načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Islámský stát – Apokalypsa - William McCants

Islámský stát – Apokalypsa

Elektronická kniha: Islámský stát – Apokalypsa
Autor:

Kniha pro ty, kteří se snaží pochopit. Dokážeme to vůbec někdy? Islámský stát je jedním z nejúspěšnějších a nejvíce ohrožujících džihádistických skupin v moderní historii, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 208
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Lubomír Sedlák
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1233-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historie a expanze Islámského státu. Práce mapuje vznik, ideologii a šíření moci teroristické organizace Islámský stát na území Sýrie a Iráku. Pozornost je rovněž věnována osobnostem jeho vůdců, způsobu vlády Islámského státu na obsazených územích (brutalita kombinovaná se snahami zajistit podmaněnému obyvatelstvu základní životní potřeby) a vztahu mezinárodního společenství k jeho expanzivní politice. Autor se v závěru zamýšlí nad otázkou, zda vláda Islámského státu v Sýrii a Iráku přežije.

Popis nakladatele

Kniha pro ty, kteří se snaží pochopit. Dokážeme to vůbec někdy?

Islámský stát je jedním z nejúspěšnějších a nejvíce ohrožujících džihádistických skupin v moderní historii, nebezpečnější dokonce i než al-Káida. Na území Sýrie a Iráku se pohybují tisíce jeho stoupenců, kteří si podrobují miliony tamních obyvatel, zotročují ženy, stínají zajatce a vykřikují, jen ať si někdo zkusí je v jejich tažení zastavit; tisíce dalších těchto lidí pak pod černou vlajkou Islámského státu šíří teror i mimo oblast Středního východu. Přilákat do svých řad tolik následovníků a dobýt tak rozsáhlá území se přitom tomuto subjektu podařilo právě proto, že se vyznačuje ještě větší krutostí než jeho konkurenti, ještě víc mluví o blížící se apokalypse a ještě víc se zaměřuje na budování státu. Jeho mazaní předáci propojili dvě nejsilnější a zároveň nejvíce protichůdné myšlenky islámského náboženství, kterými jsou na jedné straně návrat islámské říše a na druhé konec světa, a vytvořili z nich jakési poslání a výzvu, definující jejich strategii a inspirující armádu horlivých bojovníků. Islámský stát také postavil na hlavu konvenční uvažování o tom, jak vést války či verbovat nové členy, a to i v případě, že nakonec utrpí porážku. Džihádistický terorismus už bude navždy jiný.

Kniha Islámský stát – Apokalypsa se téměř stoprocentně opírá o zdroje informací v arabském jazyce, včetně starodávných náboženských textů nebo tajných dopisů napsaných představiteli jak této organizace, tak al-Káidy, dopisů, které mělo možnost vidět dosud jen pár lidí. Autor William McCants ukazuje, jak náboženský fanatismus, strategické uvažování a ohlašování konce světa utvářelo Islámský stát v minulosti a jak předznamenává jeho temnou budoucnost.

Recenze

„Špičková záležitost.“
- Aatish Taseer, The New York Times

„William Cants ve svém vynikajícím novém díle Islámský stát – Apokalypsa velmi dobře popisuje vzestup Zarqáwího.“
– David Ignatus, The Atlantic

„Tuto knihu zásadního významu plnou výborných postřehů, napsanou jedním z našich největších odborníků na islámská hnutí, by si měl přečíst každý, kdo chce vytyčovat nějaký politický směr, a také každý, kdo si přeje pochopit vzestup Islámského státu.“
– Lawrence Wright

„Je obtížné představit si něco ještě odcizenějšího či odpuzujícího, než je brutalita Islámského státu, autor však tuto skupinu, její historii, ideologii i představitele, popisuje uvážlivě, jakož i přehledně a poučně. William McCants rozumí všem odstínům náboženských názorů, které vůdce dané organizace pohánějí vpřed, a vynikajícím způsobem se zhostil úkolu, jak je ozřejmit a vysvětlit čtenáři její strategii. Jde dosud o zdaleka nejlepší knihu o Islámském státě.“
– Velvyslanec Daniel Benjamin, koordinátor boje proti terorismu ministerstva zahraničí Spojených států

„O teologii Islámského státu vztahující se ke konci světa toho nikdo neví víc než Will McCants, který tomuto subjektu naslouchá s nezvyklou pozorností a smyslem pro detail. Je třeba, aby si publikaci přečetli politici, jinak nepochopí vznik Islámského státu a jeho plány.“
– Graeme Wood, absolvent stáže v Edward R. Murrow Center, spolupracovník Rady pro mezinárodní vztahy, dopisovatel časopisu The Atlantic a vysokoškolský učitel přednášející politické vědy na Univerzitě v Yale

“Jde o vynikající popis vzniku Islámského státu … Pokud se přitom budoucnosti týče, klade si McCants otázku, zda jej jeho až fanatická brutalita nakonec zahubí. Autor se domnívá, že ne nutně, domnívá se totiž, že brutalita přináší své ovoce, tedy alespoň do určité chvíle.“
– Týdeník The Economist

O autorovi
William McCants získal titul doktor věd, konkrétně v oboru studium Blízkého východu, na Univerzitě v Princetonu. V současnosti řídí projekt zabývající se vztahem Spojených států k islámskému světu v Brookings Institution, ale je také mimořádným profesorem na Univerzitě Johna Hopkinse. Dříve navíc působil jako vrchní poradce amerického ministerstva zahraničí pro boj proti násilnému extremismu. Žije ve Washingtonu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
William McCants - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Islámský stát

Apokalypsa

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

William McCants

Islámský stát – Apokalypsa – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Islámský stát

Apokalypsa

JEHO HISTORIE, STRATEGIE

A VIZE ZÁNIKU SVĚTA

WILLIAM MCCANTS



Mé mamince, která mi neustále klade jednoduché otázky týkající se

Středního východu, na něž se však obtížně hledá odpověď, protože – jak

praví jedno arabské úsloví – „as-sahl al-mumtani“ čili „prosté je těžko

uchopitelné“.



7

OBSAH

Poděkování 9

Transkripce 13 Úvod 15 1 Vztyčení černé vlajky 19 2 Mahdí a špatné vládnutí 47 3 Vlajkonoši 63 4 Zmrtvýchvstání a soužení 91 5 Sektářská apokalypsa 121 6 Znovuzrození chalífátu 143 Závěr 169 Přílohy – Sunnitská islámská proroctví

konce světa 185

Příloha 1: Poslední dny 187

Příloha 2: Vítězná skupina 199

Příloha 3: Před Mahdím bude Islámský stát 203

Příloha 4: Dvanáct chalífů 205

PODĚKOVÁNÍ

O tom, zda je tato kniha dobrá, rozhodnou její čtenáři, jsem si však jist,

že by byla mnohem horší, kdyby se mi při jejím psaní nedostalo pomoci

od rodiny, přátel a kolegů. Assad Ahmed, Cole Bunzel, Ali Chaudrey i Šadi

Hamid, ti všichni si zaslouží z mé strany to nejvyšší ocenění a nesmírný

vděk, jelikož si přečetli pracovní verzi textu a vyjádřili se k němu, což mi

výrazně pomohlo ujasnit si myšlenky, a jejich nadšení pro věc, jakoži podora mé práci na této publikaci, mne posunuly až k jejímu definitivnímu

ukončení. Další osobou, které jsem v této souvislosti hluboce zavázán, je

Michael O’Hanlon, který si přečetl celou závěrečnou podobu této knihy

a upozornil mne, že nemohu nechat bez zodpovězení otázku „No a co?“.

Pravda, svému otci jsem rukopis nikdy neukázal, ten mi však neustálepřiomínal, že je třeba zodpovědět stejně významnou otázku, totiž „Proč to

všechno dělají?“.

Další dva lidé, bez nichž bych se býval neobešel, jsou mé kolegyně Anne Peckham a Elizabeth Pearce, tedy dámy, které nejenže si hotový text podrobně přečetly a sdělily mi své připomínky, ale vzaly též na svá bedra řadu mých povinností v práci a tím mi poskytly drahocenný čas k jeho napsání.

Jednotlivé kapitoly knihy, kterou nyní držíte v rukou, přečetli Daniel Benjamin, Ryan Evans, Stephanie Kaplan, Daniel Kimmage, RobertMcKenzie a Clint Watts (všichni jsou to mimochodem „kliďasi“) a následně mi dali vědět, kdy jsem se ve svém vyprávění nechal příliš unést a kdy jsem naopak zachoval přehnaně chladný odstup. Úžasné množství nesmírně cenných informací mi pak poskytla má badatelka Kristine Anderson, kterou jsem pověřil hledáním na sociální síti Twitter a serveru YouTube, zatímcofantastický stážista Nuf Al Sadiq mi pomohl rozluštit nejrůznější téměřnečitelné arabské rukopisy na značně rozmazaných fotografiích v mém počítači, ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 10 a Jennifer Williams šla pro změnu nad rámec svých povinností, kdyžzarazila celý „proces výroby“ této publikace, aby mi ještě před definitivnímodevzdáním díla dala čas na zkrocení mých neukázněných poznámek k textu.

O různých částech pracovní verze zase slyšeli z mých úst Dan Byman, Mike Doran, Jeremy Shapiro a Tamara Wittes, kteří mne následněpobízeli, abych v psaní dál pokračoval. Tamara byla například nadšená z mého nápadu líčit příběh Islámského státu prostřednictvím jeho vlajky, zatímco Dan sice méně, zato se mu však líbila řada jiných věcí. Jeremy, jemuž se obvykle nelíbí vůbec nic, prohlásil, že některé myšlenky v této publikaci vyjádřené jsou zajímavé, což jsem bral jako poctu, a Mike, dlouholetý přítel, od kterého jsem se spoustu věcí naučil, mne prostě vyzýval, abych napsal knihu, kterou by lidé opravdu chtěli číst, a já jen doufám, že s konečným výsledkem jste všichni spokojeni.

To správné povzbuzení ve chvílích, kdy se práce nad rukopisemzadrhávala, mi pro změnu poskytli Suzanne Maloney a Cháled Elgindy, zatímco Martin Indyk a Bruce Jones mi sice na jedné straně kladli těžké otázky, ale také mne povzbuzovali, abych své nápady a myšlenky hájil předvelkými odborníky z neziskové organizace Brookings, což mi velmi pomáhalo. Výraznou oporou mi ovšem byl i Strobe Talbot, přičemž jeho nadšení pro celý tento projekt ve mně navíc udržovalo naději, že si mne zmíněnýBrookings ještě nějaký čas ponechá.

Musím se též zmínit o spoustě lidí, kteří ochotně zodpověděli mé otázky nebo se podělili o své pocity. Obzvláštní poděkování si v této souvislosti zaslouží Volkmar Kabisch, od něhož jsem obdržel dokumenty získané jím a členy jeho týmu v Iráku, jakož i Peter Neumann, který nás dva seznámil a přispěl i svými vlastními poznatky. J. M. Berger mne zase dotlačil k větší přesnosti, Sam Helfont pomohl lépe pochopit baasistickou náboženskou politiku v Iráku a Jomana Kadúr dodávala nejnovější informaceo občanské válce v Sýrii.

Mimořádné díky putují též k mé skvělé literární agentce Bridget Matzie, která nejenže přečetla rukopis této knihy a poskytla mi k němu svépřipomínky, ale také mne seznámila s úžasnou Karen Wolny a jejím fantastickým

Poděkování

11

týmem v nakladatelství St. Martin’s. Této ženě mohou čtenáři jenompodě

kovat, protože mne neustále upozorňovala, že lidé mají rádi takové příběhy

a vysvětlení, po jejichž absolvování nejsou ještě víc zmateni než na začátku.

Svým bezprostředním rodinným příslušníkům autoři zpravidla děkují

až na závěr, což má svůj důvod – každé poděkování jiným osobám až poté

by už totiž vyznělo chabě. Má žena Casey i naše tři rozkošné malé děti

během té velmi chladné zimy ve Washingtonu chodily po doměpo špič

kách, abych tuto knihu mohl napsat, a já jim za tento chápavý přístup (tedy

minimálně ze strany manželky, děti se pravda začaly vždy jen nahlas smát,

když jsem je tišil) nemohu vyjádřit dostatečné díky. Teď je tedy konečně čas

odjet na tu tolik opožděnou letní dovolenou!

13

TRANSKRIPCE

Při přepisu jmen jsem se v zásadě řídil pravidly časopisu InternationalJour

nal of Middle East Studies, pouze všechna podstatná jména začínám velkým

písmenem. S arabským písmenem, které se vyslovuje „`ajn“, jsem s výjimkou

názvů knih a článků v tištěných médiích nepracoval, zastupuje jej pouhý

apostrof, a to samé platí i o písmenu vyslovovaném jako „hamza“.

Poznámka k překladu: Přepis arabských slov a vlastních jmen se řídízása

dami českého zjednodušeného odborného úzu. Výjimkou jsou jména osob,

které publikují anglicky a mají svůj zavedený způsob přepisu jména v latince.

Podobně zavedené je psaní většiny místních jmen a některých reálií (např.

Baas, al-Káida aj.). Arabskou „hamzou“ se pak rozumí český „ráz“; ten před

samohláskou vyslovujeme v češtině automaticky, takže apostrofem hovyzna

čujeme pouze uprostřed nebo na konci slova.

ÚVOD

Předpokládal jsem, že červen roku 2014 bude poklidný, protože vládníúředníci ve Washingtonu se na léto vždy rozprchnou, aby unikli panujícímu

vedru v hlavním městě. To samé tím pádem dělají i ti z nás, kteří se živí

komentováním veškerých kroků kabinetu, takže jsem se už těšil, jak si budu

hrát se svými dětmi a také se věnovat svému koníčku, totiž psaní dějin

koránu. Články o al-Káidě a občanské válce v Sýrii, tedy témata, kterým

jsem se všeobecně věnoval především, mohou počkat, říkal jsem si, nikoho

teď přece nijak zvlášť nezajímají.

O pár dní později už ale zajímaly, to poté, co se bojovníci takzvaného Islámského státu vydali na pochod přes Irák a dobyli Mosul, druhénejvětší město této země. Záhy nato došlo k masovým popravám, zotročení žen a přibíjení lidí na kříž, přičemž všechno jsme to viděli v kabelových televizích a na Twitteru. Tento tanec smrti pokračuje dodnes –na dobytém území byly vyvěšeny černé vlajky, stejně ponurou barvou byly natřeny vládní budovy a nejvyšší představitelé Islámského státu vyhlásili vytvoření chalífátu, tedy božího království na Zemi. Proroctví se naplnilo a teď se blíží soudný den, oznamovali tito vůdci.

Nový útvar byl velmi rozpínavý, řinčel zbraněmi a taky přetékal penězi v hotovosti, které údajně dosahovaly miliardových částek. V jeho čele stál samozvaný chalífa Ibráhím al-Bagdádí, irácký náboženský učenec, který se poté, co do jeho země v roce 2003 vpadly Spojené státy, chopil zbraně, a nyní mu radila řada guvernérů i dalších představitelů místních vlád. Jeho říše sahala od zmíněného Mosulu až k předměstím syrského Aleppa, což byla podobná vzdálenost jako z Washingtonu do Clevelandu v americkém státě Ohio. Hrozilo, že Islámský stát, kde měl tento muž desítky tisíc stoupenců a tisíce dalších mu tleskali jinde na Středním východě a také v Evropě,přiraví v této části světa o moc spojence USA, vyvolá destabilizaci světových ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 16 trhů se zdroji energie, podnítí revoluce v jiných zemích a zaútočí jak na Evropu, tak i na Spojené státy.

Otázky tedy najednou začaly jen pršet. Jak se Islámskému státupodařilo dobýt tolik území? Proč postupoval tak brutálním způsobem? Proč by takováto tlupa vrahů měla prohlašovat, že jen plní příkaz Boha a naplňuje nějaké proroctví? Mají tihle lidé vůbec něco společného s islámem, tedy druhým nejrozšířenějším náboženstvím na světě? A jak moc ten nový útvar ohrožuje mezinárodní společenství?

Ti čtenáři, kteří by chtěli slyšet víc než jen velmi stručné odpovědi na své otázky, by se octli v zapeklité situaci. Značná část propagandy Islámského státu je totiž v arabštině a navíc zahalena do jakéhosi středověkéhoteologického jazyka, který uvádí ve zmatek i arabsky hovořící muslimy, natož vyznavače jiných náboženství (či dokonce žádného) komunikujícíchv angličtině. Problém je také v tom, že úřednický aparát Islámského státu jecharakteristický svým utajováním, takže o jeho vnitřním fungování dosud proniklo do zahraničí jen velmi málo informací. Tak jako každý takový systém však i tento za sebou zanechává určitou „stopu“ v podobě různých dokumentů, konkrétně e-mailů a zpráv doručovaných kurýry; do části z těchto informačních materiálů pak dali nahlédnout lidé z opozice, kteří podobná interní sdělení Islámského státu umisťují na internetová diskusní fóra chráněná hesly, a další zveřejnila americká vláda, jelikož byly zabaveny při různých raziích. Jak stoupenci tohoto nového útvaru, tak jeho odpůrci navíc fotografovali popravy prováděné podle takzvané fatwy a snímky umístili následně na web, i když oficiálně se tam vůbec dostat neměly.

Aby se člověk ve všem výše uvedeném vyznal, potřeboval by nějakého průvodce, který by se výborně orientoval nejen v dějinách islámu a jeho teologii, ale také v moderním džihádu a utajovaných úřednickýchaparátech, o velmi dobré znalosti arabštiny nemluvě. Takovým člověkem jsem já, takže vás teď Islámským státem provedu; budeme se zabývat jeho vznikem, poznávat jeho vůdce, odsuzovat jeho stoupence a nadšeně povzbuzovat jeho kritiky. Budete mít možnost si přečíst propagandistické materiály tohoto útvaru, zkoumat jeho strategické uvažování, nahlédnout bez povolení

Úvod

17

do jeho interních diskusí a dostat se i ke zprávám, které se objevujína Twit

teru. V rámci této naší exkurze vám též vysvětlím, jak zahaleně se tento stát

hlásí k historii islámu a jeho teologii, abyste mohli pochopit způsoby,kte

rými dané náboženství nejen využívá, ale i zneužívá. Budete se také moci

dozvědět, jak vnímá sama sebe, jaký mělo toto sebeuvědomění vliv na jeho

politické úspěchy, a co se stane, pokud se dařit přestane.

Mimořádná brutalita příslušníků Islámského státu jde tak jako většina

jejich činností za hranice obvyklých pravidel džihádistů. Za jakésiztěles

nění zla jsme si zvykli považovat někdejšího šéfa al-Káidy, ale Islámský

stát je ještě horší, jelikož bin Ládin u svých podřízených tlumil mesiášské

nadšení, usiloval o širokou podporu muslimů a vytvoření chalífátu pro něj

bylo vzdálenou budoucností. Na druhou stranu Bagdádí a spol. se řídí svou

vlastní verzí výroku, který kdysi pronesl Machiavelli, totiž že „je mnohem

bezpečnější vyvolávat strach než být milován“. Pocit spasitelství tito lidé

v zásadě podporují, spíše než aby jej potlačovali, a boží království na Zemi

chtějí vytvořit hned, ne až někdy později, takže o džihádu v Ládinově pojetí

nemůže být řeč. Na následujících stránkách vám vysvětlím, proč je džihád

Islámského státu jiný a proč je ten rozdíl důležitý.

19

1

VZTYČENÍ ČERNÉ VLAJKY

Jednoho vlahého srpnového rána roku 2014 si na předměstí New Jersey

nějaký kolemjdoucí všiml černé vlajky před jedním neudržovanýmdvo

jdomkem. Černobílým arabským písmenům na ní nerozuměl, ale jejich

tvary znal ze zpráv v médiích; americké televizní stanice i monitorypočí

tačů byly tehdy celé léto plné reportáží o hrůzných činech páchanýchodště

peneckou skupinou al-Káidy v Sýrii a Iráku, doprovázených zlověstnými

obrazy maskovaných džihádistů, kteří mávali právě takovým praporem,

a od Maroka po Filipíny pod ním tito bojovníci vedli svůj zápaso usku

tečnění temné vize božího království na Zemi. Znepokojený kolemjdoucí

si dům i s vlajkou vyfotografoval a snímek od něj dostal jeho kamarád

Marc Leibowitz, načež tento bývalý parašutista izraelské armády, nyní

však manažer v New Jersey zabývající se investiční činností, jej promptně

i s příslušnou adresou dal na Twitter včetně podtitulku „Jde z toho strach!“.

Možnost, že takto dává v Americe najevo své ideové přesvědčení nějakýdži

hádista, fotografii zaručila okamžité rozšíření po Internetu, nehledě k tomu,

že Leibowitz o celé věci informoval také Ministerstvo vnitřní bezpečnosti

Spojených států.

Policie, která na místo dorazila, zjistila, že majitel dotyčné vlajky Mark

Dunaway o fotografii na Twitteru neměl ani tušení. Strážcům zákona

vysvětlil, že k islámu konvertoval už před deseti lety, a prapor toho dne

vztyčil na počest jistého muslimského svátku. „Každý stoupenec tohoto

náboženství to tak dělá a tuhle černou vlajku byste objevili v kterékoliv

mešitě světa,“ vysvětloval jim. „Já jsem samozřejmě americký občan a svou

zemi miluji, ale také muslim a prostřednictvím té vlajky to sděluji ostatním.“ ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 20 Zároveň však Dunaway chápal, že by její vyvěšení mohlo vyvolávatzneokojení, a rozhodl se ji tedy zase stáhnout. „Je mi už teď jasné, že když si lidé pustí v televizi CNN, tuhle vlajku tam spojují s džihádem, i když ona je v tom podle mého názoru zcela nevinně, ten nápis na ní říká, že ,existuje pouze jeden Bůh, tedy Alláh, a prorok Muhammad je jeho poslem‘, nemá jít o žádný nenávistný symbol,“ vysvětloval policistům, přičemž na závěr ještě dodal: „Islám je o jednotě a míru a já nejsem stoupencem nějaké jeho militantní skupiny, nemám nic proti Spojeným státům, tuto svou zemi na - opak miluji, ale jsem prostě muslim.“

Dunaway nepochybně upřímně věřil, že vztyčením vlajky žádným podobným bojovníkům podporu nevyjadřuje, což ostatně potvrdily také výpovědi jeho sousedů a vlastně i skutečnost, že policie se nakonec celým případem přestala zabývat. On, stejně jako mnozí jiní muslimové a dokonce i řada expertů na oblast Středního východu, nevěděl, že s ní jako první přišel Islámský stát, tedy odnož al-Káidy, a to konkrétně poté, co se v roce 2006 takovým prohlásil. Není přitom pravdou, že ji lze vidět v každé „mešitě světa“, jak se domníval, v tomto ohledu měl on i jemu podobní trochuzmatek v hlavě, jelikož Islámský stát začal svou ideologii a tradici dotyčného náboženství propagovat prostřednictvím teroru a Twitteru, čímž zamlžil symbolismus příslušné vlajky.

Do chvíle, než se toho léta označil za znovuzrozený chalífát, ovšem vystupoval v tom, co prapor sděluje a jakou věc reprezentuje,nejednoznačně. Šlo o vlajku nějakého islámského státu, nebo jednoho konkrétního, jinými slovy chalífátu, který kdysi ovládal území sahající od Španělska až po Írán a jehož předpovídaný návrat by oznamoval konec světa? Ten dnešní v Sýrii a Iráku sice dával přednost druhé z obou variant, nicménědžihádistům rozptýleným po celé naší planetě umožňoval vykládat si vlajku i výraz „stát“ po svém.

A to také dělali, přičemž mnozí islámský stát dávno předtím, než se za něj prohlásil ten současný, se zmíněnou vlajkou v ruce prosazovali coby naplnění jistého proroctví. Tato věc nakonec mezi džihádisty nabyla takové důležitosti, že v roce 2014 její stoupenci vytlačili ze scény svého dosavadního

1 vztyčení černé vlajky

21

nadřízeného, tedy al-Káidu, a postavili se do čela příslušného světového

hnutí. Čím dál častější používání černé vlajky tedy jen následovalo po šíření

jisté ideologie a dokumentuje významnou „výměnu stráží“, k nížza uplynulých devět let v globálním džihádismu došlo, zároveň ovšem symbolizuje

i převrat v myšlení, v tom, jak se stoupenci tohoto hnutí hodlají dostávat

k moci a také jak si ji udržet.

Islámský stát se musel nutně od samého počátku dostat do konfliktu s al-Káidou, i když trvalo téměř deset let, než tento rozpor vyplul zcela na povrch. Jak její vůdce Usáma bin Ládin, tak jeho zástupce Ajmanaz-Zawáhrí chtěli nejdřív pro svou ideologii získat co největší podporumuslimů a teprve pak vyhlásit chalífát, zatímco Islámský stát byl odhodlán jej nastolit bez ohledu na to, co si myslí masy. Svár, který nakonec oddělil dítě od rodiče, prostě existoval už ve chvíli, kdy se daná organizace na území Sýrie a Iráku teprve rodila.

PROBLÉMOVÉ DÍTĚ

V roce 1999 dorazil do afghánského města Kandahár jistý horkokrevnýJordánec jménem Abú Mus‘ab az-Zarqáwí, který se tam chtěl sejít s předáky

al-Káidy. Přáním tohoto kdysi chuligána potulujícího se po ulicích a nyní

džihádisty bylo vyvolat revoluci v oblasti zvané úrodný půlměsíc, která se

táhla od východního Středomoří až po Irák. V Afghánistánu už jednou byl,

záhy po porážce sovětských vojsk v roce 1989, protože už se však nemohl

zúčastnit bojů, brzy se zase vrátil do rodné vlasti, kde jej následně zatkli

coby teroristu a nějaký čas strávil za mřížemi. Nyní, po propuštěníz jordánského vězení, se tedy v Afghánistánu objevil znovu, aby získal peníze

i dobrovolníky pro svou věc.

Představitel al-Káidy v Kandaháru Saif al-`Adl se Zarqáwím nevešel ve spojení okamžitě. Tento bývalý plukovník speciálních jednotekegyptské armády se naučil být trpělivý, čekat a pozorovat situaci, takže Jordánce nechal prozatím jen sledovat. ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 22

Člověk, který na něj byl nasazen, mu pak hlásil, že se Zarqáwís ostatními džihádisty často dostával do sporu kvůli svému extrémnímu pohledu na to, kdo by měl být považován za dobrého muslima, přičemž obzvláštní nechuť tento sunnita choval k šíitům, druhé hlavní větvi islámu. Zarqáwí nesouhlasil s jejich učením, že Muhammadův zeť a i někteří jeho mužští potomci byli nejen neomylní, ale také jedinými legitimními politickými i náboženskými vůdci raného muslimského společenství, navíc bylpřesvědčen, že moderní šíitský stát Írán se tajně domluvil se Západem na útlaku sunnitů. Když se pak s ním Saif al-Adl konečně sešel, zjistil, že má co do činění s málomluvným člověkem, který však upřímně toužil vrátitsunnitský islám zpět do „reality lidského života“, jen zrovna nehýřil přemírou konkrétních nápadů, jak to udělat.

Představitel al-Káidy poté své dojmy, pokud se Zarkáwího týče, sdělil svým nadřízeným v organizaci. Její šéf bin Ládin byl synem bohatéhosaúdského podnikatele ve stavebnictví, zatímco jeho zástupce Ajmanaz-Zawáhrí, byl původně chirurg, který později v rodném Egyptě řídil teroristickou skupinu, jejíž část následně spojil s al-Káidou. Tito dva muži stáli za útoky z jedenáctého září, které byly založeny na jejich přesvědčení, že bezvěrci v USA by měli být bez jakýchkoliv rozpaků usmrceni, pokud se však týkalo muslimů, postupovali opatrněji. Jak bin Ládin, tak Zawáhrí totiž zastávali názor, že k vyhnání Američanů ze Středního východu a vytvořeníislámských států v této oblasti je bezpodmínečně nutná široká podporaostatních stoupenců jejich náboženské víry, a nemělo podle nich smysl dělat si nepřátele tak říkajíc na všech frontách, zejména kvůli teologickým sporům; někteří lidé ostatně v této souvislosti vyslovili domněnku, že bin Ládinova vlastní matka vyrůstala v jedné malé šíitské sektě. Zapotřebí podle obou zmíněných předáků al-Káidy bylo prostě jednoty v poslání spíše nežjednoty v nahlížení na věci.

Saif al-`Adl měl tedy pocit, že Zarqáwího názory jsou extremistické, nicméně svým šéfům doporučil, aby tohoto horkokrevného člověka vzali za svého, protože stoupenců z Jordánska nebo Palestiny měla al-Káida jen velmi málo. Předáci organizace souhlasili, ale k členství jej nevyzývali (on

1 vztyčení černé vlajky

23

by ostatně takovou nabídku i odmítl), místo toho s ním začalispolupracovat a vzájemně koordinovat svou činnost „při naplňování společných cílů“.

Saif al-`Adl v této souvislosti vymyslel pro Zarqáwího plán, v rámci něhož by v Afghánistánu vybudoval výcvikový tábor, kam by zvaldžihádisty z Jordánska, Palestiny, Sýrie, Libanonu a Turecka. Jako sídlo bylo vybráno město Herát, protože se nacházelo poblíž hranice s Íránem, přes kterou bylo jednoduché převážet osoby i nejrůznější materiál. Časem pak opravdu začali do tábora přijíždět Syřané, Jordánci, Palestinci, Libanonci a Iráčané, a jeho zakladatel se obrátil dokonce i na kurdskou organizaci Ansár al-Islám v severním Iráku.

Počátkem roku 2001 už tak Zarqáwí přestal být v očích Saifa pouhým džihádistickým novicem, jelikož „začal uvažovat a plánovat strategicky, do budoucna“. Intenzivně sledoval události ve světě a začal také hodněstudovat dějiny islámu, takže velký dojem na něj udělal Núr ad-Dín Zengí,bezohledný středověký vládce území táhnoucího se od města Aleppa v Sýrii až po Mosul v Iráku, který z prvně jmenované země vyhnal křižáky.

Zarqáwímu nepochybně imponovaly jak ctižádost, tak nelítostnávýkonnost tohoto člověka. V Sýrii například podle jednoho pramene tak dlouho obléhal jistou křižáckou pevnost, až rytíři uvnitř kapitulovali a chtěli s ním vyjednávat, „on však jejich přání nevyhověl“, jak to eufemisticky vyjádřil jistý středověký muslimský historik. Když pak dorazily na místo křižácké posily, aby své kolegy z obklíčení vysvobodily, viděly, že hradby citadely „i ubytovací prostory jejích obyvatel byly naprosto v troskách“.

„Zarqáwí se pořád ptal po jakékoliv další knize o tomto vládci a jeho chráněnci Saladinovi,“ vzpomínal později Saif, přičemž v tom druhémpříadě měl na mysli egyptského panovníka, který během křižáckých válek bojoval proti anglickému králi Richardu Lvímu srdci. „Myslím, že to, co si o Núr ad-Dínovi a jeho začátcích v Mosulu přečetl, mělo velký vlivna rozhodnutí přesunout se v roce 2001, po pádu islámského emirátuv Afghánistánu, právě do Iráku.“

Zmíněný emirát založil o pět let dřív Tálibán složený z konzervativních sunnitů, kteří se chopili moci v chaotickém prostředí po odchodu sovětské ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 24 armády z Afghánistánu v roce 1989. „Emirát“ (imára) byl podlestředověkého islámského uvažování stejně jako každá regionální vláda podřízen „státu“ (dawla), tedy říši, v jejímž čele stál chalífa, někdy však není, takže když občas dnešní džihádisté hovoří o vládě nějaké země, kterou by chtěli vytvořit, pracují s oběma výrazy jako se synonymy. Tálibánský emirátkaždopádně zavedl v Afghánistánu pořádek, protože tvrdě prosazoval islámské právo, a poskytl též útočiště jiným podobným džihádistickým organizacím typu a-Káidy a skupině kolem Zarqáwího.

Poté, co vláda Tálibánu padla, utekl náš jordánský terorista i seSaifem do Íránu, kde pak spolu probírali, kam by měl Zarqáwí zamířit příště. Po „dlouhém uvažování a rozmýšlení“, jak jeho kumpán napsal později, se ten i se svým týmem rozhodl přemístit do Iráku, protože tam by jim jejich „vzhled“ a „přízvuk“ pomohl splynout s davem; oba muži přitom počítali s tím, že Američané „dříve nebo později do Iráku vpadnou“, aby svrhli tamní vládnoucí režim. „Bylo nutné, abychom v odporu a přikonfrontacích sehráli rozhodující úlohu,“ vzpomínal na tuto dobu Saif. „Je to pro nás historická příležitost ... vytvořit islámský stát, který by se s božímsvolením ujal zásadní role při odstraňování nespravedlnosti a obnovení pravdy ve světě, přičemž v tomto názoru jsem byl zajedno i s bratrem Zarqáwím.“

„Islámským státem“ Saif – a zřejmě i jeho společník – dřív myslelchalífát, který by vznikl z islámského emirátu Tálibánu v Afghánistánu, tento sen ovšem ukončila americká invaze v roce 2001, takže napodruhé senabízel právě Irák.

V roce 2002 a začátkem roku následujícího tedy začal Zarqáwí v této zemi budovat tajnou síť, takže když Američané v březnu 2003 Irák skutečně napadli, jeho buňky v Bagdádu byly připraveny je „přivítat“. On sám dorazil do hlavního města v červnu a koncem srpna jeho nová organizace zvaná Monoteismus a džihád podnikla pumový útok na tamní jordánskévelvyslanectví, na sídlo OSN a na mešitu imáma Alího, jedenz nejvýznamnějších svatostánků šíitského islámu. Následný odchod Organizace spojených národů z Iráku a vzrůstající rozhořčení tamních šíitů, kteří tvořili většinu obyvatelstva, ohlašovaly začátek krvavé sektářské občanské války.

1 vztyčení černé vlajky

25

Zarqáwího lidé atentát neuskutečnili sami, pomáhali jim bývalí tajní agenti vlády Saddáma Husajna, kteří se předtím stali oběťmi čistek Bushovy administrativy v řadách osob věrných politické straně zmíněného iráckého diktátora. Ti se totiž stejně jako další arabští sunnité zbavení volebního práva obávali vzestupu šíitské části obyvatelstva, která byla celádesetiletí Husajnem a vládnoucí sunnitskou menšinou utlačovaná. Ve vzduchu už bylo cítit blížící se účtování a sunnitští džihádisté i iráčtí nacionalisté tudíž dávali najevo ochotu na čas zapomenout na vzájemné ideologickérozdíly, aby mohli spojit síly proti společnému nepříteli, tedy Spojeným státům a většinovým šíitům, kterým americká okupace jejich země vyhovovala.

Zarqáwího nenávist vůči šíitům doslova spalovala. Domníval se, že nešlo jen o jakousi pátou kolonu, která sunnity zaprodala Washingtonu, ale de facto o sluhy antikrista, takže se nakonec postaví proti muslimům jako takovým, stejnému pánovi ostatně podle něj slouží i samotní Američané.

Zášť, kterou Zarqáwí k šíitům choval, vedla k tomu, že si přestaluvědomovat své dlouhodobé politické cíle. Když v únoru 2004 zažádal o členství v al-Káidě, vůbec se nezmínil o nějakém islámském státě nebo plánu, jak jej dosáhnout, místo toho vysvětloval, jak bude postupovat, aby na svou stranu získal ostatní sunnity, porazil přechodnou vládu a vyhnal z Iráku bezvěrce – bojem proti šíitům. „Pokud jim budeme schopni rozdávat jeden bolestný úder za druhým tak dlouho, až se i oni přidají k bitvě, bude v našich silách rozdat nové karty a pak už prozatímní vláda, a dokonce ani Američané nebudou mít žádné postavení či vliv, přičemž Spojené státy vstoupí do druhé fáze bojů, tentokrát proti šíitům,“ prohlašoval. „To je to, co si přejeme, a ať se to našim nepřátelům bude líbit nebo ne, mnohé sunnitské oblasti sepřidají k mudžáhidům“ (za mudžáhidy, tedy „ty, kteří bojují v rámci džihádu“, se označují sami džihádisté).

Zarqáwí věděl, že bude kritizován za „uspěchanost a neuváženost“, jelikož „muslimské společenství žene do bitvy, na kterou ještě není připraveno, bitvy, která bude nechutná a poteče při ní krev“, on však něco podobného naopak vítal. „To je přesně to, co si přejeme, jelikož v naší současné situaci již není žádné místo ani pro dobro, ani pro zlo, šíité všechny podobné pojmy zničili.“ ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 26

V případě, že by předáci al-Káidy s takovouto jeho strategií souhlasili, slíbil jim Zarqáwí naprostou oddanost vůči jejich organizaci, s níž byspojil svou vlastní skupinu bojovníků. „Pokud se na ní společně shodneme, přijmete ji jako svůj program a cestu, kudy se ubírat, a přijmete za svou i myšlenku boje proti odpadlickým sektám, budeme vašimi připravenými vojáky útočícími pod vaší vlajkou, plnící vaše rozkazy, a dokonce vám veřejně a ve zpravodajských médiích přísahající věrnost, přičemž bezvěrce budeme trýznit, zatímco ty, kdož kážou o jedinečnosti Boha, budemerozradost ňov at .“

Vůdci al-Káidy ovšem zůstávali opatrní. Bin Ládin i Zawáhrí si za cíl kladli přinutit armádu USA, aby odešla ze Středního východu a taképřestala podporovat místní autokratické vládce, jinými slovy strategií těchto dvou mužů bylo Američany napadnout a vyvolat tak proti nim odpormuslimů. Za životně důležité přitom považovali získat pro svou věc širokou muslimskou podporu, jelikož bez ní nebylo možné vybudovat chalífát, zatímco Zarqáwí chtěl ze všeho nejdřív svrhnout lokální despoty a také zničit „zrádné“ šíity, kteří podle něj kolaborovali s Američany, aby si mohli podřídit sunnity. Jeho strategií bylo vyvolat sektářskou občanskou válku a širokou podporu považoval za daleko méně důležitou, než jak ji vnímali bin Ládin a Zawáhrí, byl prostě schopen vytvořit chalífát silou své vůle, bez ohledu na to, co podobnému kroku budou říkat jeho budoucí obyvatelé.

Nakonec oba předáci jeho přísahu věrnosti přijali, i když s váháním, a v říjnu 2004 připojili Zarqáwího organizaci Monoteismus a džihád ke své. V Saúdské Arábii totiž právě skončila katastrofálním neúspěchemteroristická kampaň, kterou tam al-Káida podnikla, a oni zoufale toužili po tom hrát nějakou roli v narůstajícím povstání iráckých sunnitů, zatímco Zarqáwí možná chtěl využít její sítě soukromých sponzorů z oblasti Perského zálivu i jejich zkušeností z teroristických operací a také aparátu zabývajícího se náborem nových bojovníků. A tak se zrodila al-Káida v Iráku.

Zarqáwí byl nadšený. „Naši šlechetní bratři v al-Káidě rozumí strategii skupiny Monoteismus a džihád v zemi dvou řek a v zemi chalífů a jejich srdce překypují radostí, jakým způsobem tam operuje,“ prohlašoval během

1 vztyčení černé vlajky

27

své přísahy věrnosti oběma představitelům zmíněné organizace, a jeho

buňka, jak pro změnu napsal, „možná v souladu s daným proroctvím“ustanoví „chalífát“. Zde, jak uvidíme později, Zarqáwí odkazoval na islámskou

předzvěst návratu něčeho takového těsně před koncem světa.

Bin Ládin a Zawáhrí jeho touhu obnovit chalífát sdíleli, nicméně mu radili, aby postupoval jen pomalu a budoval si širokou podporu.V červenci 2005 pak druhý z výše jmenovaných mužů Zarqáwímu napsala naléhavě jej žádal, aby islámský „emirát“ založil až poté, co džihádisté vypudí z Iráku Spojené státy; teprve poté by jej v sunnitských oblastech Irákumaximálně „rozvíjeli“ a „konsolidovali“, až by dosáhl „úrovně chalífátu“. Ten by následně měli džihádisté za úkol chránit a do soudného dne také rozšiřovat za původní hranice.

Kromě toho, že Zarqáwí neměl chalífát vytvářet, dokud z Irákuneodejdou Američané, neměl se o to také pokoušet dřív, než si zajistí podporu sunnitských mas, jak jej Zawáhrí varoval. „Dva krátkodobé cíle“ al-Káidy, tedy „zapuzení Spojených států a ustanovení islámského emirátu nebochalífátu v Iráku“, totiž v obou případech vyžadovaly „lidovou podporumuslimských mas jak tam, tak v okolních zemích“, psal mu Zawáhrí, protože „pokud nedosáhnou širokého ohlasu, islámské mudžáhidské hnutí bude rozdrceno“, jak předvídal.

Zarqáwímu také radil, aby zavřel oči před kacířstvím sunnitskýchnáboženských učenců, protože al-Káida potřebovala získat jejich náklonnost, a aby spolupracoval s představiteli sunnitské obce. Kromě toho měl přestat zveřejňovat záběry stínání rukojmích, protože ty možná přivádějí do varu „zapálené mladé muže“, ale muslimské masy „je nikdy nebudou považovat za přijatelné“. Všeobecně vzato pak džihádisté „neměli v srdcích a myslích lidí vyvolávat nějaké otázky týkající se prospěšnosti našich akcí“, protože „se nacházíme uprostřed mediálního zápasu o srdce a duše našehomuslimského společenství“.

Zawáhrí šel dokonce tak daleko, že zpochybnil útoky podniknuté Zarqáwím proti šíitským civilistům, které přitom tvořily základní kámen jeho úsilí o vyvolání sektářské občanské války. „Takový postup podle mého ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 28 názoru muslimské obyvatelstvo shledá nepřijatelným, i když ses hosebevíc pokoušel vysvětlit, a nechuť k něčemu podobnému bude pokračovat i nadále,“ psal mu. Zarqáwí podle něj ohrozil získání široké podpory pro jejich věc a navíc zpochybnil morálnost takových sektářských činů. „Proč zabíjet obyčejné šíity, vezmeme-li v úvahu, že žijí v nevědomosti a je jim tudíž odpuštěno? A jakou utrpíme ztrátu, když na šíity nebudeme útočit?“ ptal se jej.

To jiný předák al-Káidy Atia Abdar-Rahmán, který patřil do úzkého kruhu lidí kolem bin Ládina, byl v dopise Zarqáwímu z prosince 2005přímočařejší. S odvoláním na pruského teoretika vojenství z devatenáctého století Carla von Clausewitze mu připomněl, že „nad militarismem musí převažovat politika, to je jeden z opěrných sloupů války, na kterém seshodnou všechny země, ať již je tvoří muslimové nebo bezvěrci“. Atia jej také varoval, že pokud „krátkodobé cíle a úspěchy“ džihádistů nebudou sloužit jejich „cílům konečným a nejvyšším“, jednoduše se vyčerpají a k ničemu nepovedou.

Zarqáwímu byl též v tomto dopise připomenut osud alžírskýchdžihádistů z devadesátých let dvacátého století. Tito islamisté sice v roce 1991 vyhráli první kolo parlamentních voleb, druhé už však tamní armádazrušila, načež se někteří z nich uchýlili k násilí. Jak občanská válka pokračovala, jedna džihádistická odnož začala vraždit i civilisty a svými krátkodobými taktickými úspěchy dosaženými díky brutalitě byli natolik opojeni, že si neuvědomovali, jak moc se tím odcizili muslimským masám. „Zničili se svýma vlastníma rukama, protože se jim nedostávalo rozumnéhouvažování, trpěli falešnými představami a ignorovali názory lidí, které odradili svým útlakem, zvrhlostí a krutostí, o nějaké laskavosti, empatii či srdečnosti nemluvě, takže je nakonec neporazil jejich nepřítel, ale oni sami sebe,“ psal Abdar-Rahmán Zarqáwímu.

Věděl, o čem mluví, protože v roce 1993 al-Káida tohoto mladého Libyjce poslala do Alžírska, aby tam s místními skupinami džihádistů navázalkontakt, ale on se místo uvítání octl za mřížemi, kam jej uvrhli tinejradikálnější. Po několika měsících se sice Atimu podařilo z vězení uprchnout, tento

1 vztyčení černé vlajky

29

otřesný zážitek jej však nadále pronásledoval („Myslím, že stále ještě trpí

nočními můrami,“ prohlásil člověk obeznámený se zmíněnými událostmi.).

Atia také Zarqáwímu podobně jako Zawáhrí připomněl, o splnění jakého dlouhodobého cíle musí bojovat, totiž ustanovení chalífátu. „Bratře, jaký má smysl radovat se z našich akcí a úspěšných úderů, kdyžbezprostředním následkem je prohra naší věci a ztráta ospravedlnění i oprávněnosti našich požadavků v myslích širokých mas, z nichž sestává lid muslimského národa?“ psal ve zmíněném dopise a dodal, že pokud chce „zničit panství dané velmoci a na jeho rozvalinách vybudovat islámský stát, všechny tyto osoby bude potřebovat“. „Co ti tedy nařizuji, abys udělal?“ položil následně Zarqáwímu řečnickou otázku a sám si odpověděl: „Abys zmíněnýnedostatek napravil.“

Atia jen podrobně rozvedl to, co on i ostatní předáci al-Káidyod horkokrevného Jordánce očekávali, totiž že by neměl dělat žádná významná strategická rozhodnutí, aniž by je předtím konzultoval s bin Ládinem a Zawáhrím. Jeho úkolem navíc bylo získat na svou stranu vlivné sunnity v Iráku a spolupracovat s nimi, včetně těch s neortodoxními názory, které by „za žádnou cenu“ neměli jeho lidé zabíjet.

Atia též Zarqáwímu radil, aby přestal trvat na tom, že sunnitští povstalci musejí odejít z jiných džihádistických skupin a přidat se k té jeho. „I když to neudělají ... jsou to pořád naši bratři,“ sdělil mu doslova.

Zarqáwí zpočátku souhlasil se Zawáhrím a Atim, že prioritou zůstává vypuzení Američanů z Iráku. „Nejdřív vyženeme nepřítele, pakustanovíme islámský stát“, následně džihádisté „vyrazí dobývat ostatnímuslimské země, aby je mohli získat zpět“, a teprve potom se zaměří na bezvěrce, prohlásil v jednom rozhovoru.

Do dubna 2006 ovšem změnil názor, a když oznamoval vznik poradního sboru složeného z několika džihádistických skupin, v němž byla zastoupena i al-Káida, charakterizoval jej jako „zárodek islámského státu“, přičemž ten měl podle něj vzniknout během tří měsíců.

Poté, co Spojené státy Zarqáwího sedmého června 2006 zabily, al-Káida v Iráku splnila přání, které jejich vůdce vyslovil ještě před smrtí. Místo aby

ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA

30

s vyhlášením islámského státu počkala do chvíle, než se ze země stáhnou

Američané a než jejich věc podpoří sunnitské masy, jak si to přáli bin Ládin

i Zawáhrí, učinila tak již patnáctého října výše zmíněného roku.Načaso

vání, jak se dočteme v následující kapitole, vycházelo z určitéhoapokalyp

tického harmonogramu; vůdčí skupina al-Káidy, která daný akt oznámila,

totiž trvala na tom, že muslimové v Iráku musejí přísahat věrnost jistému

člověku jménem Abú Umar al-Bagdádí a uznat ho za „velitele věrných“,

i když o něm do té doby nikdo nikdy neslyšel, dokonce ani ostatnídžihá

disté.

CHAOTICKÁ SITUACE

Svého záhadného vůdce Islámský stát nazýval „velitelem věrných“, aby jej

tím pádem džihádisté začali považovat za chalífu, i když nahlas to takto

nikdo neřekl. Pokud bychom se na celou věc dívali z historického hlediska,

byl tento titul vždy vyhrazen pro dávné islámské chalífy, tedy duchovní

i světské vládce rozlehlých říší. Abú Umar al-Bagdádí pravda tvrdil, že

pochází z kmene samotného Proroka, což byla skutečnost, kterou mnozí

muslimové považují za podmínku, aby někdo mohl být chalífou, a tonazna

čovalo, že by byl oprávněn podobné postavení mít. Tvrdil dokonce, že jeho

předkem byl jeden z Muhammadových vnuků Husajn, čímž chtěl přesvědčit

ty, kteří vylučovali, aby vůdcem muslimského světa byl někdo jiný nežpoto

mek Prorokovy rodiny, jak to o sobě prohlašovali chalífové ve středověku.

Stejně nejednoznačný byl i samotný název nového útvaru, pro který jeho

vládci zvolili výraz „stát“, nikoliv „emirát“, který džihádisté častěji používají

k označení nějakého malého území, v jehož čele stojí emír. Arabské slovo

pro „stát“, tedy „dawla“, ovšem může znamenat jak takový, jejž známe ze

současné doby, tedy moderní, tak nás v myslích může přenést do chalífátů

ve středověku, příkladem budiž Dawla `Abbásíja, který sahal od Perského

zálivu a Mezopotámie až po severní Afriku. Dnešní Islámský stát tétodvoj

značnosti využíval, aby dosáhl toho, že jej jeho stoupenci budou vnímat jako

1 vztyčení černé vlajky

31

jakýsi „prachalífát“, a někdy se nazýval Islámským státem v Iráku, nikoliv

Islámským státem Iráku, jak zněl jeho oficiální název.

I když každopádně většina členů této organizace spadala pod al-Káidu v této zemi, Islámský stát se ani o ní ani o předchozích přísaháchvěrnosti jeho bojovníků bin Ládinovi nebo Mullovi Umarovi, hlavě Tálibánu, vůbec nezmiňoval. Jen o čtyři měsíce dříve přitom Abú Aj júb al-Masrí alias Abú Hamza al-Muhádžir, který vystřídal Zarqáwího coby vůdce al-Káidy v Iráku a později se stal zakladatelem Islámského státu, potvrdil svounehynoucí oddanost zmíněnému Umarovi coby „veliteli věrných“ a také bin Ládinovi, tedy šéfovi výše zmíněné organizace. „Jsme ... šípem ve vašem toulci a můžete nás vystřelit, kam budete chtít, protože jsme sicebezvýznamnými vojáky, ale poslušnými.“

Stoupenci al-Káidy ve světě byli zmateni. Je tenhle nový Islámský stát její součástí, nebo ne? ptali se. Znalec džihádu Akram Hidžází si například stěžoval, že al-Káida nevydala žádné oficiální prohlášení a že takéneexistoval žádný náznak nějaké oficiální koordinace mezi oběma organizacemi. Bin Ládin a Zawáhrí, stejně jako i hlava al-Káidy v Iráku, přece složilipřísahu věrnosti Mullovi Umarovi, je tomu tedy nyní třeba rozumět tak, že už neplatí? A kdo je nyní nejvýše postavený? kladl si Hidžází otázky a navíc si říkal, proč do té doby neznámý Abú Umar al-Bagdádí nebyl jmenován pouze guvernérem podřízeným „veliteli věrných“, tedy zmíněnémuUmarovi.

Situace, jak vyplývalo z uzavřených diskusí na Internetu, kde své názory džihádisté vyjadřovali do doby, než vznikl Twitter, byla zmatená, výstižně to jeden z nich ostatně zformuloval následujícími slovy: „Jak můžeme slíbit věrnost al-Bagdádímu, když jsme možná již dříve to samé učinili ve vztahu k Mullovi Umarovi? A jak máme naložit s podobnou přísahou šejchuUsámovi, když teď chceme stejný slib složit do rukou šejcha al-Bagdádího?“

Skutečností zůstávalo, že bin Ládin i Zawáhrí něco takového vůbecnečekali. „Rozhodnutí vyhlásit tento stát bylo přijato bez konzultace s vedením al-Káidy,“ svěřoval se v jednom soukromém dopise mluvčí této organizace pro USA Adam Gadahn, podle něhož tento nepovolený čin „způsobil rozkol ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 32 v řadách mudžáhidů a jejich stoupenců v Iráku i jinde“. Zawáhrí si v této souvislosti později vybavoval, že „vrchní velení al-Káidy ani její emír šejch Usáma bin Ládin (Bůh mu žehnej) nebyli požádáni něco podobnéhoumožnit, nebyli v této záležitosti ani osloveni, a dokonce těsně před oznámením o vytvoření Islámského státu Iráku o tom ani nebyli informováni“.

V zákulisí se však nový subjekt snažil roztržku napravit. Abú Ajjúb al-Masrí, bývalý šéf al-Káidy v Iráku a de facto hlava nového uskupení, své nadřízené ujišťoval, že „velitel věrných“ Abú Umar al-Bagdádí předdžihádistickými bratry v této zemi složil slib věrnosti bin Ládinovi, jen o tom „z jistých politických ohledů, kterých si v té době v Iráku byli vědomi“, veřejně neinformovali.

Masrí se tedy pokoušel vazbu Islámského státu k al-Káidě zachovat, veřejnost ovšem vybízel, aby jej chápala coby samostatný subjekt. Chtěl, aby svět jeho skupinu bral jako stát, nikoliv jako nějakou teroristickoufrančízu, přičemž v rané propagandě tohoto útvaru byla opět životně důležitá ambivalentnost.

Stejnou strategií se Masrí řídil i při svých veřejných prohlášeních. Měsíc po založení Islámského státu tento akt vítal jako významný krokv „programu islámského chalífátu“, ale zároveň se zavázal být oddaný poněkud záhadnému „veliteli věrných“, kterým byl již zmíněný Abú Umaral-Bagdádí, a také oznámil rozpuštění al-Káidy v Iráku, jejíž bojovníky převedl do nově vzniklé organizace. „Všichni z nich vykonali slib věrnosti na Boží cestě až do své smrti,“ ubezpečoval svého nadřízeného a dodal: „Budeme naslouchat jen tvým slovům a činit to, co nám nařídíš.“

V následujících pěti měsících al-Bagdádí a jeho Islámský stát neustále zdůrazňovali to samé, tedy že v Iráku už bin Ládinova organizace více méně neexistuje. „Al-Káida je pouze jedním z řady uskupení v Islámském státě,“ prohlásil „velitel věrných“ v prosinci 2006, zatímco tamní ministerstvosdělovacích prostředků to formulovalo následovně: „Bude přesnějšíkonstatovat, že ti naši bratři, kteří dříve působili v organizaci al-Káida v Iráku, se nyní stali součástí ,armády státu‘ sestávající z desítek praporů a tisíců mužů ze zbývajících džihádistických skupin, které po vyhlášení Islámského státu

1 vztyčení černé vlajky

33

slíbily svou naprostou oddanost veliteli věrných.“ 19. dubna 2007 pak mluvčí

nového útvaru oznámil, že Masrí se stal ministrem války v jeho první vládě.

Předáci al-Káidy samozřejmě nesli nelibě, že Islámský stát nepožádal bin Ládina o povolení se založit, jelikož tím zpochybnil jeho autoritu, byli však také přesvědčeni, že k vyhlášení došlo příliš brzy. Na jaře roku 2007 tak Abú al-Walíd al-Ansárí, jeden z nejvýznamnějších představitelů al-Káidy, vystoupil s celou řadou nepříjemných otázek týkajících se Islámského státu, například proč byl ustanoven již nyní a ne až někdy později, zdak jmenování velitele věrných došlo podle islámských pravidel, a proč Islámský stát oznámil, že se každý, kdo je proti němu, dopouští hříchu. Ansárí také nový subjekt upozornil, že pokud má přežít, bude potřebovat širokou podporu lidí, kterým chce vládnout, jakož i souhlas jejich předáků; tím, že bylvyhlášen předčasně, ovšem převzal na svá bedra povinnosti vládnutí a zároveň otevřel hranice pro intervenci ze zahraničí, přičemž obě tyto skutečnosti by na rodící se entitu mohly mít smrtelný dopad.

Jiní džihádisté si servítky brali ještě méně. Kuvajtský učenec Hámid al-Alí například upozorňoval, že skutečný islámský stát by měl býtschoen u těch, kterým vládne, prosadit svou vůli, tento však daný požadavek nesplňoval a nesplňuje ani tradiční požadavky daného náboženství pro vytvoření islámské vlády. „Ve světě islámu není možné slíbit věrnostnějakému neznámému a utajenému vůdci, který nemá žádnou autoritu ... nebo nedisponuje již etablovaným státem“, jehož prostřednictvím by prosazoval islámské právo, napsal al-Alí. V Afghánistánu mohl Mulla Umarv devadesátých letech stát vyhlásit, protože na daném území už de facto vládl, zatímco al-Bagdádí nevládne nikomu. Vyhlášení islámského státu v Iráku, pokračoval pak, bylo jen falešným předstíráním a rozštěpilo džihádistické hnutí v této zemi, které by přitom mělo být sjednocené pod praporemdžihádu jako takového, nikoliv pod praporem jedné konkrétní skupiny.

Předáci al-Káidy v Pákistánu následně přihlíželi s pocitem hanby i děsu tomu, jak jejich problémové dítě v prvních několika měsícíchkloýtá. Šéf bin Ládinova štábu Atia Abdar-Rahmán, který v roce 2005 poslal dopis Zarqáwímu, v němž jej káral, si nyní jednomu důvěrnému člověku ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 34 postěžoval, „jaké dělají bratři politické boty“. „Určitě jsi slyšel o nedávném kázání Abú Umara,“ psal mu (na mysli měl formálně nejvyššíhopředstavitele Islámského státu al-Bagdádího) a pokračoval: „Podle mého názoru bylo plné evidentních omylů a obsahovalo věci, které by velitel nikdy neměl říkat.“ Z projevu toho člověka měl Atia dojem, že jde o „sebestřednéa uspěchané extremisty“, a vyslovil obavu, že pokud „budou pokračovat tímto způsobem, stanou se z nich korupčníci a ... přijdou o podporu lidu“, což jejich nepříteli umožní obrátit proti nim obyvatelstvo. „Přísahám, že strach mi nenahání ani jeden z jejich protivníků, ať jde o kohokoliv či jak děsiví se mohou jevit ... obavy však chovám, pokud se týče našich bratrů a chyb, které dělají, jejich nevhodného chování a občas i nedostatku moudrého uvažování.“ Nakonec se také přiznal, že vůdcům Islámského státuvyčinil („trochu jsem k nim byl tvrdý“), to když připomínal dopis, který dříve poslal Zarqáwímu.

Výhrady ovšem měla al-Káida jen tak říkajíc za zavřenými dveřmi, veřejně její představitelé hovořili o jednotě a vytvoření Islámského státu podpořili, asi proto, že si chtěli na iráckém kolbišti zachovat nějaképostavení a také se vyhnout dalšímu štěpení ve svých řadách. „Rád bychzdůraznil, že v Iráku už není nic, co by se jmenovalo al-Káida, jelikož tato organizace se díky šlechetnosti Boha spojila s jinými džihádistickýmiskuinami do Islámského státu Iráku, nechť jej Bůh ochrání,“ prohlásilZawáhrí v rozhovoru, který se uskutečnil v prosinci 2007. „Jde o zcela legitimní emirát, který byl vytvořen zcela právoplatným a bezchybným způsobem, po řadě konzultací, a získal slib věrnosti od většiny iráckých mudžahedínů a kmenů.“

Odnož al-Káidy v Iráku se tedy možná stala součástí Islámského státu a ten se možná naopak stal potichu součástí bin Ládinovy organizace,veřejnost však celá následující léta o podobě jejich vzájemného vztahu nicnevěděla. Islámský stát se k této otázce otevřeně nikdy nevyjadřoval, i v tomto případě se spoléhal na nejednoznačnost, protože se tím snažil vytvářet dojem, že má víc moci a autonomie než ve skutečnosti. Tato jehotroufalost – a mlžení – u džihádistů rozněcovala představivost a stala se také

1 vztyčení černé vlajky

35

nesmírně důležitou, když se tento subjekt později začal drát k moci,přičemž nic nevyjadřovalo lépe jeho propagandistickou strategii než vlajka

Islámského státu.

VYTVÁŘENÍ ČERNÉ VLAJKY

Když Islámský stát 15. října 2006 poprvé oznamoval svůj vznik, žádnou

vlajku ještě neměl, její fotografii zveřejnil teprve v lednu roku následujícího

al-Fadžr, tedy odnož al-Káidy, která zásobuje informačními materiálysdělovací prostředky.

Design vlajky vysvětlovali sami její autoři, o nichž se vědělo jen tolik, že k Islámskému státu měli blízko. Ten se pro inspiraci obrátil k postavě Muhammada a konkrétně k úryvkům z koránu a také k charakteristikám z dávné minulosti. Podle jednoho z těchto popisů je „vlajka Proroka – nechť žije v míru a požehnán – černým čtvercem vyrobeným z vlnys proužkovým vzorem“, zatímco podle jiného na ní Muhammad „stojí na kazatelně, káže“ a kolem něj jsou vlajky další, rovněž černé. „Na vlajce Proroka bylo napsáno ,ne bůh, ale Bůh, přičemž Muhammad je poslem tohoto Boha‘“, uvádí se zde dále a zmiňuje dokonce i její název, tedy „orel“.

Autoři vlajky pro Islámský stát potvrdili, že popisy se zmiňují i o jiných barvách, konkrétně zelené, bílé a žluté, nakonec však dospěli k závěru, že přece jen zvolí černou, jelikož většina z písemných zpráv o Prorokovi jmenuje právě tuto. „Velitel věrných po obdržení příslušných informací od osob znalých věci vydal osobní dekret, podle něhož vlajka Islámského státu bude černá,“ oznámili její tvůrci. Stejně sebevědomě pak vysvětlovali i nápis na ní, který je muslimským vyznáním víry: „To, co je tam napsáno, je i na vlajce Božího posla, nechť žije v míru a požehnán, totiž ,Není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží‘.“

Způsob, jakým bylo zmíněné vyznání navrženo, je velmi nezvyklý a odlišuje se od všech ostatních pokusů vyrobit repliku Prorokovy vlajky. Nápis „ne bůh, ale Bůh“ je totiž vyveden bílou barvou v její horní části, ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 36 zatímco černý nápis „Muhammad je posel Boží“ je vložen do bílého kruhu, který byl podle autorů návrhu, jak se sami vyjádřili, inspirován pečetí Proroka používané na dopisech údajně napsaných v jeho zastoupení a uložených v tureckém paláci Topkapi. Design pečeti, prohlašovali, se shoduje s tím, jak jeho vzhled popisují dobová vylíčení, takže zcelaignorovali názory moderních učenců zpochybňujících existenci zmíněných dopisů a všechny se naopak snažili přesvědčit, že Islámský stát prostě převzal Muhammadovu pečeť stejným způsobem, jako to dělali dávní chalífové.

A proč vůbec vymýšlet vlajku? Jednak tím Islámský stát následovalProrokova příkladu, také však chtěl mít nějaký symbol, jehož prostřednictvím by získával masy pro svou věc, v této souvislosti ostatně citoval osmanského historika a státního úředníka z devatenáctého století, který se jmenoval Ahmad Cevdet Paša: „Tajemství vytvoření vlajky spočívá v tom, žeshromažďuje lid kolem jedné standarty s cílem jej sjednotit, jinými slovy taková vlajka se stává důkazem spojení jejich slov a také jednoty jejich srdcí a oni vystupují jako jeden člověk, přičemž to, co je pojí dohromady, je silnější než pokrevní pouto mezi příbuznými.“

Stejně jako v případě všech ostatních fundamentalistických pokusůoživit rané dny víry si i představitelé Islámského státu museli vybratz množství protichůdných náboženských textů a příběhů z minulosti, aby mohli vytvořit nějaký obraz toho, o co usilují a budou usilovat. Jejich výběr přitom ukazuje kulturní předsudky i moderní útlocitnost, které se přitom takusilovně snažili potlačit, protože pro svou vlajku si místo zelené, žluté nebo bílé barvy vybrali chladně černou; ta totiž koresponduje s jejich manichejským pohledem na svět, nedovolujícím žádné šedé oblasti mezi protikladnými pojmy správné a špatné a mezi věřícím a bezvěrcem. Bílý nápis v horní části vlajky „není božstva kromě Boha“ je mimochodem úmyslně kostrbatý, aby připomínal dobu ještě před vynálezem Photoshopu, přitom však byl prapor vytvořen na počítači.

O přecitlivělosti Islámského státu nechtěně vypovídá i citování Ahmada Cevdeta Paši. Ten byl ovlivněn evropským nacionalismem, ale zároveň si

1 vztyčení černé vlajky

37

přál, aby celé mnohonárodnostní osmanské říši vládlo Turecko, přičemž

pohromadě ten slepenec měl držet právě islám se svými symboly, a tento

postoj vidíme v pozadí Pašova utilitárního pohledu na náboženství. „Jediná

věc, která spojuje Araby, Kurdy, Albánce i Bosňany, je samozřejmě islám,

skutečnou silou tohoto velkolepého státu jsou ovšem Turci,“ psal, a i když

se lidé, kteří navrhli vlajku Islámského státu, maximálně snažili obnovit

utopickou éru Muhammada, zůstali zajatci své doby. Snaha o původnost je

prostě záležitostí velmi současnou.

Islámský stát byl tedy nevědomky, tak jako jeho vlajka, uspořádán moderně, a to samé platí i o způsobu, jakým sám sebe popisoval. Jistýdžihádistický učenec si například stěžoval, jak nový subjekt používá současná slova při charakteristice svého úřednického aparátu: „Podíváme-li sedo historie Arabů a islámu, formulace typu ,mluvčí Islámského státu Iráku‘ nebo ,ministr školství‘ tam samozřejmě najdeme, takováto jejich podoba nicméně dělá dojem, že má blíž k realitě současnosti než k jakékoliv realitě islámské.“ Tento člověk zároveň připomněl, že vytvářet nový útvar pouze na území Iráku se příliš podobá modernímu pojetí státu, zatímco původní chalífát byl rozlehlou říší s neustále se rozšiřujícími hranicemi, nikoliv stát jednoho konkrétního národa, jak je tomu v dnešní době.

I přes svou nejednoznačnost však dával Islámský stát občas nepřímo najevo, že jeho ambicí není jen být moderním národnostním státem, jelikož na své vlajce měl pečeť Proroka, tedy důkaz moci, který si kdysi jednotliví chalífové předávali, a silný chalífát z minulosti evokovala i barva praporu. Bylo tu však ještě něco – když Islámský stát skončil se svým výkladem příslušného designu, došlo ještě na následující modlitbu: „Prosíme tímto Boha, který nechť je chválen, aby tuto vlajku učinil jedinou pro všechny muslimy, jsme si ostatně jisti, že ji lid Iráku ponese, až půjde na pomoc ... Mahdímu do svatého domu Boha.“ Tím domem je přitom myšlena stavba Ka`ba v Mekce, tedy nejposvátnější místo islámu, a Mahdím muslimský spasitel, který se tam objeví v letech předcházejících apokalypse.Islámský stát tedy de facto dával najevo, že jeho vlajka není jen symbolem vlády ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA 38 v Iráku a předzvěst budoucího chalífátu, ale také zvěstovatel poslední bitvy, až bude končit svět.

TEN SPRÁVNĚ VEDENÝ

Legendy týkající se černé vlajky a muslimského spasitele Mahdího se poprvé

objevily za vlády dynastie Umajjovců, která své islámské impérium řídila ze

starobylého města Damašku v sedmém a osmém století našeho letopočtu.

Její zakladatelé, umajjovský rod, se chalífátu zmocnili z rukou Prorokova

zetě a vnuků, což mnohé muslimy rozzuřilo, otec jednoho z těchtozakladatelů Mu`áwiji ostatně Muhammada a jeho rané následovníkypronásledoval (i když později sám k islámu konvertoval) a jeho matka doko



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist