načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Já a pan Darcy - Alexandra Potter

Já a pan Darcy

Elektronická kniha: Já a pan Darcy
Autor:

Po sérii katastrofálních vztahů se Emily rozhodla odpočinout si od všech „dnešních“ mužů. Věnovat se chvíli sama sobě, dát si skleničku vína a strávit zas nějaký čas četbou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Radioservis a agentura Kristián
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 318
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Me and Mr. Darcy
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Dagmar Brejlová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-3012-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Američance Emily se nějak nedaří najít toho pravého. Ne že by se nesnažila, ale když ti dnešní muži jsou táák nemožní. Ona sama pochopitelně nic špatně nedělá, snad jen že všechny poměřuje svým románovým ideálem, panem Darcym z Pýchy a předsudku Jane Austenové. Není v tom sama, Darcy byl prý v jakési rozsáhlé anketě zvolen anglickými ženami jako idol muže všech dob. A právě tento výsledek přivádí do míst pobytu Jane Austenové otráveného novináře Spika, aby o tomto romantickém ideálu napsal obsáhlý článek. Tamtéž míří i Emily, aby byla svému vysněnému hrdinovi o něco blíže, a není třeba dodávat, že jejich cesty se sejdou. Přes jistá počáteční nedorozumění je Emily ohromena, neboť se jí zdá, že Spike jako by Darcymu skoro z oka vypadl. Háček, nebo snad štěstí, je právě v tom "skoro"... S lehkým humorem vypráví anglická autorka příběh mladé ženy a jejího setkání s mužem, který jako by z oka vypadl jejímu vysněnému hrdinovi z románu.

Popis nakladatele

Po sérii katastrofálních vztahů se Emily rozhodla odpočinout si od všech „dnešních“ mužů. Věnovat se chvíli sama sobě, dát si skleničku vína a strávit zas nějaký čas četbou milovaného románu Pýcha a předsudek. Vrátit se do časů pana Darcyho, kdy muži byli oddaní, čestní a elegantní. Když ji nejlepší kamarádka pozve na týdenní dovolenou do Mexika, přetékající margaritou a exotickými milenci, Emily dá přednost výletu do míst, kde žila Jane Austinová. V autobuse plném penzistů je jasné, že tady muže svých snů nepotká. Slibně nevypadá ani mizerně naladěný novinář, nedobrovolně vyslaný napsat článek, proč byl pan Darcy zvolen „NEJ“ mužem všech dob.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

O autorce

Alexandra Potterová se narodila v Bradfordu, žila ve Spojenýchstá

tech a v Austrálii; začínala jako externí autorka a redaktorka ženských

časopisů ve Velké Británii. Nyní se věnuje pouze psaní a střídavě žije

v Londýně a Los Angeles. Z jejích předchozích románů patří knejzná

mějším Do You Come Here Often? (Chodíte sem často?), What’s New,

Pussycat? (Co nového, kočko?), Going La-la, Calling Romeo (Kde je

Romeo?) a velmi úspěšný titul, který již vyšel i v češtině: Není přání

jako přání (Be Careful What You Wish For).


Pro úžasnou kamarádku Danu


© 2007 by Alexandra Potter

Translation © 2012 Dagmar Brejlová

Cover © 2012 Kristián, s. r. o.

ISBN 978-80-87530-12-2


Poděkování

Úplně nejdřív bych chtěla z celého srdce poděkovat všem vnakladatelství Hodder za jejich podporu a za elán, s jakým moji knížkupřipravovali. Obzvlášť děkuju Saře Kinsellové, té nejlepší redaktorce, jakou si spisovatelka může přát. Děkuju Isobel Akenheadové za obrovský kus práce a Alice Wrightové za krásné grafické návrhy. Jsem vděčná i skvělé agentce Stephanii Cabotové, protože mi věří se vším všudy a neposlala mě do háje, když jsem vyrukovala s tímhle nápadem.

Ani tuto knížku bych samozřejmě nenapsala bez lásky a podpory svých rodičů. Co dodat? Díky vám jsem toho tolik dokázala. Moczdravím svoji sestru Kelly a děkuju jí za bezvadné Vánoce v Alamos (díky i tobě, Stevie!), za to, že neváhala a ochotně pádila do Londýna, aby mi v novém bytě pomohla smontovat nábytek z IKEY, a prostě za to, že je ta nejlepší starší sestra a kamarádka v jedné osobě.

A další díky patří především kamarádkám a kamarádům. Dana jenarosto zlatá, protože celý rok trpělivě poslouchala, jak švitořím o panu Darcym, a přesto na mě pořád byla hodná a podporovala mě, jak mohla, a pohotově mě provázela po špatných cestách, abych nakonec sama našla tu správnou. Nesmím zapomenout na Kathleen: díky moc za bezvadné spolubydlení na Electric Avenue. Lynnette děkuju za přátelství apodoru, Beatrice za víkendové výšlapy a potlachy, Jamie za to, že se na mě nikdy nemračí a vždycky se jí líbí, co napíšu. Za přátelství jsem vděčná také Melisse.

V neposlední řadě děkuju Barneymu, svému nekonečně věrnémuspolečníkovi při dlouhých hodinách, které trávíme u počítače. Posílám ti pusu, kamaráde. A hurá na to!


Znovu, poněkolikáté ti opakuji: „Nespěchej, ten pravý nakonec

přijde.“

Jane Austenová


Kapitola první

S

vobodná holka, která má aspoň špetku zdravého rozumu, musítoužit po slušném chlapovi. To je obecně známá pravda.

Má to jen jeden háček...

„...Takže každý měl jedno pití. Pizzu jsme si objednali napůl, ale ty s dvěma ingrediencemi navíc, takže bys měla zaplatit... Moment, najdu si na mobilu kalkulačku...“

Sedíme u stolku s kostkovaným ubrusem v malé italské restauraci v Lower East Side na Manhattanu a já s vytřeštěnýma očima zírám na svého partnera pro tento večer. Opravdu vyndává z kapsy mobil a počítá.

...kde se ti slušní chlapi poslední dobou schovávají?

Vyrazila jsem si na večeři s Johnem, panem architektem krátce po třicítce. Seznámili jsme se minulý víkend na narozeninové oslavě jedné kamarádky. Byl docela fajn a nevadilo mi, že si řekl o telefon – vypadalo to, že pizzu v úterý večer v pohodě zvládneme –, ale teď, když ho vidím, jak má oči přišpendlené k displeji, mi dochází, že to byl omyl. Kolosální omyl.

„...dohromady to dělá sedm dolarů pětasedmdesát centů včetněkuvéru a spropitného,“ oznámí mi vítězoslavně a ukáže mi čísla na displeji, abych si ověřila, že se nemýlí.

Zato já se sekla až hanba.

Upřímně řečeno za to může pan Darcy.

Ve dvanácti se mi totiž do ruky dostala Pýcha a předsudek a do pana Darcyho jsem se zamilovala na první přečtení. Po andělské tvářičce Joeyho z New Kids on the Block jsem ani nevzdychla, dokonce i Michael Hutchence z INXS ztratil mé city, i když jsem si zeď polepila jehoplakáty. Moje první láska totiž byl pan Darcy. Neuvěřitelně krásný, tajemný,

7


neochvějně klidný a velkolepě romantický. Stanovil laťku pro všechny

moje přátele. Už tehdy ve dvanácti jsem se s baterkou v ruce rozechvěle

tetelila nad knížkou a těšila se, až vyrostu, abych si takového fešáka taky

našla.

No, tak teď jsem vyrostla. A pořád nic. Stále hledám.

Sáhnu do kapsy pro dvacetidolarovou bankovku a podám ji Johnovi.

„Máš těch pětasedmdesát centů?“ zeptá se mě. Čeká s nataženou rukou.

Viď, že si děláš legraci?

Nedělá.

„Hm... jo, mám,“ zamumlám a zanořím prsty do kapsičky vpeněžence.

Ne abyste si mysleli, že jsem kopie Renée Zellwegerové. Nepotřebuju muže, abych se cítila jako celý člověk. Mám práci, sama si platím nájem, mám i elektrické pomocníky a dokonce je umím ovládat. A jestli vásnaadlo i tamto, tak na to přece hračky na baterky jsou, ne?

Podám Johnovi drahocenné centy. A oněmím úžasem. Začne jepřeočítávat.

Ani tohle mě nepřipraví o touhu po staré dobré romantice, kterou se to v knížkách jen hemží. Nepřestávám snít o tom, že jednoho dne potkám muže, který se mnou zamává tak, až se mi podlomí kolena a srdce se mi rozbuší. Bude to tmavovlasý, krásný, věrný muž svybraným chováním, který na sebe bude dbát, nebude mu cizí smysl pro

humor a určitě bude mít rozložitou mužnou hruď, abych měla kampoložit hlavu...

Zatím čekám a za poslední rok jsem absolvovala hned několikkatastrofálních schůzek za sebou. Jo, vím, že každý někdy absolvuje děsivé

rande. To je naprosto normální. Řekněte samy, dámy, která z nás nikdy

nepoznala slizouna, totálního nudu nebo bezohledného sobce (omezte

rejstřík podle svých zkušeností, já poznala všechny)? Jasně že to patří

k životu svobodné děvy, každé z nás se to jednou musí stát. Když to ženu

potká dvakrát, je to docela pech, ale když máte takových zkušeností

celou řadu...

Z fleku vám můžu vyjmenovat čtyři:

Alexandra Potter

8


1. Bart měl jisté „potíže s intimitou“. Přeloženo do lidštiny se se

mnou odmítal vodit za ruku, protože to bylo „moc intimní“. Ale že

po mně chtěl, abych se s ním hned na prvním rande dívala na

porno, mu přišlo normální. 2. Aaron nosil bílé kovbojské boty. To je samo o sobě šílenost. Pak

jednou zrušil rande na poslední chvíli, protože údajně měl moc

práce, takže já jsem nelenila, vyrazila do kina a tam ve tmě vposlední řadě svítily krásné bílé botky. Se zájmem jsem se na nězadívala a vida, koukaly z nich Aaronovy nohy. Zrovna strkal jazyk

do krku své nové známosti. 3. Pak přišel na scénu Daniel, sympatický bankéř z židovské rodiny.

Pozval mě k sobě na večeři, jenže zapomněl dodat, že vařit a dělat

nám společnost bude jeho maminka. Pardon, řekla jsem maminka?

Beru to zpátky, čarodějnice. Po pěti chodech a třech hodinách do

nebe vychvalování, jak je Danielek úžasný, jsem utekla těsně před

tím, než matinka vytáhla jeho alba z dětství. 4. A teď je na řadě John neboli pan Galantní... „Co kdybychom si to někdy zopakovali?“ zeptá se v okamžiku, kdy

opouštíme restauraci.

„No –“ hlesnu a užasle otevřu pusu, ale nic víc ze sebe nevyrazím,

protože John pustí dveře, a kdybych je nechytila loktem, nejspíš bych

chytila ránu do obličeje. Pan Galantní si toho ani nevšimne, už je totiž

na chodníku a zapaluje si cigaretku.

Mnu si naražený loket a neochotně se šourám za ním. Do chladného

večera se mi z vyhřáté restaurace zrovna nechce. Co bych taky čekala,

je prosinec a i v New Yorku teploty klesají docela hluboko pod nulu.

„Co děláš v pátek?“ zeptá se. Tázavě zdvihne obočí a potáhne zcigarety. Ten má ale nervy.

Kristepane, co mám říct?

Zaváhám. No tak, Emily, ty jsi dospělá, on je dospělý. Zvládneš to.

Řekni mu to na rovinu.

A co mu mám říct? vypískne ve mně ustrašený hlásek. Že bych si

radši vypíchla oko vidličkou, než s ním šla na druhé rande?

Já a pan Darcy

9


„Ehm, víš...,“ spustím přiškrceným hlasem. Zarazím se uprostřed věty, protože mi foukne kouř do tváře. „Mám hodně práce,“ plácnu to první, co mě v té zoufalé situaci napadne.

Mám moc práce na to, abych ztrácela čas s takovým pitomcem jako ty, pípne ten hlásek znovu. Pípne? Ječí jako šílený.

„Máš fofr s večírky, co?“

Tak ráda bych byla upřímná, věřte mi. Proč by měl uniknout pravdě díky chabé výmluvě? Proč bych měla brát ohledy na jeho pocitečky? Co ta chudák holka, která je teď na řadě a zatím nic netuší? Musím mu to říct, je to moje povinnost. Je to sobecký hulvát. Navíc hulvát snastřelenými vlasy.

Jo, přesně tak. Pán má nastřelené vlasy.

Pátravě si je prohlížím. Pod světlem lampy jsou na té jeho blýskavé lebce parádně vidět řádečky miniaturních tečiček. Pořád nevěříte? Ano, v zoufalé snaze zamaskovat probouzející se plešku si nechal nastřelit háro. Jenže navzdory tomu, že mě naštval, vyhraje lítost. Hele, Emily, pobízím se, nebuď mrcha. Chlap v jeho stavu si zaslouží pochopení a vlídné zacházení, ne odsouzení a kritiku.

Odhodlaně polknu a pokusím se o úsměv. „Hm, tak nějak,“přikývnu a protočím oči v sloup, abych mu beze slov sdělila: „Uf, jsem z těch večírků úplně vyřízená.“ Jak se tak pozoruju, měla bych býtoskarová herečka, a ne vedoucí svérázného malinkého knihkupectví v SoHo.

Po pravdě řečeno jsem byla na večírku jen jednou. Pořádala hoSpolečnost ortodontistů a já tam šla s rýmou. Celý večer jsem popíjela Coldrex a s pár lidmi probírala svůj zkřížený skus. V půl desáté jsem už byla zachumlaná ve své postýlce. Úžasná zábava.

„Ráda jsem tě poznala,“ dodám mile.

„Já tebe taky.“

Johnovi se viditelně uleví. Cítím, jak mě polévá příjemné teplo.Vidíte, co dokáže pár milých slov. Mám pocit, že jsem udělala dobrýskutek, a jsem na sebe pyšná. Chybí mi jen svatozář.

Dosavadní úspěch mi dodá odvahu, takže ještě dodám: „Jo, tynastřelené vlasy jsou super.“

Alexandra Potter

10


„Nastřelené vlasy?“ vyvalí na mě oči.

Do háje, opravdu jsem to řekla nahlas?

„Ehm... ne, promiň, chtěla jsem říct pizza. Pizza byla super.“ Cítím, jak rudnu. Ze všech sil se snažím, abych se mu znovu nepodívala na vlasy, ale znáte to, zrovna teď mě přitahují magnetickou silou.

Ne, to ne. Nedívej se tam, Emily. Emily!!

Samozřejmě nastává trapné ticho. Oba se tváříme, jako by se násnetýkalo. Prohlížím si kůžičku kolem nehtů. Když si John myslí, že si ho nevšímám, nenápadně po sobě pokukuje v okně restaurace a uhlazuje si vlasy. Připadám si jako bestie první třídy. Je mi hrozně. Mám se mu omluvit? Nemám?

John se tváří jakoby nic, naposled potáhne z cigarety, odhodí ji na zem a rozdrtí podpatkem. Pak se vrhne na mě.

Panebože, ne, to se mi zdá. Tohle musí být zlý sen.

Není.

Zkoprním. Mám pocit, jako bych se ocitla ve zpomaleném filmu. Skloní se ke mně, zavře oči, otevře pusu, vystrčí jazyk a teprve teď mi dochází, že si moje pokusy o jemné zacházení vysvětlil jako vybídku k pokračování. Naštěstí (nebo spíš naneštěstí?) jsem v uplynulém roce absolvovala tolik nepodařených schůzek, že jsem si pilně vycvičilareflexy, takže v posledním okamžiku ladně ucuknu.

Jeho rty se mi přilepí na tvář a sjedou mi na ucho. Docela mi hoposlintá. Fuuj! Trhnu sebou, ale chce to víc síly, než jsem si myslela,protože mě mezitím stačil obejmout kolem pasu a drží se mě jako klíště.

Po mém dalším ucuknutí od sebe odskočíme a jeden na druhého hodně vyjeveně koukáme.

„Aha, chápu. Vezmu si taxík,“ vyštěkne a vrazí ruce do kapes těch svých kalhot s puky.

„Jo, já taky,“ přidám se roztřeseně a rukávem si utřu poslintané ucho.

Zase se odmlčíme. A oba vyhlížíme taxi. Po několika děsivětrapných minutách konečně zahlédnu staré dobré žluťoučké autíčko srozsvíceným majáčkem. Přijíždí k obrubníku, zastavuje, já si oddychnu a chci otevřít dveře. John je rychlejší. Jsem příjemně překvapená.Konečně se v něm probudil gentleman!

Já a pan Darcy

11


Trochu mi zjihne srdce, a když otevírá dveře, poctím ho prvnímupřímným úsměvem večera. Možná jsem se v něm spletla. Třeba není tak hrozný.

Bez váhání nastoupí a zabouchne za sebou dveře.

Ještě vystrčí hlavu z okýnka. „Díky za pěkný večer,“ zavolá na mě. „Hezké svátky!“

„Hele!“ zaječím na něj. „Tys mi ukradl –“

Pneumatiky zahvízdají, vůz se odlepí od obrubníku a nabírá rychlost.

Opuštěná stojím na chodníku a sleduju, jak taxík mizí ve tmě. Mám pekelný vztek. Něco se ve mně zlomí a cítím, že se mi do očí derou slzy. Několikrát zamrkám, abych je zahnala. Páni, co mě to bere? Chovám se jako trdlo. Vždyť to byl výstavní idiot! Nerozhodilo mě to, jsem klidná, úplně klidná. Popotáhnu, zajedu rukama do kapes a vydávám se kzastávce metra.

„Mělas na něj zavolat poldy.“

Je ráno a jsem v práci. V malém rodinném knihkupectví McKenzie’s, kterému se snažím dělat vedoucí. Podívám se nahoru na svou asistentku Stellu. Stojí na rozkládacích schůdcích a rovná knihy na police.

„Proč? Kvůli tomu, že mi vyfoukl taxík před nosem?“ Rezignovaně se usměju a podám jí další knížky. „Pane policisto, ten chlápek, se kterým jsem byla na rande, mi ukradl taxík. Není to gentleman, zatkněte ho.“

„Za to ne,“ opáčí, založí si ruku v bok a ušklíbne se. „Kvůli těmkalhotám s puky!“

Stella mi padla do oka hned první den, když přišla na pohovor.Uchvátila mě neuvěřitelnými znalostmi literatury. Přinejmenším o nichvypovídal její působivý životopis. Po pěti minutách rozhovoru mi ovšem došlo, že vymyšlené příběhy nepatří pouze na police s knihami. Stella bylačerstvá absolventka uměleckoprůmyslové vysoké školy, myslela si, žetezaurus je druh dinosaura, a nakonec se přiznala, že jediné, co kdy četla, je její horoskop.

„Je upřímná, to je cenná vlastnost,“ zdůraznila jsem majiteli panu McKenziemu, když ode mě chtěl vysvětlení, proč jsem přijala právě ji.

Alexandra Potter

12


Po pravdě jsem zvolila to nejmenší zlo. Od Stelly se dalo očekávat, že s ní nebude nuda. Napovídaly tomu sladce růžové vlasy a dost netradiční oblečení. Pro někoho, kdo slepě kopíruje módní styly jako já, to byla bomba. S další uchazečkou bych to stejně nevyhrála. Belinda o sobědobrovolně prozradila, že je „internetový úleťák“ a každý večer píše nový blog na MySpace. A co teprve takový Patrick, kterému na dveře klepala čtyřicítka, pořád bydlel s rodiči a „miloval moderní džez“...

Tak vidíte. Vlastně jsem neměla na vybranou.

Za tři roky se jí na hlavě vystřídaly všechny barvy duhy a staly se z nás nejlepší kamarádky. Formálně jsem sice její šéfka, ale ani by se tonepoznalo. Nejspíš to bude tím, že když jí řeknu, aby něco udělala, tváří se, jako by mě neslyšela.

„No fakt, Emily. Mělas mu dát ránu přesně mezi oči,“ rýpne si do mě a energicky odsune několik knih na druhý konec police. „Kdyby mně někdo ukradl taxíka, zabila bych ho.“

„O tom nepochybuju,“ přikývnu vážně. Za potrhlými outfity adokonalými doplňky se totiž skrývá dravost rotvajlera. Jednou málem zabila bývalého přítele, protože se pohádali kvůli tomu, kdo měl vyhrát Kdo přežije, a on ji naštval tak, že mu stříkla do očí pepřák. Dostal astmatický záchvat a zbytek večera strávil na pohotovosti.

„Co budeš dělat?“

„Vymažu jeho číslo.“ Pokrčím rameny a strhnu lepenku z kartonové krabice.

Stella na mě ze své výšky vrhne soucitný pohled. „Do háje, Em, to mě mrzí. Opravdu.“

„Nic se neděje, už jsem to rozdýchala,“ odpovím s co největšímnadhledem. „Neboj, zase tolik se mnou včera nezamával. Spíš ve mně utvrdil odhodlání, že takhle to dál nejde.“

Sice se tvářím jako odvážná školačka, ale upřímně řečeno jsem z toho včerejška vyřízená. Nešlo ani tak o Johna jako o to, že přilil poslední kapku a číše přetekla. Včera toho bylo na mě moc. Končím, rozhodla jsem se. Už žádné zklamání, marné naděje ani katastrofické rande. Finito.

„Hele, jeden kamarád má bezvadného bráchu a zrovna se rozešel s holkou...“

Já a pan Darcy

13


„Díky, ale nemám zájem. Díky,“ odhodlaně vrtím hlavou.

„Je fakticky super,“ naléhá Stella.

„Proč se rozešli, když je tak super?“

Stella si hřbetem ruky přejede nos. Na zápěstí jí hlučně zaťukajímasivní dřevěné náramky. Poslední dobou se totiž dala na etnické doplňky. Podle ní jsou známkou bohémství. „No, vlastně nevím. Možná to nějak souviselo s tím, že pil...“

Vrhnu na ni užaslý pohled. „Cože? Ty mě chceš dát dohromady salkoholikem?“ zeptám se nevěřícně.

„On už není alkoholik,“ brání se dotčeně. „Chodí na anonymníalkoholiky.“

„No a? Stejně nesmí randit,“ prohlásím neoblomně. „Je to jeden z těch jejich dvanácti kroků, ne?“

Stella se zatváří jako pokora sama. Z nehtů si okusuje vínový lak a shora mě pozoruje, jak vybaluju paperbacky, svlékám z nich plastové obaly a vyrovnávám je svazek po svazku na podlahu.

Je brzy a do obchodu se zatím zákazníci nehrnou. Chvíli pracujeme mlčky a přeruší nás až cinknutí zvonku. Otočím se. Zákaznicezachumlaná v kožichu. Pohlédneme si do očí. Usměje se a zamíří k sekciživotopisů.

„Proč moderní muži nejsou jako hrdinové z knížek?“ povzdychnu si, když se pustím do vybalování klasiky. „Řekni sama. Osobně mám témoderní lásky po krk,“ prohlásím. „Mám po krk i moderních chlapů. Od téhle chvíle pro mě existují jen muži jako tenhle,“ dodám a láskyplněpohladím obálku Pýchy a předsudku Jane Austenové. „Představ si, že bys žila ve světě, ve kterém ti chlap na rande neukradne taxi, nepodvádí tě, není závislý na internetovém pornu, ale je galantní, oddaný a také čestný... A prochází se po loukách v pumpkách a bílé košili, která se mu lepí na tělo...“

Duchem nepřítomná začnu listovat v knize a utkvím pohledem na eroticky podbarvené scénce mezi Elizabeth Bennetovou a panemDarcym. Jé, tuhle pasáž miluju. Opřu se o knihovnu a začtu se.

„Proč nemůžu mít rande s panem Darcym?“ povzdychnu si toužebně. Přitisknu si otevřenou knížku na prsa a zadívám se do blba.

Alexandra Potter

14


„To je ten kluk z mekáče?“ zatrylkuje Stella z výšky.

Podívám se na ni. To nemůže myslet vážně.

„Snažila jsem se sehnat jeho číslo... pro tebe...“

„Stello!“ zaječím nevěřícně. Vím, že její povědomí o literatuře ježalostné, ale tohle je donebevolající! Určitě viděla aspoň film. „Chceš mi tvrdit, že nevíš, kdo je pan Darcy?“

Upře na mě obezřetný pohled.

„Aha, takže to není ten kluk z mekáče?“ zeptá se nejistě.

„Ne!“ houknu na ni netrpělivě. „Pan Darcy je nejromantičtější anejatraktivnější muž, jakého si dokážeš představit. Nejenže je ctnost sama a gentleman jako z učebnice, ale kromě toho je i krásný a tajemný. Je to neuvěřitelně elegantní muž, v němž dřímá potlačovaná touha čekající na svou příležitost...“

„Hm, to zní jako postava z erotického snu,“ zasměje se.

Seknu po ní mrazivým pohledem.

„A kde toho pana Darcyho najdeme?“ zeptá se zaraženě. „Taky bych si dala říct.“

Zamávám na ni Pýchou a předsudkem. Vypadám jako obhájce, který soudci strká pod nos usvědčující důkaz.

Stella tomu nerozumí. Přimhouří oči a chvíli na mě kouká. Najednou jí to dojde.

„To je postava z knížky?“ vydechne užasle. „Ten mužský, o kterým ustavičně básníš, je hrdina z tvé oblíbené knížky.“ Ještě nějakou dobu na mě shora zírá, pak seskočí dolů a vytrhne mi knížku z ruky. „Takmoment, hned ti povím, proč nemůžeš jít na rande s tím podělaným panem Darcym,“ dodá rozparáděně. „Protože je to jen výmysl, přelud.“ Zase vyšplhá nahoru a zvedne knížku do výšky, abych na ni nedosáhla.„Slyšíš mě, Emily? Není skutečný. Ty jsi vážně beznadějná romantička.“

Pronese to s tak hlubokým soucitem, jako bych byla nevyléčitelněnemocná.

„Co je špatného na tom, když je člověk beznadějný romantik?“namítnu.

„Nic,“ pokrčí rameny. Sedne si na plošinku nahoře na schůdkách, přitáhne kostnatá kolena k hrudi a obejme si je. „Jen se bojím, že těneJá a pan Darcy

15


mine zkouška realitou. Musíš se vrátit do skutečného světa, Emily. Žiješ

v New Yorku devadesátých let, ne na stránkách –“ Nedopoví a začte se

do obsahu na zadní obálce. „Románu z 19. století, který se odehrává na

anglickém venkově.“

Opět sleze dolů, shýbne se pro zbytek výtisků Pýchy a předsudku

a velmi neobřadně je šoupne na polici za sebou. „Emily, buď tak hodná

a opakuj po mně: Pan Darcy neexistuje.“

Alexandra Potter

16


Kapitola druhá

P

anuje předvánoční shon, takže dopoledne uteče jako voda. Většina

knihkupectví jsou velké obchody, které nabízejí všechno možné inemožné, pronajímají prostory řetězcům kaváren a nejvíc je zajímají akce

typu 3 za cenu 2, prodejnost a vábení zákazníků na předražené latté zodtučněného mléka. McKenzie’s je jiné.

Je malé a už tři generace je rodinným podnikem. Choulí se v postranní uličce, kde je vmáčknuté mezi kloboučnictví a italskou pekárnu. Většina lidí zběžně projde kolem, protože je mnohem víc zaujmou vystavené krásné klasické i výstřední klobouky nebo pádí pro teploučký sendvič z ciabatty. Ani nepostřehnou staré mahagonové dveře s původnískleněnou malovanou výplní. Slunce, které skrz ni odpoledne prosvítá, nanaleštěné dřevěné podlaze rozehrává krásnou hru světel. Ovšem pro kolemjdoucí, kteří k nám zajdou buď náhodou, nebo na něčí doporučení, jednoznačně platí, že kdo přijde poprvé, rozhodně u nás není naposled.

Odjakživa mi připadá, že když vejdete do dveří knihkupectví, je to, jako byste prošli skříní do Narnie. Za dveřmi hlučí každodennínewyorský shon, ale jakmile se otevřou a zacinká zvoneček nad nimi, necháváte realitu za sebou a vstupujete do světa fantazie.

McKenzie’s je sice malé knihkupectví, ale je až po okraj plnénejrůznějších knížek. Stěny lemují police od stropu až dolů. Na policích si vedle sebe hoví paperbackové bestsellery, první vydání, speciálnívydání i vzácné publikace. Uprostřed obchodu stojí obrovský stůl svelkoformátovými knihami v tvrdých deskách. Nejčastěji to bývají fotografické publikace.

Moje oblíbené místečko je u okna. Hned vedle stojanu na časopisy, který jsme vyhradili produkci z celého světa, čeká stařičká koženápohovka. Uprostřed je prosezená a je vidět, že si do ní zahlodal zub času,

Já a pan Darcy

17


ale právě k ní si už tisíce zákazníků aspoň na chvilku odskočily zkaždodenního života, aby si v klidu přečetly první kapitolku z nejnovějšího

thrilleru nebo se nechaly dojmout úchvatnými verši.

Pracuju tu od vysoké a pro člověka, který se nejradši na světě schoulí na gauči a začte se do nějaké báječné knížky, je to ráj na zemi. Rodiče si dělají legraci, že tahle práce na mě čekala od narození, že mi knihykolují i v krvi. Oba jsou vysokoškolští učitelé – mamka učí angličtinu a taťka historii umění – a i oni jsou knihomolové první třídy.

Doma jsme ani neměli televizi. Rodiče mně i bratrovi doporučili,abychom místo ní zapojili fantazii, a vybavili nás knížkami. Naši dokonce tvrdí, že jsem se naučila číst už ve dvou a půl letech. Ostatní mrňata si hrála na hřišti a dováděla na houpačkách a já se s rodiči batolila doměstské knihovny.

Nepochybuju o tom, že moje první věta zněla „Prosím zachovejte klid“.

Jenže pan McKenzie není nejmladší, jeho jediný syn je lékař a oknihkupectví nejeví zájem, takže nad námi visí hrozba, že firmu prodá. Před půl rokem měl nabídku od jednoho řetězce kaváren, který chtělnahradit malované okno svým logem, vylít podlahy betonem a namahagonové police umístit makety knih. Pan McKenzie prohlásil, že k tomu dojde jen přes jeho mrtvolu. Přesto jsem získala pocit, že mé dny tady jsou sečteny. Ne že by mi dělalo starost, co se mnou bude – novou práci vždycky někde seženu –, ale takové knihkupectví jako McKenzie’s už nenajdu. Jakmile zmizí, bude to jednou provždy.

Podám zákazníkovi peníze nazpátek, podívám se za něj, ale zjistím, že tam nikdo není. S nemalou úlevou si oddychnu. Hurá. Stella se ještěnevrátila z oběda a to předvánoční šílenství dává člověku zabrat. Každý se snaží ulovit ten nejlepší dárek. Lidi teď nejvíc míří ke stolu s velkýmiknihami, asi v domnění, že čím větší a dražší, tím lepší. Nepochybuju o tom, že na obdarované udělají dojem, ale obvykle ty knížky s blýskavýmifotkami jednou prolistují a odloží, aby se na nich mohl usazovat prach. Zato paperbacky jsou vděčnými společníky v metru, ve vaně i v posteli,zpravidla kolují i mezi přáteli a v rodině a čtou se pořád dokola.

Alexandra Potter

18


Na Bouřlivé výšiny zapomene málokdo, ale kdo bude v paměti nosit Historii rumunských artistů na visuté hrazdě? Koutkem oka zaregistruju, že někdo prochází kolem stolu. Je malý, podsaditý, má skoro bílé vlasy a listuje, jak jinak, velkou fotopublikací. Jdu za ním. Neslyší mě, jezaujatý knihou.

„Ta je pro Stellu?“ zeptám se a nakouknu mu přes rameno.

Úlekem sebou trhne. „Jé, Em, ahoj. Jak se máš?“ zeptá se a nachlaecké tváři se mu objeví úsměv.

„Tak normálně, znáš to.“ Usměju se. Dá mi pusu na obě tváře a posype mě moukou, která se mu usadila na černočerných vlasech a přebarvila je doběla. „Jak se máš ty, Freddy?“

Freddy je Stellin manžel, ale mají jen papírové manželství, aby mohl zůstat ve Státech. Poznali se před dvěma lety. Stella si šla vedle dopekařství koupit sendviče k obědu a od té doby jsou nerozluční přátelé.Původem je Ital, ale domů se vrátit nechtěl. No, a když mu končilo vízum, Stella mu navrhla, že se vezmou. Na oplátku má levné bydlení v jeho bytě nad pekařstvím. Zní to jako dokonalá kombinace – a taky je. Až na jednu drobnost: Freddy se do své formální manželky beznadějnězamiloval, ovšem jediný člověk, který si toho zatím nevšiml, je právě Stella.

„Co myslíš?“ zeptá se a kývne bradou ke knížce. „K Vánocům...“

Nakrčím nos. „Stella sice pracuje v knihkupectví, ale snad nikdy jsem ji neviděla číst.“

„Hm... to je pravda...“ Zamyšleně přikývne. „Ale ty fotky by siprohlédnout mohla, ne?“ nadhodí s nadějí v hlase.

„Tys ji někdy viděl, že by si prohlížela něco jiného než módu?“namítnu a tázavě zdvihnu obočí.

Freddy svěsí ramena a povzdychne si. „Vzdávám se. Jsem k ničemu, neumím jí koupit ani dárek.“

Vypadá tak zničeně, že mi zjihne srdce. „Můžu něco navrhnout?“

„Jistě,“ přikývne zvadle.

„Udělám menší průzkum a zjistím, co by si přála, jo?“ Povzbudivě ho poplácám po rameni. „Slibuju, že to nebudou rumunští artisté,“ usměju se a opatrně mu vezmu knihu z rukou. „Ne že by to nebyla skvělá knížka,“ dodám z loajality k obchodu, „ale pro Stellu se nehodí.“

Já a pan Darcy

19


Freddy mě obdaruje vděčným pohledem, rozloučíme se a jde kedveřím. Málem se v nich srazí se Stellou. Je celá rozzářená.

„Ahoj, Freddy,“ pozdraví ho duchem nepřítomná, protáhne se kolem něj a běží mi oznámit: „Mám pro tebe překvapení!“

Mrknu jí přes rameno. Freddy stojí mezi dveřmi a pozoruje ji. Jeho výraz je výmluvnější než všechna slova na světě.

„Budeš z toho na větvi, vsaď se!“

Freddy odejde. Podívám se na Stellu.

„Na větvi? Z čeho?“ podivím se. Plácnu sebou na nízkou otočnou židli za pultem a popojedu k počítači. Už Stellu znám. Kdykoli jepřesvědčená o tom, že mě něčím nadchne, vyhoří jako papír.

Začnu procházet pracovní maily. Obchod se konečně vylidnil, zůstala jen ta paní v sekci životopisů. Chci využít příležitosti a v e-shopech objednat dárky na poslední chvíli.

„Už vím, co uděláš!“ oznámí mi Stella horlivě. Mé nenadšení zatím nezaregistrovala. Září jako sluníčko. Rozváže si proužkovaný šátek, jako laňka oběhne pult, stoupne si vedle mě a funí jako labrador mýchrodičů, když tuší, že by mohl dostat něco dobrého.

„S čím?“ zeptám se a dál ťukám do klávesnice.

„S těmi hroznými chlapy,“ pronese, jako bych byla natvrdlá.

„Díky, žes mi je připomněla, ale já už na žádné rande nejdu.“

Stella si ještě nestačila sundat rukavice bez prstů. Vykukujícímukazováčkem na mě zahrozí. „Zlepšíš si náladu a vyrazíš se mnou a s pár

dalšími holkami do víru velkoměsta,“ pokračuje nadšeně.

Odmlčí se a čeká, až se zeptám, kam s ní a jejími kamarádkami –neochybně stejně nadšenými – vyrazíme. Zmůžu se jen na otrávené

„hmm“.

S tím se Stella nesmíří. „Pojedeš do Mexika!“ zahlaholí bujaře.

Někdy tak ječívají moderátoři soutěžních kvízů na nebohé a nic netušící

soutěžící.

Užasle zvednu hlavu a podívám se na ni. „Panebože, Stello, co toplácáš?“

„Na Nový rok!“ dodá a vyskočí na pult. Seknu po ní šéfovskýmpohledem, ale jako obvykle ho ignoruje. Překříží nohy, povytáhne sisíťoAlexandra Potter

20


vané punčochy a pokračuje: „Právě mi volala Beatrice, to je mojekamarádka z Londýna. Zamluvili si pobyt v Cancúnu v Mexiku. Naposlední chvíli jim vypadli dva lidi, takže můžeme jet my dvě.“ Rozzářeně

se na mě usměje. „Já,“ dodá a píchne se palcem do prsou. „A ty.“Namíří na mě ukazovák. „Jen si musíme koupit letenku z New Yorku.“

„Aha, a kdo bude v obchodě, až si budeme užívat v Mexiku?“ zeptám se otráveně. Stella opravdu nemá nejmenší tušení, co všechno obnáší moje práce. Patrně si myslí, že se knihkupectví řídí samo.

„To jsem už zajistila,“ oznámí mí vítězoslavně. „Pan McKenzie se nabídl, že za nás zaskočí.“

„Ty myslíš majitele?“ užasnu. „Ty ses ho ptala?“

„No, volala jsem mu. Říkal, že nám milerád pomůže. Dokonce mi přišlo, že jsem mu tím udělala radost,“ prohodí spokojeně. „Prý muprospěje, když si pár dní odpočne od péče své manželky.“ Stella si rozbalí žvýkačku a strčí si ji do pusy.

Nechápavě na ni zírám. Netuším, jestli mám jásat, že poprvé za pět let nebudu muset mezi svátky pracovat, anebo se na Stellu zlobit, že to zařídila bez mého vědomí. Zvolím první možnost.

„Tak jo,“ přikývnu. Nevím, co na to jiného říct.

„Paráda!“ zajásá Stella, vyfoukne obrovskou vínovou bublinu ajazykem ji praskne. „Bude to super, uvidíš. Navíc je to balíček pronezadané, jmenuje se Club 18–30.“

Jen to ne.

Polije mě studený pot. V knihkupectví prodáváme i britské časopisy a často si v nich listuju, takže tyhle akce znám. Přesně tak sipředstavuju peklo.

„Club 18–30?“ opakuju nevěřícně po ní a divím se, že jsem ještě nezačala zvracet.

„No,“ kývá zuřivě. „Bezva, že jo?“

Zbláznila se? Fakt si myslí, že je to bezva?

„No, víš...,“ namítnu a horečně vymýšlím výmluvu.

Nenechá mě domluvit. „Do prčic!“ vyjekne a připlácne si ruku na pusu. „Úplně jsem zapomněla.“

Na co zase?

Já a pan Darcy

21


„Jsem hrozný sobec.“ Položí mi ruku na rameno, jako by mě chtěla utěšit, a zašeptá: „Zapomněla jsem na ten věk.“ Odmlčí se a nakonec mě dorazí slovy: „Tobě už třicet bylo, viď?“

Dotčeně se od ní odtáhnu. „Promiň! Je mi dvacet devět.“ Stejně si ale zakryju tvář rukama, jako by se mi v poslední minutě mohla zvrásnittisíci vrásek.

To je teda dílo. Mám Stellu ráda a vím, že to myslí dobře, ale někdy mi ty myšlenkové pochody v (aktuálně) platinově blonďaté hlavěunikají. Nejdřív se mi snaží dohodit alkoholika a teď mi podsouvá, že jsem stará.

„Jsem jen o dva roky starší než ty,“ dodám na svou obhajobu.

Stella užasle zamrká. „Jejda, promiň. Nechtěla jsem tě... Jen jsem si... No, sama víš, že čísla nejsou moje parketa. Samozřejmě vím, že ty nestárneš,“ dodá vesele, upře na mě ty své pronikavé oči a obdaří mě miloučkým sedmadvacetiletým úsměvem.

„Ještě slovo a jsi bez práce,“ varuju ji rozmrzele.

„Ale no tak, Em, tohle je přesně to, co potřebuješ, uznej.“

Prudce se otočím na židli a seknu po ní vražedným pohledem. „Stello, ujišťuju tě, že tohle je poslední věc na světě, kterou potřebuju.“

„Je to all inclusive,“ dodá a povzbudivě na mě mrkne.

Radši si nepředstavuju, co všechno tím myslí. Naštěstí v rozhovoru nemůžeme pokračovat, protože k pultu přichází zákaznice.

„Dobrý den, vezmu si tuhle knížku.“

Zvednu hlavu. Je to ta žena, která celou dobu byla v sekci životopisů. Ona ještě neodešla? divím se. Nevšimla jsem si jí.

„Našla jste, co jste potřebovala?“ zeptám se se zájmem. Mákožešinovou čepici, drobné visací náušnice, voní těžkou květinovou vůní adorovází ji aura staromódnosti. Připadá mi, jako by vystoupila z filmu společnosti Merchant Ivory. Na Manhattan se nehodí.

„Ano, děkuji,“ odpoví s anglickým přízvukem. Nepodívá se na mě, jen na pult se skleněnou deskou položí tenkou knížku vázanou v kůži.

Vezmu ji do ruky a podívám se na titul. Na obálce je napsáno zlatým písmem Osobní dopisy Jane Austenové. Kde se tu ta knížka vzala? Vůbec si na ni nepamatuju. Otočím ji, ale na obálce není ani kód s cenou, jen

Alexandra Potter

22


ručně nadepsaný štítek. Můj rukopis to není. Ta knížka tam musela trčet

celé roky, žasnu. Namarkuju cenu.

Ze zadní místnosti se vynoří Stella. „Na, koukni se na katalog,“pobídne mě a vedle kasy přistane brožura z křídového papíru. Koutkem oka zahlédnu fotky prsatých žen v bikinách, jak sedí na nafukovacím banánu, mávají rukama nad hlavou a rozjařeně ječí. Přes fotku jejedovatě žlutými písmeny napsáno: „ZÁBAVA! LEGRACE!“

„Promiň, ale z tohohle mě vynech,“ odpovím otráveně.

„Proč, prosím tě? Je to výhodná nabídka. Užijeme si to. Představ si to, moře, slunce, písečné pláže a...“ Stella se podívá na zákaznici, ztiší hlas a zašeptá mi do ucha: „Sex!“

Představuju si, jak tancujeme na večírku v nočním klubu, kolem se vznášejí oblaka pěny, na zápěstích máme náramky z korálků, s námihopsají osmnáctiletá ucha a všichni popíjíme piňakoládu s pestrobarevnými deštníčky, a ta vidina mě naplňuje hrůzou.

„No právě, už to přímo vidím,“ hlesnu a podám zákaznici účtenku, hnědou papírovou tašku s knihou a také s logem McKenzie’s. Zdvořile kývne hlavou, ale do tváře jí přes tu kožešinu na objemné čepici není moc vidět. Otočí se a odchází.

„Koukni na toho chlapa, je úžasnej.“

Znovu se podívám na Stellu. Nemůže se od té brožury odtrhnout.

„Nikam nejedu,“ oznámím jí skálopevně.

„Ale, Emily,“ zakvílí.

„Ne, Stello.“ Už jsem se rozhodla. Zavrtím hlavou a vrátím se kmailům. Objednávky knížek, propagační nabídky...

„A co tady jako hodláš dělat? Tvoji rodiče letos budou doma?“

Rodiče bydlí na severu Států, ale Vánoce ani Silvestra neslavili doma od doby, co jsem skončila vysokou. Loni si lebedili na safari vBotswaně. Předloni byli na hausbótu v Indii. A ještě předtím... Páni, kde to byli? Už si to nepamatuju, ale vím, že tam neměli signál na mobil.

„Utrácíme dědictví,“ prohlašují o svých výletech. Je vidět, že je to baví. Jsem ráda, že si umějí užívat. Připomínají mi znovuzrozenézazobané hipísáky. Nosí zásadně jen značkové oblečení, koupili si Toyotu Prius a jedí pouze biopotraviny. Taťka dokonce chodil na jógu, než si

Já a pan Darcy

23


hnul se zády. Každé Vánoce se někam vypaří a neřeší je. Jen mi pošlou

pohled.

„Ne, letos jedou do Thajska na meditační setkání.“ Pokrčím rameny. „Na Štědrý večer mě pozvala teta Jean.“

Dřív mě trápilo, že nemůžu trávit Vánoce s rodiči u stromečku a skrocanem a dárky a tak, ale časem jsem si zvykla. Obvykle jsem u bráchy Peta v Brooklynu, jenže před půlrokem začal chodit s jednou herečkou a letos jedou k Marleniným rodičům na Floridu. Přeju mu to. Nejspíš zůstanu doma, koupím si víno a strávím večer s příjemnou knihou.Vánoční oslavy stejně nikdy neprobíhají podle našich očekávání.

„Hm, a kde budeš na Silvestra?“ vyzvídá Stella, ale zrak od brožurky nezvedne.

O svých plánech bych holce, která má za to, že zůstat v pátek večer doma je horší než smrt, zrovna říkat nechtěla.

Mlčím. Na pultě je něco, co tam dřív neleželo. Leták? Kde se tu vzal? To je divné. Kdo ho tam dal? Zvědavě se pro něj natáhnu. Je na němfotografie překrásné krajiny a nad ní je černými písmeny napsáno:

Specializované cesty za poznáním pro příznivce literatury. Prožijte týden s panem Darcym, nahlédněte do světa Jane Austenové a Pýchy a předsudku v anglickém opojení.

„Pojedu do Anglie,“ plácnu v okamžitém popudu.

Sotva ta slova vyřknu, nejradši bych je vzala zpátky. Do háje, proč jsem se nechala unést? Jsem normální?

„Fakt?“ Stella na mě upře užaslý pohled. To nečekala. „Kdy?“

Zase do háje, copak já vím?

Nejistě se podívám na leták. Jsou na něm internetové stránky a další údaje. Předstírám, že pročítám nějaký mail, a rychle adresu naťukám do prohlížeče. Díky bohu za internet. Vykouknou na mě stránky té cestovky.

„Ehm...,“ odkašlu si, abych získala čas, a bleskově pročítáminformace a hledám datum odjezdu. Nedá se nic dělat, musím Stelle sehrátdivadlo. „Brzy...,“ odpovím vyhýbavě. Zatracená práce, kde jsou ta data? Snažím se zachovat klid a rozvahu, uhladím si vlasy a vytrvale hledám

Alexandra Potter

24


dál. Pohledem těkám sem a tam jako zběsilá. Cítím, jak mi Stellapohledem propaluje díru do hlavy.

Hlavně klid, Emily, na paniku je času dost.

Vybaví se mi prsaté holky na nafukovacím banánu.

Panika je na řadě právě teď.

Konečně! Úplně dole jsou údaje napsané malým písmem. Horečně hledám datum, který odpovídá té šílenosti v Cancúnu, a kliknu na něj. Člověk nikdy neví, mohlo by být vyprodáno. Na konci roku lidi cestují o sto šest. Dva prsty levé ruky, kterou schovávám pod pultem, překřížím pro štěstí. Co blázním? Vždyť ještě nikam nejdu, zatím jen hraju divadlo.

Na obrazovce se objeví „Poslední volné místo“. Páni... To jsemnečekala.

„Jak brzy?“ naléhá Stella.

A proč vlastně ne? Proč bych nemohla strávit Silvestra v Anglii? Splním si sen, podívám se do těch úžasných vesniček, útulných pubů s plápolajícím ohněm a spoustou historie.

Nafukovací banány tam určitě nebudou. Ty ne.

Myší přesunu šipku nad políčko „Objednat“ a kliknu.

„Příští týden.“

Já a pan Darcy

25


Kapitola třetí

T

ýden je pryč, Štědrý den jsem opravdu strávila u tety Jean. Teď už

jsem doma a balím se na cestu do Anglie. Je 27. prosince, letadloodlétá za čtyři hodiny. Stella sedí u mě na gauči, pojídá zeleninu s nějakou

kořeněnou směsí a dívá se, jak přemlouvám knížky, aby se jich docestovní tašky vmáčklo co nejvíc. Sice odjíždím jen na týden, ale musím být

připravená na všechno. Beru si všech šest románů Jane Austenové, takže

mi volné místo mizí před očima. Pýchu a předsudek jsem si dala dopříručního zavazadla, protože si ji chci přečíst znovu.

Samozřejmě nemůžu zapomenout na novinky, třeba na knížku od toho nového spisovatele, který se posledních šest týdnů drží v New York Times na prvním místě. Nemůžu se dočkat, až ji začnu číst.

„Uvědomuješ si, že jedeš na dovolenou do Anglie? Je tam zima jako v Rusku. A jedeš s knižním klubem Jane Austenové,“ připomene mivýznamně. Zvednu hlavu.

„Není to knižní klub, ale specializovaná cestovní agentura. Promilovníky literatury,“ cituju leták.

Nabere si další porci a vrhne na mě neskrývaně žalostný pohled.Přišla pod záminkou, že si potřebuje půjčit žehličku na vlasy, protože ji stejně nepoužívám. Vlastně jsem ji ani nevyndala z krabice. Chce si ji vzít do Mexika. Ale teď, skoro po celém balení té zeleninové směsi, mi konečně dochází, že to byla průhledná lest, aby mě na poslední chvíli zlomila a já změnila názor.

Pozoruju, že ji nic nezastaví.

„Doufám, že víš, co to znamená,“ jede dál ve svých kolejích a hlasitě chroupe zeleninu. Bradu si opřela o kolena v černých punčochách.

Nepříliš ochotně se odvrátím od hromady paperbacků na nočním stolku a vydávám se k šuplíku s ponožkami. „Nevím, ale nepochybuju

Alexandra Potter

26


o tom, že mi to povíš,“ odpovím odměřeně a začnu rolovat ponožky do

kuliček.

„Šílenost,“ odpoví věcně a vrhne na mě další z těch svých pohledů.

Zarazím se. „Jak to myslíš? Jaká šílenost?“

„Jak bych to asi myslela? Divňouši, špatné partie, důchodci.“

Užasle na ni vytřeštím oči. „Nemůžu uvěřit, žes to fakt řekla.“

No jo, dobře, zase až v tak velkém šoku nejsem, ale vzhledem k tomu, že jsem její šéfka, se aspoň musím tvářit jako zastánce morálky.

„A cos čekala jiného, Emily? Jací lidé prahnou po tom, aby trávili konec roku s cizími lidmi a bavili se o knížkách?“

„Třeba já,“ hlesnu dotčeně.

Stella mě odmění soucitným pohledem.

„Mám knížky ráda, navíc jsem vedoucí knihkupectví, pokud sisnevšimla. Jsem snad kvůli tomu šílenec?“ zeptám se odměřeně.

Stella se snaží karotkou vyškrábat poslední zbytky zálivky. „Ne, ty jsi šílenec i bez toho,“ usměje se a olízne si koutek.

Mrsknu po ní polštář a vrátím se ke knihovně, abych se ujistila, že jsem na nic nezapomněla.

„Předem se omlouvám, jestli se zeptám špatně, ale budeš si s sebou brát i nějaké oblečení?“ zeptá se Stella po chvilce.

„Pochopitelně,“ odseknu. „Jen jsem se k němu ještě nedostala.“

Upřímně řečeno jsem oblečení neřešila. Vždyť jedu na týden.

„Stejně toho moc potřebovat nebudu,“ dodám na svou obhajobu.

„Nahá tam ale chodit nebudeš.“

Otočím se. Stella stojí nad taškou a s nelibostí v očích si prohlíží její obsah.

„Nic tu nevidím, i když je skoro plná,“ podotkne, ale najednou serozzáří. „Koukej to vybalit! Že ty se hned na letišti chystáš do Top Shopu?“

„Co je to?“

Stella ztuhne. „Ty nevíš, co je Top Shop?“ vyjekne. „Pro mě je to země zaslíbená.“

Pořád nechápu.

Nakonec mávne rukou. „To máš jedno, stejně bys to nepochopila. Jasně vidím, že oblečení není tvoje priorita.“ Znovu se zadívá na tašku.

Já a pan Darcy

27


„Dobře, chápu,“ povzdychnu si. „Asi bych měla najít větší zavazadlo,“ usoudím. Shýbnu se, zpod postele vytáhnu starý kufr nakolečkách a otevřu ho. „Vidíš?“ usměju se vítězoslavně. „V tomhle bude je plno místa.“ Rychle do něj přeskládám knížky a vydávám se ke skříni.

Vyberu dva svetry. Ten první je z růžového mohéru a je zdobenýtřpytivými nitkami kolem manžet. Je to takový svetřík pro dobrou zábavu, třeba na koulování a tak. No, koulovačku jsem sice naposled absolvovala v deseti letech, ale viděla jsem ji v časopise, co hýří fotkamirozesmátých modelek s růžovými tvářemi a rozzářenýma očima, samozřejmě v minisukních a pruhovaných punčocháčích. O takovém image se mi může jen zdát. Móda je totiž moje hodně slabá stránka. Přemýšlím nad ní každé roční období – asi pět minut – a pak si natáhnu staré džíny, které nosím už několik let.

Druhý svetr je černý kašmírový rolák. Koupila jsem si ho jednou v lednu po další ze Stelliných nedecentních tirád, že „je sice hezké, že knížky tolik miluješ, ale sexu si s paperbackem fakt moc neužiješ“.Odhodlala jsem se k předsevzetí, že zkusím být víc in, a šla jsemnakupovat do výprodeje. I tam byl drahý jako blázen. Myslela jsem si, že v něm budu za elegantní dámu, ale upřímně řečeno si v něm připadám hrozně tuctově. Jako účetní nebo tak.

Oba svetry ukážu Stelle. „Mám si vzít růžový, nebo černý?“

Pohlédne na ně nesouhlasným okem odbornice na módu. „Rozhodně ten růžový,“ odpoví po krátkém váhání.

„Ale ten černý je kašmírový,“ upozorním ji.

„No a?“ Lhostejně pokrčí rameny.

Vzhledem k tomu, že je o dva roky mladší, ještě nedospěla do věku, kdy si žena čte u kadeřnice Vogue a touží po tom, aby byla jednou zcelebrit, které na otázku, čím pravidelně obohacují svůj zimní šatník,ledabyle odpovídají: „Jedině kašmírem.“ Jí pořád stačí syntetika.

„Je nudný,“ dodá a zívne.

Do kufru hodím oba. Má pravdu – ten růžový je hezčí –, ale musím

si vzít i ten černý, abych neměla pocit, že jsem za něj zbytečně vyhodila

peníze. Bude mi líp, i kdyby se měl jen proletět přes Atlantik sem a tam

a ani jednou neopustil kufr. Co já vím, třeba si ho přece jen vezmu.

Alexandra Potter

28


Nevezmeš, napomenu se. Máš ho tři roky a neoblékla sis ho anijednou. Vypadáš v něm jako teta Jean.

No tak, drž pusu.

Znovu se pohledem ponořím do skříně a přemýšlím, co by se ještě mohlo hodit. Ach jo, balení nesnáším. Ani mi nejde. Nikdy nevím, co si vzít.

Nakonec se vzdám a ani nepředstírám, že uvážlivě volím, co budu na dovolené nosit. Naházím do kufru běžné věci – trika, džíny, mikiny – a zkusím ho zapnout. Marně. Stella zpozoruje mé trápení, rozmotá si nohy a jde mi na pomoc. Obě skočíme na víko, vrtíme zadky a úsilímfuníme. Povedlo se. Hurá.

„Bezva, mám sbaleno.“ Spokojeně poodstoupím o pár kroků azadívám se na výsledek své práce. „A co ty? Už jsi taky sbalená?“ zeptám se. Stella odlétá zítra ráno.

„Jo. Už jsem provedla nehorázný nálet na nový obchod v Greenwich Village,“ dodá nadšeně. Zdánlivě bez zájmu si začne prohlížet laky na nehty vyrovnané na komodě. „V Chinatown jsem objevila úžasnésarongy, tak jsem si koupila na každý den jiný. Stejně se tam moc oblíkat nebudu, vystačím si s bikinami, sarongy a žabkami.“ Odšroubuje víčko z jednoho laku, nalakuje si palec, zvedne ho proti světlu, pak znechuceně nakrabatí nos a znovu lak zavře. „Svůj vzhled jsem naplánovala doposledních detailů, nemysli si. Rozhodla jsem se pro kombinaci Asie a Miami Beach.“

„Víš o tom, že jedeš do Mexika?“ připomínám jí nechápavě.

„Emily, ty jsi beznadějná, to je přece označení módních trendů,“povzdychne si a nad mou tupostí zavrtí hlavou. „Pochopitelně si beru ikondomy,“ dodá jakoby nic, přesně tak, jak lidé hází udičku, když chtějí, abyste se jich začali vyptávat, co tím mysleli a proč to řekli. Za běžných okolností tyhle narážky ignoruju, ale tentokrát mě zaujala.

„Kondomy?“ opakuju po ní. Asi vypadám docela šokovaně. „A co Freddy?“

„Co je s ním?“ zeptá se nevinně, z komody sebere časopis TimeTraveller’s Wife a začne jím listovat. Tomu tedy říkám podezřelé chování.

„Co by bylo, nic, jen jsem si říkala, jestli mezi vámi něco neproběhlo.“

Já a pan Darcy

29


„Proč? Myslíš proto, že jsme se vzali?“ dobírá si mě. „Sama víš, že jediným důvodem bylo propadlé vízum. Freddy je bezva, mám ho moc ráda, ale pro mě není ten pravý,“ prohlásí. „Já taky pro něj nejsem ta pravá.“

„Proč ne?“ zkouším to dál.

„Protože jsme každý jiný,“ odpoví. „Já jsem vegetariánka, on si dává k snídani salám. Já jsem bordelářka, on je posedlý uklízením. Já jsem sova, on usíná úderem půl desáté, protože musí být ve čtyři vpekárně. Kdybychom spolu žili doopravdy, příšerně bychom si lezli na nervy.“

Začne si pohrávat s dřevěnými náramky, nervózně si jimi přejíždí po předloktí sem a tam. „Hele, Freddy je bezva chlap a jednou z něj bude úžasný partner, ale já tou obšťastněnou prostě nebudu.“

Natáhnu se pro velký nadýchaný mohérový šátek a otočím se k ní. „Stejně si myslím, že by vám to spolu klapalo.“

„Ale, Emily,“ napomene mě jako malé dítě. „Vrať se do reality.“

„Já jsem v ní pořád,“ ohradím se.

„To se pleteš, jsi nezdolná romantička. To je rozdíl,“ odsekne.

Vida, už podruhé mě tenhle týden obvinila z toho, že jsemromantik. Začíná mi jít na nervy.

„Jsem i realista,“ připomenu se.

Stella po mně sekne pohledem, kterým mi jednoznačně sděluje, že to je nesmysl.

„Fakt, jsem,“ trvám si chabě na svém.

„Aha, takže žena, která touží po panu Darcym, je podle teberealistka, jo?“ ušklíbne se.

Cítím, jak mi hoří tváře. Nepřítomně dojdu ke kabele a začnu si balit poslední věci.

„Navíc po takovém, který je, jak jsi mi líčila, samé peníze,“ dodá Stella a vezme do ruky úplně nový výtisk Pýchy a předsudku, který jsem si koupila speciálně na tuhle cestu. Ten předchozí jsem četlatolikrát, až se začal rozpadat. „No tak, Emily, měla bys stát nohama pevně na zemi. Elizabeth Bennetová se do něj zakoukala jen proto, že byl z vyšší vrstvy a měl obrovský barák v... kde já vím.“

Alexandra Potter

30


„V Pemberley v Derbyshire,“ napovím jí. Stelle jsem totiž jednou dala zhuštěnou verzi románu, i když mám pocit, že to v ní bylo napsané dost jinak, než si zapamatovala.

„To je jedno. Kdyby bydlel v garsonce někde nad pekařstvím,nezavadila by o něj ani okem, tomu věř.“ Povzdychne si, odloží knihu anatáhne se pro plán cesty. „Jé, koukej, půjdeš i na silvestrovský ples,“ zaraduje se. „To je super.“

„Taky jsem si říkala,“ usměju se s úlevou. Jsem ráda, že jsme změnily téma. Zamířím do koupelny a bez ladu a skladu začnu házet kosmetické potřeby do taštičky.

„V čem půjdeš?“

„V čem?“ Dobrý rozmar mě okamžitě opustí. Ztuhnu hrůzou. No jo, to mě nenapadlo.

„Emily! Honem mě uklidni, že máš s sebou šaty,“ houkne na mě Stella.

Zaklapnu dvířka skříňky a podívám se na sebe do zrcadla: do háje.

„Jasně že mám šaty,“ odpovím, jako by se nechumelilo, a vyjdu zkouelny. „Snad sis nemyslela, že se tam vypravím v džínách a triku?“

Střelí po mně pohledem. Ani nemusí nic říkat. Ano, přesně tohle si myslela.

Přimhouří oči. „Aha... A kde je máš?“

„V tom obalu,“ odpovím a ukážu na neprůhlednou plastovou věc ve skříni.

„Ukážeš mi je?“ zeptá se zvědavě a natahuje ruku k zipu.

„Ne, už ne, mám je zabalené v hedvábném papíře, víš?“ vymlouvám se, jak můžu.

Bezva nápad. Hedvábný papír jim dodá nádech luxusu.

Stella se sice zatváří, jako bych tím na ni udělala dojem, ale vidím, že stoprocentně jsem ji nepřesvědčila. „Jak vypadají?“ zeptá se přísně azaloží paže na prsou.

„No... ehm... jsou...“ Zoufale se rozpomínám, jak jsem před pár dny nakupovala. Fakticky jsem si chtěla koupit něco pořádného. Pobíhala jsem po H&M s plnou náručí šatů, zmocňovalo se mě zoufalství, byla jsem úplně zdeptaná a nakonec jsem si vybrala ty – „Slavnostní,“ odpovímvyhýbavě.

Já a pan Darcy

31


„Slavnostní?“

„A veselé,“ dodám významně.

„Slavnostní a veselé?“ opakuje po mně s hrůzou v očích. „Emily,bavíme se teď o šatech, nebo o nafukovacím Santovi? Jen bych si topotřebovala ujasnit.“

Nadýchnu se k poslednímu pokusu. „Jsou pošité flitry,“ zkusím tonejistě.

Stelle doslova spadne brada. Vypadá zděšeně. Prohlížím si ji. Má na

sobě halenku bez rukávů a asymetrickou sukni z hrůzostrašného butiku,

kde se bojím nakouknout i do výlohy.

„Když je něco slavnostní, tak to není veselé, Emily,“ napomene mě.

„Je to přinejmenším módní děs!“ zaječí. Přitiskne si prsty na spánky.

„Slavnostní věci nemají styl, jsou to nudné černé šatičky s flitry narukávech. A nosí se k nim blýskavé oční stíny,“ dodá a zachvěje se. Rázem

mi to dojde.

Ne, to ne. Hlavně ať nechce vidět moje nové –

„Co je tohle?“

Pozdě.

Emily hbitě popadne krabičku s blýskavými očními stíny, které jsem si koupila při stejné nákupní výpravě jako ty šaty. Nanese si stíny na víčko, jde k zrcadlu a zadívá se na sebe.

„Měňavé jíní?“ zeptá se tónem, jako bych se dopustila zločinu proti lidskosti.

Já věděla, že jsem si měla koupit něco matného. Věděla jsem to.

„Takže zpátky k Freddymu,“ měním kvapně téma. „Opravdu jsi si jistá, že mezi vámi nemůže být víc než kamarádství?“ Zoufale se snažím odpoutat její pozornost od dalších pohrom. Ještě mám totiž šátek s flitry. Koupila jsem si ho o víkendu, protože mi prostě padl do oka.

Naštěstí mi to vyjde.

„Absolutně,“ přikývne odhodlaně a plácne sebou na postel. „Formálně jsem sice vdaná, ale fakticky jsem nezadaná. Navíc potřebuju nejlepšíhokámoše.“ Přetočí se na břicho a opře se o předloktí. „Opravdu nemám šanci a nepřesvědčím tě, abys vyměnila staroušky v minibusu za zábavu vMexiku? Pořád mají volné místo,“ dodá a zatváří se, jako by se chtěla rozbrečet.

Alexandra Potter

32


„Je to luxusní dálkový autobus,“ opravím ji. „Ne, děkuju za optání.“ Zavrtím hlavou. „Určitě je to pro tebe nepochopitelné, ale já na tuhle cestu chci jet.“ Nelžu. Hodně jsem nad tím přemýšlela a usoudila jsem, že jsem se rozhodla správně. Moc se těším. „Odjakživa jsem se chtěla podívat do Anglie, hned od první chvíle, kdy jsem začala číst Jane Austenovou.Konečně jsem se odhodlala.“

„Hm, Britové taky mají něco do sebe,“ přemýšlí Stella nahlas. Vůbec mě nepochopila. „Jen se koukni na Daniela Craiga.“

„Já tam ale nejedu kvůli mužským,“ namítnu podrážděně a škvírkou v zipu se snažím do kufru nacpat Time Traveller’s Wife.

„Ani kvůli Jamesu Bondovi?“ povzdychne si a zasněně se zadívá před sebe. Všimne si, jak se peru se zipem. „Panebože, Emily, nezdá se ti, že máš toho čtení až moc?“

„Někdo to přehání s oblečením, já s knížkami, no,“ odpovím věcně.

Stella se zvedne a střelí po mně pohledem, který mi říká, že mi tonebaští.

„Nikdy nevím, na co budu mít v posteli náladu,“ odpovím vyhýbavě a pokrčím rameny.

„Co kdybys zkusila mužského?“ opáčí. Obtočí kolem sebe šátek anavlékne si rukavice.

Teď po ní zase pohledem střelím já.

„No vážně, Emily, kdy jsi naposled...?“

„Už jsem ti řekla, že jediný muž, o kterého mám zájem, je tady...“ Vezmu do ruky Pýchu a předsudek a položím ji na kufr.

„Dobře, jak myslíš, už mlčím.“ Protáhne si ruce nad hlavou. „V kolik odlétáš?“

„Ve tři čtvrtě na deset.“ Mrknu na hodinky. „Za hodinku mě mávyzvednout taxík.“

Vyměníme si pohled. Dojde mi, že přišel čas loučení.

„Měj se tam hezky,“ usměje se Stella.

„Ty taky, užij si to,“ popřeju jí.

Smutně si povzdychne. „Hlavně na sebe dávej pozor a nezapomeň si užívat.“ Vřele mě obejme. „Slíbíš mi to?“ zeptá se s dojetím v hlase.Takovou ji neznám.

Já a pan Darcy

33


Pevně ji k sobě přitisknu. „Jasně, slibuju.“

Na zlomek vteřiny mě zaskočí pochyby, jestli bych přece jen neměla strávit Silvestra se Stellou a jejími kamarádkami, a ne sama, ale hned mě to přejde. Jsem velká holka, zvládnu to. „Nezapomeň mi z Mexika zavolat, abych věděla, jaké tam mají margarity,“ usměju se.

„Spolehni se,“ přikývne a mrkne na mě. Uvolní bezpečnostní řetízek a otevře. „Jo, a abych nezapomněla...,“ otočí se ve dveřích. „Ty stíny jsou bezvadné.“ Zamává mi a je pryč.

Alexandra Potter

34


Kapitola čtvrtá

J

edenáct hodin uteklo jako voda a teď stojím na letišti Heathrow ve

frontě na pasovou kontrolu. Časový rozdíl se mnou zamával, ale vžádném případě mě nepřipravil o velké očekávání. Jsem jako na jehlách

a pořád nemůžu uvěřit, že je to pravda, že jsem doopravdy v Anglii.

V Anglii!

„Další!“

Potlačím další hroší zívnutí a zvednu hlavu. Dojde mi, že jsem na řadě. Mává na mě brýlatá úřednice středního věku, s nepřívětivýmvýrazem a krátkými kudrnatými vlasy.

„Jak dlouho chcete v Británii zůstat?“ zeptá se mě odměřeně, sotva přistoupím k přepážce.

„Týden,“ odpovím a vrhnu na ni přátelský úsměv.

Nemá na ni pražádný účinek. Vezme si ode mě pas, s vážnou tváří se do něj začte a pak začne zuřivě bušit do klávesnice.

„Za jakým účelem přijíždíte?“

„Na poznávací zájezd,“ odpovím nadšeně.

Ani se na mě nepodívá, jen si posune brýle na nose a s pevněsevřenými rty buší a buší.

Nadšení mě začíná opouštět. Její mlčení mě znervózňuje. Připadá mi, jako bych něco provedla. Vzpomenu si, jak mě jednou načapali přikrádeži v obchodě. Strnu. Co když mi teď oznámí, že v mezinárodnídatabázi mám záznam v rejstříku? Tehdy mi sice bylo jedenáct a ukradla jsem oblečky pro barbie, ale stejně. Stalo se.

Horními zuby si začnu okousávat ze rtů ztvrdlou kůžičku, což dělám jen ve chvílích, kdy jsem nervózní, a což bych dělat neměla, protože mi pak vždycky teče krev.

Už začala.

Já a pan Darcy

35


„Na jaký pozná



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist