načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Já jsem hlad – Petra Dvořáková

Já jsem hlad

Elektronická kniha: Já jsem hlad
Autor: Petra Dvořáková

Autentický příběh mladé ženy v boji s mentální anorexií. Vhodné pro mládež a dospělé čtenáře. Zpověď mladé autorky, která líčí jednotlivé epizody svého života od útlého ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8% 75%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 138
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: fotografický doprovod Věra Stuchelová
doslov Miroslava Navrátilová
Skupina třídění: Česká próza
Psychiatrie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2009
ISBN: 978-80-729-4318-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autentický příběh mladé ženy v boji s mentální anorexií. Vhodné pro mládež a dospělé čtenáře. Zpověď mladé autorky, která líčí jednotlivé epizody svého života od útlého dětství a zároveň si klade otázku, kde vlastně začala její anorexie. Provázanost vidí ve složitých rodinných i mezilidských vztazích, ale i traumatech z dětství. Nejvíce se zabývá otázkou ženství. Hlad vidí jako tajemství, jež posiluje a pomáhá unést problémy. Kudy však z tohoto bludného kruhu? Závěrem doslov přední české odbornice MUDr. M. Navrátilové zabývající se zmíněnou problematikou.

Popis nakladatele

Autorka přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zachycení zápasu s mentální anorexií, hledání životních cest a návrat k ženské duši. Dotýká se složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání i hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy nalézt pevný bod ve víře v Boha.
Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happyendem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem lze nalézt uzdravení.
Doslov připojila přední česká odbornice na tuto problematiku MUDr. Miroslava Navrátilová. 

Petra Dvořáková (nar. 1977) vystudovala střední zdravotnickou školu a poté filozofii na Masarykově univerzitě v Brně. Krátce pracovala jako anesteziologická sestra. Nyní pracuje jako publicistka, copywriterka a autorka na volné noze. Do povědomí veřejnosti vstoupila svou první knihou Proměněné sny , za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera. Tyto „rozhovory o iluzích a deziluzích, které přináší víra,“ vzbudily živý čtenářský zájem, ale i rozporuplnou reakci v církevním prostředí. V roce 2009 vydala svou druhou knihu  Já jsem hlad  s podtitulem „Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši“.

(příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petra Dvořáková - další tituly autora:
Dědina Dědina
 (e-book)
Dědina Dědina
Chirurg -- Před sebou neutečeš! Chirurg
Vrány Vrány
Krvavý Bronx Krvavý Bronx
V bílém plášti V bílém plášti
 
K elektronické knize "Já jsem hlad" doporučujeme také:
 (e-book)
Strážkyně pramene Strážkyně pramene
 (e-book)
Sítě Sítě
 
Recenze a komentáře k titulu



Mužská verze? 2017-08-18 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Moc prosím o mužskou verzi..chtěl bych koupit.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V HLÍNĚ

SESTŘIČKO

PŘITISKNOUT SE

A PUSTIT

PROMĚNĚNÉ SNY

PASTI

ZNÁMÉ VŮNĚ

POD HLADINOU

ŽENA S VLKY

NALÉZT HRANICE

NASYCENÍ

DOSLOV

ZÁKEŘNÁ DIAGNÓZA

OBSAH



Petra Dvořáková

/

já jsem hlaD



Petra Dvořáková

příběh o zápasu s mentální anorexií,

hledání, cestě a návratu k ženské duši

BRNO 2014

Já jsem hlad


© Petra Dvořáková, 2009

Photography © Věra Stuchelová, 2009

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2009, 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-060-9 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-061-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-062-3 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-063-0 (Formát MobiPocket)


Nikdy jsem nevlastnila panenku Barbie, nikdy jsem netoužila stát se

modelkou, a  dokonce pro mě nikdy nebyla otázka vlastního vzhledu

nijak zvlášť důležitá. Přesto jsem ve svých šestadvaceti letech onemoc­

něla mentální anorexií. A málem zaplatila životem.

15. 2. 2008



9

Dear Joss,

někdy si myslím, že všechno to moje psaní a novinařina je jen taková

hra, která by nikdy nemohla existovat, kdyby můj život nebyl

takový, jaký je. Zdá se mi, že nepíšu vlastně nic, co bych neprožila.

Budu ti vyprávět všechny, i nepatrné události, které utvářely

mé ženství, přepisovaly se v mé duši do jeho konkrétních projevů

a přivedly mě až k hranici mezi životem a smrtí. Ani já, ani ty však

nesmíme zapomínat, že náš život díky naší schopnosti pamatovat

si podléhá neustále různým formám interpretace, které pod vlivem

dalších událostí takřka kontinuálně reinterpretujeme. Podstatné je,

že tyto neustálé interpretace a reinterpretace ovlivňují naše myšlení

a chování. Dříve než ti začnu o sobě něco vyprávět, chci, abys tohle

měla neustále na mysli. Protože tak, jak ti jednotlivé události

sděluji, tak jsem je prožívala, tak si je interpretuji a na základě

svých interpretací hledám své cesty i své uzdravení.



11

v hlÍNĚ

věk 24 hodin | výška 52 cm | váha 3 000 g

Pro svoji mámu jsem začala existovat dnem narození. Později

mi vyprávěla, že těhotenství do posledního okamžiku proží

vala jako pouze svoji existenci. A břicho bylo na ní něco divné

ho — přidaného a přilepeného. Nepřemýšlela prý o tom, že

uvnitř je dítě, které ji vnímá. Že je tam nějaká nová bytost, se

kterou by měla komunikovat nebo ji alespoň brát na vědomí.

Byla jsem prý neplánované dítě, i když to rozhodně nezname

nalo, že jsem byla odmítaná. Rodiče si další dítě přáli, jen jsem

se narodila v době, kdy se oba hodně honili a dřeli. Starší sestře

byl rok, bydleli jsme v rozestavěném domě, stěhovali se z míst

nosti do místnosti. Rodiče mi o mém dětství moc nevyprávěli,

a tak jsem byla vždycky pyšná na to, že jsem si uchovala několik

velmi časných vzpomínek. Ta první je na můj dudlík ve tvaru

modré kytky se žlutým středem. A potom si zřetelně vybavuji,

jak stojím doma na chodbě, která je vydlážděná modrobílými

dlaždicemi. Držím v rukou dětskou skleněnou láhev a ona mi

pomaličku vykluzuje. Snažím se ji ještě zachránit a přitlačit si ji

na kolínko. Ale láhev přesto padá na zem a roztříští se na tisíc

kousků. Připadá mi to jako katastrofa, pláču, ale babička mě

chlácholí. A  pak další vzpomínka: ležím v  postýlce a  mám na

sobě jen punčošky. Zedníci pracují na fasádě a jeden z nich na


12

mě kouká přes okno. Rychle se začnu v  postýlce schovávat, aby mě neviděl.

Myslím, že jsou to vzpomínky z období před třetím rokem života, protože nepředpokládám, že bych ještě ve třech letech pila z kojenecké láhve a měla dudlík. Z pozdějších let si vzpomínám na to, jak jsem strašně ráda vařila. Jako maličká jsem vždycky nasypala do misky nudle, nalila na ně vodu a  usilovně míchala a  míchala, rukávek od košilky vykasaný... A připadala jsem si dospělá, velká a silná. Jako moje máma nebo babička, když vařily.

V pěti letech jsem upekla svoje první buchty. Neměla jsem to tenkrát vůbec promyšlené. Jen jsem začala něco kutit z mouky a vody a najednou mi to připadalo jako těsto. Přidala jsem kvasnice, jak jsem to vídala u babičky, a položila misku na topení. Když to doopravdy začalo kynout, nadšeně jsem za ní běžela. Pomohla mi zamotat čtyři buchty a upekla je v malém kastrůlku. Byla jsem šťastná. Odmalička jsem byla kutilka, ale dobrá hospodyňka už ne. Bavilo mě vymýšlet, tvořit; v  tom jsem byla umělec. Ovšem běžné domácí práce moc tvůrčí nebyly, takže jsem je šidila, jak jsem mohla. Například uklízení hraček mi od raného dětství dělalo problémy. Pokud už ke mně tehdy patřila nějaká jednoslovná charakteristika, tak máma do mě vtiskla slovo „bordelářka“.

Můj problém však nepředstavovala jen nepořádnost, ale hlavně můj temperament. Byla jsem tvrdohlavá a  zbrklá. Všechno jsem chtěla mít hned, udělat to hned, dokázat to okamžitě. Nikdy jsem neuměla být mírnou, kultivovanou holčičkou. Když mi máma dala sukýnku, klidně jsem si v ní sedla na cestu před domem, házela do ní hrstičky prachu a  potom ho s požitkem vysypávala a dělala, že čůrám. Ale nemyslím si, že bych byla klučičí typ. Jen jsem prožívala přítomnost s  plným nasazením, absolutně. Tohle je asi nejlepší charakteristika. Když jsem jedla, tak jsem prostě jedla. S  otevřenou, umazanou pusou, mlaskala jsem a  srkala. Nedokázala jsem to zvládnout jinak, ani když mě za to rodiče napomínali. Abych se aspoň trochu ovládla, musela jsem se strašně soustředit. A to se, zvlášť u dítěte, nedá dlouho vydržet. Jako dítě jsem žila ze svých fantazií. V nich existoval můj skutečný svět. Často jsem si představovala, jak někde venku hrozí neznámé nebezpečí a  my, celá rodina i  s  příbuznými, jsme pohromadě v  jedné místnosti. Máme tam všechno potřebné k  životu a  je nám spolu dobře. Tohle snění ve mně vždycky vyvolávalo nádherný pocit bezpečí. Líbila se mi pevná pospolitost.

A  taky si vzpomínám, že jsem jako malá holčička, snad čtyřletá, mívala erotické představy. Dnes už si nevybavuji konkrétní obrazy, spíš jen pocity, které jsem tehdy prožívala. Byly hodně intenzivní a  uklidňovalo mě to. Vnímala jsem při tom své tělo a cítila se s ním úplně spojená. Já bylo totéž co tělo. Byl v tom silný pocit vlastní identity.

Když se vracím do minulosti, neuvědomuji si, že bych jako dítě zažívala skutečný strach z ohrožení. Spíš jakousi nesoudržnost. Často se mi zdávaly strašné sny. Budila jsem se z nich s křikem a pláčem. Jeden sen se opakoval. Stojím na dvoře u našeho domu, jdu do stodoly a tam všechno hoří. Vidím tam u hromady dřeva polonahého umučeného muže. Vyběhnu ven a naráz mám křídla. Obrovská muší křídla. Chci se rozběhnout, abych mohla vzlétnout a letět za mámou. Rozbíhám se, utíkám k vrátkům — už už se vznáším — a  v  té chvíli se objevuje babička a křídla mi utrhne. Rázem jsem bezmocná. Ještě chvíli se držím vrátek, ale vím, že už je prohráno.

Sny o létání mě provázely až do dospělosti, vznášela jsem se třeba jen kousíček nad zemí. Ale letěla jsem.

I když to tak nemusí podle mého snu vypadat, ke své babičce z matčiny strany jsem měla od dětství silné pouto. Dokonce mám daleko jasnější vzpomínky na babičku a  dědečka, kteří s  námi v  domě žili, než na své rodiče. Babička byla ta ustaranější, vážnější, dědeček se nám věnoval, četl pohádky, hrál s námi Člověče, nezlob se!, vyprávěl o svém mládí a o válce. Byl to především on, který mě ovlivnil v  mém zájmu o  malování.

14

Sedávala jsem s ním a se sestrou v kuchyni a kreslila. Dědeček

často kreslil podle předloh, hlavně podle Ladových nebo

Alšových obrázků. Čas od času jsem ho přemluvila, aby mi

ukázal věci, které dělal v mládí. Připadalo mi to kouzelné —

Žižka na koni nebo realistický portrét prezidenta Masaryka.

Nejraději jsem měla jednu jeho kresbu tužkou, na které byla

postava mladé ženy, dnes bych řekla vyloženě prvorepubli

kové konstituce. V dospělosti jsem si na tu kresbu vzpomněla

a chtěla si ji pověsit na zeď, ale už jsem ji nenašla. Moje máma

taky zdědila výtvarné nadání, ale nikdy nevybočila z  kreslení

podle předlohy. Já už tvořila ze své fantazie, obkreslovat mě

nebavilo. Zajímaly mě různé techniky, kombinovala jsem tem

peru s  pastely, vyráběla jsem modelovací hmoty, ze kterých

jsem lepila plastické obrazy. Na klasickou kresbu jsem naopak

nikdy nebyla dost precizní.

Babička s námi netrávila zdaleka tolik času jako dědeček.

Přesto pro mě byla nejdůležitější ženou v  životě. Byla silná

a  tvrdá vůči bolesti, dokázala ji skrývat a  nikdy nenaříkala.

Máma občas tvrdila, že v  tomhle jsem po ní. Jako mladičká

měla babička těžce nemocnou maminku. Nikdo z rodiny už

pořádně nevěděl, co jí vlastně bylo. Věděli jsme jen, že mí

vala strašlivé bolesti hlavy. Říkalo se, že se jí kdysi nachladily

nervy a od té doby nesnesla hluk a musela ležet. Babička jako

malá holka vstávala ve tři ráno, prala a uklízela, potom teprve

mohla jít do školy. Myslím, že vychodila pět tříd obecné ško

ly. A  kvůli své mamince taky opustila svou životní lásku. On

chtěl, aby se za ním odstěhovala, ale ona zůstala doma. Když se

později vdala, byl to sňatek spíš z rozumu. Dědeček mi vyprá

věl, že na sebe s babičkou tak nějak zbyli. Byl o osm let starší,

bydleli kousek od sebe. Jejich první holčička zemřela, když jí

byly čtyři měsíce. Dostala bronchitidu, babička ji odvezla do

nemocnice a za dva dny přišel telegram, že holčička je mrtvá.

Nikdy se s tím nevyrovnala. Nedokázala o tom ani mluvit. Jen

jednou, to už jsem sama měla děti, přinesla babička malou

fotku. Byla na ní její holčička v rakvičce. S věnečkem na hlavě,

vypadalo to, jako by spala. Bylo to jedinkrát, co jsem tu fotku

viděla.

U  babičky jsem především nacházela útočiště. I  když byla tvrdá a  já jsem nepatřila k  jejím nejoblíbenějším vnoučatům, vždycky když mě rodiče seřezali, zachránila mě a  chlácholila. Bývala jsem ubrečená, usoplená a ona mě vzala k sobě a strčila mě do postele. Měla takovou obrovskou teploučkou duchnu, zabalila mě až po uši, utřela sopel, který mi kapal až do pusy, a  donesla mi čaj a  chleba se škvarkama. Ten jsem mezi vzlyky žmoulala a postupně se uklidnila.

Byla v  ní tvrdost i  soucit zároveň. Za tvrdostí bylo srdce, a to jsem jako děcko neomylně vycítila. Bylo v ní něco ženského — jakási zemitost, ale ne jednoduchost. Byla zvláštně špinavá prožitou bolestí. Jako by rodidly seděla v  hlíně, jako by se krev z rodidel pojila se suchou hlínou na poli. Taková byla. Tak ji dodnes cítím jako ženu. věk 4 roky | výška 105 cm | váha 18 kg Vzpomínky na rodiče mám spíše než s konkrétními událostmi spojené s pocity. Nejsilněji s tím, že moje máma neustále trpí, že se jí pořád děje nějaká strašná nespravedlnost, ze které se nedokáže vymanit. Neustále si stěžovala na svého vedoucího v  zaměstnání nebo naříkala, že ji něco bolí. Mám před očima výjev, jak přináší domů výplatní pásku, plácne s  ní o  stůl a  se zoufalým gestem bezmoci vyjede: „Do prkynka!“ V  jejím pojetí života měli všichni na světě nějaké výhody, jen vůči ní bylo všechno nespravedlivé. Jako dítě jsem tomu absolutně věřila.

Teprve mnohem později, až jsem byla dospělá a  měla už leccos za sebou, jsem začala poznávat, že ve skutečnosti máma nějak zvlášť těžký život neměla. Ale v  mnoha ohledech se k němu nedokázala vůbec dospěle postavit. Možná ani nechtěla. Snad jí ta trpitelská póza nakonec vyhovovala. Ale tenkrát jsem i já její život nahlížela jako jedno velké neustávající drama, jednu obrovskou křivdu.

16

A táta? Jako bych ve svých vzpomínkách vůbec neměla jeho

jasný, samostatný obraz. Byl pro mě potlačený a skrytý za po

stavou mámy. Jako by všechno bylo spojené s máminým vy

hrožováním, že mě táta potrestá. A on taky většinou potrestal.

Aby mu máma už dala pokoj. Jeden z intenzivních pocitů, kte

ré jsem vůči němu zakoušela, byla bezmoc. Při bití jsem před

ním utíkala a věděla, že stejně nemám šanci uniknout. Vyplácel

mě nejčastěji bejčákem. Tak jsme té věci říkali. Byl to dlouhý

bič spletený z tenkých řemínků, který se kdysi používal na krá

vy. Pamatuju si, že jednou, když jsem dostávala výprask, začal

se bejčák na konci rozplétat. Přišlo mi to i při tom bití legrační.

Cítila jsem se jako vítězka. Věděla jsem, že s bejčákem je ámen,

a chtělo se mi smát. Později jsem dostávala rukou. Bolest byla

asi stejná, ale potupa daleko větší. Vnímala jsem jako nesku

tečně ponižující, že mě fyzicky ovládl muž, že na mně uplatnil

svou sílu. Tohle náš vztah do budoucna poznamenalo nejvíc.

Táta nebyl necitlivý člověk, měl laskavé srdce a  současně pří

jemný temperament, v něčem byl zvláštně měkký a hřejivý, ale

tohle všechno bylo zastíněné konflikty s mámou. Na mě ale její

výhrůžky a tresty stejně neplatily. Naopak, přiváděly mě k ještě

větším bojům s  ní. Tátu, jako muže a  jako mužský vzor, jsem

vnímala jako velkého medvěda s  hnědýma očima, který chce

mít klid. Není zlý, ale také není radno ho rozzlobit. Byl někde

v  pozadí mého života. Byl tím, kdo všechno technicky zajišťo

val. Z  mámina podání vyplývalo, že on je ten, na kom doslo

va závisí naše přežití. Věčně doma něco spravoval, s  něčím se

dřel a u toho sakroval. Byl nám představován jako síla a auto

rita. Bohužel hlavně v negativních situacích. Jako ten, komu

se bude žalovat a kdo pak vykoná trest, kdykoliv si neuklidím

hračky nebo nesplním své povinnosti.

Jako děcko jsem se přehnaně bála fyzické bolesti. Asi proto

jsem se navzdory všem konfliktům a křiku citově dobývala spíš

k  mámě a  tátovi jsem nedůvěřovala. Když přišlo na očková

ní, nebyla jsem u  lékaře k  utišení, a  dokonce ještě ve školním

věku jsem se vzpírala a prala. Máma se na mě za to pak vždycky hrozně zlobila. Uřvaná jsem za ní utíkala po chodníku, a když jsem ji konečně doběhla, musela jsem slíbit, že lékaři přinesu kytku a  omluvím se. Nemohla jsem potom několik nocí spát. Pořád jsem myslela na to, jak to s tou kytkou a omluvou provedu. Když mi jednou máma řekla, že narození dítěte moc bolí, byla jsem přesvědčená, že miminko nikdy chtít nebudu.

Všechny tyhle zážitky se samozřejmě projevovaly na mém sebevědomí. Byly oblasti, ve  kterých jsem si věřila hodně, a oblasti, ve kterých jsem si nevěřila vůbec. Nikdy jsem neměla problém věřit si v tom, co se týkalo známek a školních povinností. V mnoha směrech jsem byla lajdák, ale o škole to neplatilo. Vše jsem měla v pořádku a své úkoly plnila na sto procent. Učila jsem se vždycky výborně. Máma říkávala, že mi učení nedá tolik práce jako sestře, ačkoliv i ta patřila mezi premianty. A taky jsem si věřila ve svých zájmech, především výtvarných. Nemusela jsem v tomto ohledu nic řešit, jen jsem tvořila, viděla jsem, že je to povedené, a  tak jsem pokračovala stále dál. Ale byly i oblasti, ve kterých jsem si nevěřila vůbec. Hlavně jsem nebyla spokojená s tím, jak vypadám a jak se projevuju mimo školu. Styděla jsem se i při tak banálních záležitostech, jako je nakupování. Nebyla jsem často schopná přijít k okénku a koupit si zmrzlinu. Bála jsem se lidem o cokoliv říct, něco po nich požadovat.

Nejzřetelněji se mé nízké sebevědomí projevovalo ve chvílích, kdy jsem před druhými lidmi udělala nějakou chybičku. Měla jsem pocit, že je to nesmazatelné a  nenapravitelné, že si mě už vždycky budou pamatovat jen skrze tohle selhání. Odtud asi pramenil můj strach z toho, že selžu, že zklamu druhého člověka, strach, který mě pak provázel až do dospělosti. Současně jsem ale upadala do druhého extrému, kdy jsem se předváděla, rozumovala a vůbec neznala míru. Dělala jsem to hlavně tehdy, když u nás doma byla nějaká návštěva. Měla jsem pocit, že návštěva mi umožní beztrestně vyvádět. Samozřejmě to beztrestné nebylo, pokárání nebo konflikt přišel hned poté, co se za návštěvou zavřely dveře. Ale já se alespoň na chvíli mohla chovat spontánně. V  těch chvílích jsem projevila svůj skutečný temperament.

19

sestřIČko

věk 10 let | výška 142 cm | váha 34 kg

V pěti letech už povahové rozdíly mezi mnou a sestrou vyvstá

valy hodně ostře. Ona byla odpovědná, vytrvalá, houževna

tá a  hlavně pořádná. Kdežto já netrpělivá, vznětlivá, vzpurná

a nepořádná. Zdědila jsem hodně z tátovy povahy a máma mi

můj náruživý temperament vyčítala. I tělesnou konstitucí jsme

se se sestrou lišily. Já jsem byla větší a  silnější, i  když věkem

mladší. Sestra byla naopak drobeček, hrozně hubená. Ne že

by měla s  jídlem potíže, ale já jsem byla od přírody větší jed

lík. Takový dravec. Sestra byla kultivovaná i v jídle. Zatímco já

jsem k půlce krajíce spořádala dva párky, ona způsobně snědla

k jed nomu krajíčku sotva tři čtvrtě párku. Ona byla pevná, ra

cionální, já neustále kolísala, oscilovala mezi dvěma póly, byla

jsem nejistá ve svých rozhodnutích, nejistá v emocích.

Přesto jsem nepociťovala rivalitu. Neuvědomuji si, že by

kdy mezi námi byla závist nebo žárlivost. Spíš jsem se snažila

být jako ona, byla pro mě vzorem. A i když jsem velmi záhy

pocítila, že je to vzor nedostižný, nepřestávala jsem se snažit.

Měla jsem dojem, že mě pak ti ostatní — především máma —

budou mít stejně rádi jako ji. Sestra se s mámou prakticky vů

bec nedostávala do takových konfliktů jako já. Nevzdorovala,

uklízela, spontánně naplňovala obraz vzorné holčičky. Byla pro

20

mě obrovskou autoritou. Když něco řekla, tak to taky platilo

a nejel přes to vlak. S bratrem to bylo jiné. Narodil se šest let po

mně a  vyrůstal už skoro jako jedináček. Nikdy mě nenapadlo

budovat si u něj autoritu, jakou měla sestra u mě.

Ještě ani na prahu dospělosti jsem si příliš neuvědomovala,

že tak těsná věková blízkost se sestrou měla podstatný vliv na

utváření mého ženství. V dětském věku pro mě bylo naše sou

rozenecké soužití spontánní a přirozené. Byla to sestra, která ke

mně patřila odjakživa. Dodnes vzpomínám na jeden, pro mě

okouzlující, zážitek. Jako malé holky, deseti nebo jedenácti leté,

jsme spolu před koupáním dováděly. V  té hře jsme se svlékly

a nahé si na sebe lehly. Pamatuji si na svůj úžas z krásného po

citu hebkosti kůže druhého člověka, na tu zvláštní sametovou

jemnost a  tělesné teplo. Trvalo to jen krátce, ale mě to úplně

ohromilo. Později jsem sestru prosila, abychom tak spolu ještě

někdy byly. I když to už nikdy nepřipustila, věděla jsem od té

doby, co je to cítit něčí tělo. Nebylo to erotické. Byl to intenzivní

prožitek lidského těla. A ten jsem si dobře pamatovala.

Až teď si uvědomuji, že mě jako dítě vůbec nenapadlo hle

dat tělesnou blízkost, nenapadlo mě, že ji potřebuji. Mazle

ní, hlazení, laskání — u rodičů to pro mě byla velká neznámá.

Později, v  dospívání a  dospělosti, jsem se fyzickému kontak

tu s  druhými lidmi vyhýbala. Připadalo mi nepřirozené, když

mě někdo objal. Nevěděla jsem, jak na to reagovat, cizí tělo mi

bylo nepříjemné. Vysvětlovala jsem si to tak, že nejsem mazlivý

typ. Nechápala jsem, že moje vnitřní trýzeň a  prázdnota pra

mení právě z toho, že jsem necítila laskavou blízkost člověka,

že jsem neznala bezpečí a teplo tělesného objetí. věk 12 let | výška 153 cm | váha 42 kg Co je to menstruace, jsem se dozvěděla asi v deseti letech. Byla jsem zvědavá, a  tak jsem si v  knihovně půjčila knihu Budeme mít děťátko. Samozřejmě jsem se styděla jen tak si půjčit takovou knihu, a tak jsem knihovnici namluvila, že ji beru pro tetu. Doma jsem si v ní tajně četla, ale skoro ničemu jsem nerozuměla. Opakovaně se tam vyskytoval pojem měsíčky, ale nechápala jsem, co to je. Nakonec máma knihu objevila, ale naštěstí se zachovala klidně. Rozhodla se, že nám se sestrou vysvětlí, jak to je. Se  sklopenýma očima a  takovým divným studem nám začala vysvětlovat, co to je menstruace a k čemu jsou vložky. A při tom zvláštně rychle přejížděla prstem po hraně stolu.

Tenkrát jsem si v  duchu říkala, že nikdy měsíčky mít nechci. Představovala jsem si, jak musím vložky měnit, třeba i ve škole, a jak je tajně — aby to neviděli kluci — přenáším na záchod. A připadalo mi to hrozné. Máma mi zdůraznila, že o měsíčkách se před muži nikdy nemluví. Že všichni dospělí muži vědí, o  co se jedná, ale nahlas se o  tom mluvit nesmí. Menstruace se zařadila k dalším tématům, za která bylo třeba se stydět. Tenkrát jsem se styděla mluvit o čemkoli, co se týkalo intimních záležitostí. Kam až to zašlo, asi nejlíp ilustruje situace, když jsme ve třídě probírali, kdy se kdo narodil, a já se bála říct datum svého narození. Souviselo to s  porodem a  to už bylo tabu. Nacházela jsem se v  neustálém duševním napětí. Zdálo se mi nemožné vůbec s druhými mluvit tak, abych se nepřiblížila něčemu intimnímu, něčemu, o čem se vůbec mluvit nemá. Potom tohle období samo odeznělo a já se o menstruaci a věci s tím související dlouho nezajímala.

Asi o  rok později jsme si se sestrou hrály před domem. Zdálo se mi, že se chová zvláštně. Nedokázala jsem říct v čem, ale cítila jsem, že se něco stalo, že se u ní něco důležitého změnilo. Vyprovokovala jsem na toto téma hovor. Nejdřív otálela, ale nakonec mi to řekla. Řekla, že dostala první menstruaci.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist