načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Já, blogerka -- Žena 30+ - Jana Kuželová

Já, blogerka -- Žena 30+

Elektronická kniha: Já, blogerka -- Žena 30+
Autor:

Být ženou je výsada, soubor znalostí a dovedností, um, leč někdy nelehký. Tak pojďme žít život tak, aby nás bavil! Inspirujte se příběhy, které jsou psané naším životem. Najdete v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 191
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace (převážně barevné)
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0346-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Být ženou znamená umět vařit, být po očku v obraze, co se nosí, zvládat několik rolí ve společnosti a k ženství patří i seberealizace. Být ženou je výsada, soubor znalostí a dovedností, um, leč někdy nelehký. Kniha obsahuje příběhy psané vaším životem, někdy na zamyšlenou, ale vždycky hlavně pro zasmání. Najdete v ní i rady, jak zacházet s muži, ale také jak najít své vnitřní štěstí. V této knize nejde jen o další lifestyle, ale o témata, ve kterých se každá žena najde.

Popis nakladatele

Být ženou je výsada, soubor znalostí a dovedností, um, leč někdy nelehký. Tak pojďme žít život tak, aby nás bavil! Inspirujte se příběhy, které jsou psané naším životem. Najdete v ní i rady, jak zacházet s muži, ale také jak najít své vnitřní štěstí. A slibuji - budete se bavit! (žena 30+)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jana Kuželová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

elký podíl také na tom, jestli budeme šťastní. Odpuštění není mávnutí rukou. Je to zvláštní, ale odpuštění si stále ještě spousta lidí plete s mávnutím ruky. Někdo vám n

rovede a vy prostě jen řeknete: „To je dobrý.“ Jako „zkazil jsi mi celej den, ale to je dobrý“. Co? No to teda fakt není. Myslím si, že bychom se měli pohybovat mezi manti

NO a NE, jejichž hrany mají zůstávat ostré, čisté a jasné. Každý máme své hranice trochu jinde, každému z nás ublíží něco jiného (pokud nepočítám věci velmi závažné,

teré prožíváme všichni stejně) a minimálně sami v sobě bychom měli mít jasno, co ano, co méně a co už je „přes čáru“. Když je to za čarou. Tak nad tím přece nemávnem

ukou. Věta „Já už na to kašlu, co se budu rozčilovat“ tak není vyznáním charakteru a odpuštění, ale spíše rezignace a odevzdanosti něčemu, co se nám jeví jako bezpráví

to není fajn. Když o to druhý nestojí. Často nám ublíží (ať už vědomě, nebo neúmyslně) člověk, který v podstatě o naše odpuštění nestojí. Buď je mu srdečně jedno fakt

ám ublížil, nebo si ublížení není vědom. Ale platí, že odpouštíme hlavně kvůli sobě. Je to oproštění se od bolesti, pocitu křivdy a nenávisti, které nám ztrpčují život a de

mují naše další rozhodnutí. Znám lidi, kteří nejsou ochotni odpustit. Protože podle nich, ten, který jim ublížil, není odpuštění hoden a ani o něj nepožádal. Tuhle zarputi

moc nechápu. Vlastně tím spíš, že jsem dotyčnému jedno, mu odpustit chci, protože chápu, že to dělám hlavně pro sebe. Skutečně vám ublížit se povede jen těm, kterým

ebudete schopni odpuštění dát. Protože formou potlačených emocí ovlivňují vaše životy. Další rozhodování. Přístup k lidem. Když o to druhý stojí. Je to samozřejmě o n

ednodušší. Většinou s námi dokáže pohnout projevená lítost nad činem a omluva. To funguje jako počáteční motivace k tomu, abychom zkusili opravdu odpustit. A jak t

astně na to? Nepopírejte bolest, ani ublížení. Nechte je na sebe dopadnout a nebraňte se pocitům, které na vás začnou přicházet. Čím dříve to uděláte, tím dříve bude

šecko za vámi. Prožijte svou bolest. Zakřičte si v lese, zanadávejte si, běžte to vyběhat, vyplačte se. Řekněte si: „Bolí to, je to nefér, ale ODPOUŠTÍM.“ Nejen kvůli druhým

lavně kvůli sobě. Nechte na sebe znovu dopadat pocity a stejně tak je nechte znovu odcházet. A znovu řekněte: odpouštím jí/mu. Odpuštění není jednorázová záležitos

egativní pocity se mohou vracet, ale když jim nebudeme bránit, budou stejně i odcházet. Když si udržíme ochotu odpouštět, jednoho dne zjistíme, že je bolest pryč. Pro

emám ráda podzim. Musím uvést pár věcí na pravou míru. Všecky moje tipy a inspirace, jak žít život tak, aby nás bavil – jsou vlastně i pro mne samotnou. A pokud v ně

nspirují a obohatí i čtenáře, moje radost je samozřejmě několikanásobná! Každopádně – život je někdy nudnej, otravnej, trapnej, nebo bolavej a nikdo z nás se stále neu

mívá od ucha k uchu. Vlastně kdyby to tak bylo, není třeba si dodávat elánu, není důvod vymýšlet si na sebe tipy a taháky a není oč se snažit. A to by snad bylo ještě ho

ež cokoli jiného. Když mi jednou volala mamka a říká, že za chvilku zas abychom začali topit, úplně totálně mě to vyděsilo. Totiž, nerada slyším neradostné věci víc dopř

ež je nutno. A že v srpnu je tahle hláška vážně nečekaná. Ale s tím počasím venku... „Pššššššš ticho!!“ říkám jí. „Dělejme, že nic, až dokud to nepřijde!“ Ale chtě nechtě,

e mně probudila uvědomělost a mírné očekávání. Já totiž nemám ráda podzim. Chtěla bych si ho užít a snad na to jednou přijdu. Zatím jsou fakta holá a odporná: podz

esnáším, a to z mnoha důvodů. Vlezlá zima. Brrr. Všecky ty šatičky, tuniky a podobné hebké a vzdušné věci musejí zpět do skříní, a to na hodně dlouho. Počátek podzim

oznám podle studeného nosu a rukou – což se mne zpravidla taky drží až do dalšího léta. Méně slunce. A méně světla i tepla. Co je na tom hezkého? No jo, no jo, bude

rgumentovat krásou barevného listí, ale co z toho, když je vesměs převážně hnědý, zmoklý, ale hlavně mrtvý! Jako opadaný a odumřelý, chápete. Konec žabek. Těch na n

á miluju nosit žabky a lítat na boso a bez ponožek. Je to takový hrozně freeeee a člověk je rychle obutej i zutej. Posezení na zahrádce je pasé. A nepomůžou tomu ani de

ice zmírní šok úplného, postupného vysídlení zahrádek, ale je to jasná předzvěst konce srandy s pivem venku. Grilovat už můžete leda v troubě. Zmizí luční kvítí, ovoce

eženete jen v hypermarketu. Zapomeňte na třeště, švestky a červené melouny. No dobře, nechci vás vrhnout do nicoty, takže už raději ukončím výpis všeho, co pro mě p

m dělá nepřitažlivým. Třeba se ho někdy naučím mít ráda nebo mě to naučí někdo jiný. Božena a včasné příchody. Tak nevím, jestli je Božka v tomhle úplně sama, ale k

hce někam přijít včas, je téměř zaručeno, že čím více by ráda dorazila na minutu přesně (či dřív), tím více se vzdaluje své tužbě. Jako fakt by mne zajímalo, jestli jí to tak

uje i v životě a s ostatními touhami. No dobře. Takže zpět k Božčiným vesmírným časovým smyčkám. Naposledy jsme dávaly cígo na balkoně, a když mi tohle vyprávěla

musela jsem se hrozně smát. A musela jsem vám to samozřejmě hned sepsat, protože věřte, že něco na tom skutečně je. Dobrá, budu se tedy snažit dodržet koncept Bóž

yprávění: Božena líčí... Zpravidla to mám tak, že můžu vstát klidně den předem, abych se stihla připravit. Ale je to úplně fuk. Vážně. Ten pocit, že jsem vstala o 24 hodin

omu vůbec nepomáhá, naopak, všecko ještě zhoršuje. To prostě jeden vstane a říká si: „Hm... to jsem to krásně vychytala. Moře času! Stihnu to... a to... a to...“ A najed

e celý ten čas pryč a vy stejně zjistíte, že vám chybí několik minut. Takže se ze všech sil snažíte těch pár minut doběhnout. „Honem! Honem! Ještě kousek, ještě chvilku...

ychle...“ Tohle musí být fakt nějaká nová vesmírná teorie, kterou by objasnil jen Einstein. Abyste mi rozuměli, že to všecko opravdu není moje vina (!!!), popíšu vám to n

kázkovém příkladu: Vstanu o dvě hodiny dřív. Stačilo by i o hodinu, ale dvě jsou prostě klídek lehárko. V klidu se nasnídám, páč snídaně, kafe a cígo je základ. Když už ta

ěkně snídám, nebudu u toho přece jen sedět a žvýkat. Rovnou zkontroluju maily, ať teda vím, na co se mám přes den „těšit“, a taky sjedu zprávy a novinky. No...samo

řejmě že jsem se začetla. Trochu víc... ale to nic, to nic. Vstala jsem o dvě hodiny dřív. Tak jo, dám si sprchu. Super čas, oholím si nohy a tak. „Lalala lala laaa“ zazpívám

rozvíjím si ranní pohodičku. Vylezu z vany a kouknu na hodiny, abych si znovu řekla, jak krásný mám čas – a HA!! Ono HO***! Vylekaná – ale přece jen pořád s dostatke

asu se řítím ke skříni s oblečením. A taky už nabírám trochu paniky. „Jak je venku, jak je venku...“ Vystrčím ruku z okna. Nevím. Tak nijak. Jdu odemknout troje dveře, aby

yšla na zahradu. Hm... asi není zas takový vedro. Óká. Zpět ke skříni. To chce něco... asi ne úplně sportovního. Fajn. Toho moc nemám. Ale nevadí. Košile. Třeba košile

e ta košile?? Jo, já ji měla v pondělí, je v prádle. Do prčic. Tak dál. Šaty. Třeba tyhle. Hm... budiž. Ale v tom se upeču. Ne. Svlíknout. Zkusím jiný. A pak další. A hodiny bě

čičkjějkáhljšížjkbilíbiljářádjíkříěďáhBž!ChidliAlíjlibhlTkfj

ěěěěccccooooo............ aaaaaasssssssssii nnnnnnnnnneeeeeeeeeee úúúúúúúúúúúpppppppppppplllllllnnnnnnnněěěěěěěěěěěěěěěěěěěě ssssssssssssssssssssssppppppppppppppppppppppppppppppppppooooooooooooooooooooooooorrrrrrrrrrrrrrrrrttttttttttttooooooooooooooooooovvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvnnnnnnnnnnnnnnníííííííííííhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhooooooooo. FFFFFFFFFaaaaaaaaaaaajjjjjjjjjjnnnnnn... TTTTTTToooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooohhhhhhhhhoooooooooooooooo mmmmmmmmmmmmmmmmmmooooooccccccc nnnnnnnnnnneeeeeemmmmmmmmmmmmáááámmmm.... AAAAAAAAAAAAAAllllllleeeee nnnnneeeeeeeeeeevvvvvvvvvvvvaaaaaaaaaaaaaaaaaddddddddddddddddddddddíííííííííííí........ KKKKKKKKKKKKKKooooooooooooooooooooooooošššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiillllllllllllllllleeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee..... TTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeebbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkoooooošššššiilleeeee

hhhhhlllllleeeeeee.... HHHmmmmmmm............ bbbbbbbbbbbbbbbuuuuuuuuuuudddddddddddddddddddddiiiiiiiiiiiiiiižžžžžžžžžžžžžžžžžžžžž... AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAllllllllllllllllllleeeeeeeeeee vvvvvvvvvvvv  ttttttttttttttttttttooooooooooooooooommmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm sssssssssssssssssssseeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee uuuuuuuuuuuuuuuuuppppppeeeeeeeeeeččččuuuuuuuuu.. NNNNNNNNeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee.. SSSSSSSSSSSSSSSSSvvvvvvvvvvvvvvvvlllllllllllllllllllíííííííííííííííííkkkkkkkkkkknnnnnnnnnnnoooooooooouuuuuuuuuuttttttt.. ZZZZZZkkkkuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuusssssssssííííííííííímmmmmmmmmmmmmmmmmmmm jjjjjiiiiinnnnnnnýýýý.. AAAAAAAAAAAA ppppppppppppaaaaaaaaakkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk dddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaalllllllllllllššššššššššššššššššššššššššííííííííííííííííííííííííííí... AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA hhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhoooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddiiiiiiiiiiiiiiiinnnnnnnyyyyyyy bbbbběě

ďďďďďáááá hhhhhh BBBB žžžž !! CCCCCCCChhhhhhhhhhh iii dddlllllllllllliiii AAAAAAAAAAAlllll ííííí jj lliiii bbbb hhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhlllllllllllllllllll TTTTTTTT kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk ffffffffffffffff jj

Já, blogerka

Jana Kuželová

žena

30

+

Já, blogerka

Jana Kuželová

Já, blogerka

Jana Kuželová

žena

30

+

Kniha pro každou ženu (nejen) 30+ 

aneb žít život tak, aby nás bavil

Být ženou znamená umět uvařit, být po očku v obraze,

co se nosí, zvládat několik rolí ve společnosti a k ženství

patří i seberealizace. Být ženou je výsada, soubor znalostí

a dovedností, um, leč někdy nelehký. Tak pojďme žít život

tak, aby nás bavil! V této knize nejde jen o další lifestyle, ale

o témata, ve kterých se každá žena najde. Jsou to příběhy

psané vaším životem, někdy na zamyšlenou, ale vždycky

hlavně pro zasmání. Najdete v ní i rady, jak zacházet s muži,

ale také jak najít své vnitřní štěstí.

Tohle čtení nesmí

chybět v kabelce

žádné ženy!

ISBN 978-80-271-0346-1

Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz • www.cosmopolis.cz


text a fotografie © Jana Kuželová, 2017

© Grada Publishing, a. s., 2017


Já, blogerka

Jana Kuželová

žena

30

+



5

Já, blogerka

Milí čtenáři! Právě v tuto chvíli mi srdce poskakuje radostí. Držíte

v  ruce kousek mého života i  osobnosti, který se nějakým způ­

sobem prodral na světlo a  papír. A  to je vážně prima pocit, jo!!

Než se do vás pustím ve svých článcích a  úvahách, které jedna

po druhé přibývají podle toho, jak mi vytanou na mysli, dovolte,

abych se představila.


6

Vezmu ‑li to zkratkou, jsem blogerka. Mimo jiné. Žena po třicítce,

která se cítí někdy na patnáct, jindy na devadesát. Jsem realista

s  bujnou fantazií. Kombinace je to, pravda, trochu podivná, ale

jak se v dalších článcích dočteš, nehraju na „normálnost“, ale na

„v ý jimeč nost “.

Jsem objevitel. (A  občas o  sobě píšu v  mužském rodě). Čas od

času propadám záchvatům tvořivosti z materiálů, které jsem nikdy

neměla v  ruce, a  ráda zkouším nové. Věřím tomu, že co si neza­

žiješ, to nemáš, takže zážitků nemůže být nikdy dost! Věnuji se

focení, ráda píšu, svou představivost si vybíjím digitálním uměním

a moje práce je tak trochu všecko dohromady...

...ale nezapomínám být především ženou.

Být ženou znamená umět uvařit, být po očku v obraze, co se nosí,

zvládat několik rolí ve společnosti a k ženství patří i seberealizace

nákupy. Jde o  soubor znalostí a  dovedností, um někdy opravdu

nelehký. A tak, milé ženy, pozvěte ke čtení i muže. Měli by se učit

rozumět tomu, kdo jsme...

Jsem žena. A žena je...

Jsem žena. Ale kdybych měla popsat, co vlastně je být ženou,

musím přiznat, že to dodnes pořádně nevím. I  když... představu

mám asi mnohem jasnější než v pubertálním věku, to jo. Ale jsou

to stejně jen pevnější kontury něčeho, co se nedá absolutně a kon­

krétně uchopit.

Žena = prsa. Vzpomínám si na prsa svojí babičky, když mne

chovala a houpala ve své náruči jako dítě. Takové to její měkké,


7

milující objetí. A měkké, milující objetí znamená lásku a místo,

kde může dítě bez starostí spočinout. Takže žena = láska, na

jejíž měkké hrudi si může odpočinout svět sám? Jo. Zní mi to

hezk y. :)

Žena = odlišnost od muže. To je jednoznačný. Ať už fyzicky, psy­

chicky, anebo společenskou úlohou, která je ovšem v dnešní době

taky tak trochu matoucí. To, že nejsem kluk, jsem si začala uvědo­

movat docela brzo. Ale svou odlišnost jsem nezaznamenala sama.

Začali mě na ni upozorňovat druzí:

„Přece nepolezeš po stromech, jako nějakej chuligán!“ (Chuligán = mužský

rod, samozřejmě). „Vezmi si na sebe aspoň jednou tyhle pěkné šatičky, kolik

holčiček by ti je závidělo.“ (No jo. Ale v  těch se „na chuligána“ hraje

dost blbě, že.)

Tedy pomalu a jistě, svět mne začal přivádět k uvědomění. Moje

malé prozření obsahovalo objevení faktu, že nejsou všichni stejní, ne

ke všem se přistupuje stejně, ne ode všech se očekává to samé. Že

nejsou všichni kluci a že kluci a holky jsou prostě nebe a dudy a kaž­

dej má úplně jinou životní náplň. Což je ale otázkou. Jelikož mám

tendenci do všeho vrtat, neodpustím si zamyšlení: „Je to tak skutečně?“

Cítit, milovat, trpět,

obětovat se, bude vždycky

obsahem života ženy.

– Honoré De Balsac –


8

Žena = menstruace. Tak tohle bylo jedno z nejnepříjemnějších zjiš­

tění, v mé osobní cestě za ženstvím. Menstruace. Nepříjemná věc,

pouze komplikující běžnou existenci. A  nejen, že „TO“ kluci nemaj

taky, ale ještě k tomu „TO“ musí i bolet!! No uznejte, je tohle fér?

Žena tedy rovná se i  bolest, protože to je přesně to, co musí

každý měsíc snášet. Pokud nechce odrodit zástup potomků,

samozřejmě – ale ani v tomto případě se o bolest nepřipraví. Jen je

intenzivnější. (No juchúúú!) A kratší. (Jako by to něco zlepšovalo.)

Žena = život. Což je naopak nesmírně krásné. I muž je život, pro­

tože v něm spí semínko. Ale žena je všecko, co semínko potřebuje


9

k tomu, aby ožilo. Je jako kyprá půda. A tady mne znovu napadne

měkká náruč mojí babičky. Žena je živina. Žena umožňuje životu,

aby započal a rostl, nebo aby zůstal spícím.

Žena zná bolest. Rodí v bolesti, v bolesti otevírá životu brány a to

vše její duši dává hloubku a  jejímu odhodlání vytrvalost. I  proto

možná nechápe muže, který je bez podobného údělu a zkušeností

jaksi „plošší“. Dřív nad problémy zlomí hůl. Snáz se nechá zviklat

k  tomu, aby překážku obešel, namísto toho, aby ji rozťal ve dví.

Protože se bolesti (na rozdíl od ženy) může vyhnout. A to některé

z nás snad i mají mužům za zlé.

Jsem žena a je to fajn. Moje podstata mne baví a těším se, že jí

s přibývajícím věkem možná budu i víc rozumět.

Moje nejlepší kámoška

je imaginární

To je doznání, co? Abyste se ale nelekli, že mi už dočista přesko­

čilo (ujišťuji vás, že zatím – stejně jako odjakživa – mi jen lehce

„skáče tam a zpět“), dovolte, abych vám ji představila. Má nejlepší,

imaginární přítelkyně se jmenuje Božena. A  je tu pro vás stejně

jako pro mě.

Co si budeme nalhávat, občas tu veřejně propíráme i krapet špi­

navější prádlo. A přece si nemůžete myslet, že je všecka ta špína

jenom moje!

Na druhou stranu, nemůžu tu přece ani otevřeně sdělit fakt, že

půlka té hromady na vyprání patří Růženě a druhá Zuzaně. Jednak


10

by mi asi daly co proto a za druhé by asi brzy bylo po přátelství.

A proto tedy na scénu nastupuje Božka.

Božka je fajn. Jak už jsem řekla, je to moje nejlepší kámoška a její

život je nevysychající pramen inspirace, zejména v otázce mezilid­

ských vztahů. Každá chyba, kterou jsem udělala, nebo kterou jste

udělali vy, padá na její hlavu. Zažívá všecky stupně partnerských

krizí. Zažila všecky výhody i nevýhody života single. Má děti a řeší

starosti matek, ale je i expertem na život bez nich (kterým se stala

právě díky mateřství). Její osobnost je precizním odleskem té vaší.

A  mojí. A  nás všech. A  jelikož nejlépe radí samotná zkušenost,

myslím, že bychom tu Boženu občas měli pustit ke slovu.

Bóža není ideální. Právě proto, že ji tvoříme my všichni, je snad ze

všech nejhorší. Často přímo k nakopnutí. Někdy vůbec nechápu,

proč s  ní vlastně pořád ještě kamarádím, ale nechávám to ply­

nout.

Stejně jako já, Božka už dávno oslavila třicítku. Ukázková žena 30+.

Ale 30+ je i  40. Nebo 50. Nebo 60 a  víc, takže její skutečný věk

nechám tak trochu v utajení. Ona sama říká, že „stará seš, na kolik se

cejtíš“ – a hotovo.

Mimochodem bych také

chtěla říci, že nejdříve měl

šanci svést vinu na ženu Adam.

– Nancy Astorová –


11

Řekla bych, že hlavní představení jsme zvládli. Teď už se můžete

těšit na konkrétní příběhy z jejího (i mého a vašeho) života, plné

těch největších pikantností. Jak už to „něžnější pohlaví“ potřebuje,

probereme důkladně ta nejhlubší zákoutí ženské duše, spočítáme

Božčiny hříchy nebo ji doprovodíme v životních úsecích prozáře­

ných sluncem radosti.

Žít život tak,

aby nás bavil...

Byly jsme si s  Božkou posedět. Znáte to, dáte si dvě deci, nebo

dvakrát dvě... občas je z toho láhev... a to se pak sypou historky

jedna za druhou. Teda já toho normálně nakecám dost, ale ten­

tokrát Božena s přehledem vedla. Mlela a mlela... a mlela... a já,

coby dobrá kámoška, jsem se samozřejmě snažila poslouchat ze

všech sil. Přišla jsem domů a měla hlavu jako škopek, plný špina­

vého prádla.

Jedno s druhým, nějak se mi nedařilo usnout. Asi jsem to přehnala

s kafem. A tak poslouchám své oblíbené CD s relaxačními zvuky

(naživo, v  podobě spokojeného chrápání mojí drahé polovičky)

a hlavou nechám proplout pár úvah...

Božka tvrdí, že je všecko špatně. Manžel jí nenaslouchá. S domác­

ností moc nepomůže a s dětmi jakbysmet. Na všecko se cítí sama.

Neví, kde jí hlava stojí, pořád je v poklusu, hudruje, že dnešní doba

je příšerně uspěchaná. V čemž jí (na jednu stranu) nemůžu odpo­

rovat, protože má svým způsobem pravdu. Od nadávání na rodinu,

známé a  okolí se plynule přesune k  nadávání na stát, systém,

práci – a prostě smete to sakumprásk všecko do jednoho pytle.


12

V  první chvíli mě skutečně jímá lítost nad jejím těžkým životem.

Jako vypráví to dost sugestivně a já ji samozřejmě chápu a snažím

se ji pochopením zahrnovat, i  když už mi hlava praská ve švech.

Nevadí. Pro krásu a kámošky se musí něco vydržet. Aspoň občas.

Jenže když to utrpení poslouchám už po druhé nebo po třetí

(a vícekrát), přičemž se jen obměňují některá fakta, začínám toho

mít fakt dost. Ani ne, že by mne to nezajímalo. Spíš bych jí chtěla

pomoct a  myslím, že pouhé horlivé naslouchání se soustavným

přikyvováním tu službu neodvede. Ale příště jí to povím. Fakt.

Třeba nějak takhle:

Božka, je to tvůj život, tak se s tím buď smiř a měj ho ráda, nebo

ho změň a  pracuj na tom, abys ho ráda měla. Nebo se seber

a uteč někam do pralesa, kde budeš šťastná a bezstarostná až

do smrti smrťoucí.

Je to asi drsný a možná z mojí rady nebude nadšená. Možná i proto,

že si ve skutečnosti chce jenom stěžovat a „půjčovat si“ mou životní

energii, což jí na chvilku pomáhá. Jenže s energií je to tak, že tam,

kde se vezme, musí se zase vrátit a nelze z ní čerpat do nekonečna.

Ne, nejsem žádný kruťas, ale mám přece nějaký pud sebezáchovy.

Opravdu ji chápu a ráda bych, aby byla šťastná, jenže nevím, jak ji

Dej každému dni příležitost,

aby se stal nejkrásnějším

dnem tvého života.

– Mark Twain –


13

mám šťastnou „udělat“. Můžu jí naslouchat, radit, povzbuzovat ji,

můžu jí koupit něco malého pro radost. Ale to nezmění její život.

Stejně jako to nezastaví proud jejího negativismu.

Než si ji vezmu na slovíčko, zkusím se z  toho všeho sama něco

naučit. Třeba že:

Pokud si svůj život neuspořádám tak, aby mi v něm bylo dobře,

bude mi v  něm špatně –  a  nebude to vina nikoho jiného než

moje vlastní. Tak jasný, děti asi těžko přestanou zlobit, bordel

v  kuchyni se sám neuklidí a  lidi kolem mě určitě nebudou máv­

nutím proutku dokonalí. Ale můžu dětem stanovit nová pravidla,


14

která se budou respektovat. Můžu říct svému muži o tom, jak se

cítím a navrhnout možnou dělbu práce. Nebo prostě ubrat a říct

mu, že pokud nemám skončit v blázinci, obejde se bez teplý večeře.

A jestli neobejde, bude muset doma víc pomáhat.

I když se budu snažit uspořádat si život podle vlastních potřeb,

nepůjde to hned. Ale budiž mi útěchou, že pracuji na světlých zítř­

cích. Je nesmysl čekat, že po prvním pokusu bude všecko pohádka,

když jsem až doposud nechávala „život dít se“ a nijak mu do toho

nezasahovala. Ale mám na to. Mám na to stát u  kormidla svého

vlastního osudu a  postupně pokořit vlnobití tak, aby můj člun

mířil tam, kam chci, namísto tam, kam ho vleče proud.

Ať je můj život, jaký je, pokud ho nebudu mít ráda, jen ho zhor‑

ším. A  tak se vyplatí snaha hledět na úspěchy, i  na takové, kte­

rých by si druhý ani nevšiml. Radovat se z  maličkostí, i  kdyby to

byla „jen“ nová rtěnka. Milovat své děti i zlobivé, možná i zlobivější

než ty druhé, a přijímat je takové, jaké jsou, aniž bych se je sna­

žila srovnávat s ostatními. Milovat svého muže, protože pokud ho

nemiluju, nic mi nebrání v  tom ho opustit. A  pokud ho nechci,

nebo nejsem schopná opustit – nejspíš mi stále do života přináší

nějaká pozitiva, za která se ho vyplatí ocenit a mít ráda.

Já myslím, že život se dá žít tak, aby nás bavil. Ale chce to akci.

A  to Boženě příště řeknu. Slibuju. A  doufám, že ona mi řekne to

samé, až to někdy budu nejvíc potřebovat...


15

Jak přikládat polínka,

do vztahu „ohýnka“.

Zpráva dne:

Jakodřív umřel.

Já vím, já vííím! Ale blog je vlastně něco jako blok, do kterého

si můžu dovolit psát tak, jak mi zobák narostl, ne? Tak mi snad

toho „ohýnka“ odpustíte. No, a  pokud přejdeme od gramatiky

k věci...

Bude řeč o lásce. A o chlapech, samozřejmě.

Božena se u našeho posledního kecacího kafe vylekala, že „už ho

asi nemiluje“. Řeč je o  manželovi, se kterým už jsou spolu něja­

kých pár let. Tak jsme to musely probrat. Úryvek z diskuse:

„A máš ho ráda?“

„Jako jó, to jó...“

„A záleží ti na něm?“

„No tak jasně, že jo, minimálně je to otec mých dětí.

Ale víš, zdá se mi, že jsme tak trochu jako brácha

a  ségra. Nevim. Vášeň vyprchala, nebo co, žádný

hromy blesky, chtěla bych, aby to bylo jako dřív.

Bojím se, že už ho nemiluju.“ No, tak to je hezký. Chápu, asi to nemusí být příjemný zjištění, ale jako dřív? Co je to „jako dřív“? Něco ve smyslu: když jsem ještě byla štíhlá a náctiletá, nebo: když jsme měli o dvě děti méně? Jo! A v tom bude ten zakopanej pes...

16

„Jakodřív“

Tak zvaný „Jakodřív“ je něco velmi zbožňovaného, možná až

zbožšťovaného, a čím déle s námi ten Jakodřív není, tím více se

nám zdá ideální. Jakodřív je magické slovíčko, které z  nás umí

dělat krásnější, štíhlejší, mladší, z  partnera pozornějšího, lás­

kyplnějšího a  život mnohem bezstarostnější a  vůbec celkově

šťastnější. Není se čemu divit, že Jakodřív chce mít každý, stále

a právě teď.

Jenže Jakodřív a Zrovnateď jsou bohužel dvě veličiny naprosto

a absolutně neslučitelné. Řekla bych, že Jakodřív vlastně úmyslně

škodí tomu Zrovnateď, a to tím víc, čím víc si uvědomuje, že Zrov­

nateď je nenahraditelné.

Přemýšlela jsem, jestli se to mám snažit Boženě nějak vysvětlit.

Že chápu její utrpení nad ztrátou věcí bývalých. Ale že potom asi

nepochopila nic o životě. Jelikož život je o konstantním ztrácení

při nabývání nového. A to nové se s tím starým nedá srovnávat,

i kdyby se nám snad zdálo ošklivější. Nové je prostě... jiné.

Asi Boženě příště řeknu, že to je tak, jako by pořád chtěla kousat

mlíčňákama. Děti prostě ztrácí první zuby, aby jim narostly druhé,

Vyberte si za manželku takovou

ženu, kterou byste si vybrali

za přítele, kdyby byla mužem.

– Joseph Joubert –

17

trvalé. A možná se jim ty druhé taky nelíbí. Možná se jim vlastně

nelíbily ani ty první a chtěly by mít napořád krásné a hladké dás­

ničky. A  třeba si opravdu uvnitř zoufají, že by si přály, aby jejich

dutinky ústní byly jako dřív. Měkčí. Bezzubé. Navíc jak by to bylo

praktické, kdyby jídlo nemusely žvýkat samy, ale o všecko se jako

dřív postarala matka s prsem.

No jo, jenže to by matku asi trefilo. A dalších matek už by nebylo,

protože s  takovou bychom jako lidstvo vymřeli raz dva. Tohle je

nám asi jasný jako facka. Ale proč nám potom dělá takové potíže

to pochopit v oblasti emocí?

A co s těma polínkama?

Nakonec jsme s Božkou zjistily, že jako dřív už nebude nikdy nic,

ale že právě tak to je správně. Situaci nám hodně objasnily právě

ty děti, které nechceme až do smrti kojit, protože odmítají při­

jmout vývoj a růst. A vývoj a růst vyžaduje adaptabilitu. Kupodivu

i v dospělosti, ve které už se sice nemusíme učit chodit a rozbí‑

jet si kolena, ale učíme se třeba udržovat vztahy funkční.

Nedávno jsem v jednom filmu zaslechla hlášku, že manželství je,

když to je hezké aspoň hodinu denně. Nebo když to není dlouho­

době nesnesitelné. Ve spojení s doprovodnou hudbou jsem z toho

nejprve měla náběh na depresi. Ale něco na tom je. Zamilovanost

je zdarma, ale láska je mrakodrap, který musíme stavět sami. A je

asi jen na nás, jestli z něj uděláme chatrč, nebo Hilton.

S  Boženou jsme se shodly na tom, že ve vztahu si k  zahoření

musíme vzájemně nadhazovat polínka. Takové dobré, suché

polínko je něco jako důvod, proč druhého milovat. Něco, co mu

umíme dát jenom my. Nebo něco, co uděláme navíc. Nebo něco,

co děláme pravidelně. Něco z  čeho slevíme. A  tak dál... a  tak

dál.

18

No prostě – kde není polínek, nemůže být žár. A  kde není žár,

nebude nám nic platné volat „Jakodřív“, ale budeme se muset

zaměřit na otop. Je fakt, že jedny ruce jsou k  tomu málo, hlavně

dlouhodobě. Ale my s Boženou prostě věříme tomu, že i kdyby to

vydržely jen jedny dostatečně dlouho, přeskočí jiskra i na druhého.

Hlavně nevyhasnout na vavřínech!

19

Spoustu přátel mít...

Umíš být super

„kámoška“?

Jak spoustu přátel mít? Umíš být super kámoška? Tenhle článek

bude o  mezilidských vztazích. Konkrétně se zaměříme na vztahy

přátelské.

Asi neexistuje člověk, který by k životu nepotřeboval druhé. Jsme

prostě „tlupový druh“ a  přátelství, stejně jako partnerství, patří

k našim potřebám. V dnešní zrychlené a trochu sobecké době je

někdy obtížné si na kámošky najít čas, ale pokud je chceme mít –

musíme pro ně vynaložit i nějaké úsilí. A to je něco, co si kupodivu

mnohé z nás neuvědomují. Úplně každá si samozřejmě dokážeme

stěžovat na to, co nám na druhých vadí. Ale dnes se chci zaměřit

na nás samotné. Na to, co můžu dělat pro druhé já – a co opravdu

funguje jako injekce na podporu přátelství. Rady sesbírané živo­

tem. Takže... jak na to?

Nebuď náročná. Neměj příliš vysoké očekávání.

Všimla jsem si, že lidé, kteří skutečných přátel moc nemají, jsou

v kritériích na ně zpravidla velmi nároční. Mají očekávání, jak by se

přátelé měli chovat, jací by měli být, jak by měly probíhat společné

schůzky, kolik by měli sdílet společných zájmů. Panuje představa,

že je nutné být stejně inteligentní. Nebo že je nutné mít stejné

pohledy na věc. Stavíme si hradby z  představ a  očekávání, které

pro druhé nemusí být vůbec lehké splnit. Věci, které se nám zdají

jako banální, prostě druzí můžou mít jako slabinu, ale nedá se

všem měřit stejným metrem. Každý metr by měl být uzpůsoben

na měrné jednotky daného člověka.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist