načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak funguje uzdravení – Jonas Wayne

Jak funguje uzdravení

Elektronická kniha: Jak funguje uzdravení
Autor: Jonas Wayne

Kniha amerického lékaře a odborníka na integrovanou zdravotní péči se zabývá problematikou uzdravování pomocí vlastního myšlení, přírodního léčitelství, životního stylu apod. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 366
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložil Karel Martinec
Skupina třídění: Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0883-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha amerického lékaře a odborníka na integrovanou zdravotní péči se zabývá problematikou uzdravování pomocí vlastního myšlení, přírodního léčitelství, životního stylu apod.

Popis nakladatele

Nový, revoluční přístup, jak na zranění, nemoci a dobrou kondici. Dr. Jonas tvrdí, že správné zapojení mysli a přírodní metody mohou tvořit až 80 % úspěšné léčby. Zároveň radí, co udělat pro to, abychom posílili vrozenou schopnost těla, které se pak dokáže uzdravit zcela samo.

(jak v sobě probudit skryté léčivé síly, uzdravit se a zůstat zdravý)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jak funguje

uzdravení

WAYNE JONAS, MD


Copyright © 2018 by Wayne B. Jonas

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Karel Martinec, 2018

Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 2018

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2018

ISBN 978-80-7585-947-1 (pdf)


Jak funguje

uzdravení

Jak v sobě probudit skryté léčivé síly,

uzdravit se a zůstat zdravý

WAY N E J O N A S , M D

Přeložil Karel Martinec


Věnováno mé rodině – první a poslední příčině uzdravení


Obsah

Úvod

Potřeba nového pojetí uzdravení 9 Část 1: Nový přístup k uzdravení

Kapitola 1: Paradox uzdravení 15

Kapitola 2: Jak probíhá uzdravení 33

Kapitola 3: Jak se věda míjí s uzdravením 61

Kapitola 4: Věda a uzdravení 89 Část 2: Dimenze uzdravení

Kapitola 5: Návrat domů 119

Kapitola 6: Správné chování 143

Kapitola 7: Hluboká láska 177

Kapitola 8: Hledání smyslu 211 Část 3: Vaše cesta k uzdravení

Kapitola 9: Integrativní zdraví 251

Kapitola 10: Jak dosáhnout uzdravení 291 Přílohy

Konzultace HOPE 313

Jak vykročit na cestu k uzdravení 323

Poděkování 357

Rejstřík 360

Úvod

Potřeba nového pojetí uzdravení

Většina léčebných postupů, o  nichž se domníváme, že vedou k uzdravení, se ukáže být nefunkční, podrobíme -li je přísné vědecké analýze. Přesto lidem často opravdu pomohou. Jak a proč je to možné?

Tato kniha tvrdí, že uzdravení vychází převážně z  několika málo principů, které může efektivně využít jakýkoli systém – ať už starodávný, či moderní, konvenční, či alternativní, vyzkoušený, či nevyzkoušený. Stejně tak je mohou do svého každodenního života začlenit jak lékaři, tak pacienti. Jde pouze o to, vyvolat v pacientovi takzvanou reakci na význam.

Můj přístup je založen na téměř čtyřicetileté zkušenosti s pacienty. Během tohoto období jsem působil jako běžný rodinný lékař, vědec a badatel v oblasti mnoha systémů lékařství. Jakožto vedoucí Ústavu alternativní medicíny (Office of Alternative Medicine) Národního institutu zdraví (National Institutes of Health, NIH) a výzkumník Světové zdravotnické organizace (WHO) a institutů Walter Reed Army Institute of Research a Samueli Institute jsem na základě práce s pacienty přišel na to, jak dochází ke zotavování.

V  této knize vás seznámím s  jednoduchým a  systematickým postupem vedoucím ke skutečnému uzdravení. Na základě

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

10

nejpečlivějších dostupných vědeckých důkazů a moudrosti starodávných tradic vám ukážu, že:

• Samotná léčba, ať už se jedná o operaci, medikamenty,

akupunkturní jehly, bylinky a doplňky stravy, dietu, nebo

jakýkoli jiný vnější zásah, má zásluhu na uzdravení pouze

z 20 %.

• Až 80 % uzdravení má na svědomí „reakce na význam“

uzpůsobená na míru vašim potřebám, s níž se osobně

identifikujete a jež využívá jednoduchých pravidel a postupů.

• Můžete aktivovat své vlastní léčebné procesy a přimět

vašeho lékaře a další zdravotníky, aby učinili vaši cestu za

uzdravením efektivnější, bezpečnější a levnější. Zároveň tak

zabráníte budoucímu výskytu většiny chronických nemocí. Na rozdíl od některých jiných lidí netvrdím, že k uzdravení vede obyčejné pozitivní myšlení. Dobře vím, že zlomené kosti, rakoviny ani infarktu se nezbavíme pouze tím, že si uvědomíme, co podporuje uzdravení nebo co nás chrání před nemocemi. Nicméně podle studie Kliniky Mayo patří mezi deset hlavních příčin návštěvy lékaře bolest (zejména bolest zad), únava, kognitivní dysfunkce, příliš vysoký tlak, cukrovka, obezita, chronické srdeční či plicní obtíže, mozková onemocnění (Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba) a deprese. Průběh prakticky všech těchto onemocnění se s rostoucím věkem zrychluje a zesiluje, takže je i navzdory našemu momentálnímu dobrému zdravotnímu stavu možné, že pokud budeme žít dostatečně dlouho, jeden z těchto neduhů se u nás projeví – ledaže se tomu pokusíme aktivně zabránit.

Jestliže pochopíte, jak funguje uzdravení v  případě většiny chronických chorob, získáte větší kontrolu nad průběhem vlastní rekonvalescence, zvýšíte pravděpodobnost efektivity jakékoli konkrétní léčby, předejdete mnoha nemocem spojeným

Úvod

11

se stárnutím a radikálně omezíte svou závislost na zdravotnickém

průmyslu. Kniha Jak funguje uzdravení vám poskytne návod, jak

sjednotit léčbu a uzdravení a dosáhnout skutečně integrativního

zdraví. Vydejte se se mnou na cestu, která mě dovedla k těmto

objevům.

Část 1

NOVÝ PŘÍSTUP

K UZDRAVENÍ

KAPITOLA 1

Paradox uzdravení

To, co si myslíme, že léčí, často nefunguje,

ale přesto nás může vyléčit téměř cokoli.

Většina metod, o nichž se domníváme, že vedou k uzdravení, ve

skutečnosti nefunguje. V každém z nás se však ukrývá schopnost

uzdravit sebe sama, která může pozoruhodně urychlit regeneraci

a dopomoci nám k celkovému zdraví a spokojenosti, pokud ji ši

kovně využijeme. Řada moudrých tradic a osvícených lékařů pro

ces uzdravení chápe a využívá správně, ovšem zastínila ho posed

lost moderní medicíny technologiemi, metodami a chemickými

látkami. Ačkoli je řada těchto technologií nesmírně cenná, kvůli

přehnanému důrazu na ekonomický zisk se z nich do značné míry

vytratila podstata medicíny – a tou je snaha vést pacienta k uzdra

vení, úplnosti a celkové pohodě.

Podívejme se podrobněji na to, jak dochází k uzdravení.

HIEN

Nacházeli jsme se několik mil hluboko v džungli, když se můj nej

lepší kamarád Hien zranil. Měl jsem strach. Říkali jsme si, jak ho

odtud asi dostaneme? Ačkoli ani jeden z nás příliš neovládal jazyk

toho druhého (on mluvil vietnamsky, já anglicky), byla vzájemná

komunikace jasná. Jak se dostane zpátky? Zemře tam? Vždyť se

nacházíme ve válečné zóně! Hienův kotník byl značně oteklý. Pod

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

16

kůží se mu vytvořila velká krevní podlitina. Mohl sotva stát, tím

méně chodit. Co kdybych vyběhl z džungle, našel svého otce a ze

ptal se ho, zda by nemohl přivolat jeden z amerických armádních

vrtulníků? Snažil jsem se to navrhnout Hienovu otci, jenž vedl náš

skautský oddíl. Ten ovšem působil velmi klidně. Ve vietnamštině

ostatním oznámil, že na místě přespíme a v pochodu budeme po

kračovat ráno. Pak se otočil ke mně a lámanou angličtinou mi řekl:

„Hien být v pořádku. Ty nebát se.“ Mně se ale nezdálo, že by byl

v pořádku.

Bylo nám oběma devět let a já byl jeho jediný americký kama

rád, což nebylo překvapivé vzhledem ke skutečnosti, že jsem byl

zkraje roku 1964 vůbec jediným devítiletým americkým chlapcem

ve vietnamském městě Nha Trang. Můj otec byl vojenským kapla

nem, který byl převelen do Vietnamu, aby tam sloužil duchovním

potřebám amerických vojáků. V té době se Amerika v bojích ještě

aktivně nezapojovala a příslušníci armády si s sebou mohli brát

rodiny. Otec nás požádal, abychom šli s ním. A tak matka zabalila

věci svým čtyřem dětem ve věku od dvou do dvanácti let a vy

dala se s nimi do Nha Trangu, pěkného pobřežního města. Bydleli

jsme poblíž pláže ve francouzské vile se čtyřmi ložnicemi na oplo

ceném pozemku o rozloze půl akru. V domě nás trápili kousaví

červení mravenci a velké ještěrky, po dvoře nám pobíhala prasata

a sužovalo nás horko. Matku zaměstnávaly dobrovolnické aktivity

a péče o mé dva mladší sourozence. Můj starší bratr byl na inter

nátní škole. Měl jsem tedy spoustu volného času toulat se městem.

„Hlavně přijď domů před setměním,“ říkávala mi matka. Důvěři

vost byla podle všeho vlastní oběma mým rodičům. Díky jízdnímu

kolu jsem se mohl věnovat průzkumu města zcela podle své vůle.

Otec trávil většinu týdne poskytováním duchovních služeb vojá

kům v dalekých pevnostech a domů se vracel pouze o víkendech,

aby si vyřídil církevní povinnosti, navštívil lidi v nemocnici a vedl

bohoslužby na základně.

Paradox uzdravení

17

Hiena jsem poznal na vietnamské škole vedené francouzskými misionáři, do níž jsme každé ráno chodili. Spřátelili jsme se při hraní kuliček. Hien dokázal skvěle mířit na velkou vzdálenost, zatímco já byl dobrý na blízko. Když jsme hráli v jednom týmu proti ostatním, bylo těžké nás porazit. Vyhráli jsme spoustu sběratelských karet, které byly předmětem kuličkových klání. Po škole jsem jel přes město na kole na doučování, abych držel krok s americkými školami v mé vlasti. Jednoho dne jsem si po cestě všiml, jak Hien se svou prababičkou vstupuje do nějaké budovy. Očividně byla nemocná, jelikož ji její rodina musela vnést dovnitř. Ovládla mě zvědavost, a tak jsem s kolem zajel za kamennou zídku, na niž jsem vyšplhal, abych se podíval, co je za ní. Byla to vietnamská nemocnice s tradičními lékaři a spoustou nemocných pacientů, z nichž mnozí leželi venku na dvoře.

Tradiční vietnamská nemocnice mě fascinovala. V  ničem nepřipomínala několik mil vzdálenou americkou vojenskou nemocnici s  čistým ložním prádlem, infuzním oddělením a  elektrickými monitory. V  americké nemocnici se o  pacienty starali doktoři a sestry v bílých pláštích, vždy v sobotu je navštěvovali duchovní a pár dobrovolníků (jako například má matka) otevíralo poštu a odpovídalo na ni. Jinak byli pacienti o samotě. Ve vietnamské nemocnici se však o pacienty starali rodinní příslušníci. Ti jim nosili jídlo, myli je, podávali jim bylinné léky, sáčky s ledem a zajišťovali vše, co bylo zapotřebí. Vždy byl někdo poblíž. Tradiční lékaři se spoléhali převážně na akupunkturu a bylinky. Oblíbené bylo i baňkování a moxování, zvláštní druh léčby spočívající v přiložení zapálené byliny na akupunkturní body a jejím odnětí předtím, než pacienta popálí. Rozdíl oproti americkým nemocnicím, jak z hlediska vybavení, tak z hlediska přístupu, byl zarážející. Celé hodiny jsem vydržel dívat se přes zeď, pozorovat pohyb lidí a divit se tomu, v jakých podmínkách se lékaři a rodinní příslušníci starají o pacienty.

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

18

Jednoho dne jsem přes zeď uviděl i Hiena s jeho rodinou a prababičkou. Jako spousta dalších pacientů, kteří pro nedostatek lůžek leželi venku, spočívala i ona venku na žíněnce na tvrdé zemi. Byla slabá, křehká a blízko smrti. Můj kamarád se o ni svědomitě staral, přinášel jí polévku a lžičku po lžičce ji krmil. Zároveň po ní uklízel, když došlo k nějaké nehodě. Navzdory celkové slabosti prababička občas zvedla hlavu, usmála se a povídala si ve vietnamštině. Sem tam k ní přišli lékaři, napíchali jí do různých částí těla jehly, legračním způsobem jí zakroužili nohama a rukama a příležitostně jí přinesli obklad s bylinnou směsí, který jí položili na břicho a na čelo. Její rodina byla neustále přítomná a Hienova matka trávila na místě spoustu času péčí o prababičku. Ta působila celkem šťastně a spokojeně. Jednoho dne jsem opět přijel na kole, vylezl na zeď, ale nikoho jsem neviděl. Později jsem se dozvěděl, že prababička zemřela v poklidu za přítomnosti své rodiny.

Hien a já jsme se přidali ke skautům, a tak jsme se dostali na společný výlet, při němž si Hien vymkl kotník. Jeho zranění se mi nejprve zdálo velmi vážné – kotník byl hodně nateklý a těsně pod kostí nohy se vytvořila velká krevní podlitina. Nemohl se na nohu postavit a ukázalo se, že ho následující den budeme muset nést. V americké nemocnici jsem dostal malou lékárničku první pomoci pro případ vymknutí kotníku, která obsahovala pásku, elastický obvaz a trochu aspirinu. Hienův otec, vedoucí oddílu, však onoho večera vytáhl jakýsi prášek ze zelených bylin, který smíchal s vodou, čímž vznikla mast. Nanesl ji na Hienův kotník a nad poraněné místo aplikoval dvě akupunkturní jehly. Obklad s bylinnou směsí mu ponechal přes noc, zatímco jehly vytáhl po hodině. Následující den byl již kotník v naprostém pořádku a my jsme pokračovali v pochodu. Zdálo se, že Hiena nic nebolí.

Co se to vlastně stalo? Když mi bylo devět let, ani by mě nenapadlo, že se někdy stanu lékařem. Zajímalo mě ovšem, jak je možné, že fungují oba odlišné přístupy k léčbě – jak tradiční

Paradox uzdravení

19

vietnamský přístup založený na akupunktuře, bylinkách a rodinné

péči s minimem technologií na straně jedné, tak americký pří

stup založený na operacích, lécích a profesionální péči s vyspě

lými technologiemi na straně druhé. O účinnosti americké me

dicíny jsem se již přesvědčil, ale nyní jsem viděl, jak zcela odlišný

systém přinesl útěchu smrtelně nemocné prababičce. Stejně tak

jsem se stal svědkem rychlé léčby vymknutého kotníku bez aspi

rinu, ledu či elastického obvazu. Jak můžou k uzdravení vést dva

zcela odlišné přístupy? Později jsem na Hiena a jeho prababičku

víceméně zapomněl. Během studia medicíny mi bylo vtloukáno

do hlavy, že akupunkturní jehly a bylinky jsou neúčinné a nevě

decké. Moderní přístupy jsou údajně lepší, efektivnější, rychlejší

a bezpečnější. Naučil jsem se spoléhat na „zlatý standard“ ve vědě,

zejména na randomizované, dvojitě slepé, placebem kontrolované

testy. Naplno jsem se vrhl do moderní medicíny a vědy. Byl jsem

odhodlán oddělit od sebe na základě těch nejpřísnějších důkazů

účinné a neúčinné metody.

Jenže vtom se objevila Norma.

NORMA

„Vy jste tak roztomilý,“ říkávala Norma na začátku každé návštěvy.

„Jste ze všech doktorů nejlepší.“ Červenal jsem se. Věděla, jak na

mě. Norma měla sedmdesát devět let a trpěla řadou chronických

zdravotních problémů. Vyhovovalo jí mít rodinného lékaře, který

ji znal a pomáhal jí s léčbou většiny neduhů. Ze všech problémů ji

nejvíc sužovala osteoartritida, zánět kloubů, který dnes postihuje

pětinu dospělých Američanů a více než polovinu populace v jejím

věku. Nestěžovala si však na bolest. Nejvíc jí vadilo, že je čím dál

méně schopná vypomáhat v nemocnici jako dobrovolnice. Tato

činnost představovala jeden z největších zdrojů radosti a naplnění

v jejím životě. Často jsem ji potkával v nemocničních chodbách,

jak před sebou tlačí vozík s knihami zdarma pro pacienty a hosty.

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

20

Seznámila se s řadou pravidelných návštěvníků, jejichž nemoci byly nejchroničtější, a nosila jim konkrétní knihy, jež by se jim mohly líbit. Artritida postihovala především její ruce a  kolena, kvůli čemuž pro ni bylo rozdávání knih náročné.

Norma mne navštěvovala často a byla moc ráda, když jsem ji mohl léčit. Já jsem jí ovšem nemohl nabídnout nic jiného než prášky proti bolesti a doporučení, aby zůstávala v teple a protahovala se. Tyto rady moc nepomáhaly a její nemoc postupovala dál. Dobrovolnickým návštěvám se věnovala méně a méně, a tak se jí zmocnil smutek. Pak jsem se dočetl o látce, která by jí mohla pomoci. Jednalo se o niacinamid, druh vitaminu B

3

. Jednoho dne

jsem totiž na toto téma našel mezi vyřazenými materiály z vysoké školy starou knihu. Napsal ji venkovský lékař William Kaufman a vyšla roku 1949. Dr. Kaufman podával dlouhou dobu ve vysokých dávkách niacinamid tisícům pacientů trpících artritidou. Vzhledem k tomu, že pracoval jako soukromý lékař, bylo neobvyklé, že pečlivě měřil a zaznamenával bolest, sílu a pohyblivost u všech pacientů beroucích tento lék. Uváděl, že bolest, síla, pohyblivost, ale i nálada se u pacientů užívajících niacinamid významně zlepšily. Tato léčba se zdála být pro Normu optimální. Jediný problém spočíval tom, že niacinamid nebyl nikdy testován v randomizované, dvojitě slepé, placebem kontrolované studii. Jeho prospěšnost nebyla podložena důkazy, které jsem potřeboval k tomu, abych jej předepsal nebo doporučil. A tak jsem se rozhodl, že takovou studii provedu sám, a nabídl jsem Normě a dalším pacientům s artritidou možnost podílet se na ní.

Když jsem otevřel registraci, Norma se do studie ihned přihlásila a stala se nadšenou účastnicí. Podstoupila všechna předběžná vyšetření a souhlasila, že bude náhodně přiřazena buď do skupiny užívající niacinamid, nebo do skupiny, jíž bude podávána totožně vypadající pilulka s placebem. V průběhu studie ani jeden z nás nevěděl, zda bere jedno, nebo druhé. Nastoupila tedy léčbu, která

Paradox uzdravení

21

obnášela užívání dvou tabletek třikrát denně. K  pokroku došlo již během prvního týdne a v průběhu následujících tří měsíců se průběh její artritidy ve všech směrech zlepšoval. Začala ostatním vykládat, že by se do studie měli přihlásit také, díky čemuž se stala mým nejlepším neoficiálním náborářem. Zanedlouho přestala chodit o holi, vrátila se k rozdávání knih po nemocnici a uváděla lepší náladu a spánek. Ostatní si všimli, že její dříve ztuhlé svaly se nyní pohybují svižněji. Víc se usmívala. Byla šťastná. I já jsem byl šťastný. Objevil jsem lék na artritidu! Stanu se slavným! Nebo jsem si to alespoň myslel...

Když studie skončila, rozlepil jsem obálku s  kódem, abych zjistil, co vlastně Norma užívala – zda niacinamid nebo placebo. Zjistil jsem, že to bylo placebo. Byl jsem ohromen! Domníval jsem se, že farmakolog označil látku špatným štítkem. Pro jistotu jsem vše dvakrát zkontroloval a prošel si průvodní štítky a randomizační kódy. Zaměřil jsem se i na způsob, jímž lékárník rozděloval pilulky. Vše bylo v pořádku. Stav Normy se významně zlepšil (celkově možná o 80 %), zatímco brala zcela neúčinné tablety.

Niacinamid skutečně fungoval  – ale jen trochu. Statistická analýza rozdílů v reakcích obou skupin (niacinamid vs. placebo) odhalila, že niacinamid sice byl efektivnější než placebo, ale jen nepatrně. Stav účastníků užívajících vitamin se v průměru zlepšil o 29 %, zatímco u pacientů beroucích placebo došlo k 10% zhoršení. Statistika sice hovořila ve prospěch vitaminu, avšak celkový rozdíl byl malý – a placebo mělo navíc méně vedlejších účinků. Vysoké dávky niacinamidu totiž mohou u některých jedinců způsobovat problémy s játry. Byl jsem zklamán. Nakonec jsem lék na artritidu neobjevil. Nepřestal jsem se ovšem zajímat o to, proč se stav mé pacientky o  tolik zlepšil. Něco v  ní muselo nastartovat proces uzdravení. Jednalo se o nějakou anomálii? Vybral jsem si snad pro svou studii nevhodné pacienty? Nebo jsem studii provedl špatně? Zvolil jsem špatnou léčbu?

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

22

Nejednalo se o žádnou anomálii. Podíváme -li se na to přísně

vědecky a použijeme -li randomizaci, dvojité zaslepení, kontrolu

placebem a dostatečné množství pacientů, zjistíme, že většina léčeb

chronických onemocnění buď nefunguje, nebo funguje jen z pou

hých 20 až 30 %. Většina léků proti bolesti, mentálním nemocem,

vředům, zvýšenému tlaku, cukrovce, Parkinsonově chorobě a řadě

dalších neduhů není sama o sobě příliš účinná – ke zlepšení dojde

pouze u malého počtu pacientů. Dokonce i chirurgické zákroky,

chlouba moderní medicíny, bývají v případě chronických kom

plikací (zejména bolesti) značně neúčinné, vezmeme -li to přísně

vědecky. Souhrnná analýza více než osmnácti tisíc pacientů pro

vedená na základě studií, v nichž polovina pacientů absolvovala

falešnou akupunkturu (při níž jsou jehly zabodávány do špatných

bodů nebo vůbec nepřijdou do kontaktu s kůží) a polovina sku

tečnou akupunkturu, zjistila, že účastníci podstupující falešnou

akupunkturu vykazovali z více než 80 % stejnou míru uzdravení

jako pacienti absolvující skutečnou akupunkturu. Ačkoli se tato

míra zlepšení na základě falešné léčby může zdát mnoha čtenářům

šokující, jedná se ve skutečnosti o rutinní zjištění, k němuž dochází

i u moderních, vědecky vyvinutých léčebných postupů. Například

studie, v nichž polovina pacientů s chronickou bolestí podstoupila

falešnou operaci (imitaci chirurgického zákroku, při níž nedojde

ke skutečné manipulaci s tkání), zjistily v 87 % případů stejné zlep

šení jako u pacientů, kteří podstoupili skutečnou operaci. V někte

rých studiích byla dokonce falešná operace účinnější než skutečná

a měla méně vedlejších účinků. Ke zlepšení v důsledku falešných

terapií dochází v řadě oblastí moderní medicíny. Značnou část po

kroků má na svědomí falešná léčba či placebo efekt, ať už placebo

napodobuje lék, bylinu, jehlu, nebo skalpel. Mohou být různé lé

čebné postupy efektivní i přes to, že je vědecky prokázaná jejich

neúčinnost? Domníval jsem se, že v žádném případě. Jiný pacient

mi však ukázal, že tomu tak vůbec není.

Paradox uzdravení

23

SERŽANT MARTIN

Seržant Martin se vyprostil z hromady oceli, která bývala jeho vozidlem. Krvácel ze všech tělesných otvorů. Ačkoli byl zmatený, našel svého parťáka, který ležel v bezvědomí uprostřed silnice, a odtáhl ho do bezpečí. Seržant Martin utrpěl zákeřné a velmi závažné mozkové poranění. Bohužel je jedním z mnoha: Téměř tři sta tisíc příslušníků americké armády utrpělo během bojů v Afghánistánu nebo Iráku traumatické poranění mozku (traumatic brain injury, TBI). Improvizované výbušné zařízení (IED) nepronikne mozkem jako kulka, ale obvykle vyvolá tlakovou vlnu, která z těsné blízkosti zasáhne celý mozek. Poškození a krvácení mozku je často globální a menší poranění se objeví po celém jeho povrchu. Rozsah poranění není řadu měsíců zcela zřejmý a postupně se zhoršuje, až se stabilizuje. Poškozený trpí řadou funkčních poruch, jako je ztráta paměti, problémy s řečí, výkyvy nálad, poruchy spánku či chronická bolest (především hlavy).

U seržanta Martina se vyskytovaly všechny tyto komplikace. Když uslyšel bouchnutí dveří, kryl si hlavu. Vyhýbal se společenským událostem kvůli obavě, že se tam může stát něco zlého. Téměř každý den ho bolela hlava a neustále bral prášky proti bolesti. V noci se probouzel v panice, že se někdo snaží proniknout do „zelené zóny“. Byl emočně labilní – občas se choval jako milující dítě, jindy zase křičel na svou ženu, ať zamkne dveře. Jednoho rána mu manželka našla pod polštářem nabitou pistoli. Řekla mu, ať ji dá pryč. On odvětil, že bez ní v noci neusne. Pohádali se. Nakonec souhlasil s tím, že ji nebude mít nabitou. Jeho žena munici vyhodila, ale bála se, jak to skončí. Ujišťoval ji i ostatní, že nechce spáchat sebevraždu. Prý si uvědomoval, co se stane s lidmi, kteří mají sebevražedné myšlenky – skončí zavření v blázinci.

Na tento druh poranění mozku neexistuje léčba. Experimentoval jsem s léky na bolest hlavy, úzkost, poruchy spánku a další symptomy. Poslal jsem ho na fyzioterapii, skupinovou terapii,

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

24

individuální konzultace s psychologem a muzikoterapii. Z toho všeho jej zaujala pouze muzikoterapie. Zamiloval si zejména Beethovenovu Devátou symfonii.

Požádal jsem ho, aby odpočíval a spolupracoval s několika specialisty na mozková poranění a posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Jeho stav se časem zlepšoval – ale jen velmi postupně a málo. Záhy se u něj vyvinula chronická dysfunkce, a tak musel pro invaliditu odejít z armády. Od té doby podstupoval pouze paliativní léčbu, která spočívala v podávání léků minimalizujících příznaky a poskytujících alespoň nějakou úlevu. To není zrovna motivující. Když jsem mu řekl, že už mu nemohu nabídnout nic nového, zlomil nade mnou jakožto nad svým lékařem hůl. „Nesmířím se s tím,“ řekl mi při své poslední návštěvě. „Držíte mě uvězněného v první větě Beethovenovy symfonie. Vím, že existují další možnosti.“ Odmlčel se. „Příteli,“ řekl mi (do té doby mě takto nikdy neoslovil), „když jsem byl v Iráku a najeli jsme na bombu na silnici, nevybavuji si, že bych odtáhl svého kolegu do bezpečí. Připomněli mi to až ostatní. Po výbuchu nálože si pamatuji pouze to, že jsem se probudil omráčený v nemocnici. A stále jsem omráčený, musím se znovu probudit.“ Přestal ke mně chodit. Stejně jako na bojišti se nevzdával. Byl odhodlán vyhrát i tuto bitvu. Doufal jsem, že nakonec zvítězí i ve válce, která zuřila v jeho nitru.

Lékaři neradi dávají pacientům takzvanou „falešnou naději“. Domnívají se, že pokud na danou nemoc neexistuje efektivní léčba, je pro pacienta lepší vyrovnat se s realitou než hledat neúčinné a potenciálně škodlivé terapie, které pravděpodobně budou bez efektu. Věda nám pomáhá rozhodnout, co funguje a co ne. Myslíme si, že tak odlišuje skutečnou naději od falešné naděje. Pacienti to občas pochopí tak, že nemají žádnou naději, a buď propadnou zoufalství, nebo jako seržant Martin nepřijmou doporučení smířit se se svou situací.

Než jsem se setkal se seržantem Martinem, domníval jsem se, že vím, jak pomocí vědy rozpoznat skutečnou naději od té falešné.

Paradox uzdravení

25

Seržant Martin mi ovšem ukázal, že to není tak jednoduché. Rozlišovat mezi skutečnou a falešnou nadějí není úkol výhradně pro vědu, nýbrž společný úkol pro lékaře a pacienta. Sám o sobě to nedokáže ani jeden z nich.

O  několik měsíců později jsem seržanta Martina potkal na chodbě nemocnice a málem jsem ho nepoznal. Jeho stav se výrazně zlepšil. Bolest hlavy i jiných částí těla prý ustoupila a lépe se mu spalo. Mluvil jasněji. Vysadil většinu léků, které jsem mu předepsal. Vrátil se do školy, našel si práci na částečný úvazek a utužoval rodinné vztahy. Zeptal jsem se, co se stalo.

„Hyperbarický kyslík,“ odpověděl.

„Opravdu?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Ano,“ řekl. „Absolvoval jsem čtyřicet terapií a vyléčil jsem se.“ Nebyl sice úplně vyléčený, ale očividně na tom byl mnohem lépe než kdy dřív. Určitě za to ale nemohla tato léčba, pomyslel jsem si. Hyperbarickou oxygenoterapii (HBO) jsem jako většina vědců odmítal, neboť vědecké důkazy potvrdily její neúčinnost.

Seržant Martin však na vědu nebral ohled. Když zachránil svého parťáka po výbuchu bomby, dokázal nemožné. Nemožnému úkolu čelil i nyní, když se snažil zachránit sám sebe. Můj názor ho neodradil. Ostatní vojáci mu řekli, že HBO může v případě poranění mozku pomoci, a tak podstoupil 40 terapií HBO.

Požádal jsem ho, aby se za mnou zastavil a řekl mi o této léčbě víc. Prozradil mi, že centrum poskytující HBO objevil jeho otec, který souhlasil s tím, že tuto léčbu sám zaplatí, jelikož se na ni nevztahovalo pojištění. V rámci terapie seržant Martin docházel do speciálního HBO centra s velkou komorou, do níž se vešlo až deset pacientů naráz. Přímo v centru se setkal s lékařem specializujícím se na HBO, který mu popsal léčbu a očekávané účinky a provedl počáteční vyhodnocení symptomů a funkcí jednotlivých pacientů. Seržant Martin pak docházel každý den (kromě víkendů) do komory, v níž spolu se skupinou dalších pacientů vdechoval po dobu

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

26

jedné hodiny přes zvláštní masku 100% kyslík. Často se potkával se stejnými pacienty, z nichž někteří také utrpěli poranění mozku. Tlak v komoře byl zvýšený, což cítil v uších – asi jako když se v bazénu ponoříte hluboko pod hladinu.

Místní technici mu vysvětlili, jak HBO funguje. Teoretické vysvětlení říká, že se stlačený kyslík dostane do mozku, kde podporuje regeneraci poškozených oblastí, jež byly výbuchem IED pouze „otřeseny“ a „uspány“. Přebytečný kyslík má údajně otřesený mozek „probudit“ a urychlit jeho cestu k uzdravení. Já jsem toto vysvětlení neakceptoval, seržant Martin však ano. A přece se díky této léčbě z velké části uzdravil. Dospěl k závěrečné větě své symfonie. Zazpíval si Ódu na radost.

Nebyl jediný. Zastánci HBO přicházejí s jedním případem „zázračného“ uzdravení za druhým. Přesvědčili dokonce americký Kongres, aby ve federálním rozpočtu našel finanční prostředky na ověření účinnosti této terapie prostřednictvím přísně vědeckých metod. Armáda tedy provedla studii, která stála více než 30 milionů dolarů. Jednalo se o srovnání tří skupin: První podstupovala skutečnou HBO, druhá „falešnou“ HBO (účastníkům bylo řečeno, že vdechují vysoce koncentrovaný kyslík, zatímco vdechovali pokojový vzduch), a třetí obvyklou léčbu (tj. ani skutečnou, ani falešnou HBO). Studie dospěla k závěru, že HBO se 100% kyslíkem není o nic účinnější než falešná verze léčby využívající obyčejný vzduch v místnosti. Ani to však neumlčelo zastánce HBO, kteří tvrdili, že tato metoda určitě funguje. Údajně pozorovali u pacientů s poraněním mozku každý den zlepšení. Argumentovali také tím, že studii prováděli skeptici, kteří zkreslili výsledky. Armáda proto požádala nezávislou organizaci Samueli Institute (jejímž jsem byl tehdy ředitelem), aby analyzovala všechny dosavadní studie HBO (provedené jak armádou, tak někým jiným) a aby s pomocí odborné poroty definitivně rozhodla o její účinnosti.

Paradox uzdravení

27

Výsledná data hovořila jednoznačně. Analýza potvrdila, že

HBO není o nic účinnější než falešná verze spočívající v absolvo

vání čtyřiceti terapií, při nichž účastníci seděli v komoře s lehce

zvýšeným tlakem a dýchali pokojový vzduch. Studie ovšem odha

lila něco, čeho si všimlo jen velmi málo lidí: Pacienti s poraněním

mozku, kteří podstoupili buď skutečnou, nebo falešnou léčbu HBO,

na tom byli mnohem lépe než ti, kteří absolvovali pouze standardní

léčbu, kterou jsem předepsal seržantu Martinovi. A zlepšení jejich

stavu nebylo zanedbatelné. Účastníci, kteří absolvovali všech čty

řicet terapií, dosáhli až dvojnásobného zlepšení oproti těm, kteří

pouze brali léky nebo podstupovali ostatní terapie. Extra kyslík

k většímu zlepšení nevedl, ale samotný akt léčby ano. Dramatické

zlepšení zdravotního stavu bylo dáno rituálem a způsobem pro

vedení léčby. Možná za ním stála víra pacientů či lékařů, sociální

kontakt s ostatními pacienty nebo jiné faktory. Každopádně za to

nemohl kyslík. Teorie HBO byla vyvrácena a armáda tuto léčbu

odmítla. Seržant Martin měl ovšem pravdu – nevzdal se naděje

a  jeho stav se zlepšil. Byl jsem šťastný, ale zmatený. Jednalo se

o další záblesk spícího giganta moderní medicíny, jemuž se říká

placebo efekt, s nímž jsem se hojně potýkal později ve své kariéře?

Co jsem měl doporučit příštímu pacientovi s poraněním mozku,

který mi přijde do ordinace? Jak se mohu na základě vlastního

úsudku rozhodnout pro tu nejlepší léčbu, aniž bych někomu dával

falešnou naději?

CHARLEY

Ukazuje se, že o svých vlastních zkušenostech začala pochybovat

i spousta dalších lékařů. A měli k tomu dobrý důvod. Mezi šedesá

tými a devadesátými lety řada akademiků za použití přísně vědec

kých metod opakovaně ukázala, že mnoho běžně rozšířených typů

léčeb, mezi něž patřily i ty, jež byly považovány za „standardní“,

nebyly pouze neefektivní, ale dokonce škodlivé. Podle těchto vědců

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

28

bychom neměli tolik věřit názoru zdravotníků – tuto důvěru měl nahradit pečlivý a  strukturovaný proces shrnutí klinických výzkumů neboli „systematický přehled“. Přesně tímto způsobem se organizace Samueli Institute zaměřila na účinky HBO na mozková poranění. Zatímco jsem věřil dobrým důkazům, neuvědomoval jsem si význam tohoto přístupu  – dokud jsem omylem nezabil jednoho pacienta tím, že jsem mu předepsal „standardní“ péči. Dodnes je mi z toho nanic a útěchou mi není ani fakt, že lékařské pochybení je třetí nejčastější příčinou úmrtí ve Spojených státech.

Charley byl šestašedesátiletý bývalý příslušník námořní pěchoty, jehož jsem v roce 1985 hospitalizoval kvůli podezření na srdeční infarkt. Jednalo se o rutinní přijetí pacienta. Pociťoval nevolnost a bolest v hrudníku, což nasvědčovalo možnosti srdečního infarktu. EKG navíc odhalilo známky možné srdeční ischemie (nedostatku kyslíku) a nepravidelné srdeční činnosti. V roce 1985 bylo naprosto běžné takového člověka hospitalizovat, předepsat mu klid na lůžku a podávat mu skupinu léků obsahující morfium na úlevu od bolesti, nitráty na roztažení věnčitých cév, beta -blokátory na zpomalení srdečního tepu a snížení krevního tlaku a antiarytmika proti nepravidelnému tepu. Většina pacientů reagovala na tuto léčbu dobře a po pár dnech byla propuštěna domů. U některých ovšem komplikace přetrvávaly.

Charleyho stav při večerní kontrole předtím, než jsem šel domů, vypadal stabilně. Působil zcela spokojeně. Z krevních testů vyplývalo, že měl jen mírný infarkt a že se pravděpodobně rychle zotaví. „Uvidíme se ráno,“ rozloučil jsem se s ním.

Tu noc jsem si však pročítal lékařský časopis, v němž jsem narazil na studii, z níž vyplývalo, že Charleymu antiarytmiky možná škodím. Studie rozdělila pacienty podobné Charleymu do dvou skupin, jimž byly náhodně přiřazeny buď antiarytmika, nebo placebo. Účastníci, kterým se dostávalo této rutinní péče a medikamentů, ve skutečnosti umírali častěji než členové druhé skupiny.

Paradox uzdravení

29

Odložil jsem článek stranou a řekl si, že ho zmíním v ranní zprávě. Zajímalo mě, jestli ten článek viděl ještě někdo další. Měli bychom s těmito léky přestat?

Neměl jsem ovšem možnost probrat to se svými kolegy. Kolem čtvrté ráno jsem obdržel naléhavý hovor z nemocnice, že Charley zemřel. Jeho srdce začalo bít ve smrtelném rytmu, který nešlo zvrátit. Spěchal jsem do nemocnice, kde jsem nalezl uplakanou Charleyho ženu v jeho pokoji. Zeptala se mě, co se stalo. Nevěděl jsem, co říct. Rozšířil se snad jeho infarkt a způsobil smrtelnou arytmii? Následná pitva nic takového neodhalila. Zabil jsem ho tím, že jsem mu podal antiarytmika, jak naznačovala zmíněná nová studie? To bylo nejpravděpodobnější vysvětlení.

S  rutinním užíváním antiarytmik se přestalo poté, co byly výsledky studie, kterou jsem si četl, potvrzeny. Odhady hovořily o tom, že v době, kdy bylo užívání antiarytmik při podezření na srdeční infarkt nejrozšířenější, usmrtili zdravotníci až 50 000 osob ročně. Odborná klinická zkušenost v tomto případě pacientům škodila. Odhalila to teprve placebem kontrolovaná studie.

Po tisíce let se léčebné metody selektovaly a předávaly na základě klinické zkušenosti, která byla považována za nejkratší cestu k pravdě. Může se však nastřádaná lékařská moudrost vycházející jak ze starodávných praktik (akupunktura), tak z moderních léků (například těch, které užíval Charley), mýlit? Pokud ano, jak můžeme vysvětlit uzdravení?

PARADOX

Od roku 1991 jsem měl to štěstí pracovat na pozicích, které mi umožnily zabývat se právě těmito otázkami. Nejprve jsem působil jakožto vedoucí zdravotnického výzkumného programu na institutu Walter Reed Army Institute of Research, kde jsem měl za úkol učit vědce kritickému myšlení v oblasti medicíny a uplatňování rigorózních metod při výzkumu. Každý rok jsme měli

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

30

pět až šest odborných asistentů, kteří se podrobně seznamovali s výzkumnými metodami a učili se kriticky vyhodnocovat informace. Každý odborný asistent se zabýval výzkumem zaměřeným na vysoce aktuální téma z oblasti medicíny a vypracoval k němu kompletní studii. Osvojil jsem si výukové metody kladoucí důraz na důkazy, které k nám přišly z Oxfordu a z McMaster University. Prostřednictvím těchto metod jsem naše lékaře učil, jak čelit klinickým omylům. NIH později zapracoval některé z těchto výukových metod do svých kurzů na téma klinický výzkum. Bylo však možné uplatnit tytéž principy na starodávné léčebné metody a alternativní přístupy k léčbě používané většinou lidí na světě? Tyto oblasti jsem mohl prozkoumat poté, co jsem se v letech 1996 a 1998 stal nejprve vedoucím Ústavu alternativní medicíny na NIH a ředitelem Centra tradiční medicíny WHO. Později, když jsem působil jako výkonný ředitel neziskové organizace Samueli Institute věnující se výzkumu vědeckého pozadí uzdravení, se mému týmu naskytla možnost ponořit se hluboko do léčebných praktik, ať už starodávných, či moderních.

Tato série zaměstnání mi umožnila spolupracovat s  lékaři, léčiteli, pacienty a výzkumníky po celém světě a zodpovědět tři hlavní otázky. Za prvé, do jaké míry jsou postupy zdravotní péče z nejrůznějších tradic skutečně účinné, uplatníme -li na ně přísná vědecká kritéria „zlatého standardu“? Za druhé, k jakému zlepšení vedou tyto postupy zdravotní péče v běžných klinických podmínkách? A za třetí, existují nějaké společné rysy vyskytující se napříč všemi těmito tradicemi (starodávnými i moderními), které mohou vysvětlit, jak dochází k uzdravení?

Toto bádání mě přivedlo k takzvanému „paradoxu uzdravení“. Důsledné přezkoumání jak odvěkých tradičních postupů (akupunktura a bylinky), tak novějších komplementárních a alternativních léčeb (homeopatie, doplňky stravy a manuální terapie) ukazuje neuspokojivé výsledky a jen nízkou účinnost. Totéž naznačují

Paradox uzdravení

31

i data týkající se většiny moderních konvenčních terapií. Většina

léků na bolest, duševní zdraví, vředy, zvýšený tlak a cukrovku vede

jen k malému zlepšení – často pouze kolem 20 až 30 %. Čím pečli

věji jsou navíc studie provedeny, tím je účinnost zkoumaných me

tod nižší. Ještě překvapivější je skutečnost, že pouze zhruba třetinu

správně provedených studií (ať už v laboratořích, nebo na klini

kách) lze nezávisle replikovat. Proto máme pouze malou jistotu,

že lze opakovaně dosahovat alespoň 20% zlepšení. Dokonce ani

chirurgické zákroky (nejedná -li se o pouhou změnu v anatomii,

jako je fixace nohy nebo odstranění nádoru) nejsou příliš efektivní.

A když tyto léčebné postupy skutečně zaberou, mnohdy za to mo

hou jiné důvody, než se vědci domnívají.

Přesto všechny tyto přístupy mohou fungovat, jsou -li vhodně

využity. Když jsme se zaměřili na míru zlepšení u pacientů, kteří

se léčili pomocí různých postupů z celého světa, zjistili jsme, že

k uzdravení dojde v 70 až 80 % případů. V dalších kapitolách této

knihy se dostanu k popisu pacientů s Parkinsonovou chorobou,

jimž pomáhají nejrůznější léčebné postupy (od starodávné ájur

védské medicíny po elektrickou stimulaci mozku), vojáků trpících

PTSD, jimž zabírá jóga či psychoterapie, pacientů sužovaných bo

lestí, kteří reagují na akupunkturu či opioidy, ale také pacientů,

jejichž zdravotní stav se zlepší díky péči homeopata nebo chirurga,

ačkoli vědecké studie ukazují, že tyto terapie jsou efektivní jen

málo, nebo vůbec. Musíme pochopit, proč se tito pacienti uzdraví.

KAPITOLA 2

Jak probíhá uzdravení

Výzkum v oblasti placeba odhaluje to, co medicína zamlčuje.

Moderní lékařské výzkumy ukrývají spícího giganta, který se te

prve musí probudit a ukázat se nám v celé parádě. Až se tak stane,

vyvrátí vše, co si myslíme, že víme o uzdravení. Nikomu nestraní

a stejnou měrou popře nároky starodávných léčebných systémů,

komplementární medicíny a běžné zdravotní péče. Nazývá se „re

akce na placebo“. Nepochopení významu reakce na placebo mě

a celou biomedicínu svedlo na scestí, za což zaplatili svým živo

tem pacienti jako Charley. Kvůli neschopnosti pracovat s reakcí

na placebo zavrhujeme účinné léčby, jako byl například rituál ser

žanta Martina, které by mohly výrazně pomoci dalším vojákům

s poraněním mozku. Tento gigant dokáže podkopat dobré úmysly,

s nimiž přistupujeme ke každodenní léčbě pacientů. Tím, že pře

hlížíme negativní aspekty placeba (tzv. „nocebo efekt“), pacientům

předepsanou léčbou často neúmyslně škodíme. Vědomí, že reakce

na placebo funguje, vám otevře dveře k uzdravení, do nichž vstoupí

jen nemnoho pacientů. Nemusíte však čekat. V této kapitole shrnu

naše poznatky o reakci na placebo (a jejích příčinách) a prozra

dím vám, jak ji spolu se svým lékařem můžete použít při léčení.

Umožním vám nahlédnout do budoucnosti ještě předtím, než si

medicína plně uvědomí význam placeba.

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

34

NORMA

Jak jsem měl Normě (pacientce s pokročilou artritidou) prozradit,

že brala pouze placebo? Její stav se téměř ve všech směrech pozo

ruhodně zlepšil. V průběhu studie si mnohokrát chválila, jak dobře

vitamin zabírá. Bolest ustoupila, Norma byla aktivnější a vrátila se

ke své dobrovolnické činnosti v nemocnici. Byla šťastnější. Zlep

šení nálady a pohyblivosti zaregistrovali a komentovali i ostatní.

Nyní jsem jí to musel říct. Měl jsem strach, co se stane. Bude zdr

cená? Bude se cítit trapně? Naštve se? Obával jsem se, že se jí vrátí

původní bolest a zhorší pohyblivost. Měl jsem nicméně etickou

i zákonnou povinnost informovat ji o látce, kterou užívala.

Norma byla vysoká, štíhlá žena s  dlouhými šedivými vlasy.

Neopouštěla ji mladická vitalita. Připomínala rákos kymácející se

ve větru. Její psychologický profil dokonale odpovídal tělesnému

vzrůstu. Od přírody byla něžná a  empatická. Vždy se ochotně

řídila mými radami. Patřila k mým nejposlušnějším pacientům.

Moje obava, že se její zdravotní stav opět zhorší, se zakládala na

dvou v medicíně dlouho zastávaných domněnkách. Podle té první

za uzdravení vděčila pouze své vlastní „víře“, že se aktivně léčí.

A podle té druhé dobře reagovala na placebo – takové osoby jsou

obvykle označovány jako „sugestibilní“ a snadno ovlivnitelné ná

zory druhých (zejména autorit, mezi něž jsem se jako její lékař

počítal). Předpoklad, že někteří lidé jsou „sugestibilní“, má v me

dicíně dlouhou historii. Německý lékař Anton Mesmer v sedmnác

tém století prohlásil, že dokáže léčit pacienty pomocí „animálního

magnetismu“. Pravdivost tohoto tvrzení ověřil v roce 1797 tým,

v němž působil i Benjamin Franklin. Členové týmu použili jednu

z prvních „zaslepených“ testovacích metod, při níž pacienti nevě

děli, zda se budou léčit doopravdy, nebo jen „jako“. Dokonce ani

lékaři netušili, kteří pacienti se skutečně léčí. Jedna z použitých

metod spočívala v tom, že terapeut a pacient byli odděleni clo

nou. Pacientům pak bylo řečeno, že léčba probíhá, ačkoli tomu tak

Jak Probíhá uzdravení

35

nebylo. V rámci jiné metody byl pacient doslova zaslepen tak, aby terapeuta neviděl a neměl tušení, co právě dělá. Franklin uvedl, že pacienti reagovali už na samotnou sugesci a že k této reakci docházelo i tehdy, když žádná léčba neprobíhala.

Představa, že víra a  sugestibilita patří mezi klíčové faktory ovlivňující uzdravení mnoha pacientů, nakonec vedla k použití „zaslepovacích“ metod při testování účinnosti dalších terapií. Dvojitě slepé studie, při nichž ani pacient, ani lékař nevědí, kdo absolvuje skutečnou léčbu, byly poprvé použity na „alternativní“ léčby typu homeopatie, k nimž byli profesionální zdravotníci skeptičtí. Nakonec byly tyto přístupy přeneseny i na konvenční léčebné postupy, zejména na nové medikamenty. Dvojitě slepé studie byly záhy přijaty jako „zlatý standard“ při posuzování účinnosti dané terapie. Veškeré účinky léčby musely být odděleny od účinků samotné víry, jinak nemohla být léčebná metoda prohlášena za efektivní.

Norma i  já jsme věřili, že dostává skutečnou léčivou látku. Uškodil bych jí, kdybych tuto víru podkopal a oznámil jí, že užívá placebo? Domníval jsem se, že ano. Porušil bych tím lékařskou přísahu, že „nebudu škodit“. Musel jsem jí však říct pravdu.

Se sdělením této informace jsem vyčkával několik týdnů. Doufal jsem, že si mezitím ještě užije výsledků léčby. Naštěstí se během tohoto období objevilo řešení mého dilematu. Statistik, který provedl analýzu studie, se vrátil s celkovými výsledky. Vitamin se ukázal být účinný. Srovnání celkového zlepšení skupiny beroucí niacinamid se skupinou užívající placebo odhalilo, že zlepšení zdravotního stavu první skupiny bylo asi o 8 % větší než v případě skupiny užívající placebo. Tento rozdíl byl významný – p -hodnota statistických testů byla menší než 0,05. To znamená, že pokud bychom provedli 100 totožných studií, měli bychom 95% pravděpodobnost, že účastníci beroucí niacinamid dosáhnou zlepšení o 8 či více procent oproti pacientům užívajícím placebo. Nevyplývá

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

36

z toho, že účinek vitaminu je silný, nýbrž že zjištěný drobný účinek

je pravděpodobně skutečný. Pravděpodobně, ale nikoli určitě. Aby

chom měli jistotu, navrhuje většina vědců studii několikrát zopa

kovat. Zjistí se tak, zda bude dosaženo stejného účinku. Nicméně

alespoň v  případě této studie byla tato „pravděpodobnost“ po

važována vědeckou úmluvou za dostatečnou na to, abych mohl

Normě říct, že jsem pro ni našel skutečnou léčbu. Když jsem se

tedy o několik týdnů později sešel s Normou, abych jí sdělil, že

dostávala placebo, okamžitě jsem jí prozradil, že studie odhalila

účinnost vitaminu a že může přejít na skutečnou léčbu, bude -li

chtít. Jinými slovy jsem se pokusil zamluvit skutečnost, že se její

stav zlepšil kvůli její víře, a nabídl jsem jí přechod na vitamin. Na

štěstí souhlasila a cítila se dobře i při užívání niacinamidu. Tím

se má patálie vyřešila. Dilema, jemuž jsem spolu s Normou čelil,

jsem svedl na její mimořádnou sugestibilitu a domníval se, že se

u většiny pacientů jedná spíše o výjimku než o pravidlo. Alespoň

do doby, než jsem poznal Billa.

BILL

Bill přišel ke mně do ordinace proto, abych mu pomohl s chronic

kou bolestí zad. Dostavil se až na nátlak své ženy – on sám byl skep

tický k možnosti, že mu jakýkoli lékař může pomoci. Navštívil jich

již spoustu. S návštěvou mé ordinace souhlasil teprve poté, co se

jeho bolest zhoršila natolik, že museli zrušit cestu autem za svými

vnoučaty. Prozradil mi, že ho jeho manželka (původem z Koreje)

nabádala, aby vyzkoušel akupunkturu, která se v Koreji používá

právě na bolest zad. S určitou nevolí mě tedy vyhledal nikoli proto,

že provádím akupunkturu, nýbrž proto, že se chtěl dozvědět, zda

mu akupunktura pomůže, anebo zda se jedná o „obyčejné placebo“.

Bill je pravým opakem slova sugestibilní. Nevěřil, že mu může

pomoci jakýkoli lékař a jakákoli metoda. Svými názory, fyzickým

postojem a  řečí těla dával najevo, že je těžko ovlivnitelný. Měl

Jak Probíhá uzdravení

37

mohutná, kulatá ramena a tlusté břicho. Do místnosti se spíše vpotácel, než že do ní vešel, a kulhal na pravou nohou, což bylo hlavní příčinou jeho bolesti zad.

Pomalu se posadil na židli naproti mně a zkřížil si před sebou ruce. Podíval se na mě, jako by říkal: „Tak ukaž, co umíš, vyzkoušel jsem už všechno.“

Přesto za mnou přišel. Zčásti prý pro to, aby mu žena dala pokoj, a zčásti proto, že jsem lékař působící v armádě. I on údajně sloužil v armádě a vyhodnotil si, že nevydělám na žádné léčbě, kterou mu doporučím, a že mu pravděpodobně nebudu nic vnucovat. Dal mi dvacet minut na zodpovězení jeho otázky, během nichž se ukáže, zda mu mohu pomoci.

Nejprve jsem mu řekl, že žádná jednoduchá odpověď neexistuje, což ovšem věděl. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem to řekl jen proto, že je úplně jiný než Norma a že vlastně nepočítám se zlepšením jeho stavu. Zběžně jsem si prošel výčet terapií, které vyzkoušel. Figurovala v něm analgetika, nesteroidní protizánětlivé léky (NSAID) jako aspirin či ibuprofen, svalové relaxanty, antidepresiva, chiropraxe a injekce. Nejprve mu bylo řečeno, že má ulehnout do postele a odpočívat. Poté mu bylo řečeno, že má vstát a být aktivnější. Byla mu doporučena cvičení a fyzioterapie. Docházel k chiropraktikovi. Naštěstí mu nebyla předepsána trakce (která pacientům trpícím bolestí zad škodí), avšak před pár desítkami let by se jí zřejmě nevyhnul. Od lékařů ho odrazovala především skutečnost, že mu byla doporučena návštěva psychiatra s tím, že je to „všechno v jeho hlavě“. Psychiatr ho nejprve léčil kvůli depresi (o níž Bill s jistotou věděl, že jí netrpí) a posléze mu řekl, aby se nevracel, protože se ve skutečnosti uzdravit nechce. „Zatracenej chlap,“ ulevil si Bill. „Jako kdybych tohle všechno chtěl!“

Pacientů s  chronickou muskuloskeletální bolestí jako Bill je velmi mnoho. Muskuloskeletální poruchy jsou dokonce

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

38

nejčastějším důvodem návštěvy lékaře a mají na svědomí až 8 % všech návštěv ročně. Bolest zad je nejčastějším projevem muskuloskeletálních neduhů a někdy v průběhu života postihne až 70 % všech dospělých. Současně je hlavní příčinou omezené fyzické aktivity po celém světě. Spojené státy na její léčbu každoročně vynakládají více než 100 miliard dolarů ročně. A už vůbec nelze měřit míru poklesu kvality života, kvůli níž se například Bill nemohl vydat za svými vnoučaty. U těchto pacientů není výjimečné, že projdou několika terapiemi. Lékaři jim často předepisují nejrůznější léčebné postupy. Bill za mnou přišel na popud své ženy, která mu řekla, aby se zeptal na akupunkturu. On v ni ale nevěřil.

„Pane doktore,“ řekl, „měl bych vyzkoušet akupunkturu? Funguje, nebo je to ztráta času? Musel bych si ji zaplatit sám, nevztahuje se na ni totiž pojištění. Stojí to za můj čas, úsilí a výdaje? Musím v ni věřit?“

Položil mi rozumnou otázku, na niž jsem mu dlužil rozumnou odpověď. Nebyl jsem si však jistý, zda ji znám.

Akupunktura dokáže v mozku aktivovat látky přirozeně tlumící bolest  – říká se jim endogenní opioidy a  mají je dokonce i  zvířata. Proto si myslíme, že léčba skutečně zabírá a  že se nejedná o placebo efekt. Srovnání akupunktury při léčbě bolesti zad s jinými metodami, jako jsou medikamenty, fyzioterapie a fyzická cvičení ukazují, že akupunktura je velmi účinná. Totéž lze ovšem říci o falešné akupunktuře. Vzhledem k tomu je možné přisuzovat účinky z velké části právě placebo efektu. Ačkoli byla tedy použitá léčba z větší části placebo, podobně jako u „vitaminu“, který jsem testoval na Normě, neměla kromě nákladů a doby léčby téměř žádné stinné stránky. Navrhl jsem tedy Billovi, ať ji vyzkouší také, ale jen párkrát, aby se mohl rozhodnout, zda mu zabírá. Snažil jsem se zachovávat neutrální a objektivní tón, aniž bych mu dal najevo, že do akupunktury nemá vkládat mnoho naděje. Chtěl jsem, aby to bral spíš jako osobní experiment. Billovi se tento tón

Jak Probíhá uzdravení

39

podle všeho zamlouval a byl rád, že na rozdíl od jeho ženy nejsem „zastáncem“ akupunktury a mohu zůstat objektivní.

Poslal jsem ho k akupunkturistovi, jehož jsem znal a důvěřoval mu. Billova bolest neustupovala ani po osmi sezeních, a tak jsme se společně rozhodli, že nemá cenu v léčbě pokračovat. S akupunkturou jsme to sice vzdali, já jsem to ovšem nechtěl vzdát s Billem. Zeptal jsem se ho, zda má zájem prozkoumat i jiné typy léčby. Odpověděl, že ano, ale už nezbývalo mnoho těch, které dosud nevyzkoušel.

Rentgenové snímky odhalily zúžení ploténky v dolní části páteře v důsledku artritidy, a tak jsem mu doporučil návštěvu chirurga. Bill byl skeptický jako obvykle. Nechtěl do sebe nechat řezat a měl přátele, kteří operaci podstoupili, aniž by jim příliš pomohla. Někteří na tom pak byli ještě hůř. Jelikož ale Bill vyzkoušel snad všechny ostatní metody včetně intenzivní fyzioterapie, neochotně a bez velkých nadějí na chirurgický zákrok přistoupil. Během zákroku mu byla do vybočující ploténky injekčně vpravena látka podobná cementu, což je méně invazivní postup než otevřít záda a zpevnit ploténku tyčemi. Dostavilo se dramatické zlepšení. Tři týdny po operaci byla jeho bolest nejmenší za celé roky. Rychle se svou ženou nasedl do auta a vydal se na desetihodinovou cestu za vnoučaty. Oba byli velmi šťastní. Jelikož Bill nebyl sugestibilní a nevěřil ve svou léčbu, potvrdilo se mi, že „skutečná“ léčba funguje i u těch, kteří v ni nevěří. U sugestibilních jedinců může být vhodnější placebo.

PLACEBO EFEKT

V  roce 1995 jsem dal dohromady úzkou skupinu výzkumníků z NIH, kteří se zabývali otázkou, proč placebo u některých lidí funguje a u jiných nikoli. Zajímal nás především způsob, jakým se neutrální či neaktivní látka jako cukr, roztok soli nebo destilovaná voda bez jakéhokoli známého farmakologického účinku může stát účinnou a jak často k tomu dochází. Tuto otázku zpopularizoval v roce 1955 článek věnující se placebu, který zveřejnil lékař Henry

JAK FUNGUJE UZDRAVENÍ

40

Beecher v odborném časopise Journal of the American Medical As‑

sociation. V článku se píše, že zhruba třetina všech účinků v ob

lasti medicíny je reakcí na placebo. Tento předpoklad se stal pro

nadcházející dekády evangeliem zdravotníků, ačkoli se posléze

objevily studie uvádějící, že terapie, jež se později ukázaly jako

neúčinné, vyvolávaly až v 70 % případů určitou odezvu. Na kon

ferenci v roce 1995 zveřejnil profesor antropologie Dan Moerman

z Michiganské univerzity data shromážděná z celého světa, která

vyvrátila domněnku Henryho Beechera a většiny zdravotníků, ale

i můj vlastní předpoklad, že se Norma a Bill uzdravili z různých

důvodů – ona díky své sugestibilitě a víře, on díky samotné léčbě.

Profesor Moerman ukázal, že pozitivní účinky falešné léčby se

mohou u stejné nemoci a stejné léčby pohybovat na škále od 0 do

100 %, a to v závislosti na kontextu a kulturním významu, v jehož

rámci léčba proběhla. Jedna analýza se například soustředila na

117 placebem kontrolovaných studií zaměřených na farmakologic

kou léčbu žaludečních vředů napříč několika zeměmi. Tyto studie

objektivně ukazovaly, že tatáž neúčinná léčba (pilulka obsahující

cukr) vyvolala v jednotlivých zemích různé účinky. Míra uzdravení

v Německu byla kupříkladu velmi vysoká, zatímco v Nizozemsku

a Dánsku naopak nízká. V Brazílii nepomohlo placebo k uzdravení

skoro žádným pacientům s vředy. Dramatické rozdíly ve výsledcích

byly ovlivněny zemí, kontextem, způsobem podání a pacientovou

interpretací tohoto způsobu podání. Jinými slovy kulturní kontext

ovlivňoval význam, který následně ovlivňoval biologické i patolo

gické procesy a konečný výsledek. Účinky byly velmi specifické.

Například v Německu byla míra uzdravení pacientů s vysokým

krevním tlakem nízká, ne tak vysoká jako v případě vředů. Vý

znam a kontext, v němž léčba probíhala, měl ve skutečnosti na

uzdravení mnohem větší dopad než samotné léčebné metody.

Léčba bolesti zad (jako v případě Billa), která je sama o sobě ne

účinná, fungovala lépe tehdy, jestliže probíhala spíše pomocí jehel



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.