načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak jsem stopoval letadlo – Stanislav Gálik

Jak jsem stopoval letadlo

Elektronická kniha: Jak jsem stopoval letadlo
Autor: Stanislav Gálik

Je krásný, mladý, bohatý, úspěšný. Během jednoho roku se všechno změní: projekty nevychází, přichází o peníze a rozpadá se mu manželství. Jak teď naloží se svým životem? Rozhodne se vyrazit kolem světa. Stopem. Ale ne obyčejným! Stopuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 77%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 237
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0521-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Je krásný, mladý, bohatý, úspěšný. Během jednoho roku se všechno změní: projekty nevychází, přichází o peníze a rozpadá se mu manželství. Jak teď naloží se svým životem? Rozhodne se vyrazit kolem světa. Stopem. Ale ne obyčejným! Stopuje letadla i limuzíny, spí v pětihvězdičkových hotelích úplně zadarmo. Poznává úspěšné lidi, učí se od nich, vidí svět slávy a bohatství. Ta největší dobrodružství ale zažívá on, a nejvíc ze všeho pozná sám sebe. Stopem kolem světa pohledem sebevědomého muže.

Popis nakladatele

Tato kniha je přesně taková, jaký je svět. Je pravdivá i lživá. Je o všem, a přitom je o jednom. Je
encyklopedicky nepřesná i zatraceně korektní. Je o každodennosti i dobrodružství. Je o holkách,
drogách, jídle i józe. O lásce k cestování i cestovatelské lásce. O penězích, úspěchu, slávě, o
jejich kráse i pomíjivosti. Je primitivní i filosofická. Je opravdu špatná…a dokonalá zároveň. Je to
skutečný příběh o neskutečných zážitcích na cestě kolem světa.

Měl jsem za sebou nejtěžší rok svého života. Rozvedl jsem se, přišel o hodně peněz, v ničem se
mi nedařilo. Všechny předchozí úspěchy vypadaly jenom jako náhoda. Byl jsem na dně. Co teď?
Skočit pod vlak? Taky možnost. Pokud chci ale před problémy utíkat, tak pořádně!

Podepsal jsem rozvodové papíry, odešel z práce a všechny své věci zabalil do několika krabic. S
jedním kufrem jsem vyrazil na cestu, kde každá událost měla změnit můj směr. Kam se dostanete
když stopujete s košilí a v kravatě? Proč bydlí milionáři v San Franciscu v garsonce? Proč jsou
chudí lidé ti nejštědřejší? A o co tady na světě vlastně jde?


Primitivně intelektuální.
Pravdivě lživá.
Faktograficky fiktivní.
Kvalitně nekvalitní.
Neobyčejně obyčejná.
Filantropicky sobecká.
Sviňsky korektní.
Jednoduše dokonale nedokonalá,
tak jako my všichni.


Žánr:
Cestopisnorománokomiksoinspirativněfaktografické povídání, které rozesměje, naučí i přinutí k
zamyšlení.
Rychlá kadence příběhů. Krátké kapitoly.
Texty doplněné o vtipné ilustrace a sketchnotes (jakoby rukou psané poznámky).

O čem kniha skutečně bude?
Když se třicetiletému podnikateli rozpadne manželství a nic mu nevychází tak, jak si představoval,
neví, jak dál. Touží vykašlat se na všechno a pouze cestovat.
Rozhodne se vyrazit kolem světa stopem…ale ne obyčejným stopem.
Hlavní hrdina stopuje pouze bohaté lidi. Cestuje letadly i limuzínou, spí v pětihvězdičkových
hotelech i v obrovských vilách. Nestojí ho to ani korunu. Poznává úspěšné lidi, učí se od nich a vidí
svět slávy a bohatství. Ta největší dobrodružství ale zažívá on sám, a nejvíc ze všeho pozná sám
sebe.

Proč Dominik Hašek nejezdí svým Rolls Roycem?
Jak ho změní večírek Charlieho Sheena a jeho supermodelek v Hollywoodu?
Co ho naučí jogín na Bali?
A jak to dopadne s překrásnou Emmou, kterou potkal u vodopádu?
Člověk by nevěřil, že je to skutečný příběh…

Zařazeno v kategoriích
Stanislav Gálik - další tituly autora:
 (e-book)
Psychologie přesvědčování Psychologie přesvědčování
Jak jsem stopoval letadlo Jak jsem stopoval letadlo
 (audio-kniha)
Jak jsem stopoval letadlo Jak jsem stopoval letadlo
 
K elektronické knize "Jak jsem stopoval letadlo" doporučujeme také:
 (e-book)
Nůž Nůž
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jak jsem stopoval letadlo

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Stanislav Gálik

Jak jsem stopoval letadlo – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


BizBooks

Brno 2016


Bráchovi.

Protože je boží.


„Chci poznat pravdu. To je moje jediné a největší přání.“

Tato slova jsem vyslovil, když jsem se sám sebe ptal, co chci v životě ze všeho

nejvíc. Kdybych tehdy ale věděl, co mě opravdu čeká, asi bych si přál spíše

nekonečné štěstí nebo nirvánu. Ale ne – já jsem si musel přát PRAVDU.

Vždy jsem věřil v  to, že přání se plní. Pořád v  to věřím, protože vidím, že

tomu tak je. Nicméně v  příští formulaci budu pravděpodobně opatrnější.

Přál jsem si totiž pouze pravdu. Nepřál jsem si štěstí. Nepřál jsem si ani

lásku. Dokonce jsem si nepřál ani úspěch, peníze nebo slávu...

A tak si osud řekl, že mi nadělí pouze a jedině tu pravdu.

Od toho vysloveného přání uběhly dva roky. Dva sakra těžké roky.

Jestli jsem za ně vděčný?

Asi jako kuřák za infarkt myokardu.

Jsem vděčný za ty lekce. Nejsem vděčný za jejich podobu.

Věřím, že pokud mě chtěl vesmír něčemu naučit, mohl zvolit i  méně

bolestivý způsob.

Když jsem kvůli špatné investici přišel o většinu peněz, ještě jsem to zvládal

s přehledem.

Když jsem čelil tomu, že mi ten rok nevychází žádný velký projekt, který

jsem rozjel, to už jsem byl trochu mrzutý. Optimista ve mně se ale nezapřel.

Nicméně že moje dvouleté manželství bylo totálně dysfunkční, to už jsem

snášel hůř.

Takže hezky od začátku...

Mám devětadvacet let, atletickou postavu necvičícího atleta, vlasy upravené

kvalitním gelem a zuby vybělené zubní pastou, jejíž třpytící se obal stál jistě

Léto 2015

5


víc než ta pasta uvnitř. Bydlím v dokonale sterilním bytě, ve kterém trávím

minimum času. Uklízečka ho uklízí častěji, než já využívám. Jezdím vozem

bez střechy s  koňskou silou pěti průměrných automobilů a  se spotřebou

autobusu. Nevařím. Stravuji se v restauracích. Můj čas je moc drahocenný

na to, abych ho trávil v kuchyni.

Z  pohledu běžného čtenáře záviděníhodná situace. Lidé mě považují

za úspěšného.

Zřejmě proto, že se usmívám, voním a mám hezké věci. Taky o mně psali

v časopisu.

Jo, a taky píšu hezké, pozitivní a hluboké statusy na Facebook. Lidé je lajkují.

To všechno znamená jediné: můj život musí být úžasný!

Poslední rok byl pro mě peklem.

Na špatných investicích jsem prodělal asi osmdesát procent všech peněz,

které jsem za posledních pět let vydělal.

Stalo se.

Věřil jsem nesprávným lidem. Dělal jsem nedostatečný průzkum. Z projektu

jsem odešel pozdě.

Nevadí.

Vydělal jsem je jednou, vydělám je i  podruhé. Jeden prohraný zápas ještě

neznamená prohranou celou ligu.

Za poslední rok jsem vložil většinu svého úsilí do nastartování několika

projektů.

Makali jsme na vytvoření vzdělávací aplikace pro děti z rozvojových zemí.

Nádherná věc. Miloval jsem ten projekt. Po dvou měsících intenzivní práce

6


jsme ho ale zastavili. Příliš komplikací po technologické stránce, nedostatek

softwarových vývojářů, podhodnocené náklady v plánovací fázi.

Nic. Stopli jsme to.

Další projekt se pokoušel o  propojení prestižních amerických vysokých

škol s  českými studenty. Také nádherná záležitost. Když jsem domluvil

partnerství s Harvardem, bouchal jsem šampaňské.

Bouchal jsem brzo. Pomalá komunikace, administrativní zátěž a  malá

podpora ze strany investorů mi brala vítr z plachet.

Táhlo se to. A to já nerad.

Poslední projekt měl přinést revoluci do bankovnictví. Aplikace pro

mobilní telefony a  tablety mohla změnit způsob, jak banka se zákazníky

komunikuje a co pro ně dělá. Všechno vymyšleno, navrženo. Stačilo získat

první objednávku. Bušili jsme do toho skoro rok. Banky nám tleskaly. Líbilo

se jim to. Ovšem chybělo to nejpodstatnější. Podepsaná objednávka.

Nevadí.

To je byznys. Chce to trpělivost. Úspěch je potřeba si zasloužit. O to je pak

sladší. Moje odhodlání bylo silnější než nepřízeň okolností a  já bojoval

každý den.

Nejtěžší ránu jsem ale dostal ze strany, kde jsem ji čekal nejméně.

Když se mě kdysi jeden člověk ptal, jestli si myslím, že jsem dobrý manžel,

bez zaváhání jsem odpověděl, že ano.

Mýlil jsem se.

Devět let spolu. Každá událost v mých vzpomínkách byla spojená s Míšou.

Celý dospělý život jsme prožili ruku v ruce. Sdíleli jsme absolutně všechno.

Proč mě nikdo nenaučil

jak být dobrý manžel?

7


Byli jsme skvělý pár.

Co se pokazilo?

Vysvětlím.

Seděl jsem u bazénu pětihvězdičkového hotelu v Puerto Vallarta. Mexické

město na pobřeží Pacifiku hostilo konferenci osobního rozvoje, kam se vždy

sjedou ti nejzajímavější řečníci z celého světa. Projížděl jsem zrovna fotky na

Instagramu a popíjel nealkoholické mojito, když jsem si všiml, že k bazénu

přišel Anil Gupta, blízký přítel a kouč Richarda Bransona.

Anil byl jedním z řečníků, kteří ve mně zanechali hluboký dojem. Jeho řeč

rozplakala několik diváků. Mluvil skvěle o vztazích, o lásce, o manželství.

Vstal jsem z lehátka a okamžitě jsem vyrazil využít příležitost a požádat ho

o radu.

Jedna otázka mi vrtala hlavou od momentu, co jsem viděl jeho přednášku.

V  rychlosti jsem shrnul svůj život do několika vět a  vysvětlil, proč mám

pocit, že moje manželství se nachází v jakési slepé uličce.

„Neumím si s tím poradit,“ říkám Anilovi.

„To je snadné. Jsi sobecký,“ odpověděl.

S překvapeným výrazem na tváři jsem několik vteřin mlčel.

„Ehm... to si nemyslím.“

„Ale jo, jsi sobecký,“ odvětil opět s absolutním klidem.

„Nerozumím, co tím myslíš,“ byl jsem značně zmatený.

„Proč děláš to všechno, co děláš?“ zeptal se mě.

„Záleží mi na lidech. Chci vytvořit co nejvíce dobra. Je tolik věcí, které lze

vylepšit. Je tolik lidí, kterým můžeme pomoci.“

„Vidíš. A kde je tvoje manželka?“

Zamyslel jsem se a  skoro bezprostředně odpověděl: „Ona mě v  tom

podporuje. Souhlasí se mnou.“

„A v čem se tedy rozcházíte?“

„Skoro spolu netrávíme čas. Baví nás rozdílné věci. Moje žena chodí hrozně

ráda tančit. Já tanec nesnáším. Poslední měsíce chodí tančit skoro každý

večer. Když přijdu z práce domů, je pryč. Většinou už spím, když se vrací.“

8


„Proč nechodíš tančit s ní?“

„Vždyť říkám, že mě to nebaví.“

„Ale já ti neříkám, abys tančil kvůli sobě. Tanči kvůli ní.“

Zamyslel jsem se. Anil pokračoval: „Dělej věci, které udělají šťastnou ji.

Když uvidíš, jak je šťastná, budeš šťastný i ty.“

Poslouchal jsem a snažil se pochopit, jak to Anil myslí.

„Tvůj problém je, že na to koukáš skrze své zájmy. Chceš dělat věci, které

baví tebe. Štěstí tvé ženy není pro tebe na prvním místě. Proto vám to

nefunguje.“

Už jsem dostával celkem sodu. Trochu jsem zápasil s  tím, co mi říkal.

Nesouhlasil jsem. Vždy jsem se domníval, že bych pro Míšu udělal první

poslední.

„Pokud chceš, aby váš vztah fungoval, udělej ze své manželky svou absolutní

prioritu.“

Oponoval jsem: „Míša je pro mě na prvním místě! Ale nechceme své životy

podřizovat jeden druhému. Chceme být každý sám sebou. Nemyslím si, že

je dobré se kvůli partnerovi omezovat.“

„Ale ty se nemáš omezovat, protože musíš. Ty by ses měl omezovat, protože

chceš. Protože vidíš, jak šťastným toho druhého děláš.“

„Ale ona nebude šťastná, bude-li vědět, že to pro mě není příjemné. Ona ví,

že mě to ve skutečnosti nebaví.“

„Vidíš. Tobě to je nepříjemné. Tebe to nebaví. Je to pořád jenom o  tobě.

Kdyby to bylo o ní, tak tě to baví, protože ji vidíš šťastnou.“

Tato věta se ve mně ozývá doteď... Kdyby to bylo o ní, tak tě to baví, protože

ji vidíš šťastnou.

9


Na rozhovor s Anilem Guptou nikdy nezapomenu.

Zaprvé proto, že jsem na jeho základě své chování vůbec nezměnil.

Zadruhé proto, že jsem jeho slova pochopil, až když už bylo pozdě.

Návrat z konference neznamenal žádnou změnu v mém chování. Pořád jsme

se s Míšou měli rádi, ale když už naše soužití více připomínalo spolubydlící

než manžele, tušili jsme, že je zle.

Oba jsme věděli, že takhle to ani jeden z  nás nechce. Každý z  nás měl

o budoucnosti jinou představu.

Na tom to padlo.

Padlo to na tom, že jsme si oba uvědomovali, co od života chceme.

Každý jsme bohužel chtěli něco jiného.

Naše přání se neshodovala.

Po mnoha rozhovorech jsme se dohodli na rozchodu.

Teď vím, co se mi snažil Anil říct. Já jsem pořád přemýšlel pouze nad tím,

co ze vztahu oba můžeme získat, ale ani na chvíli jsem se nezamyslel, co do

toho vztahu můžeme dát.

Já jsem tak nějak doufal, že úroda na poli poroste i bez zalévání.

Nerostla.

Mylně jsem se domníval, že vztah je něco magického, co funguje i  samo

o sobě. Prostě se dvě duše najdou a ono to funguje samo.

Ze všeho obviňuji filmy. Hollywoodská kinematografie mě naučila

špatný vzorec přístupu ke vztahům. Balení je kapitola sama o  sobě.


Titanic mi ukazuje, že mám učit holky plivat a malovat je, když jsou nahé.

Zkusil jsem obojí. Moje kresby nenadchly. Škoda. Pokus o  tahání hlenu

skoro až z  paty většině žen také neimponuje. Závěr je jasný. Titanic není

dobrý učitel inženýrství, kormidelnictví ani balení.

Sám doma s roztomilým Kevinem mě taky každé Vánoce učí, že zapomenout

dítě je vzrušující dobrodružství, které stmelí celou rodinu.

Já jsem jednou zapomněl tašku s Míšinou nabíječkou k notebooku. To, co

se dělo, byl spíš námět na antické krvavé drama než na rodinnou komedii.

Rozchody bolí. Bez ohledu na to, jak chcete být láskyplní a  přát druhému

štěstí, pořád je rozchod ránou na duši, která se musí zahojit.

Hojení trvá.

Tak rád bych ho uspěchal.

Nedařilo se.

Když si zlomíš nohu, také to hojení bolí. Srdce se nezahojí o nic rychleji.

Uběhlo devět měsíců od našeho definitivního rozchodu. Pořád jsem cítil, že

nejsem v pořádku. Nikoho jsem k sobě nechtěl pustit. Měl jsem pocit, že už

nikdy stejně milovat nebudu.

Jakýkoli projev lásky směřovaný ke mně jsem nebyl schopen přijmout. Srdce

jsem měl zavřené. Nic se nedostalo dovnitř. Nic se nedostalo ven.

Za těch několik měsíců jsem potkal pár žen. Některé jsem viděl víckrát

a  choval naději, že mé zkamenělé srdce proberou k  životu. Jiné byly

katastrofou již v okamžiku, kdy otevřely pusu.

Každá tato zkušenost mě pouze utvrzovala v  tom, že lepší ženu, než jsem

měl, už nenajdu.

Všechno špatně

11


Byl jsem smutný.

Drželo mě to dlouho.

„To už takový zůstanu napořád?“ ptal jsem se sám sebe.

Bál jsem se, že ano.

Pouze několik myšlenek mi dodávalo optimismus. Překvapivě ta nejsilnější

spočívala v tom, že jsem se dověděl, že snad všichni velikáni, k nimž jsem

kdy vzhlížel, se rozvedli také. Richard Branson, Elon Musk, Carl Gustav

Jung, Albert Einstein... Všichni rozvedení.

Richard Branson se rozvedl, když mu bylo 29 let. Svoji druhou ženu, Joan,

si vzal o deset let později a jsou svoji již přes 26 let. Stejně tak Elon Musk.

Rozvedený ve věku 37. Do druhého manželství vstoupil dva roky nato.

Albert Einstein. Rozvedený. Carl Gustav Jung. Rozvedený.

Navíc to vypadá, že kontext se nám značně shodoval. Na prahu dospělosti

opojeni láskou a připraveni dobít svět... a stačilo pár let, aby dvě původně

zamilované duše žily každá v jiném světě.

Jednoduše, člověk se mění. Je snadné vztah udržovat, pokud se lidé mění

stejným tempem a  stejným směrem. Mnohdy se ale lidé vyvíjejí rozdílně.

Výsledkem je, že se ocitnou na místě, kde už si více berou, než dávají.

Je to špatně?

Není.

12


Životní cesta každého jednoho z nás je nevyzpytatelná. Navíc současný svět,

ve kterém žijeme, nám vytváří obrovský prostor pro rozvoj. Důsledkem je to,

že se zamilovaný pár do slova a do písmene rozejde. Jejich cesty se rozejdou.

Mnohdy pomalu a nepozorovaně.

Najednou každý stojí na své vlastní cestě

a rozhlíží se, kdepak je ta partnerova.

Osamoceni, často i  ztraceni. Nezbývá nic

jiného než situaci přijmout a jít dál.

Nemusíme jít dál hned. Není špatné si na

chvíli sednout a  propuknout v  pláč. Ten

k tomu patří.

Je dobré cítit, že ve vás pořád něco hoří a že jste člověkem.

Plačte, kolik potřebujete.

Když ucítíte, že pláč už nepomáhá, utřete slzu, postavte se a  vyrazte dál.

Je to vaše cesta. A  dokonce i  to, co vypadá jako konec, je pouze začátek

něčeho nového. A  že to vypadá jako začátek něčeho horšího než toho, co

bylo předtím? Nevěšte hlavu. Tak prostě ty nové kapitoly začínají.

Nebojte se a kráčejte dál. Hojení probíhá a nový příběh začíná. Nikdo z nás

nemá tušení, co nabídne další strana našeho životního příběhu...

Já vím, bolest přetrvává bez ohledu na dobře míněné rady všech.

Dobrá zpráva je, že řešení existuje.

Řešením je přijmout to. Přijmout tu situaci, ty pocity, ten stav bolesti...

Jsme to my, kdo se v té situaci nachází. Jsou to naše pocity. Je to naše bolest.

Utíkat před tím... to nepomůže. To, že ránu nevidím, neznamená, že tam není.

Útěk odkládá bolest pouze do nevědomí. V  tom případě je otázkou času,

kdy začne prosakovat a  dělat opět neplechu. Chceme-li znovu prožívat

skutečné štěstí a nebát se být sami sebou, přijetí je tou cestou.

Je to jako mít velkou jizvu na tváři.

Můžu ji zakrývat. Můžu se za ni stydět. Můžu se zlobit na celý svět, že jsem

se zranil a mám ji tam.

13


Nebo se na ni můžu s láskou podívat a přijmout to, že je moje a že jsem to já.

Přijetí osvobozuje.

To se hodně lehce řekne a hodně těžce provede.

Sám jsem si tato moudrá slova opakoval celé ty měsíce.

Nepomáhala.

Jsou teda pravdivá? Je to řešení? Přijmout to?

Dnes vím, že je. Pro mě to řešení bylo. Před odjezdem jsem o tom ale silně

pochyboval.

„Stando, jsi spokojený?“ ptám se sám sebe.

„Nejsem. Trápím se,“ odpovídám si.

„Kdybys teď mohl dělat absolutně cokoli – co by to bylo?“

„Chtěl bych cestovat.“

„Opravdu? To je to, co bys teď chtěl ze všeho nejvíc?“

„Ano. Líbilo by se mi cestovat. Chtěl bych vypadnout. Chtěl bych vidět nová

místa, potkat zajímavé lidi.“

„A co ti v tom brání?“ pokračuji ve vnitřním dialogu.

„Jen tak cestovat se mi nechce. Nepotřebuji

dovolenou. Chci něco jiného. Něco zajímavého!

Například stopem kolem světa!“

„Stopem kolem světa?“

„Přesně! To by mě bavilo. To je dobrodružství na

celý život.“

Otevřel jsem notebook a zadal do Googlu „stopem kolem světa“. Hned jsem

viděl, že nejsem první, koho to napadlo. Proklikal jsem několik webů, blogů

a facebookových profilů.

Září 2015

14


„Tohle ale nejsem já,“ říkal jsem si a  prohlížel

další fotografie cestovatelů, kteří kolem světa

stopují. Jeden má dredy. Další vypadá jako

bezdomovec.

S  tím, co jsem viděl, jsem se vůbec neztotožnil. S  batohem jsem

cestoval na vysoké škole. Teď už mám rád svůj komfort. Rád spím

ve voňavé posteli. Nechci se na nikoho tlačit v  autobusu. Jízda

v  dalla-dalla v  tanzanském Dar es Salaamu před několika lety mi

stačila. Dnes preferuji auta a letadla. Také nemám žádné džíny na cestování.

Mám pouze obleky a košile.

„Mně by se líbilo cestovat stopem. Ale chtěl bych stopovat pouze hezká

auta, letadla a jachty. Jo, jo. To by se mi líbilo,“ usmál jsem se nad svým

nápadem.

Přemýšlel jsem dál...

Proč ne? Šlo by to? Jak to provést, abych stopoval pouze hezké dopravní

prostředky?

Bohatý člověk zná bohaté lidi. Kamarádí se spolu.

Co kdybych nestopoval s  palcem u  cesty, ale vždy bych požádal člověka,

u nějž jsem, aby mě propojil s někým dalším?

Myšlenky najednou začaly dávat smysl. Celý plán se přede mnou začínal

rýsovat.

Stačí stopnout jednoho bohatého člověka. Ten mě propojí s dalším bohatým

člověkem. A  ten s  dalším a  ten s  dalším. Nebudu to já, kdo bude udávat

směr, ale oni. Ať mě svezou kamkoli. Hlavně ať je to za někým, kdo mě

posune dál. Nemám směr. Cesta je mým cílem.

Myšlenky pokračovaly...

Když už mě někdo sveze, proč by mě nemohl i ubytovat? Bohatí lidé mají

velké domy a pokoje pro hosty. Žádné přespávání na gauči nebo ve spacáku

na zemi. Hezky nachystaný hostinský pokoj – to by se mi líbilo.

„Geniální!“ nadchl mě můj nápad.

15


Ptal jsem se sám sebe, co kdyby mně zavolal nějaký z  mých bohatších kamarádů a  řekl by: „Stando, mám u  sebe zrovna hosta. Cestuje kolem světa a potkává pouze bohaté a úspěšné lidi. V pohodě týpek. Slušný, čistý, zajímavý. Cestuje tak, že ho vždy někdo na pár dnů ubytuje a  posune dál. Teď je dva dny u mě. Řekl jsem si, že bych ho teď mohl hodit k tobě. Nech si ho u sebe den nebo dva a pak ho pošli dál. Borec je nenáročný. Přizpůsobí se tomu, co vyhovuje tobě...“? V případě, že by mi někdo takhle zavolal, souhlasil bych. Jsem pro každou srandu a pohostit pocestného je hezký projev lidskosti. Můj tok myšlenek nepřestával proudit... Takže to, co musím udělat, je pouze ten balvan rozkutálet a pak už to půjde samo. Budu potkávat jednoho bohatého člověka za druhým. Jeden mě spojí s  druhým, druhý s  třetím a  tak dál. Každý mě ubytuje na den, dva nebo i více. Pak mě spojí s některým ze svým kamarádů a hodí mě k němu. Pro hostitele by to neměla být žádná zátěž. Vždyť pořád někam cestují. Stále se s někým potkávají. A hned jsem se zamyslel i nad tím, co je důležité pro to, aby to fungovalo. Bohatí si nebudou předávat jen tak kohokoli. Baťůžkář s  dredy neuspěje. Tady zabodují moje košile s monogramem, kravaty a saka na míru. To určitě omezí jejich obavu ubytovat mě. Jak ale redukovat jejich obavu propojit mě s někým dalším?

Nemůžu být idiot.

Pravda. Pokud je bude čas

strávený se mnou bavit a  uvidí,

že i já jsem pro ně přínosem, rádi

mě odkážou na svoje známé.

16


Dobře. Nebudu idiot. Výzva přijata. Budu skvělým konverzačním partnerem

a každá chvíle strávená se mnou bude pro hostitele obohacením.

Celý nápad se mi líbil. Dávalo to smysl. Představa takového dobrodružství

mi dělala radost.

Záhy se nicméně dostavily pochybnosti.

To budu jen tak bezcílně putovat? Co je cílem? Není to jenom únik před

starostmi, které mám doma?

Proud myšlenek se opět nastartoval...

Nejde mi jen o  bezcílné putování. To, co mě čeká, je přece nepopsatelné

bohatství. Potkám zajímavé lidi. Budu mít nepředstavitelné zážitky.

Procestuji kus světa v podstatě zadarmo.

„No to jo,“ říkal jsem sám sobě, „ale chtělo by vytvořit tím něco a  vytěžit

z té příležitosti maximum!“

Bohatí lidé... zajímaví lidé... po celém světě... hodiny a  hodiny strávené

po jejich boku... krásná auta... letadla... velké domy... večírky... skvělé

jídlo... opalování na pláži...

Jak to jenom využít?

Nic mě nenapadalo...

Usmál jsem se nad svým originálním nápadem a  nechal ho být. Není to

první ani poslední nápad, který se mojí hlavou přehnal. Takových ještě

bude. A  navíc, na takovou cestu bych i  tak nemohl. Mám tady závazky.

Řídím firmu. Učím na univerzitě. Kalendář mám plný povinností na měsíce

dopředu.

No jo, možná v příštím životě...

Můj současný život mezitím pokračoval. Ráno vstávačka o půl sedmé.

Sprcha, snídaně a  už v  sedm třicet první porada. Celý den v  plném

nasazení a  večer kolem deváté jsem doma. Nestěžuji si. Baví mě to.

Firmu miluji. Mám ty nejúžasnější kolegy a udělal bych pro ně cokoli.

17


Nejsou to jenom kolegové. Jsou to i moji nejbližší přátelé. Nevyměnil

bych je.

Ale i  ten nejvíc vzrušující den se začne blížit ke konci. Slunce zapadne.

V kancelářích se zhasne a mnohdy zůstane svítit světlo jen v té mojí. Doma

mě nikdo nečeká, nemám důvod spěchat. Málokdy odcházím před devátou.

Výjimkou jsou večery, kdy jdu na společenské akce a různé firemní večírky

– ty jsou i  tak pořád jenom jinou formou pracovního nasazení. Druhou

výjimku představují večeře strávené ve společnosti princezen, které aspirují

na nově otevřenou pozici královny.

Žádná ale mou představu královny nesplňuje.

Jak zpívá Bruno Mars: „Beautiful girls, all over the world... I  could be

chasing but my time would be wasted... They got nothing on you, baby...

nothing on you, baby.“

Tenhle havajský zpěvák s výškou závodního žokeje vystihl moje myšlenky

doslova. Všechny holky srovnávám s Míšou a žádná ji nedokáže překonat.

Ta je moc vysoká. Tamta má velký zadek. Tato zase nemá žádné ambice.

Tahle má ambicí naopak moc...

18


Byl pátek a  já seděl v  kavárně na Antala Staška v  Praze nad svým

rawbioveganským dortem. Chia semínka mi zdobila mezizubní prostory,

ale mému bráchovi to určitě nevadilo.

Mám skvělého bratra.

Jelikož chodí po povrchu zemském o  pět let déle než já, jeho rady si vždy

beru k srdci. Období rivality máme za sebou a teď plníme vzájemnou roli

špičkových konzultantů v oborech podnikání, osobního života, manželství,

automobilismu a managementu. Jednoduše co je zrovna potřeba.

Už jsem mu i  odpustil jeho věčné „Proč se biješ?“ aneb techniku mučení,

kterou rozvinul kolem dvanáctého roku svého života a provozoval několik

let. Podstatou bylo chytnout moji ruku a praštit mě s ní do tváře. Opakované

údery doprovázel dotazem „Proč se biješ?“. Moc jsem neodpovídal, protože

moji mentální kapacitu zaměstnávalo rozhodování, jestli si dám v  ruku

v pěst nebo se profackuji.

Každopádně kombinace frustrace, přijatelné bolesti a  smíchu ve mně

zanechala hlubokou vzpomínku na dětství s bráchou.

Opět jsem zabořil vidličku do dortu a povídám: „Mám plán B. Víš, až už mě

všechno přestane bavit.“

„Povídej,“ odpověděl.

V několika větách jsem vysvětlil svůj nápad netradičního cestování. Pozorně

poslouchal a  pak pronesl: „To zní zajímavě. Ale není to škoda se jen tak

toulat? Neměl jsi větší ambice?“

Měl pravdu. Vždy jsem měl větší ambice.

Už několik let jsem si vždy na první stránku svého diáře napsal: Mým cílem

je vytvořit co nejvíce dobra pro co největší počet lidí.

Jestli se mi to dařilo, nebo ne, je vedlejší.

Když to všechno

zapadne do sebe

19


Důležité je, že jsem to vždy vnímal jako ústřední téma svého bytí. Byla to

pro mě odpověď na otázku, proč jsem tady, co je smyslem mého života.

Ondrův dotaz v  kombinaci s  uvědoměním si mého životního poslání

reagovaly explozivně jak draslík s vodou na hodině chemie.

Moje cestovatelská idea se rázem propojila se smyslem mého života.

Okamžitě jsem Ondrovi začal popisovat, co se mi honilo hlavou: „No jasně!

Už vím, jak to propojím! Poslouchej!“

Říkám: „Kdo má skutečnou možnost silně a  rychle ovlivňovat svět kolem

sebe? Jsou to bohatí lidé! Podnikatelé! Celebrity! Lidé, kteří mají peníze

a  moc na to, aby kolem sebe tvořili, cokoli si zamanou. Já znám osobně

několik lidí, kteří vzali svět do vlastních rukou a začali měnit věci, které se

jim nelíbily. Jsou to lidé, kteří využili svého postavení a  finančních zdrojů

k tomu, aby něco změnili. To jsou přesně lidé, kteří mě zajímají! To jsou lidé,

které chci potkávat!“

„Pokračuj dál. Kam tím směřuješ?“ ptal se Ondra.

„Budu stopovat bohaté lidi a  zjišťovat, jak se snaží změnit svět k  lepšímu!

Budu s  nimi dělat rozhovory – ne jen tak o  ničem, ale přesně půjdu po

tomto tématu: jak se bohatí lidé snaží pozitivně ovlivnit svět.“

A  pokračoval jsem: „Udělám to jako studii! Použiju metodologii

kvalitativních polostrukturovaných rozhovorů a  budu se snažit popsat

20


fenomén filantropie bohatých lidí. Budu postupovat metodou zakotvené teorie a vzorek vytvořím technikou sněhové koule. Představ si, jak užitečný může být vhled do této problematiky!“ Nadšením jsem mával rukama a můj hlas se šířil poloprázdnou kavárnou. „Je tolik neziskových organizací, tolik bojovníků za dobré věci, tolik lidí, kteří zasvěcují svůj život smysluplným a  důležitým projektům, které všechny potřebují peníze. Peníze filantropů a  boháčů, kteří chtějí pomáhat. Vzdělávání, medicína, výzkum, umění, pomoc lidem v  nouzi... Tolik finanční pomoci je potřeba. Představ si, kdybychom pochopili, jak bohatí lidé přemýšlejí! Mohli bychom pak ovlivňovat, kolik ze svého majetku darují! Mohli bychom zvýšit počet donátorů! Neskutečné množství peněz by se mohlo uvolnit do oběhu na pomáhající projekty!“ Srdce mi bušilo a já cítil totální nadšení z toho, jak do sebe všechno zapadalo. Jako kdybych právě zhmotnil všechna svá přání. Cestování. Check. Poznávání nových a  zajímavých lidí. Check. Minimální náklady. Check. Sladění s mým životním posláním. Check. Dobrodružství, na které se nezapomíná. Check. Restart po těch sračkách, co jsem absolvoval. Check.

O inkubaci nápadu

Inkubace, to ti je takový zajímavý fenomén v tvůrčím procesu. Je to

období, kdy se zdánlivě s nápadem nic neděje...ale děje. Celá idea

zraje, nevědomě se rozvíjí... až najednou nastává moment osvícení,

pochopení, aha zážitek neboli Archimédovo zvolání “Heuréka!”.

Když nad něčím přemýšlíme, není potřeba nalézt odpověď

okamžitě. V klidu můžeme myšlenku rozpracovat, nechat tak

a vrátit se k ní později. Nápad v době inkubace může sám

dozrát a my vůbec nemusíme tlačit na pilu.

Rozhovor s bráchou pokračoval. Probrali jsme nápad ze všech stran.

„Tak jo, tak mám alespoň plán B,“ usmál jsem se.

„Proč plán B?“ zeptal se Ondra.

„Tak pořád je prioritou firma!“

„Já si myslím, že tohle je tisíckrát lepší než firma.“ Ondra upil ze svého

bylinkového čaje a  pokračoval: „Jako promiň, ale s  touhle firmou svět

nedobydeš. Tohle může být pro tebe nejlepší zážitek v životě. Firmu, kterou

teď vedeš, můžeš znovu vybudovat kdykoli. Tahle cesta je ale něco úplně

nového. Nevěřím, že někdo někdy něco podobného udělal.“

Ondrova slova měla svou váhu.

Neopouštěl jsem kavárnu s  tím, že vyrážím na cestu. Opouštěl jsem ji ale

s pocitem nadšení, že někdy můžu něco podobného provést.

To nadšení se mě nepustilo několik nejbližších dnů a  výsledkem bylo,

že jsem se o  nápad podělil asi se sedmi kamarády. Pět z  nich patřilo do

kategorie „bohatých“, byl jsem proto zvědav, co si o tom myslí.

Mysleli si to, co já.

Že je to super nápad a že bych měl vyrazit.

Damn it! Brouk v hlavě byl zasazen a provrtával se stále hlouběji.

Každý rozhovor jenom víc a víc konkretizoval mou představu.

Plán B se mi opravdu líbil.

Řídím se jedním pravidlem. Když se mi něco honí hlavou, sdílím to s tím,

koho se to týká.

V  horizontu několika dnů jsem probral s  nejbližšími kolegy svoje hříšné

myšlenky. Přiznal jsem jim, že jsem firmě nevěrný a  že po nocích myslím

na plán B.

Chápali mě.

Byli mi oporou.

Podrželi mě.

22 Rozhodnutí už bylo pouze na mně. Na jedné straně stála možnost dobrodružství, na které nikdy nezapomenu. Na druhé ležel můj současný život. Relativně prediktabilní, pohodlný. Ale plný pochyb z důvodů nedávných nezdarů. Na obou stranách pomyslného seznamu pro a proti stálo množství důvodů. Proč vyrazit? Možnost poznat zajímavé lidi... ... a ptát se jich na věci, které mají smysl. Zážitek na celý život. Vidět svět z jiné perspektivy. Stopování samo o sobě – nikdy nevíš, co tě čeká. Příležitost udělat zajímavý výzkum a napsat disertační práci.

O validaci nápadu

Nemyslím si, že je nejlepší pouštět se do všeho bezhlavě. Znáte to, takový ten

postup - něco mě napadlo a okamžitě to udělám přesně dle svých představ.

Je to sice odvážné a dobrodružné, ale mnoho podnikatelů to stálo všechny

peníze a mnoho dobrodruhů to stálo život nebo zdraví. Věřím v odvahu

a věřím v dobrodružství. Ale také věřím ve validaci nápadu.

Moje validace nápadu proběhla skrze rozhovory s cílovou skupinou a ověření

mé domněnky, že bohatí jsou ochotni si pocestného předávat mezi sebou.

Zeptal jsem se pěti kamarádů, které za bohaté považuji a doptával se, jak

by k dané situaci přistoupil oni. Na základě jejich odpovědí jsem poupravil

a konkretizoval svůj plán. O validaci nápadů skvěle mluví Eric Ries v jeho knize

The Lean Startup. Chcete-li rozjet podnikání nebo vytvořit revoluční aplikaci

bez toho, abyste prodělali kalhoty, určitě po knize šáhněte.

23


Možnost lépe poznat sám sebe.

Cestování zdarma.

Proč nevyrazit?

Mám práci, kterou zbožňuji.

Vedu projekt, jímž žijí desítky lidí, a já tady chci být pro ně.

Navíc jsem sliboval nějaké výsledky a hodlám je dodržet.

Učím na univerzitě. Co bude s mojí výukou?

Přislíbil jsem účast na několika konferencích v nejbližším měsíci.

Co s mými věci? Dům, auta... Tady mám svůj domov.

A tak dál a tak dál.

Pravdou je, že žádný z  těchto důvodů zásadně neovlivnil mé rozhodnutí.

Skutečně klíčovou roli hrála úplně jiná myšlenka...

Věřím, že chceme-li ve svém životě něco změnit, nemůžeme čekat, že se to

změní samo.

Věřím v  osud a  věřím, že všechno vždy dopadne tak, jak má... Ale taky

věřím, že my sami jsme strůjcem vlastního štěstí.

Byl bych hloupý, kdybych se domníval, že pokud nechám všechno ve starých

kolejích, tak se něco změní. Že mé srdce roztaje. Že během jízdy stejnou

trasou do práce mě napadne světoborná myšlenka.

Já chci jít štěstí naproti.

24


Chci být jako pírko ve větru a  chci, aby mě vesmír zavál, kamkoli mě

zavanout má.

Nechci tlačit na pilu. Nechci křečovitě hledat lásku svého života. Nechci

nutně najít podnikatelskou příležitost, jíž dobudu svět.

Na to vlastně ani nemám sílu.

Neúspěchy posledního období mě srazily na kolena.

Ale přestože se cítím na dně, pořád mám sílu povyskočit a nechat proud, ať

udělá svou práci.

Pokud mě dnešek netěší, jsem to jenom já, kdo může změnit zítřek.

Vím, že chci změnu.

Nechci doufat, že přijde zvenčí.

To bych taky mohl doufat do konce života.

Jsem rozhodnutý.

Vyrazím na cestu.

Plán je jasný.

Cestuji po světě stopem.

Stopuji pouze bohaté lidi.

Bohaté v každém smyslu.

Mým cílem je zjistit, jak bohatí lidé přemýšlejí a jak se snaží svět pozitivně

ovlivňovat.

Celý projekt pojmenuji „Richhike“. Je to hra se slovy. Anglické „hitchhike“

znamená stopovat a „rich“ znamená bohatý. To, co dělám, je „richhike“ a já

jsem „richhiker“. Stopuji bohaté. Doména byla volná a  já si nechal udělat

jednoduchý web, ať mám kam psát své články z cest.

Jak to tedy

provedu

25


Jak ale vyrazit?

Musím si domluvit prvního člověka, který bude ochoten mě vyzvednout

v Brně a hodit mě ke komukoli se rozhodne.

Ten někdo další by mě měl ubytovat, odpovědět na mé otázky a předat mě

někomu dalšímu.

A tak dále.

Pravidla mám laxní. Můžu setrvat na jednom místě tak dlouho, jak bude

potřeba. Ať mě klidně Londýňan hodí k Londýňanovi. Domnívám se ale, že

některý z Londýňanů brzy někam pojede, a já můžu jet s ním. Možná vyrazí

autem na sever nebo taky letadlem na jih či lodí po Temži.

Rád se přidám jakýmkoli směrem.

Nevím, jak to půjde. Uvidím.

Určitě to bude sranda.

Jak dlouho budu cestovat?

Nevím.

Tak dlouho, jak se mi bude chtít. Možná mě to bude bavit týden, možná

měsíc, možná rok.

A možná taky skončím pozítří a budu rodičům klepat na dveře, protože svoje

současné bydlení si nehodlám držet. Možná se dostanu do Norska a  tam

najdu modrookou blondýnu a zůstanu na věky věků v Norském království.

Jsem otevřený všem náhodám. Serendipito, čiň se.

Jednoduše chci, aby všechno dopadlo tak, jak má.

Nechci utratit ani korunu.

Jsem stopař. Stopaři za jízdu neplatí.

Jsem pocestný. Hlavu složím, kde mi bude nabídnuto. Pozřu, co přede mě

bude položeno.

Hloupý nejsem. Snad budou moje hostitele konverzace se mnou bavit.

Chovat se taky umím. Věřím, že ostudu neudělám.

Už jenom vyrazit.

26


S kolegy jsem naplánoval předání kompetencí.

Pronajal jsem dům.

Dal jsem na prodej svoje milovaná auta.

Podepsal jsem rozvodové papíry.

Zbavil jsem se všech podílů ve firmách.

Opustil jsem představenstva, dozorčí rady a jednatelské pozice.

Zrušil jsem většinu své výuky na univerzitě.

Všechny své věci jsem dal do krabic a ty naskládal do sklepa.

Vše, co jsem potřeboval na cestu, jsem zabalil do jednoho kufru a tašky přes

rameno.

Poslední noc v mém bytě byla zvláštní.

Stěny prázdné.

Skříně prázdné. I přesto, že do nich nebylo vidět, jsem z nich tu prázdnotu

cítil.

Nemohl jsem usnout.

Opouštěl jsem svůj současný život.

Nevěděl jsem, kdy se vrátím ani jak se vrátím. Vrátím se vůbec?

Od zítřka nemám domov.

Cestu mám naplánovanou na tři dny dopředu. Vím, kdo mě veze zítra, a vím,

za kým mě veze. A vím, že ta druhá osoba už má taky někoho domluveného.

Tam můj plán končí.

Můj život má výhled na tři dny dopředu.

Pak už nic. Absolutně nic. Žádný závazek. Žádný řádek v diáři. Nevím, kde

budu za týden. Nevím, kde budu na Vánoce.

Říká se, že absolutní mír zažijete až v momentě smrti.

Život v někollika

krabicích

27


Já teď zažíval absolutní svobodu. Mohl jsem všechno. Ale zároveň bylo přede mnou velké nic. Mlha. Tma. Představte si situaci: začíná film a vy znáte pouze jeho název. Sedíte v  kině a  sledujete vždy pouze daný moment. Vidíte obraz. Slyšíte zvuky. Vnímáte pouze to, co se odehrává teď. Nevíte, co bude za chvíli. Nevíte, jak vypadá scénář ani co se bude dít. Já jsem napsal námět, ale Bůh je scénáristou i režisérem. Sebe jsem obsadil do hlavní role. Scénář jsem nečetl. Nevím, jak moje postava dopadne. Nevím, jestli se zamiluje, nebo zahyne. Nevím, jestli skončí jako miliardář, nebo jako chudák. Nevím, jestli se vrátí zpátky, nebo zůstane tam, kde se mu zalíbí... Vím jenom, že to bude dobrodružství.

Bůh nebo vesmír?

Bůh, vesmír, osud, energie nebo říkejte tomu jakkoliv chcete. Jednoduše to

něco, čemu ještě nerozumíme ale cítíme že to existuje ale fyzika to ještě

nedokázala popsat. Vždy jsem říkal, že nejsem náboženským člověkem,

ale spirituálním člověkem. Vyrostl jsem v  ateistické rodině a  filosofie

i religionistika mě uchvátili již v mladém věku. Vždy jsem pátral po podstatě

věcí. Jaký je smysl lidského života? Jak funguje vesmír? Existuje Bůh? Jak tohle

všechno vzniklo? Proč jsme tady? Vždy jsem měl více otázek než odpovědí.

Pořád jich mám. Alláh, Buddha, Ježíš, Krišna, Jahve... Které náboženství se

neplete? Myslím si, že se pletou všechny a zároveň si myslím, že všechny mají

pravdu. Já věřím v něco co je všude a je součástí všeho. To je moje představa

Boha a blízká všem náboženstvím. A proto ji budu pro zjednodušení říkat

“vesmír”. Všichni tomu rozumí a snad se nikdo neurazí. A kdo se chce urazit,

tak ať se urazí :)

28


• MacBook

• iPhone

• GoPro kamera

• Fotoaparát

• Diktafon

• Samozřejmě všechny nabíječky

• Sluchátka...miluju svoje Bose sluchátka

• Stodvacetiosmigigovou flešku na fotky a videa

• Cestovní pas

• Očkovací průkaz

• Švýcarský nůž

• Zápisník a pero

• Sedm košil, z toho pět bílých

• Troje chinos kalhoty. Šedomodré, modré a tmavomodré.

• Dvě vesty. Překvapivě praktický kus oděvu.

• Jedno sako, které ladí ke všem kalhotám i košilím.

• Tři kravaty

• Tři trička (co kdybych skončil na jachtě)

• Kraťasy na koupání (kdybych z té jachty chtěl skákat do vody)

• Kraťasy na běhaní (sport spojuje...i s milionáři)

• Kraťasy na běžné nošení (když bude horko, ale já pořád budu vypadat smart)

• Tenisky (abych nesportoval bos)

• Žabky (obuv, ne malé žáby)

• Tmavohnědé boty

• Světlehnědé boty

• Tmavohnědý pásek

• Světlehnědý pásek

• Tmavohnědo-světlohnědá příruční taška

• Osm bílých nátělníků (nemusím se potit zrovna rovnou do košile)

• Osmero trenýrek značky, kterou nosím ne proto, že ji propaguje Bustin Jieber.

• Třináct párů ponožek...protože třináct...

• Šála (praktický zdroj tepla i skvělý doplněk)

• Kostkované pyžamo

• Ručník - malý, i tak ho potřebovat nebudu

• Základní drogerii

Co jsem si sbalil na cestu?

Pozor, seznam obsahuje product placement.

Zmiňované firmy mohou zaslat odměnu za propagaci na: 1948307031/0800

29


Kryštof Kolumbus prý jednou řekl: „Nikdy nepřekonáš oceán, když se budeš

bát, že ztratíš břeh z dohledu.“

Souhlasím.

Já ten oceán překonat chtěl. Chtěl jsem vidět, co je dál. Chtěl jsem opustit

všednost každodennosti a chtěl jsem objevit místa, která ještě nikdo nikdy

neobjevil.

Strach z neznámého jsem cítil po celém těle.

Ležel jsem v posteli a koukal na prázdnou bílou zeď. Za oknem jsem slyšel

projíždějící tramvaj.

Bál jsem se.

Bál jsem se všechno opustit.

Srdce jsem měl sevřené a v koutku oka slzu.

Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a přijal to neznámo, které mě čeká.

Ať mě vesmír dostane tam, kam se mám dostat. Ať potkám lidi, které mám

potkat. Ať se naučím to, co se mám naučit.

V 5:45 budík.

Venku byla ještě tma.

Zdeněk měl dorazit přesně za hodinu.

Po měsících depresivních rán jsem se poprvé probouzel se skutečným

nadšením.

Museli jsme vyrazit brzo, protože v deset hodin jsem učil poslední lekci na Newton

College v  Praze. Výuka byla jediná povinnost, kterou jsem si ponechal. Učení

miluju a tuhle školu mám opravdu rád. Čekala mě poslední hodina, kterou jsem

měl odučit fyzicky. Všechny další již byly naplánované jako telekonferenční hovor.

První den

30



Přesně patnáct minut před sedmou hodinou se ozvaly Zdeňkovy italské

koně, které zaparkoval před domem.

Maserati Ghibli bylo připravené stát se mým prvním stopnutým vozem.

Tohle auto světlehnědé barvy je natolik nenápadné,

že člověk neznalý významu trojzubce na kapotě

neodhadne, že jeho cena přesahuje hodnotu

průměrného třípokojového brněnského bytu.

Naložili jsme bagáž, nasedli a vyrazili směr Praha.

Sbohem, Brno. Možná napořád.

Zdeňka znám několik let.

Je to skvělý člověk se srdcem na správném místě.

Poprvé jsem ho potkal, když jsem ještě vlastnil krejčovství Galard. Objevil

se u nás u příležitosti představení nové řady látek s fragmenty diamantů

od firmy Scabal. Ten večer měli u  nás zákazníci poprvé možnost si

oblek z této látky objednat, a to za cenu ne úplně symbolickou – 99 tisíc

korun českých. Jako první se pro něj rozhodl právě Zdeněk a  já jsem

od té chvíle věděl, že tento zákazník si zaslouží péči a pozornost přímo

od majitele. V té době jsem ještě netušil, v jaké přátelství se náš vztah

vyvine. Dnes už je toho hodně, co jsme spolu zažili. Proháněli jsme se

městem v jeho červeném ferrari nebo na závodní dráze v motokárách.

Já konzultoval své podnikatelské plány s ním a on ty své se mnou. Věděl

jsem, že je to hodný člověk, na něhož je spolehnutí. Jakmile jsem začal

realizovat myšlenku mého richhikingu, věděl jsem, že on bude pro

začátek ideální.

Domluvil jsem si s ním schůzku asi dva týdny před odjezdem.

Seděli jsme v relativně novém baru v centru Brna. Nově ale nevypadal. Snahu

ušetřit na všem označovali termínem „skandinávský design“. Hipsterství

bylo všude kolem nás. S obyčejným jednotýdenním porostem na tváři jsem

mezi místní lumbersexuály opravdu nezapadl.

32


Zdeněk řídil, a tak si objednal pouze espreso.

Já jsem dal na doporučení číšnice a poručil si Club Maté.

Chutná to jako ledový čaj, stojí to jako míchaný drink, říkám si. Tenhle klub

skutečně mate.

První minuty patřily sdílení nejaktuálnějších novinek z našich životů. Pak

jsem rovnou přešel k  popisu mých velkolepých cestovatelských plánů.

Pozoruje nadšení z  mého nápadu ve Zdeňkově tváři odhodlal jsem se

vyslovit své přání.

„Zdeňku,“ říkám mu, „rád bych se tě zeptal, jestli bys byl ochoten být

mým prvním stopem. Víš, tvoje ferrari bude na zahájení cesty to absolutně

nejlepší.“

Zdeněk bez zaváhání odpověděl: „Není problém. Kdy chceš vyrazit?“

Ani jsem nedoufal, že to půjde tak hladce. Dovysvětlil jsem mu veškeré

detaily a  po dvou hodinách jsme odcházeli. Týpek v  hubených džínách si

zrovna fotil svoje kapučíno, zatímco dáma u  vedlejšího stolu erudovaně

hovořila o své lásce k režisérovi norské provenience.

Druhý den mi zvoní telefon.

Ozve se Zdeněk.

Skleslým hlasem povídá: „Stando, promiň, ale já z toho nemám dobrý pocit.

Víš, já do Prahy ve ferrari nejezdím.“

Trochu mi zatrnulo. Že bych skončil dřív, než jsem začal?

Napjatě jsem poslouchal dál.

„Víš, najednou bych byl v tom tvém projektu někým, kým nejsem.“

Co to znamená? Kam tím směřuje? ptal jsem se sám sebe. Sevřel se mi

žaludek. Stál jsem uprostřed obýváku a ucho se mi potilo na displej.

Zdeněk pokračoval: „Můžu tě tam odvést v maserati?“

Jízda na emoční horské dráze pokračovala. Do telefonu jsem mlčel, ale můj

vnitřní svět zažíval všechny známé emoce.

„Halo? Může být?“ ozval se opět Zdeněk.

„Jasně že může,“ odvětil jsem. A ze srdce mi spadl kámen.

33


Několik minut jsme ještě pokračovali v hovoru. Vyptával jsem se ho trochu

víc na důvody jeho rozhodnutí, i  když jsem se prvních pár vět dokázal

soustředit pouze na to, že je situace zachráněna. Až po chvíli jsem se mohl

opět koncentrovat na Zdeňkova slova a pochopit, proč je pro něho důležité

nehrát žádnou show. Zdeněk totiž žádnou show nikdy nehraje. Žije si svůj

život přesně tak, jak si ho žít chce. Věci, které má, auta, jimiž jezdí, místa,

která navštěvuje... to všechno má kvůli sobě. Ne proto, aby ho ostatní

obdivovali, ne proto, aby byl středem pozornosti. Má je jednoduše proto, že

si je přál pro své potěšení. Pro radost z jízdy. Pro vášeň, která z toho všeho

srší.

Cesta z Brna do Prahy trvá přibližně dvě hodiny. Měli jsme časovou rezervu

a stodvacetikilometrovou rychlostí jsme se přibližovali k hlavnímu městu.

Ptám se Zdeňka: „Proč jsi vlastně zvolil zrovna tento model?“

„Ferrari California,“ povídá, „je naplněním mého snu. Je to vůz, po kterém

jsem toužil, a splnil jsem si tak jedno ze svých přání. Maserati Ghibli mám

jako praktický vůz na dlouhé trasy. Víš, ve stejné cenové kategorii si můžeš

pořídit i  značky jako Audi, BMW, Mercedes nebo Jaguar. Ale já chtěl spíš

něco originálnějšího, něco, čeho nejsou plné silnice. A  pak na zimu a  do

bláta mám ještě jeep...“

No jo no. Chápavě jsem přikyvoval a  prstem jsem vrtal do výdechu

klimatizace.

„Víš, důležité je si uvědomit, že každého dělá šťastným něco jiného.

Proto platí, že peníze tě neudělají šťastným. Můžeš si za ně ale koupit

mnoho věcí, které tě šťastným udělají. Někdo procestuje svět, někdo si koupí

hodinky za milion, někdo ho daruje na charitu. A každý bude vysmátý od

ucha k uchu.

V žádném případě ale nemůžeš říct, že jeden z nich bude šťastnější než ten

druhý.“

34


Souhlasil jsem a řekl: „Víš, přijde mi, že naše současná generace je posedlá

hledáním štěstí. Hledáme ho všude. Někdo ho vidí v úspěchu a práci obětuje

všechno. Jiní jej zase hledají v knihách a ztratí kontakt s realitou. Další ho

hledá ve vztahu a ztratí kontakt sám se sebou.“

„Jo, jo. Souhlas. Hlavně s tím, že například i knihy jsou dobrý sluha, ale zlý

pán.“

„Jak to myslíš?“ zajímalo mě.

„Mluvím hlavně o té celé inspirativně-ezoterické literatuře, která ti předkládá

pravdu o  světě a  nevím o  čem všem. Je to s  ní jako s  léky. V  určitých

momentech pomůže, ale bezmezně následovat autory jako mesiáše je spíše

na škodu.

Všichni dobře známe lidi posedlé hlubokými myšlenkami...

Ať zvedne ruku ten, kterému se neobjeví na facebookové zdi alespoň jeden

inspirativní citát denně.

Inspirace je nádherný element, který je v životě potřeba. Je to s ní ale jako

s kořením: díky bohu za něho, ale pořád platí, že všeho s mírou. Udělat si

skořicovou kůru s kardamomem, tak se z toho nenajíš. Stejně tak je hloupost

řídit svůj život podle slov druhých.

Důležité je hledat pravdu.

Neustále pátrat.

Nesmířit se s tím, že takhle to je, a amen.

Nic nepřineslo světu více neštěstí než lidé, kteří byli přesvědčení o své jediné

pravdě.“

Tak moudře pravil Zdeněk.

Proto hledám i já.

Mnoho moudrých lidí jsem už potkal, mnoho knih přečetl...

... nic se ale nevyrovná vlastní zkušenosti.

35


Bylo zhruba osm ráno a  my měli za sebou polovinu cesty. Vytáhl jsem

zápisník, zapnul diktafon a začal jsem klást pečlivě nachystané dotazy.

Měl jsem připravených několik klíčových otázek, které vždy tvořily kostru

mých rozhovorů. Jak se dialog rozvíjel, přidával jsem další a  další otázky,

které v daný moment dávaly smysl.

Základ byl pokaždé stejný:

Jak bys popsal sám sebe?

Jak bys popsal vztah mezi bohatstvím a štěstím?

Jak peníze ovlivnily tvůj život?

Co dělá šťastným tebe?

Jakou změnu bys rád viděl ve světě?

Jak se ty osobně snažíš ovlivňovat svět kolem sebe?

Kdybys mohl se světem sdílet kteroukoli myšlenku, jaká by to byla?

Každého hostitele jsem se ptal na tyto otázky. Vždy jsem ale využil hodiny

a hodiny společně stráveného času k tomu, abych se ptal i na věci, v nichž je

daný člověk expertem.

Zdeněk je osobou, jež se pohybuje v oblasti technologií a investic. Zabrousili

jsme proto i k tématu jeho technologických vizí blízké budoucnosti. Osobně

se totiž domnívám, že úspěch mnohdy zaznamenají právě ti lidé, kteří umějí

odhadnout trendy nejbližších let a umístí do nich své podnikání.

„Jaké nejvýraznější změny můžeme očekávat v blízké budoucnosti?“ zeptal

jsem se.

Zdeněk se rozmluvil. Povídal mi o  svých vizích autonomního řízení

a  o  elektrických automobilech. Mluvil o  rozvoji obnovitelných zdrojů

energie a o internetu věcí.

„Internet of things, to je záležitost několika let. Všechno bude propojeno.

Dům, lednička, televize, osvětlení, auto, mobil... A to je jenom začátek. Náš

dům bude vědět, kde se zrovna nacházíme a  kdy má začít topit. Kapitola

sama o sobě je například zdraví. Brzo budeme v real time monitorovat naše

tělesné funkce a  informace budou okamžitě vyhodnocovány. Lékař bude

36




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.