načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak jsem miloval Stalina -- a jiné příběhy ze života - Karel Kýr

Jak jsem miloval Stalina -- a jiné příběhy ze života

Elektronická kniha: Jak jsem miloval Stalina -- a jiné příběhy ze života
Autor:

V knize „Jak jsem miloval Stalina“ se dlouholetý žurnalista Karel Kýr věnuje rozličným tématům, vážným i nevážným. Vzpomínky na život v socialismu střídají úvahy nad ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  59
+
-
2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 90
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2245-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V knize „Jak jsem miloval Stalina“ se dlouholetý žurnalista Karel Kýr věnuje rozličným tématům, vážným i nevážným. Vzpomínky na život v socialismu střídají úvahy nad aktuálními tématy a politicky laděné fejetony.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Karel Kýr

JAK JSEM MILOVAL STALINA

a jiné příběhy ze života


3

1. JAK JSEM MILOVAL STALINA

Když jsem se v roce 1944 narodil v moravské vísce Konice - Čunín na

Drahanské vrchovině, nejmenoval jsem se Kýr, ale Kühr. Otec nechal

jméno v roce 1952 počeštit. Nikdy jsem nepátral proč, neptal jsem se.

Sotva jsem se trochu rozhlédl po světě, zamiloval jsem si vousaté chlapy, a

když navíc takový chlapík kouřil fajfku, byl jsem k neudržení.

Na Drahanské vrchovině bylo plno partyzánů. Skutečných i těch na

poslední chvíli. Gestapo se připravovalo udělat těmto aktivitám přítrž, a

kdyby nepřijeli Rusové, dopadl by možná Čunín jako Lidice nebo Ležáky

Když se u nás objevili Rusové, ihned mne jeden zaujal. Měl mohutný knír

jako Taras Bulba a kouřil čibuk. Vrhl jsem se k němu... Moje kousky zaujaly

soldáty natolik, že si mne chtěli vzít sebou. Jen díky hrdinskému odporu

mé matky se tak nestalo. Naštěstí. Při mé povaze by dnes moje kosti tlely

někde na haldách ostatků na Kolymě. Jak jsem začal chodit, oblíbil jsem si

prase, které jsme měli ve chlívku. Říkal jsem mu Piš Piš a snažil jsem se na

něm jezdit. Už tenkrát jsem pravděpodobně ve své dětské genialitě

pochopil blízkost prasete a člověka.

V roce 1949 dostal můj otec místo v Brodku u Konice. Tehdy se ještě

jmenoval Německý Brodek, Brodek u Konice až od roku 1952. Byl k tomu i

služební byt 2+1 a tady začala moje láska ke Stalinovi. Když jsem ho viděl

na známkách -to mně táhlo na pátý rok- začal jsem je sbírat, lepit na

obálky a psal jsem mu, jak ho miluji. Samozřejmě jsem ještě psát neuměl,

ale byl jsem přesvědčen, že mé klikyháky pochopí.


4

A pak škola. Tenkrát jsme museli chodit se školou v rámci výuky povinně

do kina. Mne tehdy nadchnul dvoudílný film Pád Berlína. Dokonce k této

příležitosti byla vydána obdélníková známka. Uprostřed Říšský sněm se

sovětskou vlajkou, vlevo Nataša, vpravo Aljoša s obvázanou hlavou. Od té

doby jsem film neviděl. Ale rád bych ho znovu zhlédl. Pro konfrontaci.

Ve škole nás nahnali do Pionýra. Což byla sranda. Vedoucí nám dělali o

něco starší kluci a Pionýr se vedl podle Foglara. Dělali jsme bobříky a tak.

Již tedy jsem začal náruživě číst. Samozřejmě Foglara, ale i Gajdara - Timur

a jeho parta (ještě dnes si pamatuji Mišku Kvakina), Osudy bubeníkovy.

Ale také Vrbu, Stevensona. Zvláště mně utkvěly v paměti dvě knížky.

Monarcha-románek šedého medvěda a Dva divoši. Tehdy jsem našel v

otcově knihovně brožovaný román asi o šesti stech stranách. Jmenoval se

Tuláci. Napsal ho nějaký Šiškin (křestní jméno a otčestvo si již nepamatuji)

a vyšel před válkou u Topiče. Kniha pojednává o bezprizorných dětech v

Rusku mezi dvěma válkami – než je začal odchytávat Makarenko a

převychovávat je v duchu internacionalismu.

Mrzí mě, že tuto knížku nevlastním.

Samozřejmě po čase jsem názor na Stalina změnil, ale díky tomu jsem si

oblíbil ruskou literaturu. Dostojevského jsem měl přečteného ve dvaceti – i

když se dá plně pochopit až kolem čtyřicítky.

Ano, miloval jsem Stalina. Ale to jsem byl ještě dítě. V Rusku je u nemalého

počtu obyvatel Stalin uctíván dodnes. Aby člověk pochopil proč, tak musí

skutečně číst Dostojevského. Ale o tom zase někdy jindy.


5

2. KDY JSEM PŘESTAL VĚŘIT

První pochyby o komunistické ideologii se ve mně zrodily na Drahanské

vrchovině.

Někdy v roce 1949 bývalá firma Nehera dala mému otci místo v Brodku u

Konice. Tenkrát se tak ještě nejmenoval. Byl to městys se třemi fabrikami a

s Moravskou Třebovou to byly dva německé ostrůvky na střední Moravě.

Dříve se jmenoval Deutsche Brodek, pak Německý Brodek a od roku 1952

Brodek u Konice.

Možná si také pamatujete, jak v roce 1950 létaly nad naším územím balóny

s letáky, hladovými korunami a sem tam s nějakou čokoládou. Tehdy jsem

chodil do první třídy. Učitelka jako vystřižená z Hrabalových Skřivánků na

niti, nám říkala, jaké potvory jsou ti imperalisti, že nám narušují náš

šťastný zítřek, a kdybychom našli čokoládu, že ji nemáme jíst, že nás chtějí

otrávit. V Brodku byl mým největším kamarádem Venca Václavík. Prožili

jsme spolu mnoho. Měli jsme třeba kočičí školu, ale hlavně jsme sbírali

munici, které v té poválečné době bylo v okolí Brodku požehnaně. Jednou

jsme odpálili vrtulkovou bombu a málem jsme odstřelili hajného. Ten,

chudák, si myslel, že to jsou banderovci, zalehl a málem začal pálit z

kulovnice. Jednou jsme se zase s Vencou Václavíkem vypravili hledat do

okolních lesů munici. A našli jsme balón. Uvízlý na stromě. Pro šestiletého

kluka tenkrát nebylo problémem vylézt na strom a balón uříznout.

Nekonal se žádný výbuch, ale z balónu se sypaly letáky, hladové koruny a

... čokoláda. Dovedete si představit, co v té době, kdy bylo všechno na

lístky a doma se snídal nedrobený chleba v bílé kávě, byla čokoláda?!


6

„A co když nás chtějí imperialisti otrávit?“ řekl Venca.

„To je možné,“ odpověděl jsem, „paní učitelka by nám nelhala.“

Imperialisté neimperialisté, čokolády jsme se vzdát nechtěli. A tak jsme to

vyřešili takhle: v Brodku tehdy působil doktor Krejčí. Ordinaci měl v domě,

kde byla také hospoda. Šli jsme tam, sedli si na schody a rozhodli se, že

čokoládu sní ten, na koho padne los. Když se mu něco stane, druhý hned

zavolá doktora. A když se mu nestane nic, počkáme půl hodiny a pak sní

čokoládu druhý.

Iimperialisté nás neotrávili, čokolády jsme se s Vencou doslova přežrali, že

jsme nemohli týden na záchod. A v mé duši bylo zaseto semínko

pochybnosti.


7

3. SEXEM PROTI KOUŘENÍ

Když Pepa v šedesáti ovdověl, všichni jsme ho litovali. Ale brzy začal

překvapovat.

Netrvalo to ani půl roku a znovu se oženil. S ženou o pětadvacet let mladší.

Pak přestal chodit do hospody každý den, ale jen v pátek. Nejvíce nás však

překvapil -asi po dalších třech měsících- kdy si k pivu nezapálil. Pepa byl

silný kuřák, vybáňal i dvě krabičky denně a kouřil od devatenácti let. Tedy

přes čtyřicet let. Divili jsme se.

,,Pepo, neměl bys to přehánět,“ řekl starý Macháček, ,,mohl bys dostat

absťák.“

,,To už mám za sebou,“ řekl Pepa, ,,ale byl jsem postaven před dilema. Buď

sex, nebo kouření.“

Tato slova vzbudila zájem celého stolu starousedlíků.

,,To máte tak“, pokračoval Pepa, ,,jak jistě víte, vzal jsem si ženu o čtvrt

století mladší...“

,,A ta ti to zakázala, že?“

,,To ne,“ odpověděl Pepa, ,,ne, že by mi to v posteli nešlo, ale stalo se mi, že

v tom nejlepším jsem se rozkašlal a začal se dusit... Dovedete si představit

ten trapas? A tak jsem se musel rozhodnout. Buď kouření, nebo sex. Nesekl

jsem proto se sexem, ale s kouřením. A věřte, kluci, že je to lepší.“

Náš stůl štamgastů se na chvíli odmlčel.


8

Mnozí z nás jistě přemýšleli s čím seknout dříve. S kouřením nebo se

sexem?


9

4. NAVRHUJI ŠKOLNÍ PŘEDMĚT MLČENÍ

V poslední době, kde se dá, přetřásá se naše školství. A když už do toho

mluví kdekdo, připojím i já. Navrhuji, aby byl ve škole zaveden předmět

MLČENÍ.

Mlčení je nejlepší školou sebeovládání. Vždyť už pythagorovci měli mlčení

ve svých pravidlech. Mlčení nejsou pouze zavřená ústa, ale umění v pravou

chvíli promluvit. Je útulkem přemýšlení. Mlčení nás naučí vyslechnout

opačné mínění klidně, se zájmem, nenapadneme je, nebudeme vyvracet,

dotazujeme se po jeho původu a souvislostech. A to ne s úmyslem,

abychom o tomto mínění mlčeli, nýbrž abychom proti němu mohli někdy

vystoupit s dokonalou rozvahou - a vystoupit tak, abychom jiné přesvědčili

a získali. Kdo nedovede jiné vyslechnout a hned nevyvracet, ten se nikdy

nezbaví úzkoprsosti a krátkozrakosti. Mlčením a posečkáním mnohdy

poznáme, že běží o otázky, při nichž urputný odpor obměkčí pouze živý

příklad, ale nikdy důkazy. A konečně: až příliš často se setkáváme s

mluvky, kteří jsou po vážné odpovědi ještě drzejší a ke správnému

oceňování sebe samých mohou být vychováni jedině zdvořilým mlčením,

jsou-li ovšem ještě výchovy schopni.

Umění mlčet nás učí diskrétnosti. O diskrétnosti se snad nemusím více

rozšiřovat, je to základ gentlemanství, které nám tolik chybí. Ovšem mlčet,

to není jen klid úst, ale hlavně sebevýchova. Naučí nás klidně spolknout to,

co nás svrbí na jazyku, a naučí nás být krajně zdrženlivým především v

osobních poznámkách ze života bližních. Trénujte toto mlčení! Nejen

zvenku, ale také z nitra bývá mnoho pokušení k nestřeženým řečem, ale

také k mnoha příležitostem cvičit si sebekázeň. Je to svrbění vtipu a


10

humoru, pocházející ze syté životní pohodlnosti, ze zloby, z chuti se

bezdůvodně smát, ze zahálčivé obraznosti, často nás svádí něco, co

odsunuje naše lepší svědomí. Cvičení umlčovat vtipné nápady a komické

představy bývá velmi nesnadným a úrodným výkonem vůle. A mívá na náš

charakter tím požehnanější vliv, čím více svého udatně dobytého mlčení

užíváme k tomu, abychom svůj vtip zevrubně zkoumali. A bohužel

uvidíme, kolik ve většině vtipů bývá touha vyvýšit sebe a shodit bližního,

kolik snahy líbit se, kolik lehkomyslnosti a kolik urážky citu v nás a jiných

mlčení překazí. A konečně uvidíme, kolik hrubé surovosti a posměvačnosti

vyznívá ze smíchu posluchačů, a pak si často řekneme s nenadálou

lítostivou jasností:

Kéž bych mlčel - tisíckrát buďte požehnána zamčená ústa!

Ano, navrhuji jako učební předmět mlčení, protože je to bohaté učiliště

vůle a možná i lásky, je to shromaždiště opravdového životního mluvení a

konání.


11

5. PRAHA 1968 A PANKRÁCKÁ VĚZNICE

Ráno 21. srpna 1968 se vězni v pankrácké věznici nestačili divit. Nebyl

hlášen žádný nástup do práce a snídaně se podávala okénkem ve dveřích.

Jako ve vazební věznici. Když chodbař vydával snídani, na dotaz co se děje

odpověděl jim:

„Obsadili nás Rusové.“

Mysleli si, že jde o nepovedený vtip. Ale brzy se přesvědčili, že tomu tak

není. Za chvíli se ozval na chodbách ruch. Bachaři otvírali cely, někteří

říkali, jak byli na svoje „chovance“ hodní a jiná napomínali:

„Pánové, zachovejte klid, obsadila nás sovětská vojska. Nesnažte se o

žádný rozruch, kolem věznice jsou tanky s děly namířenými na věznici.“

Obavy byly na místě. Mezi vězni bylo dosti těch, kteří sem byli převezeni

po vzpouře v Minkovicích. A Rusové, poučeni událostmi roku 1956 v

Maďarsku by pravděpodobně jakýkoliv náznak vzpoury krvavě potlačili.

Vězňové, kteří měli ze svých cel výhled na špačkárny -pardon strážnívěže

zaregistrovali, že tam již nejsou čeští bachaři, ale Rusové. Věznicí se

ozývala morseovka – jak svůj poznatek sdělovali ťukáním na zeď.

Po věznici začala „korzovat“ dvojčlenná ruská hlídka. Jeden z vojáků se

rozhlížel kolem, druhý byl zahleděn na zem. Ne, že by se bál nášlapných

min (kde by se tak také vzaly), ale šlo o vajgly z cigaret. Bylo vidět, jak jsou

vykuleni a navíc neměli tabák. Do dvou dnů se to však změnilo. Vykulené

vojáčky vystřídaly gardové jednotky. Tento stav trval čtrnáct dnů. Pak


12

přešel vězeňský život do obvyklých kolejí, Rusové odešli. Nechce se mi ani

domýšlet, co by se stalo, kdyby někdo začal například tlouci ešusem o

mříže a pár muklů se připojilo. Tanky by zahájily palbu a srovnaly věznici

se zemí. Co s kontrarevolucionáři a vyvrheli lidské společnosti?! A je

docela možné, že bychom dnes šli na pustou pankráckou pláň s kytičkou k

pomníku, který by připomínal „zrušení“ pankrácké věznice a oběti tohoto

činu.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist