načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Island: Země v zrodu - Jiří Kostúr

Island: Země v zrodu

Elektronická kniha: Island: Země v zrodu
Autor:

Autora už od mládí přitahoval ten zvláštní ostrov, který se nachází na atlantickém švu mezi dvěma kontinenty: Evropou a Amerikou. Frekventovaná sopečná činnost ho neustále nově ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Jiří Kostúr
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autora už od mládí přitahoval ten zvláštní ostrov, který se nachází na atlantickém švu mezi dvěma kontinenty: Evropou a Amerikou. Frekventovaná sopečná činnost ho neustále nově vytváří a tvaruje. Když po komunistické éře se naskytla možnost cestování, tak se autor se svým 40letým synem na Island vypravil. Procestovali ho autorovým terenním autem i s jeho nehostinným vnitrozemím. Slezli světoznámou sopku Heklu, zažili mořské safari s velrybami, navštívili útesy s mořskými ptáky: papuchalky, alkouny, alkami a i tereji bílými atd. Cesta byla ozvláštněna i jejich vztahovými peripetiemi. Knihu doprovází 126 barevných fotografií.

Související tituly dle názvu:
Island: Země v zrodu Island: Země v zrodu
Kostúr Jiří
Cena: 179 Kč
Znamení zrodu a české sny Znamení zrodu a české sny
Macura Vladimír
Cena: 466 Kč
Historica Třeboň 1526-1547 Historica Třeboň 1526-1547
Sterneck Tomáš
Cena: 386 Kč
Nenaplněné naděje Nenaplněné naděje
Dejmek Jindřich
Cena: 365 Kč
Island, - Inspirace na cesty Island, - Inspirace na cesty
neuveden
Cena: 177 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Island

země v zrodu

Jiří Kostúr


3

Jiří Kostúr

Island – země v zrodu

Vydáno v roce 2015

Nakladatel Jiří Kostúr (jiri.kostur@seznam.cz)

© Jiří Kostúr, 2015

Obálka: Jiří Kostúr Fotografie: Cyril Kostúr, Jiří Kostúr ISBN: 978-80-906088-6-3 (PDF)

ISBN: 978-80-906088-7-0 (EPUB)

ISBN: 978-80-906088-8-7 (MOBI)

4

Obsah:

Prolog

15. červen 2006

16. červen

17. červen

18. červen

19. červen

20. červen

21. červen

22. červen

23. červen

24. červen

25. červen

26. červen

27. červen

28. červen

29. červen

30. červen

1. červenec

2. červenec

3. červenec

4. červenec

5. červenec

6. červenec

7. červenec

8. červenec

9. červenec

10. červenec

11. červenec

12. červenec

13. červenec

Epilog

5

Prolog

„Jak víš, že jsem v Česku?“ ozvalo se z mobilu.

„Slyšel jsem, žes přijel z Anglie,“ řekl jsem. „Zkusil jsem tvoje starý

číslo, když jsme se už delší čas neviděli.“

S Cyrilem, se svým 40letým synem, jsem mluvil naposled v roce

2002 při svém návratu ze Skandinávie, když jsem se u něj při projíždění

Prahou zastavil. Měl jsem tehdy menší pocit provinění, že jsem ho

nevzal sebou, jelikož jsem si chtěl to velké cestovatelské dobrodružství

prožít podle svých představ a nebýt nucen se ohlížet na někoho druhého

atp.

Cyril mi řekl, že je v Česku jen na skok a vrací se nazpátek do Anglie,

kde druhý rok pracuje. Zmínil jsem se, že chci jet příští rok na Island,

kam jsem se chystal i při skandinávské anabázi, ale tehdy mi to nevyšlo.

Při poslední sezónní plavbě trajektu z Islandu do Norska nebylo vpod

palubí pro moje auto už místo, takže jsem cestu do Země v zrodu, jak

jsem si ostrov v severním Atlantiku pojmenoval, musel oželet.

„A hele, tati, nemohl bych jet s tebou?“ zazněla otázka s vyčkávací

pomlkou.

„No, lodní lístek by měl platit pro dvě osoby,“ řekl jsem.

Komunikovali jsme spolu pak přes internet. Pražská cestovkaInter

contakt potvrdila, že lodní lístek má platnost pro dvě lůžka na lodi,

akorát je nutné připlatit ještě 18 euro, což byl k ceně lístku – přes 960

euro – pakatel. Cyril příští rok v květnu se zaměstnáním v Anglii končil

a tak bylo nutné jen sladit jeho návrat pro cestu na severozápadní konec

Dánska do menšího přístavního městečka Hanstholmu.

Tahle úvodní pasáž se odehrála někdy v listopadu. Čas běžel prozatím

pomalu. Internetová komunikace probíhala s velkými přestávkami,pře

devším zásluhou Cyrila, který to omlouval velkou pracovní vytížeností.

Asi tomu tak bylo, i když na pár osobních řádek by se mohl zmoct.

Připadalo mi, že společným pobytem na Islandu bychom mohli pře

klenout trhlinu, která se oddělenými našimi životy vytvořila. Ztratil

jsem ho v šesti letech, kdy začal chodit v Peci pod Sněžkou do školní

jednotřídky. Byl to jeden z největších životních úderů, které jsemab

solvoval.

Při téhle příležitosti se mi připomnělo, jak jsem ho odvedl ze Žižkovy

boudy, kde Táňa pracovala jako pokojská, dolů na autobus do Pece, že

ho odvezu do Lomu u Mostu. Byl jsem rozhodnutý ho přihlásit tam do

školy, a ať se Táňa s kočím René z Jeleních luk třeba posere. Jenže dole

6

v Peci jsem nemohl přenést přes srdce, abych se o něho ubozehandr

koval a tahal Táňu přes něho zpátky domů. Odvedl jsem ho nazpátek –

a otevřel si v prsou dlouhodobou černou díru prázdnoty. Od dětských let

jsem snil o toulání a teď jsem se stal tulákem opravdu se vším všudy.

Řadu roků mi vrtalo hlavou, jestli jsem neměl svou mužskou ješitnost

potlačit a jestli jsem jí Cyrila neobětoval. Dodnes to nemámrozhod

nuto. V disidentských letech minulého století jsem byl na jedné bytové

přednášce, kde vykládal Karol Sidon, po 17. listopadu 1989 pražský a

zemský rabín, něco ze Starého zákona. Viděl jsem ho poprvé a bylte

hdy topičem, jako jsem byl jim i já. V šedesátých letech byl tzv.naděj

ným spisovatelem a četl jsem od něho dvě knížky: Sen o mně a Sen o

mém otci. V první knize popisuje situaci zápasu o svou ženu Andělu,

která se „spustila“ s jeho nejlepším přítelem. Sidon po vyčerpávajícím

psychickém dramatu – jeho žena jako zkoušku po něm dokonce chtěla,

aby spolu spáchali sebevraždu – ji nakonec získal nazpátek. O přestávce

přednášky jsem se ho ptal, jak jeho životní příběh dopadl, jestli měl

pohádkový konec. Zavrtěl hlavou a řekl: „Nepovedlo se to, rozešli jsme

se.“

Tohle ale není žádný psychologický román, je to jen chválablázno

vství jako je touha spatřit místa na planetě zemi, která v mládí bylane

dostupná. Island – z emě v zrodu patřil k jedněm z nich.

15. červen 2006

Z Hanstholmu vyplouvala loď faerské společnosti Smyril line v sobotu

17. června ve 21 hod. Abysme se nemuseli s terénním Jimnym,vehi

klem firmy Suzuki, hnát přes polovinu Německa a skoro celé Dánsko

ve štvavém spěchu, vyrazili jsme na cestu už ve čtvrtek. Z Jižních Čech

jsem to vzal Povltavím do Hradíštka, kde jsem vyzvedl Cyrila. Odbyli

jsme u Táni oběd, kde René nám naservíroval chlupatý knedlík suze

ným, poslední tradiční české jídlo pro víc jak měsíční islandskou dietu.

Během mého skandinávského tripu jsem si tehdy vezl i pytlíky knedlíků

v prášku, ale pro Island to nepřicházelo v úvahu. Žádné proviantní

zásoby jsme sebou nebrali, neboť na Islandu platí přísná pravidla pro

dovoz potravin.

„Tak, Cyrile, pojď si naložit svou bagáž,“ řekl jsem, když už předtím

jsem se hrozil hromady věcí v koutě. Psal jsem mu po internetu, ať si

sbalí pouze jeden bágl, ale tady čekalo uskladnit na jednu polovinuzad

7

ních sedadel, vyhrazenou pro něho, mimo menšího lodního pytle ještě

řadu krámu v igelitových taškách. Kroutil jsem nad tím nevěřícněhla

vou, navíc Táňa jako starostlivá kvočna chtěla svému čtyřicetiletému

kuřeti vecpat ještě nějakou další nezbytnost. Její snaha byla naštěstí

odražena Cyrilovou nevděčností: „Mami, nevotravuj!“

Spolujezdec Cyril

Propletli jsme se pražskou metropolí, a protože nejsem vlastníkem

dálniční známky (po dálnicích jezdím akorát ve Skandinávii či jiných

evropských zemích, při cestě do Prahy míjím vražednou D 1 pookre

8

skách přes Jesenici), vyhnuli jsme se známkové autosilnici okoloRu

zyně frekventovanou II. třídní trasou přes Kladno. Ještě před ním jsme

zahnuli do nějakého supermarketu při cestě a zakoupili tam dvaceti

plechovkový pivní kartón Gambrinusu. Plechovkáče Carlsbergu nebo

Tuborgu za dánskou měnu je zbytečný luxus!

Krušné hory jsme přehoupli tradičně přes Horu Sv. Šebestiána. Auto

nám na hranicích nikdo nepřehraboval, čehož jsem se hrozil, jelikož

náklad mých věcí společně s Cyrilovými jen taktak umožňoval výhled

zadním oknem. Já měl za sebou na sedadle akorát krosnu spočívající na

složeném spacáku a tenčí prošívané dece. Holinky, pohorky + dvoj

hořák a propanbutanovou dvoukilovou bombu na vaření jsem mělus

kladněné na podlaze za předním sedadlem. Ostatek prostoru vyplňovaly

zásilkové balíčky Cyrilovy kurýrní pošty. Nocleh jsme měli rozdělený

tak, že on bude spát ve stanu a já v autě na rozložené spací úpravěse

dadel pro spolujezdce. To ale znamenalo každý den vyklízet jehocára

chy také do stanu. A když bude pršet? Zmíním to, až to bude aktuální,

teď je vydatné vedro.

Kolem 17 hod. jsme dnešní přemisťování zapíchli někde před dálnicí

na Lipsko. Cyril zahlédl nějaký plácek pod mostem ještě na bývalém

území tehdejší DDR nedaleko nějaké řeky. „Mohli bysme to tadyob

hlídnout,“ řekl. Nezdálo se mi to, ale odbočil jsem tedy, když máme do

dánského přístavu skoro dva dny času. Přejeli jsme železniční přejezd a

sjeli k řece. Tady bylo nutné projet k nocležnému plácku tunelemvy

sokého viaduktu. Hned mi bylo jasné, že vysoký travnatý násep jena

hoře korunován železniční tratí. Poučen z dřívějších trampských zku

šeností a loňského nocování s koněm v blízkosti kolejí u Přibyslavi,

odmítl jsem další experiment s ušními bubínky. „Popojedem kus podél

řeky, snad tam najdem vhodnější flek,“ řekl jsem.

Moc daleko jsme nejeli, železniční násep pokračoval souběžně sesil

nicí a řeka, kde se Cyril chtěl smočit, odbočovala víc a víc od vozovky.

„Vrátíme se a pojedeme ještě dál. Zas není tolik hodin, zajedeme až za

Halle,“ rozhodl jsem jako velitel expedice. Byli jakési námitky, aleoto

čil jsem auťák a jeli jsme nazpátek nahoru k hlavní silnici. Uželezni

čního přejezdu nás ale čekalo překvapení. Předtím jsme ho přefrnkli bez

nějakého rozhlížení, a teď jsme čubrněli, že trať je celá zarostlávyso

kým suchým plevelem, takže tady vlaky už nejezdí.

Jimny parkoval vzadu na plácku a stan jsme postavili vedle. Předtím

Cyril vlezl nahý do řeky a já okouněl na balvanitém břehu, neboť jsem

si začal pěstovat tzv. tepelnou izolaci na kůži jako všichni zkušení

9

polárníci, kteří se proto nemyjí. Vždyť Island není jen země ohně, ale i

ledu. Vatnajökull, největší evropský ledovec, má rozlohu 8.300 km 2,

což už je pořádný ledový flák. V červnu a červenci sice průměrnéte

ploty přesahují víc než deset stupňů, ale noční teploty na islandskévy

sočině klesají k 0° C. Navíc sluneční svit dosahuje v průměru jen 6 hod.

a deštivých dní je 15 dnů do měsíce. Pro šumavského horalachváli

hodná kombinace. Já vedra nemiluju.

Autor na ledovci Vatnajökullu

Provedli jsme také generálku vyklízení auta pro moje noční lůžko.

Stan jsme postavili společně, ale Cyrilovi věci jsem nechal jemunapo

spas, ať si okoštuje, co ho čeká každý den při tábornickém zaparkování.

A to neměl ještě všechno, vždyť celé tři neděle na Islandu nosilkaždo

denně večer do stanu např. i dva pytle brambor, které si zakoupil vEgil

sstadiru a zahodil je teprve někde, když jsme se vrátili po okružní jízdě

Islandem nazpátek do přístavu Seydisfjörduru. Slíbil jsem, že ho

nebudu pomlouvat, a když tak jen trošku, takže dnešní příděl už vy

čerpal.

Dělám si teď tady prdelky, jenže před odjezdem na Island jsem zažil

další životní katastrofu. Přišel jsem o svého koně Nickyho. Nejhrůznější

na tom je, že jsem ho nejspíš odpravil sám. Přihnojil jsem mu v předjaří

10

pastvinu granulemi dusíkaté močoviny a asi jsem ho tím otrávil.

Zchvátila se mu kopyta po pěti dnech pastvy na vzrostlé trávě. Stalo se

to tři neděle před odplutím lodi. Čtrnáct dní jsem lítal po poradách

s veterinářem okolo něho, stavěl jsem ho několikrát denně do vykopané

prohlubně s vodou, aby si zánět okolo kopytní kosti zchlazoval, ovšem

nic nepomáhalo. Už jsem byl rozhodnutý Islandu se vzdát, ale zdravotní

stav Nickyho se zhoršoval. Měl nejspíš poničená játra a začal polehávat

jako jeho máma Linda, o kterou jsem přišel před šesti lety, kdy jí také

nic nepomohlo. Zkrátím to, odjížděl jsem na Island s duší zas po

ničenou jako už dlouho ne. Ještě dnes se mi vydere z prsou dlouhý

povzdech, když se mi do myšlenek připlete obraz, jak Nicky vystoupal

jako pokorný beránek po sklopeném zadním čele odvozního přívěsu.

Islande, pomoz mi zapomenout!

16. červen

Probuzení se odehrálo pod šedivě zakaboněnou oblohou. Chystala se

změna počasí a bylo potřeba sbalit stan, než namokne.

„Teda, chlape, to je skutečná chuťovka tarabit se s těma tvejmavěc

ma,“ konstatoval jsem už poněkolikáté během těch prvních společných

dvou dnů.

„Neměj péči, já si to zvládnu sám,“ bylo mi odpovězeno při kmitavé

donášce různých v igelitu uskladněných zavazadel ze stanu do auta.

Seděl jsem uvelebený v pozici poťouchlého komentátora za volantem a

dělal si z Cyrila srandu. Docházelo mi ovšem, že to každovečerní

vykládání a každoranní skládání brzy legrací přestane být. Doufejme, že

tzv. ponorková nemoc, pocházející z dlouhodobě nevyhnutelnéhotěs

ného kontaktu, se nám vyhne. Dva samorosti svázaní cestovatelskou

pupeční šňůrou to budou mít během měsíce asi dost psychicky náročné.

Během dopoledne bylo pouze podmračeno, pršet začalo až později.

Každopádně jsme se vymotali za Halle při bloudění po místníchokres

kách k řece Saalle a pak konečně k dálnici na Magdeburg až po poledni.

Někde na odpočívadle jsme zkousli něco ze zásob, které jsem propře

místění přes Atlantický oceán v Česku koupil, a pak jsem to pral

s benzínovým vírem v nádrži po autobahn E 49. Za Magdeburkem

přišla opět jednoproudá státovka, než se po 120 km napojila na dálnici

z Berlína na Hamburg. Tam jsme si s Cyrilem přesedli a já obracel oči

11

v sloup, když jsem slyšel, jak mu při prudším sešlápnutí plynu

prokluzuje spojka. Nebyla to jeho vina, měla špatně seštelovaný krok,

což mě mělo napadnout už před výjezdem z Česka. Čelit prokluzování

se dalo plynulým přidáváním plynu, ke kterému jsem Cyrila nabádal. A

s tímhle spojkovým handicapem jsem chtěl projet celé liduprázdnéis

landské vnitrozemí!

Před dálniční nadjezdovou a podjezdovou motanicí u Hamburgu jsme

si opět vyměnili místa, neboť odpolední páteční dopravní frmol tady

velice zhoustl a Cyril se na něj při dešťových přeprškách necítil. Když

jsem tu jel před čtyřmi roky, neměl jsem problém strefit se na vysutý

oblouk mostu přes Labe, ale teď nás autobahn E 26 vedla do podivných

zakroucenin, které na mapě vytvářely obrazce podobné zauzlování střev

v břišní dutině. U mě se postupně zauzlovaly i závity mozkové, neboť

to vypadalo, že na hraniční Flensburg u Dánska se v žádném případě

nedostaneme.

Krátká ukázka dialogu mezi mnou a navigátorem Cyrilem:

„Do prkvančic, to jedeme do Bremen nebo Hannoveru?“ rozčiloval

jsem se.

„Jedeme dobře,“ nevzrušeně odvětil Cyril.

„Copak nevidíš, kde je sever a kde jih?“

„To tak jen vypadá, na E 45 jsme správně.“

Chvíle ticha v kabině, zatímco kolem nás v několika pruzích adešťo

vé cloně řvou kamiony a žhnou rudá zadní světla ženoucích se osobáků.

„A kde je teda značení Flensburg? Furt vidím jen Bremen č. 22 aHa

nnover č. 45. Říkám ti, že jedeme obráceně!“

„Nejedeme, tady je výjezd č. 36 a pak někde dál budem točit naFlen

sburg!“

„Nedělej ze mě blbce,“ začal jsem hysterčit. „Copak nevidíš, že se od

Hamburgu vzdalujeme. Máme ho objíždět napravo od něj!“ vykřikoval

jsem. „Támhle, jak za náma čuměj nákladní jeřáby, tak tam je Labe,

který máme přejíždět!“

Cyril hodil mapu na palubní desku a díval se netečně před sebe. Blížil

se k nám další veliký silniční ukazatel. Už zdálky na něm byla vidětmi

mo přímých šipek na Hannover a Bremen i odbočující šipka s nápisem:

Flensburg.

Na dánskou hranici jsme dorazili v podvečer. Několik kilometrů za ní

je benzínka, kde jsem při cestě do Skandinávie měnil dolary za dánské

koruny, s čímž jsem i dnes počítal. Při čepování benzínu jsem sivši

mnul, že černé plastové pásy na střeše před lištami zahrádky jsouod

12

lepené a vytáčejí se směrem nahoru. Už v Česku se jeden plastuvol

ňoval a prozatím ho vždycky stačilo natlačit nazpátek a nějaký čas ve

své pozici držel. Teď bylo jasné, že je nutné oba přilepit, jestli se nemají

odtrhnout až k začátku lišt, kde by trčely do vzduchu jako rohy. V jízdě

by to nepřekáželo, ale nechtěl jsem, abysme byli považování za úplný

český voli.

Konverzaci s dánskou pumpařkou obstaral Cyril. Ten měl za sebou

nejen dva roky v Anglii, ale trhal jablka na Novém Zélandě a turisticky

navštívil Thajsko, Kambodžu, Vietnam a snad i Laos. V Brazílii byl,

pravda, pouze 14 dní. Já se svou bídnou angličtinou, se kterou jsem se

domlouval v 69 roce při počátku půlročního pobytu ve Francii (uměl

jsem tehdy francouzsky pouze říct: Je sui eskymo), vystačím tak na

koupení chleba, ale určitě ne vteřinového lepidla.

Malá lahvička z plastu stála 45 kröne. Na dánské poměry určitě žádná

velká láce. Horší bylo, že jsme nemohli přijít na to, jak ji zprovoznit

k plnění jejího účelu. Přendavali jsme si ji s Cyrilem z ruky do ruky, ale

vytlačovací efekt lepící tekutiny žádný.

„To jsem blázen,“ mačkal jsem poměrně špatně stlačitelný obal už

podesáté. „Nejspíš je to výrobek staršího data a lepidlo ztuhlo.“

Cyril se snažil přečíst malé blechy písmen případného návodu: „Nedá

se z toho nic vyčíst.“

„Vrátíme to, ať nám dá jiný lepidlo,“ řekl jsem. Dánský výrobek se

ale už nenacházel v neporušeném balení a to také mladou pumpařku

zvedlo ze židle, aby nám osobně předvedla manipulaci.

Plastový předmět držela zvláštním způsobem. Nebudu zabíhat do

podrobností, každému příslušníkovi mužského pohlaví je určitě zpu

berty a i pozdějšího věku dobře známý. Také se hned nestalo, aby se

obsah v plastu okamžitě uvolnil, což se občas ve výše zmíněnémpřípa

dě stává. Nechme ale poluci polucí, hlavně že po několika stiscíchvy

stříklé lepidlo skutečně ve vteřině připevnilo černé pásy do polohy,

ve které mají být. Prozatím i dnes v ní stále drží.

Po dálnici od hranic směrem na Kolding jsme nejeli dlouho. Uvýjez

du č. 70 jsme odbočili do vnitrozemí, abysme našli nejen flek nano

cování, ale mířili našikmo k západnímu dánskému pobřeží, kolem

kterého chci vést trasu na sever do Hanstholmu. Počasí proti Německu

bylo nad Dánskem vyjasněné, světlo v nedohledné rovině trvalo také o

něco déle, ovšem problémem se stala naprosto nevhodná prťavástro

mová seskupení pro zaparkování na noc. Popojížděli jsme sem a tam,

jenže k lesíkům vedla privátní cesta s barákem, jinak byly všude dokola

13

samé ohrazené pastviny s ovcemi, kravami a koňmi. Dánskou krajinu

už znám, když jsem frčel přes Odense na ostrov Sjaelland s hlavním

městem Kodaní.

17. červen

Včera jsme přeci jen narazili na rozlehlejší lesní porost a tábořili v něm

na malé planince v zákrutě u travnaté cesty. Bylo jasné ráno, Cyril se ve

stanu ještě nehýbal, šel jsem se projít s rolí toaleťáku po lese. Místní

smrky nebyly žádní velikáni, ale jsou to poslední stromy, které před

odplutím přes Atlantic můžeme ještě vidět. Na Islandu totiž v podstatě

žádné stromy nerostou.

Švihali jsme to zčerstva přes Esbjerg k úzkému proužku pobřeží, které

se jmenuje Holmsland Klit. Je to taková pevninská nudle, táhnoucí se

desítku kilometrů travnatými dunami a oddělující oceán odvelikánské

ho jezera Ringkobing Fjord. Pochopitelně je pro suchozemské našince

vizuálně velice zajímavá. Ovšem Atlantik na ní ze silnice vidět není,

protože v pohledu překážejí kopce písečných dun. Je nutné zvednout

z auťáku zadek a s teniskami v rukách zajít bosky k němu, když sene

ráčí rozlít až k nám.

Popisovat dlouhé písečné pláže s několikařadým perlovým náhrdel

níkem pobřežních vln, rozplývat se citově nad kovově lesklou nedo

hlednou plochou se vzdáleným lodním bodem na horizontu, to je dnes

zbytečné. Velká část českého obyvatelstva si dopřává mořskou kulisu už

každoročně. Naštěstí preferuje destinace jižním směrem, takžesardin

ková tlačenice se na dánském pobřeží nekoná. Proto místní ostřejšíbrí

zu s jódovou vůní je možné vnímat stále neotřele.

Že se nacházíme v netuctovém mořském prostředí, nám představilo

v malém městečku jedno lokální muzeum. Při předepsané dopravní

třicítce zahlédl Cyril z auta vystavenou velkou atrakci za rozměrnou

skleněnou stěnou. Po nedalekém zaparkování jsme pak mohli obazkon

statovat, že vidíme prvně kosterní pozůstatky vorvaně. Velikánská

lopata kosti horní čelisti společně s úzkou spodní čelistí, vyzdobenou

dlouhatánskými řadami pilovitých zubů, dávala tušit, jakých rozměrů

mohla dosahovat hlava tohoto mořského obra, když byla obalena

příslušnou masou tkáně. Teď už je mi jasné, proč Herman Melvill si

vybral tuhle velrybu za předlohu jeho Moby Dicka.

14

V jednom přímořském letovisku jsme se s autem a propanbutanovým

vařičem zapasovali do postranní uličky, kde jsme nalezli konečně ukrýt

před všudypřítomným větrem pro plamen pod těstovinami vylepšenými

hovězí konzervou. Bylo to poslední teplé jídlo před plavbou, jelikož na

lodi je zakázána jakákoliv manipulace s otevřeným ohněm. Dva dny

cesty na Faerské ostrovy a po třídenní přestávce ještě jeden na Island

nás studenou konzumací nezabijou. K cestování patří krapet nepohodlí.

Byly už 3 hod. odpoledne, bylo nutné začít kvaltovat. V propozicích

lodního itineráře se oznamovalo, že je nutné být s autem připravený

k nalodění nejpozději 2 hodiny před odplutím, tedy v 19 hod. Neměli

jsme ještě tak našponovaný čas, abysme to museli kalit rychlostí, co to

dá, ale jsme v neznámých končinách, může nastat nějaké bloudění na

místních venkovských komunikacích či jiné komplikace. Nechat si ujet

loď a vyhodit víc jak 28.000 Kč za lodní lístek, to by bylo na odstřelení

mozkovny.

To nejspíš vedlo k opětovné situaci, kdy došlo mezi Cyrilem a mnou

k dohadování, zdali je nebo není liknavý navigátor. Kdo jaké zastával

stanovisko, je snad zřejmé.

„Já potřebuju vědět před každou křižovatkou, jak mám jet!“ důrazně

jsem zhodnotil odloženou mapu na palubní desce za předním sklem.

Cyril mi už předtím pěnil krev ležérním nahlížením do topografické

pomůcky a slovním ujištěním, že jedem dobře, teprve když jsem se ho

na to dotazoval.

„To musím pořád koukat do mapy, když vím, že jedem správně?“

oponoval mým prořídlým hárošským šedinám.

Polkl jsem naprázdno: „Ale já to nevím! To mám zastavovat a čumět

sám do mapy?“

„Nemusíš, ale nevidím důvod, proč mám pořád hlásit správnostsmě

ru?“

„Prostě proto, že jedeme místními kotěhůlkami, který nemaj žádný

silniční čísla a já vím hovno kudy jet!“ řekl jsem už naštvaně. Protože

mám povahu cholerika, dupnul jsem po chvíli na brzdu, sebral mapu a

studoval situační místopis sám. Spolujezdec zavřel oči a věnoval se

mlčenlivému přemítání za nimi.

Důležitou křižovatku, kde jsem chtěl odbočit k hlavnější silnici na

Holstebro, jsem pochopitelně přejel. Nechtěl jsem hned udělat radost

odfukujícímu Cyrilovi se spadlou hlavou na prsou a tak jsem si zlostný

otáčivý smyk odpustil a pokračoval dál travnatými kopečky dun na

Lemvig, kde se odbočením také dostaneme na komunikaci č. 11. Auto

15

v nějaké díře na vozovce drclo, a Cyril zvedl hlavu. „Kde to jsme?“ řekl

s krátkým rozhlížením ukončeným opětovným klesnutím víček. Udělal

dobře, protože jsem se chystal vypustit do éteru nerozvinutý větný celek

jadrného obsahu.

Do Hanstholmu jsme přijeli kolem páté hodiny. Do města nadpřísta

vem jsme nezajížděli, dopravní značení s obrázkem lodi a nápisem:

Haven nás přivedlo před oplocené kotviště osmipatrového trajektu

s velkým barevným emblémem hlavy sokola na komíně. Smyril totiž

znamená sokol.

Z lodi, poměrně značné velikosti oproti staršímu typu, se kterým jsem

chtěl jet z Bergenu v roce 2002, teprve vyjížděly kamiony a osobní auta

turistů, co už měli pobyt na Islandu za sebou. Měli jsme doodbavo

vacího začátku 19 hodiny ještě dost času a tak jsme pokračovaliprů

jezdem přístavu a pak jsme odbočili k vyvýšenině, kde se rozkládalo

vlastní městečko Hanstholm. Do něho jsme nezamířili, ale na jeho

okraji jsme vyjeli kolem nějakého muzea s věží majáku do travnatých

prostorů kopců nad přístavem.

Tam jsme si sbalili s Cyrilem svoje věci, které budeme potřebovat na

lodi, protože do zagarážovaného auta v podpalubním přepravním

prostoru už nebudeme během plavby mít možnost přístupu. Já jsem

nemusel v podstatě nic na obsahu krosny měnit, zatímco Cyrilpřehra

boval svoje krámy jako chirurg ponořený po lokty v zpřeházenémtrá

vicím traktu. Volnou pauzu jsem využíval na sto metrů vzdáleném

rozhledu s dalekohledem na očích a střídavě okukoval přiblížený bílý

kolos trajektu, rozsáhlou plochu hrbolů pobřežních dun se skupinou

pobořených německý bunkrů z II. světové války a do tří stranrozpro

střenou šednoucí hladinu oceánu.

Trajekt společnosti Smyril line má název Norröna. Je to skutečněim

pozantní oceánské plavidlo s obrovským chřtánem vjezdu pronepřed

stavitelné množství aut. Když jsme se vrátili do přístavu a byli vpuštěni

na rozsáhlou plochu mola, nevěřícně jsme se zařadili do jedné zur

čených řad vozidel, kterých bylo okolo nás nepochopitelné množství.

Řady byly rozdělené na silniční typy, terénní vozidla – náše Jimny bylo

jedno z nejmenších – obytné karavany a cestovní autobusy. Do ložné

plochy byla též dopravována návěsová karga společně s několika

kamiony. Jeden z nich byl velkým expedičním vozidlem přepravujícím

nevídaný teréňák na obřích balónových gumách. Na Islandu byla po pár

dnech už pro nás podobná monstra všednodenní záležitostí.

16

Než jsme se nasoukali do vnitřku lodi a vyjeli po ocelovýchpodla

hách do dalšího patra, bylo po 22 hod. Odplutí s chvějivými vibracemi

se konalo skoro o půlnoci, takže oproti jízdnímu řádu jsme měli tří

hodinové zpoždění. To už jsme byli ubytovaní v kójích s třípatrovými

palandami, což bylo nejlacinější nocování na lodi. Kajuty zvanéCou

chette měly miniaturní prostory, kde devět lidí mohlo vyspávat ve

spacákách na madracích, ale do uličky mezi palandami se vešli ma

ximálně tři. A to ještě za předpokladu, když jen stáli a nehýbali se.

Já měl štěstí s číselným označením na palubním lístku, které miza

jišťovalo nocležné právo na prostřední palandě. Cyril to ale odskákal,

ten vyfasoval třetí palandu, kde v otočení na druhý bok překáží strop.

Taky s tím nebyl srovnán, neboť oznamoval: „To se teda na tovykaš

lu!“ Sousední manželská dvojice řešila stejný problém tak, že mladá

žena vypoklonkovala svého druha automaticky do třetího patra, takže

jsem si gratuloval, že nejsem s Cyrilem oddán. Přepravní faerská firma

vydělávala money za tu cenu, že chudí pasažéři si musí při lehu nazá

dech opírat nosy o sololitový stropní povrch. Doufejme, že při ztro

skotání nevypnou elektronické otevírání dveří na chodbě jako naTita

nicu.

Do kójí se vstupuje skrz barevné lítačky, které jsou podobné jako v

saloonu ve westernových filmech. Když jsem pro dnešek skončilzběž

nou prohlídku prostor osmi pater lodi, vysoukal jsem se do své pro

střední kukaně, abych se osvěžil pro zítřejší kochání oceánem za dne.

Cyril se přištrachal ze sprchy a byl šťasten, že si může přehodit jeho

lodní pytel také na prostřední palandu, nikým neobsazenou. Ostatek

osazenstva kóje a i sousedních oslavoval nalodění s velkou výdrží,

protože rány rozhýbaných lítaček mlátily až do časných ranních hodin.

Co by člověk ale kvůli Islandu nepřetrpěl!

18. červen

Rozhýbaná masa nijak znepokojujícího se vlnění se ztrácela v mlžných

závěsech, rozvěšených nad hladinou všude dokola. To byl obrázek

dnešního ranního výhledu na otevřené palubě, která se nacházela vos

mém patře trajektu. Cyril se ještě rozvaloval v nehybné poloze vpodpa

lubí v druhém patře a tak jsem si vyjel výtahem na čerstvý luftatlanti

17

ckého povětří. To bylo ovšem větrnějšího rázu, takže nezbylo nežpo

snídat zbylý český chleba s taveným trojúhelníčkem jihočeské Madety

za sklem ochranné konstrukce připomínající velký skleník. Nalezl se

tam i volný stolek se židlemi, což bylo o něco později už velicenesnad

né. Přepravní kapacitu Norröny neznám, ale počet tisíc pasažérů nebude

určitě přehnaný.

Smyril line

Pohled na vodní spousty s okolním neprůhledným příkrovem mlhy

má neoddiskutovatelný dramatický náboj pro cestovatelské dobrodruhy

z polabských nížin zpod Řípu. Cyril, který vyjel na horní palubu vpo

zdním dopoledni si také něco skousnout, se nechal slyšet po včerejším

nepoužití prášku vůči eventuální žaludeční labilitě, že nějaká bouře s

vlnami by neškodila. Já bych nebyl též proti, ale pouze za předpokladu,

že by atmosférická porucha dosahovala jenom středního stupně. Zažít

dvacetimetrové vlnobití, jakým někdy severní Atlantik disponuje vzim

ním období, to bych skutečně nemusel. Stačí mi zážitek z dětství na

řetízkovém kolotoči, kdy kolotočář ve Stromovce si odskočil na pivo a

dopřál nám s bráchou skoro hodinové povyražení letu nad korunami

stromů. Pobíhající máti, shánějící podnapilou obsluhu, se musela spro

cházejícíma lidma pod kolotočem vyhýbat sprškám vyblitých párků a

18

cukrové vatě, kterými jsme ulehčovali naším žaludkům obrácenýmna

ruby.

Obdivovat tvorbu nekonečného vlnění, zpestřeného širokou brázdou

od dvou lodních šroubů Norröny, nelze celý den. Cyril využíval vnej

spodnějším 1 patře existenci bazénu a sauny, zatímco já střídal knížku

při posezení v 5 patře s občasným sledováním grafického panelu, kde

byl animačně zaznamenáván plavební kurz mezi zeměpisnými sou

řadnicemi. Na mapě byly i číselné kóty aktuálního dna oceánu, které

svými údaji víc jak kilometrových hloubek vzbuzovaly respekt. Na

stěně visely i tři velké ciferníky hodin a ukazovaly trojí čas: evropský,

faerský a islandský. Faerský čas vykazoval ještě hodinu do začátkuut

kání Francie – Jižní Korea na fotbalovém mistrovství světa v Německu,

zatímco islandský dvě. Evropský mě ale už posadil do pohodlného

křesla v lodním baru před velkou plazmovou obrazovku.

K náhodným setkáním s Cyrilem docházelo buď v nocležnémpodpa

lubí nebo na větru či ve sklenících horní paluby. Nejspíš úzkostlivě

dodržoval podmínku, kterou zaštiťoval svou cestovatelskou spoluúčast.

„Nebudu ti nijak na obtíž!“ zdůrazňoval nevynuceně při našem prvním

mobilovém rozhovoru. Lodní konverzace byla tedy mezi námivícemé

ně sporadická, což nakonec nevadilo, času k rozhýbání mluvidelbude

me mít před sebou na Islandu ještě habaděj. Osobně si vcelku sám se

sebou vystačím a navíc si na večery v autě vezu knihu, nepřímokore

spondující s cílem naší plavby. Jmenuje se „Závod o bílý kontinent“ a

Alan Gurney v ní mapuje všechny pokusy o dobytí Antarktidy v éřepla

chetních lodí. Netušil jsem, na jaký skvost mohu narazit ve vánočních

prodejnách firmy Levné knihy.

Večer se odehrávalo ještě jedno utkání: Brazílie – Austrálie. Než jsme

si společně s Cyrilem užili hlasitou fotbalovou atmosféru od všehochuti

turistických národností v zaplněném baru, měl jsem dva zajímavézážit

ky na horní palubě. Při prvním mi silný vítr u kruhové přistávací plochy

pro vrtulník, která se nachází na zádi lodi, sundal uličnicky baseba

llovou čepici a vymrštil jí do povětří. Tahle zelená pokrývka hlavy

s emblémem červeného javorového listu mě doprovázela na cestě přes

půlku Kanady a už zmíněnou Skandinávií. Teď jsem viděl, jak letívy

soko nad střechou skleněného přístřešku, a očekával jsem, že přistane

na rozhoupané hladině severního Atlantiku, kde si ji pro sebe zabere

nějaký marnivý delfín. Nebylo mu to ale dopřáno: poryv nad přídí srazil

čepici střemhlavým letem na palubu k nohám pasažérů s reflexním

postřehem. Vypadá to, že kanadská čapka ve střihu nejrozšířenějšího

19

sportu v USA mě opět doprovodí letos někdy v květnu do stejnojmenné

země na tichomořský Jihozápad arizonských pouští s hlubinami Grand

Canyonu a kalifornských sekvojí. Bude to už její velká cesta poslední.

Ta druhá zajímavost před kláním jihoamerického fotbalového obra

s trpaslíkem ze země klokanů mi byla avizována na kurzovním panelu,

kde se objevilo, že plujeme kolem pevniny. Zítra ráno dorazíme do

Tórshavnu, hlavního města Faerských ostrovů, odkud Norröna zamíří

východním zpětným obloukem přes Lerwick na Shetlandách doBerge

nu v Norsku. Bylo tedy jasné, že pevnina na osvětleném panelu je

západní část Shetlandských ostrovů. Na horní palubě jsem vsoumrač

ném světle viděl předzvěst krajiny, která nás bude provázet celý čas

v ostrovní říši severního Atlantiku: strohý ráz travnatého a skalního

povrchu bez vyšších forem vegetace. Dalekohledem jsem schetlandské

poníky, tuleně, kormorány neobjevil.

19. červen

Budíček se odehrál prostřednictvím lodního rozhlasu ve čtyři ráno.Pří

jezd Norróny byl jízdním řádem prezentován v 6 hodin, takže na sbalení

spacáku a ostatních cestovních propriet nám vedení trajektu poskytlo

velkoryse dvě hodiny. Také jsme to s Cyrilem pochopitelně ocenili suz

nalým povděkem. „To jsou ale kreténi, budit nás tak brzo,“ shodli jsme

se jednohlasně. Obrátili jsme se na druhý bok, protože jsme se nehodlali

presovat s dvěma Francouzkami, jedním Němcem a dalším disciplin

novaným představitelem nějaké národnosti v uzounké uličce. Náš

Jimny na Faery nevyjíždí, tak se k němu nemusíme překotně hrnout.

Cyril s lodním pytlem pověšeným přes rameno a já s krosnou nazá

dech jsme pochodovali po chodníku u silnice vedoucí podél pobřeží ke

campingu, který byl od přístavu vzdálen asi dva kilometry. Tórshavnu

jsme prozatím větší pozornost nevěnovali, jelikož jsme chtěli mít

ubytovací starosti co nejdříve za sebou. Camp se rozkládal skoro

v bezprostřední blízkosti skalnatého břehu Atlantiku a byli jsme jeho

prvními hosty. Libovali jsme si, že si můžeme vybrat pro stan nejlepší

flek na travnatém navlhlém prostranství. Zatím mi ještě nevrtalohla

vou, kde může být ta spousta dalších pasažérů, která musela nechat auto

na lodi jako my. Nebudu předbíhat ale událostem.

Po postavení stanu jsme se rozloučili se správcem campu a mašírovali

nazpátek k přístavu, kde se před ním nachází autobusové nádraží. Měl

20

jsem znalost, že na druhém konci ostrova Streymoy, největšího z várky

18 Faerských ostrovů, z toho jediného neobydleného, se rozkládá malé

městečko Vestmanna, odkud se pořádají turistické vyjížďky na člunu

podél skalnatého pobřeží s hnízdišti mořských ptáků. V Norsku se mi

na Nordkappu už v podzimním čase nepodařilo vidět severní papoušky:

papuchalky a proto jsme s Cyrilem nechtěli ztrácet čas a hned pobrz

kém příjezdu na Faery se vrhli rovnou do cestovatelskéhodobrodruž

ství.

„Já si koupím jízdní pas,“ hlásil mi Cyril, že to je daleko lacinější, než

si kupovat jízdenky na jednotlivé cesty autobusem.

„Kolik stojí?“ ptal jsem se, protože to byla pro mě informační no

vinka, když jsem prozatím sjížděl Evropu a Skandinávii vlastnímau

tem. Britskou Columbii, Yukon a Northwest Territories jsme sčecho

kanadským přítelem procestovali jeho velkým Fordem.

Cyril se naklonil do okénka pokladny v nádražní budově. „Čtyřisto

vky,“ nahlásil mi a hned je vylovil z kapsy. Samozřejmě se jednalo o

400 dánských korun nebo případně faerských. Ty mají stejnou hodnotu,

neboť Faery patří pod Dánskou správu.

„To je teda dost,“ řekl jsem. Ani jsem tolik dánských peněz u sebe

neměl, jelikož jsem většinu utratil za benzín. Cyril si je nejspíš vyměnil

ve směnárně na Norröně. „Já na to kašlu, koupím si lístek jen doVest

manna.“

Sedíme v autobuse a projíždíme Tórshavn. Město jako město, upří

stavu jsem zaregistroval patrové dřevené domy s trávou na střeše, ale

drnové chalupy znám už z Norska. Teď nás s Cyrilem především zajímá

strmé travnaté pohoří, pod kterým se náš autobus proplétá po opuštění

předměstské výstavby barevných rodinných domů.

21

Tórshavn

Faerské ostrovy znamenají převedeno do češtiny Ovčí ostrovy. Také

se to hned potvrzuje, všude jsou vidět ve stráních roztroušené bílé a i

černé body zvířat, u těch při silnici je vidět dlouhé rouno vlny sahající

skoro až na zem. Krajina vysokých kopců bez stromů a keřů působí

zkraje pro středoevropské oči hole a prázdně, ale brzy se prosadí její

podmanivost širokých prostorů a čistých linií a křivek dalekýchvýhle

dů. Pod silnicí se leskne ocelově šedá plocha oceánu a pak vjedeme do

zakrojení fjordu s boky protějších hor příkře spadajícími do vodní

hladiny. Pohled mě už známý, ale přesto pořád nevšední.

Autobus nás vyklopil přímo na molu přístaviště. Máme s Cyrilemkli

ku, jako poslední pasažéři jsme stihli odjezd člunu ve 12 hodin. Navíc

plavidlo není žádnou modernou, ale fortelným rybářským člunem ze

dřeva. Motor starožitně přede, rychlost není nijak závratná oprotilami

nátovým kolegyním Silja či Silja Star, nicméně naše Fridgerd je jako

stvořená pro poklidnou plavbu za potěchou oka. Starší faeřan ve svetru

se odkloní od kormidla a ptá se nás s Cyrilem: „From how country are

you?“

„Czech Republic,“ oznamuji s Cyrilem, protože takové jednoduché

otázce také rozumím.

22

„I know Czech,“ zní odpověď a nám je už dávno jasné, že sinemů

žeme dělat nárok na nějaké české prvenství. Vždyť možná že tadypro

plouval počátkem 17. století český exulant Daniel Vetter na Island.

I my jsme teď u strmých srázů ve Vestmannského průlivu a naproti

zdvihá travnaté svahy s odkrytými čedičovými vrstvami ostrov Vágar.

Kolem vyklenutých lodních boků se zvedá a klesá pravidelný dech

hrudního koše oceánu, který dnes nehrozí, že Cyril opět vyklopí obsah

žaludku, jako když byl malým školákem při projížďce na lodi vBal

tickém moři při naší prázdninové cestě Polskem. A co je to támhle za

ptáky sklouzávající s vlnou do temného jícnu prohlubně, ze které se

opět vynoří se svými červenými papouščími zobáky? Papuchalky mám

v dalekohledu jako na dlani – a za žebry se mi rozbušilo srdcetřiaše

desátiletého kluka!

Plujeme v blízkosti vysokých skalních jehlic, vplouváme dokonce do

jeskynních útvarů, kde nám průvodce a kapitán v jedné osobědoporu

čuje nasadit si barevné laminátové helmy kvůli bezpečnosti. Po proplutí

pobřežním skalním labyrintem, vymletým statisíciletým náporem bouří

a každodenními údery příboje, se na skalních římsách a úzkých ka

menných výstupcích s bílými skvrnami trusu objeví další zástupcimoř

ských ptáků: alky a alkouni v černých fracích. Nejsou jich tady takové

velké kolonie, jako uvidíme na Islandu, ale jsou to další poslovécizo

krajné severské fauny, které vidím naživo.

Nad hlavou nám proletí bílá náprsenka s rychle kmitajícími křídly, a

lodník vypráví, že se kdysi ulovilo i 5.000 papuchalků za den, což je

dnes v takovém množství už zakázáno. Vím, že lovci se spouštějí po

skalách na laně a chytají ty roztomilé ptáky do sítí podobných jako na

motýly. Není to nic opravdu k chlubení a tak postarší faeřan přehodí list

a ukazuje do skoro svislých travnatých svahů, kde se pasou ovčíakro

baté. Cyril mi překládá, že na podzim farmáři ovce pochytají a protože

se jinak nedají naložit do člunu, spouštějí je na laně do moře a odtud

vytahují a dopravují na zimu na farmy. Svérázné pastevectví: to by můj

děda bača koukal, kdybych mu to mohl vyprávět!

23

Faerský ostrov Vágar

Skalní soutěsky

Po dvouhodinové plavbě jsme se s Cyrilem v přístavišti rozdělili, on

jel využít jízdní pas ještě na ostrov Vágar. Já si zašel do místníhokolo

niálu koupit něco k zakousnutí a než přijede autobus nazpátek doTórs

24

havnu, vyšplhal jsem ovčími ohradami nahoru nad Vestmanna, abych si

obšlápl faerský travnatý a kamenitý terén. Dorazil jsem k mohutnému

vodopádu, který svým tokem směřujícím do moře rozděluje městečko

na dvě poloviny, a tady jsem se spustil svahem k autobusové zastávce.

Zítra bych chtěl realizovat 14 kilometrovou pěší tůru napříč jihový

chodní částí ostrova Streymoy. Nepřijel jsem si na Faery vozit zadek

pouze na autobusových sedačkách!

Při procházení centrem Tórshavnu, kde jsem si v bance vyměnil pár

faerských škvarků, jsem se šel podívat na jediný místní les. Je uměle

vysázený a udržovaný ve svahu v sousedství fotbalového stadionu, kde

hrál i několikrát československý národní tým. Stromy jsou převážně

jehličnany a mezi nimi na vyvýšenině stojí velká socha námořníka,

hledící pod lodním kloboukem na oceán. Aby sochařských skulptur

nebylo málo, tak u lesíka před budovou Galerie faerského umění je

umístěna postava těhotné ženy, která jako odraz ve vodě ještě visí

hlavou dolů. Moderní umění mě oslovuje, ale větším zážitkem pro mě

bylo, když jsem předtím u malého jezírka viděl kachnu harlekýna si

rovnat pestrobarevná pírka.

Camping byl prakticky plný. Ovšem zajímavé bylo, že jen náš stan

byl jediný bez doprovodného vozidla. Nechtělo se mi také zdát, že na

parkovací ploše stála i řada karavanů s osazenstvem, které jsem si

pamatoval z trajektu. Když Cyril dorazil asi po hodině do campu za

mnou, zjistili jsme od dvojice postarších manželů holandské národnosti,

že pozítří pokračují na Norröně na Island jako my. „Ty vole, já se z toho

zvencnu,“ zalapal jsem po dechu. „Co mi to ta ženská v pražskécesto

vce nakukala za idiotštinu!“

V Intercontaktu, cestovní kanceláři se sídlem na Malé straně, jsem se

velice rozčiloval nad informací, že nemůžu Jimnyho mít sebou při

třídenní zastávce na Faerských ostrovech. Starší pracovnice cestovky na

moje nevěřícné konstatování, že se tedy bude můj auťák harcovat na

lodi do norského Bergenu a pak zas absurdně nazpátek do Tórshavnu,

řekla: „My jsme si to nevymysleli, takové jsou propozice společnosti

Smyril line.“

Za největší nepochopitelnost ale považuji vlastní blbost, že jsme se

nezeptali někoho z řidičů na přecpaném molu v Hanstholmu. Bylo zcela

evidentní, že všichni turisti nemůžou končit na Faerech. Nejspíš mě

zblblo, že ty ženské v Intercontaktu se tvářily seriózně a když se Cyril

nahlásil jako cestovatelský společník, přestal jsem nad tím hloubat a

vzal to jako nevyhnutelný fakt. Koneckonců teď je to už jedno, aspoň

25

ušetřím peníze za benzín, krajina je jistě v podstatě stejná na všechos

trovech. Těžištěm cesty je přeci Island!

20. červen

Počasí se trochu změnilo: vršky pětisetmetrových kopců se ztrácely

v oblačných cárech. Od výletu na druhou stranu přední části ostrova

Streymoy mě to neodrazovalo, ovšem jako první věc, než se s Cyrilem

rozejdeme – znovu jede autobusy využít jízdní pas – musíme urychleně

zajít v přístavu do nedaleké kanceláře Smyril line. Když jsem se včera

vzpamatoval z toho, že jsme jediný blbci, co nechali auto na lodi,na

padlo mě, že personál na autopalubě bude určitě pátrat po majitelích.

Nikdo na Norröně se k osiřelému vehiklu nebude hlásit, takže se může

stát, že budeme s Cyrilem třeba považovaní jako spadlí muži přespa

lubu atd. A co když nám Jimnyho vyvezou v Bergenu z lodi ven? Pak

budeme s Islandem zcela namydlení!

Vedoucí kanceláře byl mladší chlapík a trochu mu trvalo, nežpocho

pil, co mu Cyril předestírá za problém. Nebyl natvrdlý v angličtině,

jenom představa osamělého auta v prázdném podpalubí, které si ca

stovalo vesele po Atlantiku sem a tam, byla pro něho krapet záhadná.

Nechal si ještě jednou vyprávět celou záležitost a pak sáhl konečně po

telefonu a začal vytáčet číslo do Bergenu, nejspíš do toho několika

patrového činžáku na nábřeží vedle starých hansovních domů vBry

ggenu, kde jsem v roce 2002 zkoušel poprvé štěstí s plavbou na Island.

Snad se tam alespoň letos dostanu, když do příjezdu lodi do Norska

jsou ještě k dobru dvě hodiny!

„Well,“ obrátil se zástupce Smyrilu na Cyrila. Než ten se otočil na mě,

byl jsem jako na trní. „Auto je v pořádku na lodi,“ informoval mě.

S ulehčením jsem si vyslechl, že zítra musíme přijít odpoledne už ve 3.

hodiny při příjezdu Norröny a vedoucí kanceláře s námi zajde záležitost

našeho auta k dopravní službě na lodi vyřídit. Rozloučili jsme se

s manažerem Sokolí dráhy srdečně, jen jsem si říkal, co si o těch dvou

českých trumberech asi myslí. Co si myslím já o cestovce Intercontakt,

o tom raději pomlčím.

Cyril odfrčel na ostrov Eysturoy a mně jel autobus do Kirkjubour až

za hodinu. Šel jsem využít cestovní pauzu do města na poštu, kde jsem

poslal pohled, že jsme dorazili na Faery v pořádku. Vracel jsem sesta

26

rou čtvrtí s drnovými střechami a podařilo se mi vejít na nábřežípřísta

vu, když zrovna přirážela k molu malá rybářská bárka. Vezla kapitální

úlovek: ryby jménem halibut. Vejral jsem překvapeně, co je to zama

cky s tělem veliké placky a s očima posazenýma na ploché hlavě vedle

sebe. Na molo přijel mikrobus a do nákladní plechové korby soukal

navijákem dvě obří ryby o délce skoro dva metry. Měl jsem radost, že

jsem se připletl k všednodenním chvílím dělníků moře.

Kirkjubour je historické místo, které vytvářejí kamenné obvodové zdi

bývalého kostela. Podobná stavba se nachází na Kuklově, nedalekomé

ho bydliště, ale ta neshlíží do pěnivých vln severního Atlantiku. Kvůli

památce na počátky křesťanství na Faerách jsem sem ovšem nepřijel,

nalákala mě na mapě vyznačená stezka přes hřeben, kudy se dostanu

nazpátek do Thórshavnu. Horský vrchol má sice výšku necelých čtyři

sta metrů, nicméně budu ho muset překonat prakticky od mořskéhladi

ny a navíc jsem zvědavý, jak se probojuju strmým svahem s odkrytými

skalními bloky. Vršek hřebenu je zakutý v našedlé mléčné dece.

U kostelních pozůstatků ještě stojí krásná srubová hospoda s drnovou

střechou. Dřevo trámů je namořeno do černé barvy, zatímco okennírá

my s okenicemi září v barvě sytě červené. V zadní stěně jsou vsazeny

vyřezávané sloupy zárubní, které jsou společně s dveřními veřejemi

opět nalakované v šarlatovém provedení se světle modrým orámo

váním. A když se k tomu připočte okolní stříbrný lesk hladiny oceánu se

vsazenými smaragdy nedalekých hornatých ostrovů Kolturu a Hesturu,

je to omamná paleta hýřivých barev expresionismu. A navíc kolempo

letuje neznámý uhlově černý pták s červeným zobákem a nohama.Po

křikuje na mě faerské ptačí pozdravy.

Uvažoval jsem zkusit pochodovat do Tórshavnu kolem celého jižního

pobřeží, ale cesta mě dovedla pouze k osamělé farmě, za kterou skalní

stěny padají příkře do oceánu. Nezbylo nic jiného než se vrátit půlki

lometru nazpátek do Kirkjubouru a vyhledat nástup stezky do zakrytých

výšin kopce Kirkjubokambur. Jenže všude byly vytýčené ovčí ohrady,

které vedly svahem, až do oblačných par. Nakonec jsem narazil na

ochozený terén pěšího chodníku, jenž vedl skrz vrátka v ohradě apo

kračoval šikmým směrem vzhůru. Byla to cesta bez náročného stou

paní, což jsem nakonec uvítal.

Západním směrem se mi otevíral pohled na velký ostrov Vágar, který

zakrýval menší ostrov Mykines. Jižně přes úžinu Skopunarfjordur se

zdvihaly vrcholy ostrova Sandoy, za nímž se schovávaly malé ostrůvky

Skúvoy, Stóra Dímun a nejspíš ten jediný neobydlený Lítla Dímun.Nej

27

jižnější veliký ostrov Suduroy, podle mapy protkaný rozlehlejší silniční

sítí, nebyl přes masív Sandoye také vidět. V dolním přístavu najíždělo

několik aut na palubu středně velké lodi, která za chvíli odrazila odpo

břeží Kirkjubouru a mířila k vzdálenému menšímu seskupení barevných

domků Skoplun na Sandoyi. Obhlížel jsem dalekohledem panoráma

ostrovů a říkal jsem si, jestli v éře satelitní televize navštíví tamníoby

vatelé někdy horské hřbety, zvedající se nad malými rozlohami lidského

osídlení. V Česku tradiční venkované málokdy vytáhnou paty z domu

Cesta v mlžných parách vedla kamenitou krajinou s oškubanoutrá

vou. Občas se vynořily z mračné šedivosti tři čtyři ovce a hleděly chvíli

na příchozího, aby vzápětí sklonily hlavy opět k sporadickým narezlým

drnům. Mimo otisklých podrážek outdoorových bot v bahnitém terénu

se objevily i vytlačené stopy menších podkov, které mi znovu zakr

vavěly čerstvou jizvu v krajině srdeční. Tíživost vzpomínky na ještě

nedávné projížďky s Nickym mi rozptýlil větší hnědavý pták s tenkým

obloukem zobáku. Zakroužil s kvílivým hlasem nad menším jezírkem,

kde pak přistál a pobíhal v kamenité pustině. Na Islandu nás také ten

samý opeřenec každou chvíli s křikem doprovázel. Doma jsem si pak

jeho anglický název našel v slovníku a zjistil, že je to koliha.

Poryvy drobného deště mě zastihli teprve až na kraji Tórshavnu, když

jsem absolvoval poměrně náročný sestup skalnatým svahem.Nepromo

kavý komplet, který jsem nesl ve starém vojenském ruksaku, přišel tedy

přeci jen ke slovu. Natáhl jsem ho na sebe urychleně a pak jsem v něm

štrádoval značný kus rozlehlým městem. V supermarketu, kam jsem

včera také zavítal, jsem si koupil znovu dva vychlazené pivníplechov

káče s 2% obsahem alkoholu, co se tady jedině volně prodává. Žlutá

voda pochází z místního pivovaru. Jednu plechovku jsem vyzunkl při

sestupu předměstím do campu a druhou jsem spláchl poslední ohřátou

masovou konzervu, která mi zbyla z českých zásob. Cyril se dohrabal

promoklý až dvě hodiny po mně, takže měl s konzervou už po funuse.

21. červen

Ráno sem tam zasvitlo slunce. Měli jsme do 3 hodin odpoledne dopří

jezdu Norröny dost času, který jsme chtěli strávit návštěvoutórshavn

ského muzea. Napřed jsme se ale věnovali usušení stanu a igelitové

plachty, která ho izolovala od země. Sluneční paprsky sice moc nehřály,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist