načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak jsem (ne)našel ženu - Jan Zlatohlávek

Jak jsem (ne)našel ženu
-11%
sleva

Elektronická kniha: Jak jsem (ne)našel ženu
Autor:

Zřídkakdy se muž chová hovadštěji, než když potká svoji femme fatale. A co teprve, je-li toto osudové stvoření o dvacet let mladší, chytřejší, vzdělanější, a také velmi, velmi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 115
+
-
3,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Indeart
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 198
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zřídkakdy se muž chová hovadštěji, než když potká svoji femme fatale. A co teprve, je-li toto osudové stvoření o dvacet let mladší, chytřejší, vzdělanější, a také velmi, velmi úhledné... V pozici ne nepodobné chování myši, která v hrůze sama skočí do otevřené tlamy hada, se takový muž odebere ke své vlastní milostné sebevraždě. Někdy jich spáchá i několik po sobě. A pak ve snaze po milostné substituci páchá další milostné vraždy na těch, které by měly jeho femme fatale nahradit.

Zařazeno v kategoriích
Jan Zlatohlávek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Zlatohlávek

JAK JSEM

(NE)NAŠEL ŽENU

Indeart 2015


© Jan Zlatohlávek, 2015

© Indeart s.r.o., 2015

ISBN 978-80-7519-122-9


Věnováno Tereze


8

SMUTNÁ OSLAVA

Na tuhle oslavu jsem měl původně jít s Terezou. Popíjet s ní výborný

sauvignon, ochutnat voňavé holubí špízy, naordinované francouzským

šéfkuchařem, krájet si sýry, servírované na prkénkách s ostrými noži

s výstražně pozdviženými konci čepelí, mlsat kaviár a exotickékando

vané ovoce s jogurtem, roznášené ochotnými číšníky v miniaturních

skleničkách. A pak vystoupit z té restaurace plné slavících lidí natera

su nejvyššího podlaží Tančícího domu, kterou pera architektů kanad

ské a chorvatské krve pro nás, Čechy, nakreslila tak, že je odtud po

hled na Vltavu, Karlův most a osvícené Hradčany tak úchvatný, až to

bere dech. Zapálit si cigarety a jen se dívat na ten dokonalý živý obraz.

Muselo by se jí to líbit. Muselo... Jsou chvíle, kdy se opouští všechna

předsevzetí a píší zoufalé esemesky.

Terezko, je tu tak krásně. Měli jsme tu být spolu. Nechceš přece přijít?

Honzo, nechci. Děkuju. Dobře se bav.

Mám depku, stýská se mi po Tobě.

Tanči, Honzíku! Tak se zbavují depresí indiáni a cikáni! Je to osvědčený.

Jsi sama? Máš někoho?

Jsem sama. Nemám nikoho. NEMÁM NIKOHO! Přivezeš mi zítra ty věci?

Jo, přivezu Ti relikvie. Snad to nějak zvládnu...

Za necelé čtyři měsíce jsme si napsali dvě stovky e-mailů. Esemesky

jsem nepočítal. Kolikrát jsme se milovali? Dvacetkrát? Třicetkrát?

Možná...

Proč mi tenkrát napsala? Proč si náhodně rozklikla upoutávku

k mému článku na serveru, který nikdy předtím nenavštívila? Náhod

ně... Možná ne tak úplně náhodně. Tak nějak mě ten článek hezky nad

zvedl, napsala mi. A proč se ještě k tomu všemu jmenuje Tereza?

A proč mi napsala pouhé dva měsíce poté, co mi vyšla knížka Hledám

štíhlou ženu, jejíž finální hrdinku Terezku jsem si (na rozdíl od jiných)

úplně vymyslel a obsadil do trochu kýčovitě-senti mentálníhoposled

ního příběhu, kterému jsem na poslední chvíli alespoň sebral happyend?

Ano, vyprojektoval jsem si do té vymyšlené Terezky své představy

o tom, jak by měla vypadat žena. Ta, se kterou zemřu. Neokázale

krásná, drobná, štíhlá žena, které jsem vdechl jemnost a jistouzdrženbr />

9

livost, postupně se rozpouštějící v nefalšovaném, něžném ženství,

v jehož rozkvětu ji další dvě vlastnosti, kterými jsem ji obdařil,zodpovědnost a mateřský cit, nakonec odvedou i s malým synem zpět

k bývalému manželovi, upoutanému nečekaně úrazem na nemocniční

lůžko. Čtenáři mi nevěří, že jsem si rehabilitační sestřičku Terezku

vymyslel. Budou mi věřit, že mi pak napsala skutečná, živá Terezka,

krásnější a moudřejší, než ta vymyšlená, a dokonce také nosící bílý

plášť? MUDr. Bc. Tereza Alicia Schwarzová. Jako by to na mě někdo

nastražil. A já jsem se nechal tak přeochotně chytit...

„Ulovila jsem si tě,“ řekla mi hned první večer. Do té doby jsem si

myslel, že jsem si ji ulovil sám. „Hloupost! Nechtěl jsi mě. Bránil sespřece!“

Při dalším pohledu na hradčanské panorama se mi sevřela hruď. Znovu

jsem vytáhl mobil z kapsy, a pak ho zase zastrčil zpět. Lov skončil.

Jsem volný. Ale má lovec právo poté, kdy se do něho jeho úlovek

zamiluje, kdy si ten svůj živý úlovek ochočí, kdy si jej na sebe naučí,

kdy si ten úlovek svého lovce tak oblíbí, že na něm začne být závislý,

má pak lovec právo vypustit ten svůj ochočený, milující úlovek zpátky

do světa? Za pouhých patnáct týdnů ona, má lovkyně, můj svět zcela

změnila. Ona se stala mým světem. Vše ostatní pro mě téměř přestalo

existovat.

Dlouho jsem váhal, než jsem se rozhodl, že na tu oslavu půjdu.Měsíc jsem nevylezl mezi lidi, když nepočítám návštěvy dvou oblíbených

hospůdek, kam chodím zpravidla sám a ve chvílích, kdy už to nejde

vydržet, kdy je nutno aplikovat alespoň to pivní anestetikum, abych

vůbec usnul, abych se nezbláznil... Nebyl jsem schopen dojít ani do

tělocvičny, ani do posilovny. Když jsem se jedno sobotní dopoledne

vypravil na procházku na vltavskou náplavku, potkával jsem samé

dvojice, které se držely za ruce a těšily se na sobotní oběd. Některé s dětmi, jiné bez dětí. Otočil jsem se a šel domů...

Věděl jsem, že už prostě mezi lidi musím. Mezi normální lidi.

Z domu jsem vycházel ještě s jakousi nadějí, že se něco stane. ŽeTereza půjde se mnou, i když už spolu měsíc nejsme. Že ji nějakpřemluvím. Nebo že se tam prostě nečekaně objeví. Že přijde třeba jen jako... kamarádka. Už jednou se stal malý zázrak, když se mi podařilo

„resuscitovat“ náš vztah. Už jednou jsem si to s ní pokazil a...napravil. Jenže zázraky se nedějí každý den...


10

Mé rozjímání prostřídávaly přípitky a běžné řeči s šéfy, investory a manažery firmy, pro kterou jsem cosi vymyslel a napsal a která tady slavila vstup na celosvětový internetový trh. V přelidněné restauraci se nekouřilo, na terase mi bylo příjemněji. Na konec listopadu ažneskutečné teplo a vlaho. Ani se nechtělo věřit, že za pár týdnů budouVánoce. Někteří z účastníků při vstupu na terasu nedočkavě vytahovali cigarety, jiní se přicházeli jen tak vyvětrat a rozhlédnout.

Nechodil jsem často na firemní oslavy, takové, jako byla tato. Vkulturně-společenském období mé žurnalistické praxe jsem pracovně navštěvoval předpremiéry a premiéry divadel a kin, tiskovky, křtydesek, koncerty, vernisáže, ale tam se scházela trochu jiná společnost. Směs novinářů, fotografů a kumštýřů mi byla blízká a milá, uměl jsem se v ní pohybovat, leckoho jsem znal. Tady nebyli ani novináři, ani kumštýři. Jen manažeři. Ačkoli jsem se s některými z nich pracovně setkával, uvědomil jsem si, že jsem tu vlastně sám. Všichni účastníci rotovali ze skupinky ke skupince, jak už to na těchto akcích chodí. Tyhle „rotace“ v neznámé společnosti mi nikdy moc nešly. Občas jsem trochu záviděl těm, kteří se umějí mile a „organicky“ začlenit do skupinky zcela neznámých lidí, vmísit se nenuceně do hovoru, splynout. Možná proto bych neuměl dělat bulvární novinařinu. Neuměl bych poletovat s diktafonem a každému rychle položit dvě otázky, jako můj kamarád Petr.

„Hele, támhle sedí Suchý, nechceš si s ním udělat rozhovor?“ řekl mi na jedné akci, kam byl Mistr pozván jako host. Do začátku té akce zbývala půlhodina. Jiří Suchý seděl sám ve vestibulu, kde hrstka číšníků líně kladla na stoly skleničky na sekt. Rozhovor s člověkem, kterého od dětství obdivuju a znám desítky jeho písniček, byl můj sen. Nebyl jsem ale schopen vůbec ničeho. Když jsme k němu došli, jen jsem mu podal ruku a vykoktal své příjmení. Nebyl jsem připraven. Petr si k němu přisedl a zapnul diktafon. Poodešel jsem. Za tři minuty bylo hotovo.

„Tos to vzal zkrátka,“ podivil jsem se.

„Mně to stačí,“ řekl Petr, jako by se nechumelilo. Povinnost bulvárního novináře byla splněna. Uvědomil jsem si, že si vlastně od prvého setkání s Terezou vůbec nevšímám žen. Ty přítomné pro mne stejně byly jak z jiného světa. Mladé, hezké manažerky, které, jak mi prozradil jeden z šéfů firmy, byly vybírány nejen podle toho, co umějí, ale i podle toho, jakvypadají, mi ve svých koktejlových šatech přišly zvláštním způsobem „unifikované“. Prostě mi přišly stejné, jedna jako druhá. Všechny hovořily česky i anglicky, hbitě reagovaly dle toho, jakým jazykem bylyosloveny. S některými jsem se již ve firmě setkal, tady však byly tak nějak... namnoženy. Nebo spíše... naklonovány...

„Dobrý den, jak se máte?“ říkaly mi úplně všechny. Asi je to tak někdo naučil. Jak se odpovídá na tuto otázku? Správnou odpověď jistěnabízejí manažerské kurzy a manuály. Nebo učebnice anglické konverzace. Možná by měla znít: „Dobrý den, mám se velmi dobře, a jak se daří vám?“ Netuším. Prostě mi to najednou přišlo jako jedna velká kašpařina. Jako nějaká podivná hra, kterou později ještě ozvláštnily další rekvizity – barevné balónky s logem firmy. To při zhotovování „happy“fotografií, při kterých manažerky a manažeři museli zvednout ruce s těmi balónky nad hlavu. A dělat, jako že jsou happy. Možná jsou skutečně happy! Jak na těchto mladých lidech poznat, co si skutečně myslí? Když jsou tak dobře... vycvičeni...

Raději jsem odešel se skleničkou vína opět na terasu pod velkýdrátěný artefakt, připomínající trochu rozdrbanou zeměkouli, zapálil si další cigaretu a skrze prosklenou stěnu restaurace jen v roli diváka pozoroval tu společnost. A domýšlel, jak to vlastně dneska chodí u těch mladých, dynamických firem, tvořených převážně mladými, dynamickými manažerkami a manažery, kteří jako by si všichni z oka vypadli. Jak málo o těchto lidech vlastně vím? Jsou o deset let starší než mé děti a o dvacet let mladší než já. Pak jsem si s jistým úlekem uvědomil, že jsou vlastně zhruba stejně staří jako Tereza. Ale ona je úplně jiná. Nezaměnitelná! Nenechala by se vycvičit tak, jako přítomné mladé ženy. Ani ode mne se nenechala vycvičit. Já od ní ano. Vlastně ne od ní! Ona mne vůbec nechtěla vycvičit, uvádět do nějaké kázně, závislosti, povinnosti, ona ode mne nechtěla vlastně vůbec nic... Vycvičil jsem se sám. Sám sebe a zcela dobrovolně jsem vycvičil dopodoby takového vohrábla, že jsem se pro ni stal... nepřijatelným. „Dobrý večer, můžete mi, prosím, zapálit?“ přistoupila ke mně hezká mladá žena. Evidentně nepatřila k manažerské společnosti, byť se mezi ní doposud pohybovala. Neměla předepsaný „dress code“, ale černé přiléhavé kalhoty a černý rolák, jehož kontrapunkt tvořilvodoád blonďatých dlouhých vlasů.

„Dobrý večer,“ odpověděl jsem skoro radostně, nejen proto, že

jsem nemusel odpovídat na otázku „jak se máte“, ale že jsem se setkal

s někým, kdo mi připadal od první chvíle „normální“. Při pohledu na

jemný obličejík s výraznýma modrýma očima, drobounkými pihami

a malým nosem jsem si uvědomil, že jsem tu všestranně úhlednou

ženu už někde potkal.

„Já jsem Honza Zlatohlávek,“ představil jsem se poté, kdy jsem jí připálil cigaretu a vytušil, že plavovláska nemá v úmyslu ode mne ihned odejít.

„Já Michaela Nová,“ nastavila svoji sklenku k přípitku. „Řekli mi, že

jste to vy, četla jsem vaši knížku o hledání štíhlé ženy.“

„Jak jste se k ní dostala? Nevypadáte na to, že čtete brak.“

„Jsem taky novinářka. A nasmála jsem se při tom čtení!“

„To se ani nedivím. Je to moje prvotina a tak trochu se za ní...stydím. Tedy minimálně před odborníky na literaturu,“ přiznal jsem se.

„Proč?“

„Je to taková trochu exhibicionistická úchylárna, ke které mne vyrovokovaly pilné čtenářky mých fejetonů.“

„Někoho rozesmát taky není žádná legrace. A vy to umíte.“

„Děkuju!“

„Už vím, kde jsme se potkali,“ zadívala se na mne Michaela anamířila ruku s cigaretou směrem k mé hrudi. „Na tiskovce po předpremiéře Kajínka.“

„Konečně... Věděl jsem, že vás odněkud znám!“ vzpomněl jsem si s úlevou. Dokonce se mi vybavilo i to, že jsem tehdy chvílizapřemýšlel, jestli ji někam nepozvat. To bylo ještě „před Terezou“...

„Tenkrát jste mi řekl, že je to pěknej prcek, ten ruskej herec...Lavroněnko.“

„Kosťa mi byl po bradu!“

„Ale charisma má!“

„To jo, a mluvil rozumně. Ale skutečnej Kajínek by si s ním vytřel zadek...“

„A co si o tom myslíte? Jako o tom příběhu?“

„Dělal jsem rozhovor s režisérem Petrem Jáklem. Ten se sKajínkem setkal devatenáckrát. Ani on si nebyl úplně jist, že to bylo jinak. Bylo vidět, že Kajínkovi nějakým způsobem fandí, ale že by za něj ruku do ohně taky nedal.“

„A jakej je Jákl?“

„V pohodě. Nejukecanější chlap, se kterým jsem kdy dělal rozhovor!“

„A já jsem si na něho netroufla! Tedy žádná kamenná tvář těch mordýřů, které hrál v těch amerických filmech?“

„Měl jsem taky strach, že z něj budu tahat každý slovo, navíc jsem nikdy v životě neviděl žádnej thriller, natož nějakej, ve kterým hrál nebo kaskadéroval, ale nakonec jsme se na hodinu zakecali jak babky na trhu. Přepisoval jsem ten rozhovor půldne!“

Michaela pomalu a soustředěně upíjela ze své sklenky, jako by chtěla získat čas. Pak se na mne podívala.

„Chtěla bych udělat rozhovor s vámi.“

„To myslíte vážně? Jsem neznámej autor!“

„Dělali jsme s tou vaší knížkou čtenářskou soutěž a měla ohlas! I u nás máte své obdivovatelky!“

„Nejsem žádnej spisovatel. Víte, jak dopadlo mý první autorský čtení?“ vybavil se mi ten tragikomický zážitek a vzápětí jsem si uvědomil, že se tedy nemám vůbec čím chlubit.

„Nebudem si tykat?“ vysvobodila mne Michaela.

„Rozhodně,“ přiťukli jsme si znovu sklenkami a políbili se. Trochu

plaše a neobratně. Michaela se malinko začervenala a sklopila oči.

Hned se ale vzpamatovala.

„Tak jak to dopadlo, to autorský čtení?“ Zvídavý pohled mé společnice mi nedal šanci k úniku od toho, co jsem tak nešikovně nakousl.

„Byla to taková vesnická knihovna někde u Berouna. Paní knihovnice

si mě pozvala, přijela si pro mě do Prahy, ukázala mi knihovnu, uvařila

kafe, řekla, že pozvala spoustu lidí, a pak na tu moji první autorskou

produkci přišla jediná paní, které bylo asi osmdesát! Ostatní, jak jsem

zjistil, dospávali či dojídali po posvícení, případně byli na fotbalovém

hřišti, kde probíhal nějaký zápas a program. Celá vesnice voněla pivem

a klobásami. A nepomohlo ani hlášení místním rozhlasem!“

„A četl jsi?“ zeptala se Míša a smích jí cukal koutky úst.

„Ne. Dal jsem té milé staré paní knížku, napsal věnování, a pak jen trnul, aby ji hned neotevřela a nepřečetla si první věty.“

Michaela přivřela oči, nasadila herecký výraz a zarecitovala: „Tys to udělal... do mě?!“ „A je tu snad ještě někdo jinej?“

„Ty si to ještě pamatuješ?“ Paměť mé společnice mě udivila.

„Jo. To zas není velkej kumšt si takovouhle šílenost pamatovat!Kolegyně, která dělala tu čtenářskou soutěž, ty věty opsala hůlkovým písmem a dala na nástěnku! Nachytala tím k četbě skoro celouredakci.“

„Nepůjdem se někam ožrat, Mišulko?“ vyjelo ze mne, až jsem se své upřímnosti zalekl.

„Šla bych... docela. Už si to říkám pěkných pár dní, že bych se měla aspoň ožrat. Ale tady by se to moc nehodilo...“

„Měli by nás za novinářský vyžírky, který si dají do trumpety, když je to zadarmo.“

„No právě. A proč se chceš ožrat? Něco špatně? Nebo dobře?“

„Něco špatně,“ přiznal jsem se.

„Hm. U mě taky něco špatně,“ odpověděla Míša.

„Tak jdeme?“

„Jo, jdeme!“

Cestou k výtahu jsem si vzal z velké misky jeden z pomerančů(rovněž s logem té firmy) a strčil jej do kapsy saka. Tereza má ovoce tak ráda... Dohodli jsme se, že jí zítra přivezu a předám věci, které si u mne za ty čtyři měsíce nastřádala. Dostane taky ananas, který nejsem schopen sám rozkrájet a sníst, protože jsem ho koupil k naší snídani, která se ale už nekonala. A teď ještě pomeranč s logem...

Jak to setkání proběhne? Jak se přátelsky setkat s někým, kohopořád miluju? Jak se při tom chovat nenuceně, kamarádsky, jak být nad věcí, jak nežádat, neprosit, nepřemlouvat... jak se nezbláznit, nerozbrečet...

„Honzo, nebo nemusíme nikam chodit,“ chytla mne Míša za rukáv od saka, když jsme vystupovali z výtahu. Uvědomil jsem si, že jsem se na ni ve výtahu ani nepodíval, ani jsem nepromluvil.

„Promiň, Míšo, já jsem jenom... Samozřejmě, že jdeme!“

SOLIDNÍ JISTOTA A PODIVNÁ SWINGERS PARTY

Z Tančícího domu jsme se s Míšou přesunuli do blízké Solidní nejistoty.

Tedy – Solidní jistoty. Chvíli jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Změnu

názvu této dříve proslulé pražské diskotéky, viditelnou již z dálky na

poutači boční zdi budovy, jsem nejprve přikládal nějakému šprýmaři,

který prostě zlikvidoval dvě písmena a NEJISTOTU překřtil na JISTOTU. Pak jsme ale vešli do mě zcela neznámé – stodoly! Podivné

stodoly, kde staré klenby pokryly kýčovité svítící obrazy, odkud zcela

zmizela nezaměnitelná podkova centrálního baru, kolem kterého se

všechno odehrávalo. U kterého jsem viděl popíjet několik generací

fotbalových reprezentantů po vítězných zápasech, ale i spoustu dalších

„celebrit“. Taneční parket teď nějaký trumbera vytvořil na opačné

straně, tedy u vchodu, a do smutně vyprázdněného prostoru nastavěl

jakési podivné cukrárenské stolky. Na balkónku nad novým,nesympaticky asepticky působícím barem, se tragicky unyle pohybovala jakási

špekatá parodie na go-go tanečnici.

Kde jsou ty doby, kdy bylo v těchto prostorech každý večer plno.

A o víkendech úplně narváno. Teď tu posedávalo pár podivných lidí.

Dýdžejova poctivá snaha za celý večer vyprovokovala k tanci jen jediný „páreček“ totálně opilých mužů tmavší pleti, kteří se co chvíli

váleli po zemi. Nikomu to nevadilo.

Ač jsem Míše při příchodu odvážně sliboval tanec (koneckonců –

měl jsem ho od Terezy doporučen jako antidepresivum), v této panoptikální společnosti jsme se k němu neodhodlali. Alkohol mnenakonec zbavil zděšení, odporu i sentimentu. Solidní nejistota je prostě

definitivně pryč. Ze zdi zmizela i cedulka, která dříve oznamovala, že

zde sídlí konzulát Valašského království...

Míša byla milá společnice. Alkohol jí také dělal evidentně dobře.Rozovídali jsme se a popíjeli asi do čtvrté hodiny ranní. Drželi jsme se za

ruce. Spíše přátelsky, než milenecky. A pak šli ke mně domů... spát.

Když jsem se vrátil z koupelny, Míša už spala. Nebo to tak alespoň

vypadalo. Ležela na břiše přikrytá až po hlavu. Pohladil jsem ji pod

pokrývkou po nahých zádech. Trochu se ke mně natočila, přejela mi

rukou po rameni a šeptla: „Dobrou noc“.

16

Vlastně jsem byl rád, že budeme spát. Svítivý chomáč zlatých vlasů

na „Terezčině“ polštáři byl pro mne až příliš nezvyklý pohled... Ne

mohl jsem usnout. Míša se ve spánku otočila na bok a položila mi

ruku na hruď. Terezka měla drobounké, dětské ruce. Toto byla ruka

ženy. Ten dotyk nebyl nepříjemný, byl jen... cizí. Snažil jsem si reálně

přiznat, že si prostě musím zvyknout na jinou ruku, jiné tělo, jinou

vůni, jiný „usínací ceremoniál“. Čím dřív, tím líp. Čím víc jsem se

snažil Terezu vymazat z hlavy, tím intenzivněji jsem si ve svém mozku

přehrával naše společné usínání. Trochu specifické, ale na to snad ještě

přijde řeč. Prostě až při představě usínání s Terezkou jsem... usnul.

Po probuzení jsem se své dámské návštěvy trochu zalekl. Pomalu jsem

si rekonstruoval celý večer. Oslava v Tančícím domě – novinářka Míša

– Solidní (ne)jistota...

Míša ještě spala. Tiše jsem se odkradl do koupelny, ve které jsem

zaznamenal mokro ve sprše, vlhký ručník a vlahý vzduch se stopou

parfému. Byla rychlejší. Tedy už nespí. Nebo usnula znovu. Horká

voda mne přivedla k životu. Tiše jsem se vrátil k posteli jen s ruční

kem kolem pasu. Míša ležela na zádech a měla zavřené oči. Vztáhla ke

mně ruku. Uchopil jsem ji a klekl si na postel.

„Dobré ráno,“ řekl jsem.

„Dobré poledne,“ řekla ona, otevřela oči a usmála se.

„Ty nespíš,“ zeptal jsem se úplně nesmyslně.

„A ty?“ oplatila mi poťouchle.

Trochu směšně jsem klečel na posteli a držel její ruku ve své dlani asi

tak, jako bychom se chystali tančit menuet. Michaelina ruka ale nebyla

nehybná jako při spánku, její štíhlé, dlouhé prsty se pomalu proplétaly

s mými. Když jsem ji druhou dlaní pohladil po tváři, přivřela oči. Jak

drobounká gesta někdy stačí, aby člověk věděl, co se může dít. Co se

bude dít. Jak si žena o tom všem rozhoduje sama. Jak muž jen plní její

jemné příkazy... Cítil jsem, jak nějaké čerpadlo v mém těle obdrželo

povel odněkud, kde jakýsi computer bleskově vyhodnotil pouhý dotyk

prstů a jedno přivření očí jako jednoznačný pokyn k milování.

„Můžu k tobě?“ ukázal jsem na její přikrývku.

„S tím mokrým ručníkem?“ zamračila se naoko.

„Logicky, že bez něj,“ řekl jsem rozhodně, odhodil ručník a vklouzl

pod přikrývku, kde se ke mně přivinulo hebké, horké tělo.Jednoznač

ně. Odhodlaně. Hladově. Computer se nemýlil. „Honzo, prosím, dávej si bacha,“ šeptla v okamžiku, kdy se naše

těla propojila.

„Dával sis... bacha?“ zeptala se Míša, jen co popadla dech.

„A ty?“

„Počkej – jak já?! Ale já jsem ti to řekla!“

„Dělám si srandu! Měla ses správně zeptat: Tys to udělal do mě?“

Míša se rozesmála, ale hned zase zvážněla. „Fakt se můžu spolehnout?“

„Máš to nadělení na bříšku! Můžeš si je přepočítat!“

Evidentně zklidněna se Míša vzepřela na lokti jedné ruky a ukazováček druhé namířila ke svému pupíku. „Jedna, dvě, tři... ale voni

se... hejbou!“ rozehrála milé divadlo.

Všiml jsem si, že má na obličeji a krku růžové skvrnky, kteréněkterým ženám naskakují jako nezvratný důkaz o milování.

„No tak asi ještě nejsem tak starej, když se hejbou...“ pokračoval

jsem v představení.

„Můžu do sprchy?“

„Ne. Přinesu ti konev a umyvadlo!“

„Proč doma nemáš prezervativy?“

„Nepotřeboval jsem je. Tedy doteď. A teď jsem nic neočekával...“

„Jak neočekával?!“

„Prostě jsem vůbec nepočítal s tím, že by jako něco s někým...

v tomhle období. A proč se tak koukáš? Můžu ti říct totéž! Všechny

holky dneska nosí prezervativy v kabelce!“

„Já jsem s tím taky... nepočítala.“

„No tak vidíš, jak jsme se přepočítali!“

„Nedopočítali, Hanýsku! Ani prezervativů, ani spermií. Líbilo se ti

to se mnou?“

„Jo. Až dost na to, jak jsem mimo.“

„Proč jsi mi včera řekl, abych si od tebe vůbec nic neslibovala?“

„Protože jsem mimo, Mišulko. A protože ty evidentně nejsi holka

na to, aby si tě někdo jen tak samovolně přepadnul. A ještě někdo,

kdo je mimo.“

„A udělal jsi – co?!“

„Tys u toho přepadení nebyla? Tedy myslím – vstřícně nebyla?“

„Sakra jsem u toho byla. Mám to sakra napsaný na ksichtě, že jo, viď?“

„Jo. Moc hezky.“

„Bylo to hezký...“

„Suma sumárum – moc hezky jsme se přepadli...“

„Proč sis mě nepřepadnul hned v noci? Proč až teď ráno?“

„Byl jsem mimo. A taky jsem si myslel, že už spíš.“

„Nespala jsem. A teď už nejsi... mimo?“

„Teď jsem o trochu míň mimo. Každej den je to o kousek lepší.“

„Aha! Všimni si – opakuju otázku: Proč jsem si neměla nic slibovat?“

„To už jako děláme ten rozhovor?“

„Ne. Ještě ne. Teď se tě ptá ještě úplně soukromě novinářka, kterou sis opil a zatáhl do svého soukromého bytu a ještě úplně soukromě... přepadnul!“

„Dobře. Odpovídám: Mám pořád v palici někoho, kdo se na mě prostě vykašlal.“

„Tak to já taky. Vlastně jsem taky... mimo,“ řekla Míša trochuneřítomně.

„No to je fajn. Tak jsme se právě tak trochu přepadli s našimibývalými milými, aniž by to tušili.“

„Jo. Taková swingers party to byla.“

„A je to dobře? Ptám se zase soukromě já, čerstvě přepadenej novinář, čerstvě přepadený novinářky? Je to dobře, co jsme právě spáchali?“

Míša se posadila a zamyslela. „Asi je to dobře. Protože oni se teď

nejspíš taky s někým přepadávaj. A na rozdíl od nás při tom na nás už

třeba vůbec nemyslí.“

Uvědomil jsem si, že na toto téma za celý včerejší večer nepřišlavůbec řeč. Bál jsem se s tím začít, protože jsem věděl, že bych bylschoen breptat celý večer o Tereze. A proč, když jsem chtěl, musel, potřeboval zapomenout. Míša v tom ovšem lítala taky hezky. Chvíli jsme

se dohadovali, co je horší. Jestli dostat kopačky od mrtvě vdané ženy,

kterou jsem měl čtyři měsíce jen pro sebe, nebo od živě ženatého

chlapa, kterého měla Míša tři roky společně s jeho manželkou. Tedy

než definitivně zvítězila manželka. Shodli jsme se nejdřív na remíze.

A pak na prohře. Prohráli jsme oba.

„Proč jsme o nich včera vůbec nemluvili?“ zeptala se Míša.

„Protože jsme asi nechtěli. Protože jsme asi chtěli... zapomenout. Protože bychom se pak nejspíš nemohli...“

„... přepadnout! A spáchat strašlivou vendetu, která je těm našim bejvalým už nejspíš dost egal,“ dodala Míša, podrbala mne po temeni hlavy jak dostihového koně, zakroutila hlavou a odešla do koupelny.

SLUNCE A MŘÍŽ

V té malé branické pivničce je jediné okno. Malé podélné okénko,

umístěné až u stropu místnosti. Zvenčí je opatřeno masivní mříží a zevnitř nařasenou záclonkou. Když ostré dopolední slunce rozsvítilo záclonu, venkovní mříž zmizela, jen její silueta se obtiskla do záclony. Zjistil jsem, že se s Lumírem díváme stejným směrem.

„To by byla hezká fotka nebo záběr,“ nezapřel Lumír svoji filmařskou podstatu.

„Taky máš pocit, že kdybys za tu záclonu vzal, že bys ji odhrnul

i s tou mříží a mohl... letět?“ zeptal jsem se.

„Jo. To jsi řek ́ skoro jako umělec,“ pokýval hlavou Lumír a napil se

piva. „Kdybych netočil už jen fotbalový reportáže a reklamy na zubní

pasty, požádal bych tě o nějakej scénář!“

„To jsem neřek ́ jako umělec, Lumíre, ale jako debil. Jako debil,kterej si myslel, že když zasvítí slunce, prostě odhrne záclonu i s tou mříží

a... poletí!“

„V poslední době jsi mluvil v metaforách, jen když se jednalo o Terezu.“

„Však taky,“ odtušil jsem a uvědomil si, že ani noc tak nečekaně

strávená s jinou ženou a zakončená hezkým ranním milováním zTerezy nic neubrala. Spíše naopak. Měl jsem pocit jakési viny, i když jsem

si byl skoro jist, že má Tereza jiného chlapa. A pokud nemá, rychle

bude mít. Přesto jsem cítil provinění, dokonce takové, že jsem o Míše

neřekl Lumírovi ani slovo.

Lumír potvrdil svoji předvídavost: „Dobře, debil, mříž... Tak ten

autodestruktivní apokalyptickej obraz dokonči sám, byť už v obrysech

tuším, co mi chceš sdělit,“ poplácal mne po předloktí.

„Prostě jsem si rozbil držku. Jako vo tu mříž. Konec metafory!“

„No. A já s tebou výjimečně nesouhlasím,“ podrbal se Lumír načele, „já si myslím, že sis s Terezkou docela hezky zalítal a že na to budeš

rád vzpomínat.“

„Jako zase za tou mříží,“ řekl jsem zřejmě dost smutně.

„Pamatuješ, jak se v tom Formanové Přeletu nad kukaččím hnízdem Nicholson snaží marně urvat ten betonovej podstavec někde

v umývárně těch chovanců? Jako projev revolty, nesmyslnej, ale vlastně

strašně důležitej?“


20

„Jo, to je hezká scéna.“

„A pamatuješ, co řek ́ těm, co na něj jenom čuměli?“

„Něco v tom smyslu jako: No co, aspoň jsem to zkusil...“

„Jo. A tak jsi mi připadal, když jsi nám přivedl tu svoji maloudok

torku poprvé ukázat... Promiň, jestli tě to uráží...“

„Neuráží. I já jsem to tak cítil. Poprvý jsem ji přišel ukázat fakt jako

vypůjčenej obraz, kterej budu muset zase vrátit...“

„A pamatuješ, jak pak v tom filmu ten betonovej podstavec urval

ten obrovskej indián a prohodil ho zavřeným oknem?“

„Jo. Forman tyhle symboly umí dokonale,“ řekl jsem a napadlo mě:

A kdo by to měl umět lépe, než člověk, kterému fašisti zabili rodiče

a komunisti dali do trezoru první velký film? Kdo dokázal tuhleděsi

vou životní zkušenost ve svých filmech přetavit v symboly a metafory,

které pochopila i demokratická a blahobytná Amerika, a vlastně celý

svět? To ovšem filmař Lumír, který měl před lety možnost s Forma

nem spolupracovat, dobře věděl.

„Tak tos byl taky ty, ten indián,“ pokračoval sveřepě Lumír ve

srovnání nesrovnatelného. „Tos byl ty, když jsi mi řek ́, že ses týkrás

ný, mladý, chytrý holce dostal pod sukni. Že se máte rádi, že spolu

spíte, že se navzájem bavíte. Přál jsem ti ji. Je to výjimečná ženská,

vybojoval sis ji.“

„Na chvíli...“

„Ta revolta chovanců v tom filmu taky trvala jenom chvíli. Nestála

za to?“

„Forman za ni dostal Oscara...“

„A ty ho máš ode mě. Čeho se v srdci nevzdáš, to je zachráněno,

napsal Exupéry!“

„No. Já jsem se s Exupérym vytasil v posledním dopise, co jsem

Tereze napsal. Bylo to něco v tom smyslu, že není ani tak důležitý,

jestli se lidi dívaj zamilovaně na sebe, ale jestli se dívaj stejnýmsmě

rem.“

„A ona?“

„Že je důležitý i to, aby se dívali zamilovaně na sebe.“

„Ale ona se na tebe zamilovaně dívala!“

„No právě. Ale přestala...“

„Honzo, ty neumíš moc prohrávat. Ty na to nejsi zvyklej, když tě

ženská prostě kopne do prdele...“

„Moc ne...“


21

„Kdybys byl malej a ošklivej jako já, prostě bys byl odolnější.

A hlavně: zvyklej!“

„Nejsi malej a ošklivej.“

„Jsem. Ale to je jedno. Já jsem si ty ženský taky nějak oběhával

a oblboval, ale daleko častějc se mi to nepovedlo, než povedlo. Ty to

máš naopak. Řekla ti nějakej důvod?“

„No vlastně, já jsem odešel z jejího bytu a práskl dveřma. Ve dvě

ráno. Protože mi nebyla schopna říct, jestli se mnou bude, nebo ne

bude na Silvestra. Jestli bude se mnou, nebo s maminkou a tatínkem.

Nebo s tou svojí kamarádkou, se kterou si to asi taky uměj hezkyudě

lat. Nebo možná s ňákym chlapem. To je jedno. Prostě dospělá ženská

se dvěma titulama ti není schopna říct, s kým bude na Silvestra! Od tý

doby jsme se neviděli...“

„A bylo to tak důležitý?“

„V tu chvíli jo. Samozřejmě to byla ode mne blbost. Samozřejmě

jsem se jí pak omluvil a psal jí, že s ní chci bejt, Silvestr Nesilvestr. Ale

ona už nechtěla. Napsala mi, že to není o tom, že by se mnou být

teoreticky nemohla, ale že nechce.“

Lumír se na chvíli zamyslel. „Jo! V Japonsku to bylo! Tam mi někdo

řekl, že když se tam chce někdo z někým rozejít, jen řekne: Promiň.

Nebo něco na ten způsob. Prostě jedno slovo. Tím je to hotový. Mně

to přijde geniální!“

„Jo, asi jo. Dalo mi to práci, ale nakonec jsem se vlastně vzdalně

jakýho nárokování si odůvodnění jejího rozsudku. Prostě nechce,

napsala to jasně, nedá se nic dělat. Možná je to pro mý sebevědomí

lepší, než kdyby mi vyjmenovala, proč mě nechce. Jestli proto, že

jsem starej, nebo málo vzdělanej, nebo chudej, nebo že moc kouřím,

nebo že jsem ji nevzal na operu. V posteli to bylo v pohodě, alečlo

věk taky nikdy neví... Všechno vždycky může bejt s někým jiným

lepší...“

„Honzo, ty ses do nikoho nezbláznil, abys prostě za nějakou dobu

zjistil, že to není ono?“

„Ale jistěže jo. Úplně ji chápu, dokážu si to představit z její strany.

Ona nemusí dělat kompromisy, nemusí čekat, až to bude s chlapem

průserový, stačí, když zjistí, že to není úplně ono, když k němu nemůže

vzhlížet s hlavou zakloněnou. To mi napsala, že to takhle musí mít. A já se

k ní ke konci choval jako kretén. Žárlil jsem, a asi ani nebylo na co.

Nedivím se jí. Umím si to racionálně vysvětlit, přijmout tu prohru, ale


22

jsem do ní prostě furt blázen...Všude ji vidím. Zdá se mi o ní.Chodím po ulici a hledám ji.“

„Napiš o ní!“ ukázal na mne Lumír ukazovákem. „Napiš o ní

a hned teď mi to slib!“ dodal a pozdvihl půllitr.

Také jsem pozdvihl půllitr, a zase ho položil. „Lumčo, já jsem

o ní, o nás, už začal psát, když jsme měli po prvním rozchodu, kterej

nám, jak víš, moc dlouho nevydržel. Vlastně to ani nebyl pořádnej

rozchod. Bylo to memento a já jsem se dokázal nahodit do chlapa

a utrhnout si ji zpátky. Ale teď je všechno v hajzlu, definitivní konec.

Když se k tomu psaní vrátím, jenom u toho brečím. Je to ještě moc živý...“

„Napiš o ní,“ trval na svém Lumír. „Když jsme tě hecovali do první

knížky, bránil ses, že nechceš psát román o střepech, o smetí. Žes ty

holky, cos předtím potkával, ani pořádně nepoznal. Teď máš o čem

psát!“

„Prostě to nejde. Napsal bych funebráckou ubrečenou sračku. Když

už si k tomu psaní sednu, namísto, abych psal knížku, píšu jí dopisy.

Zbytečný dopisy, který píšu a zahazuju, a na ty, který pošlu, už mi ani

neodpovídá. Nebo napíše dvě tři neutrální věty.“

„Samota podporuje talent!“ ťukl mi Lumír do půllitru a napil se.

„Měl jsem období, kdy jsem psal scénáře. Chtěl jsem udělat normální

hranej film. Nakonec jsem to všechno vyházel. Nepsal jsem, když

jsem byl šťastnej a psal, když jsem byl nešťastnej... Bylo to všechno

černý, debilní...“

„No tak vidíš, a mně to radíš,“ vznesl jsem oprávněnou námitku.

„Máš období, kdy žiješ, a pak máš období, kdy píšeš,“ řekl jsem.

„A dohromady to moc nejde. A já teď ani nežiju, ani nepíšu, protože

ještě pořád... umírám...“

„Pouč se ode mě! Měl bys psát hezky začerstva, ale psát o tomobdobí, kdy jsi žil. Dokud si to pamatuješ do detailů. To stojí za záznam.

Ne o tom, jak se plácáš. To je na hovno.“

„Z toho mám největší strach. Aby to nebylo ukňučený. Nenapadne

mě jedinej fór!“

„Tak piš o tom, jak jste se spolu milovali, napiš o tý šumavskýrozhledně a slevě pro důchodce, jak jsi nám povídal. Napiš o tomvysvědčení, co jsi musel předložit tý její uruguajský mámě! Napiš o pugétu

rudých karafiátů a autorským čtení! Smáli jste se přece, když jste spolu

byli. O tom napiš! Vždyť já jsem vás viděl jenom rozesmátý!“


23

Když Lumír odešel, objednal jsem si ještě jedno pivo. Mohl jsem si to

dovolit. Na rozdíl od něho nemám žádné natáčecí plány. Nemusím

být v přesný čas ve střižně. Je to výhoda i nevýhoda.

Kdokoli, kdo chodí někam do práce, má prostě někdy hotovo

a padla. Zamkne někde dveře a těší se domů, na hřiště, do kina, nebo

třeba i do té hospody. Já nemám nikdy hotovo. Doma jsem v práci

čtyřiadvacet hodin denně. Počítač nevypínám. A v té hospodě vlastně

taky přemýšlím o tom, co budu psát. Nebo rovnou píšu. Pravda je, že

jsem se v posledních týdnech zmohl jen na články. Které, popravdě,

za moc nestály. Za nic nestály. A kniha o Tereze měla jen pár téměř

nepoužitelných, hanbatých stránek. Začala a skončila... s Terezou.

„Napiš o pugétu rudých karafiátů...“ Vlastně jsem Míše neřekl, že na

tom slavném autorském čtení s jednou zúčastněnou důchodkyní byla

Tereza se mnou. Nevím jak, ale nějak (a správně) vytušila, co se

všechno v takové vesnické knihovně může stát (nebo nestát), a pojala

to jako takový happening. Oblékla si v tom horkém zářijovém odpo

ledni černé šaty a černé lodičky a skutečně koupila pugét rudýchkara

fiátů (karafiátů!!!). Jakože pro toho svého umělce, aby se s květinou na

závěr toho mého vystoupení skromně připojila ke čtenářským ovacím.

K tomu ještě na akci pozvala (s mým svolením) svoji kamarádku –

kardioložku, která si však s oblečením hlavu nelámala. A tak jsem se

k odjezdu dostavil se dvěma doktorkami, jednou s pugétem a vyšňo

řenou jak na koncert do Rudolfina, a druhou v oranžovém nátělníku

bez podprsenky, ohrnutých džínách a sandálcích. Vlastně jsem tušil

nějaký průšvih už v okamžiku, kdy jsme před vinohradskou nemocnicí

nasedali do auta paní knihovnice...

Třeba má Lumír pravdu. Třeba to nějak půjde. Tedy tak, aby seje

nom nefňukalo.

Vytáhl jsem z kapsy notýsek a začal si dělat poznámky. Předsevzal

jsem si, že budu postupovat metodou, kterou používají scénáristé.

Autor románu může začít psát, aniž by tušil, jak to celé skončí.Scé

nář se píše jinak. U toho je důležité, aby autor věděl, jak to „dopadne“,

nejlépe ještě dříve, než napíše první dialog. Aby měl jasnězkonstruo

vaný hlavní dramatický oblouk, na který pak navěšuje jakýsi scénosled,

a jednotlivé scény a obrazy detailně rozepisuje vlastně až nakonec.

V tu chvíli mě asi ještě nemohlo napadnout, jak rychle se budumu

set vzdát této scénáristické metody, jak budu přepisovat, přehazovat,

škrtat, vpisovat a zaznamenávat vlastně v přímém přenosu. Jak budu


24

své dramaturgické i dramatické plány den ze dne měnit a přeskupovat,

jak se budu trápit...

Ještě než jsem si stačil přepsat první poznámky k nové knize z notýsku

do počítače, zavolala mi Míša a zeptala se, jestli by mi nevadilo, kdyby

rozhovor se mnou udělala její kolegyně. Řekl jsem jí, že souhlasím,

aniž bych se hned ptal na důvod. Dokonce se mi nějakým zvláštním

způsobem ulevilo.

Po noci s Míšou jsem Tereze zbaběle napsal, že nemám odvahu se

s ní setkat. Že bych to nezvládl. Odpověděla, že nic z těch svých věcí,

co u mě má, urgentně nepotřebuje. Abych to nechal zatím být. Že se

třeba někdy zastaví.

S Míšou jsme si během týdne napsali několik krátkých, trochu rozačitých e-mailů. Jakože to byl fajn večer a noc a ráno... Jakože se

zase uvidíme a uděláme ten rozhovor a jakože by nebylo špatné si

zopakovat i to milování. Že bylo hezký. Psali jsme si o tom, že by bylo

hezčí a jiný, kdyby to nebyla náplast na bolavé rány, kdyby to byla

autonomní záležitost, kdy se dva lidi, kteří se jeden druhému líbí, kteří

si mají o čem povídat, prostě spolu pomilujou. Líbí se... Mají si o čem

povídat... Jenže to je tak málo k tomu, aby milování bylo takové, jako

když se lidi mají opravdu rádi, jako když po sobě touží tak, až je to

k nevydržení.

Zjistil jsem, že netoužím. Že ani do té korespondence s Míšouneumím nic vložit. Že se to vůbec nedá srovnat s korespondencí sTerezou, které jsem začal psát často ihned po jejím odjezdu, protože jsem

si ihned vzpomínal na věci, které jsme si nestačili říct, a taky jí musel

popsat své pocity a vyznat se z té lásky a radosti, že ji mám. Míše jsem

psal skoro mechanicky, ve větách, z nichž z jedné bylo možno odvodit

další, ve větách, které nemají žádný obsah a žádný náboj. Nebavilo

mne to. A Míša psala nějak... podobně. Tristně bezinvenční korespondence dvou novinářů, kteří mají v pracovní náplni bavit lidi.Nebavili jsme se. Asi jsme i chtěli, ale neměli jsme na to. I proto mne ten Míšin telefonát s trochu překvapivou žádostí o změnu autorkyrozhovoru nikterak nerozhodil.

Chvíli jsme jen tak tlachali a já jsem postřehl trochu jiný odstín vjejím hlase. Byla veselejší, ne veselá, ale prostě jiná. Zeptal jsem se, jestli

se u ní něco nezměnilo k lepšímu. Odpověděla mi, že jí zavolal a že

přijde. Projevil jsem radostnou účast a řekl, že doufám, že to bude


25

definitivní návrat. Na to se mě Míša zeptala, jestli si vážně myslím, že

se ženáč může ke své milence vrátit definitivně. Ta otázka mne trochu

zaskočila. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že snad ano, pokud by

se rozhodl odejít od své manželky.

„A to on právě nikdy neudělá,“ řekla Míša už zase trochu smutně.

„Tak proč s ním jsi?“ zeptal jsem se hloupě a okamžitě se zastyděl za otázku jak vystřiženou z televizního seriálu.

„Honzo, a proč máš na tapetě monitoru Terezinu fotku a ve sprše její růžový holítko a u umyvadla její krém a kartáček na zuby, když jste měsíc po rozchodu?“

„Neumím to dát pryč, vím, že je to trapný,“ přiznal jsem se.

„Je to trapný a dej to pryč. Až přijde nějaká... další. Já jsem to zvládla, protože u mě jsou taky dva kartáčky na zuby a pánský holení a taky jsem to nebyla schopna... dát pryč.“

„Teď se ti to bude hodit. Chceš s ním bejt, ne?“

„Nechci, ale musím s ním bejt. Kdyby bejt... Pobejvat. Občas. Ale prostě musím. Těším se na něj jako blázen. Taky jsme se přes měsíc neviděli. Řekl mi, že beze mě neumí existovat, a já se rozbrečela jak koza.“

„No tak to tak asi má bejt!“

„Nemá to tak bejt. Má ženu a děti. Stokrát jsem si ho zakázala,stokrát si připravila, co mu řeknu, až zavolá. Jakože prostě už nic. A on zavolá a jsem jak ovce. Ne... jako oslík! Jako oslík, kterej jde za tou mrkvičkou, co před ním visí na špagátu, a neuvědomí si, že ji prostě nikdy nedostane.“

„Dobře, Mišulko, ale jdeš. Pořád jdeš. Aspoň jsi v pohybu. Já jsem si mrkvičku sežral a zastavil jsem se v totálním vakuu. Jsem osel ve vakuu. To by byl hezkej název knížky!“

„Třeba ti taky zavolá. Nebo už zavolala?“

„Ne. Píšu jí a odpovídá mi po třech dnech. Tak dietně, tak odtažitě, jako by to vůbec nebyla ona.“

„Neměli jsme spolu spát.“

„Proč myslíš?“

„Nic jsme si nedokázali. Jen to, že ještě umíme souložit. Ale to jsme

věděli už předtím.“

„Proto nechceš dělat ten rozhovor?“

„Jo. Ale ne že nechci. Prostě jsem tě nechala kolegyni, která to chce s tebou udělat.“

„To je trochu mnohoznačně řečeno, nemyslíš?“

„Myslím. Je pěkná. Bude se ti líbit. A ty jí asi taky.“

„Jako že bych si s ní taky dokázal, že ještě umím souložit?“

„S ní by to asi nešlo tak rychle jako se mnou, ale za jistýchokolností...“

„Tys jí řekla, že jsme spolu něco měli?“

„Jo. Vadí ti to?“

„Za trest o tobě napíšu kapitolu!“

„Cože? Ty budeš psát?“

„Jo. Další díl! O tom průseru s Terezou a tak. A tebe do tohopřiberu. Buď se z toho vypíšu, nebo se z toho zblázním.“

„Proč jsi mi to neřek ́?“

„Nevěděl jsem to.“

„Doufám, že mi aspoň změníš jméno a nedáš k tomu adresu atelefon do redakce.“

„To si ještě rozmyslím.“

„Mluvila jsem před ní o tobě hezky. Jako že jsi milej, něžnej a tak...“

„Nechceš mi dělat osobní dohazovačku?“

„Podle toho, kolik dáš za kus...“

„Co to je za ženskou? Jak se jmenuje?“

„Jmenuje se Pavla Helmke.“

„Co je to za šílený jméno?“

„Její manžel je Němec.“

„A za to chceš honorář? Že mi dohodíš vdanou, a ještě s nějakým skopčáckým bodyguardem?“

„On s ní nežije.“

„No to je úžasný. Já už se skutečně nesetkám s jinou ženskou, než

s takovou, která je vdaná, ale nežije se svým manželem. Nebo to

aspoň tvrdí. Už bych o nich moh ́ pomalu napsat monografii. Třeba

by mi ji pak vydali i v Německu.“

„Ale ona ne že s ním jako vůbec nežije, ale nežije s ním v Čechách.“

„Tak žije tam? Jak může dělat z Německa českou redaktorku?“

„Nežije tam. Jen za ním občas jezdí na víkendy.“

„Hm. A přes tejden má roupy!“

„Tak to není. Je to s ní prostě složitější...“

„Prosím tě, ber ohled na to, co jsem si prožil. Mám v hlavě na plnej úvazek někoho, kdo mě už nechce, a ty mi k tomu nadělíš FrauHelmke, která shání chlapa na poloviční úvazek, a ještě je to s ní složitější...“

„Ale vždyť jsi mi řek ́, že by pro tebe byla snad nejlepší nějakánezávazná známost, která by se nechtěla moc citově angažovat, a jen by tě převezla od Terezky zpátky do normálního života. No a toznamená, že musí být vdaná. Tedy ne tak úplně šťastně. A to Pavla je!“

„Dobře. Pokud mi zaručíš, že po mně nebude chtít, abych ji od toho jejího Helmuta vyplatil v eurech, tak ji za mnou pošli. Nakonec – jde jenom o rozhovor.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist