načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Izraelské osudy -- Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi - Břetislav Olšer

-7%
sleva

Elektronická kniha: Izraelské osudy -- Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi
Autor:

Kniha Izraelské osudy. Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi publicisty Břetislava Olšera spojuje pohled na současný Izrael, úvahy autora o izraelsko-palestinském konfliktu a o historii země. ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119 Kč 111
+
-
3,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » P3K
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 201
Rozměr: 21 cm
Úprava: 32 stran barev. obr. příl. : ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-8603-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Izraelské osudy. Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi publicisty Břetislava Olšera spojuje pohled na současný Izrael, úvahy autora o izraelsko-palestinském konfliktu a o historii země. Ta je zachycena i v příbězích imigrantů, Čechů přeživších holokaust. „V izraelsko-palestinském konfliktu nejde o boj okupanta s okupovaným, nýbrž o svár dvou národů, z nichž oba si nárokují (právem) celé sporné území. Spor lze proto řešit jedině kompromisem, v rámci něhož se oba národy musejí zříci části svých oprávněných požadavků. Pokus rozhodnout spor silou zbraní v žádném případě nevede k řešení.“ (Z kapitoly Prorokování odňato prorokům, z rozhovoru s Jehudou Lahavem) (tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Břetislav Olšer - další tituly autora:
Krev pod obojí Krev pod obojí
Olšer, Břetislav
Cena: 41 Kč
Obrázkové staré pověsti české Obrázkové staré pověsti české
Žárský, Bohuslav; Olšer, Břetislav; Janda, Zdeněk
Cena: 158 Kč
Černá krev Černá krev
Olšer, Břetislav
Cena: 165 Kč
Izraelské osudy -- Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi Izraelské osudy
Olšer, Břetislav
Cena: 209 Kč
Černá krev Černá krev
Olšer, Břetislav
Cena: 74 Kč
Krev pod obojí Krev pod obojí
Olšer, Břetislav
Cena: 74 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

IZRAELSKÉ OSUDY
Břetislav Olšer
Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemiBřetislav Olšer (* 1947)
Publicista, spisovatel a fotoreportér.
Rodák z valašské vesnice Hovězí,
určitý čas dělník v
ostravsko-karvinských dolech, poté
redaktor Ostravského večerníku,
Moravskoslezského dne, ČTK, Práce
a dalších. Nyní je nezávislým
novinářem.
Procestoval sedm desítek zemí
Evropy, Asie a Ameriky, v posledních
letech se jeho zájem upírá na Blízký
východ a Izrael. Je autorem řady
románů, knižních dokumentů, mnoha
desítek scénářů pro televizi a rozhlas.
V roce 2000 obdržel Cenu E. Kische
udělovanou za výjimečná díla
literatury faktu.
PŘIVYKÁNÍ IZRAELI Žít a nechat žít • Tel Aviv • Půjdem
spolu do Betléma • Jsou na dně Mrtvého moře Sodoma
a Gomora? • Košer strava jako dieta?
JERUZALÉM Svaté město a jeho střechy • Která Golgota
je ta pravá? • Restaurace pod hlavněmi M16 • Když k
judaismu konvertuje český sklenář
VE STÍNU HOLOKAUSTU Doplavala si pro svobodu •
Strach, který se nedá zapomenout • Čech, který svědčil
proti Eichmannovi
KOMUNY ZVANÉ KIBUCY Začátky idealistů • Nad kibucy
se stahují mračna • Když odzvonilo kibucům
IZRAELSKO-ARABSKÉ (NE)SOUŽITÍ Co je to Palestina?
• Anvar Sadat v Jeruzalémě • Hippokrates: Ošetřete
i útočníky! • Prorokování odňato prorokům
Kniha Izraelské osudy spojuje
pohled na současný Izrael, úvahy
autora o izraelsko-palestinském
konfliktu a o historii země. Ta je
zachycena i v příbězích imigrantů,
Čechů přeživších holokaust. V této
emotivní části vychází autor ze svého
úspěšného titulu Přežili šest válek.
V izraelsko-palestinském konfliktu
nejde o boj okupanta s okupovaným,
nýbrž o svár dvou národů, z nichž
oba si nárokují (právem) celé sporné
území. Spor lze proto řešit jedině
kompromisem, v rámci něhož
se oba národy musejí zříci části
svých oprávněných požadavků.
Pokus rozhodnout spor silou zbraní
v žádném případě nevede k řešení.
(Z kapitoly „Prorokování odňato
prorokům“, J. L.)
IZRAELSKÉ OSUDY
Břetislav Olšer










Praha 2009
IZRAELSKÉ OSUDY
Břetislav Olšer
Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi





© Břetislav Olšer, 2009
© Nakladatelství P3K, 2009, 2011
ISBN 978-80-87186-03-9 (tištěná kniha)
ISBN 978-80-87186-09-1 (e-kniha pdf)





VÁŽENÍ ČTENÁŘI,
z opakovaných cest novináře a spisovatele Břetislava Olšera do
Izraele vznikla knížka netradičních cestopisných črt. Čtenář se
důkladně seznámí s touto pro mnohé stále tak vzdálenou, ne -
známou a turisticky velmi atraktivní zemí. Ale rozhodně nejde
v prvé řadě o popis přírodních krás a památek. Autor se ohlíží
do minulosti, komentuje současnost a snaží se nahlédnout i do
budoucnosti této rozmanité země. V knize nechybějí autorovy
reportáže, postřehy a vlastní úvahy.
Mimořádnou hloubku a působivost dodává textu vyprávění
autorových průvodců, většinou českých rodáků, kteří odešli před
desítkami let i v době nedávné do židovské domoviny. Zde autor
zúročil materiál sesbíraný pro oceňovanou publikaci „Přežili šest
válek“, jejíž náklad je již dávno rozebrán.
Kniha je sbírkou textů (v některých případech s de facto
blogovým obsahem), které jsou redakcí uspořádány do větších celků.
Jedním z těžišť knihy je kapitola o izraelsko-arabských vztazích.
Břetislav Olšer ji pojímá osobitě, nechává promlouvat místní
obyvatele i formuluje vlastní závěry, se kterými lze v některých
aspektech polemizovat, zjevně neskrývají proizraelský postoj
autora, ale textu nelze celkově upřít autenticitu. Věříme, že to
oceníte.
Redakce










OBSAH
PŘIVYKÁNÍ IZRAELI
Přílet / 9
Žít a nechat žít / 10
Tel Aviv / 17
Ženy, matky, vojačky a čarodějky... / 21
Půjdem spolu do Betléma / 25
Nemáte v objektivu berettu? / 28
Zahynul, jelikož přistával během šabatu? / 33
Jsou na dně Mrtvého moře Sodoma a Gomora? / 38
Jak se z Petry Linhové stala Oranit Machluf / 46
Košer strava jako dieta? / 50
JERUZALÉM
Svaté město a jeho střechy / 53
Jeruzalémský syndrom / 54
Která Golgota, Via Dolorosa a Boží hrob jsou ty pravé...? / 55
Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi / 56
Z Ostravy do Jeruzaléma / 59
Restaurace pod hlavněmi M16 / 66
Když k judaismu konvertuje český sklenář / 67
VE STÍNU HOLOKAUSTU
Doplavala si pro svobodu / 71
Strach, který se nedá zapomenout / 74
Holokaust byl prý jen vtip a dokonale zahraná show / 79
Přátelství se Spielbergem / 84
Zachránil je gauner / 85
Čech, který svědčil tváří v tvář proti Eichmannovi / 88
Mercedes za koně a žebřiňák se slámou / 90
Boj o život však trval dál... / 92
Dobrodružství a pár kilo zlata / 93
Parašutistou v Izraeli / 98





KOMUNY ZVANÉ KIBUCY
Kibucy – minulost a současnost / 107
Začátky idealistů / 116
Nad kibucy se stahují mračna / 121
Když odzvonilo kibucům / 135
Dovětek / 137
IZRAELSKO-ARABSKÉ (NE)SOUŽITÍ
Bobbymu bylo tenkrát šestnáct / 139
Co je to Palestina? / 147
Od Jom kipuru k míru / 152
Anvar Sadat v Jeruzalémě / 154
Mosad kouzla zbavený / 158
A kdo je Mordechaj Vanunu? / 163
Jak ukrást ruskou stíhačku / 169
Golany / 171
Na Libanon mám jen tragické vzpomínky / 174
Šalom chaver – Mír s tebou, příteli! / 178
Hippokrates: Ošetřete i útočníky! / 183
Podruhé se narodila / 188
Prorokování odňato prorokům / 190
EPILOG / 195
Fotografická příloha / 199
Doslov / 231





9
Přivykání Izraeli
PŘÍLET
Je několik hodin po půlnoci, všechna letadla z Ruzyně jsou už
bůhvíkde, jen to izraelské, patřící společnosti El Al, se v naprosté
tmě a nočním klidu ještě pozvolna naplňuje pasažéry. Předle -
tový pohovor s bezpečnostními pracovníky aerolinek (většinou
židovskými dobrovolníky), kterým by neměla uniknout ani myš,
mě trochu rozhodil. I bez takových opatření mám pokaždé – i po
dvaceti letech létání – mírnou depku z nadoblačných výšek.
Uklidňuji se informací, že El Al má prý nejlépe vycvičené
bezpečnostní agenty na světě, kteří jsou schopni nejen zlikvidovat
únosce letadla, ale také být v kokpitu jako doma a v případě
zranění pilotů zvládnout knipl a přistát. Doufám, že to není jen
reklamní trik.
Asi nebyl, jelikož nad ránem jsme zdraví a celí přistáli na
letišti Ben Guriona u Tel Avivu.
„Jsem v Izraeli tři roky, mám ženu a dva kluky – šest a čtyři
roky. Byty jsou tady asi nejdražší na světě, ale jako přistěhovalci
jsme dostali kvartíru o třetinu levněji, auto mám na levnou
půjčku, žena dělá v bance, takže na živobytí nám zůstane
měsíčně asi šest tisíc šekelů,“ svěřil se taxikář Rafael, který mi na
cestu z letiště, asi pětadvacet kilometrů, dal slevu, a tak mě tato
půlhodinová cesta místo pětatřiceti dolarů stála pouhých třicet...
Bez stvrzenky...
Naslouchal jsem mu jen na půl ucha, v duchu mi znělo
naléhavé varování přátel, kteří se mi snažili rozmluvit cestu do „horké“
atmosféry Blízkého východu. Argumenty, že „je to tam samý
atentát“, jsem vyvracel rádoby sebejistým tvrzením, že v Česku je
na silnicích víc sebevražedných atentátníků než v celé Palestině
a Izraeli dohromady. Zatímco u nás při dopravních nehodách
zahyne ročně bezmála tisíc osob, v Izraeli je to přibližně jen třetina.
Po kaskadérské jízdě taxíkem se jdu ubytovat do ruského hotelu





10
Gordon. A pak rychle na špacír po svém milovaném a právě se
probouzejícím Tel Avivu, kde však, jak jsem vzápětí zjistil, už nic
není jako dřív. Vzduch byl divně rozechvělý, voněl po pomeran -
čích, jejichž chuť „přisolil“ chamsín, pouštní vítr z Judské pouště.
A ještě tu bylo se slanou vlhkostí smícháno povědomé aroma;
znal jsem ho. Byl to adrenalin, jenž ze mě jen pozvolna
vyprchával, ale který jsem dosud cítil v ústech i ve svém tepu.
ŽÍT A NECHAT ŽÍT
V Tel Avivu se seznamuji s manželi Ruth a Chananem
Bachrichovými. Chanan Bachrich je čiperný pětasedmdesátník,
rodák z Ústí nad Labem. Další z generace českých Židů, žijících
v Izraeli déle než půl století. Je v tak dobré psychické i fyzické
kondici, že se i s brýlemi na nose klidně odváží přijet za mnou
autem z Ramat Gan, vzdáleného dvacet kilometrů, do Tel Avivu,
i když je večerní špička. Jeho drobná paní už musí používat
hůlčičku. Ale paměť má výbornou a vzpomíná se stejnou chutí jako
její manžel. A v mnohých detailech si ho troufne poopravit. Její
upřesnění jsou přijímána s něžným a trpělivým porozuměním.
Kousek od mého hotelu Gordon je malý bar. Byl mi sympatický.
Každý den jsem kolem něj několikrát prošel. Neměl nápis v
hebrejštině ani v ruštině, dalo se předpokládat, že v něm nebude
ruský personál, jak tomu bylo v mém hotelu. A ten bar se navíc
jmenoval Pelikan. A do něho jsme si s manželi Bachrichovými
sedli na kus řeči.
Když jsme si česky dohadovali, kam se posadíme, ozvalo se:
„Copak? Vy jste Češi? Odkud jste?“ Otočil jsem se po hlasu a
ejhle, usmívá se na mě sympatická dívka za barem.
„Já jsem v Izraeli jenom host, ale vy, jak se dívám, jste tady
jako doma,“ dávám se do řeči.
„Vydělávám si, ale nic moc to není. Našetřit na auto se tady
nedá,“ směje se dívka.
Jmenovala se Andrea, bylo jí dvaadvacet a pocházela ze
Znojma. V Izraeli začínala před dvěma lety v letovisku Eilat
u Rudého moře, protože tam bylo teplo. A hlavně tam měla
českého přítele, krupiéra v kasinu na jedné z výletních lodí. Oba





11
pracovali načerno. Za den sto dolarů na ruku. Teď je číšnicí
v podniku jemenského Žida.
„To jsou vaši rodiče?“ ptá se.
Když jí vysvětluji, že jsou to čeští Židé a že mě zajímá jejich
osud nejen v Izraeli, poněkud otráveně jde vybírat objednané
sladkosti.
„Já vím, zase holokaust a Osvětim a tak dál. Pořád to slyším
dokola. Už by se měla udělat tlustá čára a zapomenout na to. Já
vím, prožili hrozné věci, ale do nekonečna je přemílat, to přece
nedělá dobře ani jim samotným, natož nám mladým,“ říká An -
drea. „Ti staří, zvlášť když jsou to Češi, by mi tolik nevadili, ale
mladí Izraelci jsou hrozně namyšlení, arogantní mistři světa. Jen
se hrozím, že si jednou jednoho takového asi vezmu za muže...“
Zajímavý názor. Sličná Andrea měla alespoň nějaký a docela
konstruktivní. Její liberecká kolegyně Hanka, která v kuchyni
hotelu Gordon umývala nádobí, také bez pracovního povolení,
však byla kategoričtější.
„Nemám ráda ani Židy, ani Araby. Jsou jeden za osmnáct,
druhý bez dvou za dvacet. Vydělávám si tady už tři měsíce,
abychom měli s přítelem na cestu do Egypta. Víc o Židech nechci
mluvit ani vědět!“ omluvně se usmála dvacetiletá blondýnka
z Liberce a šla oplachovat talíře. Holokaust byla pro ni událost
vzdálená a nic neříkající stejně jako středověká epidemie moru
v Čechách. Kdyby nad nimi přemýšlela, asi by to otravovalo její
zatím bezstarostný život. Přál jsem jí ho a mí židovští přátelé
také.
„Je mladá, chce žít, ne mít strašidelné sny z našich hrozných
příběhů. Vždyť ani my sami jsme svými osudy nechtěli zatěžovat
vlastní děti dřív, než o to samy projevily zájem. Úplně to děvče
chápu. Jsme jako její generace. Kdo jiný než Židé by chtěli mít
celý svůj život jen bezstarostný...?“ Ruth Bachrichová se mile
usmála a s chutí se pustila do čokoládového dortu před sebou.
„Nemám hudební vzdělání. Ale nikdy nezapomenu, když jsme
se v Praze v roce 1939, kdy nás Němci vyhodili jako Židy z
gymnázia, scházeli tajně v mládežnickém sionistickém tzv.
modro-bílém hnutí Techelet Lavan, což bylo něco jako židovský skaut.
Ale s tím záměrem, že se v něm vychovávali mladí Židé pro život
v Palestině. A právě na jedné takové tajné schůzce jsem poprvé





12
uslyšel Beethovenovu Pátou symfonii. Nadchla mě. Nikdy na ten
silný zážitek nezapomenu,“ zaznamenávám další podivuhodný
příběh.
Otec Chanana Bachricha, původem ze Slavkova u Brna, byl
obchodník. Dlouhou dobu žil v Německu, kam se vydal i s
rodinou už před první světovou válkou. Měl tam čtyři obchody
s nábytkem. V roce 1930 však zemřel a jeho pozůstalí se vrátili
do Prahy. Rokem devětatřicet začalo trápení. Konec se školou,
povinnost nosit na kabátě žlutou hvězdu, oblíbená hospůdka
byla najednou zakázána.
„Vzali nám rádia, hudební nástroje, knihy. Prostě všechno, co
nějak souviselo s kulturou. V osm večer jsme museli být doma.
Zkrátka, cokoli jsme udělali, bylo vlastně porušením zákona,“
doplňuje ten obludný výčet zákazů paní Ruth. Její drobná
postava mi připomíná Nerudovy verše o laskavé mamince, jež by
se dala svázat do uzlíčku.
„Bylo to 1. února 1942. Slavil jsem osmnáctiny. Bylo jídlo, pití,
pohoda. Zdánlivě. Věděli jsme, že v pražském Veletržním paláci
se už tísní stovky Židů čekající na transporty do Terezína. Věděli
jsme, že na rozdíl od nás už nemají skoro nic. Ani pořádné jídlo,
svůj byt či postel. Snažili jsme si ty poslední chvíle užít. Věděli
jsme, že přijde řada i na nás. Čtvrtého února nám oznámili, že
za tři dny musíme na seřadiště pro další transport také my. Dali
jsme se do balení, abychom si vzali věci do povolené hmotnosti
padesáti kilogramů...“
Terezín. Co psát o místu, bezpočtukrát bolestně skloňovaném
ve všech trýznivých pádech? Noví příchozí do této mučivé klece
byli ještě plní naděje. Měli plné žaludky, měli co na sebe. Pak je
poslali do lágru v Polsku. Za pár dnů, když byli mladí Židé kopat
kanály, Němci všechny staré lidi odvezli. Ani se nestačil s
maminkou rozloučit. Už ji nikdy nespatřil. Jak se dozvěděl později,
skončila v plynové komoře v Treblince. Mezitím se s kamarádem
Pavlem rozhodli, že utečou zpět do Čech. Obstarají si falešné
doklady a nějak přežijí. Hlavně že budou na svobodě. Sehnali si
mapu Polska a v noci 1. června 1942 se jim podařilo utéct a
vyrazili na nejistou pouť.
„Přes Krakov a Bohumín jsme se dostali až do Ostravy. Z ní
rychlíkem načerno do Prahy. Tam nám švagr, manžel mé sestry,





13
obstaral adresy lidí, kteří by nás mohli propašovat z Moravy na
Slovensko. Až v Praze jsme se dozvěděli, že byl zabit Heydrich,
že je stanné právo a každý, kdo je chycen bez dokladů, je zastře -
len. Tak jsme rychle vyrazili zpět. Na Vsetín a dál do Velkých
Karlovic. Sedlák od nás vzal čtyři tisíce korun a převedl nás na
Slovensko...“
Chytili je slovenští celníci a předali gestapu. Po prvním
výslechu se dostávají znovu do Ostravy. Tentokrát do věznice. Pak
dál až do Brna a na transport do Osvětimi. A z něho pracovat
do varšavského ghetta. Lepší než do plynu. V rozvalinách
židovských domů se občas našel zlatý šperk či jiná vzácnost. Bylo to
na přežití do dalšího dne. Poláci za kus zlata víc než bochník
chleba nedali. Když se blížili Rusové, začali Němci stěhovat Židy
do Dachau. Cestou si vyhladovělí a žízniví vězni kupovali vodu
a chléb za zlato. Někteří si z úst vylamovali zlaté zuby, jen aby
měli pár kapek vody. Po dlouhých týdnech živoření Chanan
znovu utekl. Dostal se do Američany osvobozené Plzně. Přežil.
Z jeho početného, asi šedesátičlenného příbuzenstva mělo to
štěstí jen šest lidí...
Po návratu z lágrů se v roce 1945 sešel se svou kamarádkou
Ruth ze Sobědruh u Teplic. Byla sestřenicí jeho švagra a znali se
už ze schůzek židovské mládeže před válkou. Zatímco Chanan
byl v Terezíně jen dva měsíce, Ruth tam strávila tři roky. Oba
měli tenkrát ještě své partnery. Pak však začali chodit spolu. Byla
z toho v srpnu osmačtyřicátého svatba ve Staronové synagoze
v Praze a rok poté vystěhování do Izraele.
„Můj bratranec obchodoval s automobily. Jedno koupil také
pro velvyslance Izraele v Praze. A než se v něm ale začal vozit
tento diplomat, jako první pasažéři jsme byli my s manželem.
Ta americká limuzína nás totiž vezla ze svatby,“ připomíná paní
Ruth.
„Nikdy nezapomenu na naši svatební noc. Byl jsem zrovna
v kurzu na leteckého mechanika pro Izrael a dostal jsem volno
jen na čtyřiadvacet hodin. Ale den před svatbou, takže v době,
kdy jsem měl trávit noc plnou lásky se svou novomanželkou, jsem
musel být v kasárnách. Kluci mi nakreslili karikaturu, byl jsem
na ní s puškou v posteli s nápisem: Moje svatební noc!“ směje se
česko-izraelský letecký elektromechanik v důchodu.





14
Po letech se do Prahy vrátili, i se svými dcerami. A ty jim vy -
strojily novou svatbu. Zlatou. A znovu ve stejné synagoze, v níž
byli oddáni před půlstoletím.
„Vyučil jsem se elektrikářem a s Ruth jsme se dohodli, že
pokud chceme mít děti, musejí se narodit v zemi, kde nepoznají,
co je antisemitismus. Organizovaly se kurzy pro Židy, kteří měli
pracovat v budoucím izraelském letectvu. V Liberci se cvičili
letečtí mechanici, v Olomouci přímo letci,“ popisuje své poválečné
rozhodnutí Chanan Bachrich. Jeho paní mu napovídá, že také
ona byla ve vojenském kurzu nedaleko Mikulova.
„V Žatci bylo letiště vyhrazené pouze židovským letcům.
Izraelci koupili v USA čtyři tzv. létající pevnosti B-17. Prý za
účelem filmování. V žateckém hangáru, kam nakonec dolétly
tři, čtvrté bylo zabaveno při mezipřistání na Azorech, na toto
letadlo připevnili kulomety, naložili ho bombami, aby s nimi pak
Izraelci bombardovali Káhiru a Gazu. Přímo se startem v Žatci.
Pak přistály v Izraeli a staly se součástí vznikajícího izraelského
letectva. Já jsem si v osmačtyřicátém udělal kurz leteckého
mechanika. Na co měli ostatní dva roky, my museli zvládnout za
šest měsíců,“ popisuje Chanan Bachrich svou přípravu na život
v Palestině.
„Na Libavé se zformovala celá židovská brigáda. Neskládala
se však pouze z Židů z Palestiny nebo ze světa, byli to především
českoslovenští občané. Tato brigáda byla poměrně početná,
protože šlo až o 1 300 osob...“ připomíná mi Chanan Bachrich. To
byl základ, na kterém se budovala vlastní izraelská armáda, jež
v době války za nezávislost sestávala z nesourodé směsi
ozbrojených židovských osadníků a zahraničních dobrovolníků.
Stalin již na podzim roku 1947 dal Praze souhlas k jednání
o dodávce českých zbraní do židovského státu. Téhož roku zde
jednal pozdější první izraelský vyslanec v Praze Ehud Avriel,
který jménem Hagany uzavřel dohodu o koupi pušek ze
Zbrojovky Brno. Dodávky byly kvůli rychlosti vypravovány z letiště
Žatec leteckým mostem.
„V Žatci se rovněž nakládala výzbroj, výstroj, munice, pumy,
a dokonce i rozmontované letouny jako třeba Avie S-199. Ty šly
po tomto leteckém mostu, často pomocí dopravních letounů s
panamskou registrací, přímo do Ekronu v Izraeli, kde je smontovali





15
a okamžitě nasazovali do boje,“ Chanan Bachrich to má pevně
uloženo ve své paměti.
Messerschmitty byly rozebrány, nejprve naložili jedno kří -
dlo, potom vrtuli, pak trup a druhé křídlo. Nakonec je připravili
k transportu s bombami a municí do bývalých amerických
letounů C-54 Skymaster v doprovodu českých leteckých
mechaniků. Martin Gilbert v Dějinách Izraele mimo jiné píše: „První
dodávky dorazily v noci z 1. na 2. dubna 1948 na letiště Beit
Darass v nákladním DC-4 – 200 pušek, 40 kulometů a 150 tisíc
nábojů. Další zásilka připlula o den později po moři v jugoslávské
lodi do Tel Avivu. Na palubě bylo pro Haganu dalších 500 pušek,
200 kulometů a více než pět milionů nábojů... Izraelští letci se
zalétávali v Českých Budějovicích, Olomouci a Hradci Králové,
mechanici v Liberci. V ČSR se také cvičili tankisté v Mikulově
a výsadkáři ve Stráži pod Ralskem...“
A nakonec celková suma za všechno, co Češi poskytli Izraeli,
činila více než půl miliardy korun československých, na tehdejší
dobu nebývalou částku. Češi prý chtěli především peníze,
zahraniční měnu v hotovosti, tedy v dolarech. Na úvěr neprodali nic.
Byli to údajně velmi tvrdí obchodníci. Jen při jedné příležitosti
poskytli určitý úvěr, ale na velice krátkou dobu. Československo
bylo čtvrtou zemí, která hned 19. května 1948 uznala Stát Izrael,
3. července 1948 následovala návštěva Ehuda Avriela u ministra
zahraničí Klementise a 28. července už předával pověřovací
listiny velvyslance prezidentu Gottwaldovi.
Zatímco v roce 1948 Češi a Slováci ve velkém zásobovali
Izrael zbraněmi, v září roku 1955 podepsala československá vláda
lukrativní smlouvu o dodávce zbraní s Egyptem – 140 stíhaček
a bombardérů MiG-15 a Il-28, více než dvě stě tanků T-34 a další
tisíce granátů, kulometů, houfnic a transportérů. Zaplacena byla
jen asi čtvrtina, zbytek byl vracen v naturáliích – v dodávkách
rýže, bavlny a subtropického ovoce...
„Z Tel Avivu nám slibovali doslova hory doly. Že když se
nastěhujeme do Izraele, budeme mít práci, byt a další výhody.
Když jsme připluli koncem února 1949 lodí z Rumunska, bylo to
všechno trošku jinak,“ dostává se ke slovu i paní Ruth. „Byli jsme
dobrovolníci, tak nám dovolili přivézt si i nábytek, byť se
normálně povolovala jen jedna velká bedna osobních věcí. Nábytek





16
jsme si koupili za peníze z životního pojištění mého tatínka.
Máme ten nábytek dodnes.“
„Hned z lodě jsme šli na frontu, válka však již de facto
skončila. Opravoval jsem elektřinu u vojenských letadel. Moje
manželka šla také k vojsku. Ale protože byla provdaná, po pěti dnech
ji propustili. Šla bydlet k bratranci do kibucu,“ přibližuje Chanan
Bachrich první dny jejich izraelského občanství.
„Najednou jsem se necítila v kolektivu dobře. Moc mi to
připomínalo neustálý shluk lidí v lágrech. Chtěla jsem mít konečně
trochu vlastního soukromí. Žít svůj život. Odešla jsem z kibucu
a začala jsem pracovat v Tel Avivu s dětmi. Opatrovala jsem je
nejdříve v rodinách, potom se kolem mne shromáždila skupina
drobotiny. Taková mateřská miniškola,“ doplňuje paní
Bachrichová.
Po skončení vojenské služby zůstal Chanan ještě rok u vojska
jako civilista. S přítelem autoelektrikářem si později založili
autoopravnu.
„Když bylo mně a mému společníkovi pětašedesát, řekli jsme
si, že toho bylo už dost, a po třiatřiceti letech jsme firmu zrušili.
V Tel Avivu bylo asi pětadvacet podobných elektrikářských
dílen pro auta. Jen my dva vydrželi tak dlouho spolu,“ konstatuje
Chanan Bachrich.
„Kdybys šel k letecké společnosti El Al, udělal bys možná
lépe!“ podotkne paní Ruth.
„Mohl. Kamarádi, kteří byli v naší skupině v padesátých
letech, pracovali pak na letištích po celém světě. A za pěkné
peníze. Nebo jsem mohl jít do opraven vojenských letadel. Izrael
má spoustu zakázek i ze zahraničí.“
Pak se přestěhovali k Tel Avivu do městečka Ramat Gan, kde
už měli byt třípokojový. A to byly podmínky pro to, aby přivedli
na svět první dítě. Postupně se jim narodily dvě dcery.
„První dcera Nurit se rozvedla. Má dvě dcerky. Pak se znovu
vdala za vdovce, který měl dokonce tři dcery. Začínala také u dětí,
pak vystudovala dětskou psychologii a nyní dělá poradkyni pro
devět škol s mentálně postiženými žáky. Má doma svou
poradenskou ordinaci, kde s dětmi pracuje podle vlastního výchovného
systému. Její manžel je pravým izraelským sedlákem. Má farmu,
kde pěstuje olivy, avokádo, pomeranče a další plodiny.“





17
„Naše mladší Orna je momentálně až v Austrálii,“ říká posmut -
něle paní Ruth. „Jsou tam s manželem. Musejí se ale brzy vrátit,
protože její muž dělá u soukromé firmy, produkující zeleninová
semena. Mají pole také ve Španělsku, Thajsku a Jordánsku.“
Jen velmi málo Židů mělo takové štěstí.
TEL AVIV
Během několika měsíců, kdy jsem nebyl v Tel Avivu, zde došlo
ke spoustě změn hlavně v psychice obyvatel. Řada lidí zahynula
při atentátech, a ti, kteří přežili, se na zákeřný svět dívali s ještě
větší nedůvěrou než předtím. Alespoň na mě to tak působilo.
Pozůstalí možná vyčítali ruským Židům, proč právě tady před
sto lety koupili od Osmanů kus úhoru a právě na něm postavili
prvních sedm desítek telavivských domů.
Dnes jako by ulice Tel Avivu osiřely a lidé, kteří na nich zbyli,
spěchali a zdálo se mi, že se jeden druhému nejistě díval do
očí. Asi proto, že z velké části byli východoevropského původu
a ruská ruleta jim cosi říkala, a nebylo to nic košer. Nejraději by
mě také obešli obloukem. Měl jsem pocit, byla to čistá paranoia,
že se snažili odhadnout, jestli nejsem palestinský atentátník.
Šel jsem do obchodního domu koupit kytici růží pro
hostitelovu manželku a vojáci s namířenými samopaly Uzi po mně při
vstupu požadovali, abych jim ukázal obsah fotobrašny.
Potřeboval jsem si dát na uklidnění kávu s cigaretou, a tak jsem
zamířil do denního baru na nábřeží. Před ním stáli další vojáci
a byli ve střehu. Znejistili mě a odradili svým bondovským image.
Chvíli jsem se procházel s protivným pocitem, že mě někdo
sleduje. Vsadil bych se, že jsem cítil, jak mi něčí pohled propaluje
záda někde mezi lopatkami až k ledvinám. Byl to chlapík, který
už asi půl hodiny zametal naprosto čistý chodník kousek od mé
lavičky, přestože tudy před chviličkou projel funkční čisticí stroj.
Že si ten Šabak (izraelská kontrarozvědka, jinak též Šin Bet)
nevymyslí nějakou sofistikovanější metodu špehování! Anebo ten
borec, který kolem mě jezdí s dětským kočárkem, a teprve když
teleobjektivem zamířím do kočárku, abych zjistil, že tam nemá
žádné mimino, zmizí za rohem. Zuřil jsem, a přitom jsem se na





18
tu chvíli tolik těšil. Byla z toho už úchylná tradice, že se v Izraeli
těsně před volbami vytvořila vždy stejně vypjatá atmosféra, na -
fouklá k prasknutí. Bezpečnostních opatření tam nebývá zřejmě
nikdy dost.
Asi proto si nad promenádou zkoušel hru na vojáčky pilot
vojenského vrtulníku, jenž neustále kroužil a spouštěl se až těsně
k hladině moře, kolem jehož pláží si to v nebezpečné blízkosti
brázdily hlídkové čluny, zatímco po chodníku rázovali dva vojáci,
jimž chyběl do plné polní jen naditý batoh na zádech. Mluvili
spolu rusky a obří automatické pušky M16 měli zavěšené přes
ramena i kolem krku, aby jim je nepřítel nemohl strhnout.
Ruských hovorů na chodnících přibývalo; Tel Aviv, kde byl 14. května
1948 slavnostně vyhlášen Stát Izrael, založili přece v roce 1909
ruští Židé z Oděsy a nyní v tomto městě žilo na tři sta tisíc „Rusů“
a „Ukrajinců“. Většinou šlo o halachické Židy, byli mezi nimi
ovšem i chlapci jen vzdáleně židovského původu. Izrael je však
přijal za své, pokud chtěli do jeho armády. Domorodí židovští
mladíci, kteří se v Izraeli narodili a museli povinně na tři roky na
vojnu, po zeleném sukně už tak netoužili. Každodenní smrt v
přímém televizním přenosu je odrazovala, vše záleželo na výchově
v rodinách. Nelákaly je ani roky bez výdělku a vlastenectví už pro
ně nebylo životní prioritou, jak tomu bývalo u jejich otců a dědů.
„Volil jsem stranu Šinuj,“ uslyšel jsem rozhořčená slova
poctivce Tomiho. „Štve mě, že ruští kluci jsou nám dobří, když
umírají jako vojáci, jejich ostatky ale nesmějí pohřbít na židovských
hřbitovech, jelikož nejsou Židé... Štve mě, že v sobotu během
šabatu nesmí téměř nikdo v Izraeli veřejně sáhnout na práci,
přestože nevěřících je tu osmdesát procent...“
„Proto přece nebude konec světa,“ uklidňoval jsem ho a v
duchu jsem se smál. Už jsem viděl Evropany; uvěřili by v cokoli,
jen aby se nemuseli dotknout práce, a šabat by slavili třeba celý
týden.
Oficiální statistiky ukazují, že židovské přistěhovalectví do
Izraele je nyní na dvacetiletém minimu. V loňském roce (2008)
přišlo do Izraele na 13 700 olim (židovských přistěhovalců) z více
než sta zemí; třetina ze zemí bývalého Sovětského svazu, 15 %
z USA, 12 % z Etiopie, 12 % z Francie, 5 % z Latinské Ameriky
a 5 % z Velké Británie a dalších zemí západní Evropy.





19
Seděl jsem na lavičce na nábřeží a pozoroval drobnou Fili -
pínku, která ohleduplně a s nezastíranou laskavostí vedla pod
paží nemohoucí starou ženu. Když začal foukat vítr, sedl jsem
si do baru k prosklenému výhledu na moře, nad nímž zapadalo
slunce. Jako by se řízlo o horizont a potřísnilo ho svou krví...
Najednou se otevřely dveře a vešli dva mladí Arabové s taškou.
Arabsky neumím, ale poznám, když někdo nemluví hebrejsky.
Zatrnulo mi, a když se uvelebili u vedlejšího stolku, zakrvácené
červánky na obzoru se rázem staly varovným mementem. Sáhli
do igelitky... a vytáhli z ní krabici s šachovými figurkami. Dali
si partičku, přesto to mé nervy nevydržely. Raději jsem zaplatil
a kvapně odešel.
Připadal jsem si jako čítankový příklad paranoika a nechal
jsem si ujet i linkový autobus, kterým jsem se mohl za pár šekelů
dostat k MVDr. Ráchel Bockové na konec města, kam jsem byl
pozván na uvítací večírek s účastí velvyslance a jeho manželky. Vzal
jsem si pro každý případ taxíka už proto, že právě tady nedávno
explodoval autobus městské dopravy a spousta cestujících v něm
zahynula. Komu by nebyl život milejší než dvacet dolarů...?
„Kdyby nebyli Palestinci padlí na hlavu, nechali by nás deset
roků v klidu, a my bychom se zlikvidovali sami svými vnitřními
rozpory!“ tvrdil Tomi. A měl asi pravdu; na více než čtyři a půl
milionu izraelských voličů připadalo téměř třicet politických
stran.
Chtěl jsem si každopádně při západu slunka odpočinout. A kde
jinde než v malebné součásti Tel Avivu, ve starobylém městečku
Jaffa, podle Bible nejstarším přístavu světa. Měl ho čtyřicet dnů
po opadnutí vody strašlivé potopy vystavět třetí Noemův syn
Jefet. Západ slunka byl v Tel Avivu úchvatný; z nábřeží ho vždycky
sledovaly desítky nadšených zvědavců, kteří s napětím
pozorovali, až sluneční srpek zmizí za hranou horizontu, a neodpustili
si frenetický potlesk. To bylo snad poprvé, kdy jsem byl na vlastní
oči svědkem takového ocenění pro přírodní jev...
A aby těch legend nebylo málo, žil zde prý i Jonáš, kterého
podle pověsti spolkla ve zdejším moři velryba, aby ho, patrně
kvůli své žaludeční neuróze, po chvíli zase vyvrhla na břeh.
Dramatický je také příběh krásné Andromedy, kterou zřejmě
přehnaně panovačný a chorobně žárlivý otec nechal připoutat





20
k blízkému útesu, aby ji obětoval místo nevhodnému ženichovi
pěkně hnusné mořské nestvůře. Perseus, syn Diův, však příšeru
zabil, dívku osvobodil a vzal si ji za ženu, možná dostal i půlku
království k tomu. A potom, odkud se vzaly hororové české po -
hádky o dracích a jejich pamlscích zvaných princezny. K
Andromedině skále chodí v Jaffě turisté dodnes (a často slyší od
průvodců naprosto odlišný výklad tohoto místa).
„Křesťané tady navštěvují dům Šimona Koželuha, který tu
v prvním století údajně bydlel, a u něho pobýval apoštol Petr,“
říká mi Bedřich Eli Bachner, hrdý na své znalosti; do Palestiny
se vystěhoval v roce 1946 z Ostravy, když on a jeho otec jako
jediní z rodiny přežili v Terezíně a Osvětimi holokaust. Dnes je
v důchodu a občas jezdí na výlet z mošavu Moledet na severu
Izraele do Jaffy se svými dvanácti vnoučaty. „Do Jaffy přivážel
na lodích cedrové dříví z dnešního Libanonu už král Šalomoun,
když stavěl v Jeruzalémě chrám, který však nepřežil, stejně jako
část staré Jaffy. Tu poničil při svém tažení Napoleon...“
Jaffa má ještě jednu zvláštnost. V roce 1962 vyplul z jejího
přístavu člun, na jehož palubě byla nádoba s popelem válečného
zločince Adolfa Eichmanna, který byl v Izraeli odsouzen k trestu
smrti a pověšen. Ale to už je úplně jiná a snad navěky uzavřená
kapitola, i když jsem byl také zvědavý na hejna kormoránů, kteří
ve zdejším moři lovili o sto šest údajně ode dne, kdy Izraelci
vysypali do pobřežních vod popel popraveného zločince a
spolutvůrce zvrhlého „konečného řešení židovské otázky“.
Zaparkovali jsme poblíž amerického velvyslanectví u
válcovitého hotelu Isrotel, kde byla jistota, že nám peugeota nikdo
neukradne, jelikož se to tam tajnou policií a agenty CIA jen hemžilo.
Cestou po nábřeží jsem minul středisko vodních sportů, jehož
součástí byla i diskotéka Rasija. Byla... Jednoho letního večera
roku 2001, kdy se u vchodu tísnily stovky mladých, tance a hudby
chtivých Izraelců, většinou z rodin ruských přistěhovalců, vešel
do davu palestinský sebevražedný atentátník s dynamitem kolem
pasu a ten vzápětí odpálil. Nechal tak roztrhat sebe i
jedenadvacet bavících se chlapců a dívek, sto dalších výbuch těžce zranil.
Ani po dvou letech od této tragédie není klub v provozu. Stojí
tu pouze pomník obětem. K nebi však dál ponuře trčí
polorozbořená střecha explozí zničeného tanečního sálu. Zastavil jsem





21
se před otřesným dílem zkázy a v písku u svých nohou jsem za -
hlédl minci, žárem osmahlou do černa. Izraelský šekel – asi tam
zbyl jako němý svědek krutého pekla. Možná právě touto mincí
se jedna z obětí zrovna chystala zaplatit...
Stál jsem zádumčivě u pomníku obětí a s pietou přemýšlel
o pomíjivosti života a také o sobě, jak je vše nejisté, když
neznáme den ani hodinu své zkázy...
ŽENY, MATKY, VOJAČKY A ČARODĚJKY...
Izrael se stal v roce 2007 čtvrtým největším vývozcem zbraní na
světě, kdy uzavřenými kontrakty v hodnotě 4,3 miliardy dolarů
překonal Velkou Británii. Vyváží především radarové systémy,
bezpilotní letouny a protitankové střely do Indie, Turecka, Velké
Británie, USA a dalších západních zemí. Jeho specialitou je
modernizace prakticky veškeré vojenské techniky, pozemní
technikou počínaje a nadzvukovými letouny konče. Malá část exportu,
především ručních palných zbraní a munice, však směřuje i do
zemí, kde probíhají ozbrojené konflikty, za což je Izrael
permanentně peskován. Nový izraelský zákon, přijatý pod tlakem USA,
má od 1. ledna 2008 zajistit, že izraelské zbraně neskončí ve
špatných rukou. Jsi občan Izraele? Tak máš zakázáno prodávat
jakékoli zbraně, i kdyby nebyly izraelské výroby, do zemí nebo
militantním skupinám, na které je uvaleno embargo. Ročně
investuje židovský stát do zbrojení miliardy dolarů (včetně 2,7
miliardy roční americké vojenské pomoci, v posledních letech), což
ho řadí mezi země s nejvyššími výdaji na ozbrojené síly na světě
v přepočtu na obyvatele.
Zelenému suknu neušly v Izraeli, kde je povinná vojenská
služba i pro dívky, ani dcery Bobbyho Davida, dalšího z českých
olim, rodáka z Vítkovic. Jeho starší dcera Jael má dnes dvě děti
i šťastnou rodinu, druhorozená Michaela, štíhlá dlouhovlasá
blondýnka je psycholožkou.
Praxi si odbyla během své řádné dvaadvacetiměsíční vojenské
služby pro izraelské dívky. Mladí Izraelci musejí sloužit tři roky,
potom jsou jednou za rok, pokud to není častěji v době války,
povoláváni na měsíční manévry. Vojančí tak oficiálně až do své





22
padesátky, někteří podle potřeby narukují i po dosažení tohoto
věku.
Michaela po absolvování třítýdenního výcviku se zbraní
dělala asistentku veliteli, poté nastoupila do důstojnické školy
a pak jako podporučice rozdělovala nové brance podle jejich
dovedností k jednotlivým útvarům. Dívky, které nechtěly přímo
bojovat, pracovaly jako sekretářky, zdravotnice, radistky nebo
řidičky.
„Nikdy mě ani nenapadlo, že bych neměla jít téměř na dva
roky do kasáren a na frontu. Povinné vojenské služby jsou v Iz -
raeli zbaveny jenom dívky, které se vdají nebo to jsou ortodoxní
věřící Židovky. Každý soudný Izraelec musí pochopit, že žijeme
v neustálém ohrožení. Jsme moc malá země, takže když se začne
střílet na hranicích, je v nebezpečí kdokoli ve vnitrozemí. Proto
přijde každému vhod, když se naučí zacházet se zbraní, pozná
vojenskou disciplínu a ví, co obnášejí nálety, výbuchy bomb nebo
sebevražedných náloží...“ říká klidně půvabná Michaela.
Další možností pro dívky, jak prožít téměř dva roky vojenské
základní služby, je práce v Okec. Jedná se o izraelskou psí
jednotku, jejíž lidští členové učí své čtyřnohé spolubojovníky hledat
drogy a výbušniny, zneškodňovat teroristy, pátrat po
uprchlících, odhalovat infiltrace podél izraelské hranice a podílet se
na záchranných misích. V posledních letech se tato z části dívčí
jednotka stala součástí velkých vojenských operací v Judeji a
Samaří (na tzv. Západním břehu Jordánu), v Pásmu Gazy i během
druhé libanonské války.
Počet mladých mužů, kteří přestože jsou v odvodovém věku,
neslouží v izraelské armádě, v posledních letech vzrostl. Zhruba
čtvrtina z nich (což znamená jedenáct procent mužů v
odvodovém věku) je vyjmuta z povinné vojenské služby kvůli studiu na
ješivě. Více než dvě třetiny těch, kteří byli v listopadu roku 2007
odvedeni do izraelské armády, požádaly o zařazení k bojovým
jednotkám. Podle izraelské armády je počet žádostí o zařazení
k bojovým jednotkám nižší než během předchozích tří let. Řada
bojových jednotek má přesto stále mnohem více žadatelů než
volných míst, a to včetně brigády Golani, kde na každé volné
místo připadá v průměru 2,6 žadatele.
Brigáda Golani je útvar izraelské armádní pěchoty, který byl





23
22. února 1948 při rozdělení galilejské brigády Levanoni (libanon -
ská brigáda) vytvořen z farmářů a nových imigrantů. Symbolem
brigády je zelený olivovník s kořeny na žlutém podkladu. Zelená
a žlutá barva symbolizují zelené kopce Galileje, místa jejího
vzniku. Olivovník byl vybrán proto, že jeho silné kořeny
proniknou do země, pevně se v ní drží a symbolizují spjatost jednotky
s dědictvím židovského státu. Žluté pozadí vypovídá o účasti ve
válce za nezávislost na pouštním jihu země, kdy brigáda
obsadila izraelské město Eilat. Vojáci této brigády nosí hnědé barety.
Hnědá barva je symbolem spojení brigády s půdou Erec Jisrael.
To je v kontrastu s jinými izraelskými pěchotními brigádami,
které mají barety ve světlých barvách (purpurové, jasně zelené,
červené).
V roce 1976 byla Sajeret (Jachsar) Golani (speciální jednotka
brigády Golani) poslána do Entebbe v Ugandě, kde spolu s další
speciální jednotkou Sajeret Matkal zachránily 246 židovských
rukojmí letu 139 společnosti Air France, které unesli teroristé
z Liberální fronty pro osvobození Palestiny (LFOP). Záchranná
operace byla mimořádně úspěšná, zahynul při ní však velitel
zásahového komanda podplukovník Joni Netanjahu, bratr
pozdějšího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.
„Zatímco mladí Češi se baví na diskotékách o autech,
dívkách a penězích, část mladých Izraelců sní v hospůdkách také
o tom, že se dostanou k Mosadu nebo alespoň mezi elitu brigády
Golani. Čím rizikovější vojenská služba, tím je o ni větší zájem.
Na tři zájemce připadá jeden přijatý...,“ říká hrdě Kurt Lanzer
z Haify, člen první paradesantní jednotky v čerstvě založeném
Státě Izrael, jehož syn i dcera patřili k těm úspěšným.
V horní Galileji severně od Haify jsem byl v Muzeu brigády
Golani, které připomíná brigádu a její padlé v boji. Na tomto
místě se také konají slavnostní ceremonie jednotky. Zde budou
též vzpomínáni i padlí vojáci z Gazy, kde brigáda Golani posílila
své kolegy z útvaru Givati...
Brigádní generál Avichaj Roncki, vrchní rabín izraelské armády,
nedávno uvedl, že ženy sloužící v armádě nemají být zařazovány
do bojových situací. Představa dívek jdoucích do tankových nebo
výsadkářských oddílů je podle jeho názoru nerealizovatelná






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist