načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Já, superhrdinka - Michaela Beránková

Já, superhrdinka

Elektronická kniha: Já, superhrdinka
Autor: Michaela Beránková

- „Kdo jsem? Někdo, koho byste si za běžných okolností vůbec nevšimli. Vůbec si nepřipadám jako superhrdinka. Ale to svět evidentně vůbec nezajímá.“ - Lilian Rittová se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 247
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-9993-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Kdo jsem? Někdo, koho byste si za běžných okolností vůbec nevšimli. Vůbec si nepřipadám jako superhrdinka. Ale to svět evidentně vůbec nezajímá.“

Lilian Rittová se jednoho dne dozvídá, že se má stát superhrdinkou. Je obdařena nadpřirozenými schopnostmi a se svým superhrdinským partnerem Davem se je učí používat. Přestože se tréninku zpočátku brání, zjišťuje, že nemá na vybranou. Byla k tomuto účelu zvolena už před velmi dlouhou dobou a na základě tisíci let starého proroctví se očekává, že vrátí svět zpátky do rovnováhy.
Ale Lilian není jediná, která po své předchozí inkarnaci zdědila super schopnosti, a ne všichni z minulosti přichází s dobrými úmysly.

Zařazeno v kategoriích
Michaela Beránková - další tituly autora:
Dimenze Dimenze
Zdroj Zdroj
 (e-book)
Iluze Iluze
 (e-book)
Zdroj Zdroj
 (e-book)
Dimenze Dimenze
 (e-book)
Můj přítel strach Můj přítel strach
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Michaela Beránková

JÁ, SUPERHRDINKA


3

1.

Kdo jsem? Někdo, koho byste si za běžných okolností vůbec nevšimli. Vůbec si nepřipadám jako superhrdinka. Ale to svět evidentně vůbec nezajímá.

Nevím, kdy přesně se to stalo, bylo to pozvolné a plíživé. Jako táhlé ticho před bouří. Možná jsem to tušila, už když jsem byla malá, protože jsem se se svými nápady a představami nesetkávala s pochopením druhých. Ale bylo mi řečeno, že tohle poslání nemá co dělat s tím, že jsem se cítila sama jako krčící se dítě, které žebrá o lásku jiných a je za to ochotno popřít samo sebe. Můj osud se přede mne postavil až tehdy, kdy jsem za svou minulostí nakreslila tlustou čáru. Ta čára nebylo nic jiného než přijetí - všeho, čemu jsem se do té chvíle ve své mysli urputně bránila. Přijetí toho, kdo ve skutečnosti jsem.

A někdo - vesmír - asi viděl, o co jsem se snažila a že se mi to něco dařilo, a dal mi příležitost nést pochodeň pro všechny ostatní, ačkoli ne zrovna nenápadným a příjemným způsobem.

Bylo to jednou večer z kraje jara.

Byl víkend.

Šla jsem z práce domů a nade mnou svítily hvězdy a srpek měsíce těsně před novem. Sníh kolem mě pohádkově jiskřil. A já byla vděčná za to, že je konec směny, že mi je dobře a že jsem se ten den konečně postavila jednomu svému kolegovi, který se mi sice líbil, ale který mé slabosti rád zneužíval a dělával si ze mě legraci - odmítla jsem jeho nároky na mě beze strachu a studu, s kterými jsem v ten okamžik prostě přestala bojovat a přijala je. V tu chvíli se totiž všechno změnilo.

Byla jsem celistvá a ten pocit, který jsem v ten moment cítila uvnitř svého srdce, byl naprosto dokonalý. Odvaha pulsovala mými žilami, takže jsem ani na chvíli nezaváhala strhnout z přechodu pro chodce starou paní, na kterou se řítily dva oslepující světlomety a zjevně se ani nepřipravovaly brzdit. Dopadla jsem na chodník a tělo na mne, auto za skřípání pneumatik prosvištělo kolem a zmizelo v zatáčce. Když si paní uvědomila, co se všechno mohlo přihodit, začala mi děkovat z celého srdce a já se začínala modlit, aby mi už konečně dala pokoj. Vzpomínám si, že jsem se rozpačitě usmívala od ucha k uchu se slovy, že to nic není a že by to udělal každý, a v duchu jsem se už viděla rozvalená doma v posteli s knížkou.

Jistě, je to dost zkrácený popis. Moje sebevědomí samozřejmě nevyrostlo ze dne na den, pracovala jsem na sobě celé roky, abych nakonec připustila, že boj s bolestí není řešení. Kayle se potom nezačal hned slušně chovat a já ho každým dalším dnem musela ještě několikrát poslat do háje, ale stejně jako jsem se smířila s tím, že na mě bude nepříjemnej, až mě to bude štvát, moje srdce začínalo divoce bušit ne obavami a nad představami těch nejhorších trapných scénářů, ale vzrušením a adrenalinem a musela jsem si přiznat, že se mi líbí být silná.

A pak jsem na svém stole jednoho dne našla ležet malou temně rudou krabičku a uvnitř ní byl pro mě vzkaz. Dodnes nevím, jak se tam vůbec dostala - aspoň ne oficiálně. Bylo zamčeno, okna zavřená, záclony zatažené přesně tak, jak jsem je ráno nechala - a nutno dodat, že bydlím ve třetím patře. Nechápala jsem ten objev a rozhlížela se kolem, ale když jsem v bytě nenašla nic podezřelého, opatrně jsem se natáhla po škatuli. Zamotala se mi hlava, pamatuju si, že jsem se sesunula na červený koberec pod stolem. Probrala jsem se se šílenou bolestí hlavy.

Nade mnou stál černovlasý urostlý muž v přiléhavém černém úboru a s páskou přes oči. Jeho svalnatá hruď se pravidelně zdvihala v hlubokých nádechech. Možná že mi tam tu krabičku nakonec dal on, ale nikdy mi to nepotvrdil. Když jsem na něj ještě hodnou chvíli tupě zírala a nezmohla se ani na slovo, co tady v mém bytě vlastně pohledává, zazubil se a řekl mi jen: „Soustřeď se.”

Moc toho nenamluvil, kdežto svoje nadpřirozené schopnosti zvládal bravurně a neotálel je proti mně hned použít, když do mě udeřila pěst stlačeného vzduchu. Znát jejich existenci byl pro mě druhý šok. Zmohla jsem se jen na výkřik.

Na vzkazu bylo napsáno, že jsem byla vybrána, abych chránila tuto zemi.

Podle toho chlapa jsem ani víc vědět zatím nepotřebovala. To jsem netušila, že ta slova vezme doslova.

Od té doby už uplynuly čtyři měsíce a já se pořád nedozvěděla, co ve mně tento můj superhrdinský partner nebo kdokoli jiný viděl, že si zvolil zrovna mě, ale na výzvědy nebyl čas ani nálada. Jen, co jsem jednou večer zjistila, že mě voda ve vaně poslouchá na slovo, když se pramínek podle mého přání vznesl do výšky, jak kopíroval pohyb mé ruky, a začal přede mnou smyslně tančit, objevil se odněkud Dave, jak si nechával s oblibou říkat, a začal sílu vody používat proti mně. V tu ránu jsem ji měla na obličeji a byla ledová. Prý trénink. Potupa, nebýt těch bublin, které zakrývaly moje tělo, tak ho rovnou zabiju! Škoda, že jsem pořád nevěděla, k čemu to budu potřebovat, nebyl zrovna dvakrát sdílný, ale byl protivný, neodbytný a nemohla jsem se ho nijak zbavit. Vždycky se objevil kdoví odkud, přestože jsem se nejednou pokusila zavřít a zabezpečit celý byt nebo ho naopak omráčit a dokázat mu, že by mě měl nechat na pokoji a vzít si celý ten rádoby dar nadpřirozených schopností zpět a táhnout do háje. Nešetřil mě a já se málem skoro utopila ve vlastním čaji, než jsem přišla na to, jak se mu mám vzepřít. Jenže stále jsem nebyla tak dobrá jako on, takže mě neustále zkoušel novými a novými kousky. Jako taky se mi už díky Davovi podařilo připálit si večeři na plynovém sporáku, protože si prostě hrál s ohněm, div že jsem nepřišla o vlasy. Byla jsem ho nucena snášet a doufat, že jednou tenhle chaos skončí a já pochopím, co se po mně chce.

No, dobře, přiznávám, možná jsem si i namlouvala, že nemám na vybranou. Protože navzdory situaci mě poháněla zvědavost.

V práci to bylo děsný, musela jsem si brát volno, protože sledovat, jak se všichni ustrašeně zvedají, když se začala otřásat podlaha a jiskřit z monitorů, na mě bylo příliš. Sebemenší rozrušení způsobilo, že se mi schopnosti vymykaly kontrole, jako bych najednou byla propojena s okolím a to na každou emoci reagovalo jako jednotný organismus. Pořád ve mně rezonovalo to slovo přijetí - a mnohokrát jsem se ptala sama sebe, jestli jsem na sebe Dava nemohla upozornit tím, jak na sobě pracuju. Přijetí toho, co je.

Jenže zase jsem neměla žádný důkaz, že se nemýlím.

Koneckonců nebyla jsem jediná na světě, kdo sebral odvahu postavit se svým strachům a podívat se jim do očí.

Meditovala jsem každé ráno, dokud jsem si nebyla jistá, že se dokážu ovládat a můžu se vrátit do práce, a pak pokaždé, kdy se mi naskytla volná chvíle. U umyvadel na toaletě jsem si hrála s vodou z kohoutku, když jsem si byla jistá, že jsem sama. Dát svým spolupracovníkům najevo, že něco takového umím, by pro mě mohlo být nebezpečné, to mi Dave ani nemusel připomínat a opakovat to věčně dokola, abych asi neudělala nějakou pitomost. Skoro pokaždé mě voda přestala poslouchat a já denně vytírala podlahu. Ale voda je voda, musela jsem být daleko opatrnější, když jsem si doma po ránu zapalovala svíčku nebo dovnitř okny vpustila vzduch, abych vyzkoušela i další živly. Nesměla jsem se nechat ničím rozptýlit. Nedopadalo to dobře. Ale nesměla jsem přestat.

Na tohle jsem Dava nepotřebovala. Tohle jsem věděla jistě - nebyla jsem ničí šachová figurka.

Dave se zjevoval každý večer. Jen jsem málo vystrčila růžky a použila proti němu nové schopnosti, které jsem se naučila, a rychle jsem zjistila, jestli na něho mám nebo ne, a pak stačilo jen předstírat, že nic víc neumím. Jednou ode mě odcházel s docela kousavou poznámkou, že na to, že jsem celé dny doma, jsem se podivuhodně nic nenaučila. Měla jsem z toho pocit, jako by snad věděl, jak usilovně se snažím na něj vyzrát.

„Proč bych se učila, když nevím na co. Trénuješ mě tu jako gladiatorského otroka!” Křičela jsem za ním. Jen se usmál a výmluvně pokrčil rameny. Tím gestem mi někoho připomenul. Ale tu podobu jsem ihned zavrhla stejně jako směšnou reakci, že se červenám.

Nemožné a nepravděpodobné.


9

2.

Zlom nastal třináctého července. Jakmile jsem se po práci vrátila domů, zůstala jsem zírat na červenou čalouněnou sedačku přímo naproti mně. Měla jsem tam přehozený černý úbor s páskou přes oči, stejný jako míval na sobě Dave. Kabelku jsem pustila z ruky a nechala ji spadnout k nohám a skromnou garsonierou se rozhostilo naprosté ticho.

Tohle byl posun.

A zároveň rána pod pás, protože kdyby Dave netušil, že jsem ve výcviku pokročila, nestalo by se to. Už mi o tom obleku něco říkal. Bylo ho důležité nosit kvůli utajení naší pravé identity. Pokud se máme ukazovat na veřejnosti a chránit ji, nikdo se nesmí dozvědět, kdo jsme. Pokyny na přiloženém papíře byly jasné - v jednu ráno ve staré nádražní hale ať jsem oblečená v tomhle.

Ta budova se mi nelíbila. Byla zchátralá a prázdná a slibovala mi jenom pofiderní setkání s agresivním opilým bezdomovcem, ale všude bylo prázdno.

Dorazila jsem na místo a nervózně jsem polkla, když se přede mnou vynořil Dave a ještě jeden statný muž taky zahalen v černé. Ale bez pásky, takže jsem si mohla prohlédnout jeho vrásčitou tvář.

Padlo pár vět na uvítanou a ještě některá, ale následná slova si budu pamatovat přesně.

„Všechno musí zůstat v rovnováze. Země, oheň, voda, vzduch, světlo, tma.”

„Jak do toho všeho zapadám já?” Byla jsem netrpělivá.

„Byla jsi vybrána. Proroctví mluví jasně. Nepřítel z temnot nemůže být zastaven. Ale vyvolená bude mít veškerou moc a prostředky, aby tyto zlověstné stíny prozářila a na Zemi konečně zavládl mír.”

Podívala jsem se na Dava a měla jsem dojem, že jsem v nich zahlédla lítost, muselo na mně být poznat, jaká slova se mi drala do krku. Ale spolkla jsem je. Na to už bylo pozdě, byla jsem rozhodnutá.

Cítila jsem na sobě jeho pronikavý pohled a mně to nebylo lhostejné.

A v tu chvíli jsem si uvědomila proč, jelikož Kayle a Dave spolu měli až podezřele moc společných rysů.

Nedávala jsem na sobě nic znát.

„Teď je z tebe superhrdinka, Liliano Rittová,” zvolal ten starší a mně do pusy stoupla žluč. Tolik o skrývání své identity před světem - jak mi při těch tréninkách přednášel Dave, zatímco jsem po jeho energetických úderech ležela poníženě pod stolem a snažila se dostat zpátky na nohy.

„Co je ten nepřítel vůbec zač?” Věcná otázka. V Davových modrých očích se mihlo překvapení.

„Nevíme, ale uvědomujeme si, že nám utíká čas. Proto jsme se rozhodli ti nic neříct, dokud nebudeš připravena. Všechno muselo zůstat v naprosté tajnosti, aby tě nenašel. Nemohl jsem nic riskovat. V sázce by mohlo být příliš mnoho. Nyní nastal čas začít s druhou částí tréninku, Dave ti pomůže zabalit tvoje věci a setkáme se zde. Pak se dozvíš víc.”

Jen jsem nevěřícně zamrkala. Zaťala jsem ruku v pěst. Dave si toho všiml a zamračil se, jako by tušil, co mi běží hlavou.

„Chápu to správně, že se mám na nějakou dobu vystěhovat z bytu?” Radši jsem se chtěla ujistit. Nevěděla jsem, jestli v mém hlase postřehl tu ironii.

„Výborně,” usmál se ten ničema. „Vidím, že jsme si začali rozumět. Jsem rád, že si to nebezpečí začínáš uvědomovat.”

Ani jeden nečekal, co mám v plánu udělat nebo jak rychle se to seběhne. Jakmile jsem zatnula v pěst druhou ruku, zvedl se vítr. Oba dva se popadli za kolena a začali lapat po dechu, protože jsem jim právě odepřela tolik potřebný kyslík. Neměla jsem času nazbyt, musela jsem vypadnout dřív, než se oba vzpamatují. Věděla jsem, jak rychle se Dave dokáže zorientovat a zasadit mi ránu. Prchala jsem a pro jistotu jsem všechno, co jsem potkala na cestě, skácela k zemi, aby zakrylo moje stopy a Dava zpomalilo a zmátlo. Staré regály za mnou padaly jeden za druhým a halou se rozléhal nehorázný rámus.

A teď tu sedím na jedné staré střeše plnou cihlově červených tašek za komínem ve čtyři hodiny ráno a nevím, co mám dělat. Pořádně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Neodvažuji se pohnout, protože Dave a ten druhý se tu někde potloukají, aby mě našli. Oba už vědí, že jsem toho uměla daleko víc, než jsem Davovi dávala celé ty měsíce najevo, takže moment překvapení byl ta tam. V duchu jsem jim oběma nadávala do pekel a klela.

Domů jsem jít nemohla.

V práci jsem se ukázat taky nemohla.

Je možné, že by Davova identita,... že to je... Zavrtím hlavou a povzdechnu si, abych ze sebe všechno to napětí dostala. Nelíbí se mi, kam se moje myšlenky začnou ubírat, ale asi zřejmě nemám na vybranou. Jediné, co se dá teď dělat, je zjistit víc o tom proroctví, o kterém Dave se svým partnerem povídali. Malinko se nakloním přes okraj střechy, jestli ty dva někde nezahlédnu. Musím si počínat tiše a být obezřetná.

Náhle zadržím dech, když je spatřím stát tam přes silnici u sousední budovy s rozpadající se omítkou. Jsou blíž, než jsem si myslela. Ale pomalu začíná svítat, takže jejich čas vypršel a oni to vědí - aspoň tak soudím podle toho, jak spolu komunikují. Aspoň doufám.

Ten starší chlap se najednou rozloučí a zaleze do tmavého širokého auta. Orosí se mi čelo a rozbuší srdce. Vím, že pokud ho nechám zmizet, stane se ze mě bezdomovec, protože doma na mě zajisté bude čekat Dave a já nejsem připravena mu čelit. Jaký to paradox, uvažovat o tom zrovna tady. Nesmím ten vůz pustit z očí. A zároveň mě nesmí zahlédnout Dave.

Dave se začne rozhlížet po ulici, takže se musím schovat. Bolí mě svaly na rukou, jak se snažím tiše stáhnout zpátky. Slyším, jak u indigově modrého auta naběhne motor.

Sakra, zakleju. Začnu se drápat na nohy. Klepou se mi kolena.

Sakra, tohle jsem nedomyslela!

Zahráváš si s ohněm, Liliano.

Jak ho mám asi sledovat? Auto se rozjede. Sakra!

Na rozmýšlení je už fakt pozdě.

Najednou běžím po střeše. Bože, jen ať mě nevidí Dave. Vůbec nemám ponětí, kde je. Auto zrychluje a za chvíli bude zatáčet za roh, takže si musím pospíšit. Vysvětlujte to někomu, když se ocitne na konci domu a jediné, co může udělat, je prostě skočit a doufat, že se nezabije.


14

3.

Bohové mi pomáhejte, ani nevím, kde beru tu odvahu. Najednou letím na protější dům. V okamžiku mi dojde, že ten přeskok nemůžu zvládnout, ale něco ve mně zareaguje dřív, než začnu panikařit, a od ulice pode mnou se vzedme silný záchvěv vzduchu a nadzvedne mě natolik, abych přistála na střeše. Pot ze mě vyloženě teče.

Zakleju, není čas. Donutím své vyděšené nohy k běhu. Nějakým zázračným způsobem se mi to auto daří neztrácet z dohledu, protože se mi zdá, že každým okamžikem vypustím duši.

Dobře, čeká mě podstoupit další skok, zhluboka se nadechnu, když jsem to zvládla jednou, dokážu to znova, jen si musím počínat trochu rychleji. Připravím se k odrazu, ale v ten okamžik naproti sobě spatřím stát Dava. Ruce má založené na prsou. Skousnu si ret a zase tiše zakleju.

„Myslela sis, že mi utečeš?”

„Nejsem tvým vězněm, Dave.”

„Už tě chvíli sleduju, Liliano. Musím uznat, že jsem tě špatně odhadl.”

Co teď?

„Nebo já jsem špatně odhadla tebe, ale když jsi už tady, pověz mi, myslíš, že na zatajování informací a omezování svobody jiných je něco hrdinského?”

Zamračí se. „Neměl jsem na vybranou.”

„Nevím, o čem je to vaše proroctví, ale pokud vím, tak by někdo jako já měl zabránit temnotě, aby ovládla svět. Pochybuju, že bych mohla tuhle úlohu splnit, kdybys tímhle svým přístupem opravdu docílil toho, že se vašim požadavkům podřídím. Navíc jsem se o nic takového nikdy neprosila.”

„Právě proto to je jak to je, Lilian, musíš výcvikem projít až do konce. Nejsou žádné druhé šance.”

„Na tenhle druh výcviku ti kašlu, Dave, a teď mi uhni z cesty.” Vzduch kolem nás začne zuřivě vířit, přípraven mě na povel poslechnout.

Dave se koukne přes rameno a v očích mu náhle probleskne pochopení. „Rozhodla ses jednat na vlastní pěst.”

Nic neříkám, stávám se jedno se vzduchem, jediným živlem, který je mi dostupný. Aspoň zdánlivě.

„Myslíš, že mě dokážeš porazit? To si vážně myslíš?”

Zuřivě se nadechnu a Davovi na rtech zamrzne úsměv. Tělo se mu stáhne v křečích. V očích se mu poprvé zračí strach. Moje odhodlání stoupne.

„Tvoje krev je taky voda, Dave, radím ti, abys mě nepodceňoval.”

Ohromná síla vzduchu mi má pomoci dostat se odtud pryč. Nechávám ji růst, aby mě pohltila a odnesla do bezpečí. Vítr sílí a sílí a jeho energie mě ujišťuje, že to dokážu.

Ale pak to zaslechnu. Vyděšený výkřik z davu pod námi. Oba trhneme hlavami na stranu, abychom viděli, co se děje. Na Starém náměstí pár metrů od nás se krčí hlouček lidí a od západu se na ně řítí autobus. Ten kolos doslova letí vzduchem, který mezitím nabral sílu hurikánu, a každou chvíli ty lidi srazí a přimáčkne pod sebou.

To ten vítr.

Skousnu zuby.

„Všechno má své následky, Liliano,” zašeptá Dave a mně dojde, že ho svou silou pomalu ale jistě dusím.

Musím to napravit. Ale jak? Sakra, jak? Nedokážu se tam dostat včas. Cítím v očích slzy, co jsem to udělala?

„Potřebuješ mě, tak už povol, ještě je čas je zachránit.”

Podívám se mu do očí, jako bych měla problém mu uvěřit. Na co pořád čekám, proč stále váhám?

„Všechno ti vysvětlím, slibuji, že tě pak neomráčím a neodtáhnu někam pod zámek.”

Stáhnu ruku k tělu. Davovi stačí jen chvíle, aby se vzpamatoval, a najednou je u mě, bere mě do náruče a odpíchne se z baráku. Volným pádem se blížíme k dlažbě promenády, mám srdce až v krku, během následných několika vteřin mě pustí a využije síly větru, který jsem svým strachem a neuvážeností vyprovokovala já, aby se záhy ocitl rovnou mezi autobusem a lidmi.

Tvrdě dopadnu na nohy, až ten náraz cítím v kolenech.

„Dave je tady, zachrání nás.” Slyším dav. Nepřestávám sledovat Dava, jak si počíná.

Pokrčí nohy, jako by ten autobus hodlal zastavit vlastním tělem. On se snad dozajista zbláznil! Nemohu se pohnout, jsem jako přikovaná k zemi. Autobus se nekompromisně blíží. Kostková dlažba se začne třást a ten pohyb mě probere z paralýzy. Rozběhnu se k Davovi, abych... co.. abych ho ochránila? Pomohla mu? Nevím.

Mezi autobusem a Davem v tu chvíli vyroste zeď a ten kolos do ní naráží. Dave rve o sebe zuby, jak se stěnu zeminy snaží udržet pohromadě. Sklo se tříští, plech se mačká a kroutí.

Ta zeď z hlíny a kostek není dost vysoká, aby autobus zadržela.

„Dave!” vykřiknu, ale vím, že to nestihne zabrzdit.

„Kdo je to, mami?” Zaslechnu kloučka za mnou, když se snažím napodobit Davův postoj a aspoň se pokusit ovládnout kus země pod autobusem, abych autobus překlopila jinam.

Dave vyvázne jen o kousek, protože celou plochu pod autobusem otočím o půlkruh doleva a ten spadne vedle na zem. Vzápětí se složím vyčerpáním. Dave je v tu ránu u mě a kontroluje, jestli jsem v pořádku. Vezme mě za bradu, aby se na mě podíval.

„Já říkal, že ještě musíš trénovat.”

Nejsem schopna slova. Jsem v šoku z toho, jak se najednou ke mně chová.

„Moc vám děkujeme, zachránili jste nám život.” Zástup lidí se rozestoupí kolem nás. Zahlédnu mezi nimi toho kluka, kterého jsem před tím slyšela ptát se, kdo jsem. Je mu asi osm a má krásné blonďaté vlásky. Polije mě úžasný pocit úlevy, že je v pořádku i se svou mámou a vlastně jen díky nám.

„Je to naše práce,” odpoví Dave, jako by o nic nešlo, a podepře mě, abych se postavila. Dave je nesobecký a stará se o druhé. Je... milý. Nějak se z toho zjištění nemůžu vzpamatovat.

„Vidíme, že jste si našel parťačku. Můžeme znát vaše jméno, slečno?”

Všechny pohledy se upřou na mě. I ten Davův. Suše polknu. Nesmíme nikomu prozradit naši pravou identitu, protože znát naše tajemství pro nikoho není bezpečné, slyším v hlavě Davův hlas.

Jak bych se měla nazvat? Znamená to, že teď jsem oficiálně pasována na superhrdinku? Jak je možné, že jsem o Davovi před tím nikdy neslyšela, když tady ho ty lidi znají a důvěřují mu? Tisíce myšlenek mi prochází hlavou. Cítím, jak se mi podlamují kolena.

„Dlužíš mi to vysvětlení,” připomenu mu, aby mě slyšel jen on a aby věděl, že se jen tak nepoddám, a než se zmůže na odpověď, pokusím se hrdě narovnat páteř, co mi bolest dovolí.

„Jsem Destiny.”


19

4.

„Hádám, že pokud tě vezmu za Hermanem, brzy zase utečeš,” prohlásí Dave, když se mnou v náručí dorazí do jedné z osamělých hal zchátralého nádraží, na jehož demolici městu asi nevyšly peníze nebo to správě za ten čas prostě nestálo. Trpělivě čeká, až si sednu na starou zrezivělou lavici. Musím popadnout dech.

„To mluvíš o tom chlápkovi, co mi začal povídat o proroctví, že?”

Přikývne na souhlas.

Ta tíha na srdci je zpátky. „Proč jste si museli vybrat mě?”

„My ne, ono si tě to vybralo.”

„Ono?” Nevím, o čem mluví.

„Ta krabička by se neotevřela a nevstřebala bys její esenci, kdyby ti neměla patřit.”

Vzpomínám si... ta šestihranná tmavá lesklá krabička, co před čtyřmi měsíci ležela na stole v mém obývacím pokoji - před tím, než jsem se poprvé setkala s Davem. Pak se po ní prostě slehla zem.

„Kdo o tom, komu má patřit, rozhoduje?”

„To se ptáš toho pravého,” sedne si vedle na lavici a povzdechne si.

Ví toho asi téměř tolik, co já. To poznání mě ohromuje. „Proč... proč jsi mi to takhle nevysvětlil dřív?”

„Herman myslel, že to není dobrý nápad. Věděli jsme, že nejvíc síly v sobě dokážeš nastřádat, když tě někdo oslabuje. Se svou mocí si se tak učila zacházet daleko rychleji, než kdybychom tě hned konfrontovali s tvým těžkým nevyhnutelným osudem. A možná se mi líbilo držet tě v nevědomosti a zlobit tě,” ušklíbne se a pak pokrčí rameny.

„Hahaha, velice typické od někoho jako jsi ty.” Skoro ta slova vyplivnu a obrátím oči v sloup.

Podívá se na mě, jeho pohled je pronikavý, jak pátrá v mých očích, co jsem tou poznámkou mohla myslet. Tuší, že bych mohla znát jeho pravou identitu? Nakonec očima sklouzne na mé ruce. Nehty zaryju do kolen. Každé jeho gesto je pro mě jen dalším potvrzením, že se pod maskou skrývá Kayle.

„Na jednu stranu jsem mohl počítat s tím, že dřív nebo později zdrhneš nebo se mě pokusíš zamordovat a pomstít se mi,” ušklíbne se, „takže... pokud mi dáš jistotu, že ani jednu z těch možností neuskutečníš a nebudeš se snažit na sebe příliš upozorňovat a budeš super opatrná, můžeme začít s druhou částí tréninku, kterou.. jak vidno.. zoufale potřebuješ.”

Znovu se na mě podívá, když neodpovídám. „Tentokrát za podmínek, které si určíš ty.”

„Ha, ty teda riskuješ,” nezapomenu si rýpnout.

„Ani nevíš, jak moc,” schová hlavu do dlaní. „Jen mi prostě slib, že se Destiny nebude motat kolem, nebude dělat hrdinské kousky a nebude hledat náznaky zla, které se tu někde skrývá, dokud tě na to nepřipravíme.”

On to myslí vážně. Skutečně tomu všemu věří.

„Dobře,” povolím, „ale jen, pokud mi povíš víc o proroctví.”

Přikývne. „Takže domluveno. Myslím, že mimo pár drobností ani Herman nebude proti.” Zvedne se. „Dostanu tě domů, aby sis odpočinula. Zítra běž normálně do práce. Dělej jakoby nic. Odpoledne začneme s druhou fází.”

„Hm,” zamračím se a složím ruce na hrudi.

Zasměje se. „Budu se snažit tě příliš neškádlit, Liliano.”

Chci mu říct, že i já vím - tedy spíš že tuším, kdo se schovává pod maskou, ale držím jazyk za zuby. Něco mi našeptává, že na to není vhodná chvíle.

Vezme mě do náruče. Nemile mě překvapuje moje reakce, protože cítím, jak se mi krev hrne do tváří. Snad si toho Dave nevšiml.


22

5.

Tahle noc byla jiná, volná. Vím, že sem odpoledne zajde Dave a pokusí se ze mě vytřást duši, ale tentokrát se mi z té představy nechce křičet vzteky. Navíc budu mít dost času zjistit, s jakou náladou se vyspal on, abych se na náš trénink pořádně připravila, o čemž on samozřejmě nemá sebemenší tušení. A to se mi na tom ohromně zamlouvá. S nebývalou energií a unavenými přetaženými svaly sundám nohy z postele rovnou do papučí a po plovoučce projdu kolem sedačky, kuchyňské linky a šatny v chodbičce přímo do koupelny, kde ze sebe udělám člověka.

Podívám se na sebe do zrcadla. Tohle je vaše nová superhrdinka, světe, a je to tahle docela hezká štíhlá slečna s delšími hnědými vlasy a zelenýma očima a oválným celkem běžným obličejem. Prostě nic nenormálního. Odfrknu si. Moje sebehodnocení asi nebude lidi okolo mě zajímat, zvláště půjde-li jim o život. Dave musí tušit, že pokud půjde do tuhého, nebudu jen tak nečinně přihlížet, jak se masakrují lidi, ale... ale přesto mi podle svých možností dal volnost, čímž prý hodně riskuje... Možná ho na jednu stranu po včerejší rozmluvě začínám chápat a... něco se ve mně po záchraně lidí na Starém náměstí změnilo,... ale... ale! Však já mu to dám ještě sežrat, Liliano, neměj obav, spiklenecky mrknu na svůj odraz a začnu se líčit řasenkou.

Ranní rituál je pořád stejný - kuchyň, snídaně, čaj, sedačka, hodit na sebe tmavé rifle, khaki tričko a vyrazit... můj pohled naposledy zakotví na černém úboru na dně skříně, než ji zavřu. Musím se dozvědět víc.

Do redakce se dostanu po svých, stačí jen zdolat jedno sídliště a park a pak se ocitnu před impozantní dvoukřídlovou budovou týdeníku. Před vchodem mě jako vždy vítá jeho logo, dva vysoké listnaté stromy nebo spíš košťata a pár schodů. Pak mě široká chodba plná nástěnek s novinkami a certifikátů doprovází rovnou do rozlehlé králikárny plné počítačů. Jednotlivé kanceláře jsou od sebe odděleny jen sádrokartonovými příčkami bez barev. Díky bohu za ta okna, která lemují celou východní stranu a poskytují nám krásný výhled na ulici s romantickými dřevěnými lavičkami.

Je to opravdu zvláštní den, pomyslím si, protože prostor zeje prázdnotou. Všichni jsou doslova nalepeni na malé plazmové televizi vlevo, která visí ze stropu přímo nad kanceláří naší šéfové paní Nevidové. Mezi kolegy stojí i Manon, která mě zpozoruje přicházet jako první a zamává mi na pozdrav. Její zlaté lokny bych poznala na kilometry daleko. Odpoutá se od kolektivu a jde mi naproti.

„Ahoj, zlato, nevěděla jsem, jestli dneska přijdeš.”

Pokrčím rameny. „Zavolala bych, kdyby neměla přijít. Navíc už mi moc dovolené do konce roku nezbývá.”

Povzdechne si. „Jo, to ti nezávidím.”

Pokývnu směrem k davu. „Co se tam děje?”

„Ale,” protočí oči. „Řeší se nová parťačka našeho temného rytíře.”

„Temného čeho?” Rozhodně mě dostala, ptám se, jestli jsem slyšela dobře.

„No ten náš staronový superhrdina, však víš, kde mají policie i vojáci ruce krátké, nastoupí na scénu tenhle silný, urostlý, sexy chlapík a zachrání den.”

Přistihnu se, že si koušu ret, a v duchu si vynadám, že mě tak snadno těmi kecy dokázala dostat z rovnováhy.

A záhy se začnu červenat studem, že jsem ještě donedávna o Davovi superhrdinovi jako takovém neměla ani tušení. Jediná stránka jeho povahy, s kterou jsem už měla tu čest, byla ta kontrolující a provokativní. Jak dlouho jsem se nedívala na televizi? Jak dlouho jsem nečetla žádný časopis? Pane bože, to je hanba, já dělám v týdeníku a nikdy jsem si ničeho ani nevšimla! Za to může ten zpropadený trénink!

Manon do mě šťouchne loktem. „Jasný, ty jsi byla často myšlenkami jinde. Je dobře, že sis vzala dovolenou a odpočinula sis. Fakt, víš, že se tomu odborně říká syndrom vyhoření?”

Je nějaká chytrá, nadzdvihnu obočí, ale kdo by se jí divil. Vyrazím s ní po boku ke svému pracovnímu místu. Kabelu si přehodím přes židli a zapnu počítač. Vzhlédnu ještě jednou k televizi a zprávám o nové superhrdince Destiny a pohledem zavadím o Kayla. Když si Kayle uvědomí, že na něho zírám, rychle uhne očima na stranu. Nechce, abych věděla, že mě pozoruje - abych vůbec nabrala podezření, že... by to mohl být Dave.

Až teď mi dojde, že jsem na chvíli úplně přestala dýchat, a zprudka do sebe nasaju kyslík, abych to dohnala.

„Děje se něco?” Manon sleduje směr mého pohledu a docvakne jí, že má reakce má co dočinění s Kaylem.

„Naštěstí ne,” poznamenám a sednu na židli.

Už stojí u mě, ruce v bok. „Neřekla bych. Měl na tebe blbý kecy nebo si zase zkusil na tebe hodit část svých neodkladných povinností?”

„Manon, sama víš, že tomu je dávno konec.” Doby, kdy jsem neuměla říkat ne a nechala se kvůli své přehnané ochotě pomáhat zneužívat, jsou dávno pryč. Jo, a proto si mě jen tak mimochodem něco nadpřirozeného vybralo, aby ze mě udělalo Destiny.

„Vážně?” Ujišťuje se Manon a nevěřícně nadzdvihne obočí.

„Jo, vážně.”

„Hm,“ zamyslí se a pak se ke mně nakloní.

„Kdybych tě neznala, řekla bych, že se ti Kayle pořád líbí.”

Ta slova mě udeří jako demoliční koule. „Jak jsi na tohle proboha přišla?!” Vykřiknu až moc nahlas.

V kanceláři se rozhostí absolutní ticho, přitáhla jsem na sebe veškerou pozornost. Světla nad námi začnou opovážlivě problikávat a můj počítač se samovolně restartuje. Bezva. Asi bych se neměla moc rozhořčovat, pořád se mi to ještě může vymknout z rukou. Zhluboka se nadechnu a snažím se tep dostat pod kontrolu.

„Zase tu straší, ale brzy sem na elektriku má přijít revize,” prohodí Manon ledabyle a pak se na mě usměje takovým tím vědoucným pohledem a poplácá mě po rameni. „Dojdu pro nějaké kafe, než se do toho dáme, a u práce můžeme probrat všechny novinky, souhlasíš?”

Odolám puzení najít v davu zvědavců Kayla, abych zjistila, jak se tváří, protože je jasné, že se na mě teď zrovna jeho modré oči upínají.

Pohled mi padne na hromadu papírů, které je potřeba přepsat do počítače.

Neříkala jsem si ráno, že mu to pěkně osladím, Liliano? Napadne mě v duchu. Popadnu ty lejstra, ale pak se zarazím. Tímhle gestem mu dám pouze najevo, že vím, kdo se skrývá pod černou maskou. Paradoxně se mi uleví, když papíry nechám spadnout zpátky na desku stolu a radši se ohlédnu, zdali sem už Manon míří s kafem.


27

6.

Pracovní den uteče hrozně rychle. Musela jsem dokončit hodně restů, co se mi nakupilo, a zítra se už konečně pustím do tvorby nového článku. Jsem zvědavá, co mi šéfka ještě dá za úkol. Ale ještě víc jsem zvědavá na odpoledne, protože se doma mám setkat s Kaylem. Totiž Davem. Je to stejně takové zvláštní, že se dva superhrdinové denně potkávají pod jednou střechou na stejném pracovišti. A vůbec to na Kayla házelo úplně nové světlo. Celé dopoledne jsem se musela sama sebe ptát, jestli mě po ty roky nedráždil úmyslně, aby se ujistil, že to jsem já, koho si proroctví zvolilo. Když říkal: „Věděli jsme, že nejvíc síly v sobě dokážeš nastřádat, když tě někdo oslabuje,” nemusel mít na mysli jenom trénink, kterému mě po čtyři měsíce intenzivně vystavoval.

Když Manon projde kolem mě, jenom se na mě shovívavě usmívá. Radši ani nepřemítám, co se jí rodí v hlavě za myšlenky. Už z toho důvodu se na Kayla nedívám. Manon nás dva nepochybně nenápadně pozoruje.

Vejdu dveřmi do bytu, a jak jsem předpokládala, Dave už uvolněně sedí na sedačce, nohu křížem přes nohu.

„Jsi připravena začít?”

Spustím kabelku na botník, zavřu za sebou dveře a složím ruce na hruď. „Jistě. Ale nejprve to proroctví.”

Povzdechne si.

„Uzavřeli jsme spolu dohodu,” připomínám mu.

Složí obě nohy a předkloní se. Chvíli o něčem přemýšlí a pak přikývne.

„To proroctví je staré skoro deset tisíc let. Hermanův rod ten starý svitek dědí z generace na generaci.”

Deset tisíc let? Sednu si na druhý konec sedačky a naslouchám.

Pokrčí rameny. „Vesměs se tam řeší dualita dobra a zla. A třetího prvku, které ty dva póly dokáže smířit a nastolit mír.”

„Co je to za prvek?”

„Prvek transmutace. Přeměny,” pohlédne mi do očí. „Ten svitek rozebírá, že nic jako dobro a zlo neexistuje, že jde jen o přítomnost nebo nepřítomnost dobra, světla, lásky, tepla a dalších takových záležitostí, které se na první pohled jeví jako protiklady. Bylo předpovězeno, že kolem roku 2012 se váhy rovnováhy nakloní blíž ke světlu a dobru a světem se rozhoří naděje na harmoničtější život. Dá se vlastně očekávat, že se lidi zvyklí žít na té temnější straně budou bránit a budou se snažit svět překlopit zpět ke zlu. Prostřednictvím strachu a krutosti.” Chvíli se odmlčí.

„Píše se tam o dvou hrdinech, kteří budou mít se strachem tolik zkušeností, že ho dokážou ne překonat, ale pohltit.”

„Přijmout,” hlesnu, jak mi to zapadá do sebe.

„Ano,” vzhlédne a jeho pohled je teď pálivý. „A to je pro ně hrozbou. Vědí, že pokud společně nalezneme dar, který nám tu zanechali předkové, abychom své zkušenosti využili k ochraně světa, je to jejich konec.”

Podívá se na ruce a sevře je v pěstích.

„Proto jsem nechtěl, aby o tobě věděli. Několikrát se mě pokusili zneškodnit a několikrát se jim to málem povedlo, ale všechno je to jen předvoj. Něco se chystá. Něco velkého. Nevím, kolik nám zbývá času.”

O Bože, já mu snad přitakávám. Odtrhnu od něho svůj pohled.

„Nezvolil sis zrovna nejšťastnější způsob, jak mě chránit, Dave, když jsi mi ani nedal na výběr.”

„Já vím,” povzdechne si. „Prostě jsem se bál, že bys mohla říct ne.”

„A tak ses rozhodl chovat tak, jak ti šlo vždycky nejlíp,” řeknu spíš pro sebe.

Zamračí se a podezíravě si mě změří. „Nevím, jak to myslíš.”

Zarazím se. Rychle se to snažím vysvětlit.

„Kdo mě tady neustále atakoval, aniž bych se na útok mohla připravit? Kdo si se mnou hrál jako kočka s myší pod ušlechtilou záminkou mě trénovat?”

Znovu si povzdechne. „No tak se teda omlouvám. Síla zvyku.”

„Zvyku?” Popíchnu ho.

Teď se zarazí on. To mi dělá radost, ale předstírám, že jsem si jeho reakce nevšimla.

„Věděl jsem, že jen tak tě nejrychleji naučím se bránit.. a... no, řekněme, že i když jsem si hodně věcí ze svého života dokázal zpracovat stejně jako ty, jako srovnat vztahy s rodinou a zpracovat své strachy, dlouho jsem se nedokázal srovnat s.... jednou záležitostí a ty jsi mi ji dost připomínala.”

„Mohl by ses o ní se mnou podělit?” Ne, nedržím se zpátky.

Polkne. „Ne, Liliano, nemohl. Je to příliš osobní. Ještě jsem ti ani neřekl, kdo jsem.”

Je až moc opatrný, pokud jde o jeho vnitřní svět.

„Ale ty víš, kdo jsem já. To není moc fér, Dave.”

„Ne, to není,” uznává, „ale ještě jsem se nerozhodl, jestli ti můžu věřit.” Vstane a otočí se ke mně. „Konec řečí, je čas něco začít dělat.”

Ukáže, abych se zvedla. Poslechnu. „A co je vlastně ta druhá fáze?”

„Transformace, co jiného,” pokrčí rameny, jako by šlo o něco triviálního. Zamračím se.

„Cokoliv můžeš proměnit v cokoliv, pro začátek třeba.. vodu ve vzduch?”

„V páru?” Snažím se s ním držet krok.

„Zaútoč na mě vodou a já ti ukážu, jak ji uvařím, pro začátek.” A jde o impozantní představení, Dave sotva mrkne okem a pohne prsty a v pouhé sekundě se vlna vody, kterou pustím z kohoutku do dřezu a na kterou se tak urputně soustředím, aby se mi nevylila po podlaze, vypaří a pokoj naplní teplá vlhkost.

Dojde mi, jak marná byla moje snaha nad Davem vyzrát a porazit ho. Je vážně dobrej. Ohromeně si sednu zpátky na zadek, zatímco se snažím vstřebat tu zdánlivou jednoduchost. Můžu být ráda, že vůbec přistoupil na moje podmínky a už se mě nesnaží bez jakéhokoliv vysvětlení usměrňovat tak, jak se mu hodí. Možná, že slovo usměrňovat je poněkud slabý výraz. Trvá mi, než najdu svůj hlas. „Jak... jak jsi to... udělal?” Zakoktám se dychtivá po odpovědi.

Jde do kuchyně a bez zeptání si ze skříňky vytáhne misku, naplní ji vodou a položí ji přede mě na stůl.

„Je to hra představivosti. Tím, že si něco dokážeš vymodelovat v mysli, přijímáš, že je to možné.” Pokyne hlavou, abych se na tu vodu zaměřila.

„Jen tě chci upozornit, že by tohle pro tebe mohlo být daleko nebezpečnější než umět ovládat živly. Jakmile překročíš pravidla mysli a zvykneš si na to, prakticky by se mohlo stát, cokoliv si v hlavě zrovna umaneš. Což byl jeden z důvodů, proč tě Herman chtěl odstřihnout od společnosti.”

„Takže to zvážil a nakonec zjistil, že to riziko není tak vážné?”

„Ne, to ne... ale pořád lepší, než o tebe přijít. Tak se soustřeď, nemáme na to celý den, děvče.”

Protáhne se, opře se o opěradlo a založí ruce za hlavou. Nečeká, že se mi to povede, a pokud ano, ne zrovna k jeho spokojenosti. Kdyby pohled zabíjel, ve vteřině by shořel!

Ach jo. Možná že mluvil zrovna o tomto druhu představ...

Voda... průzračná voda v porcelánové bílé misce. A já z ní chci vytvořit páru. Nic. Bublinky, co mizí a usrkávají hladinu, až dokud po ní nezůstane jen odparek.

Hypnotizuju tu kapalinu, vytvářím si v mysli ten obraz, jak zmizí pryč. Voda na mou pozornost ne dlouho na to zareaguje a začne se zvedat a svíjet se jako had tančící na píšťalu kouzelníka. Dave se překvapeně nakloní blíž, aby mu nic neuniklo, protože se z té poddajné tanečnice začíná kouřit. A pak mi všechna voda chrstne do obličeje a já si utírám oči. Zažívám pocit dežaví.

Dave propukne v hlasitý smích. Co smích, to je výtlem.

Zpražím ho pohledem.

Odkašle si a na oko se okamžitě uklidní. Mlčky vstane, popadne misku a s klidem mistra ji dojde naplnit vodou. Opět ji položí na stůl. „Znovu.”

Založím ruce a vzdorovitě našpulím pusu.

Dave vybuchne znovu.

„Možná by se mi to lépe zkoušelo o samotě.”

„No dobře, tak se tedy sejdeme zítra. Ve stejnou dobu. Zde. Stejně mám ještě nějaké povinnosti, musím dohlédnout na naše ovečky, aby si náhodou nějak neublížily.”

To mi nějak nesedí. Otočím se, když se chystá vylézt z okna. „Netvrdil jsi, že na sebe nesmíme ukazovat, aby si nás ta temnota nevšimla?”

„Ty se nesmíš ukazovat, Destiny. To proroctví mluvilo o tobě.”

„Ale říkal jsi...”

„Já jsem jen ten, kdo tě má poznat. Podle proroctví, podle určitých... věcí.”

A než se zmůžu na víc, je pryč. A ve mně zbude jen neurčitá prázdnota. Nevšímám si jí. Pro klid své duše.


34

7.

Stojí tam uzemněný a stabilizovaný uprostřed prostranství a celá jeho pozornost směřuje k ohromné stěně hlíny, která před ním na jeho povel vyrostla, aby ho a zástup lidí za ním ochránila. A já mám strach. Z toho kusu plechu na druhé straně zdi, který převyšuje a hrozí, že na Dava spadne a srazí mu hlavu. A z toho, že to budu nucena sledovat. Vzápětí se všude kolem roznese Davův šílený smích, že je moje mysl stvořená jenom na to, aby v sobě nosila hlouposti. Zachvátí mě zuřivost, ale najednou ji vystřídá jiný, neklidný pocit v břiše, když se Dave - nový Dave - ocitne naproti mně a chytne mě za ramena.

„Poznal jsem tě. Vím, že jsi to celou tu dobu byla ty.”

Ozvěna jeho hlasu mi duní v útrobách a já už to nedokážu snést. Vyletím z peřin a snažím se popadnout dech. Jsem celá zpocená.

Budík má každou chvílí zvonit. Bože, plácnu zpátky do peřin a rukama si zakryju oči, jako bych tím mohla uniknout realitě. Nezvládnu jít do práce. Nezvládnu tam být dohromady s Kaylem a předstírat, že netuším, že mě celou tu dobu pozoruje a hlídá a kontroluje. Co všechno o mně věděl? Jak mě poznal? Zjistil, co jsem zač, protože jsem mu něco zrcadlila z minulosti? Nebo v tom bylo něco... polknu, v krku mám náhle sucho. Musím pít.

Vystřelím k lince, vytáhnu ze skříňky nad dřezem sklenku a naplním ji a sklenici do sebe překlopím.

Zůstanu koukat na vodovodní baterii.

Voda.

Včera jsem se ji snažila proměnit v páru skoro stokrát, možná i víckrát! Ale vždy se stejným výsledkem! Jak to mám kčertu dokázat? Jak mám dokázat zůstat klidná a nad věcí, až se mi Dave bude zase smát? Můžu mu věřit nebo ne? Ne jako partnerovi v superhrdinských záležitostech, ale jako člověku, kterému nejde o to mě jakkoli trýznit? Nevěřícně zavrtím hlavou nad sledem svých myšlenek. Ježišmarja, vždyť já vím, že mě nechce trýznit. Vím, že se to musím nějak naučit. Tak proč mě tahle verze napadla? Jako odpověď se jako naschvál zase objeví ten zvláštní, neodbytný pocit v mém břiše. Vyděšeně do sebe naleju další sklenici vody.

„Kdybych tě neznala, řekla bych, že se ti Kayle pořád líbí,” pronásleduje mě hlas Manon, když se blížím do redakce. Je to zrovna ten Kayle, na kterém jsem se nejvíce učila vzít odvahu za pačesy a přestat brát až přehnané ohledy na druhé, abych je náhodou nezranila, neurazila a aby na mě nebyli nepříjemní, pokud bych je odmítla, i když stejně byli. Manon ví, že za to Kayla neobviňuju, nikoho neobviňuju, protože už vím, proč se to dělo a jaký jsem na tom měla podíl. Ale zároveň je to i stejný důvod, proč Manon nedokážu dát za pravdu. Protože ač jsem sebe mohla chápat sebevíc, zrovna tahle oblast vyžadovala, abych pochopila i jeho motivy - a ty mi prostě unikaly.

On mi je nepoví. On mi nedůvěřuje. A pokud bych se já líbila jemu, nezneužíval by mé ochoty pomáhat.

Nebo... s tím vším, co jsem teď věděla...

Do někoho vrazím na schodech.

„Omlouvám se, nedávala jsem pozor,” zamumlám, než zjistím, že to je Kayle, a jazyk mi ztvrdne v puse.

Nakloní hlavu na stranu a usměje se. „Nějaká zamyšlená, Liliano.”

Jak oslovil moje jméno... Do tváří mi stoupá horkost. Je to tak průhledná reakce. Dej se honem do kupy, Liliano.

„Zdá se, že ses dobře vyspal. Snad jsi měl mnohem horší sny než já,“ snažím se ho popíchnout.

Naoko se zachmuří. „O čem se tak tobě mohlo zdát?”

Příležitost, kterou musím využít, abych ho trochu poškádlila... nebo abych zjistila, co za jeho větou „já tě měl poznat” vězí.

Opanuje mě nervozita, ale obrním se a zatvářím se zasněně.

„O jednom přitažlivém superhrdinovi.”

Ťala jsem do živého, Kayle se rychle vzpamatuje a nasadí nic nevypovídající výraz, ale na chvíli bych přísahala, že jsem ho silně vyvedla z míry. Obejdu ho, aby mi neviděl do tváře a nevyčetl z ní, jak svých slov záhy lituju. Jsem jako na jehlách a sakra se soustředím, aby se mi při výstupu do budovy nezamotaly nohy. Tohle jsem přehnala. Bože, teď si ze mě Dave bude utahovat a začne zjišťovat, jak moc se mi líbí - protože aby se mi najednou začal líbit po dvou třech dnech po změně jeho přístupu ke mně je pěkná kravina... i když ono by to koneckonců nebylo jen pár dnů. Za mou neschopností říct Kaylovi ne odjakživa stálo i něco jiného, než moje naučené vzorce chování, jen jsem to nikdy nechtěla vidět a hlavně nikdy jsem se tím nedovolila zabývat. V domnění, že mě pouze využívá, jsem si takové myšlenky a pocity zakázala už před lety. Ale zdá se, že nikdy doopravdy nezmizely, a teď, když poznávám, jaký by Kayle uvnitř mohl být, zase začínají vyplouvat na povrch.

Okamžitě zamířím ke svému pracovnímu místu, sednu na zadek a rukama se chytnu za hlavu.

„Špatná noc?”

Vzhlédnu k Manon. Podává mi kafe a v druhé si drží svoje. Vezmu si ho. „Děkuju ti.”

Zamračí se. „Víš, že se mi můžeš svěřit.”

„Já vím, jen...” zvednu ruku a nechám ji nataženou ve vzduchu, jak se nedokážu vyjádřit.

„Jen...”

Kayle se sem dívá, jak kráčí ke svému pracovnímu stolu. Až nápadně rychle trhnu pohledem k monitoru.

„Tady bych to rozebírat nechtěla. Je tu až příliš mnoho uší.”



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist