načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Isidorias – Daniel Klabal

Isidorias

Elektronická kniha: Isidorias
Autor: Daniel Klabal

Historický román, odehrávající se na přelomu 16. a 17.století na Blízkém východě, je románovou prvotinou českého pravoslavného kněze. Kupec Džásim putuje od Alexandrie po Konstantinopol, mezi Smyrnou a Tabrízem, z orientálních bazarů do cel ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 413
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7093-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román, odehrávající se na přelomu 16. a 17.století na Blízkém východě, je románovou prvotinou českého pravoslavného kněze. Kupec Džásim putuje od Alexandrie po Konstantinopol, mezi Smyrnou a Tabrízem, z orientálních bazarů do cel pravoslavného kláštera; miluje, bojuje, ztrácí, stárne. A neustále hledá. Pátrá po své manželce a jediném synovi, jež musel opustit během povstání proti vládnoucím Osmanům na řeckém ostrově, kam se společně vydali hledat rodinný majetek a kořeny. Džásim zároveň hledá svou víru, usiluje o klid srdce, kterému nedobrovolně dobrodružný život nedá spočinout.

Popis nakladatele

Kupec Džásim putuje od Alexandrie po Konstantinopol, mezi Smyrnou a Tabrízem, z orientálních bazarů do cel pravoslavného kláštera; miluje, bojuje, ztrácí, stárne. A neustále hledá. Pátrá po své manželce a jediném synovi, jež musel opustit během povstání proti vládnoucím Osmanům na řeckém ostrově, kam se společně vydali hledat rodinný majetek a kořeny. Džásim zároveň hledá svou víru, usiluje o klid srdce, kterému nedobrovolně dobrodružný život nedá spočinout.

Daniel Klabal dal pátrání po vlastním místě na světě podobu rozmáchlého historického románu z Blízkého východu a řeckých ostrovů, odehrávajícího se na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, kdy byla Konstantinopol v moci Turků a křesťané mnoha zemí žili pod osmanskou nadvládou.

-----

Příběh plyne jako řeka, tu poklidně, tu překotně. Jako bychom vše pozorovali jen tenkou stěnou z průhledného papíru — a chybí málo, abychom do příběhu vstoupili a zúčastnili se dění.  - Arnošt Goldflam

 

Daniel Klabal  (nar. 1976) žije v Ostravě. Věnoval se čajovnictví a obchodu s orientálním zbožím. Během svých častých cest do Řecka se seznámil s pravoslavím, následně opustil obchodnickou kariéru a byl vysvěcen na pravoslavného kněze. V současnosti slouží v kapli svatého Jiří na porubském zámku, kde také bydlí se svou rodinou.  Isidorias  je jeho prvním románem.

Předmětná hesla
Blízký východDějiny – 16.-17. století
ŘeckoDějiny – 16.-17. století
Zařazeno v kategoriích
Daniel Klabal - další tituly autora:
Isidorias Isidorias
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Isidorias



ISIDORIAS

Daniel Klabal

Brno

2017

Vychází s finanční podporou

Ministerstva kultury ČR

© Daniel Klabal, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-207-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-208-4 (Formát ePUB)

ISBN 978-80-7577-209-1 (Formát MobiPocket) Sofii

PROLOG

Na vnitřním nádvoří monach Eusebios prudce udeřil dřevě

nou paličkou do simandronu. Náhle jsem procitl z bezesné

ho spánku. Na chatrném stole dosud plála voskovice, vedle

ní ležel bronzový kalamář a  tři brka. Psal jsem do pozdní

noci a poslední z listů stále ležel rozepsaný na stole. Chvatně

jsem ho vzal ze stolu a odsunul svůj slamník, pod nímž jsem

měl v podlaze vykopanou tajnou skrýš, kde se ukrývalo vše,

co jsem sepsal. Jemně jsem rozevřel tenkou látku, v níž byl

rukopis, a vložil do ní poslední list. Zabalený rukopis jsem vrátil do skrýše, rozprostřel na něj slámu, zasunul jsem slam

ník, zhasl voskovici a opustil celu.

Na chodbě jsem se potkal s otcem Porfyriem, který obývá

vedlejší celu. Pozdravil mne svým hrubým hlasem: „Doxa to

Theo.“ Pohlédl jsem do vrásčité a  dlouhými šedými vousy

obrostlé tváře a odpověděl jsem mu: „I stus eonas ton eonon.“

Podloubím jsme mlčky zamířili ke katholikonu. V chrámu vo

nělo růžové kadidlo a otec Charalambos pomocí dlouhé tyče,

na jejímž konci byla umístěna svíce, právě rozžínal poslední

10

z desítek voskovic na velkém chrámovém lustru. Ostatní mo

naši se již scházeli a předstupovali před ikonu našeho Pána

Ježíše Krista před ikonostasem, líbajíce ji a křižujíce se třemi

prsty zprava doleva. Když jsem došel k  ikoně Bohorodice,

naší vládkyně a  ochránkyně, otec Charalambos rozhoupal

velký lustr a  otec diákon začal předčítat zpěvným hlasem

světelné modlitby Jitřní bohoslužby. Byla středa 13.  srpna

roku 1623 dle starého kalendáře, dva dny před jedním z nej

větších svátků, Zesnutí přesvaté Bohorodice, patronky na

šeho poloostrova.

Byly tomu již tři roky, co monach Asterios, jenž se za časů

svého světského života jmenoval Džásim Nadžát, pokojně

skonal v  zátiší v  kladkách, jak říkáme prohlubni ve skále,

kam spustíme eremitu v proutěném koši zavěšeném na laně.

Je to jeden z nejtěžších způsobů zřeknutí se světa a všeho,

co k  němu člověka váže. Tam, v  malé prohlubni ve strmé

skále omývané vodami egejskými, vedl blažený Asterios svůj

poslední boj s  temným vládcem tohoto světa a  tam zaku

sil nepopsatelnou a  lidskými slovy nevyjádřitelnou milost

Theosis. Tehdy jsem, Bože, odpusť, jako ten nejsprostší lupič

ukradl z  monastýrské bibliotéky čisté pergameny, na něž

jsem zaznamenal vše, co mi tento podivuhodný gerontas

vyprávěl ve své kalivě, kde žil před tím, než jsem ho spustil

nad strmou skálou do úzké průrvy, kterou si vyvolil za své

poslední místo k žití a také za svůj hrob.

Ačkoli ještě nejsem tak stár, vím, že brzy zemřu. Mé srdce

často vynechává a  hned nato tluče tak rychle, jako by se

chtělo rozskočit. V posledních týdnech byla bolest na prsou

tak silná, že jsem několikráte pozbyl vědomí. Naštěstí se to

stalo v  trapeze, kde mne bratři hned vzkřísili. Zvýšil jsem

modlitební úsilí, aby mi Bůh dopřál ještě několika týdnů

k dokončení mého rukopisu. Vím, že je to jen lidská marnost,

11

ale cítím se Asteriovi zavázán za vše, co mi vypověděl, a to

nejen proto, že monaši a  eremité o  svém dřívějším životě

zpravidla nikdy nemluví. Nikdy jsem nepoznal krásnějšího

člověka a vlastně ani nevím, proč si vybral zrovna mne, aby

se se mnou sblížil a pověděl mi svůj příběh. Vím, že se ostat

ních eremitů stranil, tak jako se oni stranili jeho. Když se

duše člověka rozhodne pro naprostou samotu, netouží už

po ničem jiném, neboť vše, co ji z této požehnané samoty

vytrhuje, ji zbavuje nadpozemského klidu, který se v ní roz

hostí, když je člověk skutečně sám a celý se obětuje Bohu.

Nejsem však jako on, nikdy bych nezvládl zátiší v kladkách,

kde není ani místa, aby se člověk postavil, kde není jiného

úniku ve chvíli slabosti a strachu než skoku ze strmé vysoké

skály do zpěněných mořských vln. Také ještě nejsem smířen

se svou smrtí, mnohého jsem se vzdal, život je mi však stále

milý, přestože se snažím žít každý den, jako by to byl můj

poslední. Zde na Agion Oros všechno lidské vědění dochází

pramalého uznání, světské slávy si zde necení nikdo, ne

mluvě o bohatství a penězích. Stejně tak krása ženy je nám

vzdálena, krom jediné naší vládkyně, která si vyvolila toto

místo jako svou zahradu. Její panenskou krásu tu velebíme

a prosíme o její milosrdenství a smilování, neboť jí jsme se

my monaši zaslíbili. Proto můj rukopis nebude veleben, ba

právě naopak. Avšak nepíši pro uznání jiných, nejsem již

tak hloupý, abych dobrovolně probouzel svou vlastní pý

chu, píši, abych sám pochopil člověka v jeho síle a slabosti,

v jeho štěstí a úzkosti. Píši, abych na popsaném pergamenu

pochopil sám sebe. Píši pro něho, neboť vím, že se blíží čas,

kdy se opět spatříme.

PRVNÍ ČÁST

DOMOV

15

I.

Narodil jsem se v  malé vesnici jako jediný syn svého otce

Efraima a své matky Sarahy. Žili jsme v bídě a nouzi do mých

sedmi let, kdy otce, který byl propuštěným otrokem, zavalil

v kamenolomu velký žulový kvádr. Má matka se z toho po

mátla na rozumu a skočila ze skály. Kdyby nebylo mého strý

ce Ibrahima, jistě by mne čekal podobný osud. Mezi otcem

a strýcem panovalo nepřátelství kvůli dávné rozepři týkající

se závěti mého děda Emira, který zemřel krátce před mým

narozením. Přesto mne Ibrahim, patrně ze soucitu a  také

kvůli tomu, že jemu a tetě Nazífě nebylo souzeno mít děti, od

vedl do přístavního města, kde stál jeho rozlehlý dům. V pří

zemí byl obchod s kořením, bylinami a krášlicími prostředky.

Další dvě patra obýval strýc s tetou Nazífou. Zpočátku jsem

strýci pomáhal s  drobnými pracemi v  obchodě. Když jsem

byl starší, posílal mě Ibrahim vyřídit jednoduché záležitosti

do domů bohatých měšťanů, jejichž ženy se chtěly seznámit

s novým zbožím, které strýc přivážel ze svých cest. Ty pod

nikal každým rokem v jarních a letních měsících.

Při každodenních obchůzkách jsem často nahlížel do me

šit, kde se zbožní muslimové, klečíce na pestrobarevných

kobercích, modlili k milosrdnému Slitovníkovi. Mnohokrát

jsem usedal a naslouchal vyprávěním zbožných učitelů Korá

nu o správné cestě, kterou se vydali Mohamedovi následov

níci. Jednou si jeden starý derviš povšiml, že již několikátý den pozorně naslouchám jeho vyprávěním, a když skončil

svou učenou přednášku, zavolal si mě, aby se zeptal na mé

jméno a mé rodiče. Poté, co jsem mu náležitě osvětlil, že bydlím s tetou a strýcem ve velkém domě ve čtvrti obchodníků,

rozhodl se mne doprovodit. Dlouze pak rozprávěl se strýcem, hladě si přitom vous, který mu sahal až k samotnému pasu.

Netrvalo dlouho a strýc se mě zeptal:

„Přál by sis, Džásime, navštěvovat madrasu, kde by ses

naučil mnohým užitečným moudrostem a ušlechtilému vědění? Ten starý derviš ve tvém pohledu spatřil mocného ducha, který, bude-li se rozvíjet, může dojít až k  samému cíli poznání.“

Nevěděl jsem, co na to říci. Obdivoval jsem sice dervišovu

moudrost a  nesmírné vědění, které nedával nijak na odiv,

netušil jsem však, jak mohu já, syn propuštěného otroka, jehož až strýc naučil počítat, studovat se syny nejváženějších obyvatel. Na mé tváři se zračila váhavost, a tak strýc rozhodl

za mne, že to můžu zkusit alespoň na nějaký čas a pak se uvidí. Má studia trvala celých šest let. Za tu dobu jsem dozrál

v  muže a  rozhodl se opustit Ibrahimův pohostinný dům.

Kupecké řemeslo mne v  ničem nenaplňovalo a  já si našel

práci jako kaligraf v dílně Ghaliba Bišra Saada.

Vskutku pozoruhodný muž byl tento Ghalib. Písařská

dílna nesoucí jeho jméno byla proslavena od sultánovy Kon

stantinopole až po perský Herát. Nejvýznamnější díla, na

jejichž zhotovení Ghalib pracoval s  nejpřednějšími písaři

mnohdy po mnoho let, byla vysoko ceněna. Sultánové a šá

hové, již si je u něj objednávali do svých knižnic, za ně byli ochotni zaplatit, kolik si jen Ghalibova proradná žena Núr

řekla. Ta totiž rozhodovala o penězích, které proudily z Gha

libovy dílny přímo do jejích lakotných rukou. V dílně ji svor

ně všichni písaři nenáviděli. Na všem ukrutně šetřila, jen aby

zůstalo v jejích truhlách co nejvíce zlaťáků. Otrokyním proto

přikazovala vařit ta nejprostší jídla a písařům platila tak žalostně málo, že se stále bouřili, domáhajíce se před Ghalibem

svých práv. Ten ovšem jejich rozhořčení nikterak nechápal, on sám žádné zlato přece nepotřeboval a každodenní miska cizrny mu chutnala pořád stejně výtečně. Jen kdyby jeho oči

stále tolik neslábly, pro ně by byl ochoten odříci se i vařené cizrny, své proradné ženy a vůbec čehokoli ve svém životě,

vyjma svých knih. Na zatuchlých a po hnilobě páchnoucích

jizbách neshledával nic nedůstojného, vždyť v jedné z nich

přespával i  on sám od časů, kdy ho Núr vykázala z  jejich ložnice a na jeho místo povolala statného otroka, jenž od té chvíle zastával Ghalibovy manželské povinnosti. Svalnatý otrok Abbaj, který se dříve živil jako nosič břemen v přístav

ním doku, se od oněch, pro něho nadmíru požehnaných časů

procházel domem jako jeho korunovaný pán. Jen Ghaliba se

střežil a vyhýbal se mu, jak jen mohl, ačkoli Abbaj v Ghali

bových očích nebyl více než pouhým stínem, jenž ho jednou

provždy zbavil oněch otravných povinností, jimiž ho každou noc soužila jeho proradná žena. Snad mu za to v duchu

i vzdával díků, neboť mu nikterak nevadilo, když se Abbaj

za jeho zlaťáky odíval hedvábím či když se dennodenně cpal

pečínkou, jíž ho krmila Núr, aby zůstával stále při síle, až se od její vůně ostatním písařům zatemňovala mysl a oni při

pohledu do misky s  vařenou cizrnou utíkali do dalekých

zemí, kde jsou prý písařské dílny, v nichž bude jejich umění


18

náležitě oceněno. Vždy když některý z písařů zběhl, Ghalib

se rozzuřil na nejvyšší možnou mez, všem lál, že jsou jen

bezbožníky a že nikdy nepoznají moudrosti, kterou on už

dávno vyčetl ze svých knih. Sám šel svým kaligrafům příkladem a po několik dní nevzal sousta do úst, až se jeho líce

ještě více propadly do průsvitných tváří. Tehdy nevycházel

ze své dílny, kde po celý ten čas jen úporně pracoval. Až když ho půst a nepřetržitá práce náležitě zklidnily, choval

se k  nám kaligrafům opět, jako by se nic nestalo. To nám

dokonce občas potajmu přinesl i malý soudek vína, abychom

se alespoň trochu obveselili. Na malou chvíli pro nás byl

chápavým otcem, který si uvědomil, kterak ukrutně nám po celý čas upíral všechnu světskou radost. Sám si však vína

nikdy nezavdal, neboť  — jak nám pravil  — měl nemocný

žaludek a  ten si žádal toliko pramenité vody. Stejně jako

jeho ruka, která po víně ztratila svoji neochvějnou přesnost.

Po čase jsem se stal Ghalibovým chráněncem a společně

jsme pracovali na překladech Džámího sbírek Bahárestán

a Haft awrang, určených pro sultánovu knihovnu. Nejpřed

nější iluminátoři pak přeoděli slova přesnými tahy štětce do

iluminací, až vzniklo dílo, jež znovu potvrdilo neotřesitelnou

pověst kaligrafické dílny mistra Ghaliba. Když byl Ghalib

již skoro slepý, svěřil mi práci na legendě o Chosrou a Šírín.

S jakou radostí jsem tehdy pracoval na tomto příběhu lás

ky, zrady a smrti. Nebylo mi však dovoleno knihu dokončit,

neboť Ghalib brzy zemřel a Núr mi ji krátce před dopsáním

zabavila, abych ji snad tajně neukradl.

V  onen čas strýc Ibrahim ochořel vážnou srdeční nemocí.

Bylo to právě v době, kdy se každoročně vydával do dalekého

Tabrízu pro náklad koření a  bylin. Nemocný strýc si mne

jednoho večera zavolal k sobě a pravil:

19

„Můj milovaný Džásime, zajisté víš, že ses narodil s lejnem

mezi prsty nebohým rodičům, již byli chudší než chudoba

sama. Jak si jistě dobře pamatuješ, byl jsem to já s Nazífou,

kdo tě přijal za svého a zaplatil ti nákladná studia v madrase.

Přál sis stát se kaligrafem, i  to jsem ti dovolil, nyní však

přichází čas, aby ses přestal zabývat pošetilostmi a splatil

mi své dluhy.“

Očekával jsem ten den, kdy mne strýc k  sobě povolá,

abych převzal správu nad obchodem. Nikdy jsem netoužil

stát se obchodníkem, neboť jsem dobře věděl, že všechna

ta starost mne odvede od mých milovaných knih. Přesto

jsem mu pokorně odpověděl, pohlížeje do jeho bledé tváře:

„Staniž se, jak si přeješ, vznešený Ibrahime, musíš mi však

sdělit, čeho si ode mne ve své dobrotivosti žádáš.“

„Zítřejšího rána nasedneš na mého koně a vydáš se spolu

se strážci do Tabrízu, kde sídlí bohatý kupec Farzád Cháled,

jenž pro nás obstarává koření z  Indie a  Číny. Nyní otevři

truhlici a  do cestovního vaku ulož všechny listiny, jež ti

umožní přechod přes zrádná území ovládaná znesvářenými

kmenovými vůdci, kteří vybírají od důvěřivých poutníků

obludně vysoké mýtné, nemluvě o nesčetných loupeživých

tlupách, jež kradou a loupí s tichým souhlasem vrchnosti

a dělí se s ní pak o kořist...“ Tak ke mně mluvil milovaný

strýc Ibrahim a teta Nazífa, která mi byla druhou matkou,

mě laskavě objala a pak se rozplakala, jelikož jsem pro ni

nebyl o nic méně než vlastní syn. Strýc Ibrahim mi pokynul,

abych otevřel ebenovou truhlu, a pravil: „Zde je v sameto

vých měšcích uloženo tři sta zlatých osmanských dukátů,

dobře si je spočítej a zkus si ten stříbrnými nitkami prošíva

ný kaftan, neboť není lepšího kaftanu na dlouhé obchodní

cesty.“ Zkusil jsem si kaftan ušitý z  drahé látky a  ke své

radosti jsem musel prohlásit, že mi sedí jako ulitý.

20

Druhého dne hned zrána mi Hasan, který vypomáhal

strýci v obchodě, osedlal černého hřebce a já se vydal v Ibra

himově kaftanu a v doprovodu pěti najatých strážných na

cestu. Zlaťáky jsme ukryli do nejprostšího koženého vaku,

jejž si připásal na koně jejich velitel, který se mi představil

jako Gazanfar a o němž mi strýc pravil, že je to jeden z nej

zkušenějších mužů, jakého kdy potkal, a tak se nemusím

bát, že by mne někdy podvedl, ba naopak, mám se řídit

jeho zdravým úsudkem, neboť není lepšího společníka na

dlouhou a nebezpečnou cestu. Gazanfar převyšoval ostatní

strážce o celou hlavu a šíře jeho ramen prozrazovala nade

vši pochybnost, že není radno si s tímto obrem zahrávat. To

ostatně pochopili i zbylí strážci, kteří ho pokorně poslou

chali, když před začátkem cesty udílel rozkazy.

Dlouho jsme putovali nehostinnou pouští, až se před na

šimi zraky objevila nedozírná nížina a my stanuli před maje

státným Eufratem po jarních záplavách, už jen poklidně

tekoucím, který se vinul do nedohledna. Při pohledu do

proudící vody jsem poznal, že jsem toho ve svém životě

ještě mnoho neviděl. Za nemalý obnos jsme se přeplavili

na voru i s koňmi, kterým jsme přimíchali do ovsa utišující

byliny. Poté jsme pokračovali v cestě do Bagdádu, jehož krá

su a bohatství nelze slovy vypovědět, přestože to už nebyl

onen Bagdád z  časů největšího rozkvětu, z  dob panování

velkého chalífy Hárúna ar-Rašída.

Obraz do nebe se tyčících minaretů a mohutných kupolí

mešit mi však i  po mnoha letech zůstal stále jasně ucho

ván v paměti, jelikož tam poprvé jsem ve svém srdci pocítil

onu neuskutečnitelnou lidskou touhu poznat a obsáhnout

Boha. A tak mi samotný Bagdád, jehož každý kámen jako

by byl zakletý a byl schopen vypovědět zázračná tajemství

a odvyprávět mi nesčetné příběhy z Tisíce a jedné noci, začal

21

připadat jako obyčejný mág, který jen mámí mé smysly. Já

jsem však toužil dostát svému úkolu, jímž mne pověřil ne

mocný strýc, a také jsem prahl po útrapách cesty a pachu

svého hřebce. Navíc jsem se nestačil divit, jak rychle zde mizí

zlaťáky z měšce a jakou proměnu zde prodělali mí strážní

v  objetí bagdádských otrokyň, s  nimiž se obveselovali od

prvního dne našeho příjezdu. Gazanfar musil vyvinout ve

liké úsilí, aby je přiměl k další cestě, a když se konečně mo

hutné bagdádské hradby vzdalovaly za našimi zády, pocítil

jsem skutečnou úlevu, neboť mne to nekonečné lidské mra

veniště, v němž bylo možné vidět a koupit všechno, na co

člověk jen pomyslil, znudilo a zmámilo. Nemohu však ještě

nevzpomenout na okázalé bagdádské mozaiky, jimž nebylo

v  musulmanském světě rovno, a  na nespočet svatých hro

bů nejvznešenějších imámů, které jsem navštívil a u nichž

jsem se vroucně a  s  pokorou modlil, společně s  mnohými

poutníky z mnoha zemí.

Po několika týdnech vyčerpávající jízdy na hřbetech koní

se před našimi zraky objevilo nedozírné jezero připomínající

svou velikostí spíše moře a Gazanfar moudře pravil, že jsme

vzdáleni svému cíli již jen několik dní cesty. Po celou dobu

nás tento obrovitý muž s dlouhými černými kníry zkušeně

vedl a ušetřil nás všech možných nástrah a nebezpečí, které

v dřívějších dobách zakusil po boku mého strýce Ibrahima.

Jak sám prohlásil, cestoval do Tabrízu spolu se strýcem ne

méně než dvacetkrát. Znal proto každý kopec, věděl, kde se

dobře utábořit na noc, kde v onu roční dobu pasou pastevci

svá stáda, a také se dokonale vyznal v cenách.

A tak jsme nikdy nemuseli platit přemrštěnou cenu, jakou

mi jednou jakýsi polobláznivý pastevec účtoval za vyzáb

lou ovci, hledě při tom se zalíbením na můj drahý cestovní

kaftan. Když Gazanfar viděl, jak vytahuji zlaťáky z  měšce

22

a chci ochotně zaplatit pastýřem stanovenou cenu, seskočil

z  koně, popadl pastevce za vousy a  zvedl ho do výšky, až

mu zůstal chomáč vousů v  ruce. Plísnil ho a  nadával mu:

„Ty proradná zlodějská kryso, jak to, že žádáš za tuto svou

vychrtlou ovečku dvakrát víc, než je běžná cena?“ Pastevec

se již jen pokorně omlouval, a  aby rozzuřeného Gazanfara

uklidnil, vyprávěl nám, jak ho ráno kousl prašivý pes a jak

prý od té chvíle jako by neuměl do pěti napočítat. Velice

rád pak přijal obvyklou cenu, a ještě nám mával a přál nám

šťastnou cestu do Tabrízu. Gazanfar večer zručně ovci zařízl,

stáhl z ní kůži a vykuchal ji. Netrvalo dlouho a ovce se k naší

všeobecné radosti pekla na rožni.

Po několika dnech, přesně podle Gazanfarovy předpovědi,

se před námi objevily mohutné tabrízské hradby. Město bylo

přímo čarokrásné, avšak nemohlo se v  ničem rovnat báje

mi opředenému Bagdádu, i když obchodní ruch, který tam

panoval, nebyl o nic menší. Přesto bylo v Tabrízu, ostatně

stejně jako v  Bagdádu, nad slunce jasné, kdo v  něm vlád

ne, a Gazanfar nelibě trousil uštěpačné poznámky směrem

k sultánovým janičárům, kteří se nadutě procházeli rušnými

ulicemi, opásaní svými jatagany. Dohlíželi na bezpečnost

města, jež před necelými deseti lety dobyli pro svého sultána.

To už mne však Gazanfar dovedl k domu vznešeného Far

záda Cháleda. Ten se velice podivil, že nepřijel Ibrahim, a te

prve až když jsem ho zpravil o strýcově vážné nemoci, vyřkl

nad strýcem své politování a popřál mu brzké uzdravení. Po

tom mne a Gazanfara zavedl do svého paláce, kde nás hostil

těmi nejvybranějšími lahůdkami, které nám krásné otroky

ně nosily na stříbrných podnosech. Pak tančily podivuhod

né tance a my jsme upíjeli ze zlatých pohárů těžká sladká

vína, až se mi zatočil svět před očima a já viděl překrásné

otrokyně hned několikrát. Na závěr okázalé podívané nám

Farzád Cháled nabídl, abychom si oba vybrali jednu z dívek

a s ní se náležitě pobavili. Mne tento nemravný návrh po

bouřil. Gazanfar ho však milerád přijal, neboť  — jak sám

pravil — si to po dlouhé a vyčerpávající cestě zcela zasloužil.

Vybral si cizo krajnou, šikmookou dívku se žlutou pletí, na

niž se během hostiny zálibně díval, a když se ho Farzád ze

ptal, proč si vybral zrovna ji, odvětil mu, že má rád všechno

nové a nikdy si neodepře příležitost kousnout si do dosud

neznámého ovoce či ochutnat libě vonící cizokrajný pokrm.

Sám však uznal, že se častokráte spálil, neboť čím dále člo

věk cestuje na východ, tím jsou pokrmy ostřejší. Já jsem těž

ce vstal z pohodlných polštářů a za pomoci snědého otroka

jsem se vypravil do své komnaty, kde jsem se ihned svalil

na lůžko a usnul tvrdým bezesným spánkem.

Ráno mne uvítalo třeskutou bolestí hlavy a já na vlastní

kůži poznal odvrácenou tvář lahodného vína, které jsem

včerejšího večera s  chutí popíjel na zdar naší cesty. I  řekl

jsem si, že nebude na škodu, když se mu po vzoru velkých

mudrců a asketů budu vyhýbat, jak jsem činil doposud. Ale to už mne otroci vedli do lázně, kde jsem se v horké páře

potil, až jsem myslil, že z toho dostanu smrt, a otroci mne

při tom drhli čpavými mýdly. Nakonec přišel urostlý černoch,

který si na mne sedl a  svými obrovskými tlapami třel mé údy a  hřbet, až jsem se zajíkal bolestí. Když konečně dokonal své mučitelské dílo, už jsem jen ležel na rozpáleném kameni víc mrtvý než živý. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem opustil lázeň a  cítil se jako znovuzrozený, bez

nejmenší známky předešlé duševní zchátralosti. A tak jsem

nemohl než žehnat lidskému důvtipu a vynalézavosti, neboť takto se mohl člověk každý večer zpíjet do němoty, aniž

by si tím musel přespříliš lámat hlavu, jen když byla parní

lázeň nablízku. Mne se však setkání s hrozivým černochem

24

a jeho medvědími tlapami vepsalo tak hluboko do paměti,

že jsem z celého srdce doufal, že naše neočekávané setkání

bylo setkáním posledním.

K poledni jsme se společně s Gazanfarem, který oplýval

dobrou náladou a humorem, vypravili rušnou ulicí směrem

k Farzádovým obchodům. Farzád na nás již čekal na smlu

veném místě a pilně rozdával pokyny svým nesčetným po

mocníkům. Vypadalo to tam jako v  mraveništi, každý ko

nal svou práci, aniž by komukoli překážel. Jedni vykládali

drahocenný náklad koření z daleké Číny, druzí nakládali na

prázdné povozy překrásné hedvábné koberce, utkané zruč

nými tabrízskými ženami. Chvíli jsme pozorovali to hemžení

všude kolem, než nás Farzád vyzval, abychom jej následovali.

Dlouho jsme se proplétali úzkými uličkami, dokud jsme se

nedostali na rušnou ulici, kde se nacházely honosné kupec

ké domy. Dalo se tu koupit snad vše, od prostých kostěných

náramků a sponek pro nejchudší otrokyně po nejdokonaleji

opracované drahé kameny a šperky, jaké jsem kdy viděl. Na

jednom nároží jsem zahlédl, jak prodávají ta největší nosítka.

Bylo by jistě zapotřebí dvaceti silných otroků, aby je vůbec

zvedli ze země. Farzád mi řekl, že jsou celá zhotovena ze

vzácného afrického dřeva vykládaného slonovinovou kostí.

Závoje byly ušity z nejjemnějšího mušelínu protkaného zla

tou nití podle starodávného tabrízského vzoru. Přesto vedle

nich osmahlý feláh zařezával kůzle a  stará babka chrapla

vým hlasem vykřikovala ódu na směs zázračných bylin, po

které i mrtvý obživne.

U  jednoho z  domů jsme se zastavili a  vešli dovnitř. Ze

záňadří jsem vyndal strýcův soupis věcí, které je třeba po

řídit. Farzád ho předal mladému pomocníkovi a ten už udí

lel příkazy jiným, až se pytle s  kořením, léčivými mastmi

a exotickými bylinami na všemožné neduhy začaly vrstvit

25

k samotnému stropu. Když jsem zjistil ceny nabízeného zbo

ží, pochopil jsem, proč moudrý strýc Ibrahim nenakupoval

jako mnozí jiní obchodníci už v  Bagdádu, ale každoročně

podnikal dlouhou zajížďku do vzdáleného Tabrízu. Gazanfar

stál celou dobu po mém boku a  zkušeným okem pozoro

val čilý pracovní ruch. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mu

strýc jistě dobře zaplatil; jednak za mou ochranu, jednak

aby mne zkušený Farzád nenapálil. Ten mu totiž prokazoval

úctu, i  když byl Gazanfar pouhým námezdným strážcem.

Když bylo zboží navršeno a  písař vše sepsal na překrásný

pergamen, pokynul jsem Gazanfarovi, aby ze svého ramene

sňal prostý kožený cestovní vak, ve kterém byly v hedváb

ných měšcích ukryty naše zlaťáky. Farzád si hladil dlouhý

vous na stvrzení dobrého obchodu a  zálibně sledoval, jak

jeho osobní penězoměnec naše zlaťáky pečlivě přepočítává.

Když byly peníze spočítány a naše zboží bylo naloženo na

šest povozů tažených mulami, Farzád vybral nejkrásnější

z koberců a poslal ho mému strýci Ibrahimovi, aby ho potě

šil v jeho nemoci. Gazanfara obdaroval krásným jataganem

a mne v červené kůži vázanou knihou, pojednávající o životě

významného súfího Abú-Saída ibn Abilchajra. Pak jsme se již

jen hluboce poklonili a nasedli na své koně, které Farzádovi

otroci přivedli až k nám.

Nemohli jsme však před odjezdem nenavštívit zbylé čtyři

strážce, které jsme na zpáteční cestě již nepotřebovali, neboť

jsme se za obvyklý a nikterak přemrštěný poplatek přidružili

k obchodní karavaně směřující do Bagdádu. Gazanfar je obje

vil v ubohém doupěti v objetí laciných otrokyň. A byl na ně

pohled věru nemilý, jelikož vypili přespříliš nakyslého vína,

aniž by navštívili lázeň. Gazanfar jim podle dohody vyplatil

druhou polovinu slíbeného platu a potom jsme je zanechali

jejich osudu. Gazanfar, vida jejich šaty potřísněné zvratky,

mi pravil, že budou pít, dokud nepropijí všechny vydělané

zlaťáky, a ti hloupější pak propijí i své koně a zbraně a sta

nou se úplnými žebráky.

Cesta zpátky proběhla bez vážnějších problémů a  my

jsme spolu s mnohými obchodníky a poutníky poklidným tempem, chráněni po zuby ozbrojenými strážnými, dorazili do Bagdádu a odtud pak s jinou karavanou až domů, aniž by drahocenné zboží přišlo k sebemenší újmě. Byl jsem naplněn

pocitem zadostiučinění ze zvládnutého úkolu, jenž mi byl

svěřen, a zároveň jsem se nemohl dočkat shledání s milova

ným strýcem a tetou. Avšak jaké bylo mé překvapení, když

jsem se poprvé vrátil ze vzdáleného Tabrízu a spatřil jsem

svou tetu v slzách, jak naříká nad bědným osudem. Jakmile

mě uviděla, láskyplně mě objala a děkovala Slitovníkovi za

můj požehnaný návrat. Já, šťastný, že jsem po dlouhé cestě opět doma, jsem se nemohl nezeptat na strýce, jehož jsem

nikde neviděl. Tu vešel do pokoje Hasan, na jehož pochmur

né tváři byl znát smutek, ačkoli se na mne zdvořile usmál

a mile mne přivítal. Nazífa stále mlčela a já konečně pochopil,

co jsem od prvního okamžiku, kdy jsem vstoupil do domu

a uviděl ji v slzách, jen tušil. Hasan, vida, že přišel v nepravý

okamžik, sklopil zrak a tiše stál v rohu místnosti, zatímco ona mi zlomeným hlasem pravila. „Můj milý Džásime, tvůj

milovaný strýc a můj pán Ibrahim zemřel několik dnů poté, co jsi odcestoval. Odešel tiše a bez bolesti.“ Obchod po Ibrahimově smrti utrpěl značnou peněžní újmu,

jelikož Hasan nebyl zdatným kupcem. Bylo tedy zapotře

bí postarat se o  obchod a  zařídit, aby vše fungovalo jako

dříve, a  tohoto úkolu se nemohl zhostit nikdo jiný než já.

Ve stínu strýcovy smrti jsem tedy nakonec oddaně přijal

úděl obchodníka. Avšak zpočátku nic nešlo tak, jak bych

27

si byl představoval. Jeden z  významných kupců obchodu

jících také s  bylinami a  všemožným kořením o  mně začal

šířit zlolajné lži a pomluvy, že prý od strýcovy smrti nejsem

schopen udržet kvalitu Ibrahimova zboží, že vědomě šidím,

a ještě mnohé další výmysly, jež špinily mou dobrou pověst

a způsobovaly nám značnou finanční ztrátu, jelikož mnoho

vážených zákazníků u nás, takřka ze dne na den, přestalo

nakupovat. Byl jsem natolik rozezlen, že jsem se jednoho

dne vydal do Ašrafova obchodu; tak se ten lhář jmenoval.

Pocházel prý z  Bejrútu a  do našeho města se přestěhoval

teprve před několika lety.

Po celou tu dobu stál jeho obchod ve stínu Ibrahimova,

aniž by ale Ašraf strádal. Jistě si v našem městě musil přijít

na své. On ovšem podle vytušil ve strýcově smrti a  mém

odjezdu vhodnou příležitost, jak sobě pomoci a nám uškodit.

Jak jsem se však v tom člověku mýlil, když jsem šel k němu

do obchodu v  dobré víře vše si vyříkat. Byl velmi malého

vzrůstu a jeho úzké pichlavé oči neustále těkaly po místnosti,

jako by se nedokázaly na chvíli zastavit. Ten prašivec mě

již očekával, a když jsem chtěl k němu přistoupit, abych si

mu tváří v tvář postěžoval na nepěkné řeči šířící se městem

o  našem zboží a  o  mně, zastoupili mi cestu dva obrovští

otroci s dřevěnými kyji. Ti mě chytli každý za jedno rameno

a vyprovodili mě z Ašrafova obchodu, aniž bych se zmohl na

sebemenší odpor. Jakmile se mnou venku mrštili na praš

nou cestu, až jsem si zle pochroumal pravou ruku, postavili

se každý z  jedné strany dveří a  poťouchle se na mě smáli,

snad kdybych si to náhodou chtěl rozmyslet a  rozhodl se

ještě jednou otravovat jejich pána svými hloupými řečmi.

Těžce jsem vstal ze země, otřepal zaprášený kaftan a zamířil

rovnou k  muftímu, aniž bych těm tupým hlavám věnoval

jediný pohled.

Dlouho jsem čekal před mešitou, nechtěje rušit vznešené

ho muže ve zbožných modlitbách. Když jsem se ho konečně dočkal a svěřil se mu se svým trápením, zděsil jsem se, neboť tento úctyhodný stařík si začal hladit sněhobílý vous a pra

vil: „Nevím, jestli tě, vzácný pane, kousl ráno škorpion či se

ti jen přehřál mozek na ostrém slunci. Nejvznešenější Ašraf

je tím nejzbožnějším musulmanem, poctivcem a dobrákem

na slovo vzatým. Každého dne obdarovává před mešitou

žebráky, a nadto přispěl na opravu místní kašny. Dokonce

i mě zaopatřil nemalou sumičkou v mém nelehkém posta

vení muftího. Proto již raději běž do chladného stínu a dej

si vychlazený šerbet, aby se ti projasnila mysl, a  nadobro

zanechej svých nepěkných řečí, vždyť kdo jsi ty, abys soudil

činy tak velkolepého muže.“ Po starcově oslavné řeči jsem

již neměl chuti vyjevit mu pravdu v  pravém světle, neboť

mi bylo jasné, že mazaný Ašraf i na tomto poli svědomitě

zaséval své sémě. Opustil jsem tedy vznešeného muftího

a poděkoval jsem mu hlubokým úklonem za jeho drahocen

ný čas, jak to kázal dobrý mrav.

Byl chladný podzimní večer a já se procházel městem. Mé

oči jako by se náhle otevřely a já uviděl svět v těch nejčerněj

ších barvách. V obchodě se vedlo čím dál hůř a Nazífa, jež stá

le truchlila nad mrtvým Ibrahimem, se samým zármutkem těžce rozstonala. Ponořen v  myšlenkách, nevěda, kam mé kroky vedou, došel jsem k přístavu, do něhož právě připlula obchodní galéra. Mnozí lidé stáli na molu a naslouchali vy

právění námořníků.

Z čiré zvědavosti jsem se zastavil a poslouchal jejich hrůzo

strašné líčení bouře, jež smetla šest plně naložených galér,

jako by to byly dětské hračky. Nemohl jsem se děsivě vyhlí

žejícího námořníka, jehož tvář hyzdil dlouhý šrám, pochá

zející nejspíše od johanitského meče, nezeptat, co vlastně

29

vezlo těch šest galér. Zahleděl se na mne zhyzděnou tváří

a zvučným hlasem pravil, že galéry vezly to nejpřepychovější

zboží z Alexandrie, šperky, stříbrné nádobí, ale především

drahocennou ambru, vzácné krášlicí přípravky a léčivé masti.

Tu jsem pochopil, že řada vznešených kupců si dnešního

večera strhne turban z hlavy, vyrve si mnoho vlasů a bude

ronit trpké slzy. Když jsem tak kráčel k domovu, obtěžován

chladným větrem vanoucím od moře, proletěl mi znenadá

ní hlavou šílený nápad. Ještě téhož večera jsem promluvil

s Nazífou, jež požehnala mé troufalosti a dala mi k dispozici

vše, co nabízel náš dům. V ebenové truhle nebylo více než

padesát zlatých dukátů, naše poslední peníze, které tam na

horší časy uložil ještě Ibrahim. V domě však bylo plno zlata

a stříbra.

Vše, co se mi podařilo objevit, jsem zabalil do bílého plát

na a s Hasanovou pomocí dopravil k Židu Jišmaelovi, jehož

penězoměneckých služeb v minulosti často využíval strýc

Ibrahim. Starý Žid se zpočátku velice podivoval takovému

počínání za pozdní noci, ale jak bylo jeho osvědčeným ob

chodním pravidlem, příliš se nevyptával a ihned se dal do

práce. Vše vážil a pečlivě zapisoval. Po necelé hodině se na

stole v kožených měšcích těsnalo sto zlatých osmanských

dukátů jako zástava za tetino rodinné zlato a stříbro. Spěšně

jsem se rozloučil s Jišmaelem a jeho měšce jsem uložil do

prostého cestovního vaku. Doma jsem zpravil udiveného

Hasana o tom, jak zařídit obchod po dobu mé nepřítomnosti

a jak se postarat o nemocnou Nazífu. Pak jsem se již jen vy

houpl do sedla a ve spěchu jsem se vydal vyhledat Gazanfara,

bez jehož pomoci bych náročnou cestu do Alexandrie jen

stěží přežil a dovedl do zdárného konce.

Gazanfara jsem našel v jeho oblíbené nálevně U Vřeštící

kočky v  objetí žen nevalné pověsti, jak popíjí moudrým

prorokem Mohamedem zavržené víno a chvástá se před ji

nými muži, o jejichž společnost jsem nikterak nestál. Jeden

z oněch nedůvěryhodně vyhlížejících mužů mě vybídl, abych

se posadil k nim a dopřál si s nimi to málo potěšení, které

nabízely jejich soudky nakyslého vína a  klíny necudných

žen. Podle dobrého mravu jsem zdvořile odmítl. Vyzval jsem

Gazanfara k hovoru mezi čtyřma očima. V zatuchlém rohu onoho hampejzu jsem mu tiše pravil: „Nabízím ti deset zlatých hned, když okamžitě vyrazíš se mnou do Alexandrie,

a dalších deset při našem šťastném návratu. Nyní půjdu na

malou chvíli ven, jelikož zdejší pach mi nedělá dobře, a budu

na tebe čekat. Nepřijdeš-li však, Gazanfare, věř, že se na tebe

nebudu zlobit.“ K jeho cti musím říci, že se nerozmýšlel ani

na okamžik, přijal peníze a omluvil se ctěné společnosti, že ho zcela nenadále rozbolela hlava. Zanedlouho jsme už mi

nuli městské hradby a zamířili na jih, měsíc nám osvětloval cestu a hvězdy na noční obloze jiskřily jako vzdálené lucerny.

A  tak jsme se vydali jedné podzimní noci na svých ko

ních do cizího města, abych za všechny Ibrahimovy, či spíše

Nazífiny peníze nakoupil drahocennou ambru, myrhu, oli

ban a vše, co se potopilo v oněch šesti galérách, neboť jsem

předpokládal, že již brzy bude po tomto zboží v našem městě

velká sháňka.

Bylo mi zcela jasné, že na prahu zimy z  Alexandrie do

našeho přístavu v nejbližších měsících nepřiplují žádné obchodní lodě, protože málokterý lodivod by vystavil svou loď

častým a nebezpečným zimním bouřím. Mou jedinou výho

dou musela být rychlost, jelikož jsem tušil, že mnoho kupců, kteří v potopených galérách přišli o své zboží, vyšle rychle do Alexandrie své posly, aby se jim co nejdříve dostalo no

vého zboží. A tak jsme nikterak nelenili a štvali své koně, až

jsme se ocitli před největší z řek, jakou mé oči kdy spatřily,

a já, udiven pohledem na posvátný Nil, jsem nebyl schopen

slova, stejně jako tehdy, když jsem uviděl Eufrat, který se

co do velikosti vůbec nemohl nedozírnému Nilu rovnat. Po

patnácti dnech rychlé jízdy za nepříjemného větru, jenž

nám neustále ztrpčoval život především všudypřítomným

pískem, který nám bez přestání dul do zanícených očí, jsme

na horizontu uviděli štíhlé věže minaretů a s úlevou jsme si oddechli, protože jsme bez vážnějších problémů dorazili k cíli naší cesty.

Alexandrie nás přivítala nevídaným ruchem a bezpočtem

lidí všech možných vyznání a  ras, kteří se za pozdní noci

zcela bezstarostně procházeli šťastným a spokojeným městem. My jsme však byli natolik vysíleni rychlou jízdou, že

jsme neviděli před očima nic než klidnou vyhřátou místnost

a  v  ní několik prostých podušek, na kterých by spočinuly

naše unavené kosti. Ani jsme příliš neprotestovali, když se

nás ujal jakýsi mladík, jenž si všiml, že jsme cizinci a hledá

me v neznámém městě nocleh. „Vzácní pánové, vidím, že jste

přijeli zdaleka a jistě netoužíte po ničem jiném než po pří

jemně vyhřáté světničce, kde si budete moci odpočinout po

namáhavé cestě.“ Tak k nám promlouval líbezným hláskem,

a jakmile viděl, že nic nenamítáme, jal se pokračovat. „Věřte

mi, vzácní pánové, že jste narazili na toho pravého, neboť

znám levnou místnost a  není to ani tak daleko, jen co by kamenem dohodil. Tam si budete moci dosyta odpočinout,

jelikož dům, v němž se pokoj nachází, je mimo všechny ruš

né ulice.“ Když jsme putovali dobrou půlhodinu, začalo mi to

připadat poněkud divné, ale stále jsem důvěřoval mladíkově

nevinné tváři. Chlapec pořád dokola opakoval: „Věru dobře

jste učinili, že jste dali na mou radu, neboť nic není jako dřív

a v dnešní době si každý hledí jen svého měšce a kouká na

to, jak by druhého napálil.“

V jedné z těch temných páchnoucích uliček, kterými jsme

se proplétali už téměř hodinu, se na nás najednou vyřítilo

pět mužů ozbrojených šavlemi. Strašlivě křičeli, až se můj

kůň vzepjal na zadní a  snažil se mě vyhodit ze sedla. Na okamžik jsem nemohl vidět, co se přesně stalo, ale když můj hřebec opět stanul na všech čtyřech, spatřil jsem tři usek

nuté hlavy kutálející se po dlážděné cestě; jejich ohyzdné

škleby měly na rtech stále děsivý křik, který tolik polekal

mého koně. Pohlédl jsem na Gazanfara, jenž držel ve výši

svůj krví potřísněný jatagan a  pozoroval zbylé dva muže,

kteří se dali na úprk. Já jsem byl tolik překvapen tím, co se

v oněch několika okamžicích stalo, že jsem zcela zapomněl

na chlapce s nevinnou tváří, který patrně celé toto předsta

vení zinscenoval.

Netrvalo dlouho a našli jsme útulný příbytek pro pocest

né. Jeho majitel nám dokonce na ohništi připravil křupavé

placky a kousky skopového, jeho žena nám zatím v pokoji

zatopila dřevěným uhlím a  pečlivě jizbu vyčistila od nežádoucích štěnic a švábů. Když jsme ulehli na měkké podušky, nemohl jsem se Gazanfara nezeptat: „Jak jsi mohl v tak krátké chvíli pobít tři ozbrojené muže?“ On se jen pousmál

a pravil. „Můj milý pane, již od první chvíle mi mladíkova

andělská tvář byla podezřelá, ale když jsem po chvíli viděl,

jak nás vodí za nos všemi těmi uličkami, nemohl jsem si

prostě nechat ujít, jak to celé skončí.“ Pak se již jen otočil

na pravý bok, a než bych napočetl do třiceti, ozývalo se pokojem jeho nezaměnitelné burácivé chrápání. Já jsem však

nemohl ze své mysli vymazat tři kutálející se hlavy a stále

jsem se převaloval na měkkých poduškách, maje při tom cestovní vak se zlatými dukáty v těsné blízkosti, stejně tak

jako meč, který jsem si po Gazanfarově vzoru položil kousek od své pravé ruky.

Druhý den jsme se probudili až k poledni, vyrovnali účet,

jenž nebyl vůbec malý, a spěšně se vydali na tržiště prohléd

nout si nabízené zboží. Po dlouhém smlouvání jsem se přece

jen domluvil s jedním z obchodníků, který prý pocházel z Alžíru. Nakoupil jsem u něho ambru, henu, myrhu, čerň na řasy a obočí a mnoho jiných nezbytností, bez nichž si ženy podle

Alžířanových slov vůbec nedovedou představit svůj život.

Okouzlen krásou Alexandrie jsem toužil zůstat ve městě

ještě jeden den a vidět alespoň ty největší pamětihodnosti,

na něž nás upozornil kupec, který  — spokojen s  uzavře

ným obchodem — objednal vychlazený šerbet a hostil nás

zákusky naloženými v sirupu. Gazanfar však moudře pravil, že mladík s andělskou tváří, jenž se k nám včerejší noci tak

nehezky zachoval, jistě již udal náš popis agovým vojákům,

dohlížejícím na bezpečnost města, a  jistě si přizve i  své

dva zbylé komplice, aby svědčili v  náš neprospěch. Tudíž

bychom neměli prodlévat v  Alexandrii a  mařit drahocen

ný čas, pokud se nechceme houpat v konopné oprátce na

hlavním náměstí k potěše dobrotivých domorodců, kteří si

nepřejí nic jiného než potrestání zákeřných cizinců, již přišli

do jejich klidného a  pohostinného města loupit a  vraždit.

Nemohl jsem než dát zkušenému Gazanfarovi za pravdu

a ocenit jeho důvtip, ačkoli jsem velmi toužil navštívit, co

zbylo z proslulé alexandrijské knihovny, která od dávných

časů uchovávala nejskvostnější poklady písemnictví. Ale

zda byla opravdu alexandrijská knihovna kdysi tak význač

ná a zda v ní byly uloženy svitky staré jako sám svět i po

rozsáhlém požáru, který před mnoha sty lety zle poničil

většinu z  jejích staveb, to bohužel nemohu potvrdit, ne

boť jsem na Gazanfarovu radu zanechal všeho mudrování

a  vydal se s  ním k  přístavu, kde se můj společník zvesela

vyptával námořníků, nepluje-li nějaká loď naším směrem.


34

Ač bylo zcela jasné, že v tomto období, kdy na moři řádí

zimní bouře, by vyplul jen blázen, vyptával se Gazanfar ne

únavně až do západu slunce, kdy zmoženě usedl na molo a se

sklíčeným pohledem upřeným do temné vody smutně pravil.

„Můj pane, asi se přece jen budeme muset vydat zpátky po

souši, jakkoli je to nebezpečné a podle toho, co jsem zde v pří

stavu zaslechl, je to nejspíš i naprosté zahrávání si s našimi

životy.“ Načež plivl do špinavé přístavní vody hořkou slinu

a  pokračoval. „V  tuto dobu, jak jsem se dověděl, necestují

žádné obchodní karavany chráněné ozbrojenými strážnými,

kteří by obchodníkům zaručovali bezpečí před loupeživými

obyvateli pouště. Ti jsou nemilosrdně krutí a shromažďují se

do velkých skupin čítajících až sto i více mužů. A tak před

nimi není útěku, můj pane, snad jen dobrý a odpočatý kůň

může v takovéto situaci posloužit jako záchrana holého živo

ta, vaše cenné zboží však musí zůstat naloženo na pomalých

velbloudech, a  proto je navždy ztraceno.“ Najednou zvedl

velkou hlavu a zadíval se na mne svýma býčíma očima a po

chmurně pokračoval. „Podaří-li se nám vůbec utéci, což se asi

často nestává, narazíme na loupežníky, kteří — jak jsem měl

to štěstí je důvěrně poznat — jsou velmi důmyslní a zpravidla

své oběti obklíčí, aniž by jim dali možnost k útěku.“

Mlčel jsem a v duchu přemítal o všech možných nástra

hách a nebezpečích, až nám začalo oběma kručet v břichách

a  my si uvědomili, že máme hlad, neboť jsme jedli pouze

sladké zákusky naložené v sirupu. Vydali jsme se směrem

k městu, kde jsme si v malé rybářské chatrči objednali na

oleji smažené ryby a na uhlí pečené pšeničné placky. Když

jsme se dosyta najedli, přisedl si k  nám jakýsi starší muž

s velmi malýma šibalskýma očkama a pravil nám, že se od

jednoho námořníka dověděl, že bychom rádi vypluli na moře.

On se zrovna jako náhodou chystá se svou lodí vyrazit na


35

moře, jen co se jeden významný muž vrátí z Gízy, kde prý již

několik týdnů kope v zemi jako krtek. Tomuto muži slíbil,

že ho dopraví do Bejrútu, a tak mu nebude zatěžko nás po

cestě vysadit, jen když mu zaplatíme obvyklou cenu. Já jsem od první chvíle proti tomuto muži, jenž si nechal říkat Chálil

Masúd, pojal podezření a pranic jsem mu nevěřil. Když náš

nový známý odešel, zeptal jsem se Gazanfara, co si myslí o  tomto Chálilu Masúdovi, z  něhož vyzařovalo snad vše kromě důvěryhodnosti, čestnosti a poctivosti.

„Můj pane, je to pravděpodobně jen obyčejný šidil a bazi

lišek, ale něco mi říká, že bychom to mohli zkusit. Nejdříve

musíme zjistit, je-li vůbec pravda, že tento od pohledu chudý

muž vlastní loď.“

Nakonec jsme se přece jen dohodli, že to bude rozhod

ně méně nebezpečné než nakoupit velbloudy a  vydat se

po souši, přímo do chřtánu loupeživým zabijákům. Seděli

jsme dlouho do noci před chatrčí a  pozorovali čilý ruch, který zde vládl, neboť, jak jsme zjistili, mnozí sem chodili kvůli vyhlášeným smaženým rybám a místnímu pivu, které

připravoval sám majitel zkvašením pšeničných zrn. Pivo se

podávalo v  keramických džbánech a  sálo se pomocí duté

rákosové trubičky. Ze zvědavosti jsme si ho také objednali

a museli jsme uznat, že nechutná vůbec špatně. Po vzoru

jiných spolustolovníků jsme si objednávali další a další, až

jsme měli břicha jako měchy a  museli jsme často chodit

vyprazdňovat přebytečnou vodu za malý keřík, jenž byl pro

tento účel zasazen za chatrčí. O  půlnoci jsme viděli svět

jako přes rákosovou trubičku, poněkud vzdálený a zastřený

zkvašenými zrny, která se v trubičce často usazovala a mu

sela se vyfukovat, aby se zase mohlo spokojeně sát. V onu

pokročilou noční hodinu jsme přijali nocleh od veselého

majitele chatrče, jemuž nikdo neřekl jinak než Alí a který

36

podle své otylosti našel v  přípravě a  popíjení svého piva

netušenou zálibu. I přes své obrovské břicho nám osobně

začal čistit špinavé, zčernalé rohože, jež při vší dobré vůli

a počtu vypitých džbánků vypadaly přinejmenším zchátrale

a zanedbaně.

V  tu chvíli jako na zavolanou přiběhl zadýchaný Chálil

Masúd, s vyplazeným jazykem na děravé vestě jako honicí

pes. Začal ze sebe chrlit: „Drazí pánové, onen vážený muž,

jehož jméno bych tu nerad zmiňoval, se právě vrátil z Gízy

a  přeje si co nejdříve vyplout na moře. Proto nemeškejte

a vyrazte spěšně k přístavu, kde onen vznešený muž s pomo

cí svých četných otroků právě nakládá na mou krásnou loď

těžké truhly a spoustu jiných věcí. Než vyjde slunce, musí být

loď na širém moři.“ Těžce jsme vstali, hlavy se nám motaly

a já v duchu proklínal proradné pivo. Zaplatili jsme a poděko

vali Alímu za jeho štědrost a nabídnutý nocleh, přičemž jsme

si vyzvedli koně a zboží, které nám pečlivě hlídali jeho otroci.

Přesto jsem si nemohl pomoci a před zraky černých otroků

jsem nahlédl do povozů a spěšně spočítal truhly a zkontrolo

val neporušenost jejich pečetí, neboť jsem si v tomto městě

nebyl ničím jist. K  Alího cti musím říci, že nic nechybělo,

dokonce ani jediná pečeť nebyla porušená. Později jsem se

však dozvěděl, že částka, kterou si Alí účtoval za svůj pivní

mok, několikrát převyšovala běžnou cenu tohoto, jinak prý

velmi prostého nápoje, jejž si oblíbili především nosiči bře

men a další do úmoru pracující otroci.

Chálilova loď se za tmy příliš nelišila od ostatních pla

videl. Na palubě nás už vyhlížel onen vznešený muž, který

se vrátil z Gízy. Jakmile nás uviděl, začal plísnit Chálila, kde

celou věčnost vězí, když už je všechno zboží naloděno a čeká

se jen na to, aby se mohla zvednout kotva a mohlo se vyplout

na moře. Chálil se na něj pokorně podíval a  pravil, že on

je jen chudý námořník vystavující svůj bědný život všem

nebezpečím a nástrahám moře, a tak mu on nesmí mít za zlé, když si chce trochu přilepšit a přijmout na palubu tyto dva

muže i s jejich nákladem. Onen tajemný muž se na něho rozkřičel, že dohoda zněla jinak, a potom na něj ve vzteku chrlil

ještě další nepřístojnosti, až jsme se spolu s Gazanfarem cítili

poněkud trapně a zahanbeně. Nicméně Chálil si tvrdohlavě

stál na svém, a tak jsme, ještě než začalo svítat, nastoupili na

loď. Otroci zvedli kotvu, veslaři se chopili vesel a naše loď se

s prvními čarokrásnými červánky na nedozírném mořském

horizontu tiše vzdálila z alexandrijského přístavu.

Jaké však bylo naše zděšení, když vyšlo slunce a my zjis

tili, na co jsme vlastně nasedli! Loď, či spíše stará a děravá

bárka, jež se snad před sto lety mohla pyšnit svým svůdným

jménem Fátima, se na mírně rozvlněném moři houpala jako dětská hračka. Její paluba očividně uhnívala, a jak jsem si

všiml při bližším pozorování, stejně tomu bylo i se zbytkem

lodi, jež by nutně potřebovala vydatný nátěr smoly a pryskyřice k ucpání četných děr. Staří a zbičovaní veslaři, kteří

snad nedostali pořádně najíst od doby, kdy byli zakováni do

řetězů, působili zbědovaným dojmem, srovnatelným s  ža

lostným stavem Fátimy. Když pak za námi na širém moři

přišel Chálil a  požadoval místo domluvených pěti zlatých

na hlavu rovný dvojnásobek a sliboval při tom, že truhly se

zbožím přepraví za předem dohodnutých deset, nálada se

nám příliš nezlepšila.

Největším neštěstím na lodi však byl onen vznešený muž,

který se nám představil jako Bachtijár. Pocházel prý z  Bej

rútu, kde se živil jako obchodník s  uměleckými předměty. Od první chvíle námi tento podlý muž s  krhavýma očima opovrhoval. Až příliš nám stavěl na odiv svůj zlatem vyšívaný kaftan a svým prstenem s démantem, velikým jako křepelčí

vejce, nám neustále šermoval před očima, když pořád dokola

zevrubně líčil, na jaké bohatství si přišel v domovském Bej

rútu. Nebylo ničeho, čemu by tento podlec nerozuměl a co by

již nevlastnil. Chlubil se a natřásal se jako páv, až neomalený Gazanfar dlouze a znechuceně zívl a ješitný Bachtijár se do hloubi srdce urazil a otráveně se od nás odvrátil. Zakryl si

rukou tvář, odešel do podpalubí, kde se stále kochal tajem

nými věcmi, které prý nashromáždil v Gíze, a už nás svými hloupými řečmi neobtěžoval.

Plavba by tak celkem zdárně pokračovala, i přes ubohou

stravu, kterou jsme jednou denně dostávali, nebýt bouře, jež

nás postihla třetího dne na moři. Když pomyslím na prožité utrpení, zadrhává se mi jazyk a nemohu najít správná slova, kterými bych vyjádřil naprostou beznaděj. Neboť co jiného

může člověk cítit na rozbouřeném moři v  malé bárce, se kterou si vlny a vítr pohrávají jako kočka s vystrašenou myší.

Když však třetího dne vítr ustal a vlny se uklidnily, děkovali

všichni na palubě i  u  vesel všem svým bohům a  prolévali

skutečné slzy vděku, neboť ani zkušený Chálil, který byl na

moři od svých sedmi let, tak silnou bouři ještě nezažil. Ale dozajista jen přeháněl, abychom uznali, jak ostříleným je

mořeplavcem a jak bytelná je jeho Fátima, a jak oprávněná

je tudíž i cena, kterou si ten prohnaný zlotřilec za plavbu účtoval.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré, a proto jsme díky bouři

a  příznivému větru pluli rychleji a  za několik dní jsme na

obzoru uviděli domovský přístav. Když jsme v dáli spatřili

siluetu známé mešity, ulehčením jsme si oddechli a za chvíli

jsme se již společně smáli, protože jsme zřetelně rozeznávali

rybářské domky a zakotvené lodě.

Jakmile jsme s  Gazanfarem konečně vystoupili z  lodi

na pevnou zem, oba jsme přísahali, že na moře již nikdy

39

dobrovolně nevyplujeme, načež si Gazanfar, snad aby do

dal své přísaze na důvěryhodnosti, vyrval z brady několik

vousů, které pak obřadně hodil do klidných přístavních vod.

V přístavu jsem se s věrným Gazanfarem rozloučil, vyplatil

mu z posledního měšce slíbených deset poctivých zlatých

osmanských dukátů, vřele jsem ho objal a v tu chvíli jsem

si uvědomil, že jsem v něm našel skutečného přítele.

Zatímco Gazanfar odešel do své oblíbené nálevny U Vřeš

tící kočky, již považoval za svůj domov, já jsem si pronajal

pár mul i s povozem, na který černí nosiči naložili vzácné

zboží, o němž jsem předpokládal, že nás vyvede ze špatné

finanční situace, do které nás uvrhl prolhaný a zlolajný Ašraf.

Spěchal jsem domů a myslel při tom na mrtvého strýce Ibra

hima, zdali by schválil mé rozhodnutí vsadit vše na jedinou

kartu, odcestovat do Alexandrie a doufat v obchodní úspěch

tak nejistého podniku. Pohroužen do svých myšlenek jsem

dorazil do Nazífina obchodu a hned na první pohled jsem

poznal, že za dobu mé nepřítomnosti se nic nezměnilo. Ha

san seděl v prázdné místnosti s rukama v klíně a pozoroval

svého černého kocoura, jenž odpočíval na omšelém a  pro

šlapaném bagdádském koberci, který asi nejvíce odrážel naši

nezáviděníhodnou situaci. Nicméně když mě Hasan uviděl,

zajásal a objal mě jako svého zachránce.

„Drahý pane Džásime, jaká radost vidět vás opět doma.“

Hned nato mi začal barvitě líčit události, které se odehrály

za mé nepřítomnosti. „Ten proradný pes Ašraf šíří o našem

obchodě klepy a  asi se mu dobře daří, můj pane, když se

nechá nosit v 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.