E-kniha: Já jsem Zlatan Ibrahimović - Zlatan Ibrahimovic; David Lagercrantz

Seznam postav

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

13

1

Přišel ke mně Pep Guardiola, trenér Barcelony, ve svém šedivém

obleku a  s  tradičně zachmuřeným výrazem. Tentokrát vypadal

trochu rozpačitě.

Tehdy jsem si ještě myslel, že je docela v pohodě. Ne sice tak

jako Mourinho nebo Capello, ale prostě fajn chlápek. To bylo

ještě dlouho předtím, než jsme spolu začali bojovat. Byl podzim

roku 2009 a já jsem si žil svůj dětský sen. Hrál jsem za nejlepší

tým na světě a na Camp Nou mě přivítalo 70 000 diváků. Byl jsem

v sedmém nebi — no, možná ne tak úplně. V novinách se o mně

psala spousta nesmyslů. Že jsem problémový hráč a tak podobně.

Prostě že jsem těžko zvladatelný. Tak jako tak, už jsem tam prostě

byl. A  Heleně, mé partnerce, i  našim synům se tam líbilo. Měli

jsme pěkný dům v Esplugues de Llobregat a já byl připraven. Co

by se mohlo pokazit?

„Poslyš,“ spustil Guardiola. „U nás v Barçe zůstáváme nohama

na zemi.“

„Jasně,“ odpověděl jsem. „Fajn!“

„Takže na tréninky nejezdíme ve ferrari ani v porsche.“

Přikývl jsem, nenaštval jsem se a  nespustil: „Co tě, sakra,

zajímá, jakým autem jezdím?“ Ve stejnou chvíli jsem si ale po

mys lel: Co vlastně chce? Co se mi tím snaží říct? Věřte mi, už

nemám zapotřebí snažit se vypadat drsně, přijet někam v  na

blýs kaném fáru a  zaparkovat ho na chodník nebo něco podob

ného. O  tom to není. Já auta miluju, jsou mojí vášní. Za jeho

slovy jsem cítil něco jiného. Znělo to jako: „Nemysli si, že jsi

něco víc!“

14

Už jsem v té době tušil, že Barcelona je něco jako škola nebo

podobná instituce. Hráči byli v pohodě, s nimi nebyl žádný pro

blém. Navíc tam hrál Maxwell, můj bývalý parťák z Ajaxu a Interu.

Ale abych byl upřímný, žádný z hráčů se nechoval jako superstar,

což bylo zvláštní. Messi, Xavi, Iniesta, celý tým — všichni byli jako

malí školáci. Nejlepší hráči světa tam stáli se sklopenými hlavami

a já to vůbec nechápal. Bylo to komické. Když trenér v Itálii řekne:

„Skákejte,“ hvězdy se na něj podívají a prohodí: „O čem to mluví?

Proč bychom měli skákat?“

Tady všichni dělali, co se jim řeklo. Vůbec jsem sem nezapa

dal, ani trochu. Říkal jsem si: Užij si tuhle příležitost. Neutvrď je

v jejich předsudcích. Tak jsem se začal přizpůsobovat a zapadat

mezi ostatní. Byl jsem až příliš hodný. Bylo to na hlavu.

Mino Raiola, můj agent a  dobrý přítel, se mě ptal: „Co je to

s tebou, Zlatane? Nepoznávám tě.“

Nikdo mě nepoznával — nikdo z mých přátel, ani jeden jedi

ný. Začal jsem se cítit pod psa, a tady musím podotknout, že už

od doby, kdy jsem hrál za Malmö FF, jsem se držel pořád stejné

filozofie: dělám si věci podle sebe. Je mi fuk, co si ostatní myslí,

a  nikdy jsem kolem sebe neměl rád upjaté lidi. Mám rád lidi, co jezdí na červenou, jestli mi rozumíte. Teď jsem však neříkal, co jsem říkat chtěl.

Říkal jsem, co jsem si myslel, že lidé chtějí, abych říkal. Všech

no bylo úplně postavené na hlavu. Jezdil jsem v audi, které jsem

dostal od klubu, a  na vše jsem přikyvoval tak, jako jsem kdysi

přikyvoval ve škole. Nebo lépe řečeno, jako jsem měl přikyvovat,

když jsem chodil do školy. Dokonce už jsem na své spoluhráče ani neřval. Byl jsem nudný. Zlatan už nebyl Zlatanem, to se mi

naposledy stalo, když jsem chodil do snobské školy Borgarskola,

kde jsem poprvé viděl holky ve svetrech od Ralpha Laurena a má

lem jsem si nadělal do kalhot, když jsem se je snažil pozvat na

rande. Nicméně sezonu jsem začal skvěle. Střílel jsem jeden gól

za druhým. Vyhráli jsme Superpohár UEFA. A já hrál výborně, na

hřišti jsem dominoval. Přesto jsem byl jiným člověkem. Něco se

stalo — nic vážného, aspoň zatím, ale stejně. Byl jsem tišší a tišší a to je nebezpečné — věřte mi. Potřebuju být naštvaný, abych hrál dobře. Potřebuju řvát a  dělat kolem sebe kravál. Zato teď jsem

to všechno dusil v sobě. Možná to mělo něco společného s těmi

novináři. Nevím.

Byl jsem druhým nejdražším přestupem v historii a v novinách

o mně psali, že jsem problémové dítě a mám pokřivený charakter,

prostě veškeré svinstvo, které si umíte představit. Bohužel jsem cítil ten tlak ze všech stran — že tady v Barçe se musíme chovat

slušně a tak dále. A já chtěl nejspíš všem ukázat, že to taky dovedu.

To byla ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělal. Na hřišti jsem

byl pořád skvělý. Ale už to nebyla taková zábava.

Dokonce jsem přemýšlel, že skončím s  fotbalem  — ale aniž

bych předčasně ukončil smlouvu; přece jen jsem profesionál. Ztra

til jsem však nadšení a pak přišla vánoční přestávka. Zaletěli jsme

si zpátky do Švédska, do lyžařského resortu daleko na severu, kde jsem si půjčil skútr. Kdykoli mám pocit, že v životě stojím na mís

tě, potřebuju nějakou akci. Vždycky řídím jako maniak. Ve svém Porsche Turbo jsem jel 325 km/h a policajty jsem ztratil někde

v dálce za sebou. Už jsem v životě udělal tolik šíleností, že na to

raději ani nechci myslet, a teď jsem si lítal jako blázen po horách

na skútru. Navzdory pár omrzlinám jsem se královsky bavil.

Konečně nějaký nával adrenalinu! Starý Zlatan byl zpátky.

Říkal jsem si — proč v tom nepokračovat? Mám prachy v bance. Nemusím otročit tomu idiotskému trenérovi. Místo toho bych si

mohl užívat a starat se o rodinu. Měli jsme se úžasně, netrvalo to

však dlouho. Když jsme se vrátili do Španělska, přišla pohroma —

ne naráz, ale spíš se pomalu blížila, visela ve vzduchu.

16

Španělsko zasáhla obrovská sněhová bouře. Vypadalo to, jako

by Španělé nikdy předtím neviděli sníh, a v kopcích, kde jsme by

dleli, byla všude spousta uvězněných aut. Mino, ten tlustý idiot —

chci říct, ten úžasný tlustý idiot, aby nedošlo k nějakému nedo

rozumění  — se v  polobotkách a  letním sáčku třepal jako ratlík

a přesvědčil mě, abych vzal audi. O chvíli později už jsem věděl,

že to byla pěkná blbost. Cestou dolů z  kopce jsme nad autem

ztratili kontrolu, skončili v betonové zdi a totálně odrovnali celou

pravou nápravu.

Spousta kluků z týmu během vánice bourala, ale nikdo auto

neroztřískal jako já. Vyhrál jsem tedy pomyslnou soutěž v  bou

rání týmových aut, všichni jsme se tomu zasmáli a já jsem stále

ještě chvíli mohl být sám sebou. Pořád jsem se cítil celkem dobře.

Potom si ale Messi zašel promluvit s  trenérem. Lionel Messi je

fantastický. Je naprosto úžasný. Neznám ho zase tak dobře, kaž

dý jsme úplně jiný. Do Barçy přišel, když mu bylo třináct. V téhle

kultuře vyrostl, a  tak s  tou pitomou „školou“ nemá žádný pro

blém. Hra celého týmu se točí kolem něj, což je přirozené — je

geniální. Ale teď jsem byl v týmu já a dával jsem víc gólů než on.

A  tak šel za Guardiolou a  řekl mu: „Už nechci hrát na pravém

křídle. Chci hrát uprostřed.“

Já jsem byl střední útočník. Guardiolovi to ovšem bylo úpl

ně fuk a změnil taktické rozestavení. Ze stylu 4—3—3 přešel na

4—5—1, ve kterém mě postavil na hrot a Messi hrál hned za mnou.

Mě tím ale úplně odstavil. Míče chodily přes Messiho a já nemohl

hrát svou hru. Na hřišti potřebuju být volný jako pták. Chci být

rozdílovým hráčem na každé úrovni. A  Guardiola mě obětoval.

Taková je pravda. Úplně mě vpředu zavřel. Jasně, chápu jeho di

lema, Messi byl hvězda.

Guardiola ho musel poslouchat. Ale stejně! Nastřílel jsem

za Barçu spoustu gólů a podával jsem parádní výkony. Nemohl

17

přece změnit celý tým tak, aby vyhovoval jednomu hráči. Proč

mě pak, sakra, vůbec kupoval? Nikdo za mě přece nezaplatí

takové peníze, aby mě pak na hřišti takhle omezoval. Guardio

la musel brát ohled na nás na oba a  atmosféra ve vedení klubu

samozřejmě houstla. Byl jsem jejich největší investicí v historii a  s  novým rozestavením jsem nebyl spokojený. Byl jsem příliš drahý na to, aby mě mohli nechat naštvaného. Txiki Begiristain,

sportovní ředitel, trval na tom, abych šel za trenérem a promluvil

s ním:

„Běž to vyřešit!“

Nelíbilo se mi to. Jsem hráč, který bere okolnosti takové, jaké

jsou. „Oukej, dobře, udělám to.“

Jeden kamarád mi řekl: „Zlatane, vypadá to, jako by si Barça

koupila ferrari a jezdila s ním jako s fiatem,“ a já si říkal, že tohle je celkem správný pohled na věc. Guardiola ze mě udělal jednoduššího a hlavně horšího hráče. A to je ztráta pro celý tým.

Tak jsem za ním zašel. Bylo to na hřišti, během tréninku, a já

si dával pozor, nechtěl jsem, aby z  toho vznikla hádka, a  taky jsem mu to dal najevo.

Řekl jsem mu: „Nechci bojovat. Nechci vést válku. Chci jen

probrat pár věcí,“ a on přikývl.

Zdálo se mi, že vypadal trochu vyděšeně, tak jsem to ještě jed

nou zopakoval.

„Jestli si myslíte, že se chci hádat, půjdu si po svých. Jen si

chci promluvit.“

„To je v pohodě, rád s hráči mluvím.“

„Podívejte,“ pokračoval jsem, „nevyužíváte naplno můj poten

ciál. Pokud jste chtěl jen kanonýra, měl jste si koupit Inzaghiho

nebo někoho podobného. Já potřebuju prostor, potřebuju být

volný. Nemůžu prostě celou dobu lítat po hřišti nahoru dolů. Vá

žím 98 kilo. Nejsem na to stavěný.“

18

Zamyslel se nad tím. Vždycky se nad vším jen zamyslel a pak

to nějak přešel.

„Myslím, že takhle klidně můžeš hrát.“

„Nemůžu. To už by bylo lepší, kdybyste mě posadil na lavičku.

Při vší úctě, naprosto vás chápu, ale vy mě obětujete ve prospěch jiných hráčů. Jenže to nefunguje. Je to podobné, jako byste si

koupil ferrari, ale jezdil s ním jako s fiatem.“

Popřemýšlel o tom o něco víc.

„Oukej, možná to byla chyba. Je to můj problém a  vyřeším

ho.“

Byl jsem šťastný. Trenér se chystal problém vyřešit. Odešel

jsem veselejším krokem, ale pak se ke mně Guardiola otočil zády. Skoro se na mě nepodíval, a to nejsem člověk, kterého by něco

takového mělo naštvat, to vůbec. A  i  navzdory své nové pozici jsem pokračoval ve výborných výkonech. Přidával jsem další

góly — i když ne tak hezké jako ty, které jsem střílel v Itálii. Hrál jsem příliš vysunutý na hrotu. Už to nebyl ten starý dobrý „Ibra

kadabra“, ale i tak... Hráli jsme v Lize mistrů proti Arsenalu na jejich novém stadionu Emirates a  naprosto jsme je přehrávali.

Atmosféra byla divoká a prvních dvacet minut bylo absolutně ne

uvěřitelných. Na začátku druhého poločasu jsem dal góly na 1:0 a 2:0, oba opět nádherné, a pomyslel jsem si: Koho zajímá nějaký

Guardiola? Prostě budu makat!

Potom mě vystřídal a  Arsenal se dostal do zápasu, když nej

prve snížil na 1:2 a  nakonec dokázal i  vyrovnat na 2:2, což pro

nás bylo hodně špatné. A pak jsem si zranil lýtkový sval. Obvykle

bývají trenéři něčím takovým znepokojeni. Zraněný Zlatan by

v  každém týmu znamenal velký problém. Ale Guardiola zůstal chladný jako led. Neřekl ani slovo. Byl jsem mimo hru tři týdny a on za mnou ani jednou nepřišel a nezeptal se: „Jak jsi na tom,

Zlatane? Budeš moct v dalším zápase nastoupit?“

19

Neřekl ani dobré ráno. Ani jediné slovo. Vyhýbal se očnímu

kontaktu. Kdykoli jsem vešel do místnosti, on z ní odešel. Co se děje? pomyslel jsem si. Udělal jsem něco? Vypadám divně? Plácám nesmysly? Všechny tyhle věci mi vrtaly hlavou a  v  noci mi

nedávaly spát.

Musel jsem na to neustále myslet. Ne snad proto, že bych po

třeboval, aby mě měl Guardiola rád. Pokud jde o mě, klidně mě

může nenávidět. Nenávist a pomstychtivost mě ještě více vybur

cují. Teď jsem byl ale vykolejený. Bavil jsem se o tom i se spolu

hráči, ale nikdo neměl ponětí, co se stalo. Ptal jsem se Thierryho Henryho, který v té době vysedával na lavičce. Thierry Henry je

nejlepším střelcem v historii francouzské reprezentace. Je to vy

nikající fotbalista. A vynikající byl i tehdy, a taky to pod Guardio

lou neměl lehké.

„Nemluví se mnou, nepodívá se mi do očí. Co myslíš, že se

stalo?“ zeptal jsem se.

„Nemám tušení,“ odpověděl Henry.

Dokonce jsme o  tom začali žertovat,  bavili jsme se stylem:

„Hej, Zlatane, už jsi dneska navázal oční kontakt?“ „Ne, ale zahlídl

jsem jeho záda.“ „Super, děláš pokroky!“ Prostě podobné hlou

posti, trochu mi to pomáhalo. Ale fakt mi to lezlo na nervy a každý den, každou hodinu jsem se sám sebe ptal: Co jsem udělal?

Co se děje? Ale nepřišel jsem na nic. Jen jsem tušil, že jeho pře

zíravost musela mít něco společného s naším rozhovorem o mé

pozici. Jiné vysvětlení prostě nebylo. A pokud by to byla pravda,

bylo by to vážně absurdní. Chtěl mě vyvést z  míry před dalším

pohovorem? Snažil jsem se k němu přijít a podívat se mu do očí, ale vyhýbal se mi. Vypadal naštvaně. Samozřejmě že jsem si s ním

mohl naplánovat schůzku a zeptat se, co se děje. Ale tohle bych

nikdy neudělal. Už jsem se před ním ponižoval dost. Tohle byl

jeho problém.

Tedy ne že bych tehdy věděl, o co šlo. Doteď to nevím, nebo

možná... Myslím, že tenhle člověk nedokáže zvládat silné osob

nosti. Potřebuje poslušné školáky. A  co je ještě horší, utíká od problémů. Nedokáže jim čelit, podívat se jim do očí, a to všechno

ještě zhoršilo.

A že se situace opravdu zhoršila.

Z  Islandu se nad kontinent rozšířil sopečný popel. Všechny

lety v celé Evropě byly zrušeny nebo odloženy, nás přitom čekal zápas na San Siru proti Interu Milán. Jeli jsme autobusem. Nějaký

chytrák v Barceloně si myslel, že je to dobrý nápad. Už jsem byl

tehdy po zranění v pořádku, nicméně cesta to byla katastrofální.

Jelo se šestnáct hodin a do Milána jsme dorazili vyřízení. Čekal

nás dosud nejdůležitější zápas, semifinále Ligy mistrů, a  já byl připravený na bučení a  hysterii fanoušků na mém bývalém do

mácím stadionu: žádný problém — vlastně právě naopak. Tyhle věci mě ještě víc motivují. Jinak byla situace hrozná a myslím si,

že Guardiola měl z Mourinha mindrák.

José Mourinho je velká hvězda. Dokázal už vyhrát Ligu mistrů

s Portem. Kdysi mě v Interu trénoval a je to fajn chlap. Když se poprvé setkal s Helenou, pošeptal jí: „Heleno, máš jeden jediný úkol. Dopřej Zlatanovi dobré jídlo, dostatek spánku a  postarej se, aby byl šťastný.“ Ten chlap si říká, co se mu zlíbí. Ale mám ho

rád. Stojí v čele své armády. Ale taky má o lidi zájem. Když jsem hrál v  Interu, neustále mi posílal zprávy a  ptal se, jak se mám.

Je přesným opakem Guardioly. Pokud Mourinho v místnosti roz

svítí, Guardiola zatáhne závěsy. Myslím, že se mu Guardiola sna

žil vyrovnat.

„Dnes před námi nestojí Mourinho. Čeká nás Inter,“ říkal

nám, jako by si snad myslel, že v  kabině sedíme a  čekáme, že budeme hrát fotbal proti trenérovi. Pak pokračoval ve svém filozofování.

Moc jsem ho neposlouchal. Proč bych taky měl? Byly to hroz

né kecy, o krvi, potu, slzách a tak dále. Nikdy jsem takhle fotba

lového trenéra mluvit neslyšel. Strašné hovadiny! Teď najednou ke mně přicházel. Bylo to na tréninku na San Siru a lidé nás sle

dovali a říkali si, že Ibra je zpátky a podobně.

„Můžeš hrát od úvodního hvizdu?“ zeptal se mě Guardiola.

„Určitě,“ odpověděl jsem. „Jdu do toho.“

„Ale jsi připravený?“

„Naprosto. Jsem v pohodě.“

„Ale jsi připravený?“

Byl jako papoušek, neměl jsem z něj dobrý pocit.

„Podívejte, ta cesta byla hrozná, ale jsem ve formě. Zranění

mám vyléčené. Odehraju to na sto procent.“

Vypadalo to, že Guardiola má pochybnosti. Nedokázal jsem

ho odhadnout, a  tak jsem po tréninku zavolal Minovi Raiolovi.

S  Minem si voláme neustále. Novináři ve Švédsku pořád píšou,

že Mino poškozuje Zlatanovu image. Mino je tohle a  Mino je

tamto. Mám zacházet do podrobností? Mino je génius. Tak jsem se ho zeptal: „O co tomu chlapovi jde?“

Ani jeden z nás na to nedokázal odpovědět a začínalo nás to

pěkně štvát. Do zápasu jsem nastoupil v základní sestavě, dostali

jsme se do vedení 1:0. Pak se všechno otočilo. Po šedesáti minu

tách jsem šel dolů a  prohráli jsme 1:3. Byla to hrůza a  byl jsem pořádně vytočený. Kdysi, třeba když jsem hrával v Ajaxu, jsem se porážkou dokázal užírat i několik dnů nebo týdnů. Ale teď jsem

měl Helenu a děti. Pomáhají mi zapomenout a posunout se dál,

takže už jsem začal přemýšlet o odvetě na Camp Nou. Bylo důle

žité dobře zregenerovat. A atmosféra se každým dnem stupňovala.

Tlak byl šílený. Ve vzduchu bylo cítit napětí a my jsme k postu

pu potřebovali vyhrát větším rozdílem. Jenže... Ani na to nechci vzpomínat — vlastně chci, protože mě to posílilo. Vyhráli jsme 1:0, ale na postup to nestačilo. Vypadli jsme z Ligy mistrů a Guardiola

se pak na mě díval, jako by to všechno byla moje chyba. V tu chví

li jsem si řekl: A dost. Tohle byla poslední kapka. Po tomhle zápa

se jsem měl pocit, jako bych už v klubu nebyl vítaný, a v klubovém audi jsem se cítil hrozně. Bylo mi pěkně nanic, když jsem seděl

v kabině a Guardiola na mě hleděl, jako bych byl rušivý element,

vetřelec. Bylo to na hlavu. Byl jako zeď  — cihlová zeď. Neviděl jsem u něj žádné známky života a každou další hodinu v klubu jsem si přál odsud vypadnout.

Už jsem tam prostě nepatřil. A  když jsme pak hráli venkov

ní zápas proti Villarrealu, nechal mě hrát pět minut. Pět minut!

Vřelo to ve mně, ale ne proto, že jsem seděl na lavičce. S tím se

dokážu vyrovnat, pokud je trenér chlap a řekne mi: „Zlatane, nejsi dost dobrý. Nemáš na základní sestavu.“

Guardiola neřekl ani slovo, ani jediné pípnutí, už jsem toho

měl dost. Cítil jsem to v celém těle, a být tehdy Guardiolou, měl

bych strach. Ne že bych tím chtěl říct, že se umím ohánět pěstmi! Už jsem udělal spoustu blbostí, ale rvačky nevyhledávám. I když

přiznávám, že na hřišti jsem asi hlavičku pár lidem dal. Když se

naštvu, mívám rudo před očima. V  tu chvíli raději nechtějte

být poblíž.

Mám-li tedy jít do detailů, po zápase jsem přišel do šatny a ne

měl jsem zrovna v plánu nějaký nepříčetný výstup. Ale mírně řeče

no jsem nebyl šťastný a můj nepřítel teď stál přede mnou a drbal

se na hlavě. Moc dalších lidí tam nebylo.

Byl tam Touré a pár dalších. A taky tam byla kovová bedna, do

které dáváme po zápase dresy. Chvíli jsem na ni koukal a pak jsem do ní pořádně kopl. Letěla snad tři metry, ale ještě jsem neskončil.

Ani zdaleka ne. Začal jsem řvát: „Vy prostě nemáte koule!“ a ur

čitě padlo i něco ostřejšího, pokračoval jsem: „Máte z Mourinha

nasráno v kalhotách. Táhněte k čertu!“

23

Přestal jsem se ovládat. Možná byste čekali, že mi Guardiola

nějak odpoví a řekne třeba: „Uklidni se, takhle se s trenérem ne

mluví.“ Ale takový on není. Je to bezpáteřní srab. Jenom tu bednu

zvedl jako nějaká uklízečka, odešel a už nikdy se o tom nezmínil, ani jediným slovem. Samozřejmě se to rozkřiklo a v autobuse se jeden druhého ptali: „Co se stalo? Co se stalo?“

Nic, pomyslel jsem si. Jen padlo pár pravdivých slov. Neměl

jsem chuť o tom mluvit. Byl jsem vytočený. Týden za týdnem mě

trenér a šéf bez jakéhokoli vysvětlení odstavoval na vedlejší kolej. Bylo to naprosto absurdní. Už jsem v životě absolvoval spoustu šílených hádek, ale na druhý den se všechno urovnalo a  nikdo

necítil žádnou zášť. Tady byl ale klid, hrálo se na psychiku. A tak

jsem si říkal, že je mi osmadvacet, jen tady za Barçu už jsem na

střílel dvaadvacet gólů a přidal patnáct asistencí, a pořád se mnou jednají, jako bych neexistoval. To mám jen tak sedět a nechat si to

líbit? Mám se dál snažit přizpůsobit? V žádném případě!

Když jsem zjistil, že budu proti Almeríi jenom na lavičce,

vzpomněl jsem si na tu větu: Tady v Barceloně na tréninky nejezdíme

ve ferrari ani porsche. Co to vůbec bylo za nesmysl? Budu si jezdit,

v jakém autě budu chtít. Aspoň těm idiotům trochu pohnu žlučí. Sedl jsem do svého Enza, sešlápl plyn až na podlahu a vyrazil na

trénink. Zaparkoval jsem přímo před vchodem do tréninkového centra. Samozřejmě z  toho byl pořádný cirkus. V  novinách se

psalo, že cena mého auta odpovídá součtu měsíčních platů všech

hráčů Almeríe. Bylo mi to fuk. Blbosti v médiích byly v téhle si

tuaci prkotinou. Rozhodl jsem se vyjádřit svůj názor.

Řekl jsem si, že se budu bránit, a měli byste vědět, že v tom

hle jsem fakt dobrý. Vždycky jsem byl bojovník, věřte mi. Nechtěl jsem ale podcenit přípravu, tak jsem to probral s  Minem. Naše

triky vždycky plánujeme společně  — ty dobré i  ty méně férové.

A taky jsem zavolal kamarádům.

24

Chtěl jsem situaci vidět z různých úhlů a dostal jsem doslova

hromadu nejrůznějších rad. Kluci ze čtvrti Rosengård chtěli do

razit a  všechno to tam rozmlátit, což od nich samozřejmě bylo

hezké, ale v dané situaci by to nejspíš nebyla ta nejlepší strategie. Pochopitelně jsem také všechno probral s  Helenou. Ona je z  ji

ného světa. Je v klidu, i když taky umí být drsná. Každopádně mě

dokázala povzbudit: „V každém případě se z tebe stal lepší otec. Když nemáš tým, který bys měl rád, uděláš si svůj tým tady doma,“

řekla mi a moc mě tím potěšila.

Často jsem si s dětmi chodil zakopat a snažil jsem se, aby nám

všem bylo fajn. Taky jsem si našel čas na videohry. Jsem na nich

tak trochu závislý, dokážou mě úplně pohltit. Od doby, kdy jsem

během působení v  Interu dokázal být vzhůru do čtyř nebo pěti do rána a pak šel jen po dvou třech hodinách spánku na trénink, jsem si nastavil určité hranice: žádný Xbox nebo PlayStation po desáté večer.

Nemohl jsem si dovolit plýtvat časem a opravdu jsem se během

angažmá ve Španělsku snažil věnovat rodině nebo jen tak odpo

čívat na zahradě a  občas si dopřát i  nějakou tu coronu. To byla

světlá stránka věci. Ale v noci, když jsem ležel a nemohl usnout,

nebo na trénincích, když jsem viděl Guardiolu, se ve mně pro

bouzela temná stránka. V hlavě mi vztekem doslova bušilo, a tak jsem zatnul pěsti a plánoval odplatu. Uvědomil jsem si, že teď už

není cesty zpět. Bylo načase vyjádřit svůj názor a  být zase sám

sebou, jako dřív.

Nezapomeňte totiž na jednu věc: Můžete dostat chlapce z ghet­

ta, ale ghetto z chlapce nikdy nedostanete.

25

2

Když jsem byl malý, dostal jsem od bráchy kolo BMX. Dal jsem

mu jméno Fido Dido.

Fido Dido byla kreslená postavička malého kluka s kudrnatý

mi vlasy. Tehdy jsem z něj byl úplně hotový. Jenže pak mi před ba

zénem v Rosengårdu někdo kolo ukradl a na místo hned dorazil

táta s rozepnutou košilí a vyhrnutými rukávy. Vždycky vystupoval

ve stylu: Nikdo mi nebude sahat na děti! Nikdo jim nebude brát

jejich věci. Jenže s  tímhle ani takový drsňák, jako byl můj táta,

nemohl nic dělat. Fido Dido byl pryč a já byl úplně zničený.

Pak jsem začal krást kola já. Páčil jsem zámky, stal se ze mě

skutečný odborník. Šup šup  — a  kolo bylo moje. Byl jsem tedy

zlodějem kol. Byl to můj první prohřešek proti zákonu. Bylo to

celkem nevinné, ale občas se to trochu vymklo z rukou. Jednou

jsem se oblékl celý do černého, jako Rambo, vzal jsem si obrovské

štípačky a ukradl vojenské kolo. Užíval jsem si to. Bavilo mě to.

Abych pravdu řekl, šlo spíš o to vzrůšo než o samotná kola. Začal

jsem se ve tmě plížit kolem domů, občas jsem hodil pár vajec

lidem do oken a podobné věci. Chytili mě jen párkrát.

Jednou jsem se dostal do pěkně trapné situace v obchodním

domě Wessels v nákupním centru Jägersro. Ale abych byl upřím

ný, zasloužil jsem si to. S kamarádem jsme uprostřed léta vyrazili

do obchoďáku ve velkých péřových bundách  — samozřejmě to

byla naprostá hloupost — a pod nimi jsme zkoušeli propašovat

čtyři pálky na ping-pong a pár dalších blbostí, které jsme ukradli.

„A jak máte v plánu tenhle nákup zaplatit?“ zeptal se nás zaměst

nanec ochranky, když náš úmysl odhalil. Vytáhl jsem z  kapsy šest mincí v  hodnotě 10  öre, tedy dohromady méně než jednu švédskou korunu: „Přece tímhle.“ Jenže ten chlápek neměl zrov

na smysl pro humor. Já si sice předsevzal, že se v budoucnu budu

chovat zodpovědněji, ale nakonec si myslím, že se ze mě stal pěk

ně šikovný grázlík.

Jako kluk jsem býval malý, měl jsem velký nos a  šišlal jsem.

Musel jsem tedy cvičit s logopedkou. Nějaká paní přišla do školy

a učila mě, jak mám vyslovovat „s“, což mi přišlo ponižující. Ří

kal jsem si, že musí přijít odplata. Navíc jsem byl strašně hyperaktivní. Chvíli jsem neposeděl, neustále jsem někde pobíhal. Vy

padalo to, že pokud budu běhat dostatečně rychle, nemůže se mi

nic špatného stát. Bydleli jsme ve čtvrti Rosengård na předměstí

Malmö v  jižním Švédsku, v  oblasti plné Somálců, Turků, Jugo

slávců, Poláků, tedy všech možných imigrantů, a Švédů. Všichni

kluci jsme si hráli na pořádné frajery. Cokoli nás mohlo dopálit a ani doma to s námi nebylo jednoduché — to si ani nedovedete

představit.

Tehdy jsme bydleli v  bytě ve čtvrtém patře a  nebyli jsme na

žádná objetí a  něco podobného. Nikdo se mě neptal: „Jaký jsi

měl dneska den, Zlatánku?“ Nic takového u  nás nebylo. Žádný

dospělý, který by vám pomohl s domácím úkolem nebo se zeptal, jestli vás něco trápí. Se vším jste se museli vypořádat sami, a když

na vás byl někdo zlý, neexistovalo žádné fňukání. Museli jste za

tnout zuby. Na denním pořádku byl i chaos a hádky, padaly fac

ky a pohlavky. Samozřejmě jste někdy doufali i v trochu soucitu.

Jednou jsem spadl ze střechy školky. Udělal se mi monokl a běžel

jsem s brekem domů. Očekával jsem pohlazení nebo alespoň pár

vlídných slov. Místo toho jsem dostal jednu za ucho.