načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Italská dovolená -- aneb jak jsme se pořád divili - Václav Kučera

Italská dovolená -- aneb jak jsme se pořád divili

Elektronická kniha: Italská dovolená -- aneb jak jsme se pořád divili
Autor:

Tato kniha je především pro všechny muže ale i ženy, kteří už jsou otrávení a znechucení všemi těmi „Růžovými ordinacemi“ a „Pojišťovnami štěstí“, a kromě sportu se ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 271
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha je především pro všechny muže ale i ženy, kteří už jsou otrávení a znechucení všemi těmi „Růžovými ordinacemi“ a „Pojišťovnami štěstí“, a kromě sportu se nemají v televizi na co dívat, a ani v jiných novinách a tiskovinách nic kloudného nevychází. Kromě neustále opakujících se zpráv o celebritách, jako která si zvětšila prsa, která si zmenšila prdel, či kterou který z hokejové nebo fotbalové reprezentace přefik. A tak musí trávit večery a volné chvíle po hospodách nebo nákupních střediscích, chtějí-li uchopit reálný život vlastníma rukama. Na sepsání této knihy má neskonalý podíl jeden nejmenovaný štamgast restauračního zařízení, který si nad pivem stěžoval, že alkoholika z něj vlastně dělá dnešní doba a přítomná média, protože dneska se vlastně pro normálního, psychicky nezatíženého heterosexuála středního věku vůbec nic nedělá, a on se nemá - když večer přijde domů po dobře vykonané práci - téměř ničím zabavit. „Švejka“ už prý četl snad desetkrát, to samé platí i o „Černých Baronech“ a o „Tankovém praporu“ a jiných Škvoreckého knihách ani nemluvě…. A co prý dneska v literatuře vychází - škoda mluvit. Všechno je takové celé přimalované, nereálné, přitažené za vlasy a pořád se tam řeší nějaké vztahy, pocity a city - chvíli má rád on jí, i když je bohatá, pak ona má ráda jeho, přestože je chudý - a nakonec se všichni šťastně vezmou a žijí spolu až do smrti… A sranda…? Nikdy nikde žádná a na dělání legrace z čehokoli už se málem podávají trestná oznámení. Kde skončily ty příběhy a historky, které se dříve téměř při každé příležitosti vyprávěly v každé hospodě, u táboráků mezi vrstevníky od pionýrů až po domovy důchodců a posluchači se váleli smíchy…? Proto tento příběh, který všechny tyto výše uvedené atributy obsahuje, je zasazen do jednoho týdne jednoho porevolučního sametového roku, kdy se všechno měnilo, restaurovalo, renovovalo…Otevíraly se nové obzory, myšlení a vyvstávaly nové možnosti, projevovaly se nové a neznámé povahové vlastnosti, a hlavně docházelo ke konfrontaci kultur do té doby čtyřicet let od sebe velmi přísně izolovaných. V příběhu jde o partičku šesti kamarádů kolem dvaceti let, kteří v létě roku 1991 poprvé v životě vyjeli na sedm dní do kapitalistické ciziny - do Itálie - jako tenkrát tisíce Čechů, a všechno co od prvního okamžiku zažívali, bylo pro ně nové, cizí, odlišné, a oni na nic z toho co je čeká, nebyli absolutně připraveni a ničím vybaveni…. Taková malá reminiscence do časů, které v každém z nás vzbuzovaly naději a touhu očekávání…. Tito noví, dospělí „Rychlé šípy“ byli poprvé za hranicemi sami, bez rodičů, neměli peníze, vychování ani jazykové schopnosti, jediné čím se mohli prokázat bylo mladistvé nadšení, neutuchající touha nových zážitků ale i sexuálních zkušeností. Děj je vyprávěn pohledem sotva dospělého mladíka a jeho přátel, kteří nejsou nijak, chytří, vzdělaní ani jinak výjimeční - jsou to obyčejní, prostí čeští chasníci, kterých běhá po republice tisíce, ale o které se žádná media, novinové rubriky ani jiné instituce nezajímají, protože si nikdy na nic nestěžují a berou život takový jaký je a tak jak jde. Každý z nich má trochu odlišný charakter a smýšlení, ale dohromady tvoří docela slušnou partičku, která se v každé situaci vždycky projeví docela neotřelými, avšak v zásadě ryzími skutky, směřujícími sice trochu k vlastnímu prospěchu a potřebám, ale především k obstátí skupiny jako celku před nástrahami kapitalistického světa, a neudělání moc velké ostudy republice ani národu odkud pocházejí.   Chvíli se v této knize mluví sprostě, v některých pasážích se dá pocítit docela značné sexuální napětí, chvíli se zde přetvařuje a přehrává, avšak nijak se děj nebagatelizuje, nezadrhává, jen občas je vsunuta nějaká příhoda z minula, prostě celý příběh běží přímo, bez kliček, rozpitvávaní postav i jejich psychiky, jak už to v pravém chlapeckém živobytí chodí. Víc by bylo, myslím, zbytečné opisovat, po přečtení pár stránek lze snadno poznat lépe a samo.

Související tituly dle názvu:
Italská dovolená Italská dovolená
Kučera Václav
Cena: 90 Kč
Báááječná dovolená Báááječná dovolená
Rellig Karolína
Cena: 167 Kč
Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny
Lacinová, Lenka, Škrdlíková, Petra
Cena: 175 Kč
Dovolená s moderním fotrem Dovolená s moderním fotrem
Landsman Dominik
Cena: 199 Kč
Tiché dialogy - Jaroslav Kučera Tiché dialogy - Jaroslav Kučera
Mrázková Daniela
Cena: 294 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav Ku čera

ITALSKÁ DOVOLENÁ,

aneb, jak jsme se po řád divili

Tribun EU

2015


© Václav Ku čera, 2015


Budou-li se vám zdát n ěkteré osoby a p říb ěhy známé a pov ědomé, d ěje se to jenom

proto, že máte shodné zážitky a podobné p řátele. Nic víc v tom nehledejte. Všechno je jinak

fikce a um ělecká licence autora.


7

ODJEZD

Psalo se prvního července Léta Pán ě 1991 a já a mých p ět p řátel jsme se poprvé v život ě

vydali do kapitalistické ciziny na sedmidenní dovolenou. Poukaz zn ěl: BIBIONE – ITÁLIE –

2500 K č.

Tuto částku jsme uhradili z různých zdroj ů; n ěkdo si p ůjčil, n ěkdo prodal část svého majetku, za n ěkoho to zaplatili rodi če a n ěkdo to dokonce našet řil z vlastních zdroj ů, což p ři tehdejších mzdách kolem dvou tisíc korun hrubého m ěsí čně nebylo nijak lehké.

Sraz jsme si stanovili na šestnáctou hodinu u garáží p řed paneláky v Rožmetále pod Třemošnou, a pak nás starý Holman m ěl odvézt autem do P říbrami, odkud už vyjížd ěl dálkový autobus sm ěr – Itálie.

-----Je za p ět minut čty ři hodiny odpoledne a u garáží stojím sám. Kone čně n ěkdo jde. Je to Luboš Holman, kluk toho pána, co má zajistit naší dopravu na shromaždišt ě.

„Čau Vendy,“ pozdraví, když dorazí.

„Kde máš fotra...?“ odpovím, aniž bych p řivítání op ětoval.

„Nevim, nebyl jsem dva dni doma, ale neboj, na ta ťku je spoleh.“

Luboš ješt ě do v čerejška nosil sádru na noze až nad koleno, ale poněvadž si dovolenou necht ěl nechat ujít, tak mi ráno volal, že se ožral v hospod ě ve Vyšín ě a po p ůlnoci si jí sám rozbitým p ůllitrem roz řízl a sundal. Luboš je st řízlivý docela tichý hoch, ale s prvním požitým promilem alkoholu se z něj stává divo čák sršící energií, ovládající hru na všemožné nástroje, ale hlavn ě playboy, s nikdy nekon čícím apetitem na provozování sexuálních hrátek s jakýmikoli druhy žen.

„Máš sebou n ějaký prachy...?“ otáže se mne, když na n ěj delší dobu stále vyjukan ě zírám.

„No to je snad jasný! Mám sebou padesát marek, šet řil jsem na n ě t ři m ěsíce a ješt ě jsem musel prodat celtu na stan...,“ odseknu mu pohoršen ě.

„Dobrý – já nemam nic. Naši mi zaplatili zájezd a koupili jídlo na tejden, a za tu pětistovku, co mi dali na útratu, jsem urovnal alimenty a koupil dva litry Ferneta, aby bylo veselo v autobuse. Chápeš, že víc sem po nich chtít nemoh...,“ sv ěř í se mi nevzrušen ě zase on, jakým finan čním zázemím oplývá.

„Nem ůžeš ject do Itálie bez pen ěz, co když se ti n ěco stane?“ ihned vyjíknu.

„Mn ě se nic nestane, a když, tak mi snad pu číš né – víš, že ti to vrátím.“

A tak je to vždycky. Samoz řejm ě že mu p ůjčím, p řijde-li na to, protože Luboš peníze nikdy nem ěl a nejspíš ani nikdy mít nebude, a kdyby se dostal do n ějakého pr ůseru, stejn ě bych ho z něj musel vysekat zase já, takže mi ani nic jiného nezbývá, než ho založit, kdykoli si umane. A o tom, že by mi n ějakou tu korunu vrátil, nem ůže být také ani řeč; t řeba poslední peníze co mi dlužil, jsem mu rad ěji odpustil jako svatební dar, když se podruhé ženil, než bych je z něj donekone čna vymáhal.

„Za mnou jde Bandaska,“ m ění hovor, „... má sebou dva kufry, vsadím se, že ve vobouch má žrádlo, schváln ě jsem d ělal, že ho nevidím, abych mu nemusel pomáhat. Kdyby mě zmer čil n ěkdo od nás z hospody, jak se mu s nima d řu, nevydržel bych tam.“

Poslední dobou pozoruji, že stále více kamarád ů z dětství m ění slova „u nás doma“ za „u nás v hospod ě“. No nic.

„A kde máš jídlo ty?“ ptám se, když ho vidím stát jen tak v džínách a krátkém bílém triku s malým poloprázdným ba ťů žkem na zádech – s takovým, co nosí mamka nebo ta ťka sebou, když jdou v ned ěli s dětmi na koupališt ě za barák a mají v něm sva činu.

„V batohu asi né....“

„A kde máš teda v ěci na sebe?“

„Hele, jedeme snad do Itálie a ne na Aljašku,“ odsekne mi Luboš nyní už skoro nakvašen ě, protože té mé výzv ědné služby za číná mít nejspíš dost.

„Ty vole, ty nemáš ani nic sebou?“ jdou na mne z n ěj mrákoty.

„Plavky mám v kapse,.... pu čil mi je soused, asi mi budou malý!“ vytahuje se, a čkoli se snaží mluvit k v ěci.

„A co t řeba osobní hygienu, nebo holení...?“ dotírám dál.

„Co se sakra furt staráš...? Si snad moje máma? Jedu si kruci užívat na dovolenou,... ne n ěkam na trestní tábor!“ a obli čejem i celým t ělem mi dává na v ědomí, že se mnou už skute čně není k vydržení.

Nev ěř ícn ě kroutím hlavou, rozrušen kamarádovým p řístupem k dlouho plánovanému zahrani čnímu pobytu, čehož si on všimne, a tak mi po chvíli p řeci jen dovysv ětlí: „...Fousy mi nerostou, zuby si ne čistím – stejn ě je mám zkažený a mejdlo maj snad na každým hotelu né?“

Nechápu, že mne tak samoz řejmá v ěc nenapadla samotného - vždy ť je to tak prosté. Jo Luboš, ten to má v hlav ě srovnané, ten se ve sv ětě jen tak neztratí.

Na radni ční v ěži bijí celou, když p řikva čí již ohlášený Miloš Zoul, p řezdívaný Bandaska. Mladý muž, který je sice stejn ě zakrslý jako Luboš, ale jeho postava se od celkov ě vychrtlého kamaráda výrazn ě liší. Milošova t ělesná schránka už na první pohled p ůsobí jaksi nevyrovnan ě a nepom ěrn ě. Na jeho zaprcat ělých hubených nožkách se nachází velké, sádelnaté t ělo, z kterého zase naho ře jako v ětve vyr ůstají štíhlé nedorostlé ruce. Luboš vždycky říká, že má tak krátké ruce, že si nedosáhne ani na péro. Ke všemu nosí Milda po řád takový zajímavý výraz v obli čeji, n ěco takového, jako by po řád cítil hovno - nebo tak n ěco. Má tak zvláštn ě ošpulené rty a nos tak trochu povytažený nahoru, že kdo ho nezná, nebo není na n ěj zvyklý, musí si myslet, že je mu po řád blb ě. Miloš má ješt ě jednu ne až tak b ěžnou vlastnost,....... no vlastnost, spíš takovou zajímavost. Neumí říkat „R“. Rá čkuje tím

specifickým chr čivým zp ůsobem, jako náš pan prezident Havel. Možná se mi to zdá – nevím

– ale Milda ke všemu abnormáln ě používá slova, které tuto souhlásku obsahují, když si

speciáln ě libuje ve sprostých výrazech.

„NazdááRR kRRávové,“ pozdraví, jak položí zavazadla na zem, „...kolikRRát ste se včeRRa zase vožRRali...?“ a rozmluví se.

„Sou prázdniny, kdy jindy máš chlastat,“ odsekne mu Luboš.

„KuRRva, kde jsou všichni, už sou štyRRy...?“ p řejde Milda takto Lubošovo vysv ětlení a blahosklonn ě se rozhlédne po m ěst ě.

„V p ŔŔ deli asi,“ napodobí Lubo jeho dikci, „...sám se p řibelhá akorát a bude n ěco kecat.“

Luboš je asi ješt ě naštvaný, jak jsem se ho tak blb ě vyptával, a krom ě toho nemá Miloše moc rád. On je sice v jádru hodný kluk, ale jak by řekla moje babi čka, je to takový spo řivý a shán člivý chlapec,..... jenže pro nás vrstevníky, kousek p řes dvacet, je prostě škr ťák a nedožera, na což je zvláš ť Luboš háklivý.

Naši další vým ěnu názor ů p řeruší až zvláštní zvuk. Slyšíme, jak n ěkdo v dáli p řetá čí cirkulárku nebo t ůruje motor.

„To bude táta...,“ ohlásí Luboš otce.

A má pravdu. Zpoza panelák ů se vy řítí se svou bílou Škodou stodvacet GLS náš přepravce.

Přestože Lubošovi je n ějakých čty řiadvacet, jeho otci b ěží hodn ě nad šedesát. Jestli m ě pam ěť neklame, možná mu bude v listopadu dokonce sedmdesát, ale za to bych ruku do ohn ě nedal. Blb ě slyší a místo brýlí má dva obrovské popelníky; ale vozem jezdí rád a skoro všude, jenomže vždycky jenom sám. Luboš říkal, že se s ním všichni cizí bojí sednout do auta, protože je trochu popletený - ale asi p řehání, protože kdyby to byla skute čně taková hr ůza, nenechali by mu p řeci řidi čák.

Ohlášené auto zatím malým drcnutím p řesko čí obrubník, na chodníku vyst řihne kristiánku, t ěsn ě vedle nás zašlajfuje až se zvedne prach - a tém ěř okamžit ě vystoupí z oparu nastrojený řidi č.

„Tak co, ste všichni...?“ zeptá se klidn ě starý Holman, hned co se usadí zví řený písek a mour a zjevíme se mu, aniž by se t řeba podivil nad tím, že je nás p ůlka, nebo že jeho syn nemá sádru, osma čty řicet hodin nebyl doma, je oble čen, jako by šel naproti do krámu a místo nap ěchovaného zavazadla má na zádech p ůjčený splasklý batoh.

Ti dva - otec a syn - se totiž dob ře a už hodn ě dlouho znají, a tak je u sebe jen tak n ěco nep řekvapí. N ěkdo mi vypráv ěl, že když cht ěl jednou starý Holman ve spole čném p říbytku malovat a požádal syna o pomoc, tak on, místo aby z ůstal doma a byl čerstvý a odpo čatý na zít řejší práci, celou noc n ěkde prochlastal a ráno v sedm hodin, když dorazil z flámu, byl už tak vysílen, že místo pracovního výkonu rovnou upadl za prahem v kuchyni do alkoholického bezv ědomí a nešlo s ním pohnout. Klidný otec ho normáln ě obalil igelitem jako jiný nábytek, vymaloval si sám, potom slídovou plachtu zase složil, vyt řel okolo syna a bylo hotovo.

Ve čtvrt na p ět jsme tu stále jenom t ři.

„No ne řikej, že nepojedou...“ nahlas p řemýšlím.

„Jó,... dneska RRáno mi volal LiboRR, že s FRRenkým p řijdou o n ěco dýl, pRRotože ten kRRetén FRRenký zapomn ěl, že má pRRopadlej pas, tak si jeli spolu ho RRychle pRRodloužit a pRRej bude hotovej až p řed štvRRtou...,“ jakoby nic prohodí Milda.

„To si to nemoh říct d řív Ban ďáku, takhle se tady zbyte čně nervujem,“ tém ěř soub ěžn ě vylítnu.

„Je blbej!“ poznamená na vysv ětlenou Luboš.

„Já na to kuRRva ani nevzdych, já sem z tý štRReky n ěkam do TRRamtáRRie tak neRRvózní, že se po řád pRRobíRRám myšlenkama, jestli sem do pRRdele na n ěco nezapomn ěl,“ málem pla čky se mi omlouvá Milda.

„Hele, to nemá cenu čekat, stejn ě bysme se všichní do auta s těma Bandaskovejma kuframa nevešli. Já pojedu zatím s Lubošem, vezmeme všechny bágly co tu sou, vyzvedneme po cest ě Jardu, ty tu Mildo po čkáš na ty dva, a pak vás na votá čku p řiveze za námi tady pan Holman, snad do tý doby p řijdou,“ rozhodnu tém ěř v ůdcovsky, a protože se ani od nikoho nedostaví žádných námitek, m ůžeme m ůj plán za čít uskute čň ovat.

Za dv ě minutky máme naloženo a i posádka je p řipravena vystartovat na tra ť.

Dva kilometry od Rožmetálu se rozprostírá vesnice Vracovice a tam na nás má čekat u hospody náš jediný p řespolní kamarád Jarda Hovorka. Už z dálky ho vidíme. Je p řesný - na rozdíl od t ěch dvou pitomc ů.

Jarda byl p řed vojnou inteligentní, ku čeravý hezoun, ale dva roky po základní vojenské služb ě se z něj stal díky holdování pivu a vyznávání t ělesn ě zahál čivého a rozkošnického života kudrnatý otylec na ixových nožkách, který p řemýšlí jenom o tom, jak dostát svým pot řebám a nutkáním. A aby tyto dv ě pro sebe primární záliby co nejefektivn ěji spojil, poznal, že musí sv ůj zájem - jak duševní tak i fyzický - přeorientovat na ženy st ředního věku, lépe řečeno životními kotrmelci prošlé pani čky.

Jarda tak vyhledává nespokojené a zhrzené manželky, které se rády vykecávají a řeší své nesmyslné problémy na ve řejnosti a ve spole čnosti; vždycky je vyslechne, n ěkdy poradí, jindy polituje, ale hlavn ě pochopí - a ony mu pokaždé za kratší či delší čas podlehnou. N ěkdy se mi dokonce zdá, že se už dostal do takového stádia, že ty ženy samy svým n ějakým šestým, zneuznalým smyslem vycítí, že práv ě jemu se mohou sv ěř it a on jediný ocení jejich starosti s praním, va řením, zlobivými d ětmi a opilým manželem, a nadšen ě a rádi se mu oddávají. Tento koní ček mu vypl ňuje skoro všechen volný čas a my ho proto p řezdíváme Filosof. Baví ho to.

„Čaau ů,“ zahaleká Jarda, když starý Holman zastaví vedle n ěj tak, že musí o p ůl metru usko čit dozadu, aby mu nep řejel chodidla.

„Čau, sedej,“ odpoví zep ředu pootev řeným okénkem za všechny Luboš.

„Hele, kam mám dát ba ťoh...?“ na chvíli Jarda zrozpa čití, když rozrazí zadní dve ře a nahlédne do skoro p řepln ěného prostoru mou mali čkostí a dv ěma Bandaskovými naštosovanými lo ďáky.

„Jo tati, otev ři, prosim t ě, Jardovi kufr,“ požádá flexibiln ě syn otce.

Starý Holman otev ře motor a čeká.

„Tati,.... řek sem kufr - né motor,“ napomene ho posléze synátor, aby zbyte čně neprotahoval interval, než se pod udivenými pohledy cestujících sám řidi č dovtípí.

„Ty se navotravuješ, vždy ť si ten bágl moh nechat na zádech...,“ vzteká se vždycky Luboš ův ta ťka, když nemá pravdu, nebo n ěco splete. P řesto sv ůj malý renonc mžikem napraví a my po stejn ě rychlém p řeskupení osob a materiálu, m ůžeme pokra čovat v jízd ě.

Ml číme. Starý Holman p řetá čí dvojku a jede na ní snad osmdesát. Já s Jardou na zadní seda čce na sebe potichu pomrkáváme a nechápeme. Luboš vp ředu na sedadle si klidn ě prohlíží okolní krajinu. Už na trojku za vesnicí doháníme Avii pln ě naloženou železnými trubkami, s červeným praporkem na té nejdelší vyčuhující z korby, a od té doby se jí držíme tém ěř na dotek, že chvílemi se bojíme, aby nám ta roura s hadrem nerozštípla p řední sklo.

Možnost p ředjížd ění kon čí a p řed námi vybíhá mírné stoupání a na konci horizont. Samoz řejm ě plná čára, protože tady by předjížd ěl jenom ďábel nebo sebevrah; absolutn ě nem ůžete v ědět, kdy vám tam n ěco vyjede. Starý Holman hází blinkr doprava, jakoby cht ěl odbo čovat n ěkam do polí, a chystá se Avii zleva p řelétnout.

„To snad ne!“ vyk řiknu a zabo řím se mnohem více do sedadla.

Někdo m ě chytá za ruku... Kouknu na Jardu a ten se s vyt řešt ěnýma o čima a otev řenou pusou k řečovit ě drží mé paže.

Dostáváme se vedle Avie a celé dlouhé stoupání to kalíme vedle ní. Teprve když přejedeme horizont, starý Holman vít ězí a pomalu se řadí p řed nákla ďák. Jarda neustále svírá mou dla ň a naprázdno polyká. „Ty vole....,“ vyleze z něj asi po sto metrech, „ ..moh nás zabít.“ Já si otírám náhle zborcené čelo a p ři tom pozoruji Luboše, jak si bez známky nejmenšího vzrušení dál prohlíží zem ědělskou výsadbu kolem cesty.

Za vesni čkou Láz míjíme starý rozpadlý barák, na n ěmž je napsáno „Hus ův d ům“, a jako náhodou vedle n ěj v polích chátrá malá šibenice ze d řeva. Aby řeč nestála, a abychom se také trochu odreagovali od zážitk ů z předjížd ění, plácnu: „Hele, Hus ův d ům, ....co se tady asi stalo...?“

„Tady byl upálenej Mistr Jan Hus,“ okamžit ě reaguje Luboš a po jeho melancholii není ani památky.

„To spíš asi támhle, jak je ta šibenice, v tý voranici...,“ p řiloží i Jarda své polénko historických znalostí do rozbíhající se konzultace.

„V tom baráku byl p řeci v ězn ěnej....!“ o čividn ě zasáhne problematika skonu velkého českého myslitele i dosud zdrženlivého řidi če Holmana, varujícího se zatím jakýchkoli rozptylujících podn ětů a pln ě se soust ředící výhradn ě na jízdu.

Dívám se na všechny jako z jiného sv ěta a nevím, co si mám myslet. Ješt ě je pár minut poslouchám, jak si m ění názory ohledn ě umu čení a posledních chvil jednoho z mála sv ětov ě proslulých našinc ů, ale když už jdou post řehy z popravy do neuv ěř itelných podrobností, nevydržím to a řeknu: „..... Já myslel, že byl upálenej v Kostnici?“

Jenom mali čkou chvilinku je ticho, a pak Luboš s nejv ětším nadhledem odpoví: „Nebo tam!“ A vy řízeno, konec debaty.

.... Ano, jsou to moji nejlepší kamarádi – podv ědom ě se utvrzuji - že neznají základní fakta z naší historiografie, a že p ět minut žvanili takové blbosti o církevní a d ějinné události, která se vykládá snad už v první t řídy základní školy a každoro čně je omílána nezávisle na režimu, který zrovna vládne, v televizi i novinách, p řece tolik neznamená. Znalost d ějepravy nemusí být v lidském charakteru to nejd ůležit ější - moji drazí p řátelé ur čit ě oplývají jinými kvalitními vlastnostmi, jako t řeba: ....t řebá,....te ď jsem to m ěl na jazyku - snad pracovitostí,.....úctou k rodi čů m,....nebó......?“

„BACHA CHODEC!“ vyruší m ě z přemýšlení výk řik.

„...Ježišmarjá, vždy ť vy ste ho škrtnul,“ vracím se do reálu a sleduji Jaroslava, jak v očích s výrazem prchající srny ukazuje za auto na klátící se postavu, kterou jsme práv ě minuli.

„Co mi leze do cesty,“ zabru čí na to řidi č, aniž by jinak odtrhl zrak od ubíhající cesty před sebou.

„Pane Holman, dy ť von šel normáln ě za krajnicí, vy jedete úpln ě za bílou čárou...,“ bohužel nesouhlasí stále vyt řešt ěný muž na zadní seda čce.

„P řeci nepojedu po prost ředku,... jsem ve vesnici ne...,“ odsekne na jeho školometskou výtku znovu sebev ědom ě p řepravce, a m ě p ři tom sporu o výklad silni čních pravidel jenom napadne, v kterém roce asi tenhle šofér d ělal řidi čák.... Moc bych za to nedal, že to bylo ješt ě než nás zabrali N ěmci, kdy se jezdilo vlevo a místo blika ček byly šipky, nebo se ukazovalo rukou z okénka.

„Už aby sme tam byli,... von snad v ůbec nevidí,“ obrátí se Jarda tentokrát se svým post řehem na m ě a je na n ěm poznat, jak se t ěší, až už p řetneme hranice m ěsta P říbrami a přistaneme na shromaždišti zájezdu, a on bude moci opustit tento destruk ční v ůz.

Málem se mu to i splní, když bez dalších v ětších komplikací p řekonáme poslední úsek před katastrem metropole. Jenže já tuším, že ješt ě všemu není konec; sraz dovolenká řů je totiž před kulturním domem a to je skoro p řes p ůlku zástavby.

„Kluci, musíte mi říct, kudy je to nejlepší, abych si zbyte čně nezajížd ěl,“ rozhlíží se Holman, hned když silnice ztratí jednotnou bázi a jako pramínky se z ní za čnou vyplétat různé odbo čky, výhybky a odpojení ke stavením a činžák ům.

„Já, já, já,.....já vám řeknu,“ hlásí se okamžit ě z tandemu aktivn ě Jarda.

Jedeme mírn ě z kopce a p řed námi se zjeví velká sv ětelná k řižovatka o t řech pruzích na každé stran ě.

„Kudy te ď...?“ optá se řidi č mírn ě na pochybách.

„Te ď doleva!“ reaguje byst ře mitfára Jaroslav, a je na n ěm možné op ět vypozorovat pu čící nap ětí.

Vjíždíme svižn ě do k řižovatky a na obrovském semaforu nad st ředem vozovky zá ří červená. Zapírám se v seda čce. Holman se rozhlédne p ředpisov ě doprava, doleva, za sebe a ..........a bez blikání to vohne doleva. Ozve se sk říp ění brzd, troubení, nadávky, k řik. Ve

vzduchu je i p řes uzav řenou karosérii cítit silný zápach spálených gum, jakoby se čas na pár

okamžik ů zastavil.....?.........?........?........?.......?

„...Já myslel, až bude zelená,“ prohodí možná po dobrých p ěti minutách vakuového ticha Jaroslav, vzty čený na zadku s barvou vyzvráceného ob ěda v obli čeji.

Tento jediný slogan mi ulpí v hlav ě, jelikož jinak nejsem schopen nic jiného vnímat. Ani zbytek cesty ke kulturnímu domu, což mi popravdě v tuhle chvíli stejn ě moc nevadí. Totiž jediné na co se soust ředím, je vzývání Boha... Ano já, zap řísáhlý ateista, s kterým se i Jehovisté odmítli vybavovat, protože si z jejich tvrzení d ělal šoufky a místo nich naopak přesv ědčoval je, že víra je pouze chemicko- elektrický proces mozku pro neznámé a nevysv ětlitelné jevy, se modlím: „Pane Bože dej, a ť dojedem,....... Pane Bože na nebesích,

dej a ť dojedem, .......Bože, Bože m ůj, a ť dojedem...“

Až když bílá Škodovka smykem zastaví ve st ředu srazišt ě, kde rozežene hlou ček voln ě korzujících rekreant ů a kam je samoz řejm ě zákaz vjezdu, za čnu se pomalu zaobírat i svým okolím.

Jarda vedle mne neustále jako v transu opakuje: „Von jel na červenou, ...ty vole, von jel na červenou...,“ a k řižuje se, v čemž pokra čuje, i když vystoupí z vozu, a tak vlastn ě nevím, zdali si to říká pro sebe, či to sd ěluje nám – což by bylo zbyte čné, jelikož jsme tomu byli sami sv ědky – nebo tím obš ťast ňuje venku postávající lid i náhodné kolemjdoucí.

„...Tak díky moc tati za odvoz,“ a teprve tímto vyznáním se p řihlásí do mého pov ědomí i Luboš, který krom ě debaty o Mistru Janu Husovi nedal na sob ě znát n ějaký zájem o d ění kolem sebe, a i nyní p ři vystupování je na rozdíl od nás naprosto klidný, vyrovnaný, smí řený....

Starý Holman nám pomáhá vyzdvihnout zavazadla ze svého stroje a p ři tom nadává na neohleduplné řidi če, piráty silnic a politiky, kte ří všechen tenhle bordel dopustili.

„Ješt ě p řivez Bandasku, Libora a Frenkýho, jak jsme se domluvili, “ p řipomene mu p ři lou čení syn.

„Dy ť vim,“ opá čí otec a nasedne, „... tak se hoši m ějte, a ne že tam zbouchnete ňákou Špan ělku,“ zavtipkuje rozšafn ě ješt ě pootev řeným okénkem Luboš ův tatínek, než definitivn ě odpálí z parkovišt ě.

„Snad Italku, když jedem do Itálie né...,“ zarazí Holmanovo napomenutí již částečně zklidn ěného Jaroslava stojícího opodál, kterému tento výrok nažene do rozhozené mysli op ět část rozpak ů a zmate čných jistot.

„To je snad jedno, copak nem ůžou bejt v Itálii Špan ělky...,“ namítne na to ješt ě ten milý sta řík, ale to už gumuje koly na asfaltu jako závodník a odjíždí opa čným sm ěrem, než se nachází Rožmetál. „Myslíš, že je doveze?“ ptám se Luba, když spole čně hledíme za vzdalujícím se autem. „Jedeme za t ři hodiny, to stihne, nem ůžeš ho jen tak podce ňovat, nesmíš zapomenout, že ta ťka byl dvacet let řidi č z povolání, ten už za volantem n ěco zažil, pár p říhod mi i vypráv ěl...,“ zcela vážn ě, a jak se sluší a pat ří, zastane se svého zploditele potomek.

„Cožéééé,...tvuj fotr se živil řízením aut....?“ zakvi čí p řekvapením Jarda, který kousek od nás také pozorn ě sledoval Holman ův ztrácející se automobil, a my jsme si ani neuv ědomili, že nás m ůže slyšet a i poslouchá.

„No jasn ě, jezdil nákla ďákem u Uranovejch dol ů P říbram, byl v Brigád ě socialistický práce, ješt ě má doma odznaky...,“ vysv ětlí jankovitému Jaroslavu Luboš, a ten jakoby stávající informaci stále nemohl vst řebat, nervózn ě p řešlapuje sem a tam, po řád si n ěco brblá, kroutí hlavou a otírá si suché nado čnice.

Luboš ho krátce pozoruje, a pak ve stálém st řehu p řipraven vydat další potvrzené zprávy z otcova života, se ješt ě povznesen ě dotáže: „....Copak, po řád n ěco nejasnýho,...nebo je to všechno?“

„Ale nic, já jen, že už te ď p řesn ě vim, jakej dopad má uranový zá ření na lidský organismus,“ povzdychne si už pouze Jarda, ale jinak nechá Holmanovo řidi čské um ění dále bez komentá ře.

„Hele, nechte toho a po ďte radši na pivo.... Máme asi t ři hodiny času a támhle v kulturáku to čej Gambrinus. Ty t ři p řece musí trknout, že na n ě nebudeme takovou dobu čekat na chodníku,“ a protože m ě už nebaví poslouchat ty dva kohouty - hlavní je p řece, že jsme živí a zdraví dojeli - zasáhnu mezi n ě novou myšlenkou, která nám p řipomene příjemn ější a perspektivn ější lidské požitky, jenž na nás čekají, než jsou hádky - těch jsme si doma užili dost...

-----„T ři piva a t ři rumy matko!“ zahlásí skoro p řes p ůlku hospody obsluze Luboš, hned jak dosedneme k nejbližšímu volnému stolu.

„Co blbneš Lubáku,“ okamžit ě ho krotím, „...my jedeme do Itálie, zem ě vyhlášené vkusem stolování a restaura čním um ěním v ůbec, a ty to tady vobjednáváš jako v Rožmetále v bufetu,......vzpamatuj se, a zkus už aspo ň trochu navodit atmosféru dovolené,... nó, vzpome ň si, t řeba ve filmu,.....písek, pláž , slunce, modrá obloha – polonahý ko čky usrkávají z vysokých sklenic aperitiv...,“ pokusím se již v úvodu zm ěnit myšlení kamarád ů, abychom se co nejd říve p řenesli z toho českého, upacht ěného primitivismu do jižní, prokrvené roztan čenosti a nepromarnili ze dn ů ur čených na regeneraci ani minutu.

„No jó kurva,...to máš pravdu....,“ mojí inspirující řečí zcela ozá řen mi p řitaká p řítel a svou objednávku v tomto duchu také okamžit ě pozm ění, „...tak zp ět se ňorito, dejte nám sem t ři pivióne a t ři rumiózo, a jestli m ůžete do vysokejch sklenic a do šampusek s cukrem a citrónem....“

Tlustá stará servírka, která mezi tím došla k našemu stolu, se zasm ěje pod vousy a řekne: „ To víš, že jo....celá žhavá, si ňore,“ a dlouhým houpavým krokem odkva čí zajistit objednávku.

„Ale já to myslel jinak,“ hned jak žena odejde z doslechu , zklaman ě, a spíš jen tak pro sebe zaku ňkám, velice roztrp čen kamarádovým nedostate čným d ůvtipem.

„A jáááák?“ však Luboš není ode mne tak vzdálen, aby se nepídil po p ůvodním a pravém smyslu mého zušlech ťovacího nám ětu.

„Jako vole, že vobjednáš n ěco italskýho, pr ďáckýho, lahodnýho; t řeba campari nebo činžáno, nebo ták n ěco,....že jo?“ snaží se místo mne tentokrát nechápajícímu kamarádovi vysv ětlit v tento moment o dost byst řejší Jarda.

„Ahááá – tak p říšt ě...,“ kone čně se i Lubošovi rozsvítí.

Ale to už paní číšnice vlá čí v oby čejných obalech pro pivní verbež nahlášenou rundu. A jako bychom mezi sebou ani o ni čem nemluvili, kamarádi se okamžit ě jako utržení ze řet ězu sápou po rumu a pivu, div že p ůllitry a tlusté ko řalkové ho řč ičáky nezvrhnou na tu chud ěru servírku.... Žíze ň je žíze ň, musím se holt chovat podobn ě.

„No tak pomalu chlapci, pomalu,...na všechny se dostane...,“ komentuje málem maminkovsky dlouhou službou v oboru už lec čemu p řivyklá žena a vkládá do našich pa řát ů tu bohulibou tekutinu. Potom dál svým nem ěnným uspávacím tempem pokra čuje obsloužit další st ůl.

Když svlažíme vyprahlá hrdla pivem, zatlu čeme to panákem rumu, odložíme nádobky a z úst každého se ozve ono blažené „ÁÁÁ“, rozhodnu se, že nyní je ten pravý čas, abych obeznámil kamarády s tím, co jsem si už nejmén ě týden každou noc, když jsem nemohl usnout, jak jsem se t ěšil, až už vyjedeme do té slunné zem ě západního sv ěta, v hlav ě maloval.

„Pánové...,“ za čnu ob řadn ě, abych dodal svým slov ům pat řičnou váhu, „...chci vám říct, že po velkém zvažování jsem si slíbil, že budu celou dovolenou balit jenom hezký a mladý holky...!“

Nic, ticho, žádná reakce – ani ta nejmenší, jak jsem si p ředstavoval; pouze civím na st řída čku do dvou nechápajících ksicht ů. M ůj nadšený obli čej sleduje dva p řihlouplé,....a naopak.

Když už to ml čení je neudržitelné a sám se tedy chci p řihlásit o sv ůj plnoprávný zvukový obdiv, promluví Luboš: „...A co jako?“

„Co jako, co jako,...jako co vy na to?...na ten plán....,“ lehce napovím a stále čekám nadšené posudky mého p řevratného závazku.

„....A na jakej?“ zopakuje nepochopení Luboš a Jarda se také nechystá sv ůj obli čej přeladit do chytrosti.

„Tupci..!“ povzdychnu si, a už vím, že jim budu muset každou mali čkost popsat polopaticky, jako žá čkům v první t říd ě. „...Hele, t ěch strašidel, který jsem balil v hospod ě nebo na zábavách tady u nás, aby mi netvrdla mícha, mám už dost! Když jsem se vždycky ráno vedle ňáký takový probudil, tak jsem se fakt kolikrát styděl, co je za č. Potom jsem ze samýho špatnýho sv ědomí doma pomáhal mám ě v kuchyni, že si kolikrát chudinka myslela, jestli u m ě neobjevili n ějakou nevylé čitelnou chorobu, nebo že sem n ěkoho srazil autem... S tim je te ď konec! Takhle to prost ě už dál nejde. Mám toho pánové, tak akorát dost!

Kdy jindy mám vyzkoušet n ěco novýho a neopakovatelýho než o prázdninách, v Itálii, u mo ře a na pláži..... Hele, mn ě už jedno, jestli mi holka dá nebo ne, te ď mi posta čí, když se s ní budu vodit po pláži za ruku, kecat jí roztomilý blbosti, cicmat se s ní p ři m ěsí čku, hlavn ě když bude krásná, štíhlá, milá a vysoká,.......a aspo ň trochu kozatá,“ nadšen ě, bez

sebemenšího zatajování jim tedy odhalím sv ůj dlouze p řipravovaný letní itinerá ř.

„? ? ? ? ? ? ? ?........“

„...Si se díval na Pob řežní hlídku né....,“ jak pružn ě jsem se svými poetickými vývody vzepjal k výšinám, tak trefn ě mne Luboš smete k zemi.

„......Hele vole po čkej,...to náhodou není zase až tak blbej nápad, na tom n ěco možná je...,“ a proti všeobecnému o čekávání, se mne kupodivu zastane Jaroslav, což bych si práv ě o něm, zvlášt ě po té zp ětn ě zákluzové Lubošov ě ťafce, v život ě nepomyslel, „...já už sem vo tom taky p řemejšlel,.....mn ě už ty zklamaný manželky a rozvedený pani čky taky docela za čínají srát,...taky bych pot řeboval n ějakou zm ěnu, aspo ň na chvíli, když je to léto,.... a ť si ho po řádn ě užiju, n ěž pudu zase do fachy...,“ a Jarda ke všemu za čne rozvíjet mé po čáte ční znaky takm ěř do konkrétních situací, „... a víš co Vendy, práv ě te ď jsem se rozhodnul, že do toho pudu s tebou, a taky chci mladý a hezký, a tímto okamžikem se ze m ě stává ten nejv ětší romantik pod sluncem a jestli nesbalím tu nejhez čí holku z celýho Bibióne, t řebas m ůže bejt poctivá, tak a ť už se do smrti nepodívám na žádnou nahou babu - ani v časopise ne, ...to ti Vendy - kluci, jak jste tady,... fakt p řísahám,“ a Jarda dokon čí svou vizi s takovým hore čnatým zápalem, že se chvíli bojím, aby n ěkterá ta svá p ředsevzetí nemyslel snad doopravdy.

Jard ův citový výlev zp ůsobí, že o ženských se bavíme další asi hodinu. Rozebíráme snad všechny vzorky dívek a žen a porovnáváme jejich exteriéry v závislosti na povaze a milovnickém um ění. N ěkomu se nejvíce líbí vychrtlé brunety, n ěkomu prsaté blondýny, a jsou mezi námi i tací, kte ří up řednost ňují plnoštíhlé zrzky, jelikož ty prý mají dvojnásobný mindrák, že jsou rezavé a ješt ě tlusté, tak to cht ějí v posteli napravit, a jsou to úplné sexuální dra čice.

V tomto p říjemném klábosení setrváváme, zatímco nám vousatá servírka pravideln ě nosí t ři piva a t ři rumy, a už nám v ůbec nevadí, že to není ani trochu italské pití. Z po čtem kolujícího lihu v krvi si vymýšlíme stále romanti čtější situace, které hodláme zažít a po řád nádhern ější dívky, jež budou jejich aktérkami.

Asi po čtvrté rund ě se k mému a Jardovu rozhodnutí, vyvarovat se nekvalitním a pudovým vztah ům, p řidá i Luboš, a také slibuje, že si bude hledat partnerku nejmén ě tak hezkou jako Pamela Anderson, a když takovou náhodou najde, tak se jí ani nedotkne a bude jí jenom recitovat Mách ův Máj. I p řestože po čet vypitých destilovaných koktejl ů na nás p ůsobí, tak tohle Lubošovi p ři nejlepší v ůli už nev ěř íme.

„Tak to Lubo kecáš, to by si nedokázal,“ vmete mu do o čí Jarda.

„To jako si myslíš, že neumím udržet svou váše ň na uzd ě?“ ošije se okamžit ě napadený.

„Ne – myslim, že neumíš Mách ův Máj!“

„Vole! Já mám náhodou básnický st řevo, já sem do pátý t řídy chodil na recita ční sout ěže po celým vokrese, abys v ěděl, a kdyby m ě jednou nena čapal člen poroty, jak kou řim na záchod ě, moh sem to dotáhnout až na mezinárodní sout ěž „Ho řící pochode ň“ do Ruska a přivézt si vodtamtu ď st říbrnej samovar vým ěnou za tepláky, jak to d ělali druhý...,“ brání se pádnými d ůkazy proti kamarádov ě nepodloženému oso čení Lubák.

S Jardou se sm ějeme Lubošov ě promarn ěnému d ětskému snu i materiálnímu zisku a příjemná atmosféra mezi námi dál pokra čuje. Z okna od našeho stolu je krásný výhled na parkovišt ě, kde se stále rychleji množí rekreanti a je nám tak dob ře, že bychom ani nemuseli nikam jezdit. To už ale na shromaždišt ě p řijíždí obrovský, nablýskaný, dvojposcho ďový autobus. Je to skute čně kardinální mašina a pro nás, co jsme celý život jezdili rozvrzanýma Karosama, už i cesta bude zážitek.

„Hele, sledujte, ten je có...?“ první upozorním p řátele na tu nádheru na kolech.

„Tý vago, paráda,....sedneme si nahoru úpln ě vep ředu nad řidi če, to bude jízda jako v letadle,.... a vedle m ě si kecne Libor, ten je z vás nejslušn ější,“ okamžit ě se oddá sn ění Jaroslav.

„No jó, sakra,“ vzpomenu si, „vždy ť my jsme na ty t ři málem zapomn ěli; je to už p řes hodinu a voni nikde?“ a Jardova vsuvka o rozmíst ění osob ve voze m ě p řinutí, zamyslet se nad osudy zbylých členu výpravy.

„To je jasný, starej Holman to n ěkam napasoval,... p řed chvíli jsem slyšel houkat hasi če,“ zauvažuje vzáp ětí na to i Jarda, a možná ješt ě pod vlivem vlastních zážitk ů z cesty, ochotn ě p řijde se svou verzí p říb ěhu posádky.

„...No tak vole Járdóó, už toho nech,.... ty jedeš jednou s mým fotrem a seš z toho hotovej celej den... Co mám řikat já? Já s nim jezdim odmali čka a jsem zv ědavej, co by si asi tak d ělal, kdyby ses s nim vydal do N ěmecka, kde v život ě nebyl, jako já minulej m ěsíc, a to ješt ě z károu za autem, který nešli brzdový sv ětla ani blinkry...,“ ok řikne v ěč ného sý čka Luboš, aby sem už jednou pro vždy p řestal tahat ty své zmanipulované post řehy z jízdy, když není dostate čně psychicky odolný a vytrénovaný, a za čal uvažovat trochu reáln ě.

„To bych se asi posral strachy...,“ poslechne ho bojácný p řítel.

...Ale skute čně jsme pana Holmana podce ňovali. Netrvá snad ani p ět minut, co Luboš rázn ě utípl naší polemiku nad d ůvody nep řítomnosti druhé várky cestovatel ů, když nejprve uslyšíme takový zvláštní hukot a hned na to i uvidíme, jak za sebou, nezran ěni, vejdou rozháraným krokem do hostinského sálu i ony t ři avizované osoby.

„No to je dóst, kde sté.....?“ vítám je hned za dve řmi, aby nás nemuseli po lokále dlouze vyhledávat.

Nejd říve k nám vykro čí Libor, uculuje se, t řepe hlavou a mává rukama. Za ním Bandaska. Má ve tvá ři zase ten výraz nejv ětšího hnusu, ale tentokrát se s ním shoduje i barva obli čejového potahu. Poslední se šourá Frenky a tlemí se na celé kolo. Sm ěje se, až se zakašlává.

„Hoši, to jste ješt ě nevid ěli,“chrlí ze sebe Libor, jak p řistoupí k našemu stolu, „...tady Luboš ův otec p řejel autem jedné babce na Vysoké Peci (to je vesnice) tašky s nákupem, když čekala na zastávce na autobus a m ěla je položené p řed sebou na obrubníku, a místo aby se jí omluvil, tak jí ješt ě vynadal, že sí ťovky s jídlem nepat ří na vozovku... Chudák bábrle se nezmohla na slovo, jenom stála a koukala, a ke konci byla ze všeho tak zkoprn ělá, že nám p ři odjezdu ješt ě otírala kola od mlíka... Pánové, nás to tak sebralo, že jsme zbytek cesty skoro nepromluvili,“ a pom ěrn ě ak čním zp ůsobem se nám sv ěř í zážitkem, kterého je ješt ě pln, a jímž také pom ěrn ě dob ře osv ětlí chování, výraz a obli čejové zabarvení člen ů druhého družstva.

„Vemte židle a sedn ěte,“ rad ěji vyzvu všechny sp ěšn ě ke stolu, aby ned ělali v místnosti zbyte čně rozruch, a p ři tom je také ubezpe čím, že podobných exces ů jsme nebyli ušet řeni ani my,“...a neboj, že nám Holman nep ředved n ěco podobnýho - jen tak mimochodem prosfišt ěl k řižovatkou na červenou...“

Kluci se pomalu uvelebují vedle nás za dubovým stolem a není možné nep řehlédnout, jak dychtí porovnat své post řehy z přesunu s našimi. Nejsem celkem proti, sranda musí být i kdyby na chleba nebylo, když ale mrknu na Luboše, jak se ksichtí, že bude zase n ěkdo pitvat tatínk ův nedostate čný řidi čský cit pro r ůzná nenadálá silni ční úskalí, místo aby se zabýval odpo činkov ějšími a moráln ě voln ějšími podn ěty pro udržení p říjemné nálady bez výjimky u každého člena výpravy, rad ěji p řehodím výhybku na jinou tématiku.

„...Co ste prosím t ě vyvád ěli s tim pasem, Bandaska drmolil n ěco o propadnutí?“ vyhrknu tedy na Libora p řekotn ě, než mu n ěkdo jiný sta čí sko čit do řeči s nějakou nemístnou poznámkou.

„To se zeptej tady toho pitomce...,“ odpoví Libor a kývne vedle sebe na Fandu, jenž si práv ě šteluje židli, aby p řesn ě zapadla pod stolovou desku.

Jenže Frenky neustále v sob ě drtí smích a vyvoláním svého jména jeho stádium jenom vystup ňuje a zkošatí.... Je to p řesn ě takový ten chechot, který i vás nutí smát se, aniž byste věděl pro č a kv ůli čemu, sta čí jen když se na osobu, která tento lidská projev vykonává, podíváte.... Nemluv ě nejste-li zcela st řízliví.

A tak se za čneme řehnit také. Řehtáme se, a č k tomu nemáme zjevný d ůvod a v podstat ě jen čekáme, co kloudného z Fandy vyleze, nebo až p řestane.

Když už se zdá, že se on, a tím pádem i my, kone čně zarazí, najednou Luboš, jenž se nejspíše dovtípí, jakéžto asi skutky z jeho rodinné sp řízn ěnosti nutí Františka do smíchu, řekne: „To je blbec,“ a vypukne to nanovo.

„...Tak Franto, kurva nech už toho!“ snažím se ho napravit, když jeho chlámání nebere konce a má tak špatný vliv na celou spole čnost, „.radši nám řekni, jak to bylo s tím tvým pasem,...tys ho v ůbec nem ěl, nebos ho m ěl jen propadlej?“a v záv ěru výtky nastolím i přív ětiv ější tón.

„.....Von v ůbec nebliká?“ odfrkne František, když na chvíli zatají dech, a na to se za čne znovu dusit smíchy.

Po této vskutku trefné odpov ědi si nikdo z nás navzájem nevydží dívat do obli čeje, a kdo se pokusí sv ůj smích n ějakým zp ůsobem zadržovat a myslí si, že si tím pom ůže, je na tom naopak nejh ůř .

Mildovi, jenž si cpe p řed pusu ruce, vyb ěhnou z nosu dv ě veliké barevné bubliny, a když to spat ří Jarda, po čne se ukázkov ě dusit, lapat po dechu, st řídav ě modrat a červenat a sám se drží za krk, a p ři tom jako svým sípotem nám ukazuje na p řírodní úkaz u nosu kamarádov ě.

Při takovýchto grada čních podmínkách komického drylu by byl div, kdybychom na sebe neupozornili i okolní sešlost... Tudíž b ěhem chvíle se polovina štamgast ů sm ěje s námi a druhá p ůlka, v ětšinou ta, co ješt ě nedostate čně požila, nás nabádá k po řádku.

A to všechno zavinil svým osobitým vnímáním sv ěta ten nenapravitelný smíšek Fanouš.

František Mou čka je z nás nejmladší, a je to klasik. Říkáme mu po americku Fery nebo Frenky, a když ho chce n ěkdo urazit, řekne mu i Kasteláne, protože jeden čas bydlel s rodi či v erárním byt ě na Rožmetálském zámku.

Fanda se hodn ě sm ěje. Sice ne úpln ě furt, ale hodn ě.... To co se jiným jeví jako tragické a nervy drásající, jemu p řichází legra ční. Čím víc na n ěj člov ěk tla čí, v ětšinou n ějaký druh mocenského či donucovacího orgánu, a vyhrožuje mu, co se mu všechno m ůže stát, když neposlechne, jemu to p řipadá stále více komické a obšírn ěji a mohutn ěji se baví. Proto m ěl Fanda již od mládí problémy s učitelkami, pionýrskými vedoucími a pozd ěji s učň ovskými mistry a vojenskými d ůstojníky, což m ělo samoz řejm ě vždycky dopad i na jeho spole čenské za řazení, aniž by to však n ějakým zp ůsobem kalilo jeho p římou a nezáludnou povahu. P řitom - nebo práv ě proto - je František sympatický mladý muž, který je ochoten kdykoli druhému pomoci a pustit se s ním do čehokoli bláznivého, a kdo ho blíže pozná, nem ůže si ho neoblíbit.

Jakožto všechno má sv ůj za čátek, musí i bezb řehá veselost dosp ět k zákonitému konci. V d ůsledku fyzické vy čerpanosti i t ěch nejodoln ějších bou řlivák ů se uzav ře úsek nelogické sm ěšné korekce a nastane o čistění.

Naše skupina je tedy kompletní a po obvodu tabule nás kone čně odpo čívá kone čně všech šest poutník ů. T ři opozdilci rychle doobjednávají stejnou kombinaci jakou máme my z předvoje, aby bylo možné pokra čovat v rovnocenné pitce, a snaží se nás dohonit i v nálad ě. Mezi řečí se každý chlubí, jaký alkohol si p řipravil pro zp říjemn ění volných chvil v daleké cizin ě. Fanda, Luboš a Milda sebou vezou po dvou lahvích Ferneta, já a Libor dv ě litrovky starého dobrého Bechera a Jarda ten samý po čet vodky.

Vodka je prý nej čistší destilát, po kterém se nejlépe zvrací; p řesv ědčuje nás majitel tohoto nijak oblíbeného pitiva, když spat ří naše tázavé pohledy zna čící – „co to zase veze za přepálený blevajz bez chuti“.

Proti takovéto argumentaci Fanda okamžit ě namítne, že jemu se dob ře blije po čemkoli, co má v sob ě nad 40 % alkoholu, a je toho víc jak p ůllitru, a Luboš naopak v opozici proti n ěmu tvrdí, že on se nem ůže hezky a p říjemn ě vyzvracet ani po vaje čném ko ňaku o vánocích... Naposledy prý, když si obracel žaludek „na Josefa“, tak mu kolínka od ve čeře ucpala nos i ústní dutinu, a nebýt tam jedna chladnokrevná dívka druhým rokem studující na sest řičku, která mu proš ťouchla krk va řečkou, málem se udusil. A to že bylo po sedmdesáti procentní domácí vínovici se šlupek od o řech ů, což by podle Jardovi teorie m ěl házet šavle o sto šest... Asi to bude čist ě individuální.

„Jo, a hoši, že ste mi p řipomn ěli, nezapome ňte si vzít sebou aspo ň jednu flašku dovnit ř do kabiny - ne že si je necháte v báglích, víte p řeci, že zavazadla se strkají do velkýho kufru dolu pod podlahu autobusu a potom se k nim po cest ě už nikdo nedostane,“ p řijde mi na mysl d ůležitá v ěc, kterou mi poradil jeden kolega z práce, už prot řelý cestovatel, abychom se jí vyvarovali, chceme-li se ob čerstvovat i b ěhem jízdy.

„Ale ne že ty lahve ponesete jen tak v ruce, dejte si je do igelitky, nebo zabalte do papíru, nemusí každý v ědět, že chcete nasávat i vevnit ř v mašin ě,“ nabádá po mn ě všechny Libor, pon ěvadž je z nás stále nejvíce st řízlivý a k tomu i nejlépe vychovaný, a tak mu ješt ě záleží, jak se kdo bude chovat, a jak nás budou vnímat okolní lidé.

A chce pokra čovat i v dalším kárání, když v tom Fanda op ět vybuchne v řehot.

„Co se zase lámeš Kasteláne,“ zu ří ihned Libor.

„M ůžu si to zabalit do hajzlpapíru, já u sebe jiný krycí materiál nemám?“ bublá Fanda.

„Vole!“ sd ělí mu Libor jedním slovem, kam jeho dotaz řadí.

„A nesta čilo by jenom z těch flašek strhnout etiketu, než n ějaký složitý balení?“ navrhne Luboš, protože i jemu se zdá Libor ův návrh p říliš pracný a zbab ělý.

„To si jako myslíš, že když z litrovky Becherovky strhneš název BECHEROVKA, tak nikdo nepozná, co si to neseš za pití do vozu jo...? Pane Bože, ty Luboši p řemýšlej........a ty

se Franto už sakra netlem!“ celkem p římo čaře, s intelektuální výhodou, vyvrátí Libor všechny

námitky proti svému opat ření.

A tím by toto rokování o propašování a p řevozu alkoholického sortimentu mohlo i skon čit, a my bychom se za čali shán ět po n ějakém maskovacím papírovém što čku, nebo sešitu nebo novinách na naše lihové zásoby, když nečekan ě, tém ěř do uzav řené konverzace, zasáhne svým radikálním a neohroženým názorem Jaroslav. A všechny tím i p řekvapí, jelikož v minulosti to nebyl práv ě ten, kdo v dobách represe n ějak velmi hlasit ě nesouhlasil s mnoha nesmyslnými p říkazy a na řízeními vlády jedné strany, ba spíše je serviln ě vykonával a n ěkteré i radostn ě plnil.

„To já teda nevim, pro č bych m ěl n ěco schovávat... Je snad ta demogracie, kterou jsme si poctiv ě vybojovali, tak si každej m ůže d ělat co chce - třeba chlastat v autobuse. Já, abyste teda v ěděli, svou láhev vodky ponesu p ěkn ě pyšn ě v ruce, všem na obdiv, a na nikoho brát ohledy nebudu, protože te ď ve svobod ě a svodný zemi mi všichni už m ůžou vylízat prdel!“ sd ělí nám hrd ě, a tím se i postaví do čela odporu proti opatrnickému a bázlivému kamarádu, čímž si okamžit ě získá i naše sympatie a uznání .

A Libor, necht ěje se už poušt ět do n ějakých v ětších akcí, nad námi nad všemi mávne rukou a p ředevším pro sebe si zamumlá: „... Jo, a autobusák tě vyhodí.“

Jelikož ale cosi z této poznámky pronikne k uším mých p řiopilých a nabuzených kamarád ů, na hlasité zvolání z úst Lubošových: „Cože srabe...?“ se Libor rozhodne ješt ě naposledy reagovat.

„Víte co, d ělejte si co chcete blbe čkové, ale až vás řidi č už v Brod ě vykopne, že porušujete p řepravní řád, a vy pojedete tak maximáln ě do Pr čic, tak se potom nedivte a nest ěžujte si,“ a tentokrát již nahlas a všem - sice už hodn ě rezignovan ě - předpoví Bagi č.

Ano Bagi č. Alias Bagoun, neboli Libor Zelenský byl ješt ě p řed n ějakými čty řmi lety slušný člov ěk. Jelikož ale jeho rodi če nebyli v KS Č, a ani nijak jinak se politicky neangažovali, a sám Bagoun dokonce nechodil ani na Prvního máje do pr ůvodu a vymlouval se, že Svátek práce slaví prací, a místo hromadného k řep čení a juchání se rad ěji u čil nebo si četl, nevzali ho na vysokou školu. A tak milý Libor místo práv nebo filosofické fakulty, kam se hlásil, a což bylo umožn ěno studovat výhradn ě d ětem komunistických bos ů nebo za nehorázné úplatky, nastoupil do práce a po roce musel jít na vojnu. Mezitím se jeho inteligentní a moráln ě pružn ější kamarádi a p řátelé rozprchli po sv ětě a po universitách, a Liborovi nezbylo nic jiného, než za čít kamarádit s námi... Nevím p řesn ě jestli v tomto po řadí, ale tohle všechno dohromady ho semlelo. V zam ěstnání se nic ned ělalo – jen se pilo; na vojn ě o co mén ě se vytvá řelo, o to více se st řežilo a k tomu pilo, a když zašel na návšt ěvu za kamarády, tak jedin ě do hospody, kde se zase jenom kalilo, nebo výjimečně bavilo, kde sbalit nějakou holku, opít ji a zbavit poctivosti – měla-li tedy ješt ě n ějakou. Ob čas se ješt ě u Libora projevovaly takové ty zvláštní záchvaty slušnosti, ale prost ředí ve kterém se nacházel mu je prost ě nedovolilo dokon čit.

Mezi smíchem, kecáním, handrkováním a opakovanými rundami zmizel čas zbývající nám do odjezdu tém ěř nepovšimnut ě.

„Ježišmarjá chlapi, dy ť je skoro p ůl osmý, zacálujem a vypadneme, a ť si v ůbec máme kam sednout,“ p řeruším málem hystericky plynule rozvíjející se rozhovor na téma, zdali rostou ženská prsa i v pokro čilém v ěku, nebo zůstanou celý života taková, jaké vypu čela v pubert ě, když mi zrak necílen ě zabrousí na hodiny nad vý čepní stolicí.

Obava všech ze zmeškání tak zásadní cesty patrn ě zap říčiní, že bez protest ů a nejapných poznámek hned dopijeme co zbývá, a docela p řehledně a pružn ě se p řihlásíme o placení. Jenom Luboš mi po stran ě navrhne, abych to tentokrát máznul i za n ěj, že momentáln ě nemá u sebe drobné, ale p ři první p říležitosti po návratu v domovinu, bude cálovat za m ě zase on.

Vy čkám tedy až vyrovnají své závazky moji p ředch ůdci a vypadnou od stolu, a pak jako poslední plnoštíhlé číšnici řeknu: „Ten zbytek.“ Teoreticky bych m ě hradit p řibližn ě dvojnásobek co ostatní, ale kupodivu je kone čná cifra víc jak t řikrát v ětší. Ano, to se ob čas stává p ři kolektivní ú čtence, že n ěkdo nahlásí mén ě konzumace, než ve skute čnosti požil, ale že se této podvodné hry do čkám i tady mezi nejbližšími, skoro bratry, kte ří za chvíli z ůstanou v daleké cizin ě závislí jen jeden na druhém, toho bych se nenadál. To tedy pánové p řehnali, takovýhle podraz na m ě - to si s nimi hned v autobuse vy řídím, a ť si nemyslejí, že to jen tak přejdu.

„Hajzlové!“ brouknu si rozpálený jako kamna pro sebe.

„Prosím?“ zeptá se mírn ě p řekvapen ě servírka nade mnou u otev řené kasírtašky.

„Ne, nic, nic,....to nebylo na vás....,“ omlouvám se kvapem, a nejroztomileji jak umím, pohlédnu na tu korpulentní dámu s ukázkovým zábradlím pod nosem, abych napravil sv ůj nevhodný p řeřek, a ú čet i s vysokou dyškrécí do posledka vyrovnám.

Kone čně opustím sál i já, ješt ě s myšlenkou zdali vždycky platilo, že osrst ěné ženské jsou náruživ ější než ostatní, jak je nyní všeobecná známost, protože potom by v mládí tato číšnice musela být nejmén ě praktikující nymfomanka, jelikož p ři p ředávání bankovek jsem si všiml, že jí koukají sto čené černé chlupy i zpod dekoltu.

Když se dostavím p řed autobus, všichni kamarádi už mají p řipravenou svou láhev pití čka a bágly uloženy v obsažných prostorách mezi koly autobusu. Čekají na mne. Činím to samé.

„...KRRávové, a máte v ůbec n ějaký nealko na zapití, a ť ten pRRotlak nechlastáme syRRovej...?“ zachr čí Milda, když chceme za čít nastupovat.

„No jo Miloši,...ty nejsi tak blbej, jak vypadáš. M ěli bysme si dovopravdy koupit aspo ň vodi čku na žíze ň nebo roz řed ění toho alkoholu,....t řeba támhle v bufíku, ...ale kdo pro to dojde...?“ uznám Mildovi ur čitou proz řetelnost, ale zárove ň si vyžádám rozbor komplikace návrhu, p řičemž p řehlédnu p řátele kolem dokola a skon čím svým zrakem u Františka.

„Tady Frenky je bažant,“ pochopí i kamarádi ústy Libora pravidlo, na které se nenápadn ě odvolávám a s nímž se v mužských kolektivech už od nepam ěti tak n ějak samo sebou po čítá, a na které i nyní sázíme.

„Hele, já tam klidn ě dojdu, ale né že protože jsem nejmladší, budu pak d ělat úpln ě všechno já...,“ Frenký je této tradice znalý, p řesto se trochu p říčí.

„Neboj, p říšt ě pude zase ten nejlakom ější. To bude tady Milda,...vi ď Bandasko?“ uklidní ho Luboš.

„ČuRRáku!“ opá čí na Lubošovo za řazení ve svém klasickém postoji a shrnuté obli čejové mazce Milda, aniž by jinak hnul brvou, nebo zat řásl t ělem, či jinak vyjád řil, co se mu práv ě honí hlavou.

Dohodnuto. Fanda odchází splašit cukrovou vodu a my se tla číme do dvojposcho ďáku. V čele se dere samoz řejm ě Jarda a samoz řejm ě nahoru. Dv ě místa vep ředu u čelního skla jsou již obsazená, ale hned za nimi z ůstalo kupodivu za sebou ješt ě šest seda ček volných. Skládáme se tam. Nejd říve Jarda k oknu, vedle n ěj Bagi č. Za Jardu Milda, u n ěho z ůstává místo pro Františka, a nakonec do posledních dvou prázdných seslí Luboš k oknu a já k uli čce. Jen co se uvelebím, zah řmím: „Kterej hajzl nenahlásil všechen chlast, co vyžral,...platil jsem skoro dv ě stovky!...... T řeba Jarouši, nevíš náhodou vo tom n ěco?“

„...Asi ti tam pár čárek p řimázla ta neoholená kráska, to se v hospod ě stává, když si nedáváš bacha,“ odmlouvá mi s jasn ě patrným úsm ěškem v hlase kamarád.

„Že sis nedával bacha ty, když seš tak chytrej,“ vykviknu dost nesmysln ě, zato stále naštvan ě, „....a co t řeba ty Libi, ty vo tom taky nemáš páru?“ a p řejdu ve vyšet řování rad ěji na seriózn ějšího kamaráda, když usoudím, že od prvního se asi jen tak nic uspokojivého nedozvím, že ten se mými problémy zabývat nebude.

„Vendý,....nebu ť jako malej Venca,...jakoby ti nabylo jasný, že už to nikdy nezjistíš a z nikoho nic nevypá číš. P řeci sám dob ře víš, jak to vždycky chodí, když se chlastá na spole čný ú čet. M ěl si prost ě sm ůlu, smi ř se s tím, p říšt ě holt musíš být rychlejší,“ sd ělí mi Libor stru čně a jasn ě prostou a nep řikrášlenou pravdu, kterou konec konc ů znám, jenom si ji z ješitných d ůvod ů nechci p řipustit.

Ač je mi po řád líto t ěch dvou zbyte čně zmarn ělých stove ček, Mildy a Feryho se ptát už nehodlám, u nich si dost dob ře dovedu p ředstavit, kam by mne rovnou poslali - ty by mi jako Libor zdaleka nic nevysv ětlovali. Nezbývá mi než uznat, že dv ě kila jsou nenávratn ě fu č.

A že to tak chodilo vždycky? Jak bych se nepamatoval. Vždy ť to není v ůbec tak dlouho, kdy jsem já i s částí této party pravideln ě docházel po skon čení mistrovského utkání okresní sout ěže v kopané do jedné z místních Rožmetálských hospod, kde si mužstvo nechávalo rezervovat jeden malý salónek na oslavu vít ězství, nebo naopak spláchnutí prohry, jemuž se říkalo „Kravín“. Nikdo nev ěděl, pro č se té cim ře tak zove, každopádn ě podle chování host ů název sed ěl a rychle zlidov ěl. No a tam po zápase vždy zasedlo n ějakých dvacet, p ětadvacet lidí; hrá či, náhradníci, funkcioná ři, fanoušci, n ěkdy i fanynky, z nichž se často po p ůlnoci stávaly milenky - a číšníci, aby se nezdržovali a kšeft jim b ěžel, psali útratu na jeden spole čný lístek. A potom p ři placení, jak kdo odcházel, nahlásil kolik čeho m ěl a vypil, číšník to odškrtal, a doty čný se odebral dom ů, nebo za další zábavou, a bylo-li to v ned ěli a utkání se zvlášt ě vyda řilo a sezení se protáhlo, nez řídka kdy i do práce.

Za celé dva roky, co jsem se poctiv ě zú čast ňoval t ěchto seansí, se nestalo, aby na posledního plátce zbylo mén ě útraty, než byla jeho skute čná reálná konzumace. Na m ě samotného, ješt ě když jsem byl ucho a nev ěděl o č b ěží, vybylo onehdy patnáct piv, šest rum ů, půl kila tla čenky, dvoje Petry a šestery sirky. Stokrát jsem zapřísahal vrchního, že jsem s ohledem na moji t ělesnou schránku ani tolik sníst a vypít nemohl, a že jsem zap řísáhlý neku řák, a proto ani zápalky, že nepot řebuji - ale nic nebylo platno. „Nezájem, bu ď to zatáhneš, nebo zavolám esenbáky a ešt ě řeknu kucha řovi, aby ti rozbil držku,“ byla vrchního záv ěre čná formule, co vyslechl všechny mé ná řky a prosby, a pokud vím, nikdy nez ůstal, jako v mém p řípad ě, dluh neumo řen. Asi by to tak chodilo po řád, a vždycky by n ějaký nejmladší nebo nejopilejší nalet ěl, kdyby t ěsn ě po revoluci hospodu i vrchního nezav řeli.

Frenky zatím za námi p řihopsal s celým kartonem dvoulitrového Tonicu v obsahu šesti plastových lahví. Než každému p řid ělí jeho díl, rozhlížím se kolem sebe po nových spolucestujících, cože to za lidi s námi pojede. Hmm,.... samé manželské páry s dětmi, nebo obstarožní dámy, co mají už hodn ě po sezón ě a cht ějící si na stará kolena ješt ě užít svobodného pohybu - nevypadá to zrovna na školu manekýnek, takže se cestou asi budeme muset zabavit sami a na to pravé dobrodružství p řece jenom po čkat až do Itálie.

Kamarád dokoná výdej a jen co se usadí, rovnou se chopí otvírání svého litru Ferneta, a podpo řen sebeuspokojením a vzletnou náladou z dob ře vykonané práce, p ři tom haleká: „Itáliééé, olé, olé, Itálié....“

Hnedle už p řiloží flašku k úst ům, když si uv ědomí, že by bylo také záhodno, jak se sluší a pat ří na slušn ě vychované lidi, nejd říve nabídnout alkohol nejbližším soused ům i na druhé stran ě uli čky, aby se stejná radost rozlila i jejími těly a nová p řátelství mohla za čít fungovat. Nikdo však nechce, a t ěm dv ěma dvanáctiletým výrostk ům p římo naproti mn ě to zakáží rodi če. Asi je ješt ě brzy na n ějaké bližší kontakty. Fanda nemá povahu, aby se urazil, jen obrací svou pozornost už čist ě na své známé.

„Tak jedéém kluci, od p ředu...,“ k řikne mezi nás a podá Fernajze Jardovi.

„Votev ři ješt ě Tonic, a ť to mám čím zalejt,“ nakáže Jára ješt ě vyzyvateli, než se ujme podávaného vzorku, a pak teprve polkne doušek z vrchovaté karafy. „F ůůů j, .....to je teplý...,“ vyprskne ale vzáp ětí, jak se mu p řepustí tekutina p řes hrtan, „... pošli se honem taky to nealko,“ a žádá kamaráda o další službi čku. Ten mu vyhoví a on do sebe nedo čkav ě chrstne i druhou část drinku. Jenže vyprskne znovu. „Blééé,....ty vole, to je ešt ě teplejší,“ a kření se skoro ješt ě více než p ři prvním doušku. My se mu sm ějeme.

„Co se divíš Filosofe, je léto, tak jaký to má bejt?“ hý čká ho mezi řehtáním naoko soucitn ě Luboš.

Jenže Jardovi tím nep říjemnou chu ť v ústech nezm ění, a tak se šklebit nep řestává.

Nám ostatním jeho grimasy naopak p řipadají zajímavé a srandovní, však jen do té doby, než p ředá Jarouš tanky s ob ěma tekutinami dalšímu se slovy: „Tak na, te ď se ukaž ty, a pěkn ě bez švindlování, plnej lok jako já....,“

Rázem ztvrdne úsm ěv na tvá řích i t ěm nejv ětším posm ěvá čkům, jelikož si logickými pochody odvodíme, že d říve či pozd ěji čeká tato zkouška chu ťových žláz na každého.

Druhý na řad ě Bagi č už také t římá v rukou oba zásobníky, avšak nijak zvláš ť se nehrne k vypití své dávky a jakoby stále váhá.

„Tak co jééé...?“ všimne si toho Jarda a zvedne hlas.

„Není ješt ě brzo se zpražit, vždy ť jsme ani nevyjeli a už máme parádní základ z hospody,....abychom nep řepálili za čátek a neztropili n ějaké pohoršení?“ kolísá nad správností volby Libor a bere do úvahy bezpe čnost t ěla i duše, a op ět se v něm ozývá ta zpropadená slušnost.

„....Hele Bagi či, ned ělej zase vlny a koukej chmelit, nebo až m ě to kopne, nableju ti na záda a ne do uli čky, jak sem p ůvodn ě p ředpokládal!“ oznámí mu František hlasem, který nesnese odporu, aby jeho dilema m ělo v rozhodování, zda pít či nepít, snadn ější volbu.

Na to už Libor ani necekne a okamžit ě si p řihne. Lok Ferneta a rychle lok Tonicu, aby to vzal jedním vrzem. Tento zp ůsob požití mu p řesto nezabrání také v házení odporných obličej ů a gorilých úsm ěvů jako p ředešlí lihostr ůjce.

Lahve pak postupují od jednoho k druhému a vždy zp ůsobí u konzumenta hnus a u ostatních radost a veselí, až se dostanou jako ke koncovému pí či, ke mn ě. Nu, co naplat, musím se i já položit do pracovního záp řahu.

Po vzoru Bagi če, rychle loknu destilátu a šupem ho zaliji nealkoholickým nápojem, div že sta čím vym ěnit láhve u úst. Je to fakt sajrajt. Teplotu to má jako čaj, chutná to jako omastek a na trávicí orgán to p ůsobí jako prsty v krku. Také mám co d ělat, abych ji hned hezky z čerstva nevrhnul.

Rekreanti místo aby d řep ěli na svých flecích, r ůzn ě po řád proudí sem a tam, n ěco stále hledají a rovnají si, a nejen mne tím znervóz ňují. Protože po absolvování prvního kola koštu na tom není nikdo z nás n ějak speciáln ě žalude čně dob ře a pot řebovali bychom kolem sebe p ředevším klid a ne n ějaký frmol. A tak - aby zatla čil rozbou řené trávicí š ťávy - někdo se rychle nadechuje a vydechuje, jakoby m ěl snad rodit, jiný se snaží nahnat co nejvíce slin z jícnu dol ů do p řívodové trubice a je u n ěj slyšet ono známé „luk, luk, luk...“ jak d ělá jazykem o patro, a další prost ě sedí s hlavou zvrácenou dozadu p řes sedadlo, aby nic nepat řičného nem ělo šanci dostat se ven.

Horší v tuhle chvíli je, že ob ě láhve, sklen ěná i plastová, z ůstaly u mne, a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist