načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jak drahá je nepoctivost? - Dan Ariely

Jak drahá je nepoctivost?

Elektronická kniha: Jak drahá je nepoctivost?
Autor:

Proč každému lžeme, hlavně sami sobě Mimořádně zajímavá a užitečná kniha – zejména v českém prostředí.Většina z nás si o sobě myslí, že jsme poctiví, ale ve skutečnosti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9% 98%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PRÁH
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 214
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: (Honest) truth about dishonesty
Spolupracovali: z anglického originálu přeložila Háta Komňacká
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-2395-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Proč každému lžeme, hlavně sami sobě

Mimořádně zajímavá a užitečná kniha – zejména v českém prostředí.

Většina z nás si o sobě myslí, že jsme poctiví, ale ve skutečnosti podvádíme všichni. Od Washingtonu po Wall Street, od školních tříd po nejrůznější pracoviště, neetické chování se vyskytuje všude. Nikdo z nás není imunní, ať už jde o nevinné lži, s jejichž pomocí se chceme vyhnout potížím, nebo o vykazování příliš vysokých služebních výdajů. V knize Jak drahá je nepoctivost obrací oceňovaný autor Dan Ariely svoji pozornost, jedinečný vhled a novátorský výzkum k otázce nepoctivosti.

Mimo jiné se v knize dočtete:
- Má pravděpodobnost dopadení vliv na to, jestli podvádíme?
- Jak firmy dláždí cestu nepoctivosti?
- Jsme poctivější nebo naopak méně poctiví, když spolupracujeme?
- Pomáhá naší poctivosti náboženství?
- Můžeme se dostat do problémů kvůli kreativitě?

Působivé lidské i odborné závěry knihy Jak drahá je nepoctivost mění způsob, jakým pohlížíme na sebe sama, své jednání i lidi kolem nás.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Dan Ariely - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5

Úvod

Proč je nepoctivost

tak zajímavá?


6 7

Existuje způsob, jak zjistit, jestli je člověk poctivý – zeptejte se ho.

Když odpoví „ano“, je to podvodník.

Groucho Marx,

americký komik

O podvádění jsem se začal poprvé zajímat v roce 2002, jen pármě

síců po pádu Enronu. Trávil jsem týden na jakési technologické kon

ferenci a jednoho večera jsem se u skleničky potkal s Johnem Perrym,

Barlowem. Johna jsem znal jako bývalého textaře kapely Grateful Dead,

ale během našeho rozhovoru jsem se dozvěděl, že pracoval taky jako

konzultant pro několik společností – včetně Enronu.

Pokud jste v roce 2001 nedávali pozor, pád miláčka Wall Streetu se

odehrál asi takhle: prostřednictvím série důmyslných účetních triků

a díky tomu, že konzultanti, ratingové agentury, představenstvo spo

lečnosti i dnes už nefungující účetní firma Arthur Andersen přivíra

li oči, se Enron vyšplhal do závratných finančních výšin, aby se zase

zhroutil, jakmile jeho aktivity vyšly najevo. Akcionáři přišli o své in

vestice, důchodové zabezpečení se vypařilo, tisíce zaměstnanců přišly

o práci a společnost zkrachovala.

Když jsem se s Johnem bavil, zajímalo mě hlavně to, jak by popsal

svoji bláhovou zaslepenost. Ačkoli pro Enron pracoval v době, kdy

se společnost rychle začínala vymykat z rukou, řekl mi, že si ničeho

zlověstného nevšiml. Vlastně se naprosto ztotožňoval s představou, že

Enron stojí díky svým inovacím v čele nové ekonomiky, a to až dochví

le, kdy o něm začaly psát všechny noviny. Ještě překvapivější ovšem

bylo, že jakmile o tom všem dozvěděl, nemohl prý uvěřit tomu, že za

celou dobu žádné známky něčeho podezřelého nezpozoroval. To mě

zarazilo. Než se odehrál můj rozhovor s Johnem, předpokládal jsem, že

celou katastrofu Enronu mají na svědomí tři ďábelští vysocí manažeři

(Jeffrey Skilling, Kenneth Lay a Andrew Fastow), kteří společněnaplá

novali a uskutečnili rozsáhlý účetní podvod. Teď jsem tady ale seděl

s chlapíkem, jehož mám rád a obdivuji ho, a ten mi vyprávěl vlastní

verzi příběhu o tom, jak se zapletl s Enronem, plnou bláhovézaslepe

nosti – nikoli úmyslné nepoctivosti.

Samozřejmě existovala možnost, že John i všichni ostatní, kdo měli

s Enronem něco společného, jsou těžce zkorumpovaní. Já jsem ovšem

začal uvažovat nad tím, jestli se tu náhodou neprojevil jiný druhnepo

ctivosti v zaměstnání – druh, který má blízko spíš k bláhovosti azasle

penosti a často se vyskytuje právě u lidí, jako je John, vy nebo já. Co

když je celý problém nepoctivosti hlubší než jen pár červivých jablek,

která zkazí celou úrodu, a co když podobná bláhová zaslepenost panuje

taky v jiných společnostech?

1

Zároveň jsem si říkal, zda bychom se já

nebo mí přátelé chovali podobně, kdybychom se ocitli na místě kon

zultantů v Enronu.

Otázka podvádění a nepoctivosti mě začala fascinovat. Odkud se

berou? Nakolik je člověk schopen být poctivý, nebo naopak nepoctivý?

A co je možná nejdůležitější, týká se nepoctivost jen pár černých ovcí,

nebo je mnohem rozšířenější? Uvědomil jsem si, že odpověď naposled

ní otázku by mohla dramaticky ovlivnit způsob, jak bychom měli sne

poctivostí bojovat: jestli za všechno podvádění na světě může jenom

pár „červivých jablek“, mělo by být přece snadné se celého problému

zbavit. Oddělení lidských zdrojů by se při náboru nových zaměstnanců

mohla soustředit na odhalování podvodníků, nebo by si firmy moh

ly usnadnit život, kdyby se těch, u nichž se nepoctivost projeví, prů

běžně zbavovaly. Pokud se ovšem celý problém netýká jen několika

zbloudilců, znamená to, že nepoctivě se může chovat kdokoli, v práci

i doma – včetně mě nebo vás. Jestliže tedy máme všichni určitýpoten

ciál k tomu, stát se tak trochu zločinci, je klíčové nejdřív pochopit, jak

nepoctivost funguje, a teprve potom hledat způsoby, jak tuhle stránku

naší povahy uhlídat a ukočírovat.

Co o příčinách nepoctivosti vlastně víme? V klasické, naracionali

tě založené ekonomické teorii se podvádění nejčastěji vysvětluje podle

ekonoma Garyho Beckera z Chicagské univerzity, nositele Nobelovy

ceny, který přišel s myšlenkou, že lidé páchají zločiny na základěraci

onální analýzy každé situace. Jak popisuje Tim Hartford ve své kni

ze The Logic of Life (Logika života),

2

zrození téhle teorie bylo docela

prozaické. Becker jednoho dne jel pozdě na schůzku, a protože kolem

nebylo dost legálních parkovacích míst, rozhodl se zaparkovat načerno


6 7

Existuje způsob, jak zjistit, jestli je člověk poctivý – zeptejte se ho.

Když odpoví „ano“, je to podvodník.

Groucho Marx,

americký komik

O podvádění jsem se začal poprvé zajímat v roce 2002, jen pármě

síců po pádu Enronu. Trávil jsem týden na jakési technologické kon

ferenci a jednoho večera jsem se u skleničky potkal s Johnem Perrym,

Barlowem. Johna jsem znal jako bývalého textaře kapely Grateful Dead,

ale během našeho rozhovoru jsem se dozvěděl, že pracoval taky jako

konzultant pro několik společností – včetně Enronu.

Pokud jste v roce 2001 nedávali pozor, pád miláčka Wall Streetu se

odehrál asi takhle: prostřednictvím série důmyslných účetních triků

a díky tomu, že konzultanti, ratingové agentury, představenstvo spo

lečnosti i dnes už nefungující účetní firma Arthur Andersen přivíra

li oči, se Enron vyšplhal do závratných finančních výšin, aby se zase

zhroutil, jakmile jeho aktivity vyšly najevo. Akcionáři přišli o své in

vestice, důchodové zabezpečení se vypařilo, tisíce zaměstnanců přišly

o práci a společnost zkrachovala.

Když jsem se s Johnem bavil, zajímalo mě hlavně to, jak by popsal

svoji bláhovou zaslepenost. Ačkoli pro Enron pracoval v době, kdy

se společnost rychle začínala vymykat z rukou, řekl mi, že si ničeho

zlověstného nevšiml. Vlastně se naprosto ztotožňoval s představou, že

Enron stojí díky svým inovacím v čele nové ekonomiky, a to až dochví

le, kdy o něm začaly psát všechny noviny. Ještě překvapivější ovšem

bylo, že jakmile o tom všem dozvěděl, nemohl prý uvěřit tomu, že za

celou dobu žádné známky něčeho podezřelého nezpozoroval. To mě

zarazilo. Než se odehrál můj rozhovor s Johnem, předpokládal jsem, že

celou katastrofu Enronu mají na svědomí tři ďábelští vysocí manažeři

(Jeffrey Skilling, Kenneth Lay a Andrew Fastow), kteří společněnaplá

novali a uskutečnili rozsáhlý účetní podvod. Teď jsem tady ale seděl

s chlapíkem, jehož mám rád a obdivuji ho, a ten mi vyprávěl vlastní

verzi příběhu o tom, jak se zapletl s Enronem, plnou bláhovézaslepe

nosti – nikoli úmyslné nepoctivosti.

Samozřejmě existovala možnost, že John i všichni ostatní, kdo měli

s Enronem něco společného, jsou těžce zkorumpovaní. Já jsem ovšem

začal uvažovat nad tím, jestli se tu náhodou neprojevil jiný druhnepo

ctivosti v zaměstnání – druh, který má blízko spíš k bláhovosti azasle

penosti a často se vyskytuje právě u lidí, jako je John, vy nebo já. Co

když je celý problém nepoctivosti hlubší než jen pár červivých jablek,

která zkazí celou úrodu, a co když podobná bláhová zaslepenost panuje

taky v jiných společnostech?

1

Zároveň jsem si říkal, zda bychom se já

nebo mí přátelé chovali podobně, kdybychom se ocitli na místě kon

zultantů v Enronu.

Otázka podvádění a nepoctivosti mě začala fascinovat. Odkud se

berou? Nakolik je člověk schopen být poctivý, nebo naopak nepoctivý?

A co je možná nejdůležitější, týká se nepoctivost jen pár černých ovcí,

nebo je mnohem rozšířenější? Uvědomil jsem si, že odpověď naposled

ní otázku by mohla dramaticky ovlivnit způsob, jak bychom měli sne

poctivostí bojovat: jestli za všechno podvádění na světě může jenom

pár „červivých jablek“, mělo by být přece snadné se celého problému

zbavit. Oddělení lidských zdrojů by se při náboru nových zaměstnanců

mohla soustředit na odhalování podvodníků, nebo by si firmy moh

ly usnadnit život, kdyby se těch, u nichž se nepoctivost projeví, prů

běžně zbavovaly. Pokud se ovšem celý problém netýká jen několika

zbloudilců, znamená to, že nepoctivě se může chovat kdokoli, v práci

i doma – včetně mě nebo vás. Jestliže tedy máme všichni určitýpoten

ciál k tomu, stát se tak trochu zločinci, je klíčové nejdřív pochopit, jak

nepoctivost funguje, a teprve potom hledat způsoby, jak tuhle stránku

naší povahy uhlídat a ukočírovat.

Co o příčinách nepoctivosti vlastně víme? V klasické, naracionali

tě založené ekonomické teorii se podvádění nejčastěji vysvětluje podle

ekonoma Garyho Beckera z Chicagské univerzity, nositele Nobelovy

ceny, který přišel s myšlenkou, že lidé páchají zločiny na základěraci

onální analýzy každé situace. Jak popisuje Tim Hartford ve své kni

ze The Logic of Life (Logika života),

2

zrození téhle teorie bylo docela

prozaické. Becker jednoho dne jel pozdě na schůzku, a protože kolem

nebylo dost legálních parkovacích míst, rozhodl se zaparkovat načerno


8 9

a riskovat pokutu. Později se Becker zamyslel nad svými vlastními

úvahami v dané situaci a uvědomil si, že jeho rozhodování bylo čistě

otázkou zvážení možných ztrát – že ho chytí, dají mu pokutu, mož

ná odtáhnou auto – oproti zisku, totiž že se na schůzku dostane včas.

Všiml si také, že v jeho srovnávání zisků a ztrát nezbylo místo na úvahy

o tom, co je správné a co špatné; šlo zkrátka o to, jaké by to mohlo mít

pozitivní nebo negativní důsledky.

A tak se zrodil „jednoduchý model racionálního pachatele“. Podle

tohoto modelu všichni přemýšlíme a jednáme podle víceméně stejných

principů jako Becker. Podobně jako průměrný zlodějíček si hledáme

cestu životem a usilujeme přitom o to, co je pro nás výhodné. Jestli

se nám to daří díky tomu, že vykrádáme banky nebo píšeme knihy,

nemá na naše racionální porovnávání zisků a ztrát žádný vliv. Podle

Beckerovy logiky to vypadá tak, že nebudeme-li u sebe zrovna mít dost

peněz a pojedeme okolo malého krámku, rychle si spočítáme, kolik by

mohli mít v kase, nakolik je pravděpodobné, že nás někdo chytí, a jaký

trest by nás v takovém případě mohl čekat (samozřejmě včetně před

časného propuštění za dobré chování). Na základě tohoto výpočtuzis

ků a ztrát se rozhodneme, jestli se nám vyplatí krámek vyloupit, nebo

ne. Jádro Beckerovy teorie spočívá v tom, že i rozhodnutí týkající se

poctivosti, podobně jako většina ostatních rozhodnutí, vychází z ana

lýzy zisků a ztrát.

Jednoduchý model racionálního pachatele je tedy velice přímočarý,

otázkou ovšem zůstává, zda opravdu přesně popisuje chování lidí ve

skutečném světě. Pokud ano, má společnost dvě jasné možnosti, jak

se s nepoctivostí vypořádat. První je ta, že se zvýší pravděpodobnost

dopadení (pošleme například do ulic víc policistů a nainstalujeme víc

kamer). Druhou možností je zhoršit tresty pro ty, kdo budou dopadeni

(třeba zavést tvrdší vězení nebo vyšší pokuty). Takový je tedy, milíčte

náři, jednoduchý model racionálního pachatele a tohle jsou jeho zřejmé

důsledky pro vymáhání práva, tresty a nepoctivost všeobecně.

Ale co když je tenhle model poněkud zjednodušenou představou

o nepoctivém chování, která je nepřesná a něco jí schází? Je-li tomu tak,

obvyklé přístupy k potlačování nepoctivosti zůstanou i nadáleneúčin

né a nedostatečné. Pokud je jednoduchý model racionálního pachatele

pouze nedokonalou koncepcí příčin nepoctivosti, musíme nejdřív přijít

na to, proč lidé ve skutečnosti podvádějí, a lepší pochopení potomvy

užít k tomu, abychom takové jednání vymýtili. A přesně o tom je tahle

kniha.

3

Život ve světě racionálního Pachatele

Než se začneme věnovat silám, které naši poctivost a nepoctivost

ovlivňují, vyzkoušejme si malý myšlenkový experiment. Jaký by byl

náš život, kdybychom se všichni striktně řídili jednoduchým modelem

racionálního pachatele a uvažovali pouze v měřítku zisků a ztrát z toho,

co děláme?

Pokud bychom žili v naprosto racionálním světě, u každého svého

rozhodnutí bychom si porovnali potenciální zisky a ztráty a udělaliby

chom to, co by se nám zdálo nejracionálnější. Nepřijímali bychomroz

hodnutí na základě emocí nebo důvěry, takže bychom s největšíprav

děpodobností zamykali svoji peněženku do šuplíku, kdykoli bychom

jen na minutku odešli z kanceláře. Peníze bychom si strkali podmat

raci nebo je zamykali do tajného trezoru. Netroufli bychom si poprosit

sousedy, aby nám během dovolené vybírali poštu, protože bychom měli

strach, že nás vykradou. Svoje kolegy bychom sledovali ostřížím zra

kem. Nemělo by cenu potřást si rukama na znamení dohody; prokaž

dou transakci by byly zapotřebí smlouvy, takže bychom nejspíš trávili

značnou část svého času v právních bitvách a sporech. Možná bychom

se rozhodli nemít děti – až vyrostou, nejspíš i ony se pokusí obrat nás

o všechno, co máme, a jestli budou bydlet s námi, budou k tomu mít

spoustu příležitostí.

Samozřejmě je jasné, že lidé nejsou žádní svatoušci. Nejsme anizda

leka dokonalí. Ale shodneme-li se na tom, že jednoduchý model raci

onálního pachatele nevystihuje, jak uvažujeme a jednáme, aniodpoví

dajícím způsobem nepopisuje náš každodenní život, pak výše zmíněný

myšlenkový experiment napovídá, že nepodvádíme a nekrademe zda

leka tolik, jako kdybychom byli dokonale racionální a jednali výhradně

ve vlastním zájmu.


8 9

a riskovat pokutu. Později se Becker zamyslel nad svými vlastními

úvahami v dané situaci a uvědomil si, že jeho rozhodování bylo čistě

otázkou zvážení možných ztrát – že ho chytí, dají mu pokutu, mož

ná odtáhnou auto – oproti zisku, totiž že se na schůzku dostane včas.

Všiml si také, že v jeho srovnávání zisků a ztrát nezbylo místo na úvahy

o tom, co je správné a co špatné; šlo zkrátka o to, jaké by to mohlo mít

pozitivní nebo negativní důsledky.

A tak se zrodil „jednoduchý model racionálního pachatele“. Podle

tohoto modelu všichni přemýšlíme a jednáme podle víceméně stejných

principů jako Becker. Podobně jako průměrný zlodějíček si hledáme

cestu životem a usilujeme přitom o to, co je pro nás výhodné. Jestli

se nám to daří díky tomu, že vykrádáme banky nebo píšeme knihy,

nemá na naše racionální porovnávání zisků a ztrát žádný vliv. Podle

Beckerovy logiky to vypadá tak, že nebudeme-li u sebe zrovna mít dost

peněz a pojedeme okolo malého krámku, rychle si spočítáme, kolik by

mohli mít v kase, nakolik je pravděpodobné, že nás někdo chytí, a jaký

trest by nás v takovém případě mohl čekat (samozřejmě včetně před

časného propuštění za dobré chování). Na základě tohoto výpočtuzis

ků a ztrát se rozhodneme, jestli se nám vyplatí krámek vyloupit, nebo

ne. Jádro Beckerovy teorie spočívá v tom, že i rozhodnutí týkající se

poctivosti, podobně jako většina ostatních rozhodnutí, vychází z ana

lýzy zisků a ztrát.

Jednoduchý model racionálního pachatele je tedy velice přímočarý,

otázkou ovšem zůstává, zda opravdu přesně popisuje chování lidí ve

skutečném světě. Pokud ano, má společnost dvě jasné možnosti, jak

se s nepoctivostí vypořádat. První je ta, že se zvýší pravděpodobnost

dopadení (pošleme například do ulic víc policistů a nainstalujeme víc

kamer). Druhou možností je zhoršit tresty pro ty, kdo budou dopadeni

(třeba zavést tvrdší vězení nebo vyšší pokuty). Takový je tedy, milíčte

náři, jednoduchý model racionálního pachatele a tohle jsou jeho zřejmé

důsledky pro vymáhání práva, tresty a nepoctivost všeobecně.

Ale co když je tenhle model poněkud zjednodušenou představou

o nepoctivém chování, která je nepřesná a něco jí schází? Je-li tomu tak,

obvyklé přístupy k potlačování nepoctivosti zůstanou i nadáleneúčin

né a nedostatečné. Pokud je jednoduchý model racionálního pachatele

pouze nedokonalou koncepcí příčin nepoctivosti, musíme nejdřív přijít

na to, proč lidé ve skutečnosti podvádějí, a lepší pochopení potomvy

užít k tomu, abychom takové jednání vymýtili. A přesně o tom je tahle

kniha.

3

Život ve světě racionálního Pachatele

Než se začneme věnovat silám, které naši poctivost a nepoctivost

ovlivňují, vyzkoušejme si malý myšlenkový experiment. Jaký by byl

náš život, kdybychom se všichni striktně řídili jednoduchým modelem

racionálního pachatele a uvažovali pouze v měřítku zisků a ztrát z toho,

co děláme?

Pokud bychom žili v naprosto racionálním světě, u každého svého

rozhodnutí bychom si porovnali potenciální zisky a ztráty a udělaliby

chom to, co by se nám zdálo nejracionálnější. Nepřijímali bychomroz

hodnutí na základě emocí nebo důvěry, takže bychom s největšíprav

děpodobností zamykali svoji peněženku do šuplíku, kdykoli bychom

jen na minutku odešli z kanceláře. Peníze bychom si strkali podmat

raci nebo je zamykali do tajného trezoru. Netroufli bychom si poprosit

sousedy, aby nám během dovolené vybírali poštu, protože bychom měli

strach, že nás vykradou. Svoje kolegy bychom sledovali ostřížím zra

kem. Nemělo by cenu potřást si rukama na znamení dohody; prokaž

dou transakci by byly zapotřebí smlouvy, takže bychom nejspíš trávili

značnou část svého času v právních bitvách a sporech. Možná bychom

se rozhodli nemít děti – až vyrostou, nejspíš i ony se pokusí obrat nás

o všechno, co máme, a jestli budou bydlet s námi, budou k tomu mít

spoustu příležitostí.

Samozřejmě je jasné, že lidé nejsou žádní svatoušci. Nejsme anizda

leka dokonalí. Ale shodneme-li se na tom, že jednoduchý model raci

onálního pachatele nevystihuje, jak uvažujeme a jednáme, aniodpoví

dajícím způsobem nepopisuje náš každodenní život, pak výše zmíněný

myšlenkový experiment napovídá, že nepodvádíme a nekrademe zda

leka tolik, jako kdybychom byli dokonale racionální a jednali výhradně

ve vlastním zájmu.


10 11

všichni jsou milovníci umění

V dubnu 2011 se v show Iry Glasse This American Life [1] o bj e v i l

příběh Dana Weisse, mladého univerzitního studenta, který praco

val v Centru tanečního a divadelního umění Johna F. Kennedyho ve

Washingtonu. Měl za úkol doplňovat zboží do tamních prodejensuve

nýrů, kde je návštěvníkům prodávalo na tři sta dobrovolníků sdozajis

ta dobrými úmysly – hlavně důchodců, milovníků divadla a hudby.

Obchůdky fungovaly podobně jako stánky s limonádou. Nebyly

v nich žádné pokladny, jen pokladničky, do kterých dobrovolníciuklá

dali hotovost a brali si z nich drobné. Prodejny suvenýrů bylyohrom

ně úspěšné, za rok se v nich prodalo zboží v hodnotě 400 000 dolarů.

Objevil se však jeden velký problém: z této částky se každoročně asi

150 000 dolarů ztratilo.

Když se Dan dostal na vedoucí pozici, dal si za úkol zloděje do

padnout. Začal podezírat jiného mladého zaměstnance, který peníze

odnášel do banky. Kontaktoval detektivní agenturu a jeden z jejích

pracovníků mu pomohl naplánovat způsob, jak pachatele odhalit. Past

nastražili jednoho únorového večera. Dan do pokladničky uložilozna

čené bankovky a odešel. Potom se spolu s detektivem ukryli do křoví

nedaleko a čekali na podezřelého. Když zaměstnanec konečně na noc

odcházel, uhodili na něj a několik označených bankovek v jeho kapse

skutečně našli. Případ uzavřen, hm?

Ukázalo se, že ne. Onen mladík ukradl ten večer jen 60 dolarů

a peníze a zboží se ztrácely i potom, co ho propustili. Jako další krok

proto Dan zavedl inventární systém s přehledem cen a záznamy opro

dejích. Důchodcům řekl, aby zapisovali všechno, co prodají, i všechny

peníze, které dostanou, a – jak jste určitě uhodli – peníze přestalymi

zet. Problémem nebyl jeden jediný zloděj, ale spousta postarších,dob

romyslných, uměnímilovných dobrovolníků, kteří si odnášeli zboží

a snadno dostupné peníze.

Ponaučení z tohoto příběhu není ani trochu povzbudivé. Jak řekl

Dan: „Pokud k tomu dostaneme příležitost, budeme si všechnonavzá

jem brát... spousta lidí nad sebou musí mít dohled, aby se dokázali

chovat správně.“

Hlavním cílem téhle knihy je prozkoumat racionální vliv zisků

a ztrát, o němž se předpokládá, že nás vede k nepoctivému chování –

přestože (jak uvidíte) tomu tak často není – a iracionální síly, o kterých

si myslíme, že na nich nezáleží; v mnoha případech ovšem ano. Když

odněkud zmizí velké množství peněz, selský rozum nám obvykle říká,

že je to nejspíš práce jediného chladnokrevného zločince. Jak jsme ale

viděli v příběhu o milovnících umění, podvádění nemusí mít nasvědo

mí jediný chlapík, který si spočítal možné zisky a ztráty z toho, když

ukradne spoustu peněz. Častěji za to může spíš hodně lidí, co se pořád

dokola tiše ospravedlňují, vezmou-li si tu a tam trochu peněz neboně

jaké zboží. Prozkoumáme, jaké síly nás vedou k podvádění, a zblízka

se podíváme i na to, proč se jindy chováme poctivě. Povíme si, kvůli

čemu nepoctivost vystrkuje svoji šerednou hlavu a jak dokážemešvind

lovat ve vlastní prospěch a zároveň si uchovat pěknou představu o sobě

samých – právě tahle stránka naší povahy může za velký podíl nepo

ctivého chování.

Až probereme základní aspekty, které stojí v pozadí nepoctivosti,

projdeme si několik experimentů. Ty nám pomohou odhalit, jaképsy

chologické vlivy společně s vlivy prostředí zvyšují nebo naopak snižují

míru poctivosti v našem každodenním životě, včetně střetů zájmů,pa

dělků, přísah, kreativity i prosté únavy. Budeme se taky zabývatspole

čenským hlediskem nepoctivosti – třeba tím, jak ostatní ovlivňují naše

chápání toho, co je správné a co špatné, nebo švindlováním v situacích,

kdy naše nepoctivost může prospět někomu jinému. Nakonec sepoku

síme pochopit, jak nepoctivost funguje, jak závisí na struktuřeprostře

dí, v němž se každodenně pohybujeme, a za jakých podmínek máme

sklon být poctivější nebo naopak méně poctiví.

Behaviorální ekonomie má řadu výhod: kromě toho, že dokážepo

psat síly, které nepoctivost vytvářejí, umí rovněž odhalit, čím je naše

chování ovlivněno zevnitř i zvenčí. Jakmile jasněji porozumíme tomu,

co nás ve skutečnosti pohání, uvědomíme si, že tváří v tvář lidským

nedostatkům (nepoctivost nevyjímaje) nejsme bezmocní, že strukturu

svého prostředí můžeme změnit a že tak lze dosáhnout lepšího chování

i lepších výsledků.


10 11

všichni jsou milovníci umění

V dubnu 2011 se v show Iry Glasse This American Life [1] o bj e v i l

příběh Dana Weisse, mladého univerzitního studenta, který praco

val v Centru tanečního a divadelního umění Johna F. Kennedyho ve

Washingtonu. Měl za úkol doplňovat zboží do tamních prodejensuve

nýrů, kde je návštěvníkům prodávalo na tři sta dobrovolníků sdozajis

ta dobrými úmysly – hlavně důchodců, milovníků divadla a hudby.

Obchůdky fungovaly podobně jako stánky s limonádou. Nebyly

v nich žádné pokladny, jen pokladničky, do kterých dobrovolníciuklá

dali hotovost a brali si z nich drobné. Prodejny suvenýrů bylyohrom

ně úspěšné, za rok se v nich prodalo zboží v hodnotě 400 000 dolarů.

Objevil se však jeden velký problém: z této částky se každoročně asi

150 000 dolarů ztratilo.

Když se Dan dostal na vedoucí pozici, dal si za úkol zloděje do

padnout. Začal podezírat jiného mladého zaměstnance, který peníze

odnášel do banky. Kontaktoval detektivní agenturu a jeden z jejích

pracovníků mu pomohl naplánovat způsob, jak pachatele odhalit. Past

nastražili jednoho únorového večera. Dan do pokladničky uložilozna

čené bankovky a odešel. Potom se spolu s detektivem ukryli do křoví

nedaleko a čekali na podezřelého. Když zaměstnanec konečně na noc

odcházel, uhodili na něj a několik označených bankovek v jeho kapse

skutečně našli. Případ uzavřen, hm?

Ukázalo se, že ne. Onen mladík ukradl ten večer jen 60 dolarů

a peníze a zboží se ztrácely i potom, co ho propustili. Jako další krok

proto Dan zavedl inventární systém s přehledem cen a záznamy opro

dejích. Důchodcům řekl, aby zapisovali všechno, co prodají, i všechny

peníze, které dostanou, a – jak jste určitě uhodli – peníze přestalymi

zet. Problémem nebyl jeden jediný zloděj, ale spousta postarších,dob

romyslných, uměnímilovných dobrovolníků, kteří si odnášeli zboží

a snadno dostupné peníze.

Ponaučení z tohoto příběhu není ani trochu povzbudivé. Jak řekl

Dan: „Pokud k tomu dostaneme příležitost, budeme si všechnonavzá

jem brát... spousta lidí nad sebou musí mít dohled, aby se dokázali

chovat správně.“

Hlavním cílem téhle knihy je prozkoumat racionální vliv zisků

a ztrát, o němž se předpokládá, že nás vede k nepoctivému chování –

přestože (jak uvidíte) tomu tak často není – a iracionální síly, o kterých

si myslíme, že na nich nezáleží; v mnoha případech ovšem ano. Když

odněkud zmizí velké množství peněz, selský rozum nám obvykle říká,

že je to nejspíš práce jediného chladnokrevného zločince. Jak jsme ale

viděli v příběhu o milovnících umění, podvádění nemusí mít nasvědo

mí jediný chlapík, který si spočítal možné zisky a ztráty z toho, když

ukradne spoustu peněz. Častěji za to může spíš hodně lidí, co se pořád

dokola tiše ospravedlňují, vezmou-li si tu a tam trochu peněz neboně

jaké zboží. Prozkoumáme, jaké síly nás vedou k podvádění, a zblízka

se podíváme i na to, proč se jindy chováme poctivě. Povíme si, kvůli

čemu nepoctivost vystrkuje svoji šerednou hlavu a jak dokážemešvind

lovat ve vlastní prospěch a zároveň si uchovat pěknou představu o sobě

samých – právě tahle stránka naší povahy může za velký podíl nepo

ctivého chování.

Až probereme základní aspekty, které stojí v pozadí nepoctivosti,

projdeme si několik experimentů. Ty nám pomohou odhalit, jaképsy

chologické vlivy společně s vlivy prostředí zvyšují nebo naopak snižují

míru poctivosti v našem každodenním životě, včetně střetů zájmů,pa

dělků, přísah, kreativity i prosté únavy. Budeme se taky zabývatspole

čenským hlediskem nepoctivosti – třeba tím, jak ostatní ovlivňují naše

chápání toho, co je správné a co špatné, nebo švindlováním v situacích,

kdy naše nepoctivost může prospět někomu jinému. Nakonec sepoku

síme pochopit, jak nepoctivost funguje, jak závisí na struktuřeprostře

dí, v němž se každodenně pohybujeme, a za jakých podmínek máme

sklon být poctivější nebo naopak méně poctiví.

Behaviorální ekonomie má řadu výhod: kromě toho, že dokážepo

psat síly, které nepoctivost vytvářejí, umí rovněž odhalit, čím je naše

chování ovlivněno zevnitř i zvenčí. Jakmile jasněji porozumíme tomu,

co nás ve skutečnosti pohání, uvědomíme si, že tváří v tvář lidským

nedostatkům (nepoctivost nevyjímaje) nejsme bezmocní, že strukturu

svého prostředí můžeme změnit a že tak lze dosáhnout lepšího chování

i lepších výsledků.


12 13

Osobně doufám, že nám výzkum popsaný v následujících kapito

lách pomůže pochopit, co způsobuje naše vlastní nepoctivé jednání,

a naznačí nám některé zajímavé cesty, jak je zkrotit či omezit.

Vydejme se na cestu...

Kapitola 1

jednoduchý model

racionálního

pachatele


12 13

Osobně doufám, že nám výzkum popsaný v následujících kapito

lách pomůže pochopit, co způsobuje naše vlastní nepoctivé jednání,

a naznačí nám některé zajímavé cesty, jak je zkrotit či omezit.

Vydejme se na cestu...

Kapitola 1

jednoduchý model

racionálního

pachatele


14 15

Půjdu s dovolením rovnou k věci a řeknu vám, jak se věci mají. Lidi

podvádějí. Vy taky podvádíte. A samozřejmě že čas od času podvádím

i já.

Když učím na univerzitě, snažím se témata navzájem míchat akom

binovat, abych udržel zájem studentů. Proto do svých přednášek občas

zvu hosty (a zároveň jde o šikovný způsob, jak si ušetřit čas s přípra

vou). Vlastně z toho mají prospěch všichni – přednášející host, studenti

a já ovšem taky.

Do jednoho z takových seminářů (aneb „jak se vyvléct z vyučo

vání“) jsem na přednášku s tématem behaviorální ekonomie přivedl

zvláštního hosta. Tenhle chytrý, dobře zajištěný chlapík měl vynikající

životopis: než se z něj stal legendární obchodní konzultantprominent

ních bank a generálních ředitelů, získal doktorát z práv a před tím ještě

bakalářský titul na Princetonu. „Posledních několik let,“ oznámil jsem

studentům, „náš vážený host pomáhá elitním podnikatelům dosáh

nout jejich snů!“

Po mém úvodu se host ujal slova. Od začátku zamířil rovnou k věci.

„Dneska vám pomůžu splnit si svoje sny. Sny o PENĚZÍCH!“ zahu

lákal mocným hlasem, hodným trenéra aerobiku. „Chcete si vydělat

PENÍZE?“

Všichni se smíchem přitakali, protože se jim líbil jeho nadšený,ne

škrobený přístup.

„Je snad někdo tady bohatý?“ zeptal se. „Já tedy ano, ale vyvysoko

školáci bohatí nejste. Ne, všichni máte hluboko do kapsy. Jenže to se

všechno změní – díky PODVÁDĚNÍ! Tak pojďme na to!“

Potom vyjmenoval řádku neblaze proslulých šejdířů, od Čingischána

až do současnosti, včetně tuctu generálních ředitelů, Alexe Rodrigueze,

Bernieho Madoffa, Marthy Stewartové a tak dále. „Všichni chcete být

jako oni,“ povzbuzoval publikum. „Chcete mít moc a peníze! Tovšech

no můžete díky podvádění získat. Dávejte pozor a já vám to tajemství

prozradím!“

Po inspirativním úvodu nastal čas na skupinové cvičení. Řečníkvy

zval studenty, aby zavřeli oči a třikrát se zhluboka nadechli. „Představte

si, že jste švindlovali a přišli tak ke svým prvním deseti milionůmdola

rů,“ řekl jim. „Co s těmi penězi uděláte? Ty! V tom tyrkysovém tričku!“

„Dům,“ pípl student nesměle.

„DŮM? My boháči tomu říkáme VILA. A co ty?“ zeptal se a ukázal

při tom na dalšího studenta.

„Dovolená.“

„Na soukromém ostrově? Perfektní! Když vyděláte tolik peněz, jako

vydělávají velcí podvodníci, změní vám to život. Je někdo tady gur

mán?“

Několik studentů se přihlásilo.

„Co třeba jídlo osobně připravené Jacquesem Pépinem? Ochutnávka

vín v Châteauneuf-du-Pape? Když si nahrabete dost peněz, můžete

si žít na vysoké noze už napořád. Jen se zeptejte Donalda Trumpa!

Podívejte se, upřímně – všichni přece víme, že za deset milionů dolarů

byste přejeli vlastní přítelkyni. Já jsem tady proto, abych vám řekl, že

to je oukej, a abych vás odbrzdil!“

Tou dobou už si většina studentů začínala uvědomovat, že tovšech

no není tak docela seriózní. Protože však posledních deset minutstrá

vili tím, že se ostatním svěřovali se svými sny o tom, co všechno by se

svými prvními deseti miliony dolarů udělali, cítili se rozpolcení mezi

touhou po bohatství a vědomím, že podvádění je z morálního hlediska

špatné.

„Vidím, že váháte,“ pokračoval přednášející. „Nesmíte svým emocím

dovolit, aby řídily vaše kroky. Se svým strachem se musíte vypořádat

pomocí analýzy zisků a ztrát. Jaké to má výhody, když švindlováním

zbohatnete?“ zeptal se.

„Máte hromadu peněz!“ odpověděli studenti.

„Přesně tak. A jaké to má nevýhody?“

„Dopadnou vás!“

„Ále,“ mávl host rukou. „Existuje MOŽNOST, že vás dopadnou.

JENŽE – tady je to tajemství: jestli vás při podvádění přistihnou, není

to totéž, jako když vás za podvádění potrestají. Jen si vezměte Bernieho

Ebberse, bývalého generálního ředitele WorldComu! Jeho právník z to -

ho vytřískal obhajobu ve stylu „a sakra“, při které tvrdil, že Ebbers

prostě nevěděl, co se kolem děje. Nebo takový Jeff Skilling, bývalý

generální ředitel Enronu, co napsal ten slavný e-mail se slovy „zlikvi

dujte ty dokumenty, jdou po nás“. Skilling později tvrdil, že to myslel


14 15

Půjdu s dovolením rovnou k věci a řeknu vám, jak se věci mají. Lidi

podvádějí. Vy taky podvádíte. A samozřejmě že čas od času podvádím

i já.

Když učím na univerzitě, snažím se témata navzájem míchat akom

binovat, abych udržel zájem studentů. Proto do svých přednášek občas

zvu hosty (a zároveň jde o šikovný způsob, jak si ušetřit čas s přípra

vou). Vlastně z toho mají prospěch všichni – přednášející host, studenti

a já ovšem taky.

Do jednoho z takových seminářů (aneb „jak se vyvléct z vyučo

vání“) jsem na přednášku s tématem behaviorální ekonomie přivedl

zvláštního hosta. Tenhle chytrý, dobře zajištěný chlapík měl vynikající

životopis: než se z něj stal legendární obchodní konzultantprominent

ních bank a generálních ředitelů, získal doktorát z práv a před tím ještě

bakalářský titul na Princetonu. „Posledních několik let,“ oznámil jsem

studentům, „náš vážený host pomáhá elitním podnikatelům dosáh

nout jejich snů!“

Po mém úvodu se host ujal slova. Od začátku zamířil rovnou k věci.

„Dneska vám pomůžu splnit si svoje sny. Sny o PENĚZÍCH!“ zahu

lákal mocným hlasem, hodným trenéra aerobiku. „Chcete si vydělat

PENÍZE?“

Všichni se smíchem přitakali, protože se jim líbil jeho nadšený,ne

škrobený přístup.

„Je snad někdo tady bohatý?“ zeptal se. „Já tedy ano, ale vyvysoko

školáci bohatí nejste. Ne, všichni máte hluboko do kapsy. Jenže to se

všechno změní – díky PODVÁDĚNÍ! Tak pojďme na to!“

Potom vyjmenoval řádku neblaze proslulých šejdířů, od Čingischána

až do současnosti, včetně tuctu generálních ředitelů, Alexe Rodrigueze,

Bernieho Madoffa, Marthy Stewartové a tak dále. „Všichni chcete být

jako oni,“ povzbuzoval publikum. „Chcete mít moc a peníze! Tovšech

no můžete díky podvádění získat. Dávejte pozor a já vám to tajemství

prozradím!“

Po inspirativním úvodu nastal čas na skupinové cvičení. Řečníkvy

zval studenty, aby zavřeli oči a třikrát se zhluboka nadechli. „Představte

si, že jste švindlovali a přišli tak ke svým prvním deseti milionůmdola

rů,“ řekl jim. „Co s těmi penězi uděláte? Ty! V tom tyrkysovém tričku!“

„Dům,“ pípl student nesměle.

„DŮM? My boháči tomu říkáme VILA. A co ty?“ zeptal se a ukázal

při tom na dalšího studenta.

„Dovolená.“

„Na soukromém ostrově? Perfektní! Když vyděláte tolik peněz, jako

vydělávají velcí podvodníci, změní vám to život. Je někdo tady gur

mán?“

Několik studentů se přihlásilo.

„Co třeba jídlo osobně připravené Jacquesem Pépinem? Ochutnávka

vín v Châteauneuf-du-Pape? Když si nahrabete dost peněz, můžete

si žít na vysoké noze už napořád. Jen se zeptejte Donalda Trumpa!

Podívejte se, upřímně – všichni přece víme, že za deset milionů dolarů

byste přejeli vlastní přítelkyni. Já jsem tady proto, abych vám řekl, že

to je oukej, a abych vás odbrzdil!“

Tou dobou už si většina studentů začínala uvědomovat, že tovšech

no není tak docela seriózní. Protože však posledních deset minutstrá

vili tím, že se ostatním svěřovali se svými sny o tom, co všechno by se

svými prvními deseti miliony dolarů udělali, cítili se rozpolcení mezi

touhou po bohatství a vědomím, že podvádění je z morálního hlediska

špatné.

„Vidím, že váháte,“ pokračoval přednášející. „Nesmíte svým emocím

dovolit, aby řídily vaše kroky. Se svým strachem se musíte vypořádat

pomocí analýzy zisků a ztrát. Jaké to má výhody, když švindlováním

zbohatnete?“ zeptal se.

„Máte hromadu peněz!“ odpověděli studenti.

„Přesně tak. A jaké to má nevýhody?“

„Dopadnou vás!“

„Ále,“ mávl host rukou. „Existuje MOŽNOST, že vás dopadnou.

JENŽE – tady je to tajemství: jestli vás při podvádění přistihnou, není

to totéž, jako když vás za podvádění potrestají. Jen si vezměte Bernieho

Ebberse, bývalého generálního ředitele WorldComu! Jeho právník z to -

ho vytřískal obhajobu ve stylu „a sakra“, při které tvrdil, že Ebbers

prostě nevěděl, co se kolem děje. Nebo takový Jeff Skilling, bývalý

generální ředitel Enronu, co napsal ten slavný e-mail se slovy „zlikvi

dujte ty dokumenty, jdou po nás“. Skilling později tvrdil, že to myslel


16 17

sarkasticky! A pokud ani tyhle obhajoby nezafungují, vždycky můžete

zdrhnout do nějaké země, která nemá zákony o vydávání osob!“

Můj host – ve skutečném životě komik jménem Jeff Kiesler a autor

satirické knihy s názvem Get Rich Cheating (Podvádějte a zbohatnete) –

tvrdě argumentoval pro to, aby studenti k finančním rozhodnutímpři

stupovali čistě na základě zisků a ztrát a nebrali v potaz žádné morální

ohledy. Zatímco poslouchali jeho přednášku, uvědomovali si, že z čistě

racionálního hlediska má naprostou pravdu. Zároveň si ovšem nemohli

pomoct, propagování švindlu coby nejlepší cesty k úspěchu se jimzdá

lo znepokojivé a nechutné.

Na konci přednášky jsem studenty vyzval, aby se zamysleli nad tím,

do jaké míry odpovídá jejich vlastní chování modelu racionálníhopa

chatele. „Kolikrát za běžný den máte příležitost podvádět, aniž by vám

hrozilo, že vás někdo přistihne?“ zeptal jsem se. „Kolik z těchtopříle

žitostí využijete? O kolik víc švindlu bychom kolem sebe viděli, kdyby

se každý řídil Jeffovým přístupem?“

PříPrava testu

Jak Beckerův, tak Jeffův přístup k nepoctivosti se skládá ze tří zá

kladních prvků: (1) zisk, který lze ze zločinu vytěžit; (2)pravděpodob

nost dopadení; (3) očekávaný trest v případě dopadení. Porovnáme-li

první složku (zisk) se druhými dvěma (možné ztráty), racionální lidská

bytost dokáže určit, zda se jí vyplatí daný zločin spáchat, nebo ne.

Možná by model racionálního pachatele mohl přesně popisovat

způsob, jakým lidé přijímají rozhodnutí týkající se poctivosti apodvá

dění, jenže rozpačitost z jeho důsledků, kterou mí studenti pociťovali

(a já taky) naznačuje, že by stálo za to do celého problému proniknout

hlouběji. (Na následujících stránkách vám podrobněji popíšu, jak jsme

pro celou tuhle knihu měřili podvádění, tak prosím dávejte pozor.)

Moji kolegové Nina Mazarová (profesorka na University of Toronto),

On Amir (profesor na University of California v San Diegu) a já jsme

se rozhodli, že se na to, jak lidi podvádějí, podíváme víc zblízka. Po

celém kampusu MIT (kde jsem tou dobou působil jako profesor) jsme

rozmístili oznámení, v nichž jsme studentům nabídli možnost vydělat

si až 10 dolarů za to, že nám věnují asi deset minut svého času.

4

Ve

stanovený čas vstoupili účastníci do místnosti, kde se usadili na židli

s malým stolkem (vypadalo to tam jako v klasické univerzitní učebně

při zkouškách). Potom jsme všem rozdali listy papíru se sadou dvaceti

různých tabulek (strukturovaných podobně jako v příkladě na obráz

ku 1) a účastníci dostali za úkol najít v každé z těchto matic dvě čísla,

jejichž součet odpovídal 10 (nazvali jsme to maticová úloha a v téhle

knize se k ní budeme průběžně vracet). Zároveň jsme jim oznámili, že

mají pět minut na to, aby jich vyřešili co nejvíc, a že za každouspráv

nou odpověď dostanou 50 centů (částka se později lišila v závislosti na

dané verzi experimentu). Jakmile jim asistentka dala pokyn „Začněte!“,

účastníci obrátili stránku a začali jednoduché matematické úlohy co

nejrychleji řešit.

Na obrázku 1 najdete příklad toho, jak taková stránka vypadala,

s detailem jedné tabulky. Jak rychle dokážete odhalit dvojici čísel, je

jichž součet se rovná 10?

Experiment sice začal pro všechny účastníky stejně, ale conásledo

valo nakonec, po uplynutí oněch pěti minut, to záleželo na konkrét

ních podmínkách.

Představte si, že se v kontrolovaných podmínkách snažíte vyřešit co

největší počet z uvedených dvaceti tabulek. Po uplynutí jedné minuty

jste rozlouskli jednu. Uběhnou další dvě minuty a už máte tři. Čas

vypršel a vy máte hotové čtyři tabulky. Vydělali jste si 2 dolary. Jdete

za asistentkou a odevzdáte jí svoje odpovědi. Zkontroluje vám je apo

chvalně se usměje. „Čtyři vyřešené,“ řekne a spočítá vám, kolik za to

dostanete. „To je všechno,“ dodá ještě a vy můžete jít. (Podle výsledků

kontrolní skupiny jsme si udělali představu o tom, jakého reálnéhový

konu lze v téhle úloze dosáhnout.)

A teď si představte, že se podmínky změnily: máte možnost pod

vádět. Všechno je podobné podmínkám kontrolní skupiny, ale po

uplynutí pěti minut vám asistentka oznámí: „Když máte hotovo,spo

čítejte si správné odpovědi a papíry se svým řešením můžete tamhle

vzadu zlikvidovat. Pak přijďte sem ke mně a nahlaste mi, kolik tabulek

jste měli dobře.“ Kdybyste se ocitli v téhle skupině, svědomitě byste si

spočítali odpovědi, hodili „písemku“ do skartovačky, nahlásili počet

vyřešených tabulek, dostali zaplaceno a mohli byste jít, hm?


16 17

sarkasticky! A pokud ani tyhle obhajoby nezafungují, vždycky můžete

zdrhnout do nějaké země, která nemá zákony o vydávání osob!“

Můj host – ve skutečném životě komik jménem Jeff Kiesler a autor

satirické knihy s názvem Get Rich Cheating (Podvádějte a zbohatnete) –

tvrdě argumentoval pro to, aby studenti k finančním rozhodnutímpři

stupovali čistě na základě zisků a ztrát a nebrali v potaz žádné morální

ohledy. Zatímco poslouchali jeho přednášku, uvědomovali si, že z čistě

racionálního hlediska má naprostou pravdu. Zároveň si ovšem nemohli

pomoct, propagování švindlu coby nejlepší cesty k úspěchu se jimzdá

lo znepokojivé a nechutné.

Na konci přednášky jsem studenty vyzval, aby se zamysleli nad tím,

do jaké míry odpovídá jejich vlastní chování modelu racionálníhopa

chatele. „Kolikrát za běžný den máte příležitost podvádět, aniž by vám

hrozilo, že vás někdo přistihne?“ zeptal jsem se. „Kolik z těchtopříle

žitostí využijete? O kolik víc švindlu bychom kolem sebe viděli, kdyby

se každý řídil Jeffovým přístupem?“

PříPrava testu

Jak Beckerův, tak Jeffův přístup k nepoctivosti se skládá ze tří zá

kladních prvků: (1) zisk, který lze ze zločinu vytěžit; (2)pravděpodob

nost dopadení; (3) očekávaný trest v případě dopadení. Porovnáme-li

první složku (zisk) se druhými dvěma (možné ztráty), racionální lidská

bytost dokáže určit, zda se jí vyplatí daný zločin spáchat, nebo ne.

Možná by model racionálního pachatele mohl přesně popisovat

způsob, jakým lidé přijímají rozhodnutí týkající se poctivosti apodvá

dění, jenže rozpačitost z jeho důsledků, kterou mí studenti pociťovali

(a já taky) naznačuje, že by stálo za to do celého problému proniknout

hlouběji. (Na následujících stránkách vám podrobněji popíšu, jak jsme

pro celou tuhle knihu měřili podvádění, tak prosím dávejte pozor.)

Moji kolegové Nina Mazarová (profesorka na University of Toronto),

On Amir (profesor na University of California v San Diegu) a já jsme

se rozhodli, že se na to, jak lidi podvádějí, podíváme víc zblízka. Po

celém kampusu MIT (kde jsem tou dobou působil jako profesor) jsme

rozmístili oznámení, v nichž jsme studentům nabídli možnost vydělat

si až 10 dolarů za to, že nám věnují asi deset minut svého času.

4

Ve

stanovený čas vstoupili účastníci do místnosti, kde se usadili na židli

s malým stolkem (vypadalo to tam jako v klasické univerzitní učebně

při zkouškách). Potom jsme všem rozdali listy papíru se sadou dvaceti

různých tabulek (strukturovaných podobně jako v příkladě na obráz

ku 1) a účastníci dostali za úkol najít v každé z těchto matic dvě čísla,

jejichž součet odpovídal 10 (nazvali jsme to maticová úloha a v téhle

knize se k ní budeme průběžně vracet). Zároveň jsme jim oznámili, že

mají pět minut na to, aby jich vyřešili co nejvíc, a že za každouspráv

nou odpověď dostanou 50 centů (částka se později lišila v závislosti na

dané verzi experimentu). Jakmile jim asistentka dala pokyn „Začněte!“,

účastníci obrátili stránku a začali jednoduché matematické úlohy co

nejrychleji řešit.

Na obrázku 1 najdete příklad toho, jak taková stránka vypadala,

s detailem jedné tabulky. Jak rychle dokážete odhalit dvojici čísel, je

jichž součet se rovná 10?

Experiment sice začal pro všechny účastníky stejně, ale conásledo

valo nakonec, po uplynutí oněch pěti minut, to záleželo na konkrét

ních podmínkách.

Představte si, že se v kontrolovaných podmínkách snažíte vyřešit co

největší počet z uvedených dvaceti tabulek. Po uplynutí jedné minuty

jste rozlouskli jednu. Uběhnou další dvě minuty a už máte tři. Čas

vypršel a vy máte hotové čtyři tabulky. Vydělali jste si 2 dolary. Jdete

za asistentkou a odevzdáte jí svoje odpovědi. Zkontroluje vám je apo

chvalně se usměje. „Čtyři vyřešené,“ řekne a spočítá vám, kolik za to

dostanete. „To je všechno,“ dodá ještě a vy můžete jít. (Podle výsledků

kontrolní skupiny jsme si udělali představu o tom, jakého reálnéhový

konu lze v téhle úloze dosáhnout.)

A teď si představte, že se podmínky změnily: máte možnost pod

vádět. Všechno je podobné podmínkám kontrolní skupiny, ale po

uplynutí pěti minut vám asistentka oznámí: „Když máte hotovo,spo

čítejte si správné odpovědi a papíry se svým řešením můžete tamhle

vzadu zlikvidovat. Pak přijďte sem ke mně a nahlaste mi, kolik tabulek

jste měli dobře.“ Kdybyste se ocitli v téhle skupině, svědomitě byste si

spočítali odpovědi, hodili „písemku“ do skartovačky, nahlásili počet

vyřešených tabulek, dostali zaplaceno a mohli byste jít, hm?


18 19

Jak byste se za uvedených podmínek zachovali? Podváděli byste?

A jestli ano, jak moc?

Díky tomu, že jsme měli k dispozici výsledky dvou skupin srůzný

mi podmínkami, mohli jsme je navzájem porovnat. V první skupině

bylo podvádění nemožné, ve druhé se švindlovat dalo. Pokud by byly

jejich výsledky stejné, znamenalo by to, že nikdo nepodváděl. Kdyby

ale, statisticky vzato, podali lidé z druhé skupiny „lepší“ výkon, bylo

by nám jasné, že účastníci experimentu svoje výsledky nadsadili (čili

švindlovali), když dostali možnost zničit důkazy. Mírou podváděníté

hle skupiny by byl právě rozdíl mezi počtem matic, které podle svého

tvrzení vyřešili, a počtem matic správně vyřešených kontrolní skupi

nou.

Asi vás nepřekvapí, že si hodně lidí svoje skóre vylepšilo, když kto

mu měli příležitost. Účastníci v kontrolní skupině vyřešili v průměru

čtyři matice ze dvaceti. Ti, kdo mohli zničit důkazy, údajně vyřešili

průměrně šest – o dvě víc než kontrolní skupina. Tenhle celkový ná

růst nezpůsobilo pár jednotlivců, kteří by si vymýšleli hodně, alespous

ta lidí, co švindlovali jenom trošku.

víc Peněz, víc Podvádění

Nina, On a já jsme tedy vyčíslili základní míru nepoctivosti, a tak

jsme se mohli pustit do zkoumání toho, co lidi vede k většímu nebona

opak menšímu švindlování. Podle jednoduchého modelu racionálního

pachatele by lidé měli podvádět víc, když mají šanci vytěžit z toho víc

peněz, aniž by je při tom někdo přistihl nebo je za to potrestal. Protože

to zní to jednoduše a zároveň logicky, rozhodli jsme se to otestovat.

Přichystali jsme další verzi maticového experimentu, ale tentokrát jsme

si pohráli s částkami, které jsme účastníkům slíbili za každou správ

nou odpověď. U některých to bylo 25 centů za jednu úlohu, u jiných

50 centů nebo 1 dolar, 2 či 5 dolarů. Některým účastníkům jsme za

každou správnou odpověď nabídli dokonce nehorázných 10 dolarů!

Co myslíte, že se stalo? Podváděli víc ti, kdo dostali slíbeno víc peněz?

Než vám prozradím odpověď, povím vám o jednom souvisejícímex

perimentu. Tentokrát nedostala jiná skupina účastníků za úkol matice

Obr. 1 Maticová úloha


18 19

Jak byste se za uvedených podmínek zachovali? Podváděli byste?

A jestli ano, jak moc?

Díky tomu, že jsme měli k dispozici výsledky dvou skupin srůzný

mi podmínkami, mohli jsme je navzájem porovnat. V první skupině

bylo podvádění nemožné, ve druhé se švindlovat dalo. Pokud by byly

jejich výsledky stejné, znamenalo by to, že nikdo nepodváděl. Kdyby

ale, statisticky vzato, podali lidé z druhé skupiny „lepší“ výkon, bylo

by nám jasné, že účastníci experimentu svoje výsledky nadsadili (čili

švindlovali), když dostali možnost zničit důkazy. Mírou podváděníté

hle skupiny by byl právě rozdíl mezi počtem matic, které podle svého

tvrzení vyřešili, a počtem matic správně vyřešených kontrolní skupi

nou.

Asi vás nepřekvapí, že si hodně lidí svoje skóre vylepšilo, když kto

mu měli příležitost. Účastníci v kontrolní skupině vyřešili v průměru

čtyři matice ze dvaceti. Ti, kdo mohli zničit důkazy, údajně vyřešili

průměrně šest – o dvě víc než kontrolní skupina. Tenhle celkový ná

růst nezpůsobilo pár jednotlivců, kteří by si vymýšleli hodně, alespous

ta lidí, co švindlovali jenom trošku.

víc Peněz, víc Podvádění

Nina, On a já jsme tedy vyčíslili základní míru nepoctivosti, a tak

jsme se mohli pustit do zkoumání toho, co lidi vede k většímu nebona

opak menšímu švindlování. Podle jednoduchého modelu racionálního

pachatele by lidé měli podvádět víc, když mají šanci vytěžit z toho víc

peněz, aniž by je při tom někdo přistihl nebo je za to potrestal. Protože

to zní to jednoduše a zároveň logicky, rozhodli jsme se to otestovat.

Přichystali jsme další verzi maticového experimentu, ale tentokrát jsme

si pohráli s částkami, které jsme účastníkům slíbili za každou správ

nou odpověď. U některých to bylo 25 centů za jednu úlohu, u jiných

50 centů nebo 1 dolar, 2 či 5 dolarů. Některým účastníkům jsme za

každou správnou odpověď nabídli dokonce nehorázných 10 dolarů!

Co myslíte, že se stalo? Podváděli víc ti, kdo dostali slíbeno víc peněz?

Než vám prozradím odpověď, povím vám o jednom souvisejícímex

perimentu. Tentokrát nedostala jiná skupina účastníků za úkol matice

Obr. 1 Maticová úloha


20 21

sama řešit, ale vyzvali jsme je, aby si tipli, jak se zachovají účastníci,

kteří ke švindlování dostanou příležitost: kolik úloh budou tvrdit, že

rozlouskli? Předpovídali, že počet „správných“ odpovědí poroste spo

lu s tím, kolik za ně bude peněz. V podstatě se intuitivně řídili před

poklady modelu racionálního pachatele – jenže se pletli. Když jsme

se podívali na to, jak moc účastníci podváděli, ukázalo se, že si svoje

výsledky vylepšili v průměru o dvě správné odpovědi, bez ohledu na

to, kolik jim každá z nich mohla vynést. Popravdě řečeno, když jsme

našim účastníkům slíbili nejvyšší částku – 10 dolarů –, byla mírapod

vádění dokonce nižší.

Proč ti, co dostali slíbeno víc peněz, nepodváděli ve větší míře?

Proč bylo v případě nejvyšší odměny švindlování dokonce míň? Výše

odměny podvádění zjevně neovlivňuje, což znamená, že se ho nejspíš

nedopouštíme na základě analýzy zisků a ztrát. Kdyby tomu tak bylo,

růst potenciálního zisku (množství nabídnutých peněz) by nutně vedl

k většímu švindlování. A proč ti, komu jsme nabídli nejvíc, podváděli

dokonce nejmíň ze všech? Mám podezření, že když si mohli za kaž

dou správnou odpověď vydělat celých 10 dolarů, bylo pro účastníky

těžší švindlovat a zároveň si zachovat pocit vnitřní integrity (k tomu se

ještě vrátíme). U 10 dolarů za tabulku už se nebavíme o nepoctivosti

na úrovni – řekněme – propisky, kterou si odneseme domů z kanceláře.

Podobá se to spíš tomu, jako bychom si vzali několik krabiček s pro

piskami, sešívačku a navrch ještě balík papírů do tiskárny, a to už se

ignoruje nebo racionálně zdůvodňuje mnohem hůř.

chyťte zloděje

V dalším experimentu jsme se zaměřili na to, co se stane, kdyžbu

dou účastníci tušit větší pravděpodobnost toho, že je při podváděníně

kdo přistihne. Jako bychom do experimentu v podstatě zapojili jakousi

virtuální, částečně funkční „bezpečnostní kameru“.

Jednu skupinu účastníků jsme vyzvali, aby zničili jednu polovinu

svého papíru s řešeními – což znamenalo, že kdyby švindlovali,teore

ticky bychom jim na to mohli přijít. Druhá skupina měla zlikvidovat

celý papír, takže mohli hladce vyváznout. Poslední, třetí skupině jsme

řekli, aby skartovali svoji písemku, opustili testovací místnost a ces

tou si sami vzali peníze z docela velké misky, do které jsme dali přes

100 dolarů v drobných. Za takových podmínek, kdy se vypláceli sami,

mohli účastníci nejenom švindlovat (a prošlo by jim to), ale taky si

mohli nabrat spoustu peněz navíc.

Opět jsme jinou skupinu požádali o tip, kolik otázek průměrně

účastníci v různých podmínkách „vyřeší“. Znovu předpokládali, že

lidský sklon k podvádění se bude řídit racionální úvahou a že čím bude

pravděpodobnost odhalení nižší, tím budou švindlovat víc.

Co jsme zjistili? I tentokrát podváděla spousta lidí, ale jenom trochu,

a míra podvádění se v jednotlivých podmínkách (zničení polovinytes

tu, zničení celého testu, zničení celého testu plus samostatné vyplácení

odměny) nijak nelišila.

možná si říkáte, jestli účastníci v našem pokusném prostředí

skutečně věřili, že by mohli podvádět, aniž by je při tom někdo přistihl.

Abychom si to ujasnili, pro



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist