Já, JůTuber 4 - sepsáno JůTubery

5

Uvodni SLOVO

Ahoj, moje jméno je Manuel Středa a už nějakej ten pátek se věnuju natáčení

videí na YouTube. Za tu dobu, co to dělám, jsem prožil neuvěřitelný množství

věcí, který jsem popisoval v předchozích denících. Musel jsem se vyrovnat se

šikanou, novou školou, šílenou učitelkou tělocviku (a jejím ještě zlejším dvojčetem),

rozvodem našich, novou láskou, svatebním šílenstvím, ztrátou v lese(dvakrát!), dovolenou s mámou... No bylo toho zkrátka neskutečně moc.

Celou dobu mě provázejí moji nejvěrnější přátelé a samozřejmě i rodina.Neříkám, že to s nima vždycky funguje jak v pohádce. Hádáme se, sem tam

někdo udělá nějakou hroznou šílenost, kterou je pak třeba napravit, ale držíme

při sobě. Jsme v podstatě takovej kmen, kterej na sebe nedá dopustit. Třeba

jako indiáni. Akorát teda nepřátele nestahujeme z kůže.

Nejvíc se vídám s Holubem, kterej by šel označit slovy „ten, jehož hlava ječasto rozbitá“. Holub je můj nejlepší kámoš, přitahuje otřesy mozku a nikdy s ním

není nuda. Pak je tu Bednář, aneb „ten, který by mohl být synem Chucka

Norrise“. Bednář je někdo, s kým není lepší si zahrávat. Nesměje se, nebojí

se, všeobecně neuznává emoce. Ale je to kámoš, na kterýho je vždyckyspoleh. A to je to hlavní. No a pak tu máme Roberta neboli „toho, jenž je hlavním

obvodem našeho mozkového centra“. Robert je IT hlavička, která má v sobě

neskutečný množství informací a často se od něj dozvíme neuvěřitelnězajímavý věci.

’

’

6

Moje rodina má jasnej řád. Hlavním náčelníkem je babička. Máma se může

snažit sebevíc, ale babičku zkrátka nikdy nepřekoná, i kdyby po veče

rech vypila víc ohnivý vody. Samotná máma by se dala označit jako „ta

s prachovkou v ruce“. Máma je rapl na pořádek. Je to tak celej můj život

a evidentně se to nezmění. A taky ráda otravuje život svýmu exmanželovi,

mýmu tátovi, neboli „tomu, kdo bez piva a trenek nedá ránu“. Táta jepojišťo

vák, kterej má ve svým životě extrémní nedostatek vzrušení nebo chutipod

nikat něco novýho. Zato má zvláštní zálibu v tom, že si často do domácnosti

pořizuje nějaký divný domácí mazlíčky.

Zapomenout nesmím ani na milovanou sestřičku aneb „tu, která nebralaanti

koncepci vážně“. Sestřička už jedno mrně má a teď se pomalu připravuje na

druhý. Je až neuvěřitelný, že takovýho počtu dětí dosáhla se svýmman

želem Ritchiem neboli „stínem, o kterém nikdy není slyšet“. Ritchie je takpa

sivní osobnost, že ho občas cizí lidi na ulici kontrolujou, jestli dejchá. No a pak je

tu moje milovaná přítelkyně Majda. Jí bych označil asi jako „tu, co mi dává

do života světlo“. Ale slunce vychází každej den, takže to vlastně asinedá

vá moc smysl.

Tak s těmahle lidma už jsem prožil opravdu

neskutečný situace. A teď je čas na další!

Enjoy

Kapitola 1 -

happy brzdiii!

26. prosince, pondělí

Moje máma říká, že vždycky může bejt líp. Můj táta říká, že nikdy není tak zle,

aby nemohlo bejt hůř. A naše vojenská babička na oba reaguje, ať jeneposlou

chám, že je vždycky tak, jak je, a hotovo. Nejsem si jistej, co si toho mám vzít. Vím

ale stoprocentně, že šílenější konec roku nepamatuju od toho incidentu pět let

zpátky, kdy chtěli naši mít doma klidnýho silvestra. Sestřička ale v jednu ráno

přitáhla kapelu jménem Nádorový onemocnění, že jsou to vážně fajn lidi a stráví

s náma Novej rok, „protože nemají kam jít“. Máma by je okamžitě vyhodila (celej

den nečistila koberec proto, aby po něm večer chodil předem neohlášenej počet

lidí), ale táta byl už tak opilej, že mu to přišlo jako skvělej nápad a hodně rychle

se naučil jejich speciální novoroční písníčku „Zase o záděru víc“. Namístoočeká

vanýho nudnýho večera u sto sedmdesátý pátý reprízy silvestrovskýhoTelevari

eté na ČT1 jsme tak doma měli regulérní punkovej mejdan, po kterým táta ráno

spokojeně konstatoval, že mu ani nezmizelo moc alkoholu (zato byla pryč skoro

celá lékárnička). To byl opravdu hodně divnej večer.

Divnej už proto, že jsem měl zároveň i narozeniny. O tomhle, pro mě hodněcitli

vým, tématu jsem se zatím nikdy nerozepisoval. Ale na konci roku mámvždyc

ky narozky, konkrétně třicátýho prosince. Naši toho vždycky využijou a dají mi

všechny dárky už k Vánocům (dopředu i za narozky, který mám o šest dnípoz

dějc), abych si je pěkně užil najednou. Samozřejmě že je to jen výmluva pro to, aby

mi nemuseli kupovat zbytečně moc dárků, a chytře tak ušetřili. Babička midokon

ce práskla, že naši uvažovali o jméně David, kterej má svátek právě třicátýhopro

since, aby si úplně nejvíc ulehčili práci. To jim naštěstí bábrle zatrhla. Ne že bych

teda dvakrát nadšeně pištěl z Manuela, ale ten má aspoň svátek na konci března...

Jo, taky mě překvapilo, že takový jméno v českým kalendáři vůbec existuje.

Narozky jsem do týhle chvíle každopádně nikdy oficiálně neslavil (kdyžnepo

čítám to, že mi členové Nádorovýho onemocnění zazpívali při návštěvě „Hodně

štěstí, zdraví a co nejmíň karcinogenů“ a jako speciální dárek mi dali obrázkovou

knížku exotických nemocí). Zpětně jsem se pak dozvěděl, že jim knížku dalasé

gra – prý že by se jim mohla hodit. No a oni jí pak dali mně. A proč neslavímna

rozky? Protože to stojí za houby! Ale pokaždý. Nikdy to není jako ve filmech, kde

se všichni výborně baví, hlavní hrdina se může díky všem roztrhat, dostaneje

den dárek lepší než druhej a ještě dalšího půl roku potom všichni ukazujou nový

fotky, který dokazujou, že to byl legendární mejdan. Každý narozky, na kterejch

jsem kdy byl, jakože fakt naprosto každý, byly DOKONALOU přehlídkoutrapnos

ti. Stačí si připomenout několik posledních let.

Holub chtěl udělat večírek originálně, a tak rodiče přemluvil, aby mu pronajali

skákací hrad. To byl dobrej nápad jen do chvíle, než se všichni nafutrovalichle

bíčkama a pak šli na skákací hrad... Holubovi rodiče museli ten hrad nakonec

koupit, protože nešel vyčistit. Doteď jim smrdí ve sklepě a musím říct, že zóna

okolo jejich sklepu je skoro radioaktivní. Poslední roky se tam bojí i deratizéři

a nedávají tam ani návnady na krysy. Prej by se stejně žádná krysa k tomu sklepu

nepřiblížila. No co, aspoň Holubův barák ušetří.

Robert vymyslel „zábavný“ narozky à la lovci pokladů. Nápad to nebyl úplněbl

bej – stopy byly různě rozmístěný a člověk musel vyluštit hádanku, aby se dostal

k další stopě. Finální stanoviště bylo místo s občerstvením. Bohužel topřipra

voval Robert, takže už na první hádance, ve který bylo třeba využít k rozluštění

morseovku a znalost finskejch lidovejch zpěvů, jsme se totálně zasekli. A tak na

nás Robert celej den akorát čekal.

9

Bednář nás pozval k sobě domů na narozky, což samo o sobě vyvolávaloobavy (k Bednářovi domů se nechodí, a když jo, rozhodně se tam nechodíkolektivně). Bullet, jeho současná holka, ale řekla, že „se nebude chovat nespolečensky“.

I když je to normálně baba ostrá jak břitva, doma mu to na narozky takvyzdobila, že by i domeček pro panenky záviděl. Připadali jsme si v jeho pokoji jakpostavy z Toy Story.

Zábava o tyhle narozeninový oslavy ani nezavadila a to jsem ještě nezmínil svoje

narozky. Naši se dřív snažili, abych je slavil. Snaží se tak všichni rodičové, dokud

jsou jejich děti ještě malý. Táta mi to vysvětlil tak, že když se dítě dostatečněnebaví s ostatníma, vyroste z něj ošklivej asociál, co bude jen mlčet a jednoho dne pravděpodobně vystřílí nějakou kancelář. Proto prej rodiče pro děti pořádajínarozky. Jak to tak doříkával, podíval se na Ritchieho. Ritchie je manžel mojí starší sestřičky Martiny, nemá skoro žádný kamarády a málokdy ze sebe dostane celou větu. Většinu času vlastně jen sedí, někam zaseknutě kouká, a když do něj ségra šťouchne loktem, pronese buď „ano“, „máš pravdu“, nebo „promiň“. Sestra tátu samozřejmě okřikla, že Ritchie není žádnej šílenej asociál a rozhodně nebude nikoho střílet. Očekávala od Ritchieho, že se bude bránit, ale ten tradičněnevnímal okolí, tak do něj loktem šťouchla a on instinktivně vyštěkl „promiň“. Nejsem si úplně jistej, jestli je dobře, že Ritchie dělá u nás ve škole školníka. Pokud by na to došlo, byl bych v úplně první palebný linii. Když mi bylo nějakejch dvanáct, zkoušel jsem si narozky uspořádat sám. Skoro nikdo nepřišel a lidi, co dorazili, mi většinou přinesli dárky jako půlku snědený čokolády nebo použitý mejdlo. Kluky vidím pořád, takže proč bych měl vůbec nějaký narozky pořádat? Tss, kašlu na to, ať si narozky slaví jiní, já se na to letos pěkně, jako každej rok, vykašlu.

27. prosince, úterý

Tak mi Majda vysvětlila, proč letos BUDU SLAVIT NAROZKY. Jsem přece trochu

slavná osobnost, když jsem teď ten JůTuber a nemůžu jen tak neslavit svojenarozeniny! Prej mi bude chtít spousta lidí popřát a nemůžu bejt sobeckej a nemyslet

na ostatní. Ta logika mi přijde trochu zvrácená, ale jakmile mi Majda něconavrhuje a zvedne u toho jen levý obočí, je mi dávno jasný, že to budu muset udělat. Když mi říkala o nutnosti oslavy mejch narozek, její levý obočí šlo tak vysoko, že dle mýho na chvíli hlavu opustilo. Takže narozky budou. Taky jsem hodil na Twitter zprávu, kde jsem se lidí zeptal, jaký narozeninový téma by jim přišlo nejlepší a jestli by chtěli přijít. Nebyl to úplně tennejchytřejší tah. Nevím, jak mámě vysvětlím, že mám na narozky přihlášenejch 34 hostů a číslo stoupá. Kolik na to asi bude třeba chlebíčků?

ZALOŽTE SI TWITER!

Vy ho ještě nemáte? Proč? Že je tam nuda? No, být vámi

tak bych to nepodceňoval... Twitter má úžasnou vlastnost

– není na něm každý. Co to znamená? Třeba právě to, že

si vás snáze všimne váš oblíbený JůTuber nebo jiná osob -

nost! Mnoho skvělých přátelství bylo navázáno díkytweetování. Například pořad Značková show na YouTube vznikl

díky Twitteru – většinu JůTuberů dostali do pořadu přes

Twitter. Pokud Twitter dosud nevyužíváte, tak šup do toho!

Mrkněte se, jak to dělají úspěšní JůTubeři, a třeba je zezačátku napodobujte. Až se vám to dostane pod kůži, třeba

se setkáte se svým idolem dříve než ostatní! 28. prosince, středa 72 hostů. Máma řekla, že na takovej mejdan doma můžu zapomenout, protože pak nehodlá uklízet koberec. Táta byl nadšenej z toho, kolik lidí mi chce popřát a navrhnul, že bysme mohli narozky oslavit v dětským koutku v nákupáku.MožTIP

11

ná to vypadá, že mu nedochází, kolik už mi bude (16, kdyby někdo zapomněl),

ale důvod leží jinde. Vždycky když jsme chodili jako celá rodina nakupovat, bylo

na něm vidět, jak děckám závidí, že prolézají hrad a skáčou do balónků, zatímco

on musel s mámou absolvovat procházku po všech možnejch i nemožnejchobchodech. Chce to podle mě zkusit taky, protože „za jejich mládí takový koutky

v obchodech neměli“. Je fakt, že když byl táta mladej, neexistovaly ani pořádný

obchoďáky a na všechno se stála fronta. Bojím se ho zeptat, jak vypadala jehoposlední oslava narozenin (představuju si to jako dlouhou frontu na pivo, ve který

nemá vůbec nikdo dobrou náladu).

Byl jsem v koncích a už počítal s tím, že z narozek nic nebude, protože mězkrátka nenapadalo, kde bych je uspořádal. Když jsem to řekl Majdě, mávla rukou se

slovy „nech to na mně“ a odešla. Nevím, jestli se mám těšit, nebo bát.Pravděpodobně od obojího trochu.

29. prosince, čtvrtek

Tak tomu neuteču, oslava bude. Bude se konat 31., abychom si my mladší jakože

rovnou užili i silvestr (i když skončíme už v šest), a Majda dojednala jako prostor

tělocvičnu na mý bejvalý základce. Že mě tam prej rádi uvidí a aspoň můžuudělat zase nějaký veselý video o škole.

Veselý to bude rozhodně. Už je potvrzenejch 95 hostů, z toho budu znát takmožná pět lidí. Když jsem to číslo říkal klukům, byli ohromený. Bednářovi dokonce vypadl nůž z ruky (ale možná to udělal úmyslně, protože se špičkou zapíchl do žížaly, která se právě plazila okolo).

30. prosince, pátek

Nesnáším řetězovej efekt. Majda samozřejmě řekla mámě, jak perfektně tozařídila. Máma nadšená, že nebude muset nic uklízet, okamžitě předala informaci

tátovi. Ten se hned nabídl, že zařídí vybavení, na což máma – aby náhodounebyla za tu horší – řekla, že zase udělá občerstvení. Pak se chvíli překřikovali, kdo

12

to udělá líp (byla to taková ta nesmyslná hádka o to, kdo z nich mě má víc rád,

ale o mě v tu chvíli fakt vůbec nešlo). Táta prohlásil něco o nejlepší výbavě na

mejdan, co se dá sehnat, a máma uraženě řekla „fajn“ a vyrazila na nákuppotra

vin do supermarketu. Nevím, co má v plánu, ale její „fajn“ nikdy neznačí nicdob

rýho.

31. prosince, sobota

Jsem zvyklej na to, že na konci roku zavládne určitý šílenství. Nikdy se alenetý

kalo mě. Táta mě od rána po esemeskách bombarduje zprávama, co všechnodo

kázal na mejdan sehnat (Co je proboha elektrickej bejk?!!), přičemž něco z toho

získal jen díky mýmu jménu (což znamená, že to musím dát do videí). Máma zase

posílá dotazy typu „Co jí tví kamarádi?“, za tím následují fotky nejrůznějších jídel

s otazníky. Z legrace jsem na fotku z mrazáku, kde byly hranolky, ale i mraženej

humr, odpověděl „obojí jo“. Uvidíme, jak daleko je ochotná zajít.