Já, JůTuber 4 - sepsáno JůTubery

5
Uvodni SLOVO
Ahoj, moje jméno je Manuel Středa a už nějakej ten pátek se věnuju natáčení
videí na YouTube. Za tu dobu, co to dělám, jsem prožil neuvěřitelný množství
věcí, který jsem popisoval v předchozích denících. Musel jsem se vyrovnat se
šikanou, novou školou, šílenou učitelkou tělocviku (a jejím ještě zlejším dvojčetem),
rozvodem našich, novou láskou, svatebním šílenstvím, ztrátou v lese
(dvakrát!), dovolenou s mámou... No bylo toho zkrátka neskutečně moc.
Celou dobu mě provázejí moji nejvěrnější přátelé a samozřejmě i rodina.
Neříkám, že to s nima vždycky funguje jak v pohádce. Hádáme se, sem tam
někdo udělá nějakou hroznou šílenost, kterou je pak třeba napravit, ale držíme
při sobě. Jsme v podstatě takovej kmen, kterej na sebe nedá dopustit. Třeba
jako indiáni. Akorát teda nepřátele nestahujeme z kůže.
Nejvíc se vídám s Holubem, kterej by šel označit slovy „ten, jehož hlava je
často rozbitá“. Holub je můj nejlepší kámoš, přitahuje otřesy mozku a nikdy s ním
není nuda. Pak je tu Bednář, aneb „ten, který by mohl být synem Chucka
Norrise“. Bednář je někdo, s kým není lepší si zahrávat. Nesměje se, nebojí
se, všeobecně neuznává emoce. Ale je to kámoš, na kterýho je vždycky
spoleh. A to je to hlavní. No a pak tu máme Roberta neboli „toho, jenž je hlavním
obvodem našeho mozkového centra“. Robert je IT hlavička, která má v sobě
neskutečný množství informací a často se od něj dozvíme neuvěřitelně
zajímavý věci.
’
’





6
Moje rodina má jasnej řád. Hlavním náčelníkem je babička. Máma se může
snažit sebevíc, ale babičku zkrátka nikdy nepřekoná, i kdyby po
večerech vypila víc ohnivý vody. Samotná máma by se dala označit jako „ta
s prachovkou v ruce“. Máma je rapl na pořádek. Je to tak celej můj život
a evidentně se to nezmění. A taky ráda otravuje život svýmu exmanželovi,
mýmu tátovi, neboli „tomu, kdo bez piva a trenek nedá ránu“. Táta je
pojišťovák, kterej má ve svým životě extrémní nedostatek vzrušení nebo chuti
podnikat něco novýho. Zato má zvláštní zálibu v tom, že si často do domácnosti
pořizuje nějaký divný domácí mazlíčky.
Zapomenout nesmím ani na milovanou sestřičku aneb „tu, která nebrala
antikoncepci vážně“. Sestřička už jedno mrně má a teď se pomalu připravuje na
druhý. Je až neuvěřitelný, že takovýho počtu dětí dosáhla se svým
manželem Ritchiem neboli „stínem, o kterém nikdy není slyšet“. Ritchie je tak
pasivní osobnost, že ho občas cizí lidi na ulici kontrolujou, jestli dejchá. No a pak je
tu moje milovaná přítelkyně Majda. Jí bych označil asi jako „tu, co mi dává
do života světlo“. Ale slunce vychází každej den, takže to vlastně asi
nedává moc smysl.
Tak s těmahle lidma už jsem prožil opravdu
neskutečný situace. A teď je čas na další!
Enjoy





Kapitola 1 -
happy brzdiii!
26. prosince, pondělí
Moje máma říká, že vždycky může bejt líp. Můj táta říká, že nikdy není tak zle,
aby nemohlo bejt hůř. A naše vojenská babička na oba reaguje, ať je
neposlouchám, že je vždycky tak, jak je, a hotovo. Nejsem si jistej, co si toho mám vzít. Vím
ale stoprocentně, že šílenější konec roku nepamatuju od toho incidentu pět let
zpátky, kdy chtěli naši mít doma klidnýho silvestra. Sestřička ale v jednu ráno
přitáhla kapelu jménem Nádorový onemocnění, že jsou to vážně fajn lidi a stráví
s náma Novej rok, „protože nemají kam jít“. Máma by je okamžitě vyhodila (celej
den nečistila koberec proto, aby po něm večer chodil předem neohlášenej počet
lidí), ale táta byl už tak opilej, že mu to přišlo jako skvělej nápad a hodně rychle
se naučil jejich speciální novoroční písníčku „Zase o záděru víc“. Namísto
očekávanýho nudnýho večera u sto sedmdesátý pátý reprízy silvestrovskýho
Televarieté na ČT1 jsme tak doma měli regulérní punkovej mejdan, po kterým táta ráno
spokojeně konstatoval, že mu ani nezmizelo moc alkoholu (zato byla pryč skoro
celá lékárnička). To byl opravdu hodně divnej večer.





Divnej už proto, že jsem měl zároveň i narozeniny. O tomhle, pro mě hodně
citlivým, tématu jsem se zatím nikdy nerozepisoval. Ale na konci roku mám
vždycky narozky, konkrétně třicátýho prosince. Naši toho vždycky využijou a dají mi
všechny dárky už k Vánocům (dopředu i za narozky, který mám o šest dní
pozdějc), abych si je pěkně užil najednou. Samozřejmě že je to jen výmluva pro to, aby
mi nemuseli kupovat zbytečně moc dárků, a chytře tak ušetřili. Babička mi
dokonce práskla, že naši uvažovali o jméně David, kterej má svátek právě třicátýho
prosince, aby si úplně nejvíc ulehčili práci. To jim naštěstí bábrle zatrhla. Ne že bych
teda dvakrát nadšeně pištěl z Manuela, ale ten má aspoň svátek na konci března...
Jo, taky mě překvapilo, že takový jméno v českým kalendáři vůbec existuje.
Narozky jsem do týhle chvíle každopádně nikdy oficiálně neslavil (když
nepočítám to, že mi členové Nádorovýho onemocnění zazpívali při návštěvě „Hodně
štěstí, zdraví a co nejmíň karcinogenů“ a jako speciální dárek mi dali obrázkovou
knížku exotických nemocí). Zpětně jsem se pak dozvěděl, že jim knížku dala
ségra – prý že by se jim mohla hodit. No a oni jí pak dali mně. A proč neslavím
narozky? Protože to stojí za houby! Ale pokaždý. Nikdy to není jako ve filmech, kde
se všichni výborně baví, hlavní hrdina se může díky všem roztrhat, dostane
jeden dárek lepší než druhej a ještě dalšího půl roku potom všichni ukazujou nový
fotky, který dokazujou, že to byl legendární mejdan. Každý narozky, na kterejch
jsem kdy byl, jakože fakt naprosto každý, byly DOKONALOU přehlídkou
trapnosti. Stačí si připomenout několik posledních let.
Holub chtěl udělat večírek originálně, a tak rodiče přemluvil, aby mu pronajali
skákací hrad. To byl dobrej nápad jen do chvíle, než se všichni nafutrovali
chlebíčkama a pak šli na skákací hrad... Holubovi rodiče museli ten hrad nakonec
koupit, protože nešel vyčistit. Doteď jim smrdí ve sklepě a musím říct, že zóna
okolo jejich sklepu je skoro radioaktivní. Poslední roky se tam bojí i deratizéři
a nedávají tam ani návnady na krysy. Prej by se stejně žádná krysa k tomu sklepu
nepřiblížila. No co, aspoň Holubův barák ušetří.
Robert vymyslel „zábavný“ narozky à la lovci pokladů. Nápad to nebyl úplně
blbej – stopy byly různě rozmístěný a člověk musel vyluštit hádanku, aby se dostal
k další stopě. Finální stanoviště bylo místo s občerstvením. Bohužel to
připravoval Robert, takže už na první hádance, ve který bylo třeba využít k rozluštění
morseovku a znalost finskejch lidovejch zpěvů, jsme se totálně zasekli. A tak na
nás Robert celej den akorát čekal.





9
Bednář nás pozval k sobě domů na narozky, což samo o sobě vyvolávalo
obavy (k Bednářovi domů se nechodí, a když jo, rozhodně se tam nechodí
kolektivně). Bullet, jeho současná holka, ale řekla, že „se nebude chovat nespolečensky“.
I když je to normálně baba ostrá jak břitva, doma mu to na narozky tak
vyzdobila, že by i domeček pro panenky záviděl. Připadali jsme si v jeho pokoji jak
postavy z Toy Story.
Zábava o tyhle narozeninový oslavy ani nezavadila a to jsem ještě nezmínil svoje
narozky. Naši se dřív snažili, abych je slavil. Snaží se tak všichni rodičové, dokud
jsou jejich děti ještě malý. Táta mi to vysvětlil tak, že když se dítě dostatečně
nebaví s ostatníma, vyroste z něj ošklivej asociál, co bude jen mlčet a jednoho dne
pravděpodobně vystřílí nějakou kancelář. Proto prej rodiče pro děti pořádají
narozky. Jak to tak doříkával, podíval se na Ritchieho. Ritchie je manžel mojí starší
sestřičky Martiny, nemá skoro žádný kamarády a málokdy ze sebe dostane celou
větu. Většinu času vlastně jen sedí, někam zaseknutě kouká, a když do něj ségra
šťouchne loktem, pronese buď „ano“, „máš pravdu“, nebo „promiň“. Sestra tátu
samozřejmě okřikla, že Ritchie není žádnej šílenej asociál a rozhodně nebude
nikoho střílet. Očekávala od Ritchieho, že se bude bránit, ale ten tradičně
nevnímal okolí, tak do něj loktem šťouchla a on instinktivně vyštěkl „promiň“. Nejsem
si úplně jistej, jestli je dobře, že Ritchie dělá u nás ve škole školníka. Pokud by na
to došlo, byl bych v úplně první palebný linii.
Když mi bylo nějakejch dvanáct, zkoušel jsem si narozky uspořádat sám. Skoro
nikdo nepřišel a lidi, co dorazili, mi většinou přinesli dárky jako půlku snědený
čokolády nebo použitý mejdlo. Kluky vidím pořád, takže proč bych měl vůbec
nějaký narozky pořádat? Tss, kašlu na to, ať si narozky slaví jiní, já se na to letos
pěkně, jako každej rok, vykašlu.
27. prosince, úterý
Tak mi Majda vysvětlila, proč letos BUDU SLAVIT NAROZKY. Jsem přece trochu
slavná osobnost, když jsem teď ten JůTuber a nemůžu jen tak neslavit svoje
narozeniny! Prej mi bude chtít spousta lidí popřát a nemůžu bejt sobeckej a nemyslet
na ostatní. Ta logika mi přijde trochu zvrácená, ale jakmile mi Majda něco
navrhuje a zvedne u toho jen levý obočí, je mi dávno jasný, že to budu muset udělat.





10
Když mi říkala o nutnosti oslavy mejch narozek, její levý obočí šlo tak vysoko, že
dle mýho na chvíli hlavu opustilo. Takže narozky budou.
Taky jsem hodil na Twitter zprávu, kde jsem se lidí zeptal, jaký narozeninový
téma by jim přišlo nejlepší a jestli by chtěli přijít. Nebyl to úplně ten
nejchytřejší tah. Nevím, jak mámě vysvětlím, že mám na narozky přihlášenejch 34 hostů
a číslo stoupá. Kolik na to asi bude třeba chlebíčků?
ZALOŽTE SI TWITER!
Vy ho ještě nemáte? Proč? Že je tam nuda? No, být vámi
tak bych to nepodceňoval... Twitter má úžasnou vlastnost
– není na něm každý. Co to znamená? Třeba právě to, že
si vás snáze všimne váš oblíbený JůTuber nebo jiná osob -
nost! Mnoho skvělých přátelství bylo navázáno díky
tweetování. Například pořad Značková show na YouTube vznikl
díky Twitteru – většinu JůTuberů dostali do pořadu přes
Twitter. Pokud Twitter dosud nevyužíváte, tak šup do toho!
Mrkněte se, jak to dělají úspěšní JůTubeři, a třeba je ze
začátku napodobujte. Až se vám to dostane pod kůži, třeba
se setkáte se svým idolem dříve než ostatní!
28. prosince, středa
72 hostů. Máma řekla, že na takovej mejdan doma můžu zapomenout, protože
pak nehodlá uklízet koberec. Táta byl nadšenej z toho, kolik lidí mi chce popřát
a navrhnul, že bysme mohli narozky oslavit v dětským koutku v nákupáku.
MožTIP





11
ná to vypadá, že mu nedochází, kolik už mi bude (16, kdyby někdo zapomněl),
ale důvod leží jinde. Vždycky když jsme chodili jako celá rodina nakupovat, bylo
na něm vidět, jak děckám závidí, že prolézají hrad a skáčou do balónků, zatímco
on musel s mámou absolvovat procházku po všech možnejch i nemožnejch
obchodech. Chce to podle mě zkusit taky, protože „za jejich mládí takový koutky
v obchodech neměli“. Je fakt, že když byl táta mladej, neexistovaly ani pořádný
obchoďáky a na všechno se stála fronta. Bojím se ho zeptat, jak vypadala jeho
poslední oslava narozenin (představuju si to jako dlouhou frontu na pivo, ve který
nemá vůbec nikdo dobrou náladu).
Byl jsem v koncích a už počítal s tím, že z narozek nic nebude, protože mě
zkrátka nenapadalo, kde bych je uspořádal. Když jsem to řekl Majdě, mávla rukou se
slovy „nech to na mně“ a odešla. Nevím, jestli se mám těšit, nebo bát.
Pravděpodobně od obojího trochu.
29. prosince, čtvrtek
Tak tomu neuteču, oslava bude. Bude se konat 31., abychom si my mladší jakože
rovnou užili i silvestr (i když skončíme už v šest), a Majda dojednala jako prostor
tělocvičnu na mý bejvalý základce. Že mě tam prej rádi uvidí a aspoň můžu
udělat zase nějaký veselý video o škole.
Veselý to bude rozhodně. Už je potvrzenejch 95 hostů, z toho budu znát tak
možná pět lidí. Když jsem to číslo říkal klukům, byli ohromený. Bednářovi dokonce
vypadl nůž z ruky (ale možná to udělal úmyslně, protože se špičkou zapíchl do
žížaly, která se právě plazila okolo).
30. prosince, pátek
Nesnáším řetězovej efekt. Majda samozřejmě řekla mámě, jak perfektně to
zařídila. Máma nadšená, že nebude muset nic uklízet, okamžitě předala informaci
tátovi. Ten se hned nabídl, že zařídí vybavení, na což máma – aby náhodou
nebyla za tu horší – řekla, že zase udělá občerstvení. Pak se chvíli překřikovali, kdo





12
to udělá líp (byla to taková ta nesmyslná hádka o to, kdo z nich mě má víc rád,
ale o mě v tu chvíli fakt vůbec nešlo). Táta prohlásil něco o nejlepší výbavě na
mejdan, co se dá sehnat, a máma uraženě řekla „fajn“ a vyrazila na nákup
potravin do supermarketu. Nevím, co má v plánu, ale její „fajn“ nikdy neznačí nic
dobrýho.
31. prosince, sobota
Jsem zvyklej na to, že na konci roku zavládne určitý šílenství. Nikdy se ale
netýkalo mě. Táta mě od rána po esemeskách bombarduje zprávama, co všechno
dokázal na mejdan sehnat (Co je proboha elektrickej bejk?!!), přičemž něco z toho
získal jen díky mýmu jménu (což znamená, že to musím dát do videí). Máma zase
posílá dotazy typu „Co jí tví kamarádi?“, za tím následují fotky nejrůznějších jídel
s otazníky. Z legrace jsem na fotku z mrazáku, kde byly hranolky, ale i mraženej
humr, odpověděl „obojí jo“. Uvidíme, jak daleko je ochotná zajít.