načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Italské jednohubky - Marta Kučíková

Italské jednohubky

Elektronická kniha: Italské jednohubky
Autor: Marta Kučíková

- Vlídné a humorné postřehy ze života domorodců z podhůří italských Dolomit očima české Marty. Proč jsou italští staříci stále frajeři a jejich osmdesátileté manželky upravené ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 171
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4664-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vlídné a humorné postřehy ze života domorodců z podhůří italských Dolomit očima české Marty. Proč jsou italští staříci stále frajeři a jejich osmdesátileté manželky upravené šťabajzny? Proč nosí Ital malou peněženku? Proč se nebojí mluvit o lásce v jakémkoli věku? Proč jim asfaltově silná káva nezpůsobí infarkt? Proč respektují úřady i autority? Proč má horal něžnou duši? A čím je podle Italů známá naše krásná rodná česká hrouda? Proč se ke všem dětem chovají jako k vlastním? A proč si vůbec stále zpívají, i když mají pracovní soboty? O lehkosti i nelehkosti života v podhorském italském maloměstě, viděné nejen ze zpovědní kasy hokynářského krámku, vypráví autorka žijící v těchto končinách již třináct let s vtipem i nadhledem.

Předmětná hesla
Kučíková, Marta
Itálie severní
Zařazeno v kategoriích
Marta Kučíková - další tituly autora:
Italské jednohubky Italské jednohubky
 (CDmp3 audiokniha)
Italské jednohubky - CDmp3 (Čte Lucie Juřičková) Italské jednohubky
Italské dvojhubky - S humorem a laskavostí o životě v Itálii Italské dvojhubky
 (e-book)
Italské dvojhubky Italské dvojhubky
 
K elektronické knize "Italské jednohubky" doporučujeme také:
 (e-book)
Chladnokrevně Chladnokrevně
 (e-book)
Jeden život nestačí Jeden život nestačí
 (e-book)
Temné hlubiny Temné hlubiny
 (e-book)
Nezlomný Nezlomný
 (e-book)
Strážce nádrže Strážce nádrže
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

j

e

d

n

ohu

b

k

y



Marta Kučíková

Mladá fronta

j

e

d

n

ohu

b

k

y

I

t

a

l

s

k

é


Text © Marta Kučíková, 2017 Illustration

© Ivona Knechtlová, 2017

ISBN 978-80-204-4740-1 (pdf)


5

Věnováno mým milovaným dětem (Sárince, Marušce

a Šimonkovi) a mému muži Vítkovi. A vám všem, blízkým

mému srdci...


6

Po čtyřicítce se mi dosavadní poklidný život v rodné Telči

a pražském paneláku s manželem a dětmi obrátil vzhůru no

hama.

Já, postarší matka dvou malých holčiček, jsem po velmi

dlouhém váhání následovala svého průbojného českého man

žela do Itálie. Ne na pláž k moři a věčnému slunci, ale do drsné

ho podhůří severoitalských Dolomit, kde má chleba stejně tvr

dou kůrku jako v Čechách. Bez absolutní znalosti italštiny, bez

širší rodiny a přátel. S naivní představou brzkého návratu do

rodné hroudy. Manžel si zkrátka našel práci v malém italském

Zapadákově. Po hektickém pracovním vypětí v Praze

toužil po životě ve zdravějším prostředí a chtěl více

času trávit s rodinou. Jeho „maximálně pět let, více

ne“ se protáhlo na současných dvanáct. Mezitím

se mi v mých 42 letech na

rodilo třetí dítko.

Hory jsou nádherné,

často však s vrcholky zaha

lenými do těžkých mlh,

viditelnost nulová a vlh

kost stoprocentní. Moře

M

e

z

i

ř

á

d

k

y

r d

ro

b

k

ů

o

m

n

ě


7

daleko, stejně jako slunce. Tady si nikdy nezvyknu! Kultura

žádná, a práce — zkrátka budu holkou pro všechno.

Má ješitnost a jakási maloměstská pýcha „přece tady s uni

verzitou nebudu uklízet nebo prodávat“ vzaly po pár měsících

za své. Knížku Italsky za šest týdnů jsem studovala několik

let s výsledkem nula. První měsíce bez telefonu a spojení do

Čech — a zejména bez internetu — byly občas nevydýchatel

né. V duchu jsem pokaždé plánovala odjezd ne za pět let, ale

nanejvýš za týden (samozřejmě po předchozím definitivním

zneškodnění manžela). Jenže ženská míní, a italské žití mění.

Každodenní zážitky jsou jako zdejší těstoviny... na tisíc

způsobů!

M

e

z

i

ř

á

d

k

y

r d

ro

b

k

ů

o

m

n

ě


8

„Velký prsa. Hodně!“ říkám česky a objíždím rukama svůj kyp

rý hrudník v místním řeznictví. Sympatický řezník, mladý po

hledný Ital, se řehtá. Řehtá, ale nechápe. Možná si myslí — baba

chce asi liposukci či co. Tak znovu. Ach jo. Hranice mé trapnosti

se den ode dne posouvá do nekonečna, podobné zážitky mě

zocelují. Zapomenutí česko-italského slovníku (někde doma,

jako vždy není na svém místě) se mi tentokrát vymstilo. Šlapat

pro něj tři kilometry zpět domů, to se mi nechce. Nevzdávám to.

Angličtina, ruština, němčina. Tady, na italském maloměstě,

naprosto nepoužitelné jazyky. Prostě italsky mluvit musíte,

i když fakt neumíte. Znovu mimické divadlo s mým poprsím.

Řeznický sympaťák se ale absolutně nechytá.

Nabízí mi dokonce býčí žlázy. Ty znám ještě z dětství, tatí

nek z nich dělával báječný pikantní guláš.

Řeznictví je útulné a čisťounké. Takový kosmeťák pro váš

žaludek. Desítky druhů mas, jemně naklepané telecí řízky,

různá (mně neznámá) masíčka, voňavý špalír domácích salámů.

Krámek se dědí z generace na generaci. U kasy sedí devadesáti

letý majitel a třesoucíma se rukama markuje. Kupodivu přesně.

V parném létě si jde na chvíli ven na schody prohřát své staré

řeznické kosti a pak zase šup do krámku. Každému příchozímu

C

h

c

i

p

r

s

a.

A

l

e

i

als

k

á

.


9

dítku nakrájí zdarma několik plátků ohromné šťavnaté voňavé šunky. Bohužel jenom dětem. Většinou se v řeznictví statečně ovládám, ale v autě žebroním aspoň o soustíčko... Moje dětské trio je rychležroucí, někdy nemám prostě šanci.

Jak se řeknou italsky „kuřecí prsa“?

Italské dámy přítomné v řeznictví jsou na pochybách, jestli jsem ožralá nebo blbá. Ne. Jsem zoufalá, chci upéct kuřecí prsa na čerstvém rozmarýnu. Ten jsem včera při sprintu ze školky někomu uloupla za plotem. Rozmarýnu je dost, roste všude jako u nás kopřivy.

Poslední pokus.

Předvádím rukama, jak mám velká ňadra, pak skrčím paže a mávám jimi jako křídly a hlasitě pípám. Myslím, že se tímto okamžikem hranice trapného oné nekonečnosti už dotkla. Řeznictví je plné lidí, které raději nevnímám. Řezník pláče smíchy.

Říká: „Si, si, signora, petto di pollo,“ a přináší mi těžce vybojovaný flák kuřecích prsou. Jako signora odcházím středem s kořistí a jistotou, že na mě řezníci ani kolemstojící hned nezapomenou. Od té doby mám kromě stálých vřelých sympatií řeznického personálu také doživotní přezdívku „ta paní s prsama“.

Mám štěstí, že jsem si nešla pro kachní zadky. Tuším, že by se rodina musela na delší dobu spokojit s italským vegetariánským menu...

C

h

c

i

p

r

s

a.

A

l

e

i

als

k

á

.


10

„Jsme Češi..., něco jako Němci či Poláci,“ představuje nás italským sousedům můj muž. Jsme pro ně divní. Muž blonďák, děti jakbysmet, já v bankovním kostýmku. Jako z jehovistické brožurky Navždy v ráji nebo tak nějak. Bankovní kostýmky tady, v podhůří italských Dolomit, nosí jen ženské nad osmdesát. Přízeň nedůvěřivých Italů chceme získat plechovkou Prazdroje a čerstvě upečenými makovými buchtami. K asfaltově silné kávě budou sladkou tečkou. Doufám, že ne vražednou.

Partají je v baráku šest. Po nočním stěhování z Prahy do severoitalského maloměsta se jdeme seznámit se svými sousedy. Manžel má funkci zvoníka, já podržbuchty a děti (nepedagogicky) podržpiva.

Otvírá první sousedka. Čisťounká droboučká šedesátnice. Celoživotní žena v domácnosti jako většina Italek. „Češi?“ usmívá se. Na rozdíl od manžela italsky zatím neumím. Sousedka dobrosrdečně spustí italský slovní kulomet. Nechápe, že nechápu. Italština je přece tak jednoduchá. Mou nedokonalost doháním širokým úsměvem. Mám ho tak nějak mimoděk, nafurt. Muž mi důrazně šeptá, že se jedná o jakousi smutnou historii. Pusa mi hrůzou ztuhne do permanentního úsměvu

J

a

k

z

d

r

o

govat

I

t

a

l

a


11

a nejde stáhnout zpět. Sousedi mi asi dočasně přilepí nálepku „blbá, a navíc cynická“.

Sousedka aspoň pochválí buchtu. Chválí, rozlomí a mák s rumem na chvíli přebije věčně vydezinfikovanou chodbu. Do buchty ale nekousne. Rychle a zdvořile se rozloučí. Něco je blbě. Ale co? Druhý soused, školník, kopie seriálového Cataniho. Sympaťák milující všechny děti světa i mimo sluneční soustavu. Později prokouknu pedantského puntičkáře, kterého děsí větší počet dětí, to jest více než jedno. Buchtu rozlomí, zarazí se, pochválí, ale neochutná. Po pár locích Prazdroje mu už žádné dítě nevadí. Jen ta moje buchta, ta asi ano.

Další partaje jsou si podobné. Navzájem se po italsku objímáme, z piva jsou nadšení. Syn mladých sousedů prošpikuje prstíkem buchtu a vytvoří horský tunel. Trpím. Další sousedka je milá padesátnice. Stará se o své staré a nemocné sourozence. S jejím hluchým devadesátiletým bratrem si ihned rozumíme gesty. Konečně první Ital, který mě chápe!

Poslední partaj. Mírně apatický ležící pán a zbytek rodiny. Naše malá Maruška přitančí k ležákovi a tahá ho za ruku, aby šel tančit. Muž zírá na živelnou vlasatou blonďatici. Možná první ve svém životě. „On sotva chodí,“ říká jeho upjatá žena.


12

Pán však vstává, s hůlkou, Maruška ji opatrně odkládá do rohu a začnou společně tančit. Žena stále opakuje: „Jak to? Sotva chodil, a teď tančí!“ Osud makové buchty je mi v tuto chvíli šumafuk. Všichni tleskáme skvělému tanečnímu páru. Představení naší divné české rodiny je u konce.

S buchtami jsem šlápla vedle. Pro Itala je totiž mák synonymem opia, nikdy by jej nepozřel. Teď už chápu vyděšené sousedy při pohledu na naše dítka baštící buchty. Patrně si mysleli, že jsme předvojem počínající invaze barbarských Čechů s cílem postupně zdrogovat italskou velmoc.

Holt jsme zase nikoho nezdrogovali. Jen jedna malinká česká holčička vrátila jednomu nemocnému italskému staříkovi chuť opět tančit...


13

„To je Marta!“ Učitel Antonio, prchlivý Ital v nejlepších le

tech, mě postrčí do třídy za hromového řevu: „O-pa-kuj-te,

mamma mia!!! — mluvím, mluvíš, mluví. Ancora (znovu)!

Mlu-vím, mlu-víš...“

Začíná večerní kurz pro nás, dospělé neitalské různoba

revné mimozemšťany.

Chce se mi všechno, tělo se bouří, snad to ještě dvě hodinky

vydržím. Sednout — kam? Kteří dobráci mě pustí do svých řad?

Zadní lavice obsadili černoši, vpředu sedí snaživé Rusky.

Prostředek patří Číně... Vplula jsem mezi navoněný černošský

kluky. Jenom se na mě zubí. Jako v nějakým špatným por

nofilmu. Křehká běloška uprostřed hromotluckých ztepilých

černých hřebců. Je to nadsázka. Samozřejmě to tak nebylo.

Spíše pěkně rostlá statná běloška uprostřed deseti hubeňouč

kých a zakřiknutých kluků z Ghany. Asi se mě bojí nebo pro

ně nejsem dost tmavá. Milí, ale hned se roztáhli přes další

volné židle.

Sunu se dál za třídní mantry — tentokrát nemluvíme, ale

spíme. Já spím, ty spíš, on spí — on nespí. Chci patřit do ně

jaké národnostní party, abych měla pocit sounáležitosti jako

ochranu před hřímajícím Antoniem.

V

e

č

e

r

n

í

kurz

i

a

l

š

t

n

y

p

r

o

m

im

o

e

m

š

ť

a

n

y


14

Antonio. Charismatický krásný Ital, ale na facku. Feministky by se na něm vyřádily a začaly by vyzdvihovat klady českých mužů.

Zkouším proniknout mezi pyšné Rusky. Ty jejich ruské mimikry. Pyšné nejsou, zakrývají tím nejistotu a jakousi podřízenost. Snaživě se smějí vtipům Antonia. Rusky svým měkkým přízvukem vytvářejí z italštiny šišlavé teploušské nářečí. Ani ony mě nechtějí, dvě si dávají na volné židle vedle sebe levné tašky z trhu.

Sláva. Čínské sluníčko, sedící vedle několika Indů v prostřední řadě, mi podává ruku. „Nihau,“ tedy ahoj. Bohužel mluví jenom čínsky a italsky. V tuto chvíli neovládám ani jedno.

„Marta je z Československa,“ říká Antonio jako vsuvku mezi svými učitelskými hromy—blesky. Po zkušenostech s italskými úřady ani nepředpokládám, že je moje rodná hrouda pupkem světa. Rusky náhle ožily: „Máárta — ty náša,“ radují se. Ruština mi problém nedělá, a po hodině holkám v ruštině recituju notoricky známý dopis Taťány Oněginovi. Je to v suchu. Mám svoji ruskou partu pro intelektuální vybití a černošskou a indicko-čínskou partu pro nové a neobjevené.

Předčasně zestárlá tělnatá Moldavka je mou záchranou. Překládá mi v ruštině téměř celou lekci. Nemáme knihy, Antonio napíše na tabuli — spím, spíš, spí, spíme, spíte, spí. Každý z nás nahlas opakuje spící mantru, pak třicetkrát celá třída. Padesátkrát. Zblázním se. Asi jo. A znovu.

Komenský by se tu tetelil blahem. Komenského v Itálii neznají. Ani Den učitelů. V počátcích našeho italského pobytu


15

(přesně 28. března na Den učitelů) jsem poslala učitelce do školky po dětech přenádhernou kytici, koupenou v blízkém květinářství. Učitelka, Komenského neznajíc, nechápala. Navíc jsem později zjistila, že se květiny, ze kterých byla tahle kytice uvázaná, používají výhradně na jejich hroby.

První hodina kurzu končila. Zatímco jsem pár minut poté ještě jazykově obcovala se svými třemi partami, manžel s očima nevyspalého králíka čekal, s jakou se vrátím.

„Jak jsi pokročila?“ zeptal se mě s nadějí v mou prudkou a ry chlou inteligenci. „Značně,“ přiznala jsem se. „Naučila jsem se dvacet nových slovíček... RUSKÝCH...“

Králičí oči zcepeněly.

Mé tři děti se učily italsky postupně, v místní školce. Jednou se z ní vrátil syn domů s pár škrábanci navíc. Prý s klukama po


16

sobě stříleli. Jako. Kamínky a pískem. „Co na to paní učitelka?“

ptala jsem se ho naštvaně. „Nic. Vůbec jí to nevadilo! Jenom

měla hroznej hlad,“ odvětil spokojeně a dodal, „volala pořád

PASTA, PASTA (pasta = těstoviny)!“ Vše se posléze vysvětli

lo, učitelka není flegmatická a bláznivá italská bulimička. Ve

skutečnosti totiž volala BASTA (přestaň)!

Charismatický učitel Antonio nikdy nečetl skvělou knihu

Leo Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád, přitom jako by

byla psána o nás. Do italštiny ji doposud nikdo nepřeložil,

možná se toho v budoucnu chopí někdo z mých nadaných

spolužáků. Já to asi, izvinitě, nebudu.

Začít se učit v cizí zemi jejich jazyk je podle mě pro ženskou

po čtyřicítce stejné jako pro muže po padesátce mít první

pohlavní styk. Buď to přežijete a vychutnáváte si to, nebo vás

to zabije...

A

b

a

ba

z

t

u

h

l

a

,


17

„Madonna mia...!“ Jízdní řád místní italské MHD silně připo

mínal sudoku pro pokročilé. Na důstojný úřad, vzdálený 5 km,

jsem raději dorazila podél rušné silnice pěšky. Naprosto nedů

stojně. Zmačkaná, místo vlasů chemlonový bobek, rozplizlé

stíny až k bradě. V tu chvíli mi ale můj vzhled fakt žíly nerval.

Italská úřednice, které jsem usedla tváří v tvář, vypadala jako

po nejdelší trase pochodu Praha—Prčice.

Vyžilá bývalá prostitutka s rozmazaným make-upem a kr

havýma očima zhrzené a podvedené. Možná má dobré srdce,

chabě jsem si namlouvala.

Chabě a zbytečně.

„Codice fiscale?“ zavrtěla nesouhlasně hlavou. Všechny

mnou předložené dokumenty (za nimiž se skrývalo několik

cest do Prahy a razítkování od krajského úřadu přes tlumočnici

a Ministerstvo zahraničních věcí až po italskou ambasádu) od

sunula štítivě na moji stranu stolu. Znamenalo to definitivní NE.

„Codice fiscale“ — tato prapodivná slova znamenají něco

jako rodné číslo. Bez něj jste ztraceni a neexistujete, tedy

v rámci italských zákonů. Pár dní po přestěhování do italských

luhů, hájů a hor jsem se vydala dolů, do města na úřad, toto

životu nezbytné rodné číslo získat.

j

a

k

o

k

d

ut

n

e

A

b

a

ba

z

t

u

h

l

a

,


18

Úřad je zde silnou autoritou, takovou nekompromisní italskou tchyní s právem veta. Běžný Ital si zásadně na své úředníky nestěžuje, nehádá se, nerozčiluje se. Pokud úřad naznačí, že něco nelze — i když to lze —, Ital se vzdá a odchází. Většinou do baru.

Odkojena mnohaletou prací v bance šoupla jsem italské úřední tchyni dokumenty zpět k úřednímu chřtánu. To jsem si na místní zajeté poměry dovolila tantissimo, příliš mnoho.

Úřednice z E55 začala bublat. Nesouhlas jí čouhal ze všech tělesných otvorů. Křičela cosi o povolení k pobytu. To ovšem my, hrdí čeští členové EU, nepotřebujeme. Kartička se znakem EU, vyndaná z mé peněženky, ji rozhodila. Naprosto a nenávratně. Shodila mé dokumenty na zem.

Italsky jsem doposud znala jenom slova jako „manžel, děti, bydlet, ano, ne, povolení k pobytu a kuřecí prsa“. Použila jsem všechna, kromě toho posledního. Porazilo by ji to.

Začala jsem mluvit anglicky. Tvrdošíjně trvala na tom, že anglicky neumí. Na můj německý a posléze bezchybně vyslovený ruský dotaz vybuchla. Nádherný italský ohňostroj emocí. Ostatní úředníci přestali pracovat a s napětím sledovali, jakým způsobem vybuchnu já. Bylo by to adekvátní. Patrně i jim ležela v žaludku.


19

Je dobré znát jenom jednu jedinou, jakoukoli frázi v cizím jazyce. Ale precizně a s přízvukem. Nevíte, kdy se hodí.

Osvítil mě jazykový anděl. Z mnohaletých vzpomínek se mi vybavila jediná italská věta, kterou jsem se od kamaráda polyglota naučila poměrně „lehce“ (samozřejmě po několika hodinách a po několika pivech) v telčské hospodě U Marušky. Tehdy tvrdil, že je to drsná výhrůžka... Kdybych aspoň věděla, co to znamená!

Italský přízrak dosáhl vrcholu emotivní erupce. No nic, rodné číslo vyřídím určitě jindy, s manželem a početnou rodinkou zahrajeme divadlo „Homolkovi přijeli“.

Riskla jsem to. Italská úřednická šlechta byla v napjatém očekávání.

„Io sono grato del caro ricordo che ricambio di cuore!“ hlasitě jsem se rozloučila s úřednickým přízrakem. Molto veloce, velmi rychle, jako domorodá Italka. Všichni užasle strnuli. Asi to bylo ode mě hodně drsné...

Kamarád polyglot pěkně kecal. Výhrůžku jsem pak doma objevila v Italštině pro samouky, strana 214. Doslovný překlad zněl: „Děkuji vám za milou vzpomínku, kterou ze srdce opětuji.“

Tak proto baba ztuhla, jako když utne. Patrně navždy.


20

„Amore, prova!“ — „Drahoušku, zkus to!“ láká italská sedmdesátiletá fešanda mého muže na místní specialitu, po které se prý Italové můžou utlouct. Gigantický kus nenakrájené vařené dršťky připomíná povrch Marsu. Můj muž se hroutí.

Večerní zkoušky pěveckého sboru v nedaleké malebné podhorské vísce Campotamaso — skoro na konci italského světa — jsem navštívila pouze dvakrát. Potřetí jsem byla těhotná, jenže nádherné souznění třiceti italských hlasů a jednoho českého altu se děťátku v bříšku ani zbla nelíbilo. Vřelý sbormistr přesto pozval aspoň manžela na jejich vesnickou festu, slavnost. Večerní náves se zpěvem, spoustou jídla a plného jiskřivého vína z blízkých vinic.

Na slavnost nakráčel muž patřičně vyhladovělý, s žaludkem natěšeným na křehkou domácí pizzu, na doma vyráběné chutné těstoviny s kachní omáčkou, na tenké aromatické plátky sušené šunky prosciutta cruda, na chleba vytažený z pece, na víno zdejších vinařů a další laskominy... Pravá italská kuchyně je přece provoněná olivovým olejem, parmazánem, čerstvou bazalkou, rozmarýnem a šalvějí. Dobroty zapíjíte černým těžkým místním vínem a začnete radostí zpívat, i když neznáte ani italskou notu. Zdejší pivo raději

M

a

n

ž

el

ova d

r

š

ť

k

a


21

nepijte, je sycené, velmi světlé, čeští hoši z fotbalu jej trefně označují „jako chcanky“.

Host, cizinec a blonďák k tomu, ten se musí uctít. Nabízený pokrm nelze v žádném případě odmítnout, byla by to urážka téměř na kordy. Manžel tedy nikoho neurazil. Fešandy mezi důchodem a stovkou roznášely s písní na rtech první pokrmy. Muž zbledl více než obvykle. Kdepak pizza...

Jen tak na okraj, manžel je jinak masožravý, jenom bytostně nesnáší vnitřnosti a vše, co se jim podobá, obzvláště dršťkovou polévku, v životě neokusil prasečí ocásek nebo pacičku, jednou omylem kousl do vařeného prasečího rypáku.

Prvním chodem byl obrovský kus uvařené dršťky. Zděšení mého muže neznalo hranic. Kam s ní??? Snažil se ji rozkrájet miniaturním plastikovým příborem, ale nůž se o jeden bradavkovitý kráter zlomil. Stará Italka zkušeně ukrojila obrovskou porci a nacpala ji mužovi do pusy. Psychicky ho to zlomilo. Třicet párů očí členů místního pěveckého sboru souhlasně sledovalo jeho úporné dršťkové koštování, každý z nich si přitom pře žvykoval dršťku svou, s gustem italského gurmána.

Milosrdně se setmělo.

V nestřeženém okamžiku manžel nestravitelný povrch Marsu z pusy odplivl kamsi pod lavičku a bránil se nášupu s výmluvou,

M

a

n

ž

el

ova d

r

š

ť

k

a


22

že se těší na další specialitu. Měl ji mít. Na papírovém tácku

mu přistála plněná prasečí pacička, zampone. Pazneht nebo

hého prasete výhružně trčel do vzduchu jako varování dalších

možných chodů.

Pěvecký sbor, značně ovíněný, začal zpívat. Něco o jídle

a o lásce, jak jinak. Můj muž se domníval, že zpívají jeho po

hřební píseň. Potil krev, zatímco místní si z plna hrdla užívali

krásné noci.

Se slovy „Manželka asi rodí“ — ačkoli jsem byla ve čtvrtém

měsíci — se odpotácel do auta a odjel serpentinami domů.

Vběhl do koupelny, ještě jsem nespala. Nic zlého netušíc,

volala jsem: „Jaký to bylo?“

„Do-bbb-rý, ale pak jsem d-d-dostal... d-d-D-R-Š-Ť-K-Y!“

sípal odvedle za zvuku tekoucí vody.

Museli strašně chlastat, zděsila jsem se, a pohladila spící

dětské hlavičky.

„Děti..., tak nám asi zmlátili tatínka...“

T

o

t

á

ln

í

pr

opad

e

u

r

a


23

„Chceš pomoct?“ oblízává se olezlý plážový povaleč. Můj prohrab výstřihu asi nebyl až tak nenápadný. Mám plné ruce — v levé ještě nechodící dítko, v pravé věčně zdrhající dítko. Chci jít koupit do blízkého baru čtyři zmrzliny, ale nemám kam dát drobné. Provizorně je nasypu do výstřihu jednodílných plavek. Jako za starodávna.

Nevydržely tam ani mizerných sto metrů k baru. Zemská přitažlivost je silnější. Mince se postupně sunou po celém těle dolů. Spěšně je doluju, nenápadně. Konečně. Jsme už na řadě, eura mám v ruce. Mamma mia. Chybí ještě jedno. Vím, kde je. Kdybych si tam sáhla, podezírali by mě z mravního ohrožení ctnostných Italů.

„Hned ti ho donesu,“ přesvědčuju flegmatického zmrzlináře. Rychle někam za roh a vytáhnout ho. Euro jedno hloupé. Spíš Marto jedna hloupá. Už jsem si měla dávno pořídit minipeněženku na drobásky jako všichni Italové.

Řádný Ital má s sebou neustále malinkou peněženku pouze na mince. Mladí, staří, všichni. A nosí ji s sebou všude. Dokonce jsem viděla italského borce, který vylezl v plavkách z moře a sáhl si pro ni za pas. Asi mají i speciální vodotěsnou, ale copak ji drží půlkami? Nemusím všemu rozumět... Mají ji

T

o

t

á

ln

í

pr

opad

e

u

r

a


24

zkrátka všichni. Jen já

ještě ne.

Dlouhovlasé pu

berťačky ji mívají vět

šinou jemně růžovou.

S Hello Kitty nahoře

a uvnitř kromě drobásků

voňavý tester oblíbeného par

fému. Klučičí je pokaždé černá. Otvírají ji

většinou schovanou v dlaních, aby kromě mincí nevypadl ještě balíček pánské ochrany.

Staří udření vesničané nosí drobáskovou peněženku hnědou, asi z vydělané kůže psa nebo praprasouseda. Jsou nenároční, v obchodě chtějí jenom věci nezbytné. Carlo je větrem ošlehaný stařík. Manželovi stále říká, že se mu líbí můj zadek. Je mu devadesát. Ne mému zadku, ale pánovi s pravděpodobně mírně kalným zrakem. Pokaždé chce šest kilo jablek. „Červená, zelená, granátová?“ ptám se. „To je jedno,“ říká, „manželka mi je stejně všechny oloupe...“

Postarší dámy u kasy utrousí cosi o barbarovi. Jejich drobáskové peněženky stojí víc než barbarovo ojeté auto. Před třiceti lety byl tento kraj velmi chudý. Sprcha s teplou vodou nebo jednoduchá pračka — to byl luxus. Za několik desetiletí rodiny rychle zbohatly. Bohužel ne na duchu. Některé dámy jsou prima. A některé jsou drobítek snobsky nadřazené, jedou v posledním stylu. Chtějí všechno light. Ať je to štiplavě voňavý horský sýr Asiago či prvotřídní špek. Italské Trautenberkyně v sukních. Bramborák není dost bramborový a kyselo dost kyselé.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist