načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak jsem přežil pubertu své dcery - Jan Weiler

Jak jsem přežil pubertu své dcery

Elektronická kniha: Jak jsem přežil pubertu své dcery
Autor:

Máte doma puberťáka? Pak potřebujete tuto knihu! Byly sladké, byly roztomilé. Slavili jsme každý mléčný zub… Ale jednoho dne se děti neuvěřitelnou rychlostí proměnily ze ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 127
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3572-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Máte doma puberťáka? Pak potřebujete tuto knihu! Byly sladké, byly roztomilé. Slavili jsme každý mléčný zub… Ale jednoho dne se děti neuvěřitelnou rychlostí proměnily ze šťastných, zvědavých a mile vypadajících holčiček a kluků v nevrlé, líné a hysterické puberťáky. Hladké tvářičky se mění v pupínkové plantáže. Nosy, nohy i zadky rostou znepokojujícím tempem. Jemné hlásky zní jako rozladěné dudy. A co je nejhorší, komunikace začne být velmi obtížná, přiznejme si to, prakticky nemožná. Ale nezoufejte! Věřte, že někde uvnitř tvorů, se kterými se najednou nedokážeme domluvit, dřímá dospělá bytost s dobrým srdcem a vlastním názorem. Musíme se jen obrnit trpělivostí a nechat ji, ať se z té haldy oblečení a prázdných kelímků od jogurtů vyhrabe na povrch.

Předmětná hesla
Weiler, Jan, 1967-
* 20.-21. století
Němečtí spisovatelé -- 20.-21. století
Otcové a dcery
Zařazeno v kategoriích
Jan Weiler - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jak jsem přežil

pubertu své dcery

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Jan Weiler

Jak jsem přežil pubertu své dcery

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


JAK JSEM PŘEŽIL

PUBERTU SVÉ DCERY

a nezbláznil se

Jan Weiler


Příběhy v této knize byly nejprve

publikovány jako sloupky pod titulem

„Mein Leben als Mensch“

(Můj život jako člověka)

v novinách Welt am Sonntag.

Jan Weiler

Jak jsem přežil pubertu své dcery a nezbláznil se

Odpovědná redaktorka Karolina Myšková

Technická redaktorka Lucie Mikešová

Vydalo nakladatelství Fragment, ve společnosti Albatros Media, a.s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4.

Číslo publikace 31 594, 1. vydání, 2017.

Obálku vytvořilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Kamila Flonerová

Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Július Muránsky

Vytiskl Finidr, s. r. o., Český Těšín

České vydání © Albatros Media, a.s., 2018

Translation © Lucie Simonová, 2018

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Cena uvedena výrobcem představuje nezávaznou

doporučenou spotřebitelskou cenu.

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

ISBN e-knihy 978-80-253-3629-8 (1. zveřejnění, 2018)

ISBN tištěné verze 978-80-253-3572-7 (1. vydání, 2017)


5

Před bouří

Než u nás celá ta věc propukla, měl jsem opu

bertě naší dcery Carly poměrně romantickou

představu. Říkal jsem si, že bude asi pít alkohol

a vyzkouší i cigarety a že k tomu budupřistupo

vat v klidu a v pohodě. Představoval jsem si, že

s ní povedu zajímavé a inspirativní diskuse a že

prostě budu přihlížet, jak se stává dospělou. Přál

jsem si, abychom tuhle fázi Carlina života mohli

prožívat jako dobrodružství, kdy budemenapří

klad společně chodit na koncerty. Koneckonců

jsme byli také jednou mladí. Každý z nás bylně

kdy mladý.


6

Potom jsem byl ale se svojí okouzlujícíženou Sárou pozván na návštěvu k přátelům.Někdy v průběhu večeře se rozlétly dveře a domístnosti vletěla bez pozdravu uhrovitá silvestrovská rachejtle. Rozpoznal jsem Emilii, jejich dceru – stvoření, které mi ještě před několika málo lety sedělo na klíně a moudře mě zasvěcovalo do tajů Polly Pocket a Hanny Montany.

Emilia mi na pokyn svého otce podala leklou ruku a krátce zkritizovala smrdutoukvětinovou mrtvolu, kterou jsme v přesvědčení, že se jedná o hezkou kytici, přinesli. Potom se zeptala, jestli si může dát dezert, a zmizela v kuchyni. Za chvíli se zase vynořila, aby se zeptala, kdo má její modrou mikinu. Pobaveně jsem se přihlásil, za což jsem byl potrestán absolutní ignorací, po které následoval příval nehezkých výčitek směrem k její matce. Na závěr se Emilia rozloučila s tím, že odchází na večírek jakéhosi Paula a opustila, i když bez potlesku, scénu.

Zbytek večera jsme poslouchali stížnosti

7

a sebeobviňování našich přátel. Pochopil jsem:

děti, na které si pamatujeme jako na miloučké,

půvabné a šarmantní bytosti, se během chvilky

promění ve smradlavé příšery (kluci) nebohyste

rické amazonky (holky). Když má rodina štěstí,

opustí puberťáci tuto danger zone hnisajícího

akné a flekatého spodního prádla jako živo

taschopní dospělí. Někteří ale navzdory tomu,

že zůstanou navždy ve stínu adolescence, udělají

skvělou kariéru.

Zpátky ale k našim přátelům, kteří si vždy

velmi zakládali na partnerských a rovnocenných

vztazích se svými dětmi: jejich rozhovory, spíše

to jsou tedy hádky, se nyní omezují na překrásná

témata, jako je hygiena, drogy, chování,stravo

vání a lenost. Trval jsem na tom, že ani v bu

doucnosti nikdy nebudu říkat věty jako: „Ne

snáším, jak marníš čas.“ Nebo: „Konečně si už

ukliď ten svůj svinčík.“ Připadalo mi, že obě tyto

záležitosti spadají do kategorie práva nasebeur

čení dětí a rodičům do nich tedy vůbec nic není.

8

Můj kamarád se hořce zasmál a nalil si panáka

absintu.

Po cestě domů jsme mlčeli. Představoval

jsem si návštěvu Carlina prvního kluka, a jak mu

otevřu dveře do našeho domu. Přede mnou stojí

kombinace Thora a Čáryfuka a ptá se, jestli je

Carla doma. Já řeknu: „Aha, kamaráde, nejdříve

se musíš podrobit testu.“ Ten zahrnuje otázky

týkající se povolání otce, jeho politickýchprefe

rencí a značky auta. Z jeho odpovědí už se bude

dát leccos odvodit, třeba pro plánování případné

svatby. Kromě toho mě bude zajímat, kde se ten

mladý muž (v Carlině přítomnosti ho budumě

síce oslovovat jenom „ten mladý muž“) s mojí

dcerou seznámil, jestli hraje na nějaký hudební

nástroj, zda mu „Ve sluji krále hor“ připadá

kýčovité a co vlastně od mojí dcery chce. Pokud

bude „Ve sluji krále hor“ považovat za kapitolu

z „Pána prstenů“ a od mojí dcery nebude chtít

„vůbec nic“, tak může rovnou zase zmizet. Po

kud mi na poslední otázku odpoví, že chce mít

9

s mojí dcerou „techtle“, dočká setřicetiminuto

vé přednášky o tom, jak to bylo v osmdesátých

letech. A pokud ani potom neuteče, dovolím

mu vzít moji dceru do kina. Během filmu jim

osmkrát zavolám, jestli tam pořád ještě jsou. Tak

jsem si to představoval.

Ale stejně jako i všechno ostatní v životě to

bylo úplně jinak.

10

V biotopu pubertosaura rexe

Koala je považována za nejlínějšího živočicha na

zemi jenom díky tomu, že ve zvířecím světěne

existuje povinná školní docházka. Denně dvacet

hodin jen tak visí na stromě. Naše dcera bykoa

lu zcela určitě trumfla, ale musí v mezičasecho

dit do školy.

Její nejnovější idol se jmenuje William

Gaines. Byl vydavatelem časopisu „Mad“, což je

poměrně příhodný název, nejčastěji se překládá

jako „Cvok“. O Gainesovi se vypráví, že se ne

chal roky vozit v kolečkovém křesle, a to nepro

to, že by nemohl chodit, nýbrž z čisté lenosti. To naprosto přesně odpovídá Carlině představědokonalého pozemského bytí. Náš pubertosaurus nemůže uklízet, protože nemá náladu sestresovat. Nemůže zvedat telefon, protože jí přijde zvonění moc nátlakové. Ráda by měla omáčku více slanou, ale pokud by si měla sůl sama podat, smíří se i s neosolenou verzí. Je línější než osel sardinský v pravé poledne.

Dnes ráno stála v chodbě připravená k odchodu. Řekl jsem, že by bylo chytré, vzít sibundu. Odpověď zněla: „Bunda je nahoře, a než bych si pro ni došla, byl by konec školy.“ Rozhodněnebydlíme v bukurešťském paláci parlamentu (zastavěná plocha: 365 000 čtverečních metrů). U nás si člověk zvládne dojít pro bundu a vrátit se během půlminuty. Samozřejmě pouze zapředpokladu, že se při chůzi pohybuje. A pubertosaurové se nepohybují, tedy každopádně ne viditelně.

Carla je neuvěřitelně dobrá v chillování,relaxování, uvolňování, odpočívání, uklidňování, v zabíjení času – prostě v nicnedělání. Nejedná

12

se ale přitom o jednu a tu samou činnost vsed

mi variantách, ale podle Carly o naprosto různé

úkony, na které ale můj mozek rozhodně nestačí.

Carla se nicméně domnívá, že ten nenormální

tady není ona, nýbrž já. Možná má pravdu.

S přibývajícím věkem jsem stále schopnější.

Vlastně je to hrozné, protože si ještě dobřevzpo

mínám na rozhovory se svými vlastními rodiči,

během kterých mi vyčítali „nesmyslnou lenost“,

„nedostatek zájmu“ a „nehorázné poflakování“.

V roce 1980 jsem to vzal s námahou na vědomí

a uvařil jsem si čaj, abych se uklidnil. Byl jsem

minimálně stejně strašný jako Carla. Tváří v tvář

bych jí to ale nikdy nepřiznal.

Samozřejmě vím, že to všechno souvisí

s hormony a celým tím vývojovým terorem.

Momentálně je ale jenom obtížně představitel

né, že se z našeho letargického obojživelníkajed

noho dne vyklube angažovaná a čilá osoba, která

navzdory své přirozenosti a pro dobro společ

nosti začne a dokončí nějakou činnost.

Nedávno se mi svěřila, že nemůže uvařitvajíčko, protože neví, kdy ho má dát do vody. Řekl jsem jí, že ho může vložit jak do studené, tak i do vroucí vody. Po čtvrthodině se vrátila s otázkou, kdy se taková voda vaří. Šel jsem se podívat anejrve jsem zapnul sporák. Myslel jsem si, že už jsme pokročili dál. Kamarád lékař mi potomvysvětlil, že se jedná o ukázkový příklad vzájemně nepropojených synapsí. Úplně běžná záležitost.

Včera jsem si chtěl jít právě lehnout, když mě zarazil slabý hlásek. Volal mě. Naléhavě.Vydal jsem se tedy do pokoje svojí dcery, kteráležela na posteli a dívala se na mě takovým pohledem, že ve srovnání s ním by z toho i Bambivyšel jako tálibánský velitel. Zeptala se, jestli bych jí mohl z psacího stolu podat hrnek. Onaopravdu čekala, až někdo půjde kolem jejího pokoje, jenom aby se nemusela sama zvednout. Řekl jsem jí, že jí kape na maják. Odpověděla, že trpí Aspergerovým syndromem a není schopna vykonávat ani ty nejjednodušší činnosti. Vysvětlil

14

jsem jí, že trpí tak maximálně Gainovým syn

dromem a vyprávěl jsem jí o té záležitosti sko

lečkovým křeslem vydavatele „Mad“. Odpově

děla: „To je velmi zajímavé. Když už ale postáváš

v mém pokoji, mohl bys mi ten hrnek ze stolu

podat.“ Byl jsem natolik vyvedený z míry, že

jsem to udělal. Na to ona: „No vidíš, že to jde.“

Někdy mám pocit, že na svoji dceru prostě

nemám.

Tee-nagerka

Někdy naši dceru rozčiluji. Samozřejmě vím, že

to není správné a dlouhodobě to navíc vede ke

konfliktům. Ale dráždit pubertosaura je prostě

někdy zábava. Okamžitě vyletí a explodujekrásnými barvami.

Například když četla poslední díl Harryho Pottera, ptal jsem se jí desetkrát denně, jestli už je ten zlý „Lord Waldemar“ mrtvý. „Jmenuje se Voldemort, Voldemort, Voldemort,“ nevydržela to a zavřískala. Podlé? Asi ano.

Nebo si ji dobírám vtipem o krásnémamerickém zpěvákovi jménem Bruno Mars. Vurčitém období měla jeho plakáty vytapetovaný celý pokoj. Bylo to chvíli poté, co se odstěhoval ten přiblblý upír.

Mladí muži přicházejí a odcházejí, i když jsou jenom dvojrozměrní a na stěně. Bruno mi vlastně ani nepřipadal tak strašný, ale přesto musel vydržet moje vtipy. Jako například tento: „Proč se vlastně jmenuje Bruno Mars a ne Bruno Snickers? Protože to přece není žádný vořech!“ Carle toneřipadalo vtipné ani poprvé. Já vlastně takhle vtipkuji jenom proto, že mě strašně baví jejíreakce. Postaví se přede mě a smrtelně vážně řekne: „Jo, tati. Jasně, jsem smíchy totálně mrtvá.“

Ona mě ale taky rozčiluje. Například když jsem se před nějakou dobou zdráhal s ní jetautem do Stuttgartu a demonstrovat tam protinovému nádraží, pohrdavě mi vmetla do obličeje, že jsem fakt strašná „brzda revoluce“. To je pro někoho, kdo chodil na demonstrace už od třinácti, přestože vůbec nechápal, o co tam jde, trochu silná káva.

Nedávno jsem s ní musel vyřazovatoblečení. Ne její, ale moje. Identifikovala tři košile, ve kterých vypadám jako blb a ještě jedny naprosto nenositelné kalhoty. „Prosím, nikdy mě v tomhle nevyzvedávej ze školy,“ požádala mě sodporem. Když se ale nerozčilujeme, vlastně spolu Carla a já docela dobře vycházíme.

Sotva přišla na svět, už slaví třinácténarozeniny, což je dost zásadní událost, protože se tak stala – pozor slavnostní fanfára – teenagerem.Radostně rozrušený jsem ráno vymyslel obrázkový rébus. Namaloval jsem na papír sáček čaje a myš a nad to jsem napsal: „Ahoj!“ Celé jsem to přilepil na zrcadlo v koupelně. Carla se s obrázkemobjevila u snídaně a zeptala se, co to jako zase má být. Pravděpodobně očekávala nějakou hanebnou urážku své vlastní osoby. Vysvětlil jsem jí, že je to rébus, ale ona na něj nepřišla. „Podívej se přece. Tady to je čaj (německy Tee – pozn. překl.) a tady to hlodavec (německy Nager – poznámka překl.). Dohromady Tee-Nager,“ řekl jsem. „Aha,“odpověděla s nevalným nadšením. „Proč ale potom prosím tě kreslíš plácačku na mouchy a prase?“ Chvíli jsem byl uražený, i když musím přiznat, že v mém malířském podání vypadají všechna zvířata jako prase. Pokud tedy nemaluji ptáky. Tivypadají jako slepice.

Po snídani Carla oznámila, že k nám domů na odpoledne pozvala deset kamarádů ze školy. „Na oslavu narozenin?“ zajásal jsem. „Ne,nebudeme slavit, ale chillovat,“ řekla. Potom mi předala nákupní seznam a dodala, že většina z pozvaných u nás i přespí, tedy minimálně tři kluci a čtyřiholky. Přinesou si spacáky a hezky se všichni společně uvelebí v jejím pokoji. Vzhledem k velikosti jejího pokoje předpokládám, že se budou muset uvelebit hodně, ale opravdu hodně natěsno. Všechno jejenom otázka úhlu pohledu. Zeptal jsem se, jestli je pozvaný i „Lord Waldemar“ a v následujícímokamžiku mi na hlavě přistála houska.

Potom jsem šel nakupovat. Obstaral jsem všechno, co bylo na seznamu, kromě radleru,

19

protože jsem se domníval, že tím Carla jenomtes

tuje stupeň blbosti brzdy revoluce. Když jsem se

vrátil, stála v kuchyni a něco míchala ve velkém

hrnci. Chilli con carne. „Místo dortu?“ zeptal jsem

se naprosto bezelstně a ona mi vysvětlila, že je to

půlnoční polívka. Potom měla poměrně dlouhou

přednášku na téma naší nežádoucí přítomnosti

v jejím pokoji. Nemáme tam v žádném případě

vstupovat, a to bez ohledu na to, jaké se z pokoje

budou ozývat zvuky. Máme se prostě alespoňjed

nou jedinkrát chovat jako cool rodiče. Trochuza

křiknutě jsme přikyvovali, ale to už někdo zvonil

u dveří. Přicházeli první hosté.

Měli s sebou spacáky a byli na přespánívy

baveni zhruba stejně dobře jako Reinhold

Messner na zdolání Nanga Parbat, i když jejich

proviant by asi nebyl moc vhodný do vysoké

nadmořské výšky. Leda v tom smyslu, že by se ze

všech těch pytlíků chipsů dala vytvořit dost velká

hora. Tohle důležité sdělení vzali mladí muži na

vědomí, pokrčili rameny a hned v zápětí začali



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist