načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Jak mi zvířata mluvila do života - Magda Veverková Hrnčířová; Jenny Nowak

  > > > > > Jak mi zvířata mluvila do života  

Elektronická kniha: Jak mi zvířata mluvila do života
Autor: ;

Veselé historky o zvířatech pro čtenáře od 12 do 99 let Myslíte si, že zvířata nemluví? Omyl! Když takový papoušek den co den poslouchá hovory návštěvníků, nestačíte se divit, ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 210
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání druhé, rozšířené
Spolupracovali: ilustrovala Magda Veverková Hrnčířová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788026706724
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Veselé historky o zvířatech pro čtenáře od 12 do 99 let Myslíte si, že zvířata nemluví? Omyl! Když takový papoušek den co den poslouchá hovory návštěvníků, nestačíte se divit, co pak vypustí ze zobáku. A mluvit vám do života, pokud pracujete jako ošetřovatelka v zoo, to dovedou všechna. Jednou musíte řešit záhadu zamčeného pokoje, když si pumí samec zamiluje procházky mezi vyděšenými lidmi, jindy zase přesvědčovat medvěda malajského, že by měl jíst hrášek, který mu vůbec, ale vůbec nechutná. Zvířata mohou mít i své zvláštnosti, třeba pštros, který si o sobě myslí, že je kachna, nebo medvědice, která miluje knedlíky a místo parfému používá citron nebo pomeranč. Pokud máte rádi zvířata stejně jako autorka, pusťte se do čtení! Jenny Nowak se narodila roku 1955 v Jihlavě. Po skončení studia nastoupila ke kreslicímu prknu jako módní návrhářka obuvi, ale brzy nato se ne tak docela ze své vůle ocitla v pohraničí, kde pracovala jako zemědělská dělnice (to se za socialismu stávalo často). Podstatnou část života pak ale strávila jako chovatelka exotické zvěře v jihlavské a potom v pražské zoo. Tehdy, v roce 1993, začala psát svůj první román, který skoro celý vznikl o přestávkách v přípravně zvířecího krmení. Teprve když vyšel tiskem a schylovalo se k vydání druhé knihy, začala uvažovat o tom, že by se jí literatura mohla stát profesí. Od té doby už téměř čtvrt století pracuje jako redaktorka a napsala sedmnáct knih.

Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Jak mi zvířata
mluvila do života
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Jenny Nowak
Jak mi zvířata mluvila do života – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.










Obsah
Místo předmluvy... 7
I. Šupináči, opeřenci a plyšáci 9
Královna Kristýna 10
Ochrnutý dezertér 15
Zvířata nemají co mluvit 26
Fantom na útěku 34
Pavéza bratra Žižky 40
Vánek síly uragánu 47
Frustrovaný Kuba 60
Kdo si hraje, nezlobí 65
II. Tuty krávy a kobyla 77
O sedmihlavém Grakovi 78
Veselé paničky miřkovské 88
To snad ani není kůň! 95
Padla facka, padla... 104
Poprask na laguně 109
Francouzský parfém 114
Faustovo pozdní odpoledne 120
Když kravu kousne žaba 127
Třiatřicet stříbrných 133
III. Božská Marylin & spol. 143
Blondýni bývají natvrdlí 144
Bertík Pusinka a jeho příbuzenstvo 152
Pohádka o nenažraném medvědovi 161
Přijďte pobejt! 168
Mamo, ta lama pliva! 179
Božská Marilyn & spol. 183
Klokaní jesle a nezvěstný Andrýsek 195
Pocházíme z opic? 201
Místo doslovu... 208










Všem tvorům malým i větším,
včetně několika exemplářů
homo sapiens ,
za všechno, co mě naučili





Místo předmluvy...
A
si málokomu se poštěstí, aby si své budoucí praco ­
viště zamiloval už ve věku necelých tří let. Přibližně
tolik mi totiž bylo, když mí rodiče usoudili, že už jsem
pobrala tolik rozumu, aby se se mnou bez větších škod
mohli vypravit do zoologické zahrady. Jakkoli jihlavská
zoo v té době byla jen nepříliš honosným zookoutkem,
pro oči mrňavé holky představovala místo nepředstavi­
telných krás. Proč si ale ono kouzlo beze změny uchovala
i pro holku větší, až posléze úplně velikou, zůstane zřejmě
jednou z  nikdy neobjasněných záhad, bez nichž „svět
byl by jen holá poušť“. Leč od toho ale nakonec kouzla
jsou – aby, byť neodhalena, fungovala.
7










I.
ŠUPINÁČI,
OPEŘENCI A PLYŠÁCI





K rálovna Kristýna
B
yla to šarmantní dáma v letech – čtyřicítku na krku –
nicméně s osobitou elegancí a vyhraněnými názory.
Měla pravda lehce přes váhu a  trochu svérázný přístup
k  osobní hygieně, ale to všechno se jí dalo prominout.
Hlavně proto, že byla medvědice.
Se svým druhem Péťou obývala svůj výběh snad od
samých počátků zoologické zahrady, a jak naznačovala její
kondice, nemínila ho hned tak opouštět. Kristýna totiž
pa třila k tvorům, kteří mají jasno v tom, jak si správně uží­
vat radostí života. Když se rozkošnicky rozložila na skále,
huňaté břicho nastavila sluníčku a s přimhouřenýma oči­
ma se lehce podepřela na lokti, k dokonalé podobnosti
s línou, odporně bohatou tělnatou dámou už jí scházela
jen cigareta v dlouhé špičce a sklenka suchého martini.
Kristýninou tajnou gurmánskou vášní, hříškem, který
si dopřávala, kdykoli mohla, však ve skutečnosti byly –
knedlíky. Lhostejno zda kynuté či nikoli, houskové či
10





bram borové, jen když jich bylo hodně a plavaly ve spoustě
omáčkovitých zbytků nasbíraných pro naši po žitkářku
do kbe líku před zá vodní jídelnou. Jen co se tahle božská
lahůdka ocitla v jejím korytě, Kristýna v očekávání bu­
doucích slastí zafuněla jako parní lokomotiva a vzápětí
se do té kašovité směsi zaryla až po oči. Blaženě je při­
vřela a  s nadšením, které bylo přímo úměrné intenzitě
jejího pomlaskávání, rejdila čumákem z jedné strany na
druhou a hlasité srkání oznamovalo, že pod hladinou už
zase narazila na další z těch kulatých bílých pochoutek.
Netřeba podotýkat, že její vizáž, poté, co koryto dočista
vylízala, odpovídala jejímu předchozímu počínání. Hlavu
jí – od špičky nosu až po oči – pokrývala souvislá našedlá
vrstva zasychající břečky a  dodávala Kristýně podobu
obzvláště frivolní dámy, kráčející s  maskou na tváři na
karneval. Než zbytky stačily zaschnout a opadat, byla tu
nová várka jejího oblíbeného menu a sádrová maska se
znovu skvěla v celé své kráse.
Pro takové extravagance neměl Péťa pochopení. Sto­
loval důstojně, hozené vajíčko obratně chytil do tlamy,
a pokud mu náhodou přece jen trochu káplo na kožich,
všechno hned puntičkářsky olízal.
Jeho kratochvíle se ubíraly jiným směrem.
„Já myslel, že mi pad na palici strop!“ charakterizoval
výsledek Péťova snažení pan Zdarsa, setrvalý živý inven­
tář zahrady, starý machr a praktik. Péťa nevymyslel nic
chytřejšího než se v rohu své ubikace postavit na zadní,
přitisknout se k  mřížím těsně u  železných dveří, jimiž
se do pavilonu medvědů vcházelo, a  pak už jen trpě­
livě čekat. Když se ozvalo zaštrachání klíčů v  zámku,
11





pochopil, že nadešla jeho chvíle. Prostrčil pracku – která
sama o sobě váží jako půl pytle bram bor a co do veli kosti si
nezadá s bochníkem chleba – mřížemi, a když se nebohý
ošetřovatel, sehnutý pod váhou dvou kbelíků s medvědí
večeří, všoural bokem do zšeřelého pavilonu, praštil ho
Péťa vší silou po hlavě...
Drápy šly naštěstí mimo, takže k žádné újmě na zdra­
ví nedošlo, nicméně Péťu následná reakce  – úlek, řev,
rachotící vylité kbelíky a  posléze proud nevybíravých
nadávek – tak nadchla, že se rozhodl v téhle úžasné zábavě
pokračovat. Když už se všichni ošetřovatelé do medvě­
dích ubikací nedůstojně šourali zadkem po stěně ne­
bezpečně uzounké chodbičky, padlo rozhodnutí opatřit
Péťovo obydlí bytelnější a hlavně hustší mříží, kterou už
pádná medvědí pravice neprošla. A bylo po zábavě. Pak
už se musel Péťa spokojit jen s krkolomnými skoky do ba­
zénu, pečlivým vy šplícháváním vody z právě na plně ného
a  vymytého koryta na pití, s  ohlušujícím třís káním do
že lez ných dveří, že bráním pa mlsků umocněným srdce­
rvoucími pro sebnými gesty hodnými hla dy zmí ra jícího
ubožáka a  podobnými méně hodnotnými aktivitami.
Tvářil se sice, jako by bylo všechno v pohodě, ale myslím,
že nám to nikdy nezapomněl.
Kristýna měla svých starostí dost. Už pár týdnů po­
lehávala, dělala dojemné oči a všemožně dávala najevo,
že nás – po několikaleté přestávce – i přes svůj pokročilý
věk obdaří potomstvem. Byli bychom jí snesli modré
z nebe. Vysoko jsme jí podestlali, zateplili celý box, a jen
co projevila náznak nechutenství, vrhli jsme se do vaření
teplých „obědů“, šrotovitých šlicht s  vařeným hovězím
12





masem. Když jsme ji chtěli obzvlášť potěšit, stačilo přinést
jí rozkrojený citron nebo pomeranč. Silné aroma mělo na
Kristýnu neodolatelné účinky, takže se vždycky rozhodla,
že pravá dáma – zvláště pak v jejím stavu – prostě ne může
existovat bez parfému. S nečekanou šikovností vzala pak
pomerančovou půlku doslova „do dlaně“, decentně se­
hnula hlavu a vtírala si tekoucí šťávu do chlupů za ušima,
dokud z „parfému“ nezbyla jen rozmačkaná slupka.
V polovině zimy, kdy se měl vytoužený medvídek
narodit, se už Kristýna samou leností sotva zvedla. Z pře­
pychového slámového lože vykukovala jen její oříškově
hnědá očka, na všechny strany větřící nos a dvě kulaté uši.
Zdvojnásobili jsme péči, snášeli jí nejnemožnější lahůdky,
a kdyby to jen trochu šlo, určitě bychom u ní i přespávali.
Když předpokládaný den porodu minul, znejistěli
jsme, zatímco Kristýna ožila. Když od vypočítaného ter­
mínu uplynuly víc než dva měsíce, zvedla se Kristýna ze
slámy, oklepala se, protáhla a stejně štíhlá jako na podzim
ulehla, bez ohlédnutí odkráčela do výběhu. Z její abso­
lutně nevinné chlupaté tváře se dalo jasně číst: Jo, jen tak
mimochodem, to vyvařování se mi líbilo. Kdyby neměl nikdo nic
proti, tak napřesrok bych to prosila zopakovat. A cože jste to ode
mě chtěli? Nějak jsem zapomněla...
Pověra, byť stokrát omílaná, prohlašující, že u med­
vědů nelze odhadnout duševní hnutí, protože nemají
mimické svaly, je totiž s prominutím nesmysl jako hrom.
Pravda je to pouze potud, že medvědi mimickými svaly
skutečně nedisponují. To ovšem zdaleka ještě neznamená,
že jejich tvář zůstává za všech okolností kamenná jako
maska. Naopak! Jen málo zvířat totiž dokáže nadělat
13





tolik výmluvných „obličejů“ jako medvědi. Pomáhají jim
k tomu citlivé a nesmírně pohyblivé pysky, jimiž dokážou
neskutečně kroutit, špulit je a natahovat do neuvěřitelné
délky nebo jimi dokonce vyluzovat poměrně odpudivé
plácavé a klapavé pazvuky, což jmenovitě Kristýnka či ­
nila, kdykoli v dálce zahlédla známou postavu v montér­
kách, vláčející vzhůru k medvědímu pavilonu kbelík po
okraj plný kuchyňských zbytků.
Kristýna zkrátka hovořila naprosto jednoznačně a sro­
zumitelně a pramálo se starala, co si o medvědí komuni­
kaci myslí ti nedokonalí lidští tvorové, kteří k tomu, aby
vylovili knedlík z omáčky, potřebují v tlapách držet jakési
kovové nesmysly. Zkrátka Kristýna v  tom měla  – jako
ostatně v mnohém – jasno.





Ochrnutý dezertér
S
nad v každém zvířecím druhu se najde jedinec, který
se z naprosto nepochopitelných důvodů rozhodne, že
se bude chovat úplně jinak než všichni jeho soukmenovci.
Ukázkovým exemplářem takovéhle „myšlenkové muta ­
ce“ byl Fizula, pštros, tedy  – abychom byli zoologicky
přesní – nandu pampový.
Obýval rozlehlý výběh sousedící s areálem vodního
ptactva, kde byl samozřejmě rybníček s umělým ostrův­
kem, boudičky na hnízdění a  další podobný komfort.
Fizula se tou nespravedlností tak rozpálil, že se jednoho
dne prostě rozběhl a rovnýma nohama – což mu samo­
zřejmě nečinilo žádné potíže – nízký dělicí plůtek pře­
skočil, načež se jako obrovské šedé strašidlo vrhl rovnou
doprostřed zděšeně kejhajícího a povykujícího hejna. To,
co mu tu obrovskou frustraci způsobilo a co ho k onomu
ilegálnímu přechodu hranic přimělo, nebylo nic jiného
než právě ta přepychová koupelna, které si ta ukejhaná,
15





uvřeštěná havěť motající se pod jeho dlouhatánskýma
nohama tak bezostyšně a z jeho pohledu evidentně zcela
bez zásluh užívala. Teď, když se před ním všichni s řevem
rozprchli, usoudil Fizula, že si konečně užije taky sám,
a na to, že pštrosi obvykle vodním lázním příliš neholdují,
že nebude brát naprosto žádný ohled.
Návštěvníci nestačili valit oči. Tam, kde měly ele­
gantně a tiše plout černé i bílé labutě, potápět se čínské
kachničky a hladinu brázdit husice liščí, se v mělké vodě
u břehu ráchala a cákala zmáchaná hromada sena. Právě
tak totiž Fizula se svým šedavým prachovým peřím  –
teď ovšem skrz naskrz nasáklým vodou – vyhlížel. Roz­
hodně se ale nemínil v koupeli jen tak nečinně vyvalovat.
Byl nezvratně rozhodnut využít času k důkladné očistě.
K pobavení všech kolemjdoucích si při tom ovšem počínal
jako blahobytný domácí pán rozvalující se v soukromí své
koupelny ve vaně. Nakláněl se z boku na bok, nadzdviho­
val hned jedno zakrslé křídlo, hned zase druhé, zatímco
tím volným se vehementně „mydlil“ v podpaží, pečlivě
se oplachoval a cákal vodu na každý čtvereční centimetr
svého opeřeného těla.
Snad bychom mu tu svéráznou radost byli dopřáli,
nebýt právoplatných uživatelů koupelny, kteří byli počí­
náním přidrzlého vetřelce právem zděšeni. S hysterickým
řevem a divokým plácáním křídel lítali v oblacích peří po
ostrově a ve zmatku ohrožovali své vlastní, po dlouhé dny
úzkostlivě opečovávané snůšky vzácných vajec i  jeden
druhého. Matky opouštěly svá měkká, vyhřátá hnízda
a bez sebe hrůzou útočily na všechno, co se kolem nich
hnulo.
16










Nebylo zbytí, ilegálního imigranta podle všech plat­
ných mezinárodních norem jsme museli bez pardonu
vyhostit.
Trestné komando, které se vydalo proti němu zakročit,
čítalo asi pět členů. Právě tolik, abychom výtržníka stačili
obklíčit, vyhnat z vody a zatlačit k plůtku jeho výběhu.
V naivní víře, že když přeskočil sem, přeskočí stejně snad­
no i zpátky... V rámci spravedlnosti dlužno podotknout,
že se k  tomu skoku mílovými kroky poctivě rozběhl;
připomínal v  tu chvíli postavy z  kreslených grotesek,
kterým se pádící nohy otáčejí kolem dokola. Letěl s krkem
nataženým dopředu, vlajícím peřím a  neohrabanýma
tříprstýma nohama si přitom prohrabával kštici za ušima.
U sotva metrového plůtku však přistála zmoklá bez mocná
hromádka neštěstí. Fizula před tou nepřekonatelnou pře­
kážkou strnul v  němém úžasu a  po pštrosím způsobu
jen vykrucoval hlavu v  nejnemožnějších úhlech, aby si
tu vysokánskou věc co nejlépe prostudoval. Jeho těkající
malá očka jasně říkala: Cože? Přeskočit? Takovou výšku!? Tedy
pardon, ale vy jste se načisto zbláznili.
To už k nám dobíhal náš přímý nadřízený, inspektor
zvěře inženýr Burda. Neoplýval přílišnou silou ducha
ani svalů, což vyrovnával horlivostí, s níž nás nepřestával
honit do práce, takže přirozeným výsledkem bylo to,
že ošetřovatelé se mu pochechtávali za zády, zatímco
zvířata nepokrytě do očí. Odchyty či přesuny zvěře se
v jeho podání nejednou změnily ve frašku kombinovanou
s koridou nebo aspoň tancem svatého Víta. O všeobecné
oblibě svědčila báseň neznámého autora, která po zoo
kolovala ve výroční den nástupu tohoto dobrotiska. Svým
18





stylem se sice blížila naivnímu lidovému umění, nicméně
jistá poetika se jí přece jen upřít nedala. Zněla asi takto:
Co to vidím, kýho výra,
vidím tady inžinýra,
vloni tady ještě nebyl,
je to nejspíš ňákej ***** (vedoucí pracovník) .
Je značně nepravděpodobné, že by se s básní někdy
seznámil i  Fizula, nicméně jisté je, že hned jak okem
zahlédl inženýrovu pádící postavičku mávající rukama
jako semafor, v očekávání budoucí švandy zřetelně ožil.
Měl taky proč.
„Ne, ne!!! Nechte toho!“ ječel inženýr Burda už z dál­
ky, přestože jsme kolem delikventa už jenom nečinně
postávali. „Nesahejte na něj! Počkejte s  tím na mě!!!“
sípěl v  běhu skoro fistulí, což byla vždycky neklamná
známka, že se blíží AKCE. Když se vydýchal, obšírně
nám vysvětlil, jak je třeba se pštrosy zacházet. V 
žádném případě se nesmějí chytat za tělo ani za ocas. V  tu
chvíli by totiž uvolnili všechno peří a  jako živoucí při­
pomínka naší ošetřovatelské tuposti a  nešikovnosti by
svým oškubaným tělem ještě hezky dlouho hyzdili za­
hradu. Krom toho bylo všem jasné, že kdokoli z nás se
byť jen konečkem prstu dotkne jediného pštrosího pír­
ka, může na pár měsíců zapomenout, co znamená slovo
prémie.
Inspektor zavelel a šest párů natažených rukou se vrhlo
po Fizulovi, aby ho uchopily za křídla – jediné dovolené
místo – a nesmlouvavě přehodily přes ten nepřekonatelný
plot. Těžko říct, jestli to byla hrůza, již nám páně inspek­
torův proslov zanechal v hlavách, co na poslední chvíli
19





naše ruce navzdory naší vůli zarazilo. Jediné, které na tělo
pštrosího výtržníka dopadly, byly ruce inženýra Burdy.
Vzápětí ho od hlavy k  patě zahalil obrovský oblak
vířícího šedého peří...
Fizulovi – zbavenému důstojnosti i podstatné části své
okrasy – nebezpečně blýsklo v očičkách. Sehnul dlouha­
tánský hadí krk až k zemi jako útočící býk a v záchvatu
spravedlivého vzteku se pokusil prorazit kordonem. Na­
štěstí bezúspěšně. Protože teď už bylo očividně jedno,
zač ho kdo chytá, pokusili jsme se ho přehodit ještě ně­
kolikrát. Uhýbat přitom pověstným pštrosím kopancům
stále rozběsněnějšího Fizuly nebylo věru nic příjemného.
Odnesly to něčí montérky, trenýrky i kus kůže pod nimi.
Modřiny jsme přestali počítat. Zpocení, uhnaní, uválení
a olepení peřím jsme začínali vypadat jako banda pova­
lečů po bitce.
„Co to tady vyvádíte?“ ozval se nám znenadání za
zády všem dobře známý hlas, který měl v tuto chvíli k lás­
kyplné přívětivosti vskutku daleko. V  zápalu boje jsme
nepostřehli, že ředitel – pro svou posedlost jedovatými
hady, bleskurychlé reakce a svéráznou spravedlnost zvaný
Starý chřestýš – se vydal na jednu ze svých četných den­
ních obchůzek. Než jsme se stačili z nejhoršího oprášit
a vykoktat alespoň minimálně přijatelnou odpověď, beze
slova nás odstrčil, konsternovaného Fizulu elegantně po­
debral pod břichem a s grácií gentlemana pomáhajícího
do sedla dámě toho zlomyslného tvora přes ten prokletý
plot úplně lehýnce přehodil. Celá akce netrvala déle než
deset vteřin. A  z cesty, po níž se vzdalovala ředitelova
do zelené safari bundičky oděná záda, k nám doléhalo
20





cosi v tom smyslu, že můžeme být rádi, když čas, co jsme
tady bezvýsledně promarnili, nebudeme muset nadělat.
Nutno podotknout, že Fizulova obliba tím u nás nijak
nestoupla, zvlášť když po uvedeném extempore – bohužel
vcelku právem – usoudil, že podobnou akci může kdykoli
zopakovat. Fakt je, že časem jsme „přehazovací techniku“
zvládli a  zdokonalili, ale hnát se jak blázen k  výběhu
vodních ptáků, kdykoli se tam strhl nějaký povyk – který
mohl, ale samozřejmě taky nemusel znamenat, že ten
grázl je už zase „v koupelně“ –, nebylo vůbec nic příjem­
ného. Postupem času jsme dokonce klesli tak hluboko,
že jsme nad ilegálním přechodem hranic – pokud Fizula
svým vpádem zrovna nevyděsil všechno živé k  smrti  –
občas i přimhouřili oči a nechali ho být. Dokonce se zdá­
lo, že vodní ptactvo si na častou přítomnost bláznivého
kolohnáta vcelku zvyklo a přestalo se nad každým jeho
vpádem kácet v záchvatu hysterie.
Jednou ale bylo potřeba natřít plot a Fizula se – jako
ostatně téměř denně  – zase přidrzle poflakoval kolem
rybníčku. Natírání metrů a  metrů plotu není činností
právě zábavnou, neřkuli tvůrčí, takže Lída, ošetřova telka
papoušků a malých šelem, na kterou ta nepopulární práce
vyšla, s tupou rezignací v podřepu jezdila štětkou naho­
ru dolů a pokrývala drátěný plot zbrusu novou vrstvou
brčálově zelené barvy. Fizula se k  ní odzadu připlížil
a  nekonečně dlouho vydržel  – sám neviděn  – sledovat
onu fascinující činnost, jakou se mu natírání zřejmě jevi­
lo. I jeho trpělivost však měla své meze, takže se posléze
rozhodl rázně se vložit do děje. Rozkročil se, aby nabral
stabilitu, pořádně se rozehnal a  nic netušící Lídu křísl
21





zobákem rovnou do zátylku. Nebohá mohla jen těžko
udělat něco jiného, než udělala. Zařvala leknutím a roz ­
hodila rukama. Toho Fizula bleskurychle využil a  zko­
prnělé Lídě vyrval z napřažené ruky štětku i s pořádnou
dávkou brčálové zeleně. Opatřil si tak slušivý nátěr celého
zobáku a přilehlého okolí, a protože představa odchytu,
znehybnění a  následného umývání pštrosího obličeje
ředidlem v nikom nevyvolávala patřičné nadšení, chodil
Fizula takto zářivě dekorován tak dlouho, dokud nátěr
přirozeným působením času nevybledl a nezmizel docela.
Protože se však tvorové činorodí – jak známo – má­
lokdy spokojují s  cíli jednou dosaženými, usoudil ča­
sem i Fizula, že je potřeba zvednout laťku. Přeskakování
k vodním sousedům se stalo něčím běžným a víceméně
tiše tolerovaným, čímž tato činnost ovšem – co si budeme
povídat  – podstatně ztratila na půvabu. Následujícího
rána se tedy Fizula ztratil.
Když jsme se  – špinaví, podrápaní a  proklínající tu
pštrosí bestii, co nás zaručeně přivede do hrobu  – vy­
nořili z posledního kouštíčku křoví, který nám ještě ve
výběhu vodních ptáků zbýval propátrat, nezbylo nám než
chmurně připustit, že to zatracené zvíře prostě není nikde.
O tom, že bychom šli domů, nemohlo být ten den
ani řeči. Pod vedením Starého chřestýše jsme prolézali
zahradou metr za metrem, prohledávali nejnemožnější
zákoutí a ze zoufalství nahlíželi už i do míst, kam by se
neschovala ani slepice liliputka, natožpak vzrostlý pštros.
Nalezli jsme kdeco, starými kamny počínaje a krajkovým,
kdysi bílým spodním prádlem v úkrytu za balíky slámy
konče. Našli jsme všechno možné. Jen pštrosa ne.
22





Nebylo zbytí, další pátrací akci bylo nutno odložit na
příští ráno a nevděčného dezertéra s těžkým srdcem zane­
chat přes noc osudu. Ještě za šera se na ředitelském stole
rozdrnčel telefon a přeskakující mužský hlas na druhém
konci drátu začal opřekot chrlit: „Zoologická? Helejte, vy
tam, vy mě máte na svědomí. Dyk sem si kvůli vám myslel,
že mi přeskočilo! Jedu takhle ve čtyry ráno k pumpě, tma
jako v ranci a najednou uprostřed silnice – pštros! Málem
jsem naboural a taky mě mohla klepnout pepka jen z toho
pomyšlení, že na starý kolena mám tyhlety... haluci... no
jako že vidím myšky. Pane na nebi, pštros!“
Nějakou chvíli zabralo, než byl ten dobrý muž scho­
pen upřesnit, kdeže to našeho uprchlíka zahlédl. Seši­
kovat trestnou eskortu bylo pak už jen dílem okamži­
ku. Nabrali jsme to ostrým tempem zkratkou přes rokli
zarostlou kopřivami a  vzhůru do stráně rozryté ještě
stavebními stroji, které na kopci budovaly sídliště. V po­
lovině výstupu jsme toho měli právě tak dost. Když jsme
se u konce s dechem vyřítili na prostranství k benzince,
naskytl se nám pohled vskutku neobvyklý. Fizula beze
špetky strachu rozvážně korzoval tam a zpátky po silni­
ci, bravurně se proplétal mezi vozy, tu se zastavil, aby
okem odborníka zhodnotil barvu či design vozidla, tu
rozšafně pokýval hlavou nad číslicemi naskakujícími na
displejích čerpadel. Děti vyklánějící se ze zadních okének
ječely nadšením, dospělí kroutili hlavami a protírali si oči
a pumpař se smál. My ne.
Rozhodli jsme se napravit si reputaci bleskovou pro­
fesionální akcí, obklopit uprchlíka, sevřít ho mezi sebou
a co nejrychleji eskortovat do zahrady. Profesionalita nám
23





vydržela jen k tomu obklíčení. V té chvíli Fizula pochopil,
že jsme mu už zase – jako už tolikrát – přišli ve své vrozené
nenávisti ke všem pštrosům světa překazit jeho báječnou
zábavu. Vyřešil to s genialitou sobě vlastní. Zničehonic
se bezvládně zřítil na asfalt, hubený krk vytažený vzhůru
a dlouhatánské nohy rozhozené po silnici jako tyčky od
hrábí. Ta k, dalo se zřetelně číst z jeho zlomyslných oček,
teď jsem tedy žádostiv zvědět, co s tímhle hodláte podniknout.
Neexistovalo jiné řešení, než toho výtržníka prostě
popadnout a  odnést. Pokud jsme ale z  pochopitelných
důvodů nechtěli jít frekventovanými ulicemi a  oklikou
přes město, nezbylo nám nic jiného, než se s  pštrosem
doslova v náručí trmácet zase nahoru a dolů přes křovi­
nami zarostlou strž. Po pěti minutách se nám zdálo, že
váha bezvládného pštrosího těla je vinou nějakých dosud
neobjevených fyzikálních zákonů každou minutou větší
a větší. Krom toho bylo potřeba vyčlenit zvláštní osobu,
která nataženýma rukama jistila pštrosí krk  – jakýmsi
zázrakem neochrnutý – a chránila tak své nebohé kolegy
před nevybíravými údery napřaženým zobanem, jimiž
nám Fizula jasně dával najevo, jak vysoká je míra jeho
spravedlivého rozhořčení. Zatínali jsme zuby a drtili mezi
nimi nepublikovatelné kletby, které měly s frázemi o lásce
ke zvířatům pramálo společného. Pohled na hlouček
k smrti utahaných špinavých lidí vláčejících mezi sebou
ubohého ochrnutého opeřence s hůlkovitýma, bezvládně
se klátícíma nohama musel působit značně depresivně.
Dlužno však podotknout, že Fizula neztratil tvář a totální
paralýzu celého těla vydržel samozřejmě předstírat, do­
kud jsme ho – nadobro vyřízení – nesložili v jeho výběhu.
24





Teprve pak se dotčeně otřepal, nespokojeně po nás loupl
okem, vyskočil na nohy a rozvážně se odkráčel podívat,
jestli jsme mu zatím připravili něco k jídlu.
Ze všeho nejhorší ale bylo pochmurné tušení, že jak
jsme tak Fizulu znali, zábavy, která ho jednou nadchla,
se nikdy tak lehce nevzdá. A taky že ne.
Když jsme ho cestou necestou eskortovali do zoolo­
gické už potřetí, tuhly nám nejenom svaly na rukou, ale
i úsměvy ve tváři.
„Zviřátka chováme pro radost,“ pronesl tenkrát s vra­
žedným svitem v očích dnes už nevím kdo z nás a moc
bych nedala za to, že výbuch smíchu, jenž to hluboké
moudro provázel, byl tím, co Fizulu zachránilo od potup­
ného konce v nechvalně známých pštrosích konzervách.
Nakonec nezbylo než zvýšit plot.
25





Zvířata nemají co mluvit
B
onzáku! Bonzáku bonzácká, udavači odpornej, já
tě snad jednou zabiju!“ soptil jeden z  mých kolegů
takhle po ránu, rozlícen na nejvyšší míru.
„Zase tě prásknul?“ hodila jsem jen tak přes rameno,
protože mi bylo jasné, že má otázka je povýtce řečnická.
Stávalo se to s železnou pravidelností, tak proč by tomu
zrovna dneska mělo být jinak? Smutné, když se v tak malé
zahradě, jako byla ta naše, najde práskač. O  to horší,
že ho dost dobře nemůžete zmlátit, ani když domluvy
zjevně nepomáhají a apelování na nějaké kamarádství už
vůbec ne. Jen těžko totiž můžete nabančit někomu, kdo
váží ani ne kilo, škodolibě se vám producíruje nad hla­
vou, na všechny strany nakřáple vyřvává: „Arrra! Arrra!
Ferrrda je arrra! Krrrásnej arrra!“ a ještě ke všemu mluví
pravdu.
To nemorální individuum byl nádherně vybarvený
exemplář Ara ararauna a  ze všeho nejvíc si zakládal na
26






dvou věcech: na umění vládnout lidskou řečí a na zářivě
modrozelené barvě svého peří.
Ze všech komunikačních aktivit pak Ferda nejvíc
miloval pozdravy. Znal dva a  pečlivě dbal na to, aby
vždycky a za všech okolností měl poslední slovo on. A to
byl kámen úrazu.
Ferdova voliéra stála pár metrů od hlavní budovy,
v níž byla zvířecí kuchyně, šatny ošetřovatelů, kancelář
vedení a hlavně – byt ředitele. Ředitel si rád přispal a mohl
si to dovolit – k tomu, aby se ocitl v pracovním procesu,
mu totiž stačilo jenom přesunout se z postele v místnosti
jedné k psacímu stolu v místnosti sousední. Vstával tedy
na poslední chvíli a leckdy i nějakou tu dobu po ní. Že
ještě spí a že tudíž nemá šanci zaregistrovat pozdní pří­
chod někoho z  nás, signalizoval opozdilci už na dálku
zatažený květovaný závěs na okně ředitelské ložnice. To
jsme vždycky zrychlili krok a s očima upřenýma do okna,
hypnotizujíce ten kus látky, aby se nerozhrnul, právě když
budeme „na dostřel“, jsme se co nejtišeji hnali k  šatně.
A pak to vždycky přišlo.
„Nazdááárrr! Ahóóój! Nazdááárrr!“ řval Ferda ze
své ubikace na celou zahradu, nadšením bez sebe, že se
kolem zase žene někdo, koho je potřeba řádně pozdravit.
„Čau, ahoj. Ferdo, ty bestie bídná, tiše!“ šeptali jsme
v odpověď, neschopni zkazit mu radost úplně.
„Ahóóój!“
„Ježíšmarjá mlč!“
„Nazdááárrr, nazdááárrr!“
V tu chvíli jsme to pravidelně vzdávali, a to už se také na­
hoře rozvlnil kytičkový závěs a za ním se zjevila zlověstná
27





postava se zježenou bradkou významně třímající náram ­
kové hodinky.
Ferda zkrátka věděl, že je neodolatelný, a bezostyšně
z toho těžil. Talent byl tedy nesporný. Veškeré jeho řeč­
nické umění pramenilo totiž výhradně ze sebevzdělávání.
Ano, Ferda byl čistokrevný samouk a všechno, co uměl,
pochytal od návštěvníků. Oblíbil si zejména systém do­
tazů a  odpovědí, přičemž si ovšem úplně vystačil sám.
( Jeho kamarádka Lora  – jakkoli zlí jazykové tvrdí, že
ženské jsou ukecané – jen neartikulovaně vřískala, a přes
veškerou snahu z ní Ferda nikdy nevyrazil ani slovo.)
„Co to jé? Co to jééé?“ vyptával se tedy Ferda se zá­
jmem sám sebe, aby si posléze moudře odpověděl: „Nó,
to je ara, tóóó.“ A vzápětí si začal náruživě a zamilovaně
uhlazovat a  česat svá azurová pírka, aby zdůraznil, jak
nevšedně krásný ara to je.
Pochytané větičky a  slůvka dokázal vzájemně kom­
binovat, a vytvářet tak lingvistické propletence, u nichž
bylo někdy skutečně těžké připustit, že neví, co praví,
a jen beze smyslu opakuje, jak se u papoušků všeobecně
má za to.
Jednou jsem plela záhonek před jeho voliérou, za­
tímco Ferda  – radostí bez sebe, že se konečně něco
děje – šplhal nahoru dolů po drátech klece, vykrucoval
hlavu kolem dokola a ve snaze upozornit na svou osobu
nakonec lezl od stropu hlavou dolů, přitahoval se svým
silným zahnutým zobanem a přitom ještě po mně stačil
pošilhávat jako že „co já na to“. Neříkala jsem na to nic,
protože práce bylo moc a čas letěl. Ferda tedy usoudil,
že nadešel čas na čtvrthodinku společenské konverzace.
28





„Jé, co to jééé? To co to jééé?“ dotazoval se, v  na­
prostém ohromení zíraje na kárku s  nářadím, kterou
samozřejmě vídal desetkrát denně. Jen jsem nad ním
zakroutila hlavou, odhrnula si vlasy z čela a v potu tváře
pokračovala v tom zatraceném pletí. Jenže Ferda nebyl
z těch, kdo se poznání vzdávají tak snadno.
„Tóóó! To co jééé???“ začal vřískat, jako když ho na
nože bere. „Cóóó tóóó jééé???“ ječel tak hrůzostrašně,
až to vypadalo, že v příští minutě se skácí mrtev k zemi,
nedostane­li se mu na jeho zásadní otázku okamžité od­
povědi. Zvítězil.
„Kára, ty blbečku,“ poučila jsem ho rezignovaně. Fer­
da ovšem neztratil tvář a s něčím, jako jsou třeba zdvořilé
díky, se pochopitelně neobtěžoval. Zato s  přehledem
zasvěcence a otrávenou dikcí světáka okamžitě kontroval:
„No a co?“
Ať mi ještě někdo vykládá, že zvířata nevědí, co mluví!
Ferda byl stvoření slunečné a radostné, hlučné a rozjá­
sané. V celém širém vesmíru existovaly jen dvě věci, které
z hloubi své papouščí duše nenáviděl. Jednou z nich byla
námi všemi naopak z celého srdce milovaná ošetřo vatelská
seniorka Mery – babička Mery v rozšmajdaných pohor­
kách a s několika vrstvami různobarevných svetrů planda­
jících přes rozervané montérky převázané v pase starými
punčocháči  – a  tou druhou byl prachoby čejný kulatý
kartáč na nádobí na dlouhé rukojeti, který jsme používali
k vymývání napájecích misek. Proč ho tak nepředstavi­
telně iritovala Mery, se nám nikdy odhalit nepodařilo,
zato příčina zavilé nenávisti ke kartáči na nádobí byla víc
než zjevná. Ta nanicovatá, bezvýznamná, zavrženíhodná
29





věc si totiž ve své nebetyčné pýše dovolila mít stejnou barvu
jako Ferdovo azurové peří.
Kdykoli se k tomu Ferdovi naskytla příležitost, využil
vteřinového ochabnutí ošetřovatelovy pozornosti k tomu,
aby mu tu nesnesitelnou věc vyrval z ruky, skočil na ni
oběma nohama a  s temným chraptivým skřekem čiré
nenávisti do ní začal třískat zobanem. Mlátil do kartáče
se zarputilou vehemencí a zjevně nechápal, jak je možné,
že něco tak malého si tak málo dělá z  jeho nepříčetné
zuřivosti, že se to na jeho výsostné území tak drze vrací
znovu a  znovu a  přes všechny jeho pádné domluvy to
nepřestává provokovat barvou vyhrazenou evidentně
jen tvorům ušlechtilým a moudrým.
Odlákat Ferdu k méně destruktivním zábavám nebo
mu ten prokletý kartáč v nestřeženém okamžiku vytrh­
nout a nenechat si přitom amputovat prst nebo rozčísnout
dlaň ostrým zobákem nepříčetného mstitele, nebývalo
nic snadného.
Nejstrašlivější ovšem bylo, když u papoušků musela –
ač se tak stávalo zřídka, protože její doménou byli lvi
a  tygři  – zaskočit právě Mery. Nenáviděná Mery s  tím
od pudivým azurovým předmětem v ruce. Právě proto,
že Mery byla doma v  pavilonu velkých šelem, pramálo
se starala o životní antipatie tvorů tak mrňavých a nezají­
mavých, jako jsou papoušci. A tak ji – uvyklou důstojné
poslušnosti lenivých sebejistých koček – právem rozlítila
drzost, s jakou jí jakýsi bezvýznamný opeřenec vyškubl
z ruky pracovní nástroj. Jistě uznáte, že ten, kdo po ranní
kávě s každodenní rutinou vstupuje do tygří klece, logicky
neupadne na zadek před hystericky vřískající hromád­
30





kou modrozeleného peří. Mery tedy krátce zauvažovala
a pak to vyřešila s bravurou sobě vlastní. Sundala z hlavy
kožešinovou ušanku (na zimu jsme ji fasovali všichni
a vyhlíželi jsme v ní bez výjimky jak ti neblaze proslulí
Čtyři z tanku bez psa) a výtržníkovi potupně namlátila
čepicí. Ze svého pohledu to vyřešila ideálně, výchov ­
ného účinku bylo dosaženo, aniž by trestanému mohla
vzniknout fyzická újma na těle. Ferda však tou potupou
a zuřivostí div nevyletěl z kůže. Doslova vyletěl aspoň ke
stropu a tam, bez sebe tou strašlivou pohanou, sáhl do
nejtemnějších hlubin své jazykové pokladnice. A zalovil
v ní řádně hluboko.
„Kurrrvo! Ty kurrrvooo!“ vřeštěl s dokonalou výslov­
ností čtvrtých cenových skupin na nebohou, dobrých pět­
atřicet let spořádaně provdanou Mery, která – s ušankou
v jedné ruce a tím prokletým kartáčkem ve druhé – jen
ohromeně zírala jak Lotova žena. Rozběsněný Ferda mlá­
til křídly jak postřelený a řval od stropu čím dál zuřivěji:
„Ááá, ááá, kurrrvóóó!“
A aby toho nebylo dost, rozhodl se Ferda, že tohle
Mery tedy už jaktěživ neodpustí, a onen libozvučný název
nejstaršího řemesla na ni pak z klece pokřikoval, kdykoli
kráčela kolem. Vzhledem k Ferdově samovzdělávací me­
todě bezesporu nebylo bez zajímavosti zjištění, o  čem
všem si tak lidi před papouščí klecí mohou vyprávět.
Brzy jsme měli zjistit, že čeština je řečí opravdu pestrou
a Ferda že je svým způsobem zakopaná hřivna.
V městské galerii se každoročně konala výstava okras­
ného exotického ptactva a toho roku nás požádali, jestli
bychom nevystavili také některé z  našich papoušků.
31





Pochopitelně že ze všeho nejvíc stáli pořadatelé právě
o  Ferdu a  jeho neméně krásnou červeno ­zeleně vybar­
venou družku Loru. Umístili je coby živoucí reklamu
hned u  vchodu a  posadili do přepychové nablýskané
klece, ze které se Ferda kácel nadšením, neustále „zkou­
šel“ zobanem pevnost drátů a  pro sebe si k  tomu dr­
molil nějaké zasvěcené komentáře. Pak začali proudit
první návštěvníci a  Ferda upadl do další extáze. Tolik
lidí, které je potřeba pozdravit! A co je nejlepší – nikdo
z  nich mu za to nenadává, naopak, všichni ho chválí
a  s radostí jeho pozdravy opětují. Ferda se na bidýlku
klaněl na všechny strany jako uhoněný majordomus,
který ten nával hostů prostě už nemůže zvládnout, ale
s nezmenšeným nadšením řval na všechny příchozí své
pozd r av y.
Po chvíli začal uvažovat, co s načatým večerem. Při tak
hojném a vstřícně naladěném publiku – usoudil – by bylo
vyloženým mařením času, pokoušet se o nějakou nudnou,
spořádanou konverzaci. I rozhodl se vzít to od podlahy.
„Prrrdel! Prrrd! Prrrdel!!“ zaječel na nic netušící paní
učitelku vcházející právě dovnitř se spořádaným dvojstu­
pem prvňáčků.
„Kurrrva prrrdel,“ pochvaloval si, když se kolem nesla
jakási natupírovaná slečna v minisukni, „do prrrdele,“ po­
radil dobromyslně a zvučně staré dámě, která se ohlížela
po směru prohlídky.
Nebudu to protahovat. Vrátili nám ho ještě před
polednem a  zahlíželi přitom na nás jako na sprosťáky
a zhýralce, kteří ve své vrozené zkaženosti učí nevinné,
nic nechápající nevědomé tvory takovým zhůvěřilostem.
32





Tichou, skromnou a nemluvnou Loru pozvali příštího
roku znovu.
Skoro by se chtělo přiklonit se k názoru jistého mého
kolegy, který se jednoho rána uhnán k smrti bez dechu
zřítil v  přípravně krmení na židli. Mluvit po tom běhu
nemohl, a taky nemusel. Od začátku pracovní doby už
nějaká ta čtvrthodinka uplynula, Ferda v  kleci řval, že
to doléhalo až k nám, a nahoře už skřípěla podlaha pod
pádným ředitelským krokem. Bylo to víc než jasné.
„Teda já nevím,“ vypravil ze sebe ten mladý muž,
když konečně popadl dech, „nechtěl bych vynášet ukva­
pené soudy, ale řek bych, že zvířata, sakra, NEMAJÍ CO
MLUVIT!“
33





Fantom na útěku
M
oc pěkný. Fakt, moc pěkný to je,“ ujistila mě nad ­
šeně mladá paní postrkující před sebou „golfáč“
s radostně poskakujícím potomkem. „To teda jó,“ přidal
se solidárně i bundami, taškami a kojeneckými lahvemi
opásaný tatínek. „Akorát teda jako tó... myslim jako jestli
to přeci jen nejni trochu... nebezpečný, ne?“ dodal poně­
kud nesouvisle po chvilce usilovného zamyšlení.
Byl pátek, půl čtvrté, pár minut po skončení pracovní
doby a já měla mírně řečeno dost naspěch. S povzdechem
jsem postavila na zem kbelík s masem.
„A co jako?“ přinutila jsem se silou vůle k zdvořilostní
otázce.
„No to safari,“ odvětil mladý tatínek trochu udiven
mou zjevnou natvrdlostí.
„Safari?!“
Vidouc, že se asi nedomluvíme, vložila se do toho
maminka: „No támhle,“ pronesla neurčitě a mávla rukou
34






kamsi k levhartím klecím. Ohlédla jsem se a srdce se ve
mně zastavilo. Zdálky to vypadalo jako kýčovitá idyla.
Asfaltová cesta vedoucí kolem ubikací rysů, levhartů
a  pum byla plná vysvátkovaných rodičů s  vřískajícími
ratolestmi upatlanými zmrzlinou, plná babiček se staro­
módními svetříky přes ramena a  blahobytných břicha­
tých tatíků poučujících rozjívené pubertální potomstvo
o přírodě. A v záhonku planých růží proti nim, po břicho
v  sladce růžové, omamně vonící záplavě, zalitý odpo­
ledním červencovým sluníčkem, stál jako socha vzrostlý
pumí samec a jen nepatrně pošvihával konečkem ocasu.
Do ředitelny jsem vpadla po překonání rekordu
v  běhu na sto metrů. Jenomže i  tak přece jen uplynuly
další cenné vteřiny a byl pátek. To znamenalo, že skoro
všichni ošetřovatelé už dávno nenávratně zmizeli. Jen
babička Mery si ještě vzadu na dvorku vykládala se
služeb ním bernardýnem a z dámské šatny právě – čistě
vymydlena  – s  bezstarostným pohvizdováním kráčela
Lída, která tou dobou byla v zahradě sotva první týden.
Zkrátka  – na bleskurychlý odchyt dospělé pumy nijak
ideální sestava.
Zatím bylo štěstí, že nikoho z návštěvníků nenapadlo
zaječet, nebo se dokonce dát na útěk. Mohutný plavý
kocour tam v  záhonku růží stál totiž tak nevinně a  tak
líbezně mhouřil oči do sluníčka, že ho všichni jako je­
den muž považovali za úžasnou  – a  samozřejmě úplně
krotkou – atrakci.
Ředitel se s klíči v ruce proplížil jako duch zadní pě­
šinkou a tak pomalinku a tiše, jak jen to šlo, aby nevzbudil
uprchlíkovu vpravdě nežádoucí pozornost, odemkl za
35





jeho zády dvířka do klece a  stejnou cestou se přískoky
vpřed vrátil zase k nám.
„Vy běžte s tím koštětem proti němu!“ zavelel zkopr­
nělé Lidce, když při bleskovém zhodnocení situace seznal
opelichaný smeták, který cestou někde duchapřítomně
popadla, za dostačující zbraň.
„Já, já...,“ zalapala po dechu Lída, ale na víc se ne­
zmohla. „My ho obklíčíme,“ velel Starý chřestýš nesmlou­
vavě dál, jako by nás bylo nejmíň pětadvacet. Sám měl
holé ruce, jen titěrné pouzdérko se zavírací kudlou u pasu,
ale tou by nejspíš nenahnal strach ani křečkovi. Mery se
rozháněla nějakým klackem, ale ani to se nezdálo právě
ideální. Nejsměšněji jsem ale nejspíš působila já, protože
kbelík s masem, které jsem nesla do přípravny rozporco­
vat, jsem sice nechala stát uprostřed cesty, zato dlouhý
řeznický nůž mi jaksi mimoděk zůstal v ruce. Muselo to
vypadat, jako bych se chystala lítou šelmu rozpárat ve
skoku, jak jsem to nesčetněkrát v  mládí viděla u  filmo­
vého Tarzana.
Vykročili jsme. Další krok. Ještě další...
Pumí samec na nás na jednu nekonečnou vteřinu
utkvěl zamyšlenýma zelenožlutýma očima, pak se obrátil,
a jako by vůbec, ale vůbec o nic nešlo, s naprostou samo­
zřejmostí trochu otráveně vklouzl otevřenými dvířky do
klece.
Bleskově jsme za ním přibouchli, a  teprve teď jsme
mohli dopustit, aby se nám roztřásla kolena. Zbývalo
ale ještě zjistit, kudy se to zvíře dostalo ven, a únikovou
cestu pak aspoň nouzově zabezpečit. Strávili jsme tam
dvě hodiny. Marně. Sherlock Holmes se svou záhadou
36





zamčeného pokoje se proti tomu jevil jako slabý čajíček.
Prohlédli a proklepali jsme všechno, ale žádný otvor, kte ­
rým by se dokázalo protáhnout cokoli většího než myš,
jsme neobjevili. Jakkoli je známo, že kočky nehrabou, z či­
rého zoufalství jsme klacíčkem šťourali i do betonových
základů klece, aby nám neušel případný podzemní tunel.
Nakonec nám nezbylo, než připustit lehce paranoidní
teorii, že zvíře někdo musel vypustit úmyslně. Někdo,
kdo měl přístup ke klíčům, takže odemkl a pak za ním
zase zamkl. Někdo, kdo během celé té šílené akce riskoval
napadení. Někdo úplně bláznivý. Nicméně někdo z nás...
Smířili jsme se s  tím, že viník zřejmě nebude nikdy
odhalen. Doufali jsme, že podruhé nikdo nic takového
neudělá – až do té doby, než byl pumák ze zamčené klece
venku podruhé. Měli jsme mezi sebou šílence.
Když se příšerná situace opakovala už potřetí, padl
na celou zoologickou mrak tísnivého tajemna. Posiloval
jej ještě fakt, že zvíře „procházelo zdí“ vždycky za bílého
dne, kdy jsme neustále běhali z jednoho konce zahrady
na druhý a cesty byly plné návštěvníků, takže plížící se
záškodník by jen těžko unikl pozornosti. Teorie o záhad­
ném psychopatovi tedy začínala skomírat, místo toho se
po koutech šeptalo o  tvorech procházejících mřížemi,
o časových smyčkách a čtvrtém rozměru. Kolega mi po
ránu, nezdravě pobledlý, svěřil, že se mu celou noc zdálo
o  tom, že utekli oba medvědi. „Kristýna šla proti mně
a byla velká... velká jako dům,“ šeptal a na čele mu vy­
vstávaly kapky potu.
Všichni jsme byli nervózní, předráždění, trhali jsme
sebou při každém nečekaném šustnutí. A narůstal v nás
37





vztek z bezmoci. Přece tady krucinál nemůže doopravdy
strašit!
Až dosud mi zahrada připadala jako nejbezpečnější
místo na světě, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo se tam
bát. Teď jsem se na každém kroku ohlížela přes rameno
a srdce mi splašeně běželo. Moc jsem toho neviděla, v říjnu
bývá kolem šesté tma jako v ranci, a já si přivstala, abych
mohla ten den o to dřív domů. V jedné ruce mísu s masem,
ve druhé nabroušený řeznický dranžírák, mířila jsem ko­
lem pumích klecí k pavilonu velkých šelem. Že tichounké
kroky, které jsem zčista jasna zaslechla za sebou, jsou jen
výplodem mé podrážděné fantazie, jsem se ale nedoká­
zala přesvědčovat dlouho. Slyšela jsem je. Lehýnké kroky
velkých měkkých tlap. A vydechnutí. Rázem jsem v tom
sychravém ránu byla zpocená od hlavy k patě. Pomalinku
jsem postavila plechovou mísu na zem. Aby nezařinčela.
Ledovými prsty jsem křečovitě obemkla střenku nože.
Takhle nesmyslně přijít o život, blesklo mi hlavou, ale pak
už jsem v ní měla úplně prázdno a čisto. Mohutné tělo za
mnou se ve skoku odlepilo od země... Prolétlo vzduchem
a  plnou vahou mi dopadlo na záda. Jak to, že necítím
žádnou bolest? mihlo se mi nesmyslně hlavou, přece zuby
a drápy... kdy už to přijde? Instinktivně jsem se rozmáchla
nožem, vysokým blýskavým obloukem – a na poslední
chvíli jsem ho zděšeně odhodila, pár milimetrů předtím,
než by ostří proťalo huňatý sádelnatý krk. Do tváře se
mi smála uslintaná bernardýní tlama, nadšená z  toho
báječného kousku, co spáchala. Seděla jsem na zemi,
brečela jsem a smála se najednou a neměla jsem ani sílu
tomu psímu pitomci nadávat. A už vůbec jsem neměla sílu
38





přemýšlet, proč ho právě dnes noční hlídač, než odešel,
nezavřel do kotce, jako to jindy činíval každé ráno.
„Mám toho dost. Málem jsem zabila psa. Všem nám
už z toho šplouchá na maják,“ vyhlásila jsem rozhodně
o  pár hodin později. Bylo rozhodnuto  – něco se s  tím
udělat musí. Jediná možná, jakkoli svízelná, cesta byla –
hlídat ve dne v noci. Nespouštět prostě pumí klec z očí.
Obrnili jsme se trpělivostí, ale nečekaného úspěchu
jsme dosáhli hned druhý den. Ohromený „hlídač“ jen
třeštil a protíral si oči. Pumí kocour líně přecházel uvnitř
klece podél pletiva, tam a zpátky, a přitom se bokem otí­
ral o dráty. Najednou se celý plát plotu pod jeho vahou
zhoupl, vypustil ho ven a zase se za ním pružně uzavřel.
Pumák byl venku, aniž by se o to jakkoli snažil a doslova
aniž by sám věděl jak!
Ohmatávali jsme pak klec jeden po druhém, jako
bychom se o  té nepochopitelné věci museli vlastníma
rukama přesvědčit každý zvlášť. Čtverec pletiva zasazený
v železném rámu působením zubu času prostě prorezivěl
tak záhadně, jako by ho dole při zemi a pak těsně u svislé
tyče někdo odshora až dolů do pravého úhlu odřízl tím
nejostřejším nožem. Zbývající dvě neporušené strany ho
ale vždycky neomylně vrátily do správné polohy, asi jako
se vracejí létací dveře, takže na pohled každičký drátek
„seděl“ přesně tam, kde měl být.
Údržbáři pak na rozloučenou s tajemným fantomem
uspořádali ohňostroj se svářečkou a bylo po záhadě.
Ale i  tak jsme se ještě nějaký ten týden s  trhnutím
ohlíželi, kdykoli za námi někdo nečekaně promluvil.
39





Pavéza bratra Žižky
N
a nákladní rampě už od rána poskakovala modrá
transportní bedna s nálepkami všemožných barev
a tvarů. Neklopit, živá zvířata! Bodejť by taky ne, když byla
plná mangabejů, černých opičích výrostků samá ruka
samá noha se slušivými pankáčskými chocholkami nad
přidrzlýma očima. Řádili v transportce už hezkou chvíli
a my se zatím snažili vymyslet, kam nenadálý přírůstek
tak nahonem umístíme. Pro jednou totiž byrokracie neza­
fungovala a živá zásilka se u nás v zahradě ocitla podstatně
dřív, než jsme čekali. Vypustit je přímo v pavilonu opic,
aniž by strávili aspoň symbolickou dobu v  karanténě,
přece jen dost dobře nešlo a záložní klece pro „marody“
na veterinární ošetřovně byly pro tak hlučnou, početnou
a přerostlou bandu beznadějně malé.
„Dáme je do stáje k Tereze,“ rozhodl najednou zoolog
Burda a zaradoval se, jak to pěkně vyřešil.
„K Tereze?“ káceli jsme se jako jeden muž. „To snad ne?“
40






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.