načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Já, JůTuber 4 – sepsáno JůTubery

Já, JůTuber 4

Elektronická kniha: Já, JůTuber 4
Autor: sepsáno JůTubery

- Zajímá vás, proč Carrie Kirsten netočí klasická holčičí videa? Jaký je Johnny Valda v soukromí? Proč nepoužívá Veronika Spurná na YouTube přezdívku? Jak dlouho na svých videích ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59% 60%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 168
Rozměr: 25 cm
Úprava: svazků: barevné ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4305-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zajímá vás, proč Carrie Kirsten netočí klasická holčičí videa? Jaký je Johnny Valda v soukromí? Proč nepoužívá Veronika Spurná na YouTube přezdívku? Jak dlouho na svých videích pracuje Zachy a proč Vidrail natáčí v lese? To a mnohem více se dočtete ve čtvrtém díle série Já, Jůtuber. Samozřejmě nechybí ani neskutečné příhody Manuela Středy a tipy, jak prorazit na YouTube, jak využívat sociální sítě anebo jak se vypořádat se slávou na internetu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
sepsáno JůTubery - další tituly autora:
Já, JůTuber Já, JůTuber
 (e-book)
Já, JůTuber Já, JůTuber
Já, JůTuber 2 Já, JůTuber 2
Já, JůTuber 3 Já, JůTuber 3
Já, JůTuber 4 Já, JůTuber 4
 (e-book)
Já, JůTuber 3 Já, JůTuber 3
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Já, JůTuber 4

sepsáno JůTubery

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Tomáš Chvála

Já, JůTuber 4 – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




JůTuber

Já,

sepsáno JůTubery

Tomáš Chvála


Děkujeme všem, kteří se na této knize podíleli.

Zejména Mgr. Tomáši Morávkovi za rady a tipy zabývající se psychologií člověka.

A Tomášovi Lukavcovi za rady a tipy pro budování osobní značky JůTubera.

© Tomáš Chvála, Jakub Holý, Petr Srna, 2017

Illustrations © Tereza Kovandová, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7544-305-2

ISBN e-knihy 978-80-7544-340-3 (1. zveřejnění, 2017)


5

Uvodni SLOVO

Ahoj, moje jméno je Manuel Středa a už nějakej ten pátek se věnuju natáčení

videí na YouTube. Za tu dobu, co to dělám, jsem prožil neuvěřitelný množství

věcí, který jsem popisoval v předchozích denících. Musel jsem se vyrovnat se

šikanou, novou školou, šílenou učitelkou tělocviku (a jejím ještě zlejším dvojčetem),

rozvodem našich, novou láskou, svatebním šílenstvím, ztrátou v lese (dva

krát!), dovolenou s mámou... No bylo toho zkrátka neskutečně moc.

Celou dobu mě provázejí moji nejvěrnější přátelé a samozřejmě i rodina. Neří

kám, že to s nima vždycky funguje jak v pohádce. Hádáme se, sem tam

někdo udělá nějakou hroznou šílenost, kterou je pak třeba napravit, ale držíme

při sobě. Jsme v podstatě takovej kmen, kterej na sebe nedá dopustit. Třeba

jako indiáni. Akorát teda nepřátele nestahujeme z kůže.

Nejvíc se vídám s Holubem, kterej by šel označit slovy „ten, jehož hlava je čas

to rozbitá“. Holub je můj nejlepší kámoš, přitahuje otřesy mozku a nikdy s ním

není nuda. Pak je tu Bednář aneb „ten, který by mohl být synem Chucka

Norrise“. Bednář je někdo, s kým není radno si zahrávat. Nesměje se, nebojí

se, všeobecně neuznává emoce. Ale je to kámoš, na kterýho je vždycky spo

leh. A to je to hlavní. No a pak tu máme Roberta neboli „toho, jenž je hlavním

obvodem našeho mozkového centra“. Robert je IT hlavička, která má v sobě

neskutečný množství informací a často se od něj dozvíme neuvěřitelně za

jímavý věci.


6

Moje rodina má jasnej řád. Hlavním náčelníkem je babička. Máma se může

snažit sebevíc, ale babičku zkrátka nikdy nepřekoná, i kdyby po veče

rech vypila víc ohnivý vody. Samotná máma by se dala označit jako „ta

s prachovkou v ruce“. Máma je rapl na pořádek. Je to tak celej můj život

a evidentně se to nezmění. A taky ráda otravuje život svýmu exmanželovi,

mýmu tátovi, neboli „tomu, kdo bez piva a trenek nedá ránu“. Táta je pojišťo

vák, kterej má ve svým životě extrémní nedostatek vzrušení nebo chuti pod

nikat něco novýho. Zato má zvláštní zálibu v tom, že si často do domácnosti

pořizuje nějaký divný domácí mazlíčky.

Zapomenout nesmím ani na milovanou sestřičku aneb „tu, která nebrala anti

koncepci vážně“. Sestřička už jedno mrně má a teď se pomalu připravuje na

druhý. Je až neuvěřitelný, že takovýho počtu dětí dosáhla se svým man

želem Ritchiem neboli „stínem, o kterém nikdy není slyšet“. Ritchie je tak pa

sivní osobnost, že ho občas cizí lidi na ulici kontrolujou, jestli dejchá. No a pak je

tu moje milovaná přítelkyně Majda. Jí bych označil asi jako „tu, co mi dává

do života světlo“. Ale slunce vychází každej den, takže to vlastně asi nedá

vá moc smysl.

Tak s těmahle lidma už jsem prožil opravdu

neskutečný situace. A teď je čas na další!

Enjoy


Kapitola 1 -

happy brzdiii!

26. prosince, pondělí

Moje máma říká, že vždycky může bejt líp. Můj táta říká, že nikdy není tak zle, aby

nemohlo bejt hůř. A naše vojenská babička na oba reaguje, ať je neposlouchám,

že je vždycky tak, jak je, a hotovo. Nejsem si jistej, co si z toho mám vzít. Vím ale

stoprocentně, že šílenější konec roku nepamatuju od toho incidentu pět let zpát

ky, kdy naši chtěli mít doma klidnýho silvestra. Sestřička ale v jednu ráno přitáhla

kapelu jménem Nádorový onemocnění, že jsou to vážně fajn lidi a stráví s náma

Novej rok, „protože nemají kam jít“. Máma by je okamžitě vyhodila (celej den ne

čistila koberec proto, aby po něm večer chodil předem neohlášenej počet lidí),

ale táta byl už tak opilej, že mu to přišlo jako skvělej nápad, a hodně rychle se

naučil jejich speciální novoroční písníčku „Zase o záděru víc“. Namísto očekáva

nýho nudnýho večera u stý sedmdesátý pátý reprízy silvestrovskýho Televarie

té na ČT1 jsme tak doma měli regulérní punkovej mejdan, po kterým táta ráno

spokojeně konstatoval, že mu ani nezmizelo moc alkoholu (zato byla pryč skoro

celá lékárnička). To byl opravdu hodně divnej večer.


8

Divnej už proto, že jsem měl zároveň i narozeniny. O tomhle pro mě hodně citlivým

tématu jsem se zatím nikdy nerozepisoval. Ale na konci roku mám narozky, kon

krétně třicátýho prosince. Naši toho vždycky využijou a dají mi všechny dárky už

k V ánocům (dopředu i za narozky, který mám o šest dní pozdějc), abych si je pěkně

užil najednou. Samozřejmě že je to jen výmluva pro to, aby mi nemuseli kupovat

zbytečně moc dárků, a chytře tak ušetřili. Babička mi dokonce práskla, že naši uva

žovali o jméně David, kterej má svátek právě třicátýho prosince, aby si úplně nejvíc

ulehčili práci. To jim naštěstí bábrle zatrhla. Ne že bych teda dvakrát nadšeně piš

těl z Manuela, ale ten má aspoň svátek na konci března... Jo, taky mě překvapilo, že

takový jméno v českým kalendáři vůbec existuje.

Narozky jsem do týhle chvíle každopádně nikdy oficiálně neslavil (když nepo

čítám to, že mi členové Nádorovýho onemocnění zazpívali při návštěvě „Hodně

štěstí, zdraví a co nejmíň karcinogenů“ a jako speciální dárek mi dali obrázkovou

knížku exotických nemocí). Zpětně jsem se pak dozvěděl, že jim knížku dala sé

gra – prý že by se jim mohla hodit. No a oni ji pak dali mně. A proč neslavím na

rozky? Protože to stojí za houby! Ale pokaždý. Nikdy to není jako ve filmech, kde

se všichni výborně baví, hlavní hrdina se může díky všem roztrhat, dostane je

den dárek lepší než druhej a ještě dalšího půl roku potom všichni ukazujou fotky,

který dokazujou, že to byl legendární mejdan. Každý narozky, na kterejch jsem

kdy byl, jakože fakt naprosto každý, byly DOKONALOU přehlídkou trapnosti. Sta

čí si připomenout několik posledních let.

Holub chtěl udělat večírek originálně, a tak rodiče přemluvil, aby mu pronajali

skákací hrad. To byl dobrej nápad jen do chvíle, než se všichni nafutrovali chle

bíčkama a pak šli na skákací hrad... Holubovi rodiče museli ten hrad nakonec

koupit, protože nešel vyčistit. Doteď jim smrdí ve sklepě a musím říct, že zóna

okolo jejich sklepa je skoro radioaktivní. Poslední roky se tam bojí i deratizéři

a nedávají tam ani návnady na krysy. Prej by se stejně žádná krysa k tomu sklepu

nepřiblížila. No co, aspoň Holubův barák ušetří.

Robert vymyslel „zábavný“ narozky à la lovci pokladů. Nápad to nebyl úplně bl

bej – stopy byly různě rozmístěný a člověk musel vyluštit hádanku, aby se dostal

k další stopě. Finální stanoviště bylo místo s občerstvením. Bohužel to připra

voval Robert, takže už na první hádance, ve který bylo třeba využít k rozluštění

morseovku a znalost finskejch lidovejch zpěvů, jsme se totálně zasekli. A tak na

nás Robert celej den akorát čekal.


9

Bednář nás pozval k sobě domů na narozky, což samo o sobě vyvolávalo oba

vy (k Bednářovi domů se nechodí, a když jo, rozhodně se tam nechodí kolektiv

ně). Bullet, jeho současná holka, ale řekla, že „se nebude chovat nespolečensky“.

I když je to normálně baba ostrá jak břitva, doma mu to na narozky tak vyzdobi

la, že by i domeček pro panenky záviděl. Připadali jsme si v jeho pokoji jak po

stavy z Toy Story.

Zábava o tyhle narozeninový oslavy ani nezavadila, a to jsem ještě nezmínil svoje

narozky. Naši se dřív snažili, abych je slavil. Snaží se tak všichni rodičové, dokud

jsou jejich děti ještě malý. Táta mi to vysvětlil tak, že když se dítě dostatečně ne

baví s ostatníma, vyroste z něj ošklivej asociál, co bude jen mlčet a jednoho dne

pravděpodobně vystřílí nějakou kancelář. Proto prej rodiče pro děti pořádají na

rozky. Jak to tak doříkával, podíval se na Ritchieho. Ritchie je manžel mojí starší

sestřičky Martiny, nemá skoro žádný kamarády a málokdy ze sebe dostane celou

větu. Většinu času vlastně jen sedí, někam zaseknutě kouká, a když do něj ségra

šťouchne loktem, pronese buď „ano“, „máš pravdu“, nebo „promiň“. Sestra tátu

samozřejmě okřikla, že Ritchie není žádnej šílenej asociál a rozhodně nebude

nikoho střílet. Očekávala od Ritchieho, že se bude bránit, ale ten tradičně nevní

mal okolí, tak do něj loktem šťouchla a on instinktivně vyštěkl „promiň“. Nejsem

si úplně jistej, jestli je dobře, že Ritchie dělá u nás ve škole školníka. Pokud by na

to došlo, byl bych v úplně první palebný linii.

Když mi bylo nějakejch dvanáct, zkoušel jsem si narozky uspořádat sám. Skoro

nikdo nepřišel a lidi, co dorazili, mi většinou přinesli dárky jako půlku snědený

čokolády nebo použitý mejdlo. Kluky vidím pořád, takže proč bych měl vůbec

nějaký narozky pořádat? Tss, kašlu na to, ať si narozky slaví jiní, já se na to letos

pěkně, jako každej rok, vykašlu.

27. prosince, úterý

Tak mi Majda vysvětlila, proč letos BUDU SLAVIT NAROZKY. Jsem přece trochu

slavná osobnost, když jsem teď ten JůTuber, a nemůžu jen tak neslavit svoje naro

zeniny! Prej mi bude chtít spousta lidí popřát a nemůžu bejt sobeckej a nemyslet

na ostatní. Ta logika mi přijde trochu zvrácená, ale jakmile mi Majda něco navr

huje a zvedne u toho jen levý obočí, je mi dávno jasný, že to budu muset udělat.


10

Když mi říkala o nutnosti oslavy mejch narozek, její levý obočí šlo tak vysoko, že dle mýho na chvíli hlavu opustilo. Takže narozky budou. Taky jsem hodil na Twitter zprávu, kde jsem se lidí zeptal, jaký narozeninový téma by jim přišlo nejlepší a jestli by chtěli přijít. Nebyl to úplně ten nejchytřejší tah. Nevím, jak mámě vysvětlím, že mám na narozky přihlášenejch 34 hostů a číslo stoupá. Kolik na to asi bude třeba chlebíčků?

ZALOŽTE SI TWITER!

Vy ho ještě nemáte? Proč? Že je tam nuda? No, neměli

byste to podceňovat... Twitter má úžasnou vlastnost – není

na něm každý. Co to znamená? Třeba právě to, že si vás

snáze všimne váš oblíbený JůTuber nebo jiná osobnost!

Mnoho skvělých přátelství bylo navázáno díky tweetování.

Například pořad Značková show na YouTube vznikl díky

Twitteru – většinu JůTuberů dostali do pořadu přes něj.

Pokud Twitter dosud nevyužíváte, tak šup do toho! Mrkně

te se, jak to dělají úspěšní JůTubeři, a třeba je ze začátku

napodobujte. Až se vám to dostane pod kůži, možná se

setkáte se svým idolem dříve než ostatní! 28. prosince, středa 72 hostů. Máma řekla, že na takovej mejdan doma můžu zapomenout, protože pak nehodlá uklízet koberec. Táta byl nadšenej z toho, kolik lidí mi chce popřát, a navrhnul, že bysme mohli narozky oslavit v dětským koutku v nákupáku. Mož

TIP


11

ná to vypadá, že mu nedochází, kolik už mi bude (16, kdyby někdo zapomněl),

ale důvod leží jinde. Vždycky když jsme chodili jako celá rodina nakupovat, bylo

na něm vidět, jak děckám závidí, že prolézají hrad a skáčou do balónků, zatím

co on musel s mámou absolvovat procházku po všech možnejch i nemožnejch

obchodech. Chce to podle mě zkusit taky, protože „za jeho mládí takový koutky

v obchodech neměli“. Je fakt, že když byl táta mladej, neexistovaly ani pořádný

obchoďáky a na všechno se stála fronta. Bojím se ho zeptat, jak vypadala jeho po

slední oslava narozenin (představuju si to jako dlouhou frontu na pivo, ve který

nemá vůbec nikdo dobrou náladu).

Byl jsem v koncích a už počítal s tím, že z narozek nic nebude, protože mě zkrát

ka nenapadalo, kde bych je uspořádal. Když jsem to řekl Majdě, mávla rukou se

slovy „nech to na mně“ a odešla. Nevím, jestli se mám těšit, nebo bát. Pravděpo

dobně od obojího trochu.

29. prosince, čtvrtek

Tak tomu neuteču, oslava bude. Bude se konat 31., abychom si my mladší jakože

rovnou užili i silvestr (i když skončíme už v šest), a Majda dojednala tělocvičnu

na mý bejvalý základce. Že mě tam prej rádi uvidí a aspoň můžu udělat zase ně

jaký veselý video o škole.

Veselý to bude rozhodně. Už je potvrzenejch 95 hostů, z toho budu znát tak mož

ná pět lidí. Když jsem to číslo říkal klukům, byli ohromený. Bednářovi dokonce

vypadl nůž z ruky (ale možná to udělal úmyslně, protože se špičkou zapíchl do

žížaly, která se právě plazila okolo).

30. prosince, pátek

Nesnáším řetězovej efekt. Majda samozřejmě řekla mámě, jak perfektně to za

řídila. Máma nadšená, že nebude muset nic uklízet, okamžitě předala informaci

tátovi. Ten se hned nabídl, že zařídí vybavení, na což máma – aby náhodou ne

byla za tu horší – řekla, že zase udělá občerstvení. Pak se chvíli překřikovali, kdo


12

to udělá líp (byla to taková ta nesmyslná hádka o to, kdo z nich mě má víc rád,

ale o mě v tu chvíli fakt vůbec nešlo). Táta prohlásil něco o nejlepší výbavě na

mejdan, co se dá sehnat, a máma uraženě řekla „fajn“ a vyrazila na nákup do su

permarketu. Nevím, co má v plánu, ale její „fajn“ nikdy neznačí nic dobrýho.

31. prosince, sobota

Jsem zvyklej na to, že na konci roku zavládne určitý šílenství. Nikdy se ale netý

kalo mě. Táta mě od rána po esemeskách bombarduje zprávama, co všechno do

kázal na mejdan sehnat (Co je proboha elektrickej bejk?!!), přičemž něco z toho

získal jen díky mýmu jménu (což znamená, že to musím dát do videí). Máma zase

posílá dotazy typu „Co jí tví kamarádi?“, za tím následují fotky nejrůznějších jídel

s otazníky . Z legrace jsem na fotku z mrazáku, kde byly hranolky, ale i mraženej

humr, odpověděl „obojí jo“. Uvidíme, jak daleko je ochotná zajít.


13

SMĚNNÝ OBCHOD

Jééé, tenhle foťák chci! A tahle kamera! Boží!!! A támhle

ten střihací program. Ouuu!!! Ale nemám na to prachy...

Sakra! Co s tím? Kdo by něco takového neznal? Stalo se

vám to někdy? I JůTubeři neustále řeší nákupy nové tech

niky a někdy dost bojují s financemi. Nezdá se to, ale vět

šinu peněz z YouTube vrazí obyčejně do nové techniky.

Jak ale začít, když ještě žádný příjem z YouTube nemáte,

studujete a máte brigádu, která tolik nenese? Mám řeše

ní – směnný obchod. Můžete zkusit zajít do oblíbeného

obchodu s elektronikou a nabídnout jim svoje služby za to,

že vám pak dají nový foťák nebo kameru. Nebo se můžete

zeptat někoho, kdo takový foťák má, a nabídnout mu, že

mu s něčím pomůžete výměnou za to, že vám techniku

půjčí, když budete potřebovat. Nebojte se druhé oslovit. Nebudu lhát, jsem z toho hodně nervózní. Už léta jsem narozeniny neslavil a teď rovnou oslava skoro se stovkou lidí, s reproduktory ve tvaru tropickejch palem (táta se fakt činí) a k tomu bůhvíco z máminý kuchyně. Před chvílí psala něco o jehněčím a dušenejch játrech. Asi bych měl přestat blbnout a napsat jí, že nějaký křupky s colou budou všem bohatě stačit. V cel ým tom narozeninovým mumraji jsem docela rád za nějaký rozptýlení. Je deset, oslava má začít až za tři hodiny a přijel Ritchie, jestli bych s ním pro něco nezajel. Za jinejch okolností bych s člověkem, jako je on, do auta dobrovolně nevlezl, ale potřeboval jsem na chvíli od všeho vypadnout. Ritchie si mě navíc od chvíle, co jsem ho na konci minulýho měsíce neplánovaně zachránil v lese od vyhladovění k smrti, hodně oblíbil. Přitom to byla naprostá náhoda. Poté, co se ztratil na školním lyžáku, jsme ho já, Robert, Holub a Bednář šli do lesa hledat.

TIP


Ritchieho osobnost se ukázala tak nevýrazná, že dokonce ani nezanechával stopy ve sněhu. Po pár hodinách uprostřed zasněžený divočiny jsme to vzdali a vraceli se do chaty. Šel jsem si odskočit na malou (a vzpomněl si na tátovu radu „nikdy nežer žlutej sníh“). Jak jsem tak uprostřed zmrzlýho lesa vykonával malou potřebu, málem jsem pomočil Ritchieho, kterej ležel ve sněhu obalenej věcma a doufal, že vydrží do oblevy a pak najde cestu domů. Když mě uviděl, nadšeně vyskočil a začal mě objímat. Což bylo maximálně nevhodný, protože jsem pořád ještě nebyl zapnutej... Od tý doby mi Ritchie vděčí za záchranu života a považuje mě za blízkýho kamaráda. Nemám to srdce mu to vymlouvat. Tentokrát jsem ale Ritchieho chuť trávit se mnou volnej čas ocenil. Aspoň na chvíli vypadnu z domu a pak si jako hvězda nakráčím na oslavu svejch narozek a pořádně si je užiju! Je to vtipný. Kdysi jsem se styděl mluvit i do kamery a teď se těším na tunu cizích lidí.

NATÁČEJTE VIDEA!

Nééé! To nejde... Tohle teď možná křičíte a lomcujete se

bou. Nemám pravdu? Myslíte si: „Já a videa? Panebože!

Neumím ani mluvit, natož držet kameru či mobil... A ještě

k tomu nevypadám nejlíp...“ Vítejte v klubu! Nikdo z JůTu

berů není dokonalý! Někdo má trochu křivé zuby, jiný křivý

nos, ta má zase kilo navíc. No a? Není to o dokonalosti. Ale

o odv aze! A natáčením videí můžete svou kuráž pěkně na

kopnout. Zkuste to, nic tím neztratíte. Co máte rádi? O čem

byste rádi mluvili? Vezměte do rukou telefon a natáčejte! Na

nic nečekejte. Video musí ven. Jasně, ostatní se budou chvíli

smát. Budou vás kritizovat. Ale nevzdávejte to. Udělejte dal

ší video a uvidíte, jak se pomalu začnete zlepšovat. Nikdo

nezačal na vrcholu, každý se musel postupně vypracovat.

Je toho ve vás více, než nyní vidíte. Třeba se ve vás skrývá

budoucí slavný JůTuber nebo vlogerka! Kdo ví...

TIP


15

stále 31. prosince, sobota

Je právě osm večer a je mi dost líto, že jsem Rit

chieho nepomočil. Narozeninová oslava byla něco

neskutečnýho. Alespoň to tak říkají... já to bohužel

potvrdit nemůžu. Proč? Protože JSEM TAM NEBYL!

Ritchie a moje drahá sestra čekají druhý dítě. To

první se chudák jmenuje Antonio (nechápu, proč

se rodiče u nás v rodině takhle dětem mstí, jako by

moje jméno nestačilo), takže čekám, co vymyslí ten

tokrát. Moje ségra má samozřejmě extrémně rozho

zený hormony. To se těhotným ženským stává. Bě

hem těhotenství mění nálady z minuty na minutu,

brečí u reklam se štěňatama, potom křičí kvůli ma

ličkostem a mají nevyzpytatelný chutě (když jsem jí

minule viděl, jak jedla nakládaný okurky se šlehač

kou, málem jsem se pozvracel). Dneska ráno si se

střička v nějakým lifestylovým magazínu přečetla,

že pokud chce mít celý příští rok štěstí, musí dát na

talíř k novoročnímu obědu prasečí rypáček. Zní to

možná jednoduše, ale sehnat něco takovýho 31. pár hodin před obědem, to není

žádná legrace. Ritchie by se bez toho obešel (táta říká, že podle svýho výrazu

na štěstí dávno rezignoval), ale ségra si postavila hlavu a Ritchie prostě musel

prasečí rypáček sehnat, pokud „nechce sobě, ségře, Antoniovi a tomu malýmu,

co se teprve narodí, zkazit celej život“ (její slova). Ve městě už měli prasečí ry

pák maximálně známý alkoholici, a tak si Ritchie přes internet zjistil, že v jedný

vzdálený vesnici prodává něco takovýho tamní statkář zoufalejm měšťákům, co

si vzpomenou na poslední chvíli. A samozřejmě, aby to nebyla nuda, je to nějaká

vesnice o čtyřech barácích, kterou navigace nezná, takže Ritchie potřeboval na

cestu pomocníka. Vzhledem k jeho nedávný ztrátě v lese mi to přišlo jako dobrej

nápad (ségra by asi nepovažovala za dobrej začátek roku to, že se jí zase někde

ztratil manžel).

Ze začátku to vypadalo na poklidnou cestu. Ritchie se tvářil, že má zhruba před

stavu, kam jedeme, a „že mu jenom v určitou chvíli trošičku pomůžu“. Na rádiu


16

naladil pro moje uši přijatelnou hudbu, a sem tam dokonce prohodil nějakou

normální větu, takže si člověk nepřipadal, že jede na vejlet s masovým vrahem.

Po hodině a půl jízdy jsem pojal podezření, že vůbec netuší, kde jsme. Ono když

během dvaceti minut třikrát projedete kolem výrazně oranžovýho penzionu,

máte jen dvě možnosti – buďto jste v oblasti, kde mají stavaři fakt málo fantazie,

nebo je to furt to samý místo. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, jestli ví, kde jsme.

Řekl, že ne, ale že se určitě za chvíli zorientuje. Když jsme kolem oranžovýho

penzionu projížděli popátý, už jsem na něm začal pozorovat nervozitu. Když to

bylo posedmý, začal mít v oku trochu tik. To znervóznělo mě. Pak ale konečně vy

jel nějakým novým směrem a začal se tvářit vítězoslavně. Narazili jsme totiž na

ceduli, kterou jsme údajně měli potkat. Vrazil mi do ruky papírovou mapu (ani

jsem nevěděl, že něco takovýho existuje) a řekl: „Jsme tady, potřebujeme sem,

naviguj.“ Asi vás to překvapí, ale tahle část se obešla bez katastrofy. Díky tomu,

že jsem hrál nejedno GTA, mám čtení v mapách docela zmáknutý, a tak jsme bě

hem půlhodiny dojeli na místo, získali prasečí rypáček (nic nechutnějšího jsem

v ži votě neviděl) a vyrazili zpátky. Do statku jsme jeli po dost dlouhý lesní cestě,

na který naštěstí byly celou dobu cedule „Rypáky pro měšťáky“. Po cestě zpát

ky se nám ale povedlo odbočit někde blbě a najednou jsme brázdili nekonečně

dlouhej zasněženej les. Už zase les! Po dvaceti minutách paniky, kdy Ritchie začal

vyšilovat, že už zase bude mrznout v divoký přírodě, jsme našli výjezd na obří

pole a oddechli si. Na jeho druhým konci se tyčilo město. Stačilo se do něj jen

dostat, zjistit, jaký město to je, a pak podle mapy vyrazit domů. Vypadalo to tak

jednoduše!

Jenže Ritchie je mistr špatnejch rozhodnutí. Bez legrace, kdyby se v tom pořádala

olympiáda, skončil by na prvním místě (ale pro cenu by si nedošel, protože by

se rozhodl dělat něco jinýho). Mohli jsme pole v klidu objet, dokonce tam byla

naznačená cesta. Ale trvalo by to asi dost dlouho. Bylo to fakt VELKÝ pole. A pro

tože sestřička začínala Ritchieho bombardovat netrpělivejma esemeskama, kde

je její prasečí rypák (měl jsem sto chutí jí odepsat, ať se podívá do zrcadla), ne

chtěl už Ritchie ztrácet čas. A tak to odvážně vzal přes pole. Nejdřív to vypadalo

jako dobrej nápad, protože cesta utíkala celkem dobře. Až podezřele dobře. Auto

jako by jelo samo, Ritchie snad ani nemusel držet plyn. Musím přiznat, že nejen

Ritchie byl v tu chvíli úplně blbej. V tomhle případě bysme se oba mohli přihlásit

do soutěže o nejdelší vedení. Kde je chyba, mi došlo až ve chvíli, kdy jsme projíž

děli kolem zasněžený loďky... Ano, loďky... MY VJELI NA ZAMRZLÝ JEZERO!!! Jak

jsem si to uvědomil, nebyl jsem schopnej mluvit. Začal jsem na Ritchieho máchat


17

rukama a řvát „brzdiii“, takže Ritchie šlápl na brzdu, protože si myslel, že mám

nějakej druh záchvatu. Auto samozřejmě nezastavovalo, Ritchie se zarazil, začal

koukat před sebe a pak mu to docvaklo taky. A udělal přesně to, co se nabízelo –

taky chytil paniku, máchal rukama a nebyl schopnej nic říct. Jestli nás v tu chvíli

někdo viděl, muselo to vypadat, jako když dvěma němým vlítnul do auta roj vos

a oni se hádají, jak situaci vyřešit.

A pak přišlo to „nejlepší“. Led před náma začal lehce ustupovat a v dálce jsme

uviděli vodu. Ritchie zuřivě šlapal na brzdu, jako kdyby chtěl prošlápnout celou

podlahu, auto ale klouzalo dál. Pomalu, ale klouzalo. Nezbejvalo nám nic jinýho

než vystoupit. Což je dost optimistickej výraz, protože z pohybujícího auta se sa

mozřejmě vystupuje dost blbě. Nebudu to okecávat, z auta jsme vypadli jak dva

sudy, který někdo pohodil vedle hospody. Chvíli jsme se kutáleli, než jsme jak

vyvržení vorvani zůstali nevěřícně koukat na to, jak auto pomalu klouže směrem

ke zkáze. Po několika metrech se ozvalo zakřupání a Ritchieho milovanej bourák

pomalu zabodl čumák do vody a pěkně pomalu mizel pod hladinou. Úplně se mi

vybavil Titanic. Částečně i proto, že Ritchie začal vydávat strašně divný zvuky

a znělo to, jak když potichu říká „Jacku“. Mám pocit, že to bylo úplně poprvý v ži

votě, co jsem viděl dospělýho chlapa brečet. Myslel jsem, že to bylo kvůli autu, ale

jeho stresovalo hlavně to, že v něm nechal ségry rypák.


18

Jako by samo o sobě nebylo dost trapný, že jsme utopili auto v jezeře, Ritchie za

čal panikařit, že ten led pod náma stoprocentně praskne (i když v místě, kde jsme

byli, unesl auto). Lehnul si proto na zem a odmítal se hnout. Jakože úplně. Připo

mínal nějakou divnou ledovou sochu. Takže jsem musel ZAVOLAT HASIČE, aby

nás „zachránili“. Ritchie jim do telefonu furt říkal, že budou muset vzít vrtulník

a vyzvednout nás, ale hasiči jen suše objeli díru, ve který skončilo naše auto, na

brali nás vlastním sedanem a dovezli na břeh. Ritchie měl nervovej kolaps a furt

něco mlel o prasečím rypáku, tak ho radši vzali na psychiatrii na pozorování. Na

mě byli tak hodní, že mě hodili do města autem, takže si můžu odškrtnout, že po

policejní taxi službě mám za sebou už i dovážku až do domu díky hasičskýmu

sboru. V podstatě už mi chybí jen armádní konvoj. Ale něco takovýho by možná

zařídila babička...

Nechal jsem se vyhodit u školy v naději, že tam

ještě někdo bude. Jenže bylo po sedmý, takže

nikdo nikde. Holub mi pak po telefonu vyprá

věl, že jsem přišel o tu naprosto nejskvělejší

oslavu narozenin, a ukazoval mi fotky na In

stagramu (v poslední době tam dává kvůli na

šemu kanálu skoro všechno). Máma udělala

z o voce obří fontánu a podávala chipsy, chle

bíčky, sýrový speciality a humry na smetaně

(to si prý pochvaloval především Robert). Táta

zařídil obrovskej nafukovací hrad a balónkovej

bazén, odkud se celou oslavu odmítal hnout.

Pódium bylo udělaný v jamajským stylu, při

čemž u v chodu seděl v kleci papoušek Štístko

a všechny vítal slovy „vííííítej pirrrrrááááte“.

Coby hudební doprovod pak táta najal Nádo

rový onemocnění, který na mojí počest zahrálo

písničku „Škoda že tu nejsi s náma“. Vzhledem

k názvu kapely mám silný podezření, že nemě

la s nar ozeninovým tématem nic společnýho.

A v ur čitou chvíli začali všichni fanoušci (fakt

ta stovka dorazila) skandovat moje jméno. Moje! Takže jak celou oslavu shrnout?

Konečně prej oslava mejch narozeniny stála za to. Stačilo na ni nedorazit. Ještě

je ale dneska přede mnou silvestr. To taky nepochybně bude nějaká hitparáda.


19

POSTUJTE PRAVIDELNĚ NA INSTAGRAM

Kdo by dneska nevyužíval Instagram? Chodíme tam skoro

všichni. Mít jenom Facebook už nestačí. Taková je doba. Je

důležité být vidět na více komunikačních kanálech, pokud

jde o sociální sítě. Člověk si projede nejnovější fotečky, pak

instastories a zjistí, co je kde novýho. Buďte taky in, svez

te se na vlně a postujte pravidelně fotky ze svého života,

práce, koníčků atd. Těžko vás bude někdo znát, když mu

o sobě nedáte vědět. Tak běžte hned teď na Instagram,

dejte si tam cool profilovku, popisek, který druhým řekne,

kdo jste a co děláte, a váš instagramový život může začít! pořád 31. prosince, sobota / technicky už 1. ledna, neděle Řekl jsem si, že se nedám. Dnešek byl TAK příšernej, že už to přece nemohlo bejt horší! Protože už je mi šestnáct (ok, jen pár hodin, ale to není podstatný), vytáhl jsem doma svůj čerstvej věk jako trumf s tím, že bych mohl bejt o půlnoci při odpočítávání venku. Máma se moc netvářila, ale když táta po esemesce prohlásil klidně až do rána, musela si zachovat tvář a s velkým sebezapřením mi to dovolila s tím, ať koukám bejt v jednu doma. Ve skutečnosti ale podle mě byla ráda, že zmizím z bytu. Už pár let hraje s kamarádkama, který k ní na silvestra přijdou, hru „Vysvoboď víno z flašky“. Obvykle těch flašek mají několik, a co jsem vždycky tak po půlnoci pozoroval, vyhrály pokaždý všechny (a na všech to bylo pořádně vidět). To táta je skromnější. Tráví silvestra tak, jak tráví každej jinej den v roce – s pivem v ruce na gauči a kouká u toho na sport. Myslím, že by potřeboval ženskou, aby ho donutila k nějaký aktivitě, ale táta se k tomu nemá. Konkrétně na tohle téma uvedl: „Radši bych si do očí strčil chilli papričky, než aby mi doma zase někdo říkal, co mám dělat.“ To mu připomenu, až mi zas

TIP


20

bude nařizovat, co mám dělat... Navíc je fakt, že letos nebude táta vyloženě sám.

O milovanýho beránka Ferdu sice letos přišel (no, „přišel“ není správný slovo –

babička ho donutila, aby ho upekl na sestřinu svatbu), vzal si ale domů pa

pouška Štístka s tím, že u papoucha má prej jistotu, že ho nebude muset se

žrat. Když mi to táta volal, koukal zrovna na ženskej tenis a do toho jsem slyšel

„krrrrrááááásnáááá prrrrrdelka“. Ti dva si budou rozumět.

Ségra ve svejch telecích letech trávila silvestra tím, že hrála s našima hru „jak se

vyplížit z b ytu tak, aby si toho nevšimli“. Vítězstvím bylo, že se jí to každej rok

povedlo. Ráno ale zase pokaždý prohrála, protože pro ni rodiče měli připravenej

nějakej trest (jednou to zkusila vyřešit tím, že přišla až o dva dny pozdějc, ale to

se setkalo s ještě menším úspěchem a pak čtvrt roku nemohla pomalu vyjít ani

na chodbu baráku). Tohle divoký období má každopádně už za sebou, protože

teď chová Antonia a do toho musí bejt na telefonu, kdyby jí volali z nemocnice,

jestli už je Ritchie při smyslech. Takovej silvestr určitě nečekala.

Chtěl jsem aspoň strávit večer s Majdou, když už se mi to nepovedlo přes den na

mojí oslavě narozenin. Ukradl jsem doma nějaký kytky a vyrazil k ní s tím, že její

rodiče přemluvím, aby ji se mnou pustili ven. Když jsem jejímu tátovi a mámě vy

světloval, že se budeme chovat slušně a bude po půlnoci doma, oba se upřímně

zasmáli a řekli, ať se stavím zítra, že jejich dcera do osmnácti rozhodně nikam

takhle večer chodit nebude. To bude náročnej vztah.

A jako by toho nebylo málo, když jsem nahrál na YouTube video o tom, jak skon

čilo Ritchieho auto v jezeře, hodně lidí mě obvinilo, že je to fejk. Prej už to kvůli

honění lajků přeháním, no hejt za hejtem. Fakt skvělý. Takže abych si to shrnul:

Nestihl jsem vlastní (prý boží) oslavu narozenin, dostal jsem ségřina manžela do

blázince, neviděl jsem svoji přítelkyni, lidi mi totálně zhejtovali video a ještě to

vypadalo, že na Novej rok budu sám. No jako den snů hadr.


21

ZLEPŠUJTE SE!

Nikdo dokonalý z nebe nespadl. JůTubeři by vám o tom

pověděli své... Nasekali už tolik přebrebtů, špatných stři

hů, blbě zaostřených videí, že by z toho mohla vzniknout

výstava v galerii! Chyby jsou ale součástí života. A když už

se vám něco nepovede, tak to jenom znamená, že se máte

vylepšit. Myslete na to! A jestli už víte, co vás baví, tak na

tom zapracujte! Najděte si zajímavou knihu, časopis, kouk

něte se na YouTube, mluvte o tom s přáteli a... zlepšujte

se! Je to ta největší zábava na světě! A jednou vám ostatní

budou závidět, až uvidí, že záříte jak hvězda! Vyčerpanej jsem šel na náš tajnej plácek, kam se s klukama chodíme poflakovat. Tam je mi vždycky dobře. Už jsem ani nikomu nepsal a mobil nechal doma. Neměl jsem chuť na další zklamání. Sedl jsem si na lavičku (Samozřejmě na opěradlo, nejsem lama!) a zadíval se na hvězdy. Celej ten den mě pěkně štval. Takhle jsem si ho vážně nepředstavoval. A když už jsem si myslel, že to lepší nebude, přišel Holub a sedl si vedle mě. A já se musel smát. Chudák měl na hlavě helmu. Přemluvil rodiče, aby ho pustili ven, a ti nakonec souhlasili, ale jen pod podmínkou, že si vezme na kebuli ochranu, aby neměl další otřes mozku. Když jsem se mu neozýval a nebyl doma, kde to prej smrdělo jako ve vinařství, došlo mu, že budu tady. Za chvíli přišel taky Bednář, nic neřekl, ale svým drobným náznakem úsměvu nám vlastně sdělil všechno a sedl si vedle nás. No a nakonec dorazil i Robert, na svetru měl svítící nápis „I Love IT“ a byli jsme kompletní. Obloha se rozsvítila ohňostrojem, hrála celou paletou barev a náš čtyřlístek ji z lavičky oněměle pozoroval. Možná to nebyl ten nejlepší den, ale jeho zakončení s nejlepšími přáteli na oblíbeným místě? Dokonalejší silvestr jsem si vážně nemohl přát!

TIP


22




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist