načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Já nejsem neviditelná - Marcus Sedgwick

Já nejsem neviditelná
-15%
sleva

Kniha: Já nejsem neviditelná
Autor: Marcus Sedgwick

Tajemné dobrodružství šestnáctileté nevidomé Laureth a jejího malého brášky, kteří pátrají po svém zmizelém otci. Pro starší děti a mládež. Tatínek Laureth a Benjamina je ... (celý popis)
229
Kniha teď bohužel není dostupná.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 320
Rozměr: 120 x 185 mm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: She is not invisible
Spolupracovali: přeložila Dana Stuchlá
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Novinka týdne: 2015-10
Datum vydání: 25. 2. 2015
Nakladatelské údaje: V Praze, CooBoo, 2015
ISBN: 9788074478031
EAN: 9788074478031
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tajemné dobrodružství šestnáctileté nevidomé Laureth a jejího malého brášky, kteří pátrají po svém zmizelém otci. Pro starší děti a mládež. Tatínek Laureth a Benjamina je spisovatel, který se v posledních letech upnul k jediné myšlence - chce napsat knihu o pravděpodobnosti, souhře okolností, náhodě, se kterou se setkáváme tím častěji, čím víc ji očekáváme. Jeho nápady jsou čím dál podivínštější, až jednoho dne zmizí. Pátrání po něm zavede sourozence z Londýna až do New Yorku, kde na ně čeká velmi nebezpečné dobrodružství.

Popis nakladatele

Otec Laureth Peakové ji naučil sledovat opakující se události, vzory a čísla – což je něco, pro co má jeho dcera očividně mimořádné nadání. Její tajemství? Je slepá. Pak se ovšem táta ztratí, Laureth popadne svého sedmiletého brášku a vydají se vstříc záhadě, která je dovede až do New Yorku. V tomhle velkoměstě je její dovednost vysledovat šokující a občas nebezpečné spojitosti dovede do světa plného temnoty. Zachrání tátu i sebe? Já nejsem neviditelná je spletitá skládačka o tom, že nic se neděje jen tak pro nic za nic a náhoda neexistuje. Třináctý román (že by přece jen náhoda? :)) proslulého Marcuse Sedgwicka, který nedáte z ruky ani po poslední stránce.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Mert Alas and Marcus Piggott (Collector’s Edition) Mert Alas and Marcus Piggott (Collector’s Edition)
Cotton Charlotte
Cena: 16490 Kč
Kým zídete do temnoty Kým zídete do temnoty
Sedgwick Marcus
Cena: 106 Kč
Marcus & Martinus - Náš příběh Marcus & Martinus - Náš příběh
Marcus &, Martinus
Cena: 334 Kč
Neviditelná Neviditelná
Deutsch Alois
Cena: 161 Kč
Thorgal - Neviditelná pevnost omnibus Thorgal - Neviditelná pevnost omnibus
Hamme Jean Van
Cena: 601 Kč
Ke knize "Já nejsem neviditelná" doporučujeme také:
Karolína Karolína
Trosečníci z Vlaštovky Trosečníci z Vlaštovky
Kdybychom se neviděli Kdybychom se neviděli
Colette -- Strhující příběh o lásce silnější než smrt Colette
Elita Elita
Malá čarodějnice Malá čarodějnice
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

První brána

J

eště jednou jsem si zopakovala, že jsem svého mlad

šího bratra neunesla.

Přísahám, dokud jsme neseděli v metru, takhle jsem o tom neuvažovala, a když jsme dojeli na letiště, bylo pozdě, abych si to rozmyslela a vrátila mamce kreditku do peněženky.

Taky bylo pozdě na to nekoupit s ní sobě a Benjaminovi letenky do New Yorku, a nepochybně i na to, abych z toho pomalovaného bankomatu na letišti nevybrala pět set dolarů.

Ale všechno tohle jsem udělala. Ačkoli přinejmenším část viny leží na mamce, která mi dovolila, abych jí občas pomohla s  nákupy na  internetu, a  taky mi prozradila většinu svých pinů.

Nicméně spoustu těch kriminálních činů dnes ráno jsem spáchala z velmi dobrého důvodu, a nutno zdůraznit, že v porovnání s únosem bratra se ztrácejí v mlze bezvýznamnosti.

Benjaminovi je třeba přiznat, že celou záležitost vzal, jak jen lehce zvláštní sedmiletý kluk může. Trpělivě stál, držel mě za ruku, na zádech batůžek s Watchmeny, a mlčky čekal, až se seberu. Vůbec nevykřikoval do světa, že ho starší sestra unesla, víc ho zajímalo, jestli Stan taky potřebuje letenku.

Držela jsem ho za ruku pevně. Stáli jsme někde v odletové hale Terminálu 3. Vládl tu hluk a zmatek a my jsme museli najít správnou odbavovací přepážku. Lidé všude kolem spěchali a já nevěděla, kam máme jít.

„Stan nepotřebuje letenku,“ opakovala jsem asi posté, a  než stihl Benjamin položit doplňovací otázku, dodala jsem: „A ne, nepotřebuje ani pas.“

„Ale my jo,“ připomněl Benjamin trochu nervózně. Věděla jsem, že kdyby s  námi Stan nemohl letět, zhroutil by se Benjaminovi svět.

„Ano, my ho potřebujeme.“

Vtom jsem shodou okolností zaslechla, jak jde někdo kolem a mluví o letu do New Yorku, a propadla jsem panice.

Dlouze a pomalu jsem se nadechla. Benjamin je naprosto skvělý kluk a já ho miluju, taky má své chvilky, ale já ho potřebovala. Naprosto nezbytně, jinak bych ho neunesla. Tedy, ne že bych ho unesla. Fakt ne.

„My potřebujeme pasy,“ začala jsem vysvětlovat, „protože my jsme skuteční a živí lidé, zatímco Stan ne, i když je výjimečný.“

Benjamin chvilku uvažoval.

„On je opravdickej,“ poznamenal.

„Jo, máš pravdu,“ připustila jsem. „Omlouvám se. Je opravdický. Ale taky to je vycpaná hračka. Nepotřebuje pas.“

„Víš to určitě?“

„Určitě. Jak se vlastně má?“

Benjamin se Stanem krátce pohovořil. Domýšlela jsem si, že ho drží jako obvykle za křídlo, stejně jako já svírám Benjaminovu ruku. My tři jsme museli vypadat pěkně hloupě. Já, vedle mě drobný Benjamin a otrhaný plyšový černý krkavec.

„Má se dobře, ale stejská se mu po ostatních.“

Ostatními Benjamin myslel zvěřinec plyšových tvorů a plastových superhrdinů ve svém pokoji.

„Vždyť jsme odjeli sotva před hodinou.“

„Já vím, ale Stan je prostě takovej. Taky se mu stejská po tátovi.“

Zatahala jsem Benjamina za ruku, aby se dal do pohybu. -1 řádek prosím

„Hele, Benjamine, musíš najít odbavovací přepážku Virgin Atlantic. Stan by ti mohl pomoct. Nemají krkavci skvělý zrak?“

Trochu jsem zariskovala, ale zafungovalo to.

„Virgin Atlantic...“ opakoval Benjamin. „Jéé, je to přímo tady. Jsem lepší, Stane. I  když máš skvělej zrak.“

Benjamin vyrazil rychle vpřed a já vlála za ním. Znovu jsem ho zatahala za  ruku, abych mu připomněla, jak chodíme. Nacvičili jsme si to před několika lety a Benjaminovi se to líbilo, ale teď byl nejspíš nadšený, že poletí zase letadlem, a tak se mi vytrhl.

„Benjamine!“ zavolala jsem a čekala, až se vrátí.

Trvalo to možná vteřinu dvě, ale vyděsilo mě to, a tak jsem se za ním rozběhla, zakopla o nějakou tašku nebo co a rozplácla jsem se na podlaze jak široká, tak dlouhá.

I  v  tom letištním rámusu jsem slyšela, jak všichni kolem ztichli a pozorují mě, a věděla jsem, že jsem jim dopřála pěkné divadlo. Nohy přes tašku, ruce roztažené před sebou.

„Jsem snad neviditelnej?“ ozval se nějaký naštvaný mužský hlas.

Sluneční brýle mi spadly, zaslechla jsem, jak si muž povzdechl.

„Proč nekoukáte na cestu? Mám tam laptop.“

Sbírala jsem se a podařilo se mi do tašky znova kopnout.

„Proboha,“ zavrčel.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem. „Promiňte.“

Sklopila jsem hlavu, zatímco muž rozepínal své zavazadlo.

„Benjamine?“ vyslovila jsem bratrovo jméno, ale ten už stál po mém boku.

„Není ti nic, Laureth?“ zeptal se a  strkal mi něco do dlaně. „Tady máš brejle.“

Rychle jsem si je nasadila.

„Moc se omlouvám,“ vyslala jsem omluvu směrem k muži a napřáhla jsem ruku, aby mě mohl Benjamin chytit. „Radši půjdeme.“

Benjamin mě vzal za ruku a tentokrát mě vedl správně podle našeho tajného kódu.

„Tady je fronta,“ oznámil a zastavil se. „Jen krátká.“

První brána, řekla jsem si v duchu. Tak by to nazval táta. První osoba, kterou musím překonat, personál odbavovací přepážky.

„Jsme na řadě,“ zašeptal Benjamin.

„Další, prosím!“

Přepážku obsluhovala žena.

Stiskla jsem Benjaminovu ruku, sklonila jsem se k němu a zašeptala:

„Počkej tady.“

„Proč?“

„Vždyť víš proč,“ odpověděla jsem a čekal mě úkol ujít těch pár kroků k přepážce sama.

Byla jsem ráda, že je léto a horko, protože když slunce svítí, nevypadá tak divně, že mám sluneční brýle, dokonce i uvnitř, ale po pádu přes tašku toho nevrlého chlápka jsem k sobě nechtěla přitáhnout další pozornost.

„Kam cestujete?“ zeptala se žena, ještě než jsem došla k přepážce.

Vzpomněla jsem si na svého kamaráda ze školy Harryho. Je skvělý. Zkoušel by vydávat zvuky, aby zjistil, kde je přepážka, ale podle mě by to nejspíš nefungovalo, protože tady panoval moc velký hluk. Kromě toho vždycky existuje riziko, že si někdo bude myslet, že předstíráte, že jste delfín. A o to fakt nestojím. Místo toho jsem pomaličku, ale plynule zvedla ruce a potěšilo mě, že jsem vzdálenost odhadla skoro přesně. Tedy, bolestivě jsem narazila holeněmi do nějakého kovového zábradlí, ale ze všech sil jsem se snažila nedat nic najevo a pohodila jsem naše pasy na přepážku.

„Ehm, do New Yorku,“ odpověděla jsem. „Na JFK, v 9:55.“

Žena si vzala pasy.

„Máte zavazadla k odbavení?“

„Ehm, ne. Jen příruční zavazadlo.“

Otočila jsem se, ukázala jí svůj batoh a mávla jsem rukou k  Benjaminovi, ale v  duchu jsem se modlila, aby zůstal na místě.

„Jen krátký výlet? Čeká vás něco zajímavého?“

Pověděla jsem jí pravdu. Nebo to, co, jak jsem doufala, je pravda.

„Jedeme za tátou.“

Odmlčela se.

„Kolik vám je let, slečno Peaková?“

„Šestnáct.“

„A to je váš bratr?“

Přikývla jsem.

„Kolik...“

„Tomu je sedm. Na  webové stránce se psalo, že se mnou může letět, jestliže mu je pět. A jemu je sedm. Mně šestnáct, tak myslím, my jsme mysleli...“

„Ano,“ přitakala žena. „To je v pořádku, jen jsem se zeptala. Ale má ten ptáček pas?“

„Říkal jsem ti to!“ vykřikl Benjamin někde za mnou.

„To je v pořádku, zlato, žertovala jsem,“ uklidnila ho žena. „Ten pas nepotřebuje.“

„Nepotřebuje pas,“ zopakovala jsem. Pak jsem si připadala hloupě a zmlkla jsem.

„Můžu se na toho ptáčka podívat?“ požádala žena.

„Musím zůstat tady,“ prohlásil Benjamin.

„Proč tam musí zůstat?“ zeptala se mě žena.

Najednou to nabralo špatný směr.

„Ale to víte, kluci,“ spustila jsem a snažila se usmívat. „Tedy, on tam nemusí stát, ale znáte to, kluci.“

„Jste v pořádku, slečno Peaková?“ zeptala se žena najednou vážným tónem.

„Ale ano. Jen, víte. Jsem nervózní.“

„Odlet je až za hodinu a půl. Máte spoustu času.“

„To ne,“ blekotala jsem dál a zoufale jsem si přála být pryč. „Jsem nervózní z létání. Navíc s Benjaminem.“

Zaslechla jsem, jak se směje.

„Mám dvojčata,“ prozradila mi. „Kluci jsou tak v jeho věku, pěkná čísla. Navíc dva, takže vy máte ještě štěstí. Kdykoli někam jedeme na  dovolenou, jako kdybychom vyhlásili té ubohé zemi válku.“

Zasmála jsem se. Napadlo mě, že působím hodně nervózně, ale žena si toho zřejmě nevšimla.

„Příjemný let,“ popřála mi.

Položila pasy zase na přepážku.

„Nástup je v  8:55, východ 35, ale pro jistotu si to zkontrolujte, kdyby nastaly nějaké změny.“

A  pak mě čekal jen takový lehký úkol sebrat pasy. Nenápadně jsem přejela rukou po přepážce a s úlevou jsem na ně narazila přímo před sebou. „Děkuju,“ řekla jsem. „Benjamine, dej mi ruku. Víš, že se hnedka ztratíš.“

Benjamin ke mně došel a vzal mě za ruku.

„To není pravda!“ zaprotestoval, a protože se ho to zřejmě dotklo, zapomněl mi ruku stisknout, aby mi naznačil, kterým směrem máme jít.

Strnula jsem, protože jsem ho chtěla odtáhnout od té milé paní u přepážky, než způsobí nějakou vážnou škodu.

„Kudy máme jít?“ zeptala jsem se.

„Odlety jsou nahoře. Eskalátory jsou támhle.“

„Benjamine,“ vyslovila jsem bratrovo jméno. „Tak jdeme, Benjamine...?“

Naštěstí už mě táhl od přepážky správným směrem. Většinou je na mě opravdu hodný.

První bránu jsme překonali.

„Teď už jedeme hledat tátu?“ zeptal se, když jsme vyjížděli eskalátory do horního patra.

„Ano, teď už jedeme hledat tátu,“ potvrdila jsem.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist