načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Já, JůTuber 3 – sepsáno JůTubery

Já, JůTuber 3

Elektronická kniha: Já, JůTuber 3
Autor: sepsáno JůTubery

- Poznejte svoje jůtuberské hvězdy! Už potřetí vám ukážeme to nejlepší ze světa internetových videí!. - Co je Vadakův životní sen? Kdy dostala první pusu Míša z kanálu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59% 60%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 168
Rozměr: 25 cm
Úprava: svazků: barevné ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4214-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poznejte svoje jůtuberské hvězdy! Už potřetí vám ukážeme to nejlepší ze světa internetových videí!.
Co je Vadakův životní sen? Kdy dostala první pusu Míša z kanálu Stylewithme? Proč je Atiho život opravdová show? S kým by jednou rád natáčel DenisTV a jak sama sebe popisuje Týnuš Třešničková? To a ještě mnohem víc se dočtete ve třetí knížce Já, JůTuber! Nechybí ani pokračování příběhu Manuela Středy, ze kterého je teď středoškolák. Třetí díl je také plný tipů, jak si správně nastavit kanál a jak na YouTube vydělávat peníze. Já, JůTuber je zkrátka fenomén, který musí mít každý, kdo chce ve světě internetu něco znamenat ;)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
sepsáno JůTubery - další tituly autora:
Já, JůTuber Já, JůTuber
Já, JůTuber 2 Já, JůTuber 2
 (e-book)
Já, JůTuber 2 Já, JůTuber 2
Já, JůTuber 3 Já, JůTuber 3
Já, JůTuber 1-3 BOX Já, JůTuber 1-3 BOX
Já, JůTuber 4 Já, JůTuber 4
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Já, Jůtuber 3

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Tomáš Chvála

Já, Jůtuber 3 – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



JůTuber

Já,

sepsáno JůTubery

Tomáš Chvála


Děkujeme multikanálové síti za jejich tipy, které rozhodně oceníte.

© Tomáš Chvála, Jakub Holý, Petr Srna, 2016

© Street Light Production s.r.o., 2016

Illustrations © Tereza Kovandová, 2016

ISBN 978-80-7544-214-7

i z


5

Uvodni SLOVO

Ahoj, jmenuju se Manuel Středa. Že zní taková kombinace jména a příjmení

dost neobvykle? No, my jsme taková trochu neobvyklá rodina. Máma je

Češka, táta Španěl (ale i přesto vypadá jak typickej českej Pepík). Když

jsem se měl narodit, táta si prosadil Manuela. Po vyčerpávajícím souboji

máma souhlasila s tím, že aspoň budu Středa po ní, ať mám něco z Čech.

Myslela to dobře, ale díky tomu jsem si léta užíval na základce velmi spe

ciální středy, který zahrnovaly kombinaci mojí hlavy a záchodový mísy

(ale mluvit o tom už nechci, dost jsem o tom nakecal ve svým prvním

deníku). Díky exotickýmu původu vypadám tak trochu jak malej diktátor –

jsem menší, obtloustlej, a i když teprve nastupuju na střední, furt mi roste

takovej malej knírek, o kterým táta říká, že je to jak „chlupy u žáby na

přirození“ (díky, tati!). Naši jsou rozvedený, protože táta postupem času došel

k tomu, že manželství je něco, s čím už nikdy nechce mít nic společnýho.

Mám ještě ségru Martinu. Ta má dítě s klukem, kterej nikdy nemluví a podle

táty ani nemá osobnost. Má ale bohatou maminku, takže ho naši tolerujou –

a stejně se k tomu staví babička, bejvalá vojanda, která jinak netoleruje

skoro nikoho.

Loni jsem se stal JůTuberem a úplně mi to změnilo život. Už nejsem žádný

máslo. Videa, co dávám na net, vidí i několik desítek tisíc lidí. Pořád se mám

ještě co učit, ale hrozně mě to baví, a dokud to půjde, budu se svým nejlep

ším kámošem natáčet videa.

ÚVODNÍ SLOVO


6

Čímž se dostáváme k HOLUBOVI. S Holubem se známe snad celej život, je

to ten úplně nejlepší kámoš na světě, i když dost střevo. Holub je pro každou

blbost, ale bohužel má sklony k častým otřesům mozku (už jsme přestali

počítat, kolikrát ho měl) a je tak trochu závislej na sudým čísle. Takže

hranolky jí například výlučně po dvou – a jakmile mu zůstane na talíři jen

jedna, začne se chovat jako blázen. Před pár měsícema jsme díky tomu

zažili něco, co by se dalo nazvat „chipsovej incident v hororovém lese“, když

se nám Holub chytře ztratil v jednom opravdu strašidelným... ale o tom jsem

psal ve svým druhým deníku.

Můj další hodně velkej kámoš se jmenuje BEDNÁŘ. Bednář je takovej náš

Chuck Norris. Není to někdo, kdo by si například stoupnul před ostatní a za

čal vyprávět vtipy. Bejt v centru dění není Bednářova parketa. Pokud by

se ale například země otevřela a vylezla by z pekla obří obluda s dvaceti

rukama, Bednář by bez zaváhání vytáhl svůj kapesní nůž a šel jí vy

světlit, ať kouká zase zalízt zpátky. Na Bednáře je zkrátka spoleh. Pokud

já jsem něco jako pojítko party a Holub její nechtěně zábavnej element,

Bednář je sval, kterej nás vždycky vytáhne z průšvihu.

No, a pak je tu ROBERT, kluk, kterýho známe teprve od loňskýho roku, ale

už se stal důležitým členem naší party. Robert je od pohledu typickej ajťák

(a kdyby náhodou někdo pochyboval, s oblibou nosí trika, kde jsou nakres

lený počítačový obvody a podobně) a už teď je úplně jasný, že jednou bude

sedět v nějaký  rmě, brouzdat celej den po internetu, a když mu někdo

zavolá s problémem, zeptá se: „Zkoušeli jste to zapnout a vypnout?“ Robert

možná není vyloženě zábavnej, ale je to mozek naší party. Ví toho strašně


moc, a i když má tendenci vyprávět pomalejc, že by člověk sem tam

usnul, vždycky nakonec řekne něco zajímavýho.

A nakonec ještě musím zmínit úžasnou MAJDU, do který jsem se úplně

bláznivě zamiloval už někdy v sedmý třídě a která se pár měsíců zpátky

z nějakýho nepochopitelnýho důvodu rozhodla, že se mnou bude chodit! Bo

hužel ji rodiče přestěhovali z našeho baráku (bydleli o patro níž než my) do

nějaký ultravzdálený vesnice, takže teď máme vztah na dálku.

Enjoy


9

Kapitola 1 -

poj(E)dem k moRi

6. července, středa

Pár měsíců jsem te psaní lákal. Díky tomu, že odpadla většina problémů,

kvůli kterejm jsme si s Holubem, Robertem a Bednářem mysleli, že se nedoži

jeme konce základky (ok, Bednář ne, ten ví, že nás všechny jednou přežije), ne

bylo moc co psát. Můj vztah s Majdou se stabilizoval do tý míry, že jeden víkend

v měsíci trávím u ní v tý jejich zemi nikoho (polohu tý vesnice Google mapy po

řád ještě neznají) a jeden víkend zas tráví ona u mě.

Dost tomu pomohl můj poslední výlet na Valentýna, kdy se mi povedlo bez vět

ší újmy překonat vzdálenost z bodu A (můj dům) do bodu B (její dům). Když

táta slyšel, že jsem tam dokázal úspěšně dojet, poslal mi ese

mesku: „Je fajn, žes to tentokrát zvládnul bez zapojení půlky

Policie Český republiky.“ Vtipálek, asi už zapomněl, jak nás

na Vánoce odtáhli na služebnu, protože se pokoušel jednomu

Santovi v nákupáku oddělit hlavu od zbytku těla.

Majdini rodiče každopádně ocenili, že jsem projevil zodpo

vědnost. O mým minulým výletu, kdy jsem omylem skončil

s klukama ztracenej uprostřed lesů v hororový boudě, na

štěstí neví nic. Náš vztah začali brát teda konečně trochu váž

ně. Na začátek prázdnin jsem se těšil, protože to vypadalo, že

s Majdou strávíme víc společnýho času. To jsem ale podcenil

mámu.

’’

KAPITOLA 1 – POJ(E)DEM K MOŘI


10

8. července, pátek

Doufal jsem, že šlo jen o nějaký částečný pominutí smyslů, ale nestalo se. Máma

to myslí vážně. Místo toho, abych si užíval doma, razíme společně příští tejden

na dovolenou k moři!

Od tý doby, co naši nejsou spolu, má máma tendenci se věnovat mně a ségře.

Pro ségru měla vždycky větší slabost a skoro každej rok spolu jezdily na dovo

lenou. Jenže minulej měsíc ségra konečně porodila malýho „Ty“, a tudíž nikam

nemůže. Má totiž svý vlastní rodičovský povinnosti. Bylo zajímavý vidět ség

ru s dítětem. U tý slávy jsme přirozeně nemohli chybět (možná bysme chyběli,

ale babička donutila celou rodinu, aby přijela do porodnice), takže jakmile se

malej „Ty“ narodil, čekali jsme tam celá famílie jak v americkým ilmu, abys

me se s ním mohli seznámit. Porodnice mě překvapila hlavně tím, že na rozdíl

od jinejch částí nemocnice to tam tolik nesmrdělo a starý lidi se v týhle části

očividně cejtili o něco pohodlnějc než jinde. Ale ona celá nemocnice je taková

strašidelná. Když jsme dorazili, řekli nám, že k malýmu „Ty“ nás pustí až za ho

dinu, tak jsem se šel courat po chodbách. Půlka z nich byla zhasnutá. Proč? Plá

novanej výpadek (asi aby se ušetřilo). A věřte mi, že když jde člověk zhasnutou

nemocniční chodbou a odněkud zdálky se ozve křik, to prostě není zrovna pří

jemná situace. Taky jsem nepochopil, proč mají novorozenci na nohách štítky

se jménem. Táta mi řekl, že neví, ale že to tak mají i mrtvoly.

Máma se rozplývala, jak vypadá malej „Ty“ jedinečně (nechtěl jsem jí do toho

mluvit, ale podle mě vypadal úplně stejně jako ty ostatní děti, co tam byly).

Táta malýho „Ty“ chvíli zkou

mal, pak se podíval na Ritchie

ho a pronesl: „Výborně, Ty, ko

nečně jsi něco udělal dobře, to

malý ti není vůbec podobný.“

Ritchie, ségřin přítel, o kterým

se podle mě jednou budou psát

legendy typu „Dokázal projít

životem, aniž by kdy cokoli za

jímavýho řekl“, na to tradičně

nezareagoval.


11

Ale zpátky k moři. Protože ségra chová malýho „Ty“, a nemůže proto s mámou k moři, vyfasoval jsem to já. Nemám z toho vůbec dobrej pocit. Nejenže přijdu o dva tejdny, kdy bych mohl lítat někde s klukama nebo bejt s Majdou, ale ještě budem s mámou trávit celý dva tejdny spolu. Chápete to? SPOLU!

Tubrr je česká multikanálová síť poskytující servis JůTu

berům. Její snahou je podporovat JůTubery v jejich tvorbě,

radit jim, pomáhat a řešit různé problémy. Cílem této spo

lupráce je zvyšování zhlédnutí, odběratelů a příjmů. Více

najdete na www.tubrr.net. 9. července, sobota Máma na to jde zhurta! Ani jsem ještě nevstřebal, že spolu budem trávit nějakej čas, a už začíná balit, protože koupila nějaký last minute letenky a letíme v úterý ráno. Panika! Vím, že by se člověk lítání bát neměl, protože statisticky jde o ten nejbezpečnější druh dopravy. Ale dokud se nacházím v obří plechový bestii poháněný motorama, který můžou lehce hořet, a pod sebou mám přes deset kilometrů prázdnýho prostoru, tak se prostě necítím bezpečně! Táta mi na to řekl: „No, tak si dej pánaka, než vlezeš na palubu!“ Táta vážně nepomáhá... Balení, to je taky věc. Máma s tátou k tomu mají dost odlišnej přístup. Máma potřebuje mít z nějakýho důvodu sbaleno už několik dní dopředu a pak si pořád stěžuje, že musí zas něco vytahovat z kufru. Táta balil zpravidla vždycky nějaký dvě hodiny předtím, než potřeboval odjet. Většinou mu to vycházelo. Jednou jsme ale jeli někam bez mámy a táta sice všechno zabalil a dal do auta, chvíli si myslel, že je supertáta, jenže po hodině jízdy mu došlo, že vzal sice všechny bágly, ale zapomněl doma mě se ségrou.

TIP


12

10. července, neděle

Chtěl jsem natočit aspoň nějakej rychlej vlog na náš kanál, abych fanouškům

vynahradil to, že budu dva tejdny v nějakým tropickým trapu, ale realita měla

jiný plány. Kluci se dověděli, že letím pryč, a Robert jakožto expert na nudný

zajímavosti přišel na to, že zhruba každý desetitisící letadlo má šanci spad

nout. Vypočítal si, že už jich 9978 dolítlo v pořádku, takže bych mohl mít snad

ještě kliku. Povzdechl jsem si: „Díky, Roberte, přesně tohle jsem chtěl slyšet!“

Kluci se proto rozhodli, že spolu strávíme neděli, protože „by to mohl bejt náš

poslední společnej den“. Vím, že to mysleli dobře, ale jestli jsem byl předtím

z cesty nervózní, teď už mám jistotu, že jen při vyslovení slov „letadlo“, „letiště“

a „letenka“ se nejspíš pozvracím.

Na druhou stranu jsem ocenil pohotovost kluků. Holub mi dojemně dal naši

vytisknutou společnou fotku, abych „v případě konce měl u sebe své nejbližší“.

Jestli to letadlo vážně spadne, bude to jeho chyba, protože to zakřiknul. Slibu

ju, že při pádu letadla Holubovi na tý fotce vydloubu oči. Jestli to teda stihnu.

Robert mi dal obecný rady, takže už vím, že pokud chci mít při pádu co největší

šanci na přežití, mám sedět v zadní části letadla a bejt celou dobu připoutanej.

Bednář mi dal nůž. Když jsem se ptal proč, nečekal jsem odpověď. Najednou mě

překvapil mega dlouhou větou: „Mohl bys spadnout, přežít, dostat se na ostrov,

kde by vládly masožravý opice, a ty bys musel probodnout krční tepnu vůdci,

aby tě přijaly za svý

ho a okamžitě tě nese

žraly.“ Nejsem si jistej,

na jaký dokumentární

pořady Bednář kouká

a radši se ho ani ne

budu ptát, ale jestli se

dívá na Televizní novi

ny na Nově, tak to chá

pu. To je horor od za

čátku do konce.


13

Spousta lidí sní mimo jiné o tom, že se stanou televizní hvěz

dou. Česká televize těmto snílkům od roku 2016 dává šanci.

Stačí si nainstalovat do telefonu aplikaci iReportér, a když se

něco ve vašem okolí stane, vytáhnout telefon, zapnout zmí

něnou aplikaci a vše točit. Telefon záběry odesílá přímo do

budovy zpravodajství, kde tamní editoři materiál hodnotí.

V případě, že jim vaše záběry budou připadat zajímavé, za

řadí je do vysílání. Vámi natočené video se pak může objevit

ve zpravodajské relaci ČT24 nebo na Déčku ve Zprávičkách. 11. července, pondělí Aby dovolená nebyla úplně ztracenej čas, došlo mi, že bych mohl natáčet cestovatelský vlogy. Dělá to kdekdo a aspoň nějak oživím svůj kanál. Upřímně ale netuším, jak na to, ještě jsem nic takovýho netočil. Využil jsem proto zkušeností svejch dvou nečekanejch fanoušků, Srny a Holýho, který mi svýho času strkali hlavu do záchodu (a pak si je tam dali sami, aby ode mě získali podpis a společnou fotku na Fejs, winner!). Holý se Srnou pochází ze zazobanejch rodin, takže mají budoucnost zajištěnou. Jsou tím, čemu se říká „zlatá mládež“ (nejsem si ale úplně jistej proč, ani jeden zlato nenosí). Když jsem se na to ptal táty, odvětil mi, že zlatá mládež se říká těm dětem, který si rodiče kupujou, což mě dost překvapilo. Vím o adopcích, ale že se dá dítě normálně někde koupit? Tak to mi hlava nebere. Protože jsou rodiče Holýho a Srny něco jako pochodující kasičky, který na přání rozdávají peníze, mají kluci docela dost možností, jak se realizovat. Pár měsíců zpátky začali natáčet videa – a rovnou to vzali ve velkým. Jeli s rodičema na pár fakt hustejch dovolenejch a oni tam natáčeli vlogy. Postavili si na tom kanály a musím uznat, že to nedělaj blbě. Irsko, Thajsko, Istanbul, Vietnam – byli všude možně a dokázali natočit videa, na který se fakt rád koukám. A protože vím, že zas koukaj nadšeně na mě, slíbil jsem jim, že společně něco natočíme. Ale to jen v případě, že mi dají pár tipů, co a jak v zahraničí točit a na jaký lidi a věci si dát pozor.

Úvodní stránka kanálu je to první, co divák uvidí. Měla

by vás proto náležitě reprezentovat: zobrazovat hezkou

a kvalitní grafi ku v horním banneru, ideálně úvodní trailer

na celý kanál, poslední přidaná videa, která jste nahráli,

playlisty s rozřezanými videi a případně další vhodné in

formace. Vzhled a rozdělení své hlavní stránky skutečně

nepodceňujte. Ukažte divákovi, že jste profesionál a víte,

co děláte. Jen tak si ho udržíte na svém kanále. Záhy bude

mít chuť se po něm porozhlédnout, podívat se na vaše

videa a nakonec i kanál odebírat. Teď bydlí samozřejmě spolu na intru, protože jeden bez druhýho nedají ani ránu. Dokonce si jako ženský půjčujou navzájem oblečení, a to už mi nepřijde úplně zdravý. Vlastně je ale docela chápu, s Holubem jsme si taky hodně blízký, akorát na rozdíl od nich teda nemáme potřebu se jeden před druhým producírovat v trenkách. Ale je možný, že to asi spolubydlící dělají, máma přede mnou taky chodí v trenkách (brrrrrrr). Bylo nicméně fajn, že se pár minut po mým příchodu oba oblíkli. Po tradičním omluvným kolečku „doufám, že to bereš v pohodě, že jsme ti dlouhý roky máchali hlavu v záchodě“ (kdyby o tom radši mlčeli a pořád to nevytahovali), jsme se konečně dostali k jádru pudla a já si odnesl pár užitečnejch rad, jak natáčet v zahraničí.

TIP


TIP

Co dělat bez elektřiny? Když jedete na výlet nebo někam na

dovolenou, je určitě dobré mít s sebou náhradní zdroj energie.

Říká se mu powerbanka a dá se sehnat za pár stovek. Nabije

te si tak bez elektřiny nejen telefon, ale třeba i malou kameru,

foťák nebo tablet. Důležité je nezapomenout všechny kabely.

Na co točit v brutální bouřce? Nejvhodnější je kamera, která

je primárně určená pro natáčení v nepříznivých podmínkách. Ať

už točíte lyžování, potápění, zápasy v blátě nebo cokoli jiného,

tahle kamera se jen tak nezničí. Na trhu existuje několik druhů,

od těch levnějších až po ty nejdražší, od výrobců, jako je SONY

nebo GoPro – a nově i Olympus. Díky různým nástavcům a dr

žákům můžete takovou kameru přidělat úplně na cokoli: na lyže,

auto, helmu, kolo nebo pomocí speciálních kšír i na psa. Díky

takové kameře získají vaše videa úplně jiný spád, a můžete se

tak pustit do těch největších adrenalinových dobrodružství.

Vadí vám vítr při natáčení? Pořiďte si muff . Je to taková

„chlupatá ̋ věc, kterou můžete zakrýt vestavěný mikrofon u ma

lého foťáku či kamery nebo případně navléct na externí mik

rofon. Díky tomu pak mikrofon nesbírá šum větru a nechtěné

zvuky z okolí.


16

12. července, úterý

Jsou tři ráno. Vstávám ve tři ráno. Ne, nedělám si legraci, opravdu MUSÍM vstá

vat teď. Proč? Protože nějakej sadista přišel s tím, že člověk musí bejt na letišti

dvě hodiny před tím, než se odlítá. Co to proboha bylo za šílence, nějakej mi

lovník čekání? Ať se jde bodnout! Vstávat ve tři, protože je to půl hodiny na le

tiště a letí se v sedm. Samozřejmě musíme mít nějakou rezervu, protože máma

nikdy nikam nechodí pozdě. To táta je schopnej přijít tři minuty před odle

tem a ještě se na odbavení zeptá, jestli si stihne dát před nástupem jedno piv

ko (a pak si stěžuje, že to pivo stálo kilo – na druhou stranu byl zas potěšenej

tím, že dostal čtvrtý zdarma). Zato máma bude na letišti sedět klidně o půl dne

dřív, jen aby náhodou nepřišla o vteřinu pozdě. „Dochvilnost je výsada králů,“

říká vždycky. Jednou si omylem spletla čas třídních schůzek. Bylo to v pátý tří

dě. Před čtyřma rokama. Dodnes posílá řediteli i celýmu kabinetu pravidelně

omluvnej dopis, že tehdy přišla pozdě. Blázen. A samozřejmě chce bejt první

v letadle, protože to je maximální dochvilnost (kdyby to šlo, procpala by se tam

dřív než letušky).

13. července, středa

Přežil jsem, ale nemám po vyčerpávajícím maratonu jménem cestování napříč

kontinenty žádnou sílu na to cokoli vytvářet nebo vymejšlet. A je středa, nebu

du to pokoušet.

14. července, čtvrtek

Tak jsem se trochu oklepal a můžu začít popisovat to, co jsem si už pracovně

označil tagem „dva tejdny hrůzy“. Začnu letištěm. To už bylo samo o sobě něco,

co vážně stálo za to.


17

Tagy

Využívejte co nejvíc tagů neboli klíčových slov u svých vi

deí (ale pozor, jejich počet je omezen). Tato klíčová slova

běžný uživatel YouTube nevidí, ale vy jimi můžete YouTube

mechanismu v pouhých pár slovech říci, o čem vaše video

je. Opět platí pravidlo „konkrétní slova na začátek a dále

ta obecnější“. Na začátek tedy dávejte například jména

účastníků, použité produkty, místa, témata, až poté obec

nější tagy, jako je hudba, zábava nebo cestování. Čím více

informací poskytnete, tím větší bude šance, že se vaše vi

deo objeví jako doporučené u jiného, podobného nebo na

cizím kanále. A pokud jste udělali hezký náhledový obrázek

a vymysleli fajn název, je velká pravděpodobnost, že divák

na vaše video klikne. Nepoužívejte zavádějící a nepravdivé

tagy, je to zakázáno a k ničemu vám to nepomůže. Divák

se k vašemu videu může dostat, ale rychle uteče pryč, pro

tože to nebude to, co hledal. Takže, nástup v pět, odlet v sedm. Mámina potřeba bejt všude dřív způsobila, že jsme tam byli lehce po čtvrtý. V pět už mi to připadalo jak jedno velký nekonečno. Ještě že existujou mobily, protože jinak bych se vážně ukousal nudou. Mohl jsem tak ale maximálně pařit nějakou gamesu. Projel jsem totiž všechny kontakty na ejsu a všichni byli samozřejmě of line. tak jsem všem napsal. Jedinej, kdo mi odepsal, byl Bednář, kterej mi na otázku „Spíš?“ poslal fotku nože zaraženýho do mý fotky. Dobrý si zapamatovat – takhle brzo po ránu Bednářo

TIP


18

vi nepsat! Jedinej online byl Robert, ale s tím jsem se do konverzace zas pou

štět nechtěl. Cílem bylo v hale letiště neusnout a ne se nechat unudit k smrti

ajtý blábolama.

V šest ráno mi začalo bejt divný, že se po nás pořád nikdo neshání. Tolikrát

jsem zas v životě neletěl (naposled ještě jako malej v době, kdy bylo hrozně po

pulární nosit v zahraničí ledvinky a ponožky v sandálech), ale byl jsem si jistej,

že by nás už měli trochu svolávat. V půl sedmý začala bejt nervózní i máma,

protože se jí nelíbilo, že něco nejde podle časovýho plánu. Bylo jí jedno co, o to

nikdy nejde. Máma prostě nesnáší, když se něco zdržuje. Kdyby jela na vlastní

svatbu a město by zrovna pustošila Godzilla, stejně by řidiče zkoušela ukecat,

jestli to nemůže nějak projet, aby neměla zpoždění. A možná by ještě na God

zillu řvala, že jí to dělá schválně a že si k devastaci města mohla vybrat nějakej

jinej den a ne zrovna tenhle.

V sedm, kdy už jsem z nudy na sedačce v hale vyzkoušel snad všechny polo

hy a přečetl všechny komiksy, který jsem měl na celej tejden, nám přišli ozná

mit, že má letadlo zpoždění a budem muset chviličku vydržet. Máma v tu chví

li s brbláním vstala a odšourala se do blízkýho kiosku, kde zrovna otvírali, aby

si koupila Blesk. „Ne, já bulvár nečtu,“ ale jakmile má nervy, hned potřebuje

zjistit, jestli Goťákovi náhodou nenašli novej nádor a jestli Jarda zas nechodí

s nějakou puberťačkou. Babička říká, že tyhle časopisy nikdo nebere vážně, ale

jakmile se máma nekouká, začne bábrle v Blesku listovat a trousit poznámky

typu: „No jasně, já to věděla.“ Ale zpátky k čekání v hale plný ospalejch lidí. Slo

vo „chviličku“ jsem si zapamatoval, protože ve slovníku českejch aerolinek to

očividně znamená úplně něco jinýho, než byste čekali.

Když už nás konečně VE DVANÁCT hodin pustili do letadla, celej svět jsem

upřímně nenáviděl. Zkusili jste někdy strávit osm hodin na letišti? Návštěva

zubaře s šesti kazama je vedle toho naprostá pohodička. Osm hodin na letišti

je něco jako nekonečný moře nudy, ve kterým se člověk začne hodně rychle to

pit. Možná by to i líp utíkalo, kdyby letěl taky Holub. Nebo kdyby máma celou

dobu neřešila, jestli nám za tohle zdržení dají lepší pokoj. Nebo kdyby na letiš

tě vpadli mimozemšťani a dožadovali se skupinový slevy. Místo toho si mě mu

sel vyhlídnout kluk jménem Marcel (to jméno prostě nosí smůlu). Bylo mu 14,

letěl do stejnýho hotelu a oba jeho rodiče byli hluchý na obě uši. Pozorovat je

jich rozhádanou konverzaci v hale bylo, jako když člověk pozoruje dva lidi, kte


19

ří zuřivě odhání vosy. Protože má život smysl pro humor, má Marcel naopak ne

moc, díky který slyší výrazně líp než většina lidí. Takže když s ním někdo mluví,

je lepší, když šeptá, jinak ho velmi rychle začne bolet hlava. Marcel vypadá tak

trochu jako hříčka přírody, všude chlupy a symetrie žádná. Člověk úplně neví,

jestli s ním mluvit nebo ho začít drbat za uchem. A vedle něj jsem teď stál já se

svým dětským knírkem coby malej diktátor.

Díky tomu, že jsme si s Marcelem pár hodin šeptali před terminálem, nás pak

hodinu šacovali. Ochranka asi získala podezření, že jsme tým liliputskejch pře

kupníků odněkud z Madagaskaru. Nutno podotknout, že situaci nepomohlo

ani to, že jsem měl nůž od Bednáře, na kterým bylo vyrytý „pro pád letadla“.

Příště musím rozhodně víc přemejšlet při balení kufru.

Letadlo jsem si pamatoval trošku menší (jako takovou kovovou rakev s pár ok

nama), takže mě uklidnilo, že se v něm dalo docela dobře pohybovat. Dokonce

jsem si pohledem dokázal rychle vypočítat, jak se co nejrychlejc dostat k nou

zovýmu východu. Musel bych šlápnout na pár hlav, ale při boji o přežití se na

slušnost nehraje! Letušky vypadaly mile, i když měly daleko do těch modelek,

co jsem viděl na propagačních plakátech v hale. Asi něco jako když koukáte

v televizi na Českou Miss a pak se najednou ocitnete na soutěži Nejhezčí holka

na základce v Horní Dolní. Prostě nebe a dudy. Ty letáky, to je vůbec bizár. Hol

ky tam mají asi tolik společnýho s realitou jako moje loňská esej na téma „Jak

jsem celý rok cvičil“ (nijak, samozřejmě). Nechápu tuhle dobu, že musí většina

modelek vypadat, jako kdyby všechny peníze utratily za kosti a na maso už ne

zbylo. Doufám, že tahle móda brzo pomine.

Pak přišel zlomovej okamžik každý dovolený – start letadla (pokud samozřej

mě nejedete někam autobusem, pak by byla blbost považovat za zlomovej oka

mžik start letadla). Vše se utěsnilo, pilot nás pozdravil, letušky začaly ukazo

vat únikový východy, načež se Marcelovi rodiče začali ve znakový řeči hádat,

na jaký dveře že to letuška ukazovala. Vypadalo to dost zvláštně, když máchala

rukama letuška i oni, nebyl jsem si jistej, kdo co komu říká.

A potom to začalo, trhnutí, pomalý rozjíždění a mámino pozitivní myšlení:

„Doufám, že když už spadnem, tak až při cestě zpátky, abych z tý dovolený aspoň

něco měla.“ Jak jsem se tak nervózně kýval zepředu dozadu, snažil jsem se my

slet na svoje oblíbený seriály a  ilmy. Bohužel mi pořád naskakovali Ztraceni


20

a Boeing 747 v ohrožení, což jsem vážně nepotřeboval. Chtěl jsem nevnímat

změnu tlaku, když se čumák letadla začal sebevědomě tlačit k nebi. A to se mi

samozřejmě nedařilo. Cejtil jsem snad každej kilometr, když jsme stoupali. Po

nekonečnejch patnácti minutách jsme konečně byli v potřebný vejšce a leta

dlo se přestalo chovat jako pračka tety Ester. Ester v ní radši prala, když nikdo

nebyl doma, protože nejenže vydávala šílený zvuky, ale občas se díky poska

kování došla podívat i do vedlejší místnosti. Když se ji člověk pokoušel zasta

vit, zpřeházela mu snad úplně všechny vnitřnosti. Přesně tak jsem se cejtil po

„klidném a pohodovém startu“, jak bodře všem cestujícím oznámil pilot. Jestli

z tý svý kukaně vyleze, zarazím mu za tyhle slova do lejtka vidličku.

Rozptýlení v podobě natáčení videa z okna nepomohlo, protože se mi tak kle

pala ruka, že ani stabilizátor obrazu nestíhal. S jídlem to bylo podobný. Vypadal

jsem, jako když mám jednu z těch nemocí, kdy člověk náhodně rozhazuje kon

četinama a vykřikuje sprostý slova (Robert by věděl, co myslím, ale psát mu

kvůli tomu nebudu). Když mě viděla máma, převzala situaci a začala mě krmit.

Byl to úplně novej vrchol ponížení, ale měl jsem takovej hlad, že jsem nepro

testoval. A pořád jsem na tom byl líp než Marcel, jehož rodiče už se zas o něco

hádali a připomínali pohybama dva rapery, co si právě dávaj svůj životní street

battle. Ego a Rytmus by jim mohli závidět, protože to, co předváděli oni, ne

předvede absolutně žádnej Slovák z bratislavskýho sídliska. I když teda mož

ná takovej Majk Spirit, kterej se teda normálně jmenuje Michal Dušička, by to

možná dal. Jednou jsem viděl záznam z jeho koncertu a měl k tomu dost blízko.

Zajímalo by mě, jestli je taky nějak nemocnej.

Přistání bylo už docela fajn a rychlý. Ale jen proto, že jsem samou hrůzou

omdlel. Přistáli jsme na Djerbě (já vlastně nenapsal, že to je cíl cesty!) a ani

jsem se nedivil tomu, že se v tamním vestibulu letiště dá kouřit. Ta cesta, to

bylo vážně o nervy. Dospělí se hned vystresovaně nahnali k popelníkům, jako

by soutěžili o to, kdo bude víc připomínat výfuk od auta. Ne že by mi to povole

ný kouření bylo nějak příjemný. Smrdělo to tam jak v hospodě U Orla, kde mě

občas táta na tajňáka kdysi hlídal. Málem jsem z toho smradu znova omdlel.

Kdybych tu halu natáčel a dal to mezi end cards na konec videa, byl by tam vi

dět jen kouř a nic víc.


21

End cards

Používejte ve vašich videích takzvané end cards. Jde o in

teraktivní okna na konci videí, která lákají nebo upozorňují

na další videa na YouTube (případně na tom samém kaná

le). Musíte si je vytvořit grafi cky už v počítači při střihu vi

dea a následně na ně v YouTube editoru umístit poznámky

(rámečky) s proklikem. Zvyšujete tím šanci, že divák po

zhlédnutí videa klikne na nějaké vaše další video, ne na cizí

doporučované, které se na konci může objevit. Do těchto

end cards umisťujte tedy odkazy na svá další videa, link na

odběr kanálu, případně názvy vašich profi lů na ostatních

sociálních sítích. Náhledy na end cards by měly být opět

barevné, hravé, klidně i hrané (pokud si je natočíte), mů

žete v nich říkat, proč má divák kliknout. Doporučujeme

využívat hlavně hrané, diváci vždy ocení, když si s něčím

dáte větší práci. 15. července, pátek A teď už k hotelu a k cestě do něj. Chtěl jsem se k tomu dostat už včera, ale Marcel mě slyšel z druhý strany hotelu, jak něco říkám mámě, a šel mě vytáhnout ven. Asi bych ho odpálkoval, ale máma na pokoji přešla do fáze „Jela jsem na dovolenou proto, abych se nervovala“. Momentálně ji trápí následující:

TIP


22

Je tu moc hrk .

Vod e moc st n .

Jí l tn .

V   e j k n  u.

N m  n e ( v  , m bu v  !!!).

Ně y l l .

Nic e la  h e.

Proto bylo bezpečnější vypadnout ven s Marcelem. Sice to není nejzajímavější

člověk pod sluncem, ale jeho supersluch je docela užitečnej ve chvíli, kdy člo

věk sedí před hotelem a pozoruje ostatní lidi, jak si něco špitají. Díky Marcelo

vi jsem zjistil, že na dovolený se lidi baví hlavně o alkoholu, sexu a o tom, jak se

jim nechce zpátky. To tu nikdo neslyšel o YouTube?

Máma měla pravdu v tom, že výhled není tak hezkej jako na obrázku. Celej ten

hotel vypadal úplně jinak než na letáku, co nám cpali v cestovní kanceláři pod

nos. Jeden pár z Budějovic při příjezdu do hotelu mudroval, že je určitě zavez

li na špatný místo. Delegátka jako důkaz použila to, že nad hlavním vchodem

mají bejt dva okrasní betonoví del íni, a když se podíváme pořádně, stále jsou

tam vidět zbytky ocasů a půlka ploutve. Jak jsem tak na ten hotel koukal, prolít

lo mi hlavou: „Tenhle barák ještě nikdy nikdo nemyl.“ Vím, že se baráky nemy

jou, ale tohle vypadalo oproti letákům echtovně zanedbaně. Asi něco jako ve

ilmu Titanic, nejdřív je ještě celá loď krásně naleštěná, a pak je záběr na vrak,

co leží na dně oceánu. Přesně tak na mě působil reálnej hotel oproti reklamě.


23

V okolí hotelu taky měly růst „krásné palmy“, ale byl tu všehovšudy akorát jeden keř, kterej navíc vypadal, že se za svou existenci v tamním prostoru stydí. A mám pocit, že v tom keři někdo byl, takže před hotel sám chodit rozhodně nebudu. Jednoduše řečeno, až mi zas někdo bude příště ukazovat takovejhle leták s hotelem, tak to vydělím deseti, odstřihnu horní a spodní půlku letáku, zmačkám, přejedu autem a pak znova rozbalím. Tím si myslím, že získám reálný obrázek toho, co mě bude čekat. Ale zpátky k cestě z letiště. Nevím, jestli jste někdy byli na Djerbě, ale je to takový zvláštní místo, plný písku, bílejch budov a podivně zaparkovanejch aut, kde nikdo moc neřeší nějaký silniční pravidla. A neřeší tu ani nehody. Cestou z letiště jsme viděli dvě a řidiči vždycky jen vylezli z auta, pozdravili se stylem „klid, je to jen kus plechu“ a zas jeli dál. U nás se někomu opřete o auto a už vás chtějí zaživa upálit. Na druhou stranu díky tomu všechna auta na Djerbě vypadají, jako kdyby právě prošly drtičkou na odpad. Táta jakožto velkej milovník aut by měl z něčeho takovýho zřejmě noční můry. Jeli jsme do hotelu autobusem, kterej zařídila cestovka, a překvapilo mě, že řidiči svítilo na palubce všechno. Ale jakože ÚPLNĚ VŠECHNO, včetně kontrolek, který by mohly znamenat: „Pokud ti tohle, frajere, svítí, tak se ten autobus brzy samovznítí.“ Autobus se naštěstí nevznítil, ale i přesto jsme do cíle nedorazili. Asi 100 metrů od hotelu si bus řekl, že tohle nemá zapotřebí, a odporoučel se do křemíkovýho nebe.

Slušnost na YouTube se vyplatí

O tom, že se slušnost na YouTube vyplatí, není pochyb. Na

české a slovenské scéně je i mnoho neslušných JůTuberů.

Ti se pak ale nemohou divit, když se na ně snese kritika

kolegů. Přece nechcete být JůTuber, jehož jediným umem

budou vulgarismy a nadávky! Slušnost se vám vrátí v po

čtu odběratelů i ve vaší pověsti.

TIP


24

Naštěstí to viděla skupinka ochotnejch nosičů kufrů z hotelu a přiběhla na pomoc (no, ochotnejch, mámu pak chtěli pěkně stáhnout o prachy, tak jim za snahu dala balíček žvejkaček). Celý jsem to natáčel a naštěstí to nikomu nevadilo, takže mám opravdu hodně zajímavý cestovní video. Ale napřed jsem se teda zeptal, jestli můžu točit. Jistota je jistota. Přeci jen nechci naštvat opálenýho přerostlýho Kena, kterej by mi jedním plácnutím udělal z foťáku nefunkční placku a z mý dětský tvářičky něco jako noční můru z Elm Street.

V zahraničí to není jako doma

Natáčet cestovatelské vlogy je pro diváky atraktivní. Sa

mozřejmě že videa z Afghánistánu, Sýrie nebo Libanonu

by byla opravdu zajímavá. Nezapomeňte ale, že každý stát

má trochu jiné zvyky a kulturu. Například v Africe nesmíte

natáčet vojáky a policisty. V Jižní Americe nenatáčejte in

diány bez jejich souhlasu. V Thajsku si dejte pozor na tržni

cích. Doporučení se v konkrétních zemích liší. Nezapomeň

te se také před odjezdem do zahraničí podívat na webové

stránky Ministerstva zahraničí (www.mzv.cz). Tam v sekci

„cestujeme“ zjistíte, jestli naše vláda vzhledem k tamní po

litické situaci návštěvu země doporučuje, či nikoli. Vždy by

mělo být na prvním místě bezpečí, zdraví a život. Teď je odpoledne a máma se konečně jakžtakž dostala do pozitivní nálady (táta totiž dal na Fejs fotku, že si zlomil nohu, tak měla důvod slavit) a vyrazila spokojeně k moři, aby si to tady pořádně užila. Dokonce se rozhodla, že si půjde zaskákat z blízkýho mola, což se jí moc nepodobá, protože to zní zábavně. Ale tak třeba se konečně trochu uvolní.

TIP


25

17. července, neděle

Máma už se nikdy v životě neuvolní. Při skoku do vody si zlomila nohu a ještě

navíc skočila na Marcelovu mámu, který zlámala obě ruce. Po dni stráveným ve

zdejší nemocnici se ukázalo, že „to dobrý nebude“ a máma stráví celej zbytek

dovolený „ideálně v klidu na pokoji“ se sádrou. A já samozřejmě s ní, protože

v tom sama nebude. Marcel dopadl stejně.

Jedinej spokojenej v celý týhle absurdní situaci je Marcelův táta. Ten, jak to šlo,

zmizel z pokoje na bar u bazénu a jeho žena mu na to díky zlomenejm rukám

nemohla nic říct...

19. července, úterý

Na dovolenejch mám rád jedno kouzelný slovní spojení – all inclusive, což zna

mená „všechno v ceně“. Vzhledem k mý slabosti pro jídlo oceňuju každej prostor,

kde nejenže lidi v jídle neomezujou, ale dokonce je motivujou k tomu, aby toho se

žrali co nejvíc. To je pro mě opravdová dovolená. Na Djerbě jsem ale narazil. Dřív

jsme s našima jezdili do destinací jako Bulharsko, Chorvatsko, zkrátka do zemí,

kde se to vlastně od Česka zas tak neliší (akorát všude jinde táta vždycky nadá

val, že tam mají drahý pivo). Jídla ale podávají vesměs stejný. To na Djerbě měli

jídla, který vůbec ne

připomínají to, co jíme

u nás. Půlka věcí je rů

žovejch, omáčky jsou

jak lepidlo (a podobně

i chutnají) a maso čas

to vypadá, že se při

pravovalo samo. Takže

si zapište poznámku –

tohle možná bude mý

rozloučení se životem,

protože tady CHCÍPNU

HLADY!


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné

v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist