E-kniha: Jádro - Peter V. Brett

Jádro

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.tridistri.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Peter V. Brett

Jádro – e-kniha

Copyright © TRITON, 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Jadro_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 29.1.2018 9:58:27

Process Black

The Core

Copyright © 2017 by Peter V. Brett

Ward artwork designed by Lauren K. Cannon, copyright Peter V.

Brett All rights reserved.

Translation © Miroslava Polová, 2018

Cover © Larry Rostant, 2018

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2018

ISBN 978-80-7553-515-3 (tištěná verze)

ISBN: 978-80-7553-556-6(edf)

ISBN 978-80-7553-557-3 (ePub)

ISBN 978-80-7553-558-0 (mobi)

Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

Peter V. Brett

Jádro

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Jadro_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 29.1.2018 9:58:27

Process Black

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Jadro_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 29.1.2018 11:02:40

Process Black

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Jadro_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 29.1.2018 10:02:26

Process Black

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Jadro_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 29.1.2018 11:02:40

Process Black

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Jadro_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 29.1.2018 10:02:26

Process Black

Jádro je dílem fikce. Jména, postavy, místa i události jsou buď

výplodem autorovy fantazie, nebo jsou používány fiktivně.Jaká

koli podobnost se skutečnými osobami, až žijícími či zemřelými,

nebo místy je čistě náhodná.

Pro Sirénu Lilith,

která už mi nesčetnými způsoby mění život.

Mapu dle Andrewa Ashtona překreslila Markéta Adamová.

Brayanovo Zlato

Vévodské Doly

hradiště Miln

Hardenův Hájek

cestovní stanice

Slunečná Pastvina

Tibbetská Říčka

Říční Most

řeka

Meznice

řeka

Angiersa

hradiště

Angiers

Mrtvá Studánka

Cvrčkova Strouha

Zálesí

Ovčácká Dolina

Chřtán bezedných hlubin

Kotlinské

hrabství

Severník

Šarašves

Kadžijov

Greenmeadow

Arlenova

tajná věž

klášter

Úsvitu

Everamova Štědrota

Dokov

Močáry

Lakton

trosky

Anocha Slunce

Oáza Úsvitu

hradiště Krasia

Baha kad’Everam

AT

HES

Selský Cvalíkov

Prolog

Žalářníci

334 p. N.

„Bude rojení.“

Alagai Ka, démonský Choť, promluvil ústy lidského raba, toho, jenž se nazýval Šandžat. Teď už byl Choť spoutaný a ležel v silovém kruhu, ale předtím se mu podařilo rozbít jeden zámek, a než se jeho věznitelé vzchopili k činu, tak si toho raba podmanil.

Ze Šandžata se zlomenou vůlí zbyla jenom loutka a Choť si užíval utrpení, které tím působil svým věznitelům. Hýbal rabovýma nohama a seznamoval se s jeho tělem. Lidský rab nebyl tak užitečný jako měňavec, ale byl silný a vyzbrojený primitivními zbraněmi pozemského stáda a měl k věznitelům citové vazby, jichž mohl Choť využít.

„Co to má, do Jádra, znamenat?“ dotazoval se ostře Průzkumník. Ten, kterého ostatní nazývali Arlenem nebo Par’chinem. Měl na druhé velký vliv, ale doopravdy je neovládal.

Choť si našel přístup do rabova mozkového centra řeči a čím dálplynuleji ovládal ty primitivní skřeky, které se mezi lidmi pokládaly za dorozumívání. „Královna bude brzy klást.“

Průzkumník se zahleděl rabovi do očí a založil si ruce na hrudi. Chrany vepsané inkoustem do kůže mocně tepaly. „To vím. Ale co to má co dělat s rojením?“

„Mne jsi zajal a mé nejsilnější bratry jsi zabil,“ odpověděl Choť. „Na mozkovém dvoře nezbyl nikdo natolik mocný, aby zabránil mladým královnám vycucat své matce magii a dospět.“

10 / Peter V. Brett • Jádro

Průzkumník pokrčil rameny. „Královny se přece pozabíjejí navzájem, ne? Přímo tam, kde se vylíhly, přičemž ta nejsilnější převezme úl.

Lepší čerstvě vylíhlá královna než dospělá.“

Zatímco Choť vytrvale upíral rabovy oči na Průzkumníka, vlastním

zrakem pozoroval aury ostatních přítomných v místnosti.

Následník – ten, jehož nazývali Jardirem – vyzbrojený pláštěm, koím a korunou Mozkovraha, byl samozřejmě nejnebezpečnější. Choť

v řetězech a v chranovém kruhu by měl pramalou šanci, kdyby seNásledník rozhodl ho zabít, a zotročení Šandžata už tak Následníkarozlítilo na nejvyšší míru.

Ale Následníka zrazovala jeho aura. Nakolik toužil Chotě zabít,přece jen ho potřeboval živého.

Zajímavější byla citová pavučina spojující Následníka s Průzkumníkem. Láska i nenávist, rivalita i respekt. Vztek. Pocit viny. Byla to výbušná směs a Choť ji s potěšením zkoumal. Následník prahnul po vědomostech. Průzkumník mu toho ještě hodně neřekl a Následníkova

aura sršela vzteky, že si má nechat někým velet.

Méně předvídatelná byla Lovkyně, ta, již nazývali Rennou. Ta živelná samička žhnula nakradenou jádrovou magií a její tělo byloposeto silovými chranami. Nebyla tak zkušená ve využívání své moci

a zároveň byla schopná zaútočit bez rozmyslu. Krotila se, ale měla

v ruce zbraň a byla připravená zaútočit při prvním náznaku, že se

něco chystá.

Ten poslední rab byla samička, Šanva. Stejně jako jeho loutka, ani

ona neměla žádnou valnou magii. Kdyby byla nezabila svýmizbraněmi démonského prince, byl by ji Choť zavrhl jako bezvýznamnou.

Ale i když byla Šanva tou nejslabší z jeho věznitelů, měla znamenitou aura. Choťova loutka byla jejím otcem a Šanva sice měla silnou

vůli, díky níž si udržovala povrch aury v klidu, ale vespod, vespod se

její duše svíjela v bolestech. Moci tak Choť rozlousknout její lebku azahryznout se do měkké tkáně jejího mozku, to by si na té paměti pochutnal.

Choť přiměl loutku k smíchu, aby upoutal lidskou pozornost na raba

místo na sebe. „Ty mladé královny ani nedostanou příležitost mezi

sebou bojovat. Vzhledem k tomu, že žádný z mých bratří není natolik silný, aby ovládal ostatní, tak si každý nějaké to vajíčko ukradne

a prchne.“

Na to se Průzkumník na okamžik odmlčel, začínalo mu svítat. „Založí si hnízda po celé These.“

Žalářníci / 11

„S tím už nepochybně začali.“ Choť nechal loutku máchnout kopím a lidské oči to dle očekávání sledovaly. „Tím, že mě tady držíš,odsuzuješ k záhubě vlastní plemeno.“

Choť nenápadně pohnul svými řetězy, jestli nenajde nějaké slabé místo. Chrany vyryté do kovu pálily, šátraly po jeho magii, ale Choť si svou moc pečlivě střežil. Jeden zámek už rozbil a jednu končetinu si osvobodil. Kdyby se mu podařilo rozlomit další, mohla by jeho loutka poškodit kruhy natolik, aby mohl Choť utéct.

„Kolik mozkovců zůstalo v úlu?“ zeptal ostře Průzkumník. „Prozatím jsme jich zabili sedm, nepočítaje v to tebe. Počítám, že to je jako nic.“

„V úlu?“ opáčil Choť. „Tam není prozatím žádný. Bezpochyby si už rozdělili líhně, a než začne královna klást, budou si chtít svá nováúzemí podmanit.“

„Líhně?“ opáčila Lovkyně.

Loutka se usmála. „Lidé z těch vašich Svobodných měst brzyshledají, že jejich hradby a chrany jsou méně spolehlivé, než si mysleli.“

„Troufalé řeči, Alagai Ka,“ poznamenal Následník, „na to, že před námi ležíš v poutech.“

Choť konečně našel, co hledal. Maličký kaz v jednom zámku, který se během měsíců jeho uvěznění pomalu šířil. Zlomit ten zámek by mu umožnilo vyklouznout z řetězu, ale požadovaná síla by viditelnězazářila a jeho věznitelé by si toho mohli všimnout dřív, než by bylo hotovo.

„Dosud vám byly líhně ponechány.“ Loutka popošla o krok stranou a jejich oči ji sledovaly. „Jako loviště pro mé bratry. Ti však teď vezmou své raby, vaše hradby rozbijí jako nic a všichni si založí vlastní chovy, aby měli čím krmit své čerstvě vylíhnuté královny.“

„A v jejich lůnech roste zhouba pro Alu,“ pochopil Následník. „To nesmíme dopustit.“

„Tak mne pusťte na svobodu,“ navrhl Choť.

„Ani náhodou,“ zavrčel Průzkumník.

„Je to vaše jediná možnost,“ nevzdával se Choť. „Můj návrat ještě může rojení zabránit.“

„Ty jsi kníže lží,“ řekl Následník. „Nejsme tak hloupí, abychom ti věřili. Je tu jiná možnost. Půjdeme do bezedných hlubin a skoncujeme s Alagai’ting Ka jednou provždy.“

„Tvrdíš, že nejste hloupí,“ podotkl Choť, „a přitom si myslíte, žemůžete přežít cestu do úlu. Nedostanete se ani tak daleko, jako se dostal Kavri, než to vzdal a utekl zpátky na povrch.“

12 / Peter V. Brett • Jádro

Ta slova měla zamýšlený účinek, protože Následník strnul a sevřel kopí. „Další lži. Kadži vás porazil.“

„Kavri pobil mnoho rabů,“ uznal Choť. „I mnoho princů. Trvalo nám stovky let, než jsme úl znovu naplnili. Nicméně pokusy prorazit na naše výsostné území se Kavrimu nezdařily. To je asi tak vše, v co může vaše plemeno doufat. Ostatně toto není první cyklus a nebude aniposlední.“

„Říkal jsi, že nás dovedeš do Jádra,“ připomněl mu Průzkumník.

„To bys mohl zrovna tak dobře chtít jít na povrch světlonoše,“ odtušil Choť. „Shořel bys dávno předtím, než by ses tam dostal. To víš sám.“

„Tak tedy do úlu,“ řekl Průzkumník. „Na mozkový dvůr. Do té zatracené líhně démonské královny.“

„To tě zničí zrovna tak.“ Choť poposunul loutku k okraji o další krok.

„My to riskneme,“ prohlásila Lovkyně.

Konečně byli správně rozmístění. Loutka zvedla kopí a vrhla horovnou na srdce Průzkumníka. Dle očekávání se rozplynul, kopí neškodně prošlo skrz a letělo rovnou na Následníka, který roztočil svou zbraň, aby letící kopí smetl.

Mezitím loutka vší silou praštila štítem do jednoho z chranovýchkamenů, které Chotě věznily v kruhu, a tvrdým okrajem štítu kámenroztříštila. Lovkyně bleskurychle vyrazila do útoku, ale v tu chvíli zaječela rabí samička a skočila Lovkyni do cesty, aby svého otce ochránila.

Loutka tak měla dost času se otočit a vzít do ruky chraněný řetěz a Choť mezitím magickým šlehem roztříštil oslabený článek. Jako pavouk rozebírající poškozenou pavučinu rozplétala loutka řetěz, i když stříbrné chrany Chotě pálily, ale bolest byla malou cenou za svobodu.

Choť švihnul spárem a pomocí magického šlehu mrštil štěpinou z rozbitého kovového článku po Následníkovi a srazil mu z hlavy korunu, čímž mu znemožnil zvednout záštitu, za kterou ho už jednou lapil.

Lovkyně smetla rabí samičku z cesty a skočila po loutce, aby ji zastavila, ale už bylo pozdě. Ledva se po ní rozmáchla zbraněmi, Choť se rozplynul a hmotný nechal jen jediný spár, kterým jí rozpáral útroby, když se prohnala kolem něj. Pak se škvírou, kterou loutka udělala v kruhu, protáhl ven a u vnějšího chranění se zase zhmotnil.

Lovkyně se zajíkla a zoufale se snažila udržet vnitřnosti v útrobách, aby se nevyhrnuly na podlahu, a Průzkumník se hnal své družce na pomoc. Lovkyně se nedokázala natolik soustředit, aby se mohla roz>

Žalářníci / 13

plynout a sama sebe zahojit, a Průzkumník promrhá cenný čas i sílu na

to, aby ji zachránil.

Choť nakreslil do vzduchu údernou chranu, kameny pod Následníkovýma nohama popukaly a Následník šátrající po koruně upadl na všechny čtyři. Loutka odkopla korunu na druhou stranu místnosti a vyrazila proti Následníkovi, aby ho zdržela alespoň ještě o pár vteřin.

Choť se otočil, přičemž zvedl pahýl ocasu a rozeslal spršku magicky mrtvých výkalů tak, aby zneškodnil chrany.

Zrovna když se chtěl znovu rozplynout, Následník zařval: „Dost!“, udeřil spodkem ratiště o podlahu a v magické vlně ztratili půdu pod nohama všichni. Choť se rychle vzpamatoval, odhmotnil se a vyrazil k vyhlédnuté škvíře mezi chranami, ale to už Průzkumník vrhl vlastní magii, která odtáhla závěs, a na škvíru mezi chranami dopadlo první ranní světlo. Světlonoš ještě ani nevystoupil nad obzor, ale jeho světlo už teď spalovalo Choťovu magii a působilo mu nevýslovná muka. K vyhlédnuté škvíře už se démon neodvážil ani přiblížit.

Lovkyně se rozplynula a znovu zhmotnila, již zahojená. Ona a Průzkumník zkušenýma rukama kreslili do vzduchu chranění, vysílající do démonského oblaku vlny bolesti; marně prchal před světlem. Ve svém netělesném stavu navíc nemohl Choť ovládat svou loutku a rabí samička jí teď už rychle nasadila zneškodňující chvat. Následník se znovu zmocnil své koruny, zvedl záštitu a Chotě za ní opět polapil.

Jiná možnost než vzdát se a vyjednávat nebyla. Pořád ho potřebují živého. Choť se zhmotnil se zataženými drápy, nevyceněnými zuby a po lidském zvyku vysoko zvednutými hnáty na znamení, že se vzdává.

Lovkyně ho praštila ze strany do hlavy, až se mu z jejích úderných chran rozdrkotala lebka. Byla prchlivá. Ostatní se snad budou vícovládat.

Ale když Choť po té ráně odvrávoral, Průzkumník ho praštil z druhé strany, prorazil mu lebku a vyrazil mu oko.

Démon se zapotácel a chytil třetí ránu, ratištěm Následníkova kopí, který ho praštil silněji než skalní démon.

Výprask pokračoval a Choť už si myslel, že ho ti rozzuření barbaři snad zabijí. Chtěl se rozplynout, ale podobně jako před chvílí Lovkyně i on najednou zjistil, že se nedokáže soustředit ani natolik, abyrozplynutí započal.

Pak už bylo těžké soustředit se byť jen na to, kdo ho jak praštil, azůstal jen praskot a otřesy po každé ráně, která dopadla.

14 / Peter V. Brett • Jádro

A pak bylo těžké se vůbec jen soustředit. Před očima se mu zatmělo. Choť se probral v trýznivých mukách. Pokusil se nasát sílu ze svých vnitřních zásob, aby se zahojil, ale tam už toho moc nezbývalo. Vbezvědomí určitě hluboce nasával, aby se zotavil z těch nejhorších zranění. Zbytek se bude muset zahojit přirozenou cestou.

Ale zůstal volný, bez toho prokletého řetězu. Možná ho teď narychlo opravují. Možná čekali, že zůstane bezmocný delší dobu.

Pokud ano, tak jsou to ještě větší hlupáci, než by si i on byl myslel. Závěs byl zatažený a Choť cítil, že za těžkou látkou je tma. Vypadalo to, že možnost uniknout má znovu na dosah. Zvedl pařát, nakreslil do vzduchu chranu a vypustil do ní kapku své zbývající magie, aby ji nabil.

Ale magická síla se rozplynula ještě dřív, než dospěla do špičky jeho spáru, a tělem projela taková bolest, až zasyčel.

Znovu nasál a moc ho opět zklamala, jen po těle cítil pálení.

Choť se podíval na svou kůži, uviděl zářící chrany a svitlo mu.

Potetovali mu tělo inkoustem, víceméně tak, jak si to Průzkumník udělal na sobě. Byl pokrytý chranami.

Mozkovými chranami, určenými přímo pro jeho kastu. Ty symboly ho uvěznily v jeho vlastním těle a bránily mu rozplynout se nebo i jen rozvinout mysl. Ba co hůř, kdyby Choť – nebo jeho věznitelé – přiživili chrany dostatečným množstvím magie, ty chrany by ho zabily.

Tohle bylo daleko horší než řetěz. Tohle bylo pokoření přesahující veškerou Choťovu představivost.

Ale každá potíž má své řešení. Každé chranění má svou slabinu. Dočká času a najde ji.

Kapitola 1

Obojí

334 p. N.

Leeshu vytrhly ze spánku křečovité stahy.

Deset dní na cestě v doprovodu pěti tisíc drvoštěpů ji donutilozvyknout si na nepohodlí. Teď už mohla spát jen na boku, což bylo něco, na co nebylo kočárové sedadlo stavěno. A tak začala líhat na podlazesvinutá do klubíčka, tak jako Amanva a Sikva v jejich kočáře plnémpolštářů.

Děložní svaly se napínaly a stahovaly, připravovaly se na úkol, který se blížil, a Leeshu zachvacovaly vlny bolesti. Správně neměla rodit ještě třináct týdnů, ale tohle se ženám stává běžně.

A každá jedna z nich napoprvé propadá panice, říkávala Bruna, a myslí si, že bude rodit dřív. To se stalo dokonce i mně, a to jsem vytáhla na svět tucty vřískajících děcek, než jsem poprvé vyklopila své vlastní.

Leesha začala rychle, pravidelně dýchat, aby se uklidnila a lépesnášela bolest. Bolest pro ni nebyla v posledních dnech ničím novým. Dítě sebou házelo a kopalo tak, že měla břicho plné černých podlitin.

Několikrát během těhotenství byla Leesha nucena vést skrze vlastní tělo mocnou chranovou magii. Pokaždé se dítě divoce ozvalo. Zpětná vazba z magie může dodat člověku nadlidskou sílu a výdrž. Starému vrátí mládí a mladému dá předčasně dospělost. Posílí emoce a oslabí sebekázeň. Lidé zmítaní magií dokážou být pěkně zuřiví. Nebezpeční.

Co může taková moc udělat s dítětem, které ještě není plněvyvinuté? Leesha nebyla ještě ani v sedmém měsíci, ale už vypadala i se cítila na konec devátého. Tušila předčasný porod, dokonce ho i vítala z obav, že dítě bude nakonec na přirozený porod moc velké.

16 / Peter V. Brett • Jádro

Nebo mi pěstí prorazí lůno a vyleze si ven samo. Leesha dýchala adýchala, ale neuklidnila se a ani bolesti nepolevily.

Záchvat stahů může vyvolat kdeco, učila Bruna. Jako třeba děcko kopající do plného močového měchýře.

Leesha našla nočník, ale i když si ulevila, na křeče to nepomohlo. Letmo mrkla do porcelánové nádoby. Moč byla kalná a krvavá.

Strnule zírala do nočníku a myšlenky pádily jak splašené. A pakděcko tvrdě koplo. Vykřikla bolestí a věděla.

Už to začíná. Leesha poslala pro Wondu, a než dorazila, opatrně se usadila nasedadlo. Už se skoro rozednívalo.

Wonda hodila uzdu nejbližšímu strážnému, mrštně jako kočka se skulila z koně rovnou na kraj jedoucího kočáru, otevřela dveře a jakoby nic plavně přeskočila na sedadlo naproti Leeshe.

„Už jsme skoro doma, mistryně, kdyby ses chtěla kapku upravit,“ řekla Wonda. „Zatímco jsi spala, Gared jel napřed. Zrovna jsem od něho dostala vzkaz.“

„Jak moc je to zlé?“ zeptala se Leesha.

„Zlé,“ odtušila Wonda. „Veškeré služebnictvo se chystá nastoupit na vítání. Gared se to snažil zarazit, jak sis přála, ale prý to bylo jakosnažit se holýma rukama vytrhnout pařez.“

„Angiersané a ta jejich zatracená obřadnost.“ Leesha se trpce ušklíbla. Začínala chápat vévodkyni Araine, která dokázala procházet kolem mračen klanějícího se služebnictva a předstírat, že je vůbec nevidí. Někdy to byl jediný způsob, jak se mohl člověk dostat tam, kam chtěl.

„A nejsou to jen sloužící a strážní,“ dodala Wonda. „Už dorazila

i polovina vesnické rady.“

„Noci.“ Leesha složila tvář do dlaní.

„Stačí říct a já nechám nastoupit špalír drvoštěpů a ty proběhneš

rovnou dovnitř,“ navrhla Wonda. „Všem řeknu, že za nimi zajdeš, až si

odpočineš.“

Leesha zavrtěla hlavou. „Já se dnes vracím domů jako hraběnka.Nezačnu tím, že se budu všem vyhýbat.“

„Jasně, mistryně,“ uznala Wonda.

„Potřebuju ti něco říct, Wondo,“ pokračovala Leesha. „Ale musíšzachovat klid.“

Obojí / 17

Wonda na ni vyjeveně vytřeštila oči a začala vstávat.

„Wondo Drvoštěpova, zůstaň hezky přilepená na tom sedadle,“ zarazila ji Leesha, švihla prstem jako bičem a dívka dosedla zpátky.

„Stahy už přicházejí po šestnácti minutách,“ pokračovala Leesha. „To dítě se může narodit za pár hodin. Dnes budu zcela závislá na tobě,drahoušku, takže potřebuju, aby ses soustředila a pozorně mě poslouchala.“

Wonda ztěžka polkla, ale přikývla. „Dobře, mistryně. Řekni mi, co chceš, a já to zařídím.“ „Důstojně vystoupím z kočáru a vydám se ke dveřím,“ začala Leesha. „Cestou tu a tam s někým promluvím. Alenikdy se nezastavíme ani nezpomalíme.“

„Jo, mistryně,“ řekla Wonda.

„Veřejně tě jmenuji velitelkou své domácí ostrahy,“ sdělila jí Leesha. „Jestli budou všichni, jak jsi říkala, nastoupení na nádvoří, tak by ses mohla rovnou pohodlně ujmout velení a poslat drvoštěpky, aby obsadily vévodské sídlo. Jakmile zajistí vévodské komnaty, nesmí dovnitř nikdo kromě tebe, mne a Darsy.“

„Vika?“ hlesla tázavě Wonda.

Leesha zavrtěla hlavou. „Vika poprvé po několika měsících uvidí svého manžela. To jim nebudu brát. A v tomhle případě beztak nedokáže nic, co by nezvládla i Darsy.“

„Jo, mistryně,“ souhlasila Wonda.

„Nesmíš nikomu říct, co se děje,“ upozornila ji Leesha. „Ani strážím, ani Garedovi, nikomu.“

„Ale mistryně...“ začala Wonda.

„Nikomu,“ zachraptěla Leesha a zaťala zuby. Přišly další stahy. Jako by se kolem břicha obtáčel had a utahoval stisk. „Nechci, aby se o tom mluvilo jako o nějakém žonglérském představení. Rodím dítěAhmannu Jardirovi. Ne každý mu bude přát dobré a po porodu budeme oba... bezbranní.“

Wondě ztvrdl pohled. „Nebudete, dokud jsem tu já, mistryně.Přísahám na slunce.“ Wonda vylezla z kočáru, jako by se nic zvláštního nedělo, a hladcenaskočila do třmenů klusajícího koně.

Chranové světlo v kočáru s časně ranním světle zesláblo, ale jakmile dvířka za Wondou zaklapla, zase se rozjasnilo. S ním znovu oživly chrany ticha a Leesha bolestně zasténala.

18 / Peter V. Brett • Jádro

Jednou rukou se zapřela v kříži, druhou si nadzvedla těžké břicho a ztěžka se narovnala. Žárové chrany ohřály kotlík během několikavteřin. Leesha si nalila na žínku horkou vodu a přitiskla si ji na obličej.

Ze zrcadla na ni hleděla bledá, propadlá tvář s černými kruhy pod očima. Leesha by nejraději sáhla pro svůj hora-váček a nasála trochumagie, která by jí dala sílu do nadcházejících útrap, ale to by bylo příliš nebezpečné. Magie byla známá tím, že přivodí dítěti záchvat zuřivosti. A to bylo to poslední, co by jí teď ještě chybělo.

Letmo zavadila pohledem o pudřenku, ale na rozdíl od kreslení chran jí líčení beztak nikdy nešlo. Na to měla nadání její matka. A tak se alespoň učesala a upravila si šaty.

Cesty ve vnějších okrscích Drvoštěpské Kotliny se vinuly a klikatily podle křivolakého tvaru velechran, které navrhla spolu s Arlenem Sedlákem. Kotlina teď měla přes tucet okrsků a stále se rozšiřující síť propojených velechran, která zaháněla démony noc co noc dál a dál. Leesha znala ten tvar stejně důvěrně jako milenka, neměla zapotřebí vyhlížet z okénka, aby poznala, že projíždějí zrovna Novou Usedlostí.

Brzy vjedou do vlastní Drvoštěpské Kotliny, hlavního sídla Kotlinského hrabství a srdce velechran. Ještě před dvěma roky byla Kotlina vesnicí s ani ne třemi sty lidmi – jen taktak velká, aby to stálo za tečku na mapě. Teď se vyrovnala kterémukoli Svobodnému městu.

Sevřel ji další stah. Už byly častější – jen šest minut od sebe. Začínala se otevírat a cítila, jak si dítě sedá níž. Dýchala. Měla bylinky na bolest, ale neodvažovala si je vzít, dokud nebude bezpečně usazená ve svých komnatách.

Vykoukla zpoza závěsu a okamžitě toho zalitovala. V odpověď se zvedl bouřlivý jásot. Marně doufala, že když dorazí před svítáním, proběhne návrat domů v tichosti; družinu takové velikosti utajit nešlo. I v tak časné hodině lidé houfně vybíhali do ulic či se dívali z oken na průvod, který se vinul domů.

Bylo to zvláštní, myslet na Thamosovu tvrz jako na domov, ale teď jí jako hraběnce Kotlinského hrabství patřila. Její chalupu v Kořenářském lese Darsy za její nepřítomnosti proměnila na ředitelství Kořenářské akademie, první z mnoha škol, které snad v Kotlině vzniknou. Leesha by byla raději tam a vyučovala učednice, ale byla pravda, že když se usadí ve tvrzi, bude toho moci udělat daleko víc.

Když se pevnost objevila na dohled, Leesha otráveně nakrčila nos. Byla to mohutná, hranatá, opevněná stavba, budovaná spíš na obranu než pro krásu – alespoň při pohledu zvenčí. Jenže uvnitř to bylo svým

Obojí / 19

způsobem ještě horší, marnotratné jako palác, v zemi těžce bojující

o obnovu. Teď, když to je její, bude nutno řešit obě stránky věci.

Velká brána do pevnosti byla otevřená a cestu po obou stranách lemovaly pozůstatky Dřevních kopiníků, bývalé Thamosovy jízdy. Zbyla jich sotva padesátka, o ostatní včetně samotného hraběte jednotka přišla v bitvě o Dokov. Byli oslniví na svých velkých angierských mustanzích, muž a kůň v pozoru, se stejným kamenným výrazem. Všichni byli ve zbroji, jako by čekali, že je Leesha každým okamžikem povede do boje.

I shromáždění na nádvoří bylo od pohledu nastoupeno stejně tak dobře na válku jako na uvítání doma. Nalevo kapitán Gamon se svými poručíky v čele stovek mužů ve zbrani, s vypnutým hrudníkem a pohledem upřeným přímo před sebe, těžké palice zapřené o zem,všechny špičky přesně ve stejném úhlu.

Na pravé straně nádvoří celé osazenstvo tvrze – armáda sama o sobě – vyrovnané neméně přesně než pěchota, v čistých, nažehlených livrejích, všechno jako ze škatulky.

Bylo by zajímavé vidět, co by se dělo s těmi dokonale vyrovnanými šiky, kdybych porodila rovnou na nádvoří. Byla to jízlivá myšlenka, ale pak dítě koplo a Leeshu přešla legrace.

Došlo na Wondino varování, pod schody do budovy stál hlouček lidí. V popředí ji očekával škrobený pan Arther ve slavnostní livreji, dokonce i s kopím. Za ním stála Tarisa, hraběcí chůva z Thamosova dětství, z níž se posléze stala Leeshina komorná. Čekal tu i Gared s Rosal, svou nastávající, a s Rosalinou matkou. S ním tu byl ještě inkvizitor Hayes, kořenářky Darsy a Vika, Leeshin otec Erny a... noci, dokonce i Leeshina matka Elona, jejíž oči metaly dýky do Rosaliných zad. Leesha se modlila, aby jí ta časná ranní hodina ulevila alespoň od tohoto „démona“, ale jako vždy zůstala v tomto nevyslyšena.

Do dvířek strčila hlavu Wonda. „Připravena, mistryně?“

Sevřel ji nový stah. Polilo ji horko, i v tom chladném zimním vzduchu se potila.

Leesha se usmála a nic z toho nedala na sobě znát. Nohy se jí třásly, když vstávala, a cítila, že dítě rázem kleslo o palec níž. „Ano, drahá. A teď rychle jako blesk.“

Když kočár dojel, Gamon sesedl. On, Arther a Gared se o sebe div nepřerazili, jak se drali, aby jí nabídli pomocnou ruku, kdyžsestupovala dolů. Leesha jim nevěnovala ani pohled a pevně se při sestupování chytila Wondiny paže. Spadnout před celým tím shromážděním bynebylo nejlepší.

20 / Peter V. Brett • Jádro

„Vítej zpátky v Kotlině, hraběnko Papírova,“ pronesl Arther s dvorní úklonou. „Je velká úleva vidět, že se ti vede dobře. Když jsme se doslechli o tom útoku na Angiers, obávali jsme se nejhoršího.“

„Děkuji,“ odvětila Leesha, když chytila rovnováhu. Celé nádvoří se klanělo. Leesha se napřímila v zádech a všechno to ocenila důstojným přikývnutím, na které by byla pyšná i vévodkyně Araine.

Pak vykročila. Wonda se natočila tak, aby šla první a zároveň jipodírala. Těsně za ní ji následovaly dvě statné drvoštěpky.

Zaskočení muži jim odklopýtali z cesty, ale obratem se vzpamatovali a klusali za nimi. První, kdo s ní srovnal krok, byl Gamon. „Má paní, připravil jsem rozpis služeb domácích stráží...“

„Děkuji, kapitáne Gamone.“ V Leeshe se bouřily útroby. Zaťalastehna, děsila se, že by jí mohla prasknout voda dřív, než dojde do domu. „Buď tak hodný a dej ho kapitánce Wondě, prosím.“

Gamon vytřeštil oči a strnul, jako by do něj hrom udeřil. „Kapitánce Wondě?“

„Tímto jmenuji Wondu Drvoštěpovu kapitánkou domácí ostrahy,“ pronesla hlasitě za chůze Leesha. „Hodně opožděné povýšení.“

Gamon si pospíšil, aby je zase dohnal. „Bylo-li mé velení nějakým způsobem neuspokojivé...“

Leesha se usmála a v duchu dumala, jestli nebude zvracet. „Vůbec ne. Tvá služba byla příkladná a o tom, jak udatně jsi hájil zájmyKotliny, nelze pochybovat. Budeš dál velet Dřevním vojákům, ale ochranka mého domu bude podléhat výhradně Wondě. Nařiď rozchod a ať se muži vrátí ke svým povinnostem. Nečekáme žádný útok.“

Gamon vypadal, jako by mu zaskočilo, ale Leeshu po měsících strávených v Angiers, kdy ani nevěděla, zda je víc zajatcem nebo hostem, už unavovalo vidět Dřevní vojáky na každém kroku. Wonda mezitím povybírala drvoštěpy, kteří převezmou domácí ostrahu, a teď jim dala znamení, aby zajistili vchod a obsadili sídlo.

Když Gamon ohromeně ucouvl, uprázdněné místo rychle zaujal Arther. „Služebnictvo...“

„... vypadá svěže a připraveně ujmout se každodenních povinnost,“ uťala ho Leesha. „Tak je nezdržuj.“ A třepnutím ruky shromážděné propustila.

„Jistěže, má paní.“ Arther dal znamení a shromáždění se začalo rozcházet. Očividně chtěl říct ještě něco víc, jenže dopředu seprotlačila Leeshina matka s Ernym v závěsu. Elona byla šest měsícůtěhotná, ale dobře to skrývala pod šaty s dlouhým živůtkem, které kryly

Obojí / 21

břicho a odváděly pozornost jinam. Muži před ní couvali, jako by to

byl jadrnec.

„Má dcera a hraběnka Kotliny!“ Elona rozevřela náruč a celá zářila... že by snad pýchou? To jí nebylo podobné. Pokud ano, tak by to byl děs.

„Matko, otče.“ Leesha si dovolila krátké objetí a snažila se ovládnout a neklepat se.

Elona to vycítila, ale měla alespoň tolik slušnosti, aby ztišila hlas. „Vypadáš hrozně. Co se děje?“

„Jen se potřebuju dostat dovnitř a oddechnout si.“ Leesha stiskla Wondě paži a opět se daly do pohybu. Někdo jiný by se možná bál Eloně zkřížit cestu, ale Wonda byla neúprosná jako padající strom.Elona vykročila za nimi, ale Erny ji zadržel, a tak se stáhla a jen hozlostně sjela pohledem. Stejně jako Wonda Drvoštěpova i Leeshin otec byl vždycky na Leeshině straně.

„Vítej doma, hraběnko.“ Rosal zkušeně vysekla dvorní poklonu a její matka následovala dceřina příkladu.

„Emélie,“ zvolala Leesha. Dala si záležet, aby ji oslovila původním jménem. „Paní Lakýrníkova. Překvapuje mne, že vás zde nacházím v tak časnou hodinu.“

Gared se majestátně zařadil za ni a všichni tři následovali Leeshu ke schodům. „Hrabě nechal obě ženy bydlet tady ve své tvrzi, protože to prostě považoval za vhodné. Můžeme jim najít jiné místo...“

„Nesmysl.“ Leesha spiklenecky mrkla na Rosal. „Tady mámespoustu místa. A jak by to vypadalo, kdyby se taková slušná holka jako ty stěhovala do baronovy domácnosti před svatbou? Skandál!“

Gared zrudl. „Oceňuji to. Mám pro tebe nějaká lejstra na zkouknutí, až budeš mít čas...“

„Pošli mi je ráno.“ Leesha už byla skoro u schodů.

Jako další se s hlubokou poklonou vynořil inkvizitor Hayes. Mladý Franq, jeho akolyta, obvykle od svého pána neodlučný, podezřelechyběl. „Hraběnko. Chvála Stvořiteli, že jsi v pořádku.“

Zastavil další kočár z kolony a dvířka se otevřela. Hayes vytřeštil oči, když z kočáru vystoupil pastýř Jona. Vika vykřikla, vyloupla se zuvítací řady a běžela po schodech dolů ke svému manželovi.

Hayes na ni zděšeně zíral, ale Leeshin úsměv byl i přes rvavou bolest upřímný. „Jistě rád uslyšíš, inkvizitore, že tvé dočasné pověření v Kotlině je u konce. Vedení bohoslužeb v Kotlinském hrabství se opět ujme Jona.“

„Nesmysl,“ zaprskal inkvizitor. „Já přece jen tak nepředám svoukatedrálu...“

22 / Peter V. Brett • Jádro

Leesha povytáhla obočí. „Svou katedrálu, inkvizitore? Myslíš tu katedrálu v mém hrabství?“ Pořád šla. Dveře do budovy se blížily, alepořád byly tak daleko.

Hayesovi nezbylo než obětovat důstojnost, nadzvednout si kutnu

a cupitat za ní. „Mne může uvolnit pouze vévoda Pether...“

Leesha vytáhla dopis s vévodskou pečetí, čímž mu přetrhla nit. „Tvé

vyšetřování skončilo.“

„V tom vyšetřování šlo o víc než o jednoho kacířského pastýře,“namítal Hayes. „Otázka Arlena Sedláka...“

„Ta patří k těm, které můžete projednávat na radě pastýřů v Angiers,

jak se vám zlíbí,“ přerušila ho Leesha. „Vrchním pastýřem kotlinského

stáda bude Pastýř Jona.“

Hayesův vyjevený výraz předčil i Gamonův. „Pastýřem?!“

„Když se Jeho Milost stala vévodou, tak se toho titulu vzdala,“odpověděla Leesha, „a v Kotlině je každopádně víc lidí nežli v Angiers.Dohoda o Svobodných městech dává našim pastýřům právo založit nový

řád.“

Inkvizitor se nezmohl na odpověď; beze slova převzal dopis a zaostal za Leeshiným cílevědomým krokem. Vévodův výnos jí dával moc vybrat duchovního vůdce Kotlinského hrabství, ale povýšením Jony na Pastýře šla až na hranu. Bylo to vyhlášení nezávislosti, kterébřečťanový trůn nepotěší, ale když se teď Leesha opět usídlí v Kotlině, tak s tím těžko můžou něco dělat.

Na Leeshino znamení se Darsy dala rychle do pohybu, vsunula se mezi ně a mohutným tělem inkvizitora úspěšně odstavila. „Stvořiteli budiž chvála! Jak milé je tě zase vidět, mistryně.“

„Ani nevíš jak moc.“ Leesha si ji přitáhla do náruče a zašeptala:„Stahy přicházejí už každé dvě minuty. Jestli nebudu brzy uvnitř, takporodím tady na schodech. Wonda už poslala ženské, aby zajistily vévodské komnaty.“

Darsy přikývla, neunikl jí ani tep. „Mám jít napřed, nebo s tebou?“

Leeshu zalila úleva. „Pojď se mnou, prosím.“

Darsy ji vzala pod druhou paží a společně s Wondou vedli Leeshu dál. Mezitím zastavil další kočár a z něho důstojně vystoupily Amanva, Sikva a Kendall. Darsy je zvědavě sledovala.

„Mistryně,“ ozvala se. „Kde je Rojer?“

Leesha si udržela hluboký, pravidelný dech, i když ukazovala narakev, kterou skupina drvoštěpů vytahovala z kočáru.

Darsy vyjekla a strnula. Leesha zavrávorala a nebýt Wondy, upadla by.

Obojí / 23

„Do háje, Darsy,“ zavrčela Wonda. „Na tohle zrovna teď nemáme čas.“ Darsy přikývla, vzchopila se a opět uvedla všechny tři do pohybu.

Amanva nic nedala na výhrůžné pohledy Wondy i Darsy a rovnou, svižně a plavně, přeplynula k Leeshe. Jediný pohled do jejích očí řekl Leeshe vše.

Ona to ví.

„Hraběnko Leesho,“ oslovila ji dama’ting.

„Teď ne, Amanvo,“ vydechla Leesha.

Amanva na to nehleděla a přistoupila blíž. Wonda jí chtěla zahradit cestu, ale Amanva ji klepla přes paži a Wonda ztratila vládu nad rukou na dost dlouho, aby Amanva prošla.

„Musím pomáhat při porodu,“ oznámila bez okolků.

„Do Jádra musíš,“ odsekla Darsy.

„Vrhla jsem kostky, mistryně,“ řekla tiše Amanva. „Jestli nebudu v následujících hodinách u tebe, zemřeš.“

„Mám to brát jako výhrůžku?“ zeptala se nebezpečně tiše Wonda.

„Přestaňte s tím, všechny,“ zasáhla Leesha. „Jde s námi.“

„Dokážu všechno...“ začala Darsy.

Leesha zasténala, měla co dělat, aby se nesvalila na zem. „Teď na to nemáme čas.“ Postavila nohu na schod. Tak krátký výstup, ale vypadal jako hora.

Na vršku čekala Tarisa. Leesha zvládla schody bez pomoci, aleTarise stačil jediný pohled, aby věděla, co se děje.

„Tudy,“ řekla, obrátila se na podpatku, otevřela dveře a luskla prsty na hlouček služebných. Rozběhly se k ní a Tarisa jako vojvoda za chůze udílela pokyny a posílala je tam a onde.

Leesha věděla, že teď už se ta zpráva rozšíří rychle, ale s tím se nedalo nic dělat. Soustředila se plně na dýchání a na to, aby kladla nohu před nohu.

V okamžiku, kdy opouštěly velkou síň, dala Wonda znamení strážným. Srazili řady, Wonda popadla Leeshu do náruče jako dítě a zbytek cesty ji donesla. „Tlač,“ naléhala Darsy.

Byla to zbytečné. Leesha cítila, že je dítě v pohybu, od okamžiku, kdy ji usadily na pelest a podepřely. Narodí se, ať bude Leesha tlačit,

24 / Peter V. Brett • Jádro

nebo ne. Byla úplně otevřená, plodová voda po cestě smáčela Wondě

celou parádní dřevěnou zbroj. Každým okamžikem to bude mít zasebou.

Ale pak sebou začalo dítě mlátit a Leesha bolestí vykřikla. I Darsy vyjekla, když viděla, jak do Leeshina vzedmutého břicha zevnitř buší maličké ručičky a nožičky. Jako by v ní byl démon, který se snažíprobojovat ven. Po celém podbřišku se přes blednoucí modřiny dělaly nové.

„Vidíš ho?“ vyhrkla Leesha.

Darsy nabrala dech a přesunula se zpátky mezi nouzově vyrobené třmeny. „Ne, mistryně.“

Do Jádra s tím. Už je to tak blízko.

„Pomoz mi vstát,“ řekla a chytila se Wondy za ruku. „Bude to snazší, když si dřepnu.“ Přidřepla si a snažila se dítě vytlačit ven.

Dítě znovu zaútočilo, koplo ji, jako když vyhodí kůň. Leesha zařvala a zavrávorala, ale Wonda ji zachytila a uložila zpátky do polštářů.

„Je to tak, jak jsem se obávala,“ ozvala se Amanva. „Mistryně, já to dítě musím vyříznout.“

Do toho se okamžitě vložila Wonda. „Ani náhodou.“

Rovněž obrovitá Darsy se zvedla a vztyčila se nad drobounkou Amanvou. „Ne, ani kdybys byla ta poslední kořenářka na světě.“

„Leesho va Erny am’Papír am’Kotlina,“ pravila Amanva. „U Everama a mé naděje na nebesa, přísahám ti, že jediná tvá naděje, jak přežít tuto noc, je, že tě rozříznu.“

To už měla Wonda v ruce nůž a Leesha dobře věděla, jak rychle ho umí použít.

Ale pak Amanva udělala něco, co by si Leesha nedokázala představit ani ve snu, ani kdyby žila tisíc let. Padla na kolena, přitiskla ruce na podlahu a čelo přitiskla mezi ně.

„U krve, kterou sdílíme, mistryně. Prosím. Ala tě potřebuje. Šarak ka tě potřebuje. Musíš mi věřit.“

„U krve, kterou sdílíte?“ opáčila Darsy. „Co to má, do Jádra...?“

„Udělej to,“ zachrčela Leesha. Dítě ji kopalo pořád.

„To snad nemyslíš...“ vydechla Darsy.

„Myslím, Darsy Drvoštěpova,“ odsekla Leesha. „Ona umí zacházet s nožem lépe než ty a ty to víš. Potlač svou pýchu a buď jí k ruce.“

Darsy se zachmuřila, ale přikývla, a Amanva vyndala ze svéhohora-váčku kameny. „Oba dva vás uspím...“

Leesha zavrtěla hlavou. „Dítě uklidni, ale já zůstanu bdělá.“

Obojí / 25

„Na bylinky proti bolestem nemáme čas,“ namítla Amanva.

„Tak mi dej něco, do čeho se můžu zahryznout,“ řekla Leesha.

Vrásky kolem očí prozradily, že se Amanva pod závojem usmívá. Přikývla. „Tvá čest nezná mezí, dcero Ernyho. Bolest je jen vítr. Ohni se jako palma a nech ji přes sebe převanout.“ Komnatu naplnil dětský křik. Amanva s Darsy zabalily dítě dopovijanu, strčily ho do náruče Wondě a vrátily se ke své práci. Darsy zašívala řez a Amanva si mezitím připravovala hora-magii, aby urychlila hojení.

Wonda strnule stála jako nějaký novopečený otec, celá vyděšená, aby snad dítě nestiskla příliš silně a nerozmáčkla ho. Hleděla dolů nadrobounký olivový obličejíček a Leesha věděla, že by za to miminkopoložila život.

Ruce Leeshu svrběly touhou natáhnout se pro dítě, ale věděla, žedokud ji nedají zase dohromady, tak musí nehybně ležet. Pro tuto chvíli si musela vystačit s vědomím, že je dítě zdravé a v bezpečí.

„Co to je?“ zeptala se.

Wonda prudce zvedla hlavu jako učednice nachytaná při dřímotě. „Mistryně?“

„Mluvím o svém dítěti,“ řekla netrpělivě Leesha. „Je to holka nebo kluk?“ Na tom záviselo mnohé. Žírňanský dědic Ahmanna Jardira by mohl vyvolat otevřenou válku s Krasií. Ale dcera by nebyla terčem zájmu o nic méně. O tom, že si Krasijci pro to dítě přijdou, nikdy neochybovala, i kdyby Amanva stokrát přísahala. Ale na tom, co jí teď Wonda odpoví, závisí, kdy přijdou – jestli teď nebo za deset let.

Wonda chovala dítě na jedné ruce a druhou odhrnovala povijan. „Je to k...“ Svraštila čelo a zadívala se pozorněji.

Nakonec rozpačitě vzhlédla. „To kdybych, do Jádra, věděla, mistryně. Já nejsem žádná kořenářka.“

Leesha na ni nevěřícně zírala. „Přece nepotřebuješ být kořenářka, Wondo, abys věděla, co má kluk a co má holka.“

„To je právě to, mistryně.“ Wonda vypadala vyloženě vyděšeně.

„To dítě má obojí.“

Kapitola 2

Oliva

334 p. N.

Leesha snad poprvé v životě ztratila řeč. Zatímco se komnatou rozléhal

dětský pláč, Leesha zírala s otevřenými ústy do prázdna a myšlenky

pádily jako splašené.

Dítě narozené s oběma pohlavími, to bylo něco neslýchaného. V jejích knihách o vědě ze starého světa byly takové případy uvedeny, ale narazit na to u žijícího dítěte, to bylo něco úplně jiného.

Navíc u svého dítěte.

Tarisa nakoukla Wondě přes rameno, zalapala po dechu a odvrátila se.

Leesha se pro dítě natáhla. „Ukažte mi ho.“

Darsy ji chytila za ruku a strhla ji zpátky. „Leesho Papírova, ještějednou se pohneš dřív, než budeme hotovy, a já tě přivážu.“

Ode dveří se ozval výkřik, Leesha vzhlédla a uviděla svou noční můru: jedna Wondina strážná vrávoravě couvala, aby uvolnila cestu velmi rozvzteklené Eloně Papírově.

„Hej, Bekko!“ zařvala Wonda. „Říkala jsem, že dovnitř nikdo nesmí!“

„Promiň, Won!“ kvikla Bekka. „Štípla mě do bradavky a prodrala se kolem mě dovnitř!“

„A poštípu tě ještě víc, jestli mi budeš bránit v přístupu k mé dceři,“ varovala ji Elona. „Proč mi nikdo...“

Slova jí uvázla v hrdle, když se Wonda otočila a Elona zahlédla dítě v její náruči. Rozběhla se k němu a už po něm natahovala ruce, ale Wonda hbitě uhnula. Pohled, který na ni Elona vrhla, by vyděsil i jadrnce, ale Wonda na ni jen zavrčela.

Oliva / 27

„To je v pořádku,“ řekla Leesha a Wonda se nechala obměkčit a neochotně Eloně dítě vydala.

Matce vhrkly slzy do očí. „Pleť po tátovi, ale oči jsou tvoje.“ Elona odhrnula povijan. „Je to kluk nebo...“

Strnula, a zrovna v tu chvíli ji ozářilo chranové světlo. Amanvaoživila svou ranhojičskou magii.

Ten příval moci byl pro Leeshu jako vzduch pro tonoucího. Projel jí tělem, zahojil rány, naplnil ji novou silou. Když světlo pohaslo, chtěla vstát.

„No tak, ne...“ začala Darsy.

Leesha si jí nevšímala. „Wondo, pomoz mi do postele, prosím.“

Wonda ji bez námahy zvedla a odnesla do velké pohodlné postele. Leesha natáhla ruce a Elona jí vložila dítě do náruče. Podívalo se na ni rozzářenýma modrýma očima a Leesha si ho rázem tak zamilovala, až ji to samotnou zaskočilo.

Wonda Drvoštěpova není jediná, kdo by za tebe dal život, miláčku. Ať lidé, nebo démoni, kdo se mezi nás pokusí vstoupit, bude litovat.

Políbila tu krásnou, dokonalou tvářičku, uvolnila dítěti povijan, položila si ho na holou hruď a dělila se s ním o teplo. Dítě začalo hledat a Leesha si masírovala prs, aby byl připravený, až miminko najde bradavku. A jakmile se maličká pusinka otevřela, Leesha mu bradavku rychle nastrčila, aby se pořádně přisálo.

Kolik matek prováděla tímto milníkem? Kolik novorozeňat přinesla k bradavce? To bylo nic ve srovnání s osobní zkušeností, se sledováním, jak její dokonalé dítě začíná sát. Přisálo se tak silně, až vyjekla.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Darsy.

Leesha přikývla. „Taková síla.“ Cítila se skvěle, věděla, že dokáže strpět jakoukoli bolest, jen aby své dítě nakrmila. Tolikrát se zaposlední měsíce strachovala o jeho život, a teď bylo tady. Živé. V bezpečí.Radostí se rozplakala.

Objevila se Tarisa s mokrou žínkou a oďubkala jí slzy a pot. „Každá máma při prvním kojení pláče, paní.“

Štkaní jí sice přineslo potřebnou úlevu, ale nezodpovězených otázek bylo příliš mnoho, než aby se Leesha oddávala slzám nějak dlouho. Když se dech uklidnil, nechala si od Tarisy naposledy osušit oči aodvinula dítěti povijan.

Wonda se nemýlila. Na první pohled to byl zdravý klouček s plně vyvinutým penisem a varlaty. Ale jen do té chvíle, než Leesha zvedla šourek a uviděla pod ním dokonale vyvinutou vagínu.

28 / Peter V. Brett • Jádro

Vydechla, přitáhla si miminko zpět a začala s celkovou prohlídkou. Miminko bylo velké, příliš velké na to, aby prošlo porodními cestami, aniž by ji vážně poranilo a sebe ohrozilo. Amanva měla pravdu. Ten zákrok jim oběma zachránil život.

Taky bylo silné, a hladové. Podle všeho bylo dokonale zdravé, bez jakýchkoli druhotných známek, které by označovaly kluka nebo holku.

Nasadila si chranový skřipec a pustila se do hlubšího průzkumu. Jeho aura byla jasná – jasnější než kterákoli jiná, kterou kdy Leesha viděla, vyjma Arlenovy a Renniny. Byla to aura silná a... radostná. To dítě mělo z kojení stejné potěšení jako ona. Znovu se Leeshe oči zalily slzami a musela si je otřít, aby mohla pokračovat v prohlídce.

Pohled trochu níž potvrdil výsledek první prohlídky. Mužské iženské orgány, oba zdravé a funkční.

Přikývla Wondě. „Obojí.“

„Jak je to, do Jádra, vůbec možné?“ zeptala se Elona.

„Četla jsem o tom,“ přiznala Leesha, „ale na vlastní oči jsem to nikdy neviděla. Znamená to, že v lůně byla dvě oplodněná vajíčka, ale jedno vstřebalo...“ Leeshe se sevřelo hrdlo a slova jí uvázla v krku.

„Je to moje chyba,“ zasípala.

„Jakpak to?“ zeptala se Darsy.

„To ta magie.“ Leesha měla pocit, jako by se kolem ní stěny rozlehlé komnaty stahovaly. „Používala jsem jí tolik. Počínaje tím, když jsme s Ineverou bojovaly s tím mozkovým démonem, té první noci, kdy jsme Ahmann a já...“ Obličej se jí zkrabatěl, když jí začala docházet celá ta hrůza.

„Já jsem je spojila.“

„Démonské lejno,“ ulevila si Elona. „To nemůžeš vědět. Sama jsi říkala, žes to viděla jen v knížkách.“

„Ne každý den souhlasím s Elonou, mistryně,“ řekla Darsy, „ale v tomhle má tvoje máma pravdu. Není důvod si myslet, že s tím má cokoli společného magie.“

„Má,“ trvala Leesha na svém. „Cítila jsem to, když se to stalo.“

„A kdyby?“ rozzlobila se Wonda. „To ses měla místo toho nechatsežrat démonem?“

„Ovšemže ne,“ odvětila Leesha.

„Nemá smysl se obviňovat z něčeho, co se stalo v žáru boje, říkávala Bruna,“ dodala Darsy. „Po boji je...“

„... každý generálem,“ dopověděla Leesha.

Oliva / 29

„Četla jsem stejné knihy jako ty,“ dodala Darsy. „Jsou tam ipoznámky, co se s tím dá dělat.“

„Jak dělat?“ zeptala se Elona. „To jako že mu nějaká bylina zavředírku nebo mu vysuší pindíka, aby upadl?“

„Ovšemže ne.“ Darsy se při pohledu na to dítě rozpačitě ošila. „My jen... prostě jedno vybereme. Dívka tak statná by se dala snadnovydávat za kluka.“

„A kluk tak roztomilý by se dal snadno vydávat za holku,“ odpálila Elona. „Tím se nic nespraví.“

„To ne, ale...“ Darsy ukázala bradou na operační stůl, kde ještě stále pracovala Amanva. „Ale tohle rozhodnutí ve spojení s několika střihy a stehy...“

„Wondo,“ ozvala se Leesha.

„Jo, mistryně?“ opáčila Wonda.

„Jestli se někdy někdo jiný než já pokusí provádět na tom dítětinějaké zákroky, tak ho zastřel,“ pravila Leesha.

Wonda si založila ruce na hrudi. „Jo, mistryně.“

Darsy vztáhla ruce. „Já jen...!“

Leesha třepla prsty. „Já vím, žes to nemyslela zle, Darsy, ale to jsou barbarské zvyky. Pokud nebude to dítě ohroženo na zdraví, tak na něm žádné zákroky provádět nebudeme. Je to jasné?“

„Jo, mistryně,“ odpověděla Darsy. „Ale lidi se budou ptát, jestli je to kluk nebo holka. Co jim máme říct?“

Leesha se podívala na Elonu. „Na mě nekoukej,“ zavrčela matka. „Já vím líp než kdo jiný, že my do těchto věcí nemáme co mluvit.Stvořitelova vůle je Stvořitelova vůle.“

„Dobře řečeno, Ernyho ženo,“ ozvala se Amanva. Konečně odešla od operačního stolu a ruce ještě měla od porodní krve. Napřáhla je kLeeshe. „Teď je ta pravá chvíle, mistryně. Není silnějšího vrhu než v okamžiku narození.“

Leesha přemýšlela. Nechat Amanvu vrhnout alagai-hory v porodní krvi a plodové vodě by Amanvě otevřelo pohled do budoucnosti jak Leeshi, tak jejího dítěte. I kdyby byla Amanva zcela otevřená aupřímná – něco, čím damy’ting nebyly právě pověstné – bude toho příliš, než aby to vystihla slovy. Vždycky zůstane něco utajeno a zrovna tatajemství by Leesha mohla zoufale potřebovat.

Ale v Amanvině auře bylo zlatě vepsáno, jakou starost si dělá o to dítě, o svého nevlastního sourozence. Strašně moc chtěla vrhnoutkostky kvůli jeho ochraně.

30 / Peter V. Brett • Jádro

„Mám podmínky,“ řekla Leesha. „A nebudu o nich vyjednávat.“

Amanva se uklonila. „Cokoli.“

Leesha povytáhla obočí. „Budeš své modlitby pronášet thessky.“

„Ovšemže,“ odvětila Amanva.

„Sdělíš všechno, co uvidíš, mně a jen mně,“ pokračovala Leesha.

„Hele, já se chci taky dívat!“ vyhrkla Elona, ale Leesha nespouštěla oči z Amanvy.

„Ano, mistryně,“ souhlasila Amanva.

„A to kdykoli,“ dodala Leesha. „Jestli budu mít nějakou otázku k tomu, co jsi viděla, za dvacet let, odpovíš mi úplně a bez váhání.“

„Přísahám u Everama,“ odpověděla Amanva.

„Kostky necháš ležet, dokud neuděláme přesnou kopii vrhu, a tu si ponechám.“

V tu chvíli Amanva zaváhala. Nikomu nezasvěcenému nebylodovoleno zkoumat dama’tingské alagai-hory, tím méně zkoušet si vyřezatsvoje. Inevera Amanvě utrhne hlavu, jestli této žádosti vyhoví.

Ale po chvíli kněžka přikývla. „Mám hliněné kostky, které můžeme nalepit na podložku.“

„A naučíš mě je číst,“ dodala Leesha.

V místnosti se rozhostilo ticho. Dokonce i ostatní ženy, neznalé dobře krasijských zvyků, vycítily, jak nestydatá je to žádost.

Amanva přimhouřila oči. „Ano.“

„Cos viděla, když jsi tomu dítěti vrhla kostky v Angiers?“ zeptala se Leesha.

„To první, po čem mě moje matka vždycky učila se dívat,“ odpověděla Amanva. Leesha rozložila kolem prastarého rodového dědictví, které použily jako operační stůl, chraněné floky. Chrany ožily, a zatímco se Leesha s Amanvou skláněly nad operačním stolem a zkoumaly žhnoucí kostky, chrany clonily zvuky v obou směrech.

Amanva ukázala dlouhým, nalakovaným nehtem na jeden nápadný symbol. „Ka.“ Krasijský výraz pro ‚jeden‘ nebo ‚první‘.

Ukázal na další. „Dama.“ Kněz.

Třetí. „Šarúm.“ Válečník.

„První... kněz... válečník...“ Leesha tupě zamrkala, dech jí uvázl v hrdle. „Šar’dama Ka?“

Oliva / 31

Amanva přikývla.

„Dama znamená ‚kněz‘,“ řekla Leesha. „Znamená to, že to dítě je kluk?“

Amanva zavrtěla hlavou. „Ne nutně. Lepší překlad by byl ‚Prvníduchovní bojovný‘. To jsou slova, která mohou v Hannu Paš odkazovat na obě pohlaví.“

„Takže moje dítě je Osvoboditel?“ zeptala se nevěřícně Leesha.

„Tak jednoduché to není,“ odpověděla Amanva. „Musíš pochopit, mistryně, že kostky nám říkají naše možnosti, ale většina z nich se nikdy nenaplní.“ Ukázala na další symbol. „Irraješ.“

„Smrt,“ řekla Leesha.

Amanva přikývla. „Podívej, jak špička té kostky ukazuje na severovýchod. Nejpravděpodobnější budoucností toho dítěte je předčasná smrt.“

Leesha zaťala čelisti. „Není, pokud do toho budu mít co mluvit.“

„Nebo já,“ souhlasila Amanva. „U Everama a mé naději na nebesa. Nemůže být většího zločinu na celé Ale než ublížit tomu, kdo by nás mohl všechny zachránit.“

„Ala.“ Ukázala na další kostku, natočenou šikmo k irraješ. „Kdybychom riskovaly, může být odsouzen k záhubě svět.“

Leesha se snažila ta slova strávit, ale bylo toho na ni moc. Odsunula je stranou. „Co udělá tvůj lid, když zjistí, že to dítě je bezpohlavní?“

Amanva se naklonila blíž a zkoumala nejen velké symboly uprostřed kostek, ale i tucty těch menších na okrajích. „Ta zpráva by je rozpoltila. Ohlásit osud dítěte teď je příliš nebezpečné, ale bez toho to budou mnozí brát jako znamení Everamovy nelibosti vůči kotlinskému kmeni.“

„Což by jim poskytlo záminku porušit mír, který jsme já a Ahmann dohodli,“ usoudila Leesha.

„Těm několika málo, kteří poté, co syn Jephův svrhl Osvoboditele z útesu, ještě pořád nějakou záminku potřebují.“ Amanva se sklonila, aby se na kostky podívala důkladněji.

„Podívej se sem,“ vyzvala ji a ukázala na symbol natočený proti shluku. „Ting.“ Ženský rod. Přejela prstem po okraji kostky apokračovala dál, aby ukázala, jak ta čára protíná irraješ. „Když vyhlásíš, že to dítě je děvče, sbíhá se to méně.“

32 / Peter V. Brett • Jádro

Než Leesha s Amanvou skončily, bylo dítě vykoupané a přebalené.

Elona podřimovala v křesle se spícím dítětem v náručí. Wonda stála

ochranitelsky nad ní, zatímco Darsy neklidně přecházela po komnatě

sem a tam. Tarisa svlékla zakrvácenou postel, čistě ji povlékla a teď se

zaměstnávala přípravou koupele.

„Ona,“ oznámila hlasitě Leesha, když překračovala chrany.

Darsy strnula. Elona sebou trhla. „Cože?!“

Leesha se pátravě podívala svým chranovým skřipcem na aury žen před sebou. „Pokud to někoho mimo tuto komnatu zajímá, tak jsem právě porodila zdravou holčičku.“

„Jo, mistryně,“ řekla Wonda. „Ale sama jsi říkala, že to dítě musíme střežit ve dne v noci. Dříve či později to někdo zjistí, až ho budeme přebalovat.“ Její auru zbarvila starost. „Mluvím o tom, která...“

Leesha se dala do smíchu. „Nařízením hraběnky jsi plenkových povinností zbavena, Wondo Drvoštěpova. Utírání zadečků by bylomrháním tvými schopnostmi.“

Wonda si oddechla. „Díky Stvořiteli.“

„Osobně si pročtu auru každého člena domácnosti a ostrahy, který bude mít přístup k mé dceři.“ Leesha se podívala na Tarisu. „Každý, komu nebude možno věřit, si bude muset najít práci jinde.“

Auru její komorné zbarvil strach a Leesha si povzdechla. Věděla, že k tomu dojde, ale tím to nebylo o nic snazší.

„Řekneme to i Vice a Jizell,“ pokračovala Leesha. „Všechny budeme muset sledovat, jak se holčička vyvíjí pro případ, že by její stavzapříčinil nepředvídatelné zdravotní problémy.“

„Jistě,“ souhlasila Darsy.

„Říct to Jizell je jako říct to rovnou vévodkyni matce,“ varovala ji Wonda. Jizell nyní byla vévodskou kořenářkou vévody Pethera a tímádem podléhala přímo vévodkyni Araine.

Leesha se střetla