načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak jsem sloužil filmu - Jan Hovorka

Jak jsem sloužil filmu

Elektronická kniha: Jak jsem sloužil filmu
Autor:

Karlovarské filmové dění a festivalová atmosféra “zlatých šedesátých” daly vzniknout osobnostem a nezapomenutelným dílům nové vlny československého filmu. Jak to chodilo tenkrát, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 115
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Karlovarské filmové dění a festivalová atmosféra “zlatých šedesátých” daly vzniknout osobnostem a nezapomenutelným dílům nové vlny československého filmu. Jak to chodilo tenkrát, když Karlovy Vary byly ještě malým městem za železnou oponou, a vlastně i jediným oknem do velkého světa velkého filmu? V šesti rozhovorech vypráví jeden z hlavních aktérů, exředitel MFF Karlovy Vary v letech 1960 - 1968, PhDr. Ladislav Kachtík.

Zařazeno v kategoriích
Jan Hovorka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JAK JSEM SLOUŽIL FILMU

Jan Hovorka


Jan Hovorka

JAK JSEM SLOUŽIL FILMU

Pět rozhovorů (a jeden navíc) s ředitelem pěti ročníků

Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary

v období „zlatých šedesátých“

PhDr. Ladislavem Kachtíkem

12.–16. MFF Karlovy Vary

1960–1968


copyright © Jan Hovorka

Jak jsem sloužil filmu

Grafická úprava obálky Dagmar Wankowska

Použité fotografie z archivu PhDr. Ladislava Kachtíka

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Palmknihy s.r.o.

První elektronické vydání,

Praha 2016

ISBN 978-80-7486-211-3 (pdf)


MÍSTO TITULKŮ

(Prolog)

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech proběhl v roce 2015

popadesáté. Je pěkné, když se věci pravidelně opakují. Připomíná to

jist otu ročních období. Na rozdíl od těch se však můžeme k festivalům

vracet, listovat v nich jako v albech, vzpomínat a připomínat si. Pouštět

si prostě znovu ty staré dobré filmy. Ano, jde o film, tak jaké jiné

médium bychom si měli představit, nebo zvolit, k zachycení toku času

a ubíhajících let? A taky jejich proměn a změn, posouvání, vývoje

a smyček, záběrů, střihů, truchlivých scén, vtipných scének, prostřihů,

panoramat, mrtvolek a point doby? Byly v ní zachycené tragédie

i romantika, kariéry, pády, vítězství, podlosti, radosti, začátky, konce...

To be continued...

Filmů a slavnostních hostů, jakož i turistů se stany a baťůžky, prostě

filmových profesionálů i nadšenců, rok od roku v Karlových Varech

přibývá. Ubývá však očitých a autentických svědků doby, velkých

a slavných událostí letních nocí. Dokonce ani filmy samé nejsou

dokonale stabilním a hodnověrným svědectvím, z hlediska výpovědi

o době, kdy vznikaly, témat, kterými se zabývaly, diskuzí, které vyvolaly.

Takový snímek Stalingradskaja bitva, v roce 1949 vítězný, by dnes, ale

už třeba o pět, deset, patnáct let po premiéře, jen těžko uspěl.

Rozmarné léto naopak dodnes vyvolá (nejen) v pamětníkovi vzpomínku

na atmosféru oné, čímsi slunečným ozářené doby, vrcholící v časném

létě 1968. Nikoli přímo vlastním obsahem, samozřejmě, jde o ztvárněné

dílo sui temporis – rokem, kdy přišel na svět.

Současný informační prostor, především v podobě audiovizuálně

multimediální, činí dostupným cokoli. Od tajných dokumentů po

ztvárněné sny a vjemy. Blízko je doba, kdy patrně nahradí realitu, i její

potřebu – být v něm je a bude ještě příjemnější, pohodlnější,

nekonečné.

Jakou to má souvislost s karlovarskými festivaly „zlatých šedesátých“?

Skrze filmy se v totalitním režimu lidé dozvídali, jak to vypadá venku, na


Západ od nás. Vytvářeli si obraz vzdálené reality, snili sny. Koncem

padesátých let už trochu začaly povolovat okovy, dráty a řetězy, kromě

schématických či kýčovitých filmů, vyhotovených v rámci politických

zadání, se objevovaly i snímky, přinášející závany velkého a barevného

světa, lidských dramat v jiném prostředí a s jiným koncem, než bylo

možné očekávat doma.

A naději.

Film je, jak známo, velká iluze. Filmová tvorba, přesněji kinematografie

jako obor činnosti, ale není snění. Je to průmysl a tvrdý byznys. Bez

ohl edu na režim a politickou situaci, potřebuje odpovídající podmínky

a zdroje. Technika, prostory, energie a další náklady (výrobní a tvůrčí)

vyžadují obrovské investice. Bylo tomu tak ostatně vždycky.

V poválečném, znárodněném, zestátněném a později již systémově

socialistickém filmu, když karlovarské a jiné filmové festivaly za

železnou oponou začínaly, šlo také samozřejmě a především o peníze.

Potřebovaly je agitky i kýče. Tím složitější bylo získat je pro projekty,

které z hlediska uměleckého něco znamenaly, ale už tím, tvůrčí

myšlenkou, byly podezřelé.

Státní rozpočet na základní finance pro původní tvorbu pamatoval

a přiděloval je skrze příslušnou kapitolu, v gesci ministerstva kultury,

především hlavnímu výrobci – Československému (státnímu) filmu,

res p. Filmovému studiu Barrandov, pokud šlo o filmy hrané, které se

mohly účastnit festivalů a přehlídek. Stejně jako jinde ve světě ale bylo

možné nabídnout v tomto oboru vlastní produkci a další (směnné

a směnitelné) hodnoty k obchodování. Prostě zajistit, aby si film dokázal

získat prostředky mimo (nebo nad) státní rozpočet, vydělat na sebe.

Nabídnout zahraničním, tehdy kapitalistickým, soukromým

producentům něco, za co rádi zaplatili. Ve státním filmu to byly jednak

výrobní kapacity za dohodnutou cenu, technologie, servis, a hlavně byl

tehdy, přes politické, vojenské a ideové bariéry, také zájem o tvůrčí

práci českých a slovenských umělců: nabízet bylo možné náměty,

scénáře, architekty, výtvarníky, skladatele, a režijní realizaci, občas

i herce, kaskadéry, rekvizity či historický vozový park. Dnes bychom

řekli produkční zajištění, kreativce a jejich profesionální výkon.

Díky inspiracím z ciziny, občas uváděným dílům nových vln a směrů,

jiných témat a umělecky originálně pojatých původních námětů,


dostávali českoslovenští umělci a studenti uměleckých škol koncem

padesátých a během „zlatých“ šedesátých let podněty pro tvorbu

vlastní. Jejím zdrojem, dodavatelem, případně zprostředkovatelem, byl

tehdy státní podnik Čs. filmexport (dále FEX). Dodával jak filmy do

běžné československé kinodistribuce, tak občas dovážel tituly běžně

neuváděné, případně zakázané, pro informaci půjčované do klubů a na

odborná pracoviště, samozřejmě současně pro kontrolu, povolení

a atraktivitu pak na vysoká politická místa. Ke studentům se někdy

dostaly na školních projekcích FAMU.

Ty vybrané, oficiálně nezamítnuté a náležitě právně ošetřené se pak

promítaly na festivalech, s největším zájmem a mediální pozorností na

karlovarském mezinárodním (bylo jich v tehdejší ČSSR víc a na různých

místech). Neobvyklé, a jaksi nečekaně navíc bylo, že se v Karlových

Varech už tehdy československým filmovým nadšencům osobně

představily osobnosti, které znali dosud převážně jen z doslechu

a zahraničních zdrojů, Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy, případně

zahraničních magazínů zaslaných příbuznými a uniklých cenzuře zásilek,

nebo domácích, silně cenzurovaných časopisů a černobílé televize,

pohříchu teprve začínající.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech byl tehdy jediný

v socialistickém bloku akcí kategorie A, na které mířila každoročně

nejlepší díla evropské i světové kinematografie. Úspěch na „áčkovém“

festivalu znamenal úspěch mezinárodní, umělecký a zpravidla

i obchodní.

A tak se díky rozšiřujícím se možnostem poznávání zahraniční tvorby

pozvolna čeřila hladina filmového uměleckého dění, ze které se

postupně nořila a zvedla pověstná a opěvovaná, tak často vzpomínaná

„Československá nová vlna“ v hraném a dokumentárním filmu.

Vnímána je později spíš nikoli jako fenomén, přinášející něco nám,

poněkud z hlediska uměleckého vývoje a avantgard ochuzeným

a v bezbranném stádu mlčícím, ale fenomén, který jsme my přinesli

světu, čímž jsme ho obohatili. Snad tomu i tak bylo.

Filmy nové vlny jsou nezapomenutelné, každý si vybaví, kdy viděl

snímky Černý Petr, Sedmikrásky, Ostře sledované vlaky, O slavnosti

a hostech... Ale málokdo už si přesně a současně vybaví, kdo byl

autorem námětu či předlohy, napsal scénář, vytvořil kostýmy a výpravu,

stál za kamerou. A už vůbec nikdo si nevybaví, kdo ty filmy poslal do


vý roby, kdo na ně sehnal peníze, kdo je prodal do zahraničí, dovezl na

festivaly, zajistil dílu, autorům, hercům mediální prezentaci, PR

podporu a propagaci. Možná to už ani není důležité, s odstupem času

jsou ale některé souvislosti prostě zajímavé.

Nebo ještě zajímavější.

(Nemůžeme na tomto místě nepoznamenat, že jako velmi

nespravedlivé vnímáme případy, kdy je nezapomenutelně umístěn

v dějinách ten, kdo určitý film z titulu moci a blbého, dnes leckdy již

nesrozumitelného důvodu, zakázal.)

V dekádě 1958 – 68 vedl přípravy a od roku 1960 přímo v pozici ředitele

MFF v Karlových Varech tehdejší obchodní ředitel Československého

filmexportu (FEX) Ladislav Kachtík. V rámci povinností a této funkce

jezdil na nejdůležitější zahraniční festivaly, sledoval prestižní přehlídky,

vybíral filmy na prezentaci československé tvorby, vyjednával o nákupu

atraktivních titulů (nakoupil například všechny díly Vinnetoua), nabízel

a prodával československou produkci, práci předních tvůrců (Karla

Zemana, Martina Friče, Karla Kachyni, Františka Vláčila a pak dalších).

Pořádal Týdny čs. filmu v mnoha městech a zemích, kde se prezentovaly

aktuálně vytvořené filmy, ale i herci a režiséři, staral se o festivaly

a přehlídky v našich kinech.

Na domácí tvorbu filmů, které by bylo možné poslat do mezinárodních

a zahraničních soutěží, musel sehnat peníze. Ale hlavně musel vybrat

takové, které měly šanci v konkurenci a srovnání obstát. Jako jeden

z mála dovedl rozlišovat, co je odpovídající pro tuto úroveň, a co (již,

ještě) ne. Nebylo možné řídit se jen jednoznačným politickým zadáním.

Nešlo dokonce ani primárně a jenom o umělecký dojem, ale ryze

obchodní parametry, úspěch na trhu. Dobré a ještě lepší filmy se točily

všude – uspěl ten, kdo ty vlastní prodal ostatním.

Novopečený ředitel MFF KV, a současně ředitel, později náměstek

a obchodní ředitel FEX, se vyznal. Uměl zajistit práci v zahraničních

produkcích kameramanům (prvním byl Miroslav Ondříček), scénáristům

(Pavel Juráček, Miloš Forman), dokonce celým štábům. Uměl uvést

začínající umělce – režiséry, scénáristy i herce – na mezinárodní scénu.


Uměl sehnat vysoce kvalitní filmový materiál, partnery pro koprodukci,

podmínky pro pobyt. Zajistit a ochránit práva, vypracovat smlouvy,

smlouvat.

Filmový materiál bylo možné považovat za strategickou surovinu, pro

zahraniční prezentace a byznys připadal v úvahu pouze EASTMAN

COLOR. Jeho výrobce nebylo jednoduché ani oslovit, ani získat. Velmi

tehdy pomohl zprostředkovat nákup této suroviny Gene Deitch,

Američan se zvláštním příběhem, který se usadil v Praze. Ladislav

Kachtík měl dost práce vysvětlit zpravodajským složkám, že jiná

možnost není, že Deitch pravděpodobně není agent nepřátelské

rozvědky, nehodlá mít styky s disidenty, a tak za něj poskytnout garanci

státobezpečnostním složkám, které pochopitelně mezinárodní styky

i v oblasti kinematografie bedlivě sledovaly (činily tak ostatně všechny

tajné a zpravodajské služby na světě, filmová diplomacie a obchod

bývaly skvělým krytím pro kde co a kde koho).

Ladislav Kachtík uvedl mnoho tvůrců na mezinárodní scénu v pravém

smyslu tohoto vyjádření. Představoval je producentům a agentům.

Zařizoval jim účast na festivalech, studiím peníze na filmové projekty,

z rozpočtu státu i z mezistátních barterů, režisérům smlouvy,

scénáristům tvůrčí pobyty, herečkám šaty, aby se mohly projít po

červeném koberci aspoň jednou v životě, byť v róbě z barrandovského

fundusu. Řada našich nejlepších filmařů by měla možná na jeho podíl

na vlastním úspěchu vzpomenout s respektem, někteří s vděkem

a úctou. To je na každém z nich.

Ladislav Kachtík měl pozici odpovídající podmínkám a požadavkům

doby. Přijímal je. Musel se podřizovat těm, které stanovovala tehdejší

(nebo jindy jiná) linie strany, nomenklatura, tajemníci a referenti, různá

oddělní Státní bezpečnosti a vojenské rozvědky. Dělal to bez zjevného

odporu, členem KSČ ostatně, jako většina zaměstnanců čs. filmu,

včetně umělců, byl. Chtěl-li obstát doma, musel předjímat problémy,

žehlit průšvihy i vyhovovat. Jistě nepatřil k disidentům

a revolucionářům. Na to byla jeho povaha příliš hanácká a práce

obchodníka příliš pevně svázaná se systémy a režimy – na jedné straně

s domácím, socialistickým, na druhé sobchodněartnerským,


kapitalistickým. Uspět v obou chtělo docela fištrón.

Ten ale Ladislavu Kachtíkovi nikdy nechyběl. Jako rodák z žírné a klidné

Hané, na kterou nikdy nezapomněl a nese ji v sobě, byl klidný, rozvážný,

v žírnosti si libující. Uměl smlouvat s obchodními partnery, nadřízenými

i s osudem. Uměl vybrat nabízená nebo žádaná díla, jejich tvůrce,

zajistit výhodné podmínky pro jednání i úspěch, skvělé občerstvení

i společnost. Uměl obchodovat.

Intermezzo

Pro kariéru, složenou z nelehkých situací, nutnosti okamžitého

rozhodování a pevných nervů, byl ostatně dobře vybaven. V mládí

prošel výcvikem a kurzem pro příslušníky vojenského zpravodajství,

kam byl naverbován po absolvování a vyřazení z učiliště pěchotního

armádního výcviku. První nasazení k plnění úkolů v rámci Vojenské

rozvědky Generálního štábu Československé lidové armády bylo kryto

pozicí delegáta Čs. filmexportu v Paříži. Uměl dokonale francouzsky,

absolvoval obchodní akademii, krátká praxe v podniku stačila, aby si

osvojil reálie. Ač bylo jeho postavení v neznámém prostředí

kapitalistické ciziny trochu riskantní (byl totiž tzv. nelegál a nepožíval

tedy o chrany diplomatického statutu), nasbíral zde rychle první

zkušenosti a kontakty. Použitelnost nelegála nebývá dlouhodobá ani

se zárukou, a tak došlo i u něj relativně v krátké době k provalení

a Francii poněkud neplánovaně a rychle opustil. Po prozrazení musel

na kariéru rozvědčíka zapomenout, takže byl ze svazku VR Gšt ČSLA

zakrátko propuštěn (1961), nicméně zkušenosti ze západního a též

filmového světa, a hlavně festivalů, nabyly na důležitosti, poněkud

paradoxně, právě teď.

Jako obchodní ředitel podniku, starajícího se o vývoz a dovoz filmů,

výrobu a zprostředkování, prezentaci na zahraničních festivalech,

soutěžích a v médiích, byl v té době zřejmě u nás nejzkušenější a dá se

říci nenahraditelný.

Uměl brilantně několik jazyků, ale také oslovit, získat si a přizvat do

Karlových Varů největší osobnosti tehdejší světové kinematografie. Znal

se se světově významnými celebritami, umělci i zákulisními hráči. Za

přátele měl nejvýznamnější producenty té doby (ostatně i mezi nimi


byli relativně často také agenti různých zpravodajských služeb, film je

prostě ideální prostředí pro bondovky). Díky jeho činnosti přišel první

Oscar do ČSSR (Obchod na korze, Kadár-Klos, 1965), a doprovodil

i Jiřího Menzela k převzetí toho druhého (Ostře sledované vlaky, Jiří

Menzel, 1967). Usnadnil cestu do Ameriky Miloši Formanovi

a z domova podporoval jeho boj o úspěch ve velkém světě filmového

byznysu, pomáhal Pavlu Juráčkovi, Janu Němcovi, Věře Chytilové. Jeho

jméno v titulcích slavných filmů málokdy zahlédnete. Často je ale to,

jste právě viděli skvělý, kultovní a slavný film českého nebo slovenského

tvůrce, nikoli zanedbatelně jeho práce.

Měl tak nespornou zásluhu na tom, že filmy našich tvůrců byly uvedeny

do evropského a světového kontextu, a že domácí diváci je mohli

porovnat s aktuálně špičkovou tvorbou a nejslavnějšími osobnostmi

tehdejšího světa. To vše na nejvyšší úrovni, především na vybraném

festivalu kategorie A, což byl zásadní krok, který se pro cestu za slávou

musel udát. Start pro evropské umělce se mohl uskutečnit v té době

především v Benátkách, San Sebastianu, Cannes, Berlíně. A v Karlových

Varech.

Ladislav Kachtík české a slovenské umělce uváděl na světovou scénu,

a do světa je alespoň na začátku kariéry osobně provázel. Často vedly

první kroky na světovou scénu z malého, ale slavného lázeňského

městečka na západě Čech, za svitu promítaček v letních nocích, záře

stříbrného plátna, potlesku, cinkotu sklenic a šalebného blyštění

hladiny řeky, po níž vyplouvali na lodích bláznů a bárkách snů za svou

velkou iluzí. Byla šedesátá léta, čas čekání a žízně po ní.

Na celé planetě.

Jak to vlastně bylo tenkrát v Karlových Varech šedesátých let, v té

šťastně smutné době, kdy na i na našem tmavomodrošedém nebi se

občas ukázaly zářivé hvězdy, na pěti festivalech kategorie A, které řídil

v letech, kdy vznikaly démanty české a slovenské filmové tvorby?

Poslouchejte.

To be continued.


ROZHOVOR PRVNÍ

O karlovarských pramenech zlatých

šedesátých, filmu a velkých iluzích

Ladislav Kachtík první den šéfuje Československému filmexportu.

12. MFF Karlovy Vary

9.–24. července 1960


Vybaví se vám nějaký film z 12. MFF KV ’60, hned a neomylně,

v souvislostech?

Okamžitě film Serjoža, režisérů Georgije Daněliji a Igora Talankina ze

SSSR. Tenkrát jsme ho získali bez problémů na karlovarský festival. Bylo

to bezprostředně po jednání a rozhodnutí o pořádání „áčkového“

mezinárodního filmového festivalu v Moskvě, kdy se rozhodlo o dalším

pořádání v liché roky také tam. Pak už byl naplánován náš karlovarský

jen na roky sudé. Získat jakýkoli film na festival byla vždycky dlouhá

práce a jednání, tak mě uvedení tohoto skvělého díla poprvé u nás

potěšilo.

Nešlo ale o nějakou kompenzaci nebo bolestné. Film mě prostě strhl.

Vypráví příběh malého chlapce, jak viděl válku. Vyjednal jsem okamžitě

po zhlédnutí v Moskvě, aby byl zaslán do soutěžní části Karlových Varů,

a nikoli do Cannes nebo Benátek, které v té době byly jistě prestižnější.

Sověti se ukázali jako korektní partneři. My jsme tehdy při dělení

festivalů nic nežádali, a tak oni poslali Serjožu bez řečí a obezliček na

naši akci.

Film o tom, jak vidí malý chlapec průběh války, vyhrál Velkou cenu –

Křišťálový glóbus. Pohled kamery sledoval okolí z pohledů jeho očí,

nikoli jako válečné drama s dobrodružným nebo ideologickým dějem.

Natočen byl v lumiérovském pojetí, ale měl duchovní náboj, vysoce

emocionální a pravdivý. Tady se neukazovala válka, ale příběh chlapce,

aktuálně sledujícího věci, které se kolem dějí. Vyvolal ohlas i u západní

kritiky, a byl to bezesporu jeden z prvních signálů, že se po Chruščovově

nástupu něco pozitivního v SSSR děje. Konec konců také naznačil, že je

konce schématismu, nutnosti natáčet témata o problémech dělnické

třídy a podobně. Ty neměly žádnou šanci získat nějakou cenu nebo

uznání na západních trzích, a tím samozřejmě také devizy. Z toho

hlediska jsme na tom samozřejmě nebyli nejlépe. Filmy už tenkrát

a samozřejmě i v socialistickém modelu hospodářství byly hodně

nákladná záležitost.


Na úvod festivalu se vždy rádi dostavovali nejvyšší papaláši. Toho roku

Václav Kopecký, ministr kultury.

Čím jste to mohli kompenzovat?

Naštěstí jsme měli loutkovou a kreslenou tvorbu. To by byla

samostatná a hodně zajímavá kapitola. Vytvářeli jsme asi 50 titulů

ročně. Nebylo však jen tohle. Naše aktivity v hraném filmu umožnily zaměstnat na zakázkových filmech desítky expertů. Podle jugoslávského vzoru se tzv. v zakázce nebo ve službách natáčely scény nebo dokonce celé filmy. To byl například později i případ slavného Mostu u Remagenu. Také jsme v té době zprostředkovali řadu koprodukcí. Byl to například celovečerní film V proudech (Liberté Surveille), kde hlavní role hráli Robert Hossein a Marina Vlady. Tehdy také vznikl známý snímek Stvoření světa v režii Eduarda Hofmana, podíleli se na něm jak Jean Effel, tak náš výtvarník a diplomat Adolf Hoffmeister. S Anglií jsme

koprodukovali hraný film Jiřího Weisse 31° ve stínu, s tehdejší anglickou

filmovou hvězdou Ann Heywoodovou, manželkou koproducenta R.

Strosse.

Byla to možnost získat valuty za externí práci, prodej duchovního

vlastnictví a služeb, pronajmout kamery a podobně. Filmová studia

dávala k dispozici naše kompletní filmové štáby a FEX sjednával úhradu


rozpočtu filmu v korunách do devizových ekvivalentů. Mohl jsem tak

zprostředkovat práci kameramanům, architektům, stavěčům, ale

i scenáristům, kteří pracovali ve Filmovém studiu Barrandov, Krátkém

filmu Praha, na Kolibě v Bratislavě, v tehdejším Gottwaldově

a podobně.

Netýkalo se to jen hrané nebo animované tvorby, dařilo se mi

podporovat i dokument. Například šéf katedry dokumentu FAMU,

režis ér A. F. Šulc, se dostal na dlouhodobé natáčení do tehdy velmi

exotického Tunisu, na Džerbu, kde vytvořil dva dokumenty. Po Týdnu

filmů v Egyptě (ty jsme taky začali organizovat jako Čs. filmexport) byl

pozván na roční stáž do Káhiry, zaměřenou na kreslený film, také režisér

Vladimír Lehký.

Akce tohoto typu se ukázaly jako velmi úspěšné, a tak od roku 1956,

kdy proběhl Týden filmů v Paříži a Marseilles, kam jsme jeli mj.

s herečkou Evou Klepáčovou a slovenským ředitelem Pavolem Baumou,

pokračovaly Týdny čs. filmů v dalších zemích – Anglii, Švédsku, Norsku

a jiných.

Zúčastnili se jich opravdu špičkoví tvůrčí pracovníci, kteří už byli ve

světě dokonce známí a uznávaní – Karel Zeman, Karel Kachyňa a další,

nerad bych někoho vynechal, a společnost jim dělaly přední herečky,

Jiřina Bohdalová, Jana Hlaváčová, Jana Brejchová, Dana Smutná,

a samozřejmě byli mezi nimi i umělci slovenští, třeba režisér Peter

Solan, herci Štefan Kvietik a Vlado Müller, Palo Bielik, Štefan Uher,

Stanislav Barabáš.


Jana Brejchová mladičká, kariéru festivalových hvězd teprve začínající,

za dohledu ředitele (MFF KV 1960)

Blížila se doba tání, pomalu se uklidňovala situace po maďarských

událostech, chruščovovská éra začínala nést plody. Nezamýšlené, ale

asi přirozené. Tehdy také osvěžila kinematografii nová vlna

francouzského filmu, zazářily hvězdy jako Francois Truffaut, Claude

Lelouch, Jean-Luc Godard, zaznamenaly to i Karlovy Vary?

Znal jsem všechny tyhle mládence osobně, Truffauta, ale i Clauda

Lelouche, Clauda Berriho, včetně režisérky Agnes Vardaové, která mj. je


nazývána „pramátí francouzské nové vlny“. Její první film La Point Court

byl natočen podle románu Williama Faulknera Divoké palmy a je

považován, snad nejlépe mohu říct, za předzvěst nové vlny. Ale až

v roce 1962 natočila svůj první významný film – Cléo od 5 do 7.

Tady na festivalu v Karlových Varech 1960 ale ona nebyla, ani Francois

Truffaut nebo další z těch jmenovaných. Ani jejich nejlepší filmy se tam

v soutěži nepromítaly. To nikdo nezakazoval, ale Francouzi si je

nechávali především do Cannes. Národní produkce všude považovaly za

prestižní, aby jejich filmy uspěly především na národních přehlídkách.

Ať už šlo o Berlinare, Benátky, nebo San Sebastian. Velikáni jako

Bardem, Fellini, de Sica, Antonioni, Germi, Monicelli a da lší byli hrdí na

svou vlast a na to, že ji reprezentují. A vlast byla hrdá na ně.

Objevily se už v roce 1960 nějaké náznaky, že vzniká také česká nová

vlna, nebo ještě její čas nepřišel? Byl už uveden mj. film Ladislava

Helgeho Škola otců, i jiné...

Školu otců za novou vlnu ještě považovat nemůžeme. Helge točil filmy

odrážející ostře naši současnost. To byl tehdy příkaz doby: Žijeme tuto

dobu, dobu socialismu, musíme ukazovat její hrdiny, dělníky,

družstevníky. A on to dělal opravdu ostře a pravdivě, tedy pro vedení

kinematografie kontroverzně. Taky za to byl osobně napaden vedením

kinematografie i ministrem školství a kultury Františkem Kahudou,

konkrétně na konferenci uměleckých tvůrčích pracovníků v roce 1958

v Banské Bystrici.

Banská Bystrica vůbec znamenala tvrdý úder proti obrozující se filmové

hrané tvorbě. Zmíněný ministr a jeho filmový referent, dr. Jiří Purš, tam

tehdy zajistili distanc a zákaz promítání nebo natáčení filmů jak dvojici

Kadár-Klos (Tři přání), tak Václavu Krškovi (Zde jsou lvi), Ladislavu

Helgemu (Velká samota) a Oldřichu Lipskému (Hvězda jede na jih),

a taky dalším.

Filmy Helgeho ukazovaly rozpory mezi propagandou a novým životem,

nemůžeme je ale považovat za novou vlnu. Do té patří až ty pozdější,

hlavně Černý Petr Miloše Formana, který otřásl Locarnem v roce 1964,

kde porazil myslím právě film Clauda Lelouche, přesně už nevím. Teprve

to znamenalo první úspěch nové české, nebo československé, vlny. Pak

navazovaly Lásky jedné plavovlásky, Menzelovy filmy, O slavnosti




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist