načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Inzerát - Tereza Čierníková

Inzerát

Elektronická kniha: Inzerát
Autor:

Někdy si s námi život zahrává. Někdy dostaneme šanci, ale promrháme ji. Sice poté smíme chybu opravit, ovšem nevydaří se to přesně tak, jak jsme předpokládali. Ono se zkrátka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2251-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Někdy si s námi život zahrává. Někdy dostaneme šanci, ale promrháme ji. Sice poté smíme chybu opravit, ovšem nevydaří se to přesně tak, jak jsme předpokládali. Ono se zkrátka děje přesně to, co se díti má. Mark je skvělým umělcem. Jenže umělcem bez nápadů či výjimečnosti. Jeho obrazy však získají novou podobu právě v okamžiku, kdy náhodou potká dívku, o které se mu ani nemohlo zdát.

Zařazeno v kategoriích
Tereza Čierníková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Tereza Čierníková

INZERÁT


3

Postával jsem na jednom z nejnudnějších vlakových

nádraží hlavního města. Bylo krásné počasí, což bylo

v době, ve které jsem žil, velkým plus. Žil jsem

vlastně v době, kdy umělci měli velkou naději se

proslavit, takže neváhali vyčnívat, když se jim tato

možnost naskytla.

Vlak na toto nádraží sice jezdil hojně, ale málokdy tu

zastavoval. Ti, co zde chtěli nastupovat, si často

museli vlak doslova ‚stopnout‘, aby jim zastavil. Nic

se tu nedělo a díky tomu stopování se raději lidé o

deset minut déle prošli a čekali na jiném nádraží, aby

vlak zastavil i bez jejich pomoci. Takže nic se tu

nedělo a bylo tu prázdno. Člověk by si řekl, že je to to

pravé místo pro feťáky a podobné ‚zjevy‘. Ovšem

kdeže! Sic tu sem tam přespal bezdomovec (nebo

spíše milující manžel, jež byl na hodinu vyhnán

z domu kvůli podezření z nevěry), ale bylo tu o

nádraží pečováno. Nádraží bylo v barokním stylu,

krásné, zachovalé a asi proto jsem sem zkrátka rád

chodil jen tak.

Každé ráno sem chodil nějaký muž nebo žena, kteří

si chtěli přivydělat, a sesbírali odpadky. Následovala

uklízecí četa na vydrhnutí záchodů a umytí

potřebného. Pak přišla buď postarší paní, která měla

břicho jak balon a vždy nosila upnutý saténový

kostýmek (sukně dlouhá až po zem), u které jsem


4

nikdy nevěděl, kde jí co končí, nebo starý pupkatý

pán, který nosil zase kalhoty takové velikosti, že

mu při chůzi padaly do takové výšky, že zahalovaly

kolena, ale odhalovaly velkou část jeho pozadí.

Naopak jeho bílá košile, jež byla každým dnem

stejná, byla celkem krátká a jeho kravata ještě kratší.

Na hlavně sotva pár vlásků, oproti té nepříjemné

paní, která si na svou trvalou perfektně hleděla. Byli

sehraná dvojka, ale i naprosté protiklady. Takže mi

ani nepřišlo zvláštní, když jsem na jejich vizitkách

spatřil stejná příjmení. Protiklady se přitahují, jak

prosté.

Nicméně jsem stejně na toto nádraží chodíval

nejraději. Rád jsem si vlak ‚stopoval‘, ale ještě radši

se díval a sledoval okolí. Pána a paní Nevkusovi jsem

si pamatoval natolik proto, že jsem je kreslil. Ne,

opravdu jsem nebyl potulným kreslířem! Byl jsem

zkrátka umělec na pokraji propasti. Potřeboval jsem

nutně nějakou inspiraci, motiv. Vlastně cokoliv, co by

mě udrželo nad vodou nebo vyhouplo rovnou

k oblakům. Měl jsem tři měsíce na to, abych nakreslil

několik děl, díky kterým jsem se měl uchytit

v uměleckém průmyslu. Mohl jsem se dostat na

fakultu, na kterou jsem chtěl. Dostal jsem, díky

známostem, druhou šanci, jež jsem nechtěl

promrhat. Ovšem zatím to vypadalo dost špatně.

Po každém nezdařilém ránu, kdy na nádraží nikdo

nepostával, nelehával a Nevkusovi byli stejně

nevkusní jako předešlý den, vždy jsem se opřel o

prostřední sloup a vytáhl cigaretu. Se zapálenou


5

v ústech jsem stál opřený a pokoušel se zachytit vše,

co mě obklopovalo. Ono to bylo těžké dát do přírody

sebe, ale pokoušel jsem se.

Zkrátka, sebe, no – abych to vysvětlil. Mé díla nebyly

skvělými díly, pokud v nich nebyl kousek mě

samého. Jinak se vlastně kresba ani ničím nelišila.

Každý umělec musí mít poznávací značku a tou mou

byl pocit, jež v ostatních zůstal po zhlédnutí díla. To,

co vyvolá pocity, se přece pamatuje.

Do přírody jsem to ale jen tak přenést nemohl. Bylo

to nadmíru těžké. Takže jsem si vytáhl cigaretu,

vložil do pusy a zapálil.

Tehdy ten den jsem měl na sobě bílou zakasanou

košili, kšandy a kalhoty. Na nohou typické hnědé

polobotky, jak to udávala móda. S cigaretou jsem si

připadal trochu drsně, ale nevím, na koho jsem chtěl

udělat dojem, když v blízkém okolí nebylo ani

živáčka. A Nevkusovy nepočítám. Napadlo mě, kolik

asi vydělávají, když vysedávají celé dny na jednom

nudném nádraží a lístky na vlak prodávají

maximálně mně nebo nějakým cizincům či turistům,

kteří jsou neznalí a kteří stejně odejdou na jinou

stanici kvůli tomu, že neumějí a vlastně ani neví, že

vlak se tu musí stopovat.

„Nemohl byste se alespoň zeptat, jestli nevadí

někomu ve vašem okolí několika metrů velkém, že si

zapálíte? Ono je to totiž slušnost! Stačilo by se zeptat

aspoň žen, protože většina z nich to považuje za


6

vulgární nebo neslušné! A jak jde vidět, já jsem

žena!“ vykřikla na mě nějaká slečna, která se vedle

mě z ničeho nic objevila. Vážně jsem si jí nevšiml, ani

jejího příchodu ani toho, že musela vedle mě

postávat dobré dvě minuty.

Když jsem ji spatřil, zapomněl jsem vyfouknout kouř

z mých plic a ty se vmžiku rozkašlaly. Odhodil jsem

cigaretu a ona ji rychle, ale elegantně, zašlápla.

Nepomohla mi s mým záchvatem kašle, spíš mi

přišlo, že se mi úšklebkem na tváři vysmívá.

„Vidíte, to máte z toho kouření! Příště se zeptejte,

nashle!“ to už nebylo tak ostré, ale hrubé to bylo. Pak

si odběhla stopnout vlak a nastoupila.

Popravdě jsem měl co dělat, abych se zpátky

narovnal. Netroufal jsem se znova nadechnout, aby

se náhodou za mnou opět neobjevila a tentokrát mě

nezkritizovala za to, že dýchám její vzduch. Jen tak

v předklonu s rukama opřenýma o kolena jsem se

snažil zhluboka a neslyšně nadechnout a posléze i

vydechnout. Ovšem až po nějakých minutách mi

došel její půvab. Měla dlouhé černé vlasy a oči

v barvě nebe. Rty natřeny výraznou červenou

rtěnkou, na sobě bíločervené puntíkaté šaty a na

nohou jednoduché barevné baleríny. Chvilku jsem se

zamyslel nad tím, co řekla. Zmínila se o tom, že snad

příště? Ano! Příště se mám raději zeptat! Možnost,

že to myslela obecně, mě ani nenapadla. Já se

rozhodl ji příště namalovat.


7

I.

Druhého rána jsem zhruba tou dobou opět postával

na nádraží. Stále jsem pozoroval své okolí, jestli se ta

černovlasá slečna někde neukáže. Nevkusovi byli ze

mě celkem nervózní, protože jsem si dosud ještě

nekoupil ani lístek a oni nemohli pokračovat v jejich

nicnedělání, protože nechtěli být neslušní

k zákazníkům. Chápete, když se dívali na film na

notebooku, který měli skrytý za kupou časopisů,

nechtěli být vyrušováni pitomci, jako já. Nedočkavě

nahlíželi zpoza toho informačního okénka, jestli

jsem se konečně neuráčil přiblížit a lístek koupit.

Ovšem já si vlastně v plánu ani koupit lístek neměl.

Ten den jsem nechtěl nikam jet. Chtěl jsem jen

potkat tu slečnu.

Nevkusovi po nějaké hodině pochopili, že nikam

neodjíždím, takže se vrhly na svou každodenní

činnost. Já pochopil, že asi ona slečna nepřijde.

Vytáhl jsem opět s balíčku cigaretu a chtěl si ji

zapálit, když v tom momentu jsem uslyšel krátké

odkašlání (cigareta je snad nějakým alarmem nebo

jak to mám chápat?). Usmál jsem se tak široce, až mi


8

cigareta z úst vypadnula. Viděl jsem jen ladnou

nožku (tentokrát s botkami na malém podpatku), jak

zašlapuje opět celou cigaretu.

„Co jsem vám včera řekla, mladý pane? Asi jste velmi

tvrdohlavý a nedáte na rady ženy,“ promluvila, ale

už méně káravě jako včera.

Když jsem na ni pohlédl, usmívala se. Vlasy měla

tentokrát sčesané do vysokého drdolu, širokou

čelenku k tomu. Na uších měla velké barevné klipsny

a na rtech opět rudou rtěnku. Měla kratší zvonovou

sukni zelené barvy a červený jasny krátký top.

Omluvně jsem na ni pohlédl, ona se usmála ještě

více, pak mrkla na hodinky a opět odcupitala

stopnout vlak.

Abych se přiznal, během toho momentu jsem si ji

zkoušel zaznamenat do paměti tak přesně, jak jen to

šlo. Každou její viditelnou i méně viditelnou vrásku,

křivku, obrys, linii. Zaregistroval jsem i její nohy i

profil, který mi opravdu nečekaně utkvěl v paměti

nejvíce.

Sedl jsem si na lavičku nádraží, cigarety opět schoval

do kapsičky a vytáhl papír s pěkně ostrouhanou

tužkou. Začal jsem její hlavou – kreslil jsem linie

jejího nosu, rýhy rtů. Následovaly vlasy a každý

detail její čelenky. Uši, klipsny...

Stínoval jsem každý detail jejího obličeje, každý vlas

měl svou podstatu, svůj úkol. Nakreslil jsem ji po


9

ramena. Když jsem se posléze na kresbu podíval,

užasl jsem. Tohle potřebuju. Kresba číslo jedna je

hotova.

Šel jsem domů s hřejivým pocitem u srdce. Doufal

jsem, že ji opět uvidím. Stačilo ještě několik

momentů na to, abych ji zachytil i v jiných

okamžicích. Toužil jsem ji nakreslit nejen z profilu,

když vyhlíží vlak, ale také tehdy, kdy se zlobí, kdy se

usmívá, kdy přemýšlí, kdy pláče. Ne, opravdu jsem

v ní nenašel zalíbení, ale zkrátka byla za poslední

dobu jediná, která ve mně probudila talent, o kterém

jsem sic věděl, ale za poslední čas ho nijak

neukazoval. Byla také důvodem, proč bych se zrovna

já mohl dostat na fakultu, o které jsem snil.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist