonalejším formám a zda je přirozený výběr tím jediným mechanismem vývoje. Darwinova teorie je sice stále jejím základem, ale evoluční teorie je mnohem rozsáhlejší, zajímavější a v mnohém ohledu překvapivější, než si většina lidí myslí. Máme představu o evoluci biologické rozmanitosti a o tom, co se skrývá za vznikem a zánikem druhů. Tato kniha ukazuje evoluční biologii jako dynamický vědní obor, který nemá problém se začleněním nově objevovaných biologických jevů a který nám umožňuje rekonstruovat a pochopit detailní historii jednotlivých skupin organismů s jejich unikátními evolučními novinkami. Mnoho zásadních věcí sice pořád nevíme, ale i tak máme jedinečný nástroj, jak se vyznat v živých bytostech i sami v sobě.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David Storch; Jan Zrzavý; Stanislav Mihulka; Hynek Burda; Sabine Begallová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Zrzavý, Hynek Burda, David Storch,

Sabine Begallová, Stanislav Mihulka

Jak se dělá evoluce

Labyrintem evoluční biologie

Copyright © Jan Zrzavý, Hynek Burda, David Storch,

Sabine Begallová, Stanislav Mihulka, 2004, 2009, 2013, 2017

Illustration © Jan Burda, 2009, 2013, 2017

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem

bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Vydání páté, v českém jazyce třetí (první elektronické).

Ilustrace Jan Burda.

Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník.

Redakce Marie Černá.

Obálka a sazba Michal Puhač podle návrhu Pavla Růta.

Konverze do elektronické verze Michal Puhač.

V roce 2017 vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, 150 00 Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 899. publikaci (266. elektronická).

ISBN 978-80-7363-849-8


ARGO / DOKOŘÁN

Jan Zrzavý, Hynek Burda, David Storch,

Sabine Begallová, Stanislav Mihulka

JAK SE DĚLÁ

EVOLUCE

Labyrintem evoluční biologie



Obsah

Předmluva 9

EVOLUCE 13

Historie, evoluce a příběhy 15

Přirozený výběr 19

Evoluce a věda 24

„Důkazy evoluce“ 27

Adaptivní krajina 33

Genetika, neodarwinismus, genocentrismus 37

Evoluční hry aneb o nezamýšlené účelnosti 44

Kolik je evolučních biologií aneb „Evoluce není nic než...“ 48

STRATEGIE 53

Neodarwinistické repetitorium 55

Proč má jelen parohy a páv dlouhý ocas 60

Hendikep 67

Všechno je móda 71

Kořeny sexuálních preferencí 73

Strategie a stabilita 77

Červená královna 85

Altruismus 91

Skupinový výběr 94

Rodinná protekce 98

Pomocníci a původ eusociality 102

Příbuznost a lidé 107

Zelené vousy 111

O původu kooperace 113

Kooperace a paměť 117

Prestiž a drby 119

Hry kooperativní a kompetitivní 121

FENOTYP 127

Geny, „geny“ a negeny 129

Veslice, epistáze a rovnovážná selekce 135

Haldaneovo dilema 140

Pod nadvládou náhody 144

ČÁST PRVNÍ

ČÁST DRUHÁ

ČÁST TŘETÍ


Obsah

ČÁST ČTVRTÁ

ČÁST PÁTÁ

ČÁST ŠESTÁ

Neutrální evoluce 147

Rozšířený fenotyp 151

Od parazitů k sebeprosazujícím genům 157

Horizontální přenos genů 164

Sobecké pohlaví 168

Sexuální konflikty 174

Chiméry 177

GENEALOGIE 183

Jak vznikl člověk aneb O potřebě fylogeneze 185

Fylogeneze 187

Druhy, klady, taxony 192

Homologie 196

Fenetika: první revoluce v systematice 201

Kladistika: druhá revoluce v systematice 206

Jak se dělá kladogram aneb Konflikt znaků 210

Od molekul po genomy 217

Fylogenetika a rychlost evoluce 224

Fylogeneze a paleontologie 229

Rekonstrukce běhu anageneze 233

INOVACE 237

Kambrijská exploze 239

Jak vznikali obratlovci a jejich „tělní plán“ 244

Kořenohlavci, Henrietta Lacksová a infekční pes 249

O vzniku velryb 253

Geny a evoluce 256

Genové rodiny a vznik nových genů 262

Jak se dělá moucha 265

Křídla, nohy, rohy a paví oka 270

Jak se dělá diverzita: květy a zobáky 274

Evoluce očí 277

MacGyverův princip aneb

O původu očních čoček a mléka 280

Evoluce vývoje 284

Je raná ontogeneze konzervativní? 294

Neredukovatelná komplexita 300

ADAPTACE 307

Nohy, plíce a mozky 309


Obsah

ČÁST SEDMÁ

EPILOG

Seznam ilustrací

Seznam boxů

Literatura

Rejstřík

Proč má žirafa dlouhý krk 312

Adaptace a stabilita 315

Doktor Panglos, nebo strukturalismus? 319

Jak studovat adaptace 323

Adaptace a fylogeneze 327

Exaptace 332

Návrat lamarckismu? 335

Jak naučit rybu žít na suchu 341

Neadaptace 348

Adaptace, pleiotropie a genokulturní koevoluce 351

Historické mantinely 354

Dollovo pravidlo 357

„Spandrely“ 360

Adaptace, nebo „spandrel“? 366

DIVERZITA 369

Galapágy, Havaj a africká jezera:

kolébky biologické rozmanitosti 371 „Biologické druhy“ aneb Druh jako reprodukční jednotka 375 „Fylogenetické druhy“ aneb Druh jako evoluční linie 381 Kolik je na Zemi druhů? 387 Čím jsou druhy odděleny aneb

Druh jako komunikující spolčenství 392 Jak dokončit speciaci 399 Speciace: geografická izolace nebo pohlavní výběr? 404 Vznik druhů a adaptace 409 Proč se druhy rozrůzňují 414 Vymírání 419 Příležitost dělá diverzitu 422 Anageneze, kladogeneze a čas 428 Druhový výběr 437 Klíčové evoluční novinky 441 Historie diverzity: vzestupy a pády 444 POKROK, EVOLUCE A (LIDSKÉ) DĚJINY 453 457 463 465 473

9

Předmluva

Chceme-li zpětně zrekonstruovat komplikovanou evoluci této knihy o evoluci,

máme – kromě mlhavých vzpomínek na to, co se dělo na přelomu tisíciletí –

k dispozici to, co evoluční biologové k dispozici obvykle mívají, totiž to, copře

žilo z minula v různě fosilizovaném stavu, v tomto případě českou knihu Jak

se dělá evoluce (Praha, Paseka, 2004) autorů Zrzavého, Storcha a Mihulky a dvě

vydání německé knihy Evolution: Ein Lese-Lehrbuch, z nichž první z roku 2009

(Heidelberg, Spektrum) má stejné tři autory, ale k tomu záhadný nápis „Deutsche

Ausgabe herausgegeben von Hynek Burda und Sabine Begall“, zatímco druhé

vydání z roku 2013 (Berlin–Heidelberg, Springer Spektrum) už má pětičlenný

autorský kolektiv (Zrzavý, Burda, Storch, Begallová, Mihulka). Německá vydání

vznikla tak, že Hynek Burda na Essenské univerzitě použil některé kapitoly české

Evoluce jako podklad pro svou přednášku z evoluční biologie. Legenda praví, že

němečtí studenti si vyžádali přeložit i zbytek; zkušenosti s českými studenty se

tato část příběhu poněkud vzpírá, ale prý se to tak stalo. Německé nakladatelství

ovšem přišlo s požadavkem, aby vznikla skutečná učebnice evoluční biologie;

to zrodilo nezvyklý útvar, jakousi učebnici naruby – obvykle je normální text

učebnicovitý a v boxech jsou ukryty různé příběhy a podivnosti, zatímco tady

se učebnicovité části odsunuly do boxů; to celé doprovázeno ilustracemi Jana

Burdy, který si k ilustrování knih svého otce odskakuje od produkce zvláštních

efektů pro Hru o trůny a podobně. Když se pak začalo uvažovat o druhémčes

kém vydání, stal se jeho základem rozšířený, německý text. Přeložen do češtiny

byl zákonitě shledán poněkud příliš učebnicovitým, navíc musel být samozřejmě

aktualizován, doplněn, zbaven německých reálií – a tak začala klopotně vznikat

v pořadí už třetí ta samá kniha.

Tak jako před 10–15 lety, i nyní jsme se rozhodli zachovat původní koncepci,

tedy napsat knihu o evoluci jinak, než se obvykle píšou. Soustředili jsme se na

to, co vlastně máme na mysli, když říkáme, že o evoluci „něco víme“, jakými

metodami či jakými myšlenkovými postupy jsme k takovým závěrům dospěli.

Nejde tedy jen o knihu o evoluci, ale především o evoluční biologii. Titul Jak se

dělá evoluce je tak dvojsmyslný: zajímá nás nejen to, jak se evoluce sama od sebe

„dělá“, ale také (ne-li více) to, jak ji děláme my. Chtěli jsme ukázat evolučníbiolo

gii jako obor, kde jsme sice odsouzeni k životu mezi hypotézami spíše než mezi

„fakty“ – stejně jako v jiných vědách, ale na rozdíl od většiny jiných věd si toho

jsme a musíme být stále vědomi, neboť evoluci nelze přímo uvidět, ale pouze

(re)konstruovat z toho, co uvidět lze. Proto se nijak neostýcháme přiznat, že něčemu evoluční biologie nerozumí, ba dokonce že něčemu rozumí čím dál hůř.

To, co platilo už před deseti lety, platí teď měrou vrchovatou – za každým slovem v textu se skrývá celá knihovna vědeckých prací, která by více či méně stála za komentování (a tak není vyloučeno, že je všechno složitější, než si my autoři myslíme). Slovo „evoluce“ (a jeho odvozeniny) se například v průběhu roku 2014 objevilo v názvech a abstraktech vědeckých článků 75 000krát, ale to může být kdovíco; v explicitním spojení s něčím „biologickým“ máme přes 5 000 nálezů, slovo „fylogeneze“ (a odvozeniny) dají přes 15 000 zmínek,časoisy, které mají slovo „evoluce“ či „fylogeneze“ přímo v názvu, měly 969 článků. Můžeme tedy zodpovědně odhadnout současný počet evolučněbiologickýchvědeckých článků na zhruba 15 tisíc ročně; před deseti lety byly všechny tyto počty zhruba poloviční. Ale pozor: článků, které se explicitně zabývají evoluční teorií, darwinismem, lamarckismem či sobeckým genem, bylo jen 400 a „Darwin C. R.“ je jako autor přímo citován asi tisíckrát za rok, což na celebritu tohoto formátu rozhodně není mnoho – takže jen nějakých 5 % evolučněbiologických prací má něco explicitně společného s Darwinem a vůbec s evoluční teorií. Tohle je mimořádně důležité si uvědomit: evoluční biologové si skoro vůbec nepovídají o tom, že Evoluce jest a jaký byl Darwin pašák. Evoluční biologie není fanklub starého pána, ale ani rezervace pro myslitele se sklony k úvahám o podstatě Bytí. Evoluční biologie – a i to je především výsledek uplynulého desetiletí – je zcela praktický výzkumný program, kterým se zabývají tisíce rutinních výzkumných pracovníků, dnes obvykle molekulárních biologů, fylogenetiků čibehaviorálních ekologů, lidí z laboratoří či od počítačů, kteří evoluci užívají jako rámec pro porozumění tomu, co pozorovali. Evoluční biolog se dnes nijak zásadněneliší od jiných biologů; i Darwina má spíše na tričku než v příruční knihovničce.

Při psaní druhého českého vydání jsme si přece jenom zpětně uvědomiliurčitou změnu stylu: nějak více než dřív obhajujeme hlavní proud proti výstřelkům, kterých je v evoluční biologii vždycky dost – evoluční biologie je podobným nehájeným revírem jako třeba kosmologie. Zatímco jen vzácně někdo napíše knihu o tom, že v současné mikrobiologii je všechno úplně špatně a věc si žádá zásadní změnu paradigmatu (to, že nerozumějí mikrobiologii, o sobě lidéobvykle vědí), v evoluční biologii se to děje ustavičně. Nikdo si o sobě bohužel nemyslí, že nerozumí evoluci, a za odborníky na evoluci se tudíž považují i ti právníci, inženýři a chemikové, kteří ji popírají. Ve vědě platí za jistou pohanu náležet k hlavnímu proudu, neboť skutečného génia vždy nalezneme spíše na okrajích intenzivně oraného vědeckého pole, tedy tam, kde se bohuželsetkáváme také se šílenci. Kdo je génius a kdo pošuk, se obvykle nesnadno určuje, ale nevyrovnaný poměr pošuků a géniů, jaký známe například z parlamentu, lze očekávat i mezi autory vědeckých spisů. Velké objevy byly v minulosti obvykle přijímány s obtížemi, ale z toho neplyne, že podle obdobných obtíží se pozná

Předmluva


11

velký objev. Z minulosti známe jen ty, kdo tenkrát vyhráli; byli tehdy jistěobklopeni desítkami šílenců, kteří si dělali stejné ambice, a dnes už po nich

oprávněně ani pes neštěkne. Tomu se – mimochodem – říká přirozený výběr

a pojednává o tom tato kniha.

Budeme tedy uvádět i nové a divoké teorie, ale vynasnažíme se vždy uhájit tolik staré moudrosti, kolik ještě lze; nesnažíme se násilně smiřovat konfliktní pohledy (naopak: snažili jsme se uvést všechny konflikty v dnešní evoluční biologii, o nichž se domníváme, že stojí za řeč) – ale také přiznáváme, že občas mezi údajně konfliktními pohledy žádný skutečný konflikt nevidíme. Novéteorie by měly splňovat podmínku nepostradatelnosti: měly by vysvětlovat něco, co opravdu pozorujeme a opravdu to nelze vysvětlit jinak, postaru. Buďme ostražití vůči teoriím, které vysvětlují jevy, o nichž není ani obecná shoda, že existují, i vůči teoriím, které nabízejí nové, složité a sexy vysvětlení jevů, které dokážeme uspokojivě (ale ovšem i poněkud nudně) vysvětlit už dávno. Z toho také plyne, že naší ctižádostí bylo neříkat nic opravdu nového a originálního, a pokud by se to výjimečně (spíše žertem) přihodilo, explicitně na takovounehodu upozornit. Toto je kniha o hlavním proudu evoluční biologie a o těch, kdo na hlavní proud útočí.

Naše poděkování patří kolegům, s nimiž jsme uplynulých deset let prožili; sice jsme s nimi příliš nediskutovali o plánovaných a sepisovaných knihách, nýbrž o životě, o zvířatech a o evoluci (právě z takového nezávazného povídání může vzniknout vzájemná inspirace) – a zvláště Lukáši Kratochvílovi zPřírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který se nejprve uvolil přečíst a okomentovat pracovní verzi rukopisu a pak ji opravdu přečetl a okomentoval.

Předmluva



ČáST PRVNí

evoluce

I.



15

Historie, evoluce a PříběHy

Historie, evoluce a PříběHy

Svět se mění. To je přirozená zkušenost lidí všech dob, a představa, že svět má

svou evoluci, je jejím relativně novým vyjádřením. Jenže představa evoluce říká

ještě něco navíc – že proběhlá historie dokáže vysvětlit dnešní podobu světa.

To, jak organismy (včetně člověka) vypadají, jak se chovají a jaké jsou mezi nimi

ekologické vztahy, vyvěrá z jejich historie, a pochopíme-li ji, porozumíme idneš

nímu světu. Představa evoluce jistě není omezená jen na biologii, ale právě pro

ni je podstatná. Kdybychom chtěli něco označit za základní myšlenkový rámec

současné biologie, jenž určuje, jak se ptáme a jaký druh odpovědí hledáme,

byl by to právě způsob vysvětlování současných jevů pomocí jejich minulosti.

Má-li být ovšem evoluce vhodným vysvětlovacím principem, nesmí jí být„pří

liš mnoho“. Evoluční změny, které proběhly dejme tomu před deseti miliony let,

nám o minulosti takto staré něco řeknou pouze tehdy, nebyly-li běhemnásledu

jících deseti milionů let každoročně přemazávány dalšími a dalšími evolučními

novinkami srovnatelného řádu. Tento požadavek je naštěstí obvykle splněn. Na

dnešní podobě přírody se podílí různě dávná historie – a často opravdu hodně

dávná historie. Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností života je jeho překvapivá

starobylost; dosti ku podivu, protože jsme navyklí vidět a obdivovat především

jeho nestálost a proměnlivost. Lecjaké vlastnosti živé přírody jsou velmi stabilní,

a to zejména v porovnání s geologickými strukturami, jako jsou pohoří, moře

či poloha a tvar kontinentů, které nám naopak připadají extrémně neměnné.

V době, kdy po dnešních pohořích nebylo ani stopy a jednotlivé kontinenty byly

úplně jinde než dnes (takže bychom je na glóbu nepoznali), běhala už po Zemi

zvířata často velmi podobná dnešním, s rozvinutými vzorci chování, ježpřetr

valy prakticky v nezměněné podobě dodnes. Buňku lidského typu (takzvanou

buňku eukaryotní), všechny její základní životní funkce i geny, které jezajiš

ťují, sdílíme s mnoha jinými organismy, třeba s houbami nebo rostlinami, a jde

tedy o památky na doby, kdy vznikli předkové všech eukaryotních organismů;

tento typ buňky vydržel bez podstatných změn dvě miliardy let. Anejzáklad

nější principy buněčné organizace i nejzákladnější biochemické a genetickévy

bavení buňky jsme zdědili ze samých kořenů života na Zemi, z minulosti staré

více než 3,5 miliardy let. Za celou tuto dobu kontinuální linie buněk nikdyne

přestala existovat a nikdy také žádné nové buňky nevznikly jinak než dělením

buněk mateřských. Na životě je tak vlastně nápadná především jeho schopnost

uchovat si svou identitu nesrovnatelně déle, než to dokážou jakékoli struktury

neživé; na této planetě nenajdete moc věcí starších 3,5 miliardy let. Není na tom

nic mystického. Neživá struktura, třeba kámen, je jen pasivní hříčkoufyzikál

ních sil, které ji dříve nebo později zničí, kdežto živý organismus dokáže svému


16

i. evoluce

okolí různě vzdorovat a unikat, předělává se, opravuje a množí a předává své

vlastnosti dalším generacím. Tím vším nám mimoděk nabízí nesrovnatelně víc

informací o své historii než kámen srovnatelné hmotnosti.

Není náhodou – ale je to hodné pozornosti – že myšlenka evoluce vznikla ve

své rozvinuté podobě až nedávno, v 19. století, kdy si lidé začali naplnouvě

domovat význam historické kontinuity pro porozumění současnosti, v níž žijí.

Posun ve vnímání historie lze v tomto dějinném období zaznamenat právě vpří

rodních vědách. Ještě George Cuvier, zakladatel paleontologie (obr. 1.1), vnímal

na přelomu 18. a 19. století historii Země jako sled nezávislých etap oddělených

katastrofami (což je vcelku oprávněný pohled, neboť existence fosilních zbytků

vymřelých organismů není důkazem evoluční kontinuity, zvláště když vymřelé

organismy nejsou o nic méně „dokonalé“ než ty dnešní). O něco později už

Charles Lyell, otec moderní geologie (obr. 1.2), věřil, že podobu zemskéhopo

vrchu lze vysvětlit jako důsledek nesmírně starých a nesmírně pomalýchpro

cesů, třeba sedimentace nebo vrásnění; a co je ještě důležitější: abychom mohli

takové pochody rekonstruovat na základě analýzy jejich dnešních výsledků,

musíme předpokládat, že tyto minulé procesy nebyly zásadně odlišné odpro

cesů, které probíhají v přítomnosti (říká se tomu libozvučně„uniformitarianis

mus“). V jistém smyslu můžeme právě Lyella považovat za prvního zvěstovatele

současného evolučního myšlení, byť ještě ne v biologii.

Obr. 1.1: George Léopold Chrétien Frédéric

Dagobert Cuvier (1769–1832).

Obr. 1.2: Charles Lyell (1797–1875).


17

Historie, evoluce a PříběHy

Ovšem o historii přímo nic nevíme, neboť historie není, v nejlepším případě byla, když my jsme ještě nebyli; dokážeme ji pouze rekonstruovat z nalezených stop. Pohybujeme se tak trochu v kruhu: současným jevům se snažímeporozumět prostřednictvím jejich historie, ale tu rekonstruujeme právě na základě jevů pozorovaných v současnosti (i fosilie jsou toliko současné zbytky čehosi – patrně – minulého). S ochotou aplikovat zákonitosti dnešního dění na vysvětlováníminulosti to nesmíme přehnat: podstatou evoluce je přece právě změna, a tedy možná i změna zásadních procesů. V dobách, kdy v zemské atmosféře nebyl žádný kyslík (který až později vyprodukovaly živé organismy) a Měsíc byl mnohem blíž než dnes (čili relativně obrovský a gravitačně velmi vlivný, takže vyvolával gigantické přílivy a odlivy), probíhala eroze tehdejších hornin jistě trochu jinak než dnes. Analogicky můžeme z psychologického či sociologického poznání dnešních lidí cosi vyvozovat o chování husitů či lovců mamutů, a přece víme, že ještě našipradědové mívali ke svému chování motivace, o nichž se nám dnes ani nesní.

Nicméně není pomoci – jinak to nejde. Pozorované jevy prostě dáváme do vzájemných souvislostí, aby nakonec byly součástí jednoho velkého a logicky konzistentního příběhu, kterému říkáme evoluce. Že se nám to povedlo,poznáme nejlépe podle toho, že do tohoto příběhu bez problému zapadnou i jevy, které objevíme až dodatečně (je to vlastně analogie běžně rozšířené představy, že správná věda má být schopna předvídat budoucnost, což zaprvé nelze,neboť historie je určována i ději náhodnými, a zadruhé se to v praxi špatněověřuje, neboť budoucnost dosud nenastala). Ano, evoluce je příběh, který jsme si vymysleli, abychom vysvětlili to, co pozorujeme. Může jít o vysvětleníexistence fosilií nepodobných dnešním organismům. Nebo o vysvětlení patrného hierarchického uspořádání druhů, kdy některé jsou si jaksi „bližší“ než jiné. Nebo o orgány, které dnes očividně k ničemu nejsou, ale možno je interpretovat jako stopy předchozích evolučních stadií. Anebo o pozorování, že organismy sedokážou překvapivě rychle měnit, doslova před našima očima.

Budeme-li evoluci chápat prostě jako nevratnou změnu a unikátní historii, najdeme ji všude – evoluci mají galaxie, planety, hory a třeba i sněhové vločky. Biologická evoluce je však něco víc: je to proces, který vytváří účelné vlastnostiorganismů, jež jim pomáhají žít, přežít a rozmnožovat se. Můžeme se ptát, k čemu slouží či za jakým účelem vznikly třeba plíce, zatímco analogická otázka, zajakým účelem vznikly Alpy, nemá žádný smysl – přesto, že i planety a horstva mají svou evoluci. Původ takových účelných vlastností neboli adaptací, jako jsou plíce, pak vyžaduje vysvětlení. Lze vůbec vysvětlit evidentní účelnost organismů jinak, než že ji svedeme na vědomou intervenci vyšších sil?

Podle koncepce přirozeného výběru (selekce), s níž přišel Charles Darwin (box 1.3) v polovině 19. století, lze přirozený vznik účelnosti vysvětlitkupodivu velmi jednoduše. V historii se toho děje moc, ale jen něco se zachovává do

i. evoluce

přítomnosti, kdežto většina toho, co se odehrálo, nenávratně mizí vnepozorovatelnu. Jenom něco má šanci přetrvat; a o tom, co přežije, nerozhodujenáhoda, ale závisí to na vlastnostech toho, co přežilo. Přetrvání je odměnou za ty

správné neboli užitečné, účelné vlastnosti. Jen je třeba dát pozor, aby nás slova,

která užíváme, nezavedla na scestí: „účelné“ vlastnosti jsou ty, které jsou kněčemu dobré, slouží nějakému účelu, ne nutně ty, které byly za tímto účelem

úmyslně sestrojeny. Tady narážíme na naši – obvykle špatnou – intuici: ta nám

říká, že složité a účelné věci mohou vznikat buď tak, že je někdozkonstruoval (jako kupříkladu tramvaj), anebo náhodou, což je samozřejmě krajněneravděpodobné, tedy vlastně nemožné. Ve skutečnosti ale existují i jevy účelné

neúmyslně, účelné samy od sebe, které vznikají třetím způsobem, jímž mohou

povstávat složité a účelné věcí – přirozeným výběrem (box 2.1).

Box 1.1: Evoluce a pravděpodobnost

Pravděpodobnost v evoluci je ošemetná věc. Všechny evoluční události jsou unikátní

a neopakovatelné, stejně jako jsou unikátní a neopakovatelné všechny události

v lidské historii. Každá událost má při pohledu zpět pravděpodobnost buď 1 (= 100 %

neboli stalo se), nebo 0 (nestalo se), přičemž události, které se nestaly, nás obvykle

nenapadne zkoumat. Při pohledu do budoucnosti je pravděpodobnost kterékoli

unikátní události blízká nule, dokud se to nestane, pak už je stoprocentní. Každý z nás

je geneticky unikátní, a tedy zcela nepravděpodobný jedinec, jaký tu nikdy nebyl

a nikdy nebude, nemluvě už o tom, že se museli potkat a najít v sobě zalíbení naši

rodiče, prarodiče a tak dále. Jaká byla v roce 1800 pravděpodobnost, že se narodí

Charles Darwin? Skoro nulová, v každém případě nevyčíslitelná; a přece, o devět let

později... Aby snad nedošlo k omylu, tato mimořádnost zrození Charlese Darwina

nemá nic společného s jeho skutečnou historickou mimořádností, stejná úvaha

o neaplikovatelnosti pravděpodobnostního uvažování v unikátní historii platí i pro

zrození vašeho morčete, pro vznik savců či bakteriálního bičíku i pro založení Říma.

Až si někdy přečtete, že pravděpodobnost nějaké evoluční události je tak propastně

nízká, že k ní nikdy nemohlo dojít (třeba že pravděpodobnost „vzniku Života“ je –

aspoň dle Freda Hoyla – dokonce 1 : 10

40 000

), a budete mít pocit, že když je to Číslo

a napsal to Vědec (k siru Hoylovi blíže box 4.7), musí to něco znamenat, zkusteaplikovat stejná kritéria třeba na Bitvu národů – co všechno se muselo stát, aby k ní

došlo, a přitom to mělo mizivou pravděpodobnost. V historii se dějí saménepravděpodobné věci; jenže to, co má jakkoli nízkou, ale nenulovou pravděpodobnost,

se může přihodit. Když vás kousne černá mamba, máte – dejme tomu – 99%pravděpodobnost, že zemřete. Kousla vás mamba a zemřeli jste, všechno je tedy vpořádku, věta o 99% pravděpodobnosti nebyla vyvrácena. Anebo vás kousla mamba

a vy jste nezemřeli. Kupodivu je zase všechno v pořádku a věta o 99%pravděpodobnosti zase nebyla vyvrácena. Prostě patříte do toho jednoho procenta, jež bylo

předpovězeno, jen se nevědělo, že to budete zrovna vy. Teprve kdyby vás mamba

kousla desetkrát a vy jste to pokaždé přežili, bylo by s očekávanoupravděpodobností patrně cosi v nepořádku. To se ovšem špatně aplikuje na evoluci, v níž sedesetkrát neděje nic.

Přirozený výběr

Přirozený výběr

Vidíme to, co se z minulosti zachovalo. Různé vlastnosti organismů tedy jaksi

„soutěží o přežití“; jenže ve světě, kde jednotlivé organismy nemají dlouhého,

natož nekonečného trvání, lze dlouhodobě „přežívat“ pouze metodouprodukování nových jedinců, tedy rozmnožování (reprodukce). Nerozmnožit se je totéž

jako zahynout; kdo nezanechal potomky, ten jako by vlastně neexistoval (pro

útlocitnější čtenáře dodáváme: v kapitolách o kulturní evoluci a o příbuzenské

selekci uvidíte, že i toto lze nějak obejít a prosadit se i bez množení, ale teď jde

o obecný princip). Vůbec nemusí jít o to, kdo koho zabije či kdo co nepřežije

(i když i to se počítá, pokud to nastane); lze v pohodě přežít, a přece býtextrémně neúspěšný.

Organismy tedy v principu nebojují o přežití, nýbrž o reprodukci. Zajíc prchá

před liškou proto, aby se rozmnožil; zajíci jsou reprodukčně různě úspěšní,neboť různě úspěšně unikají liškám, a lišky se různě dobře množí, neboť různě

úspěšně loví zajíce. Právě vědomí, že nejde o život, nýbrž o rozmnožování, že

život je jenom nezbytnou podmínkou reprodukce, nám umožňuje pochopit

mnohé podivné jevy, s nimiž se v přírodě běžně potkáváme, především různé

příklady spolupráce, altruismu či podvádění. Evoluční hry, které organismy

hrají, jsou nesrovnatelně komplikovanější, než kdyby šlo opravdu natvrdo oživot, anebo smrt.

O tom, jaká je skutečná role darwinovského přirozeného výběru v reálněproběhlé evoluci života na Zemi, pojednává tato kniha. Jedna věc je ale jistá: je to

Box 1.2: Civilizace a evoluce dnešního člověka

Široce rozšířený blud, že evoluce člověka se zastavila, neboť přirozený výběr přestal

fungovat („moderní medicína udržuje při životě i ty, kteří by v přirozenýchpodmínkách zahynuli“), je založen na zásadním nepochopení podstaty přirozeného výběru.

Měřítkem evoluční úspěšnosti není (nutně) přežití nebo nepřežití, nýbrž jemnéodlišnosti v individuálním reprodukčním úspěchu. Vidíme-li kolem sebe jedince, kteří mají

hodně dětí, i jedince, kteří nemají žádné, a vidíme-li, že některé lidské populace zažívají

demografickou expanzi, zatímco jiné se stěží dokážou reprodukovat, těžko brát řeči

o zastavení přirozeného výběru vážně. Civilizace a kultura nezpomalují našibiologickou evoluci; spíše naopak: otvírají pro ni nové cesty (v moderní společnosti je mnoho

způsobů, jak být reprodukčně úspěšný či neúspěšný, o nichž se lidoopům ani nesní).

Z toho, že lidé s nemocemi kdysi fatálními dnes přežívají a rozmnožují se, plyne –pokud ty nemoci mají nějaký dědičný základ, což obvykle asi mají – že genetické složení

budoucích populací bude jiné, než kdyby titíž jedinci na své nemoci umírali. Neznamená

to nicméně, že se už člověk nevyvíjí, maximálně snad naše evoluce míří trochu jinam,

než kam by mířila, kdyby se nestalo to, co se stalo. To ovšem platí pro každou historii.

20

i. evoluce

Box 1.3: Darwin a Wallace

Charles Darwin je rozhodně jedním z nejvýznamnějších přírodovědců vůbec; jeho

evoluční teorie zásadně změnila nejen biologii, ale i náš pohled na svět. Darwin

je pozoruhodný i jako konkrétní osoba – byl mimo jiné také vzorovým příkladem

britského přírodozpytce staré školy. Neměl žádné formální biologické vzdělání;

na přání otce začal studovat medicínu, ale po roce studium přerušil; pak tři roky

studoval teologii, kterou absolvoval s bakalářským titulem. Ale už jako dítě sbíral

přírodniny a přírodovědné (a zahradnické a chovatelské) zájmy ho nikdy neopustily.

Byl neuvěřitelně plodný a dotkl se všech představitelných oblastí přírodovědy – od

vzniku korálových atolů přes tvorbu půdy působením žížal, pohyby rostlin,maso

žravé rostliny, systematiku svijonožců až po výrazy emocí u zvířat.

Kolem roku 1837 začal formulovat svou evoluční teorii. Nakonec alenepub

likoval své dílo v plánované podobě a zamýšleném rozsahu, protože roku 1858

mu britský přírodovědec Alfred Russel Wallace odkudsi z Nizozemské Indie, kde

právě přebýval, zaslal s prosbou o posouzení a případnou publikaci rukopis své

vlastní práce, v níž představil evoluční teorii té Darwinově velmi podobnou.Dar

win v první panice považoval Wallaceovu teorii za totožnou se svou vlastní, alezá

sadní rozdíly tu jsou – Wallace akcentuje vnější tlaky (ne konkurenci mezi jedinci)

a skupiny (ne jedince); paralelní vznik obou evolučních teorií nicméně ukazuje, že

doba už byla zralá (ta zásadní Malthusova kniha už vyšla). Darwin, vzorný britský

džentlmen, Wallaceův dopis neutajil, jak bychom automaticky předpokládali, aDar

winovi přátelé (zejména Charles Lyell) pak zařídili, že Wallaceův rukopis a výtah

z Darwinova díla byly roku 1858 společně předneseny na zasedání Linnéovskéspo

lečnosti. Lze mít za to, že Darwin by na svém životním díle vskrytu pracoval ještě

mnohem déle; i dnes známe řadu přepečlivých vědců, kteří pro svou přebujelou

akribii nakonec nikomu nestihnou sdělit, na čem celý život pracovali, a nějaký

Wallace číhající kdesi v pralesním příšeří a hrozící ztrátou priority by se jimho

dil. Darwinova evoluční teorie byla nakonec publikována 24. listopadu 1859 pod

názvem On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation ofFavou

red Races in the Struggle for Life (O původu druhů prostřednictvím přirozeného výběru, aneb

zachování upřednostňovaných ras v zápase o život). I po zveřejnění Původu druhů Darwin

pracoval dále na svém učení a v roce 1871 publikoval v knize The Descent of Man,

and Selection in Relation to Sex (česky vyšlo nadvakrát: O původu člověka a O pohlavním

Obr. 1.3: Tři vývojové fáze Charlese Roberta Darwina (1809–1882).

Přirozený výběr

mechanismus nesmírně jednoduchý a nesmírně účinný. Dokáže vyrobit cokoli

(box 2.1). K vytváření účelnosti nepotřebujeme Velkého Montéra, který si je té

účelnosti vědom a úmyslně jí dosahuje přímou intervencí do hmotného světa

(papež František téže osobě říká „kouzelník s hůlkou“ a její existenci popírá

i on). Ale nepotřebujeme ani vnitřní puzení organismů ke sebezdokonalování.

Jedinci prostě jenom různě úspěšně přežívají a různě úspěšně se množí – a to

je všechno. K tomu, aby se přirozený výběr spustil, není třeba nic, co by nebylo

přímou součástí běžného života každého jednotlivého organismu – přirozený

výběru) další důležitý koncept evoluční teorie, totiž

pohlavní výběr.

Stýkání a potýkání se s Wallacem pokračovalo aDarwin se v mnoha ohledech projevoval jako pravý vzor

boží trpělivosti. Wallace byl jedním z aktivníchbojovníků za prosazení darwinismu a k rozvoji evoluční

teorie významně přispěl například koncepcívýstražného (aposematického) zbarvení, čímž vyřešilvýznamné Darwinovo dilema (housenky i motýli jsou

hnědí či zelení, aby je neviděli predátoři, dobře... jiní

motýli jsou jasně zbarvení, aby lákali pohlavnípartnery, také dobře – ale proč jsou tedy jasně zbarvené

některé housenky, které žádné pohlavní partnery

nemají?). Ale Wallace je také nejčastěji citovaným

autorem v Darwinově Původu člověka, a to obvykle ve

vyhraněně negativním smyslu: Wallace zásadněnevěřil na pohlavní výběr (zlé jazyky tvrdí, že proto, že on

sám s ním zdaleka neudělal takové štěstí jako šťastně ženatý Darwin), a tak podle

něho vše, co jest, muselo vzniknout přímým přirozeným výběrem, tedy jakoadaptace na vnější prostředí. Protože mu bylo jasné, že vyšší mentální schopnosti takto

jednoznačně adaptivní nejsou (neboli: vyšší mentální schopnosti nejsou k ničemu),

nemohly vzniknout selekcí, ale nějak jinak. Wallace dokonce i věděl jak, protože

kromě darwinismu propadl (o něco později) také spiritismu, a to včetně aktivní

účasti na příslušných seancích; jeho verze evoluční teorie zahrnovala i víru v to, že

Evoluce má Účel a že centrem všeho dění je Člověk. Není vcelku divu, že Darwina

mohl vzít čert; na druhé straně se upřímně snažil Wallaceovi, v normálním životě

málo použitelnému, nějakým způsobem pomoci, což se mu podařilo až rok před

vlastní smrtí, kdy vláda Jejího Veličenstva udělila Wallaceovi roční penzi 200 liber

za celoživotní zásluhy o vědu...

Dnes je Wallace významný především jako zakladatel biogeografie, jinak se na

něho (zase) spíše zapomíná (i autoři této knihy až po nějaké době psaní přišli na

to, že Wallace tu chybí). Nicméně londýnská Linnéovská společnost od roku 1908

uděluje – na památku svého slavného zasedání v roce 1858 – společnouDarwinovu–Wallaceovu medaili za rozvoj evoluční biologie, mezi jejímiž nositeli najdeme

mnoho významných vědců, s nimiž se v této knize ještě potkáme – Fishera,Haldanea, Mayra, Simpsona, Goulda i Maynarda Smithe. Medaile nese vyobrazení obou

otců-zakladatelů; a zkuste hádat, kdo je na rubové straně.

Obr. 1.4: Alfred Russell

Wallace (1823–1913).


22

i. evoluce

výběr nutně vyplývá z faktu, že organismy jsou živé. Vyžaduje pouzerozmnožování, dědičnost, částečnou proměnlivost potomstva a také nadprodukcipotomstva a z ní vyplývající soutěž o omezené zdroje; selekce je právě jenom nenáhodný

vztah mezi vlastnostmi jedince a jeho reprodukční úspěšností (ano, opravdu:

ne-ná-hod-ný). Čím víc úspěšných potomků jedinec zanechá, tím víc jehovlastností najdeme v dalších generacích; a kolik úspěšných potomků kdo zanechá,

obvykle není náhoda, nýbrž důsledek těch jeho vlastností. O nic jiného tunejde, účelnost v takto nastaveném světě vzniká sama od sebe.

Právě schopnost vytvářet komplikovaný řád z ničeho, bez účasti Montéra

je, zdá se, natolik kontraintuitivní, že to mnoha lidem pořád nedochází, a tak

pořád nesmyslně obviňují darwinisty z víry v náhodu. Pro jistotu to tedyřekněme tak jednoznačně natvrdo, jak to jenom dokážeme: žádná složitá (natož

účelná) věc nikdy nevznikla jednorázově z ničeho; žádná složitá (natož účelná)

věc nikdy nevznikla náhodou; a k vysvětlení vzniku žádné složité (ani účelné) věci

nepotřebujeme Stvořitele.

Je vlastně spíše podivné, že se darwinismus objevil až tak pozdě. Kroměnepoiratelné Darwinovy geniality tušíme i další důvod. Teprve svět, v němž Darwin

žil, svět divokého kapitalismu z přelomu 18. a 19. století, umožňoval nahlédnout

některé – z dnešního pohledu evidentní – jevy a uvědomit si jejich význam.(Vědecké pravdy produkují lidé žijící v určité konkrétní době na určitémkonkrétním místě. I ta pravda o světě, kterou předkládá dnešní verze darwinismu, je

jistě nějak ovlivněna světem, v němž žijí dnešní darwinisté. Až budeme mít pár

století odstup, poznáme, v čem to ovlivnění

spočívalo. Ten, kdo se toto sociální,ekonomické či politické ovlivnění pokoušíidentifikovat a eventuálně odstranit už dnes, je ovšem

sám sociálně, ekonomicky a politickyovlivněn týmž světem, jehož vliv jakoby usiluje

odhalit. Ptáme-li se podezíravě, co tímdarwinisté sledují, že prosazují zrovna toto,

měli bychom se ptát neméně podezíravě,

co tím sledují antidarwinisté, že jim zrovna

toto tak vadí.) Každý zahradník, když pleje

záhon (což lidstvo činí nejméně deset tisíc

let), je konfrontován se základnímiprincipy darwinismu: mladých rostlinek je víc,

než kolik jich může na záhonu zůstat, až

vyrostou; různé rostlinky mají různévlastnosti, proto mají různé šance být úspěšné

(mimo jiné úspěšné ve stupni zalíbení, které

Obr. 1.5: Thomas Robert Malthus

(1766–1834).


23

Přirozený výběr

v zahradníkovi vyvolají), a tak se liší i jejich šance na přežití, přičemž každýzahradník ví, že dobré vlastnosti vybraných rostlin se nějak přenesou i na jejich

potomstvo. Ale teprve Robert Malthus (obr. 1.5) aplikoval prostou pravdu, že

rostlin je zpočátku na záhonu víc, než kolik se jich tam nakonec vejde, i na vývoj

lidské ekonomiky a populace – a Darwin Malthuse znal.

Darwin pochopil, že to, co se děje na záhoncích, by šlo i bez zahradníka. Jeho roli (tedy roli toho, komu je třeba se přizpůsobit) může hrát i jiný predátor(barevné a chutné plody umožňující svým semenům dálkový transport v něčích střevech jsou samozřejmě nesrovnatelně starší než naše zemědělství), ale třeba i kyselost půdy nebo výška sněhové pokrývky. I kdyby zahradník aktivněnezasáhl, nějaké rostlinky na záhonu by stejně uhynuly; podle toho, co by bylobezrostřední příčinou jejich skonu (zima, mokro, sucho, slimáci...), zachovaly by se pokaždé nějaké jiné vlastnosti (jahodníky, které přežijí sucho na zanedbanémzáhonu, jsou obvykle jiné, než ty, kterým by dal přednost zahradník). Až potud nic, co by nevěděl každý. Antika, evropský středověk či tradiční čínská společnost se samozřejmě také setkávaly s rozmnožováním, dědičností a selekcí, na nichžDarwin postavil svou představu světa – jenže tenkrát se žilo a myslelo jinak a těchto jevů si nikdo pořádně nevšiml, leda jako trivialit ze života rostlin a zahradníků, ne jako pilířů, na nichž stojí svět.

Darwinismus je nesmírně přitažlivý proto, že umožňuje vysvětlovat podobu našeho světa pomocí příběhů, které se odehrávají v kosmickém měřítku(neboť doba existence pozemského života zaujímá celou čtvrtinu existencevesmíru), ale zároveň jako příběhy, v nichž rozhoduje to, oč i nám bezprostředně jde: přežití a rozmnožení. Podobně jako kdysi Newton uvedl do souvislosti běžnou lidskou zkušenost, jako je padání jablek, s pohyby vesmírných těles, Darwin ukázal souvislost každodenního hemžení živých tvorů s miliardami let vývoje naší planety.

Jenže Darwinova teorie je něco úplně jiného než Newtonovy zákony a v tom spočíval a spočívá ten skutečný skandál s Darwinovým učením. Darwinrozhodně nevynalezl evoluci – o té se cosi tušilo už před ním – a vlastně anineobjevil, že „člověk pochází z opice“ (spojitost mezi lidmi a lidoopy je zjevná každému, kdo je vidí, byť interpretace této spojitosti bývá v očích přírodních národů, které se s lidoopy bezprostředně setkávají, spíše opačná: lidoopi vznikli z lidí, kteří se odebrali do lesů buď pro nějaké provinění, anebo aby nemuseli pracovat; asi jako Rumcajs). Hádky o to, kdo je a kdo naopak není potomkem té které opice (box 4.14), jsou jen viktoriánským koloritem anejdou vůbec ke kořenům problému; skandál s Darwinem vězel v něčem jiném. V 19. století převládala (leckde dosud přežívající) víra v existenci přírodních zákonů nezávislých na prostoru a čase, zákonů, které jsou pro nás principiálně dokonale poznatelné; a je na vědcích, aby je hledali a nalézali. Úvahy o evoluci

24

i. evoluce

před Darwinem vycházely z představy, že evoluce je něco jako individuálnívý

voj (ontogeneze): z želvího vajíčka se má vylíhnout želva určité velikosti, tvaru azbar

vení, a když se nevylíhne, vidíme, že je něco špatně. Můžeme také zkoumat, jaký

vliv na úspěšné líhnutí želv má teplota či mechanické poškození, a tedy ivypočí

tat, co s líhnutím těchto želv v budoucnosti udělá třeba klimatická změna. Něco

takového by mělo platit i v evoluci (angličtina rozlišuje slova to evolve proevo

luci a to develop pro individuální vývoj, v češtině slovo „evolvovat“ vypadá divně

a stěží se vžije, ale hodilo by se): organismus se vyvíjí, „evolvuje“, protože musí,

jsa poslušen evolučních zákonů, například se aktivně přizpůsobuje prostředí,

schválně se zdokonaluje, a tak můžeme i predikovat, jak budou vypadat jeho

potomci za milion let. Takto pojatá evoluce se podobá autíčku na setrvačník,

a otázka, kdo ten setrvačník natáhl, je tu jaksi nasnadě.

Do tohoto světa přišel Darwin s teorií přirozeného výběru, která nemá skla

sickou biologií, tedy s morfologií, embryologií či fyziologií, mnoho společného.

Žádné vnitřní puzení k evoluci neexistuje a přirozený výběr není žádný„pří

rodní zákon“, který by umožňoval predikovat, jak věci dopadnou; je to záležitost

v podstatě „sociologická“ či „ekonomická“. O tom, kdo bude úspěšný a čívlast

nosti se budou dále šířit, rozhoduje konkrétní historická situace: s kým a o co

si jedinec právě teď konkuruje. Evoluce je hra, již hrají ti hráči, kteří se zrovna

sešli. Je to něco jako šachová partie či burzovní seance – o své úspěšnostine

rozhodujete sám a žádné obecné zákony (například „za všech okolnostítáh

něte věží co nejvíc doleva“ nebo „vždycky je lepší akcie prodávat než kupovat“)

tu neplatí. V konkrétních historických podmínkách se někdy vyplácí být spíše

složitější a jindy spíše jednodušší (analogicky větší/menší, agresivnější/méně

agresivní, chytřejší/hloupější). Je to jako na olympiádě: vítězem je ten, kdo má

medaili, ale nelze říct předem, jaké vlastnosti ten medailista bude mít, někdy

je to třicetikilová holčička s copánky, jindy velký tlustý chlap, a společné mají

jen to, že úspěšně porazili ty své konkurenty, s nimiž opravdu soupeřili.Ne

existuje žádná obecná vlastnost (dejme tomu „síla“, „rychlost“ či „bojovnost“),

která by byla vždy a všude úspěšná a která by spolehlivě vedla k vítězství těch

silných, rychlých a rvavých.

evoluce a věda

Na tomto místě si dovolíme malou odbočku k teorii vědy, která je tu – bohužel

– nezbytná (ta odbočka i ta teorie). Stalo se zvykem považovat vědu zavr

chol poznání a věta „je vědecky dokázáno, že...“ patří k nejtěžšímu násilí, které

lze v polemice použít proti bližnímu. Skutečná věda je založena především na

evoluce a věda

záměrném sebeomezení, na jasné definici toho, co věda spolehlivě není (a toho

je dost). Od dob rakousko-britského filozofa Karla Raimunda Poppera (1902–

1994) se vcelku shodneme, že věda je to, co produkuje testovatelné,potenciálně vyvratitelné (falzifikovatelné) hypotézy, pak je opravdu testuje a buď vyvrací,

anebo ponechává jako (dosud) nevyvrácené. Vědecká hypotéza se přímo těší na

oponenturu: proto je formulována tak, aby ji bylo možno vzít za slovo. Klasický

příklad vědecké hypotézy je věta „všechny labutě jsou bílé“ – stačí uvidět jednu

černou, abychom tuto hypotézu vyvrátili, přičemž nezáleží na tom, kolik bílých

labutí jsme viděli předtím; tato věta je vědecká (vyvratitelná), protože obsahuje

slovo „všechny“, a zůstává korektně vědeckou i po svém vyvrácení, zatímco světou „labutě bývají bílé“ se nedá nic dělat, a proto vědecká není. Nežijeme tedy

mezi „fakty“, ale mezi (dosud) nevyvrácenými hypotézami o nich.

Otázka, zda je darwinismus „věda či ideologie“ (viz box 3.7), nemá smysl, dokud si neuvědomíme, že se tu setkáváme nejméně s třemi různými úrovněmiproblému. První a v praxi nejdůležitější se týká reálné činnosti reálných evolučních biologů. Jednotlivé evoluční hypotézy („vznikla lidská ruka z rybí ploutve?“, „je altruismus v haplodiploidním systému geneticky výhodný pro altruistu?“ apodobně) jsou perfektně vyvratitelné – a každodenně vyvracené jsou, úspěšně či neúspěšně, experimentálně či fylogeneticky. To jsou ty desetitisíce článků ročně, zmíněné v Předmluvě. Jak je to ale s vyvratitelností darwinismu jako takového? V principu existují dva moderní pokusy o jeho vědecké vyvrácení, přitom oba se vracejí do dob předdarwinovských a oba problematizují jeden z pilířůdarwinismu, totiž teorii přirozeného výběru jako motoru evolučních změn. V 90. letech proběhl pod praporem „biologického strukturalismu“ pokus o obnovu obecně platných evolučních zákonů, které – tedy nikoli selekce z neúčelné variability – jsou zdrojem diverzity živých forem. Nic z toho nakonec nebylo,„strukturalisté“ nedokázali předložit žádnou ucelenou teorii, která by se stala prostorem pro vytváření a testování evolučních hypotéz. Druhým a vážnějším nebezpečím pro darwinismus je možný návrat lamarckismu, tedy nauky předpokládající, že organismy se neadaptují mimoděk, nýbrž schválně, že zdrojem adaptací je přímá adaptivní variabilita (protože se v posledních desetiletích o znovuzrození lamarckismu mluví stále častěji, podíváme se na to detailněji v kapitole oadaptacích). Ale sám fakt, že tu soupeří několik zásadních alternativních vysvětlení, ukazuje na možnost vyvrácení každého z nich, tedy i darwinismu. O todůležitější je, že vyvrácen (dosud?) nebyl.

Zato třetí úroveň, obecný evoluční přístup ke světu, vyvratitelná není. „Evoluce“ v té nejobecnější podobě opravdu není věda, ale světonázor: je to rozhodnutí vidět svět v pohybu, aniž bychom museli hledat a zkoumat nevyzpytatelného Hybatele. Evoluční teorie je logická konstrukce, kde do sebe všechno zapadá,

i. evoluce

vcelku bez ohledu na to, zda to tak opravdu chodí i v reálném světě. To platí

pro všechny pravé teorie, stejně jako pro matematické modely. Model jepravdivý, když je vnitřně konzistentní, což ale neznamená, že musí nutně čemukoli

Box 1.4: Kreacionismus a pes baskervillský

Kreacionisté jsou dvojího druhu. Kreacionismus tvrdého jádra popírá evoluci

úplně a v čisté podobě věří i na Zemi starou několik tisíc let. U nás je totoorientální blouznění k vidění jen vzácně; v Americe, kde zakladatelský hlas 17. století

dosud mocně zní, jde o ideologii běžnou a politicky vlivnou. Mentalita popíračů

evoluce až překvapivě odpovídá mentalitě popíračů přistání na Měsíci či hledačů

(jiného než skutečného) spikleneckého pozadí 11. září 2001 (ve zvláštěpolitováníhodných případech se to všechno sejde v jedné osobě). Jde o zvláštní kombinaci

vpravdě boží prostoty s koženě nehumornou předsudečností, to celé okořeněno

značnou dávkou paranoie. Tohle všechno pochopitelně málo oslovuje lidi aspoň

trochu sofistikovanějšího duševního založení.

Soft verze kreacionismu („inteligentní design“, ID) se proto tváří civilizovaně.

Dává si pozor, aby „inteligentního designéra“ nepojmenovala přímo, protože s tím

by ji v Americe vyhodili ze škol (jak se zatím vesměs děje, neboť krycí jméno je tu

poměrně průhledné), a naznačuje, že by to třeba mohl být i mimozemšťan. Jak

známo, mimozemšťané se při vývoji Země tu a tam nachomýtli, napříkladstěhovali sochy moai na Velikonočním ostrově a dodnes dělají kruhy v obilí; nicméně

vzhledem k nevyváženému poměru křesťanů a ufologů v běžné populaci lzepředokládat, že ani většina kreacionistů nepředpokládá, že Stvořitel pochází z planety

Coruscant. Teorie ID uznává, že svět je starý miliardy let, uznává, že evoluce jest,

jenom popírá, že by mohla vytvořit něco nového. Kombinace ID a víry vdlouhodobou evoluci je zvláštně vnitřně rozporná. Měl-li inteligentní designér vytvořit

bakteriální bičík i srážení obratlovčí krve, musel se tím zabývat v různě dávnéminulosti, neboli vlastně neustále. Inteligentní designér tedy nebyl dost inteligentní,

aby své dílo nemusel po pár milionech let zase napravovat či doplňovat; pracoval

tedy tak chaoticky a neplánovaně, jako by tu ani nebyl, vlastně úplně jakoevoluce. Tradiční kreacionismus je jistě legitimní způsob nazírání světa, ale „vědecký

kreacionismus“ je nesmysl: kreacionismus z principu nemůže nabídnout žádnou

vyvratitelnou hypotézu o tom, jak Tvůrce tvořil. Však také – na rozdíl od evoluční

teorie – kreacionisté žádná konkrétní vysvětlení údajných záhad nenabízejí. Tvrdí,

že bakteriální bičík nemohl vzniknout sám od sebe, ale nic víc nám o vznikubakteriálního bičíku neříkají, poněvadž nemohou. Kreacionismus je podbíhání laťky:

nemůže nám v poznávání světa pomoci proto, že všechno už ví předem a nabízí

jen laciné řešení bez práce.

Nejlépe nám to osvětlí jeden případ Sherlocka Holmese. Když za ním přišli zpanství Baskerville, že jim tam řádí pekelný pes, celkem oprávněně se dotázal, co on

tedy má s touto aférou činit. Nadpřirozené vysvětlení zločinu je principiálněneřijatelné, má-li jít o poctivou detektivku, ne o gotický román nebo něcopodobného; to je otázka čistoty žánru. Máte-li podezření, že vám prádlo ze šňůry krade

Ďábel, nevolejte Sherlocka Holmese (nakonec se ovšem ukázalo, že ani pekelný

pes baskervillský není až tak úplně pekelný a jde zase jenom o dědictví pobohatém strýčkovi). Máte-li analogicky podezření, že Vesmír, Život či Člověka stvořil

Bůh, nevolejte vědce.

„důkazy evoluce“

v přírodě odpovídat. Testovat se dá tedy jen to, zda teorie odráží něco v reálném

světě, ne teorie samotná.

Z nechápání této víceúrovňové struktury evoluční teorie plynou mnohánedorozumění. To, s čím Darwin přišel, stojí na dvou zásadních pilířích – napředstavě společného původu všech organismů a na teorii přirozeného výběru. Laikové (a kreacionisté) říkají „darwinismus“ spíše tomu prvnímu, biologové (včetněautorů této knihy) zásadně tomu druhému – to proto, že Darwin přišel s jedním z možných řešení skutečného problému, totiž otázky, co je hlavním motorem evolučních změn.. Přirozený výběr může a nemusí být hlavním motoremevoluce, zatímco o společném původu druhů pochybují právě jenom kreacionisté. Posun od klasického kreacionismu k „teorii inteligentního designu“ (box 1.4) s sebou nese i nové akcenty v antievoluční polemice. Zatímco tradičníkreacionisté (vesměs nábožensky zaměření odpůrci evolučního pohledu na svět)bojovali proti evolučnímu světonázoru jako takovému (s proměnlivými úspěchy), nová, soft verze kreacionismu se zaměřuje především na spory o jednotlivéevoluční hypotézy; musí to dělat, protože se tím snaží budit zdání své vědeckosti. Tím si ale dvakrát nepomohli, protože se octli v oblasti, na které vlastně až tak úplně nezáleží, a lze očekávat, že budou jednou šeredně zklamáni: bez ohledu na to, jak dopadnou spory o původu bakteriálního bičíku (viz kapitola o„neredukovatelné komplexnosti“) či slepého střeva (box 6.12), s evolučnímmyšlením jako takovým to nepohne ani o píď. To, oč se dnes biologové přou, je pro kreacionisty pod hranicí rozlišitelnosti. Pokud by tedy jednou pod společným útokem lamarckistů, strukturalistů a evo–devo výzkumníků padl darwinismus, nahradí ho nějaká jiná evoluční teorie a kreacionisté zase přijdou zkrátka. Těžko si představit, s jakým důkazem neevoluce by kreacionisté mohli přijít, abychom jim uvěřili; totéž ovšem platí i naopak. „důkazy evoluce“ Evoluce je příběh; na otázku, proč vyprávíme zrovna tenhle příběh a ne nějaký jiný, se obvykle těžko odpovídá. Bylo by dobré mít nějaké důkazy, že náš příběh je jediný správný. S „důkazy evoluce“ – i když jsou jich plné učebnice – je tradičně ta potíž, že ani 150 let dokazování nepřesvědčilo ty, kdo přesvědčeni být nechtějí.

Prvním důkazem evoluce je přítomnost fosilií. Tu lze jistě nejlépe interpretovat jako důkaz, že v minulosti obývali Zemi jiní tvorové než dnes; nicméně nahlédnutí do libovolné kreacionistické příručky naznačuje, že obecně přijatelným důkazem evoluce to není. I otec paleontologie George Cuvier před 200 lety viděl vefosiliích důkaz opakovaného stvoření spíše než evoluce. Také je jisté – to za druhé – že organismy jsou flexibilní, schopné změny. Problém je v tom, že skutečně

i. evoluce

pozorovatelné změny, trvající pár let, maximálně století, jsou drobné a jejichdůležitost pro evoluční teorii je závislá na tom, zda evoluční teorii zastáváme čiodmítáme. I když si dokážeme bez problémů představit, jak udělat z malého králíka

velkého králíka či naopak (což se v historii chovu králíků prokazatelně povedlo),

přesvědčení, že z takovýchto procesů lze bez problémů extrapolovat vznikobratlovců nebo jehličnanů, je zase jen věcí víry.

Box 1.5: Darwinovy „důkazy evoluce“

Už Darwin uvádí tucet jevů, které dobře odpovídají evoluční teorii, ale špatně by se

hodily do představy nezávislého stvoření jednotlivých druhů (ponechme teďstranou možnost, že Stvořitel schválně tvoří tak, aby to pak vypadalo jako evoluce, a aby

tudíž jeho účast či dokonce existence nebyla z výsledku jasně patrná – byťuznáváme, že svět je plný entit, které nejdřív něco činí, ale pak si z nějakého důvodu

nepřejí, aby to na ně prasklo). Darwinův přehled zahrnuje tyto body: 1. umělývýběr je schopen vytvořit nové „druhy“ i „rody“; 2. organismy vytvářejí „stromovitou“

hierarchii („druhy–rody–čeledi–řády...“), přičemž analýzou jakýchkoli znakůobvykle dospějeme k obdobné hierarchii příbuzenských vztahů; 3. organismy mají

vlastnosti, které jim k ničemu nejsou, ale sdílejí je s příbuznými druhy, což těžko

vysvětlíme jinak než společným původem; 4. je relativně málo zásadně odlišných

orgánů a struktur, tedy zásadně odlišných způsobů řešení problémů, s nimiž se

organismy střetávají („příroda je skoupá na novinky“), a proto běžně nacházíme

i různé primitivní a přechodné formy; 5. ve fosilním záznamu nacházíme v čase

více či méně kontinuální přítomnost jednotlivých skupin organismů (taxonů),přičemž zkameněliny dvou po sobě následujících období jsou si bližší nežzkameněliny dvou časově vzdálených období; 6. fosilní skupiny jsou ve starších vrstvách

méně rozrůzněné; 7. rozšíření organismů vykazuje předvídatelná pravidla,například fosilní zástupci skupin endemických pro určitou oblast se nacházejí ve stejné

oblasti jako současné druhy těchto skupin; anebo dnešní horské tropické druhy

jsou bližší druhům z mírného pásma než druhům z tropických nížin (což souvisí

s fungováním hor jako útočišť při změnách klimatu); 8. příbuzné organismyobývají často omezenou oblast a hrají tam odlišné ekologické role, kdežto stejným

ekologickým rolím v jiných oblastech se věnují nepříbuzné druhy; 9. ostrovníorganismy jsou blízce příbuzné druhům nejbližší pevniny; 10. rozšíření vyšších taxonů

je obvykle souvislé, přičemž rozloha areálů bývá větší u šířeji definovaných taxonů;

11. embrya příbuzných druhů jsou si podobnější než dospělci a často mají istruktury, které nemají žádný vztah k současnému způsobu života druhu, spíše odrážejí

způsob života předků tohoto druhu (třeba embryonální žaberní oblouky savců);

12. orgány plnící různé role mají u příbuzných organismů přesto společný základ

a tělní plány vyšších skupin organismů jsou překvapivě homogenní. Jsou to jistě

argumenty nestejné úrovně a týkají se různých aspektů evoluce, ale v zásadě platí

dodnes, i když ke každé tezi bychom dnes mohli dodat spoustu námitek; celá tato

kniha je v podstatě komentářem k Darwinovu výčtu „důkazů evoluce“ (stejně jako

desítky jiných knih). I když to, co dnes vyznáváme, rozhodně není původní Darwin,

pořád se pohybujeme v koridoru, který Darwin před 150 lety vytyčil.

„důkazy evoluce“

Přesvědčivými příklady, jak se vlastnosti rostlin, zvířat a mikroorganismůmohou během krátké doby změnit, mohou být umělý výběr, tedy úmyslné šlechtění

organismů, či vznik rezistence bakterií vůči antibiotikům. Zrovna na příkladuantibiotikové rezistence je vidět, že rozdíl mezi přirozeným a umělým výběrem není

nijak evidentní (box 1.9). Bakterie se sice naučily bránit antibiotikům, kteráčlověk uměle vpravuje do jejich prostředí, ale naučily se to samy od sebe, bez naší

rady a pomoci. Také intenzivní ovlivňování přírodních populací lidskou činností,

Box 1.6: Experimentální evoluce v laboratoři

V poslední době už máme možnost průběžně sledovat genetické změny, které za

příběhy krátkodobé evoluce (box 3.4) stojí, a přesně rekonstruovat jejich historii.

Pozorované krátkodobé změny (dlouhodobé změny lze těžko pozorovat) totižvůbec nemusí spočívat v nevratných změnách spojených se vznikem skutečnýchevolučních novinek. Rádi bychom, aby tyto změny spočívaly v tom, že stará varianta

nějakého genu opravdu zmizela a byla nahrazena novou; takováto změna by byla

skutečně nevratná, a tedy v pravém slova smyslu evoluční. Jenže změna, kteroupozorujeme, může ta



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist