načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Italská kavárna – Jana Hochmannová

Italská kavárna
-4%
sleva

Elektronická kniha: Italská kavárna
Autor: Jana Hochmannová

Víte, co je krize středního věku? Není to žádná oficiální diagnóza, ale postihuje pány i dámy ve věku od čtyřiceti do padesáti let. Nový román české spisovatelky Jany Hochmannové nazvaný ITALSKÁ KAVÁRNA pojednává nejen o krizi středního ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120 Kč 115
+
-
3,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství ŽÁR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 248
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.5
PDF velikost (MB): 1.1
MOBI velikost (MB): 1
ISBN: 978-80-86725-52-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Víte, co je krize středního věku? Není to žádná oficiální diagnóza, ale postihuje pány i dámy ve věku od čtyřiceti do padesáti let.

Nový román české spisovatelky Jany Hochmannové nazvaný ITALSKÁ KAVÁRNA pojednává nejen o krizi středního věku, ale také o ekonomické krizi, která straší podnikatele v celé Evropě. Jeho děj se odehrává hned ve třech městech: v Brně, v Londýně a v Benátkách. Hlavní hrdinkou je Eva Wagnerová, majitelka Italské kavárny v Brně, která řeší, jak v těžké konkurenci a navíc v období ekonomické krize nezkrachovat. Do toho její kamarádce Hance uteče manžel, druhé kamarádce Petře milenec a dcera Iva se provdá do Londýna.

A jak to všechno dopadne? Vstupte do Italské kavárny a nechejte se vtáhnout do děje.

Zařazeno v kategoriích
Jana Hochmannová - další tituly autora:
Co dělat, aby nám bylo hezky Co dělat, aby nám bylo hezky
 (e-book)
Co dělat, aby nám bylo hezky Co dělat, aby nám bylo hezky
Braňte svoje zdraví! Braňte svoje zdraví!
 (e-book)
Šťastné a veselé!!! Šťastné a veselé!!!
 (e-book)
Právě tobě Právě tobě
 (e-book)
Vkladní knížka Vkladní knížka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2015

Jana HocHmannová

Italská

kavárna

(Věnováno dceři Silvii)


veškerá práva vyhrazena.

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena

bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Text © Jana Hochmannová, 2014

Sazba: Dušan Žárský

Tisk: X-media servis s.r.o.

vydání první v elektronické verzi

vydal Dušan Žárský – ŽáR, www.zar.cz

v březnu 2015

ISBN 978-80-86725-52-9


~ 5 ~

1

Přípravy na večírek

oslava narozenin mé kamarádky Sandry je dnes večer v pět. mám tedy ještě celých pět hodin času na to, abych se dala do gala.

musím vypadat dobře, některé kamarádky z gymplu už jsem neviděla celý rok! S několika se naštěstí vídám dost často, protože chodí na kávičku do mé Italské kavárny.

Yvona zase vytáhne ten svůj foťák a  bude dělat momentky. musím být oblečená tak, abych vypadala štíhle (což bude umění), a musím být zajímavě načesaná a namalovaná (účes dělá hodně).

To není zrovna skromné přání. Ke kadeřnici to už dneska rozhodně nestihnu. musím si účes vytvořit sama. Tak honem!

Bod číslo jedna: Umýt si vlasy!

Tak rychle pod sprchu!

Šampon, kondicionér a pak fén. Fén? Kam jsem ho jenom uložila? vylézám s umytou mokrou hlavou z koupelny a dávám se do hledání. vím, že je velmi užitečné ukládat si věci pokaždé na  stejné místo, ale bohužel to není moje silná stránka.

~ 6 ~

Jana Hochmannová

no tak, kam jsem ho jenom mohla dát? ve skříni, v koupelně, ani na chodbě není. v obývacím pokoji taky ne. Pobíhám jen tak s ručníkem okolo krku po bytě a z vlasů mi kape voda.

ode dveří se ozval zvonek. no to je dobré, zrovna teď, když jsem úplně nahá, k nám jde někdo na návštěvu! Pes naší sousedky se může zbláznit. Čím déle zvonek zvoní, tím více její dobrman štěká, jako by nás chtěli vykrást. ne, teď má smůlu i prezident. Jsem nahá a otevřít nejdu nikomu. Prostě pro nikoho nejsem doma. Určitě to bude zase domovník s nějakými účty. To počká do zítřka.

„Pošta!“ klepe mi pošťačka na dveře a já nevím, co udělat dříve. nejraději bych vážně nikomu neotevřela, ale co když mi někdo posílá peníze? nebo nějaké důležité oznámení, že jsem se třeba stala majitelkou nemovitosti?

Uklidňuje mě známý hlas. „nebojte se, otevřete, paní Wagnerová, to jsem já, vaše pošťačka.“ otočím se od dveří, seberu rychle z  koupelny župan, hodím si ho na  sebe a  odemykám vstupní dveře. vlasy vypadají jako vrabčí hnízdo. Pošťačka se mě evidentně lekla a ustoupila o krok zpět.

„Dobrý den paní Evičko, nesu doporučený dopis pro vaši dceru Silvii. mohu vám ho předat?“

„ano, jistě.“ Podepisuji doklad o převzetí a z hlavy mně kape voda. Pošťačka se rozpačitě usmívá a ptá se mě: „Jakpak se máte a jak se daří dcerkám?“ chce se se mnou stále o něčem vybavovat, vzpomíná na to, jak moje holky rychle odrostly a  jak je vídávala jezdit okolo domu ještě na  koloběžce. Je to dojemné, i já si občas postesknu, jak rychle mi Iva i  Silvie vyrostly před očima a  najednou žijí svůj život, ve kterém já už bohužel nejsem.

~ 7 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

Je mi zima, z chodby táhne průvan. chci se s ní už co nej rychleji rozloučit a  začít pracovat na  svém účesu, ale pošťačka se stále vyptává. a tak jí odpovídám:

„Jedna bydlí v Praze a druhá v Londýně, to přece víte. Iva je vdaná a  pracuje v  bance, Silvinka se odstěhovala za  prací do  Prahy, dělá teď asistentku na  univerzitě. občas mi zatelefonují, ale novinky sdělují spíše kamarádkám na Facebooku. To víte, já jsem jenom jejich matka...“ Pokrčím rameny a připadám si teď trochu méněcenná, opuštěná a úplně nahá (přestože jsem v županu).

Uvědomuji si, že jsem založena někde v jejich albu s fotografiemi, které obsahují naši společně prožitou světlou minulost, krásné období, kdy jsme manžel, já i dcery byli šťastní. občas v tom albu možná zalistují, někdy mi pošlou SmS nebo zatelefonují, když je jim smutno, ale doopravdy smutno bývá většinou mně, když jdu kolem pokojíčku, který je stále plný jejich věcí, a já nemám odvahu ho vyklidit.

Jen oprašuji jejich psací stůl, krabice plné starých fotek a pohlednic, police s plyšáky, leštím rámy obrázků a přepírám staré polštáře, potahy na  křeslech, záclony a  jsem smutná, že ani jednu nemám u sebe a že je nemohu každý večer před spaním obejmout a dát jim pusu na dobrou noc, jako když byly malé.

Jen někdy, na pár dnů se spolu setkáme, zpravidla většinou na velikonoce nebo na vánoce, a  v  těch chvílích, kdy sedíme zase celá rodina u jednoho stolu, si říkám, jak nám život utíká mezi prsty a jak moc bych si přála, abych mohla vrátit alespoň na chvilku čas a našla obě holky zase na okamžik ještě školou povinné sedět nad domácími úkoly v pokojíčku.

~ 8 ~

Jana Hochmannová

musím ten náš vzpomínkový rozhovor rozhodně ukončit. Stojím tu jen tak v županu s bosýma nohama, bráním se podvědomě dalším vzpomínkám a  říkám pošťačce: „na  shledanou, omlouvám se, ale jdu dnes na  oslavu narozenin kamarádky a musím se ještě učesat a koupit jí nějaký dárek.“ chápe. odchází s těžkou kabelou plnou účtů a reklamních letáků o dům dál.

Kde jsou ty doby, kdy jsem dostávala od kluků zamilovaná psaníčka? To už je fakt hodně, hodně dávno.

Takže bod číslo dvě: vyfénovat si vlasy!

Fén jsem přece jen našla po dlouhém hledání v pokojíku dcer. Byl u krabice s fotkami. Po vyfénování vlasů a při pohledu do  zrcadla jsem došla k  závěru, že vypadám docela obstojně, a spokojeně jsem se propracovala k dalšímu bodu.

Bod číslo tři: najít ve skříni něco na sebe!

Zjistila jsem, že mé krásné černobílé šaty, ve  kterých vždy vypadám, že mám o  pět kilogramů méně, mají flek na límci, tak jsem je hodila do koše se špinavým prádlem. na praní jsem měla nachystané také své oblíbené lesklé, tmavě modré kalhoty a  modré sako, které ze mě udělá vždy štíhlou modelku. Zjišťuji, že nemám nic pořádného na  sebe. Že bych si zajela rychle ještě něco nového koupit?

nemohu na sraz svých kamarádek dorazit přece v domácích šatech. (I  když proveditelné by to bylo. Pokud si vezmu auto, mohu přijet i v zástěře.) Jenže sraz kamarádek je přece taky tak trochu o tom, abychom ty ostatní něčím ohromily a překvapily, nebo ne? Každá žena má ráda, když má na  sobě aspoň jednu novou věc. I  kdyby to měl být nový šátek!

~ 9 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

Když pojedu autem do nejbližší obchodní galerie, jsem za  hodinku zpátky. Bude lepší koupit si něco hezky barevného. v  té černé, ve  které věčně pobíhám v  kavárně, vypadám moc smutná a utahaná.

Poslední dobou mám v šatníku opravdu dost tmavých věcí. Jsou sice lichotivé k mé plnoštíhlé postavě a zakryjí patřičné nedostatky v  určitých partiích, ale vypadám v nich staře. Je třeba to prostě a jednoduše změnit. Je léto a letí květované sukně, žlutá, zelená, červená a oranžová, a svět je tak voňavý...

Jejda, dochází mi parfém! Tak ten si dneska asi nekoupím, ale musím se prodrat mezi davem někam k  dámské módě.

Zašla jsem do obchodní galerie corso a rozhodla se vyzkoušet si letní šaty. Bohužel mně byly malé. vyzkoušela jsem si taky další jiného střihu, tentokrát světle modré, propínací, ale zase jsem se do nich nevešla. Letos vytvořili návrháři, podle mého názoru, samé divné, příliš upnuté modely. všechno je mi malé přes ramena a hlavně přes břicho. a taky přes prsa. nedopnula jsem tři horní knoflíčky. To je hrůza!

Když už jsem zkoušela třetí šaty, tentokrát zářivě oranžové s  černými květy, podívala se na  mě prodavačka odměřeně a trochu ironicky pronesla: „velikost, kterou máte vy, tady bohužel nevedeme. Toto je oddělení spíše pro mladé, napadlo mě, jestli byste neměla zvolit raději jiný obchod.“ Řekla to sice velmi zdvořile a s úsměvem, ale byl tam cítit tón ironie a výsměchu.

cítila jsem se, jako by mi někdo řekl: Jsi tlustá jako prase! Koukej odsud vypadnout!

~ 10 ~

Jana Hochmannová

Když jsem jí z kabinky podávala všechny šaty, do kterých jsem se nevešla, a nasoukala jsem se zpátky do svého černého trika a džínsů, potutelně se na mě usmála a začala skládat jakési modré průhledné šály do malých barevných sáčků.

Paní, která si něco zkoušela ve vedlejší kabince (odhaduji tak čerstvá třicátnice – na rozdíl ode mne velmi štíhlá, až podvyživená), zvědavě vykoukla zpoza závěsu, aby se podívala na  tu tlustoprdku, která si chtěla koupit módní šaty pro třicítky.

Kde jsou ty časy, kdy jsem byla tak štíhlá, že jsem vypadala jako starší sestra svých dvou dcer?

ano, byly skutečně doby, kdy jsem se vešla pohodlně do stejné velikosti riflí jako ony. Trička jsme si vzájemně půjčovaly a cítila jsem se skvěle.

Zašly jsme si spolu často na  limonádu a  na  kafíčko, smály se, vyprávěly si, co bylo ve  škole a  v  práci, a  pak jsme všechny jely dvakrát týdně na tenis. najednou se to změnilo. Dcery si našly okruh svých známých, jedna se vdala a  přestěhovala za  svým mužem do  Londýna, druhá odjela pracovat na univerzitu do Prahy jako asistentka a já zůstala v bytě s manželem sama. Přestala jsem chodit na tenis. Přestala jsem chodit do bazénu, butiků, na výlety. nechodím už nikam. Samotnou mě to nějak nebaví.

manžel sedí každý večer u  počítače a  já, když přijdu ze své  kavárny po  desáté večer domů a  nemohu usnout, sedím pro změnu u televize, která mě milosrdně uspí. oba pak často chodíme navečer k ledničce a zajídáme smutek z toho, že nás dcery opustily a zůstali jsme sami. a to se podepsalo určitě i na mé postavě.

~ 11 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

manžela na  tenis jít nedonutím od  té doby, co spadl před rokem na  lyžích a  skončil v  nemocnici. Díky tomu úrazu má stále problémy s kolenem. na procházky do lesa se mi samotné nechce, běhat na hřišti za domem bez dcer mi připadá hloupé, nějakou dobu jsem chodila do posilovny, ale bylo to dost drahé a  náročné na  čas. a  pak taky, když je vám hodně přes čtyřicet, docela tam mezi mladými razíte a je vám trapně. Takže to současné období, kdy jsme s  mužem zůstali trčet sami uprostřed dobrot a  pečených štrůdlů, kterými zaháníme smutek ze samoty a  zabíjíme volný čas, se podepsalo na  mé figuře. ano, musím si to konečně přiznat: Přibrala jsem.

měla bych si najít jiné obchody! Léta přibývají a nahoru jde i váha. I když se člověk snaží sebevíc a někdy se trápí pár dnů hlady, vaří si rýžová zrnka a prokládá to jogurtem, nebo zkouší různé „zaručené diety“ z časopisů a od kamarádek, tak kvůli všem těm stresům v práci stejně spolyká několik bonbonů a perníčků navíc, aby přežil všechny ty změny zákonů, zvyšování daní a intriky klientů. a taky – být majitelkou kavárny a neochutnat nové druhy zákusků, které vymyslela má cukrářka? co bych to byla za šéfku? no jasně. a tady máme výsledek: Už nemohu nakupovat v corsu. Leda tak jen dárky pro dcery.

Jaké další obchody ještě znám? Přece nepůjdu někam do obchodu pro zákaznice s velikostí XXXL? Snad na tom ještě proboha nejsem tak špatně! nebo bych si měla nechat šít věci u nějaké vyhlášené krejčové nebo módní návrhářky? ne, to nejde, tak moc zase nevydělávám. Zvláště v poslední době, co mi nějak ubylo hostů, když zrenovovali tu restauraci a penzion naproti. Přibyla mi konkurence a moje zisky klesly na polovinu.

~ 12 ~

Jana Hochmannová

vstoupila jsem do  prodejny značky Free and Happy. Prodavačka mě hlasitě pozdravila a usmála se. vždyť jsem patřila ke stálým zákaznicím a jejich trička kupovala vždy po třech – pro sebe a dcery Ivu a Silvii. Teď jsem se měla tohoto potěšení vzdát? vždyť přece zase nejsem tak tlustá, vždycky se přece nějaké hezké tričko dá najít. Třeba v pánském oddělení.

ale pánská trika zase ženám tak moc dobře nesedí v ramenou a jsou s velkými nápisy. Ty malé působí tak krásně decentně a firma navíc hlásá v propagačních materiálech, že část peněz z prodeje dávají na ekologické projekty. To se mi líbí. vždycky jsem měla dobrý pocit, že tím, když si kupuji drahé triko z prodejny Free and Happy, dělám něco užitečného pro životní prostředí, že tak nějak svou troškou přispívám na něco ušlechtilého a správného.

Jejich sportovní trička mají nádherně jásavé barvy. Byla jsem nadšená, když jsem objevila přesně takovou žlutou, která by se mi hodila k mé černé sukni. Bohužel tuhle barvu měli už jen ve velikosti m, neboli medium, ve které jsem vypadala jako naditá klobáska. Takže změna. musím najít tričko ve své velikosti.

velikost trika, do  které jsem se vešla, byla pouze XL, a tu měli zase jen v barvě černé, kterou jsem původně nechtěla. ale co naplat. Přehodnotila jsem situaci a usoudila, že v černé budu vypadat stejně nejštíhleji.

Promýšlela jsem, co si k  tričku vezmu, a  napadla mě bílá sukně a  bílý šátek s  černými puntíky. Kombinace černé s  bílou nikdy nikoho neurazí a  vypadá vždy elegantně.

Žádné květinové vzory se konat nebudou. Žádná oranžová, žádná zelená, ani žlutá. Zase půjdu v černé! ach jo, co se dá dělat.

~ 13 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

nejraději bych si koupila ještě novou kabelku, protože ta moje stará má už ošoupané ucho, ale jsou všechny moc drahé. Počkám si, až je budou nabízet ve slevě. (Jenže tyhle se slev nedočkají. vypadají totiž dost dobře. Jsou vážně tak krásné, že se určitě vyprodají i za tak drahé peníze.)

Peníze! Kampak jsem je dala? v peněžence už nemám skoro žádné. Ještě že mám kreditní kartu se společným účtem, kterou jsme si s manželem pořídili.

I když jsem majitelkou kavárny, nemohu si dovolit vzít si ze svých příjmů více peněz, protože bych neměla za chvilku na  suroviny, na  pronájem restaurace a  na platy zaměstnanců. navíc všechno poslední dobou tak příšerně zdražilo!

Kdybychom si my ženy chtěly vždycky koupit všechno to, co potřebujeme a  co se nám líbí, tak bychom se svými příjmy nikdy nevyšly. a  což teprve, kdybychom chtěly chodit pravidelně na  kávičku, do  kina, do  divadla či na koncerty? nebo si zaplavat do krytého bazénu a pak zajít dvakrát týdně do  fitcentra, na  masáž a  na  pedikúru, nebo třeba do kurzů keramiky a jógy? Tak to by nám za chvíli nezbylo ani na jídlo.

Jídlo! musím se stavit ještě v samoobsluze a když už mám u sebe tu kreditku, tak zaplatím na poště i nájem za náš byt. ve chvíli, kdy člověk uhradí také platby za teplo, telefon a elektřinu, si už zase připadá velmi chudobně. Takže pokud mám k dispozici na kartě ještě nějaké peníze, musím nakoupit vše potřebné, protože až je tam mít nebudu, nebude logicky za co nakupovat.

Do  košíku kromě těstovin putoval ještě sýr, víno, dvě mléčné čokolády a dva balíčky solených chipsů. Jsou sice nezdravé, ale tak lahodné...

~ 14 ~

Jana Hochmannová

Jo, a co dám oslavenkyni? nikdy jsem nebyla dost dobrá ve vymýšlení dárků. Tak co jí jenom mám vybrat? namáhat se s nakupováním oblečení nebo doplňků – na to už nemám sílu ani čas. navíc se člověk nikdy netrefí do vkusu darovaného.

a nevím ani, jakou barvu má nejraději. musím něco vymyslet! Tak rychle, už mi do pěti hodin moc času nezbývá! musím vybrat něco originálního! marně se proháním s košíkem mezi regály v  supermarketu a  pochoduji mezi domácími a sportovními potřebami. nic mě zatím nezaujalo.

což takhle koupit jí kvalitní koňak? ano, to je nápad. Ten se hodí vždycky, a  je to dobrý, vkusný, hodnotný a  přitom neutrální dárek. a  kdyby Sandře došlo pití, tak ho může na oslavě s námi otevřít a užijeme si ho všechny. Teda kromě Petry. Ta má potíže se žaludkem, i když kvalitní koňak – ten nikdy nikomu žaludek nezkazil, co myslíte? Tedy samozřejmě, když se pije s mírou.

věci jsem naházela do  pojízdného nákupního vozíku, zaplatila jsem je a odvezla na parkoviště k autu. Před dům jsem dojela v 16 hodin, doma se rychle převlékla, přemístila nákup do ledničky a do spíže, zabalila koňak do květovaného papíru a ozdobila ho červenou mašlí. auto jsem nechala doma. minule jsem si ho vzala a musela jsem sedět jen u kávy a přihlížet, jak se kámošky opíjejí. Dneska si tu oslavu vychutnám se vším všudy. Pojedu autobusem.

~ 15 ~

2

Dárky pro Sandru

mé bývalé spolužačky vypadaly skvěle, zvláště Táňa. má totiž manžela, co se živí už delší dobu jako makléř. na burze vydělává dost peněz, kromě toho má ještě další aktivity v realitách, takže Táňa nemusela už po svatbě nikdy pracovat. Byla doma a jenom četla a kouřila své oblíbené luxusní cigarety, případně chodila střídavě ke kosmetičce, kadeřnici, na masáž, do bazénu nebo do fitcentra a vozila autem na kroužky své dvě malé děti, které si pořídili s mužem až v  pozdějším věku. Do  té doby se věnovali sami sobě a taky hodně cestovali. Když se jí kdokoliv zeptal, zda má čas na schůzku, vytáhla vždy nonšalantně svůj zelený diář v kožených deskách, noblesně jím několikrát obřadně zalistovala a schválně řekla, že ten den, kdy si s ní někdo chtěl naplánovat schůzku, je už „zabukovaná“, což znamenalo – zadaná. Slyšela to u  kamarádky z ameriky, která už neuměla moc česky, ale jí to slovo zalahodilo, tak ho často používala. Připadalo jí světové. Zabukované mohly být například letenky, hotel nebo cokoliv jiného, ale Táně se ten termín natolik zalíbil, že ho používala skutečně velmi často, aby tak dala najevo, že je velmi zaneprázdněná žena.

U  Táni jsme si na  to všechny zvykly. ostatním mohla opravdu připadat jako časově velmi vytížená moderní žena

~ 16 ~

Jana Hochmannová

úspěšného muže, kterému sem tam pomohla s  reklamní kampaní. Taky tu a tam doma uspořádala pro manželovu firmu párty pro bohaté lidi, kterým se její manžel staral o akcie a jiné finanční záležitosti. Zbytek týdne pečovala o rodinu a starala se o jejich nový dům a zahradu. Hezké povinnosti.

Táňa byla „zabukovaná“ často.

„Je mi líto, ale ten den vážně přijít nemohu,“ řekla vždycky a podívala se významně do diáře a pak na toho, kdo si s ní chtěl schůzku sjednat. Jednou se to stalo i mně. Podívala se do  svého notesu a  řekla, že je v  pátek zabukovaná. Tak jsem se jí zeptala, co má tak důležitého, že nemůže přijít na naše pravidelné holčičí setkání, a ona mi odpověděla: „Ten den jsem objednaná ke kosmetičce a na masáž.“

Připadalo mi to legrační a  trochu marnivé, ale Táňa takhle skutečně žila. ano, žila jen pro fitcentra, bazény, solária, kadeřnice, kosmetičky, pro své oblíbené knihy a pro svého manžela a děti. Její kariéra ji nikdy nezajímala, protože sama nevěděla, co by vlastně chtěla dělat a nebavilo ji nic extra, takže sňatek s  Petrem hned po  promoci na vysoké škole báňské pro ni byl velmi šťastným rozhodnutím.

Jediné, co ji bavilo, bylo přemýšlet o  tom, za  co utratí Petrovy peníze, kterých měla k  dispozici opravdu dost. Často také investovali do  pozemků, do  nějaké té chaty, nebo nového auta či bytu, který pak rychle pronajali, nebo ho zase naopak prodali někomu jinému za  výhodnou cenu. Táňa v  podstatě nikdy nezažila ekonomickou krizi jako my. nám ostatním naháněla strach nejen nedo

~ 17 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

statkem financí, ale také propouštěním z práce. nikdy nemusela šetřit nebo si něco odpírat. Proto vypadá stále tak mladě a spokojeně. Je to tím, že nikdy neměla žádné velké exis tenční starosti. a  navíc – děti měla, až když se sama rozhodla, že bude konečně matkou. vysadila antikoncepci a  rozhodla se obětovat své břicho k  tomu, aby svému muži porodila dědice. a  podařilo se jí to. maminkou se stala ve  svých čtyřiceti. Taky, až sama chtěla. a  narodila se jí rovnou dvojčata. Kluk a holka. Paráda! Táňa je vlastně naše nejšťastnější a nejkrásnější kamarádka. a víte proč? Protože si umí užívat života a nikam nespěchá. Táňa vypadá opravdu úžasně.

Trochu jsem jí záviděla, ale Táňa byla milá a sem tam mi nachystala překvapení, to když mi tu a  tam věnovala některou ze svých přečtených knih, a dovedla se taky rozdělit se mnou i o své požitky – občas mě vzala na svou zlatou vIP permanentku do bazénu či na masáž, takže jsem nemusela nic platit. Člověka to potěší, zvláště v  dnešní době, kdy doma musíte obracet každou korunu.

Když jsem přišla k Sandře, spolužačky ocenily mé černobílé elegantní oblečení i  perleťově bílé náušnice a  korále, které jsem doma našla v zásuvce. oblečení vypadalo zajímavě, vzala jsem si totiž ještě své černé sako, které mi dcera Iva vloni dovezla z Londýna. Připadala jsem si v něm štíhlejší než ve skutečnosti jsem.

U  Sandry jsme si všechny vzájemně pochválily vlasy, šaty, korálky i  nové řetízky a  prstýnky, popřály oslavenkyni všechno nejlepší a  předaly jsme jí dárky. Dostala plno květin a taky kosmetiky (kdo má pořád něco nového

~ 18 ~

Jana Hochmannová

vymýšlet), s  dárkem si dělala hlavu snad jen Táňa, která Sandře koupila čtyři nové romány a jednu knihu sci-fi.

„no páni, zase mám na  rok co číst!“ zasmála se Sandra.

„na rok, jo? Tak tohle já mám tak na týden,“ ozvala se Táňa, sedla si do houpacího křesla a hrábla do bramborových lupínků.

„no jo, Táňo, ty jsi úplný knihomol, s  tebou se nikdo nemůže srovnávat,“ pronesla marcela a  zeptala se, jestli si může zakouřit na balkoně. chtěla jsem jít s ní, protože kromě toho, že jsme chodily na  gymplu do  stejné třídy, seděly jsme spolu ještě i devět let na základní škole v jedné lavici, takže bylo vždy o čem povídat a na co vzpomínat, ale vzhledem k tomu, že bych už konečně ráda definitivně kouřit přestala, tak jsem nakonec schůzce s nikotinem odolala a nechala si nalít raději skleničku ginu s tonikem.

na  téhle oslavě bylo vážně z  čeho vybírat. Sandra si dala opravdu záležet. nejdříve jsem nevěděla, co budu celý večer pít, protože výběr byl opravdu pestrý, ale nakonec jsem se rozhodla žádný další alkohol neochutnávat a u ginu s tonikem raději zůstat po celý večer. Jenom nic proboha nemíchat, aby mi nakonec zítra nebylo špatně.

Dalším dárečkem byla má láhev koňaku a po ní Sandra rozbalila balíček, ve  kterém bylo nádherné, červené sexy prádlo.

„no ne, od koho to mám?“ divila se Sandra a usmívala se jako sluníčko.

„To ti posílá můj bratr,“ řekla Petra. „a k tomu ještě tohle víno.“

na vínu byl na malé kartičce s obrázkem růže nápis:

~ 19 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

Ženy zrají jako víno. Vše nejlepší k narozeninám.

Rád bych Tě někdy zase viděl.

„no jo, tak to je výzva,“ zasmála se Táňa. „Třeba tě v tom prádle bude chtít vidět, a nejen to...“

Sandra si vyndala prádlo z  krabičky, zasněně si ho přiložila k  tělu a  jemně ho objala. Bylo nádherně jemné, saténové s  krajkami a  mašličkami. Podprsenka i  kalhotky přímo zářily. miki byl na gymplu její první láskou, ale nakonec si vzala někoho jiného. Teď je rozvedená a  on taky. Řekla nám, že se často náhodně potkávají v jazykové škole, sem tam v supermarketu nebo v lékárně, jednou ji pozval na kávu, pak do bazénu, slibují si už dlouho, že spolu někam zajdou... ale ten balíček ji vážně překvapil. Skoro šokoval. a zdá se, že jí prádlo bude fakt slušet. má ji v oku. Tohle bude vážně výzva! měla by mu za ten dárek poděkovat.

Sandra vzala do  ruky mobil, zašla na  chvíli do  vedlejšího pokoje a  rychle vyťukala jeho číslo. Zaslechly jsme jen: „Díky za dárek.“ Pak spolu prohodili ještě několik vět. Holky si mezitím sedly ke stolu a ona dala na dálku pokyn, abychom si nalily šampaňské, brandy nebo gin a pustily se do  jednohubek. S  přivřenými víčky hovořila do  telefonu a divně špulila ústa, přitom si pořád pohrávala s pramínky vlasů – podle řeči těla jasně dávala najevo, že má o Petřina bráchu zájem. Telefonovala asi ještě pět minut, pak si poznamenala do notýsku zřejmě datum příští schůzky s mikim a tak nějak šťastně se usmála. Přišla si s námi přiťuknout, sedla si vedle mě a  vypadala spokojeně. Trochu se napila šampaňského, zase se pousmála, opět vytáhla a pak

~ 20 ~

Jana Hochmannová

schovala prádlo do  krabičky a  znovu přivřela oči. Kdyby byla kočkou, určitě by teď na chvilku předla blahem.

„měla jsi ho pozvat taky, byla by legrace,“ zasmála se marcela.

„ne, to by se nehodilo, chtěla jsem tu oslavu pojmout jako dámskou jízdu.

Prostě bez chlapů,“ pronesla Sandra rozhodně.

„Jo, to je správné. Jako vždycky. mně se to takhle líbí. víte samy, že jsme se v prváku kvůli klukům jednou pohádaly. a  to nestojí za  to. Dámy, měly bychom si někdy zajet zase k nám na chatu, chodit jen tak, nenamalované, plavat v  řece, pít víno,“ zasnila se Petra, která se denně musí do práce líčit, protože pracuje jako moderátorka televizního zpravodajství.

„nenamalované? neblázni! To je v našem věku už skoro trestný čin, vždyť bychom někoho mohly vyděsit!“ ozvala se marcela.

„náhodou já se nemaluju, dělám si jen oční linky a na pusu si dávám rtěnku. nějaký pudrový mejkap bych na obličeji nesnesla,“ zavrtěla hlavou Hanka.

„Pojďme si ještě nalít,“ vybídla Sandra všechny přítomné a pozvedla skleničku. „Za chvilku mám pro vás překvapení – narozeninový dort, který jsem pekla sama.“

„Ty a  pekla? vždyť ty nepečeš ani vánoční cukroví..., a teď tohle.“ všechny jsme se divily a netrpělivě očekávaly, jak bude dortík vypadat.

„no právě, tohle je to překvapení. neviděla jsem se s ně kterými z vás skoro rok. minulé narozeniny mi Táňa věnovala jakousi poukázku ke  kartářce a  jedna z  vás mi dala báječnou kuchařskou knihu – něco jako Vaříme a pečeme s  fantazií. a  teď dávejte dobrý pozor! Ta kartářka

~ 21 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

mi předpověděla, že budu tenhle rok dělat věci, které jsem

v životě nikdy nedělala. a já pořád přemýšlela, co to bude.

Bála jsem se, že mě v bance někam přeřadí na jinou poboč

ku, nebo že budu mít nějakou vážnou nemoc, autonehodu

nebo tak... Žila jsem tak odporně puritánsky. nikam jsem

raději nechodila a nejela ani na dovolenou, aby se mi nic

nestalo. Pořád jsem jenom seděla za  přepážkou v  bance.

neznala jsem nic než práci, telefonování, schůzky s klien

ty a  počítání peněz. no, a  najednou je to všechno jinak.

Banka se potápí, před půl rokem poprvé propouštěli, a já

dostala před třemi měsíci taky výpověď a  docela slušné

odstupné. Práci si samozřejmě hledám, ale užívám si teď

chvilku té vnitřní svobody. a  víte, jak moc mě uklidňu

je například vaření? Udělala jsem si z  něj své nové ho

bby a úplně mě to pohltilo. Zjistila jsem, že například pe

čení cukroví je báječný relax a  uvařit pravou svíčkovou

na smetaně s domácím knedlíkem je extáze, prostě radost!

Já na  vaření neměla celý život čas a  nevěděla jsem, že je

ve mně skrytý talent na tyhle věci. Byla jsem vždycky tak

unavená a  vyčerpaná, když jsem přišla z  banky. neměla

jsem žádnou energii ani na uklízení obyčejných věcí, natož

na  vaření. Stačila jsem jenom tak akorát vytáhnout věci

z  mrazáku a dát je narychlo ohřát do mikrovlnky, nebo

jsem si jen ve spěchu zašla na jídlo do blízkého bistra. Pak

nám v práci zkrátili přestávku na oběd a neměla jsem čas

zajít si už ani tam. Za  chvíli bych vypadala z  těch grilo

vaných kuřecích křidélek, dipů a hamburgerů jako koule.

Dobře, že mě propustili.“

„Tak to jsi jediná, která na propouštění nenadává,“ za

smála se Hanka.

~ 22 ~

Jana Hochmannová

„Já vím, Hanko, ve tvém oboru je to horší. vy novináři to máte fakt těžké. Těch tištěných periodik zas tolik není a začít třeba vydávat nějaký časopis sama, to by bylo asi dost finančně náročné, že?“

„To teda jo. To by chtělo mít vlastní kapitál. Prostě dost peněz na začátek. a hodně sponzorů. Práce teď není. navíc hodně práce nám vzal internet. Fůra lidí píše do novin své příspěvky zdarma a navíc si tvoří své blogy na internetu. Je spousta internetových časopisů, které ani nestačí člověk přečíst a vůbec vnímat... Je toho teď fakt hrozně moc, sama se v  tom množství ani nevyznám. Jasně že jsem si vytvořila svoje stránky a  svůj blog a  myslela jsem si, že svými články někoho zaujmu a oslovím a nabídne mi práci v novinách, ale dneska to tak prostě není. Tam, kde jsem pracovala, si nechali už jen pár redaktorů, přílohu zrušili a pět nás propustili. nikdo už člověku za články do časopisu nebo na internet nechce platit, protože jim je lidi píšou zadarmo. Zkoušeli jsme s  manželem vydávat tři měsíce takový zajímavý tištěný časopis o  zdraví, ale bylo to tak finančně nákladné, že jsme toho museli včas nechat, jinak bychom zkrachovali. I tak jsme se dostali trochu do dluhů, ale už se to daří splácet. Robert naštěstí vydává ty své sci-fi knížky, takže nás to drží nad vodou.“

„máš štěstí, že máš tak hodného manžela,“ řekla marcela a napila se vína.

„Hodného manžela?“

„Tak když tě živí...“

„Hodný, to možná je, ale je to morous. má svůj svět fantastické literatury a  nic jiného ho nezajímá. Leda tak ještě sex občas večer. no, naštěstí se ty jeho sci-fi knihy čtou, takže má zakázky pořád. není to žádný med, kmitat

~ 23 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

kolem něj, vařit mu kafíčka a číst si ty jeho bláboly o vesmíru, dracích a příšerách a opravovat mu pravopis, protože na tohle chlapi jaksi nemají IQ.“

„náhodou, mně se ty jeho věci moc líbí a ta dívka s rudými vlasy – to bys mohla být klidně ty, myslím, že inspiraci čerpá doma, ne?“ řekla Táňa.

„To doufám. nikam moc nechodí, jezdí akorát občas na autogramiády do  knihoven nebo na  rozhovory do  rádia a televize, když ho někdo pozve, ale jinak sedí pořád u počítače a  píše a  píše... možná bychom měli občas někam vypadnout. Už dlouho jsme nebyli třeba na  horách nebo u moře. Dost mu to vyčítám, ale on pořád říká, že jednou vydá knížku, která nás zajistí na celý život, ale neví, kolikátá v pořadí to bude. a tak pořád píše a píše...“

„To je fajn, že mu to píše, je důležité mít lehké pero...,“ podotkla dvojmyslně marcela, která se vrátila opět z balkonu posilněna nikotinem.

„není pero jako pero,“ zavtipkovala Sandra. „a na velikosti určitě záleží!“

Znovu se zasnila, jako by si vzpomněla na  nějaké nedávné erotické zážitky – kdo ví s kým – a mlaskla rty, jako by poslala někomu vzdušný polibek.

marcela pozvedla labužnicky sklenici k  ústům, napila se a pak se zeptala Sandry: „Tak jaké to je, mít padesát?“

To nebyla moc vhodná otázka. Zazněla, jako by slon šlápl do  porcelánu, jako by někdo pustil na  zem pekáč s  velkou porcí brambor a  k  tomu nás všechny zmáchal od hlavy až k patě kečupem.

„ano, ano, paní, jaké máte pocity? Sdělte je do  interview pro naši televizi...,“ pokusila se odlehčit atmosféru

~ 24 ~

Jana Hochmannová

Hanka, naklonila se k  Sandře a  strčila jí vidličku k  puse, jako by jí dávala pod nos mikrofon.

„Jo, holky, je to fakt těžké. Já když jsem teď tady s vámi, tak je mi fajn, ale v koutku duše, když takhle ráno vstanu, podívám se do zrcadla, tak si vždycky řeknu: Lepší už to asi nebude, spíše horší, a vrásek mi bude přibývat, protože já nejsem ten typ, který by chodil někam na  plastiku. a nedávno jsem našla první šedivý vlas a bylo mi z toho nanic. Když jsem byla malá holka a  někdo v  okolí slavil padesátku, tak jsem si o  něm myslela, že je hodně starý. no, a teď si to děti v baráku budou myslet o mně. (Sandra se rozchechtala.)

Pak si nalila víno a pokračovala: „Jsem rozvedená a syn odjel pracovat do Prahy. Takže jsem teď v bytě úplně sama, a  když jsem tenkrát přišla z  práce, ze které mě propustili, tak jsem pořád přemýšlela, co budu dělat. a  není to v dnešní době vůbec jednoduché se někde upíchnout.

nechtěla jsem o tom dneska mluvit, ale řeknu vám to. Rozeslala jsem svůj životopis hned na několik pracovních míst, ale nikdo mi neodepsal. nikdo! chápete to? Byl to pro mě šok. Tak jsem zkoušela na různé inzeráty nejdříve telefonovat, a když mi řekli, že jim do kanceláře přišlo třeba padesát životopisů, tak jsem tam potom raději ani nešla. někteří zaměstnavatelé mi rovnou řekli, že chtějí kolektiv doplnit o pracovníky do třiceti let. Takže – smůla. věkově jsem se nechytala.

některé konkurzy byly podvodné. Prostě, znáte to – předem domluvené. někteří šéfové začínajících firem třeba chtěli, abych pracovala za  poloviční plat s  tím, že mi pak možná něco doplatí, až se jim firma rozjede. a jeden pan majitel mi na konkurzu rovnou řekl, že jsem jeho typ,

~ 25 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

a  pokud bych u  něj dělala účetní, tak s  ním taky musím jezdit do  německa na  služební cesty, pak taky na lyže, a  počítá i  s  tím, že spolu budeme spát v  jednom pokoji. myslela jsem si, že si dělá legraci, ale myslel to vážně. Bylo to nechutné.“

„Počkej, počkej. nechutně vypadal asi on, co? Jinak kdyby byl krásný, tak by ses u něj zaměstnat nechala, ne?“ smála se Táňa.

„no jasně, že jo. Byl takový hodně divný, měl křivé zuby, masité rty, divně kudrnaté vlasy a křivý nos. To víte, že krasavec by si nemusel dávat inzerát. Prostě jsem to místo odmítla, i  když mi řekl na  pohovoru, že jsem velmi přitažlivá žena a mám i velikost prsou, kterou má rád,“ smála se Sandra.

„Tohle že řekl? no to je ale drzost! Já mám ráda, když nás občas někdo ještě balí, ale aby mě někdo hodnotil jako nějaké zboží na krámě, tak to je fakt nechuťárna,“ zamračila se Hanka.

„no tak počkejte, ještě to není konec. Přihlásila jsem se samozřejmě na  pracák. Jenomže mně zatím žádné místo nesehnali. momentálně jsou tam na nástěnce místa akorát pro klempíře, stavební dělníky, jednoho automechanika, svářeče, dva řezníky a jednu uklízečku. Práce v mém ani v příbuzném oboru žádná.“

„mně to nemusíš povídat,“ mávla rukou Hanka.

„Taky už dlouho čekám na nějakou normální práci. naposledy mě chtěli zaměstnat hned, a  to mi bylo dost podezřelé. a byla to nějaká kosmetická firma, která po mně chtěla, abych si za  50  000 korun nakoupila jejich zboží a prodávala ty kosmetické přípravky svým známým a přátelům. Provize z  té kosmetiky byla – podržte se, holky –

~ 26 ~

Jana Hochmannová

jen 5 % a  krém stál něco kolem padesáti korun. Tak si představte, kolika lidem bych tu kosmetiku musela prodat, abych vydělala na průměrný měsíční plat! navíc dneska je tolik kosmetiky ve všech obchodech, že ani nevíš, co si máš koupit, tak pochybuji, že by o tu moji někdo stál. nikdo by ty šmejdy nechtěl. Bylo to nereálné. navíc to byl podomní prodej, který je v některých městech už zakázaný.

Další nabídka přišla od kamaráda mého muže Roberta. volal mi, že četl báječný inzerát v novinách, že někdo zakládá nějakou novou pobočku a  hledá manažery. Já tam tedy jela, a když jsem tam přišla, tak se z toho vyklubala práce pojišťováka, který by sháněl lidi, aby s jejich pojišťovnou uzavřeli svou životní pojistku a potom ji uzavřeli i svým známým. Hnusný pojišťovací trik.“

„Jo, pojišťováky taky nesnáším. Pojistí tě a pak, když se ti fakt něco stane, tak nedostaneš z té pojistky ani korunu. Jsou to jen kecy, kecy, kecy,“ zhnuseně odfrkla Sandra. „nedávno jsem spadla z kola a byla jsem celá podřená, vyvrtla jsem si nohu a  měla jsem naražené rameno. Samozřejmě jsem od  nich nedostala nic. Řekli mi, že můj úraz nebyl zase tak vážný, a  nemám tudíž nárok na žádné odškodn é .“

„máš pravdu. Pojištění jsou na nic. nejvíce jsme ušetřili, když jsme všechny pojistky zrušili. Tedy kromě té povinné na auto,“ zasmála se marcela.

„Dámy, zjistila jsem, že nejlepší ze všeho je věnovat se vaření. nemá cenu chodit do blbé práce, lepší je něco dobrého si každý den uvařit a  mít z  toho radost. Jenže když jsem sama, tak mě to zas tolik nebaví. Já bych ráda vařila pro někoho...“

~ 27 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

„Sandro, měla by ses vdát,“ řekla Petra a zálibně si Sandru prohlédla jako dobrou partii pro svého rozvedeného bratra mikiho.

„Já ti nevím. nerada bych se podruhé spálila. Zjistila jsem, že jsem ráda sama doma. ale někdy se nudím. Televize mě už nebaví, ty seriály jsou pořád dokola – buďto on ji nemá rád a ona ho má ráda, nebo ona ho nemá ráda a on ji má rád, v nejlepším případě se pak na závěr oba dají dohromady a pak jeden z nich stejně tragicky zahyne. Prostě mě to už nebaví. a chodit po obchodech taky ne. Přemýšlela jsem, že si koupím nějakou malou chatičku a dám se na zahradničení.“

„no páni, naše nová zahradnice. a co budeš pěstovat? Kytky nebo bio-zeleninu?“ zeptala se věcně Táňa.

„To ještě nevím. ani nevím, jestli na tu zahrádku vůbec budu mít dost peněz. Dostala jsem sice dobré odstupné, ale teď, když nemám práci, tak z toho pořád něco beru, a jídlo je tak drahé...“

„měla bys víc cestovat a  seznámit se s  nějakým bohatým cizincem a na stáří jezdit do lázní a na nějaké pořádné dovolené. Dám ti kontakt na mého kamaráda, má cestovku a  rád tam uvidí nějakou schopnou a  pozitivní duši, jako jsi ty. Byla by tě škoda, abys shnila tady v  Česku někde na  zahrádce u  potoka,“ pronesla marcela a  vytáhla z  kabelky vizitku svého kamaráda s logem cestovní kanceláře „cesty snů“.

„Hele, co je to za cestovku? Dej mi taky jednu vizitku na toho tvého známého. nechtěl by mě třeba zaměstnat?“ natáhla ruku Hanka.

„To těžko, je rád, že to sám utáhne. a co bys tam jako dělala? Tiskovou mluvčí nebo co?“ zamračila se marcela.

~ 28 ~

Jana Hochmannová

„Třeba,“ zasmála se teatrálně Hana a našpulila pusu.

„Tak tyhle pozice mají snad jen u velkých firem, občas bere na výpomoc akorát nějaké průvodkyně, ale to jenom o hlavní sezoně a většinou z řad důchodkyň.“

„Tak věkově už splňuji skoro podmínky,“ zapitvořila se Hanka a napila se vína.

„To jo, ale co takhle plynně hovořit maďarsky, německy, italsky nebo anglicky?“

„nooo, tak to už by bylo horší, marcelo. ale na  rande s kamarádem nezávazně jít můžu, ne?“

„máš manžela,“ odpálkovala ji marcela.

„aha, já zapomněla, za chvilku to bude trestné, když si vdaná žena zajde na skleničku s nějakým kamarádem nebo přítelem, co?“ ironicky se ušklíbla. marcela byla vždycky extrémně slušná a  pobožná. Tyhle dvě se nikdy neměly moc v lásce.

„vzhledem ke  zvýšenému množství kamer a  odposlechů na náměstích a v domech, zejména ve výtazích, bych řekla, že randění s kamarádem bude velice nebezpečná zábava. Jedině byste museli odjet někam na opuštěný ostrov nebo pláž, a  to by vás přišlo sakra draho,“ řekla Sandra a dala si do pusy pár brambůrků.

„Jo, opuštěný ostrov. o tom mi ani nemluvte,“ mávla rukou Táňa. „vloni jsme jeli s manželem k moři a on vybral právě takovou nějakou ulítlou pražskou cestovku, která zaručovala soukromí a  klid, takže jsme byli na  dovolené v nějakém starém bývalém italském klášteře. Pak nám naordinovali dvoudenní výlet na  opuštěný ostrov – to vše spojeno s meditací. no, řeknu vám, že bych tam nebyla ani o  minutu navíc. Štve mě, když jedu někam, kde není ani pořádný supermarket, pizzerie, obchody s lahůdkami nebo

~ 29 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

nějaké hezké šatičky a botičky. Já si chci z dovolené vždycky přivézt něco typického v barvách té země, prostě něco na sebe, nějaký ten šperk, halenku, šátek, prostě to, co se tady normálně nedá sehnat..., ale z  téhle dovolené jsem si přivezla fakt jenom pár mušlí, co jsme našli na ostrově.“

„Třeba chtěl Petr ušetřit,“ zasmála se Hanka.

„Jo, to je možné, pořád říká, jaká je krize a jak ty akcie klesají. Začínám mít fakt strach, co bude třeba za rok.“

„no jo, vy jste vlastně všechny tři nezaměstnané, co?“ ozvala se marcela.

„Ty Táňo, Hanka i Sandra“.

„Počet nezaměstnaných roste a místa fakt nejsou, já to vím. Denně nám do  televize chodí desítky dopisů o  tom, že práce není a  lidé jsou zoufalí,“ zakabonila se televizní moderátorka Petra.

„Já nejsem nezaměstnaná, já jsem v  domácnosti, to je rozdíl,“ pronesla obřadně Táňa. „Starám se o  náš dům a taky o děti, protože kdybych pracovala, musel by někdo vozit Katku a  Honzíka do  kroužků a  musela bych si najmout paní na uklízení i na hlídání. Teď to všechno dělám sama, takže vlastně ušetříme, a navíc jíme všichni domácí vařenou stravu s vitamíny, a ne ty přesmažené blafy z restaurací a kantýn,“ ozvala se rozhořčeně.

nikdy neměla ráda, když jí někdo předhazoval, že nic nedělá. Dokázala hned všem vysvětlit, že vlastně dělá vychovatelku, kuchařku a uklízečku v jedné osobě. Takže je prakticky velmi vytížená, dělá za  tři (a  je často „zabukovaná“).

„Jo, to je fakt. Já si teď taky vařím sama a  je to rozdíl. Když jsem jedla ty smažené hrůzy z  kantýn, bufetů

~ 30 ~

Jana Hochmannová

a fastfoodů, cítila jsem se hrozně nafouklá a pořád mi bylo špatně. Teď, když jsem doma, dám si jenom to, na co mám chuť, a jím tehdy, když mám hlad, takže jsem shodila za ty tři měsíce, co jsem doma, čtyři kila,“ řekla Sandra a  upozornila na své šaty, které na  ní vlály, jako by je měla po starší sestře.

„mám se ti zeptat na práci u sousedky, co dělá ředitelku v jedné pojišťovně?“ zeptala se marcela.

„víš, já vzhledem k tomu, že jsem dostala nějaké to odstupné, a to bylo celkem dost dobré..., chtěla bych teď zůstat pár měsíců doma. Úplně sama. vychutnat si tu pohodu nemuset denně vstávat v pět, sednout do auta, jet do práce, usmívat se dvanáct hodin na zákazníky u přepážky a pak na svého šéfa, počítat peníze, třepat se denně, aby mi někdo nedal náhodou pistoli k hlavě a neřekl: naval prachy! nechci už věčně sedět jen u počítače, mít pauzu na oběd sotva dvacet minut a kývat šéfovi na všechno jako nějaká slepice, i  když kolikrát neměl pravdu. a  pak doma večer ještě přemýšlet o tom, jestli jsem tomu nebo tamtomu zákazníkovi měla ten úvěr doopravdy schválit,“ rozohnila se Sandra.

„Jo, to znám. Taky jsem nějakou dobu dělala v  callcentru za  Brnem a  měli jsme v  poledne na  jídlo ani ne dvacet minut. některé kolegyně si tam nosily na oběd už jen sáček zrní – slunečnicová a dýňová semínka a jogurty..., prostě aby jedly zdravě a hlavně rychle, nebo možná ani na nic víc neměly peníze. musely jsme telefonovat pořád. Taky mi jednou kolegyně to zrní nabídly, když jsem zapomněla svačinu. Připadala jsem si jako slepice v kleci, které nasypou zrní a čekají na to, až z ní vypadnou večer zlatá vejce. a když jsem se náhodou napila vody „nad rá

~ 31 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

mec“, prostě jsem odložila z hlavy sluchátka a zašla jsem si pro sklenici vody do kuchyňky, tak mi řekla ta naše „team leaderka“, ale ale, paní Hanko, už dvě minuty jste nikomu netelefonovala! mám to tady zaznamenáno v počítači.“

„Hani, ty jsi dělala v callcentru?“ podívala se na ni zamračeně marcela.

„a proč jsi nešla na ten konkurz, co teď byl na tiskovou mluvčí u nás na městském úřadu?“

„Jo, marci, představ si, že jsem tam byla, ale když jsem čekala na  chodbě, upozornila mě ještě jedna referentka, že musím dodat výpis z trestního rejstříku, abych se mohla zúčastnit konkurzu, takže mě rychle poslala ještě dolů do kanceláře czech Pointu, abych si ho nechala vyjet. Zaplatila jsem za něj sto korun. Hrůza! a to úplně zbytečně, protože když jsem tam tak stála u přepážky a čekala na to, až mi ho vyjedou z tiskárny, tak jsem zaslechla dvě úřednice, jak se baví o tom našem výběrovém řízení.

Ta jedna říkala té druhé: „Tak nechápu, proč starosta nechává trápit tolik lidí na tom pohovoru a nepošle je rovnou domů, když už si dávno svoji tiskovou mluvčí vybral.“ a ta druhá se zeptala, kdo to je, a ta první jen zašeptala, že je to tajné a důvěrné a nesmí se to říkat. ale nakonec, když odcházela, špitla jí do ucha: „no přece sedí ve druhém patře a má vlasy skoro až na zem. Tak hádej, kdo to je...“

Hanka doplnila vyprávění vtipnými posunky. „Počkej, tam je jedna taková... nosí hrozně dlouhý cop a  vypadá dost dobře, ale ta dělá... jo, vlastně... no jóó, už vím!“

marcela se zamračila a pokývala hlavou. „Je to bordel. asi máš pravdu, známosti hrají velkou roli a nejenom známosti, ale samozřejmě i věk a přítulnost v posteli.“

~ 32 ~

Jana Hochmannová

„no vidíš, tak to je. a ty mě posíláš na nějaké zbytečné konkurzy. nemá to cenu,“ řekla Hanka a napila se zase vína.

„náhodou, já na  konkurzy chodím ráda,“ zasmála se Sandra. chodila jsem na ně, i když jsem měla dobré místo v bance. vzala jsem si na to třeba i dovolenou. Takový konkurz vám do žil vlije adrenalin a udržuje vás v kondici. Já jsem jich několik třeba i udělala, dokonce jednou chtěli, ať tam jdu ihned pracovat, ale bylo to dost daleko na dojíždění a navíc chtěli, abych pracovala přechodně i na pobočce v  Irsku, kam mě to nějak moc netáhlo, a  dobře, že jsem tam nešla. v Irsku teď bylo hodně stávek a nepokojů a ta jejich ekonomika – no, nic moc. Takže kdoví, jak bych dopadla. Taky se tam dost propouštělo.“

„možná jsi udělala chybu, kdyby rušili tvé místo v  irské bance, dostala bys možná větší odstupné,“ zasmála se Petra.

„ani ne, myslím si, že větší odstupné můžeš dostat jen ve firmě, kde pracuješ delší dobu. Tam bych byla jen rok, a kdoví..., třeba bych nedostala vůbec nic.“

„Tak to by bylo smutné,“ pronesla Petra a šťouchla loktem do oslavenkyně. „Tak co, Sandro, kdy bude to překvapení – myslím ten tvůj dort, co jsi sama upekla?“

„Počkejte, udělám pěkně kapučíno, mám báječný nový automat na kávičku, vyhrála jsem ho za křížovku v časopisu Překvapení – takže kdo si dáte?“

„Ty jsi vyhrála automat na  kávu? no to je senzační! a  za  křížovku? vždyť tobě to luštění nikdy nešlo. Páni, Sandro, ty jsi úplně nová ženská! Báječná kuchařka, skvělá hospodyňka, luštitelka a  možná i  zahradnice,“ smála se Hanka a  sesbírala ze stolu prázdné talíře, na  kterých

~ 33 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

zbyly už jen dvě jednohubky, aby je pomohla Sandře odnést do kuchyně.

Sandra se rozesmála a zmizela v kuchyni, kde jí vyzváněl telefon. vypadalo to na další gratulaci k narozeninám. Patrně zase nějaký chlap nebo bývalý kolega z banky. Usmívala se a  házela vtipné erotické poznámky, pak na  chvíli zavřela dveře, což bylo jasné znamení, že si s  milencem šeptala určitě nějaké nestoudné návrhy na sex a takové ty kecy, které si říkají milenci, co se znají jen pár dnů. Prostě to žhavilo. otevřela nám celá červená a jen tiše pronesla: „Tak kávička z nového automatu už se dělá. Kdo si dáte?“

„Dáme si ji všechny!“ odpověděla jednoznačně za nás, co jsme spolu chodily na  gympl, naše kama rádka marcela. Byla zvyklá takhle hovořit za  nás už na gymnáziu jako naše třídní předsedkyně. vlastně jí to zůstalo. Dělá na  městském úřadu úřednici a  nikdy se neměla špatně. ani ne zase tak moc dobře, jak sama říká, ale spíše tak nějak průměrně. Jenže není to náhodou v dnešní době „velmi dobře“?

ona jediná nezná propouštění a nezažila situaci, že by jí nepřišla některý měsíc výplata. všechny výplaty jí chodí na  den přesně, všechny schůzky má předem přesně naplánovány. Jedinou nevýhodou u ní asi je, že vlastně jede stále ve stejných kolejích a neužije si asi nikdy moc překvapení. (ale to by člověk v práci klidně oželel.)

„Sandro, díky, já si kávu nedám, já si dám svůj oblíbený mátový čaj. máš ho pro mě? nedošel ti?“ zeptala se tiše moderátorka Petra a zatvářila se ustaraně. „vždycky si ho u tebe dávám.“

„no jasně, neboj, pro tebe tady mám celé bylinkářství. Ještě meduňku a heřmánek...,“ uklidnila ji Sandra.

~ 34 ~

Jana Hochmannová

„ne, dám si mátu. Díky.“

Petra mívá časté žaludeční potíže. Jako moderátorka v televizi musí denně přečíst nejrůznější zprávy, které jsou častokrát tak otřesné (ať už se jedná o  války, katastrofy, zabití nebo znásilnění, politické nepokoje, krádeže aut, či krachy firem), že ji z  těch novinek často bolívá žaludek a někdy i srdce.

navíc číst zprávy v  přímém přenosu, vypadat u  toho hezky a tvářit se moudře a zúčastněně..., to je často dost práce na  jednu křehkou osůbku. Holky jí sice vždycky tak trochu to místo v telce záviděly, včetně toho, že i přes svůj věk vypadala tak dobře, i  toho, že ji v  redakci nechtěli zatím vyměnit za mladší model, ale tahle práce byla fakt vydřená. Holt cenou za  slávu byly žaludeční vředy, špatná strava, žádná domácnost ani manžel, jen malý byt a nepravidelný sex se šéfem Karlem, který sice měl doma svou zákonitou manželku, ale Petra byla jeho „sluncem v duši“.

mejdan se vydařil, dortík byl dobrý a poživatelný, jednohubky nádherné a  obložené mísy pestré, až jsem Sandru podezírala, že si je nechala vyrobit v  nějakém špičkovém hotelu. Sandra nás všechny vážně moc překvapila. a nakonec přišla řada i na můj koňak. marcela ho chtěla ochutnat, protože jí připomněl báječnou letošní dovolenou ve  Španělsku, kde tenhle koňak pila. ochutnávaly jsme také bonboniéry a cukrovinky, které přinesla Hanka a další kamarádky, ale raději jsem odešla před půlnocí. Jak říká staré známé přísloví – v nejlepším se má přestat. nechala jsem se odvézt kamarádem taxíkářem, protože jsem chtěla být doma brzy a  nečekat na  nepravidelné noční spoje. Zároveň jsem si uvědomila, že čtyřicet devět mi bylo a že

~ 35 ~

ITALSKÁ KAVÁRNA

mě už za pár měsíců taky čeká padesátka. a to je pro ženu změna změn...

ale snad to zvládnu. I když lepší bude se na to pořádně připravit. ale jak? cožpak člověk může nějak zastavit čas a oddálit svoje padesáté narozeniny?

možná ano. Je třeba si pročíst řadu chytrých knih, počínaje spisy dalajlámy až po relaxační příručky a knihy s jógovými cviky. chce to o víkendech chodit do lesa, hodně plavat, jíst zdravě, často se milovat a házet za hlavu veškeré pracovní i politické starosti, jak radí ženské časopisy. Ještě je čas to všechno zvrátit a prostě omládnout. Jenom žádná plastická operace! Takhle jsem přemýšlela v taxíku, ovíněná a přejedená, překávovaná, přejásaná a spokojená, že jsem zase viděla po dlouhé době své kamarádky z gymplu. Přestože jsme každá jiná, tak se máme rády.

a napadlo mě, že právě v tom je ta krása. nejhorší by asi bylo zůstat v padesáti někde v cizím opuštěném městě sama bez přátel. To by nebylo nic pro mě. Škoda, že nepřišla Yvona se svým nádherným foťákem. a já se tak snažila, abych na těch fotkách dneska vypadala dobře. Dneska jako na potvoru nefotil nikdo. co se dá dělat. Tak zase někdy příště...

Domů jsem dojela v  pořádku. manžel seděl u  televize a  díval se na  nějakou detektivku. měl otevřené červené víno a před sebou dvě sklenice.

„Dáš si se mnou? vytáhl jsem ti taky sklenku.“

„ne, Pavle, díky, já jsem pila gin a nerada bych to míchala.“

„co ty tvoje kámošky z gymplu? Jak se mají? Kolik jim přibylo vrásek a  milenců? Povídej, ať se taky něco dozvím!“

~ 36 ~

Jana Hochmannová

„no, více asi těch vrásek a starostí. Tedy až na Táňu, ta chodí snad denně na kosmetiku.“

„Jo, jo, ta se uměla dobře vdát, to já vím. I  když – jak jsem se dneska díval na  pražskou burzu, tak by se měla začít bát. akcie letěly zase dolů.“

„myslím si, že její muž vložil část zisků určitě taky do pozemků a nakoupil nějaké byty...“

„Tak to se budou mít pořád skvěle.“

„a co my?“

„my se máme dobře pořád, když jsme spolu,“ řekl Pavel, položil na stůl sklenici vína a políbil mne.

~ 37 ~

3

Mé sobotní rituály

Ještěže oslava Sandřiny padesátky proběhla v  pátek a  teď se může člověk klidně vyspat. Pozoruji na  sobě, že už nemám tolik energie jako kdysi. Byly doby, kdy jsme se vrátili s manželem v pátek z mejdanu a hned v sobotu ráno jsme naložili batohy na záda a zamířili na pěší túru do hor. Už mě to neláká. Hlavně taky proto, že v  kempech už se nezpívá u kytary, ale spíše se tam řve, krade a nikdy nevíš, který šikula ti autem přejede stan.

Ráno jsem vstala až v  devět. Ploužím se po  bytě jako mátoha a přestože jsem pila včera jen přiměřené množství ginu s tonikem a na závěr trochu koňaku, točí se mi hlava. Podívám se na barometr v předsíni. To nebude tím ginem, zřejmě na  mě působí změna tlaku a  teplota se vyšplhala hned po ránu na 27 stupňů. To je divné. otevřu okno a cítím se jako v prádelně. Už chápu, že můj kamarád z anglie David vždycky říkával, když jsme u něho byli na návštěvě: „Today is humid“. To znamená v překladu do češtiny: „Dneska je vlhko“. ve  svých frázích jsem měla zapsáno v notýsku z angličtiny, že může být deštivo, mlhavo nebo chladno, slovo „humid“ tam nebylo. naše angličtinářka nám ho na škole zapomněla sdělit. v její slovní zásobě prostě nebylo. nebylo, protože v Brně bývalo vždycky krásně

~ 38 ~

Jana Hochmannová

slunečno nebo hnusně deštivo. ale poslední dobou se toho mnoho změnilo, a  změnilo se i  počasí v  Česku. Když je bouřka, tak už i ta brněnská dokáže být stejně škaredá jako ta ve Středomoří, kde to tříská a moře se vzdouvá a zvedají se vlny. U nás se sice nezvedá nic, ale bouřky jsou vážně pořádné i se všemi těmi přívalovými dešti a v zimě i s přívalovými sněhy, jak říká můj muž.

Bolí mě hlava a tak mě napadá, že nejlepší bude dát si sklenici vody z kohoutku, kafe a k tomu... ne, cigaretu ne. S kouřením jsem skoncovala před dvěma měsíci a nehodlám to měnit, i když mě to hodně láká. ale od té doby, co je na krabičkách napsáno, že kouření může i zabíjet a způsobuje rakovinu, to dost působí na mou psychiku. Ty nápisy a obrázky jsou fakt příšerné a dost mě odrazují. Taky jsem minule četla v jednom časopise něco o kouření a byly tam kromě hrozného článku o kuřácích vyobrazeny i kuřákovy plíce, a ty skutečně vypadaly dost nechutně. Takže jsem si řekla, že když už nám vzduch kazí továrny a  zplodiny z aut, nebudu si ho ještě dobrovolně otravovat já.

manžel ještě spí. v sobotu vždycky spí dlouho. Tak dlouho, dokud nezačne štěkat na balkoně sousedčin pes, nebo dokud se neozve telefon. v sobotu volá vždycky dcera Iva z  Londýna a  ta druhá zase z  Pra



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.