načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Já, JůTuber 4 - sepsáno JůTubery

Já, JůTuber 4
-23%
sleva

Kniha: Já, JůTuber 4
Autor:

Vstupte do světa jůtuberských hvězd již počtvrté! Zajímá vás, proč Carrie Kirsten netočí klasická holčičí videa? Jaký je Johnny Valda v soukromí? Proč nepoužívá Veronika Spurná ... (celý popis)
Titul je skladem >20ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  349 Kč 268
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59% 60%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-04-05
Počet stran: 168
Rozměr: 170 x 240 mm
Úprava: svazků : barevné ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-15
ISBN: 9788075443052
EAN: 9788075443052
Ukázka: » zobrazit ukázku
Literární ceny
Kniha byla nominována na literární cenu "Cena Český Bestseller - 2017 - Česká literatura pro děti a mládež".
Více informací o prestižních literárních oceněních lze nalézt na stránce » literární ceny.
Popis

Vstupte do světa jůtuberských hvězd již počtvrté! Zajímá vás, proč Carrie Kirsten netočí klasická holčičí videa? Jaký je Johnny Valda v soukromí? Proč nepoužívá Veronika Spurná na YouTube přezdívku? Jak dlouho na svých videích pracuje Zachy a proč Vidrail natáčí v lese? To a mnohem více se dočtete už ve čtvrtém díle známé série Já, Jůtuber. Samozřejmě nechybí ani pokračování neskutečných příhod Manuela Středy a další tipy, jak prorazit na YouTube, jak využívat sociální sítě anebo jak se vypořádat se slávou na internetu.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
sepsáno JůTubery - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
5 Uvodni SLOVO Ahoj, moje jméno je Manuel Středa a už nějakej ten pátek se věnuju natáčení videí na YouTube. Za tu dobu, co to dělám, jsem prožil neuvěřitelný množství věcí, který jsem popisoval v předchozích denících. Musel jsem se vyrovnat se šikanou, novou školou, šílenou učitelkou tělocviku (a jejím ještě zlejším dvojčetem), rozvodem našich, novou láskou, svatebním šílenstvím, ztrátou v lese (dvakrát!), dovolenou s mámou... No bylo toho zkrátka neskutečně moc. Celou dobu mě provázejí moji nejvěrnější přátelé a samozřejmě i rodina. Neříkám, že to s nima vždycky funguje jak v pohádce. Hádáme se, sem tam někdo udělá nějakou hroznou šílenost, kterou je pak třeba napravit, ale držíme při sobě. Jsme v podstatě takovej kmen, kterej na sebe nedá dopustit. Třeba jako indiáni. Akorát teda nepřátele nestahujeme z kůže. Nejvíc se vídám s Holubem, kterej by šel označit slovy „ten, jehož hlava je často rozbitá“. Holub je můj nejlepší kámoš, přitahuje otřesy mozku a nikdy s ním není nuda. Pak je tu Bednář, aneb „ten, který by mohl být synem Chucka Norrise“. Bednář je někdo, s kým není lepší si zahrávat. Nesměje se, nebojí se, všeobecně neuznává emoce. Ale je to kámoš, na kterýho je vždycky spoleh. A to je to hlavní. No a pak tu máme Roberta neboli „toho, jenž je hlavním obvodem našeho mozkového centra“. Robert je IT hlavička, která má v sobě neskutečný množství informací a často se od něj dozvíme neuvěřitelně zajímavý věci. ’ ’ 6 Moje rodina má jasnej řád. Hlavním náčelníkem je babička. Máma se může snažit sebevíc, ale babičku zkrátka nikdy nepřekoná, i kdyby po večerech vypila víc ohnivý vody. Samotná máma by se dala označit jako „ta s prachovkou v ruce“. Máma je rapl na pořádek. Je to tak celej můj život a evidentně se to nezmění. A taky ráda otravuje život svýmu exmanželovi, mýmu tátovi, neboli „tomu, kdo bez piva a trenek nedá ránu“. Táta je pojišťovák, kterej má ve svým životě extrémní nedostatek vzrušení nebo chuti podnikat něco novýho. Zato má zvláštní zálibu v tom, že si často do domácnosti pořizuje nějaký divný domácí mazlíčky. Zapomenout nesmím ani na milovanou sestřičku aneb „tu, která nebrala antikoncepci vážně“. Sestřička už jedno mrně má a teď se pomalu připravuje na druhý. Je až neuvěřitelný, že takovýho počtu dětí dosáhla se svým manželem Ritchiem neboli „stínem, o kterém nikdy není slyšet“. Ritchie je tak pasivní osobnost, že ho občas cizí lidi na ulici kontrolujou, jestli dejchá. No a pak je tu moje milovaná přítelkyně Majda. Jí bych označil asi jako „tu, co mi dává do života světlo“. Ale slunce vychází každej den, takže to vlastně asi nedává moc smysl. Tak s těmahle lidma už jsem prožil opravdu neskutečný situace. A teď je čas na další! Enjoy Kapitola 1 - happy brzdiii! 26. prosince, pondělí Moje máma říká, že vždycky může bejt líp. Můj táta říká, že nikdy není tak zle, aby nemohlo bejt hůř. A naše vojenská babička na oba reaguje, ať je neposlouchám, že je vždycky tak, jak je, a hotovo. Nejsem si jistej, co si toho mám vzít. Vím ale stoprocentně, že šílenější konec roku nepamatuju od toho incidentu pět let zpátky, kdy chtěli naši mít doma klidnýho silvestra. Sestřička ale v jednu ráno přitáhla kapelu jménem Nádorový onemocnění, že jsou to vážně fajn lidi a stráví s náma Novej rok, „protože nemají kam jít“. Máma by je okamžitě vyhodila (celej den nečistila koberec proto, aby po něm večer chodil předem neohlášenej počet lidí), ale táta byl už tak opilej, že mu to přišlo jako skvělej nápad a hodně rychle se naučil jejich speciální novoroční písníčku „Zase o záděru víc“. Namísto očekávanýho nudnýho večera u sto sedmdesátý pátý reprízy silvestrovskýho Televarieté na ČT1 jsme tak doma měli regulérní punkovej mejdan, po kterým táta ráno spokojeně konstatoval, že mu ani nezmizelo moc alkoholu (zato byla pryč skoro celá lékárnička). To byl opravdu hodně divnej večer. Divnej už proto, že jsem měl zároveň i narozeniny. O tomhle, pro mě hodně citlivým, tématu jsem se zatím nikdy nerozepisoval. Ale na konci roku mám vždycky narozky, konkrétně třicátýho prosince. Naši toho vždycky využijou a dají mi všechny dárky už k Vánocům (dopředu i za narozky, který mám o šest dní pozdějc), abych si je pěkně užil najednou. Samozřejmě že je to jen výmluva pro to, aby mi nemuseli kupovat zbytečně moc dárků, a chytře tak ušetřili. Babička mi dokonce práskla, že naši uvažovali o jméně David, kterej má svátek právě třicátýho prosince, aby si úplně nejvíc ulehčili práci. To jim naštěstí bábrle zatrhla. Ne že bych teda dvakrát nadšeně pištěl z Manuela, ale ten má aspoň svátek na konci března... Jo, taky mě překvapilo, že takový jméno v českým kalendáři vůbec existuje. Narozky jsem do týhle chvíle každopádně nikdy oficiálně neslavil (když nepočítám to, že mi členové Nádorovýho onemocnění zazpívali při návštěvě „Hodně štěstí, zdraví a co nejmíň karcinogenů“ a jako speciální dárek mi dali obrázkovou knížku exotických nemocí). Zpětně jsem se pak dozvěděl, že jim knížku dala ségra – prý že by se jim mohla hodit. No a oni jí pak dali mně. A proč neslavím narozky? Protože to stojí za houby! Ale pokaždý. Nikdy to není jako ve filmech, kde se všichni výborně baví, hlavní hrdina se může díky všem roztrhat, dostane jeden dárek lepší než druhej a ještě dalšího půl roku potom všichni ukazujou nový fotky, který dokazujou, že to byl legendární mejdan. Každý narozky, na kterejch jsem kdy byl, jakože fakt naprosto každý, byly DOKONALOU přehlídkou trapnosti. Stačí si připomenout několik posledních let. Holub chtěl udělat večírek originálně, a tak rodiče přemluvil, aby mu pronajali skákací hrad. To byl dobrej nápad jen do chvíle, než se všichni nafutrovali chlebíčkama a pak šli na skákací hrad... Holubovi rodiče museli ten hrad nakonec koupit, protože nešel vyčistit. Doteď jim smrdí ve sklepě a musím říct, že zóna okolo jejich sklepu je skoro radioaktivní. Poslední roky se tam bojí i deratizéři a nedávají tam ani návnady na krysy. Prej by se stejně žádná krysa k tomu sklepu nepřiblížila. No co, aspoň Holubův barák ušetří. Robert vymyslel „zábavný“ narozky à la lovci pokladů. Nápad to nebyl úplně blbej – stopy byly různě rozmístěný a člověk musel vyluštit hádanku, aby se dostal k další stopě. Finální stanoviště bylo místo s občerstvením. Bohužel to připravoval Robert, takže už na první hádance, ve který bylo třeba využít k rozluštění morseovku a znalost finskejch lidovejch zpěvů, jsme se totálně zasekli. A tak na nás Robert celej den akorát čekal. 9 Bednář nás pozval k sobě domů na narozky, což samo o sobě vyvolávalo obavy (k Bednářovi domů se nechodí, a když jo, rozhodně se tam nechodí kolektivně). Bullet, jeho současná holka, ale řekla, že „se nebude chovat nespolečensky“. I když je to normálně baba ostrá jak břitva, doma mu to na narozky tak vyzdobila, že by i domeček pro panenky záviděl. Připadali jsme si v jeho pokoji jak postavy z Toy Story. Zábava o tyhle narozeninový oslavy ani nezavadila a to jsem ještě nezmínil svoje narozky. Naši se dřív snažili, abych je slavil. Snaží se tak všichni rodičové, dokud jsou jejich děti ještě malý. Táta mi to vysvětlil tak, že když se dítě dostatečně nebaví s ostatníma, vyroste z něj ošklivej asociál, co bude jen mlčet a jednoho dne pravděpodobně vystřílí nějakou kancelář. Proto prej rodiče pro děti pořádají narozky. Jak to tak doříkával, podíval se na Ritchieho. Ritchie je manžel mojí starší sestřičky Martiny, nemá skoro žádný kamarády a málokdy ze sebe dostane celou větu. Většinu času vlastně jen sedí, někam zaseknutě kouká, a když do něj ségra šťouchne loktem, pronese buď „ano“, „máš pravdu“, nebo „promiň“. Sestra tátu samozřejmě okřikla, že Ritchie není žádnej šílenej asociál a rozhodně nebude nikoho střílet. Očekávala od Ritchieho, že se bude bránit, ale ten tradičně nevnímal okolí, tak do něj loktem šťouchla a on instinktivně vyštěkl „promiň“. Nejsem si úplně jistej, jestli je dobře, že Ritchie dělá u nás ve škole školníka. Pokud by na to došlo, byl bych v úplně první palebný linii. Když mi bylo nějakejch dvanáct, zkoušel jsem si narozky uspořádat sám. Skoro nikdo nepřišel a lidi, co dorazili, mi většinou přinesli dárky jako půlku snědený čokolády nebo použitý mejdlo. Kluky vidím pořád, takže proč bych měl vůbec nějaký narozky pořádat? Tss, kašlu na to, ať si narozky slaví jiní, já se na to letos pěkně, jako každej rok, vykašlu. 27. prosince, úterý Tak mi Majda vysvětlila, proč letos BUDU SLAVIT NAROZKY. Jsem přece trochu slavná osobnost, když jsem teď ten JůTuber a nemůžu jen tak neslavit svoje narozeniny! Prej mi bude chtít spousta lidí popřát a nemůžu bejt sobeckej a nemyslet na ostatní. Ta logika mi přijde trochu zvrácená, ale jakmile mi Majda něco navrhuje a zvedne u toho jen levý obočí, je mi dávno jasný, že to budu muset udělat. 10 Když mi říkala o nutnosti oslavy mejch narozek, její levý obočí šlo tak vysoko, že dle mýho na chvíli hlavu opustilo. Takže narozky budou. Taky jsem hodil na Twitter zprávu, kde jsem se lidí zeptal, jaký narozeninový téma by jim přišlo nejlepší a jestli by chtěli přijít. Nebyl to úplně ten nejchytřejší tah. Nevím, jak mámě vysvětlím, že mám na narozky přihlášenejch 34 hostů a číslo stoupá. Kolik na to asi bude třeba chlebíčků? ZALOŽTE SI TWITER! Vy ho ještě nemáte? Proč? Že je tam nuda? No, být vámi tak bych to nepodceňoval... Twitter má úžasnou vlastnost – není na něm každý. Co to znamená? Třeba právě to, že si vás snáze všimne váš oblíbený JůTuber nebo jiná osob - nost! Mnoho skvělých přátelství bylo navázáno díky tweetování. Například pořad Značková show na YouTube vznikl díky Twitteru – většinu JůTuberů dostali do pořadu přes Twitter. Pokud Twitter dosud nevyužíváte, tak šup do toho! Mrkněte se, jak to dělají úspěšní JůTubeři, a třeba je ze začátku napodobujte. Až se vám to dostane pod kůži, třeba se setkáte se svým idolem dříve než ostatní! 28. prosince, středa 72 hostů. Máma řekla, že na takovej mejdan doma můžu zapomenout, protože pak nehodlá uklízet koberec. Táta byl nadšenej z toho, kolik lidí mi chce popřát a navrhnul, že bysme mohli narozky oslavit v dětským koutku v nákupáku. MožTIP 11 ná to vypadá, že mu nedochází, kolik už mi bude (16, kdyby někdo zapomněl), ale důvod leží jinde. Vždycky když jsme chodili jako celá rodina nakupovat, bylo na něm vidět, jak děckám závidí, že prolézají hrad a skáčou do balónků, zatímco on musel s mámou absolvovat procházku po všech možnejch i nemožnejch obchodech. Chce to podle mě zkusit taky, protože „za jejich mládí takový koutky v obchodech neměli“. Je fakt, že když byl táta mladej, neexistovaly ani pořádný obchoďáky a na všechno se stála fronta. Bojím se ho zeptat, jak vypadala jeho poslední oslava narozenin (představuju si to jako dlouhou frontu na pivo, ve který nemá vůbec nikdo dobrou náladu). Byl jsem v koncích a už počítal s tím, že z narozek nic nebude, protože mě zkrátka nenapadalo, kde bych je uspořádal. Když jsem to řekl Majdě, mávla rukou se slovy „nech to na mně“ a odešla. Nevím, jestli se mám těšit, nebo bát. Pravděpodobně od obojího trochu. 29. prosince, čtvrtek Tak tomu neuteču, oslava bude. Bude se konat 31., abychom si my mladší jakože rovnou užili i silvestr (i když skončíme už v šest), a Majda dojednala jako prostor tělocvičnu na mý bejvalý základce. Že mě tam prej rádi uvidí a aspoň můžu udělat zase nějaký veselý video o škole. Veselý to bude rozhodně. Už je potvrzenejch 95 hostů, z toho budu znát tak možná pět lidí. Když jsem to číslo říkal klukům, byli ohromený. Bednářovi dokonce vypadl nůž z ruky (ale možná to udělal úmyslně, protože se špičkou zapíchl do žížaly, která se právě plazila okolo). 30. prosince, pátek Nesnáším řetězovej efekt. Majda samozřejmě řekla mámě, jak perfektně to zařídila. Máma nadšená, že nebude muset nic uklízet, okamžitě předala informaci tátovi. Ten se hned nabídl, že zařídí vybavení, na což máma – aby náhodou nebyla za tu horší – řekla, že zase udělá občerstvení. Pak se chvíli překřikovali, kdo 12 to udělá líp (byla to taková ta nesmyslná hádka o to, kdo z nich mě má víc rád, ale o mě v tu chvíli fakt vůbec nešlo). Táta prohlásil něco o nejlepší výbavě na mejdan, co se dá sehnat, a máma uraženě řekla „fajn“ a vyrazila na nákup potravin do supermarketu. Nevím, co má v plánu, ale její „fajn“ nikdy neznačí nic dobrýho. 31. prosince, sobota Jsem zvyklej na to, že na konci roku zavládne určitý šílenství. Nikdy se ale netýkalo mě. Táta mě od rána po esemeskách bombarduje zprávama, co všechno dokázal na mejdan sehnat (Co je proboha elektrickej bejk?!!), přičemž něco z toho získal jen díky mýmu jménu (což znamená, že to musím dát do videí). Máma zase posílá dotazy typu „Co jí tví kamarádi?“, za tím následují fotky nejrůznějších jídel s otazníky. Z legrace jsem na fotku z mrazáku, kde byly hranolky, ale i mraženej humr, odpověděl „obojí jo“. Uvidíme, jak daleko je ochotná zajít.


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist