načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Invictus - Simon Scarrow

Invictus

Elektronická kniha: Invictus
Autor:

Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 335
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Milan Dvořák
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7709-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cato a Macro bojují v obsazené, ale neporažené Hispánii.
V neklidné provincii čeká prefekta Catona a centuriona Macrona nezvykle těžký úkol. Jsou zkušení
válečníci a nechybí jim odvaha, ale to tentokrát nestačí. Bude jim přát Štěstena, aby uspěli?
Je rok 54 našeho letopočtu a Římu vládne císař Claudius. Mocná říše se rozrůstá a podmaňuje si stále
nová území – také díky svým skvěle vyzbrojeným a vycvičeným legiím. K vynikajícím legionářům patří
i dva přátelé, prefekt Cato a centurion Macro.
Po těžkých bojích v Británii se vracejí zpět do metropole, aby z rukou císaře převzali vyznamenání za
svoje zásluhy. Cato se těší na setkání s malým synem, kterého od narození ještě neviděl, a chce mít
konečně čas truchlit pro svou mrtvou ženu Julii.
Vzápětí jsou ovšem oba odveleni do horké a vyprahlé Hispánie, která se ani po dvou stech letech
nechce podrobit dobyvatelům a kde právě vypuklo povstání. Cílem Catonovy kohorty je stříbrný důl
Argentium, který má nejen pro císařství, ale i pro jejich další život zásadní význam. A navíc se z něj
záhadně ztratil vytěžený drahý kov.
SIMON SCARROW je britský autor historických románů. Narodil se roku 1962 v Nigérii a poté žil
s rodiči v řadě dalších zemí; po příjezdu do Británie vystudoval historii na University of East Anglia
a pak učil tento obor na City College v Norwichi. Specializoval se zejména na římské dějiny a pořádal
pro studenty poznávací cesty po památkách a muzeích, během nichž si ještě prohloubil znalosti. Poté se
rozhodl, že své poznatky zúročí a začne psát knihy, jaké by si rád sám přečetl – napínavé vojenské
příběhy odehrávající se v minulosti.
Proslavil se sérií dosud patnácti románů o římských legionářích Macronovi a Catonovi, jež všechny
vyšly i česky. Mimoto je Scarrow autorem čtyřdílného cyklu Revolution odehrávajícího se za
napoleonských válek, románů Srdce z kamene a Sword and Scimitar a trilogie pro mládež Gladiator.
Spolu s T. J. Andrewsem napsal dvě série povídek vydaných nejprve jako e-knihy, Aréna a Invader,
a s Leem Francisem thriller Playing With Death. Simon Scarrow má dva syny a žije v Norfolku.
Více informací naleznete na webových stránkách www.simonscarrow.co.uk

Zařazeno v kategoriích
Simon Scarrow - další tituly autora:
Centurion Centurion
Bratři ve zbrani Bratři ve zbrani
Británie Británie
Aréna Aréna
Invictus Invictus
Den císařů Den císařů
 
K elektronické knize "Invictus" doporučujeme také:
 (e-book)
Orlové v bouři Orlové v bouři
 (e-book)
Orlové ve válce Orlové ve válce
 (e-book)
Štvanice na orly Štvanice na orly
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Milan Dvořák


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2016 Simon Scarrow

All rights reserved.

Z anglického originálu Invictus

(First published by Headline Publishing Group, Great

Britain, 2016)

přeložil © 2017 Milan Dvořák

Redakce textu: Dana Packová

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-774-5 (pdf)


Věnuji Louise

LMLX


HISPÁNIE V ROCE 54 N. L.

důl

Asturica

Augusta

Clunia

Cæsar

Augusta

Barcino

Ta r r a c o

Řím

LUSITANIA

HISPANIA

TERRACONENSIS

BAETICA


CÍSAŘSKÝ DŮL ARGENTIUM

odbočka z akvaduktu

výpusť

TĚŽNÍ STĚNA

vodní nádrže

ubikace

otroků

kasárna

posádky

správcův

dům

osada

důlní

dílna

druhá

hradba

umrlčí jáma

soutěska


SCHÉMA VELENÍ

PRETORIÁNSKÉ GARDY

PREFEKT

DVANÁCT KOHORT DRUHÁ KOHORTA

pod Catonovým velením

6.5.4.3.2.1.

centurion

Macro

centurion

Secundus

centurion

Musa

centurion

Petillius

centurion

Placinus

centurion

Porcino

optio Metellus

deset družstev

po osmi mužích


Seznam postav

V Římě

Quintus Licinius Cato, prefekt

Lucius Cornelius Macro, centurion

císař Tiberius Claudius Augustus Germanicus

Agrippina, Claudiova čtvrtá manželka

Nero, Agrippinin syn a Claudiův prasynovec

Britannicus, syn Claudia a jeho třetí manželky Messaliny

Narcissus, řecký císařský propuštěnec, přívrženec Britannica

Pallas, řecký císařský propuštěnec, Agrippinin milenec a přívrženec

Nerona

legát Aulus Vitellius, příslušník Neronovy strany

senátor Lucius Annaeus Seneca, zámožný vlastník půdy

Lucius Scabarus, hostinský

Gaius Gannicus, gardista

Polidorus, ceremoniář v císařském paláci Na dole

správce Gaius Nepo, odpovědný za dodávky stříbra pro císaře

Druhá pretoriánská kohorta

tribun Aulus Valerius Cristus

centurioni Placinus, Secundus, Porcino, Petillius, Musa, Pulcher

Gaius Getellus Cimber, městský úředník z Lancie

Metellus, Pulcherův optio

Sentiacus, Petilliův optio

Pastericus, Neponův optio

Collenus, optio čtvrté pretoriánské kohorty

11


Ostatní

Iskerbeles, vůdce vzbouřenců

Caratacus, zajatý britský král kmene Catuvellaunů

Julia, zesnulá Catonova manželka

Lucius, syn Catona a Julie

senátor Sempronius, Juliin otec

Petronella, Luciova chůva

Amatapus, majordomus v Juliině domě

Titus Pelonius Aufidius, soudní úředník v Asturice Augustě

Callaecus, rebel

Publius Ballinus, guvernér Hispanie Terraconensis

Caius Glaecus, šéf cechu obchodníků s olivami

Micus Aeschleus, obchodník s otroky

Gaius Hettius Gordo, vrchní úředník Antia Barky

12


Ač tvrdě hrál si se mnou čas,

skučení nikdy neslyšel.

Já hlavu zkrvavělou zas

po ráně zved jsem do výše.

Pláč, hněv a konec nadějí

a přízrak hrůzy v tmoucích tmách

ať nade mnou se vznášejí.

Mně nenaženou nikdy strach.

William Ernest Henley, Invictus

13


Prolog

Provincie Hispania Terraconensis

počátek léta 54 n. l.

Když mžourajícího vězně vyvlekli na sluncem zalité fórum Asturiky Augusty, zazněly z velkého davu rozezlené výkřiky. Zatímco čekal, až se ze své usedlosti vrátí římský soudce, aby vynesl rozsudek, byl v řetězech vězněn v jedné z vlhkých kobek pod budovou senátu. Teď stál sudí na schodech před senátní budovou, obstoupený dalšími hodnostáři města, přioděnými do nádherných tóg a vyšívaných tunik, a připraven pronést výrok. Přihlížející ani vězeň ovšem v podstatě nepochybovali, jaký bude jeho osud.

Iskerbeles napadl a zabil úředníka, který dorazil do jeho vsi, aby jako splátku dluhu vůči bájeslovně bohatému senátorovi ve vzdáleném Římě požadoval otroky. Muže usmrtil před stovkami svědků a vojáky pomocné kohorty, již nešťastného propuštěnce, vyslaného k inkasování dlužné částky, doprovázeli. Že úředník právě vydal rozkaz pochytat deset vesnických dětí a že rána byla zasazena v okamžiku hněvu, to nebylo důležité. Iskerbeles byl mohutně stavěný chlap s tmavýma a divokýma očima pod rozložitým obočím. Uhodil propuštěnce do obličeje, takže ten odletěl nazad a rozčísl si lebku o hranu kamenného vodovodního žlabu. Byl to zlý obrat osudu, tím krutější, že důstojník velící vojákům pomocné kohorty rozkázal, aby spolu s dětmi zajali i náčelníka vesnice. Děti ovšem měly být odvedeny a prodány do otroctví, zatímco Iskerbeles bude postaven před soud a odsouzen k veřejné popravě.

Svou ženu naposledy viděl, jak v zoufalství objímá jejich dvě dcerky a vzlyká do záhybů své tuniky. Po denním pochodu dorazili zajatci do Asturiky Augusty, kde se Iskerbeles ocitl v řetězech v cele a spoutané děti v koloně odsouzenců k prodeji na velkém otrokářském tržišti v hlavním městě provincie Tarraku. Vesnický předák byl už vyhladovělý skoro k smrti a těžké železné okovy mu bolestivě rozedřely zápěstí. Vlasy měl rozcuchané a byl natolik potřísněn vlastními výkaly, že se deset strážných, kteří ho vedli,

15


od něho odtahovalo a špičkami kopí ho pošťuchovalo, aby skrze dav doklopýtal pod schody. Zlobné výkřiky lidí z města a těch, kdo dorazili z okolního venkova, začaly slábnout, když okolostojící spatřili, v jakém je žalostném stavu, a když se s ním vojáci pod schody zastavili, vládlo na fóru pochmurné ticho. I lidé u trhoveckých stánků na opačném konci zmlkli, podlehli napjatému ovzduší, obrátili se a upřeli zraky k senátu.

„Hele, postav se rovně!“ zasyčel jeden ze strážných a dloubl vězně tupým koncem ratiště do kříže. Iskerbeles zavrávoral o půl kroku kupředu, pak se vzpurně vytáhl a nakvašeně vzhlédl k soudci. Centurion velící eskortě si odkašlal a zahulákal jako na přehlídkovém seřadišti, aby ho všichni na fóru slyšeli: „Nejvýš ctihodný Tite Pelonie Aufidie, soudce Asturiky Augusty, předvádím Iskerbela, vesnického předáka z Guapaciny, abys nad ním vynesl soud ve věci vraždy Gaia Democla, zástupce senátora Lucia Annaea v Římě. K vraždě došlo o idách předchozího měsíce a svědkem jsem se stal já stejně jako vojáci, kteří jsme měli za úkol Democla chránit. Pachatel nyní očekává tvůj rozsudek.“

Centurion úsečným trhnutím hlavou sklopil bradu a ukročil stranou, když soudce sestoupil po několika schodech, aby se vydělil z hloučku místních senátorů a městských písařů, ale pořád stál nad davem shromážděným před ním. Při zkoumání tváří nasadil Aufidius přezíravý výraz. Nedalo se mezi nimi přehlédnout doširoka rozprostřené nepřátelství. Z neúhledného ustrojení a neupravených vlasů mnoha přítomných vyvozoval, že mezi obyvateli města jsou i vězňovi lidé, kteří neuvítají to, co má nastat. Mohlo by dojít k potížím, pomyslel si sudí a pocítil úlevu, že v postranní ulici vedle městského senátu nechal nastoupit do pohotovosti zbytek pomocné kohorty. Pacifikaci Hispánie sice vyhlásil první císař Augustus už skoro před sto lety, ale to bylo až po dvou stoletích konfliktu. Pořád jsou tu některé severní kmeny, jež odmítají padnout před Římem na kolena, a mnohé další, které jsou přinejlepším vzdorovité a nic by je nepotěšilo víc než shodit římské jho, jež se projevilo jako tak těžké břemeno. Je vlastně překvapivé, uvažoval Aufidius, že takový hrdý a bojovný lid vůbec přijal pax romana. Mír tyhle kmeny jednoduše nemají v povaze.

A proto se jim musí vládnout železnou rukou. Zkrabatil přísně čelo.

„Že jsi ten zločin spáchal, o tom není pochyb. Byla u toho spousta svědků. Jsem tudíž povinen vynést hrdelní rozsudek. Než to však udělám, dám ve

16


jménu římské spravedlnosti odsouzenci poslední příležitost, aby požádal o odpuštění svých činů a usmířil se se světem, než odejde mezi stíny. Iskerbele, chceš pronést nějaká poslední slova?“

Vesnický náčelník vystrčil bradu dopředu, zhluboka se nadechl a zvučně, zřetelně odvětil: „Římská spravedlnost? Na římskou spravedlnost plivu!“

Centurion pozvedl pěst a chystal se udeřit, ale soudce ho mávnutím zadržel. „Ne! Jen ať mluví. Ať se v očích zákona a před těmihle lidmi ještě víc odsoudí!“

Voják neochotně zaujal původní postoj, Iskerbeles opovržlivě zkřivil rty a pokračoval: „Smrt toho zatracenýho zkurvysyna propuštěnce byla přirozená spravedlnost. Přišel do naší vsi, aby nám sebral zrní, olej a všechno cenný, co jsme měli. Když jsme jeho požadavky odmítli, pohrozil, že nám odejme děti. Vztáh ruku na syna naší vesnice, a tak jsem ho sejmul. Náhodou, ne úmyslně.“

Aufidius potřásl hlavou: „To nic neznamená. Poškozený svým jednáním plnil svou zákonnou povinnost. Vymáhal jménem svého pána dluh.“

„Toho pána, co naší vsi před třema rokama půjčil, když jsme měli neúrodu, a potom při každým výročí úvěru zvyšoval úrok, takže jsme mu nikdy nemohli zaplatit.“

Soudce pokrčil rameny: „Možná, ale to je zákonné. Uzavřeli jste se senátorem Annaeem prostřednictvím jeho pověřence dohodu. Znal jsi podmínky, než jsi jménem svých lidí přičinil na smlouvu pečeť. Senátor tedy jedná podle práva, když požaduje plné splacení.“

„Plný splacení plus úrok. Celou polovinu původní půjčky navíc! Jak mu můžeme zaplatit? A taky nejsme jediný oběti toho hnusnýho psa.“ Iskerbeles se napůl obrátil a oslovil dav: „Všichni znáte toho chlapa, co jsem ho zabil, toho neřáda Democla, kterej podfouknul nejenom lidi z naší vsi, ale skoro všechny vesnice v kraji. Jeho pacholci se už zmocnili stovek lidí z našeho kmene, když nemohli pánovi zaplatit. Většina jich je odsouzenejch do dolů v kopcích. Tam budou dřít, dokud neumřou vyčerpáním nebo nezůstanou zaživa pohřbený ve smrticích štolách ve skalách. Nikomu z těch, co tu jsou, nemusím hrůzy těch dolů připomínat!“

Aufidius se usmál: „A přesto se nám to snažíš připomenout. Osud odsouzenců do dolů je dobře znám, Iskerbele. Ale je to zasloužený trest pro všechny, kdo poruší zákon.“

17


„Cha! Mluvíš o zákoně. O zákoně, kterej nám vnutili římský mocipáni. O zákoně, co neni nic jinýho než nástroj, kterým se ospravedlňuje loupení našeho zlata, našeho stříbra, naší půdy, našich domovů a naší svobody. Římskej zákon je urážka pro přirozenej řád, poskvrna na každým kousíčku naší důstojnosti.“ Odmlčel se a upřel na zástup posupný pohled: „Kdo je tady tak nízký stvoření, že snese takovou pohanu? Jste všichni prašiví psi, co se ponižujou natolik, že žadoněj o zbytky a lížou boty těm, kdo je bičováním a hladem nutěj k naprostý podřízenosti? Copak tu není nikdo, kdo by se tyranii Říma postavil? Nikdo?“

„Pryč s Římem!“ vykřikl hlas z prostředka davu. Tváře se obracely a rozhlížely. K hlasu se přidal jiný a do narůstajícího hněvu se zapojovaly další. Nato muž stojící v houfu skoro vepředu zahrozil pěstí a zařval: „Smrt Aufidiovi!“ Byl to mohutně stavěný chlap s kulatou pleší. Kolem těla měl těsně ovinutý ovčácký plášť, švihal rukou do vzduchu, začal skandovat a lidé kolem něho se přidávali.

Soudce před protestem o půl kroku ustoupil a rychle pokynul centurionovi: „Vykonej rozsudek. Odtáhněte ho odsud! Honem!“

Centurion přikývl a odkašlal si: „Eskorto! Sevřít řady kolem vězně!“

Vojáci pomocné kohorty pozvedli štíty a kopí a vytvořili kolem Iskerbela těsnou stěnu, zatímco jejich velitel se chopil volného konce řetězu visícího z vězňova krku, škubl jím a vedl odsouzence pryč: „Jdeme.“

Vykročili podél schodiště před budovou senátu a začali si razit cestu po okraji fóra k ulici vedoucí k východní bráně města. Za ní byl nízký pahorek s mírnými svahy, na jehož návrší město popravovalo své zločince. Když Iskerbeles vzhlédl, spatřil přes taškové střechy města v dálce popravčí četu, která byla vyslána napřed, aby vykopala jámu pro sloup a sestrojila dřevěnou konstrukci, na níž měl být ukřižován. Poté ho centurion bolestivým trhnutím za řetěz vtáhl do úzké uličky. Jako ve většině už zavedených římských sídel byly i v Asturice Augustě ulice lemovány obchůdky a dílničkami, nad nimiž byla zbudována další podlaží k ubytování rychle rostoucího obyvatelstva města.

Na lidi v ulici vyštěkl centurion rozkaz, aby uhnuli z cesty, a obyvatelé si snaživě pospíšili do stran, přičemž ženy popadly malé děti a starší občané se neohrabaně klidili z jízdní dráhy a vystupovali na chodníky. Za vězněm a jeho doprovodem se do ulice vevalil zástup, jehož křik, sevřený mezi vypí

18


najícími se zdmi po obou stranách, plnil dusný vzduch hukotem. Centurion se ohlédl přes rameno na vězně a výsměšně se zašklebil.

„Však ona těm pacholkům dojde řeč, až tě uviděj přitlučenýho a vyzdviženýho, kam patříš.“

Iskerbeles na popichování neodpověděl, nýbrž se soustřeďoval na to, aby se udržel na nohou, jak ho vláčeli po dláždění ulice. Vojáci pomocné kohorty, kteří ho obklopovali, se prodírali kolem čumilů na chodnících.

„Copak se s ním stalo?“ optal se centuriona moudře vyhlížející stařec.

„Do toho ti zatraceně nic není,“ odsekl důstojník. „Uhni, ať můžeme projít!“

„To je Iskerbeles,“ odpověděla starochovi tlustá žena.

„Iskerbeles? Náčelník Iskerbeles?“

„Jo, ta duše ubohá. Popravěj ho za to, že zabil lichváře.“

„Popravěj?“ odplivl si starý muž do strouhy u nohou nejbližšího vojáka. „To neni žádnej zločin. Anebo by bejt neměl.“

Žena pozdvihla pěsti: „Nechte ho bejt, vy římský psi. Pusťte ho!“

Lidé na obou stranách se k jejímu pokřiku okamžitě připojili, takže se šířil ulicí kupředu i nazpět a zazníval i z houfu kráčejícího za nevelkým oddílem vojáků. Brzy jim i Iskerbelovi zaznívalo ohlušujícím hřímavým zvukem do uší jeho jméno, a náčelník se nedokázal ubránit sotva znatelnému úsměvu uspokojení, i když ho právě vedli vstříc trýznivé smrti. Lidé z jeho kmene i mnozí domorodí obyvatelé, kteří se přestěhovali do měst, si nadále uchovávají ducha odporu vůči vetřelcům, s nimiž po tolik generací bojovali. Cenou za mír vyhlášený Římany je, že je svými patami drtí, a Iskerbeles se modlil k bohyni Ataecině, ať veškerou silou svého rozlícení udeří na Římany a pohne své přívržence, aby cizáky pobíjeli, spalovali a zahnali zpět do moře.

Kousek před nimi vyšlo z hospody několik mladých mužů, aby se podívali, co způsobilo ten povyk. Když Iskerbeles zvedl oči, uviděl jejich úpravné tuniky a hladce vyholené tváře a odhadl, že jsou to ratolesti bohatších měšťanů, kteří dávno spojili svůj osud s uchvatiteli a nadšeně přejali vzhled i vznešené způsoby Římanů. Pár mladíků nadále drželo v rukou poháry s hladkou polevou, ten nejbližší svůj pozdvihl a hlasitě provolal přípitek.

„Smrt vrahům! Povídám, smrt Iskerbelovi!“

Někteří z jeho kumpánů po něm střelili úzkostnými pohledy, ale ostatní přípitek zopakovali a na blížícího se odsouzence posměšně pokřikovali.

19


Obtloustlá žena se do nich okamžitě pustila, přizvedla lem své potrhané stoly, vyrazila přes chodník a masitou rukou uštědřila jejich vůdci rázný políček. „Ty ožralej pitomče!“

Mladík byl sice podroušený, ale úder vydržel a krátce potřásl hlavou, aby si ji projasnil, načež sevřel pravičku v pěst, uhodil ženu do obličeje a rozbil jí nos, až jí z dírek vyrazil jasně karmínový potůček.

„Drž hubu, ty babizno. Jestli se nechceš přidat támhle ke svýmu přítelíčkovi, až ho budou křižovat.“

Žena si na nos přitiskla ruku, pak shlédla na krev ve své dlani, vydala ze sebe řezavé zaječení, nato se na mladého muže vrhla a začala do něho bušit pěstmi.

„Vy parchanti! Parchanti! Všecko z nás vycucáváte!“

Vřískala tak pronikavě, že ti nejbližší v davu přestávali brebentit, obraceli se a hleděli směrem k ní. Rázem jim došlo, o co v rozmíšce jde, a jako vlna se pohnuli k hospodě, aby se spěšně zapojili do útoku ženy na mládence, kteří se jim znenadání stali symbolem všech příčin jejich strádání. Ve zběsilém výtrysku zuřivosti vylétly pěsti, nastalo tahání za vlasy, vykřikování urážek a kopání, rvačka se okamžitě přelila do ulice před vězněm a jeho eskortou. Centurion se zarazil a vydal halasný vzdech.

„Práce pitomá, chátra odporná. Víc nepotřebuju.“ Předal řetěz jednomu ze svých mužů a zdvihl svou silnou révovou centurionskou hůl. „Držte se při sobě, až se budeme probíjet tou chamradí. A ne aby někdo uvíznul. Když se vám budou plést pod nohy, přetáhněte je, ale nic víc. Už tak jsou jaksepatří dopálený, tak jim neposkytujte další záminky. Je to jasný? Tak se držte pohromadě a jdem.“

Máchl holí ve směru ulice a pomalým, ale vyrovnaným tempem vykročil. Když se oddíl blížil k okraji zuřivé šarvátky, zvedl důstojník odznak své moci a vyštěkl: „Z cesty!“

Jednoruký muž se nervózně rozhlédl a odcupital ke straně ulice, ale ostatní se dál bezhlavě prali.

„Tak dost,“ zahuhlal centurion. Rozmáchl se holí a prudce jí uhodil nejbližšího muže do ramenou. Zasažený s bolestným zařváním zapadl do davu, velitel se znovu rozehnal a zasáhl tentokrát sukovitou hlavicí hole do kříže nějakou ženu. Ta klesla na kolena, důstojník ji volnou rukou odstrčil stranou a vkročil do mezery. Stačilo ještě pár ran, aby si obyvatelé města uvě

20


domili nebezpečí a snažili se mu uhnout z cesty. Vojáci velitele následovali a za použití štítů si klestili průchod mezi zápasícími, zatímco Iskerbeles se ze všech sil snažil zůstat na nohou, když do něho muži z obou stran vráželi. Prodrali se pranicí a dostali se na křižovatku, kde náčelníkovu pozornost upoutal zákmit pohybu po jedné straně. Vrhl pohled příčnou ulicí a zahlédl, jak další křižovatku na rovnoběžné trase překračuje skupinka mužů v tmavohnědých pláštích. Pak byli pryč.

Ke skutečnosti ho vrátilo drsné škubnutí řetězu, které voják pověřený jeho vedením doplnil zavrčením: „Hejbni prdelí.“

Příslušník kohorty mluvil místním nářečím, jen s mírnou odchylkou ve výslovnosti, a Iskerbeles mu věnoval upřený pohled: „Ty nejseš Říman. Z východu provincie, mám pravdu?“

Voják pokrčil rameny: „Barcino.“

„Tak to jsi jeden z nás. Proč sloužíš těm římskejm psům? Copak nechceš bejt svobodnej?“

„Svobodnej? A co bych byl?“ zasmál se voják drsně. „Akorát selskej hřbet s holou prdelí, co se pro kousek žvance plahočí po nějakým zasraným políčku. Jestli todle je svoboda, tak si ji strč někam.“

Iskerbelovy oči se zúžily: „Tak ty nemáš v těle kouska odvahy? Kouska cti? Kouska studu?“

„Stydím se leda za to, že poslouchám tvoje skuhrání,“ zalomcoval ozbrojenec řetězem. „Sklapni hubu, kamaráde, a nech si svý vejklady.“

Když se vymanili z davu, přidal centurion do kroku, a jakmile se ulice stočila kolem malého chrámu doleva, vynořila se před nimi městská brána. Strážní po obou stranách se při pohledu na důstojníka probrali k životu a vytáhli se do pozoru, když se k nim blížil. Na rozdíl od příslušníků pomocné kohorty to nebyli praví vojáci, nýbrž jen muži najatí městským senátem, aby vymáhali mýtné za vstup do města. Byli vybaveni zbraněmi a všemožnou zbrojí, která byla lacino k sehnání, aby ve své roli vypadali věrohodně. Centurion si jich skoro ani nevšiml, když vedl oddíl stínem brány a do jasné sluneční záře v otevřené krajině za městskými hradbami. Cesta byla pár mil dlážděná, než se změnila v prašnou stezku, vinoucí se dál mezi kopci. Na vstup do města čekali ve frontě kupci s kárami a rolníci vedoucí těžce naložené muly, kteří vězni procházejícímu kolem nevěnovali ani pohled. Na konci fronty míjeli obchodníka s koni, který tu stál se svými

21


společníky a řádkou zvířat, po nichž centurion přejel závistivým okem, když si je porovnal s mizernými herkami, se kterými si musela jeho kohorta poradit, jak nejlépe uměla.

Kousek za branou odbočovala ze silnice cesta na vrchol pahorku užívaného jako popraviště a centurion se svými muži začal stoupat k čekající četě. Stranou se držel nevelký hlouček lidí z města, chystajících se představení přihlížet, a ti, kteří seděli, se zvedli, když se odsouzenec s eskortou přiblížil. Náčelník cítil, jak se mu žaludek zadrhl v bolestivý uzel, když vedle hromady hlíny a kamenů, vyházených z jámy určené k zasazení sloupu, spatřil zkřížené trámy. Až dosud se mu dařilo své pocity skrývat a teď zaskřípěl zuby, odhodlán se před nepřáteli neprozradit. Správné bude utajit strach i bolest a do posledního dechu dávat najevo opovržení a pohrdání Římem. Ať to lidé z města vidí a ti, kdo budou pokračovat v zápasu s vetřelci, ať z jeho příkladu načerpají sílu.

„Tak zvedněte prdele!“ vykřikl centurion, napůl se obrátil a ukázal na Iskerbela. „Tuhle máte zákazníka. Pěkně a rychle ho přibijte, ať můžeme jít.“

Dekurion velící pracovní četě máchl rukou na znamení, že slyšel, otočil se a zamumlal rozkaz svým mužům, kteří seděli na bobku u zkřížených břeven a nástrojů, jejichž pomocí chystali popravu. Dřepěli obrácení zády k přibližujícím se vojákům a nedali se rušit křupáním ocvočkovaných vysokých bot po sluncem spečené zemi.

„Vztyk, povídám!“ zahulákal centurion, pokročil kupředu a zvedl hůl, připravený přetáhnout nejbližšího z těch, kdo jeho původního rozkazu neuposlechli. Náhle mu padla do očí tmavá skvrna zaschlé krve vedle sloupu kříže. Zaznamenal na zemi další stříkance. V tom okamžiku se zarazil, jako kdyby ho pošimral ledový závan, a vlasy v týle se mu zježily. Pak spatřil bosou nohu, vyčnívající zpoza nedalekého skalního výstupku, ihned přendal hůl do levičky a vytasil meč.

„Léčka! Zbraně připravit!“ Než stačili jeho zaskočení muži reagovat, vykřikl dekurion povel v domorodém jazyce, členové pracovní čety vyskočili, v rukou meče a oštěpy, a vrhli se na eskortu. Zevlouni vyčkávající stranou také odhodili pláště a odhalili další zbraně. Bez jediného slova se vyřítili k příslušníkům pomocné kohorty a jejich vězni.

Iskerbeles, který se do té doby snažil posilovat své odhodlání překonat děsivou vyhlídku na zápěstí a kotníky proražené železnými hřeby, pocítil

22


nad náhlou perspektivou záchrany nával rozjaření. Muž, který předtím předstíral, že je dekurion velící popravčí četě, se v čele svých lidí rozběhl vpřed a zuřivým obloukem meče ťal po centurionovi. Ten byl ovšem protřelý profesionál a na takovéhle okamžiky se léta připravoval cvičením. Přikrčil se a ránu odrazil, načež révovou holí zasadil protivníkovi bleskurychlý úder do hlavy, až se skulil nazad. Důstojník se rozhlédl po příslušnících pomocné kohorty.

„Sevřít šik!“

Šok z přepadu rychle pominul. Vojáci pozvedli štíty, spustili hroty kopí a postavili se útoku ze dvou stran na odpor. Muž pověřený vedením vězně na řetězu zaváhal, neboť si nebyl jist, má-li ho odhodit a připojit se k ostatním nebo nadále hlídat zajatce. Iskerbeles švihl spoutanýma rukama vzhůru, vyškubl řetěz vojákovi z ruky a udeřil ho krátkým koncem do přilby. Kov zařinčel o kov, ozbrojenec s omámeným výrazem klopýtl dozadu, vrazil do zad jednoho ze svých druhů a málem oba upadli. Mezi dvěma příslušníky pomocné kohorty vznikla mezera, Iskerbeles sevřel zdvižené ruce v pěsti a vyrazil k ní tak rychle, jak mu délka řetězu mezi okovy na nohou dovolovala. Vysunul kupředu pravé rameno, odrazil jednoho z eskortujících vojáků stranou a pak se pokusil pár kroků zasprintovat, ale řetěz mu podtrhl nohy a on se pouhých deset stop od římských vojáků skácel jak široký, tak dlouhý.

Centurion máchl holí: „Nenechte toho neřáda utéct!“

Jeden z jeho mužů vyskočil vpřed a připravený udeřit odtáhl paži s kopím dozadu. Iskerbeles se převalil na bok a v marném pokusu odrazit ránu zvedl ruce, vzhlédl a zašilhal po vojákovi, černém na pozadí plápolajícího slunce. Potom udeřila do Římanova boku jiná silueta, až zavrávoral stranou a křísl štítem o kamenitou zem, jen to zadunělo. Koutkem oka domorodý náčelník spatřil, jak se třikrát pozvedla a sjela dolů čepel, pak ho kdosi popadl za ruku, zvedl ho na nohy a on spatřil tvář muže z davu, který volal po Aufidiově smrti.

„Právě včas, příteli Callaecu.“

„Pochvaly až pak,“ zasupěl bojovník, „nejdřív pobít Římany.“

Pomohl Iskerbelovi dostat se do bezpečné vzdálenosti a nato se tryskem vrátil ke klubku zápasících poblíž vrcholu pahorku. Několik mužů už bylo sraženo do zvířeného prachu, z deseti vojáků tři. Jejich druhové i s centurionem nyní bojovali obrácení zády k sobě. Stála však proti nim přesila

23


a neohrožená zuřivost předurčovala, jak to dopadne. Jeden po druhém byli strháváni k zemi a ubíjeni divokými údery čepelí a bodáním oštěpů, až zůstávali naživu jen centurion a dva z jeho mužů, přihrbení a blýskající očima po bojovnících kolem sebe a držící zbraně k odražení každého výpadu. Jako podle nějaké nevyslovené dohody se od sebe obě strany odtáhly a zbylých zhruba dvacet účastníků přepadu stálo v kruhu kolem tří vojáků na vzdálenost dvou délek meče. Všichni se s těžkým oddechováním chystali pokračovat v boji.

„Odhoďte zbraně!“ zvolal Iskerbeles. Centurionovy rty se pohrdavě zkřivily, ale než stihl odpovědět, pustil jeden z jeho mužů meč a uvolnil sevření madla štítu, takže dopadl vedle sečné zbraně. Druhý vrhl pohled na centuriona a pak se přidal.

Centurion sykl: „Vy zbabělci...“

„Vzdej se!“ rozkázal Iskerbeles. „A hned, nebo zemřeš!“

Důstojník zatínal zuby a zvolna se otáčel, aby vykryl všechny úhly, když se od něho dva přeživší členové eskorty oddělili. Potom beznadějně vzdychl, narovnal se a hodil meč i hůl k Iskerbelovým nohám.

„Teď třeba uniknete, ale my vám brzy budeme na stopě a uštveme vás jako psy.“

„Opravdu?“ uchechtl se náčelník. „Na to se ještě podíváme. Callaecu, zbav mě řetězů.“

Soukmenovec k němu přistoupil, vytáhl závlačky z kruhu na krku a pout na rukou, nato se sehnul a odstranil svému předákovi okovy i z kotníků. Iskerbeles si jemně promnul červené opuchliny na kůži a pohlížel na ostatní ze své vsi. „Jste všichni blázni. Římané by se kvůli zabití výběrčího byli spokojili jen s mou krví. Teď nás zabijou všechny.“

„Jestli k tomu ovšem dostanou šanci!“ zakřenil se Callaecus. Píchl palcem směrem ke třem vojákům. „A když budou bojovat jako tyhle ubohý zbabělci, tak si nemusíme dělat žádný starosti.“

Iskerbeles svraštil čelo: „Můžou proti nám poslat o moc lepší chlapy. Tím si můžeš bejt jistej. Když teď zahájíme boj proti Římu, tak to bude zápas až do konce. Vyhrát můžeme, jedině když přežijeme tak dlouho, abysme inspirovali ostatní kmeny a sjednotili je kolem sebe.“ Odmlčel se, aby jeho následující slova naplno zapůsobila. „Vyhlídky máme pramalý. My i všichni naši lidi. Římani se nespokojej s tím, že by pronásledovali jenom nás. Pustěj se

24


do všech. I do našich žen a dětí. Jste ochotný to riskovat, přátelé? Dobře si to rozmyslete.“

Callaecus zaklonil hlavu a zasmál se, než odpověděl: „Myslíš, že jsme si o tom už podrobně nepopovídali? Všichni. Odpřisáhli jsme si, že tě osvobodíme, náčelníku Iskerbele. Ty nás dovedeš k vítězství nebo smrti.“

Když předák pohlédl do dychtivých tváří očekávajících jeho reakci, zhluboka se nadechl. Pak potřásl hlavou: „Vy blázni... Tak dobrá. Až do vítězství nebo do smrti.“

Callaecus bodl mečem do vzduchu a z úst se mu vydral jásavý výkřik. Ostatní ho následovali, zatímco Iskerbeles kroutil hlavou a rozcvičoval si svaly. Pak se sklonil, zvedl centurionův meč a prozkoumal ho. Zbraň byla dokonale vyvážená a slonovinová rukojeť dlouhým užíváním obroušená dohladka. Čepel byla dobře udržovaná a měla bezvadné ostří, takže důstojníkovi věnoval schvalující pokývnutí: „Vyznáš se ve svý práci.“

„Vyznám. A vím, že nebude trvat dlouho a budu mít svůj meč zpátky. To přísahám při Mitrovi.“

„Ten ti na pomoc nepřijde, Římane. Nepřijde, když si s tím poraděj naši bohové. A když ne, tak si poradíme já a mí přátelé.“

Centurion si výsměšně odfrkl: „Vy? Nejste nic než banda selskejch hřbetů, co páchnou kozím lejnem a potem. Tentokrát jste nás překvapili, to připouštím, ale příště budeme připravený, a pak uvidíte, co doopravdy dokážou římský vojáci.“

„Možná.“ Náčelník pohlédl k městské bráně a uviděl tam strážné, jak si cloní oči a dívají se k hřebenu kopce. Jeden z nich už se obrátil, aby proběhl branou a vyhlásil poplach.

„Měli bysme radši vyrazit. Dostat se do kopců, než za náma někoho pošlou.“

„Na to už jsem pomyslel,“ otočil se Callaecus k silnici a pokýval rukou ze strany na stranu. V tu chvíli muži, kteří ze sebe dělali koňské handlíře, skočili do sedel a vedli řadu jezdeckých koní do svahu. „Než rozhejbou svý tlustý římský prdele a pustěj se do pronásledování, budeme na míle daleko.“

„Seš dobrej,“ sešklebil Iskerbeles tvář do pochvalného úsměvu. Pak jeho výraz ztvrdl. „Ale co s náma bude potom? Určitě vypálej naši vesnici do základů. Budeme muset odvést ženy a děti a schovat se v horách.“

Jeho druh pokrčil rameny: „Nebude to lehký, ale známe terén. Přežijeme.“

„Přežijeme?“ svraštil náčelník v zamyšlení čelo. „Ne, přežít nestačí.

25


Nechci, aby naši lidi žili jako štvaný hladoví psi. To pro ně není důstojný. Musíme jim nabídnout věc, za kterou maj bojovat, kamaráde. Musíme pozvednout úroveň našeho kmene a vyzvat všechny naše lidi, aby povstali do boje proti Římu. Jestliže nedokážeme Římany ze svý země vyhnat, tak budeme jenom jejich otrokama.“

„Ty myslíš, že dokážeme bojovat proti Římu?“ povytáhl Callaecus obočí překvapením nad náčelníkovou troufalostí. Přitlumil hlas, aby ho ostatní neslyšeli: „Přišel jsi o rozum? Řím porazit nemůžeme.“

„Proč ne? Nebyli bysme první, kdo to v Hispánii zkusí, ani poslední, když se nám to nepovede, za to ti ručím. Viriathus a Sertorius měli vítězství na dosah. Neuspěli jen kvůli zradě. Já stejnou chybu neudělám.“ Náčelníkovy oči plály. „A krom toho je provincie zralá na vzpouru. Naši lidi nejsou jediný, koho drtěj boty nepřátel. Je tu hlad po rebelii, a my tý chuti poskytneme pokrm. Náš příklad dodá odvahy všem, kdo Řím nenáviděj. Ale teď není čas o tom rozprávět. To až potom, až odvedeme naše lidi do bezpečí.“

Callaecus přikývl a už se chtěl obrátit k blížícím se koním, ale pak se zarazil a učinil gesto ke třem přeživším z vězňovy eskorty: „Co s nima?“

Iskerbeles nad centurionem a jeho druhy na okamžik zauvažoval a poté rozhodl: „Vojáky zabijte. Co se týče centuriona, bylo by škoda nepoužít kříž a tyhle hřeby.“

26


Kapitola první

Přístav Ostia, den pochodu od Říma

„Kvůli čemu ten poprask, příteli?“ zeptal se Macro krčmáře a pokývl k opilé partě na vzdáleném konci hospody zvané U Neptunova daru. Několik mužů si zvýšenými hlasy povídalo nad velkým džbánem vína. Ke společnosti se připojila dvojice prostitutek z hospody, seděly mužům na klíně a pásly po podílu na víně a následném obchůdku, když budou mít štěstí.

Hostinský, opotřebovaně vyhlížející chlap s páskou přes oční důlek, na otázku neodpověděl, nýbrž upřel na zákazníka zbylé oko a odhadl: „Asi jste zrovna vylezli z lodi, řek bych.“

Macro na jeho nevrlý předpoklad přikývl a dal znamení svému vytáhlému společníkovi, který lemem pláště otíral povrch lavice u vchodu. Cato rychlým máchnutím odstranil lepkavé smetí a posadil se tak, že se jeho silueta rýsovala na pozadí jasného světla venku. Na ulici byl čilý ruch a změť hlasů i výkřiky pouličních prodavačů prořezávaly skřeky paběrkujících racků, kteří kroužili po čistě modrém nebi. I když dopoledne bylo teprve v půli, horko bylo tíživé a stín krčmy skýtal vítaný oddech od palčivého slunečního žáru.

„Jasně. Potřeboval jsem si dát něco k pití, než nastoupím na loď, co popluje proti proudu Tibery do Říma.“

„Na loď? Na to je prachmizerná šance. Teď nebude na žádný lodi místo. V hlavním městě se chystá slavnost, takže každá loď je vrchovatě naplněná vínem, cetkama a výletníkama. Budeš muset cestovat po silnici, kamaráde. Jseš tu sám?“

„Ne, spolu se mnou je támhle prefekt.“

„Prefekt?“ Jediné šenkýřovo oko se rozšířilo a pak vychytrale zúžilo, když své nejnovější hosty přehodnocoval. Žádný vnější příznak hodnosti nebo bohatství nepozoruje. Oba muži jsou oděni do vojenských plášťů a prostých tunik. Menší, ten u nálevního pultu, má bytelné vojácké boty, ale jeho společník prefekt nosí draze vyhlížející obuv z telecí kůže, obarvenou dočervena. Oba mají přes rameno zavěšené malé vojenské cestovní torny a posou

27


vající se vyboulení na každé z nich prozrazuje naditý měšec. Hostinský pootevřel ústa v kolozubém úsměvu. „Dycky mě těší obsluhovat pány z lepších kruhů. Tak von je prefekt, a co ty? Ve stejný hodnosti?“

„Já ne,“ opětoval Macro úsměv. „Já si živobytí opatřuju prací,“ plácl se do prsou. „Centurion Macro. Naposledy u Čtrnáctý legie. Sloužil jsem v Británii a předtím u Druhý, Augusty, nejlepší legie v celý armádě. Tak teda, proč ten povyk? Vypadá to, jako by celý město bylo v povznesený náladě.“

„A proč ne, pane? Když ses vrátil z Británie, měl bys příčinu znát stejně jako každej jinej. Je to kvůlivá tomu králi Caratacovi, co naše vojevůdce tak proháněl.“

Macro vzdychl: „O tom mi nemusíš povídat. Ten hajzl byl kluzkej jak úhoř a zuřivej jak lev. Je dobrý, že jsme ho nakonec uštvali. A co je s ním? Naposledy jsem o Caratacovi slyšel, že ho pod zámkem posílaj do Říma.“

„A to taky poslali, pane. Posledních šest měsíců, než se císař rozhod, co s ním udělat, ho i s příbuznejma drželi v mamertinským vězení. Teď to víme. Claudius nařídil, aby je všechny obřadně provedli přes Řím k Jupiterovu chrámu a tam uškrtili. Kvůli němu bude město držet svátky a uspořádá pět dnů gladiátorskejch zápasů a vozatajskejch závodů v Cirku Maximu.“ Krčmář se na okamžik odmlčel a pak pokrčil rameny. „V Ostii samozřejmě tou dobou bude mrtvo jako v hrobce. Pro kšeft je to špatný. Měl bych teda co nejvíc prodat teď. Co si dáš, pane?“

„Co máš nejlepšího? Na oslavu návratu domů si zasloužíme něco dobrýho, žádný ty rozředěný chcanky, jaký prodáváš běžnejm zákazníkům, co zrovna vystoupili z lodi, rozumíš.“

Hostinský se zatvářil uraženě, zhluboka nabral dech a pak důrazně a pohoršeně prohlásil: „Takovej podnik já neprovozuju, pane. Přesvědčím tě, že Lucius Scabarus podává jedny z nejlepších vín, jaký najdeš v celý Ostii.“

Tím není řečeno nic moc, pomyslel si Macro. Tahle hospoda stejně jako ty ostatní, jimiž se to v ulicích kolem přístaviště jen hemží, mohutně vydělává na těch, kdo právě dorazili a dají nevím co za pití, zrovna jako na těch, kdo ho potřebují, než vyrazí na moře. Takovým zákazníkům obvykle záleží spíš na tom, jak šenkýřovo zboží účinkuje, než jak chutná.

„Tak teda,“ zkusil to znovu, „co máš nejlepšího?“

Krčmář pokývl k nevelké řádce džbánů na horní poličce za pultem. „Minulej měsíc jsem z Barcina dostal fajnový věci.“

28


„A to je dobrej původ?“

„No, teď jo, pane.“

Macro pokývl: „Tak teda džbán a dva poháry. A ať jsou čistý. Prefekt trvá na určitý úrovni.“

Hostinský se zamračil: „To já taky, pane. Chceš k tomu něco k jídlu?“

„Možná za chvíli. Až nám víno zklidní vnitřnosti po plavbě z Massilie. Bylo pořádně bouřlivo.“

„Výborně, pane. Přikážu jedný z holek, ať uklohní něco dobrýho, když se budete potřebovat najíst. A když už mluvíme o holkách – jsou čistý, ochotný a znaj spoustu fíglů. Za slušnou cenu.“

„O tom nepochybuju. Přinejmenším o těch dvou posledně jmenovanejch vlastnostech. Nepřežil jsem tři tažení v Británii, abych se nechal vyřídit triplem. Tak tvoje kurvy tentokrát vynechám, díky. Víno nám přines ke stolu.“

Centurion se odvrátil a zamířil ke stolu, u kterého se usadil Cato, opřený zády o popraskanou a pocákanou omítku. Tvářil se ponuře, takže Macro nad ním pocítil bodavou lítost. Před pár měsíci, ještě v Británii, dostal Cato zprávu o smrti své manželky. Návrat domů do hlavního města opět rozjitří strašlivý smutek, jímž trpí. Julia byla milá dívka, uvažoval Macro, a zármutek pro ni pociťuje i on. Není ale všechno ztraceno. Porodila předtím chlapce, který snad poskytne Catonovi jistou útěchu, až se otec se synem poprvé setkají. Má alespoň tohle, a v malém Luciovi zůstává naživu něco z matky. Když usedl naproti Catonovi, donutil se k úsměvu.

„Víno hned dostanem. Nejlepší, jaký může tahle zablešená díra nabídnout. K vypláchnutí slaný chuti z huby bude pro mě tak akorát. Nikdy jsem nebyl velkej příznivec plavby po moři. Zvlášť po tom, co jsme u Kréty ztroskotali. Vzpomínáš?“

„Jak bych mohl zapomenout?“

Macro si v duchu vynadal. Bylo to tehdy, kdy se Catona zmocnil první nával lásky k Julii. Spěšně změnil námět: „Zajímavá zpráva. Zrovna jsem ji slyšel od hostinskýho. Říká, že se Claudius rozhod skoncovat s Caratacem a jeho rodinou. Proto se támhleta parta nalejvá. Na oslavu tý události pořádá císař velký mecheche.“

Cato se zhluboka nadechl: „Poprava? To není správné. Zaslouží si něco lepšího, i když to byl náš nepřítel. Bojoval čestně. Nechat ho odpravit jako zločince, to Římu dobré jméno neudělá. Až se to donese kmenům, které

29


v Británii vedl, nepotěší je to. Budeme mít štěstí, když je to nevyprovokuje ke vzpouře.“

„Snad,“ odvětil Macro, „ale zrovna tak je možný, že jim dojde, že protivit se vůli Říma se nevyplácí. Caratacova smrt to docela jasně ukáže. Až se o jeho osudu dověděj, budou tím ochotnější sklonit hlavu a dělat, co se jim řekne.“

Oba chvíli mlčeli a pak si Cato odkašlal: „Mě to ale nepřekvapuje, když uvážíme nedávné události v Británii. Císař Claudius a jeho rádci je budou chtít na nějakou dobu ututlat, jak to jen půjde. Chátra vždycky nerada přijímá porážky.“

„To je pravda,“ přikývl důrazně Macro. „Horské kmeny nám daly pořádně zabrat. Chvála Štěstěně, že se nám podařilo dostat se z toho s tolika chlapama.“

Přistoupil krčmář s nevelkým džbánkem vína a dvěma glazovanými pohárky a s ostrým bouchnutím je postavil na stůl.

„Nejlepší v celým podniku. To si schovávám jen pro pány z vyšších kruhů, jako jste vy, který moje zařízení navštěvujou.“

Macro zvedl pohárek, jejž měl při ruce, a zběžně si ho prohlédl. „Tak to moc k užití nepřijde.“

Hostinský chtěl něco odpovědět, ale pak si to rozmyslel a natáhl ruku: „Deset sesterciů, pane.“

„Deset?“ střelil po něm centurion pohledem. „To je loupež za bílýho dne.“

„Ne, pane. Nabídka a poptávka. Teď, když se v Římě chystá ta velká sláva, skupuje palác do poslední kapky veškerý víno, ke kterýmu se dostane.“

Vmísil se Cato: „Jen tomu chlapovi zaplať.“

„Nespěchej tolik, snaží se o rychlej vejdělek.“

„Tady,“ sáhl Cato do měšce pro pár mincí a vložil je muži do rozevřené dlaně. „A teď jdi.“

Hostinský bleskově sevřel stříbro, uklonil se na znamení díků a odklidil se k pultu, než Macro stačil vznést další námitky. Centurion nafoukl tváře a k přítelovu jednání se nijak nevyjádřil. Místo toho hmátl po džbánku, s nezvučným lupnutím vytáhl korkovou zátku a přičichl k obsahu.

„Překvapivě dobrý.“

Naplnil pohárky, jemně postrčil jeden ke Catonovi a svůj pozvedl: „Na mládence, co tu nejsou.“

Cato zdvihl svůj a zopakoval přípitek.

Oba usrkli a nastala krátká zámlka, ve které vzpomínali na své poslední

30


tažení v horách kmene Decanglů. Patřili ke koloně, která se pokoušela obsadit druidský ostrov Monu. Místo toho padli do léčky a byli zlými vánicemi donuceni k ústupu. Při zoufalém úsilí dosáhnout bezpečí své základny zahynul velící legát a tisíce dalších mužů. Catonovy a Macronovy jednotky tvořily zadní voj a z jejich vojáků přežila jen hrstka. Nový guvernér provincie Didius Gallus jim nařídil, aby se vrátili do Říma a podali tam o pohromě vyčerpávající zprávu, zatímco on se bude snažit zajistit hranici. Deset let po invazi do Británie byly mnohé domorodé kmeny nadále hodně vzdáleny podrobení. Nejnovější nezdar nyní hrozil podkopáním pozice císaře, který si před desítkou roků, pouhých pár měsíců po vylodění prvních útvarů na ostrově, dopřál triumfátorské oslavy vítězství nad Brity.

Jak prázdný se tento triumf ukázal, zauvažoval Cato při dalším doušku. Není divu, že si císař a jeho rádci zvolili tuto chvíli pro oslavu porážky a zajetí Carataca. Tak se to v politice dělá – špatné zprávy se ututlají pomocí dobrých a doufá se, že kejklů si lůza po opici nevšimne. Nebo jí na nich ani nebude záležet. Chléb, víno, hry a klam, takový je ověřený a odzkoušený recept, jak odvést pozornost římského lidu, aby zůstal poddajný. Tomu se chystaná podívaná na usmrcování nepřátel bude nepochybně líbit, pro Carataca a jeho rodinu je to však nespravedlivý a nedůstojný konec, přemítal prefekt v duchu sklíčeně.

Vycítil, že ke stolu se někdo blíží, vzhlédl a spatřil jednoho z pijáků ze vzdáleného kouta hospody. Chlapík těsně po čtyřicítce, odhadl. Muž měl na sobě starou vojenskou tuniku a hustou kštici prokvétajících vlasů mu stahoval kožený řemínek. V levičce držel pohárek z polévané terakoty, dlaň a prsty pravičky mu chyběly a měl místo nich železný hák, vyčnívající z koženého návleku kryjícího pahýl předloktí.

Cato polkl lok vína v ústech. „Chceš něco?“

„Promiň, pane, ale starej Scabarus říká, že jste se vy dva zrovna vrátili z Británie. Je to tak?“

„Je. A co má být?“

„Povídám si, jestli bych vás moc nevotravoval, kdybych se vás pozeptal, co se tam vodehrává. V prvním roce po invazi jsem tam sloužil u Devátý legie a v bitvě u Camuloduna jsem přišel vo ruku.“

Cato přikývl: „Na tu si vzpomínám. Bylo to o vlásek. Caratacus nám to toho dne málem nandal.“

31


„To jo, pane.“

„Jak se jmenuješ?“

„Marcus Salinus, pane,“ vypjal se muž automaticky při rozhovoru s nadřízeným, „optio šestý centurie první kohorty Devátý legie. Nebo jsem aspoň byl.“

„Pohov, optione,“ usmál se prefekt. „Tuhle centurion i já si budeme pokládat za čest, když si dáme pohárek vína se starým druhem od Deváté.“

Macro se odsunul, aby udělal místo, Salinus chvilku váhal a pak nabídku přijal. Jeho společníci z nevelké dálky přihlíželi, jak centurion nalévá jejich příteli víno. Salinus pokývl na znamení díků, rozhlédl se po hospodě a tváří mu prolétl prchavý náznak obezřelosti. Nato tlumeně promluvil: „Šušká se, že jsme utrpěli těžkou porážku. Je to pravda?“

Cato chvíli mlčel a zvažoval, má-li se chovat diskrétně. V takovémhle zašlém zařízení pro pijáky bude asi sotva k potkání špeh z paláce, ledaže by se od jeho poslední návštěvy Ostie něco podstatného změnilo. Navíc mají s Macronem vyhlídku na výbuch císařova hněvu, až mu podají hlášení o situaci v Británii. Když veteránovi odpoví, těžko to může něco zhoršit.

„Je to pravda. Ztratili jsme pět tisíc legionářů, což se rovná celé legii, a vojáků pomocných kohort zhruba polovinu toho počtu, a navíc legáta od Čtrnácté. Nepřítel nás úplně vytlačil z hor a možná už podniká výpady hluboko do provincie.“

Starý voják stejně jako jeho druhové nedokázal skrýt šok. Zavrtěl hlavou: „Jak je to možný?“

„Nikdy se to nemělo stát,“ vložil se do toho Macro. „Bylo to ke konci bojový sezony, měli jsme málo zpráv o nepříteli i o terénu, kterým postupujeme. Začalo sněžit a protivník nám odříznul zásobovací trasy. Od začátku až do konce všechno posraným navrch.“

„Tak proč se tažení vůbec zahajovalo?“

„Ze stejnejch důvodů jako vždycky předtím. Nějakýmu ctižádostivýmu blbci se zdá místo v dějinách důležitější, než co je možný, a zavede nás ostatní hluboko do sraček. V tomhle případě to byl legát Quintatus. Usmyslel si, že když umřel dřívější guvernér, shrábne všechnu slávu, než bude jmenovanej novej.“

„To s náma ty hajzlové dělaj dycky,“ zavrčel Salinus. „Za to by měl někdo zaplatit hlavou.“

32


„Zaplatil. Quintatus pad v boji. Bil se až do konce jako pravej voják. Škoda že s sebou vzal tolik našich mládenců. Nejtěžší porážka, jakou jsme utrpěli od chvíle, co jsme do Británie strčili nos.“

„Počkej,“ přerušil ho jeden z dalších návštěvníků krčmy. „Jakpak se to mohlo stát, když teď máme v rukou Carataca? Já myslel, že ten měl bejt jejich velitelem. Povídali nám, že když je v řetězech, je celá věc už vlastně vyřízená.“

Macro se uchechtl: „Ale prosím tě, příteli! Ty věříš všemu, co se objeví ve věstníku?“

„Mohlo to být ještě horší, kdyby u toho pořád byl Caracatus,“ prohlásil Cato. „O moc horší. Musíme být vděční, že nebyl. Skoro deset let nás proháněl, než jsme ho uštvali. Je to nepřítel Říma, kterého mám velmi dobrý důvod respektovat.“

Salinovy oči se rozjasnily: „Tak ses s ním utkal? V bitvě?“

Macro se srdečně zasmál, sáhl po džbánku a dolil si pohárek. „My jsme ti chlapi, co ho nakonec zajali, můj milej. Prefekt a já jsme ho dostali v boji společně s jeho rodinou.“

Veterán vypoulil oči a pak se široce zazubil: „To jste teda voba zatracený hrdinové! Slyšíte to, mládenci? Jsme ve společnosti těch, co chňapli největšího nepřítele Říma! Připíjím ti, centurione, a tobě taky, pane,“ ťukl se starý voják železným hákem do hlavy a zaškemral: „A moh bych znát vaše jména, pánové?“

„Centurion Lucius Cornelius Macro a prefekt Quintus Licinius Cato, k službám.“

Veterán zvedl pohárek: „Hoši, připijem na centuriona Macrona a prefekta Catona!“

Zazněl ohlušující vřískavý jásot jeho druhů, kteří máchli pohárky vzhůru, až tekutina zašplouchala, oslavně provolali jména svých nově nalezených hrdinů a zvrhli víno do sebe. Macro jim přípitek oplatil a Cato se nutil do úsměvu, poněvadž měl na paměti, že když nepřátelského velitele konečně zajali, ten zpod stráže uprchl a bylo třeba ho chytat znovu. O téhle záležitosti se raději nezmíní. Vděčně na Salina i ostatní pokývl. Veterán obrátil pozornost k němu a nahnul se kupředu.

„A jakejpak je ten Caratacus? Slyšel jsem, že je to hotovej obr, celej pokrytej tím ohavným tetováním, co si na něm domorodci zakládaj, že mívá na

33


přední i zadní rozsoše sedla zavěšený hlavy těch, který přemoh, a že si snad dal připilovat zuby. A taky že se zúčastnil lidskejch obětí, co provozujou ty neřádi druidi. Je to pravda?“

Cato se neubránil krátkému zasmání: „A co myslíš ty? Může tohle platit o nějakém člověku, se kterým jsme kdy bojovali v Británii anebo koneckonců kdekoli jinde v říši? Caratacus je jenom voják jako ty a já. Není to obr ani divý muž, a vlastně ani barbar moc ne. Jenom mužský, co vede své krajany proti dobyvatelům, kteří jim přišli vzít zemi a zotročit je. My bychom na jeho místě dělali totéž. To je všechno, co k tomu můžu říct,“ uzavřel, dopil pohárek a zádumčivě se zahleděl na sedlinu.

Salinus na něho upřel zrak, ústa mírně pootevřená, a pak přejel pohledem na Macrona, který se podrbal na bradě a omluvně pronesl: „Máme za sebou dlouhou cestu. Moc rád bych zůstal a dosyta si povykládal se starým druhem ve zbrani, jenomže na nás čeká úkol v Římě. Takže bysme měli dopít a vydat se dál.“

Veterán náznak pochopil, vyprázdnil pohárek a zvedl se z lavice. „Bylo mi ctí. Doufám, že vás císař po zásluze odmění.“

„To by byla příjemná změna,“ pravil Macro truchlivě. „Ale to si povíme při nějaký jiný příležitosti, kamaráde Saline.“

„Tak jestli pojedeš nazpátek přes Ostii, vyhledej mě v týhle hospodě. Dám do placu džbán vína podle tvýho výběru, pane.“

Macro se zakřenil: „Tak to si buď jistej, že tudy pojedu.“

Napřáhl ruku a stiskli si se starým vojákem předloktí, načež ten se zlehka uklonil Catonovi. „Doufám, že se zas setkáme, pane.“

„Cože?“ vzhlédl prefekt, chvatně se probral a přikývl: „No ovšem.“

Zatímco Salinus v poněkud povadlé náladě odváděl své kumpány na původní místo ve vzdáleném koutě výčepu, Macro si povzdychl: „To se ti povedlo. Pěkně jsi to zazdil. Já už myslel, že nás budou celou noc napájet zdarma.“

Jeho přítel zvolna potřásl hlavou: „Promiň, byl jsem duchem docela nepřítomný.“

Centurion vydal tichý vzdech: „Je docela přirozený, že po ní teskníš, mladej. Já tě chápu.“

„Ano...“ Cato si odkašlal a pokračoval: „A pak je tu Lucius. Jsem otec, který svého syna ještě neviděl. Nejsem si jistý, jak mám reagovat. Nevím, co

34


k němu budu cítit.“ Zvedl zrak. „Macrone, příteli, nemám zdání, jak si s tím poradit. Když jsme byli v Británii, toužil jsem po návratu do Říma. Ale když tu teď jsme, už se tu necítím doma. Nemůžu dělat nic jiného než truchlit a svět mi připadá moc temný. Odpusť,“ usmál se provinile, „připadám ti nejspíš jako to nemožné rozklepané ucho, se kterým ses poprvé setkal jednoho zimního večera na rhenské hranici.“

Macro škubl obočím: „No, tohle jsem říct nechtěl, ale... Ať tak nebo tak, dovol, abych tě trochu opil.“

Cato vzdychl: „Myslíš, že to pomůže?“

„Kdo ví. Ničemu to ale neublíží. Nebo snad jo?“

Prefektovi se podařilo mírně se uchechtnout a oba se ještě trochu napili, načež Macro pokračoval: „Hele, mladej, znám tě už přes deset let. Za tu dobu bylo sotva něco, s čím by sis neporadil. Co se ti postavilo do cesty, do toho ses pustil a zvládnul to. Já vím, tohle je něco jinýho, jistě se cejtíš, jako by ti nějakej hajzl vytrh vnitřnosti, ale život jde dál. Vždycky. Julia byla báječná holka. A tys ji měl rád jako vlastní život. To jsem viděl. A jako tvůj přítel prožívám zármutek spolu s tebou. Jenomže máš syna, kterej tě potřebuje. A přijdou další tažení, při kterejch tě budeme potřebovat já i všichni, co jim velíš. Rozumíš, co se ti snažím říct?“ promnul si centurion zvrásnělé čelo. „Do prdele, já mluvit neumím. Ani trochu.“

Cato se usmál: „Říkáš, co se ti tlačí na jazyk. A já myslím rozumím. Nejsem si ale jistý, že rozumíš ty.“

Jeho přítel se zaškaredil, nadechl se k odpovědi a zavrčel: „Holt se budu držet vojákování, tomu aspoň rozumím.“

„Ale ovšem, o tom není pochyb.“

Následovala krátká zámlka, po níž Macro pozdvihl džbán, mírně jím zatřásl a zevnitř se ozvalo jen nezřetelné šplouchnutí. Nalil si zbytek do pohárku, zvrátil ho naráz do sebe a s mlasknutím nádobu postavil.

„No dobrá, dost smutnění. Vyrazme na cestu.“

35


Kapitola druhá

Vzrušená nálada ve městě byla zjevná už míle předtím, než Cato a Macro vůbec zahlédli římské hradby. Cesta z Ostie byla plná kár, mul zapřažených do povozů i pěších, kteří se dychtivě těšili na oslavy porážky a zajetí krále Carataca. I když do slavnosti zbývaly ještě tři dny, na Foru i v okolních ulicích měla být spousta zábavy. Na tržištích se obchodníci chystali na mohutné kšefty se zákusky, lahůdkami, luxusním zbožím, jako byly voňavky a koření z východu, a suvenýry na hlavní událost, k nimž patřil obvyklý sortiment napodobených militarií, tvářících se jako ukořistěné keltské zbraně a druidské kuriozity. Rodiny a jednotlivci, kteří se do hlavního města vypravili, měli v plánu vyhledat přátele a příbuzné, aby se u nich ubytovali, nebo si prostě najít v ulicích místo, kde budou až do konce slavností přespávat.

Řím býval i ve svých nejlepších chvílích plný lidí a zápachu, a Cato si dovedl představit, oč horší to bude při téhle záplavě návštěvníků, zvlášť za panujícího počasí. Od posledního deště uplynula řada dnů. Už na moři sužoval oba vojáky sluneční žár a teď na pevné zemi se jim dařilo stejně. Silnice do metropole byla pokryta lehkým jemným prachem, který zanechával na každém povrchu povlak a štípal cestovatele v očích i v krku. Povznesenou náladu těch, kdo se plahočili po dlážděné cestě, však nemohlo zkazit ani úmorné vedro, ani prach. Cato a Macro zanechali u zprostředkovatele v Ostii pokyny, aby dal jejich zavazadla přepravit do prefektova domu, a vyrazili pěšky. Mnohaleté pochody ve zbroji a s výstrojí způsobily, že civilisty ploužící se po silnici lehko předháněli. Jednou zastavili v natřískané hospodě u cesty a podělili se o lavici ve stínu několika pinií s optionem pretoriánské gardy, vracejícím se z dovolené.

„Z Británie?“ nafoukl gardista tváře. „To je asi tvrdá služba.“

„Bejvá to tvrdý,“ přikývl s živým souhlasem Macro a promnul si zvrásnělou bílou jizvu nad kolenem, stopu po zranění šípem, které utržil za posled

36


ního tažení. Tkáň se dosud čas od času ozývala pálením a svěděním. Příslušník gardy si jeho pohybu všiml a ukázal na šrám.

„To máš odtamtud?“

„Takový povrchní škrábnutí z loveckýho luku. A málem jsem z toho měl smrt. To by teda nebyl slavnej konec, jakej by si centurion po dvaceti letech služby moh přát,“ zasmál se Macro. „Většina z nás ovšem nikdy nedostane šanci odejít do říše stínů v záři slávy. S pravděpodobností deset k jedný vyřídí člověka nějaký pitomý zranění, nemoc nebo tripl. Na to všechno mám ještě plno času. Ale kdybych měl na vybranou, tak volím tripla.“

„Tak ať neťápneš vedle,“ uchechtl se gardista a podal mu ruku. „Gaius Gannicus, pane.“

Centurion představil sebe i Catona, upil doušek vody, aby si vypláchl z úst prach, a vyplivl ji stranou. „Když jde vo ztrátu života nebo zdraví, vám povalečům vod pretoriánů samozřejmě nejvíc hrozí ten tripl. Věř mi, mám osobní zkušenost, jak lehko se vám žije.“

Gannicus svraštil čelo: „Sloužil jsi v gardě?“

Macro pocítil, jak Cato vedle něho tuhne napětím. Před několika lety sloužili oba jako pretoriáni při utajené akci. Byla to práce, na jakou, když se jejího cíle dosáhne, je nejlepší zapomenout. Rozhodl se překrýt uřeknutí chlapáckým přidáním na hlase.

„Ale prosím tě! Každej voják v říši ví, jaký dobrý bydlo vaše parta má. Předvádění se v bílejch tógách a tunikách, nejlepší sedadla na hrách a první místa ve frontě na každou trochu stříbra, kterou se císař rozhodne rozdat armádě. Mám pravdu?“

Gannicus poklidně přikývl.

„Nejblíž k regulérní akci se dostanete, když máte potichu zlikvidovat ty, co se znelíbili císaři, jeho manželce anebo třeba jen těm jeho propuštěncům.“

„Máš až moc pravdu, pane,“ odpověděl zarmouceně optio. „V posledních měsících se to děje hodně často, to ti povím.“

„Ale?“ předklonil se Cato a podíval se za Macrona. „Co že se děje?“

„Dělaj to jeho dva řecký propuštěnci. Pallas a Narcissus. Co pamatuju, perou se, kdo bude mít navrch. Bejvalo to docela nekrvavý, jenomže od doby, co císař nastoupil, je tu otázka, kdo přijde po něm. Pallas chce na trůně svého mládence Nerona, zatímco Narcissus vkládá naděje do mladýho

37


Britannica. Věděj, že Claudius tu už dlouho nebude. Zvlášť jestli mu pomůže jeho ženuška Agrippina.“

Opatrně se rozhlédl a ztlumil hlas: „Povídá se, že má techtle mechtle s Pallasem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist