načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Já, JůTuber 2 – sepsáno JůTubery

Já, JůTuber 2

Elektronická kniha: Já, JůTuber 2
Autor: sepsáno JůTubery

– Staň se hvězdou internetu! JůTubeři už podruhé :). – – Nahlédněte do světa internetových videí i do soukromí našich úspěšných JůTuberů! Chcete vědět, jak začínal Expl0ited a kde čerpá inspiraci Makyna016? Proč Martin Rota vylezl na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 59.7%hodnoceni - 59.7%hodnoceni - 59.7%hodnoceni - 59.7%hodnoceni - 59.7% 60%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 144
Rozměr: 25 cm
Úprava: svazků: barevné ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4075-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Staň se hvězdou internetu! JůTubeři už podruhé :).

Nahlédněte do světa internetových videí i do soukromí našich úspěšných JůTuberů! Chcete vědět, jak začínal Expl0ited a kde čerpá inspiraci Makyna016? Proč Martin Rota vylezl na Kilimandžáro? Existuje challenge, kterou by Fallenka nepřijala, a co dělá House z MinecraftBox CZ, když nehraje hry? V pokračování úspěšného bestselleru se dozvíte i to, jestli se Manuel Středa stane hvězdou YouTube...

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
sepsáno JůTubery - další tituly autora:
Já, JůTuber Já, JůTuber
 (e-book)
Já, JůTuber Já, JůTuber
Já, JůTuber 3 Já, JůTuber 3
Já, JůTuber 4 Já, JůTuber 4
 (e-book)
Já, JůTuber 4 Já, JůTuber 4
 (e-book)
Já, JůTuber 3 Já, JůTuber 3
 
K elektronické knize "Já, JůTuber 2" doporučujeme také:
 (e-book)
Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 (e-book)
Příběhy se šťastným koncem – Uzdravený poník Příběhy se šťastným koncem – Uzdravený poník
 (e-book)
Farma Farma
 (e-book)
Ve službách zla Ve službách zla
 (e-book)
Ochlazení -- Špionážní thriller z blízké budoucnosti Ochlazení
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JůTuberJůTuber

Já,Já,

sepsáno JůTubery sepsáno JůTubery

Tomáš ChválaTomáš Chvála


© Petr Srna, Jakub Holý, Tomáš Chvála, 2016

© Street Light Production, 2016

ISBN 978-80-7544-075-4

Děkujeme za profesionální rady skvělému

režisérovi Štěpánovi Kačírkovi z České televize.


5

Uvodni SLOVOUvodni SLOVO Jmenuju se Manuel Středa a k tomuhle nezvyklýmu jménu jsem přišel ve chvíli, kdy se můj španělskej táta rozhodl intenzivně přátelit s mojí českou

mámou. Když si uvědomili, že jsem na cestě, udělali dohodu, že jméno vy

bere táta a příjmení bude po mámě. Jako, žádná výhra. Jasně, mohl jsem

se jmenovat i hůř (třeba Adolf Zabiják), ale to je slabá útěcha. Kromě

mě měli ještě ségru Martinu, která šílenýmu jménu utekla. Na druhou stranu

má jiný starosti, je teď totiž těhotná se svým klukem Ritchiem. Ritchie toho

moc nenamluví ani nenadělá. Vlastně nedělá vůbec nic. Je to takovej ten

druh povaleče, kterej kdyby skejsnul na opuštěným ostrově a kvůli přežití by

musel vyšplhat na strom pro banán, radši by dobrovolně chcípnul, protože to

by dalo míň práce. Sestra má fakt otřesnej vkus.

Jak asi tušíte, se svým jménem jsem si v životě dost užil. Manuel má blízko

k Emmanuele, což je vždycky vděčnej zdroj humoru, a Středa svádí k „je

ho tam třeba“. Bejvalí deváťáci si to přebrali tak, že je třeba mi každou

středu máčet hlavu ve školním záchodě. Osmička pro mě byla jedna velká toaletní sprcha. Můj nejlepší kámoš se jmenuje Holub. Ne, nikdo ho naštěstí nenutil lítat (s jeho schopností mít každej tejden otřes mozku by to bylo hodně smrtelný), ale do něj pro změnu deváťáci každou středu rvali zrní.

Mělo to aspoň tu výhodu, že je díky tomu Holub hubeňour. Já jsem naopak

takovej malej váleček. My jsme teda oba malý, díky čemuž se snad

no dostáváme na seznam ohroženejch druhů. Naštěstí se kamarádíme


s Bednářem a Bednář je někdo, s kým si lidi neradi zahrávaj. Není nijak

vysokej, ani namakanej, ale má dost nebezpečnou auru. Díky ní každej ví,

že pokud se v jedný místnosti sejde Bednář a třímetrová zrůda s nožema

místo zubů, není Bednář ten, kdo má v tu chvíli problém. Před pár měsíce

ma jsme s Holubem objevili svět JůTuberů a naprosto nás dostal. Rozhodli

jsme se sami začít natáčet videa. Po pár měsících pořád nejsme vyložený

celebrity, kterejm by fanynky kempovaly před dveřma, ale čísla u videí

rostou každým dnem. Teď jsme konečně v devítce a hodláme to někam

dotáhnout. Teda, pokud dokážeme dokončit školu (tělák je náš dlouholetej

nepřítel, kde nikdy k rupnutí nemáme daleko) a neobjeví se nějaká nová

jobovka.

Enjoy


7

Kapitola 1 -

Vetsi znamena lepsi

5. října, pondělí

Život miluje změny. Já je nesnáším. Kterákoli změna ve stylu přesunutí oblíbený

ho programu na jinej čas nebo novejch jízdních řádů vede v mým životě k chaosu.

A to teď nepíšu naštvaně jen proto, že jsem dneska 40 minut mrznul na zastávce

a pak jsem si v televizi omylem zapnul pořad, ve kterým Láďa Hruška lidem radil,

jak ze skořápky a tří párátek vytvořit krásnou vánoční ozdobu. Říkám to proto,

že v posledním půlroce se mi rozvedli rodiče (epická změna číslo 1), milá sest

řička začala vinou těhotenství nabírat na váze i náladách (epická změna číslo 2)

a našli jsme mrtvou učitelku (epickej zážitek číslo 1!).

Ale neříkám, že některý změny nebyly k dobrýmu. S Holubem se jsme pustili ve

stylu odvážnejch mořeplavců do vod internetu a na YouTube jsme si během pár

měsíců přišli na slušnej počet fanoušků. Konečně se z nás stali deváťáci, takže

jsem byl zbaven povinnosti středečního umývání hlavy v záchodě a do Holuba

konečně nikdo pravidelně nerve zrní. Abych to upřesnil, deváťáci Holý a Srna,

který mě šikanovali, jsou teď na střední, a co jsem slyšel, tak dostávají pěknej ko

tel od čtvrťáků. Holýmu prej každej pátek depilujou podpaždí voskem – a to fakt

bolí. Jednou jsme to jako challenge zkoušeli ve videu s Holubem a Holub u toho

tak řval, že se u nás pak objevila záchranka, protože si soused myslel že nějaká

ženská rodí. No a Srna to taky nemá lehký, jeho holka mu prej nasadila parohy –

víte, jak to myslím – zakoukala se do nějakých týpka no a... no víte co. Takže ze

Srny je teď jelen a každej mu říká paroháč. Drsnej život. Ale zpátky k těm změ

nám, taky jsem začal chodit s Majdou. Holkou, co bydlí o patro níž, díky který

moje tepová frekvence pravidelně stoupá do závratnejch výšin, takže jsem něco

’ ’

’’ ’

’’


8

něco mezi Red Bullem a vysokorychlostní stíhačkou (nebo možná připomínám

vysokorychlostní stíhačku, která má místo běžnýho paliva Red Bull).

Takže bych měl vlastně milovat změny. Můj táta vždycky říká, že na každou

dobrou změnu přijdou dvě strašný (jako příklad dává to, že měl jednou s má

mou ještě na škole sex, a díky tomu pak s ní musel mít i mě a ségru). Ale abych

se konečně dostal k tomu, co se v posledních dvou tejdnech stalo a díky čemuž

v mým životě začíná nová kapitola pekla.

Začneme tím, že se Majda stěhuje. Kam? Popravdě netuším. Její rodiče podlehli

modernímu trendu stěhování do malejch satelitních městeček, jejichž jména

ještě ani nejsou na mapě. Snažila se mi to nějak vysvětlit, ale má tak vypečenej

orientační smysl, že by mě nedokázala pravděpodobně navigovat ani z jedno

ho rohu místnosti do druhýho. Každopádně vím, že se poblíž nachází chráněná

oblast s káňatama, jeden z největších pařezů u nás a dobytčák ve tvaru podko

vy, na kterej jsou prý tamní domorodci velmi hrdí. S nalezením lokace si Google

snad poradí. Horší to bude, jak se budeme s Majdou vídat. V našich zlatejch

patnácti není nějaký velký cestování zrovna na skladě a na to, abych rodičům

začal krást auta a nenápadně se po večerech přesouval, jsem viděl málo dílů

Top Gearu a moc dílů Kobry 11. Vím, že je to jen seriál, ale co jsem z něj tak

vypozoroval, necejtím se při cestě po dálnici vůbec bezpečně.

Jeden by řekl, že odchod Majdy musí bejt to nejhorší, co se mi mohlo stát. Ale

kdepak. To je jen začátek! Zřejmě abysme se náhodou nenudili a tu devítku si

moc neužili, přišlo hodně novejch spolužáků. Proč? Do devítky třetina kámošů

nenastoupila (satelitní život je zřejmě teď nějaká epidemie) a bylo nás tam

málo. Tak málo, že to začalo někomu vadit, a tak se nám rozhodli přidělit ma

gory z blízký jedličkárny. Ona to přímo jedličkárna není, ale říkáme jí tak. Jde

o školu pro problémový děcka. Kdo je ok a neměl tendenci ve školce pitvat zví

řata, ten šel do kachličkárny. Ti horší skončili v jedličkárně. Protože tamní třídy

začaly připomínat hodně těsný kotce pro divoký zvířata, vyřešily to chytrý hla

vy tou nejšílenější cestou – jednu celou třídu přihodily k nám a rozhodily ji do

áčka, béčka a céčka. Takže máme ve třídě 7 novejch sígrů, který hned první den

obsadili záchody, vybíraj vstupný a obíraj každýho o svačiny. Možná si říkáte,

že to zarazej učitelé. Chyba lávky, těm ty svačiny berou taky.

A někdo mi nalepil na skříňku obrázek záchodu. Ve středu asi nepůjdu do školy.


9

6. října, úterý Chtěli jsme po škole natočit s Holubem nový video na našem oblíbeným tajným plácku, o jehož existenci jsme si mysleli, že už ví jen městskej botanik (je to takovej podivnej chlap, kterýho si město najalo na údržbu místní zeleně, což by ničemu nevadilo, kdyby nenosil baloňák a věčně nezalejzal do keřů) a ženská na úřadě správy nemovitostí. Sígři nás ale překvapili a z vraku auta, který se tam objevilo v létě, si udělali základnu a okolo dali cedule „Vstup jen na vlastní nebespečí“. Bednář, kterej šel s náma, okamžitě vystartoval, protože je v posledních měsících háklivej na gramatiku. Začal hodně číst a ukázalo se, že knihy jsou v jeho životě to jediný, co v něm dokáže probudit emoce. Akorát v přítomnosti Kláry Mráčkový dělá s obličejem něco, co je zřejmě projev radosti, ale těžko se to u něj hodnotí. Emoce se s jeho tváří setkávají velmi vzácně. Pravděpodobně nechtěj přijít k úrazu.

Gramatiku se vyplatí nepodcenit. Pokud budeš mít sebe

lepší video a dáš mu titulek „Nejzajímavější vjecy, co se dajý

koupit na ynternetu“, budeš zkrátka za blbce. I kdybys byl ve

videích nejvtipnější, podobné chyby ti dají diváci pěkně sežrat

prostřednictvím hejtů, dislajků a komentářů pod videem.

Ale každý si občas není jistý, jak se co píše a tak, proto do

poručujeme Internetovou jazykovou příručku (prirucka.ujc.

cas.cz), kde najdeš fakt úplně všecko. Zatímco Bednář volal do zbraně a začal se připravovat k útoku, s Holubem jsme ho s vypětím veškerejch sil odtáhli na stanoviště číslo 2, který jsme objevili kdysi o prázdninách. Jde o neuvěřitelně obrovskou třešeň, která je vždycky úplně vosypaná. Má to svůj důvod – stojí na pozemku domova důchodců a v tom už dneska

TIP


10

nežije naprosto nikdo, kdo by ten strom mohl česat. Upřímně, většina obyvatel

domova k tomu stromu nedokáže ani dojít (jeden stařík se o to odvážně pokusil

minulý léto, kdy byly takový ty hrozný čtyřicetistupňový vedra, a od tý doby je

u stromu malej dřevěnej křížek a svíčka). Výhoda toho stromu je jeho vejška.

Je TAK vysokej, že je z něj vidět kiláky daleko a i na tajnej plácek. Začali jsme

proto naše nový nepřátele studovat z dálky. Po několika hodinách pečlivýho po

zorování jejich chování jsem měl pocit, že koukám na některej z dílů Planety opic.

Rozdíl byl akorát v tom, že opičáci uměli používat nástroje. Tahle banda vypadá,

že skoro ani neumí chodit po zadních. Ale možná to bude mít co dělat s tím, že se

z vraku auta neustále kouřilo a vycházel z něj smích.

7. října, středa

Obava ze středy byla sice oprávněná, ale výsledná rána byla nečekaná. Byla to

totiž opravdu rána. Zatímco bejvalí deváťáci měli aspoň infantilní smysl pro

humor, tohle jsou prostě jen hovada. Takže mě i Holubovi dali ránu pěstí. Když

jsem se ptal proč, řekli: „protože je středa“. Když jsem se zeptal, jak to souvisí,

dostal jsem druhou pěstí. Příště už se ptát nebudu.

8. října, čtvrtek

Klid na domácí frontě. Sígři nepřišli do školy, takže zavládl vzácnej klid a zá

chody se opět otevřely pro širokou veřejnost. A do třídy dorazil ještě jeden no

váček. Tentokrát naštěstí neškodnej. Jmenuje se Robert Mašín, a pokud je ně

kdo předurčenej k tomu, že bude ajťák, je to jednoznačně Robert. Má ohromný

štěstí, že nastoupil do třídy dneska. Přišel v triku, na kterým je stará počítačová

deska a nápis „PC rulez“. Sešity si přinesl v diplomatickým kufříku. I když je mu

patnáct, už mu řídnou vlasy, na bradě má něco, co zřejmě považuje za vousy

(táta takovejm chlupům říká, že to „má jak žába na přirození“), a po fyzický

stránce to taky není žádnej atlet. I když, já mám se svým tělem, který vypadá,

jako když je složený z koblih, co říkat. Ale Robert je celkem normální, až na ta

kový to pivní břicho, který ovšem z piva nemá. A ještě nás pozdravil větou: „Je

tady někde šachovej kroužek?“ Bejt tady sígři, sežrali by ho i s chlupama.


11

Protože už máme s Holubem pár videí za sebou a u každýho se objeví někdo, kdo nám snaživě vysvětluje, že jsme nevtipný hovada, který všechno dělají špatně, rozhodli jsme se uspořádat mezi spolužákama anketu. Poměrně dost lidí na škole nás sleduje. Ne že bysme zas tak váleli, máme svoje slabší chvilky. Pořád se učíme, takže máme občas šílenej zvuk, jindy nám nevyjde světlo a minule jsme zkoušeli točit o jídle, u kterýho se ukázalo, že umíme říct akorát chutná/nechutná (holt inspirace se nedostaví pokaždý). I tak na naše videa naštěstí kouká hodně lidí ze školy, a to proto, že nikdo jinej z našeho okolí JůTuber není. Z ankety vyšly dost rozporuplný výsledky. Samozřejmě to musí bejt vtipný. Což je asi podobně užitečnej postřeh, jako když vám někdo ke sportovnímu výkonu řekne, že musíte bejt dobrej. Hodně spolužáků zvýraznilo originalitu. Pokud je to zkrátka něco, co člověk jinde nevidí, okamžitě body k dobru. A pak máme bejt samozřejmě sami sebou. Úplně cejtím, odkud vítr vane. Holub má občas tendenci používat ve videích batmanovskej hlas, aniž by to mělo nějakej důvod, a já jsem se párkrát přistihnul, že mluvím jak podle učebnice. To neznamená, že by člověk měl začít mluvit sprostě. Ale nevypadat ve videu, jako že je právě na recitační soutěži.

Nemusíš nutně dělat to, co dělají ostatní. Některé populární

věci, které frčí, ti nemusí sednout. Zeptej se proto sám

sebe, než začneš natáčet, co tě zajímá, a dělej o tom videa.

Svého diváka si najdeš.

TIP


12

10. října, sobota

Pátek byl pekelnej. Stavila se těhotná sestřička a doprovázel ji její boyfriend

Ritchie aneb jak mu táta říká „Ty“. Jejich dítě, malej Ty, ségře způsobuje něco,

co ona sama označila za neustálou křeč. Když jsem se zeptal jakou, kopla

Ritchieho mezi nohy. Jeho výraz mi dal jasnou odpověď. Protože jsou naši roz

vedený a návštěva se tak obešla bez táty, bylo to míň zábavný než normálně.

Ritchie totiž mohl tiše mlčet, jak to vždycky dělá, a nikdo si z něj kvůli tomu

neutahoval. Máma dokonce vypadala, že ho ráda vidí! Ukázalo se, že má Rit

chie docela bohatou tetu, která když slyšela, že ségru využil jako lidskej inku

bátor pro šíření svýho genetickýho materiálu, okamžitě slíbila, že jim koupí

byt, auto a zařídí Ritchiemu práci. Běžnej smrtelník by pravděpodobně začal

skákat nadšením tři metry vysoko a děkovat bohu, ale Ritchie ne. Tomu je

zkrátka všechno jedno. Když se to dozvěděl, řekl „hm“ a pak šel na pivo. Táta

říká, že Ritchieho životní cíle jsou definovaný větou „ráno vstanu a pokusím se

přes den nezapomenout dejchat, abych do večera neumřel“. Slovo ambice mu

nic neříká, ale ségře to nevadí, protože ho miluje. Táta říká, že láska je blbá.

V tomhle případě je zřejmě i hluchá, slepá a lehce retardovaná. Vždycky když

řekne Ritchiemu něco zamilovanýho, ten na to odvětí „hm“. O čem si ty dva po

vídaj, když jsou sami, to je mi záhadou.

Máma každopádně od chvíle, co je Ritchie „chlapeček s penězma od tetičky“, vý

razně pookřála a vždycky ho doma vítá s úsměvem. Sice je jasný, že si ve sku

tečnosti myslí něco jinýho, ale už se dokáže přemáhat, protože věří, že z těch

peněz ségře něco kápne. No jo, peníze mají moc. Což mi připomíná, že už máme

s Holubem pár desítek tisíc zhlédnutí a furt jsme nezačali řešit reklamu a peníze.

Asi je načase. Co si budeme povídat, mít vlastní peníze by bylo fajn. Explo (jo,

ten známej JůTuber, kterej nechápu jak, ale napsal mi na FB, že se mu naše videa

líběj) mi nicméně říkal, že i když člověk natáčí na YouTube, není to jen o penězích

za zhlídnutí. Tohle budeme muset s Holubem ještě pořádně prozkoumat.

Jakkoli Ritchieho nemám rád (tou svojí nevýrazností mi připomíná takový ty

děsivý novinový titulky: „Byl to tichej kluk, nikoho by nenapadlo, že vyvraždí

celou rodinu sekyrou“), musím ale ocenit, jak teď ségru zvládá. Během tý krát

ký dvouhodinový návštěvy mu třikrát řekla, že ho nenávidí, dvakrát ukázala

na břicho s tím, že je to jeho vina, a každý jídlo, co jí máma dala, bylo buď


13

moc horký, moc studený, moc přesolený, nebo nedosolený. Po chvíli jsem ji nenápadně začal natáčet. Ne že bych ji chtěl dávat na net, ale pár podobnejch návštěv a budeme mít s Holubem dost inspirace pro video „20 věcí, co dělají těhotný ženský“. Mohl bych taky natočit „20 faktů o mně“, ale zatím si nejsem jistej, jestli by to někoho zajímalo.

Na 20 faktů o mně se lidé budou chtít kouknout jen teh

dy, pokud je opravdu zajímá osoba, která fakta vypráví. Je

proto třeba napřed zaujmout, dělat něco zajímavého, co

lidi budou chtít vidět nezávisle na tom, kdo video dělá, a až

po úspěchu začít mluvit o sobě. Abych si zpestřil sobotu, vyrazil jsem za Majdou. Měli jsme jít do kina, ale otevřela mi její máma s tím, že Majdě není dobře a nikam nemůže. Tak jsem šel za Holubem. I ten nikam nemohl, protože se ráno pokoušel něco natáčet z okna. Ještě že bydlej tak nízko, má jen lehkej otřes mozku. Bednář doma byl, ale říkal něco o tom, že ho čeká „drsná sobota“. Nejsem si jistej, co to znamená, ale vůbec nebudu pokoušet štěstí tím, že bych to zjišťoval. 11. října, neděle Po proflákaný sobotě, kdy jsem otrávenej přišel domů a strávil celej den tím, že jsem koukal na videa na internetu (schválně neříkám jen na YouTube, protože to byly... různý videa), přišla ještě proflákanější neděle. Mámu popadl amok a přešla do útočnýho uklízecího módu, kterej nazývá „letošní první vánoční úklid“. Asi to zní v říjnu dost pomateně, ale není v tom sama. V okolních nákupních centrech už začínají nenápadně hrát jednou za hodinu písničky, co rytmem připomínají „Néésém vááám nóóóviny“, sem tam se někde objeví červenobílá výzdoba a přísahal bych, že jsem včera v jednom z obchodů slyšel zacinkat rolničku! Máma je v tomhle období ještě nebezpečnější než kdy jindy. Říjnem

TIP


14

to teprve začíná, to až nápadně rychle mizí skvrny ze země a špinavej talíř se

člověku skoro teleportuje pod rukama a přistane v myčce ve chvíli, kdy dá

vám do pusy poslední sousto. Listopad má pak u nás v pološílený domácnosti,

kde by kontrola z hygieny brutálně utřela, nádech opadanýho listí a buzerace.

Máma se změní ve školníka a vadí jí ÚPLNĚ všechno. Dokonce nás nutí, abysme

měli na přezůvkách takový ty návleky, co dávají v nemocnicích. To extrémně

vytáčí především babičku, která se v přítomnosti čehokoli, co připomíná špitál,

necejtí dvakrát příjemně.

To správný šílenství ale při

chází až v prosinci! To už nad

sebou máma totálně ztratí

kontrolu a začne člověka doma

prakticky pronásledovat se

smetákem v ruce. Táta se

v prosinci bavil tím, že chodil

po bytě se sušenkama a dro

bil je na nejrůznější místa.

Máma z toho chytala nervy.

Táta říká, že to pro něj byl

pokaždý „ten nejlepší možnej

vánoční dárek“.

Táta na Vánoce ožívá dost ne

čekaným způsobem. Zatím

co po zbytek roku si vystačí

s ovladačem a nezájmem o lidi

a život jako takovej, okolo

Štědrýho dne se v něm pro

budí malý dítě, který se těší na kapra, dárky, koledy a pohádky v televizi. Je

to dost nepřirozený, až strašidelný. Asi tak, jako kdyby se Bednář začal nahlas

smát nebo Ritchie řekl celou větu. Máma tátu vždycky ve výzdobě doma kroti

la, protože „pak nechtěla ten bordel uklízet“. Nejsem si jistej, co táta letos pro

vede se svým bytem, když může bejt konečně po jeho.

Jediný, co táta na Vánocích nesnáší, je Santa. Tvrdí, že „ten pupkatej americkej

šmejd nemá v českejch Vánocích co dělat, že máme Ježíška“. Loni se dokonce


15

jednoho pokoušel na ulici přejet, ale pak tvrdil, že to bylo náhoda a zkrátka jen

chtěl jet chvíli po chodníku.

13. října, úterý

No, včerejšek byl výživnej. Sígři zřejmě o víkendu utratili všechny peníze za ci

gára, a tak se v pondělí vrátili do školy, aby znovu rozjeli svůj záchodovej byz

nys. Musel jsem si odskočit na velkou, což všeobecně nerad ve škole dělám, ale

jinak to nešlo. Musel jsem ze sebe vyklepat 15 korun a svačinu, abych byl ko

nečně s patřičným hukotem vpuštěnej na záchod. Vždycky mi to trvá. Ne, že

bych byl nemocnej. Táta říká, že pro správnýho chlapa je záchod posvátný mís

to, kde má svůj klid a může tam bejt, jak dlouho chce. Takovej děda, kterej tam

i umřel, bejval na záchodě tak dlouho, že nikomu nepřišlo divný, když dva dny

nevylejzal. Já když už jdu na záchod s nějakým tím větším případem, nedá mi

to, abych nevytáhnul mobil a něco si rovnou nezahrál. Sígři na mě díky tomu

zapomněli, protože obvyklej návštěvník záchodů se ve strachu o svoje zdraví

tlačí k časovejm rekordům, aby se co nejrychlejc zdekoval pryč.

Jak jsem chtěl mít aspoň chvilku klidu, nasadil jsem si i sluchátka, díky kterejm

mě minulo školní zvonění. A sígři přirozeně do třídy nešli, zůstali na zácho

dech a automaticky očekávali, že nikdo není tak blbej, aby tam zůstával s nima.

Jó hoši, to neznáte Manuela Středu.

Jak si sígři mysleli, že je nikdo neslyší, začali si mezi sebou povídat. No, povídat,

byl to takovej shluk slov a pazvuků, ve kterým se občas objevila nějaká celistvá

věta. Po pár minutách mluvenýho chaosu jsem pochopil, že se jejich vůdce jme

nuje Baroch. Tak trochu jsem to tipoval, protože to byl od pohledu ten největší

blb. Baroch je zvláštní hříčka přírody. Za prvý mu je už sedmnáct, což vyvolá

vá opravdu hodně otázek (a nabízí se hodně zábavnejch odpovědí). Má metr

devadesát a ve svým volným čase hrozně rád cvičí a jí jogurty. Nic jinýho ne

dělá. Prostě do sebe přes den láduje tunu jogurtů, pak si zacvičí, o cvičících

pauzách sežere další jogurty a tak to pokračuje až do večera. Je na to hodně vy

sazenej, takže úkolem jeho kumpánů je, aby mu neustále sháněli nový jogurty.

Jinak prý hrozej ztráty na životech.


16

Zhruba po dvaceti minutách se sígři rozhodli, že bude zábavnější jít vykrádat do přízemí školní automat na sladkosti, takže jsem se mohl proplížit bez újmy na zdraví zpátky do třídy. Naštěstí jsme zrovna měli fyziku s učitelem Chatkou, kterej proslul tím, že má ještě horší docházku do třídy než většina jeho studentů. Posadil mě bez ptaní a ještě mi dal plus za to, že jsem vůbec dorazil. Jestli má tenhle člověk děti, musí se mít doma jak v Disneylandu. Opravdová zkouška přišla po škole. Sígři se totiž rozhodli líp seznámit s Robertem. Ten sice tentokrát nechal doma svůj diplomatickej kufřík a využil normální školní batoh, ale vzal si pro změnu tričko s límečkem a sako se záplatama na rukávech (vypadal ÚPLNĚ STEJNĚ jako náš učitel češtiny). Když jsme já, Bednář a Holub vylezli ze školy (chvíli nám to trvalo, museli jsme v jídelně počkat, než se

omáčka konečně vsák

la do kaše, což při hus

totě naší kaše trvalo

libovejch 12 minut), už

tam chudák Robert stál

jen v trenkách. Vzali

mu úplně všechno a na

čelo napsali „robertek“.

Bylo nám ho dost líto,

tak jsme si ho fotili

s klukama jen chvíli.

Na Insta měla pak jed

na z fotek celkem dost lajků, možná není vod věci těchhle hovadin fotit víc. Stejně mi teď přijde, že Insta je lepší než Fejsbůk, protože tam jsou jen samý reklamy na dětskou výživu a připitomělý dvoukolový vozítka hoverboardy, nebo jak se jim říká. Bednář při pohledu na Roberta prohlásil „tohle je válka“. Zní to odhodlaně, ale říká to skoro každej druhej den. Naposled, když mu ujel autobus těsně před nosem. (Zajímavý je, že druhej den měl ten autobus propíchnutý kola, ale to je určitě jen náhoda.) Tentokrát to ale myslel vážně, což se dalo odvodit od toho, že se mu během prohlášení trochu pozvedlo obočí. A víte co? Měl pravdu, tohle je válka! Pěkně si sígry podáme! Ještě teda nevím jak, protože neznáme jejich slabiny. Holub na to optimisticky prohlásil, že oni naše slabiny taky neznají. Nevím, jak to má on, ale mojí slabinou je jednoznačně to, že mi můžou zlámat kosti v těle. 14. října, středa Středa začala dobře, sígři nepřišli do školy (že bych začal zas mít rád středy?) a našemu novýmu videu se daří. S Holubem jsme včera vydali challenge „Hádej, kdo jsem“. Není to nic originálního, ale lidi mají tyhle blbiny rádi, a protože už máme nějakejch dva tisíce odběratelů a pravidelně se naše videa dokážou dostat i na 1 500 zhlídnutí, slaví to úspěch. Během pár hodin si nás pustilo několik set lidí a každou hodinu to skáče nahoru.

Drž se populárních témat a populárních slov. Když budeš mít

podobné téma a název jako video, které má milion zhléd

nutí, je větší šance, že právě tvé video někdo nasdílí. Není

třeba za každou cenu zkoušet nové věci. Když něco vezmeš

ze zahraničí, většina lidí si toho ani nevšimne. Stejně bu

deš opěvován za zkoušení nových věcí, protože budeš první

v ČR/SR, kdo tady podobné video udělal. Pro české diváky

budeš pořád „ten první”. Po minulým dni jsme já, Bednář, Holub a Robert uzavřeli pakt. Optimisticky jsme ho nazvali Nebojácnej čtyřlístek (přestože Bednář hodně loboval za Krvavej čtyřlístek) a naším úkolem je sígry sundat. Nevíme ještě jak, nevíme ani úplně čím. Ale sundáme je. To je náš cíl. Vzali jsme to hodně zodpovědně, takže jsme se rozhodli sígry pravidelně na směny sledovat. Naučit se jejich rituály, odhalit největší slabiny a pak je srazit na kolena! Což znamená, že jsme vyrazili ven po setmění, abysme viděli, co prováděj na tajným plácku v nočních hodinách. Holuba jsme z první hlídky vynechali, protože je sledujeme ze stromu a on má pořád díky svýmu poslednímu otřesu ve vejškách závratě. Bednář tvrdil, že mu přijela ségra ze zahraniční na návštěvu,

TIP


18

a tak musí bejt na povinný rodinný večeři. Zatímco to říkal, hrál si s novým nožem. Když jsem se ho zeptal, jakej má pro ni dárek, odpověděl: „A proč myslíš, že si tu hraju s tímhle nožem?“ Bože, doufám, že tím myslel, že jí ho dá. Jednoduchejma počtama výchází, že první šmírovací šichta připadla na mě a Roberta. Kdyby o nás točili film, jmenoval by se Špekoun a nerd v koruně stromů. Nebo možná Manuel a Robert spolu v akci. Ani si nechci představovat, co podobnej název připomíná.

Používej chytlavé nebo šokující názvy pro svá videa. Název

musí u diváků automaticky vyvolat zvědavost. Taky spíš

klikneš na video, co se bude jmenovat „Šokující zajímavosti

z přírody, které vás stoprocentně dostanou!” než na „Fakta

ze světa botaniky”. Já jsem se na naši první sledovačku (Připadám si jak v nějaký detektivce!) dostavil v tom, v čem jsem byl ve škole. Robert zřejmě sleduje hodně filmů, takže byl kompletně v černým, přes hlavu měl přehozenou kapucu, a když dorazil, začal na mě mluvit šeptem. Dokonce měl na tvářích takový ty šmouhy, co mají vždycky maskovaný vojáci (nicméně neměli doma uhlí, tak si je namaloval fixou... říkám si, jestli je mu jasný, že to nepůjde jen tak dolů). Zatímco oblečením byl Robert připravenej skoro na infiltraci do domu Justina Biebera, fyzický schopnosti naprosto odpovídaly jeho ajťácký duši. Nechápejte mě špatně, sám nejsem žádnej Beckham. Do vzduchu vyskočím jen tehdy, pokud je na nějaký hodně vysoký poličce dobrá sušenka, a rychlej pohyb se u nás v rodině spojuje především se záchodem nebo s epilepsií. Ale vedle Roberta jsem hotovej Šebrle! Mám svoje limity, ale přeci jen zvládnu jízdu na kole bez pomocnejch koleček, dokážu se s jistou roztřeseností udržet na bruslích, už celkem zvládám pracovat s kulatejma předmětama, aniž bych si u toho ublížil, a i nějakej ten výlez na strom dám celkem bezpečně. To mi

TIP


19

připomíná, že teď nedávno jsem zaslechl něco o bezpečnosti na internetu. Asi to znamená, že nesmíte střílet na monitor, nebo co.

Bezpečnost na internetu je hodně důležitá. Když se naučíš

základní zásady, budeš v pohodě. Například není nic horší

ho než dělat Unboxing a natáčet balíček i se svou adresou.

Potom každý úchylák hned ví, kde bydlíš. Právě bezpečnost

na internetu bude hlavním tématem prvního představení

s JůTubery na světě. Jmenuje se Já, JůTuber LIVE a pre

miéru bude mít v druhé polovině března 2016. Potom bu

dou JůTubeři osobně objíždět různá města v Čechách a na

Slovensku. Jestli chceš přijít taky – sleduj facebookové

stránky Já, JůTuber nebo se zeptej ve škole.

Rychle jsem pochopil, že Robert považuje za sportovní výkon to, že dvakrát otočí

klíčem v zámku. To je úplně nová forma lemrovství! Když se k jeho překvapení ukázalo, že nás do koruny stromu nevyveze výtah, ale budeme to muset zvládnout vlastníma silama, narazili jsme. Lezení po jednotlivejch větvích by možná ještě šlo, ale jak ho dostat na tu první, která se nacházela zhruba metr a půl nad zemí. Nebylo v mejch silách ho tam vysadit nebo vytáhnout. A v Robertově slovníku se slovo „skok“ prostě nevyskytuje. Naštěstí se ukázalo, že obyvatelé domova důchodců zapomněli venku jedno chodítko, který nám šalamounsky nahradilo schody. Robert pro něj došel a bylo až děsivý, jak přirozeně s ním vypadal. Po půlhodině šplhání (Robert si dal uprostřed přestávku na svačinu!) jsme konečně dorazili do koruny stromů, kde se nám nabídnul pohled na tajnej plácek. Sígři po vzoru neandertálců založili oheň a různě kolem poskakovali. Těžko říct, co dělali, ale já bych to nazval hrou „Kdo bude za největšího trotla“. Což bylo tak to nejzajímavější, co jsme ten večer viděli. Robert, kterej si vzal ke

TIP


20

sledování divadelní kukátko (Proč si vystačit s obyčejným dalekohledem, že?), byl nadšenej, jak kdybysme právě vykrádali Národní banku. Já se nudil do chvíle, než jsem zjistil, že je večer ze stromu vidět Majdě do pokoje. Nedalo mi to, půjčil jsem si od Roberta telefon (kryt ve stylu kalkulačky, no jistě) a začal z neznámýho čísla psát. V tu chvíli Majda vyděšeně vyběhla z pokoje a křičela: „Tati, je tu vrah!“ Jako, pořád si myslím, že to byl vtipnej prank, ale nejsem si úplně jistej, jestli ho Majda docení. O pět minut později mi totiž psala na moje číslo, že dneska bude radši spát s rodičema v ložnici. Kolektivní sledovačka na stromě možná zněla jako dobrej nápad, ale moc se neosvědčila. Nic kloudnýho jsme nevypozorovali, vyděsil jsem Majdu k smrti a Robert využil toho, že jsem z koruny neměl kam utýct, takže mi vyprávěl o všech svejch oblíbenejch počítačovejch deskách. Začal o něčem jménem Z1, co se vyrábělo v období První světový války (!) a pokračoval do současnosti. 5 HODIN! Už nikdy nebudu s Robertem sám na stromě (to je přesně jedna z těch vět, kterou má člověk pocit, že nikdy v životě nebude muset použít).

Hezkej růžovej svetřík.

???

Vždycky nosíš doma rozpuštěný vlasy?

Jak blízko?!!!

Podívej se do skříně.

Kdo jsi?!

Někdo, kdo je hodně blízko ;-)


21

Tvá tvorba je tvá, ale poslouchej kritiku, a jestli ti dává

smysl, ber ji jako radu. Pokud se tvé video někomu nelíbí

a vyčítá ti, proč ho točíš, můžeš jeho názor s klidem igno

rovat. Zkrátka jste se jen neshodli na tom, co se vám líbí.

To se samozřejmě stává. I do velkých televizí chodí denně

desítky dopisů od nespokojených diváků. Často platí pravi

dlo, že komu se video líbí, ten se neozve, a komu se nelíbí,

ten hned píše. 17. října, sobota Měl jsem trochu černý svědomí, že jsem Majdě způsobil dost možná doživotní trauma. Tak jsem se rozhodl, že jí to vynahradím návštěvou mlíčnýho baru. Chodíme spolu sice už pár měsíců, ale vždycky mám problém ze sebe vymáčknout, co chci vlastně dělat. Když jsem jí minule volal, abych se zeptal, co dělala celej den, místo slov jsem do telefonu zaštěkal. Tenhle problém naštěstí řeší smsky, kde si to můžu připravit dopředu, takže se vyvaruju chyb a zbytečnejch výstřelků. Chtěl jsem na naše rande vypadat dobře (přece jen jsme se pár dní neviděli, a když už moje tělo vypadá jako po útoku divokejch včel, aspoň ty vlasy by mohly nebejt strašný), a tak jsem se napřed vydal do kadeřnictví. Upřímně, nemám to tam moc rád. Jmenuje se Kadeřnictví Zub, a i když jeho majitelka tvrdí, že je to proto, že tam bejvalo zubařství, výsledný sestřihy zpravidla vypadají hodně zubatě. Jenže je to jediný kadeřnictví v okruhu několika kilometrů, a co ztrácí na kvalitě, to dohání nízkejma cenama. Už tak stresující situaci, že člověk nikdy neví, jestli nevyleze ven v nějaký ultrastrašný podobě, podporuje moje panická neschopnost popsat, co chci vlastně s hlavou udělat. NECHÁPU, proč to ženský tak komplikujou. Já chci prostě OSTŘÍHAT. Ne, nevím, jakým číslem strojku mě berou po stranách. Nahoře nechat jak dlouhý? No ideálně tak, abych nevypal jako maniak. Vystříhat kolem uší? Jestli se to tak dělá, proč ne. Kriste, klidně mi na hlavě vyholte podkovu, pokud je to dneska cool! Hlavně když mě na přání „ostříhat“ někdo

TIP


22

skutečně ostříhá, aniž bych kvůli

tomu musel vyplňovat stresující

dotazník jak z programu pro kos

monauty.

Po půlhodině nervů v kadeřnic

ko-zubařským pekle jsem dora

zil do mlíčnýho baru, kde už na

mě Majda s úsměvem čekala.

Vlasy jsem měl, jak kdybych

usnul na trávě a někdo mě

omylem přejel sekačkou

(dvakrát!). Ale Majda mě má

fakt ráda, tak se jen usmála a řekla, že to tentokrát dopadlo docela dobře. Abych

nebyl za chudinku, zavelel jsem: „Vyber si, na co máš chuť!“ Tajně jsem doufal,

že nezkusí některou ze specialit, protože obsah mojí peněženky má svoje ome

zení. Majda naštěstí zvolila svůj oblíbenej čokoládovej shake v normální veli

kosti, takže budu mít příští tejden na záchod.

Po hodince příjemnýho klábosení, kdy jsem několikrát využil tátovu taktiku

„když vůbec nevíš, o čem mluví, prostě přikyvuj a říkej, že má pravdu“, přišel

do mlíčňáku Baroch. Šel zrovna ze cvičení, a protože je místní mlíčňák vy

hlášenej domácíma jogurtama, Baroch si objednal něco mezi největším kbe

líkem a kýblem pro dobytek a začal se o pár stolů vedle ládovat, jak kdyby

byl odsouzenej na smrt a tohle byla jeho poslední večeře. Napřed jsem ho

chtěl ignorovat, ale jeho způsob konzumace byl příliš fascinující, než abych

to mohl jen tak přejít. Všimla si toho i Majda, neboť jsem na její věty přestal

odpovídat „máš pravdu“.

Majda (pozoruje ládujícího se Barocha): Kdo to je?

Já: To je Baroch.

Majda: Baroch?

Já: V evolučním žebříčku něco mezi člověkem a prasetem.

Majda: To vidím. A kdo je Baroch?

Já: Víš, jak jsem ti říkal, že nám do třídy dali tu bandu sígrů?

Majda: Nó...

Já: Tak tohle je jejich kápo.


Majda: Ten něco vede? Vždyť je rád, že umí používat lžičku. Já: Proto je podle mě vede. Je z nich jedinej, kdo ji umí používat. Majda: A proč ho nenatočíš? Já: Co? Majda: Vždyť se na něj podívej, to je komický video jak vyšitý! Majda to trefila. Zatímco se Baroch rozhodl, že příbor je vlastně společenskej přežitek, a začal do sebe veškerou tekutinu z kýble/koryta klopit přímo, já zapnul kameru a díky Majdě konečně věděl, jak sígry dostaneme. Pěkně po našem. Budeme je natáčet a ukážeme světu, jaká je to bandička dementů. Pravděpodobně nás pak zabijou, ale Majda se stejně za pár tejdnů stěhuje pryč a pak už mi může bejt jedno, jak dlouhej bude můj život. Možná se aspoň vyhnu Vánocům u táty, kterej mi včera posílal nadšenou fotku z obchodu, kde právě vybíral soby, který si chce postavit před dveře bytu. Prej si s nima musíme dát selfie. To určitě.

Nech se inspirovat! Sleduj videa svých kolegů. Mluv s ka

marády o tom, co by bylo dobré téma, které bys mohl dát

na YouTube. Inspirace je doslova všude kolem tebe.

TIP



25

Kapitola 2 -

Tezko na cvicisti...

25. října, neděle

Mám za sebou pekelnej tejden, kterej v sobě kombinoval něco mezi dobrodruž

stvím Jamese Bonda, příběhem mistra Beana, epizodou seriálu Živí mrtví (z če

hož mě málem trefilo) a na konci dojákem, že by se z toho i hrdinové Titanicu

(toho filmu) rozbrečeli. Ale pěkně postupně.

S klukama jsme naplno rozjeli operaci „Potopa sígrů“. Napřed jsme si museli

vysvětlit, co to znamená, protože Bednář si myslel, že se je pokusíme utopit.

Základ byl jasnej. Budeme stopovat sígry na každým kroku (z bezpečný vzdále

nosti, samozřejmě). Budeme je neustále natáčet, a až budeme mít dost připito

mělýho materiálu, uděláme z něj takovej virál, že se chlapci nebudou stačit di

vit. Taky jsme se dohodli na tom, že budeme každý ráno chodit běhat, protože

se nám to po zveřejnění videa pravděpodobně bude hodně hodit. Bednář podle

očekávání řekl, že on běhat rozhodně nebude, ale s tím jsme tak nějak počítali.

Každej dostal trochu jinej úkol. Já, coby lezecky použitelnej člověk a nejméně

náchylnej k tomu padat na hlavu, jsem získal stanoviště na stromě, abych sígry

natáčel na našem tajným místě. Znamenalo to pro mě hutnější techniku, aby

ze záznamu ze stromu bylo vůbec něco vidět (přece jen je to na plácek pár

desítek metrů). Vybavil jsem se proto svou kamerou pro natáčení na YouTube

a využil k jejímu přilepení ke stromu snad celou izolepu (vážně bych nerad,

aby to vzala střemhlav dolů ze stromu, na rozdíl od Holuba by to asi nepřežila),

přičemž jsem si musel hodně vyhrát s velikostí záběru, aby bylo na videu vidět

vše podstatný.

’’ ’’’’’’


26

Velikost záběru znamená velikost snímaného

objektu v záběru. Obecně platí:

Oko přes celou obrazovku je velký detailvelký detail.

Tvář přes celou obrazovku je detaildetail.

Tvář a prsa v obraze znamená polodetailpolodetail.

Postava od holení nahoru je tzv. amerikaamerika (podle amerických

širokoúhlých filmů v kině, pro které byla tato velikost postavy ideální).

Celá postava v obraze je celekcelek.

Celá postava + prostředí = velký celekvelký celek.

Pro tebe je důležité vědět, že detailydetaily jsou nositelem emoceemoce

a celkycelky nositelem informaceinformace. Například detail slzy u oka je

jasné znázornění smutku natáčené postavy. Celek, kdy stojíš

uprostřed svého neuklizeného pokoje, je informace o tvé

nezávislosti (a bordelářství å). Z Roberta vylezlo, že je nadšenej radioamatér a vyzná se v elektrotechnice a přístrojích na bázi rádiovejch vln. Když mu bylo 9 let, sestavil si doma vlastní rádio, kterým se napojil na vojenský letecký centrum a omylem zadal příkaz, aby několik stíhaček letělo na Rusko. Naštěstí někomu rychle došlo, že by dětskej hlas neměl dávat letcům rozkazy k boji. V překladu do lidštiny to každopádně znamená, že Robert umí vytvořit ledasco, například i štěnici! Dostal proto za úkol pár takovejch udělátek vytvořit, abysme mohli sígrům napíchnout záchody a především tajnej plácek, neboť z dálky fakt zvuky nechytám.

Zvuk ve filmu rozdělujeme do tří skupin:Zvuk ve filmu rozdělujeme do tří skupin:

Mluvené slovoMluvené slovo je samozřejmě to, co se ve filmu

povídá. Ať už to říkáš ty, nebo herci. Případně zazní jako komentář. Nese v sobě informaci i emoci. Dbej proto na to, aby mu bylo ve výsledku rozumět. Důležitá je správná výslovnost, kvalita záznamu, absence zbytečných ruchů a hlasitost. RuchyRuchy mají převážně doplňkovou funkci. To znamená, že pokud je v obraze vidět nějaká činnost, například odemykání dveří, je dobré, aby byl slyšet zvuk zámku. Pokud tento zvuk chybí, výsledek působí nepřirozeně. To se dá ale samozřejmě využít. Pokud dáš pod obyčejné otevírání dveří táhlé zavrzání dveří od hladomorny, máš najednou z banální scény horor. HudbaHudba, pokud se nejedná o záznam koncertu, nese ve filmu emoce. Zde jediné doporučení. Při výběru hudby se řiď vlastním vkusem, střídej tempa i žánry a hlasitější pasáže s tichými a ve výsledku s hudbou šetři. Nezapomeň ale na autorská práva. Vybírej hudbu bez licence. Více o tom, jakou hudbu můžeš do videa použít, se dočteš v první knize Já, JůTuber. Konkrétně na straně 51.

K záznamu zvuku můžeš použít vestavěné interní mikrofo

ny (ale zvuk, hlavně mluvené slovo, není pak moc kvalitní).

Pro záznam mluveného slova je nejlepší mikroport (malý

mikrofon s vysílačkou připevněný na tričku), nejlevnější

pořídíš okolo pěti tisíc korun, nebo směrový mikrofon.

Nejlevnější asi za dva tisíce korun.

Tip nakonec. Je spousta zvuků, které v normální situaci

nevnímáš, vlastně o nich ani nevíš, protože si je mozek

sám odfi ltruje. Například vzdálené letadlo, houkačka apod.

Ve fi lmu je to jiné a tyto zvuky působí velmi rušivě. Proto

si to vždy při natáčení uvědom a počkej si na klid, nebo si

vyhlédni pro natáčení klidné místo. Další možností je do

točit například letící letadlo a parazitní zvuk tak zdůvodnit. Instalaci štěnic dostal na starost trochu nečekaně Holub, ale bylo to proto, že ani jedna ze zmíněnejch lokací se nenacházela ve vyvýšený oblasti, čímž se výrazně zmenšila šance na „otřes mozku číslo 39“ (zdravotní pojišťovna mu to začala počítat, prej ještě 6 úrazů a rodiče dostanou zadarmo vysavač). Bednář měl pak na starost natáčet sígry mobilem u záchodů. Pro kohokoli jinýho by to byla v podstatě sebevražedná mise, ale i sígři pochopili, že Bednář má v sobě cosi, co by ve starým Egyptě používali v pyramidách na ochranu cenností, a tak si ho prostě nevšímají. Je jasný, že kdyby na ně mířil kamerou přímo, určitě by to s ním chtěli probrat. On by se asi Bednář nebránil, ale podřídil se většině s tím, že „jeho čas přijde“. Natáčení mobilem na tajňáka každopádně znamená, že si musí hodně hlídat úhel snímání. Kdyby byly například na jeho videu celou dobu jen hnáty sígrů, asi by to nešlo moc použít.

TIP


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné

v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.