načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jablko žezlo trůn -- Román z prostředí Malazské říše - Ian C. Esslemont

Jablko žezlo trůn -- Román z prostředí Malazské říše

Elektronická kniha: Jablko žezlo trůn -- Román z prostředí Malazské říše
Autor:

Zmatky po střetu velkých mocností ustaly a obyvatelé Darúdžhistánu se mohou zase věnovat tomu, co je důležité: obchodování, hašteření, politikaření a obecně užívání si života. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 585
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7597-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zmatky po střetu velkých mocností ustaly a obyvatelé Darúdžhistánu se mohou zase věnovat tomu, co je důležité: obchodování, hašteření, politikaření a obecně užívání si života. Jenomže ne všichni jsou ochotni nechat minulost minulostí. Starý učenec, pátrající na pohřebištích kolem města, objeví skrytou kryptu. Otevře i poslední ze zapečetěných komor - tu, které se nikdo před ním neodvážil dotknout - a tím vysvobodí sílu tak děsivou, že pouhá zmínka o ní byla vymazána ze všech historických záznamů. A na jihu zase pracují hledači pokladů. Do Rivského moře se zřítily úlomky Měsíčního kamene, kdysi domova Anomandera Dlouhý vlas, Syna noci, a vytvořily řadu malých ostrovů, jež obklopují legendy a fámy, hlavně o tom, že je tam ukrytý Trůn noci, podle některých sídlo samotné Matky noci. A každý, kdo se tento starověký artefakt snaží najít - odpadlí mágové, otrlí žoldnéři, dokonce i jeden malazský zběh - věří, že tomu, kdo na něj usedne, propůjčí neomezenou moc. Sázky jsou vysoké, chamtivost bují, zrada je nevyhnutelná a všude číhá vražda a chaos...

Zařazeno v kategoriích
Ian C. Esslemont - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ian C. Esslemont

JABLKO

ŽEZLO

TRŮN

Román

z prostředí Malazské říše

TALPRESS


Copyright © 2012 by Ian C. Esslemont

Translation © 2015 Dana Krejčová

Cover design © 2012 Steve Stone

First published in Great Britain in 2012 by Bantam Press,

an imprint of Transworld Publishers.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy nen ídovoleno použ ít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-597-7


Steveovi, opět.


Poděkování

Jako obvykle děkuji Gerri a klukům za to, že mě podporuj ípři

psaní, které mě od nich odvádí víc, než bych si přál.


-~~:..::: ·

'*-""'-=.::....

/


'i# .. ,

~:i~j;r;:~,


~

JS a okolí

1

·:L ')a.rú.džhi5fq]z ~:; JR,, lf: ~

: oP 'lt ·. , Al

'. . ·~·- r{) • .i( }"' ~

"-:' '"o}Tol:,fftz,_ '"''b~Iidt~ :- (! ~ .., ~

': f:Y '}- :na. '!/ . """=-<,', A ~

~ ~ •• 1'. y~

~ ('"), : \

·~ -c..q ";:<"

'A ~·

~~ -----„_ "?"' ~

';~A

:.;_c,_ ..-0 -r.;;, ~

„. ~ y..,,,, . ..> VŮ

'?~ ...._"~ ~+ ~'1 '-' ... r A

'"' ~~--~~ ' '1 <'

··~ ~ "':':'h- ~

i . A • /&..0fo'rn

.li l v s }(, JÉ

N

ftť


O S O B Y

V Darúdžhistánu

Coll radní

Rallik Nom asasín na odpočinku

Krute asasín

učenec Ebbin nezávislý antikvář/historik

Skromný rodák z Kočky,

prostředek údajně šedá eminence místního podsvětí Torvald Nom rodák z Darúdžhistánu Tiserra Torvaldova choH a hrnčířka Ješin Lim radní Redda Orr radní, ž. Barathol Méchar kovář Scillara Baratholova choH Vorcan Radok / hlava rodu Nomů,

paní Varvada kdysi mistra darúdžhistánských asasínů paní Závist urozená paní a čarodějka, zde na návštěvě Thurule strážný paní Závisti Leff strážný Zhoř strážný Pazderka Palič mostů na odpočinku

a spolumajitelka K’rulova baru

Mizela Palič mostů na odpočinku

a spolumajitelka K’rulova baru

Vřeten bývalý Palič mostů

Kalous bývalý říšský historik Malazské říše

Rybář bard, štamgast v K’rulově baru

Zloběh svérázný strážný v Nomském zámku

Lazan Dveř svérázný strážný v Nomském zámku


Šikovnik / kastelán

Šikovný zámek

T’orrudská kabala

Barúk alchymista

Taja tanečnice a asasín

Hinter mrtvý nekromant

Aman bývalý kupec

Derúdan čarodějka

Štamgasti u Fénixe

Meese majitelka

Sulty šenkýřka

Snurf barman

Jess nová šenkýřka

Chud kuchař

Kruppe zloděj

V Kameni

Malakaj zloděj

Jiskra malazský veterán

Jallin Skokan lovec pokladů

Orchidej mladá žena

Korien Lim potomek urozeného

darúdžhistánského rodu

Mezi Segulehy

Jan Druhý

Drz Třetí

Palla Šestá

Lo Osmý

Oru Jedenáctý

Iralt Patnáctý

Šan Osmnáctý

Ira Dvacátý

Beru z třicítky

Horul ze stovky


Sall z třístovky

Sengen kněz

Na březích stvoření

Leoman/Džheval agent královny snů

Kiska bývalá Spára

Tvůrce obyvatel

Korus mocný démon

Then-aj-Ehliel/Thenaj obyvatel

Mezi Malažany

Aragan vyslanec v Darúdžhistánu,

velitel malazských sil v Genabakis kapitán Drešen Araganův pobočník pěst K’ess velitel centrálních malazských provincií kapitán Fal-ej zástupce pěsti K’esse, ž. pěst Steppen velitel jižních malazských sil, ž. seržant Hektar seržant 23. oddílu, 3. setniny,

7. legie Druhé armády kaprál Malena oddílová léčitelka KosHa sabotér Bendan nový rekrut z Darúdžhistánu Tarat zvěd, rhivský rekrut, ž. Další hráči Trn moranthský atašé u Malažanů Galene kněžka Stříbrných Moranthů,

členka jejich vládnoucího sboru Yusek dobrodružka Caladan Chmur Vojvoda severu, ascendent Jiwan nový člen rhivské vládnoucí rady Cerig také známý jako „Bezzubka“,

starý člen rhivské vládnoucí rady Střel Patař žoldnéř, naposledy

u Konfederace Svobodných měst Jitro přízračný návštěvník Kamene Kabrňák mistr říšských asasínů „Spárů“

13


ÚVOD

Copak jsme spolu nehleděli do tmavých vod jezerních

a nespatřili v nich souhvězdí

obou polokoul ízároveň?

Milostné písně Skořicové pustiny

D

en, kdy došlo k objevu, začal jako každý jiný. Vstal předsvítáním, provedl toaletu, přičemž si všiml, že bezzubá bába,

kterou si držel jako táborovou kuchařku, už je vzhůru

a vař ívodu na rann íčaj a kaši z mouky. Nahlédl do stanu dvou

strážných, které najal prostě proto, že si myslel, že by měl mítněkoho, kdo by hlídal tábor. Oba spali, což mu nepřipadalo jako

správné plnění strážních povinností, ale bylo štěstím Dvojčat, že

vůbec našel někoho, kdo byl ochotný pracovat za bídnou mzdu,

jakou mohl nabídnout.

„Čaj je hotový,“ oznámil a pustil stanovou chlopeň.

Kopancem probudil oba pomocníky, kteří leželi na písku vedle vyhaslého táborového ohně. Byli to mrzut ímládenci, kterýmplatil pár měděných střížků měsíčně za zvedání a tahání. Stejně jako bába, i oni byli ze starších kmenů obývajících okolní stepi,Gadróbiové. Žádný ve městě usídlený Darún by nemarnil čas tady ve starých pohřebních kopcích jižně od velkého městaDarúdžhistánu. Nikdo kromě něj, protože on byl mezi učenými bratřímiFilozofické společnosti (jejímž byl zakládajícím členem) jedinýpřesvědčený, že se tu ještě ukrývá mnohem víc, než lze nalézt v již prohledaných a rozkopaných hrobkách a kryptách.

Ebbin popíjel slabý čaj a prohlížel si světlající oblohu. Vítr byl sotva znatelný. Dobré počas ípro průzkum. Posunkem zvedlmladíky od ohně, u něhož se choulili a ohřívali si hubené holeně, a ukázal na lešen ív dálce. Strážn ívypili čaj a pokračovali vneko>15


nečném dohadování. Ebbin věděl, že až se večer vrátí do tábora,

budou pořád ještě ohlodávat stejné staré kosti z prvního dne, kdy

je najal. Usoudil, že lidé jsou prostě různí.

Mládenci se přišourali a postavili se k velkému rumpálu. Ebbin si klekl ke kamennému rouben ístudny, odemkl bronzový visac í zámek, vytáhl železné řetězy a odsunul dřevěný poklop. Objevila se stará studna, jakých tady, v bývalé gadróbské osadě, byla spousta.

Co by ale mohl najít na dně této jinak ničím výjimečné studny? To přece musí zjistit! Před několika pokoleními nastalo poněkud teplejší a sušší počasí, kdy došlo k vyčerpání zdejších zásob vody a následnému poklesu hladiny spodn ívody. Poklesu téměř o celý sáh. A to, co leželo po dvo dou, skryté po tisíce let, by mohlo být odhaleno! Sotva patrné tajemné náznaky a glosy v obskurníchpramenech ho krůček po krůčku dovedly až k této řadě studní. A přesto byly zatím všechny nezajímavé. Slepé uličky v hledání, rok co rok.

Snad ale tahle bude ta pravá. Možná tentokrát dojde všechna moje práce... ospravedlnění!

Spustil nohy do tmy a pohladil zaoblený vnitřn íokraj rouben í. Nikoliv poprvé obdivoval dávné řemeslníky. Otesaný kámen byl dokonale hladký! Otvor byl téměř dokonalý kruh. Jak podřadné a ošuntělé byly dnešn ístavby, kdy se kladl důraz hlavně nanáklady místo na vznešený odkaz potomkům!

Dosedl na dřevěné sedátko a ovinul ruku kolem provazu.Překontroloval si výstroj, lucernu, olej, kladivo, dláto a podobné věci a krátce pokynul mládencům. Rumpál pronikavě zaskřípal, když ho uvolnili, a Ebbin se zhoupl nad prázdnotou.

Sestup byl strašidelně tichý, jen občas cinkly zvonečkyupevněné na provaze – prostředek, jak ohlásit záměr vystoupit zpátkynahoru a přivolat ty budižkničemy zpátky ke studni ze stínu, kam se během poledního horka vždycky ukládali. Škubl za provaz, aby se zastavili, a zapálil si lucernu. Poté dal znamení, aby pokračovali ve spouštění.

Právě během těchto kalných, tichých sestupů, kdy se jako by nořil do vody, ho přepadaly pochyby s největš ísilou. Co když tam důkaz bude, ale ukrytý před jeho očima? Zvedl lucernu k očím a prohlížel si kolem ubíhající kameny ve snaze najít nějaké odlišné stavebn íprvky. Stejně jako předt ím nenašel ve slizu a suchýchřasách ani stopu po nějaké obměně.

16


Opět neúspěch. A přece tahle studna napohled dokonaleodpovídala stopám...

Dole se třpytila vodní hladina jako noc. Ebbin chtěl posunout lucernu, aby mohl sáhnout pro provaz, ale dotkl se rozžhaveného bronzu, vyjekl a lucernu upustil. Chvíli padala, pak zhasla.Dolehlo k němu vzdálené šplouchnutí. Seděl tam potmě, proklínal svou nemotornost a cucal si prsty.

Pak spatřil jakési mihotavé pablesky. Přimhouřil oči a zavrhl jev jako hvězdy, co se člověku dělaj ív noci před očima. Jenomže jasné poblikáván ípřetrvávalo. V naprosté tmě vykulil oči.Nemohly by to být pozůstatky chodbové magie? Ochrany a pečeti apodobné věci?

A nepotvrzuje snad samotná jejich přítomnost souvisejícídomněnku, která z ní vyplývá?

Ebbin civěl s otevřenými ústy; na spálené prsty dočistazapomněl. Umazaná, zpocená kůže ho zasvrběla pocitem... objevu.

Přesto, nemohla to být výstraha před vměšováním se? Copak se nešeptalo, že právě z tohoto pohřebiště se vrátil tyran Raest(pokud tak nedávné noci opravdu učinil, což mnoz ípop írali a pro většinu to byl incident zcela nepředstavitelný)?

Učenec Ebbin přitiskl ruce k sobě, aby si je v chladné studni zahřál, a snažil se ovládnout atavistický strach před stíny. Pověry! Je učenec! Nemá na takové šaškárny čas. Pravda, chodby amaniulace s nimi byly skutečné, ale účinná síla nebyla sama o sobě zlá či vědomě zlovolná. Byla to prostě přírodní síla, s jakou jetřeba počítat, jako je hmotnost či životní esence.

Ebbin se ve vlhké tmě uklidnil a opatrně, téměř uctivě, natáhl ruku. Konečky prstů nahmátl studený, rozrušený kámen. Snažil se najít stopy po nějakém otvoru, když se mu něco otřelo o prsty – zakřivená hrana. Vzplálo světlo, křišHálově jasné a mihotavé, a on usoudil, že se musel zmýlit, protože v této důkladněprozkoumané studni prostě nemohl existovat tunel: zmátly ho jenomklamné nepravidelnosti v kameni. Měl by této marné snahy zanechat a dát znamení mládencům, aH ho vytáhnou.

Potom si náhle namočil nohy v ošlapaných kozinkových botách do ledové vody a z leknut ísebou trhl, až se málem na úzkémsedátku překotil. Zoufale dával znamen ínahoru, aH zastav írumpál.

Naštěst íse držel okraje kamenné zdi. A zdálo se mu, že tu ten tunel je odjakživa, neobjevený a trpělivý, jako by čekal jenom na

17


něj. Otřel si rukávem zpocený obličej a spolkl úlevu. Chvíli jen

nehybně seděl. Jeho dech se v úzkém prostoru hlasitě odrážel.

Možná jsem to dokázal! Našel jsem to, o čem ostatní tvrdí, že to neexistuje! Mohla by to být hrobka největšího a posledního z tyranských králů Darúdžhistánu.

A já nevidím ani ruku před očima. Zatřásl provazem, aby ho vytáhli. Prosím, bohové, prosím... a0 je někde v táboře jiná lucerna!

Jenomže tam žádná lucerna nebyla. Poté, co obrátil svou výstroj i stan, jakož i stany strážných, vzhůru nohama, musel se spokojit s jedinou měkkou lojovicí. Během celého sestupu chabý plamínek chránil, jako by to byl vzácný drahokam. Těsně předtím, než by se nohama dotkl studené vody, dal znamení zastavit.

Ve chladném, nehybném vzduchu podržel svíci. Nebylo totady? Nezmýlil jsem se?

Zašilhal na zaoblenou ze] z omšelých starých kamenů apohnul svíčkou ze strany na stranu. Bohové, prosím! Jaký objev by to byl! A pak se to objevilo. Nebyla tu žádná zděná, hladkápřekážka z cihel a malty, nýbrž zubatý otvor z kamenů vtlačenýchdovnitř.

Ebbinovi to zlomilo srdce.

Selhání. Vyloupená hrobka. Jako ty ostatní. Není tu první. Chvíli jenom seděl a po prstech mu stékal vosk. Pak se spovzdechem sebral a natáhl se. Jak se nebezpečně naklonil, podařilo se mu dosáhnout na kámen a přitáhnout se blíž. Zvedl svíci. Tunel. S hladkými stěnami. A něco vepředu. Sutiny.

Zaujalo ho to, a tak se předklonil ještě víc a opřel se ovyražený vchod. Šlo to pomalu, protože musel celou dobu držet v jedné ruce svíčku, ale nakonec se mu podařilo vklouznout do tunelu. Sedátko nechal na provaze za sebou. Postupoval zaprášenou,pavučinami pokrytou chodbou a lojovici nesl před sebou.

Byl to štěrk. Překážka z hlíny a smetí. Jak stará? Ohlédl se kvymlácenému vchodu a opět se ho zmocnila naděje. Dál senedostali? Mohlo by to, co leží vepředu, zůstat... neporušené?

Snad. Bude to muset zjistit. Zkušeným okem si prohlíželudusanou hlínu a kamení. Nakonec zřejmě bude nějaké to staromódní kopání zapotřebí. Začal se sunout zpátky.

Tohle může chvíli trvat.

***

18


V příboji mihotavého moře světla se jeden muž snažilvysvobodit z vln tvora čtyřikrát většího, než byl sám. Kapalina tvorarozežírala jako kyselina. Na bocích se mu převalovala a syčela pára vytvářející bubliny. Vyrážel nelidský řev plný bolesti a vzteku. Vhrůze kolem sebe mlátil a muž jeho zoufalé rány schopné rozbítkámen odrážel jen díky zábleskům stříbřité magie. Třpytivé vlnynarážely do obou, jak si muž klekl a pokoušel se tvora převalit.

„Lez!“ pobízel ho mezi nárazy vln. „Lez! Dokážeš to!“

„Já hořím!“ ječel tvor, vzteklý a uplakaný.

„Lez!“

„Umírám...“

„Ne!“

Od balvanů na pláži přiběhla nesourodá, kulhající sbírkadalších tvorů. Vrhli se do příboje a zavřískli a zalapali po dechu, jak kapalina kolem nich začala prskat a stoupal z n íkouř. Maso se jim loupalo v pruzích, jak ho požíralo kyselé světlo. „Ne! Vra0te se!“ zařval muž polekaně. Společně všichni tahali a strkali, až obří tělo vyvlekli na černý písek. Menší tvorové mizeli pod zpěněnými vlnami a muž je zoufale hledal, naslepo po nich šátral. Dvě kouřící postavičky vytáhl, než se vyčerpaně sesul na písek.

Obr zaprskal ve snaze postavit se na muř ínohy. Maso měl m ísty rozežrané až na kost. Když se vrhl k funícímu muži a pokleklvedle něj, z ran mu vytékal čistý ichor.

„Proč...?“

Muž se opřel o lokty. Světélkující voda z něj stékala anezanechávala žádné rány. Dlouhé černé vlasy měl přilepené k hlavě. „Vyhnali tě, aniž by to byla tvoje vina. Vyvrhli tě, aby ses dočista rozpustil. To není správné. Není.“

Tvor užasle zamrkal planoucíma očima. „Nejsi zraněný.Imunní... jsi... eleint?“

„Ne. Jsem jenom člověk.“

Obr nevěřícně zabručel. „Jsi víc než to. Já jsem Korus, vysoce urozený z Aral Gamelon. Jak se jmenuješ?“

Muž sklopil zrak. „To nevím. Neznám svoje jméno. Dostal jsem nové. Thenaj.“

Korus si dřepl na paty a prohlížel si zničenou ruku, jak mukyselina sežrala šupinatou kůži i maso. Světlé šlachy vystavenévzduchu se pohnuly. „No, Thenaji. Takový, jaký jsem, jsem tvůj.“

Muž nabídku rozzlobeně zahnal. „Ne. Ty patříš sobě. Jsiosvo>19


bozený od nátlaku. Osvobozený ode všech povolán ía týrán ítěch,

kdo zneužívají chodby, kéž se všichni rozpustí! Můžeš si dělat, co

se ti zlíbí.“

Mohutný démon naklonil hlavu a přenesl pohled zlatých očí na opuštěné pobřež íz černého p ísku. „Potom zůstanu.“

Thenaj vděčně kývl. „Dobrá. Pomoz mi tedy s těmi prcky –odvahy maj ív íc než moudrosti.“

V Zámecké čtvrti se vysoký muž s orlím nosem vrátil k dlouho odkládané práci na nové mapě města, kopírované ze starší verze, na níž byl červený flek. Sklonil se k pergamenu a trpělivě škrábal brkem.

„Město se neustále obnovuje, mistře Barúku?“ poznamenalkdosi vedle jeho lokte.

Velealchymista nadskočil, předloktím narazil do křišHálového kalamáře a převrhl ho. Mapou se šířila neproniknutelná černá skvrna. Barúk se pomalu otočil a upřel zrak na zavalitého mužíka vedle sebe, tak malého, že sotva viděl přes vysoký stůl.

„Ach ne. Kruppe se převelice omlouvá. Pokud by se mělo něco stát – jako se ostatně nemůže nestat – něco takového bude při zpětném pohledu považováno za tuze neblahé znamení.“

Barúk si otřel brk do hadříku. „Byla to jenom nehoda.“ Hodil brk do stojánku. „V každém případě, jak jsi... Zdvojnásobil jsem ochrany.“

Upíraly se na něj vodnaté, vypouklé ropuší oči se zcelanevinným výrazem. Barúk svěsil ramena. „Oba víme, co hrozí.Varován íje sdostatek. Smrt smrti, pro lásku všech bohů. Zelenákorouhev na nočn íobloze. Rozbit ía znovuzrozen íměs íce. Zlomen í Dragnipúru...“ Mávl rukou. „Vyber si.“

„Jak s oblibou všichni činí.“ Tlouštík se se spokojenýmpovzdechem usadil do plyšového křesla. „Při bezstarostném pohledunazpátek... nebo je to pohled na pozadí?“ Vypouklé oči jako kdyby zašilhaly. Tlouštík zvedl k obličeji bílý hedvábný kapesník.„Bohové smažte takový pohled!“

Barúk si ho prohlížel ze své stoličky. Přitiskl si sepjaté prsty na bradu a přimhouřil oči. „Obávám se, že tentokrát se ti tak dobře nepovede.“

Přikolébal se malý démon a usadil se Kruppemu u trepek – byl ještě zavalitějš ía tlustš ínež on. Barúk měl dojem, že kdyby měl

20


Chillbais ocas, určitě by jím te] vrtěl. Z objemného rukávu – je

ovšem třeba dodat, že poněkud špinavého a ošuntělého – sevynořila uzavřená sklenice. Barúk přimhouřil oči ještě víc, když ji

poznal. Kruppe vytáhl zátku a vylovil vzorek, což byla ryba, malá

a bílá. Tu podal Chillbaisovi, jenž ji zhltl. Kruppe ho poplácal po

hrbolaté hlavě.

„To byla vzácná slepá albínská jeskynní ryba z pouští Jhag Odhan, Kruppe.“

„A taky moc dobrá. Velmi je doporučuju. Na topinku.“

„A čemu, kromě nájezdu na moje police se vzorky a uplácení a svádění mých služebníků, vděčím za tuto návštěvu? Připomíná mi to, jak jsi sem nedávno zaskočil, a příliš mě to neuklidňuje.“

Tlouštík přičichl k mléčně zabarvené tekutině ve sklenici,nakrčil nos a sklenici odložil. „Kruppe nyn ípři pohledu napřítomno, aby se tak řeklo – nebo řekne? – uvažuje, jaké tuctové činnosti či zdánlivě nezávadné události bude lze, při pohledu nazpátek z budoucnosti, vidět jako předzvěsti tragické události, k níž může a nemusí dojít a které by tudíž s včasným varováním předem mohlo býti předejito.“ Položil si bledé ruce pod bradu a zářivě se usmíval na Barúka, jenž zamrkal a zamračil se.

„Jako třeba?“

Velký kapesník se zatřepetal. „Ach, kdo to má vědět? Předmět je značně přebraný. Ale kdyby se možná koplo o něco hlouběji – kdo ví, co by se mohlo objevit? Tvorové dlouho skrytí před jasnou září slunce, vyzvednutí, supící, mrkající, slepí, kterým sepřesto nějak dař ízůstávat v zachovalém stavu, možná na celouvěčnost, tudíž přečkavší i tebe a mne?“

Barúk obrátil brk ve stojánku z vyřezávaného mastku. „Te] mě opravdu hodně znepokojuješ, Kruppe. Kruh zůstává rozbitý.“ Naklonil hlavu. „Díky... někomu. Jeho dokonalost mající trvat celou věčnost byla roztříštěna. A já utrácím všechen svůj čas azdroje, abych zajistil, že to tak zůstane... a přece rozrušen ízpůsobivých událost íposledn ídoby...“ Přetřel si čelo a nahrbil se, č ímž prozradil nezvyklou nejistotu a vyčerpání.

Mužík na okamžik svraštil ustaraně obočí, aniž by si tohovelealchymista všiml, ale pak se nafoukl – ovšem aniž by více zatížil již dosti namáhané spodn íknofl íky své vesty.

„Nezoufej, moje velealchymističnosti. Úhoř má oči jako ostříž! A kdyby měl i nějaké končetiny, inu, byly by svalnaté jakopante>21


ří! Žádná bledá, kroutící se albinistická jeskynní ryba Úhoř věru

není! Ehm... totiž... na rozdíl od řečené ryby, žádná zavařovací

sklínka by nikdy nebyla dost rychlá, aby ho polapila!“

Uličkami burzy tanečnic, pod barevnými markýzami, vevánkem unášených výparech vonných tyčinek se šířila nejnovějšíkleveta a soustředila se na neslýchaný příchod jasné nové hvězdy do souhvězdí nejnadanějších provozovatelek této živnosti.

Srdcem burzy byla úzká, tmavá Cesta vzdechů, nikoliv náhodou lemovaná arkýři, patřícími k obydlí tanečnic. Tady v chladném příšeří děvčata často sedávala na bankálech, aby si užilapříjemného nočního vzduchu, pozorovala večerní modlitby a nechávala se obdivovat nápadníky prodlévajícími dole. Dnes večer selichotníci a mladí frajeři bavili mezi sebou a porovnávali si nadšené popisy božského půvabu nové tanečnice a jej íklasickou krásu, zatímco nad nimi želvovinové hřebeny poněkud prudčeji škubaly za půlnoční kadeře.

Vynořila se odnikud, drobná, okouzlující víla, jejíž sebevědomí zdaleka přesahovalo jej ízdánlivý věk. Žádná škola se nemohla chlubit tím, že by ji byla cvičila, ač si to mnohé z nich přály. Tajemně pozvednuté namalované rty a záblesk zelenízdůrazněných trnkových oč ísnadno odrážely i nejrafinovanějš ívyzvídán ía zvědavci zůstávali neschopni slova. Učila ji doma jej ímatka, sama kdysi slavná tanečnice, nic víc zatím nepřiznala.

Pak začal ten milostný poměr. Jak se tím uličky rozezněly,markýzy se třepetaly dvojnásobkem obvyklých tesklivých vzdechů plných obdivu! Zanícená vynikající tanečnice (bezpochyby zrodiny nejnižšího původu) a nemotorný syn urozeného rodu (a tonavíc rodu zchudlého a upadajícího). Bylo to jako příběhy ze starých časů! Ješin Lim, knihomolský, nepříliš slibný syn z kdysi přední rodiny Limů, bratranec radního Šardana, který sám odešel takpředčasně, se šíleně zamiloval do tanečnice bez rodiny a konexí. Jaké jiné vysvětlen íkromě čisté, prosté lásky tu mohlo být?

Některé dívky ve svých okenních výklencích zatínaly dokonale upravené nehty do dlan ía přes perleHové zoubky cedily uhranutí.

A pak ten nejnepravděpodobnějš ízásah! Bratranec se vyšvihl do křesla radního! Všichni moudře přikyvovali nad očividnou vzpruhou pro muže milovaného oddanou, nadanou ženou. Acestu k řečenému křeslu bezpochyby vydláždily ze svobodné vůle

22


darované zlaté náramky a nákotníky z těch dokonale tvarovaných

údů!

Přesto mus ínevyhnutelně přij ít tragický, uplakaný konec.Všichni znaj ízávěr takových osudem st íhaných vztahů. Lim je podosažení nezaslouženě vyzdvihované pozice radního na takpřízemní pletku příliš význačnou osobou.

A tak v chladivém vánku arkýřů nyn íkartáče hladce kloužou dlouhými černými vlasy a oči obkroužené uhlem jsou malátné a uspokojené jistotou, že zkáza přijde co nevidět.

Te] přijíždí, právě v tento večer, v najatém kočáře, kčinžovním domům poblíž čtvrti tanečnic, kde je tolik dívek stejněvydržováno jejich, řekněme, patrony.

Limův kočár zastavil u soukromého vchodu a radnívystouil, zabalený do tmavého pláště s kapucí. Na obličeji si drželjemnou zlatou masku, která mu zakrývala rysy. Strážný se muuctivě poklonil s odvráceným pohledem a zatáhl za závoru. Radní vstoupil.

Došel k jistým dveřím v patře a čtyřikrát rychle zaklepal:dohodnutý tajný kód. Přesto se dveře neotevřely, neovinuly sekolem něj hladké, nahé paže. Zlatá maska se otočila sem a tam, poté návštěvník zkusil západku a zjistil, že není zamčeno. Vstoupil a dveře za sebou zase zavřel. „Lásko?“

Ze tmy plné harampád íse neozvala žádná odpově]. Napodlaze byly naházené koberce jeden přes druhý a válely se tupodušky, přes něž byly přehozené vzdušné šaty. Návštěvník nesměle popošel dál. „Drahoušku?“

Našel ji u okna – tady nebyl otevřený arkýř, tady byly maléotvory přehrazené mřížemi. Vyhlížela na město a namodralé noční plameny jako by sváděly boj se zeleně zabarvenou nočn íoblohou.

„Mrzí mě to, drahoušku...“ začal.

Obrátila se, ruce zkřížené na malých, pevných ňadrech. V očích jako by se j ízablýsklo zelené světlo z nočn íoblohy. „A kdo je ten, kdo mě přichází rušit v mém soukromí?“

Ješin chvíli zmateně zíral, pak sundal masku a rozpačitě si ji prohlížel. Shrnul si kapuci a odhalil dlouhé černé vlasy a úzký obličej. Poklepal prstem na zlatou masku. „Vidíš? I te] přicházím, jak sis přála. I když k čemu je tato fasáda anonymity, když každý zřejmě ví o... no.“ Odhodil masku.

23


„Neměl jsi chodit,“ řekla a ještě víc se schoulila, jako by sesnažila udržet něco v sobě.

Ješin se otočil a začal přecházet sem a tam. „Ano, ano. Te] je ze mě radní. A dokonce i ty mě zahanbuješ svými obavami o mou pověst.“ Obrátil se k ní. „Ale třebaexistujeřešení. Už nepotřebuju požehnán írodiny...“

Připlula k němu a položila mu prst na rty, čímž ho umlčela. „Ne.“ Mluvila, jako by uklidňovala dítě. „Nechci, abys byljakýmkoliv způsobem oslabený. Tv íprotivn íci to použij íproti tobě. Označ ítě za neuváženého hlupáka. Nesm íš se kompromitovat.“ Kradmo k němu vzhlédla. „Nezapomínej na svou velkou vizi pro město.“

Přitiskl si ji k sobě. „Ale bez tebe?“

Jak už byla tanečnice, snadno unikala jeho snahám ji znovu obejmout. „My... oba... musíme něco obětovat,“ prohlásila spohledem opět upřeným z okna.

S úžasem a obdivem kroutil hlavou. „Tvé odhodlání je pro mě lekcí.“

Obrátila se s prstem na bradě. „Ale můžu pro tebe udělat ještě jednu věc, Ješine, můj ušlechtilý radní.“

Mávl nad tím rukou a stále kroutil hlavou. „Už jsi udělala dost – až moc. Tvoje rady, věci, které jsi zjistila... Jak se říká: podnohama tanečnice se odhalí všechna tajemství.“

Potěšeně zvedla koutky henou zbarvených rtů. „To je velmi staré rčení. A velmi pravdivé. Ne, ještě poslední věc, která se ke mně donesla. Ve městě je neobyčejně bohatý muž, který sdílí tvou vizi silného Darúdžhistánu vzbuzujícího úctu, jakou si zaslouží.“ Pohrdavě svěsila koutky. „Pravda, je ze severu, z Kočky. Alepodoří tě. Jmenuje se Prostředek. Skromný prostředek.“

Ješin se zamračil. „Ten obchodník železem?“

„Je víc než to. Věř mi.“

Mladý radn ízvedl ruce, jako by se vzdával. „Když to ř íkáš,nejdražší. Spojím se s ním.“

„Výborně. S jeho zdroji bude tvůj vzestup zajištěný.“

Ješin na ni ohromeně zíral. „Nezasloužím si tě, lásko.“

Opět s úsměvem mu přitiskla dlaně na prsa a jemně ho natlačila na hromadu podušek. „Zasloužíš, lásko. Uvidíš.“

Stojíc nad ním zaujala úvodní pozici z Probuzení Ohnice, jednu nohu pozvednutou, jen se palcem otírala o podlahu, a rukuzdvi>24


ženou k obličeji, jako by zaháněla drsnou záři prvotního úsvitu.

Z této figury přeplula do prvních čtyř náboženských gestsměřujících do čtyř světových stran, kdy se klaněla s rukamazvednutýma v úpěnlivé prosbě s dlaněmi otočenými dovnitř.

Pak zatančila. Ješin ji uchváceně pozoroval. Srdce mu bušilo, dokázal jenom sténat: „Ach, Tajo... Tajo...“

Útočiště bylo zřízeno v horách na pobřeží jižně od Mengalu už před několika pokoleními. Někteří ho nazývali klášterem, jiní školou. Ti, kdo sem vstoupili, se tím dobrovolně zříkali světa se všemi jeho lákadly a klamnou ctižádostí.

Proč sem přišel bájný Poutník, který zabil Anomandera Dlouhý vlas, samotného Syna noci a pána Měsíčního kamene, bylo Estenu Rulovi záhadou. Pokud byon porazil nejobávanějš ía nejmocnějš í ascendent působící ve světě, nedřepěl by v nějakém zaprášeném monastýru plném mumlajících kněží a akolytů.

On to v plánu rozhodně neměl, až porazí toho Poutníka.

Ani te], po ujištěn íz mnoha nezávislých zdrojů, nemohl uvěřit, že ta špinavá sbírka přisedlých chýší a chrámů pod otevřeným nebem je útočiště velkého šermíře. Na hlavním nádvořívysypaném pískem se zastavil a obhlížel mnichy v hábitech, neuspěchaně procházející kolem. Žádný se po něm ani nepodíval. Na takové zacházen íovšem nebyl Esten Rul, mistr soubojů na meče tříkontinentů, zvyklý. Tihle oholen íubožáci očividně neměli dost rozumu, aby pochopili, že muž, stojící před nimi, je uznávaným mistrem v Quon Tali a Falaru. A že si přeměřil výkvět současných talentů tady v Genabakis a shledal je druhořadými.

Jakýsi stařík svědomitě zametal listí napadané na nádvoří.Esten Rul k němu zamířil.

„Hej. Dědo. Kde najdu toho, co si říká Poutník?“

Dědula měl tu drzost pokračovat v zametání. Esten mu dupl na koště. „Mluvím s tebou, dědku.“

Váha pohledu přiměla Estena odvrátit zrak. Vyvedlo ho to zmíry. Takže to nakonec nen ísluha. Možná zlomený veterán, zničený bojem. „Znáš ho?“

„Toho, kterému tady říkají mistr? Ano.“

Esten zabručel. Tak on je jejich mistr, co? Co ještě by mohl být? „Kde je? Ve který z těch ubohejch chatrčí?“ Stařec si ho přeměřil od hlavy k patě. Esten si všiml, jak si prohlíží koš jeho rapíru.

25


„Chceš ho vyzvat?“

„Ne, přinesl jsem mu kytky z Černýho Korálu. Samozřejmě že ho chci vyzvat, ty seniln íhlupáku!“

Stařec zavřel oči jakoby bolest ía sklonil hlavu. „VraH se doDarúdžhistánu. Ten zvaný Poutník je... na odpočinku... užnešermuje.“ Vrátil se k zametání.

Esten se stěž íovládl, aby tomu nestydatému hňupovi jednunevrazil. Místo toho položil ruku na jílec. „Nezkoušej moutrpělivost. Nejsem na takový chován ízvyklý. Zave] mě k Poutn íkovi, nebo si najdu někoho, kdo to udělá – s mečem v ruce.“

Stařec se zarazil. Otočil se, oči přimhouřené a potemnělé.„Takhle to tedy chodí? Dobrá. Zavedu tě za Poutníkem, ale než to udělám, musíš prokázat, že jsi toho hoden.“

Esten na něj civěl. „Cože? Prokázat, že... jsem hoden?“Nevěřícně se rozhlížel. Kolem se sešli zahalení mniši nebo kněží nebo co byli zač a mlčky je pozorovali. Esten Rul nebyl muž, který by se nechal jen tak vyděsit, ale te] ho jejich pohled poněkudznepokojil. Obrátil se zpátky ke starému zametači a mávl rukou vrukavici. „A jak to asi mám udělat, prosím pěkně?“

„Tím, že porazíš nejslabšího z nás.“

Esten ovládl netrpělivost a pomalu dýchal, aby se uklidnil. „A... to je kdo?“

Stařík smutně pokrčil rameny. „To budu zřejmě já.“

„Ty.“

„Ano. Jsem tady nový.“

„Ty...“ Esten couvl, jako by mluvil se šílencem. „Ty ale jenom zametáš dvůr!“

Lítostivé kývnutí. „Ano. A musím to dělat pořádně. To ten vítr, víš. AH už jsi sebeopatrnější, vítr prostě přiletí a všechny tvojeplány a obavy přijdou vniveč.“

Esten znechuceně frkl a obrátil se. Zvedl si ruce k ústům azařval: „Poutníku! Slyšíš mě? Schováváš se tu? Poj] a postav se mi!“

„Poraz mě a oni tě za ním odvedou.“

Esten se otočil kolem dokola a znovu se na dědka podíval. „Opravdu... jen tak?“

„Ano. Jen tak. Je to dávný postup. Tady si ho pamatuj ía ct í.“

Esten rozpřáhl ruce na znamen ímarnosti. „No... když už to mus íbýt... Ale máš nějakou zbraň, že ano?“

Stařec jen znovu pokrčil omluvně rameny a zvedl koště.

26


***

Od brány kláštera pozoroval akolyta cizího duelantascházejícího klikatou horskou stezkou dolů do údolí. Ruce měl sepjaté za zády a hlavu sklopenou, jako by dostal vážný námět k přemýšlení. Akolyta se u brány uklonil muži, jenž se opíral o koště sposekanou násadou plnou vrypů.

„Vrátí se, mistře?“ otázal se akolyta.

„Pořád vám říkám, aH mi tak neříkáte,“ povzdechl si muž, který se vzdal jména Poutník, a pokrčil rameny. „Doufejme, že ne. Dostal lekci. Můžeme jenom doufat, že se poučil.“ Přehmátl na koštěti. „Ale... život je jenom řada lekc ía jen málokdo se z nich poučí.“ Zadíval se na nádvoří a trhl sebou. „Bohové – jen se na chvíli otočíš a všechno jde do Propasti. Budu muset začít zase znovu od začátku...“

„To bychom měli všichni, mistře.“

Starcovu bolest ízpustošenou tvář na okamžik zkrášlil úsměv, než se koutky rtů zase svěsily v obvyklých chmurách. „Hezky řečeno. Ano. To bychom měli všichni. Každý den. S každým nádechem.“

Na bezejmenném předměst íchudinské čtvrti bezhlavě serozrůstajícího západně od Darúdžhistánu dřepěla před svou chatrčí jedna stařena a pod nočn íoblohou ovládanou křiklavě zelenou korouhví Šamšíru vyřezávala klacek. Vlasy měla jako houští,svázané provázky, stuhami, korálky a řemínky. Pod vrstvami sukní jí vykukovaly bosé nohy, tmavé jako hlína, do níž zarývala prsty. Cosi si broukala jazykem, jemuž nikdo nerozuměl.

Žila sama ve zchátralé chalupě, která nebyla v této čtvrti ničím výjimečná, protože ji obývali ti nejchudš íz nejchudš ích, úplněvyřízení, z nejnižší třídy koželuhů a těch, kdo vybírali žumpy aodváželi z Darúdžhistánu odpadky. Pomalu každou druhou chatrč obývala vdova či bába, jejíž příbuzní zemřeli příliš brzy, jak už to tak bývá – podle mužů to dokazuje, jak tvrdě mus ídř ít, a ženy vědí, že muži prostě nevydrží být staří.

A tak žila tato žena ve špinavé boudě tak dlouho, jak jen kdo pamatoval, kromě starých vdov bydlících v okolí a bab, které ji znaly jako „tu bláznivou stařenu“.

Jak tak dřepěla v blátě před chýší, zvedla si klacek, kterývyřezávala, k očím zničeným šedým zákalem, prohlédla si složité kružby a linie táhnouc íse od jednoho konce k druhému a přitom sibrou>27


kala: „Už brzy. Už brzy.“ Pak ustrašeně, skoro poslepu vzhlédla

k hvězdnaté obloze a tomu rušivému cizozemskému praporci,

mumlajíc: „Už brzy. Už brzy.“

Strčila klacek do pytle, který měla vedle sebe. Z menšího vaku vytáhla dýmku a špetku lepkavé tmavé hmoty připomínajícígumu, kterou sbalila do kuličky a nacpala do dýmky. Připálila si větvičkou z ohýnku, zhluboka se nadechla kouře a dlouho ho držela v plicích, než zaklonila hlavu a vyfoukla kouř k obloze.

Zamrkala vodnatýma očima. „Už brzy. Už brzy.“

KNIHA JEDNA

JABLKO

KA PITOLA JEDNA

Problém s cestami tkví v tom, že jakmile si jednu vyberete,

nemůžete si už vybrat další.

Připisováno Gothovu bláznovství

B

ývalá rybářská vesnice Mrska na jižním pobřeží Genabakis

byla v troskách. Před téměř dvěma lety se původníobyvatelé bez varován íutopili ve slapových vlnách, které ves

zatopily, když se do Rivského moře zřítily poslední úlomkyobrovitánské létající hory, pojmenované Měsíční Kámen. Když voda

opadla, vrhla se na mršinu nesourodá armáda hledačů pokladů

jako roj much. Brzy po nich přišel nejhorš ímor: zloději, zločinci

a jiní švindlíři kořistící na všem.

Zástupci Jižn íkonfederace Svobodných měst dorazili na m ísto zkázy jako první. Původně to byli vykradači vraků a piráti, takže posbírali všechno, co mohli, hlavně dosud plavby schopné čluny, a zavedli koncesi na nově vzniklé ostrůvky. O pár měsíců později přišli s poplatky a clem a úspěšně potlačili čtyři ozbrojené výzvy jejich monopolu.

Te], po zhruba roce obchodování, byla Jižní konfederacepevně usazená jako jediný faktor na ostrovech, které s typickoupřímočarost ípojmenovala Kameny.

Jallin, přezdívaný pro svůj zvyk přepadávat zezadu Skokan, musel přiznat, že dobré časy v Mrsce oficiálně skončily. Spolu s ostatními šejdíři a zloději už cítil příchod hubených časů. Příval hledačů pokladů zeslábl v pouhý pramínek otrhaných lidí, kteří na tom byli úplně stejně jako ti, kdo si už v hnisajícím městečku vyhrábli místečko.

31


Skokan Jallin to dobře věděl. Viděl, jak se tento cyklusodehrává v jednom městě za druhým na severu, kde malazské války podněcovaly zuřivé, kanibalistické hospodářstv ínouze apoptávky. Cítil, že tady bohatství získané přes noc a ještě rychlejiztracené nedosáhne vrcholu jako před dvěma lety. Končilo to dřív, než mohl provést svůj velký kousek. Stejně jako v Dřevnově, Kurl a Mokřinách. Jenomže tentokrát to nehodlal dopustit. Nemohl. Protože Mrska znamenala konec cesty. Tak daleko na jihu, jak jen mohli tihle ubožáci a spodina klesnout. Posledn íšance pro ně pro všechny.

A tak dával dobrý pozor, když po hlavn írozblácené cestě do městečka dorazil nově příchozí. Byl to šlachovitý, otrhanýveterán, podle narudlých vlasů a zrzavého kníru cizinec – Malažan. Měl na sobě armádn ísandály a plášH a přes rameno nesl kožené brašny. Že je to veterán, nedělalo Jallinovi starosti. Téměř všichni břídilští hledači štěstí, kteří přišli po té silnici, kdysi pochodovali s armádami na severu – a obvykle z každé zběhli. Jemu připadala ubohá jejich ochota nechat se zmrzačit nebo zabít za příslib hrstky peněz nebo kousku půdy.

Tenhle zřejmě dopadl hůř než ostatní. U pasu mu visel krátký meč, ale kromě něj nesl jen brašny přehozené přes rameno, které pevně svíral zjizvenou, osmahlou rukou. Ty brašny Jallina zaujaly. Říkal si, co může starý voják, propuštěný či zběhlý, považovat za tak důležité, aby se s tím vláčel až sem ke Kamenům?

Veterán se zastavil tam, kde zůstalo stát tolik jinýchnadějeplných plenitelů Kamenů: na místě, kde vozová cesta končila na pruhu černého štěrku, jenž se svažoval do Rivského moře. Tady ti všímavější z nich postřehli dvě důležité věci: že Kamenné ostrovy jsou ty nezřetelné tečky daleko na moři a že v dohledu nen íjediná bárka.

Po takovém zjištěn íse obvykle i ti nejsilnějš ía nejhouževnatějš í začali cítit ztracení, a tehdy se Jallin ke své kořisti přibližoval najraději. Když došel blíž, chlapík ještě stále vyhlížel na moře, a tak zamumlal: „Támhle to je, co? Bohatství.“

Stařík něco zabručel a nespouštěl oči z pláže poseté vraky. „Hledám člun.“

Jallin se usmál. „To my tady všichni, brachu. A já čirou náhodou znám někoho, kdo by mohl mít místo pro dalšího na jednom ze svejch.“

32


Muž se na něj konečně podíval. Jallin z jeho otupeného výrazu poznal, že už viděl hodně. Většina veteránů měla ten podivný tvrdý pohled, jemuž Jallin tak docela nerozuměl – on sám nebyl tak blbý, aby se k bojišti byH jen přiblížil. Nicméně ten pohledpřiměl člověka znovu se zamyslet nad tím, zda je opravdu chceobtěžovat. Přesto je ale olupoval, podváděl, zdrogovával a občas i zabíjel. Hezky zezadu nebo z výhodného postavení,pochopitelně. Což byl důvod, proč považoval jejich tvrdost a zručnost v boji za nepodstatné. Nakonec, mír je úplně jiný druh války.

„Kolik?“ zeptal se ten chlapík. Pustil brašny, aby si mohl zastínit oči před zapadajícím sluncem. AH bylo v brašnách cokoliv,vyadalo to těžké. Jallin si olízl rty a předvedl svůj nejpřátelštější smích.

„Kolik? No, bude to drahý. Nebudu tě urážet a předstírat, že ti seženu nějakou zvláštn ídohodu nebo podobnou pitomost. To si budeme muset teprve dohodnout, jasný?“

Dalš íneurčité zabručen í. Jallin ukázal zpátky, kde cesta vedla mezi namačkanými hospodami, krámy a výčepy. „Co třebaOstrovní hospoda? Co říkáš? Vypadáš, že se potřebuješ napít.“

Chlapík se obrátil a zašilhal po cestě. Dokonce si hryzal konec kníru. Naposledy se toužebně podíval na moře, svěsil ramena a povzdechl si. „Jo. Napil bych se.“

Jallin vedl. Aby odvedl pozornost, neustále žvanil o všechdobrodruzích, o kterých věděl, že na Kamenech zbohatli – což ve skutečnosti nedokázal nikdo. Tedy nikdo z těch, kdo se vrátili. A celou dobu si říkal, že na dnešní večer dohodne cenu, ne příliš nízkou ani vysokou. Nic, co by vyvolalo podezření. A potom ho na pláži představ ísvému „př íteli“. Celé jeho vybroušené délce. Své misericordii – zbrani, kterou posílal staré vojáky tam, kam patřili, a zbavoval je utrpení.

Ostrovn íhospoda byla mezi novými budovami v Mrscevýjimečná, protože měla kamenné zdi. Zabírala zbytky chrámuPoliel, bohyně nemocí, zhoubných nákaz a moru. Staré obyvatelstvo Mrsky se zřejmě horlivě snažilo si ji usmířit. Možná to mělo něco společného se sousedními močály. Nový majitel Akien Vrhal rád žertoval, že by bývalo bylo mnohem lepš íusmiřovat si starš í temnotu, jejímž byl Měsíční Kámen posvátným artefaktem.

Když vstoupili, vedl Jallin vojáka ke stolu vzadu a cestouupou>33


tal Akienovu pozornost. Všichni zdejší šmelináři a šejdíři s ním

měli uzavřenou dohodu: jídlo a místo na spaní výměnou za to, že

k němu dovedou klienty. Navíc procenta z každého výdělku,samozřejmě.

Dva vysoké korbely s pivem dorazily vzápětí, co položili ruce na stůl ze stříbrošedých prken. Veterán přimhouřil oči a svěsil koutky. „Co je to?“

V šeru šenku Jallina překvapily jizvy na chlapově obličeji apoáleniny, přes něž vypelichané ryšavé vlasy, místy prošedivělé, znovu nenarostly. Už ale staré vojáky viděl a téměř všichni měli jizvy. Všichny se s tou trochou peněz, které během let nasbírali, rozloučili stejně snadno jako ostatní, a někteří ještě rychleji. „A jak se vlastně jmenuješ, brachu?“

„Rezek. Rezavej pes,“ zabručel muž po chvíli.

Jallin zvedl obočí, ale neřekl nic. Bylo mu úplně ukradené, jak se chlapík jmenuje. „No, Rezku, tohle je elingarthský pivo. Slušný pití.“ Poklepal si na nos. „Majitel je můj dobrej kamarád.“

„To se vsadím,“ zamumlal muž ponuře. Ale zvedl korbel azhluboka si přihnul. Jallin si všiml hnízda bílých jizev na předloktí. Usoudil, že by mu to dělalo starosti, kdyby chlap očividně neměl nejlepš íléta už dávno za sebou. Taky si povšiml, jak pevně sv írá svoje brašny.

Veterán si otřel rty a znechucenš se ošklíbl. „Pochybuju, že je z Elingarthu.“

Jallin klidně pokrčil rameny. „Já to nepoznám. Další?“

„Do Propasti, ne.“

„Jasně. Ještě je brzo.“

Ve shodě se slábnoucím proudem hledačů štěstí byl šenkopuštěný. U dveří seděli dva strážní, vlastně spíš jen staří šejdíři jako Jallin. Dva muži seděli u vedlejšího stolu s hlavami u sebe a oba mrzutě hleděli na posledn ížlutavé paprsky. Elegantně oděný mladík, potomek nějaké urozené rodiny, zabral jiný stůl pro sebe. Byl ještě se třemi muži, o kterých Jallin věděl, že jsou to místní rváči a rádoby průvodci jako on sám.

Mladík se náhle narovnal. „Jezdit tam nemá smysl,“ prohlásil. „Už je pozdě. To místo už obrali dohola.“

Veterán Rezek ho pozoroval.

Jeden z průvodců řekl něco, na což šlechtic zamítavě odvětil: „A kdo se poslední dobou vrátil? Vrátil se vůbec někdo?“

34


„Já tam něco najít,“ podotkl jiný z mladíkových společníků, „rozhodně bych se nevracel sem.“ Tomu se všichni kroměurozeného panáčka od srdce zasmáli.

Jallin se předklonil. „To jsou jenom kyselý řeči. Boj íse vylout.“

„Tak kde jsou všechny lodě?“ zabručel veterán.

Dorazily dalš ídva korbele. „Kotv ímimo pobřež í. Za úsvitu spustěj šalupy a ty si zaplatíš cestu. Ale,“dodal a ztišil hlas, „je možný kolem nich v noci proklouznout. Za poplatek.“

Voják chápavě kývl. „Za úsvitu, když čluny přirazí. Proč se na ně všichni prostě nevrhnou?“

„Konfederace Jižních Svobodnejch měst má vojáky, brachu. Ti na všechno dohlížejí.“

„A co brání ostatním pořídit si vlastní čluny?“

Jallin se zasmál. „To zkoušeli. Zkoušeli to. Ale tihlekonfederačn íhoši jsou piráti a vykradači vraků, jakejm se žádnejnevyrovná. Spoustu jich potopili.“

„Ale co válečná lo]? Malazská?“

Jallin dopil. „Jo. Před pár měsícema. Jedna malazská válečná lo] se probojovala skrz. Od tý doby ji nikdo neviděl.“ Zakřenil se od ucha k uchu. „Možná už je po nich.“

Starý voják se pořádně napil. „Jak říkal ten chlapík. Nikdo se nevrátil. Je to tak?“

Jallin se s námahou dobrosrdečně zasmál. „Cože? Chceš, aby někdo jinej dostal člun plnej kořisti? Poslouchej mě, hlavn íostrov je náramně velkej. Prohledat ho zabere spoustu času. Nedorazíš tam a nezakopneš prostě o truhlu zlata.“ Předstíral, žebezstarostně zhluboka pije z druhého korbele, ale v duchu toho žvanila proklínal, aH to byl kdokoliv. V každém případě záleželo jenom na tom, aby ho dědek doprovodil na pobřeží na setkání s jeho„přítelem“. A s ním se taky setká.

Veterán nasál vzduch mezi zuby a uhladil si knír. „Jasně. No, nic víc asi nepotřebuju slyšet. Děkuju za pivo.“ Vstal a přehodil si brašny přes rameno.

Jallin se zvedl s ním. „Ale mohl bych tě tam dovíst dneska vnoci. Můj přítel –“

„By mě praštil po hlavě,“ dokončil za něj voják.

Jallin upoutal Akienovu pozornost a rozhodil rukama. „Dobře. Nechceš mou pomoc? K mistrovi Kápě s tebou.“

35


Akien od baru kývl na strážné, kteř ívstali a zahradili dveře. Voják se zastavil. Podíval se na majitele velkého jako býk, který k němu mířil s obuškem v ruce. „Co je za problém?“ zeptal se stařík.

„Problém je s účtem, pane.“

Jallin se držel opodál a čekal na příležitost a veterán ukázal přímo na něj. „Tady ten platí.“

Akien se postavil před strážné, čímž se Jallin ocitl přímo zavojákem. Zastrčil prsty za opasek vedle dýk, které tam mělzastrčené. „Ne,“ prohlásil Akien pomalu a umíněně jako býk, kterého připomínal. „Mně je jasný, že pití jste objedával vy, pane.“

Starý voják spolkl další námitky. Každý věděl, že on nicneobjednával, ale muselo se to říct kvůli zachování zdání. Byl totaneček všech zapadáků – vstup je zadarmo, ale odchod je zatraceně drahý. „No dobrá,“ zavrčel tedy odevzdaně. „Kolik?“

Akien zvedl oboč ía poč ítal. „Čtyři korbele elingarthskýho piva, pane? To budou dva darúdžhistánský zlatý rady.“

Hospodou prolétlo užaslé hvízdnutí. Všichni se podívali na mladého šlechtice. Ten měl ruku zaháknutou za opěradlo židle a zakláněl se. „To je přehnaná cena, milý hostinský.“

Akien nahrbil kulatá ramena a zamračil se. „Povozný.“

Šlechtic si přeměřil veterána a zvedl obočí.

Voják se chytil nejbližší židle, aby neupadl. „Ale já tolik peněz nemám.“

Jallin se dotkl ramene, aby poukázal na brašny. Akien kývl. „Potom zaplatíte svýma brašnama, pane.“

Voják zvedl k brašnám i druhou ruku. „Ne.“

Strážn ívyrazili, obušky připravené. V té chv íli se voják pohnul. Židle udeřila do jednoho strážného a druhého zasáhla bota. Jeho rychlost Jallina překvapila, ale věděl, že je rychlejší. Akienovo tělo ve dveřích donutilo veterána zpomalit. Jallin ho měl.

„Za tebou!“ štěkl šlechtic a voják se stočil do strany. Jallinův nabroušený přítel minul tepnu a způsobil jen mělký šrám. Pak se na okraji Jallinova zorného pole objevila šmouha, která mupraštila s hlavou dozadu, až přepadl. Ještě uslyšel, jak Akien řvebolest ía vzteky, když ho veterán vyř ídil.

„Moranthský atašé vás očekává, pane vyslanče.“

Vyslanec Aragan říšské malazské delegace v Darúdžhistánu se

36


chytil za hlavu a zaúpěl nad horkým nálevem z koru ořechů.

„Ohnice se smiluj, člověče. Nemůže to počkat?“

Jeho pobočník kapitán Drešen Harad ’ul, mladší syn jednoho untského urozeného rodu, stál rovný jako oštěp a vínovou ačernou říšskou parádní uniformu měl záviděníhodně nažehlenou. „Atašé velmi naléhá.“

Aragan do sebe kopl náprstek černé tekutiny a trhl sebou.Bohové, neměl jsem se snažit udržet krok s těmi Barghasty, co sem zavítali. Oni prostě nevědí, kdy přestat.Zamrkal zarudlýma očima a zvedl nůž a chlebovou placku rozpečenou na peci. „Tak ho teda pozvi na snídani.“

Pobočník zasalutoval.

Aragan si na placku namazal rhivský med. Ještě nemám pevnou půdu pod nohama a už mám vyjednávat s Moranthy? Co v Untě vlastně čekají – takhle se mnou strkat? Je to pořádný průser. Toho zatracenýho novýho císaře Mallika nejspíš nikdy ani neuvidím.

Moranthský atašé vstoupil do Araganových komnat. Z té větší si vyslanec udělal pracovnu a jednac ím ístnost. Měl rád výhled z terasy na zadn ízahrady paláce. Atašé byl červený veterán. Jeho doruda zabarvená chitinová zbroj nesla stopy jizev a rýh z bojů. Aragan vstal a oHukal si ústa ubrouskem. „Veliteli Trne.“

Atašé se škrobeně uklonil. „Vyslanče.“

Aragan se posadil a ukázal na židli naproti sobě. „Čemu vděčím za tu čest?“

Atašé odmítl pozvání mávnutím ruky. Narovnal se a sepjal ruce v rukavicích za zády. „My z moranthské delegace žádáme od starých spojenců laskavost.“

Aragan zvedl obočí.Ohó? Tak te> to jsou staří spojenci? Odkud se tohle vzalo? Celý rok odmítají žádosti o vojáky. „Ano?“

Přes přílbu s plným hledím a zbroj se to těžko poznávalo, ale atašé působil rozpačitě. Přistoupil k dvoukřídlým dveřímotevírajícím se na terasu a zastavil se zády k Araganovi. „Žádáme, abys přiměl radu, aby zakázala vstup na pohřebiště na jihu města.“

Aragan se začal dusit topinkou. Přiběhl pobočník a nalil muředěné víno, které Aragan spolykal. „Bohové!“ zasupěl. „Opravdu nežádáš moc!“ Odkašlal si. „Radím ti, abys na ně zatlačil sám.“

„To děláme. Celé měsíce. Oni nás neposlouchají. Jsou tu jisté... věci z minulosti.“

Aragan zvedl pohárek a pobočník kývl a odešel. Aragan sipo>37


posedl, aby viděl na Moranthova ztuhlá záda. „Tak o co jde? Oč

jde s tím pohřebištěm?“

„Někteř ímezi námi –“ Atašé se zarazil a potřásl hlavou. „Ne, to by nešlo.“ Otočil se a zhluboka se nadechl. „Nazýváte naše barvy klany, takže to chápeme. Nicméně přesnějš ípopis by byl ‚gildy‘. V každém případě ty z nás, které nazýváte Stříbrnými, lze považovat za to nejbližš ívašim mágům. Ve skutečnosti jsou to ale spíš mystikové.“

Aragan mohl jenom zírat. Tohle bylo víc, než kdy slyšel ode všech Moranthů, s nimiž kdy mluvil. V Untě byli učenci, kteř íby si na informaci, jíž se mu právě dostalo o těchto zuřivětajnůstářských lidech, dokázali zbudovat celou kariéru.

Atašé Trn si založil ruce. „Už nějakou dobu se mezi Stříbrnými š íř íneklid. Jsou znepokojen íkvůli pohřebišt ím – a tomu, co by mohla obsahovat.“

Kapitán Drešen se vrátil s kalíškem koruového čaje. Aragan si ho vzal a znovu ho poslal pryč. „Trne, ty trosky se táhnou na celé lígy přes Obydlenou pláň. Ta oblast je větší než celé město! Máš tušení, kolik mužů by bylo zapotřebí...“

„Mám poukázat na vaše kasárna a většinu Páté na severu. Oddíly Houfce Jednorukého na jihu –“

Aragan rozpřáhl ruce. „Zadrž!“ Zašklebil se bolest ía kopl do sebe čaj. „Nemůžu přivést tolik vojáků tak blízko k městu! Jen si to vezmi. To by všichni považovali za malazský puč! Vypovězení války.“ Mávl rukou. „Ne. Nepřichází v úvahu.“

Trn spustil ruce, až keratinové pláty zavrzaly. „Myslel jsem si to.“ Téměř si povzdechl. „Ale nadřízení mi přikázali tuto žádost podat. Budiž tedy. Proto žádám, abys aspoň shromáždil vašenejschopnějš ímágy a dal jim za úkol zabývat se činnost ína pohřebišti.“

Aragan se zamračil a zamyslel se. „To pravděpodobně udělat můžu, ano. Ale zamysli se. To, co vaši Stříbrní cítí, jsou nejspíšjenom nějaké poruchy v chodbách po tom, co se stalo tady... meč Anomandera Dlouhý vlas je prý zlomený. Vyznavači mistra Kápě tvrdí, že tu byl on a že zemřel – pokud tomu můžeš věřit. Můj kádr mágů ještě úp íze všech těch šoků.“

„AH je to jak chce... vyhovíš mi v tomto?“

„Samozřejmě, Trne. Samozřejmě. Jako laskavost pro tebe.“

Moranth sklonil hlavu na znamen íd íků. „Dobrá. Pošli nám, prosím, případné zprávy. Zatím, vyslanče.“

38


Aragan přistoupil ke dveřím. „Atašé.“

Když Moranth odešel, Aragan si přivolal kapitána Drešena a vrátil se ke snídani. Při jídle hleděl otevřenými dveřmi na terasu. Když dojedl, popíjel ředěné víno. Po chvíli zvedl zrak ke svému pobočníkovi. „Pošli zprávu na jih do Pěsti... kdo tam je?“

„Steppen.“

„Ano, Steppen. AH posbírá všechny vojáky, které můžepostrádat. A kdo je velitel středu, posádek ve Svobodných městech?“

„To bude pěst K’ess v Dřevnově.“

„Správně. Měl by být schopný dát dohromady aspoň pár setnin. Můžou se spojit na západě, někde na jih od Dhavranu.“

Drešen jenom zvedl obočí. „A když se bude někdo ptát...?“

„Jenom cvičení, kapitáne. Nic víc. Obvyklý spěch a čekání.“

„Rozumím. Zařídím to, vyslanče.“ Otočil se k odchodu.

Aragan dopil ředěné víno. „A máme ve městě někoho, na koho se můžeme spolehnout, že pro nás udělá tichou prácičku mimo zápis?“

Kapitánu Drešenovi se vkradl úsměv na rty. „Máme seznam, vyslanče.“

Pomalu si zvykala na zvláštnosti téhle prapodivné říše tolik vzdálené od světa, který znala. A říkala si, jestli je to špatné znamení. Její společník Leoman S cepy ji pojmenoval „břehy stvoření“.

Za prvé tu bylo svítání – pokud se tomu tak dalo říkat. Jako by se vynořovalo z moře roztaveného světla. Začínalo jako světlání z jednoho směru, říkejte si mu východ, pokud musíte, i kdyžkaždá jehla a magnet, které by sem někdo přinesl, by nejspíšnevěděly, co si počít. Třpytivé moře energie jako by se vzdávalo části své záře a tato jasná záplava či vlna se rozlila po celé báni hvězdné oblohy, halíc ji tak, jako to činí denní světlo, než se rozplynulo zpátky do hvězdné noci.

Z místa, kudy sem vstoupili – chaotického víru – viděla jen slabé zabarven ína obzoru v jednom směru, které se vytrácelo jako poslední stopy šírání. Snad vojsko Tiste Liosan s Džajašul a jejím bratrem L’orikem nakonec přemohlo mága, který živil tu díru či tvořící se trhlinu.

Nebo možná prostě utekl. Kdo to ví? Ona ne. Ne, když je lapená tady na tom věčném nemístě. Což bylo jen dobře, protože

39


opět selhala. I s pomoc ítety čarodějky Agayly a kouzelnice,samotné královny snů, selhala. A te] je po všem, úplně po všem. Už

žádné usilování. Žádné hledání. Žádné výčitky – k čemu také?

Usoudila, že jistým způsobem je to nádherně osvobozující.

Položila si hlavu na Leomanovu nahou paži. Nahnalo je tedy k sobě zoufalství? Nebo pouhá osamělost? Nakonec, byli jediným mužem a ženou v celém stvoření. A tento muž byl jedním znejvětších nepřátel Malazské říše. Býval tělesným strážcem vůdkyně povstalců ša’ik. Potom velel sedmiměstskému vojsku apokalypsy a u města Y’Ghatan uštědřil říši jednu z jejích nejkrvavějšíchporážek.

Ale nebyl to žádný lidožravý obr. Byl drsný, to ano. Vypočítavý, uměl se o sebe postarat. Nakonec se od ní zase tolik nelišil.

Jeho dýchán íse změnilo, poznala, že se probudil. Posadil se, přelétl pohledem jej ínahý bok a stehno a usmál se pod dlouhými kníry. „Dobrý ráno.“

Bohové, jak by mu ráda řekla, aH se zbav ítoho kn íru! „Jestli ovšem je ráno.“

Zabručel, zkřížil nohy a ruce si položil na kolena. „Můžeme to jenom předpokládat.“

„A co te]? Postavíme si chýši z naplavenýho dříví? Spleteme si klobouky z list ía budeme vychovávat hromadu divochů?“

„Žádný naplavený dřevo tady není,“ opáčil nepřítomně, oči upřené k jihu.

Prohrábla jemný černý písek, na němž leželi. „Odjakživa mě zajímalo, jak vypadaly ty starý stvořitelský mýty. Zabydlení země je jedna věc, ale co druhá generace? Pokud jsi ale už od začátku na mnohoženstv ía incest, tak to asi nebude problém...“

Vzhlédla. Stále upíral přimhouřené oči do dálky. „Ohnice to vem! Nezačínáš mě už ignorovat, že ne?“

Ohrnul rty. „Ještě ne.“ Ukázal bradou k jihu. „Náš přítel je pryč.“

Převrátila se a zapátrala na obloze nad pobřežím. Jejichobrovitánský soused byl opravdu pryč. Bytost tak nesmírná, až sezdálo, že by objala celou létající horu Měsíčního Kamene. Te] po ní nebylo ani stopy. A ona ani nic neslyšela.

Vyskočila a pustila se do oblékání. „Proč jsi něco neřekl, mor na tebe!“

Vzhlédl k ní, stále s úsměvem. „Nechtěl jsem rušit. Nemáš ráda, když tě ruším.“

40


Přehodila si přes rameno opasek se zbraněmi. „Moc legrační. Tak se pohni.“

Natáhl si hedvábné spodky, které nosil pod plstěnýmikalhotami – vysvětlil jí, že kvůli svědění. „Něco mi říká, že není kam spěchat, Kisko. Pokud na nějakým místě můžeš přestat chvátat, je to tady.“

Dál se opásávala zbraněmi. „Tvůj problém je, že jsi lenoch. Klidně bys tu proležel celý den.“

„A miloval se s tebou? Rozhodně.“

„Leomane! Už můžeš ten svůj šarm vypnout, ano?“

Přetáhl si prošívanici přes hlavu a stáhl si ji dolů. „Pro tebe, Kisko? Žádnej šarm. Jenom ten knír – ten knír tě pokaždýdostane.“

„Bohové mě chraňte!“ Kiska zamířila na pláž. Kdyby tak věděl.

O tři skalnaté mysy později se Kiska zastavila a dívala se na další dlouhý půlměsíc černé pláže. Rachocení sopečných kamenůoznámilo Leomanův příchod. Posadil se s těžkým povzdechem aupravil si kožené ovinky. „Těžko by se mohl schovat, Kisko.“

Znechuceně zavrčela. „Nechceš zjistit, co to tu je?“

Bez zájmu mávl rukou. „Tady není nic.“

Přeměřila si širokou hladkou pláž a všimla si něčeho vysokého. „Támhle.“

Zblízka pochopila, proč si ho nevšimla. Byl stejně matně černý jako písek. Te] byl vysoký zhruba jako ona, protože seděl. Když se přiblížili, posunul nohy v písku a vstal. Byl dvakrát vyšší než Kiska. Připomínal jí sochu jen přibližně vytesanou z jemně zrnitého černého kamene – čediče. Ruce měl jako široké lopaty bez prstů a hlavu z omšelého kamene mezi rameny jako balvany. V každém ohledu vypadal jako ten obr, kterého posledn ítýdny sledovali, jak se hrabe v moři světla a zřejmě buduje pobřeží. Leoman se k ní připojil, ruce poblíž svých řemdihů, ale zbraně měl stále rozumně na opasku. „Zdravím!“ zavolala Kiska slabým hlasem, jak jívyrahlo v ústech. Bohové, jak se správně oslovuje taková bytost?

Kámen zaskřípal, když tvor naklonil hlavu, jako by poslouchal.

„Jmenuju se Kiska a tohle je Leoman



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist