načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet – Bohumil Hrabal

Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet

Elektronická kniha: Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet
Autor: Bohumil Hrabal

Sbírka povídek, v nichž autor svým neopakovatelným stylem analyzuje a domýšlí některé stránky života obyčejného člověka v padesátých letech. Sedm povídek představuje další fázi jeho umělecké tvorby: mají všechny klady jeho dřívějších próz, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 125
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 6., V Mladé frontě 4.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Mladá fronta, 2010
ISBN: 978-80-204-2140-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sbírka povídek, v nichž autor svým neopakovatelným stylem analyzuje a domýšlí některé stránky života obyčejného člověka v padesátých letech. Sedm povídek představuje další fázi jeho umělecké tvorby: mají všechny klady jeho dřívějších próz, uměleckou i filozofickou erudici, vypravěčskou vervu i originální literární formu, ale navíc i silnou společenskou angažovanost. Nenásilné vyjádření celkové atmosféry období kultu osobnosti i její dopad na životy prostých lidí ocení všestranně vyspělý čtenář.

Popis nakladatele

.

Komponovaná povídková sbírka,která je vrcholem prvního publikačního období Bohumila Hrabala. Každý ze sedmi textů této knihy vznikl úporným přepracováním starších znění, do prozaické podoby jsou tu převedeny i rozsáhlé eposy i drobnější lyrické básně, celek je pak rámován autobiografickou postavou se symbolickým jménem Kafka.

Zařazeno v kategoriích
Bohumil Hrabal - další tituly autora:
Poupata -- Křehké i rabiátské texty z let 1938-1952 Poupata
Postřižiny Postřižiny
Ostře sledované vlaky Ostře sledované vlaky
Příliš hlučná samota Příliš hlučná samota
Hlučná samota 1914/2014 Hlučná samota 1914/2014
 (e-book)
Ostře sledované vlaky Ostře sledované vlaky
 
K elektronické knize "Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet" doporučujeme také:
 (e-book)
Perlička na dně Perlička na dně
 (e-book)
Svatby v domě Svatby v domě
 (e-book)
Večerníčky pro Cassia Večerníčky pro Cassia
 (e-book)
Příliš hlučná samota Příliš hlučná samota
 (e-book)
Slavnosti sněženek Slavnosti sněženek
 (e-book)
Kluby poezie Kluby poezie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bohumil Hrabal

Inzerát na dům,

ve kterém už nechci bydlet

Mladá fronta


© Bohumil Hrabal – dědicové, 1994, 2004, 2008, 2010


Mlékárna by mohla prodávat i za tmy

Začít sama žít je víc než narození

Je možno chápat nevíru

jako nerozlišující pozornost

Ostatně inzeruji dům ve kterém nechci bydlet

Viola Fischerová


kafkárna

Každé ráno vchází po špičkách do mého pokoje můj bytný, slyším

jeho kroky. A pokoj je tak dlouhý, že by se k mé posteli ode dveří

mohlo jezdit na bicyklu. Můj bytný se naklání nade mnou, otáčí se

a komusi do dveří dává znamení a říká:

„Pan Kafka je tady.“

A třikrát píchá do vzduchu prstem a pak zase odchází a pomalu

jde ke dveřím, kde mu moje bytná předává plechový tác s rohlíkem a hrnkem kafe a můj bytný mi to přináší, a že se mu třesou ruce, ten hrnek jektá na podnose. Někdy si tak myslívám po takovém probuzení, co kdyby ten můj bytný prohlásil, když mě takhle budí, že tam nejsem. Hrozně bych se polekal, protože tohleto ohlašování se mnou dělají už několik roků, na památku prvního týdne, kdy mi každý den nesli snídani a já jsem v posteli nebyl.

Tenkrát pršelo jako v třetihorách. Řeka vlekla vodu stále v tom

též rytmu a já jsem v tom ustavičném dešti stál a nevěděl, zda mám ukazovákem zaklepat, nebo odejít. Generálské listy štěbetaly v korunách stromů, několik lamp se prodíralo proutím a v pootevřených dveřích do pokoje se vysvlékalo tělo ke spánku nebo k lásce. Noční svítilnička hnala k ztroskotání stín na emailových dveřích. A já jsem se ptal, byl původ stínu sám, či byl tam s někým? Chvěl jsem se tenkrát, protože za noci studeně prší a šlápoty se v blátivém lijavci ztrácejí. Avšak dobré je bydlit v úzkosti a strachem slyšet zuby, dobré je přivádět život do zkázy a ráno nanovo začít. Také je dobré loučit se navždycky a chválit neštěstí jak chytrák Job. Tenkrát jsem však v tom ustavičném dešti stál a nevěděl, zda mám zaklepat, nebo odejít, protože jsem neměl odvahu vypíchnout si žárlivé oko v mozku. Modlil jsem se, noci deštivá, nenechávej mne zde stát, ó noci deštivá, nenechávej mne zde napospas banálních krás, nech mne aspoň klečet v blátě a dívat se na zamčený dům. Ráno jsem se potom zeptal: „Poldinko, máte mě ještě ráda?“

Odpověděla: „Máte mě ještě rád?“ Podruhé, až se probudím, ze

ptám se: „Papeži, spíš?“ Jednou se třeba zrcátko, které nastavím

jejím ústům, jednou se neomží.

Teď procházím Ungeltem, dívám se na Jakubský chrám, kde císař

Karel měl svatbu. Na rohu Malé Štupartské dostal můj bytný fac

ku, ne proto, že byl detektivem mravnostní policie, ale že odtrhával

od sebe dva opilé chlapy. Tam v Ungeltě je baráček, kde jsem jeden

čas bydlil v podkroví, ale přes můj pokojík chodil do svého pokoje

slepý harmonikář. Tuze rád bych věděl, jak císař Karel miloval tu

princeznu, co rovnala podkovy a stáčela cínové tácy do kornoutku

v prstech. Rád bych to věděl a dívám se na loubí, kudy chodila

markýza della Strade, která prý měla tak hebkou kůži, že když pila

červené víno, jako by to víno lila do skleněné trubičky.

A vcházím do domu, kde bydlím. Za starých časů se v Týnském

chrámě utrhl zvonící zvon, proletěl vzduchem, pak prejzovou stře

chou, pak prorazil strop a propadl se do pokoje, kde bydlím. Bytná

je opřena o zadumané okno, záclony vlají a neviditelný svět okří

vá. Vykláním se z okna ve třetím patře, kamenná stěna Týnského

chrámu je skoro na dosah ruky. A bytná na mě spouští asparágus

svých rusých vlasů a je z ní cítit vůně borůvkového vína. Dívám

se na Matku Boží, která je přicementovaná ke zdi a která je přísná jak markrabí Gero. Chodci jdou podle radnice a zdraví neznámého vojína.

„Víte co?“ šeptá za mnou bytná, „pojďte a dáme si jen takovou

malinkou přátelskou hubičku. No tak, pane Kafka!“

Povídám: „Nezlobte se, milostpaní, ale já jsem tý mý věrnej.“

„No jo!“ zasyčela, „ale na chlastání a lajdání, to jste pašák.“ Řek

la a vyběhla a uskřípla za sebou vůni borůvkového vína. Záclo

ny jsou vyduté, pak zase zvolna klesají a nanovo tisíce kolibříků

bere ten organtýn do zobáčků jak královskou vlečku a opět se ty

záclony vydouvají průvanem. Někde v našem baráku kdosi hraje

na klavír „Malou školu zběhlosti“, pod oknem stojí roztrhaný člo

věk a jeho obličej je zrovna tak pomačkaný jako jeho vulkánový

kufr. Po zdích chrámu stéká rtuť. Opuchlé sovy a paviáni usnuli

na římsách.

„Dovoluji si nabídnout zubní kartáčky.“

„Ale ne, to není možné.“

„Až z Francie, ano, nylon, dvě stě padesát osm korun tucet.“

„Ne, ne, ne, to není možné.“

„Příliš drahé? Tak prosím, ale krásně si klienti zatančí na parke

tách leštěných naším výrobkem, pane asistente.“

„Proto tak naříkala!“

„A jako novinku vám mohu prozradit, že máme na skladě kartáč

ky na dětské vlásky. Mohu poznamenat?“

„Ano, ale nemohu ji nikdy opustit.“

„Prosím, je to devizová surovina.“

„Celej tvůj barák zasypu květinami a kletbou.“

„A mohl bych poskytnout dvě procenta skonta při hotovém pla

cení.“

„Zboží bych poslal franko, bylo by tady příští týden. A tohle? To je preperát, který vyrábí firma Hřivnáč a spol. Ano, ten, co se oběsil. A proč? To nevím. To byste mi musel laskavě napřed říct, proč u nás zešílel okresní soudce a proč se ohledávač mrtvol usmál. Vždyť stačí trošku silněji utáhnout kravatu a optat se svého stínu: Nakolik, bratře, žiješ?“

Vyskakuji z postele a vykláním se z okna do ulice jak do studny.

Blonďatá hlava ženy si tam dává hubičky s mladíčkem, polibky jako rány bičem. A průvan to nese nahoru až k mé posteli.

„Neucukávej, to už mě nemáš ani trošku rád?“ žadoní blondýnka

a bubliny ticha stoupají k měsíci, který cvičí na hrazdě noci, skrz troje zdi slyším chrápání kuchaře, se kterým jsem bydlil. Musel jsem si kupovat každý den měkký chléb, jináč bych neusnul. Tak ten kuchař dovede chrápat, že jsem si musel dávat do uší měkké tampony chleba, vždycky se na noc zazdít. Teď ta blondýnka

s něhou uléhá na hromadu písku vedle chrámu a mládenečka str

hává na sebe. Několik zavápněných obručí se přes milence kuláčí,

rachotí zednické harampádí, ale oni neslyší. Bílá obruč se kutálí

uličkou jak měsíc v úplňku. Matka Boží má přicementované ruce,

nemůže ani zaclonit synáčkovi oči.

Pak bar Figaro, Pavouk, Chapeau Rouge, Romania i Magnet za

vírají. Někdo za rohem zvrací, na rohu Staroměstského rynku křičí jeden občan:

„Pane, já jsem Čechoslovák!“

A druhý mu dává facku a říká: „Nu, a co má bejt?“

Zpod loubí vykukuje ženská, z nosu jí teče krev, jako by taky

před chvílí tvrdila zlému občanovi: Pane, já jsem Čechoslovačka! A uprostřed náměstí tahá pán v černém krásnou dámu v květovaných šatech, tahá ji louží a žaluje nebi: „To jsem si vzal pěknou děvku!“

A dáma mu objímá nohy, ale muž v černém ji odkopává od sebe

a ona uléhá do té louže, celá se tam schoulila jako fotografie

do oválného rámu a vlasy jí plavou po špinavé hládi jak chalu

hy. Teď teprve je muž ve společenských šatech spokojen. Pokleká

do vody, stáčí ty mokré vlasy v houžev, otáčí si obličej té uplakané

ženy a prstem objíždí ty milované rysy, pak jí pomáhá na nohy,

zavěšují se do sebe, líbají se a odcházejí volným krokem jak svatá

rodina. Odcházejí na ryneček, kde se U prince regenta ten černý

muž rozmáchne, jako by vytahoval šavli, a volá prázdnému náměs

tí: „Duch zvítězil nad hmotou.“

Pak přejela tramvaj s několika oběšenci, kteří visí za ruce, jakýsi

chodec upadl a chtěl zapálit dlažbu. Nad městem teď stojí rozkro

čený neviditelný býk a je z něho vidět toliko růžové varle.

Někdy už dopoledne jdu do Kotců. Na rohu si kupuji planety

na všecky měsíce, prodavačkám tkalounů tečou barevné pentle

z nosu, když je měří loktem, bylinářkám každý den vyraší z temene slunečník. Často se z těch nor v Kotcích vypotácejí stařenky, tváře mají zjizvené znameními zvěrokruhu a místo očí dva kousky levhartí kůže. Vynášejí na světlo bláznivé zbytečnosti. Jedna prodává zelené růže z peříček, admirálský meč a knoflíky k harmonice, druhá nabízí vojenské trenýrky a plátěná vědra a vycpanou opici. Na Uhelném trhu mají prodavačky v klokaních kapsách tulipány všech barev. Ve výkladních skříních v Rytířské se lísají holoubci pod krčkem, andulky poletují v klecích jak básnická přirovnání. Několik kanadských křečků pracuje ke svobodě ve vysokém komínu akvária. Jednou jsem se za tři sta korun stal na chvíli světcem. Skoupil jsem všechny stehlíky a z vlastní ruky jsem jim

dal svobodu. Jejej, ten pocit, když z dlaně vám vzlítá ustrašený

ptáček! A pak jdu do tržnice, kde babičky prodávají na talířcích

sedlou krev. Páchne to tu novorozeňaty, promočenými strožoky, octem a konopím. Z nákladního auta pořád stahují podříznutá jehňata. Je to zvláštní, že velké svátky odnesou zvířátka. Vánoce ryby, Velikonoce kůzlata a jehňata. Myslím na domácí porážku vepře, kterého jsme špatně píchli, a on se zaryl pod hnůj a raději se utopil v močůvce, než by znovu uviděl řezníka s nožem v ruce.

Pak pospíchám, ale je to zbytečné. Pivo, které jsem koupil, zvětralo. V kanceláři bratří Zinnerů, kde je hraček na pět pater, skladník se třese zlostí a povídá:

„Hele, Plaváčku, my jsme tě poslali pro pivo, a ne pro živou vodu! To je doba, to je doba!“

A manipulant přisolil:

„A kdy ti, Kafko, zase umře strýc Adolf, kterej ti umírá na pokračování?“

„Co nevidět,“ povídám a beru faktury a celý den pak odškrtávám a přepočítávám dva vagony dětských hraček.

Pěšák s puškou, voják s loďkou, voják s přilbou, důstojník v kroku, generál v plášti, bubeník, trubač, lesní roh, velký buben, voják ležící s puškou, dělostřelec s vytěrákem, důstojník stojící s mapou...

Odškrtávám ty figurky a myslím, jak si mě pořád pletou, z domova už jsem tolik let, ale jak je někde nazvraceno nebo někdo řve v noci, hned k nám přiletí sousedi a nadávají matce, ten váš syčák zase v noci řval, to mu to tak chutná?

Měřič vzdáleností, telefonista píšící, motocyklista, raněný ležící, dva ošetřovatelé, lékař v bílém plášti, sanitní pes, voják ležící s cigaretou, dragoun na koni...

Umírala u Marysků teta a ráno přiběhla k matce paní Marysková a nadávala, že jsem v noci u nich zamlátil na vokno a tetka před smrtí mohla dostat psotník, jak se lekla, že jsem to určitě byl já, vyběhla za mnou a slyšela můj příšerný chechtot... ač už tolik let nejsem doma.

Kráva pasoucí se, kráva bučící, tele stojící, hříbě se pasoucí, selata, kočka stojící s mašlí, slepice zobající, mladší tygři, hyena skvrnitá, medvěd zpříma stojící, americký buvol, lední medvěd mládě, opice škrabající se...

Dívám se, jak je zvěrolékař skloněn nad nemocným dobytčetem, jak účetnímu říká, že předepíše vodičku, ale na mě si ten doktor houkl, abych hned přišel a vzal štěteček a takhle to mezi paznehty vtíral. A potom mi kladl na srdce, abych si vzal topůrko a otevřel volovi hubu a takhle mu vytíral tlamu. A já jsem se koukal a nedovedl jsem říct, že nejsem kočí od těch volů, že se jen dívám.

Kamzík, divoké prase, pasáček, sedlák, kominík, kovboj stojící, Indián házející lasem, zajíc sedící veliký, skaut s kloboukem, ovčácký pes...

Takhle vejdu do synagogy a nakloní se ke mně zablácený žid

a šeptá mi, vy ráčíte bejt taky z východu? A já jsem přikývl. Potom,

když jsem se stavil na pivě, seděli tam dva chlapi. Jeden mi povídá, ty seš pekař! A já jsem přikývl a chlap si zamnul ruce a povídá, hned jsem to poznal, a poručil karty a řekl, chybí nám třetí do mariáše, betl korunu, durch dvě. A malá dává...

Maria, Ježíšek, Josef, král stojící, král mouřenín, pastýř s jehně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.