načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Já se vrátím - Adriaan Van Dis

Elektronická kniha: Já se vrátím
Autor:

Podivínská matka, po lásce prahnoucí syn a touha lehce umřít.   Po letech chladu a odmítání se osmadevadesátiletá matka otevře svému synovi romanopisci. Dovolí mu, aby ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 277
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z nizozemského originálu Ik kom terug ... přeložila Martina Limburg Loučková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1592-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Podivínská matka, po lásce prahnoucí syn a touha lehce umřít.   Po letech chladu a odmítání se osmadevadesátiletá matka otevře svému synovi romanopisci. Dovolí mu, aby sepsal její životní příběh — pod podmínkou, že jí pomůže k odchodu. Dodrží oba svůj slib? A mohou si důvěřovat? Kdo je vlastně ta svérázná žena zamykající minulost do staré truhly? Jako selská dcerka brabantského statkáře se ke zděšení své protestantské rodiny provdala za indonéského vojáka koloniální armády a odjela s ním na druhý konec světa. Po válce se do Nizozemska vrátila — bez manžela, zato se třemi dcerami a bez prostředků, těhotná s novým mužem a poznamenaná léty utrpení v japonském koncentračním táboře. Válka ji ovšem pronásledovat nepřestala, vtělila se do šílenství jejího muže, spisovatelova otce. Teprve dědictví po zámožné tetě jí dalo naději na nový, lepší život. Vzájemná jízlivost, bizarní monology, zamlčená tajemství. Syn zoufalý z nepřehledné směsice pravdy a lží nad matkou čas od času láme hůl. Ale stejně se k ní vždy znovu vrací… Román  Já se vrátím  je tragikomedií o odtažité, leč fascinující matce, po lásce toužícím synovi a napínavé hře, kterou spolu hrají. ----- Příběh autora a jeho matky je zároveň příběhem dvou nizozemských generací dvacátého století. Vyznačuje se kontrastem mezi lícením bouřlivých válečných událostí a poklidným životem syna-spisovatele, který dlouho nemel ani tušení, jak velké utrpení jeho matka prožila.  - NU.nl  Ona se doznává k věcem, jež tajila po celá desetiletí, on si uvědomuje, že jejich rozhovory mají hodně společného s psychoanalýzou — i ta jde až na dřeň v naději, že odhalí, proč se kdysi všechno pokazilo. Román  Já se vrátím  je psychoterapií bez terapeuta, vyprávěním o omylnosti, dědičné zátěži a v neposlední řadě o propojenosti jazyka a těla.  - porota Libris Literatuur Prijs

Adriaan van Dis (nar. 1946) je oceňovaný nizozemský spisovatel, novinář a tvůrce televizních pořadů. Pochází z rodiny s indickými kořeny a fascinace kulturními střety se promítla do celého jeho díla. Za svůj autobiografický román  Indische duinen   (Indické duny, 1994) obdržel několik nizozemských ocenění. Van Disova nejnovější kniha  Já se vrátím   (2014) získala v roce 2015 prestižní nizozemskou cenu Libris. Knihy se prodalo téměř dvě stě tisíc výtisků.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Foto © Annaleen Louwes
Podivínská matka, po lásce
prahnoucí syn a touha
lehce umřít
Adriaan
van Dis
J á se
vrátím
Po letech chladu a odmítání se
osmadevadesátiletá matka otevře svému synovi
romanopisci. Dovolí mu, aby sepsal její
životní příběh — pod podmínkou, že jí
pomůže k odchodu. Dodrží oba svůj slib?
A mohou si důvěřovat?
Kdo je vlastně ta svérázná žena
zamykající minulost do staré truhly? Jako
selská dcerka brabantského statkáře se
ke zděšení své protestantské rodiny
provdala za indonéského vojáka koloniální
armády a odjela s ním na druhý konec
světa. Po válce se do Nizozemska vrátila —
bez manžela, zato se třemi dcerami a bez
prostředků, těhotná s novým mužem
a poznamenaná léty utrpení v japonském
koncentračním táboře. Válka ji ovšem
pronásledovat nepřestala, vtělila se do
šílenství jejího muže, spisovatelova otce.
Teprve dědictví po zámožné tetě jí dalo
naději na nový, lepší život.
Vzájemná jízlivost, bizarní monology,
zamlčená tajemství. Syn zoufalý z
nepřehledné směsice pravdy a lží nad matkou
čas od času láme hůl. Ale stejně se k ní
vždy znovu vrací... Román Já se vrátím
je tragikomedií o odtažité, leč fascinující
matce, po lásce toužícím synovi a
napínavé hře, kterou spolu hrají.
„Příběh autora a jeho matky je zároveň
příběhem dvou nizozemských generací
dvacátého století. Vyznačuje se
kontrastem mezi líčením bouřlivých válečných
událostí a poklidným životem
syna-spisovatele, který dlouho neměl ani tušení, jak
velké utrpení jeho matka prožila.“
NU.nl
„Ona se doznává k věcem, jež tajila po celá
desetiletí, on si uvědomuje, že jejich
rozhovory mají hodně společného s
psychoanalýzou — i ta jde až na dřeň v naději, že
odhalí, proč se kdysi všechno pokazilo.
Román Já se vrátím je psychoterapií bez
terapeuta, vyprávěním o omylnosti, dědičné
zátěži a v neposlední řadě o propojenosti
jazyka a těla.“
porota Libris Literatuur Prijs
Adriaan van Dis (nar. ) je oceňovaný
nizozemský spisovatel, novinář a tvůrce
televizních pořadů. Pochází z rodiny
s indickými kořeny a fascinace
kulturními střety se promítla do celého jeho díla.
Za svůj autobiografi cký román Indische
duinen (Indické duny, ) obdržel
několik nizozemských ocenění. Van Disova
nejnovější kniha Já se vrátím () získala
v roce  prestižní nizozemskou cenu
Libris. Knihy se prodalo téměř dvě stě
tisíc výtisků.
HOST
299 Kč
ISBN ----


SE

V R ÁTÍM
ADRI A AN

VAN

DIS
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.





9
1.
Stáli jsme proti sobě, matka a já. Ona na jedné straně
truhly, já na druhé. Přetahovali jsme se o ni za úchyty.
Ona byla v pantoflích, já v botách. Uklouzla, držel jsem ji
v šachu. Vyhrál jsem.
Klíč ještě vězel v zámku. Řekl si o to, abych ho ukradl,
byl to tajný klíč — kroucený a hrubě kovaný — matka ho
nosila na stříbrném řetízku kolem krku jako šperk. Žádné
z jejích dětí nikdy nedostalo příležitost potěžkat jej v dlani.
Jedné líné neděle ležel na jejím nočním stolku. Byla
ve vaně, bojler skučel a má ruka se vplížila, kam nesměla.
Když ho při oblékání nenašla, přiřítila se v županu dolů
a našla mě shrbeného nad truhlou, jak lomcuju zrezivě­
lým zámkem.
Takhle začalo to strkání, tahání a zápolení.
Stříbrný řetízek pleskal o dřevo. Znova jsem se sehnul
k zámku. Byl můj — ale matka se mi vrhla na zápěstí.





10
Prsty mi překroutila kůži. Oheň. Zaječel jsem, upustil klíč
i s řetízkem a vším ostatním do její mocné ruky a musel
přihlížet, jak jí mizí mezi rozpařenými ňadry. Ta potupa
mi dodala tolik síly, že jsem truhlu s klením vlekl po lino­
leu — dokud na jejím víku nepřistálo matčiných bezmála
osmdesát kilo. „To je moje truhla,“ vřískala. Jako bych to
nevěděl, její jméno na ní bylo napsáno rozteklými bílými
písmeny, po válce ji s sebou do Holandska přivezla na lodi
z Palembangu — pro dámu byla příliš neforemná, uzvedli
ji jen kuliové, a to až po tom, co se řeklo o bič. Kam mi
paměť sahá, tiše doutnala v koutě jídelny pod kusem bati­
kované látky.
Kování zaskřípělo vzrušením — nebo to byl toužebný
vzdech? — a jeden měděný hřebík vyletěl. „Moje truhla,
ničíš mou truhlu!“ Ještě jedno trhnutí a kůže se přetrhla.
Zvedl se obláček — hnědý prach. V tichém úleku jsem
překotil matku na zem... a tak tam ležela, s klapajícím
chrupem. Župan měla rozhalený a klíč ztěžka oddecho­
val. Nahý klíč. Zakryla se a její oči — hnědé se žlutavým
odstínem — sršely vztekem. Podél chřípí jí velmi pomalu
stékaly dvě velké slzy, vlevo jedna, vpravo druhá. Obraz,
který se mi vypálil do paměti: moje matka umí plakat!
Objal jsem truhlu, vlekl ji k otevřeným dveřím a drhl
při tom o linoleum i koberec. Koberec se sunul se mnou,
stůl se sunul se mnou a na zem padaly knihy. Matka se
vyškrábala na nohy a rozkročila se před dvojitými dveřmi
do zahrady.
Udělal jsem krok vzad, odrazil se, nabral ji hlavou do
břicha a už s řinkotem letěla vitrážovým sklem. A teď
stranou, rozrazit dveře, přes práh s tím krámem a pak na
trávník (na její pýchu bez jediného chomáče mechu, kte­
rou jsem každý týden sekal), dno rozrývalo trávník, hlína





11
tryskala kolem — kam se na mě hrabal tank. Byla to moje
bitva. Netušil jsem, že může žena takhle ječet.
Bydleli jsme v okrajové čtvrti, živý hlohový plot byl ješ­
tě mladý, ale zahrada široká a dlouhá a přecházela v les —
mohl sis tam dělat, co se ti zlíbilo. Noviny byly zrovna
plné případu vraždy spáchané nedaleko naší čtvrti. Pár
slušných hochů, s nimiž jsem chodil do tanečních, shodilo
mrtvolu nepohodlného kamaráda do studny — objevili ho
teprve o rok později. My jsme studnu neměli, zato kom­
post a hlubokou jámu, v níž tlela posečená tráva. Leč tak
daleko jsem se nedostal, zasekl jsem se u šeříkového keře.
Matka mi visela na zádech, ale setřásl jsem ji a vylezl na
truhlu. Cigárko a s ledovým klidem si bafám. Kouř dovnitř,
kouř ven. Moje válečné znamení. Je mi šestnáct let.
Pojď si pro mě, jestli si troufáš.
Jednou odpoledne, když mi ve škole odpadlo vyučování,
jsem ji u truhly nachytal. Náhodou jsem šel kolem dveří
do zahrady a uviděl její hlavu vyčnívající nad otevřeným
víkem. Zalapal jsem po dechu, popošel o krok blíž. Klečela,
zadek na patách, záda jako svíčka — jo, měl jsem tenkrát
mámu jogínku, pevnou a pružnou. Její ruce se přehrabo­
valy v dokumentech, jednu složku zvedla. Přes barevné
sklo vitráže jsem neviděl, co v ní bylo. Rty se jí pohybova­
ly, něco roztrhala. Že by postřehla můj stín? Nebo vycítila
mou stravující zvědavost... náhle se otočila a uviděla mě,
rozpačitě jsem zamával, ale nevšímala si mě a zaklapla
víko truhly. Když jsem vešel, byla pěkně zakrytá batikou,
sušené květiny v dóze na zázvor se ještě chvěly — jedi­
né vzrušení v místnosti — a matka seděla klidně u stolu
zabraná do knihy. Ani slovo o tom, co jsem viděl. Truhla
neexistovala. Byl to konferenční stolek, při oslavách naro­
zenin to byla stolička, v případě nutnosti podnožka, ale





12
rozhodně ne předmět hovoru, zkrátka věc, která byla pro
mě vždycky na zámek.
„Já tu truhlu nenávidím, já tu truhlu nenávidím, já tu
truhlu nenávidím.“ To byla ten den v zahradě moje mantra.
A já jsem zatraceně dobře věděl, co to mantra je. Řekni to
tisíc krát a vzneseš se. Játutruhlunenávidímtruhlunená­
vidím truhlunenávidímtruhlunenávidímtruhlunenávi­
dímtruhlunenávidím.
Až jsem z toho byl celý ochraptělý a v rauši.
Matka běžela s nářkem do kůlny a vrátila se se sekyrou.
„Jdi od té truhly.“ Vysmál jsem se jí, seskočil na zem a za­
tlačil ji do šeříků. (Stačí jediný šeřík a vzpomenu si na
ten den.) Sem s tou sekerou. Vyrval jsem ji matce z ruky
a ťal do víka. Tupým koncem a ještě jednou ostrým. Tropic­
ké dřevo prasklo. Matka se na mě pověsila.
„Vydědím tě. Já tě vydědím.“
Její nehty mě škrábaly na šíji a na ohryzku. Tygřice.
Jenom jsem zasípal.
Vyhrála.
Truhlu jsme zatáhli zase dovnitř.
Pod ubrus s ní.





13
2.
Měsíc po smrti mého otce uspořádala matka velký úklid.
Bylo třeba vydrhnout z domu jeho vůni, zapudit jeho du­
cha. Matraci z postele, na níž stonal, vyvlekla ven a dala
jí co proto klepačem na koberce. Štětka na holení, kartá­
ček na nehty, kartáček na zuby, kartáč na šaty, všechno
letělo kvůli očištění do ohně a zbytky se pak zakopaly
do hluboké jámy. Nesměl po něm zbýt jediný vlásek ani
šupinka kůže. Po dni větrání, kdy okna naříkala v pan­
tech, zapálila svíčku a s třaslavým plamínkem jsme spolu
třikrát obešli dům, čímž jsme navždy odřízli negativní
síly, které nás obklopovaly. Od nynějška jeho hněv ne­
nalezne naše dveře a jeho křik nám nebude rušit spaní.
A tak mého prchlivého otce vyhostila — mopem, kartá­
čem na podlahu, klepačem na koberce a sirkami. A tím,
že stůl přirazila ke zdi tak, že v čele už mohla sedět
jen ona.





14
Pak jsem byl na řadě já, syn, nakažený zlou žlučí svého
zploditele. Měla mi pomoct očistná dieta: syrová zelenina,
pšeničné klíčky, jogurt obohacený pivními kvasnicemi, vý­
var z okurek, kurkumové pyré a litry šťávy z červené řepy.
Propláchl jsem si tak střeva, vymočil všechny nečistoty
a vyrostl ze svého nižšího já.
A po těle duše. Uložila mi nový životní styl. Aby matka
zkrotila mou horkokrevnost, ponořila se do písemného
kurzu Hypnóza v praxi. Zapuzení zlých myšlenek. K po­
uži tí vždy a všude. Podle návodu se chtěla pokusit přimět
mé podvědomí, aby se zklidnilo — v kruhu jejích přátel
okultistů ověřená to metoda. Proudění k mému vyššímu
já bylo zablokované, ale stačilo, abych otevřel svou duši,
a dobré síly získají samy od sebe převahu.
Při jídle mluvila jazykem kurzu: magnetizující cent­
rální pohled je vysílačem rozumu... Po týdnu studia mi
přikázala, abych se posadil proti ní a slavnostně mi polo­
žila ruce na ramena. Odporovat nemělo smysl, byl jsem
zvyklý dělat jí pokusného králíka. Než jsme mohli přejít ke
zklidňující hypnóze, museli jsme nejprve nechat splynout
své energetické proudy — čím menší odpor, tím lépe. Na
tvářích mě škrábaly její rukávy. Složka o hypnóze ležela
na stole vedle ní. Matka mi nakreslila dřevěným uhlíkem
tečku na kořen nosu. Vzhlížel jsem k ní a počítal záhyby
kolem jejích úst, její vrásky, její starosti. Snažila se, seč
mohla, hledět mi „hluboko a pevně“ do očí, ale v půli jí
pohled utekl k návodu.
„Správně bys měl sám od sebe zavřít oči.“
Strnule jsem stiskl víčka.
„Mysli pozitivně,“ řekla těžkým hlasem.
Snažil jsem se, co jsem mohl, abych myslel na šukání —
šeptané slovo zaslechnuté ve škole.





15
„Poddej se tomu.“
Zatnul jsem zuby. Stěží jsem zadržoval smích.
Usilovné listování. „Díváš se na mě, to nesmíš.“ Z mag­
netizujícího centrálního pohledu jí slzely oči, ale se mnou
se nedělo nic. „Čirá neochota.“
S kočkou to šlo. Zvířata se velmi snadno hypnotizují,
ptáci, hadi, „všechno je to vědecky dokázáno“. V zahradě
zachránila myš z kočičí tlamy — jenom tím, že na kočku
zírala. Ta ukřivděná nevinnost se dokonce přišla proti své­
mu zvyku lísat. Matka mohla v tu ránu k cirkusu.
Na stole se objevily nové knihy: o léčivém magnetis ­
mu, pozitivním myšlení, sympatickém nervovém systému.
Z jejího čtení se stalo studium. Dělala si poznámky a po
večeři je přeťukávala na světlezeleném psacím stroji
s dvou barevnou páskou. Po pár dnech přišla s dia gnózou:
nechal jsem se příliš snadno rozptýlit.
Zaměřili jsme se na cvičení soustředění. Hodinky na
stůl a dívat se jen na sekundovou ručičku, soustředit se
jen a pouze na tuhle jednu ručičku a pokaždé, když se ti
myšlenky zatoulají, udělat čárku. Musel jsem dlouho
trénovat, než se mi podařilo udržet pod pěti čárkami
za minutu, když se to povedlo, byl jsem na dobré cestě.
Naučila mě vstoupit do ticha tak, že jsem se soustředil
jen na svůj dech a vytěsnil všechny zvuky. Hodilo se to při
domácích úkolech a při čtení. V té vlastní silou vytvořené
kukle ticha už chyběl jen malý krůček k tomu, abych viděl
věci, které nebyly. Teď, když byly její dcery z domu — dvě
z nich dokonce odešly ze země —, se chopila příležitosti,
aby mě zasvětila do umění vzlétnout.
Naučila mě vykládat karty, spolu jsme žádali o radu
mince I­ťing a každý týden probírali mou budoucnost. Zne­
pokojivé, ano znepokojivé, ale ještě se s tím dá něco dělat.





16
Vtahovala mě stále hlouběji do svého světa. Chtěl jsem
to i nechtěl. Byl jsem v její moci. Spolu jsme se modlili.
Ne, nechodili jsme na táčky s Bohem, bible nás nezajíma­
la. Bůh byl v tobě. Žádali jsme o sílu. Já jsem se měl obrnit,
proti chtíči a netrpělivosti, proti své zranitelné prudké
povaze a proti neochotě a klepům. („Jsme jiní, buď na to
hrdý!“) A v tom obrňování jsem měl hledat smíření, se
sebou, se svými blízkými. Zní to jako protimluv, ale tehdy
to tak neznělo (i teď vidím logiku její nelogičnosti.)
Před spaním jsme tiskli konečky prstů proti sobě, je­
den po druhém. Cítil jsem teplo její suché dlaně popras­
kané od práce na zahradě. Naše prsty dýchaly — „vdechuji
klid, vydechuji klid“ — a tak jsme vypuzovali negativní
energii. Mezitím přivolávala na pomoc řeky, aby odnesly
naši vnitřní nečistotu, voda tekla do jezera a kolem toho
jezera byla džungle (kterou jsem znal v černobílém prove­
dení z fotoalba). Musel jsem si představit oranžovou záři
zapadajícího slunce — oranžovou nad spoustou zelené.
Zatímco pěla ódy na poklidnou existenci, vídal jsem
nahoře na skříni v mé ložnici nouzový kufr — vybledlé
plátno s měděnými rohy, které se leskly, když do poko­
je proniklo měsíční světlo. Byl plný vybavení pro případ
nouze, bylo v něm univerzální mýdlo Sunlight, alkohol
na dezinfekci, to vše pro případ, kdyby začala válka. Když
hlasatel v rádiu hovořil o sovětských tancích v Maďarsku,
sundala kufr ze skříně a naplnila ho méně trvanlivým
zbožím: kakaem, hroznovým cukrem, aspirinem, rybím
tukem, přidala krabičku kré mu Nivea. „To by tě jen tak
nenapadlo, ale válka je špatná na pleť.“
Vštěpovala mi neviditelné výhledy, úrodné, svěží a bez­
pečné: „Zelená zelená. Oranžová oranžová.“ Ale já, pokus­
ný králíček, jsem viděl jinou zelenou: moje krátké kalhoty





17
vystřižené z vojenského saka, škrábavé a tuhé, které jsem
musel nosit do prvního sněhu, abych byl silný. Připravený
na Rusy. Otužilý na Sibiř. A viděl jsem jinou oranžovou:
stužku z medaile za statečnost, rozvážnost a věrnost krá­
lovně a vlasti, již můj dekorovaný otec po probdělém týdnu
škubal zuby a pak mi ji po šíleném proslovu přišpendlil
na kabátek pyžama. Matka neslyšela žádný řev. Odešla
z pokoje, pryč od krve na mé hrudi — plna vyššího klidu.
Rozdrť prchlivost. Prahni po polepšení. Snaž se, ať zvítě zí
kladná stránka. Vtloukej si to. Hráli jsme drama o volbě
mezi dvěma zly a navzájem se našli v protiváze.





18
3.
Když mi bylo devatenáct, opustil jsem rodičovský dům
a lízal si rány z mateřské lásky. Od té chvíle jsem si držel
odstup — jestli jsem se od ní něco naučil, tak tohle. Ne­
bránila se, byl jsem zformován, její úkol byl splněn. Navíc
jsem se choval v naprostém souladu s horoskopy, které
mi sestavila. Střelcův šíp letí mimo jeho domovské území.
Stačilo sem tam si zavolat a návštěva třikrát za rok.
Po svých pětaosmdesátých narozeninách se matka pře ­
stěhovala do staromódního domova důchodců nedaleko
pobřeží. Z návštěvy jejího nového příbytku vždycky znovu
sešlo. Možná to bylo tím, že jsem se odstěhoval do Paříže,
nebo že jsem hodně cestoval. Ale ani jsem si to nevyčítal,
protože při těch několika málo příležitostech, kdy jsem
k ní zaskočil, mi předložila vlažný čaj a sotva zvedla oči od
knihy. Zdálo se, že ji ruším. Vystačila si docela dobře sama.
Dvě z jejích dcer zemřely a třetí žila v zahraničí — a matka





19
si ani jedinkrát nepostěžovala. („Kdepak, nemusíte jezdit,
mám taky moc práce. Uvidíte, jak vám to vyjde.“) Byla
jasného ducha a podle vlastních slov „k neutahání“. Taková
matka se hned tak nevidí. Náročná tedy rozhodně nebyla.
Až do chvíle, kdy jednoho dne zavolala: „Kdy zase budeš
v Holandsku? Musíš pro mě něco udělat.“
Když mi otevřela, nezdálo se, že by se byla příliš změ­
nila, nanejvýš se trochu scvrkla. Chodila mizerně, vratce
hledala oporu v klice a skříňce na rukavice. V chodbě stá­
ly v rohu francouzské hole — podlahové lišty a starý peršan
v obývacím pokoji byly poznamenány škrábajícími koleč­
ky. Nebyla tu jediná volná židle kromě té její, dřevěného
trůnu s vybledlým polštářem — všechna místa na sezení
byla obsazena knihami a časopisy. („Radši mít na návštěvě
knihu než člověka,“ znělo jedno z jejích nejmilejších úslo­
ví.) Velký jídelní stůl byl posetý knihami a papíry, polovina
jich byla otevřená a prošpikovaná otevřenými dopisními
obálkami, zleva i zprava její židle stály kalíšky s tužka­
mi a také mísa s ovocem, nefritová miska s polodrahokamy
a zaječí tlapička proti revmatismu. Na dosah měla i suko­
vitou hůl, křivou jako šavli. Byl to rodinný kousek vyřezaný
z vlastního stromu, za mého mládí se ještě hodil k bití, ale
po přesunu do domova důchodců byl využíván hlavně jako
buchar proti hluchým sousedům, jejichž televizor příliš
řval. Tak tomu alespoň bylo při poslední návštěvě. Nyní
jí sloužil k tomu, aby se dostala do kuchyně. Všiml jsem
si, že se nachýlila a při chůzi se snažila potlačit tlusté
břicho — vypadalo skoro jako nádor. „Co to tam máš?“
zeptal jsem se. „Nic, vykrmují mě tu.“ Chtěl jsem jí po­
moct. Ne, nepotřebovala se do mě zavěsit. „Žádný strach,
žádný strach.“ Její hůl se něco nadřela. (Dobrá hůl nejde
do výslužby.) Pyšně mi ukazovala, jak se jejím hrotem dají





20
zvednout noviny, které spadly na zem, aniž bych se musel
sehnout, jak s ní lze vyšťourat lžičku, jež zapadla mezi led ­
ničku a vykachlíčkovanou zeď, a jak s touto třetí paží umí
otevřít a zavřít vysoko umístěné kuchyňské okno. Hele,
nikoho nepotřebuje. Ale pravdou bylo, že čajové konvici,
s níž se přišourala od kuchyňské linky ke stolu, by rozhod­
ně neuškodila trocha jaru, wedgwoodský porcelán (starý
jako ona sama) byl začazený od čajových svíček a hubička
zanesená vodním kamenem... ale čaj byl naštěstí vlaž­
ný. Provždy vlažný. Už jsem se bál, že změnila své staré
zvyky.
Ubrus byl celý flekatý. Zejména u její židle bylo vidět,
kde se opírala při vstávání, kde rozkládala své prostírá­
ní, kde si každý den vykládala tarotové karty a házela
měděnými mincemi I­ťing — protože i budoucnost za­
nechává stopy. Bylo to ale především její místo na čtení,
s prodřeninami z napětí i z nudy — ještě pořád četla tři
čtyři knihy za týden. I to byl starý zvyk.
Když udělala kolečko kolem stolu, s námahou dosed­
la na svůj trůn, vrazila si polštář před břicho a poručila
mi, ať si „už konečně“ sednu. Uvolnil jsem židli vedle ní —
„ne, ne vedle mě, přímo naproti mně, a nekoukej se tak.“
„Dobře, mami.“
Popotáhla si vestu z ovčího rouna a upravila náhrdelník
na hrudi — pečlivě vybraný z její sbírky. Každý neduh,
každý den i činnost vyžadovaly zvláštní kámen. Tentokrát
vylovila šňůru zkamenělé pryskyřice od Baltského moře,
i když se zlatavá žluť bila s červení její blůzy — jantar byl
její cestovní kámen.
A ona chtěla cestovat. Už tu myšlenku v sobě nosí celé
týdny a teď musí ven, a to bezodkladně: „Chci ještě jednou
vidět svůj rodný dům. A honem.“





21
Leštila jantar. „Čas kvapí.“
„Copak se děje?“ zeptal jsem se ustaraně.
„Nic, ale moje ruce touží po hlíně a tak ráda bych si
vyšla na hráz.“
„Ale vždyť skoro nemůžeš chodit.“
„Tak mě budeš tlačit.“
„Co tě to najednou napadlo. Vždyť už přece se sedláky
nechceš mít nic společného?“
„Zdá se mi o pevnosti. Do našeho dvora mašírovali vo­
jáci.“
„Válka,“ povzdechl jsem si. „A jsme doma.“
„Bude to má poslední cesta.“
„Jak jsi na tohle přišla?“
„Bylo mi to předpovězeno.“ Podívala se na mě vítězně,
skoro vyzývavě.
„Předpovězeno, předpovězeno, kdo ti to předpověděl,
doktor?“
„Ne, hlasy, staré hlasy.“ Ach, kdy tam jen byla naposled,
možná před padesáti šedesáti lety?
„Podívej, nové boty, koupila jsem si je speciálně na to.“
Zpod ubrusu vykukovaly dvě vycházkové botky se suchými
zipy. Navrhl jsem, že příště přivezu svůj notebook a pro­
letíme se nad venkovem pomocí Google Earth. Hlínu na­
kopu kdekoli.
Její hůl klepala o desku stolu. „Ne, ty to nechápeš, jsou
tam moje stopy, moje nejranější já, moje první válka...“
Odmlčela se a zuřivě listovala ve svém diáři milovníka
umění. Den odjezdu už měla zakroužkovaný — byly to
její narozeniny.
„Ale to je už za chvíli, já v ten den vůbec nemůžu.“
„Ale no tak, jeden den pro starou mámu. Bude mi deva­
desát osm, zatraceně.“





22
Handrkovali jsme se, ale chyběly mi argumenty („Co
vlastně v té Paříži děláš?“). Navíc se lepší den na cesto ­
vání zatím nenaskýtal, pečlivě kvůli tomu prostudovala
efemeridy — jako důkaz ležela na stole bleděmodrá knížka
s postavením hvězd, kolečkové křeslo už si taky sehnala.
Roky jsme ji nemohli vypáčit zpoza stolu, výlety autem
zarytě odmítala, a teď měla plno řečí o tom, jak pojedeme,
jak dlouho a jak daleko. Ano, uděláme si pěkný den, daleko
od oslav z povinnosti, narozeninového proslovu ředitelky
a dortu ve společenské místnosti.
„Snad si nemyslíš, že budu svoje narozeniny slavit s těmi
staříky?“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.