načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Italské boty - Henning Mankell

Italské boty

Elektronická kniha: Italské boty
Autor: Henning Mankell

Dojemný příběh muže na cestě od ztráty k vykoupení.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 325
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Italienska skor ... přeložila Hana Švolbová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7028-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Frederik Welin je úspěšný chirurg, jehož život na výsluní skončí dne, kdy se dopustí osudové chyby. Uchyluje se na opuštěný ostrov zděděný po prarodičích a zde přežívá letargicky ve své samotě. V zimě vysekává díru do ledu a noří se do mrazivé vody, aby zjistil, zda je ještě naživu. Nevnímá svět kolem sebe do té míry, že mu v domě vyroste mraveniště. Všechno schovávání ale končí nečekanou návštěvou. A splnění dávného slibu si vyžádá vydat se na cestu, která může znamenat mnoho a zrodit naději na nový život.

Henning Mankell je švédský spisovatel a dramaturg, u nás známý především sérií kriminálních příběhů s komisařem Kurtem Wallanderem.
Román Italské boty (2006, Italienska skor) je jeho prvním nedetektivním počinem v překladu z roku 2017, se kterým se čeští čtenáři mají čest seznámit, a ukazuje, že Mankell je zajímavý všestranný spisovatel.

Popis / resumé

Fredrik Welin žije na malém ostrově, který je během zimních měsíců zcela obklopen ledem. Připadá si v životě tak ztracený, že každé ráno vysekává díru do ledu a noří se do mrazivé vody, aby si připomněl, že žije. Na ostrov zděděný po prarodičích se uchýlil poté, co jeho úspěšnou kariéru chirurga přerušila katastrofální chyba, a od té doby vnímá život tak letargicky, že v jeho obývacím pokoji nerušeně vyroste mraveniště. Jednoho dne se však na ledě objeví nečekaná návštěva, která si od Fredrika vynutí splnění dávného slibu. Příběh o ztrátě a vykoupení je svědectvím o nepředvídatelnosti života, z níž se i ve chvílích osobní tragédie může zrodit naděje. Překvapivý a dojemný příběh z pera známého švédského autora detektivních románů, v němž se hlavní hrdina ocitne na prahu svého obrození.

Zařazeno v kategoriích
Henning Mankell - další tituly autora:
Neklidný muž -- Případy komisaře Wallandera 10 Neklidný muž
Bílá lvice -- Případy komisaře Wallandera 3 Bílá lvice
Usměvavý muž -- Případy komisaře Wallandera 4 Usměvavý muž
 (e-book)
Než přijde mráz Než přijde mráz
O krok pozadu -- Případy komisaře Wallandera 7 O krok pozadu
Firewall -- Případy komisaře Wallandera 8 Firewall
 
K elektronické knize "Italské boty" doporučujeme také:
 (e-book)
Trojhra Trojhra
 (e-book)
Znamení osudu Znamení osudu
 (e-book)
Osm Osm
 (e-book)
Žízeň Žízeň
 (e-book)
Ruka ruku myje Ruka ruku myje
 (e-book)
Nerozlučný pár Nerozlučný pár
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

italské

boty

henning

mankell

Překvapivý a dojemný příběh muže, který se ocitne na prahu svého obrození



led 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 les 1 2 3 4 5 6 moře 1 2 3 4 5 zimní slunovrat 1 2 3

italské

boty henning mankell

italské

boty henning mankell Brno 2017

Copyright © by Henning Mankell 2006

Published by agreement with Leopard Förlag,

Stockholm and Leonhardt & Høier Literary Agency A/S,

Copenhagen

Translation © Hana Švolbová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-198-8 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-199-5 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-200-8 (Formát MobiPocket)

Pokud bota dobře padne, zapomeneme na nohu.

Čuang c’

Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou

opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké,

které se poznají podle toho, že jejich protikladem je

zase pravda.

Niels Bohr

Láska je jako měkká ruka, která pozvolna odsouvá

osud stranou.

Sigfrid Siwertz led

11

1

Když je zima, vždycky se cítím osamocenější.

Mráz za oknem mi připomíná chlad v mém těle. Jsem

napadený ze dvou stran. Neustále však bojuju, jak proti

zimě, tak proti osamocení. Proto každé ráno vysekávám

díru do ledu. Kdyby v zamrzlé zátoce stál někdo s daleko

hledem a sledoval, co dělám, musel by si myslet, že jsem

blázen a že se chystám na smrt. Nahý muž v mrazivé

zimě, který svírá v ruce sekeru a chystá se vysekat díru

do ledu?

Vlastně možná doufám, že tam jednou někdo bude —

černý stín proti vší té bělosti —, kdo by mě viděl a roz

mýšlel se, jestli má zasáhnout, než bude pozdě. Mě však

není nutné zachraňovat, protože já nehodlám spáchat

sebevraždu.

Dřív v životě — v souvislosti s onou velkou katastro

fou — ve mně zoufalství a vztek někdy tak nabraly na síle,

až jsem uvažoval, že sám se sebou skoncuju. Ale nikdy

jsem se o to nepokusil. Zbabělost mě věrně provází po

celý život. Dřív jsem věřil a věřím tomu i teď, že v životě

jde o to, abychom nepustili otěže. Život je křehká větev

nad propastí. Na ní budu viset, dokud se udržím. Potom

spadnu, já i všichni ostatní, a nevím, co mě čeká. Je tam

dole někdo, kdo mě přivítá? Nebo mi vstříc pádí jenom

chladná, tvrdá tma?

Moře je zamrzlé.

Letos, na počátku nového tisíciletí, je zima tuhá. Když

jsem se ráno probudil do prosincové tmy, měl jsem dojem, že slyším led zpívat. Nevím, kde se ve mně vzala ta

představa, že led dokáže zpívat. Možná mi to, když jsem byl malý, říkal dědeček, který se tady v šérech narodil.

Ale za tmy mě vzbudil nějaký zvuk. Nebyla to kočka

ani pes. Mám dvě zvířata, která spí tvrději než já. Moje

kočka je stará a ztuhlá a pes je na pravé ucho hluchý jako špalek a na levé slyší hodně špatně. Můžu kolem něj proklouznout a on si toho ani nevšimne.

Ale tenhle zvuk?

Pokusil jsem se ve tmě zorientovat. Chvíli mi trvalo,

než jsem pochopil, že musí jít o led, který se pohybuje,

třebaže tady v zálivu dosahuje deseticentimetrové tloušť

ky. Minulý týden, když jsem byl neklidnější než obvykle,

jsem došel na okraj, kde se led setkává s otevřeným mo

řem. Bylo to víc než kilometr za posledním ostrůvkem.

Led v zátoce by se tedy neměl pohybovat. On se však

zvedal a klesal, skřípal a zpíval.

Naslouchal jsem těm zvukům a najednou jsem si

pomyslel, že život utekl hrozně rychle. Teď jsem tady.

Šesta šedesátiletý muž, finančně nezávislý, se vzpomín

kou, která ho neustále sužuje. Vyrostl jsem v chudobě,

kterou si dnes v této zemi dokážeme představit jen stěží.

Můj otec byl ušlápnutý číšník s nadváhou a máma se neustále snažila vyjít s penězi. Já jsem z téhle studny chu

doby vylezl. Jako dítě jsem si tady často hrával a neměl

jsem tušení o čase, který se krátí. V té době byli babička

13

s dědečkem ještě činorodí, zatím nezestárli do nehyb

nosti a čekání. On voněl po rybách a jí chyběly všechny

zuby. Ačkoliv byla vždycky hodná, v pohledu na to, jak se

její úsměv otevíral jako černá díra, bylo něco děsivého.

Není to tak dávno, co jsem se nacházel uprostřed prv

ního jednání. Nyní už začal epilog.

Tam venku ve tmě zpíval led a já jsem přemýšlel, jest

li se o mě nepokouší infarkt. Vstal jsem a změřil si tlak.

Všechno bylo v pořádku, krevní tlak sto padesát pět na

devadesát, pulz normální, šedesát čtyři úderů. Prohma

tal jsem se, jestli mě něco nebolí. Mírně mě bolela levá

noha. To se stává a nijak mě to neznepokojuje. Ale z toho

ledu venku jsem se cítil špatně. Znělo to jako podivný

sbor nejasných hlasů. Posadil jsem se v kuchyni a čekal

do svítání. V trámech praskalo. Buď se dřevo rozpínalo

mrazem, nebo se v některé ze svých tajných chodbiček

pohybovala myš.

Teploměr za oknem ukazoval minus devatenáct stupňů.

Dneska udělám to, co každý zimní den. Obléknu si žu

pan, na nohy natáhnu ustřižené holínky, vezmu sekeru

a sejdu k molu. Otvor vysekám rychle, protože tam, kde

dělám díru, nebývá led silný. Potom se svléknu a pono

řím se do bahnité vody. Bolí to, ale když se opět vyškrábu

na led, mráz jako by se proměnil v intenzivní teplo.

Do své černé díry lezu proto, abych pocítil, že pořád

žiju. Potom mám pocit, že osamělost pomalu odezní

vá. Jednoho dne možná zemřu šokem, až do díry vlezu.

Dotýkám se dna, takže nezmizím pod ledem. Budu stát

v otvoru, který brzy opět zamrzne. A tak mě najde Jans

son, který po ostrůvcích rozváží poštu.

Nikdy, dokud bude žít, nepochopí, co se stalo.

14

Ale to mě nezajímá. Svůj domov jsem si zařídil jako

nedobytnou pevnost — tady na ostrůvku, který jsem

zdědil. Když vystoupím na pahorek za domem, mám

výhled přímo na moře. Není tam nic kromě ostrůvků

a skalisek, jejichž temné hřbety lze zahlédnout těsně nad

hladinou vody nebo povrchem ledu. Když se podívám na

druhou stranu, vnitřní šéry houstnou. Ale nikde nevidím

jiný dům než ten svůj.

Samozřejmě jsem to takhle neplánoval.

Tento dům měl sloužit jako letní útočiště. Nikoliv

jako nejzazší skanzen, který musím bránit. Každé ráno,

když vysekám díru nebo se ponořím do letně vlahé vody,

se znovu podivím, co se to vlastně s mým životem stalo.

Vím, co se přihodilo. Udělal jsem chybu. A neodvážil

jsem se přijmout její důsledky. Kdybych tehdy věděl to,

co vím dnes, co bych udělal? Nedokážu na to odpovědět.

Jsem si jistý jenom tím, že bych nemusel sedět tady, jako

vězeň daleko na moři.

Měl jsem žít podle nastaveného plánu.

Poměrně záhy jsem se rozhodl stát se lékařem. Do

šlo k tomu v den mých patnáctých narozenin, kdy mě

otec k mému velkému údivu pozval do restaurace. On,

který byl sám číšník a který v zarputilém boji za vlastní

čest pracoval jenom přes den, nikdy večer. Pokud ho po

volali na večerní směnu, vymluvil se. Pořád si pamatuju

matčin neklidný pláč, když občas přišel domů a ozná

mil, že skončil. A najednou mě chtěl vzít do restaurace.

Za slechl jsem, jak se matka s otcem hádají, jestli mi to

do volí. Skončilo to tím, že se máma zamkla v ložnici.

Dělávala to, když se něco postavilo proti ní. V jistých

obzvlášť složitých obdobích trávila zamčená ve svém po

koji téměř veškerý čas. Vždycky to tam vonělo po levan

duli a slzách. Já jsem spal na pohovce v kuchyni a otec si

s hlasitým vzdycháním rozložil matraci na zemi.

Během života jsem se setkal s mnoha plačícími lidmi.

Jako lékař jsem vídal umírající i ty, kteří se dozvěděli, že

někdo z jejich blízkých onemocněl nevyléčitelnou chorobou. Ale jejich slzy nikdy nevydávaly takovou vůni, která by připomínala mou matku. Otec mi cestou do restaurace vykládal, že je přecitlivělá. Pořád tápu nad tím, co jsem mu tehdy odpověděl. Co jsem vlastně mohl říct?

Moje první vzpomínky patří matce, jak hodiny a hodiny plakala nad penězi, které nám chyběly, nad chudobou, která čpěla ze všeho v našem životě. Otec jako by

její nářky neslyšel. Když ho po příchodu domů přivítala

s dobrou náladou, bylo všechno v pořádku. Pokud leže

la v posteli ve své levandulové vůni, bylo to také dobré. Po

večerech se otec věnoval třídění své velké sbírky cínových

vojáčků, které rovnal v souladu s rekonstrukcemi historických bitev. Než jsem usnul, sedával na okraji mé postele, hladil mě po hlavě a stěžoval si, že moje matka je příliš

citlivá, a tak mi bohužel nemůžou pořídit sourozence.

Vyrůstal jsem v zemi nikoho, mezi slzami a cínový

mi vojáčky. A s otcem, který tvrdohlavě prohlašoval, že

číšník a operní zpěvák mají společné to, že oba k výkonu

svého povolání potřebují pořádné boty.

Bylo to tak, jak rozhodl. Šli jsme do restaurace. Přistoupil

k nám číšník, aby přijal objednávku. Otec se složitě a velmi podrobně vyptával na telecí biftek, který si nakonec

poručil. Já jsem se rozhodl pro sledě. Léta na ostrově mě naučila mít rád ryby. Číšník se vzdálil.

16

Bylo to poprvé, kdy jsem směl vypít sklenku vína.

Ihned mi stouplo do hlavy. Po jídle mě otec s úsměvem

pozoroval a zeptal se, čemu bych se chtěl v životě věnovat.

Nevěděl jsem. Už jsem kvůli němu šel na reálku. Ne

veselá škola se svými ošuntělými vyučujícími a chodba

mi čpícími vlnou mi neskýtala prostor, abych se zamýšlel

nad nějakou budoucností. Podstatné bylo jenom přežít

další den, nenechat se načapat, že jsem neudělal úkol,

a neupoutávat pozornost. Další den byl vždy velmi blíz

ko, nedalo se přemýšlet o horizontu, který by ležel za

koncem dalšího pololetí. Nevybavuju si, že bych někdy

o budoucnosti hovořil se svými kamarády.

„Je ti patnáct,“ řekl otec. „Nastal čas, aby ses zamys

lel nad tím, co chceš v budoucnu dělat. Chceš se pustit

do hospodské branže? Možná se po skončení školy pro

myješ nádobím až do Ameriky. Bylo by fajn, kdyby ses

porozhlídl po světě. Jenom nezapomínej na dobré boty.“

„Já nechci být číšník.“

Odpověděl jsem velmi ostře. Nepoznal jsem, jestli to

otce zklamalo, nebo se mu ulevilo. Usrkl vína, ukazová

kem si přejel přes kořen nosu a pak se zeptal, jestli sku

tečně nemám do budoucna žádné plány.

„Ne.“

„O něčem jsi musel přemýšlet. Které předměty máš

nejradši?“

„Hudebku.“

„Ty umíš zpívat? To je pro mě novinka.“

„Neumím zpívat.“

„Nebo ses bez mého vědomí naučil hrát na nějaký ná

stroj?“

„Ne.“

„Tak proč máš nejradši hudebku?“

17

„Dirigent Ramberg se o mě nestará.“

„Co tím chceš říct?“

„Zajímají ho jenom ti, co zpívat umějí. Nás ostatních

si nevšímá.“

„Takže máš nejradši předmět, kterého se ani neúčast

níš?“

„Chemie je taky fajn.“

To otce očividně překvapilo. Na kratičký okamžik se

zdálo, že pátrá ve svých vzdálených vzpomínkách z vlast

ních chudých školních let, zda vůbec takový předmět

jako chemie existoval. Sledoval jsem ho jako očarovaný.

Měnil se mi před očima. Dřív se na něm neměnilo nic

kromě jeho oblečení, bot a barvy vlasů, které mu stále

více šedivěly. Teď se stalo něco nečekaného. Jako by ho

zachvátila náhlá bezmoc a já jsem ho teprve teď spatřil.

Ačkoliv mnohokrát seděl na okraji mé postele a plaval se

mnou tady v zátoce, stále se nacházel hodně daleko ode

mě. Teď, ve své bezmoci, se mi přiblížil. Byl jsem silnější

než onen muž, který seděl naproti mně u bílého ubrusu

v restauraci, kde kapela hrála hudbu, kterou nikdo ne

poslouchal, cigaretový kouř se mísil se silnými parfémy

a vína v jeho sklence ubývalo.

A tehdy jsem se rozhodl, jak odpovím. Svou budouc

nost jsem objevil — nebo stvořil — právě v tom okamžiku.

Otec na mě pohlédl šedivě modrýma očima. Vypadalo

to, že se vzchopil z bezmoci, která ho postihla. Já jsem ji

však viděl a nikdy na ni nezapomenu.

„Podle tebe je fajn chemie? Proč?“

„Protože budu doktor. To člověk musí něco vědět

o che mických sloučeninách. Chci operovat.“

Pohlédl na mě s náhlým odporem.

„Ty budeš řezat do lidí?“

18

„Jo.“

„Lékařem se nestaneš jenom se zkouškou z reálky.“

„Budu pokračovat a udělám si maturitu.“

„Aby ses mohl prsty vrtat v lidských vnitřnostech?“

„Chci být chirurgem.“

A v tu chvíli se zrodil plán mého života. Nikdy dřív

jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych se mohl stát léka

řem. Neomdlíval jsem při pohledu na krev nebo injekci,

ale nikdy jsem si nepředstavoval, že bych strávil život

v nemocničních chodbách a na operačních sálech. Když

jsme toho dubnového večera kráčeli domů, otec přiopi

lý, já sám ovíněný patnáctiletý kluk, uvědomil jsem si,

že nešlo jenom o odpověď mému otci. Dal jsem sám sobě

slib.

Stanu se lékařem. Zasvětím život tomu, že budu řezat

do lidských těl.

2

Dneska pošta nepřijde.

Nepřišla ani včera. Zato dorazí Jansson, který tady

v šérech poštu rozváží. Pro mě nic nemá. Zakázal jsem

mu to. Už před dvanácti lety jsem mu oznámil, aby ke mně nejezdil, když veze jenom reklamy. Všechny ty spe

ciální nabídky na počítače a vepřové mě dávno přestaly bavit. Pověděl jsem mu, že se nechci vydávat všanc lidem,

kteří se pokoušejí ovlivňovat můj život tím, že mě nahá

nějí se speciálními nabídkami. V životě nejde o akční

ceny, jak jsem se mu snažil vysvětlit. V životě jde hlavně

o něco podstatného. Sice nevím o co, ale stejně musím

věřit, že to je podstatné a že se skrytý smysl nachází na vyšší úrovni, než kde jsou slevové kupony a stírací losy.

Pohádali jsme se. Nebylo to naposled. Někdy mě na

padá, že nás spojuje právě náš vztek. Ale od té doby už mi

žádný leták nedovezl. Když mi naposledy doručil dopis, byla to obsílka z obecního úřadu. To bylo před sedmi

a půl lety. V ten den zuřil vítr od severovýchodu a hladina moře klesla. Sdělili mi, že mi bylo přiděleno místo na hřbitově. Jansson tvrdil, že ho dostávají všichni. Jednalo

se o novou službu — ti, kdo tu bydlí a platí daně, by měli


20

vědět, kde se nachází jejich hrob, pokud by se tam chtěli

zajít podívat a zjistit, koho dostanou za sousedy.

Byl to jediný dopis, který jsem za posledních dvanáct

let dostal. Kromě bezútěšných rozhodnutí o výši důcho

du, úředních dopisů a výpisů z účtu.

Jansson se vždycky objeví kolem druhé. Mám podezře

ní, že sem musí zajíždět, aby mohl od pošty vyžadovat

úhradu všech nákladů na loď nebo motorové sáně. Zku

sil jsem se ho zeptat, jak to je, ale neodpověděl mi. Třeba

by to mohlo být tak, že ho u té práce držím vlastně já. To

proto, že třikrát týdně v zimním a pětkrát v letním obdo

bí zakotví u mého mola, které ještě nevzalo za své.

Před patnácti lety tady na ostrovech žilo asi padesát

stálých obyvatel. Dokonce odtud jeden člun dopravoval

čtyři děti do vesnické školy. Dneska nás tu zbylo sedm,

z toho jen jednomu je méně než šedesát. A to je Jans son.

Je nejmladší, a tudíž nejvíc závislý na tom, abychom

my ostatní zůstali naživu a dál bydleli v šérech. Jinak se

odstěhuje.

Já si z toho hlavu nedělám. Nemám Janssona rád. Je

jedním z nejnáročnějších pacientů, jaké jsem kdy měl.

Patří do skupiny hypochondrů, s nimiž je skutečně ob

tížné vyjít. Před několika lety jsem se mu jednou podíval

do krku a změřil mu tlak, když tu se najednou ozval, že

má nádor na mozku, který mu zhoršuje zrak. Odpověděl

jsem, že nemám čas poslouchat jeho báchorky. Ale trval

na svém. Něco se mu děje v mozku. Zeptal jsem se ho,

jak na to přišel. Bolí ho hlava? Motá se mu? Má nějaké

jiné příznaky? Nevzdal to, dokud jsem ho nezatáhl do

loděnice, kde je temněji, neposvítil mu do zorniček a ne

vysvětlil, že všechno vypadá normálně.


21

Jsem přesvědčený, že Jansson je zdravý jako ryba.

Jeho otci je devadesát sedm let a žije v pečovatelském

domě, nicméně hlavu má jasnou. Jansson s otcem od roku 1970 nemluví. Tehdy Jansson odmítl otci pomáhat s lovem úhořů a raději začal pracovat na jedné pile

v kraji Småland. Proč si zvolil zrovna pilu, jsem nikdy nepochopil. Tomu, že nemohl vystát svého tyranského

otce, samozřejmě rozumím. Ale pila? Marně bych se to

pokoušel pochopit, protože toho vím moc málo. Ale od

onoho roku 1970 spolu nemluví. Jansson se ze Smålandu

vrátil teprve tehdy, když byl otec tak starý, že se odstěho

val do pečovatelského domu. Vůbec se nestýkají.

Jansson má starší sestru, která se jmenuje Linnea

a bydlí ve vnitrozemí. Kdysi byla vdaná a provozovala

letní kavárnu. Ale její muž potom umřel — upadl na

kopci nad prodejnou potravin — a ona kavárnu zavřela a dala se na náboženství. Zprostředkovává kontakt mezi otcem a synem.

Přemýšlím, co si můžou říkat? Třeba sestra rok co rok

předává jenom velké ticho?

Janssonova matka zemřela už před mnoha lety. Set

kal jsem se s ní jenom jednou. To už mířila do děsivého mlhavého světa senility a domnívala se, že jsem její

vlastní otec, který zemřel někdy ve dvacátých letech. Byl

to šokující zážitek.

Dnes už bych nejspíš tak prudce nezareagoval. Ale

tehdy jsem byl jiný.

Vlastně o Janssonovi nic nevím, kromě toho, že se

jmenuje Ture a je listonoš. Neznám ho a on nezná mě.

Ale když přijíždí od mysu, stávám na molu a čekám na

něho. Stojím tam a přemýšlím, proč to dělám, a vím, že žádnou odpověď nedostanu.

22

Je to jako čekání na Boha nebo na Godota, ale místo

nich přijíždí Jansson.

Usedám ke kuchyňskému stolu a otevírám deník, kte

rý si vedu celá léta, co tu bydlím. Nemám co vyprávět

a nemám nikoho, kdo by se snad o to, co v něm stojí,

mohl někdy zajímat. Každopádně píšu. Každý den, po

celý rok, několik řádek. O počasí, o počtu ptáků na stro

mě za oknem, o svém zdraví. Nic jiného. Kdybych chtěl,

můžu vyhledat nějaké datum před deseti lety a konsta

tovat, že když jsem na molu čekal na Janssona, seděla

tam sýkorka nebo ústřičník.

Vedu kroniku života, který se úplně zhatil.

Uplynulo dopoledne.

Nastal čas natáhnout si čepici přes uši, vyrazit do

třeskutého mrazu, postavit se na molo a čekat, až dorazí

Jansson. V této zimě musí v motorových saních hrozně

mrznout. Někdy mám pocit, že když zakotví u mola, cí

tím slabý závan alkoholu. Chápu ho.

Jakmile jsem vstal od stolu, probudila se k životu zví

řata. Jako první přiběhla ke dveřím kočka, pes je podstat

ně pomalejší. Vypustil jsem je a natáhl si moly prožraný

kožich, který kdysi patřil mému dědečkovi, kolem krku

jsem si omotal šálu a na hlavu narazil tlustou vojenskou

čepici z druhé světové války. Potom jsem zašel na molo.

Mráz štípal. Zastavil jsem se a poslouchal. Pořád jsem

neslyšel žádné zvuky. Žádné ptáky ani Janssonův člun.

Představil jsem si ho. Jako by řídil starodávnou tram

vaj, kde řidiči museli stát venku. Jeho zimní oblečení se

vesměs nedalo popsat. Pláště, kabáty, kožešiny, dokon

ce i starý župan, to všechno na sebe navlékal, když byla

taková zima jako dnes. Ptával jsem se ho, proč si nekoupí

23

některou z těch moderních zimních kombinéz, které

jsem viděl někde v obchodě, když jsem byl na pevnině.

Odpověděl, že jim nedůvěřuje. Samozřejmě je to jenom

tím, že je držgrešle. Na hlavě má stejnou čepici jako

já. Přes obličej má nataženou zlodějskou kuklu a staré

motorkářské brýle.

Zeptal jsem se ho, jestli není povinností pošty ob

starat mu teplé oblečení. V odpověď se mi dostalo jen

ne zřetelné zamumlání. Jansson chtěl mít s poštou co nej

méně do činění, přestože se jedná o jeho zaměstnavatele.

Na ledě u mola ležel zmrzlý racek. Křídla měl slože

ná, zmrzlé nohy mu trčely do vzduchu. Oči se podobaly

dvěma lesklým krystalům. Položil jsem ho na kámen

na břehu. Zároveň jsem zaslechl zvuk motoru. Nemusel

jsem se dívat na hodinky, abych zjistil, že je přesný. Jans

son přijížděl z nejbližšího ostrůvku Vesselsö. Tam bydlí

taková stará ženská, Asta Karolina Åkerblomová. Je jí

osmaosmdesát, trpí velkými bolestmi rukou, ale zarpu

tile se odmítá vzdát života na ostrově, kde se narodila.

Jansson povídal, že špatně vidí, přesto však pořád plete

svetry a ponožky pro hejno svých vnoučat, která jsou

rozeseta po celé zemi. Zajímalo by mě, jak ty svetry vy

padají. Vážně se dá plést a vytvářet různé vzory, když je

člověk skoro slepý?

Motorové sáně se přibližovaly a pak se objevily za

mysem směrem na Lindsholmen. Je to zvláštní pohled,

když se to vozidlo podobné hmyzu ukáže a člověk za vo

lantem spatří onoho zakukleného muže. Jansson vypnul

motor, velká vrtule utichla a on vklouzl k molu a sundal

si brýle a kuklu. V obličeji byl rudý a zpocený.

„Bolí mě zub,“ oznámil mi, když se namáhavě vyškrá

bal na molo.

„A co chceš, abych s tím udělal?“

„Jsi doktor.“

„Nejsem zubař.“

„Bolí to tady dole vlevo.“

Jansson otevřel ústa, jako by za mými zády najednou

spatřil něco strašlivého. Můj vlastní chrup je v celkem

uspokojivém stavu. Obvykle to zvládám s jednou návště

vou zubaře za rok.

„Já s tím tady nic nenadělám. Běž k zubaři.“

„Snad se na to můžeš aspoň podívat.“

Jansson se nevzdá. Zašel jsem do loděnice a přinesl

si baterku a lékařskou lopatku.

„Otevři pusu!“

„Je otevřená!“

„Víc.“

„Nemůžu.“

„Takhle nic nevidím. Otoč se sem!“

Posvítil jsem Janssonovi do úst a zmáčkl jazyk. Zuby

měl žluté a plné zubního kamene. Hodně plomb. Ale

dásně vypadaly zdravě a neviděl jsem žádnou prasklinu.

„Nic nevidím.“

„Ale bolí to.“

„Tak jdi k zubaři. Vezmi si prášek proti bolesti!“

„Ty mi došly.“

Z lékárničky jsem přinesl tubu tablet proti boles

ti. Strčil si ji do kapsy. Jako obvykle ani nenaznačil

otázku, co je dlužen. Ani za konzultaci, ani za tabletky.

Jans son je člověk, který mou přátelskou velkorysost po

važuje za samozřejmou. Možná proto ho nemám rád.

Je těžké mít za nejbližšího přítele někoho, koho nemá

te rádi.

„Mám pro tebe balíček. Je to dárek od pošty.“

„Odkdy pošta něco rozdává?“

„Je to vánoční dárek. Každý dostane svůj balíček.“

„A proč?“

„Nevím.“

„Já nic nechci.“

Jansson prohrabal jeden ze svých pytlů a podal mi

malý plochý balíček. Na obalu mi generální ředitel pošty

přál veselé Vánoce.

„Nic to nestojí. Jestli to nechceš, tak to vyhoď.“

„Nenamlouvej mi, že pošta dává něco zadarmo.“

„Nesnažím se ti nic namluvit. Všichni dostanou stejný balíček. A nic to nestojí.“

Janssonova tvrdohlavost mě někdy vyčerpává. Už jsem

neměl sílu se s ním dál v mrazu hádat. Roztrhl jsem balíček. Obsahoval dvě odrazky a sdělení: „Buďte na silni

cích opatrní. Pozdrav z pošty.“

„K čemu mi budou odrazky? Tady žádná auta nejezdí

a jediný chodec jsem tu já.“

„Třeba jednou budeš mít života tady plné zuby. Pak by

se ti nějaká odrazka mohla hodit. Nemáš trochu vody?

Potřebuju si vzít prášek.“

Nikdy jsem Janssonovi nedovolil vejít do svého domu.

A neměl jsem to v úmyslu ani tentokrát.

„Můžeš si v hrnku na motoru rozehřát sníh.“

Zašel jsem do loděnice, přinesl starý hrneček z termo

sky a nacpal do něj sníh. Jansson tam vhodil rozpustnou

tabletu. Zatímco sníh u horkého motoru roztával, mlčeli

jsme a čekali. Jansson vyprázdnil hrnek.

„Vrátím se v pátek. Potom je přes Vánoce přestávka.“

„Já vím.“

„Jak svátky oslavíš?“

„Nebudu je slavit.“

Jansson udělal gesto směrem k mému červenému

domku. Obával jsem se, že v těch nemotorných šatech

upadne jako poražený rytíř v příliš těžké zbroji.

„Měl by sis kolem domu natáhnout pár světýlek. Tím

se to tu oživí.“

„Ne, díky. Já mám radši tmu.“

„Proč si to nemůžeš udělat trochu zábavnější?“

„Mám to přesně takové, jaké to mít chci.“

Obrátil jsem se k němu zády a vyrazil zpět k domu.

Odrazky jsem hodil do sněhu. Když jsem došel ke dřevníku, zaslechl jsem, jak s řevem nastartoval motor saní.

Znělo to jako zvíře v největší nouzi. Pes seděl na scho

dech a čekal. Mohl být vděčný, že neslyší. Kočka číhala

u jabloně a sledovala brkoslavy, kteří tam viseli kolem

kusu špeku.

Občas mi chybí někdo, s kým bych si popovídal. Rozhovor s Janssonem se vlastně ani rozhovorem nazývat nedá. Klábosíme. Klábosíme u mola. On žvaní o věcech,

které mě vůbec nezajímají. Požaduje, abych stanovoval

diagnózy jeho domnělých nemocí. Z mého mola a loděnice se stala jakási soukromá klinika s jediným pacien

tem. Během let jsem mezi rybářské sítě uložil tlakoměr

i nástroje na odstranění ušního mazu. Stetoskop visí na

dřevěném věšáku společně s dřevěnou kajkou, kterou

kdysi vyrobil můj dědeček. Ve zvláštní krabici schraňuji různé léky, které by Jansson mohl potřebovat. Lavičku na molu, kde sedával dědeček a kouřil fajfku, poté co vyčis

til sítě, nyní využívám převážně jako vyšetřovací lehátko,

pokud si Jansson musí lehnout. Jednou jsem mu v chumelenici prohmatal žaludek, když si myslel, že dostal rakovinu, a prohlédl jsem mu nohy, když se domníval, že trpí jistým plíživým svalovým onemocněním. Často mě napadá, že mé ruce, které kdysi vykonávaly náročné

operace, nyní jenom nemotorně vyšetřují Janssonovo

záviděníhodně zachovalé tělo.

Ale rozhovor? Tak se způsob, jakým spolu jednáme,

nazývat nedá.

Někdy jsem v pokušení zeptat se Janssona na jeho

názor. Na život a na propast, která nás čeká. Ale on by to nepochopil. Jeho život se točí kolem dopisů, známek,

tele gramů, složenek a obrovského množství letáků. Na

víc se stará o loď i motorové sáně. Když je moře otev řené, využívá přestavěnou rybářskou loď, kterou si kou pil

ve Västerviku. Je vybavená prastarým motorem značky

Säffle, který to v nejlepším případě vytáhne na osm uzlů.

Motorové sáně si opatřil v Norsku a připustil, že se ne

chal podvést. Jansson zavalený všemi svými starostmi

pravděpodobně žádný názor na propasti nemá.

Každý den obcházím svou vlastní loď vytaženou na

břeh. Už to jsou tři roky, co jsem ji vytáhl, abych ji dal do

pořádku. Nikdy na to nedošlo. Je to starý, krásně stloukaný dřevěný člun, který teď vinou povětří a nedostatečné

péče chátrá. Nemělo by to tak být. Na jaře se do toho

vážně pustím.

Přemýšlím, jestli to udělám.

Vrátil jsem se domů a pokračoval ve stavění skládač

ky. Motivem je jeden z Rembrandtových obrazů, Noční hlídka. Vyhrál jsem ji kdysi dávno v loterii organizované

v nemocnici v Luleå, kam jsem nastoupil jako začínající

chirurg, který svou nejistotu skrýval za silným nánosem

samolibosti. Vzhledem k tomu, že obraz je dost tmavý,

je skládačka poměrně těžká. Dnes se mi podařilo umís

tit jenom jediný dílek. Uvařil jsem si večeři a při jídle


28

poslouchal rádio. Teploměr nyní ukazoval minus jedna

dvacet stupňů. Bylo jasno a do svítání se mělo ještě

ochladit. Vypadalo to, že padne teplotní rekord. Byla ně

kdy taková zima? Možná kdysi za války? Rozhodl jsem

se, že se zeptám Janssona, který měl o takových věcech

přehled.

Něco mě znepokojovalo.

Zkusil jsem si lehnout a číst si. Knihu o počátku pěs

tování brambor v naší zemi. Četl jsem ji už několikrát.

Možná proto, že v ní nečíhá žádné nebezpečí. Můžu otá

čet stránky a nenarazím na nic nepříjemného nebo neče

kaného. O půlnoci jsem zhasl lampičku. Moje dvě zvířata

už spala. Dřevěné stěny skřípaly a praskaly.

Pokusil jsem se dospět k rozhodnutí. Budu dál strážit

svou pevnost? Nebo přiznám porážku a pokusím se něco

udělat se životem, který mi podle předpokladu zbývá?

K žádnému rozhodnutí jsem nedošel. Ležel jsem, ci

věl do tmy a dumal nad tím, že se můj život bude odvíjet

jako dosud. Nic zásadního se nestane.

Je zimní slunovrat. Nejdelší noc a nejkratší den v roce.

Později mě napadne, že to mělo nějaký význam, kterého

jsem si nebyl vědom.

Byl to jenom obyčejný den. Kdy panoval tuhý mráz

a ve sněhu u mého zamrzlého mola ležel mrtvý ra

cek a dvě odrazky.


29

3

Uplynuly Vánoce. Minul Nový rok.

Třetího ledna se přes šéry od Finského zálivu přehna

la sněhová bouře. Stál jsem na kopci za domem a sle

doval, jak se nad horizontem kupí černé mraky. Během

jedenácti hodin napadlo čtyřicet centimetrů sněhu. Mu

sel jsem vylézt ven kuchyňským oknem, abych si odhra

bal dveře.

Jakmile bouře ustala, poznamenal jsem si do dení

ku: „Brkoslavi zmizeli. Špek je opuštěný. Minus šest

stupňů.“

Celkem čtyřicet pět písmen a tři tečky. Proč to dělám?

Nastal čas, abych se ponořil do své díry. Když jsem

se prodíral k molu, vítr mi rval tělo. Vysekal jsem otvor

a vklouzl dovnitř. Mráz pálil.

Právě když jsem se vyšplhal zpět a chtěl se vrátit

domů, vítr se na chvíli ztišil. Něco způsobilo, že jsem

dostal strach a zadržel dech. Otočil jsem se.

Na ledě někdo stál.

Černá postava proti vší té bělosti. Slunce viselo nízko

nad horizontem. Přimhouřil jsem oči, abych zjistil, kdo

to je. Viděl jsem, že se jedná o ženu. Vypadalo to, jako by

se opírala o kolo. Pak jsem si uvědomil, že to je chodítko.


30

Mrazem jsem se celý klepal. Ať už je to kdokoliv, nemůžu

zůstat stát nahý vedle své díry. Pospíšil jsem si domů

a přemýšlel, jestli jsem neměl vidiny.

Jakmile jsem se oblékl, vzal jsem si dalekohled a vyšel

na kopec.

Nic se mi nezdálo.

Ta žena byla stále na ledě. Ruce jí spočívaly na madle

chodítka. Přes jedno rameno měla přehozenou kabelku.

Šálu si omotala kolem vlněné čepice stažené do obličeje.

V dalekohledu jsem jen stěží rozeznal její obličej. Kde se

tu vzala? Kdo to je?

Zkusil jsem se zamyslet. Jestli je tu správně, pak přišla

navštívit mě. Nikdo jiný než já tu není.

Doufal jsem, že zabloudila. O žádné návštěvy jsem

nestál.

Pořád tam nehybně stála s rukama na madle chodítka.

Cítil jsem, jak ve mně narůstá nepříjemný pocit. Na té

ženě na zamrzlém moři bylo něco povědomého.

Jak se s chodítkem přes ten led ve vánici dostala? Na

pevninu jsou to tři námořní míle. Nevěřil jsem, že by

mohla ujít takovou vzdálenost a neumrznout.

Sledoval jsem ji dalekohledem déle než deset minut.

Ve chvíli, kdy jsem chtěl dalekohled odložit, pomalu oto

čila hlavu a podívala se mým směrem.

Byl to jeden z těch okamžiků v životě, kdy se čas niko

liv zastaví, ale vlastně úplně přestane existovat.

Dalekohledem jsem viděl, jak ke mně míří, a poznal

jsem, že to je Harriet.

Přestože jsem ji naposledy viděl na jaře před téměř

čtyřiceti lety, věděl jsem, že je to ona. Harriet Hörnfeld

tová, kterou jsem kdysi miloval víc než kteroukoliv ji

nou ženu.


31

Už několik let — k nekonečnému údivu mého otce

číšníka a k téměř fanatické matčině hrdosti — jsem pra

coval jako lékař. Podařilo se mi pokořit chudobu. Tehdy

jsem bydlel ve Stockholmu, jaro 1966 bylo moc hezké,

celé město jako by rašilo. Něco se dělo, moje generace

prolomila hráze, rozrazila dveře společnosti a požadova

la změnu. Harriet a já jsme se za soumraku procházeli

městem.

Harriet byla o pár let starší než já a nikdy ji nenapadlo,

že by mohla pokračovat ve studiu. Pracovala jako proda

vačka v obchodě s obuví. Říkala, že mě miluje, a já jsem

tvrdil, že miluju ji, a pokaždé když jsem ji doprovodil

domů do malinkého podnájmu v ulici Hornsgatan, jsme

spolu spali na rozkládacím gauči, který neustále hrozil

tím, že se rozpadne.

Naše láska divoce plála, dalo by se říct. Přesto jsem ji

zklamal. Získal jsem stipendium Karolínského institu

tu pro další vzdělávání ve Spojených státech. Dvacátého

třetího května jsem měl odjet na rok do Arkansasu. Tak

jsem to aspoň řekl Harriet. Ale letadlo do Amsterdamu

a New Yorku odlétalo už dvaadvacátého.

Ani jsem se s ní nerozloučil, prostě jsem zmizel.

Během toho roku v Americe jsem se jí vůbec neozval.

O jejím životě jsem nic nevěděl a vědět nechtěl. Občas

mě vzbudil sen o tom, že spáchala sebevraždu. Svědomí

mě tížilo, ale pokaždé se mi ho podařilo umlčet.

Pomalu se z mého vědomí vytratila.

Vrátil jsem se do Švédska a nastoupil do nemocnice

v Luleå. A do mého života vstoupily další ženy. Někdy,

obzvlášť když jsem byl sám a hodně pil, mě napadalo,

že musím zjistit, co se s ní stalo. To jsem pak volal na

informace a ptal se na Harriet Kristinu Hörnfeldtovou.


32

Vždycky jsem ale zavěsil dřív, než telefonistka číslo vy

hledala. Neodvažoval jsem se s ní setkat. Neodvažoval

jsem se zjistit pravdu.

Teď stála s chodítkem tam na ledě.

Bylo to přesně třicet sedm let poté, co jsem zmizel

a nevysvětlil jí proč. Bylo mi šestašedesát. Takže jí mu

selo být šedesát devět, téměř sedmdesát. Chtěl jsem jít

dovnitř a zavřít za sebou dveře. Až znovu vyjdu na scho

dy, Harriet zmizí. Neexistuje. Ať už po mně chce cokoliv,

musí zůstat přeludem. Prostě a jedno duše jsem neviděl

to, co jsem viděl. Nikdy tam na ledě nestála.

Uplynulo několik minut.

Srdce mi divoce bušilo. Špek na stromě za oknem zů

stával pořád opuštěný. Ptáčci se po bouři ještě nevrátili.

Když jsem se znovu podíval dalekohledem, ležela na

ledě natažená na zádech s rukama od těla. Odhodil jsem

dalekohled a doběhl k okraji zamrzlého ledu. Několikrát

jsem v hlubokém sněhu upadl. Jakmile jsem dorazil na

zamrzlou hladinu, nahmatal jsem, že jí bije srdce, a když

jsem se naklonil nad její tvář, ucítil jsem její dech.

Nezvládl bych ji odnést až do domu. Přivezl jsem ko

lečko, které stálo za loděnicí. Než se mi ji podařilo do

něho dostat, byl jsem celý zpocený. Když jsme se znali,

nebývala tak těžká. Nebo jsem já ztratil tolik sil? Har riet

seděla schoulená v kolečku, taková groteskní figurka,

která dosud neotevřela oči.

U břehu kolečko uvízlo. Na chviličku jsem zvažoval,

jestli nemám Harriet vytáhnout pomocí lana. Ale tu myš

lenku jsem zaplašil, nemělo by to vůbec cenu. Z loděnice

jsem přinesl lopatu a odházel sníh z cestičky. Pod košilí

se mi řinul pot. Neustále jsem poočku kontroloval Har


33

riet. Byla pořád v bezvědomí. Znovu jsem jí nahmatal

pulz. Byl rychlý. Odhazoval jsem ze všech sil.

Nakonec se mi ji podařilo dostat do domu. Na lavici

pod oknem seděla kočka a všechno sledovala. Přes scho

dy jsem položil pár prken, otevřel vchodové dveře a opřel

se do kolečka. Na třetí pokus se mi podařilo dostat Har

riet i s kolečkem do předsíně. Pes ležel pod kuchyňským

stolem a celé to pozoroval. Vyvedl jsem ho ven, zavřel

dveře a zvedl Harriet na pohovku v kuchyni. Byl jsem tak

zpocený a lapal jsem po dechu, že jsem se musel posadit

a odpočinout si, než jsem ji začal vyšetřovat.

Změřil jsem jí tlak. Měla ho nízký, ale nikoliv znepo

kojivý. Sundal jsem jí boty a ohmatal nohy. Byly studené,

ovšem ne promrzlé. Omrzliny jí tedy nehrozí. Ani její

rty nesvědčily o dehydrataci. Pulz se pomalu snižoval na

šestašedesát úderů za minutu.

Právě když jsem se jí chystal podložit hlavu polštářem,

otevřela oči.

„Je ti cítit z pusy,“ řekla.

To byla po všech těch letech její první slova. Našel

jsem ji venku na ledě, bojoval jsem jako šílenec, abych

ji dostal do domu, a ona jako první řekne, že je mi cítit

z pusy. V tu chvíli jsem byl v pokušení ji znovu vyhodit. Já

jsem ji neprosil, aby přišla, nevěděl jsem, co mi chce,

a cítil jsem, jak ve mně kypí černé svědomí. Je tu, aby

mě postavila před zodpovědnost?

Nevěděl jsem. Ale může pro to být jiný důvod?

Uvědomil jsem si, že mám strach. Jako kdyby znovu

sklapla past.


34

4

Harriet se pomalu rozhlížela po místnosti.

„Kde to jsem?“

„U mě v kuchyni. Viděl jsem tě venku na ledě. Upadla

jsi. Vzal jsem tě sem. Jak ti je?“

„Dobře. Ale jsem unavená.“

„Chceš vodu?“

Přikývla. Donesl jsem skleničku. Když jsem ji chtěl

podepřít, zavrtěla hlavou a sama se posadila. Pozoroval jsem její obličej a napadlo mě, že se vlastně moc nezmě

nila. Zestárla, ale jiná není.

„Musela jsem omdlít.“

„Bolí tě něco? Omdlíváš často?“

„Stává se to.“

„Co na to doktor?“

„Doktor neříká nic, protože se ho neptám.“

„Tlak máš normální.“

Sledovala vránu, která se pověsila na špek za oknem.

Pak na mě pohlédla naprosto jasnýma očima.

„Nebudu tvrdit, že mě mrzí, jestli tě ruším.“

„Nerušíš.“

„Určitě ano. Přijela jsem za tebou a neozvala se předem. Ale to je mi jedno.“

35

Posadila se víc zpříma. Najednou jsem si uvědomil,

že má bolesti.

„Jak ses sem dostala?“ zeptal jsem se.

„Proč se nezeptáš, jak jsem tě našla? Věděla jsem o os

trově u východního pobřeží, kde jsi trávil letní prázdniny.

Nebylo zrovna jednoduché tě najít. Ale nakonec to vyšlo.

Zavolala jsem na poštu, protože jsem se domnívala, že

tam musí vědět, kde bydlí někdo jménem Fredrik Welin.

A taky mi pověděli, že je tu člověk, co rozváží zásilky.“

Pomalu se mi vracela jistá vzpomínka. Zdálo se mi

o zemětřesení. Obklopil mě hrozný hluk, ale náhle bylo

naprosté ticho. Rámus mě nevzbudil, zato jsem otevřel

oči, když se vrátilo ticho. Možná jsem byl pár minut vzhů

ru a poslouchal ve tmě. U nohou mi spala kočka.

Vše bylo jako obvykle. Opět jsem usnul.

Teď jsem pochopil, že hluk ve snu byly Janssonovy

motorové sáně. To on sem Harriet dovezl a nechal ji stát

na ledě.

„Chtěla jsem přijet brzy ráno. Jako bych se vezla v pe

kelném stroji. Ale on byl velice zábavný. Ovšem dost dra

hý,“ řekla Harriet.

„Kolik jsi mu zaplatila?“

„Tři stovky za sebe a dvě stě za chodítko.“

„To je nestoudnost!“

„Má tady motorové sáně ještě někdo jiný?“

„Postarám se, aby ti polovinu ceny vrátil.“

Ukázala na sklenici.

Naplnil jsem ji vodou. Vrána ze špeku zmizela. Vstal

jsem a pověděl jí, že dojdu pro chodítko. Po mých botách

zbyly na podlaze velké louže. Zpoza domu přiběhl pes

a doprovodil mě ke břehu.

Snažil jsem se uvažovat naprosto jasně.

36

Po více než třiceti letech se Harriet vrátila z minulosti.

Vybudoval jsem si tu v šérech klamavou ochranu. Nechal

jsem se vystavit trojskému koni v podobě Janssonových

motorových saní. Prorazil zeď mé pevnosti a ještě za to

dostal dobře zaplaceno.

Vstoupil jsem na led.

Vál mírný vítr od severovýchodu. Šéry a útesy ležely

pod sněhem. Byl to tak podivně tichý den, jaký lze zažít

jenom tehdy, když je moře pokryté ledem. Slunce stálo

nízko. Chodítko přimrzlo k ledu. Opatrně jsem ho vy

prostil a postrkoval k pevnině. Pes se loudal za mnou.

Brzy se ho budu muset zbavit. Jeho i kočky. Jsou staří

a trápí je ztýraná těla.

Když jsme dorazili ke břehu, vešel jsem do loděnice

a donesl starou deku, kterou jsem rozprostřel na dědeč

kovu lavici. Nemohl jsem jít domů, dokud se nerozhod

nu, co mám udělat. Pro Harrietinu přítomnost existoval

pouze jediný důvod. Chce mě postavit před zodpověd

nost. Po všech těch letech chce vědět, proč jsem ji opustil.

Co bych jí měl odpovědět? Život plynul, stalo se, co se

stalo. Při pomyšlení na to, co se mi později přihodilo, by

Harriet měla být vděčná, že jsem z jejího života zmizel.

Na lavičce byla zima. Právě jsem se zvedal, když jsem

zdálky zaslechl nějaký zvuk. Hlasy a hluk motoru se

nesou přes vodu a led daleko. Pochopil jsem, že to je

Jansson, který cestuje v motorových saních. Dnes ne

měla chodit pošta. Ale třeba tu provozuje svou nelegální

taxislužbu. Znovu jsem vyrazil k domu. Kočka seděla na

schodech a čekala. Ale dovnitř jsem ji nepustil.

Než jsem vešel do kuchyně, vrhl jsem pohled na

svůj obličej v zrcadle, které mám pověšené v chodbě.

37

Pro padlá, neoholená tvář. Vlasy neučesané, sevřené rty

a hluboko položené oči. To nebylo hezké. Na rozdíl od

Har riet, která si byla velmi podobná, jsem se já během

těch uplynulých let změnil. Myslím, že v mládí jsem vypa

dal dobře. Aspoň většině dívek jsem se tehdy líbil. Až do

chvíle, kdy se stalo to, co ukončilo můj život lékaře, jsem

dbal na to, jak vypadám a jak se oblékám. Zkáza nasta

la, když jsem se přestěhoval sem na ostrov. Jednu dobu

jsem měl sundaná všechna tři zrcadla, která se v domě

nacházela. Nechtěl jsem se vidět. Mohlo uplynout půl

roku, než jsem zajel na pevninu a nechal se ostříhat.

Prsty jsem si uhladil vlasy a vstoupil do kuchyně.

Pohovka byla opuštěná. Harriet byla pryč. Dveře do

obývacího pokoje byly otevřené, ale pokoj byl prázdný.

Stálo v něm jenom velké mraveniště. Potom jsem za

slechl spláchnutí záchoda. Harriet se vrátila do kuchy

ně a opět usedla na pohovku.

Znovu jsem z jejích pohybů poznal, že má bolesti. Ale

nedokázal jsem určit, kde v těle ta bolest vzniká.

Posadila se tak, že jí světlo od okna dopadalo do tvá

ře. Jako bych ji viděl tak, jak vypadala za oněch světlých

jarních večerů, kdy jsme se procházeli po Stockholmu

a já stále plánoval, že odjedu bez rozloučení. Jak se ten

den blížil, stále víc jsem sám sebe přesvědčoval, že ji ne

miluju. Obával jsem se, že dokáže odhalit mé myš len ky,

že mou pečlivě plánovanou zradu prohlédne. Ale ona

mi věřila.

Podívala se z okna.

„Na kusu masa na tvém stromě sedí vrána.“

„To je špek. Ne kus masa. Když začal foukat vítr, který

postupně zesílil ve vichřici s vánicí, malí ptáčci zmizeli.

Když hodně fouká, jsou schovaní. Nevím kde.“

38

Obrátila se ke mně.

„Vypadáš hrozně. Nejsi nemocný?“

„Vypadám jako obvykle. Kdybys dorazila zítra odpole

dne, byl bych čerstvě oholený.“

„Nepoznávám tě.“

„Ty jsi každopádně skoro stejná.“

„Proč máš v obýváku mraveniště?“

Ta otázka přišla rychle a rázně.

„Kdybys tam neotevřela dveře, neviděla bys ho.“

„Nechtěla jsem ti slídit po domě. Hledala jsem záchod.“

Harriet mě pozorovala svýma jasnýma očima.

„Mám na tebe otázku,“ řekla. „Samozřejmě jsem se

měla ozvat, než jsem přijela. Ale nechtěla jsem riskovat,

že zase zmizíš.“

„Nemám kam odjet.“

„To mají všichni. Ale chtěla jsem, abys tady byl. Chci

s tebou mluvit.“

„To chápu.“

„Vůbec to nechápeš. Jenže tu musím několik dní zů

stat a těžko se mi chodí do schodů. Můžu spát na téhle

pohovce?“

Jakmile jsem pochopil, že mi Harriet v tuto chvíli

nezačne nic vyčítat, byl jsem ochotný přistoupit na co

koliv. Na té pohovce samozřejmě spát může, jestli chce.

Jinak mám i skládací lehátko, které můžu postavit do

obýváku. Pokud nemá nic proti tomu, že bude spát v jed

né místnosti s mraveništěm. To neměla. Našel jsem le

hátko a postavil je co nejdál od mraveniště. Uprostřed

místnosti se nacházel stůl s bílým ubrusem. Mraveniště

se rozkládalo hned vedle něj. Jeho vrchol dosahoval

té měř k desce stolu. Část ubrusu, která visela ze stolu,

v hro mádce skoro zmizela.

39

Povlékl jsem deku a přidal další polštář, protože jsem

si vzpomněl, že Harriet chtěla mít na spaní vždy hodně

podloženou hlavu.

Ale nejenom tehdy.

I při milování. Brzy jsem se naučil, že chtěla mít za

krkem několik polštářů. Zeptal jsem se jí někdy, proč to

pro ni bylo tak důležité? Nevzpomínám si.

Urovnal jsem přikrývku a vyhlédl pootevřenými dveř

mi. Harriet mě sledovala. Zapnul jsem dva radiátory,

přesvědčil se, že se zahřívají, a odešel jsem do kuchyně.

Har riet nejspíš znovu nabírala síly. Ale oči měla pro

padlé. Trpěla bolestmi. Ve tváři jí bylo neustále patrné,

že je připravena vykrýt nával bolesti, který se může kdy

koliv vrátit.

„Půjdu si na chvíli lehnout a odpočinout,“ řekla a vstala.

Podržel jsem jí dveře. Zavřel jsem je za ní dřív, než se

uložila. Přepadla mě náhlá chuť dveře zamknout a klíč

zahodit. Jednoho dne se Harriet stane součástí mého

mraveniště.

Oblékl jsem si bundu a vyšel ven.

Byl jasný den. Poryvy větru slábly. Poslouchal jsem,

jestli neuslyším Janssonovy motorové sáně. Možná

jsem odněkud zdálky zachytil zvuk motorové pily? Mohl

to být někdo z letních hostů, který využíval času do Tří

králů k úklidu.

Zašel jsem k molu a do loděnice. V lanech a kladkách

tam visela veslice. Podobala se obří rybě vyvržené na

břeh. V přístavku to vonělo po téru. Už je to dávno, co

se pro rybářské vybavení a lodě tady na ostrovech pře

stal tér používat. Já však mám několik plechovek, které

občas kvůli té vůni otevřu. Dodává mi to takový klid

jako nic jiného.

40

Zkoušel jsem si vybavit, jak naše rozloučení, které

vlastně žádným rozloučením nebylo, tehdy toho jar

ní ho večera před více než sedmatřiceti lety proběhlo.

Pře šli jsme most Strömbron, pokračovali po nábřeží

Skeppsbrokajen a zamířili ke Slussenu. O čem jsme spo

lu mluvili? Harriet vyprávěla o svém dni, který strávila

v obchodě s obuví. Povídání o svých zákaznících milova

la. Dokonce i z páru papučí a plechovky krému na boty

dokázala vytvořit dobrodružství. Vzpomínky na události

a rozhovor se mi znovu vynořily. Jako by se v mém nitru

otevřel archiv, který byl dlouho zavřený.

Než jsem se opět vydal k domu, chvíli jsem si pose

děl na lavičce. Opatrně jsem se vytáhl na špičky, abych

mohl oknem nahlédnout do obývacího pokoje. Harriet

spala a byla schoulená jako malé dítě. Stáhlo se mi hrd

lo. Takhle spávala vždycky. Vystoupal jsem na kopec za

domem a zahleděl se přes bílý záliv. Jako bych teprve

nyní pochopil, co jsem tehdy dávno provedl. Nikdy jsem

se neodvážil položit si otázku, jak to, co se tenkrát stalo,

prožívala Harriet. Kdy pochopila, že se nevrátím? Bolest,

kterou musela prožít, když si uvědomila, že jsem ji opus

til, jsem si dokázal představit jen velmi těžko.

Když jsem se vrátil do domu, Harriet už byla vzhůru.

Seděla na pohovce v kuchyni a čekala na mě. Moje stará

kočka jí ležela v klíně.

„Spala jsi?“ zeptal jsem se. „Nechali tě mravenci na

pokoji?“

„To mraveniště pěkně voní.“

„Jestli tě obtěžuje ta kočka, můžeme ji vyhodit.“

„Připadá ti, že mě něco obtěžuje?“

Zeptal jsem se jí, jestli má hlad, a pustil jsem se do va

ření. V mrazáku jsem měl zajíce, kterého zastřelil Jans son.

41

Ale trvalo by dlouho, než by rozmrzl a já bych ho při

pravil. Harriet seděla na pohovce a sledovala mě. Opekl

jsem kotlety a uvařil brambory. Téměř nic jsme si neřekli

a já byl tak nervózní, že jsem si popálil ruku o pánev.

Proč mlčí? Proč přijela?

Jedli jsme mlčky. Sklidil jsem nádobí a uvařil kávu. Babič

ka s dědou si kávu vždycky vařili. V té době neexistovalo

nic takového jako překapávaná káva. Já si kávu také va

řím, a jakmile začne vřít, vždycky počítám do sedmnácti.

Pak je přesně taková, jakou ji chci mít. Postavil jsem na

stůl šálky, do misky nandal jídlo pro kočku a posadil

se na svou židli. Už se setmělo. Celou dobu jsem čekal,

že mi Harriet vysvětlí, proč přijela. Zeptal jsem se, jestli

chce víc kávy. Posunula ke mně hrneček. Pes zaškrábal

na dveře. Pustil jsem ho dovnitř, dal mu najíst a pak ho

zavřel v předsíni společně s chodítkem.

„Myslel sis někdy, že se znovu potkáme?“

„Nevím.“

„Ptám se, jestli sis to někdy myslel.“

„Nevím, co jsem si myslel.“

„Jsi stejně vyhýbavý jako tenkrát.“

Stáhla se, uzavřela do sebe. Dělávala to tak, když se jí

něco dotklo, na to jsem si vzpomínal. Dostal jsem chuť

natáhnout ruku přes stůl a dotknout se jí. Měla ona

chuť dotknout se mě? Jako by mezi námi začalo pole

vovat téměř čtyřicetileté ticho. Po voskovaném ubruse

pomalu lezl mravenec. Patří do té hromádky v obýváku,

nebo zabloudil z hnízda, které se podle mého podezření

nachází v obložení jižní zdi?

Vstal jsem a oznámil jí, že pustím psa. Její obličej se

skrýval ve stínu. Na jasném nebi svítily hvězdy, byl klid.

42

Když vidím takovou oblohu, někdy si přeju, abych uměl

skládat hudbu. Zašel jsem k molu, už ani nevím po koli

káté toho dne. Pes vyběhl na led ve světle lampy z lo

děnice a zastavil se tam, kde ležela Harriet. Ta situace

byla neskutečná. K životu, který jsem považoval za téměř

uzavřený, se najednou rozrazily dveře a ta krásná žena,

kterou jsem kdysi miloval a zklamal, se vrátila. Tehdy,

když jsem na ni čekával, poté co jí skončila směna v ob

chodě s obuví v ulici Hamngatan, obvykle vedla kolo.

Teď tlačila chodítko. Cítil jsem se zmateně. Pes se vrátil

a zamířili jsme k domu.

Obešel jsem ho a nahlédl dovnitř kuchyňským ok

nem.

Harriet seděla u stolu. Chvilku mi trvalo, než jsem si

uvědomil, že pláče. Počkal jsem, dokud si neosušila oči.

Teprve potom jsem vstoupil. Psa jsem nechal v předsíni.

„Potřebuju se vyspat,“ řekla Harriet. „Zítra ti povím,

proč jsem přijela.“

Nečekala na mou odpověď, vstala, popřála mi dobrou

noc a chvilku si mě pátravě prohlížela. Potom za sebou

zavřela dveře. Odešel jsem do místnosti, kde mám tele

vizi, ale nezapnul jsem ji. Setkání s Harriet mě úplně

vyčerpalo. Pochopitelně jsem se bál obvinění, o nichž

jsem věděl, že přijdou. Co bych vlastně mohl říct? Nic.

Usnul jsem na židli, na které jsem seděl.

Když jsem se vzbudil s namoženým krkem, byla už

půlnoc. Zašel jsem do kuchyně a poslouchal u dveří do

pokoje, kde spala Harriet. Bylo tam ticho. Pode dveřmi

nepronikalo žádné světlo. Poklidil jsem kuchyň, vyndal

z mrazáku chleba a vánočku, pustil dovnitř psa a kočku

a šel si lehnout. Nemohl jsem však usnout. Dveře ke vše

mu, o čem jsem se domníval, že je navždy pryč, bouchaly.

43

Jako by mě Harriet a čas strávený s ní dohnaly jako silný

poryv větru.

Oblékl jsem si župan a znovu odešel do kuchyně. Zví

řata spala. Venku bylo minus osm stupňů. Na pohovce le

žela Harrietina kabelka. Postavil jsem ji na stůl a otevřel.

Byl v ní hřeben a kartáček na zuby, peněženka, rukavice,

svazek klíčů, mobil a dvě lahvičky s různými léky. Jména

těch preparátů jsem neznal. Pokusil jsem se zjistit jejich

složení, abych pochopil, k čemu se užívají. Vyrozuměl

jsem, že se jedná o léky tlumící bolest a o antidepresi

va. Předepsal je jistý doktor Arvidsson ze Stockholmu.

Narůstal ve mně divný pocit. Dál jsem prohledával její

kabelku. Úplně na dně ležel adresář s telefony. Byl omše

lý a ohmataný, plný telefonních čísel. Když jsem nalisto

val stránku s „W“, s překvapením jsem zjistil, že je tam

zapsané moje stockholmské telefonní číslo z poloviny

šedesátých let.

Nebylo ani přeškrtnuté.

Vlastnila ten adresář celá ta léta? Zrovna když jsem

ho chtěl uložit zpět do tašky, spatřil jsem papír vložený

do desek. Rozložil jsem ho a přečetl.

Potom jsem vyšel ven a postavil se na verandu. Pes

mi seděl u nohy.

Stále jsem nevěděl, proč Harriet přijela na můj ostrov.

Ale v její kabelce jsem našel papír, kde se psalo, že je

těžce nemocná a brzy zemře.

44

5

V noci se přihnal vítr a zase ustal.

Spal jsem špatně, ležel jsem a poslouchal fičení.

Vzhledem k tomu, že táhlo víc od okna na severní straně

než od toho, které je obrácené na východ, jsem dokázal

určit směr větru. Nárazový vítr od severozápadu. To si na

zítří poznamenám do deníku. Ale přemýšlel jsem, jestli

si zapíšu, že na návštěvu přijela Harriet.

Ležela v místnosti pode mnou na skládacím lehátku.

Stále dokola jsem si v myšlenkách procházel ten doku

ment, který jsem našel v její tašce. Měla rakovinu ža

ludku, která se metastázemi šířila do dalších částí těla.

Chemoterapie pomáhala pouze dočasně, operace byla

vyloučená. Dvanáctého února se měla dostavit do ne

mocnice na konzultaci se svým lékařem.

Stále jsem byl dost lékař na to, abych uměl luštit ré

busy. Harriet zemře. Zásahy, které se nyní podnikají, ji

neuzdraví, nejspíš jí ani neprodlouží život. Mohou však

zmírnit její utrpení. Řečeno lékařskou terminologií, mí

řila do terminálního, paliativního stadia.

Nic příjemného, ale také žádné zbytečné utrpení.

Když jsem ležel ve tmě, vracela se mi stále stejná myš

lenka: to Harriet umírá, ne já. Ačkoliv jsem spáchal ten největší prohřešek a zradil ji, postihlo to ji. V Boha nevě

řím. S výjimkou jednoho velmi krátkého období v počát

cích studia medicíny se mě žádné náboženské pokušení

nedotklo. Nikdy jsem nevedl rozhovor se žádným zástup

cem nadpozemských záležitostí. Žádný vnitřní hlas mě

nevyzýval, abych poklekl. Teď jsem bděl a pociťoval úle

vu, že to nejsem já, koho to postihlo. Moc jsem toho nenaspal. Dvakrát jsem se šel vyčurat a pokaždé jsem

poslouchal za Harrietinými dveřmi. Vypadalo to, že ona i mravenci spí.

V šest hodin jsem vstal.

Když jsem vešel do kuchyně, ke svému údivu jsem

zjistil, že Harriet už posnídala. Nebo aspoň vypila kávu.

Ohřála si zbytek z předchozího večera. Pes a kočka byli

venku. Musela je pustit. Otevřel jsem vchodové dveře.

Přes noc napadla tenká vrstva nového sněhu. Byly v ní

vidět stopy po psích a kočičích tlapkách. Ale také po člo

věku.

Harriet vyšla ven.

Snažil jsem se prohlédnout tmu. Do svítání bylo stále

daleko. Je něco slyšet? Vítr pofukoval v mírných pory

vech. Všechny troje stopy vedly stejným směrem, za dům.

Nemusel jsem chodit daleko. Mezi jabloněmi stojí sta



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist