načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: I’m Your Man: Život Leonarda Cohena -- Život Leonarda Cohena – Sylvie Simmonsová

I’m Your Man: Život Leonarda Cohena -- Život Leonarda Cohena

Elektronická kniha: I’m Your Man: Život Leonarda Cohena
Autor: Sylvie Simmonsová
Podnázev: Život Leonarda Cohena

– Kniha Sylvie Simmonsové I’m Your Man představuje dosud nejucelenější biografii hudebníka, zpěváka, spisovatele a básníka Leonarda Cohena . – Jeden z nejvlivnějších umělců posledních padesáti let dokázal ve své tvorbě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 518
Rozměr: 25 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložil Pavel Pokorný
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0441-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Sylvie Simmonsové I’m Your Man představuje dosud nejucelenější biografii hudebníka, zpěváka, spisovatele a básníka Leonarda Cohena.

Jeden z nejvlivnějších umělců posledních padesáti let dokázal ve své tvorbě neobyčejným způsobem zpracovat základní lidská témata: lásku, sex, víru a moc. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. I’m Your Man přináší vyvážený pohled na protichůdné aspekty Cohenova života a hluboce zasvěcený portrét talentovaného a oduševnělého muže, který stále umí dojmout jako nikdo jiný.

 

 

 

 

Sylvie Simmonsová je oceňovaná autorka patřící mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Kerrang!Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její nadšeně přijímané knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele.

 

 

 

 

Přesně takovou biografii si Cohen už dlouho zasluhoval. S touhle knihou už žádnou další nepotřebujete!

Rolling Stone

 

 

Plná života a nadšení… Autorka opatrně spřádá nit z Cohenových písní a alb na pozadí jeho života a obratně odkrývá témata, která určovala Cohenovu tvorbu.

Publishers Weekly

 

 

Simmonsová nabízí množství nových faktů a informací. Leonard Cohen se ukazuje v celé své složitosti ‒ překypuje jak bezbřehou genialitou, tak lidskou nedokonalostí.

Kirkus Reviews

 

 

Jde tu o víc než jen o obyčejný životopis. Tahle kniha se vám zaryje pod kůži a změní způsob, jakým posloucháte Cohenovu hudbu.

Paste Magazine

 

 

Hluboká, detailní a nejkomplexnější biografie, která kdy byla napsaná o předním kanadském hudebníkovi, básníkovi a mnichovi. Kniha je ságou o sexu, drogách a rozjímání a odhaluje Cohenův obrovský boj za umění proti tlaku showbyznysu. Přestože byl život Leonarda Cohena již mnohokrát zdokumentován, Simmonsová objevila zakopaný poklad v podobě dosud nepublikovaných příběhů a historek.

Maclean’s

(život Leonarda Cohena)
Předmětná hesla
Cohen, Leonard, 1934-2016
HudebníciKanada – 20.-21. století
ZpěváciKanada – 20.-21. století
kanadští spisovatelé (anglicky píšící) – 20.-21. století
kanadští básníci (anglicky píšící) – 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

I’m your man 1


I’m Your Man2


I’m your man 3

Sylvie Simmonsová

I’m Your Man

Život Leonarda Cohena

PROSTOR


I’m Your Man4


I’m your man 5

přeložil Pavel Pokorný

I’M YOUR MAN

SYLVIE SIMMONSOVÁ

ŽIVOT LEONARDA COHENA

PROSTOR | PRAHA | 2020


I’m Your Man6

Originally published under the title I’m Your Man. The Life of Leonard Cohen

Copyright © 2012 by Sylvie Simmons

Czech edition © PROSTOR, 2020

Translation © Pavel Pokorný, 2020

Cover photo © Terry O’Neill, 1990, Getty Images

ISBN 978-80-7260-441-8


I’m your man 7

Pro N. A. s láskyplnou vzpomínkou


I’m Your Man8


I’m your man 9

To, jak něco děláš, vypovídá o tom, jak děláš všechno.

TOM WAITS


I’m Your Man10


Prolog 11

Prolog



Je to elegantní, dvorný muž se starosvětskými manýry. Při setkání se ukloní, když opouštíte místnost, vstane. Pečuje o vaše pohodlí a nedává nijak najevo, že se možná sám pohodlně necítí. Jen z toho, že v kapse nenápadně přebírá korálky řeckého růžence, si můžete domýšlet, že se snad potřebuje diskrétně zbavit stresu. Povahou je spíše uzavřený a plachý, ale pokud to okolnosti vyžadují, dokáže zakročit důstojně i s humorem. Svá slova pečlivě váží, jako básník či politik. Umí ocenit jejich zvuk, vyjadřuje se precizně, ale zároveň má talent a cit pro dvojsmysly a tajemno. Odjakživa má rád mlžení a záhady. V jeho vyjadřování je cosi spikleneckého, což platí i pro jeho písně. Vzbuzuje dojem, že vám sděluje důvěrná tajemství.

Je uměřený, není na něm nic nestřídmého. A je menší, než byste čekali. Vypadá úhledně. Člověka mimoděk napadne, že by mu slušela uniforma, má ale na sobě oblek. Tmavý, dvouřadový, s tenkým jehlovým proužkem. Jestli není šitý na míru, rozhodně tak vypadá.

„Má drahá,“ pronese Leonard, „já jsem se v obleku narodil.“ I’m Your Man12

1. Narozen v obleku 13

1

Narozen v obleku



Když jsem s tebou

chci být takovým hrdinou

jakým jsem chtěl být

když mi bylo sedm

dokonalým chlápkem

zabijákem

„Proto píšu“, Výbor z poezie*

Za synagogou, která zabírá většinu bloku, řidič odbočil z hlavní uli

ce, minul kostel svatého Matěje na protějším rohu a zamířil do kopce.

Vzadu ve voze seděla atraktivní, elegantně oblečená sedmadvacetiletá

žena s výraznými rysy a v náručí držela novorozeného syna. Ulice, kte

rými projížděli, byly úpravné a dobře udržované, a totéž platilo i pro

stromy. U takhle velkých domů z cihel a kamene by se člověk mohl

bát, že se zhroutí už jen pod vahou vší té nadutosti, ale tyhle budo

vy se naopak jakoby vznášely po úbočí kopce vzhůru. Přibližně v po

lovině svahu řidič zatočil na postranní cestu a zastavil na konci ulice.

Dům na adrese Belmont Avenue 599 byl rozlehlý, mohutný a vyhlížel

* Leonard Cohen, „Proto píšu“, v: Výbor z poezie, přel. Pavel Šrut, Mladá fronta, Pra

ha 1998, str. 63.

I’m Your Man14

formálně. Postavili jej v anglickém stylu, tmavé cihly zjemňovala vpředu bíle rámovaná veranda a vzadu Murray Hill Park – čtrnáct akrů trávníků, květinových záhonů a stromů. Na jedné straně se otevíral široký výhled na řeku svatého Vavřince, na druhé straně se rozkládalo centrum Montrealu. Řidič vystoupil, otevřel zadní dveře a malého Leonarda vynesli po bílých schodech domů.

Leonard Norman Cohen se narodil 21. září 1934 v Královské Viktoriině nemocnici, v mohutné budově ze šedivého kamene v zámožné čtvrti Mount Royal v Montrealu. Podle nemocničních záznamů se narodil v pátek ráno, ve tři čtvrtě na sedm. Z historického hlediska se tak stalo mezi velkou hospodářskou krizí a druhou světovou válkou. Když si odpočítáme devět měsíců, zjistíme, že Leonard byl počat během jedné z těch subarktických zim, které se v jeho rodném městě dostavují se spolehlivou pravidelností a silou, a to někdy v době mezi koncem chanuky a Božím hodem vánočním. Chlapec vyrůstal v domě plném obleků.

Jeho otec Nathan Cohen byl zámožný kanadský Žid, majitel přepychového obchodu s oblečením. Společenský oděv značky Freedman Company byl pojem a Nathan se rád oblékal formálně i při neformálních příležitostech. Pokud šlo o obleky, měl stejný vkus, jaký projevil při výběru domu, tedy upřednostňoval tradiční anglický styl. K obleku nosil psí dečky a květinu v klopě, a pokud to jeho aktuální zdravotní stav vyžadoval, opíral se při chůzi o vycházkovou hůl se stříbrnou rukojetí. Leonardova matka Masha Cohenová byla o šestnáct let mladší než její muž. Byla dcerou ruského rabína a v Kanadě žila zatím jen krátce. S Nathanem se vzali v roce 1927, nedlouho poté, co dorazila do Montrealu. O dva roky později porodila první z jejich dvou dětí, Leonardovu sestru Esther.

Na nejstarších fotografiích Leonardových rodičů je Nathan ramenatý, podsaditý muž s hranatou tváří. Štíhlejší Masha jej o hlavu převyšuje a její postava je v kontrastu s ním samá oblina. Výraz jejího obličeje je zároveň dívčí a vznosný, zatímco Nathan se tváří přísně a zachmuřeně. Od hlavy rodiny se tenkrát u fotografa samozřejmě taková póza očekávala, nicméně je jisté, že Nathan byl skutečně rezervovanější a více poangličtěný než jeho vřelá a emotivní ruská manželka. Malý

1. Narozen v obleku 15

Leonard, baculatý a podsaditý, byl zprvu i hranatou tváří podobný spíše otci, ale jak vyrůstal, začal se podobat matce. Tvář se mu protáhla, měl husté vlnité vlasy i její šikmé, hluboké a tmavé oči. Po otci zdědil menší postavu, smysl pro pořádek, vystupování a lásku k oblekům, po matce zas osobní kouzlo, melancholii a vztah k hudbě. Masha si doma pořád zpívala – ani ne tak anglicky, spíše rusky a v jidiš, dojemné lidové písničky, které se naučila jako holčička. Měla pěkný kontraalt a zpěvem za doprovodu imaginárních houslí se dokázala přivést z veselosti do smutku a opět zpátky. Leonard ji charakterizoval slovem „čechovovská“.

1

„Upřímně se smála a upřímně plakala,“

2

řekl o ní. Střída

la emoce v rychlém sledu. Masha Cohenová nebyla nostalgická žena, neměla ve zvyku mluvit o zemi, kterou opustila, ale svou minulost si nesla v těch písních.

Ve čtvrti Westmount bydleli zámožní příslušníci vyšších společenských tříd, kanadští angličtí protestanti a kanadští Židé druhé či třetí generace. V Montrealu, kde v mnoha ohledech vládla separace a izolace, spojovalo Židy a protestanty už jen to, že nepatřili k Francouzům ani ke katolíkům. V šedesátých letech přinesla do Quebecu „tichá revoluce“ řadu politických a kulturních změn a francouzština se zde stala jediným oficiálním jazykem, ale za časů Leonardova dětství to ještě ve Westmountu chodilo jinak a francouzsky u nich doma mluvili jen pomocníci v domácnosti. Cohenovi měli služku Mary, ale to byla irská katolička. Měli také chůvu, Leonard se sestrou jí říkali „chůvička“, a zahradníka jménem Kerry, černocha, který plnil současně i roli rodinného šoféra. (Nathanův mladší bratr Horace zaměstnával Kerryho bratra v obdobné dvojí roli.) To, že Leonard pocházel z lepších poměrů, není žádné tajemství. Leonard nikdy nepopíral, že se uměl narodit, nezapíral svůj původ či jméno, nehrál si na něco, co není. Cohenovi na tom byli dobře, i když by se ve Westmountu našly i bohatší rodiny. Ve srovnání s honosnými sídly ve čtvrti Upper Belmont byl jejich dům sice velký, ale těsně sousedil s tím vedlejším. Cohenovi si sice mohli dovolit šoféra, ale jezdili pontiakem, ne cadillakem.

Nicméně pokud šlo o prestiž, byli na tom Cohenovi tak, že se jim rovnal jen málokdo. Leonard se narodil do respektované a důležité rodiny, jedné z nejprominentnějších židovských rodin v celém Montrealu. Jeho

I’m Your Man16

předkové v Kanadě budovali synagogy a zakládali noviny. Financovali a spravovali spoustu židovských filantropických společností a sdružení. První Leonardův předek, který imigroval do Kanady, byl jeho pradědeček Lazarus Cohen. Narodil se ve čtyřicátých letech devatenáctého století na území dnešní Litvy, která byla tehdy součástí Ruska. Rabínská škola ve městě Vilkaviškis, kde učil, patřila mezi nejrigoróznější ješivy v Polsku. Lazarusovi bylo něco přes dvacet, když opustil manželku a novorozeného syna a pustil se do světa za štěstím. Po krátkém pobytu ve Skotsku nasedl na loď mířící do Kanady. V městečku Maberly v kanadské provincii Ontario se vypracoval ze skladníka dřeva až na majitele společnosti L. Cohen a syn. Firma obchodovala s uhlím a syn, uvedený v názvu společnosti, byl Lyon, budoucí Nathanův otec – Lazarus byl zprvu v Maberly sám, ale po dvou letech za ním dorazila manželka se synem. Rodina se později přestěhovala do Montrealu, Lazarus zde vedl slévárnu mosazi a založil úspěšnou bagrovací společnost.

Když Lazarus Cohen v roce 1860 dorazil do Kanady, žilo zde velmi málo Židů. V polovině devatenáctého století jich v celém Mont realu nebylo ani pět set. V osmdesátých letech, když Lazarus začal vést kongregaci při synagoze Ša’ar ha-šamajim, jich už bylo přes pět tisíc. Pogromy v Rusku vyvolaly imigrační vlnu a do konce století se počet Židů v Kanadě zdvojnásobil. Montreal se stal centrem kanadských Židů a Lazarus se svým biblicky dlouhým bílým vousem a nepokrytou hlavou byl v této komunitě známou postavou. Kromě toho, že nechal vybudovat synagogu, také založil a vedl řadu organizací podporujících nově příchozí Židy i ty, kteří se k imigraci teprve chystali. Jménem montrealské Židovské kolonizační společnosti se dokonce vypravil do Palestiny, kde už od roku 1884 vlastnil pozemky. Lazarův mladší bratr Tzvi Hirsch Cohen, který jej brzy do Kanady následoval, se stal v Montrealu vrchním rabínem.

Když v roce 1914 Lyon Cohen převzal po svém otci vedení kongregace při synagoze Ša’ar ha-šamajim, šlo o největší kongregaci ve městě, jehož židovská populace už mezitím vyrostla na přibližně čtyřicet tisíc. V roce 1922 už byla kongregaci stará synagoga malá, takže se přestěhovali do nové budovy ve Westmountu – zabírala skoro celý blok

1. Narozen v obleku 17

a z domu na Belmont Avenue to bylo jen pár minut cesty z kopce. Dvanáct let nato zde nechali Nathan a Masha Cohenovi zapsat svého syna do „Registru narození společenstva anglických, německých a polských Židů v Montrealu“. Vybrali Leonardovi židovské jméno Eliezer, což znamená „Bůh je pomoc“.

Lyon Cohen byl stejně úspěšný obchodník jako jeho otec, věnoval se oděvům a pojišťovnictví. Podobně jako Lazarus sloužil i své komunitě. Ještě mu ani nebylo dvacet, když ho jmenovali jednatelem Anglo-židovského spolku. Založil židovské komunitní středisko a sanatorium, organizoval pomoc obětem pogromů. Měl významné postavení v Institutu barona de Hirsch, v Židovské kolonizační společnosti a v první kanadské sionistické organizaci. Vydal se do Vatikánu, aby jako zástupce židovské obce jednal s papežem. Patřil k zakladatelům Jewish Times, prvních kanadských anglicko-židovských novin, do nichž občas přispěl článkem. V šestnácti letech napsal divadelní hru s názvem Esther, kterou režíroval a zahrál si v ní. Leonardovi byly dva roky, když Lyon zemřel, takže svého dědečka nepoznal, ale cítil k němu silný vztah, který se prohluboval s tím, jak Leonard stárnul. Lyonovy životní zásady, pracovní morálka a víra v „aristokracii intelektu“,

3

jak to

Lyon nazýval, se shodovaly s Leonardovým přesvědčením.

Lyon byl také oddaný kanadský patriot. Když vypukla první světová válka, začal mezi montrealskými Židy agitovat pro vstup do kanadské armády. Jako první se přihlásili jeho synové Nathan a Horace – třetí syn Lawrence byl na to ještě příliš mladý. Nadporučík Nathan Cohen, číslo 3080887, patřil mezi první židovské důstojníky kanadské armády. Leonard měl moc rád fotografie svého otce v uniformě, ale když se Nathan vrátil z války, jeho zdravotní stavu se postupně zhoršoval, až skončil jako invalida. Možná proto Nathan, ačkoliv byl prvorozený syn prvorozeného syna, nenavázal na rodinnou tradici ani pokud šlo o vedení kongregace při synagoze, ani v jiných ohledech. I když byl úředně vzato šéfem firmy Freedman Company, ve skutečnosti obchod vedl jeho bratr Horace. Nathan na rozdíl od předků nebyl ani intelektuál, ani náboženský učenec. Tmavé dřevěné police v domě na Belmont Avenue sice skrývaly impozantní sbírku v kůži vázaných slavných básníků – Chaucera, Wordswortha, Byrona –, jejichž díla dostal

I’m Your Man18

Nathan darem k bar micva, ale hřbety těch knih se poprvé otevřely až ve chvíli, kdy si v nich začal číst Leonard. Jak vzpomínal, Nathan dával přednost časopisu Reader’s Digest, ale „měl ušlechtilé srdce; byl to gentleman.“

4

Pokud šlo o náboženství, Nathan byl „konzervativní

Žid bez fanatismu, ideologie a dogmat. Jeho život tvořily čistě jen rodinné zvyky a svazky s komunitou.“ O náboženských záležitostech se v Nathanově domě nediskutovalo, ba ani se na ně nemyslelo. „Mluvili jsme o tom asi tak, jako ryby mluví o tom, že jsou ve vodě.“

5

Prostě to

tak bylo. Byla to jeho tradice, jeho lid.

Mashin otec, rabín Solomon Klonitzki-Kline, byl významný náboženský učenec. V litevském Kovnu (Kaunas), nějakých osmdesát kilometrů od města, kde se narodil Lazarus, vedl školu zabývající se studiem Talmudu. Sepsáním knih Lexikon hebrejských homonym a Te - zaurus talmudských interpretací si vydobyl přezdívku „sar ha-dikduk“, kníže gramatiků. Když už se vinou protižidovských perzekucí nedalo v Litvě žít, vydal se do Spojených států, kde žila jedna z jeho dcer provdaná za Američana. Masha imigrovala do Kanady, kde si našla práci jako chůva, a když jí vypršelo pracovní povolení, Solomon se obrátil pro pomoc na svého amerického zetě a jeho prostřednictvím na vystěhovalecký výbor vedený Lyonem Cohenem. Díky tomu, že se rabín Solomon tímto způsobem spřátelil s Lyonem, se Masha seznámila s Nathanem, kterého si pak vzala.

Malý Leonard znal dědečka Klineho spíše z doslechu než osobně, neboť rabín pobýval většinou spíše ve Spojených státech. Masha synovi vyprávěla, jak lidé cestují stovky kilometrů, aby mohli dědečkovi naslouchat. Také mu řekla, že je slavný jezdec, což Leonarda velmi potěšilo. Užíval si pocit, že má v příbuzenstvu důležité lidi, sám ale jako kluk vynikal spíše fyzickými schopnostmi než intelektem. Plánoval, že až vyroste, půjde na vojenskou akademii, a Nathan mu to schvaloval. Leonard si už představoval, jak bojuje ve válkách a dostává medaile – tak jako otec, než se z něj stal invalida, který někdy jen stěží vyleze do schodů, místo práce se drží doma a pečuje o něj matka. Malý Leonard byl zvyklý, že otec často marodí, ale měl k dispozici důkaz, že Nathan býval bojovník. Nechal si z první světové války revolver, schovával jej ve skříňce u postele. Když byl jednou Leonard doma sám, vklouzl do

1. Narozen v obleku 19

ložnice rodičů a zbraň vytáhl. Byla velká, ráže .38, do hlavně měla vyryté otcovo jméno, hodnost a pluk. Leonard ji svíral ve své drobné dlani, třásl se a v bázni vnímal tu tíhu a dotek chladného kovu na kůži.

Rušný dům číslo 599 na Belmont Avenue, kde vládl řád a pořádek, tvořil středobod světa malého Leonarda. Vše, co mohl jako chlapec potřebovat či chtít, se odehrávalo v těsné blízkosti tohoto domu. Všichni strýčkové a bratranci bydleli v okolí. Do synagogy, kam chodil s rodiči v sobotu ráno, v neděli do nedělní školy a dvě odpoledne v týdnu do hebrejské školy, to bylo pěšky kousek cesty z kopce. Stejně blízko to měl i do školy – na základní Roslyn Elementary School a pak na střední Westmount High School. Park, kam si v létě chodil hrát a v zimě otiskovat do sněhu andělíčky, měl hned pod oknem své ložnice.

Židovská komunita ve Westmountu držela těsně při sobě. Byla to minoritní komunita v prostředí tvořeném anglickými protestanty, kteří byli také menšinou, byť silnou, ve městě a provincii obydlené francouzskými katolíky. A dokonce i oni byli v Kanadě menšinou. V takovém prostředí se každý cítí v nějakém ohledu vyděděncem a každý má pocit, že je součástí něčeho důležitého. Bylo to „romantické, konspirativní duchovní prostředí,“ řekl Leonard. Bylo to prostředí „krve, půdy a osudu“. „To je terén, ve kterém jsem vyrůstal,“ řekl, „a je pro mě zcela přirozený.“

6

V Leonardově okolí nežili Židé živící se rukama, takoví se usazovali na druhém konci Montrealu, kolem Saint-Urbain, odkud pocházejí náměty pro knihy Mordecaie Richlera. Leonardova komunita ale nebyla tak hermeticky uzavřená, jak se mohlo zdát. Kříž na vrcholu kopce Mount Royal, služka Mary, která se v jednom kuse křižuje, velikonoční a vánoční oslavy ve škole, to vše patřilo do jeho světa právě tak jako svíčky, které jeho otec zapaloval v pátek večer na počátku šabatu, či jako impozantní synagoga pod kopcem, kde na stěně visely velké zarámované portréty Leonardova pradědečka a dědečka. Upřené pohledy zvěčnělých předků mu připomínaly jeho významný původ.

Leonard to popsal jako „intenzivní rodinný život“.

7

Cohenovi se schá

zeli často – v synagoze, v práci, jednou za týden na návštěvě u Leonardovy babičky z otcovy strany. „V sobotu ve čtyři hodiny odpoledne vždycky babiččina věrná služka Martha přivezla na čajovém vozíku

I’m Your Man20

konvici, sendviče, koláče a sušenky,“ vzpomíná David Cohen, o dva roky starší Leonardův bratranec, který s ním hodně kamarádil. „Nechodilo to tak, že by někoho zvala nebo že by se někdo ptal, jestli může přijít. Prostě se vědělo, že ‚přijímá‘. Zní to hodně archaicky, ale bylo to něco.“ Leonardova babička měla byt v jednom z honosných domů v ulici Sherbrooke Street ve čtvrti Atwater. Tady končily všechny průvody, které se v Montrealu konaly. „Průvod na svatého Jana Křtitele,“ říká David Cohen, „ten býval ohromný, než se v Montrealu zkomplikovala politická situace. Dívali jsme se na něj z babiččina bytu, velkým, krásným oknem v obývacím pokoji.“ Babička byla v mnohém tradiční viktoriánská dáma, „ale, i když to zní archaicky a staromódně, byla vážně správná.“ Na Leonarda měla velký vliv, její čajové dýchánky později popsal ve svém prvním románu Oblíbená hra.

V této knize sice Leonard vylíčil starší členy své rodiny jako seriózní a strojené, ale všichni takoví nebyli. Mezi rázovitější příbuzné patřil kupříkladu bratranec Lazzy, tedy Davidův starší bratr Lazarus. Podle Leonarda to byl „světák, znal všechny revuální zpěvačky, chodil po nočních klubech a kabaretech“.

8

Pak tu byl také bratranec ze star

ší generace Edgar, Nathanův bratranec, podnikatel s literárními sklony. O mnoho let později napsal Edgar H. Cohen knihu Mademoiselle Libertine: portrét Ninon de Lenclos, která vyšla v roce 1970. Je to životopis kurtizány ze sedmnáctého století, spisovatelky a múzy, mezi jejíž milence patřili Voltaire a Molière a která po období stráveném v klášteře založila školu, kde se mladí francouzští šlechtici učili erotické techniky. Jak řekl David Cohen, Leonard a Edgar si byli „velmi blízcí“.

Leonard vedl pohodlný a bezpečný život v nepohodlné a nebezpečné době. Několik dnů před jeho pátými narozeninami Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka. Ani v Leonardově okolí nebyl klid, v roce 1942 došlo na bulváru St. Lawrence Boulevard k antisemitskému útoku. Tahle ulice, které místní říkali prostě Hlavní třída, tvořila tradiční dělicí čáru mezi anglickým a francouzským Montrealem. Útok vedlo francouzské nacionalistické hnutí, do kterého patřili podporovatelé vichistického režimu ve Francii. Tato organizace propagovala absurdní myšlenky, například tvrzení, že Židé ovládli oděvní průmysl, aby zdrženlivé frankofonní Kanaďanky nutili nosit „neslušné

1. Narozen v obleku 21

oděvy newyorského stylu“.

9

Útočníci vymlátili několika židovským ob

chodům a lahůdkářstvím výlohy a počmárali stěny rasistickými nadávkami. Sedmiletý hoch ve Westmountu ale žil v jiném světě, seděl v pokoji a četl si Supermana. „Evropa, válka, sociální střety – nic z toho se nás jakoby netýkalo,“

10

řekl.

Dětství mu bezstarostně plynulo, dělal to, co po něm chtěli – myl si ruce, slušně se choval, ke stolu chodil ustrojený, dobře se učil, hrál hokej, čistil si boty a na noc si je rovnal pod postel. Neprojevoval žádné znepokojivé známky svatosti či geniality, ani melancholie. Na filmových záběrech, které pořídil Nathan jako nadšený amatérský kameraman, vidíme šťastného chlapce, který s úsměvem od ucha k uchu šlape ulicí na tříkolce, prochází se ruku v ruce se sestřičkou a hraje si se svým psem – černým skotským teriérem jménem Tinkie. Matka mu napřed chtěla dát důstojnější jméno Továryšč, soudruh, ale otec to zamítl. Nathan si uvědomoval, že Masha svým ruským původem, přízvukem, špatnou angličtinou a výraznou osobností nezapadá do malé, poangličtěné kanadské židovské komunity. „Nepovažovalo se za vhodné projevovat v jakémkoliv ohledu nepřiměřenou náruživost,“ řekl Leonard. Přitahovat pozornost se také nedoporučovalo. „Učili nás, jak se chovat,“ popsal to bratranec David.

V lednu 1944 Leonardův otec ve věku padesáti dvou let zemřel. Leonardovi bylo devět. O čtrnáct let později tu událost popsal ve dvou nepublikovaných povídkách nazvaných „Ceremonie“ a „Narozeniny mé sestry“.

11

„Oznámila nám to chůvička,“ napsal. Chůva, usazená u ku

chyňského stolu s rukama v klíně, řekla Leonardovi a Esther, že dnes nepůjdou do školy, protože otec v noci zemřel. Řekla jim, že mají být potichu, protože matka ještě spí. Pohřeb bude zítra. „Pak mi došlo, co je to za den,“ napsal Leonard. „Zítra to ale nemůže být, chůvičko. Zítra má sestra narozeniny.“

Den nato se v devět hodin ráno dostavilo šest mužů, kteří přenesli rakev do obývacího pokoje a položili ji ke kožené chesterfieldovské pohovce. Na matčin pokyn služka potřela všechna zrcadla v domě mýdlem. V poledne začali přicházet smuteční hosté – příbuzní a zaměstnanci firmy. Sklepávali si sníh z bot, otřepávali svrchníky. Rakev byla otevřená a Leonard nahlédl dovnitř. Nathan byl zahalený ve stříbrném

I’m Your Man22

modlitebním plášti, ve tváři bílý, s černým knírem. Leonarda napadlo, že otec vypadá rozmrzele. Strýc Horace, který společně s Nathanem vedl firmu Freedman Company a který spolu s ním bojoval v první světové válce, Leonardovi zašeptal: „Musíme být jako vojáci.“ Večer se Esther Leonarda zeptala, jestli měl odvahu podívat se na mrtvého otce. Oba si řekli, že se podívali, a shodli se na tom, že mu někdo určitě načernil knírek. Obě Leonardovy povídky končí stejně: „Nebreč, řekl jsem jí. Myslím, že to byla moje hvězdná chvíle. Prosím, nebreč. Máš narozeniny.“

Třetí verzi této události popisuje Oblíbená hra. Tento popis je nejvyváženější, zčásti protože Leonard od vzniku těch raných povídek jako spisovatel znatelně vyspěl. Svou roli ale hraje i to, že si tentokrát zachoval odstup a popsal děj z pohledu fiktivní postavy (i když Leonard potvrdil, že se to stalo tak, jak to v knize vylíčil).

12

Tentokrát ta epizo

da končí tak, že chlapec den po pohřbu sebere v otcově ložnici jednoho otcova motýlka, rozřízne jej a schová dovnitř papírek, na který něco napsal. Další den provede svůj vlastní tajný obřad, při kterém vykopá díru a pohřbí motýlka v zahradě pod sněhem. Leonard o tom papírku řekl, že to byla první věc, kterou napsal. Řekl také, že už se nepamatuje, co to vlastně bylo, a že „celé roky překopával zahradu a hledal. Možná už nic jiného nedělám – jenom hledám ten papírek.“

13

Leonard tehdy poprvé v životě udělal z psaní rituál. Ten skutek je natolik plný symboliky, že to člověka skoro svádí brát jeho větu z interview v roce 1980 doslova, pravděpodobnější ale je, že jde prostě o jeden z mnoha jeho povedených obratů, které v rozhovorech vždy rád používal. Děti často tíhnou k mystice a tajným obřadům. Leonard také řekl, že se jako chlapec „nijak zvlášť nezajímal o náboženství“, až na to, když si „několikrát šli poslechnout sbor“,

14

ale přitom si byl dobře

vědom toho, že je Kohen, příslušník kněžské kasty, po otcovské linii potomek Mojžíšova bratra Árona, a tedy zrozen k plnění kněžského úřadu. „Když mi řekli, že jsem Kohen, věřil jsem tomu. Nebral jsem to jako nějakou bezvýznamnou informaci,“ řekl. „Prožíval jsem to. Chtěl jsem být tím, kdo zvedl Tóru... Byl jsem malý kluk a hltal jsem všechno, co mi o těchhle věcech říkali.“

15

Přitom ale jako dítě projevoval v synagoze, kterou založili jeho

1. Narozen v obleku 23

předkové, pramálo zájmu. Hebrejská škola ho podle jeho vlastních slov „nudila“ a Wilfred Shuchat, který byl od roku 1948 v synagoze Ša’ar ha-šamajim rabínem, to jen potvrdil. Podle vzpomínek starého pána byl Leonard „docela normální“ žák, „ale studium ho nezajímalo. Zajímal se hlavně o sebe, o to, jak vykládat věci kolem sebe. Byl velmi kreativní.“

Leonard kvůli otcově smrti ani neplakal, víc truchlil, když mu o několik let později zemřel pes Tinkie. „Neměl jsem pocit nějaké hluboké ztráty,“ řekl při interview v roce 1991. „Snad protože otec byl během celého mého dětství vážně nemocný. Připadalo mi přirozené, že zemřel. Byl slabý a zemřel. Možná jsem necitlivý.“

16

Je pravda, že od léta předchozího roku byl Nathan několikrát hospitalizován v Královské Viktoriině nemocnici. Sice to může vypadat, že otcova smrt na Leonarda nijak zvlášť nezapůsobila, ale v devíti letech už nebyl tak malý, aby to na něj nemělo vliv. Někde uvnitř ho to jistě změnilo. Snad si poprvé uvědomil pomíjivost života nebo smutnou moudrost, prasklinu, kterou pronikla nejistota či osamění. Podle toho, co Leonard kdy řekl či napsal, si během této důležité životní epizody v dětství uvědomoval především to, jakou změnu postavení to pro něj znamená. Zatímco otcovo tělo leželo v rakvi v obývacím pokoji, strýc Horace si ho vzal stranou a řekl mu, že on, Leonard, je teď hlavou rodiny, a že je tedy zodpovědný za ženy – za matku a čtrnáctiletou sestru Esther. „Byl jsem na to hrdý,“ napsal Leonard v „Ceremoniích“. „Cítil jsem se jako požehnaný mladý princ nějaké lidem milované dynastie. Byl jsem nejstarší syn nejstaršího syna.“

17


I’m Your Man24

2

Dům plný ženských



Na počátku dospívání se Leonard začal intenzivně zajímat o hypnózu. Získal útlou knížečku kapesní velikosti. Autor byl anonymní a dlouhý titul sliboval 25 lekcí v hypnóze: jak se stát odborníkem na manipulace. Knížka o sobě tvrdila, že je to „nejdokonalejší, nejkompletnější, nejsnadnější a nejúplnější KURZ na světě, zaměřený na léčbu magnetismem, telepatii, čtení myšlenek, jasnovideckou hypnózu, mesmerismus, živočišný magnetismus a podobné vědy“. Na obálku, pod primitivní kresbu viktoriánské dámy zhypnotizované mužem s divoce rozcuchanými vlasy a knírem, napsal Leonard inkoustem co nejkrasopisněji své jméno a pustil se do studia.

Ukázalo se, že má pro mesmerismus vrozený talent. Od počátku se mu dařilo s domácími zvířaty, takže přistoupil k pokusům s pomocníky v domácnosti a jako první lidský objekt použil služku. Mladá žena podle jeho pokynů usedla na chesterfieldovskou pohovku, Leonard si k ní přitáhl židli a přesně podle instrukcí v knize jí pomalým a příjemným hlasem řekl, ať se uvolní a dívá se mu do očí. Zvedl tužku a začal s ní služce pomalu pohybovat před tváří, sem a tam, sem a tam, až dívku úspěšně uvedl do transu. Je sporné, zda následujícím krokem Leonard porušil instrukci autora knihy, že jeho nauku lze používat jedině ke studijním účelům, nebo se jí naopak řídil – každopádně dal služce pokyn, aby se svlékla.

Pro dospívajícího Leonarda to musel být úžasný okamžik, ve kterém

2. Dům plný ženských 25

se úspěšně prolnula jeho touha po zvládnutí tajemných věd s touhou sexuální. Seděl doma vedle nahé ženy a věděl, že to dokázal on – svým talentem, studiem, zvládnutím jisté dovednosti a prosazením své vůle. Když se mu ale nedařilo služku probrat, začal panikařit. Bál se, že by se mohla vrátit domů matka a přistihnout je – i když nás při té představě může napadnout, že to do už tak opojného koktejlu přidává pocit hrozící zkázy, beznaděje a porážky, čímž dostáváme ještě dokonalejší cohenovský mix.

Druhá kapitola učebnice hypnózy působí jako cílená kariérní rada pro budoucího zpěváka a umělce, který měl z Leonarda vyrůst. Varuje totiž před sebemenší lehkovážností a přikazuje: „Vaše rysy musí být pevné, rozhodné a vážné. Při všech úkonech buďte tiší. Stále ztišujte hlas, až do pouhého šepotu. Dělejte kratší či delší odmlky. Budete-li spěchat, selžete.“

1

Když bylo Leonardovi přes dvacet, vylíčil tu příhodu v Oblíbené hře slovy: „Ještě nikdy neviděl ženu tak dokonale nahou. [...] Udivený, šťastný a polekaný stál před všemi duchovními autoritami vesmíru [...] Pak se znovu posadil a zíral na ni jako Cortéz na svůj nový oceán. Na tohle tedy čekal tak dlouho. Nezklamalo ho to, tak jako nikdy nic.“*

2

I když je ten zážitek v románu připsaný jeho fiktivnímu alter egu, je těžké brát to jinak, než že jde o skutečné Leonardovy pocity. O desetiletí později řekl: „Myslím, že nic nepřekoná to, když muž poprvé spatří nahou ženu. Myslím, že je to chvíle, kdy u něj stojí Eva, je ono ráno a na její kůži jsou krůpěje rosy. A myslím, že tohle je to hlavní, co se tají ve fantazii každého muže. Všechna ta smutná dobrodružství v pornografii, v lásce a v písních jsou jen kroky na cestě mířící k té posvátné vizi.“

3

Ta služka náhodou hrála na ukulele. Leonardovo fiktiv

ní alter ego ten nástroj změnilo na loutnu a z té dívky udělalo anděla. A každý ví, že nazí andělé mají klíče od brány k božskému. „Leonard si pořád stěžoval, že tu nejsou žádné holky. Že si tu nemůže najít holku,“ říká Morton Rosengarten. „A vždycky to myslel vážně.“ Rosengarten je sochař a Leonardův nejstarší přítel. Posloužil jako * Leonard Cohen, Oblíbená hra, přel. Tomáš Hrách, Argo, Praha 1998, str. 49.

I’m Your Man26

předloha pro postavu Krantze, nejlepšího přítele protagonisty Oblíbené hry. Mort má rozedmu plic a musí používat kyslíkový přístroj, jehož vrnění svým tichým hlasem stěží přehluší. „Musíte mít na paměti,“ pokračuje, „že jsme tenkrát vyrůstali v totálně segregovaném prostředí. Ve škole chodili chlapci do jedné části budovy a dívky do druhé, takže jsme s nimi nepřicházeli vůbec do styku. A protože jsme chováním nezapadali do konvenční společnosti našich vrstevníků ve Westmountu, neměli jsme šanci ani u těchhle holek, protože si hlídaly každý krok. Ale mně vždycky připadalo, že Leonard má štěstí – že o ženách ledacos ví a rozumí jim, protože žije v domě plném ženských. Měl tam sestru Esther a matku. Já jsem o ženách nevěděl vůbec nic, měl jsem jen bratra a moje matka nevyzradila žádné tajemství o tom, jaké ženy jsou. Takže jsme si na to pořád stěžovali.“

Rosengarten žije poblíž Parc du Portugal, u Hlavní třídy, v malém, rozviklaném dvoupodlažním řadovém domě s vanou v kuchyni. Když se sem před čtyřiceti lety nastěhoval, byla to dělnická čtvrť plná přistěhovalců. Teď jsou tu sice vidět módní butiky a kavárny, svědčící o tom, že zde nyní žijí bohatší vrstvy, ale pořád tu najdeme i stará židovská lahůdkářství s umakartovými pulty, do kterých Mort a Leonard často chodili. Tenhle svět byl velmi odlišný od jejich bohatého domova ve Westmountu. Mort vyrůstal ve čtvrti Upper Belmont, což bylo od domu Cohenovic rodiny v Lower Belmontu jen půl kilometru, ale ta krátká vzdálenost znamenala vyšší společenskou vrstvu. Dnes už jsou všechny ty peníze tytam, ale Rosengartenovi bývali velmi bohatí. Měli dva cadillaky a venkovskou usedlost v Eastern Townships, sto kilometrů od Montrealu. Leonard se s Mortem seznámil a spřátelil na neutrálním území v době, když bylo Mortovi deset a Leonardovi devět let. Bylo to na letním táboře v červnu 1944, pět měsíců po smrti Leonardova otce.

Cohenovi mívali vždycky ve zvyku jezdit společně na léto do Spojených států k moři, do Maine. Ale v letech 1940 a 1941 byla Kanada ve válce s Německem, zatímco Spojené státy se ještě do války nezapojily, a ve Státech platila měnová omezení, kvůli kterým Kanaďané raději trávili dovolené doma. Oblíbeným letoviskem byla Laurentinská pahorkatina severně od Montrealu. Spisovatel Mordecai Richler ji

2. Dům plný ženských 27

vylíčil jako „opravdový židovský ráj – pohoří Catskill Mountains horší kategorie.“

4

V mnoha tamních hotelích a hostincích brebentili v jidiš

staří pánové s jarmulkami, zatímco přes silnici leželo travnaté hřiště na kuželky, kam zase chodili „gójové“. Pro děti v Leonardově věku tu byla k dispozici spousta letních táborů u jezer kolem města Sainte-Agathe. Tábor Hiawatha nabízel mládeži obvyklé menu skládající se z čerstvého vzduchu, srubů, společných sprch, zálesáctví, hřišť a bodavého hmyzu. „Bylo to děsné,“ vzpomíná Rosengarten procítěně. „Jejich hlavní starost byla ubezpečit rodiče, že vás tam rozhodně nepotká nic dobrodružného. Já jsem tam tvrdnul několik roků, ale Leonarda tam poslali jen jedno léto – jeho matka pak přišla na rozumnější tábor, kde člověka naučili plavat a jezdit na kánoi.“ Leonard plaval dobře a rád. Rozepsaná útrata z tábora Hiawatha z roku 1944 Rosengartenovo chmurné líčení tamních aktivit jen potvrzuje: Leonardovo kapesné padlo na stánek s občerstvením, psací potřeby, známky, holiče a lístek na vlak domů.

5

Leonard a Mort ale měli společného víc než jen to, že pocházeli z bohatého židovského Westmountu. Oběma chyběl v životě otcovský vzor – Leonardovi otec zemřel a ten Mortův často nebýval doma. A jejich matky byly, alespoň podle společenských norem platících ve čtyřicátých letech v židovském Westmountu, nekonvenční. Mortova matka pocházela z dělnického prostředí a považovala se za „moderní“, Leonardova byla imigrantka z Ruska, vdova po podstatně starším muži. K odlišnosti od ostatních matek v izolované komunitě by bohatě stačil už jen její neobvyklý přízvuk a sklon k přehnaným emocím, ale Masha byla navíc ještě atraktivní mladá vdova, která se nápadně strojila. Když o čtyři roky později začali Leonard a Mort chodit na stejnou střední školu, jejich přátelství ještě zesílilo.

Střední škola Westmount High School sídlila v rozlehlé budově ze šedého kamene obklopené bohatým trávníkem. V erbu měla latinské motto Dux Vitae Ratio (průvodcem života je myšlenka) a naoko vypadala, jako by se vyplížila z Cambridge a do Kanady narychlo přiletěla pod rouškou noci poté, co ji po několika staletích přestalo bavit tvarovat mysli prominentních britských hochů. Ve skutečnosti to byla relativně nová protestantská škola založená v roce 1873 v nesrovnatelně

I’m Your Man28

skromnější budově, i tak ovšem patřila mezi nejstarší anglicky vyučující školy v Quebecu. Když na ni chodil Leonard, židovští žáci zde tvořili něco přes čtvrtinu. Panovalo tu ovzduší náboženské tolerance či spíše netečnosti. Žáci křesťanského a židovského původu se mísili a stýkali, navštěvovali vzájemně své večírky. „Když byly židovské svátky, měli jsme volno, ale slavili jsme i ty křesťanské,“ vzpomíná Leonardova spolužačka Rona Feldmanová. „Spousta z nás chodila zpívat do křesťanského sboru a hrála ve vánočních hrách.“ Leonarda denně doprovázela do školy chůva, i když to podle Rosengartenových slov bylo „jen blok pěšky – ale Leonardova rodina velmi dbala na formálnost.“ A jako katolička vzala chůva chlapce s sebou i do kostela. „Miluji Ježíše,“ řekl Leonard. „Vždycky jsem ho miloval, už jako malý.“ A dodal: „Nechával jsem si to pro sebe, neudělal jsem to, že bych v šul vstal a prohlásil: ‚Miluji Ježíše.‘“

6

Ve věku třinácti let absolvoval Leonard bar micva, židovskou oslavu dospělosti. Sledován zraky strýců a bratranců, nespočtem Cohenů, vylezl v synagoze, kterou založili a vedli jeho předkové, na stoličku, aby viděl na Tóru, a poprvé z ní četl. „Byla u toho spousta jeho příbuzných,“ vzpomíná rabín Shuchat, který Leonarda na bar micva připravoval, „ale pro Leonarda to byla těžká chvíle, protože tam chyběl jeho otec.“ Ten by měl podle zvyku pronést tradiční požehnání do dospělosti. Ale byla válka a kdekdo o někoho nebo o něco přišel. „Některé věci, například maso, byly jen na příděl a na lístky,“ vzpomíná Rona Feldmanová. „Ve škole se prodávaly válečné spořicí známky a třídy mezi sebou každý týden soutěžily, která jich nakoupí víc. Chodila s námi do školy dívka, kterou k nám poslali v rámci programu pro ochranu dětí – posílali děti na různá místa kvůli jejich bezpečí. A všichni jsme znali rodiny, které měly někoho v zámoří v armádě nebo u letectva.“ A když válka skončila, objevily se strašidelné fotografie obětí koncentračních táborů. Když Mort Rosengarten řekl o válce: „Hrozně moc pro nás znamenala,“ měl na mysli Leonarda a sebe. „Byli jsme citliví a rozhodně na nás měla velmi silný vliv.“

Rok 1948 znamenal pro Leonarda konec studia na základní škole Roslyn Elementary School a nástup na Westmount High School. To léto strávil opět na letním táboře, tentokrát se jmenoval Wabi-Kon.

2. Dům plný ženských 29

Z Leonardových záznamů víme, že se tam učil plavat a získal diplom

bezpečného plavce. Je zde ještě jeden dokument, sepsaný úhledným

dětským rukopisem a podepsaný Leonardem a šesti dalšími chlapci.

V dohodě stojí: „Neměli bychom spolu bojovat a musíme se snažit spo

lu lépe vycházet. Měli bychom si věcí víc vážit. Měli bychom být lep

ší kamarádi a mít víc odvahy. Neměli bychom se šikanovat. Nesmíme

mluvit sprostě.“

7

Dokonce sepsali i seznam trestů sahajících od ode

přené večeře po to, že půjdou spát o půl hodiny dřív.

Taková chlapecká upřímnost a nevinný idealismus jsou jako z dět

ských knih Enid Blytonové, nicméně doma, ve své ložnici na Belmont

Avenue, myslel Leonard spíš na dívky. Vystřihoval si z matčiných ča

sopisů obrázky modelek a sledoval oknem, jak v Murray Hill Parku

vítr zvedá ženám sukně nebo jak jim šaty těsně tiskne na stehna. Na

zadních stránkách komiksů zkoumal inzeráty, ve kterých Charles At

las sliboval neduživým chlapcům jako on postavu svalovce potřebnou

k vábení děvčat. Leonard byl na svůj věk drobné postavy; aby to vy

lepšil, objevil v pubertě nové využití papírových kapesníčků – sklá

dal si je do bot. Vadilo mu, že je menší než spolužáci – některé dív

ky ve třídě byly o hlavu vyšší než on, zato ale objevil, že je může lákat

„historkami a řečmi“. V Oblíbené hře o svém alter egu píše: „Začal si

sám sebe představovat jako Malého spiklence, Mazaného trpaslíka.*“

8

Podle vzpomínek Rony Feldmanové byl ve skutečnosti Leonard mezi

spolužačkami „velice populární“, i když to kvůli jeho malému vzrůstu

„hodně dívek bralo spíš tak, že je roztomilý, než že by byl fešák. Pama

tuji se, že byl velmi milý. Uměl se usmívat přesně tak jako teď – tako

vým polovičním úsměvem, trochu plachým. Když se usmál, působilo

to velice upřímně. Člověka potěšilo u srdce, když ho viděl usmívat se.

Myslím, že ho měli všichni rádi.“

Od třinácti let začal Leonard po večerech vyrážet ven, dva tři večery do

týdne trávil osamělými procházkami po zapadlejších ulicích Mont realu.

Než vznikla soustava plavebních kanálů podél řeky svatého Vavřince,

fungoval Montreal jako důležitý přístav, kde se veškeré zboží směřující

* Leonard Cohen, Oblíbená hra, přel. Tomáš Hrách, Argo, Praha 1998, str. 85.

I’m Your Man30

do centrální Severní Ameriky muselo přeložit z oceánských nákladních lodí na menší lodě plující k Velkým jezerům, případně na železnici mířící na západ. Po nocích bylo město plné námořníků, přístavních dělníků a pasažérů z lodí kotvících v přístavu. K jejich obveselení sloužily nespočetné bary, ve kterých nikdo nehleděl na to, že by se podle zákona mělo ve tři ráno zavírat. Noviny lákaly do kabaretů na Saint-Catherine Street, které zahajovaly provoz ve čtyři hodiny v noci a končily před úsvitem. V Montrealu byly jazzové i bluesové kluby, kina, bary, kde hráli quebeckou country and western, i kavárny s jukeboxy, jejichž nabídku znal Leonard nazpaměť.

Své noční toulky popsal někdy koncem padesátých let v nepublikované a nedatované povídce s názvem „Srdce jako jukebox: výňatek z deníku“: „Když mi bylo asi tak třináct, choval jsem se stejně jako mí kamarádi až do chvíle, kdy nastal čas jít spát. Pak jsem se vydával na kilometry dlouhé procházky po Saint-Catherine Street a díval se do kaváren, k mramorovým stolkům, kde muži i uprostřed léta nosili svrchníky, miloval jsem noc.“ Popisuje své mladické toulky s chlapeckou nevinností: nakukoval do výloh módních obchodů, „aby se dozvěděl o kouzlech a tricích, o gumových švábech a žertovných bzučácích do dlaně.“ Za chůze si představoval, že je mu přes dvacet, „má na sobě nepromokavý plášť, zpod zmačkaného klobouku staženého do čela září pronikavé oči, v srdci si nosí seznam příkoří, ve tváři má příliš vznešený výraz pro pomstu, po nocích chodí sám zmoklými bulváry a provází ho obdiv davů [...] milován dvěma či třemi půvabnými ženami, které jej nikdy nezískají.“ Snad tím popisoval postavu vyčtenou z nějakého komiksu nebo soukromého detektiva z filmu: malý Leonard už byl znalcem kina. Ale poté, co do té změti představ přihodil i citát z Baudelaira, měl dost sebekritiky na to, aby dodal: „Tohle psaní mě otravuje. Mám dost smyslu pro humor, abych si dokázal představit mladíka, který vystoupí ze Stendhala, aby se oddal sebedramatizaci a pokusil se rozchodit nepříjemnou erekci. Masturbace by možná byla efektivnější a méně únavná.“

9

Leonard pomalou chůzí míjel pouliční holky, ale ty ho navzdory potřebě a touze v jeho očích přehlížely. Oslovovaly místo něj kolemjdoucí muže a nabízely jim to, po čem Leonard dychtil ze všeho nejvíc. Svět

2. Dům plný ženských 31

jeho představivosti se musel v té době ohromně rozrůst – uvědomoval si tu obrovskou šíři nádherných možností, ale zároveň cítil samotu a smutek. Mort Rosengarten, který se k jeho noční toulkám po čase přidal, vzpomíná: „Leonard vypadal mladě a já také, ale tehdy v baru klidně obsloužili i třináctileté holky. Tenkrát bylo možné všechno a taky vládla velká korupce. Spoustu těchhle barů ovládala mafie. Museli jste někoho podplatit, abyste dostali licenci, a s tavernami to bylo stejné. To byly v podstatě bary, kde se nalévalo jen pivo a pouze mužům, ženy tam nesměly. Těchhle podniků byla spousta, protože se tam dalo nejlaciněji napít. Když jste tam přišli v šest ráno, měli tam natřískáno. Leonard se nemusel z domu vytrácet, u nich ani u nás doma se nikdo nestaral, kam jdeme a kdy se vrátíme. Ale židovská komunita ve Westmountu byla dost malá, uzavřená, panoval tu silný smysl pro sounáležitost, všichni mladí se tu navzájem znali. Takže chodil na Saint-Catherine Street, aby zažil, co jsme nikdy neviděli nebo by nám to nedovolili.“

Ve stejné době se začaly prohlubovat i Leonardovy hudební schopnosti. S matčinou podporou začal chodit na hodiny klavíru – ne že by v této oblasti projevoval nějaký zvláštní zájem nebo talent, ale protože ho matka povzbuzovala prakticky ve všem a protože chodit na hodiny klavíru se slušelo. Klavír nicméně nebyl první hudební nástroj, se kterým přišel Leonard do styku. Na prvním stupni se učil hrát na plastovou dětskou zobcovou flétnu Bakelite Tonette, ale dlouho u ní nevydržel. Nebavilo ho cvičit doma o samotě to, co po něm učitelka MacDougalová vyžadovala. Víc ho zaujal klarinet, na který hrál na střední škole v kapele společně s Mortem, který unikl hodinám klavíru tím, že si vybral pozoun. Leonard se zapojoval do spousty nepovinných školních aktivit. Zvolili ho předsedou studentské rady, řídil divadelní kroužek a zasedal v redakční radě školní ročenky Vox Ducum. Tento časopis se může pyšnit tím, že jako první otiskl Leonardovu povídku. Příběh „Zabít, nebo být zabit“ se na jeho stránkách objevil v roce 1950.

„Leonard byl vždycky velmi výřečný a uměl mluvit před lidmi,“ vzpomínal Rosengarten. Ve zprávě z tábora Wabi-Kon, datované ze srpna 1949, stojí: „Lenny je vůdcem srubu, všichni chlapci ve srubu k němu vzhlíží. Je to nejoblíbenější člen skupiny, se všemi se přátelí a má

I’m Your Man32

ho rád všechen personál.“* Přitom si ho ale spolužáci pamatují i jako plachého chlapce, který se někde o samotě věnoval psaní básniček a pozornost ostatních nevyhledával, spíš se jí vyhýbal. Nancy Bacalová, další blízká přítelkyně, která Leonarda znala od dětství, řekla, že v té době byl „výjimečný, ale tichý. Je v tom zdánlivý protiklad: získával vedoucí postavení přirozeně a nenápadně a přitom byl v podstatě neviditelný. Jeho náruživost a síla se tají pod povrchem.“ Zní to jako neobvyklá kombinace společenského ducha a uzavřenosti, ale zřejmě to fungovalo – a v každém případě tím dokázal zaujmout. Okamžik velkého třesku v Leonardově životě, momentu, kdy se poezie, hudba, sexualita a touha po spiritualitě prudce spojily a slily, proběhl v roce 1950, mezi jeho patnáctými a šestnáctými narozeninami. Leonard stál před antikvariátem a hrabal se v knížkách, když narazil na Výbor z poezie Federica Garcíi Lorky. Listoval svazkem a zaujala ho báseň „Gazel o ranním trhu“.

10

Při četbě těch veršů mu naskočila husí kůže. Tenhle pocit už zažil, když naslouchal mocným a krásným veršům předčítaným v synagoze – v dalším zdroji tajemství. Lorca byl Španěl, homosexuál, otevřený antifašista, popravený nacionalistickými jednotkami, když byly Leonardovi dva roky. Ale „svět, který mi odhalil, mi byl velmi povědomý“, řekl Leonard. Jeho slova osvětlovala „krajinu, která vám připadá, že jste po ní sami kráčeli“.

11

Součástí té krajiny byla i samota. Leonard se

to pokusil o tři roky později vysvětlit slovy: „Když se něco řekne určitým způsobem, zdá se, že je v tom obsažen celý vesmír. Netýká se to jen mého srdce, ale všech srdcí – samota se rozplyne a cítíte se jako rozbolavělé stvoření uprostřed rozbolavělého vesmíru, a ta bolest je v pořádku. Nejenže je v pořádku, ale je to způsob, jak obejmete slunce a měsíc.“ Podle vlastních slov byl „zcela polapen“.

12

Lorca byl nejen dramatik a sběratel starých španělských lidových písní, ale i básník, a jeho básně jsou temné, melodické, elegické * Pokud jde o Leonardovy „osobní a hygienické návyky“, tatáž zpráva o něm píše slovy: „Upravený a čistotný. Dbá o svůj oděv a vždy chodí dobře oblečený.“ Je zde i zmínka o jeho zájmu o plachetnice – „je jedním z nejlepších plachtařů v oddíle“ – a o jeho „dobrém smyslu pro humor“.

2. Dům plný ženských 33

a emocionálně intenzivní. Psal upřímně, ale zároveň uměl sebe sama mytologizovat, psal tak, jako by píseň a báseň byly součástí stejného dechu. Díky Lorkově lásce k cikánské kultuře a sklonům k depresím se Leonard seznámil s truchlivým, romantickým a důstojným světem flamenca. Díky Lorkovým politickým postojům se Leonard seznámil s truchlivým, romantickým a důstojným světem španělské občanské války. Za obé byl velmi vděčný.

Začal se seriózně věnovat psaní poezie. „Chtěl jsem na ty básně reagovat,“ řekl. „Každá báseň, která na vás zapůsobí, je jako volání, které si žádá odpověď, a člověk chce odpovědět svým vlastním příběhem.“

13

Nepokoušel se Lorku kopírovat: „To bych se neodvážil.“ Ale cítil, že Lorca mu dal svolení hledat vlastní hlas a také pokyn, jak s ním zacházet, „nikdy nehořekovat lehkovážně“.

14

Když se ho v následujících

letech při rozhovorech ptali, co ho přivedlo k poezii, Leonard uváděl přízemnější pohnutku: snahu zapůsobit na ženy. Na ženy velmi působí, když je někdo ujistí o jejich půvabu ve verších, a před příchodem rocku na to měli monopol jen básníci. Ve skutečnosti to ale pro chlapce jeho věku, generace a původu „bylo všechno jen v představách“, jak řekl. „Byli jsme vyhladovělí. Nechodilo to jako dnes, mít přítelkyni neznamenalo s ní spát. Toužil jsem jen někoho obejmout.“

15

Ve věku patnácti let, tedy přibližně v době, kdy objevil Lorkovu poezii, si Leonard koupil za dvanáct kanadských dolarů v zastavárně na Craig Street španělskou kytaru. Stejně jako zhypnotizovaná služka popsaná v Oblíbené hře měl zkušenosti s hrou na ukulele, takže zjistil, že na horních čtyřech strunách kytary zvládá pár jednoduchých akordů. Na ukulele se učil hrát v podstatě stejně, jako si osvojil hypnózu – podle návodu, ze slavné příručky Roye Smecka z roku 1928 přezdívané Kouzelník strun. „Myslím, že jsem se o ní zmínil bratranci Lazzymu, který na mne byl po otcově smrti moc hodný – brával mě dívat se, jak hrají baseball Montreal Royals, tým, ve kterém začínal Jackie Robinson. No a Lazzy mi řekl, že Roy Smeck přijede hrát do montrealského nočního klubu El Morocco. Nabídl mi, jestli bych se s ním chtěl seznámit. Nemohl jsem si ho jít poslechnout, malého kluka by do nočního klubu nepustili, ale Lazzy mě vzal za ním do hotelu, takže jsem se setkal se samotným Royem Smeckem..“

16


I’m Your Man34

V létě roku 1950 se Leonard zase jednou vypravil na letní tábor, tentokrát na tábor Sunshine v Sainte-Marguerite, a kytaru si vzal s sebou. Začal tam hrát lidové písničky a poprvé zjistil, jaké mu ten nástroj skýtá možnosti, pokud jde o společenský život.

Vy jste jel ještě jako patnáctiletý na letní tábor?

„Jel jsem tam jako instruktor. Byl to židovský komunitní tábor pro děti, jejichž rodiče si drahé letní tábory nemohli dovolit. Jako vedoucího tam měli Američana, který, jak se ukázalo, byl socialista. V korejské válce, která právě vypukla, stranil Severní Koreji. Jestli tehdy někdo hrál na kytaru a zpíval lidové písně, byli to socialisté – brali to tak, že mají ideologickou povinnost učit se ty písničky a udržovat je. Takže se mi dostal do ruky Lidový zpěvník. Říká vám to něco? Byl to skvělý zpěvník, se všemi akordy a tabulaturami. Během léta jsem ten zpěvník mnohokrát prošel – s Alfiem Magermanem, synovcem vedoucího tábora. Říkalo se o něm, že je socialista, jeho otec organizoval odbory a Alfie měl kytaru. Začal jsem se učit hrát a na táboře jsem ten zpěvník mockrát přehrál od začátku do konce. Ty texty na mě hluboce zapůsobily. Často to byly jen obyčejné přepsané lidovky – socialisté vzali třeba „Jeho pravda kráčí dál“ a udělali z toho „V našich dlaních síla leží / Nad zlato je cennější / Síla, kterou nepřemohou / Nade všechno mocnější / Až vše staré skončí v troskách / zbudujeme nový svět / Společně nás neporazí / sláva solidaritě / sláva solidaritě / sláva solidaritě / v jednotě je naše síla.“ Byla tam spousta písniček hnutí odborové organizace IWW, „Wobblies“ – nevím, jestli vám to něco řekne. To byla mezinárodní socialistická dělnická unie. Krásné písničky. ‚V unii vám byla služka / ta neměla obavu / z hlupáků a stávkokazů, / z policejních zátahů... Ne ne, mě nic nevyleká, v unii mám záchranu...‘ Skvělá písnička.“

Lze-li se podle délky odpovědi domýšlet, jak moc dotyčného dané téma nadchlo, pak je zřejmé, že Leonarda velmi. Ještě půl století po pobytu v táboře Sunshine zvládl ten zpěvník zpaměti přezpívat od začátku do konce.* V letech 1949 a 1950 se ještě s kytarou nepojila ta * Mimo jiné se na táboře naučil píseň The Partisan, což byla první písnička, kterou natočil, ale nesložil.

2. Dům plný ženských 35

nezměrná ikonografie a sexuální magnetismus, který získala později, ale Leonard rychle zjistil, že hra na kytaru dívky rozhodně neodpuzuje. Na skupinové fotografii z letního tábora je Leonard sice stále ještě drobný a zavalitý a oblečený tak, jak by se člověk na veřejnosti raději ukazovat neměl – v bílých krátkých kalhotách, bílé sportovní košili, černých botách a bílých ponožkách – nicméně hned vedle něj sedí ta nejkrásnější blondýnka z celého tábora a dotýká se ho kolenem.

Po návratu domů do Westmountu se Leonard dál zabýval zkoumáním lidové hudby – Woodyho Guthrieho, Leadbellyho, kanadských lidových písničkářů, skotských balad i flamenca. Řekl: „Tehdy jsem začal nacházet hudbu, kterou jsem si zamiloval.“

17

V Murray Hill Parku

uviděl jednou u tenisových kurtů stát mladého bruneta, hrál na akustickou kytaru nějakou tesklivou španělskou melodii a kolem postával hlouček žen. Leonard si uvědomil, že je ten muž nějakým tajemným způsobem tou svou hudbou „svádí“.

18

Zaujal i Leonarda. Zastavil

se, poslouchal a ve vhodné chvíli se mladíka zeptal, jestli by ho neučil hrát. Ukázalo se, že je to Španěl, který nerozumí anglicky. Gestikulací a lámanou francouzštinou z něj Leonard vymámil telefonní číslo do penzionu v centru, kde měl Španěl pronajatý pokoj, a slib, že mu přijde dát lekci na Belmont Avenue 599.

Při první návštěvě Španěl uchopil a prozkoumal Leonardovu kytaru. Řekl, že není špatná, naladil ji a zahrál rychlý flamencový postup. Ta kytara v jeho rukou zněla tak, jak by se Leonardovi ani nesnilo. Pak mu Španěl nástroj podal a gestem mu naznačil, že teď je řada na něm. Po takovém výkonu neměl Leonard odvahu zahrát nějakou ze svých lidovek, a tak předstíral, že vůbec neumí hrát. Mladík mu srovnal prsty na pražce, ukázal mu pár akordů a odešel se slibem, že zítra přijde zas.

Na druhé lekci začal Leonarda učit šestiakordový flamencový postup, který zahrál včera. Na třetí lekci se Leonard začal učit tremolo. Pilně cvičil před zrcadlem a napodoboval Španělovo držení nástroje. Na čtvrtou lekci mladý učitel nedorazil. Když Leonard zavolal do penzionu, paní domácí mu řekla, že kytarista je mrtvý. Spáchal sebevraždu.

„Nic jsem o něm nevěděl. Neměl jsem ponětí, co ho přivedlo do Montrealu, kde se vzal u těch tenisových kurtů, ani proč se zabil,“ řekl Leonard o přibližně šedesát let později španělské honoraci. „Ale těch

I’m Your Man36

jeho šest akordů, ten kytarový postup, ten se stal základem všech mých písní, vší mé hudby.“

19

V roce 1950 nastal v Leonardově životě obrat. Jeho matka se podruhé vdala, vzala si lékárníka Harryho Ostrowa. Leonardův bratranec David Cohen na něj vzpomíná jako na „velmi milého, nepraktického a sympatického chlapíka,“ sám Leonard k němu měl ovšem dost odtažitý, byť přátelský vztah. Shodou okolností byl Mashin druhý manžel opět vážně nemocný. Matka byla tedy zaměstnána péčí o muže a dvacetiletá sestra měla jiné starosti než dorůstajícího bratra, takže Leonard si mohl dělat, co chtěl. Pokud nebyl ve škole nebo se nevěnoval nějaké mimoškolní aktivitě, zavřel se ve své ložnici a psal básně, nebo stále častěji vyrážel s Mortem do montrealských ulic.

Když bylo Mortovi šestnáct, a mohl tedy podle zákona řídit auto, sedl za volant jednoho z rodinných cadillaků a sjel z kopce před Leonardův dům. „K našim oblíbeným zábavám patřilo jezdit ve čtyři ráno ulicemi Montrealu, hlavně starou čtvrtí, kolem přístavu a na východní předměstí, k rafinériím,“ líčil Rosengarten. „Hledali jsme holky. Počítali jsme, že ve čtyři ráno se budou procházet po městě a čekat na nás. Samozřejmě že nikde nebyla ani noha.“ Navzdory tomu, že nasněžilo a ulice byly úplně prázdné, se vydávali se zapnutým topením na východ do oblasti Townships nebo na sever do Laurentinské pahorkatiny. Cadillac s Mortem za volantem za sebou zanechával v napadaném sněhu černou čáru, jako kdyby tu Mojžíš nacvičoval svůj trik s Rudým mořem. Bavili se o ženských a o všem možném.

„Při téhle rychlosti je nic nevázalo. Mohli vyzkoušet všechny možnosti. Míhali se kolem stromů, které tu rostly stovky let. Prolétávali městy, kde lidé trávili celý svůj život [...] Ve městě za nimi se vzpínaly jejich rodiny jako šlahouny břečťanu [...] Prchali před svou dospělostí, před svým skutečným bar micva, skutečným zasvěcením a opravdovou, zlomyslnou obřízkou, k níž je chtěla přinutit společnost svými omezeními a nudnou rutinou,“ napsal Leonard, když v románu vzpomínal na ty noční jízdy s Mortem. „Dálnice byla jako vymetená. Prchali tudy pouze oni a toto vědomí jen prohlubovalo jejich přátelství.“*

20

* Leonard Cohen, Oblíbená hra, přel. Tomáš Hrách, Argo, Praha 1998, str. 86.

3. Dvacet tisíc veršů 37

3

Dvacet tisíc veršů



Ulice kolem McGillovy univerzity jsou pojmenované po slavných brit

ských mužích, po Peelovi, Stanleyovi a McTavishovi. Univerzitní budovy

postavili pevní Skoti z pevného skotského kamene. Velkolepá knihov

na a budova fakulty umění připomínají Oxford či Cambridge. Když

někdo z univerzity zemře, svěsí vlajku na fakultě na půl žerdi. Pro

storné nádvoří ohraničují vysoké, štíhlé stromy, které se drží dokonale

zpříma i pod tíhou sněhu. Za kovanými vraty stojí viktoriánská sídla,

zčásti přeměněná ve studentské penziony. Kdyby vám někdo zkoušel

namluvit, že se z McGillovy univerzity řídí celé Britské impérium, ne

bylo by těžké tomu uvěřit. V září roku 1951, kdy zde čerstvě sedmnác

tiletý Leonard začal studovat, to byl svět jako vystřižený z devatenác

tého století, nejdokonalejší „město ve městě“ celé Severní Ameriky.

Tři měsíce předtím Leonard odmaturoval na Westmount High

School. V ročence Vox Ducum, na které spolupracoval jako redaktor,

ho najdeme na dvou fotografiích. Jedna je skupinový portrét. Šestnác

tiletý Leonard září úsměvem uprostřed první řady, nad nápisem, který <



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.