načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Já, Gowery - Vladimír Šlechta

Já, Gowery

Elektronická kniha: Já, Gowery
Autor:

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek nastalo Století míru, které trvá už pět let.Do různých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 294
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7456-341-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek nastalo Století míru, které trvá už pět let.
Do různých koutů zpustošené Evropy vyráží trojice hrdinů: kyborgizovaný voják Oggerd, technolog Hal Hargo a vyjednavač Gowery Fink. Mají za úkol zkoumat takzvané "střepy z Apokalypsy", technologické pozůstatky starého světa. Někdy jsou při tom zavlečeni do her mocných zájmových skupin a jindy musejí napravovat své vlastní prohřešky.
Toto jsou tři jejich příběhy: "Zákon smečky", "Rýnský cedník" a "Kočičí dvířka".

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VLADIMÍR ŠLECHTA

JÁ, GOWERY

Copyright © 2017 by Vladimír Šlechta

Cover © 2017 by Tomáš Flak

Czech Edition © 2017 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-342-3 (pdf)


Vladimír Šlechta

Já,

Gowery

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2017


Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

Krvavé pohraničí

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario

3. Orcigard

Gordonova země

1. Zahrada sirén

2. Ploty z kostí

3. Hořící přízraky

Samostatné knihy

Krvavé pohraničí

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

Kukaččí mláďata

Oggerdovský cyklus

Emma z umírajícího města

Střepy z Apokalypsy

Lovci přízraků

Já, Gowery

Kyborgovo jméno

Keltská brána

Mimo cykly

Rok Havrana

Tajemství Morie

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon


Zákon

smečky


7

01

Kulka zasáhla mašinfíru do ramene, narazila na kost

a rozprskla se na několik úlomků. Jeden kousek přeťal

krkavici. Vytryskla krev.

To už jsem ležel na podlaze.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se topič vyklání přes opancéřovaný bok tendru a civí na trať před lokomotivou.

„Lehni!“ zaječel jsem.

Podvědomě jsem zaznamenal vysoké zapištění. Druhá kulka nás minula a odsvištěla kamsi do neznáma.

Topič po mně střihl pohledem. Pak se zadíval namašinfíru, který se držel kolečka regulátoru a krev z něj chlístala jako z požárního hydrantu.

„K zemi!“

Třetí kulka trefila topiče do páteře. Padl do uličky a bylo po něm.

Vladimír Šlechta

Vláček uháněl dál.

...a teď mě napadá, že jsem do vyprávění skočil až příliš rovnýma nohama. Možná bych se měl vrátit trochunazpátek a začít znova.

Tak dobře. Zkusím to jinak.

02

„Máme na dohled strašidelnej les,“ křikl drobný kníratý

topič do dunění kol a pufání páry. „Kleingern je za rohem.“

Pozvedl jsem se z úzké lavice a podíval se na levoustranu, trať tady širokým obloukem obcházela zářivě žlutý kopec. Opravdu žlutý, nevymýšlím si. Jako by tam jedna vedle druhé rozkvetly samé pampelišky. Tohle však nebyly pampelišky, ale kvetoucí řepka.

Čím zářivější byl svah, tím temnější se zdál porost, který vyrůstal na temeni kopce. To byl nejspíš onen strašidelný les, o kterém se topič právě zmínil.

Pro jistotu jsem se zadíval i na druhou stranu. Tam, po směru jízdy napravo, nebylo žádné řepkové pole, jenom pastvina. I když pochybuju, že by se tam páslo něco jiného než lesní zvěř. Za pastvinou, ve vzdálenosti zhrubajednoho kilometru, se táhla souvislá linie temného lesa.

Když jsem se vynadíval, zase jsem si kecl na lavici.

„To je ale žluť, co, Heinrichu?“ pokračoval topičv halasivé samomluvě. „Takhle žlutou mám moč, když si dám pivo z Pezlödskýho pivováru.“

„Nějak ti to vyhasíná, Fritzi,“ zabručel mašinfíra.Zaklepal nehtem na manometr. „Tlak jde dolů.“

Byl to mohutný tělnatý chlap, stejně jako jeho společník oblečený do umaštěných montérek. Na rozdíl od topiče si však nasadil červenou strojvůdcovskou čepici se štítkem. I on se vyjadřoval nahlas, aby přehlušil všechny zvuky, které vydávala rozjetá mašina: pufání páry, cvakání táhel,

Zákon smečky

dunění kolejnic. Musím však uznat, že tahle lokomotiva

byla celkem tichá. Vypadala spíš jako zvětšená hračka,

rozhodně to nebyla těžkotonážní obluda, jaké brázdíhlavní trasy císařských železnic. Měla zkrácený kotel, vysoký

komín a hranatou kabinu. Velká obdélníková okna po

obou stranách boudičky se dala zablendovat buď plátysilného plechu, nebo skleněnou výplní. Teď tam nebylo nic,

ani sklo, ani plech, jen prázdno.

Vpředu, na čele boudičky, byl jen úzký střílnovitý průzor vyplněný tvrzeným sklem. Za kabinou, ještě jako součást lokomotivy, se nacházela otevřená chodbičkas postranními lavicemi. Bylo jasné, proč tady lavice jsou. Lokomotivu vyrobili hluboko ve Století válek a v případě potřeby se tady mohlo usadit šest vojáků. Pokud byli hodně hubení, tak klidně i osm. Teď byly lavice prázdné, jen na tévlevo jsem seděl já a poslouchal jsem, o čem se baví topič s mašinfírou. Možná si mysleli, že je neslyším, to se však pletli. Nejspíš si neuvědomili, že dveře do kabiny jsou vysazené a vstupní otvor je prázdný. Dny byly teď horké, a pokud jste zažili žár sálající od topeniště, tak vás takový počin nepřekvapí.

Pro pořádek musím dodat, že za lokomotivou bylpřiřáhnutý tendr naložený bukovými poleny. Pak zeleně natřený vagón o třech kupíčkách, za ním dobytčák a dál už nic. Tohle byl vojenský speciál. Tentokrát jsme necestovali ve třech, Oggerd dostal na povel grupu zvící osmi mužů.

„Tak přilož, Fritzi,“ křikl mašinfíra.

„Ále prdlajs,“ odfrkl topič. „Šetřím dřevo. Za půl hoďky budem ve stanici.“

„Nekecej a přilož,“ zvýšil mašinfíra hlas. Vyklonil se z okénka na levé straně, tam, co se rozkládal žluťoučký řepkový lán. Přes ležatý kotel se zadíval na trať.

„Něco tě žere, Heinrichu?“ zeptal se topič.

„Nezůstaneme v Kleingernu,“ křikl mašinfíra. „Vyložíme

Vladimír Šlechta

náklad a pošupajdíme zpátky. Myslím, že se to v Kleingernu

pořádně posralo.“

Zatajil jsem dech a udělal se menší a ještě menší.Samozřejmě že jsem se nestal neviditelným, pořád jsem

seděl na té úzké lavici, ale oni mě už přestali vnímat.

Při minulé zastávce jsem se vnutil na lokomotivu právě

proto, abych vyzískal nějaké informace. A také proto, že

jsem měl plné zuby pachů a zvuků uvnitř vagónu. Oggerd

pro nás zabral prostřední kupé, což nebyl šťastný nápad.

Krajní by bylo lepší. Takhle jsme to měli z obou stran, před

námi i za námi zněly hlasy vojáků, jedni hráli kartya hádali se, druzí si vyprávěli oplzlé historky. Překřikovali se,

hulákali, chechtali se. Vyzutí z těžkých bot větrali měsíc

neprané onuce, vějíři karet rozháněli střevní plyny, jednu

od druhé si zapalovali ručně balené cigarety ze špatného

tabáku řezaného bukovým listím.

Ne že bych proti těm vojákům něco měl. Znal jsem je

z minula a věděl jsem, že jsou to spolehliví hoši. Takoví,

jaké si přejete mít za zády, když vám kolem uší začnou

svištět kulky. Jenže cesta už trvala příliš dlouho. Dva dny

nás natřásalo drncání kol, a pokud jsme zamhouřili oko,

tak nás vzápětí probudilo kvílení parní píšťaly.

O cíli cesty jsme nevěděli, ani co by se za nehetvešlo. Divné však bylo, že jsme stále zůstávali hluboko ve

vnitřnostech Císařství. Naše trojice obvykle operuje

v Pustinách, teď se však nezdálo, že by nás chtěli vyvézt

někam na periferii a odeslat do neznáma, kam koleje

nevedou.

Už dva dny jsme ujížděli dál a dál, neviditelná ruka před

námi čistila koleje a semafory ukazovaly volno. Důsledně

jsme se vyhýbali hlavním tahům císařských železnic.

Možná z důvodu utajení a možná z důvodu rychlosti,protože na vedlejších tratích bylo snazší pustit nás dopředu.

Jen občas jsme zastavili na nějakém zapadlém nádraží,


11

Zákon smečky

protože mašinfíra s topičem by takhle dlouhou štreku

nevydrželi a museli být vystřídáni. Dělo se to tak, že před

náš speciál předpřáhli jinou lokomotivu, a to i s novou

posádkou. Pořád ještě přetrvávala tradice, želokomotivy jsou nepřenosné, jestli mi rozumíte. Každou konkrétní

lokomotivu měla v užívání a v opatrování jedna konkrétní

parta.

Na poslední zastávce jsem vyšel do kolejiště, abych si protáhl nohy. Uviděl jsem tohohle nařvaného chlápka, našeho nového mašinfíru. Bavil se s výpravčím, zdálo se, že je místní a že to tady zná. Byl jsem od nich dost daleko, neslyšel jsem, o čem se vede řeč, podle gestikulace jsem však nabyl dojmu, že se blížíme k cíli naší cesty. Proto jsem se pod Oggerdovým chmurným dohledem vnutil nalokomotivu. Doufal jsem, že bych mohl z mašinfíry a topiče vydolovat nějaké zajímavé drby.

Když se pak vlak rozjel, pokusil jsem se s nimi zapříst rozhovor, jenže oni mě ignorovali. Takže jsem se přestal vnucovat a jen jsem tam tiše seděl. Nasraně mlčeli, ale nevydrželo jim to dlouho. Takovéhle dvojice parťáků jsou jako staří manželé, pořád musejí omílat stokrát probraná témata. A také že ano. Nevydrželi být zticha a já jsem se začal dozvídat věci. Třeba to, že cíl naší cesty sejmenuje Kleingern. A už jsme skoro tam. A v Kleingernu mají průser.

Poslouchal jsem dál.

„Ty něco víš, Heinrichu?“ zakňoural topič vyčítavě. „Něco víš a neřekls mi to.“

Mašinfíra sundal masitou pravici z kolečka regulátoru a zdvihl ukazovák: „Mysli, Fritzi. Takže za prvé:v Kleingernu je pobočka Institutu, ve který pěstujou ty vlkodlaky.“

„Vlkodlaky?“

„Nedělej, že o tom nevíš. Mezi ajznboňákama se přece všechno rozkecá. A za druhý: vezeme tam komando. Co

Vladimír Šlechta

z toho vyplývá, he? Parádní průser. Takže koukej přiložit,

protože my v Kleingernu nezůstaneme. Domluvím se

s místním přednostou, aby pozdržel hlášení. Hodím tam

zpětnej chod a za hodinu už budeme zpátky v Genaufurthu.

Tam mají točnu. Necháme se otočit, doplníme vodua vrátíme se domů, dokud je trať volná.“

Topič se kolem mě protáhl na otevřený tendr, kde byla naskládaná buková polena. Nepřítomně mě přelízlpohledem, ve skutečnosti mě však nevnímal. Vytěsnil mě.

Trochu se mě to dotklo, přece jen jsem byl mládenec hodný pozornosti. Vysoký, dlouhovlasý, dle míněnímnohých dam a dívek pohledný, oblečený v tmavýchkalhotách ušitých na míru a ve výstředním tmavomodrém, žlutě vzorovaném ponču. I tak si mě topič nevšiml. Nejspíš měl plnou hlavu vlkodlaků.

„To jsou lány řepky, až z tý žluti přecházejí oči, co,Heinrichu?“ hodil přes rameno halasivě. „Prej začínají zavádět mašiny na tudlenctu bionaftu. To bude vopravdu pokrok. Už se nebudeme muset mordovat s těmadlenctěmapolenama...“

„Přikládej, nebo tě přetáhnu, Fritzi,“ křikl mašinfíra a znělo to opravdu naštvaně.

Topič popadl poleno. Pronesl ho kolem mne a hodil ho do boudičky před topeniště. Pak se okolo znovu protáhl na otevřený tendr.

Všiml jsem si, že mašinfíra položil pravici na táhlo parní píšťaly. Znal to tady a věděl, že až dojedeme do určitého bodu, dostaneme se na dohled od Kleingernu. A také na doslech. Pak zapíská, aby ho ve stanici uslyšeli.

Avšak nezapískal. Prudce přehmátl z táhla píšťaly na kolečko regulátoru a zaječel: „Do hajzlu! Co to je?“

„Co se děje, Heinrichu?“ křikl topič.

„Překážka na trati! Ježíši! Nějaká svině naházela na koleje klády!“

Zákon smečky

S pravicí stále na kolečku se vyklonil z okna. Z toholevého, to dá rozum. Trať tady v široce rozmáchlém oblouku obcházela kopec, zahýbala doleva a z okna napravo by na koleje neviděl.

Ve strašidelném lese vyrůstajícím na temeni kopce práskl výstřel. Než dolehl k uhánějícímu vlaku, zeslábl a zanikl v rachocení kol. Zaznamenal jsem ho jenpodvědomě, hned mi však bylo jasné, že po nás někdo střílí.

Instinktivně jsem se vrhl na zaplivanou a zašlapanou podlahu.

Kulka zasáhla mašinfíru do ramene, narazila na kost a rozprskla se na několik úlomků. Jeden kousek přeťal krkavici. Vytryskla krev.

To už jsem ležel na podlaze.

Všechno jsem vnímal jaksi zpomaleně: tryskající krev i mašinfíru, který zatáhl hlavu zpátky do boudičky a pokoušel se zůstat na nohou. Masitou pravicí stále svíral kolečko regulátoru.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se topič vyklání přes opancéřovaný bok tendru a civí na trať předlokomotivou.

„Lehni!“ zaječel jsem na něj.

Podvědomě jsem zaznamenal vysoké zapištění. Druhá kulka nás minula a odsvištěla kamsi do neznáma.

Hlavou mi problesklo, že ten, kdo mašinfíru zasáhl za jízdy, musí být skutečný mistr odstřelovač. Svým vnitřním sluchem jsem vnímal, jak kdesi na temeni kopce zaznělo z odstřelovačovy výkonné pušky lahodné klik-klak. Donábojové komory vklouzla další patrona.

„K zemi! Lehni, chlape!“

Topič po mně střihl pohledem. Pak se zadíval namašinfíru, který se stále držel na nohou, ale krev z něj v pulzech stříkala jako červený vodotrysk.

Odstřelovač, vzdálený od nás několik stovek metrů,

Vladimír Šlechta

přesunul zaměřovací kříž. Předsadil potřebnouvzdálenost. Zatajil dech. Pak stiskl spoušť.

Třetí kulka zasáhla topiče do páteře. Padl do uličky a bylo po něm.

Vláček uháněl dál.

Teprve teď se mašinfíra v půlotočce zhroutil na podlahu.

V hlubokém předklonu, krytý opancéřovaným brlením, jsem vyrazil do kabiny. V uších mi zněla mašinfírova slova: nějaká svině naházela na koleje klády...

V kabině jsem se trochu přizvedl. Úzkým čelnímprůzorem jsem se podíval na trať před námi, přes dřík komínu jsem uviděl to nadělení: na kolejích ležela velká hromada nějakého bordelu. Stále byla dost daleko, možná tři sta nebo čtyři sta metrů, ale blížili jsme se k ní hodně zčerstva.

Věděl jsem, že pokud nic neudělám, narazí vlak v plné rychlosti do překážky a všichni to pořádně odskáčeme.

Popadl jsem páku brzdy, a co největší silou jsem jistlačil dolů. Nejsem sice technický talent, ale brzdu ještě poznám. Navíc byla zřetelně označená cedulkou BRZDA. Tohle byla blbuvzdorná mašina ze Století válek, kterou musel v případě potřeby uřídit každý lajtnant.

Brzdové desky se za hlasitého kvílení přitiskly na rychle se otáčející kola. Setrvačnost mě hodila dopředu, bolestivě jsem si narazil rameno o přístrojovou desku a ofouklo mě vedro od přikládacích dvířek.

Zepředu zarachotily výstřely. Kolem bočního okna na levé straně probzučela kulka, další kulky zabubnovaly na vnější opancéřování kabiny. Podle zvuku výstřelů toznělo jako směsice tří nebo čtyř různých zbraní: od vzteklého štěkání přestavěného kalašnikova přes prskání jednoho či dvou ládovacích revolverů až po úsečné bafání armádního mausera.

Čelním průzorem jsem zahlédl obláčky kouře. Někdo po nás střílel. Někdo ukrytý v řepkovém poli.

Zákon smečky

Zaslechl jsem, jak uvnitř vagónu burácí Oggerd:„Všichni ven! Okamžitě všichni ven!“

Z řepkového pole práskaly výstřely, brzdy ječely, někde se sypalo sklo. Z dobytčáku ke mně dolehlo ržánívyděšených koní.

Vyklonil jsem se z okna na pravé straně. Střelbapřicházela zepředu a zleva, před kulkami mě kryl roh kabiny, ale stejně to ode mě byla hloupost, pořád mě mohl dostat odstřelovač na kopci. Měl jsem však štěstí, nevystřelil po mně. Nejspíš jsem mu zmizel z výhledu.

Když jsem se vyklonil, uviděl jsem, jak sez jedoucího vlaku sypou vojáci, jedni z předních dvířek, druzí ze zadních. Hranatí, nakrátko ostříhaní, navlečení dosměsice výstrojních součástek z khaki celtoviny i takzvaných kopřiváků. Někteří byli bosí, v hrstech drželi to, cozrovna popadli: boty, pušky i vějíře karet s rozehranou partií mariáše. Smysly jsem měl tak zostřené, že jsem rozeznal i to, co má na ruce vojín Faber: loženého betla.

Může se vám zdát divné, že karty okamžitě nezahodil, ale zřejmě upadl do šoku. To se stane i zkušenýmveteránům. Nacházeli jsme se uprostřed bezpečného území, a kdo mohl čekat, že na nás začnou střílet? Navíc takhle koordinovaně? Podobné přepady se prováděly za války, to je pravda, jenže všechny války už skončily a Století míru trvalo celých pět let.

Zaslechl jsem Oggerdův hlas: „Fabere! Bielke! Házím vám doktora Harga!“

Z bočního okna vagónu, které Oggerd v mezičasevykopl, vylétlo subtilní tělíčko přihastrošené do přílišvelkých vojenských kalhot a vytahaného trika s dlouhými rukávy. Faber a Bjelke pustili karetní vějíře, natáhli ruce a chytili Harga ještě dřív, než dopadl na zem. Všichni tři upadli a kutáleli se dál od kolejiště.

„Kryjte se za vagónem,“ křikl Oggerd.

Vladimír Šlechta

Zřejmě si všiml, že se vykláním z okna kabiny, protože houkl: „Gowery! Otevři vypouštěcí ventil! Pusť páru!“

Stáhl jsem hlavu zpátky do kabiny. Mrkl jsem namanometr. V topeništi sice vyhasínalo, topič nestihl přiložit, ale kotel byl stále pod tlakem. Zašmátral jsem po přístrojové desce, zkoušel jsem otáčet kolečky. Tohle? Ne. Tady to? Taky ne. A co támhleto?

To je ono.

Zaznělo prudké syčení, jak se pára drala ven.

Prostor před kabinou strojvedoucího se rázemzaplnil unikající párou. Vlak pokračoval v jízdě, i když už jen rychlostí vycházkové chůze, a tak se uvnitř kouřové clony vzápětí ocitl i osobní vagón. Tohle byl od Oggerda dobrý nápad.

Zatímco jsem manipuloval kolečky, narážel jsemkoleny do mašinfírova těla. Nemohl jsem pro něj nic udělat, během první minuty z něj vytryskaly dva nebo tři litry krve a pak už byl konec.

Palba z řepkového pole zeslábla, nechtělo se jim střílet do kouřové clony. Naplánovali si to dobře, to ano, léčka však nevyšla podle jejich představ. Ostřelovač sice zabil mašinfíru a topiče, vlak však začal brzdit. Jeden z ukrytých střelců zpanikařil, zahájil palbu předčasně a ostatní sepřidali. Stříleli z ostrého úhlu a z velké dálky. Jejich chyba.

Cuknutí. Vlak zastavil.

Uvědomil jsem si, že bych měl z kabiny zmizet dřív, než se pára rozptýlí. Přelezl jsem mašinfírovo tělo, po čtyřech jsem vyrazil ze dveří kabiny. Pravou dlaň jsem si namočil do chladnoucí krve, která se rozlila všude po podlaze.

V podřepu jsem vyhákl západku dvířek, která senacházela mezi kabinou a prodloužením se sedadly. Když jsem je

otevřel, hlasitě zavrzala. Nezdržoval jsem se slézáním po

schůdkách, prostě jsem skočil. Nikdo po mně nevystřelil,

ale stejně jsem se okamžitě schoval za velké hnací kolo.


17

Zákon smečky

Rozhlédl jsem se. Pára teď halila celý vlak, bylo to jako mlha, nedohlédl jsem ani na konec dobytčáku. Všiml jsem si, že voják přezdívaný Placka sice stojí na nohou, ale jaksi nakřivo. Levou rukou si držel pravou paži, rukávem mu prosakovala krev. Pár kulek prolétlo dřevěnými stěnami až do kupíček a Plackovi to trefilo ruku.

V tu chvíli seskočil z předních dveří vagónu i Oggerd. Pušku měl zavěšenou na řemeni, pod rameny držel tělo vojína Müttlera. Müttler kašlal, což znamenalo, že žije, na rtech mu však vyskakovaly růžové bubliny.

Placka tedy nebyl jediný, koho trefili. Müttler to schytal naplno.

Müttlera se okamžitě chopily ochotné rucea převzaly ho.

„Hargo,“ zaburácel Oggerd. „Ošetři ho! Zastavkrvácení!“

„Oggie!“ zaječel jsem, „nahoře na kopci jeodstřelovač!“

Nepatrně kývl, jako že to bere na vědomí. Křiklk vojákům: „Kolik máte pušek?“

„Já mám...“ „Já taky...“

„Pět pušek, majore,“ zahlásil kaprál Schneidl. To je ten, který svou našišato nasazenou brigadýrku nesundává snad ani ve spánku.

„Zalehněte za kolejiště!“ burácel Oggerd. „Zamiřte na přibližnou pozici nepřítele! Připravte se! Jednu salvu! Na můj povel!“

V tu chvíli už mě Oggerd míjel. Přeběhl podéllokomotivy k přednímu nárazníku a vykoukl zpoza čumákulokomotivy. Naslepo vystřelil do řepkového pole a okamžitě se stáhl. Z pole mu odpověděla chaotická salva výstřelů, avšak kulky zabubnovaly jen do opancéřovaného kotle.

„Palte!“ křikl.

Rachocení výstřelů se teď ozvalo z naší strany. Oggerd

Vladimír Šlechta

využil vteřiny, ve které útočníci instinktivně přemístili

pozornost, a znovu vystřelil, tentokrát dvakrát.

Z řepkového pole k nám dolehlo hlasité vyjeknutí. Byl to takový ten zvuk, kdy někdo prudce vydechne, proženevšechen vzduch z plic přes hlasivky a pak už se nikdynenadechne.

„Jednoho jste dostal, majore!“ vykřikl nadšeně Schneidl.

Odkudsi shora přifičela kulka a škrtla o předek kotle. Výstřel k nám dolehl až s prodlevou.

„Na kopci je odstřelovač, Oggie,“ zavolal jsem znovu.

Kývl, jako že o tom ví a že s tím počítá. Křikl na Schneidla: „Kaprále! Máte u sebe vysílačku?“

„Mám, majore.“

„Projíždějte frekvence. Musejí se nějak dorozumívat. Zjistěte to!“

Vyskočil na ojnici a přeběhl po ní do poloviny kotle. Chytil se úchytu a vytáhl se po jeho plášti nahoru. Podíval se přes kotel, ale myslím si, že kvůli páře neviděl nic.

„Mám docela dobrej výhled tady odspoda, Oggie,“ křikl jsem. Byla to pravda. Pára stoupala nahoru, mezi podlahou kabiny a kolejištěm se mi otevíral volnýprůhled.

Oggerd stáhl hlavu dolů. „Co vidíš?“

„V řepkovým poli se něco vlní. Střelci se přesouvají pryč. Řekl bych, že táhnou nějakou muldou, ta řepka nemůže bejt zase tak vysoká...“

„Schneidle,“ křikl Oggerd, „slyšíte něco?“

„Ne...“

„Zkoušejte to dál. Projíždějte jednu frekvenci zadruhou!“

„Přesně tohle dělám, majore, nejsem včerejší, ale je to úplně hluchý!“

„Oggie!“ přerušil jsem jejich debatu. „Nahoře se něco blejská!“

Zákon smečky

„Co tam vidíš, Gowery?“

„Něco se tam zablejsklo! A teď zase... že by dalekohled? Jestli jo, tak pozorovatel je vážně diletant. Sedí na stromě a zuřivě se rozhlíží ze strany na stranu.“

„Kde přesně to vidíš?“

„Až za řepkovým polem. Na kraji lesa. Z našehopohledu na pravý straně.“

Oggerd přeběhl po ojnici podél kotle a přeskočil na přední nárazník. Bylo to od něj riskantní, odkryl sea udělal ze sebe terč pro střelce z pole. Ti však ztratili odvahu a v mezičase se stáhli.

Sledoval jsem, jak se pomaličku vyklání kolem čumáku lokomotivy, pažbu měl založenou do ramene. Já i on jsme tušili, že nahoře, na okraji strašidelného lesa, jsou dva lidé: střelec a pozorovatel. Střelec se dívá do uzoučkéhotunýlku puškohledu, který mu z krajiny vykrojí jen nepatrnou část. Pokud vedle sebe nemá pozorovatele, který obhlíží území jak očima, tak triedrem a navádí ho, propásne spoustu příležitostí.

Pozorovatel si teď hověl na větvi, od vlaku ho dělilatřísetmetrová vzdálenost. Nejspíš si připadal v bezpečí.

Jenomže Oggerd nepotřebuje puškohled, má zrak jako ostříž.

Stačilo už jen jedno jediné zablýskání skel dalekohledu a Oggerdův mauser vypálil.

Větve vzdáleného stromu se rozkymácely. Tělopozorovatele padalo dolů.

Oggerd seskočil z nárazníku a zalehl za kolejnici.V rychlém sledu vypálil další dvě kulky, snad doufal, že zasáhne i odstřelovače. Bylo to plýtvání municí, ale nedokázal si to odpustit.

V tom okamžiku jsem v řepkovém poli zahlédl vzdálený pohyb.

„Podívej támhle, Oggie! V poli!“

Vladimír Šlechta

Mezi žlutými květy se čeřila brázda. Něco tam běželo, avšak velmi rychle.

„Tohle nemůže bejt člověk,“ vyhrkl jsem. „Utíká nahoru po svahu, ale není z něj vidět vůbec nic, ani hlava! Ta řepka není zase tak vysoká! Musel by se přesouvat po čtyřech, ale to by nemohl bejt takhle rychlej.“

„Je to nějaké zvíře,“ řekl Oggerd. Z jeho hlasu bylo znát, že si není jistý.

„Zaslechl jste nějaké vysílání, kaprále?“ křiklk Schneidlovi.

„Nic, majore. Projíždím frekvence, a úplný ticho.“

Ticho...

Umlkla střelba, utichlo skřípání brzd, avšakz dobytčáku ke mně doléhalo řinčení a bušení kopyt.

„Oggie!“ vykřikl jsem. „Jsou tam koně!“

Ti koně už museli být úplně šílení.

„Zůstaň v úkrytu, Gowery! Možná jsou tu další střelci!“

To už jsem se zvedl a rozběhl podél vlaku. Minul jsem vojáky ležící u trati s hlavněmi pušek opřenými o kolejnici. O kus dál ležel zraněný Müttler, už provizorně ošetřený. Vedle něj dřepěl Hargo a fáčoval ruku Plackovi.

Už jsem byl u dobytčáku.

„Pěnkavko! K zemi!“ křikl za mnou Oggerd.

Vyrazil jsem zajišťovací kolík, škubnutím jsem otevřel posuvnou stěnu. Vzápětí jsem uskočil. Právě včas,vyděšení koně se hrnuli ven. Čtyři se v mezičase utrhli z úvazů, teď seskočili z dobytčáku a rozběhli se pastvinou podél trati.

Z řepkového pole zapráskaly výstřely, skutečně tamještě někdo zůstal. Ještě jedna parta, natolik disciplinovaná, že o sobě do téhle chvíle nedala vědět.

Vyskočil jsem na plošinu vagonu, uvnitř bylo šero. Pár mrňavých okének pod střechou naprosto nedostačovalo, o to víc byly vidět díry po kulkách. Na podlaze ležela dvě

Zákon smečky

mohutná těla, dva koně, kteří schytali zásah, padlia ostatní je udupali.

Vzadu škubala uzdou moje klisna. Nedokázala seodtrhnout od železné tyče.

Od kolejiště práskají výstřely. Naši vojáci opětují palbu, střílejí však naslepo.

Plesk – bzummm... V dřevěné stěně je náhle o jednu díru víc.

„Gowery!“ řve venku Oggerd. „Vrať se a lehni na zem!“

Překračuji mrtvé koně, šmátrám pod pončem. Tahám z kapsy zavírací nůž.

„To jsem já,“ promlouvám k vyděšené klisně. „Hned tě uvolním!“

Venku rachotí výstřely. Další kulka proráží dřevěnou stěnu a s ošklivým zvukem se rozpleskává o železnou výztuhu.

Přeřezávám uzdu. „Tak pojď, holka!“

Pouštím zavírák, věším se klisně na krk.

„Utíkej, holka!“

Rezavá klisna vyskakuje otevřenou stěnou ven. Visím jí na krku, pravou nohu jsem přehodil přes neosedlaný hřbet, levačkou se držím zbytku uzdy.

Z různých stran práskají výstřely. Blízko i daleko bzučí kulky.

„Utíkej k lesu, holka! Běž!“

03

Jak už jsem se zmínil dřív: železnice rozdělovalakrajinu na dvě odlišné části. Nalevo, tedy ve směru jízdy na

Kleingern, se zvedal oblý kopec, trať ho obcházela velkým

obloukem. Napravo od trati se rozprostíral plochýtravnatý pás, široký necelý kilometr. Tráva, tráva a občas nějaké

křovisko. Žádné stromy.


22

Vladimír Šlechta

Za travnatým pásem vyrůstala masa divokého lesa. Nebyl to však strašidelný les jako ten na temeni kopce, ale prostě jen les. Les bez přívlastků. Já i moje klisna jsme tam byli během několika okamžiků.

Sklouzl jsem z koňského hřbetu.

Les oddělovala od pastviny dlouhá nízká zídka, nasucho vyskládaná z prastarých kusů betonu. Nemám zdání, kdo ji tady poskládal a proč. Klidně tu mohla stát už celéstoletí.

Pro změnu jsem vyskočil na zídku, abych měl lepší rozhled. Les vypadal divoce a zdálo se, že se rozkládá na kilometry daleko. Pak jsem se zadíval k trati. Střelba už sice skončila, to však neznamenalo, že jedobojováno.

Rezavá klisna, které jsem pro její připálenou barvu říkal Vánočka, se pozvolna uklidňovala. Hodně jsem na ní lpěl. Ne proto, že by byla nějak výjimečná, prostě jsem si na ni zvykl. Byla jediným pojítkem, které mě spojovalos předchozím životem.

Pod pončem mi zabzučela vysílačka. Sáhl jsem pro ni, ale nevytáhl jsem ji, protože se něco stalo. Klisna varovně zafrkala a vyděšeně pohodila hlavou.

Rozhlédl jsem se, co ji zneklidnilo. Pak jsem to uviděl. Z lesa se k nám mezi stromy blížil vlk.

Byl to skutečně vlk? Zapochyboval jsem o tom. Vlci jsou plaší a obezřetní, kdežto tenhle si to k nám štrádoval s naprostou sebejistotou. Tvářil se cílevědomě – pokud se tedy vlk dokáže nějak tvářit.

Na vlka byl příliš velký. Vlci z Pustin jsou podvyživené a vypelichané kreaturky, tenhle byl statný a srst se mu jen leskla.

Možná to byl kříženec vlka se psem. A nebo to byl pes – vlčák?

Než jsem se rozhodl, co udělám, proběhl mezerou

Zákon smečky

v zídce a dostal se na pastvinu. Obloukem se ke mněpřiblížil a zastavil se zhruba pět metrů ode mne.

Co jsem měl dělat? Mohl jsem vytáhnout pistoli a odprásknout ho, kdybych nějakou pistoli měl. Jenže já jsem ji neměl, tou dobou jsem chodil neozbrojený. Bylo to moje rozhodnutí. Nechtěl jsem u sebe mít žádnou zbraň, prožíval jsem jedno ze svých dlouhých pacifistických období.

Napadlo mě, že jsem sice unikl střelcům a zachránilsvoji kobylku, ale teď nás oba zakousne vlk. To byla skutečná ironie osudu, jak se takovým situacím říká.

Nemohl jsem nic dělat, jen čekat, jak to dopadne.

Klisna poodskočila. Instinkt jí radil, aby utekla, ale nechtěla mě opustit. Za ty roky si na mě zvykla tak, jak jsem si já zvykl na ni.

Vlk krátce štěkl. Skoro se zdálo, že ji okřikuje.

Zafungovalo to. Kobylka se okamžitě zklidnilaa přestala nervózně pocukávat ušima.

Vlk ještě dvakrát krátce štěkl. Pak zachrčel, zavrčel a zafuněl, ne jednou, ale několikrát. Zvuky přitom různě kombinoval. Potom se na mě tázavě zadíval a dlouhým jazykem si olízl čenich.

Přes vlněnou látku jsem mimoděčně zmáčklpřepínač. Zpod ponča zazněl Oggerdův hlas, ztlumenýtkaninou.

„Gowery, jsi na příjmu? Ohlas se, přepínám.“

Civěl jsem na vlkopsa jako zhypnotizovaný. Nedokázal

jsem se pohnout.

„Tobě mluví břicho?“ vyjekl po straně lidský hlas. „Ty jsi

břichomluvec?“

Ohlédl jsem se. Uviděl jsem dalšího příchozího,drobného, bělovlasého, věkem už sehnutého zálesáka.

Takovéhle týpky znám od vidění, vyskytují se především

v severních lesích. I nářečí vyznačující se protahovanými


24

Vladimír Šlechta

samohláskami odpovídalo lovci ze severních lesů. Co však

dělal tady?

„Gowery, tady je Oggerd, ohlas se, přepínám,“ ozýval se zpod ponča tlumený hlas.

„Mluví ti břicho,“ zopakoval bělovlasý lovec.

Přišel blíž. Měl na sobě zválené kalhoty z losí kůže, které si nejspíš ušil sám, a vysoké, rovněž podomácku šité boty. Na trup si oblékl blankytně modrou košili z tuhéhoflanelu, kterou nejspíš pokládal za vysoce elegantní. Tvář měl ruměnou, plnou vrásek a hladce oholenou. Prořídlé bílé vlasy si začesal za uši. Mohlo mu být pětapadesát, nebo klidně i pětasedmdesát.

Křížem přes vyschlé tělo mu na širokých popruzích viselo několik brašen a brašniček a také volský roh na střelný prach. V ruce držel festovně vyhlížejícíládovačku s dlouhou hlavní a křesadlovým zámkem. Tihle lovci nepotřebovali od civilizace nic, snad jen ty flanelovékošile. Sami si odlévali kule, sami si míchali střelný prach ze síry, dřevěného uhlí a ledku, separovaného z netopýřího trusu.

„To ti dělá často, to tvoje břicho? Že samo mluví?“

Pomalým pohybem jsem sáhl pod pončo a vytáhlvysílačku. Ukázal jsem ji lovci: „Tohle je vysílačka. Volají mě támhleti lidé od vlaku.“

„Mluvící skříňka?“ podivil se lovec. „Už jsemo takových věcičkách slyšel. Můžu se podívat?“

Zašvidral jsem po sedícím vlkovi a rozhodl se, že budu spolupracovat. „Ale jistě,“ řekl jsem.

Podal jsem vysílačku lovci. Ten s ní zatřepal, přiložil si ji těsně před obličej a řekl: „Kdo je tam? Tady jsem já a Drejk.“

„Musíte zmáčknout támhleto tlačítko,“ vysvětlil jsem mu. „Pak musíte říct přepínám a zmáčknout tenhle čudlík...“

Zákon smečky

„Gowery?“ zachrčel z vysílačky Oggerdův hlas. „Co se

tam děje?“

Vzal jsem od lovce vysílačku a řekl: „Někoho jsem tady

potkal, Oggie. Pak ti to vysvětlím. Přepínám.“

„Vrať se co nejrychleji.“

Z dálky k nám dolehlo zapískání parní píšťaly. Viděl

jsem, že vláček se dává zvolna do pohybu.

„Měl by ses vrátit, chlapče,“ řekl lovec přátelsky. „Čekají

na tebe.“

„Jo, to bych měl,“ přikývl jsem souhlasně.

„Koukal jsem, jak zachraňuješ tu svoji rezavou fuksu.

Ty ji máš opravdu rád, co? Vždyť tě mohli zastřelit jako

psa!“

Vlkopes, dosud poklidně sedící na zadku, dunivězavrčel. Znělo to... pohoršeně?

„Ale no tak, Drejku,“ obrátil se k němu lovec. „Nezlob

se. To se jen tak říká. A ty, chlapče, už radši jeď.“

Vyšokovaný, a navíc ještě v rozpacích jsem se vyhoupl

na neosedlaný hřbet své klisny. Kývl jsem lovci i vlkovi na

pozdrav a vydal se přes travnatou pláň zpátky k trati.

04

Kaprál Schneidl, který vlastnil strojnický průkaz,v mezičase popojel s vlakem a zastavil ho těsně u barikády. Když

jsem tam přijel, začínalo se smrákat. Trať tady klesalamírně dolů a v dálce už byly vidět domky železniční stanice.

Seskočil jsem z klisny a začal zjišťovat, co se děje.

Čtveřice vojáků rozebírala barikádu vyskládanouz pořádných polen. Pochopil jsem, že Oggerd chce s vlakem

popojet až na nádraží a zaparkovat ho na odstavnou kolej,

aby neblokoval trať.

Nebyla tady jenom barikáda na kolejích, ale i tyčkyzapíchané podél trati a rozprostřené do jakéhosi trychtýře.


26

Vladimír Šlechta

Z každé tyčky zplihle visel kus červené látky. Jeden cár

jsem prozkoumal, dokonce jsem ho i osahal. Byl toflanel a připomínal košili starého lovce, se kterým jsem se

před chvílí rozloučil. Starý lovec měl ovšem košili modrou

a tohle bylo červené.

Skoro to vypadalo, že barikádu někdo pečlivě označil.

Vedle lokomotivy seděl na holé zemi vojín zvaný Placka a pokuřoval ručně balené cigáro. V obličeji byl bledý jako rybí břicho, pravou ruku měl obandážovanou obvazem, skrz který prosakovala krev. Netečně přihlížel, jak párkroků od něj probíhá polní operace.

Postřeleného Müttlera položili na přikrývku, kaprál Schneidl mu přidržoval ruce, jiný voják nohy a Hal Hargo, s vyhrnutými rukávy vroubkovaného trika, se mu šťoural skalpelem v obnaženém hrudníku. Ani neodložil svou oblíbenou brokovnici se zkrácenými hlavněmia pistolovou pažbou, jen si posunul pouzdro na záda, aby mu nepřekáželo.

Chvíli jsem přihlížel a váhal, jestli nemám nabídnout pomoc. V naší trojici jsem působil jako záložní chirurg, víte? Zraněný Müttler sebou házel a Hargův mastný culík se při každém Müttlerově zaškubání zatřásl. Skoro to vypadalo, že se do Hargovy hlavy nastěhovalo nějaké zvířátko a culík je ve skutečnosti ohon, který se nevešel dovnitř.

Než jsem se rozhoupal s nabídkou pomoci, Hargovi se podařilo vydobýt kulku. Tím byla většina prácehotová. Zašívání jsem nechal na něm, Hargo je mnohem pečlivější a jeho stehy jsou mnohem úhlednější než moje.

Přesunul jsem se na druhou stranu vlaku, kde s puškou v ohbí lokte postával Oggerd. Pozorně obhlížel řepkové pole i les na temeni.

„Jsem tady, Oggie.“

Zákon smečky

Neohlédl se, očima stále propátrával krajinu.

„S kým jsi to tam mluvil?“ zeptal se nevzrušeně.

05

Možná bych vám měl Oggerda popsat, protože nevím, co

všechno jste o něm slyšeli. Určitě víte, že je velký. Možná

máte představu, že měří dva a půl metru a bicepsy mározměrnější, než jsou stehna Sladké Zuzi, té tlusté zpěvačky

z bornnského šantánu Ptačí klícka. Rovnou vám řeknu,

že takováhle představa je falešná. Oggerd je vysoký, to

ano, určitě byste mu naměřili metr devadesát, ale je spíš

štíhlý než udělaný. Bicepsy má pořádné a rád je vystavuje

na odiv, libuje si v černých tričkách s krátkými rukávy, ale

pořád jsou lidských rozměrů. Myslím ty bicepsy, ne trička.

Oggerd je prostě normální chlap, jen o něco vyšší, než je obvyklé.

Je ovšem pravda, že když na vás upře svůj neuhýbavý pohled, máte zničehonic pocit, že je vysoký jako zvonice bornnské katedrály.

Tou dobou se Oggerdovi blížila pětatřicítka. Je trochu starší než já, ale ne o moc. Co jsem ho znal, chodiloblečený pořád stejně: do plastikového pancíře a maskáčových kalhot vyztužených vlákny, kterým se nepřesně říká kevlar. Do pancíře měl zalisované důstojnické distinkce,uprostřed se skvěl matný reliéf dravého ptáka s rozepjatými křídly. Nevím, co to bylo za fógla, vždycky jsem však tvrdil, že je to orlosup. Podle toho jsem prosazoval i Oggerdovu přezdívku: Oggerd zvaný Orlosup. Nijak zvlášť se neujala.

Součástí pancíře bylo zádové pouzdro s magnetickými sponami, které ukrývaly monomolekulární ostřítakzvaného řezáku, ruční zbraně podobné mačetě, ale asi tak miliónkrát ostřejší. Nemusím vám asi připomínat, že něco takového si nekoupíte v železářství.

Vladimír Šlechta

Takže už Oggerda zhruba vidíte před sebou,pochoitelně vnitřním zrakem, ne naživo. Přidejte k tomu

podlouhlou chmurnou tvář s krátce zastřiženými černými

vousy, nakratičko ostříhané vlasy se začínajícími kouty,

široký opasek s pouzdrem na pistoli, polovysokéšněrovací boty – a máte Oggerda v celé jeho kráse a velikosti.

V posledním desetiletí Století válek se stal Oggerdnejmladším majorem císařské armády – a hodnostnezískal z protekce, ale za zásluhy v boji. Prý měl našlápnuto

k tomu, aby se stal nejmladším generálem, někdo mu však

zarazil další služební postup. Navěky už zůstal majorem.

Když pak Století válek skončilo, nejspíš nevěděli, co si

s ním počít, a tak z něj udělali šéfa našeho trojčlenného

týmu.

V době, o které mluvím, jsem měl jen matnoupředstavu, čeho jsme součástí a kdo nás úkoluje. Teprve mnohem

později se mi dostal do ruky tajný spis projektuStřey z apokalypSy. Projekt se původně jmenoval

Notre Dome, možná podle naší první společné akce

s kódovým označením Dóm, někdo to však přeškrtl

a rukou tam napsal definitivní název: StřePyz aPokalyPSy.

Když jsem to tenkrát četl, potěšilo mě to a zároveň

naštvalo. Střepy z  apokalypsy byl slogan, který jsem

bezmyšlenkovitě plácl, když jsem se poprvé setkal

s Oggerdem. Byl to můj bonmot, rozumíte? Můj! A oni

ten slogan použili, udělali z něj název tajného projektu

a nezaplatili mi autorská práva, škudlilové. No řekněte

sami, nenaštvalo by vás to?

To je ale jedno.

Ve spisu jsem se dočetl pár zajímavostí o Oggerdovi,

o Halu Hargovi i o sobě. Mezi řádky, naklepanými psacím

strojem, jsem našel například rukou psanou poznámku

tohoto znění: v případě nepřítomnosti či indispozice majora


29

Zákon smečky

oggerda je žádoucí tolerovat velitelské aktivity pana Finka.

Doktor Hargo je jakožto velitel naprosto nezpůsobilý!!!

Ano, se třemi vykřičníky.

Ale většinou tam byly jen odkazy na jiné tajné spisy a jiné tajné projekty. Dozvěděl jsem se však, kdo nás celé ty čtyři roky úkoloval: byla to meziresortní komise. No vážně, meziresortní komise. Členy komise bylyjmenovitě vypsané osoby z ministerstva války a z Institutuvšeobecné technologie. Třetí resort ani nemusím jmenovat, stačí, když uvedu jméno jediné pověřené osoby: Dante Albrecht. Všichni víte, o kom mluvím, ne? Přezdívá se mu Inkvizitor.

Původním cílem naší trojice bylo zkoumánítechnologických anomálií, takzvaných Střepů z apokalypsy. Časem se to však zvrtlo a zaplácávali s námi kdejakou díru, když jsme zrovna byli poblíž. Přišlo jim vhod, že Oggerdovi zůstala hodnost a může velet jak vojákům, takdomobraně. Takže jsme se kupříkladu zúčastnili potlačování dvou různých rebelií. Jindy jsme v odlehlé gubernii vyšetřovali vraždu vojenského velitele. Prostě to byla takovávšehochuť. Vandrovali jsme sem a tam, Hargo bádal, když bylo nad čím bádat, Oggerd střílel a velel, když přišel časstřílení a velení, a já jsem se jakožto certifikovaný vyjednavač pokoušel zahlazovat spory s domorodci a starousedlíky, aby k žádnému střílení nedošlo. Někdy jsem byl úspěšný, a jindy zase ne, ale tak už to chodí.

A teď, když už máte určitou představu, se můžeme vrátit k zastavenému vlaku a ke žlutému řepkovému poli.

06

„S kým jsi to tam mluvil?“ zeptal se Oggerd.

„Sám nevím,“ řekl jsem v rozpacích. „Potkal jsem tam nějakého lovce.“

Vladimír Šlechta

Ten zážitek mi připadal tak absurdní, že jsem ho ještě nedokázal vstřebat.

Oggerd změnil téma: „Co říkáš na barikádu?“

„Ty fáborky jsou divný. Skoro to vypadá, že barikáda neměla vlak vykolejit, ale zastavit. Je postavená na dobře viditelným místě a označená. Jenomže támhle, v lese za polem, čekal odstřelovač. Zabil strojvůdce i topiče. V tu chvíli už pro nás představovala barikáda smrtelnýnebezečí.“

„Mhm,“ zamručel Oggerd.

„Hele, Oggie, sám dobře víš, že to byla precizněnaplánovaná léčka. Málem jsme přišli o kejhák. Řekni mi, co se tady děje? Proč tu jsme? Proč zrovna my tři? Vědělo se předem, že se bude střílet? Vědělo, žejo, jinak by nám nedali vojáky. Tak se rozpovídej. Přiznej barvu a vyžeň kozy na hráz, jak se říká v mariáši.“

„Nemám žádné informace,“ řekl Oggerd netečně. „Dostal jsem zapečetěnou obálku. Mám ji otevřít vestanici Kleingern.“

Ukázal jsem podél povlovně klesající trati tam, kde se v posledních paprscích zapadajícího slunce vyhřívaly malé domky: „Kleingern je támhle to.“

„Jsi si jistý?“

„Mašinfíra řekl, cituji, kleingern je za rohem. To bylo pár vteřin předtím, než ho odpráskli.“

Oggerd ještě chvíli obhlížel krajinu. Přemýšlel. Pak sáhl do postranní kapsy maskáčových kalhot a vytáhlobálku kvartového formátu. Podal mi ji. Bylo na ní napsáno: K RUKÁM MAJORA OGGERDA. OtEVřít VEStAnici KLEinGERn.

„Mám to rozlepit?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Ano,“ přikývl.

Poodstoupil jsem, aby mě ze strany strašidelného lesa

chránil kotel lokomotivy. Začal jsem se věnovat obálce.


31

Zákon smečky

Samozřejmě že nebyla zapečetěná voskem, alepřelepená papírky, přes které někdo nabouchal úřední razítko

a naškrábal podpisy.

Razítko patřilo železniční stanici Schönau.

„To ti dal přednosta v Schönau, Oggie?“ ujistil jsem se. „To je to hnízdo, kde jsme včera odpoledne stáli skoro hodinu?“

„Ano.“

Rozlepil jsem obálku. Uvnitř jsem našel čtyři přeložené papíry kancelářského formátu popsané psacím strojem. Všechno to byly opisy z dálnopisu, úředně ověřenépřednostou stanice v Schönau.

„Už chápu, proč nás v Schönau drželi skoro hodinu. Přednosta to musel předatlovat na psacím stroji,orazítkovat, zapsat do staniční Knihy hlášení a zalepit do obálky.“

Probral jsem lejstra jedno po druhém. „Tady jsou instrukce pro tebe, Oggie,“ řekl jsem. „Podepsal to nějakej plukovník, jméno mi nic neříká. V Kleingernupředáš pravomoci i velení doktoru Halgerdu Hargovi. Budeš se řídit jeho instrukcema a zajistíš mu bezpečnost. Doktor Halgerd Hargo povede vyšetřování, neprodleně podá zprávu o situaci na rektorát Institutu všeobecnýtechnologie, ale v žádným případě nesmí zasahovat do chodu pobočky.“

„V Kleingernu je pobočka Institutu všeobecnétechnologie?“ zeptal se Oggerd.

„Jo. Pěstujou tam nějaký vlkodlaky. Zmínil se o tom mašinfíra... Tady na druhým lejstru je pověření pro Harga, podepsaný rektorem Institutu. Píše se v něm, že vedení pobočky v Kleingernu má doktoru Halgerdu Hargovivšemožně vyjít vstříc, má mu poskytnout veškeré informace a materiály, jakož i zpřístupnit provozy a laboratoře. Od zaměstnanců se očekává vstřícnost a aktivníspolupráce... Hele, tohle je zajímavý. Veškeré informace mají být

Vladimír Šlechta

zpřístupněny i dalším dvěma osobám, které budoudoktoru Hargovi asistovat: majoru Oggerdovi, to jseš ty,

a Gouvernetu Raymondu Finkovi, což jsem já. Rektor asi

ví, co je Hargo zač a kdo je v naší partě blázen a kdo není,

hehe,“ zasmál jsem se.

„Pak už jsou tady jen dva papíry,“ pokračoval jsem v prohlídce. „Tohle je přeposlaná a na stroji přepsaná kopie dálnopisu. Zpráva došla na sekretariát Institutu všeobecné technologie v neděli v 15.25. Text zní: Bruno se vrátil. Prosím, pomozte nám... Není u toho žádnej podpis... A tady na tomhle posledním papíru je přepistelefonickýho hovoru, kterej přijala nějaká sekretářka na Institutu. Zapsala to takhle: telefonoval komandér Jeschke a sdělil mi, že se vrátil Bruno a přivedl s sebou tlupu banditů. Dle sdělení komandéra Jeschkeho mají zaměstnanci pobočky v kleingernu situaci pod kontrolou a zvládají ji vlastními silami... Telefonát byl přijatý v pondělí v osm ráno... No, když nic jinýho, tak se nám rýsuje časová osa. V neděli se tady něco semlelo a kolem deváté večerní nás už lifrovali do vlaku. V noci na pondělí k nám přifařili vojáky a jelo se dál. V pondělí v osm ráno se z kleingernské pobočkypokusili zmařit vnější zásah. Nechtěli, aby jim sem strkalnosánek někdo cizí. To jsme pořád ještě nic nevěděli, jenom jsme se vezli ve vlaku. Kolem pondělního poledne se šéfstvo rozhodlo, že když už jsme na cestě, tak násnechají dojet až sem. Po dálnopisu poslali konečné instrukce, které jsme dostali v Schönau... No a dneska máme úterý. Úterý večer. Místní mejdan v mezičase nabral na intenzitě. Bruno, banditi... Co je zač ten Bruno? To nemá žádnýpříjmení? Já vím, že ty taky nemáš příjmení, Oggie, ale tebe zná každej, a o nějakým Brunovi jsem v životě neslyšel... Ví vůbec Hargo, že tentokrát převezme velení on a z nás se stanou jeho poskoci?“

„Myslím, že ne.“

Zákon smečky

„Tak to pro něj bude překvápko. Ne ať mu to vyzradíš předem, Oggie...“

Slunce se dotýkalo vzdáleného obzoru. Müttler byl odoperovaný a zašitý, barikáda odklizená. Mohli jsme se pohnout dál.

Naložili jsme raněné do vagónu, kaprál Schneidl se chopil ovládacích pák a přiměl lokomotivu k pomalé jízdě. Nasedl jsem na svou rezavou klisnu. Bylo zbytečné ji nutit, aby se vrátila do dobytčáku.

Vzadu pobíhalo po pastvině několik koní, kteří přežili útok a utekli z vagónu. Nestarali jsme se o ně. Však oni se k nám připojí, až se trochu zklidní.

07

V Kleingernu jsme byli cobydup. Tentokrát byl výsadek

provedený přímo předpisově. Kaprál Schneidl zatáhl za

brzdu a vojáci, tedy ti, kteří se udrželi na nohou, vyskákali

z vlaku ještě dřív, než úplně zastavil. S puškou v hrsti se

přesunovali přískoky a navzájem se kryli. Oggerd jesledoval přes brlení tendru.

Nikdo na nás tady však nečekal. Ani přátelé, aninepřátelé. Bylo tu prázdno. Pusto a prázdno a zotvíráno, jak by řekl básník.

Seskočil jsem z kobylky, přešel na štěrkem vysypaný perón a rozhlédl se.

Osada Kleingern vypadala nesmírně úpravně. Přímo u trati se nacházela typizovaná staniční budovaz hrázděného zdiva s vysokou sedlovou střechou. Nad hlavním vstupem visel velký nápis KLEinGERn. Pod okny někdo zryl záhon a vysázel tam květiny, které se zrovnanacházely v nejvyšším rozkvětu.

Popošel jsem dál a podíval se za roh nádražníbudovy. Vzhůru do svahu se táhla křivolaká ulička vysypaná


34

Vladimír Šlechta

žlutým pískem. Po stranách se soudě podlevzdáleného bučení dobytka nacházela hospodářská stavení,

výhled na ně však zakrývaly svěže zelené koruny stromů

i keřů.

Nahoře, na samém vršku, se zlověstně temnělstrašidelný les.

V tuto chvíli vypadal Kleingern jako město duchů. Nic se v něm nehýbalo – ani člověk, ani zvíře. Kroměvzdáleného bučení se neozývaly žádné zvuky.

Zatímco vojáci zaujímali strategická postavení na rohu nádražní budovy i u stěny prkenné kadibudky, vystoupil z vagónu Hal Hargo. Přidupl na štěrkovém perónu,narovnal si na nose kulaté brýle pospravené izolační páskou a vyjekl: „Tohle je přece Kleingern!“

Ještě před chvílí byl malátný a unavený dlouhou jízdou. Teď ho však cosi vyburcovalo k naprosté bdělosti.

Pár vteřin zíral na nádražní ceduli. Pak vyskočil zpátky na schůdky a vrátil se do vagónu.

Chtěl jsem hloubat nad jeho podivným chováním, avšak ze dveří kanceláře přednosty křikl kaprál Schneidl: „Majore! Tady jsou dva mrtví!“

„S ničím nehýbejte,“ houkl jsem v odpověď. „Jdu tam!“

Kromě jiného jsem v naší skupině působil i jako detektiv a vyšetřovatel. To abyste byli v obraze.

Zastavil jsem se na prahu kanceláře a chvíli civěl do šera. Když si oči zvykly, uviděl jsem, že kancelář jestejně úpravná jako celé nádraží. Na bytelném stole ležely tři kupičky pečlivě poskládaných papírů a krabička na úřední razítka. Vedle krabičky stál puntíkovaný hrnek. Naproti okénku pro vydávání jízdenek visela mapa císařských železnic, Kleingern byl označený červeným kroužkem a ještě k němu velkými červenými písmenypřisali KLEinGERn. Na vedlejší stěnu pověsilibarvotiskový portrét císaře Horsta Sibelia, oblečeného v parádní

Zákon smečky

maršálské uniformě. V koutě stála na malém stolkudálnoisná skříňka a nad ní visel na zdi telefonní aparát.

Na podlaze, vedle povalených židlí, ležela dvě těla. Kaluž krve už dávno ztuhla a rojilo se kolem ní mračno much.

Obešel jsem kaluž. Sáhl jsem po telefonním sluchátku, zvedl ho z vidlice a přiložil si ho k uchu. Neozval se žádný tón. Linka byla hluchá.

„Žádné spojení,“ řekl jsem. Vlastně mě to aninepřekvailo.

Dálnopis jsem kontrolovat nemusel, bylo jasné, že je kaput. Dálnopis a telefon, pokud to nevíte, fungují po jednom a tom samém kabelu. Rozdíl je v tom, žedálnois vám potiskne proužek papíru tečkamia dvojtečkami v Morseově abecedě. Proužek pak vlepíte do staniční Knihy hlášení jako doklad pro případné pozdějšívyšetřování. Telefonát můžete okecat, že jste ho třeba špatně pochopili, ale dálnopis ne. Co je psáno, to je dáno, jestli mi rozumíte.

Zauvažoval jsem. Linka musela být přerušena krátce po tom, co se v pondělí ráno ohlásil komandér Jeschke a řekl, že situaci zvládají vlastními silami. Jinak by instrukce pro nás poslali sem, do Kleingernu, a ne do Schönau.

Napadlo mě, že bych měl prohlédnout Knihu hlášení. Přednost však mělo ohledání mrtvol. Přiklekl jsem k nim z té strany, kde bylo krve nejméně.

Přednostovi, postaršímu tělnatému chlapíkoviv uniformě zřízence Císařských drah, něco rozervalo hrdlo tak, že

mu to téměř oddělilo hlavu od těla. Jeho manželka,vyzáblá paní v modré jupce a šedé sukni, však byla zabita čistě,

takřka bez krve.

„Pomozte mi s tou ženskou, kaprále,“ řekl jsem

Schneidlovi, který nakukoval do kanceláře. „Tady houby

vidím.“

Vynesli jsme paní ven a položili ji na pískem vysypané


36

Vladimír Šlechta

prostranství před kvetoucím záhonem. Rozepnul jsem

jupku a přetočil ženu na břicho. Odkryl jsem bledýzátylek.

Přednostovu manželku cosi hryzlo do týla a rozdrtilo jí krční páteř. Na bledé kůži zůstaly stopy zubů. Ať už jizabilo cokoli, mělo to mimořádně zdravé, mimořádně ostré a dokonale vyvinuté zuby. Díry po horních špičácíchvypadaly jako dva malé krátery.

„Zakousla je nějaká šelma,“ vyhrkl Schneidl. „Vlk, nebo co.“

Po páteři mi přejel mráz, mimoděk jsem si vzpomněl na vlkopsa jménem Drejk. Pak jsem zavrtěl hlavou: „Ani vlk, ani pes. Ten stisk je příliš dlouhej a příliš úzkej...“

Oggerd, který se přišel podívat, nadhodil: „Viděl jsem psy s takhle úzkou čelistí. Říká se jim chrti.“

„Kde by se tady v pustině vzal chrt?“

„Nejsme v pustině,“ namítl Oggerd.

„No,“ pokrčil jsem rameny, „podle tý mapyv kanceláři se Kleingern nachází v centrálních částech Císařství. To je pravda. Což ovšem neznamená, že se kolem dokola nemůžou nacházet desítky a desítky kilometrů neosídlený země.“

Oggerd neřekl nic, a tak jsem dodal: „Hargo to tady zná. Řekne nám, co je kolem. Jestli je tady spíš osídlení, nebo pustina... Kam vůbec zmizel?“

Dveře vagónu zavrzaly, ze schůdků seskočil Hargo. V mezičase se oblékl do svého šedého hábitu, který hojednoznačně identifikoval jako technologa. Nervózními prsty levačky si dopínal přednici s dvojitou řadou knoflíků,pravačkou se poplácával po vyboulených kapsách a pokoušel se je trochu zplacatit. Dosud si nenasadil kapuci, a tak bylo vidět, že si ve vagóně rozpustil mastný culík, učesal se a znovu si stáhl vlasy do ohonu.

Došel k nám. Mrtvé ženě nevěnoval jediný pohled.

Zákon smečky

„Nemohl by ses podívat zezadu, Gowery, jestli tam nemám nějaký fald?“ zeptal se mě.

„Co se děje, Haliku?“ vyjekl jsem „Co tě kouslo? Máme tady vážnou situaci, nějakého vlkodlaka s úzkou čelistí či co... a ty se staráš o parádu?“

Pak mi to došlo.

„Poslouchej, Haliku,“ nadhodil jsem, „neměl tys tady v Kleingernu nějakou lásku?“

„Já... ne...“ zakoktal Hargo. V obličeji byl náhle rudý jako třešeň.

„Něco se hýbe,“ křikl z nároží vojín Faber. „Něco tu je!“

S Oggerdem jsme se tam bleskurychle přesunuli. Když jsme vykoukli zpoza rohu staniční budovy, uviděli jsme jen prázdnou silničku, z obou stran lemovanou úpravnými keříky a předzahrádkami stavení.

„Vypadalo to jako pes,“ drmolil Faber. „Vysokeja hubenej pes. Schovává se támhle za tou zídkou.“

„Dostanu se tam zleva,“ sykl Oggerd. „Miřte na pravou stranu, Fabere!“

„Počkej, Oggie,“ zarazil jsem ho. Situace byla tak absurdní, že vyžadovala absurdní řešení.

„Hej, ty tam,“ křikl jsem. „Vylez ven!“

Za zídkou se zakymácely rozkvetlé petúnie, nebo možná begónie či co to bylo za květenství. Pak se odtamtudvybatolil... pes.

Zadíval se na mě, zakňučel. Zdvihl pravé ucho dovýšky. Ač byl nepochybně dospělý, vypadal jako přerostlé

štěně.

„Pojď sem,“ křikl jsem.

Pes se ke mně poslušně vydal. Nepohyboval se všaknormální chůzí, ale bokem, jakoby po třech. Při chůzi se hrbil,

aby vypadal menší, přesto bylo jasné, že je mimořádně

statný. Kdyby se přestal hrbit a postavil se pořádně, určitě

by měl v kohoutku přes metr.


38

Vladimír Šlechta

„Hele, vždyť to je chrt!“ vyjekl jsem. „Měl jsi pravdu, Oggie! Chrt! My o chrtu – a chrt za humny!“

Oggerd sledoval chrta přes mířidla pušky.

„Nestřílej, Oggie,“ sykl jsem.

Pes už se k nám teď spíše plazil. Břicho přitiskl k zemi, zadek zvedl do výšky, přátelsky mával pahýlem ocasu. Nepřetržitě kňučel. Pak otevřel tlamu dokořán a vyplázl jazyk. Ukázalo se, že mu chybí všechny zuby na levé straně horní čelisti – a to včetně špičáku.

„A hele,“ hlesl jsem. „Tenhle to nebyl. Tu ženskoumožná zakousl chrt, ale ten měl všechny zuby. Tenhle jekolozubej.“

Zblízka bylo vidět, že chrta si kdysi dávno někdopořádně podal. Nejenže mu vytloukl celou řadu zubů, ale navíc mu ještě rozerval levé ucho na cáry.

„Kde je jeden chrt, mohou být i další,“ řekl Oggerd. „Pozor! Kryjte se! Někdo sem jde!“

Ucouvl za roh nádražní budovy a založil pušku doramene. Vojáci se kryli, kde jen mohli, zalehli či zaklekli do střeleckých pozic. Chrt zůstal ležet, kde byl, v prostředku cesty. Vyplazoval jazyk a skojíkal.

„Tady je komandér Jeschke,“ zazněl zpoza nejbližší předzahrádky chraplavý hlas. „Identifikujte se!“

„Císařská armáda, major Oggerd!“

„Nestřílejte! Jdeme k vám!“

Zavrzaly kroky, po pískem vysypané cestě přicházela skupinka ozbrojených mužů. Mužů a žen. Byli oblečeni do obnošených zelených overalů, na kterých však nebylo nic vojenského. Takovéhle overaly, přepásané tkanicemi a s kapsičkami na zkumavky, nosí laborantiv nemocnicích.

Tihle laboranti však byli ozbrojeni armádnímiMausery 98.

Víte vůbec, co znamená ta číslovka? Je to rok, kdy byla

Zákon smečky

puška Mauser plošně zavedena do germánské armády.

Konkrétně to byl rok 1898. Říká se jí nejlepší puška všech

dob a není divu, že císařská zbrojovka začala předpatnácti lety sériově vyrábět dokonalé repliky. Oggerd má také

takového mausera, jen trochu upraveného, například se

zásobníkem na osm patron a ne na pět, jak je obvyklé.

Na laborantech bylo něco divného: byli staří. Každému z nich už táhlo na šedesátku. To ale neznamenalo, že by vypadali bezmocně. Naopak. Vyzařovala z nich síla a zarputilé odhodlání. Jako by někdo udělal nábor vestarobinci, vybral fyzicky nejzdatnější muže i ženy a sestavil z nich komando.

Mluvčí příchozích, který se představil jako komandér Jeschke, byl šedovlasý, šlachovitý, středně vysoký. Tvář měl hladce oholenou a jaksi ztvrdlou, šedivé vlasyostříhané po vojensku, takzvaně „na drn“. Došel k chrtovi a mimoděčně ho nakopl. Chrt vstal a kulhavě, jakoby po třech nohách, odběhl pryč.

„Vzkazoval jsem, že nemají nikoho posílat,“ zachrčel Jeschke hrdelním vyšeptalým hlasem. „Situaci zvládáme. Máme ji pod kontrolou.“

„Nemáte,“ řekl Oggerd. Pak udělal to, co dělává v podobných situacích. Vykročil Jeschkemu vstříc a upřel na něj zkoumavý pohled. Většinou to stačí, aby protivníci sklopili zrak a s mnohoslovnými omluvami couvali zpět. Komandér Jeschke však byl z jiného těsta. Rovněž vykročil vpřed a bojovně vystrčil bradu.

Chvíli tam stáli proti sobě. Oba, Oggerd i Jeschke, drželi v ruce pušku, hlavně však zatím směřovaly šikmo do nebe.

Pak se Jeschke chraptivě zasmál, znělo to, jako když se nakřáplý plechový hrnec kutálí ze schodů



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist