načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak přišel svět na svět - Petr Vyhlídka

Jak přišel svět na svět

Elektronická kniha: Jak přišel svět na svět
Autor:

Jak si lidé z různých končin planety Země představovali stvoření světa? Různě. V této knize je shrnuto více než sto padesát pověstí, evropskými počínaje, přes Asii, obě Ameriky a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Petr Vyhlídka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 254
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak si lidé z různých končin planety Země představovali stvoření světa? Různě. V této knize je shrnuto více než sto padesát pověstí, evropskými počínaje, přes Asii, obě Ameriky a Tichý oceán až ke kolébce lidstva, Africe.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Vyhlídka

Jak přišel svět na svět

# #

Stvoření světa v mýtech národů planety Země

#

www.fext.cz

2014


© Petr Vyhlídka 2014

ilustrace na obálce [Public domain] pochází via Wikimedia Commons z Lutherovy bible, Biblia: das ist: Die gantze heilige Schrifft: Deudsch. Auffs new zugericht. D. Martin Luther. Wittenberg 1545, stejný dřevoryt použil ve svém vydání Bible z roku 1549 i Jiří Melantrich z Aventina.

Obsah

Několik vět úvodem

EVROPA

Řecko

Keltové

Germáni, zastoupení mýty Skandinávie

Slované

Srbové

Maďaři

Rumuni

Litevci

Finové

Židé a křesťané

EGYPT, MEZOPOTÁMIE A BLÍZKÝ VÝCHOD

Egypt

Sumerové

Akkad a Babylón

Asýrie

Kanaán

Persie

ASIE

Hinduisté

Buddhisté

Sikhové

Džinismus

Tantrici

Góndové

Minyong

Mundové

Ásám

Andamanci

Semangové

Laové

Vietnam

Miaové

Nùngové

Dajakové

Balijci

Igorot

Bukidnon

Tagalog

Taiwan

Yami

Japonsko

Ainové

Korejci

Čína

Tibeťané

Mongolové

Burjaté

Jakuté

Jukagirové

Samojedi

Evenkové (Tunguzové)

Ketové (Ostygan)

Čukčové

SEVERNÍ AMERIKA

Eskymáci (Inuité)

Alutiiqové, Inuité z ostrova Kodiak

Kukulik, Inuité z ostrova Svatého Vavřince

Nugumuit

Delawarové

Assiniboinové

Irokézové

Huroni

Potawatomi

Juči (Yuchi)

Menominee

Nlaka'pamux, Thompsonští Indiáni

Makahové

Yakamové

Šastové

Achomawi

Wiyotové

Yokutové

Diegueño (Kumeyaay)

Lakotové

Navahové

Apačové

Jicarilla Apači

Wichita

Komančové

Čejeni

Arapahové

Arikara

Pueblané

Sia

Zuniové

Hopi

Pima

Aztékové

Mayové

Zapotékové

Mixtékové

JIŽNÍ AMERIKA

Inkové

Checa Yauyos

Čibčové (Muiskové)

Uitotové

Tamanakové, Karibové

Kuikurové

Yarurové

Waraové

Janomamové

Yurucaré

Tukanové

Ipurinové

Quimbanda

Tupíové

Čamakokové

Guaraní

Nivaklé

Mapučové

Ona

OCEÁNIE

Havaj

Tahiti

Tonga

Manu‘a

Cookovy ostrovy

Maorové

Mariánské ostrovy

Guam

Karolíny

Palau

Kiribati (Gilbertovy ostrovy)

Vanuatu (Nové Hebridy)

Banksovy ostrovy, Vanuatu, Melanésie

Nová Británie

Kiwai, Papua Nová Guinea

AUSTRÁLIE

Badtjala

Kokowarra

Djabugay

Kakadu

Arnhemská země

Arandové

Ngarrindjeri

Noongarové

AFRIKA

Malgašové

Masajové

Lugbarové

Karanga

Zuluové

Khoikhoi (Hotentoti)

Křováci

Efé

Bušongové

Basonge, Baluba

Ngombe (Bangala)

Ašantové

Kono

Bambarové

Jorubové

Mossi

Nupové

Fonové

Dogoni

Oromo

Bibliografie

Několik vět na úvod

Od nepaměti si člověk klade otázky. Dalo by i říct, že pravou definicí druhu Homo sapiens je schopnost klástotázky, hledat odpovědi a vykládat je. Zvědavost je palivem,které pohání motor pokroku, a odpovědi byly a jsou důležité, protože nezodpovězené dotazy zdržují.

Od obecných Kde najdu něco k jídlu? a Jak se dostat k tamté samici/Mám si toho samce pustit k tělu?, které si pokládá většina vyšších živočichů, se jejich zodpovězením – byť i skrz řešení dalších otazníků Nehodil by se tenhle kámen jako argument? a Co kdybych ho nějak spojil s klackem, protože ten druhý má delší ruce? –, dostal po čase člověk na vyšší filozofickou úroveň, nástroje mu umožnily nevyužívat odpočinku jen k akumulaci energie pro další den udržování holé existence, ale dávaly mu prostor k abstraktnějšímumyšlení.

Ptal se tedy: Proč se děje tohle a jak se může stát tamto? Proč tu jsem? Proč tu jsou ti ostatní, a proč tu je to ostatní?

Otázka „Proč něco je“ vede přímo ke kořeni našeho problému – když věci jsou a zvířata jsou i lidé jsou, pakpřece nějak museli vzniknout. Precedent počátku (nenevyhnutelně i konce) měl člověk stále před očima: z ničeho vyrůstaly rostliny, rodila se a vyvíjela se mláďata... Protonajdeme na celé planetě pouze minimum představ podle nichž svět, tak jak ho známe, existoval odjakživa. Většinou si lidé opravdu lámali hlavu nad zákonitostmi vzniku vesmíru, ať už je vykládali na základě jednoduchých alegorií, snažili se objasnit přítomnost a existenci prostředí, respektive prvků prostředí, které je obklopovalo, nebo konstruovali složitější filozofické výklady, snažící se vysvětlit i drobnější rozpory.

Lidé si pokusili představit stvoření světa, my se pokusíme s těmito představami seznámit.

Nečeká vás čtení nijak náročné, zvídavá mysl si nicméně může při onom letmém zkoumání předložených teoriípovšimnout jistých rozporů a podezřelých indicií, jež je nutno brát v potaz ve chvíli, kdy se snažíme dobrat opravdupůvodního mýtu v opravdu původním znění.

Ačkoliv tak hluboké studium rozhodně není předmětem této knihy, je přesto dobré mít na paměti, že většina pověstí byla vždy předávána od úst k uchu, a k jejich zaznamenání na trvanlivější paměťový materiál (tedy k zápisu) docházelo mnohdy až v době, kdy skuteční věřící už patřili minulosti. Dochází pak často k efektu, který jednoduše shrnul Johannes C. Andersen:

„Sbírají-li jeden příběh dva různí lidé, jejich podání se často od sebe liší. Velmi přitom záleží na výchozím pohledu sběratele... Je proto obtížné, ne-li přímo nemožné, říct, zda sebraná znění příběhu odpovídají skutečným podobámexistujícím mezi lidmi nebo zda tak vypadají jenom díkysběratelům.“

1)

Původní verze ovšem neovlivňuje jen čas, zapomínání a nedorozumění. Mýty i pověsti se mění i v průběhu svéhoaktivního života – s oblibou absorbují cizí či nové příběhy. Při pohledu zpět vidíme vše v na první pohled úhlednémbalíčku, obsah však někdy bývá splácán z ingrediencí různého stáří či původu. Proto najdeme například biblické prvky v mýtu afrického kmene Efé, či u Thompsonských Indiánů (v obou případech v míře až příliš okaté), nebo hinduistické u Góndů. Ani jiné a menší náboženské systémy v tom nejsou nevinně, jen je neznáme, a tak jejich příspěvky těžkorozeznáme.

Proti vlivu okolí není imunní nic a nikdo.

Mnoho stvořitelských mýtů má ovšem společné kořeny. Ať už pro obdobnou interpretaci pozorování, či výkladuněkterých jevů, nebo proto, že jejich tvůrci a vypravěči měli společné předky. Z týchž důvodů existuje několik obecných typů, k nimž lze stvořitelské mýty zařadit. Ne všechny ale mohou být sjednocující nálepkou označeny.

Patrně nejběžnější šablonou je model bahenní, společný mnoha národům, jejichž kořeny začasté leží na Sibiři. Stechnologickým postupem těžby materiálu ke stavbě světa zhlubin se tak setkáme nejen u Mongolů či Burjatů, ale na jedné (geografické) straně i v mýtech maďarských či slovanských, směrem východním pak u mnoha severoamerickýchindiánských kmenů.

V řadě případů byl svět sestaven z (mrtvého) těla, i takové příběhy lze nalézt po celé planetě. Různé části, končetiny, vnitřnosti, ale v některých případech i nehmotné prvky jako jsou myšlenky, byly proměněny v geologii a geografii; této možnosti využili jak Babyloňané či Skandinávci, tak i Číňané, středoameričtí Aztékové, nebo australští Badtjala a polynéští Tahiťané.

Třetí oblíbenou volbou bývalo kosmické vejce, jehožrozbitím vzniká svět; původ myšlenky je zřejmý každému, kdo sledoval, jak se skořápkou proklubává novorozený pták. Mnoha pověstmi prochází také bohyně – většinou Matka Země, ale nalezneme i řadu výjimek – rodící faunu i flóru (a nejen to, Schete wuarha jihoamerických Čamakoků porodila kupříkladu i hory a vodu), i to je analogie příméhopozorování a následná extrapolace. Tak trochu matematická, dalo by se (matematikům se tímto omlouvám) říct: adaptujmeřešení, které již známe, na problém, jenž potřebujeme vyřešit.

Všechny jednoduché i složitější teorie ovšem mohounarazit ve chvíli, kdy se posluchač zeptá: A jak přišel na svět onen obr a ona matka, a kde se, u všech velryb, vzal ten vodní pták, co se snaží vylovit bahno ze dna?

Elegantním řešením problému singularity, respektive představy světa před světem, je předpoklad existence Ničeho (Chaosu), z něhož vzešlo Něco (Pořádek). Jakkoliv to ale zní jednoduše, tak jednoduché to pro někdejší myslitele nebylo, taková myšlenka vyžaduje určitou míru představivosti.

Zkuste si představit Nic.

Nejde to.

Proto bývá ve stvořitelských příbězích nejčastěji napočátku jen a jen samá voda.

Zvláště v mýtech původních obyvatel Severní Ameriky se objevuje motiv lidstva, vycházejícího na Zemi z podzemí skrze několik pater – světů. Vesmír, následně i jehointeligentní obyvatelé totiž mívali tendenci procházet sekvencí světů či generací, než dospěli do současného stádia; poulárnější, než zmíněné severoamerické jeskyně, je cyklické tvoření a ničení světů v náboženství a mytologiích indického původu.

Konstrukce samotného světa bývá mnohdy tvořena Zemí a Nebem, jež je nutné od sebe nejprve oddělit a poté také rozepřít, aby vrchní část nepadla zpět. Často bývají ti dva manželským či mileneckým párem, a jejich intimní styk jak příčinou života, tak nebezpečím, hrozícím život zničit. Jsou ovšem národy, které před tento problém postaveny nebyly, protože jejich životní prostor zajišťuje Osa světa, vysoká, vpravdě nebetyčná hora.

Nebo Světový strom.

Tato živá konstrukce držívá obvykle pohromadě tři vrstvy vesmíru: Nebesa, Zemi a Podsvětí; takovou zcela zásadní dřevinu nalezneme v pověstech skandinávských, jakutských, ale i na mikronéských Karolínách.

Možností může být víc, jak se dozvíte, začtete-li se do této knihy.

Někdy opomíjená, jindy v centru všeho, a obvykle jen jednou ze součástí demiurgického mýtu bývá i příčina.Otázku Jak provází občas také otázka Proč, ne vždy jsou alepohnutky, které vedly Stvořitele k zahájení prací odhaleny.Jisté jsou jen důvody, které za tím skrývají vypravěči: někdy sloužil výklad stvoření světa a následného příchodu člověka jako potvrzení legitimity a nároků určité dynastie na vládu nad národem, případně předurčení národa k vládě nadsvětem.

Jedna z nejstarších představ počítá s tím, že lidé bylistvořeni jako potrava bohům – ne ovšem v doslovném smyslu slova, ale coby služebníci, jejichž myšlenky, soustředěné na uctívání a rituály s ním spojené, udržují bohy naživu. Vznikl také svět jen proto, aby si měl Bůh kde odpočinout, bylstvořen víceméně náhodou, i na přání. Totéž platí i o jehoobyvatelích: někdy byl nový svět tak krásný, že se jeho tvůrce rozhodl doplnit jej o diváky, kteří se budou výtvoru obdivovat.

První generací lidí bývali obvykle obři, žijící v ideálním prostředí. Snad na to mají vliv vzpomínky dospělého člověka na dětství, kdy žil bezstarostným životem, chráněn oněmi vysokými a silnými rodiči, možná je v tom iadaptabilní schopnost lidské paměti, která špatné vzpomínkyodsouvá, takže s delším odstupem vypadá minulost mnohem lépe než ve skutečnosti byla.

Aby na ně mohlo být nostalgicky vzpomínáno, musely ale staré dobré časy nějak skončit. Obvykle to bývalo nějakou katastrofou, nejčastěji potopou světa, která se objevuje vpověstech celé planety a většinou je způsobena bohy, ať užrozhořčenými nad poklesem mravů, či bojujícími mezi sebou. Ne vždy. Zvláštní zdroj světových záplav odhalili ve svéminulosti kalifornští Šastové, jak se lze přesvědčit.

V některých končinách vesmíru odstranil starší verzisvěta sám demiurg, a to z prostého důvodu: nepovedla se podle předpokladů. Učinili tak například bozi kalifornskýchWiyotů, či Quiché Mayů. Jinde si svět poškodili jeho obyvatelé natolik, že dohlížejícímu Stvořiteli nestálo za to ho opravovat. Možností je mnoho.

Jak první generace lidí odešla nebývá vždy zřejmé:nesmrtelní obři Zlatého věku řeckých mýtů se prostě ztratili, zatímco jinde byli První použiti coby materiál pro dalšítvoření, nebo prostě a přímočaře vyhlazeni.

Většinou je to ovšem za trest.

Konce světa, jakkoliv jsou také zajímavé, ovšem nejsou předmětem následujících stránek.

Ne vždy si Stvořitel vystačil sám; ať už z důvodůvytíženosti, nebo z (mnohdy) neobjasněného záměru často přenechával část práce na pomocnících. Z tohoto pohledu existují i Stvořitelé Stvořitelů, jako je hopijský Taiowa,jehož základním dílem byl Sotuknang, následně konstruktér světa. Stejně tak nalezneme i skupiny bohů, kteří na budování vesmíru pracují rukou společnou a nedílnou.

Pomocníci bývají specializovaní na určité druhy prací a mnoho z nich se na konci buď vrchnosti navzdory, nebo jí pověřeno, zabývá výukou nového lidstva.

Při samotném aktu výstavby světa se také občas objevuje postava, někdy Stvořiteli blízká, která ho při díle sleduje, snaží se pomáhat nebo napodobovat, jejíž příspěvek ale vždy bývá diskutabilní.

Vyprávějí se kupříkladu příběhy (převážně v Oceánii) v nichž schopnému bohovi sekunduje nemotorný nebo hloupý fámulus, jenž má na svědomí neplánovanénepříjemné aspekty existence, jako jsou jedovaté rostliny činebezečná zvířata. Často to ale bývá zlovolný démon, který chce sám tvořit, nebo Stvořiteli dílo kazit (protože boží schopnost tvořit postrádá a závidí ji), kdo má na konečném výsledku svůj podíl.

Právě tihle pomocníci, ať už je to hloupý příbuzný,neschopný zástupce, nebo zlu propadnuvší ďábel, bývajíodpovědní za chyby v jinak dokonalém plánu, za nemoci a smrt, za nepřívětivé okolí a za sousedy.

Protože hodný Bůh by přece nic takového z vlastní vůle neudělal.

Častěji ovšem stojí za zmíněnými nepříjemnostmi trest, ať už se lidé proviní porušením konkrétního nařízení (touha po zakázaném ovoci), ztrátou víry ve Stvořitele, nebo hrubým chováním a příklonem celé populace k nepravostem, k hádkám a válkám.

Tato kniha obsahuje více než sto padesát legend ostvoření světa. Jak už bylo naznačeno, mnohé z nich se podobají, některé jsou originálnější, v jiných lze nalézt prvkypovědomé, či dobře známé. V příbězích, které následují, se může čtenář o v tomto stručném úvodu naznačeném dozvědět víc. Nalezne tu báje známých národů, stejně jako mýty lidí, o nichž pravděpodobně doposud neslyšel. Není podstatné, zda je kniha čtena od začátku, zprostřed, nebo jen ve vybraných pasážích, stejně jako není nutné orientovat se v antropologii, komparativní mytologii, či folkloristice.

Pokud čtenáře ke zmíněným oborům kniha zavede, pokud ho poučí, pak ovšem splnila svůj účel.

Stejně tak, když pouze pobaví.

Několik slov k formě.

Nabízelo se řazení abecední, typové, či geografické. Ani jedno není dokonalé, kupříkladu abecední řazení trpí zásadním problémem – který název vybrat. Oficiální? Zažitý? Vlastní? Mnoho národů je obdařeno všemi třemi variantami, o překladech nemluvě. Indiánský kmen Apačů zná dozajista každý, kdo ale ví, že oni sami si říkají N'de, Dinë, Tinde, a Inde? A že pojmenování Apači je vlastně pejorativní?

Seřazení geografické se ukázalo jako nejméně nevhodné, proto bylo použito právě ono.

Pokud jde o prameny, pak hlavní zdroj informací jeuveden u každého hesla, souhrnně pak na konci knihy.

Evropa

Evropané jsou z podstatné části potomky indoevropských

cestovatelů, kteří objevili náš světadíl už před několika tisíci

lety. Nebyli ovšem první, a to ani v oboru civilizačním.Nej

starší kultura – mínójská Kréta – neměla s příchozími od

Uralu (či kde se ona hypotetická indoevropská pravlastna

cházela) nic společného. Zato jen kousek přes moře bylEgy

pt a blízkovýchodní civilizace s přímým napojením na

Mezopotámii. Do příchodu křesťanství, které evropskoukul

turu sjednotilo, podléhal kontinent několika hlavním vlivům.

Středomoří ovlivnilo Řecko, zbytek kontinentu pak zasáhly

tři velké osidlovací vlny: keltská, germánská a slovanská, jež

následovalo několik (budoucích) národů, které tvářnostEv

ropy doplnily; zachovala se tak například mytologie ma

ďarská. Řecko

Dnes vnímáme starověké Řecko jako jednu kulturu s jedním pevně stanoveným náboženským systémem. To také (víceméně) bylo, jenže až v klasickém období, někdy odpátého století před naším letopočtem. Mýty a pověsti, včetně těch o stvoření světa, ovšem přicházejí z dob mnohem dávnějších, přičemž je nutné mít na paměti, že řeckouhistorii v oněch dávnějších dobách formovalo hned několikskuin, osídlujících východní Středomoří v několika vlnách a směrech. Od mínojské Kréty přes Dóry, Acháje a Ióny kAiólům, počítaje v to i vliv kultů importovaných obchodním stykem s okolními národy, to všechno se během několika staletí promísilo, protřepalo a vytřídilo, až vznikla sestava nám dnes známých příběhů.

Ale bohatá řecká mytologie, navrstvená z mýtů a legend tolika kultur, rozpouštějící v sobě podněty okolí, nemůženemít přehršel verzí o vzniku světa. Můžete si vybrat, dnešní menu má šest položek.

Mýtus pelasgický

První se z Chaosu vynořila bohyně všech věcí Euronymé. To ona oddělila moře od oblohy, aby pak tančila po jeho vlnách. Mířila k jihu a za ní se zvedal severní vítr. Jak tak vanul tanečnici v patách, proměnil se z pouhého pohybu vzduchu v hada Ofióna. Nahou krásku sledovat a následovat nepřestal, vinul se za ní, držel se jí v patách, toužil po ní, až svůj chtíč neudržel, na bohyni se vrhl a znásilnil ji.

Stal se tak otcem Vejce všehomíra, které matka Euronymé v podobě holubice ve vlnách vyseděla. Otec Ofión ho v určený čas rozmačkal a ze skořápky se vyhrnuly hvězdy, planety, Slunce, Měsíc, země, rostliny i živočichové.

Oba stvořitelé se poté usadili na nejposvátnější ze všech hor, na Olympu. Manželství ovšem nemělo dlouhého trvání a šťastný konec; po jedné hádce had, tvrdící, že svět je pouze jeho dílem, z hory vyletěl a sletěl dolů. Bez zubů, z nichž později vznikli Pelasgové, jak sami někdy říkají. Zmizel v černých děrách pod zemí.

Bohyně všech věcí poté pokračovala ve výstavbě světa sama. Stvořila sedm hvězdných mocností spolu s dvojicí Titánů pro každou. Theiu a Hyperióna pro Slunce, Foibu a Atlanta pro Měsíc, Métidu a Koia pro Merkur, Themidu a Eurymedonta pro Jupiter, Thetidu a Ókeana pro Venuši, a Rheiu a Krona pro Saturn.

V Arkádii pak povstal z půdy první člověk,Pelasgos, praotec Pelasgů.

Homérský mýtus

Ve slavné Hómerově Iliadě nalezneme další variantu, podle níž všichni bohové a všechen ostatní život vznikli v řece Ókeanu, spodobnění nekonečných a nekonečně hlubokých vod, obtékajících v podobě nekonečné a nekonečně hluboké řeky Zemi.

Na okraj úrodné země se půjdu podívat, kde je

Ókean, prapůvod bohů, a rovněž i matka má Téthys,

kteří mě pěstili s péčí a v domě svém vychovávali,

svěřenou od matky Rheie, když Zeus, jenž do dálky vidí,

Krona kdys uvrhl pod zem a pod moře neznavitelné.

2)

říká Héra Afrodítě, když se od ní snaží vylákat pás, který bohyni lásky činí neodolatelnou.

Matkou všeho je tedy bohyně Téthys, jinak Ókeanova manželka a obvykle rodička tří tisíc dcer, zvaných po otci Ókeanovny, tří tisíc synů a navíc ještě všech řek, které ústí do moře. Přesněji těch, které plynou do moří Středozemního a Černého.

Orfický mýtus

Podle orfiků (kteří si vypůjčili jméno i filozofii odproslulého pěvce Orfea) svedl na počátku světa Vítr Noc;následkem toho činu bylo stříbrné vejce, které pak Noc do noci snesla. Ale nevyklubal se z něho celý svět, jak předpokládali Pelasgové. Uvnitř byl pouze Erós.

Nijak se nepodobal dnes známému Afroditinu synovi s křidélky a lukem. Ano, křídla měl, ale zlatá, byl hermafrodit a vlastnil čtyři hlavy, díky nimž mohl bučet jako býk, řvát jako lev, bečet jako beran, nebo syčet jako had.

To on spustil svět, stvořil Zemi, Oblohu, Slunce i Měsíc.

Žil pak s Nocí, která mu říkala Erikepaios a Prótogenos Faethón, v jeskyni, před níž se usadila Rheia, Bohyně, před níž není úniku. Tlučením na mosazný bubínek poutalapozornost k Noci, která jako Trojjediná, představující Noc, Řád a Spravedlnost, vládla vesmíru.

Až do doby, než ho předala Úranovi.

Filozofický mýtus číslo jedna

Nejprve byla Tma. Ze Tmy vznikl Chaos a z jejichspojení Noc, Den, Erebos a Vzduch. Jednoduché. Ale pozor, dál už je to složitější.

Dvojice Erebos a Noc dala život Záhubě, Stáří, Smrti, Vraždě, Zdrženlivosti, Spánku, Snům, Sporu, Bídě, Trápení, Mstě, Radosti, Přátelství, Lítosti, třem sudičkám a třem Hesperidkám.

Vzduch a Den mají na svědomí matku Zemi, Oblohu a Moře, načež:

Vzduch s matkou Zemí zplodili Hrůzu, Úskok, Zlost,Záolení, Lež, Přísahu, Pomstu, Nezřízenost, Svár, Smlouvu, Zapomnění, Strach, Pýchu, Boj, Ókeana, Métis, Tartara,Erinye a ostatní Titány.

Historie pokračuje, Země a Tartaros spolu měli Giganty, a Moře se všemi svými Řekami Néreovny. Člověka později se souhlasem a pomocí bohyně Athény stvořil Prométheus.

Uf.

Filozofický mýtus číslo dva

Podle této verze se v Chaosu objevil jistý blíže nejmenovaný bůh, oddělil zemi od nebe a horní vzduch od spodního, rozčlenil zemi na tropické, mírné a polární pásmo. Vymodeloval pohoří i roviny, nad Zemi postavil otáčivou oblohu s hvězdami a určil místo pro čtyři větry. Zarybnil vody, vyrobil zvířata pro souše a planety pro nebe, abynakonec stvořil člověka. V tomto vyprávění, jímž začínajíOvidiovy Proměny, se neodbytně ozývá babylónský mýtus, jenž později přešel až do knihy Genesis.

Konečně oficiální, olympský mýtus

Viděli jsme na počátku světa Euronymé a slyšeli o Téthys, podle varianty, který se ujala nejvíce, to ale bylabohyně Země Gaia, která se jako první vynořila z počátečního Chaosu.

Ve spánku pak porodila Úrana, Krále hor a Nebesa sama.

Syn se měl k světu a brzy svět také ovládl. Deštěm oplodnil svou matku – té se, kromě obvyklých hydrologických jevů jako jsou jezera, řeky či moře, poté narodila i tráva, stromy, zvířata a ptáci. Jsou to ovšem bytosti a objekty jaksi neurčité, takže se na ně ve výčtu Úranových potomků zapomíná. Ale i bez nich byl první Nejvyšší bůh zdatnýmzakladatelem tradice nepřeberného počtu ratolestí takých či onakých. Ať už šlo o zvučná jména dvanácti Titánů(Ókeanos, Koios, Kríos, Hyperíon, Íapetos, Kronos, Theia, Rheia, Mnémosyné, Foibé, Themis a Thetys), o tři neméně známé Kyklópy a tři Hekatoncheiry, nebo o potomky neznámé a polozapomenuté, jakým byl kupříkladu obr Anax, král Kárie, nebo Garamas, v jehož existenci věřili, jak se zdá jenLibyjci, jedno měli všechny děti společné: otci byli naprosto lhostejní. Až na Hekatoncheiry (jindy Kyklópy a někdyobojí), které přímo nesnášel a proto je nechal zavřít do podsvětí.

Což byla chyba, jak je dnes víme.

Rozezlená Gaia totiž tak dlouho naváděla své potomky Titány, až se nejmladší Kronos sebral a na nevšímavého otce vyrukoval. Vyzbrojil se ozubeným pazourkovým srpem,výrobkem to devíti psohlavých Telchinů, Úrana zaskočil zezálohy, levou rukou (od té doby přináší smůlu) uchopil za varlata, vykastroval a vzápětí se prohlásil Nejvyšším bohem.

Srpová operace byla poslední možností, jakou mohl Úranos přivést na svět nějaké potomky. A také přivedl: když krev z genitálií skanula na zem (čili Gaiu), narodili se další známí obyvatelé řecké mytologie – Giganti, dle některých i pomstychtivé Erínye a jasanové nymfy Melie (což jemimochodem příjemnější verze téhož, totiž tehdy všudypřítomné Trojjediné bohyně). A bylo hotovo.

Oops, ještě není konec. Když Kronos otcovo mužstvíodhodil do moře, přišla z něj a z mořské pěny na svět budoucí bohyně krásy a lásky Afrodíta.

Za Kronovy vlády se objevili na světě i lidé.

Ať už nás zrodila sama Gaia jako své nejlepší plody, nebo z prachu vyrobil Titán Prométheus, v každém případě prošel náš rod až do dnešní doby pěti věky.

Tím prvním byl věk Zlatý, kdy světu panoval Kronos a kdy lidé žili šťastně a klidně, živili se jen tím, co sebrali(naštěstí bylo co sbírat), jen tančili a bavili se a nikdy neumírali. Pak se ale ztratili, pouze jejich duchové zůstali jako strážci idylických venkovských zákoutí, hlídači spravedlnosti anositelé štěstí.

Lidé Stříbrného věku, jedlíci chleba pod nadvládou žen, zažili až vládu třetí generace olympských bohů, Kronových potomků v čele s Diem. Ty však neuctívali a vůbec sechovali nepatřičně, stále se hádali. Neznali však války.

Poté, co Zeus druhé lidské pokolení odstranil z tvářesvěta, nastal čas bronzový, jehož lidé se zrodili z jasanu.Masožravci vybaveni zbraněmi ze jmenovaného kovu si oblíbili války jako jednoduchý prostředek vyřizování účtů.

Nevyhladili je kupodivu bohové, ale mor.

Druhá doba bronzová patřila potomkům bohů a smrtelnic, z nichž se stali hrdinové, známí například z výpravArgonautů, obléhání Théb, či od trójských hradeb. Osud a jejich čestné chování jim po smrti určilo pobyt v rajském Elysiu.

Pátá a poslední generace je železná a naše (tedy Řekůklasického období, ale stejně je naše). Svým prarodičůmpředchozí doby nesahá ani po kotníky, je nevděčná, zlomyslná, krutá a nespravedlivá.

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:

Robert Graves: Řecké mýty, Odeon 1982 (The Greeks Myths, 1955, 1960)

Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti (Svoboda Praha, 1972) Keltové

Přes všechnu pověst a slávu, které se starověcí Keltové poslední staletí těší, není ve skutečnosti o původní keltské kultuře mnoho záznamů. Legendy z Britských ostrovů jsou mnohem mladší, než je potřeba, nehledě k tomu, že i ony samy jsou silně kontaminovány vlivy vpravdě moderními, čili středověkými.

Vyprávění o stvoření světa dle tohoto národa se nezachovalo, rozhodně ne v takové podobě, v jaké bychompotřebovali, totiž v původních zápiscích.

Profesor Leeming uvádí ve své knize verzi, pocházející z poznámek římských autorů. Příběh, který si podle nichKeltové vyprávěli, se podobá mýtům východního Středomoří, řeckým i egyptským. Jeden bezpochyby původní keltský prvek ale obsahuje: strach, že se nebesa zřítí na Zemi.

Na počátku bylo Nebe tak blízko Zemi, že mezi niminebylo prakticky žádné volné místo. Ti dva byli spojenidoslova, plodili děti – a právě jejich potomci, zvláště pak jeden nerudný a nedobrý, se zapříčinili o zvětšení životníhoprostoru a jeho současnou podobu. Jmenovaný špatný syn na sebe vzal úkol rodiče oddělit, a učinil tak otcovou kastrací.

Z krve otce Nebe, která při této operaci vytryskla, se stalo moře, zatímco lebku použili děti k výrobě oblohy. Ten, který problém s prostorem (a s generací starších bohů, respektive kmenových vůdců) vyřešil, se pak stal bohem podsvětí,zatímco ostatní – hodné – dětičky ovládly Nebe a Zemi.

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:

Leeming, David Adams: Creation Myths of the World, 2010 Germáni, zastoupení mýty Skandinávie

Další velká vlna příchozích z východu, Germáni,vstoupila do evropského světa někdy v pozdní době bronzové, vposledním tisíciletí před Kristem. Z nehostinného severu, který původně, odstrkováni Kelty, obývali, se poté postupem času rozšířili po celé Evropě, dokonce i v severní Africe založili mocný a prosperující stát. Přesto ani po nich, stejně jako po Keltech, nezůstalo mnoho písemných informací.

Za germánskou mytologií dnes vidíme předevšímSkandinávii a její ságy (včetně těch sepsaných kovaným křesťanem Snorrim Sturlusonem). Původní víru ostatních germánských národů zahladil čas.

Na počátku byla jen Propast propastí, Ginnungagap. A zatímco na jejím severním konci, Niflheimu, vládla zima a temnota, na jihu, v Múspellsheimu panoval oheň.

Z niflheimské studny Hvergelmi vytékalo dvanáct ledových proudů, které pod vlivem jižního ohně roztály azrodil se z nich obr Ymir. Byl, až na prakrávu Audhumlu, jejímž mlékem se živil, jedinou živou bytostí na světě, proto nemohl jinak a jeho potomci vzešli z něho samého; když spal, zpod jeho levé paže se narodili muž a žena, zatímco jedna Ymirova noha zplodila s tou druhou syna. A protože otec byl obr, byly i děti obři a jejich potomci byli obři, tak se zrodilo toto přerostlé plemeno, které pak žilo na východě, v zemi zvané Jötunheim.

Stejně jako jejich následovníci z pozdějších světů, ani první z obrů se nebránili sňatkům s jinými rody. Mělo to zpočátku jistý drobný nedostatek, totiž nepřítomnost jiných rodů, ale ten se záhy vyřešil: jak kráva Audhumla olizovala led, objevil se ve třech dnech Búri, silný krasavec, který sám se sebou zplodil Böriho, pozdějšího manžela obryně Besly.

Jejich tři synové pak byli první Ásové: Ódin, Vili a Véo.

A tak přišli na svět i bohové.

Měli se čile k světu a brzy také svět patřil jim. Rozdělili se na Ásy a Vány, jedni žili v Ásgardu, druzí, jak jinak, ve Vanaheimu. Ale stále tu nebyla žádná země, jíž by mohli vládnout a o niž by mohli soupeřit.

Jen obři.

K rozpoutání války ovšem ve své podstatě není země – i když se jako záminka hodí – zapotřebí.

Když došlo k boji obou ras, odnesl to především Ymi. Krev, vytékající z jeho žil pak způsobila potopu, v níž se až na Ymiho vnuka Bergelmira a jeho manželku všichni obři utopili.

Samo Ymirovo tělo skončilo v Propasti propastí, kam ho bohové pohodili za účelem výstavby světa. A skutečně pak z obra svět vytvořili: z jeho krve se stalo moře a řeky, z potu jezera, z kostí hory a z masa země. Ve skály byly přetvořeny zuby a úlomky kostí, zatímco vlasy se převtělily ve stromy. Mozek vyhodili bohové do vzduchu a proměnili v oblaka, plující pod lebkou – oblohou. Z jisker, vystřelujících zohnivého Múspellsheimu byla na ni vysázena nebeská tělesa, hvězdy a létavice.

Z Ymiho obočí vznikla stavba nejdůležitější, hrad Midgard, střed světa a místo vyhrazené lidem. Midgard obklopovalo moře a had Jormungandr, později známější pod jménem Midgardský had. Za Jormungandem se paknacházela země obrů Utgard, Vnější svět, kterou s územím bohůÁsgardem spojoval duhový most Bifröst.

Protože nic nebývá jednoznačné, můžeme narazit na několik dalších verzí uspořádání vesmíru: oodle jiného ležel Midgard na západě, zatímco Utgard naproti na východě, mezi oběma světy rostl les a tekla řeka.

Další popis světa ho představuje spojený svatým jasanem Yggdrasilem.

Yggdrasil je strom stromů. Spojuje vesmír, korunou sahá až do Valhally, zatímco kořeny pevně hnízdí v několikaříších, každé vybavené nějakým tím pramenem: v Ásgardu udržují tři Norny pramen osudu, v Jötunheimu střeží Mími pramen moudrosti, zatímco v Niflheimu, odkud vytékají všechny řeky mířící k moři, sedí drak Nidhögg.

Jako každý jiný strom, je i Yggdrasil obydlen celou řadou zástupců živočišné říše.

Prvním je Ratatosk, veverka, jejíž jméno znamenáVrtající zub, a která podle toho někdy i vypadá (ilustrátor jízkrátka přimaloval na čelo roh). Nechová se v podstatě jinak, než její příbuzné jež můžete spatřit v parcích, pobíhá po stromě nahoru a dolů, místo oříšků či žebrání u turistů ale přenáší informace a roznáší klevety. Zvláště pak mezi dolním a horním koncem.

Cestou po kmeni míjí Ratatosk Duneyrra, Durathrora, Dvalina a Dainna, což jsou čtyři jeleni, kteří Yggdrasilokusují. Patrně symbolizují vítr, obecně vzato ale nijak zajímaví nejsou.

Další obyvatelé už ano.

Kupříkladu Vedrfolnir.

Pokud – i přes roh na čele – je Ratatosk jasně zařaditelná a zařazovaná ke konkrétnímu živočišnému druhu, pak s Vedrfolnirem je to složitější. Podle některých jde zcela jasně o jestřába, zatímco druzí ho identifikují jako zlatéhokohouta. V každém případě si vybral zvláštní místo k sezení,neuvelebil se totiž přímo na větvi Yggdrasilu, ale mezi očima orla, který v koruně sedí. Kohout jménem Vidofnir (který Vedrfolnira někdy alternuje, jsou to mýty, s tím se musíte smířit) je mimochodem obyvatelem koruny jiné dřeviny,Mimameidiru (Mímiho stromu); ten se s Yggdrasilem občaszaměňuje. Stejně jako Vidolfnir někdy bývá jméno onoho bezejmenného orla, a pak na Yggdrasilu sedí oba dva,přičemž si tu a tam prohazují jména.

Ani život není jednoduchý, natožpak legendy a pověsti z časů opravdu dávných.

Abychom nezapomněli: zmíněný drak Nidhhögg, který sedí dole, kořeny Yggdrasilu okusuje a působí takzemětřesení.

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:

Libuše Spáčilová, Maria Wolfová: Germánská mytologie, Votobia, Olomouc, 1995 Slované

Kdykoliv zatoužíme nahlédnout na původní slovanskou mytologii a víru, narazíme na nedostatek pramenů. Z pohanských dob se toho zachovalo málo. Na svědomí to má poměrně brzké přijetí křesťanství a jeho silný vliv napůvodní náboženské představy, ale také minimum zachovaných písemných záznamů o stycích okolního světa se slovanskými kmeny. Když už nic jiného, těžce překonatelnou se stávala bariéra jazyková. Proto vychází dnešní poznání původní slovanské kosmogonie především z folklórních záznamů, které jsou samozřejmě silně poznamenány křesťanskými vlivy.

Přesto se etnografům podařilo vykutat z hlušiny několik zrnek původního, přece však kontaminovaného materiálu. Stejně jako v případě řeckém tu máme několik verzí událostí, jež daly vzniknout světu.

Možnost první

Na počátku všeho bylo moře, nad nímž se vznášel Bůh, tentokrát ovšem v doprovodu Satana.

Ať už to rohatého napadlo samého, nebo to dostal božím příkazem, musel se démon ponořit do hlubin, aby ze dnavylovil hrst písku, zárodek budoucí pevniny. Jenom on sám měl totiž patřičnou hmotnost k tomu, aby ponor zvládl,andělé se díky nepatrně hmotné matérii svého těla nedokáží tak hluboko potopit.

Ani Satan to neměl lehké, vydařil se mu až třetí pokus. Nebylo to ani tak neschopností historicky prvního potápěče, teprve potřetí šel totiž pod hladinu ve jménu Božím, nikoliv z vlastního rozmaru jako po dva ponory předchozí. Aleprotože Satan je Satan, pokusil se Boha stejně obelstít. Písekvynesl v dlani, jak měl přikázáno, v ústech však ukryl další materiál, aby nemusel zůstat pouhým nástrojem a mohl tvořit také. Nápad, který zprvu vypadal jako skvělý, ale přílišnedomyslel. Písek totiž začal růst jak z něj Bůh tvořil úrodná pole. A stejně tak nabyla na objemu i hmota, ukrytá vSatanovým ústech. Pekelník ji začal vyplivovat, kus sem a část tam, čímž doplnil svět úrodné půdy o hory, pouště a bažiny.

V jednotlivých oblastech se tento mýtus – který je na první pohled ovlivněný křesťanstvím a na druhý podobný geograficky vzdáleným příběhům z druhé stranyeuroasijského kontinentu – v drobnostech liší. Většinou v jedinémdetailu, a tím je Satanova postava. Někdy (v Bulharsku například) s Bohem zápasí, jindy je dle biblické tradice věrnýmandělem, který se teprve v průběhu děje stává božím protivníkem; důvodem je touha po seberealizaci, po vlastním tvoření.

Možnost druhá

Pravděpodobně starší a původnější.

Z moře, jak se zpívá v haličské koledě, vyrůstaly dva duby a na každém seděl holub. Oba ptáci se nořili do vody a ze dna vynášeli tu písek, z něhož tvořili trávu, vodu(!) a zemi, tu kaménky, z nichž je vystavěna obloha se všemiastronomickými náležitostmi.

Přechodnou legendou je severoruská, v níž v moři plavali dva hoholové, bílý (v roli Boha) a černý (Satan, jak jinak). I oni se potápěli ke dnu a stavěli zemi. Obdobné ptačí mýty jsou k nalezení i u sibiřských a ugrofinských národů, zatímco kladný a záporný prvek stvoření je patrně vlivem íránským, který v nejrůznějších podobách pronikal a dodnes proniká do mnoha náboženství i filozofií.

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:

Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů, 1990 Srbové

Existuje mnoho pohanských mýtů a pověstí, odSkandinávie až po Středozemní moře (a vystrkující růžky i tam, kde by je člověk nečekal, a kam vkročila noha křesťanskéhomisionáře, například v takových jihoamerických pralesích),které znějí jaksi povědomě. Různé možnosti této postupné proměny ukazují stvořitelské mýty, respektive folklornípověsti jihoslovanských Srbů. Od Boha, coby pouhé novésoučásti starého vyprávění, kde se jen vyměnila jména, po pověst, která sice zní pohansky, ale vypráví dobře známý příběh. A nesmí chybět ani klasická verze, příbuznáběžnému slovanskému mýtu, spadajícímu do množiny těch bahenních.

Příběh první:

Nebylo nic než Bůh. A Bůh spal a snil. Netvořil, jaksněním tvořili bohové v daleké Austrálii, prostě jen spal a snil, až se po eonech probudil. A kam se podíval, tam se objevila hvězda. Podivil se tomu a vyrazil na obhlídku vesmíru, do něhož procitl a který mu připadal zajímavý. Kráčel po světě a stále nebyl na jeho konci.

Když ho chůze unavila, zastavil se – shodou okolností na naší Zemi – a setřel si pot z čela. Jedna kapka padla na zem a změnila se v prvního Člověka. My, lidé, tak sice pocházíme z Boha, jenže nežijeme život v radovánkách, ale protože jsme vznikli z potu, v potu tváře musíme pracovat a trpět.

Vyprávění druhé:

Na Zemi nebylo nic, než kamení, což se Bohu přílišnelíbilo a tak vyslal kohouta, aby se o neúrodnou krajinupostaral.

Kohout snesl vejce, z něhož vytékalo sedm řek, jejichž voda změnila jedno pusté údolí v ráj, v němž na stromech nerostly jen běžné plody, jako jsou fíky či jablka, ale ipečivo. V údolí, obklopeném vysokými horami, žili i lidé.Pracovali sice, ale jen pro zábavu, o živobytí neměli v rajském místě nouzi. Díky horskému pásu se nemuseli bát nebezpečí, nic jim tedy nechybělo.

Jen kohout, který se vznášel vysoko na obloze, jim po čase začal vadit, protože každý den kokrháním připomínal v příslušný čas, že mají vstát, a upozorňoval kdy jít do práce, a teď že je doba oběda. Požádali proto Boha, aby je nebeského kura zbavil, a Bůh kohouta opravdu odvolal.

Pták se s lidmi rozloučil varovným kokrháním o jakémsi jezeře a odletěl.

Nějaký čas šlo v údolí všechno postaru, lidé i bez živých hodin dodržovali určený režim. Jenže brzy se – tak už to chodí – našli nespokojenci, kteří začali proti pevnémučasovému rozvrhu protestovat. Jim žádný pták přece nebude určovat, kdy mají co dělat. Notabene když už tu ani není.

Z anarchie přišly nemoci a strádání, lidé se rychle vrátili ke starým způsobům, jenže bylo už pozdě, kohout nikde.

Navíc ono varování před jezerem... V údolí žádné nebylo, jen oněch sedm řek. Logickou úvahou byl stanoven závěr, že zmíněné jezero je za horami, a že je třeba jen hlídat, aby se voda nepřivalila přes kopce. A bylo znovu po bohabojnosti, lidská přirozenost vyplula na povrch.

Líní lidé už netrhali chleba ze stromů, ale stromypodalovali, aby mohli plody sbírat bez práce ze země. Došlo i na dohady o množství vody – a abych to zkrátil, neboťpointa je nasnadě – k rozbití kohoutího vejce za účelem vlastní regulace životadárné tekutiny. Poškozením zdroje ovšemlogicky došlo k nekontrolovatelné produkci, celé rajské údolí se zaplnilo vodou a téměř všichni ti hříšní lidé se utopili.

Historka třetí:

Prvními třemi součástmi vesmíru byli Bůh, Slunce a moře. A svět měl zajímavou vlastnost: ať už cokoliv upadlo kamkoliv, pak to tam i zůstalo ležet. Navzdory přírodnímzákonům, což nebyl takový problém, neboť existence, jak víme, se skládala pouze z Boha, Slunce a moře.

Žhavé slunce přimělo Boha, aby se v mořských vlnách osvěžil. A jak se tak osvěžoval a potápěl, potopil se až ke dnu a za nehtem mu uvízlo zrnko písku. Když se pakvynořil, zrnko vypadlo. Poslušno již zmíněného zákona zůstalo ležet na mořské hladině a stalo se naší Zemí.

Vyčteno v knize Karla Jaromíra Erbena Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. III., Jižní slovanské, 1907) Madaři

Původně kočovné kmeny, které z jejich někdejšídomoviny, povodí řeky Kamy na západ od Uralu vytlačiliPečeněhové, dorazily do Karpatské kotliny někdy koncem devátého století. V následujících letech asimilovali nově příchozípůvodní slovanské osídlení a sesedli z koní, aby se staliusedlými zemědělci.

Než ovšem mohli nějací muži do sedel vůbec vsednout, musel vzniknout svět. A svět také vznikl a byl stvořen pro nás a pro slunečního boha Magyara, který o lidi poprosilsvého otce, Nejvyššího boha, jenž s Velkou matkou sedával na zlatém trůně vysoko na nebesích. Pod nebesy nebylo dlouho nic a pak voda, ale to už známe i odjinud. Obě nejstaršíbožstva nosila pláště s hvězdami a planetami a měla k dispozici vše, co by jen mohla potřebovat.

Na synovu žádost odpověděl Nejvyšší bůh kladně, alezároveň rozhodl, že lidé – děti Slunce a jeho božstva – budou žít na novém kousku vesmíru. Na Zemi. Vysvětlil pak Magyarovi, že v hlubinách moře jsou na dně semena, která je třeba za tím účelem vylovit.

Sluneční bůh neváhal, proměnil se ve zlatou kachnu a vrhl se do vody. Nepovedlo se to na poprvé, ale netrvalo nijak dlouho, než kachna vynesla semena v zobáku na hladinu. Z nich vyklíčili jak lidé, tak i zvířata.

(O samotné Zemi se tu sice nikdo nezmínil, ale nějakým způsobem také musela vzniknout, když po ní ta zvířata i lidé chodí).

Nalezeno v knize Creation Myths of the World Davida Adamse Leeminga Rumuni

Základem rumunského etnika byli Dákové. Ovšemnikoliv původní Dákové, ale pořímštění obyvatelé této římské provincie. Jejich jazyk náleží k východorománské větvi indoevropských jazyků, do níž patří i italština, narodil se tedy z latiny. Rumunský mýtus ale s Apeninským poloostrovem, potažmo Středomořím, nijak nekoresponduje.

Když Bůh stvořil Nebe a změřil prostor pod ním, začal tvořit i Zemi. Pletl svůj projekt z vlákna a pomáhal mu u toho krtek, který přízi držel; pomocník to byl ale ledabylý, a tak se stalo, že Země byla vyrobena příliš veliká. Krtek se před následky raději schoval pod zem, ale Bůh mu neměl nepovedené dílo nijak za zlé, nechtěl ho trestat. Potřeboval se jen poradit co dál, když upletli svět přes míru. Proto poslal za uprchlíkem včelu.

Krtek se představě toho, že by snad radil samotnému Stvořiteli, zasmál, a odmítl se k problému vůbec vyjádřit.

On že by snad věděl, co a jak, když si ani Bůh neví rady? Nenech se vysmát. A leť pryč.

Včela pokrčila křídly a letěla. Ale nebyla hloupá, odlet jen předstírala, ukryla se mezi okvětními plátky, tajně odtud poslouchala, zda se přece jen něco nedozví – a dočkala se. Když si totiž Krtek myslel, že posel už je pryč, zamumlal si pod vousy: Co bych mu asi tak mohl poradit? Aby Zemi prostě stlačil, udělají se na ní sice záhyby v podobě hor a údolí, ale bude menší.

S touto jednoduchou radou pak letěla včela zaStvořitelem, Bůh se podle ní zachoval a ono to vyšlo.

Existuje ovšem i jiná varianta, ovlivněná sousedními Slovany.

Vypráví se, že na počátku byl jen Bůh, Satan a nekonečné vody. Do nich Bůh Satana vyslal, aby ze dna vylovilmateriál, potřebný k výstavbě Země. Třikrát se Satan ponořil a třikrát nepřinesl nic, protože při každém ponoru přemýšlel o tom, jak stvořit svět pro sebe. Teprve poté, kdy se ke dnuvydal ve jméně Božím, podařilo se mu vynést několik zrnek na konečcích prstů.

Bůh z nich uplácal kouli, a dřív než pokračoval v další práci, dal si dvacet; Satan toho chtěl využít a ukrást ji, jenže pokaždé, když se jí dotkl, koule se zvětšila. Když se pak Bůh probudil, zjistil, že neúspěšných pokusů o krádež bylo tolik, že Země zabrala téměř všechno místo a naopak chyběla voda.

Co teď?

Protože už předtím stvořil Bůh zvířata, optal se jich.Zkusil ježka, jenže ten – podobně jako krtek v prvním příběhu – rovnou prohlásil, že on si nedovolí Všemocnému bohu ani v nejmenším radit. Samozřejmě ale radu měl a spočívala vnáadu stvořit hory a údolí, aby do nich voda v podobě řek a jezer natekla a udržela se. Řekl jí jen tak do vzduchu, když si myslel, že ho nikdo neposlouchá, ve vzduchu však bylavčela, která si hned pospíšila s řešením ke Stvořiteli.

Vyčteno v Creation Myths of the World Davida Adamse Leeminga Litevci

Litevská historie je bouřlivá. Od velkých územních celků přes faktickou neexistenci, od nezávislosti přes vládu jiným po vazalství. Však se původní baltské kmeny spojili dobudoucího národa právě kvůli německým rytířům a Slovanům; tihle sousedé také poznamenali litevskou mytologii apověsti. Dnes už nelze bezpečně rozeznat původní pohanství od příměsí z legend jiných národů, to je ale problém v podstatě všech kultur, nejen té pobaltské.

Náš předmět zájmu, kosmogonický mýtus, vyprávějící o stvoření světa mohl být kontaminován teoriemi sousedních Slovanů, od nichž Litevci převzali mnoho legend, včetně bohů i nižších mytologických bytostí. Ale mohl také vycházet ze stejného zdroje, kdo ví. (Všudypřítomné doteky křesťanství ani nezmiňujeme.)

V každém případě se vše odehrálo takto:

Nad nekonečnými vodami na počátku světa se vznášeli dva bohové: Dievas a Velnias.

Byl to Velnias, kdo na povel svého druha vyrazil podhladinu, aby ze dna přinesl materiál pro stavbu pevniny,budovat ovšem začali oba, a Země, jak ji známe, je výsledkem jejich soutěžení a střetu architektonických návrhů. Dievas uvažoval o světě jako příjemně dostupném místě a tak ho i stavěl, zatímco Velnias konstruoval hory a močály a velká jezera. Dievas stvořil užitečná i užitková zvířata, Velnias tvory nebezpečné, ba přímo podsvětní.

Slunce, tuto důležitou životadárnou hvězdu podle jinélitevské legendy, jíž zaznamenal Jeroným Pražský, když na počátku patnáctého století zemi navštívil, ukoval a vrhl na nebe kovář a bůh ohně Teliavelis. Ba se i vypráví, že tuto práci koná každého rána: vykovat a vyhodit na oblohu, ať si svítí, než dopadne. Nazítří se vyrobí jiné.

V třetím příběhu se vrací Dievas, a je to příběh o stvoření člověka. Na první poslech nezní příliš vzletně, ale pokud si uvědomíme, že cokoliv co mocný bůh a Stvořitelvyprodukuje, je božské, pak už ho lze vnímat lépe.

Jak tak jednou kráčel kolem vody, Dievas si odplivl. Když se po čase stejnou cestou vracel, nalezl na tom místě tvora, jehož nepoznával. Nepamatoval si, že by něco podobného chtěl vytvořit a vytvořil.

Divné. Snad i znepokojující, když se začnou dít věci bez Stvořitelova vědomí. Ale potom si bůh vzpomněl na odlivnutí a uvědomil si, že i za toto stvoření je odpovědný, vzniklo z jeho slin.

Měl první člověk výhodu oproti současnému typu: pevný krunýř, díky jemuž mu nehrozil žádný úraz, ba ani nemoc ne, a to včetně smrti. O tuto užitečnou ochranu ovšem přišel; už se neví, zda pro hříchy nebo prostou lenivost, každopádně nám, potomkům prvních lidí, z ní zůstaly jen nehty.

Zdroj informací: článek Gintarase Beresneviciuse Lithuanian mythology. ve sborníku Lithuanian philosophy: persons and ideas, 2001 Finové

Finové jsou ugrofinským národem, podobně jakoKarelové, jejichž kulturu Finové ovlivnili a jejichž kultura ovlivnily Finy. Zní to trochu zamotaně, ale v podstatě jde o to, že pohanské pověsti a mýty obou národů, které přišli na severovýchod Evropy pravděpodobně zpoza Uralu, pracně rekonstruoval z folklóru lingvista a filolog Elias Lönnrot a shrnul je do dnes známé Kalevaly.

O stvoření je ve tamních mýtech sděleno zhruba toto:

Na hladině velkého prvotního oceánu, který pokrýval celý svět, ležel Väinämöinen a spal. Z vody mu přitom vyčnívalo koleno. Toho si všiml kolem letící pták, který si z jistýchdůvodů potřeboval odpočinout a vzal za vděk i ostrůvkem tak nejistým.

Ano, nutkání pocházelo z těch tělesných končin, jaké si při slovu jisté důvody někteří čtenáři neslušně představili, ale vůbec nešlo o funkci, jíž, jak poznala ramena mnohanešťastníků, konají opeřenci prostě za letu. To, co ptáka tlačilo, bylo vejce.

Snesl ho na božském koleni, nestačil ho ale vysedět,protože spící Väinämöinen se pohnul, vejce spadlo, rozbilo se na dva kusy – a hopla, z poloviny skořápky se stala obloha, z druhé svět. Bílek dal vzniknout Slunci a hvězdám, žloutek Měsíci.

O tom, jak vznikla Země se také vypráví, nejspíš po vzoru někdejších zauralských sousedů, jak bůh Num poslal několik poláků (kachen rodu Aythya, ne obyvatel Polska, které v té době, jak uvidíme, ještě nemohlo existovat) na dnonekonečného moře, aby mu přinesli bahno. Z něho pak vymodeloval ostrůvky, poté ostrovy a pak i velkou zemi, která plula po hladině a stala se základem pro svět, na němž se mohli později objevit i zmínění člověčí Poláci, jakkoliv nemají s finskými mýty nic společného.

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:

Helma Marxová: Svět mýtů, 2002 Židé a křestané

Na evropský závěr přijde stvoření v podstatě nejznámější, stvoření biblické. Důvod je jednoduchý, pochází totiž zBlízkého východu a nejen tím je spojeno s prvními civilizacemi, které v těch končinách vznikly.

Z čisté lenosti necháme za sebe v tomto případě promluvit autoritu samu, Písmo svaté, v českém ekumenickémpřekladu z let 1961 – 1979. Připomeneme jen tak trochuzapomínaný fakt, že vzato dnešním kalendářem začalo stvoření v neděli a skončilo v pátek – sobota je právě oním dnem, kdy Bůh odpočíval. Význam neděle, která v češtině mate svým pojmenováním, je záležitost na delší výklad. Jde vlastně o v pozdějších dobách adoptovaný svátek pohanský, což ukazují jazyky, v nichž si neděle udržela původní sluneční název.

První Kniha Mojžíšova, čili Genesis

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.

I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“

Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.

I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak.

Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré.

Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak.

Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které neseplody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré.

Byl večer a bylo jitro, den třetí.

I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let.

Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak.

Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy.

Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.

Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.

I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist