načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Island - Simona Kidlesová; Jiří Špaček; Vladimír Černý

Island

Elektronická kniha: Island
Autor: ; ;

Jedinečný ostrov v Atlantském oceánu je turisticky velmi atraktivní, láká návštěvníky především bohatstvím a drsnou krásou své přírody a přívětivostí svých obyvatel. Nová ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: SW Travel
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 299
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-7560-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jedinečný ostrov v Atlantském oceánu je turisticky velmi atraktivní, láká návštěvníky především bohatstvím a drsnou krásou své přírody a přívětivostí svých obyvatel. Nová kniha o Islandu je spíše než turistickým průvodcem pozvánkou na podivuhodný severský ostrov na pomezí Evropy a Ameriky, na ostrov, kde spolu bydlí ledovce, sopky, vroucí gejzíry, ledové řeky, miliony mořských ptáků i polární záře a také malý hrdý národ, který se ochotně dělí s návštěvníky o plody historie své tisícileté kultury a demokracie a o výsledky nekončícího boje o přežití s mořem i pevninskou přírodou, která se nikdy nevzdává. Provází čtenáře řadou zajímavých míst, podrobně popisuje nejen ta nejproslulejší a nejvíce navštěvovaná, ale též ta méně známá. Velká pozornost je věnována i bohaté historii, jazyku, literatuře a významným osobnostem národa.

Zařazeno v kategoriích
Simona Kidlesová; Jiří Špaček; Vladimír Černý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISLAND

PRŮVODCE


Text: Simona Kidlesová a Jiří Špaček

Fotografie: Vladimír Černý a reklamní materiály

Vydala: SW Travel, v. o. s., v roce 2014

E-mail: info@swtravel.cz

Vydání první

© SW Travel, v. o. s., 2014


A – PÊLE MÊLE NA ÚVOD

Island se přes svou dlouhou historii zjevil světu prakticky až po 2. světové válce. Do té doby byl

zapadlou zemí kdesi na konci světa na dalekém severu. V roce 1944 se však zbavil zbytků závislosti na

Dánském království, které mu zůstaly po získání samostatnosti roku 1918. Dánsko po okupaci

Německem nemohlo vůči ostrovu plnit ani své poslední povinnosti. Nemohlo totiž odpovídat za jeho

zahraniční politiku ani zajišťovat ochranu islandských vod a dánský král již nemohl být ani formálně

hlavou státu.

Vlajka Islandské republiky

Ve státním znaku střeží islandskou vlajku čtyři ochránci na lávovém kameni, býk, orel, drak a gigant


Nezávislá Islandská republika se rychle postavila na vlastní nohy. Byla přijata do OSN a ačkoli nemá

vlastní armádu, stala se zakládajícím členem NATO. Svou ekonomiku podpořila vstupem do EHS a je

také členem OECD a OBSE. Islanďané začali cestovat za hranice a zahraniční návštěvníci záhy objevili

neobyčejné přírodní krásy ostrova. Do té doby neznámý ostrov se studeným jménem v blízkosti

polárního kruhu se stal turisticky velmi atraktivním cílem, který dostal řadu přídomků. Turisticky je

nejčastěji označován jako ostrov ohně a ledu díky ledovcům a různým formám projevů vulkanické

činnosti. Zeměpisně je ostrovem na konci Evropy. Jeho nejzápadnější mys Bjarntangar je totiž

označován za nejzápadnější bod Evropy, pokud nepočítáme portugalský ostrov Flores v Azorském

souostroví uprostřed Atlantského oceánu. Kromě politických a kulturních vazeb však příslušnost

Islandu k Evropě tak jasná není. Vždyť je od Norska na evropské pevnině vzdálen téměř 1 000 km,

bližší Faerské ostrovy od něj leží 420 km jihovýchodně a 800 km je vzdáleno Skotsko. Naproti tomu

Grónsko, jehož příslušnost k severoamerickému kontinentu nikdo nezpochybňuje, se nachází

pouhých 300 km na západ.

Z hlediska geologie je Island vlastně „puklý ostrov“, neboť jím od jihozápadního poloostrova

Reykjanes k severovýchodnímu poloostrovu Melrakkaslétta prochází zlom v zemské kůře mezi

kontinentálními deskami americkou a euroasijskou, které se od sebe vzdalují rychlostí asi 1 cm ročně,

a tato puklina je v některých místech zjevná i na zemském povrchu. I tuto skutečnost Islanďané

dokázali využít jako turistickou atrakci, když u Hafniru na poloostrově Reykjanes postavili most či

spíše lávku mezi Evropou a Amerikou a o jeho návštěvě vydávají certifikát podobně jako o návštěvě

severního polárního kruhu na ostrově Grímsey.

Z hlediska ekologického je Island znám jako ostrov bez komínů a proto je obdařen jedním z nejčistších

prostředí na světě. Není tu totiž prakticky co spalovat. Nerostou zde stromy a neexistují zdroje

fosilních paliv. Veškeré pohonné hmoty a řadu dalších komodit je nutno dovážet. Islanďanům však

chybějící zdroje energie bohatě nahrazuje příroda. Termální prameny, které jsou prakticky na celém

ostrově, jsou využívány k vytápění a elektřinu tu vyrábějí elektrárny geotermální i vodní, pro něž byla

na vodnatých tocích stékajících z ledovců ve vnitrozemí k moři vybudována řada velkých přehradních

nádrží.

Island je po Velké Británii druhým největším evropským ostrovem, přestože je jen o třetinu větší než

Česká republika. Počet jeho obyvatel však zhruba odpovídá Ostravě. Malý národ za 70 let své

nezávislosti dokázal velké dílo. Uvědomil si bohatství a krásy své přírody, systematicky buduje

podmínky pro rozvoj turistického ruchu, ale zároveň pečuje o zachování jedinečného ostrovního

prostředí. Prakticky v každém sídelním celku najdeme ubytovací kapacity různého druhu a potřebné

služby včetně čerpadel pohonných hmot. Okružní silnice vybudovaná v náročném terénu obepíná

celý ostrov a zpřístupňuje turisticky zajímavá místa. Tato silnice a silnice označené dvojmístným či

trojmístným číslem mají asfaltový nebo štěrkový povrch a jsou sjízdné pro běžná motorová vozidla.

Pokud je před číslem silnice uvedeno písmeno F nebo jde o silnice neoznačené, je vjezd na ně určen

pouze vozidlům s terénní úpravou, tedy zvýšeným podvozkem a pohonem všech kol, a jen v letní

sezóně. Jen hrubě upravený povrch tu totiž tvoří i větší kameny, lávová pole a především jsou na nich

brody různé kolísající hloubky se zrádným dnem. V opuštěných oblastech centrální Vysočiny a na

poloostrově Hornstranðir pak komunikace zcela chybějí.

Letecké spojení Islandu se světem zajišťuje moderní letiště Leifur-Eiríksson-Airport v Keflavíku na

jihozápadě ostrova, vzdálené asi 50 km od metropole Reykjavíku. Námořní spojení s Evropou,


zejména pro ty, kdo chtějí na Island přepravit vlastní vozidlo, zajišťuje v letní sezóně trajekt faerské

společnosti každý týden. Vyplouvá ze severodánského přístavu Hanstholm do Seyðisfjörðuru na

východě Islandu vždy se zastávkou v Tórshavnu na Faerských ostrovech, odkud případně absolvuje

ještě odbočku do norského Bergenu nebo na skotské Shetlandy. Cesta trvá nejméně tři dny,

s odbočkami dvakrát tolik.

Island je členem tzv. Schengenského prostoru, v němž jsou zrušeny hraniční kontroly, takže pro vstup

do země je třeba jen platný cestovní doklad. O to přísnější jsou kontroly celní, neboť Island úzkostlivě

chránící své prostředí zcela zakazuje dovoz čerstvých potravin, především masa, mléka a výrobků

z nich. Bez výjimky je zakázán také dovoz živých zvířat. Jen se stanoveným omezením na osobu je

možno dovážet ostatní potraviny, alkohol a cigarety, zvláštní podmínky jsou stanoveny pro dovoz

rybářského a jezdeckého náčiní.

Island není levná země. Národní měnou je islandská koruna (ISK), v roce 2014 odpovídala 1 ISK asi

0,18 Kč. Do hodnoty 100 ISK jsou raženy mince, bankovky jsou vydávány v hodnotách 500 až 10 000

ISK. Na Islandu je však velmi rozvinuto výhodné používání platebních karet, a to i ve zcela malých

obchodech a provozovnách a při malých platbách.

Dlouhou dobu vedl Island mezinárodní spory o tradiční lov velryb, především plejtváků malých a

plejtváků myšoků, který pod vlivem celosvětových protestů klesl na minimum. Místo lovu velryb byla

však nalezena lukrativní náhrada, která se projevila jako rychle rostoucí odvětví turistiky. Z řady

islandských přístavů jsou totiž pořádány plavby, jejichž účelem je pozorování velryb. Tak se úspěšně

rozšířila tradiční nabídka výletů za pozorováním mořského ptactva a tuleňů.

Turistům nabízí Island širokou škálu možností. Kromě cestování po ostrově autem, autobusem, příp.

vnitrostátními letadly je tu organizována pěší turistika, vyjížďky na islandských koních, na ledovcích

též jízdy na sněžných skútrech nebo na saních tažených psy a rafting na divokých ledovcových řekách.

Téměř v každém sídelním celku jsou k dispozici termální bazény a sauny. Oblíbené je rybaření,

k němuž je však na vnitrozemských tocích a plochách třeba povolení, zdarma je pouze na mořském

pobřeží nebo přímo na moři. Rychle se rozšiřují také možnosti sportovního vyžití, zejména golfu.

Turistická sezóna je tu však omezena na krátké letní období od konce května do počátku září.

Politickou zajímavostí Islandu je skutečnost, že za 70 let jeho nezávislosti je ve funkci prezidenta

teprve pátá osobnost, ačkoli funkční období je jen čtyřleté. Do této především reprezentativní funkce

jsou totiž voleny velmi vážené osobnosti opakovaně i třikrát nebo čtyřikrát. Island nejvíce zviditelnila

jako prezidentka čtyřikrát zvolená Vigdís Finnbogadóttir v letech 1980-1996, v civilu ředitelka divadla.

Současný prezident, politolog a ekonom Ólafur Ragnar Grímsson (*1943) zahájil roku 2012 již své

páté funkční období.

Nakonec ještě jedna poznámka: dvojhláska „th“, která je v této publikaci stejně jako v jiných textech

používána v názvech lokalit jako je islandské památné místo Thingvellir, největší jezero Thingvallavatn

nebo nejdelší řeka Thjórsá, je náhražkou za islandskou hlásku „Þ“, kterou jiné jazyky neznají. Na

Islandu tedy najdeme tyto názvy psané jako Þingvellir, Þjórsá, apod. Další informace o islandštině jsou

uvedeny v oddíle I (Jazyk).


Základní informace o Islandu

Rozloha: 103 000 km²

Počet obyvatel: 325 000

Státní zřízení: parlamentní republika

Oficiální název: Islandská republika (Lýðveldið Ísland)

Hlava státu v roce 2014: prezident Ólafur Ragnar Grímsson

Vlajka: modrá s bílým skandinávským křížem a menším červeným křížem uvnitř kříže bílého

Hlavní město: Reykjavík

Úřední jazyk: islandština

Jiné užívané jazyky: angličtina, dánština, němčina

Měna: islandská koruna (ISK) – zlomky koruny (aurar) se již nepoužívají

Náboženství: protestantské, převážně luteránské (95 %)

Národnostní složení: Islanďané (96 %)

Nejvyšší hora: Hvannadalshnúkur (2 110 m n. m.)

Nejdelší řeka: Thjórsá (230 km)

Největší přírodní jezero: Thingvallavatn (84 km²)

Nejvyšší vodopád: Morsárfoss (227 m)

Členství v mezinárodních organizacích: OSN, NATO, EHS, OECD, OBSE, Schengenská dohoda

Časový posun oproti ČR: -1 hodina v zimě, -2 hodiny v létě (Island nepoužívá letní čas)

Mezinárodní předvolba: +354

Internetová doména: .is

Honorární konzulát Islandské republiky v ČR: Karlova 20, 110 00 Praha 1, tel. 222 221 218

Honorární konzulát ČR na Islandu: Katrínartúni 2, 16 fl., 105 Reykjavík, tel. +354/5870860


B – GEOGRAFIE

Island je nejsevernější zemí Evropy, rozprostírá se na ostrově v Atlantském oceánu přesně pod

polárním kruhem. Jeho rozloha je 102 928 km², z ní je kolem 1 000 km² kultivováno, 20 000 km² tvoří

pastviny, 12 000 km² je pokryto ledovcovými poli, 3 000 km² jezery, 11 000 km² lávovými poli,

písečné pouště zabírají 4 000 km² a 52 000 km² představují pustiny.

Island je jedním z největších ostrovů v severním Atlantiku a leží mezi 63° 24 ́ a 66° 33 ́ severní šířky a

mezi 13° 30 ́ a 24° 32 ́ západní délky. Nejdelší vzdálenost od severu k jihu je kolem 300 km a od

západu na východ kolem 500 km. Jeho pobřežní linie měří asi 6 000 km a nejkratší vzdálenost k jiné

zemi je 286 km ke Grónsku na západě, 795 km ke Skotsku na jihovýchodě a 950 km k Norsku na

východě. Leží téměř na poloviční cestě mezi New Yorkem a Moskvou. Rozdělení 12. poledníkem

geograficky umisťuje Island spíše do západní než do východní polokoule, ale historicky a etnicky je

považován za evropský. Poté, co v roce 1867 koupily Spojené státy od Ruska Aljašku, tehdejší ministr

zahraničí Spojených států William H. Seward předpovídal, že získají také Island. Na to Islanďané

reagovali s humorem, že od té doby, co Island objevil Severní Ameriku, musí být bota na druhé noze.

Island je planina s průměrnou výškou 610 m n. m. s ohromnými ledovcovými poli pokrývajícími jeho

nejvyšší části, největším z nich je ledovec Vatnajökull na jihovýchodě. Pobřeží ostrova je zoubkováno

hlubokými fjordy a zátokami, především na východě a severozápadě, nejvíce osad je pak právě na

pobřeží. Jižní pobřeží je nízko položené a bez přirozených přístavů. Pro ostatní pobřeží jsou

charakteristické příkré útesy. Je tu mnoho horkých pramenů, gejzírů, ledovcem vymletých údolí a

kolem 200 sopek, z nichž některé jsou ještě činné. Horké prameny jsou používány pro levné vyhřívání

a zavlažování. Polární kruh protíná ostrov Grímsey na sever od Islandu. Vnitrozemní náhorní planina

je obklopena vysokými horami, nejvyšší z nich je Hvannadalshnjúkur pod ledovcem Öræfajökull

(2 110 m n. m.). Ve starších mapách a textech je uváděna výška 2 119 m n. m., která byla opravena

novým měřením.

Počet obyvatel ostrova nyní již přesahuje 320 000, většina z nich žije na jihozápadě a ostatní jsou

řídce roztroušeni podél pobřežních nížin. Hustota osídlení je asi 2,5 obyvatele/km². Island má jednu

z největších porodností. Díky staleté izolaci zůstává populace vysoce stejnorodá.


C – PODNEBÍ

Island má chladné a mírné podnebí s velmi proměnlivým počasím. I když je podnebí směsicí polárního

a mírného, vzhledem k zeměpisné šířce je zcela mírné. Golfský proud totiž zadržuje ledy, aby

pronikaly do oceánu, ale chladné, krátké léto omezuje obdělávání půdy. Průměrný roční spad srážek

v Reykjavíku je 85 cm. Na západě je podnebí vlhké, na severu a východě zase polární a tundrového

charakteru. V Reykjavíku kolísá v lednu průměrná teplota od -2° C do +2° C, letní teplota v červenci se

pohybuje od 9° C do 14° C.

Proměnlivost počasí je tak velká, že v relativně krátké době může být pošmourno, větrno, slunečno,

mžení, bezvětří, deštivo nebo jasno. V létě tu jsou neočekávané prudké lijáky a bouřky. V zimě je to

ale o něčem jiném, neboť prší téměř horizontálně. Silné vichřice vedou déšť proti domům, oknům,

autům a lidem. Například návětrné oblasti na jihu dostávají kolem 2 000 mm srážek, vnitrozemí a

západ 600 až 700 mm, ale sever jen 250 mm.

Zuřivé zimní větry mají často rychlost hurikánu. Když vítr vane k pevnině, nese s sebou spršky slané

mořské vody. Když vítr vane směrem k moři, nese s sebou písek a prach, který se prohání ulicemi a

vniká i do domů. Řítí se údolími a přes náhorní plošiny, jsou zde bičující gigantické písečné bouře a

vánice. Srážejí křehké nížiny ještě více do země. Vytrhávají stromy a sloupy, mění parkoviště a

náměstí v laguny. V lednu a v únoru, v nejchmurnějších a nejhorších měsících roku, kdy sníh

nahrazuje déšť, může tento stav trvat dva až tři týdny, zatažená obloha splývá se zemí a vytváří

deprimující povětrnostní podmínky.

Ve vyšších polohách a v hornatých oblastech ve vnitrozemí může ležet po celé léto sníh. V zásadě

platí, že pro porovnání se středoevropskými klimatickými podmínkami je ke stejné nadmořské výšce

nutno připočítat 2 000 m.

Pozitivem je, že ať přijde jakákoliv zima, přístavy nikdy nezamrzají. Pouze k severu a severovýchodu

mohou příležitostně připlout ledové kry z polárních částí oceánu. Na jihu a západě jsou vzácné mlhy,

pověstné jsou však ve fjordech na východě. Vznikají tím, že se srazí proudící chlad z polárních oblastí

s teplejšími vodami východního pobřeží.

Takové proměnlivé klima nenapomáhá růstu rostlin. Vegetace se omezuje na mech, lišejníky, křoví,

zakrslé břízy a trávu. Březové lesy pokrývaly v době osidlování ostrova velkou část země, ale byly

systematicky odstraňovány osadníky a ničeny okusem ovcí.

Dalším produktem divokých klimatických podmínek jsou půdní eroze. Led, vítr a přílišné spásání mají

za následek zpustošení a ztenčení půdy. V roce 1971 schválil parlament zákon o zachování přírody.

Tím se pokusil zachovat přírodní procesy podle jejich vlastních zákonitostí a předejít poškozování

přírody.


Důsledkem eroze jsou i divoké skalní průrvy u Akureyri na severu ostrova


D – GEOLOGIE

Geologicky je Island jednou z nejmladších zemí a v Evropě vůbec nejmladší. Všechny jeho

topografické rysy, stejně jako hory, jsou vulkanického původu, nejstarší z nich z poloviny čtvrtohor,

přibližně z období před 16 milióny lety. Nejstarší části země jsou na východě, středním severu a

jihozápadním či západním pobřeží. Jsou to vrstvené čediče z nejstarších čtvrtohor, tedy z doby asi

před 50 miliony lety. Islandská vnitrozemní náhorní planina je stará asi 20 miliónů let.

Důvodem těchto věkových rozdílů je proudění v zemském plášti. Vnější části jsou stlačeny ze dvou

vrstev, a to zemské kůry a vrstvy ležící pod ní. Tyto dvě vrstvy jsou asi 800 km silné. Horní část pláště

je trochu plastická. Zemská kůra oceánu je z tvrdého a těžkého čedičového materiálu, žulový materiál

pak tvoří základ pro kontinentální masy. Nejvyšší část pláště a nejnižší část zemské kůry spolu tvoří

litosféru, která je silná asi 80 km.

Litosféra je rozdělena do mnoha větších a menších kontinentálních desek, které se mohou navzájem

pohybovat. Jsou dva typy pohybu, buď se pohybují odděleně nebo se tlačí navzájem. Proč se tyto

desky pohybují, není dodnes zcela jasné. Když se pohybují samostatně, vytvářejí novou zemskou kůru

podél jednolitého středooceánského hřebenu, a když tlačí jedna proti druhé, tak se jedna deska

dostává pod druhou a vzájemně se zatlačují do pláště. Při prvních pohybech, kdy se desky odtahovaly

od sebe, se vylilo magma mezi hranice desek a pohyby tak způsobovaly vulkanické erupce. Pozdější

pohyby, kdy se desky navzájem tlačily, byly vytvořeny hory a zlomy a způsobovaly zemětřesení.

Teorie kontinentálního hromadění je známa jako desková tektonika. Charakteristikou těchto

hřebenů, které jsou ohromnými horami na dnech mnoha oceánů, jsou častá zemětřesení a

vulkanismus.

Jedním z největších středooceánských hřebenů je hřeben středoatlantský, který vybíhá na jihu

od Antarktidy k Azorám, prochází Islandem ve směru od jihozápadu k severovýchodu a pak pokračuje

k ostrovu Jan Mayen. Pozdější geologický výzkum prokázal, že se kontinentální desky tvořící dno

Atlantského oceánu během posledních 12 miliónů let vzájemně odtahovaly průměrně o 1 cm za rok.

To znamená, že je Island každý rok o 1 cm větší a nakonec by mohl být rozdělen na dvě části,

východní a západní. Je to totéž jako v případě Grónska, které je od Evropy unášeno 30 až 40 miliónů

let.

Středoatlantský hřeben roztíná Island na dva hřebeny, na jihozápadě je hřeben Reykjanes a na

severovýchodě hřeben Kolbeinsey. Oba hřebeny běží paralelně se směrem hlavního

středooceánského hřebenu. Hřeben Reykjanes vstupuje na pevninu z poloostrova Reykjanes na

jihozápadě, potom pokračuje přes Langjökull směrem na východ a dále přes Hofsjökull

k severozápadní straně Vatnajökullu. Hřeben Kolbeinsey začíná na severu Mýrdalsjökullu, přechází

přes Lakagígar (Jezerní krátery), protíná Grímsvötn v západní části Vatnajökullu, potom pokračuje

přes Kverkfjöll, Askju, Mývatnsöræfi, Kraflu a Jökulsárgljúfur k oceánu zálivem Skjálfandi a nakonec

přes malý a zvolna zanikající ostrov Kolbeinsey dále do moře. Většina vulkanických a přírodních

úkazů, pro které je Island znám, leží podél těchto dvou hřebenů.


Středoatlantský hřeben, který roztahuje Island, je zlom v zemské kůře ležící mezi americkým

kontinentem a kontinentem afro-evropským, který se během posledních 25 milionů let odděloval od

druhých. Když se trhlina rozšíří, vylije se nové magma, aby se zaplnil prostor mezi deskami.

V průměru se tak každých 5 let otevře ohromná trhlina a magma proudí ven ve formě lávy.

Geologové očekávají, že další trhlina, která se otevře, bude pravděpodobně v oblasti Krafly na

severovýchodě. Efekt těchto trhlinových erupcí může být velmi zničující, dokonce katastrofický.

Dalším geologickým faktorem ve vulkanickém vývoji Islandu byla 400 metrů silná vrstva ledu, která

pokryla ostrov během čtvrtohorní doby ledové. Sopky pokračovaly v erupcích i pod tímto pláštěm

ledu. Výsledkem jsou obrovské explodující krátery jako například Askja, který je široký 6,5 km. I dnes

zde můžeme nalézt dvě oblasti, které odpovídají podmínkám čtvrtohorní doby ledové. Jsou to

kaldera (kotlovitý tvar sopky) Grímsvötn v západní části Vatnajökullu a aktivní sopka Katla, ležící pod

povrchem ledovce Mýrdalsjökull.

Grímsvötn je překryt zamrzlým ledovcovým jezerem, jehož tloušťka je kolem 1 km. V případě erupce

pod ledovcem Skeiðarárjökull, který se nachází na jihu ledovce Vatnajökull, pak vznikají katastrofální

povodně, známé jako jökulhlaup (ledovcová povodeň). Katla je jednou z nejdestruktivnějších

aktivních sopek na Islandu s mnoha erupcemi v historii. Také erupce Katly přinášejí s sebou masivní

ledovcové potopy, které jsou doprovázeny obrovskými výrony tefritu (odrůda čediče) do vzduchu.

GEOLOGICKÉ RYSY

Sopky

Celá země a přilehlé ostrovy jsou vulkanického původu, z vychladlých lávových proudů, popele,

vyvřelých skal, pemzy a morén. Nejnápadnějším rysem jsou sopky, mnoho z nich je stále aktivních.

Výsledky předcházejících vulkanických erupcí jsou na řadě míst ještě dnes k vidění: sirnaté složení

plynů a horké páry, horké prameny. Zemská kůra, která tvoří Island, je velmi tenká, a z toho důvodu

je jednou z nejvulkaničtějších zemí na světě. Nacházejí se tam všechny možné typy vulkánů.

Geologicky je ostrov stále ještě v procesu formování. V roce 1963 byl podmořskou erupcí 32 km jižně

od pobřeží vytvořen ostrov Surtsey. Tento lidmi nedotčený ostrov o rozloze 141 ha byl roku 2008

zapsán do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO, byl za 40 let osídlen 200 druhy rostlin a

téměř 90 druhy ptáků a představuje jedinečný objekt vědeckého zkoumání. V roce 1975 byl erupcí

sopky Eldfell zformován povrch ostrova Heimaey, který je jedinou obydlenou součástí souostroví

Vestmannaeyjar. Během několika hodin od začátku erupce byla celá populace ostrova, asi 5 200 lidí,

evakuována na pevninu. Na Islandu jsou také častá zemětřesení, ale nejsou tak zničující jako

v minulosti.

Nejznámější sopkou na Islandu je Hekla, mezi další patří Katla, ležící hluboko pod ledovou pokrývkou

ledovce Mýrdalsjökull, Eyjafjallajökull, Lakagígar (Jezerní krátery), Askja, Herðubreið, Snæfellsjökull,

Torfajökull a Öræfajökull.


Gejzíry a horké prameny

Horké prameny byly formovány vnitřním teplem pod zemskou kůrou a vyvěrají tam, kde je zemská

kůra tenká. Nejznámějším gejzírem je Velký gejzír, který však dlouhou dobu netryskal. Je zde ale řada

pravidelně aktivních gejzírů jako např. Strokkur nacházející se vedle Velkého gejzíru. Island je bohatší

na horké prameny a postvulkanické unikání sirných a horkých vodních par než další země na světě.

Gejzíry a horké prameny se nacházejí v termální oblasti zvané „vysoce teplotní pole“. Tato

geotermální pole jsou charakteristická parními otvory a bahenními jezírky. Gejzír je horký pramen,

který občas vytryskne jako proud horké vody a páry z hloubi země. Je to fascinující přírodní úkaz,

který je nutno vidět.

Gejzír Strokkur v geotermální oblasti Geysir

Na Islandu je nejméně 800 významnějších horkých pramenů. U většiny z nich teplota vody na

povrchu dosahuje téměř bodu varu. Voda z těchto horkých pramenů je využívána v celé zemi na

vyhřívání domů a skleníků. Téměř celý Reykjavík je vytápěn vodou z horkého pramene v Reykiru,

geotermálním poli v blízkosti města. Voda o teplotě 90° C je vedena do šesti velkých rezervoárů na

vrcholu hory Öskjuhlíð, odkud je rozváděna do topné sítě města. Pro svou měkkost a čistotu je

vhodná pro domácí používání. Pára vycházející z vrtů v krýsuvíckém poli na poloostrově Reykjanes je

využívána pro výrobu elektrické energie.

Horké prameny jsou podzemní vodní zdroje, které se nacházejí v blízkosti sopek. Teplo vzniklé

v hlubině sopky způsobuje, že voda je blízko bodu varu a následně tryská z povrchu jako horký

pramen či gejzír. Největší geotermální plochy na Islandu jsou pole Hveragerði východně od


Reykjavíku, Krýsuvík na poloostrově Reykjanes a dále Hengill, Nesjavellir, Krafla, jezero Mývatn a

Kverkfjöll.

Ledovce

Stálý led a sníh nyní pokrývá devítinu Islandu ve formě ledovců a sněhových čepiček v nadmořských

výškách od 1 300 do 1 500 metrů. Sněhové čepičky se tvoří tehdy, je-li v zimě poměr padání sněhu

větší než tání v létě. Protože jsou zimy na Islandu delší než léta, sníh padající rok po roce se hromadí

nad sněžnou linií a jeho váha postupně stlačuje předcházející vrstvy, konečným výsledkem je pak

stlačený led. Současný povrch Islandu je vytvořen činností ledovců.

Nacházejí se zde dva typy ledovců. Údolní ledovce, které vznikají nad sněžnou linií v horských

oblastech a sněhové čepičky nebo vrstvy, které se roztahují do stran díky svému vlastnímu zdroji. Ve

sněhové vrstvě uvázne ohromné množství zbytků. Když se ledovec posunuje, brusná síla zbytků

vytesává ohromná údolí ve tvaru U, vytvářejí se zledovatělé strany údolí a visící ledovce. Masa

kamenů, skal a zeminy nesená ledovcem je nazývána morénou. Jsou zde tři typy morén: postranní,

prostřední a koncové. Zbytky, sedimenty a morény, které jsou unášeny pohybujícím se ledovcem,

jsou naplaveny nestupňovaně a ve splazu ledovce jsou jako jílovitá půda. Potom odnáší tající voda

tyto usazeniny přes nanesenou planinu, jejímž hlavním rysem jsou ledovcové kotliny, drumliny

(štěrkové pahorky), eskery (protáhlé ledovcové valy) a nánosy. Eskery jsou postledovcové štěrky a

písky zbylé z řek, které byly jednou pod ledem.

Největším ledovcem je Vatnajökull, který je druhým největším v Evropě. Mezi další ledovce patří

Langjökull, Hofsjökull, Mýrdalsjökull, Snæfellsjökull, Eyjafjallajökull a Tungnafellsjökull. Nejvyšším

islandským vrcholem je 2 110 m vysoký Hvannadalshnjúkur, který se prodírá ledovcem Vatnajökull,

jehož některé části jsou více než tisíc metrů silné. Kolem celé země je mnoho dalších menších

ledovců, jejich největší koncentrace je na území Skaftafell, nyní součásti národního parku Vatnajökull,

na jihu ostrova.

Protože má Island běžné přímořské klima s vysokým počtem srážek, jsou ledovce v blízkosti bodu

tání. Díky tomu pak velké množství tající vody z ledu a sněhu způsobuje ohromné ledovcové potopy.

Roztálá voda běží přes ledovec i pod ním velkou rychlostí a nese s sebou v hlubokých trhlinách, které

jsou kolem okraje sněhových čepiček, vulkanický popel. Při ledovcových potopách a pukání ledovce

voda vymývá vše po cestě. Většina islandských řek jsou rychlé ledovcové toky, které nesou velké

množství vulkanických materiálů a naplavenin.


E – POVRCH

Povrch Islandu je dramatický kaleidoskop mechem pokrytých lávových polí, ohromných písečných

pouští, ledovců, horkých pramenů, vroucích sirníkových bahenních tůní, ledovcových jezer, rychlých

ledovcových řek, divokých vodopádů, hlubokých klidných fjordů, vysoko čnících hor a zaledněných

sopek. Plochu Islandu můžeme rozdělit na pět rozdílných terénů.

Poloostrov Reykjanes

Jihozápadní cíp Islandu, vyčnívající do oceánu, je široká krajina starých lávových proudů, podobající se

povrchu Měsíce. Západní část poloostrova je charakterizována příkrými mořskými útesy, ve východní

části se nacházejí ohromná geotermální pole Krýsuvík a Svartsengi a zbytek tvoří zmrzlá a zvrásněná

lávová pole, která jsou na mnohých místech pokryta mechem. Celý poloostrov vře aktivitou sopek a

oplývá horkými prameny a úniky páry. Atraktivními body poloostrova jsou výrazné ptačí útesy, např.

útes Krýsuvíkurberg, Hafnaberg, Hólmsberg, mys Vogastapi a v ostrovních vodách ostrov Eldey.

Geotermálně vytvořená Modrá laguna (Bláa Lónið) je hlavní turistickou atrakcí tohoto regionu.

Kromě ní přitahují pozornost turistů krásné písečné pláže nebo Krýsuvícký únik páry, největší toho

druhu na světě. Pozoruhodnostmi oplývá přírodní rezervace Reykjanesfólkvangur s jezerem

Kleifarvatn. Nejvýše v této krajině vyčnívají hory Bláfjöll (665 m n. m.) s lyžařským areálem a sopka

Búrfell (669 m n. m.).

Nejvýznamnějším městem poloostrova je Keflavík, kde je moderní letiště Leifura Eiríkssona a kde byla

do roku 2006 též umístěna vojenská základna USA v rámci NATO. Sem také přilétají všichni

návštěvníci ostrova a pokračují odtud do Reykjavíku.

Jih

Mnozí považují tuto oblast za nejzajímavější a nejnápadnější. Jsou zde pověstné sopky a gejzíry,

horké prameny, působivé vodopády, ledovce, ohromné sněhové čepičky, černé písečné pouště,

úrodné zemědělské půdy, divoká vřesoviště, prudké ledovcové řeky a mnoho známých historických

míst i míst, kde se odehrávaly ságy. Velká část pobřežních nížin je tvořena mohutnými ledovcovými

nánosy a pukajícími ledovci známými jako ledovcové potopy, složenými ze čtvrtohorních naplavenin

nebo podobných úlomkovitých materiálů.

Oblast je obdařena mnoha dramatickými přírodními scenériemi a různými povrchy. Je to kromě

Reykjavíku nejnavštěvovanější část Islandu. Nejvíce osad leží kolem pobřeží, ale nalezneme je i ve

vnitrozemí. Mezi důležitá pobřežní místa patří Eyrarbakki, Stokkseyri a Vík, vnitrozemní města jsou

především Hveragerði, Selfoss, Laugarvatn, Flúðir, Hella, Hvolsvöllur a Kirkjubæjarklaustur, všechna

s moderními zařízeními pro návštěvníky.


Pověstná místa a pamětihodnosti centrální části jihu tvoří Zlatý trojúhelník, který se skládá

z vodopádu Gullfoss, omezeně činného Velkého gejzíru a Národního parku Thingvellir. Nachází se tu

nejznámější sopka Hekla (1 491 m n. m.), replika vikingské farmy Stöng se skanzenem, oblast

Biskupstungur, starověké biskupství Skálholt, Haukadalur, Thjórsárdalur, Fljótshlíð, Thórsmörk, areál

farmy Skógar s muzeem a dále ledovec Mýrdalsjökull, který pokrývá i největší a nejnebezpečnější

islandskou sopku zvanou Katla (1 512 m n. m.).

Nejzajímavější místa na jihovýchodě představují ledovec Vatnajökull a stejnojmenný národní park s

oblastí Skaftafell a jezerními krátery Lakagígar, rozsáhlá poušť Sandur, laguna Jökulsárlón a pohoří

Öræfajökull s nejvyšším islandským vrcholem, sopkou Hvannadalshnúkur (2 110 m n. m.).

Východ

Řídce osídlená východní část Islandu zabírá čtvrtinu celkové plochy. Je to horská oblast s hlubokými

fjordy a velmi malou vulkanickou činností. Hlavním zaměstnáním pro osadníky podél pobřežních nížin

je rybolov. Fjordy jsou obklopeny vysoko se tyčícími rozeklanými horami s bujnými zelenými údolími,

zasahujícími do vnitrozemí. Vzhledem k odlehlosti a vzdálenostem mezi jednotlivými osadami je

region semeništěm pověr, folklóru a fantastických příběhů, netvorů, zlomyslných duchů a jiných

nadpozemských bytostí.

Díky malebné krajině s fjordy je zde poklidné ovzduší a slunečné počasí, tato oblast Islandu je však

nejméně navštěvována. Všechny hlavní osady jsou rozmístěny podél úzké pobřežní nížiny.

Významnými městy jsou tu Höfn, Djúpivogur, Breiðdalsvík, Eskifjörður, Neskaupstaður, Seyðisfjörður,

Bakkagerði, Vopnafjörður a především vnitrozemní Egilsstaðir.

Sever

Na rozdíl od jižních písečných oblastí je severní oblast Islandu hluboce zoubkovaná ohromnými

rozeklanými poloostrovy vybíhajícími do arktických vod Grónského moře. Většina pobřežní plochy je

vzdálená a velmi řídce osídlená. Nicméně sever má překvapivě vyšší počet slunečných dní a sušší

podnebí než ostatní části země. Největším městem severu je Akureyri, dalšími důležitými městy jsou

Sauðárkrókur, Siglufjörður, Ólafsfjörður, Dalvík, Húsavík, Raufarhöfn, Hofsós, Blönduós a

Hvammstangi.

Nejnavštěvovanější místa severní části ostrova leží v oblasti jezera Mývatn. Mezi ně patří především

štěrbinová sopka Krafla, lávové pole Dimmuborgir s vulkanickými jeskyněmi a horský hřeben

Námafjell, pod nímž se nachází plošina Námaskard, česky zvaná Ďáblova kuchyně, tajemné území

bublajících bahnitých jezírek a sopouchů vypouštějících horkou páru a sirnaté výpary. Vyhledávaný je

i bývalý národní park Jökulsárgljúfur, nyní izolovaná součást národního parku Vatnajökull, s hluboce

zaříznutým údolím řeky Jökulsá á Fjöllum, podivuhodným kaňonem Ásbyrgi a vodopádem Dettifoss,

jehož scenérie je sice odlišná, ale stejně působivá a malebná.


Vyhledávaná plošina Námaskard zvaná též Ďáblova kuchyně v oblasti jezera Mývatn na severu ostrova


Vulkanická oblast kolem jezera Mývatn je nejmalebnější částí Islandu, a to jak geologicky tak i

scenéricky. Tento dramatický přírodní fenomén je nejnavštěvovanější oblastí s největším počtem

turistických atrakcí, pozoruhodnou ekologií a zajímavou geologií. Každoročně přitahuje řadu

badatelů, geologů a ornitologů stejně jako tisíce turistů z celého světa.

Západní fjordy

Oblast západních fjordů tvoří severozápadní část Islandu a leží na rozlehlém poloostrově vybíhajícím

směrem ke Grónsku, který je s vlastním ostrovem spojen jen úzkou šíjí. Západní fjordy daly vlastně

Islandu jeho pojmenování. Před osídlením ostrova ho totiž navštívil norský Viking Hrafna – Floki (Flóki

Vilgerðarson). Vylodil se v jižní části západních fjordů a uvázl zde na dva roky v důsledku nepříznivého

počasí, které neumožňovalo zpáteční plavbu. Jednoho dne vystoupil na vrchol kteréhosi kopce a

uviděl ledové hory plovoucí v mořské vodě. Nazval zemi Is-Land, tedy Ledová země, a pak se vrátil do

Norska. Ledové jméno ostrovu již navždy zůstalo.

Drsná, nevlídná a odloučená oblast je nejstarší částí Islandu. Byla vytvořena před 50 miliony lety jako

malá část velké bazaltové (čedičové) náhorní planiny, která začala později klesat zpět do moře, ale

zčásti zůstala nad hladinou. Její pobřežní linie, zejména na západě a severu, je bohatě zoubkovaná. Je

zde více než 50 hlubokých fjordů a většina míst je téměř nepřístupná. Krajina je tu hornatá s příkrými

útesy a mysy. Vegetace je omezena na trávu a horské rostliny. Zdejší populace je velmi řídká,

osídleno je jen několik osamělých přístavních měst a vesnic podél úzkých pobřežních pásů fjordů a

zátok, všichni obyvatelé se živí rybolovem. Do této oblasti se člověk dostane většinou pouze

vzduchem nebo po vodě.

Nejdůležitější města a osady představují především Ísafjörður, Bolungarvík, Súðavík, Suðureyri,

Flateyri, Patreksfjörður, Hólmavík, Drangsnes, Djúpavík, Nordurfjörður a farma Brjánslækur

s trajektovým přístavem. Nejzajímavější místa oblasti představují záliv Ísafjarðardjúp, Jökulfirðir,

poloostrov Hornstrandir, efektní ptačí útes Látrabjarg, vodopád Dynjandi a oblast Stranðir na

východním pobřeží poloostrova.

Západ

Tato oblast s velmi rozmanitou krajinou bývá často označována jako „Island v kostce“, neboť je zde

nahromaděno nejvíce přírodních rysů tak typických pro Island. Jako dějiště dvou významných ság,

Saga Laxdæla a Egils Saga, je významná též z historického hlediska. Dějištěm ságy Laxdæla je okolí

osady Laugar, dějištěm Egils ságy pak Borgarfjörður. Zde totiž ve 12.-13. století vyrůstal a žil největší

islandský spisovatel ság, historik a učenec Snorri Sturluson (1179-1241). Středověký bazén

v Reykholtu, kde se koupal ve vodě z termálního pramene, je jednou z největších turistických atrakcí

v zemi. Z této oblasti také pocházel Leifur Eiríksson, který kolem roku 1000 jako první dosáhl břehů

americké pevniny.

Důležitými městy a osadami na západě jsou Akranes, Borgarnes, Stykkishólmur, Grundarfjörður,

Ólafsvík, Hellissandur a Arnarstapi. Nejznámějším místem oblasti je zledovatělá a nečinná sopka


Snæfellsjökull se stejnojmenným národním parkem, která se stala slavnou díky dílu francouzského

spisovatele Julese Verna Cesta do středu Země. Mezi další zajímavosti této části ostrova patří

malebný záliv Hvalfjörður, historický Reykholt, Húsafell, posvátná hora Helgafell, ohromné jeskyně

v Surtshellir, mořské útesy Lóndrangar, oblast Borgarfjörður, geotermální pole Varmaland, vodopády

Hraunfossar a Barnafoss a ostrov Flatey v zálivu Breiðafjörður.

Vnitrozemní vysočina

Centrální náhorní plošina zabírá plochu asi 52 000 km², což je téměř polovina rozlohy Islandu. Tato

ohromná tundra leží v průměrné výšce asi 700 m nad mořem a její velká část je pokryta lávovými

nebo ledovými poli, ledovci, pouštěmi, písky či vulkanickými formacemi. Je to jedna

z nejopuštěnějších a nejneúrodnějších oblastí na světě. Přírodní živly, vítr, sníh, led, podzemní teplo,

prach a písek, to vše způsobuje pohromu na povrchu země a vytváří jednu z největších a

nejnebezpečnějších pustin světa. Její topografie je zcela odlišná, podobá se měsíční krajině a proto se

zde američtí kosmonauti připravovali k přistání na Měsíci v roce 1969.

S výjimkou několika farem v některých okrajových částech je většina této oblasti s velmi malým

množstvím povrchové vody neobydlena. Díky nadmořské výšce a blízkosti arktické zóny jsou

klimatické podmínky v téměř celé oblasti nepředvídatelné a pro život zcela nevhodné. Zima je velmi

dlouhá a běžně trvá 10 měsíců s bouřlivou turbulencí. Sněhové nebo písečné bouře a mrazivé teploty

jsou časté i během krátkého léta. V minulosti se zde ukrývali islandští kriminálníci a porušovatelé

práva.

Dalším problémem vysočiny jsou nepřemostěné a nebezpečné ledovcové řeky. Křižování těchto

dravých toků vyžaduje zkušenost a vhodné vozidlo. Nejsou zde řádné silnice, v nejlepším případě jen

štěrkové cesty nebo stezky.


F – FLÓRA

Na Islandu nejsou lesy. Rané zápisy ze života na ostrově, např. ságy a další dokumenty, dokládají, že

v době, kdy připluli první osadníci, nížiny pokryty lesem byly. Kromě několika velmi malých míst tu

však dnes opravdový les neexistuje. Byly zničeny rozsáhlým mýcením, okusem zvěře a erozí. To, co

zůstalo, jsou plochy zakrslých bříz. Místa, kde se nacházejí břízy až 10 m vysoké, jsou ve Vaglaskóguru

poblíž Akureyri na severu a na východě v Hallormsstaðarskóguru jižně od Egilsstaðiru. Mezi břízami se

někde vyskytují též horské jasany, vrbová křoví a jalovce.

Nejbohatší vegetací je krátká, silná tráva, která roste na celém ostrově. Stromová linie probíhá ve výši

200 – 300 m nad mořem, nad touto linií jsou křovinové porosty s vřesy, šichou černou, borůvkami a

dalšími druhy malých křovin. Výše jsou pak jen nízká vřesoviště s horskými máky, horskými kuklíky a

trsy smolniček. Velmi rozšířený je mech, vyskytuje se zde asi 300 druhů mechů, 230 druhů lišejníků a

550 druhů hub. Mechy často tvoří nekonečné plochy, které zachycují prach a vytvářejí půdu pro další

rostliny.

Islandské vřesoviště


Islandská flóra je tvořena asi 450 – 500 druhy vyšších rostlin, většina z nich se nachází i v ostatních

severských oblastech světa. Novější lávová pole jsou zcela holá, stará lávová pole jsou porostlá

četnými mechy, např. na poloostrově Reykjanes na jihozápadě. V geotermálních oblastech lze nalézt

teplomilné rostliny, např. malé kapradí nebo azorský hadí jazyk, kterým se v ostatních částech

ostrova nedaří.

Eroze způsobuje zničení půdy a Island tím ztrácí své ochranné pokrytí. V roce 1881 smetla obrovská,

asi týden trvající bouře koberce vegetace na velké ploše a strhla zem až na samý základ vyteklé lávy.


G – FAUNA

Island je především rájem ptáků. Dosud zde bylo identifikováno asi 240 druhů, nacházejí se zde

mořští a útesoví ptáci, ptáci vřesovišť, lesní ptáci i ptáci jezerní.

Králem mezi islandskými ptáky je stříbrný sokol. Po staletí byl tento majestátní pták společníkem

králů. Byl darován norskými a dánskými králi dalším králům po celém světě. Kdysi tu žil i běloocasý

mořský orel, ale dnes ho lze vidět jen zřídka. Dalším majestátním ptákem je labuť zpěvná. Hnízdí

uprostřed jezer, úchvatný je pohled na jejich volně letící hejno klínového tvaru. Na zimu Island

opouští pouze několik labutí, ostatní se shlukují kolem fjordů a na plážích. Běžným ptákem je také

kajka, která je velmi ceněna pro své prachové peří. Kachny přilétají v mnoha druzích, k hlavním

druhům patří kačka strakatá, kachna divoká, hvízdák evroasijský, ostralka, kulík zlatý a čírka obecná.

Úžasným místem pro pozorování ptáků je jezero Mývatn na severovýchodě ostrova. V létě tu lze

vidět 16 druhů kachen v hejnech o velikosti 10 000 až 15 000 kusů. Zajímavé je na jezeře plovoucí

hnízdo potápek postavené z větví a vodních rostlin.

Na ohromných mokřinách na jihu ostrova se vyskytuje kulík zlatý, koliha malá a vzácný černokrký

lyskoun. Jediným z kurovitých ptáků je tetřívek. Z ptáků vřesovišť jsou dominantním druhem sněhule,

ale jejich počet je drasticky snižován masivním hubením a také záhadným velkým úhynem v letech

1918-1919.

Mezi turisty je nejoblíbenější barevný papuchalk


Příkrá mořská pobřeží oplývají množstvím různobarevných ptáků, útesy obydlují velké kolonie racků,

alkounů, mořských vlaštovek a travnaté vrcholy útesů jsou útočištěm papuchalků. V dřívějších

dobách sloužili papuchalk a jejich vejce k obživě Islanďanů v období hladomoru a přírodních

katastrof. Fascinující jsou arktické mořské vlaštovky, které po celý rok hledají a doprovázejí půlnoční

slunce. Když je slunce šest měsíců na jižní polokouli, vlaštovky ho následují do Antarktidy, a když je

dalších šest měsíců slunce na severní polokouli, letí do arktických oblastí. Každý rok nalétají více než

40 000 km a jejich přílet na Island v květnu oznamuje příchod léta. Největší z útesových ptáků alka

velká je dnes vyhynulá, stejně tak arktický tučňák byl vyloven do posledního kusu.

Jediným původním savcem na Islandu je arktická liška. Sob, žijící na vrchovině, byl přivezen z pevniny

roku 1771. Z mořských savců se zde v minulosti vyskytovalo nejvíce tuleňů a velryb, ale výlovy a

zvyšující se lodní doprava jejich počet značně zredukovaly. Počet tuleňů kolem Islandu tvoří kolem

10% celkového světového množství, jejich pozorování na pobřeží je úžasným zážitkem. Naprosto

unikátní jsou výpravy za pozorováním velryb, patřící mezi hlavní turistické atrakce na Islandu. Velmi

oblíbeným místem, odkud se tyto výpravy podnikají, je severoislandské městečko Húsavík, ale lodě

vyplouvají i z jiných míst jako je Keflavík, Reykjavík, Ólafsvík či poloostrov Snaefellsnes.

Pozorování tuleňů při pobřeží je úchvatný zážitek


Polární medvědi, kteří se sem dostanou na plovoucích krách, jsou stříleni, neboť nejsou vítáni. Při

hledání potravy se přibližují k obydlím a napadají obyvatele. Krysy a myši se na Island dostaly

nedobrovolně s lidmi podobně jako norci. První farmy amerických norků vznikly v roce 1931, mnoho

z nich uteklo a nyní jsou rozšířeni po celé zemi.

Islandské řeky oplývají lososy a pstruhy, v moři se vyskytuje velké množství různých druhů tresek,

platýzů obrovských a dalších druhů ryb.

Na Islandu bylo také identifikováno na 800 druhů hmyzu. V létě jsou lidé obtěžováni především

komáry, v obrovské míře se vyskytují hlavně kolem mokřin. Naopak zde neexistují mravenci, hadi a

obojživelníci.

Podsaditý, robustní, ale nesmírně odolný islandský kůň

Fenoménem je islandský kůň, který patří mezi nejstarší a nejčistší plemena vůbec. Island je kolébkou

tohoto koně již od 9. století. Jde o koně vzrůstem spíše malého, ale velmi silného, vytrvalého,

odolného a přizpůsobeného tvrdým ostrovním podmínkám. Ovládá též zvláštní druh mimochodné

chůze toolt, takže s jezdcem i v nerovném terénu nedrncá.


H – HISTORIE

Země na konci světa

Někdy mezi roky 333-325 př. n. l., kdy Alexandr Veliký, král Makedonie, porazil Peršany v bitvě u

Gaugamél v Asýrii a dále pak směřoval na východ přes Baktrii, aby dobyl Indii, řecký obchodník a

plavec Pýtheás Massalia nebo též Massilia vyplul na cestu, aby prozkoumal atlantské pobřeží Evropy

a sondoval mořské cesty pro jantarové a cínové trhy na severu Evropy. Z Massalie (nyní Marseille)

vyplul přes Herkulovy pilíře (Gibraltar) a potom severním směrem podél španělských břehů a Francie

do Irského moře a na Cínové (nyní Britské) ostrovy.

V té době byla nejdále známou oblastí na severu podle evropských navigátorů a geografů tzv. Ultima

Thule. Je možné, že Pýtheás slyšel o této zemi, a proto se po návštěvě Cínových ostrovů rozhodl jet

dále na sever podél Hebrid, pokračoval na Faerské ostrovy a potom na východní pobřeží Islandu a

křižoval polární kruh do Severního ledového oceánu, který nazýval Tuhnoucí moře. Ale nemohl

pokračovat dále na sever, protože moře zamrzalo. Otočil se tedy na jihovýchod, pokračoval východně

od Faerských ostrovů a jižně od Shetlandských ostrovů směrem k Norsku. Plavil se podél

jihozápadního pobřeží Norska do Baltského moře a stočil se zpět směrem k Massalii podél

východního pobřeží Británie.

Podle řeckého historika Polybia se Pýtheás zmínil ve zprávě ze své cesty o existenci obydlené země

nazývané Ultima Thule, která je šest dní plavby na sever z Británie a kde není dobytek ani úroda, lidé

se živí divokými bobulemi a opíjí se medovinou a kde není opravdová tma. To mohl být

pravděpodobně Island nebo spíše Norsko.

Svatí před Vikingy

Historici mlčí o „zemi v Severním oceánu na konci světa“ od doby ukončení cest Pýtheásem až do

počátku 6. století a cesty irského opata sv. Brendana. Ačkoliv líčení cesty sv. Brendana bylo sepsáno

tři století po jeho smrti a chyby a zkreslení měly na něj bezpochyby vliv, jsou zde jisté zmínky, které

jasně naznačují, že navštívil Island a dokonce snad také východní břehy Ameriky.

Tato líčení známá jako Navigatio Sancti Brendani byla pravděpodobně napsána neznámým irským

mnichem v latině. Byla založena na ústních fragmentech pohádek, příhod, legend a zázraků

připisovaných svatým. Některé pohádky byly získány také z cest dalších irských mnichů před a po sv.

Brendanovi. Přestože jsou silně zabarveny legendárními a náboženskými podtexty, jsou tyto

fascinující pohádky bohaté ve svých detailech líčení lodí, krajiny, míst, cest, námořních cest, denních

pravidel a setkání s fenomény jako jsou vulkanické erupce. Je zde např. popis „ovčích ostrovů“, kde

se po celý rok pásly ovce, nebo „ptačího ráje“, jak jistě označují Faerské ostrovy, a „křišťálových

paláců“, což měly být ledové hory, které potkávali cestou směrem na sever.


Tyto cesty přes severní Atlantik byly konány na malých kožených lodích, známých jako curragh nebo

currach – dlouhá kocábka s kýlem. Lodě měly košíkářskou kostru překrytou vodoodpudivým

materiálem, např. hovězí usní, a byly běžně používány na jezerech a řekách ve Walesu a Irsku. Zda

jsou tyto lodě schopny dlouhé plavby přes Atlantský oceán, vyzkoušel roku 1977 irský badatel Tim

Severin, který se úspěšně plavil na lodi curragh se jménem Brendan z Irska na Faerské ostrovy, Island,

Grónsko a do Ameriky.

Koncem 8. a začátkem 9. století přijel na Island velký počet irských mnichů. Utíkali před perzekucí a

hledali osamělé a klidné poustevny pro své bohoslužby. Zprávy o jejich dávných cestách a životě na

ostrově byly napsány kolem roku 825 významným a učeným irským knězem Dicuilem. Tato práce je

považována za první pravdivý konkrétní zápis o těchto poustevnících a je to jasný důkaz o tom, že zde

Dicuil trávil jaro nebo počátek léta. Zmiňuje se totiž o zajímavých faktech, která mohl vidět nejen ve

dne, ale také v noci.

Nebylo objeveno nic, co by dokazovalo, že tu někdy žil nějaký primitivní druh nebo domorodé

obyvatelstvo před tím, než sem přišli irští poustevníci. Na rozdíl od ostatních zemí tu nebyly objeveny

žádné prehistorické relikvie jako např. rozbitá keramika, nástroje a kosti. Proč, to se dá vysvětlit

dvěma způsoby. Pokud zde skutečně dříve žili původní obyvatelé, dá se spekulovat o tom, že mohli

zahynout při vulkanické činnosti. Za druhé, většina ostrova je pokryta sopečnými pohořími a vrstvy

lávy mohly navždy pohřbít veškeré důkazy, relikty a též prehistorické obyvatele, kteří mohli na

ostrově existovat.

Nejstaršími relikty objevenými na ostrově je šest starých románských bronzových mincí z let 270-305

n. l., které byly nalezeny na různých místech na východě a jihu ostrova na přelomu 19. a 20. století,

roku 1933 a 1966. Mince byly náhodou nalezeny islandským farmářem ve východním fjordu, další pak

anglickými turisty na jihu a během vykopávek farmy z doby Vikingů v Hvítárholtu, dále roku 1992 na

souostroví Vestmannaeyjar u jižního pobřeží, pak to byly mince z doby vlády císařů Proba (276-282 n.

l.), Aureliána (270 n. l.), Diokleciána (284 n. l.) a Tacita (275 n. l.). Nejdříve se myslelo, že se sem

mince dostaly s irskými poustevníky nebo s prvními vikingskými osadníky. Pozdější úvahy směřovaly

k tomu, že někteří římští odvážlivci podnikali cesty na Island asi tak 600 let před příjezdem

vikingských osadníků. Ale žádný z těchto předpokladů nezískal většinu a otázka římských mincí

zůstala záhadou.

Příchod Vikingů

Rané islandské zápisy říkají, že zde před příchodem prvních vikingských osadníků žili asi kolem roku

870 nějací křesťané. Když se zde vylodili první Norové, potkávali totiž při svých cestách irské mnichy,

kteří před nimi utíkali. V těchto zápisech jsou zmínky o oděvech, knihách, zvonech a biskupských

berlách, které zde tito muži zanechali. Není zcela jasné, proč tito tvrdě pracující mniši, kteří zde žili

přes dvě století a na různých místech kolem jižního a východního pobřeží postavili kláštery, opouštěli

svůj domov zdánlivě tak lehce a odplouvali po prvních setkáních s novými přistěhovalci. Snad to bylo

proto, že Vikingové byli pohané a byli též známi jako lupiči a piráti, nebo proto, že jim toto místo již

neposkytovalo samotu, kterou hledali.


Je zcela možné, že tito první zbožní poustevníci přivedli s sebou další křesťanské Kelty jako svou

společnost. Poté, co mniši ostrov opustili, jejich společníci tu zůstali a smísili se s norskými osadníky.

Místní názvy, jako např. ostrov Papey, pocházejí z latinského slova papa (otec), stejně tak názvy

Papós, Papafell nebo Patreksfjörður jasně dokazují keltský vliv a poukazují na přítomnost keltské krve

v době osidlování Islandu.

Období Vikingů (800-1050) je obdobím, v jehož průběhu severoevropští mořeplavci podnikali

odvážné cesty přes oceán, což bylo dosud nemožné s obyčejnými loděmi bez kýlu. Na počátku tohoto

období byli Vikingové žijící podél západního pobřeží Norska nuceni vyvinout jednak lodě schopné

dlouhé plavby a jednak navigační dovednost, aby mohli opustit své úzké fjordy a plavit se přes

otevřený oceán, aby nalezli vzdálená pobřeží pohádkových zemí a ostrovů, o kterých slyšeli. Tyto

lodě, které byly původně sestrojeny jako nákladní, se nazývaly knörr, zbytek jedné z nich byl nalezen

roku 1957 na dně Roskildského fjordu v Dánsku. Částečně sestavenou takovou loď lze vidět v muzeu

v Roskilde.

Název Viking je všeobecný termín používaný pro norské, švédské a dánské mořeplavce, kteří

terorizovali Evropu od 9. do 11. století. Není známo, proč se nazývali Vikingy. Jedna domněnka je ta,

že většinou obývali úzké fjordy a malé zálivy a zátoky nazývané ve starém Norsku „vík“, nazývali se

pak „víkingary“, tedy žijící v zálivu. Ale tato etymologie je vyvracena, protože např. ve staré angličtině

byli zmiňováni jako „wicng“, což znamenalo pirát. Vedle své divokosti a rázné netrpělivosti oplývali

Vikingové dvěma skvělými schopnostmi, stavbou lodí a navigací, které jim umožňovaly dlouhé

mořské cesty. Poté, co se Norové pustili přes otevřené moře, dobyli a plundrovali Skotsko, Irsko, a

Francii. Dánové vpadli do Anglie, Holandska, Francie, Itálie a Španělska. Švédové přepadali pobřeží

Baltského moře, pustili se směrem na východ do Ruska a k Bosporu a zmocnili se Byzance.

Kromě toho, že byli Vikingové dobyvatelé a lupiči, byli též obchodníky a kolonizátory, kteří vytvářeli

stabilní osady, království a hrabství. Norové kolonizovali Faerské ostrovy, Island a Grónsko. Shetlandy,

Orkneje a Skotsko byly sjednoceny v hrabství. Ostrov Man a Hebridy se staly královstvím. Během

vlády krále Alfréda Velikého v 9. století položili dánští Vikingové základ dánského práva. Na severu

Francie vzniklo roku 911 vévodství Vikinga Rollona, později se začalo rozšiřovat a stalo se

normanským královstvím. Jinak řečeno,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist