načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Islámský stát – Apokalypsa - William McCants

  > > > > > Islámský stát – Apokalypsa  

Kniha: Islámský stát – Apokalypsa
Autor:

Kniha pro ty, kteří se snaží pochopit. Dokážeme to vůbec někdy? Islámský stát je jedním z nejúspěšnějších a nejvíce ohrožujících džihádistických skupin v moderní historii, ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2016-10-05
Počet stran: 208
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 208 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Lubomír Sedlák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-41
ISBN: 9788026412335
EAN: 9788026412335
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha pro ty, kteří se snaží pochopit. Dokážeme to vůbec někdy? Islámský stát je jedním z nejúspěšnějších a nejvíce ohrožujících džihádistických skupin v moderní historii, nebezpečnější dokonce i než al-Káida. Na území Sýrie a Iráku se pohybují tisíce jeho stoupenců, kteří si podrobují miliony tamních obyvatel, zotročují ženy, stínají zajatce a vykřikují, jen ať si někdo zkusí je v jejich tažení zastavit; tisíce dalších těchto lidí pak pod černou vlajkou Islámského státu šíří teror i mimo oblast Středního východu. Přilákat do svých řad tolik následovníků a dobýt tak rozsáhlá území se přitom tomuto subjektu podařilo právě proto, že se vyznačuje ještě větší krutostí než jeho konkurenti, ještě víc mluví o blížící se apokalypse a ještě víc se zaměřuje na budování státu. Jeho mazaní předáci propojili dvě nejsilnější a zároveň nejvíce protichůdné myšlenky islámského náboženství, kterými jsou na jedné straně návrat islámské říše a na druhé konec světa, a vytvořili z nich jakési poslání a výzvu, definující jejich strategii a inspirující armádu horlivých bojovníků. Islámský stát také postavil na hlavu konvenční uvažování o tom, jak vést války či verbovat nové členy, a to i v případě, že nakonec utrpí porážku. Džihádistický terorismus už bude navždy jiný. Kniha Islámský stát – Apokalypsa se téměř stoprocentně opírá o zdroje informací v arabském jazyce, včetně starodávných náboženských textů nebo tajných dopisů napsaných představiteli jak této organizace, tak al-Káidy, dopisů, které mělo možnost vidět dosud jen pár lidí. Autor William McCants ukazuje, jak náboženský fanatismus, strategické uvažování a ohlašování konce světa utvářelo Islámský stát v minulosti a jak předznamenává jeho temnou budoucnost. Recenze „Špičková záležitost.“ - Aatish Taseer, The New York Times „William Cants ve svém vynikajícím novém díle Islámský stát – Apokalypsa velmi dobře popisuje vzestup Zarqáwího.“ – David Ignatus, The Atlantic „Tuto knihu zásadního významu plnou výborných postřehů, napsanou jedním z našich největších odborníků na islámská hnutí, by si měl přečíst každý, kdo chce vytyčovat nějaký politický směr, a také každý, kdo si přeje pochopit vzestup Islámského státu.“ – Lawrence Wright „Je obtížné představit si něco ještě odcizenějšího či odpuzujícího, než je brutalita Islámského státu, autor však tuto skupinu, její historii, ideologii i představitele, popisuje uvážlivě, jakož i přehledně a poučně. William McCants rozumí všem odstínům náboženských názorů, které vůdce dané organizace pohánějí vpřed, a vynikajícím způsobem se zhostil úkolu, jak je ozřejmit a vysvětlit čtenáři její strategii. Jde dosud o zdaleka nejlepší knihu o Islámském státě.“ – Velvyslanec Daniel Benjamin, koordinátor boje proti terorismu ministerstva zahraničí Spojených států „O teologii Islámského státu vztahující se ke konci světa toho nikdo neví víc než Will McCants, který tomuto subjektu naslouchá s nezvyklou pozorností a smyslem pro detail. Je třeba, aby si publikaci přečetli politici, jinak nepochopí vznik Islámského státu a jeho plány.“ – Graeme Wood, absolvent stáže v Edward R. Murrow Center, spolupracovník Rady pro mezinárodní vztahy, dopisovatel časopisu The Atlantic a vysokoškolský učitel přednášející politické vědy na Univerzitě v Yale “Jde o vynikající popis vzniku Islámského státu … Pokud se přitom budoucnosti týče, klade si McCants otázku, zda jej jeho až fanatická brutalita nakonec zahubí. Autor se domnívá, že ne nutně, domnívá se totiž, že brutalita přináší své ovoce, tedy alespoň do určité chvíle.“ – Týdeník The Economist O autorovi William McCants získal titul doktor věd, konkrétně v oboru studium Blízkého východu, na Univerzitě v Princetonu. V současnosti řídí projekt zabývající se vztahem Spojených států k islámskému světu v Brookings Institution, ale je také mimořádným profesorem na Univerzitě Johna Hopkinse. Dříve navíc působil jako vrchní poradce amerického ministerstva zahraničí pro boj proti násilnému extremismu. Žije ve Washingtonu. (jeho historie, strategie a vize zániku světa)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
William McCants - další tituly autora:
Islámský stát – Apokalypsa Islámský stát – Apokalypsa
McCants, William
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

63
3
VLAJKONOŠI
Devatenáctiletý Náif al-Qahtání ze Saúdské Arábie zůstal v paměti svých
přátel i rodinných příslušníků jako „tichý“ a „nesmělý“ chlapec, který
poslouchal matku a nedostával se do potíží. „Nikdy jsem v jeho chování
nepozoroval nějakou změnu či nějaký sklon k extremismu,“ vzpomínal
například jeho bratr. Náif byl prostě tím posledním, kdo by podle vás mohl
stát před emírem pobočky al-Káidy v Jemenu a chystat se mu předestřít
jistou velmi odvážnou myšlenku.
Potřebujete nějaký internetový magazín, řekl, a já jsem ten, kdo to zařídí.
Zmíněnému emírovi, který se jmenoval Násir al-Wuhajši, se nápad líbil,
protože pokud si nějaká teroristická organizace takové označení
zasloužila, něco podobného skutečně potřebovala, aby mohla provokovat své
nepřátele a do svých řad naopak lákat potenciální zájemce. Wuhajši měl
ovšem na druhou stranu určité pochybnosti, zda bude tento teenager
schopen něco takového opravdu dokázat; neměl totiž vysokoškolské vzdělání,
jelikož svou vlast opustil už v sedmnácti letech, aby se mohl přidat
k džihádistickému hnutí v Jemenu, a nedisponoval ani žádnými schopnostmi,
pokud se výroby periodik týče. Zároveň však emír obdivoval jeho kuráž,
možná v tom chlapci dokonce viděl i trochu sebe, když byl stejně starý,
protože tehdy pro změnu odejel on z rodného Jemenu do Afghánistánu,
kde pracoval šest let jako tajemník bin Ládina, a coby skromný člověk „se
záblesky sarkastického humoru“ si získal přízeň i řadových členů al-Káidy.
Požehnání myšlence na magazín dal koncem roku 2007 a al-Qahtání
v příštích několika měsících horečně dával dohromady příspěvky
a připravoval i vhodný formát, dokonce v zájmu upozornění na novou publikaci





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
64
udělal „rozhovor s jedním z nejhledanějších lidí v Saúdské Arábii“ (což byl
on sám). První číslo vyšlo v lednu 2008, přičemž titulek na první straně
hlásal „Bitvy se blíží“, což mělo odkazovat na závěrečné boje před apokalypsou.
Anonymní džihádisté v uzavřených internetových diskusích magazín
chválili – většina žila v arabské části světa, takže oceňovala texty v rodném
jazyce, a pokud se někomu jeho obsah nelíbil, byl buď džihádisty, kteří
podobná fóra řídili, umlčen, nebo to prostě nedával najevo. Podobná
uniformita byla dost typická a dosahovalo se jí jak cenzurou, tak
autocenzurou, svobodné džihádistické diskuse se na webu začaly objevovat až později,
s příchodem Twitteru.
Ke kritizování toho samozřejmě v novém magazínu bylo spousta,
zejména pokud se týkalo jeho vizuální prezentace, tedy vzhledu. Grafi cká
úprava nestála za nic, fotografi e obklopovalo jen jakési bílé vakuum a sem
tam texty v modré nebo černé barvě – nezkušenost člověka, který to měl
na starosti, byla jednoduše znát.
V následujících několika měsících se ovšem al-Qahtání buď výrazně
zlepšil, nebo mu někdo začal pomáhat. Když totiž v březnu 2008 vyšlo
druhé číslo, obálka byla plná ohnivých plamenů a krve, texty měly kolem
sebe barevné linky a v tiráži (a jako silueta vlastně na všech stránkách) se
najednou objevilo logo al-Káidy v Jemenu, tedy dvě překřížené turecké šavle
na pozadí této země a také Saúdské Arábie.
Následujícího roku pak předáci jemenské al-Káidy zveřejnili video,
ve kterém oznamovali, že se jejich skupina spojila se skomírající odnoží
výše zmíněné organizace na Arabském poloostrově, známé pod zkratkou
AQAP. V pozadí přitom visela vlajka Islámského státu, kterou v situaci, kdy
se ten v Iráku potácel na místě, převzala jiná větev al-Káidy.
Vnucuje se otázka, proč al-Káida v Jemenu přejala prapor jiné skupiny
přidružené k této organizaci. Proč si nevytvořila svou vlastní, případně
nezačala používat tu černou, kterou bin Ládin ukazoval na své tiskové
konferenci? Vždyť jejím nadřízeným, stejně jako v případě Islámského státu,
byl právě tento člověk. Možná že se jemenským představitelům prostě jen
líbil vzhled vlajky, pro kterou se nakonec rozhodli, a také to, jak ji všichni





VLAJKONOŠI
65
znali, ještě pravděpodobnější se ovšem zdá být, že jim imponovalo, co ta
vlajka představovala, totiž bezprostřední návrat chalífátu. Záhy poté, co si
ji vybrali, se ostatně pokusili také vytvořit vlastní islámskou vládu, což byl
i případ několika dalších odnoží al-Káidy v jiných zemích, které též začaly
zhruba ve stejnou dobu používat vlajku Islámského státu a ztotožnily se
tak s tím, co reprezentovala. Tyto skupiny se s ním sice nespojovaly, ale
podpořily takovýmto způsobem jeho myšlenku – což se vůbec nelíbilo bin
Ládinovi.
DVANÁCT TISÍC
Dva a půl roku poté, co al-Qahtání dokončil první číslo internetového
magazínu Bitvy se blíží, začala AQAP vydávat další pod názvem Inspirujte
a opět jej tvořil mladý muž, konkrétně čtyřiadvacetiletý Samír Chán.
Také on se narodil v Saúdské Arábii, už jako dítě se však se svými
pákistánskými rodiči přestěhoval do New Yorku a později do Severní Karolíny,
ovšem přestože v yrůstal na Západě, octl se nakonec tam, kde i al-Qahtání.
Útoky z 11. září jej doslova nadchly, zatímco americká invaze do Iráku
naopak přivedla k zuřivosti, takže si založil webové stránky věnované
džihádistické propagandě, které připravoval v domě svých rodičů ve zmíněném
státě Unie. Otec a matka i místní muslimští představitelé jej prosili, aby své
džihádistické přesvědčení zavrhl, ale on je ignoroval a v roce 2009
odcestoval do Jemenu, kde pobýval Anwar al-Awlakí, v jeho očích hrdina.
Awlakí se narodil ve Spojených státech, ale coby teenager – a znovu pak
v roce 2004 – navštívil zemi svých rodičů, tedy Jemen. Šlo o talentovaného
kazatele, který jako by seděl na dvou židlích, přičemž tou první byly
radikální islamistické skupinky a tou druhou muslimský střední proud. V době,
kdy za ním přijel Chán, už se Awlakí v ýrazně zradikalizoval; stal se členem
AQAP a prostřednictvím Internetu verboval podobně smýšlející bojovníky,
kteří by podnikali útoky v Evropě a ve Spojených státech. Oba muži, jeden
propagandista a druhý autor blogů, spolu po svém setkání začali promýšlet





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
66
nový způsob, jak oslovit muslimskou mládež na Západě, a výsledkem byl
první magazín AQAP v angličtině, tedy již zmíněný Inspirujte.
Článek, který Awlakí uveřejnil v prvním čísle, se zaměřoval
na „americký lid a muslimy na Západě“, přičemž pro druhé z výše jmenovaných měl
jasný vzkaz: „Buď odejděte, nebo bojujte.“ Pro ty, kteří se v zemích
„bezvěrců“ rozhodli zůstat, měli podle autora textu být příkladem jeho dva
přívrženci Nidál Hasan a Umar Fárúq Abdulmutallab. První z nich, americký
voják palestinského původu, zabil třináct osob na texaské vojenské základně
Fort Hood, druhý, syn zámožného nigerijského bankéře, který vystudoval
v Británii, se později pokusil vyhodit do povětří letadlo nad Detroitem.
Pokud se pak týče muslimů, kteří se rozhodli země „bezvěrců“ opustit,
zval je Awlakí, aby se přestěhovali do Jemenu. Byl totiž přesvědčen, že bude
již brzy naplněna předpověď Proroka, podle níž se na scéně objeví armáda
„dvanácti tisíců“ mužů, kteří „vyjdou z Adenu-Abjanu“ na jihu této země
a „věnují Alláhovi i jeho poslovi“ Muhammadovi jako dárek „vítězství“.
Toto proroctví bylo mezi kumpány Awlakího v organizaci Al-Káida
na Arabském poloostrově velmi oblíbené, často z něho citoval například její
magazín v arabštině Bitvy se blíží, obzvláště poté, co se AQAP v létě roku
2010 střetla s vládními silami v provincii Abjan. V červenci jeden z jejích
představitelů dokonce oznamoval, že „v Adenu a Abjanu se připravuje k boji
armáda dvanácti tisíc bojovníků a my prostřednictvím této armády
vytvoříme islámský chalífát“.
Džihádistické očekávání chalífátu v Jemenu skutečně nabý valo
na intenzitě. Výše zmíněný magazín v této souvislosti opublikoval rozhovor na dané
téma, ve kterém jistému jemenskému džihádistovi odpovídal nejvlivnější
učenec džihádismu na světě Abú Muhammad al-Maqdísí, zda jsou boje
v jižním Jemenu naplněním proroctví o „dvanácti tisících“ a zda to
znamená, že v tomto státě vznikne chalífát.
Maqdísí měl všechny předpoklady k tomu odpovědět vyčerpávajícím
způsobem. Tento Palestinec totiž strávil většinu svého dospělého života
studiem nejrůznějších islámských textů a džihádistických pojednání a jeho
znalosti přitáhly pozornost takových žáků, jako byl Abú Mus`ab az-Zarqáwí,





VLAJKONOŠI
67
i když s ním se nakonec kvůli jeho excesům během války v Iráku názorově
rozešel.
Pokud tedy měl někdo vědět, co proroctví o „dvanácti tisících“
ohlašovalo v souvislosti s ustanovením chalífátu v Jemenu, byl to právě Maqdísí.
Ve zmíněném rozhovoru se ovšem tento muž vyjádřil jen opatrně:
Tento hadís podle některých z těch, kdo o něm hovoří, obsahuje nepřímý
náznak, že v Adenu Abjanu vznikne chalífát, jehož hlavním městem
bude Jemen, jelikož armády obvykle vyrážejí do bojů ze sídla chalífátu
... Tak to ale nemusí nutně být, možná to spíš znamená, že Jemen
chalífátu nebo jeho lidem a muslimské armádě pomůže, případně nasadí
podobnou armádu buď k odražení nepřítele, který napadl nějaké
muslimské země, nebo k vyhnání nějakého okupanta či odpadlíka od víry.
Zároveň Maqdísí nechtěl člověka, který s ním rozhovor vedl, úplně odradit,
a byl tudíž pozitivnější v odpovědi na otázku, zda proroctví „dvanácti tisíců“
naplňuje organizace Al-Káida na Arabském poloostrově. Potvrdil úžasný
osud džihádistů v Jemenu a citoval z jiné předpovědi, v níž Muhammad
radí věrným muslimům, aby v době, kdy bude svět končit, odešli do Sýrie,
a pokud by to nešlo, měli se podle něj odebrat právě do Jemenu. Poté
Maqdísí prohlásil, že AQAP skutečně dotyčné proroctví naplňuje, jelikož
„křižáci“ mají z rostoucí síly bojovníků, kteří se v této zemi shromažďují
a „táhnou pod praporcem monoteismu“, strach.
Svou úvahu pak učenec zakončil doporučením, aby se džihádisté
v Jemenu řídili radami Syřana jménem Abú Mus`ab as-Súrí. Tento
rudovlasý „Šakal“ neboli „Carlos“ celosvětového džihádistického hnutí, který se
objevoval v jednom konfl iktu za druhým, je autorem obsáhlé knihy
o džihádistické strategii a také proroctví týkajícího se konce světa, o němž jsme
si již četli v první kapitole. Súrí byl kromě toho svědkem řady neúspěšných
revolucí, takže se u něj vyvinul velký cit pro to, co nemá dělat.
V říjnu 1999 tento člověk napsal esej, kde rozváděl, jak vést džihád
v Jemenu; citoval v něm ze stejných proroctví jako Maqdísí a vysvětloval,





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
68
proč je právě dotyčná země ideálním místem k zahájení revoluce na celém
Arabském poloostrově. Zastával neochvějný názor, že džihádisté by se
ve svém boji proti křižákům a jejich místním spojencům měli co nejvíc
snažit získávat podporu mas, to bylo pro džihád rozhodující strategií. Také
jim radil, aby místo útočení na vládu Jemenu chápali tento stát jen za jakousi
základnu, kde by shromažďovali své jednotky a podnikali útoky na ostatní
země na zmíněném poloostrově, přičemž pokud by některé z nich
džihádistům oplatily stejnou mincí, obyvatelé Jemenu by je začali považovat
za lokaje křižáků. Na závěr své úvahy pak Súrí citoval z proroctví
o „dvanácti tisících“.
Bin Ládin s takovýmto strategickým výhledem v zásadě souhlasil
a pobočku al-Káidy v Jemenu, tedy AQAP, odrazoval od úmyslu svrhnout
tamní vládu nebo v této zemi dokonce vytvářet stát. Vůdce této organizace,
tedy již zmíněný Násir al-Wuhajši, Usámovi někdy v roce 2010 napsal, že
„pokud si přeje, aby mu patřila San`á“ (jemenské hlavní město), „ již dnes
jej může mít“, ten mu však odpověděl: „Boží šarí`u chceme v San`á zavést
jen v případě, že budeme schopni zachovat stát, který tam vybudujeme.“ Šéf
al-Káidy také emíra upozornil, že žádná islámská vláda vzniklá na popud
džihádistů se neudrží při životě, „dokud bude Amerika i nadále
disponovat schopností zničit jakýkoli stát, který my založíme“, a v této souvislosti
dodal: „Musíme mít na paměti, že náš nepřítel svrhl jak režim Tálibánu,
tak ten Saddámův.“
To byla velká změna v bin Ládinových veřejně proklamovaných
názorech, protože ještě v roce 2007 Islámský stát v Iráku bránil proti obviněním,
že k jeho ustanovení došlo předčasně. Už tehdy sice uznával, že Američané
jsou schopni „zaútočit na kteroukoliv zemi a svrhnout její vládu“, to však
podle něj nesmělo být důvodem se o jeho vytvoření alespoň nepokusit,
zatímco teď už byl v souvislosti s postupným rozpadem zmíněného státu
opatrnější.
Místo zakládání státu v Jemenu tedy dával Ládin přednost využívat jej
coby základnu k operacím proti USA. „Jsem toho názoru, že tato země by
měla zůstat v klidu jako určitá rezervní armáda pro muslimské společenství.





VLAJKONOŠI
69
Je přece dobře známo, že jedním z předpokladů zahájení války je mít právě
takovou armádu a pokračovat ve vyčerpávání nepřítele na otevřených
frontách, dokud nezeslábne, což by nám pak umožnilo vytvořit islámský stát.
Čím víc tudíž budeme moci rozšiřovat operace proti Americe, tím víc se
přiblížíme sjednocení našich snah takov ý stát skutečně založit, tedy dá-li Bůh.“
Vůdce al-Káidy samozřejmě souhlasil, že jemenský prezident je z pohledu
džihádistů odpadlík od víry, ovšem odpadlík neškodný, takže dává prostor
k manévrování. „Není v našem zájmu při likvidaci jeho režimu nějak
spěchat; je sice neschopný, ale méně nám nebezpečný než režim, který chtějí
Spojené státy dosadit místo něj ... Salafi sté, včetně těch džihádistických,
jej přece byli schopni využít a zaměřit se na USA právě z Jemenu, zatímco
někteří z mudžáhidů se přesunuli do Somálska nebo k nám a my jsme tudíž
tyto naše bratry mohli pověřit provedením jistých operací v zahraničí.“
Pokud by samozřejmě jemenská vláda na džihádisty zaútočila, pak by
se měli bránit, radil bin Ládin, neměli by však proti ní podnikat ofenzívu,
protože obyvatelstvo by se pak obrátilo proti tomu, zač bojují.
Všimněte si, jakou důležitost ten člověk při svém strategickém uvažování
přikládal široké podpoře ze strany lidu, a také jak se zaměřoval především
na vyhnání Američanů ze Středního východu. Svržení místních
muslimských režimů a vytváření nových států prostě podle něj mohlo počkat,
protože vytyčení takových cílů by znepřátelilo řadové občany, jelikož k jejich
dosažení by bylo třeba útočit i na muslimy, nehledě k tomu, že i kdyby
džihádisté dosáhli úspěchu, v cestě dál stály Spojené státy.
Zpráva, že příslušníci AQAP v létě 2010 napadli jemenské vládní
jednotky, tudíž bin Ládina rozzlobila, protože to bylo proti jeho radám. Nechtěl
uvěřit, že jej předáci této odnože al-Káidy neuposlechli, a takový krok si
vysvětloval jejich mládím, případně že o politice jeho organizace, zaměřené
ze všeho nejdřív na USA, nebyli dostatečně obeznámeni, jak tehdy napsal.
Podobné operace každopádně podle něj mohly být prominuty „jen
v případě, že by šlo o sebeobranu mudžáhidů“.
Bin Ládin tedy na jemenské džihádisty apeloval, aby neútočili na místní
vládu, stejně tak jim ovšem radil, aby se „vyhýbali zabíjení příslušníků





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
70
kmenů“, jelikož ty byly zásadním předpokladem pro úspěšné budování
muslimského státu, které by bez nich bylo odsouzeno k nezdaru.
„Podporu kmenů musíme získat, ještě než začneme takový stát vytvářet, protože
mají moc a vliv,“ psal nejvyšší představitel al-Káidy, podle něhož předchůdci
Muhammada na toto pravidlo nedbali, zatímco Prorok dosáhl úspěchu,
jelikož byl schopen si všechny – nebo alespoň některé – kmeny v Medině získat.
Bin Ládin měl samozřejmě pravdu. Když se Muhammadův vlastní
kmen v Mekce obrátil proti němu, spojil se on s jinými severně od Mediny,
a pomocí náboženského přesvědčování, slibů výhod, sňatků, nátlaku
i vysloveného násilí se mu do konce života podařilo přivést na svou stranu
celou řadu dalších kmenů obývajících Arabský poloostrov.
Doporučení vůdce al-Káidy vyhýbat se znepřátelení kmenů bylo součástí
jeho širší strategie, jak získat podporu širokých muslimských mas. Kmenovými
příslušníky byla řada občanů Jemenu a měli zde víc svobody než lidé ve většině
ostatních arabských zemí, bin Ládin ovšem také nechtěl, aby došlo
k vyvolání nějakého krvavého sporu v podobě odvety, k níž se někdy kmeny uchylují
a berou spravedlnost do svých rukou, pokud je zabit jeden z jejich členů.
V pracovní verzi dopisu, který poslal předákovi AQAP, se pak dlouze
rozepsal o obrovských překážkách, před jakými stojí každý islámský stát
vzniklý v muslimském světě. Každý takový nový útvar by totiž musel
uspokojit „požadavky a potřeby lidu“, jelikož arabské země vytvořily systém,
ve kterém jsou na nich všichni obyvatelé závislí, a pokud by jim ten či onen
islámský stát nedokázal bez průtahů tyto základní potřeby poskytnout,
rychle by ztratil veškerou jejich podporu. Zhroucení takového státu by navíc
bylo uspíšeno zavedením hospodářských sankcí a leteckým
bombardováním ze strany Západu.
Ke svržení vlády nebo ovládnutí nějaké země dnešnímu
revolučnímu hnutí nestačí jen vojenská síla. Pokud bychom si pro tuto chvíli
odmysleli otázku vnějšího nepřítele, musí takové hnutí disponovat
také zdroji, kterými by uspokojilo potřeby a požadavky společnosti,
zatímco postupně přebírá kontrolu nad daným městem či státem.





VLAJKONOŠI
71
Podobné hnutí prostě nemůže očekávat, že společnost bude bez nich
schopna přežívat dlouhou dobu, a to dokonce ani v případě, že by
shodou okolností byla tomuto hnutí výrazně nakloněna. Lidé často
mění své názory, když zažívají trvalý nedostatek potravin a léků,
a tou poslední věcí, které by chtěli být svědky, je vidět své děti
umírat hlady nebo na nějakou nemoc.
Selhání by v podobné situaci přišlo draho, varoval bin Ládin. „Důsledky
zhroucení muslimského státu by byly devastující, zejména pokud by se
teprve rodil ... Výraz neúspěch si sice veřejnost často vykládá
nejrůznějšími způsoby, jedno je však jisté – nemá ráda ty, kdož prohráli, zajímají ji
pouze výsledky a mnohdy tudíž nevěnuje pozornost detailům
a podmínkám, které za selháním nebo i naopak úspěchem stály. A pokud nějakou
skupinu ocejchuje jako špatnou, je velmi pravděpodobné, že se pak této
nepodaří dotyčnou veřejnost získat pro svou věc, ať již by mělo jít
o budování příslušného státu, nebo jeho obranu.“
Z rad, které bin Ládin dával AQAP, byl nicméně minimálně jeden člověk
z nejvyššího vedení al-Káidy v zákulisí nešťastný. Jmenoval se Atija Abd
ar-Rahmán a šlo o jeho náčelníka štábu, který plísnil Islámský stát v Iráku
za excesy, jichž se dopouštěl, a obával se, že šéf je příliš posedlý útočením
na Američany. Skutečností zůstávalo, že nev yužíval příležitosti ustanovovat
islámské vlády, které si naopak přáli řadoví džihádisté, podle nichž o tom
dokonce celý džihád byl. „Ti mladí muži chtějí jít na ,frontu‘ a touží po ,bojo-
vých operacích‘“, připomínal mu ar-Rahmán. „Je správné, abychom říkali
,zastavte tu eskalaci, my si v Jemenu nepřejeme válku‘? Takový postup já
neschvaluji a nepodporuje ho ani nikdo ze zdejších bratrů, kteří ti ostatně
svůj názor už řekli – my něco podobného vnímáme jako chybu.“
Nevšímat si jemenské vlády a umožňovat uchopení moci jinými islamisty, což
bylo de facto podstatou bin Ládinovy strategie, jeho náčelník štábu prostě
nepovažoval za správné.
Přes veškeré pochybnosti se ar-Rahmán nicméně podřídil přání svého
nadřízeného, ovšem ne tak organizace al-Káida na Arabském poloostrově.





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
72
Začátkem roku 2011 vypukly v hlavním městě Jemenu coby součást
takzvaného arabského jara lidové protesty a AQAP, která využila nastalé
politické krize, se zmocnila částí provincie Abjan na jihu země a do jejích rukou
padlo i jedno z největších tamních měst Džár. „Okamžitě poté, co jsme
tuto oblasti ovládli, bylo nám vrchním velitelstvím al-Káidy doporučeno,
abychom z celé řady důvodů nevyhlašovali ustanovení islámského
emirátu nebo dokonce státu,“ vzpomínal později Násir al-Wuhajší, šéf AQAP.
Důvody, které souzněly s radami bin Ládina poskytnuté této organizaci již
dříve, přitom charakterizoval následovně: „Nebyli bychom prý schopni se
jako stát postarat o jeho oby vatele, jelikož by nebylo v našich silách v yhovět
všem jejich potřebám, zejména proto, že by to byl stát utlačených, a navíc by
nám hrozil konec v případě, že by se proti nám spiknul ostatní svět, jelikož
v takovém případě by si lidé mohli začít zoufat a nabývat přesvědčení, že
džihád je pouze slepou uličkou.“
Předáci AQAP nakonec „dospěli k názoru, že doporučení al-Káidy bylo
moudré, a rozhodli se stát nevyhlašovat“, ale v oblastech, které kontrolovali,
ustanovili alespoň „emiráty“, což také protiřečilo duchu dopisů od Ládina
a jeho spolubojovníků. Jeden významný ideolog džihádismu v této
souvislosti Al-Káidu na Arabském poloostrově zlověstně varoval slovy „dobyli
jste jistá teritoria, ale z předchozí zkušenosti přitom víte, že je nebudete
schopni ubránit a neudržíte se v nich“, ta však i přes podobná upozornění
a neúspěch Islámského státu příležitosti chopit se zde moci nebyla schopna
odolat.
I když AQAP dotyčné oblasti obsadila, aniž by se ptala na názor
místního obyvatelstva, nepodceňovala potřebu vylepšit si svou image. Byla si
vědoma chyb, kterých se dopustil Islámský stát v Iráku, takže se zavázala
získat „srdce i mysl“ příslušníků kmenů na jihu Jemenu a jejich podporu,
protože tito lidé podle jejích vedoucích představitelů ohrožovali plány
organizace víc než USA.
V roce 2011 AQAP v rámci své nové strategie v oblasti public
relations založila účelovou skupinu Stoupenci šaríe (Ansár aš-Šarí`a). Nevíme
sice přesně, proč jí dala zrovna takový název, ale můžeme hádat. Západní





VLAJKONOŠI
73
sdělovací prostředky měly ve zvyku zkracovat plné jméno al-Káidy, které
znělo Qá`idat al-Džihád neboli Základ džihádu, což bin Ládina rozčilovalo,
protože výraz „al-Káida“, tedy „základ“, nemá nic společného s islámem.
V soukromí uznával, že značka zvaná „al-Káida“ je problematická, jelikož
skupinám, které ji přejímají, zbytečně způsobuje potíže, a uvažoval o tom,
že by název své organizace změnil například na „Monoteismus a džihád“
nebo „Obnova chalífátu“. To by podle jeho názoru přinutilo zmíněná média
i americkou vládu uznat islámský charakter al-Káidy a také by to posílilo
názor, že Západ je s tímto náboženstvím ve válce. Stejné úvahy pak zřejmě
stály i za rozhodnutím AQAP dát své nové účelové skupině název Ansár
aš-Šarí`a.
Výraz „Ansár“ neboli „stoupenci“ odkazuje k lidem z Mediny, kteří
pomáhali Muhammadovi a jeho žákům v nouzi poté, co museli odejít
z Mekky, protože tam byli pronásledováni za svou víru. Šaría jsou zase
boží pravidla pro lidstvo včetně různých zákazů a učení o morálce,
přičemž důvodem k ustanovení Islámského státu je vlastně prosazování těchto
pokynů.
Islám se zrodil ve společnosti uspořádané do kmenů, která neměla žádné
ofi ciální zákony, případně dosud neexistoval stát, který by je mohl
prosazovat, každý kmen se řídil svými vlastními zvyky a kulty. Stát se podařilo
vytvořit až zakladateli islámu Muhammadovi, protože ten požadoval větší
náboženské ztotožnění s cílem roztříštěné kmeny sjednotit. Aby toho však
dosáhl, musel zavést zákony, které by je změnily a také nově vzniklý stát
regulovaly. Důsledkem tudíž je, že islámské posvátné knihy se zabývají
doslova vším, od otázek dědictví až po vedení válek (za podobných
podmínek vznikl také judaismus, což vysvětluje, proč mezi oběma těmito
náboženstvími existují jisté podobnosti). Z dnešního pohledu jsou sice některé
Prorokovy zákony drsné, ale džihádisté je chápou jako již hotový nástroj
k prosazování své vlády v kmenových společnostech, a život Muhammada
podle nich poskytuje návod, jak toho skutečně úspěšně dosáhnout.
Rozhodnutí al-Káidy na Arabském poloostrově vytvořit účelovou
skupinu bylo důkazem, že se postupně odvrací od terorismu a začíná se





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
74
zaměřovat na budování státu. Ádil al-Abáb, jeden z jejích vysokých
náboženských představitelů, toto nové zaměření v jednom rozhovoru nahraném
v dubnu 2011 objasnil podrobněji (místy mimochodem připomínal
kteréhokoliv jiného politika, jehož úkolem je věnovat se všedním záležitostem
vládnutí): „Největším problémem, kterému zde čelíme, je nedostatek
veřejných služeb, například vodovodů a kanalizace, takže se snažíme najít nějaká
řešení.“ Jeho organizace by mohla kontrolovat ještě větší území, dodával,
chyběly jí však „úřednictvo a fi nanční prostředky, které by nám umožnily
služby lidem poskytovat“. Abáb se v této souvislosti také obrátil
s mimořádnou prosbou na zámožné muslimy, aby na podobné věci přispěli: „Máme
tady v Džáru dotažené plány projektů, jež chceme v zájmu zdejších obyvatel
uskutečnit, ať jde o již zmíněné zásobování vodou a následné odvádění nebo
její úpravu, a hodláme uzavřít smlouvy s příslušnými fi rmami, abychom
se s těmito úkoly mohli vypořádat. Ty projekty už jsou hotové, a protože
jsme svrhli předchozí režim, který nebyl schopen dané služby poskytovat,
čekáme teď na vaše investice.“ Zároveň ovšem své posluchače upozornil,
že muslimská duše se nespokojí pouze s chlebem, je též třeba zavést hudúd,
tedy neměnné tresty stanovené islámskými texty, i toto ovšem podle něj
bylo součástí strategie AQAP zaměřené na srdce i mysl lidí:
Před třemi dny Ansár aš-Šarí`a tady v Džáru chytila zloděje, který
nejenom kradl, ale byl navíc opilý. Následujícího dne jsem se s ním sešel
a zeptal se, zda měl skutečně vypito, a on řekl „ano“, načež jsem se jej
dotázal, zda ví, že konzumace alkoholu je zakázána, a on opět odpověděl
kladně. Pak jsem mu položil další otázku, totiž zda si je vědom, že bude
za trest zbičován, a on mi řekl „ano, ale nejdřív mne prosím očistěte“,
takže nechť jej Bůh odmění. Dostal čtyřicet ran a to bylo první zdejší
využití hudúdu. Některé osoby naháníme, jiné i chytíme, a každopádně
kdykoliv toho jsme schopni, s hudúdem maximálně pracujeme.
Podle al-Abába ten opilec nebyl jediný, kdo si přál být v souladu s koránem
potrestán. „Lidé podobný postup velmi vítají, a dokonce se nás ptají ,kde





VLAJKONOŠI
75
jste celou tu dobu byli?‘ Nikdy nás přitom nepovažovali za takto zásadové
a prosazující morálku, vždy se domnívali, že al-Káida je zlá, protože to,
co o nás slyšeli, bylo pokřivené, zatímco kdykoliv nás nyní potkávají, mají
z naší přítomnosti radost. My jim při takových příležitostech vykládáme
o šaríi a vysvětlujeme, že pokud je uplatňována, Bůh zařídí, aby na Zem
pršelo bohatství.“
Organizace al-Káida na Arabském poloostrově dokonce spustila
na Internetu propagační kampaň zahrnující rozhovory se šťastnými
obyvateli emirátů, které vyhlásila. „Jak se vám teď vede?“ ptá se při jednom
z nich člověk z AQAP lidí ve města Džár poté, co se tam změnil režim.
„Úžasně!“ odpovídá dotazovaný, zatímco jiný, tentokrát ve městě Síhán,
volá nadšeně: „Podívejte, dokonce i děti jsou šťastné! O tomhle jsme dosud
jen snili, my i naši dědové.“
Samozřejmě pokud se zrovna netočilo, rozzářených tváří bylo mnohem
méně. Muži už například nesměli nosit trenýrky a zakázána byla veškerá
hudba i tanec, ale co víc, údajní špioni se stříleli a poté byli ukřižováni,
zatímco ženám obviněným z čarodějnictví se usekávala hlava a zlodějům
pro změnu ruce. „Obvinili mě, že kradu, takže mě pět dní drželi v jakési
místnosti, kde mě pořád surově mlátili ... a taky mučili elektrickými šoky –
polili mi hruď vodou a pak k ní přiložili nějaký drát, takže jsem měl pocit,
jako by se mnou najednou prudce praštili,“ vzpomínal jeden takový
nešťastník. „Když uplynulo těch pět dní, dali mi injekci, takže jsem usnul, a když
jsem se probudil, už jsem neměl ruku.“
Do roka si AQAP, jak se dalo předpokládat, svým brutálním chováním
postavila obyvatelstvo proti sobě. Jeden člověk z města Džár to
charakterizoval následovně: „Ze začátku, když sem dorazili, to byli jen takoví prostí
a zesláblí lidé, přičemž my jsme patřili k těm, koho tehdejší vláda poškozovala,
protože nás okrádala, a taky jsme neměli práci, takže s těmi nově příchozími
jsme sympatizovali, ale pak jsme zjistili, díky Bohu ještě než jsme s nimi něco
začali podnikat, že jsou to lháři, kteří milují krev, a že jde vlastně o teroristy.“
Al-Káidě se na Arabském poloostrově podařilo znepřátelit si i místní
kmeny, i když si je předbíhala potravinami a vodou. V Džáru je například





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
76
v roce 2011 vyburcoval bratranec člověka, kterého popravila za údajné
vyzvědačství, takže v létě roku následujícího už milice kmenů obývajících
jih země a nesoucí název Lidové výbory pomohly jemenské vládě
a Spojeným státům znovu obsadit území, které si AQAP přisvojila, a tím skončil
experiment této organizace vybudovat muslimský stát.
Poté, co přišla o dobytá teritoria, se Ádil al-Abáb, mluvčí její účelové
skupiny Ansár aš-Šarí`a, zamýšlel nad neúspěšnou snahou své organizace
ujmout se moci. Přiznal, že „někteří lidé se asi budou ptát, jakých Ansár
aš-Šarí`a dosáhla cílů“, zároveň ovšem selhání označil za dobrý první pokus.
Odmítl přitom kritiku, že džihádisté nejsou schopni vládnout, přičemž
argumentoval tím, že zavedli islámské právo, zajistili svižně pracující
justici i kompetentní bezpečnostní síly a obyvatelům poskytovali základní
potřeby. Al-Abáb souhlasil, že AQAP nevládla dokonale, jak ale mohla,
ptal se, když města, která měla pod svou kontrolou, jemenský režim
bombardoval? Zradu místních kmenů přitom sice za příčinu utrpěné porážky
explicitně neoznačil, neměl k tomu však daleko, jelikož řekl doslova: „Vězte,
všichni vy náčelníci kmenů, že existuje program řízený bezpečnostními
službami, jehož cílem je především korumpovat vaše syny a zaměstnávat
je jako přisluhovače a agenty.“
V soukromí předáci AQAP situaci tak růžově neviděli. Džihádisté sice
získali určité cenné zkušenosti, pokud se vládnutí týče, a jejich poddaní
viděli, že nemyslí jen na válčení, „ale Západ a Východ se proti nám
nakonec spojily a porazily nás jednou rukou“, stěžoval si nejvyšší představitel
organizace Wuhajši. „Po čtyřměsíčních bojích jsme byli nuceni ustoupit,“
připustil a dodal: „Celý svět byl proti nám.“
Nejúčinnější zbraní nepřítele byly Lidové výbory, zformované
z nespokojených příslušníků kmenů a také jistých oponentů AQAP,“ přiznával její
šéf a pokračoval: „Právě tyto skupiny byly nepřítelem shromážděny a staly
se de facto armádou operující v dané oblasti.“
V Iráku v roce 2007 sunnitské kmenové milice podporované
Spojenými státy a centrální vládou překazily pokus vládnout Islámskému státu
a v Jemenu stejná strategie zafungovala proti jiné odnoži al-Káidy. Příčiny





VLAJKONOŠI
77
zhroucení státu budovaného Al-Káidou na Arabském poloostrově byly
prostě podobné jako ty, které vedly k selhání Islámského státu v Iráku –
kmeny coby nestálí spojenci, nespolupracující řadoví občané a mocní
zahraniční nepřátelé, tedy přesně ty důvody, o nichž se zmiňoval bin Ládin, když
doporučoval, aby se v Jemenu nepospíchalo s vyhlášením takového nového
subjektu.
Proroctví „dvanácti tisíc“ se tudíž nemělo hned tak naplnit, ovšem mladí
zakladatelé internetových magazínů AQAP, kteří se na něj tak upnuli, nežili
dostatečně dlouho, aby z této skutečnosti mohli být zklamáni. Jak Náif
al-Qahtání a Samír Chán, tak Anwar al-Awlakí zahynuli při amerických
náletech ještě předtím, než se mladý stát al-Káidy na Arabském poloostrově
v roce 2012 zhroutil.
„POKUSTE SE JE ZÍSKAT PROSTŘEDNICTVÍM VYMOŽENOSTÍ ŽIVOTA“
Těsně předtím, než AQAP v roce 2012 přišla o dobyté území, nabídl její
vůdce rady, jak vládnout, seskupení, které se jmenovalo Al-Káida
v islámském Maghribu neboli AQIM. Tato další pobočka bin Ládinovy
organizace, tentokrát v severní Africe, přetékala zbraněmi ze skladů padlého
libyjského prezidenta a ve spolupráci s dalšími džihádistickými skupinami
právě vpadla do severní části státu Mali, kterou obsadila. „Oblasti, které
máte pod kontrolou, jsou vzorem pro Islámský stát,“ četl v soukromém
dopise, který dostal od Wuhajšiho, šéf AQIM Abú Mus`ab Abd al-Wadúd.
„Nyní svět čeká, jaký další krok podniknete a jak zvládnete řízení vašeho
státu,“ sděloval mu jeho protějšek z AQAP, aby jej vzápětí varoval, že „vaši
nepřátelé samozřejmě touží vidět, jak se zhroutíte, takže vám do cesty staví
překážky s cílem ukázat lidem, že mudžahedíni jsou dobří pouze v bojové
činnosti a vedení válek, ale neví nic o tom, jak se řídí stát a neznají
záležitosti týkající se společnosti.“
Wuhajší proto svému kolegovi v dopise doporučoval strategii založenou
na dobývání srdcí i mysli obyvatel, konkrétně poskytováním základních





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
78
potřeb a postupným zaváděním islámského práva. Lidem se „nedostává
toho, co potřebují, a ubíjí je dřina nutná k tomu, aby si alespoň něco
vydělali“, takže džihádisté by se měli „pokoušet je získat na svou stranu
nabízením životních vymožeností a zajištěním jejich každodenních potřeb, jakými
jsou jídlo, elektřina a voda“, psal mu předák AQAP. „My jsme z naší krátké
zkušenosti vypozorovali, že poskytování těchto nutných věcí má u obyvatel
velký ohlas, začnou s námi sympatizovat a dospějí k názoru, že jejich osud
je spojen s tím naším,“ pokračoval pak a dodal, že je lepší být i milován
i obáván, jak jeho organizace poznala, ne jen vyvolávat strach.
Islámské právo Wuhajši doporučoval uplatňovat jen velmi zvolna,
protože oby vatelstvo daných oblastí nebylo na omezení z něho plynoucí
připraveno. „Nemůžete je bičovat za pití alkoholu, když ti lidé neznají ani základy
modlení,“ upozorňoval hlavu AQIM a v této souvislosti popsal zkušenost
své vlastní organizace v Jemenu: „Příslušné tresty jsme začali zavádět až
poté, co srdce obyvatel ovládl monoteismus, protože právo šaría neznamená
prosazovat jej za každou cenu, jak se některé osoby domnívají nebo jak je
o tom přesvědčil někdo jiný – tento omyl je pro dobro dotyčných lidí třeba
vyvrátit a vy se co nejvíc snažte udělování islámských trestů vyhnout,
přiklánějte se k nim jen v těch opravdu nejnutnějších případech.“
V dalším dopise, který mu Wuhajši poslal o několik měsíců později,
poté, co Američané a jejich spojenci pomohli místním kmenům vyhnat
AQAP z dobytých území, už byl méně optimistický. „Radíme vám, abyste
se nenechali zatáhnout do nějaké dlouhé války, držte si dál své dosavadní
základny v horách, lesích a poušti a pro případ maximálního zhoršení
situace si připravujte další úkryty, k takovému závěru jsme alespoň dospěli my,
když jsme museli ustoupit.“
Ať již si Abd al-Wadúd někdy rady vůdce al-Káidy na Arabském
poloostrově vůbec přečetl či nikoliv, jeho názory zastával také. Přes dvacet let
se sice účastnil džihádistických povstání proti stávajícím režimům
v Alžírsku i dalších severoafrických zemích, obdivoval nemilosrdného Zarqáwího
a velel své vlastní brutální teroristické organizaci, ale přesto si časem
uvědomil, jak je moudré věci nepřehánět.





VLAJKONOŠI
79
V roce 2012 tak vydal pro „bratry emíry na Sahaře seznam nařízení
a doporučení, kterými se ve své činnosti měli řídit“, a varoval před
monopolizací „politického a vojenského stavu“. „Neměli bychom stát v čele“ hnutí
za osvobození severního Mali, které bylo pod kontrolou vlády, místo toho
by džihádisté měli vybudovat širokou koalici a zdržet se exkomunikování
jiných, zdůrazňoval. „Cílem stavění takových mostů je dosáhnout
situace, kdy už naši mudžahedíni nejsou ve společnosti izolováni, a integrovat
se s různými dalšími skupinami včetně velkých kmenů i s jejich předáky
a hlavního povstaleckého hnutí.“ V této souvislosti Abd al-Wadúd také
emírům připomínal, že „lidé džihádu jsou vedoucí a řídicí silou, která pracuje
na uskutečnění takového úkolu v našem islámském národě a v různých
částech dané společnosti“, nedisponují však „ani vojenskou, ani fi nanční
či strukturální kapacitou“ řídit stát jen sami a postavit se nev yhnutelnému
tlaku ze zahraničí.
Pokud se týče získávání podpory různých kmenů v oblasti Sáhelu, tedy
pásu částečně úrodné půdy, který protíná Mali a odděluje severní Afriku
od té subsaharské, měla AQIM a její stoupenci jen střídavé úspěchy.
V průběhu let, které předcházely pádu města Timbuktu v roce 2012, byli
džihádisté čas od času opravdu schopni využít rasových i hospodářských třenic
a naverbovat nové členy, jejich úsilí však naráželo na vnitřní rozepře uvnitř
kmenů a předsudky, které existovaly už i dříve. Velkým problémem se také
stalo rasové a etnické napětí mezi jednotlivými kmeny způsobené tím, že
džihádisté se chovali lépe k rekrutům, kteří měli světlejší pleť, než k těm,
co byli tmavší – ty uráželo, že se údajně museli zabývat podřadnou prací,
v Timbuktu ostatně jejich nadřízení dokonce opustili město bez nich.
Vůdce al-Káidy v islámském Maghribu se potřebou podpory ze strany
místních obyvatel ve své mysli velmi intenzivně zabýval. Džihádisty
kritizoval za „extrémní rychlost, s jakou jste zavedli šaríu, aniž jste vzali v úvahu
princip postupné evoluce, která musí být brána v potaz v prostředí, kde je
náboženství něčím téměř neznámým a kde se lidé celá staletí zmíněným
právem neřídili“. Neschopnost začít používat šaríu jen pozvolna pak
nevyhnutelně „vyvolá vůči mudžahedínům nenávist“, varoval Abd al-Wadúd,





ISLÁMSKÝ STÁT – APOKALYPSA
80
který také uváděl příklady nevhodného chování, takže džihádisty káral
mimo jiné za nekompromisní odsuzování k náboženským trestům nebo
za ničení svatostánků, které místní chovali v úctě.
V měsících, které předcházely napsání výše zmíněného dopisu,
džihádisté v Timbuktu tvrdě trestali „cizoložníky“, jak muže, tak ženy; jeden
mladý pár například za to, že se jim narodilo dítě, nechali zbičovat, a jiný
pro změnu ukamenovat, jelikož spolu údajně měli sex, protože ani
v jednom z obou případů nebyli dotyční manželé. Výprasku se ovšem nevyhnuli
ani lidé, kteří se odvážili dopustit sice méně do očí bijících, nicméně i tak
„neislámských“ činností, jako kouření nebo v případě něžného pohlaví
chození na veřejnosti bez závoje. Džihádisté dokonce zakázali i hudbu, která
přitom neodlučně patřila k rituálům vztahujícím se k animistické podobě
islámu, běžně praktikované v Mali.
Mimořádně pak tamní obyvatele rozhořčilo, když džihádisté srovnali
se zemí hroby jejich muslimských svatých. „Všichni muslimové vědí, že
jde o posvátná místa, která se nenapadají a neničí,“ stěžoval si například
jeden místní náboženský učenec. „Takové jednání nelze označit jinak než
za popírající islám a lidé se kvůli tomu zlobí.“
Ultrakonzervativní islám vyznávaný salafi stickými džihádisty pravda
návštěvy míst, kde jsou uloženy ostatky svatých, považuje za něco naprosto
nepřijatelného, takže když jeho stoupenci dorazili i sem, staly se zmíněné
hroby terčem jejich útoků. Podobné ničení totiž předvádí ostatním
ultrakonzervativcům tu správnou náboženskou víru dotyčných džihádistů
a místním zároveň dává najevo, kdo je nyní jejich pánem. Skutečnost, že
Abd al-Wadúd příslušníky své organizace za likvidaci hrobů kritizoval,
ukazuje, jak velký důraz kladl na cítění lidí, přičemž velitelům v podobném
duchu pro změnu vytýkal, že brání „ženám vycházet na veřejnost“ a „dětem
si hrát“, jelikož něco takového islámské právo nepožaduje. „Vaši úředníci
se musejí více ovládat,“ podotýkal v této souvislosti.
I když se však místní obyvatelé báli, ne vždy se ostýchali vyjádřit svůj
nesouhlas. Ve městě Gao například protestovala jejich skupina poté, co
jistého mladého muže obviněného z krádeže odsoudili k useknutí ruky,






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.