načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Invaze ženců – Gregg Hurwitz

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Invaze ženců

Elektronická kniha: Invaze ženců
Autor: Gregg Hurwitz

Hlavními hrdiny příběhu jsou Chance a jeho bratr Patrick bydlící v městečku Creek’s Cause. Bohužel nedaleko městečka dopadl na zem asteroid obsahující neznámou infekci, která mění lidi na zombie od momentu, kdy dosáhnou osmnácti let. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  151
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 324
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The rains ... přeložil Petr Miklica
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7675-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavními hrdiny příběhu jsou Chance a jeho bratr Patrick bydlící v městečku Creek’s Cause. Bohužel nedaleko městečka dopadl na zem asteroid obsahující neznámou infekci, která mění lidi na zombie od momentu, kdy dosáhnou osmnácti let. Patrickovi zbývá týden, než mu bude osmnáct. Za tu dobu se oba dva bratři pokoušejí zachránit Patrickovu přítelkyni Alex, do níž je Chance tajně zamilovaný, ale i všechno lidstvo. Podaří se jim to nebo se i oni stanou obětí nemilosrdných ženců? Příběh dvou bratrů, kteří bojují s vesmírnou infekcí, jež mění lidské dospělé na zombie a z dětí dělá lovnou zvěř.

Popis nakladatele

Patnáctiletý Chance a jeho téměř osmnáctiletý bratr Patrick bydlí na farmě kousek od zapadlého městečka, uprostřed lesů a polí, a prožívají své každodenní starosti dospívajících chlapců. Jednoho dne však spadne z nebe meteorit a poklidné dny se rázem změní v boj o přežití. Z dospělých se vinou neznámé infekce stanou chodící zombie, pro které jsou všechny děti do osmnácti let lovná zvěř. Odvážný Chance se snaží zjistit, odkud a proč hrozba přišla a kam se ztrácejí odchycené děti. Naučí se pohybovat v nebezpečném prostředí a bojovat o každodenní přežití, aby časem zjistil, že on i jeho bratr byli předurčeni k záchraně světa.

Zařazeno v kategoriích
Gregg Hurwitz - další tituly autora:
Batman: Šílený Batman: Šílený
Sirotek X Sirotek X
Pan Nikdo Pan Nikdo
Poslední naděje Poslední naděje
Hlavou proti zdi Hlavou proti zdi
Cesta z temnoty Cesta z temnoty
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Invaze ženců

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Gregg Hurwitz

Invaze ženců – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



INVAZE

ŽENCŮ

GREGGHURWITZ

TALPRESS


Tato kniha je fikce. Všechny postavy, organizace a události po

psané v novele jsou bu% dílem autorovy imaginace, nebo jsou

použity ve fiktivním kontextu.

Copyright © 2016 by Gregg Hurwitz

Translation © 2018 by Petr Miklica

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu

nakladatele.

ISBN 978-80-719-7675-2 tištěná kniha

ISBN 978-80-719-7704-9 e-kniha


PHILIPU EISNEROVI

Velkému příteli a spisovateli.

Spolucestovateli temnotou...

... i světlem.


Dokument, který čtete, neexistuje – nemůže existovat. Pokud přece

jen čtete tyto řádky, váš život je v ohrožení. Anebo bych spíš měl říct,

že je dokonce v ještě větším ohrožení, než v jakém byl dosud. Mrzí

mě, že vás tím zatěžuji. Nepřeji vám ten samý druh utrpení, který

postihl mě i dalš íz Creek’s Cause. Následuj íc ířádky jsem psal od

chvíle, kdy to všechno začalo. Všechno jsem zapsal proto, že slova jsou

silnějš ínež kulky – a určitě i mnohem nebezpečnějš í. Zřejmě už je

všechno ztraceno.

Ale možná, snad, vám následující stránky poskytnou určitou

šanci. Doufám, že ji využijete.


Popozítří, ve státě vmáčknutém mezi jiné...



ZÁPIS1 Bylo po půlnoci. Pořád jsem ještě pracoval ve stodole, když jsem zaslechl, jak se kymácivě zdvihla roletová vrata. Lekl jsem se a upustil balík sena. Upadl mi z balíkovacích háků.

Venku bylo dost děsivě, vítr hvízdal přes střechu a natřásal uvolněné šindele. V kuželech světla z rozkymácených stropních lamp se míhaly kousky sena a staré trámy naříkaly pod tíhou seníku. Byl jsem dostatečně drsný, to ano, ale současně jsem chodil do druháku na střední a pořád jsem se dokázal vyděsit mnohem častěji, než bych si sám byl ochoten přiznat.

Otočil jsem se ke dveřím, ruce křečovitě sevřené na dřevěných rukojetích balíkovacích háků. Každý z nich byl nebezpečně vyhlížející ohnutý kus kovu, který mi vybíhal mezi prsty obou rukou asi tak třicet centimetrů dopředu. Vrata stodoly, te% už otevřen ádokoř án, zírala do temnoty. Dovnitř pronikal vítr bičující krajinu a profukoval mi džíny i flanelovou košili. Přinášel zápach, který byl silnější než vůně sena. Působilo to, jako kdyby někdo vařil shnilé maso.

Svíral jsem balíkovací háky jako nějaký Wolverine druhé kategorie. Odkašlal jsem si, udělal krok směrem k vratům a co nejhlubším hlasem pronesl: „Kdo je tam?“

Do zorného pole mi skočil Patrick, jeho pumpovací brokovnice mířila k podlaze. „Chanci,“ vydechl, „zaplaL pánbůh, že jsi v pořádku.“

9


Hrudník mého staršího bratra se zdvihal a klesal, černý kovbojský klobouk měl stažený na zátylek. Bu% utíkal, nebo měl strach.

Jenže Patrick nikdy strach neměl.

„Samozřejmě, že jsem v pořádku,“ uklidňoval jsem ho. „Co tě to popadlo?“ Mé sevření na balíkovacích hácích povolilo, takže mi te% volně visely ze zápěstí na nylonových smyčkách uchycených za madla. Zakryl jsem si nos rukávem a vyšel ven. „Co je to za smrad?“

Vítr te% foukal ze západu, od domu McCaffertyových, ale také to mohlo být až od Franklinových.

„To nevím,“ odpověděl Patrick. „Ale to je ten nejmenší problém. Poj% se mnou. Hned.“

Otočil jsem se, abych odložil své nářadí na paletový vozík, ale Patrick mě chytil za rameno.

„Ty háky by sis měl vzít s sebou,“ utrousil.

10


ZÁPIS2 V téhle chvíli bych se asi měl představit. Jmenuji se Chance Rain a je mi patnáct. Patnáct v Creek’s Cause není jako patnáct na spoustě jiných míst. Pracujeme tu tvrdě a začínáme mladí. Umím obdělávat pole, přivést na svět tele i řídit nákla%ák. Dokážu pracovat s buldozerem, zkrotit mustanga, a když mi dáte do ruky loveckou pušku, je hodně pravděpodobné, že přinesu domů večeři.

Taky mi jde dobře cvičení psů.

Přesně tuhle činnost mi teta se strýcem svěřili, když zjistili, že nejsem ani tak silný, ani tak tvrdý jako můj starší bratr.

To není nikdo.

Tam, odkud jste vy, by Patrick byl hvězdou fotbalového mužstva, případně králem školních plesů. Tady nic takového není, ale máme tu Dožínkového krále, kterého Patrick vyhrál s velkým náskokem. A samozřejmě, že jeho přítelkyně Alexandra byla Dožínkov ákr álovna.

Patrickovi je sedmnáct, takže Alex je věkově někde mezi námi, i v téhle rovnici jsem opravdu jen do počtu. Kromě toho byste při pohledu na Patricka těžko hádali, že je o pouhé dva roky starší než já. Abyste mě nechápali špatně – léta práce na poli mi vytvarovala slušně postavu, ale se svými 188 centimetry je Patrick pořád o půl hlavy vyšší než já a sílu už má jako dospělý chlap. Chtěl se mnou přestat zápasit už před lety,

11


protože o výsledku nikdy nebylo pochyb, ale j ájsem to poř ád chtěl tu a tam zkusit.

Občas člověk musí zůstat jen u pokusů.

Je těžké si dnes vzpomenout, jaké to bylo před Práškováním, ale kdysi tu byly věci normální. V našem třítisícovém městě se tancovalo, maturovalo, probíhaly svatby i pohřby. Každé léto tu byla pouL a kolotočáři se se svými atrakcemi a stránky usadili na místním hřišti. Když někomu tornádo odfouklo dům, lidi se sebrali a šli mu pomoct postavit nový. Byly tu spory i aférky a každých pár let někoho postřelili na lovu a museli ho odvézt do Stark Peaku, místa, které se v okolí nejvíc podobalo městu, a pokud počasí spolupracovalo, bylo to jen hodinu a půl autem. U nás jsme sice měli nemocnici, dokonce lepší, než si myslíte – bylo to nutné, s ohledem na ruce zachycené v drtičích i pomocníky z farem shozené z koní – ale pokud člověk potřeboval operaci mozku nebo srovnání obličeje do původního stavu, musel do Stark Peaku. Předloni tři bratry Braatenovy chytil rapl a vyrazili ve svém camaru na veselou jízdu. Z vraku vylezl živý jen jeden. A věřte tomu, že Ben Braaten i jeho rozbit álebka frčeli co nejrychleji do Stark Peaku.

Naše malé městečko hodně zaostávalo. V celém údolí chybělo pokrytí mobilním signálem. Povídalo se, že AT&T se chyst ápostavit věž, ale s ohledem na těch p ár místních obyvatel nijak nespěchali. Rodiče si pochvalovali, že je tu alespoň klid. Podle mého názoru tu byla spíš nuda, zejména ve srovnání se všemi těmi věcmi, co jsme znali z televize. Nejhorší bylo vědomí, že tam někde daleko venku je celý velký svět. Někteří mladí odjeli a skončili v New Yorku nebo v L.A., kam odešli za svými velkými sny, a j ájsem jim vždycky tak trochu z áviděl. Ale pokaždé jsem jim potřásl rukou a popřál jim hodně zdaru, a myslel jsem to vážně.

J áani Patrick jsme neměli stejné možnosti jako většina ostatních mladých.

Když mi bylo šest a Patrickovi osm, odjeli naši slavit výročí svatby do Stark Peaku. Z toho, co jsme se později dozvěděli, si

12


dali steak a červené víno, a možn ái p ár sklenek martini. Cestou do kina táta vjel do křižovatky a jeho spolehlivý chrysler tam rozmačkal autobus.

Na pohřbu musely rakve zůstat zavřené a j ájsem si mohl jen domýšlet, jak máma a táta pod těmi lesklými javorovými víky vypadají. Když policejní oddělení ve Stark Peaku vydalo jejich osobní věci, čekal jsem až do pozdního večera. Pak jsem se nenápadně proplížil dolů a prohrabával se jimi. Sklíčko milovaných tátových hodinek Timex bylo prasklé. Přejížděl jsem palcem přes fotku na jeho řidičáku. Mámina moderní černá zacvakávací kabelka byla cítit šeříkem z její prasklé lahvičky od parfému. Byla to její vůně, ale příliš silná, omamně sladká, a útočila na vzpomínky pohřbené v mých prsou tak, že zvonily, jako když člověk cink ána destičky xylofonu. Když jsem kabelku otevřel, vysypala se hromada malým oblázkům podobných střípků z čelního skla. Některé z nich byly rudé.

Vdechoval jsem šeříkový vzduch a vzpomínám, jak jsem při tom zíral na ty krvavé kousky rozsypané na dřevěné podlaze kolem mých bosých nohou – malé kousíčky, které už nikdy nešly spojit dohromady. Potom jsem omdlel, ale ještě předtím jsem asi musel brečet, protože se odněkud vynořil Patrick. Když mě objal, ponořil se můj obličej do jeho ramene. Do ucha mi zazněl jeho tichý hlas: „Nech to na mně, bráško.“

Vždycky jsem se cítil bezpečně, když byl Patrick nablízku. Po smrti rodičů jsem ho neviděl ani jednou brečet. Jako kdyby si v hlavě počítal příklady z matiky, pořád byl klidný a vyrovnaný. Rozhodl se, že jeden z nás to bude muset držet pohromadě za oba, a protože starší bratr byl on, padla tahle odpovědnost na něj.

Vzali si nás k sobě Sue-Anne a Jim, naše teta a strýc. Bydleli jen o šest kilometrů dál, ale byl to začátek nového života. Ačkoliv jsem si přál, aby čas zamrzl jako na tátových rozbitých hodinkách Timex, nešlo to, a tak jsme s Patrickem, Jimem a Sue-Anne začínali znovu.

Neměli žádné děti, ale dělali, co mohli. Usilovně se snažili

13


nepropást žádné třídní schůzky ani Zoubkovou vílu a taky kupovat ty správné hračky k Vánocům. Nebyli stvořeni pro rodičovskou roli, ale zatraceně se snažili, a to je nakonec to nejdůležitější. Já i Patrick jsme je za to milovali a oni nám naši lásku opláceli.

To neznamená, že jsme s bráchou nemuseli rychle vyrůst. Kolem ranče byla hromada práce a spousta prázdných žaludků. Jim měl pár set kusů dobytka a choval rhodéské ridgebacky. Ty posílal po celé zemi jako hlídací psy, dva tisíce za kus. Sue-Anne se starala o to, abychom měli třikrát denně na stole teplé jídlo, a každý večer nám četla. Nořil jsem se do těch příběhů – Odyssea, Huckleberryho Finna, Pohádek tisíce a jedné noci. Když jsme byli starší, už to Patricka nebavilo, ale j ájsem pokračoval v n ájezdech na knihovnu a usínal jsem při četbě s baterkou pod přikrývkou. Asi jsem utíkal do těch fiktivních světů, protože mi pomáhaly zapomenout na to, že jsem o ten skutečný přišel.

Zhruba od třinácti už bylo Patricka kus chlapa. Přestali jsme si být podobní – cizí lidé bývali obvykle překvapeni, když zjistili, že jsme bratři. Ne že bych byl ošklivý nebo slabý, to ne, ale Patrick... byl prostě Patrick. Měl širok áramena a hezkou tv ář po tátovi a dokázal nahánět a chytat dobytek do lasa spolu s tím nejlepším pomocníkem na ranči, žvýkat při tom kus stébla a ani se nezapotit. Děvčata se nemohla dočkat, kter áz nich bude o polední pauze nosit jeho kovbojský klobouk.

Dokud nepřišla Alex. Pak už patřil jenom jí.

Matika mě moc nebavila, ale měl jsem rád angličtinu a přírodopis. Neměl jsem Patrickovy dovednosti honáka dobytka, na druhou stranu jsem se nebál těžké práce. Stejně tak jsem byl dobrý s loveckou puškou, skoro jako sám strýček Jim. V jedné věci se mi ale nikdo nevyrovnal: ve výchově štěňat. Ridgebackové jsou lovci lvů z Afriky, nejneohroženější a nejoddanější tvorové, jaké jste kdy potkali. Kdykoliv měli nový vrh, hrál jsem si se štěňaty a cvičil je od prvního dne. Když jim byly dva měsíce, chodila za mnou všude, když dosáhla půl roku, mohl jsem je posadit na hlídku a nehnula se z místa, i kdybyste je

14


odtamtud chtěli odtáhnout. Bylo těžké skloubit to se školou, ale nějak se mi to dařilo. A taky tu byla jedna věc, kterou mě naučil táta: Rainovi si nestěžují.

Když přišel čas sklízet seno, Patrick vždycky dodělal svou práci dřív a nabízel se, že mi pomůže. Ale já se snažil dodělat to sám. I když jsem už měl za sebou dlouhý den. I když to znamenalo zůstat vzhůru i po půlnoci a pracovat sám ve stodole.

A přesně to jsem dělal tehdy po Práškování, poprvé, co jsem viděl Patricka nervózního – alespoň kam až m ápaměL sah á.

S ohledem na všechno, co se později mělo odehrát, se mu ani nedivím.

Ale vydržte ještě. Začnu tak, aby to dávalo smysl. Vrátím se ještě o týden zpět. Ne, že by cokoliv z těch událostí dávalo smysl, ale když k tomu přidám to, co jsem zjistil později, třeba se v tom budete orientovat.

Potřebuju, abyste se v tom orientovali.

Závisí na tom váš život.

15


ZÁPIS3 Začalo to hustým, šikmo padajícím deštěm. A brzy následoval oheň, ale nebyl to požár. Ne tak docela. Šlo o kousky asteroidu 9918 Darwinia, který se rozpadl nad Zemí a při vstupu do atmosféry jeho části zahořely jasným plamenem.

K explozi došlo ve výšce dvacet čtyři kilometrů, byl to jasný záblesk, který změnil noc v den. Na Creek’s Cause došlo k výbuchu a vlna žáru odpařila kapky deště přímo ze vzduchu. Jacku Kanerovi to prorazilo střešní okno a za domem dědy Donovana spadla rozviklan ákůlna. N áhlé teplo vysušilo pastviny a odvodnilo půdu.

Úlomky o velikosti pěsti dopadly do prašné hlíny za domem Hanka McCaffertyho a zanořily se hluboko do země. Dlouhá zima zpozdila sklizeň, a tak zůstala úroda zatím na poli. McCafferty sklízel na podzim cukrovou kukuřici a ječmen. Ale jedno prázdné pole, s půdou vyčerpanou po nedávné sklizni, bylo pokryté hnojem, aby příští léto poskytlo dvojnásobnou úrodu vojtěšky a ovsa.

Půda byla bohatá, připravená přijmout nové kořeny.

Anebo něco jiného.

Jeden z meteoritů přistál v jezeře Pollywog, na úpatí skalnatého hřebene, a odpařil asi třicet centimetrů vody. Další proletěl jako raketa skrz krávu dědy Donovana a zanechal v jejím těle tunel o šířce létajícího talíře, čistý, jako kdyby ho někdo vyvrtal.

16


Kráva klopýtavě přešla ještě půlku podmáčené louky, než jí došlo, že je mrtvá, a padla k zemi. Té samé noci ji sežrali kojoti.

Vyšli jsme ze svých farem a rančů a zírali v údivu na oblohu. Pak jsme se zase vrátili zpátky, dojedli večeři, dívali se na televizi a šli brzy spát. Pokud žijete v zemi tornád a smrtonosných bouří, zvyknete si na náladovost Matky Země.

Brzy jsme však pochopili, že s tímhle Matka Země nem ánic společného.

Creek’s Cause se původně jmenoval Craik’s Cause, po Jamesi Craikovi, osobním lékaři George Washingtona. Kdysi na počátku 19. století někdo špatně překreslil mapu a zkomolený název byl na světě. Ale do dnešního dne jsme byli na původní pojmenování našeho městečka hrdí. Koneckonců Craik udržel Washingtona při dobrém zdraví během války za nezávislost i v následujících letech a stál po boku prvního prezidenta, dokud konečně jedné sychravé prosincové noci neskonal.

Jak jsme tak postávali v náhle rozžhaveném nočním vzduchu a pomrkávali směrem k doblikávajícím zábleskům plamenů na obloze, nemohli jsme tušit, že o více než dvě stě let později budou odpáleny salvy předznamenávající novou válku o nezávislost.

A že se j ái můj bratr brzy octneme v jejích čelních liniích.

DéšL pokračoval celou noc, kapky bušily do země a přeměnily naše střechy ve vodopády. Na okraji města se Hoganův potok vylil z břehů a zaplavil hrachové pole vdovy Latrellové takovým způsobem, že mezi stonky hrachu brzy vykreslovaly osmičky leskl átělíčka střevlí.

McCaffertyho farma stála na návrší, k jeho úrodě se voda nedostala. Z vlhké půdy jeho neobdělaného pole začaly vyrůstat zářivě zelené výhonky, které třetího dne ztvrdly do podoby stvolů. Na vrcholku každého z nich bylo malé poupě zabalené do pouzdra připomínajícího list. McCafferty si při pohledu na ně sundal kamioňáckou čapku a poškrábal se na hlavě. Pak si dal závazek, že si půjčí od Charlese Franklina sklízecí řezačku a všechen ten podivně vyhlížející plevel ze své půdy vyrve. Jenže

17


Franklin nebyl příliš štědrý a kromě toho te% musel sklízet kukuřici. A tak McCafferty čekal ještě jeden den a pak další.

Deště konečně ustaly, ale stvoly rostly dál. Lidi z města se chodili dívat na ty šílené rostliny deroucí se z půdy, v níž byly kdesi hluboko zaražené meteority. Jednoho dne jsme se tu dokonce ke zvědavcům připojili cestou ze školy i my s Patrickem. Ke konci pracovního týdne už byly stonky vyšší než sám Hank. Sedmého dne se tyčily přes tři metry vysoko.

A pak odumřely.

Jen tak, zničehonic, se začaly drolit a zhnědly. Tobolky, které mezitím narostly do velikosti kukuřičných klasů, začaly uvadat.

Někdo ze sousedů, kdo stál poblíž, odplivl kus tabáku do hlíny a prohlásil, že je to ta nejzatracenější věc, co viděl. Ale nedalo se s tím nic dělat, dokud McCafferty nedokončil sklizeň a nepotlačil svou pýchu natolik, aby požádal Franklina o zapůjčení sklízecí řezačky.

Ten večer seděl McCafferty jako vždy po večeři s lahví. Dokážu si představit tu scénu, jako kdybych tam byl – on v rozviklaném houpacím křesle na rozvrzané verandě, noc zaplněná nasládlým pachem hniloby starého dřeva. Svou lásku pohřbil do země už o tři léta dřív a dodnes jste v záhybech jeho tváře mohli vidět smutek. Nová, mladší žena sváděla s jeho dvěma dětmi souboje na život a na smrt. Z domu se tak stalo bitevní pole a on se přes den skrýval na poli a večer po barech. Toho večera se houpal a usrkával sladký bourbon, který měl spálit vzpomínky na jeho drahou zesnulou Lucille, když vtom se do zvuků večerní hádky kdesi v patře ozval praskavý zvuk.

Nejdřív si asi myslel, že ho šálí sluch, případně na něj působí množství vypitého alkoholu. Ale pak se to ozvalo znovu, neslo se to jako vánek z polí. Jemné praskání, jako když trháte polštáře, abyste dostali ven peří.

Krátce nato ucítil, jak se mu v ústech usazuje hořký prach. Odplivl si přes zábradlí, natáhl se přes verandové dveře pro brokovnici a vydal se do polí. Jeho syn z horního okna sledoval silný kužel světla z baterky, jak se klikatě prořezává temnotou.

18


Nahořkl áchuL v McCaffertyho ústech sílila, jako kdyby vzduch zahustil příval pylu. Došel k okraji svého neosetého pole a to, co uviděl, způsobilo, že ztuhnul s ústy otevřenými dokořán a s botami zabořenými do měkkého bahna.

Vyschl átobolka se s prasknutím propadla do sebe a uvolnila do vzduchu obláček malých částeček. Třímetrový stvol pod ní se zhroutil, a než stačil dopadnout na zem, změnil se v hromádku prachu. Sledoval, jak prask ásousední tobolka, i její stonek se přeměnil v nicotu. A pak další. A další. Připomínalo to triky ve strašidelném zámku – duch zmizel a ve vzduchu zůstala jen jeho kápě snášející se k zemi. Plevel se rozpadal, řadu po řadě, a klesal k zemi, odkud se o pár dnů dříve záhadně vynořil.

Nakonec bylo pylu tolik, že ho začal vykašlávat do ruky. Vrátil se zpátky k lahvi, v naději, že mu bourbon propláchne krk.

Druhý den, brzy ráno, se McCafferty probudil a vyskočil z postele. Měl nafouknuté břicho. Ne ovšem jako po žebírkách a salátu coleslaw po party na Den nezávislosti, ale jako těhotná žena v pátém měsíci. Manželka vedle se jen zavrtěla a přetáhla si polštář přes hlavu. Nevšímal si křečí a dopotácel se ke skříni, aby se, jako každé ráno, oblékl. Kalhoty s laclem se sice přes vypouklé břicho napínaly, ale podařilo se mu do nich nasoukat a zapnout ramínka. Čekala ho práce a najaté síly se taky samy nezaplatí.

Jak slunce stoupalo po obloze, bolest břicha se zhoršovala. Seděl nehybně na traktoru a otíral si čelo. Pořád cítil chuL hořkého pylu i napětí v zaobleném břiše, dokonce vnímal jakýsi tlak přecházející ze zadní části hrdla do hlavy.

Zabalil to dřív – tenhle luxus si nedopřál od svého svatebního dne – a vydal se do prvního patra, aby si dal studenou sprchu. Břicho se mu nafouklo natolik, že už je sotva dokázal obejmout rukama. Na kůži po stranách se mu udělaly strie, které viděl naposledy u Lucille, když byla těhotná. Křeč te% už byla trvalá, nabrala podobu bolestivých pulzů.

Dopadala na něj voda a cítil, jak se mu zamlžuje vědomí. Opřel se o ze% sprchového koutu a marně se snažil zaostřit na kachlíky. Cítil, jak se mu pyl v lebce zavrtává do mozku.

19


Dál už si nic nepamatoval.

Nevybavoval si, jak odchází ze sprchy.

Ani že ho žena vol ák večeři, kter áuž byla na stole.

Ani na křik svých dětí, když šel nahý dolů do přízemí a přidan áhmotnost jeho břicha byla doprov ázen ázaskřípěním každého schodu.

Neslyšel, jak na něj jeho žena křičí, jak se ptá, co se děje, jestli ho něco bolí a že by ho měli odvézt k doktorovi.

Nevybavoval si, jak vyklopýtal do večerního vzduchu a prohlížel si do západu slunce ponořený horizont, aby našel nejvyšší bod.

Tím byla věž vodárny na okraji Franklinova pozemku.

Bez jakékoliv myšlenky či pocitu se McCafferty loudal přes zarostlé pole, stvoly se mu zařezávaly do rukou i nohou, stébla se zabodávala do bosých chodidel. Než došel k věži, zanechávaly za ním už cáry kůže krvavou stopu.

S rozřezanými končetinami opustil pevnou půdu a vydal se po žebříku vzhůru. Čekal ho náročný výstup. Čas od času se krví zalit áruka nebo potrhan ánoha smekla z příčky, ale udržel se, dokud nedosáhl vrcholu.

Vydrápal se doprostřed střechy obří nádrže. Nárazy jeho loktů i kolen na kov doprovázela hluboká ozvěna. Nakonec se překulil na záda a namířil své gigantické břicho k měsíci. Jeho oči zůstaly temné, nic neviděly.

Hrudník se mu zvedal – a zvedal–apakzůstalnehybný.

Dlouhou dobu tam tak ležel bez hnutí.

Pak se začal kdesi z hlubin jeho vnitřností ozývat vířivý zvuk. Byl stále hlasitější.

A pak se jeho tělo otevřelo.

Obrovský vak jeho břicha prostě a jednoduše explodoval a vystřelil z něj mrak jemných, červeně zabarvených částeček. Ty odlétly spolu s větrem a rozptýlily se ve vzduchu. Proud je nesl k jeho domu i k městu, které stálo za ním.

To, co se stalo Hanku McCaffertymu, bylo děsivé.

Co čekalo nás, bylo mnohem, mnohem horší.

20


ZÁPIS4 Ten samý večer, o něco později, za mnou přišel Patrick do stodoly.

Svíral jsem v rukou podél boků balíkovací háky a vyšel jsem vytaženými vraty do tmy. Obličej mého bratra byl natočený k východu. Přes pole vál ostrý vítr.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

Patrick zvedl ruku, abych mlčel.

Poryv větru přinesl vzdálené zvuky. Jakési rány. A pak sotva slyšitelné pištění dětí.

„McCaffertyho dům?“ zeptal jsem se.

„Vypad áto tak.“

„Probudíme strýčka Jima?“

Patrick se na mě podíval. „A co když ty děti jen zlobí nebo hrajou nějakou hru? Chceš se pak strýčku Jimovi omlouvat za to, žes ho vytáhl z postele, když víš, jaká dřina ho zítra čeká?“

Odplivl jsem si, abych se zbavil hořké příchuti v ústech. „Tak proč potřebujeme brokovnici?“

Patrick se vydal podél boku našeho ranče směrem k McCaffertyho farmě. „Co kdybysme cestou zahlídli srnce?“

Neusmál jsem se.

Když jsme míjeli řady kotců lemujících vnější stěnu, našich sedm zbývajících ridgebacků se neklidně vrtělo. Někteří hlasitě větřili a začali vrčet. A pak se najednou všichni začali chovat jako šílení. Zachytili ve větru nějaký pach a začali výt. Když byli takhle podráždění, cítili jste z nich jejich divoké předky.

21


„Ticho,“ zasyčelPatrick. „Ticho!“ Pak seobrátilke mně: „Umlč je, než probudí Jima a Sue-Anne.“

„Tiše,“ okřikl jsem je, a psi zmlkli, i když Cassius netrpělivě kňučel.

Tady venku rostl plevel hustě a rychle, proto strýček Jim nechal spásat zhruba půlhektarový pozemek před prahem skupinou hladových koz, aby zůstal zachován výhled. Když jsme je míjeli směrem k pastvině, pár z nich zamečelo. O kus dál tu a tam neklidně zatřásla hřbetem kráva. Blížili jsme se k McCaffertyho farmě. Křik byl stále hlasitější a já měl v ústech stále víc sucho. Vzduch měl tak odpornou chuL, že mě až dusil.

„Myslíš, že tu něco hoří?“

Patrick zavrtěl hlavou. „Ne. Tohle je něco jinýho.“

McCaffertyho verandu osvětlovala žlut átečka, světlo z ářící vedle hlavního vchodu. Dveře byly otevřené dokořán, uvnitř domu byla černočern átma.

Slyšeli jsme te% děti skrz vchodové dveře naprosto jasně. Nebyla to žádná hra. Ony nepištěly.

Ony řvaly.

V ozvěnách k nám doléhalo pomalé, vytrvalé bouchání.

Možn ábyl Hank opět opilý a snažil se vykopnout dveře do dětského pokoje. Možn áto byl vězeň uprchlý ze st átní věznice o dva okresy dál. Anebo do našeho poklidného městečka dorazil vraždící psychopat a rozhodl se, že si užije trochu švandy.

Děsivé rány z nitra domu pokračovaly.

„Neměli bysme se vrátit pro strýčka Jima?“ zašeptal jsem.

„A nechat JoJo a Rockyho napospas?“ opáčil Patrick.

Na tuhle otázku nebylo třeba odpovídat. Přikrčil jsem se za Patrickem. Bez ohledu na zimu jsem viděl, jak se mu na zátylku leskne pot. Zrychlil krok. Asi dvacet metrů od domu se zastavil a zakřičel: „Jestli tam uvnitř někdo děl ápotíže, m ám brokovnici!“

Bouchání okamžitě ustalo.

McCaffertyho děti uvnitř – JoJo a Rocky – přestaly křičet, ale uslyšeli jsme jejich pláč. Stáli jsme s Patrickem vedle sebe, on se zdviženou brokovnicí, j ápevně svírající balíkovací h áky.

22


JoJoiny vzlyky v tichu slábly.

Zevnitř z domu se ozvalo zaskřípění. Pak další. Někdo šel dolů po schodech?

Kroky pokračovaly, byly až k zešílení pomalé a přibližovaly se.

Pak jsme za sítí verandových dveří vycítili temnou postavu. Jen tam tak stála. Zírala dopředu. Nedokázali jsme rozpoznat nic víc než siluetu ramen a hlavy, stín na pozadí temnoty.

Skrz síL procházely obláčky páry, jeden za druhým rychle vplouvaly do chladného nočního vzduchu. Nesl se k nám i zvuk – povrchní hekání, jako kdyby se někdo právě naučil dýchat.

Patrick natáhl brokovnici Winchester, cvak-cvak natolik hlasité, že se mi zježily vlasy na hlavě.

Dýchání pokračovalo. Studený vítr vál vytrvale dál.

Pak se to seběhlo tak rychle, že jsme sotva stačili vnímat, co se děje.

Verandové dveře se nárazem otevřely. Ven vyletěla žena v noční košili, kostnat áruka švihem rozbila světlo na z ápraží a prostor před domem upadl do temnoty. Bosé nohy zadupaly po prknech a pak postava přeskočila zábradlí. Ve svitu měsíce bylo vidět, že m ákončetiny roztažené jako kočka. Přist ála na všech čtyřech, znovu se postavila a tryskem vyrazila směrem k obilnému silu.

Jeho poklop se otevřel, zaskřípal na rezavých pantech a s bouchnutím se zavřel.

Stáli jsme s Patrickem chvíli ve tmě a dýchali. Tílko se mi lepilo k tělu a došlo mi, že už jsem ho stačil propotit. Patrickovi pomalu poklesla ramena.

„Co... co to bylo?“ vypadlo ze mě.

„Žena, řekl bych. Radši se podíváme.“

Srdce mi v hrudníku provádělo divné věci. „Neměli bysme se spíš podívat na JoJo a Rockyho?“

„A nechat ji utéct?“ zarazil mě Patrick. „Podařilo se nám zahnat ji do sila. Co když vyleze a zaútočí zezadu? Nebo se vydá dolů k Jimovi a Sue-Anne?“

23


Vykročil do temnoty, k obilnému silu. Byl to můj bratr. Musel jsem jít za ním.

Navíc zůstat sám, když je venku to stvoření, nebyla o moc lepší varianta.

Boční poklop byl uvolněný, houpal se ve větru. Petlice narážely na kovovou stěnu.

Patrick měl v jedné ruce připravenou brokovnici a druhou natahoval po madle víka. Jeho prsty byly sice pevné, ale j áse třásl po celém těle.

Poklop se se skřípěním otevřel a Patrick ustoupil. Hlavní brokovnice mířil do černého čtverce. Čekali jsme, že na nás něco vyletí.

Jenže se nic nestalo.

Zamrkali jsme a čekali, až se naše oči přizpůsobí temnotě.

Nestejně velké hromady ječmene se tyčily do výšky našich postav.

Za jednou z hromad na vzdálenější straně sila stála žena. Byla natočena na opačnou stranu, takže jsme viděli jen jedno rameno a zátylek.

Pak se částečně otočila a ukázala nám siluetu. Její pleL byla bled áa noční košili měla na rameni potrhanou a roztřepenou, jakoby ožvýkanou.

Patrick sklonil brokovnici. „Paní McCaffertyová?“ oslovil ji. „Jste v pořádku?“

Párkrát sebou škubla a trhnutím natočila hlavu do strany. Dopadalo na ni otevřeným průlezem světlo Měsíce a dodávalo tak celé scéně přízračnou atmosféru.

„Ublížil vám někdo?“ pokračoval Patrick. „Je tu s vámi někdo další?“

Zvedl jednu nohu ke kroku, kterým se chystal vejít do otevřeného průlezu. Sklonil přitom hlavu, aby prošel i jeho stetson. Chytil jsem ho za rameno. „Patricku,“ řekl jsem. „Ne.“

„Musím se ujistit, že je v pořádku,“ odporoval mi a setřásl mou ruku.

Vešel dovnitř a překročil rameno šnekového dopravníku. Bylo to něco na způsob obrovské hodinové ručičky, kter áse ot áčela

24


dokola po podlaze a přemisLovala ječmen k ústřední části vertikálního dopravníku. Ten vytlačoval obilí vzhůru na střechu, odkud bylo možné je skluzavkou sypat do nákla%áků. Te% se nepohyboval, už den byl mimo provoz.

Setřel jsem si pot z čela a pozoroval bratra, jak se blíží k paní McCaffertyové. Přes jeho rameno jsem ji mohl přímo sledovat. Zůstávala částečně natočená k nám, škubala sebou a byla lehce nahrbená. Její rytmické dýchání pokračovalo, jen už dech neprovázel sípot.

„Paní McCaffertyová?“ oslovil ji znovu Patrick. „Nevím, co se vám stalo, ale je po všem. Nebojte se.“

Otočila se a podívala na nás.

Na malou chvíli jsem nevěřil tomu, co vidím.

Místo očí jí procházely přímo skrz lebku dva tunely. Pruh světla z baterky vytvářel na stěně sila za ní dvě tečky. Na obličeji ale neměla žádnou krev.

Vypadalo to, že se ty dvě díry dívají přímo na nás.

A pak vyrazila.

Patrick klopýtnul nazad, kotníkem se zachytil za tlusté rameno šnekového dopravníku a upadl. Klobouk mu sletěl z hlavy. Ona se drápala přes hromadu zrní, bosé nohy hledaly oporu a za patami se jí sypaly pramínky obilí. Tvář měla bledou, bez jakéhokoliv výrazu. Když dosáhla vrcholu a skočila na Patricka, končetiny se jí roztáhly stejným způsobem jako při přeskoku zábradlí verandy.

Zvuk brokovnice uvnitř sila byl ohlušující. Výstřel ji zasáhl do břicha a odrazil se zpět na hromadu zrní. Upadla do obilí, s pažemi roztaženými široka od těla vypadala jako děti, když dělají do sněhu andělíčky. Ozvěna rány stále doznívala, točila se kolem po kovových stěnách i v mé hlavě jako prásknutí činelů.

Patrick se postavil, v obličeji byl bledý. Klopýtavě se vydal k otevřenému průlezu.

Ústa se mi pohybovala, ale nemohl jsem najít ta správná slova. Sám jsem ještě pořád neslyšel, jen jsem pozoroval jeho pohybující se rty.

25


A pak to rámusení začalo odeznívat a jeho slova začala být jasná. „Chanci. Chanci. Musíme sehnat pomoc. Musíme sehnat šerifa.“

Pokusil jsem se přikývnout.

Pak jsem za ním zaregistroval pohyb.

Paní McCaffertyov áse začala toporně vztyčovat na hromadě ječmene. Její trup i ruka se zvedaly vzhůru. Pár pramenů vlasů jí padlo do týla a světlo pronikající skrz oční dírky zablikalo. Když byla konečně na nohou, naklonila se dopředu a zrní se z ní sypalo jako písek.

Stála tam, jasně jsem ji viděl přes Patrickovo rameno. Neměl jsem čas zakřičet, tak jsem ho popadl, abych ho vytáhl otevřeným poklopem ven. Chytil jsem ho za obě paže, brokovnice letěla na zem za mnou. Když jsem ho protahoval za hlavu, chytila ho zezadu a škubnutím ho zatáhla dovnitř s takovou silou, že mě to porazilo na zem. Čelem jsem narazil na okraj průlezu a padl do měkkého bahna před silem.

Patrick křičel někde uvnitř a obrovský kovový buben zesiloval jeho křik.

Vůlí jsem se přinutil, abych neomdlel. Popadl jsem okraj průlezu, postavil se na nohy a přinutil se podívat dovnitř.

Paní McCaffertyov ákrv ácela z břicha, ale tlačila Patricka ležícího na břiše k podlaze. Vypadal otřeseně, jen napůl při vědomí. Náraz na podlahu musel být silný, jinak by ji určitě přemohl. Byla skrčen ána jeho z ádech jako nějaké divoké zvíře, jedno koleno vražené mezi jeho lopatkami. Vytrhla si pramen svých dlouhých vlasů, vypadl i s kusem kůže, který se te% houpal sem a tam. Začala těmi vlasy jako provazem svazovat Patrickova zápěstí za zády.

Bratr vyplivl trochu krve a apaticky na mě zamrkal.

Vydal jsem se k němu, ale on na mě zakřičel, aL se držím dál.

„Ne!“ zařval jsem. „J átě neopustím!“

Vyděšeně jsem prostrčil jednu nohu průlezem a stál te% obkročmo přes jeho spodní hranu.

Tehdy jsem teprve postřehl, co mi říká: „Pus5 šnekový dopravník!“

26


Pařátovité ruce paní McCaffertyové stáhly vlasy do uzlu. Patrickova zápěstí te% držela pevně u sebe.

Pak zdvihla hlavu a její důlky bez očí se upřely do místa, kde jsem stál já.

Vyskočil jsem ven z průlezu a snažil se, aby pode mnou nepodklesly nohy. Paní McCaffertyov áse prudce zvedla, jako kdyby někdo zatáhl za neviditelnou strunu. Pak vyrazila směrem ke mně.

Vyděšeně jsem natáhl ruku k ovládacímu panelu, zvedl jeho kryt a praštil do velkého červeného tlačítka, které nahodilo celý mechanismus.

Šnekový dopravník uvnitř sila se s řevem probral k životu.

Paní McCaffertyov áse zarazila na půli cesty mezi Patrickem a mnou a škubla hlavou směrem ke zdroji náhlého rámusu.

Rameno dopravníku se začalo otáčet po podlaze, jeho šnekovité ústrojí přehrabovalo hromady ječmene a přeskakovalo přes místa, kter ánekladla ž ádný odpor. Vzduchem vířily kousky plev a zaplňovaly vnitřní prostor.

Patrick se překulil na kolena, pak se postavil a snažil se uvolnit ruce. Vzduch se zaplnil prachem, do Patrika bušily a oslepovaly ho rozdrcené kousky ječmene. Zvedl jsem ruku, abych si chránil oči.

Kovov ápaže rotovala po zemi jako gigantick áhodinov á ručička přibližující se k Patrickovi.

Zakřičel jsem co nejhlasitěji, abych přehlušil ten rachot: „Patricku, skoč!“

Naslepo vyskočil do vzduchu a zvedl kolena do výšky. Rameno šnekového dopravníku mu proletělo pod nohama. Patou zavadil o jeho okraj a upadl, ale v tu chvíli byl v bezpečí, protože mechanismus se vydával na další okruh.

Paní McCaffertyov áznovu vystartovala proti mně. Pod nohama se jí vlnily hromady ječmene a zpomalovaly její postup. Ale pořád se blížila.

Potlačil jsem svůj instinkt, abych zabouchl poklop průlezu – nemohl jsem tam s ní nechat Patricka samotného. Kusy zrn

27


mě bičovaly do tváře i do očí. Boty jsem měl jako přirostlé k zemi.

Skrz díry, které měla vyvrtané do hlavy, jsem viděl, že bratr opět stojí na nohou a zbavuje se svých pout, které mu předtím paní McCaffertyov ávyrobila ze svých vytržených vlasů. Pak si volnýma rukama zakryl oči před přívalem plev a zrn. Byl zpátky ve hře.

Jenže se ke mně nemohl dostat včas.

Paní McCaffertyov áuž se na mě s ápala, oběma rukama se mě chystala protáhnout průlezem.

Jenže když se její prsty už už otíraly o můj hrudník, vtáhlo ji to dovnitř. Ruce jí vyletěly nad hlavu a nohy se jí zachytily do silného soustrojí šnekového dopravníku. Robustní mechanické rameno s ní vymetlo obvod sila a pak ji vtáhlo do vertikálního dopravníku uprostřed.

Jako první se dostala do vytahovací části soustrojí spodní část jejího těla. Hnací řemen zapištěl a mohutné soukolí už jí drtilo maso i kosti. Byla pořád naživu, bezmocně se chytala podlahy, prsty chňapala naprázdno. Konečně jsem viděl, jak Patrick zvedl svůj kovbojský klobouk z podlahy a znovu přeskočil rameno, které se na něj hnalo. Vyrazil ke mně a protáhl se průlezem ven.

Pak jsme už jen slyšeli, jak paní McCaffertyov ápiští. Vtahovalo ji to do svislého dopravníku, který byl na lidskou postavu příliš úzký. Hromady ječmene i kovové stěny pokropila rudá sprška a potom se Patrickova siln áruka nat áhla za mě a přibouchla poklop průlezu.

Udeřil do velkého černého tlačítka spodní hranou dlaně a najednou bylo na světě zase ticho. Oba jsme se opřeli o poklop sila a těžce dýchali.

Zůstali jsme takhle dlouho.

PaksePatricksehnul,zvedlbrokovnicia ukázal hlavou k domu. „Děti,“ vypadlo z něj.

28


ZÁPIS5 Stáli jsme s Patrickem vedle sebe před pokojem dětí v horním patře. Dveře byly zamčené. Na okraji vedle koule na dveřích jsme uviděli rýhy od nehtů. Spodní část dveří byla samá tříska, jak se je paní McCaffertyov ásnažila prokopnout.

„Hej, JoJo? Rocky?“ zavolal na ně můj bratr. „Tady je Patrick a Chance. Už je tu klid. Jste v bezpečí.“

Ticho.

„Hej, slyšíte?“ promluvil jsem. „To jsem já.“

Rocky konečně odpověděl: „Chanci?“

Měl jsem k McCaffertyho dětem blíž než Patrick. Chodily si hrát se psy. Dokonce jsem je nechal dívat, jak se rodí štěňata. Pokud nemusely do školy. Rockymu bylo deset, Jojo teprve osm, takže si nemohli dovolit zůstat dlouho vzhůru, když měli druhý den vyučování.

„Jo,“ řekl jsem. „Vylezte, pomůžeme vám.“

„Naše macecha,“ ozval se Rocky skrz dveře, „se nás pokoušela zabít. Až na to...“ Hlas mu zakolísal.

„Až na to, že to nebyla vaše macecha,“ dořekl jsem za něj větu.

O chvilku později jsme zaslechli cvaknutí odemykajících se dveří. Otevřely se a za nimi se objevily dvě uslzené tváře. Rocky držel baseballovou pálku a JoJo tiskla k hrudi ošoupaného, žlutého plyšového králíčka.

Když mě JoJo uviděla, natáhla ruce jako dítě, které chce

29


pochovat. Upustil jsem balíkovací háky, takže mi te% visely z předloktí na nylonových smyčkách. Volnýma rukama jsem ji zvedl. Přitiskla se ke mně a znovu se rozplakala. Její dlouhé hnědé vlasy se mi otíraly o obličej.

Rocky si prohlížel chodbu za námi. „Kde je te%?“

„Te% už z ní nemusíte mít strach,“ odpověděl mu Patrick.

Rocky pokývl a snažil se potlačit pláč. „Fajn.“

JoJoin obličej se dotýkal mého krku a byl horký. Oddálila hlavu a podívala se na mě. „Náš taLka,“ vysvětlovala mi, „už taky nebyl náš taLka. Když odcházel, tak už ne.“

„Kdy odešel?“ zajímal se Patrick.

„Hned zkraje večera.“

„A kam šel?“ byl jsem zvědavý já.

JoJo zvedla ruku a ukázala skrz okno ložnice. Za Franklinovou farmou se v měsíčním svitu tyčila vodárenská věž.

®

„Taky mu něco bylo,“ pokračoval Rocky, když jsme se vydali dolů. Kulatý obličej mu lemovaly černé kudrny. Byl sice pobledlý, ale začínala se mu vracet červeň do tváří. Vypadal mladší než na svých deset let.

Patrick volil slova opatrně. „Stejně jako vaší maceše?“

„Ne, takhle ne,“ vysvětlovala JoJo. „Nafouklo se mu břicho a byl celý divný a potácel se.“

„A nahatý,“ doplnil ji Rocky.

Patrick vypadal, že neví, co si o tom myslet. Byl jsem na tom stejně.

„Naše macecha po tátově odchodu zůstala v šoku,“ mluvil dál Rocky. „Seděla v kuchyni a nemohla mluvit. Jen plakala a třásla se. Nevěděli jsme, co dělat. Pak přišla noc a ona... se změnila.“

Když jsme procházeli kuchyní, zvedl Patrick telefonní sluchátko a přiložil si ho k uchu. Pak několikrát poklepal na vidlici přístroje, otočil se ke mně, lehce zavrtěl hlavou a zavěsil.

30


Sevřel se mi žaludek. Paní McCaffertyov áurčitě přeřízla telefonní vedení, i když mi připadalo šílené představit si, že by něčeho takového byla schopna. Ve chvíli, kdy jsme ji viděli, vůbec nevypadala, že by dokázala přemýšlet.

„Vrátíme se zpátky k nám a vzbudíme Jima a Sue-Anne,“ rozhodl Patrick. „Musíme sehnat nějakou pomoc.“

„J áchci,“ zakňourala JoJo. Poř ád jsem ji ještě držel v n áručí. „J áchci t átu.“

„J áto ch ápu, Mandelinko,“ promluvil jsem na ni v naději, že ji její oblíben ápřezdívka uklidní. „Ale te% musíme říct šerifovi, co se tu stalo.“

Shodou okolností byl šerifem Alexin táta, což byl další problém, který s Patrickem vůbec neměli chuL řešit. Timothy Blanton vychovával dceru sám už několik let, protože jeho manželka jednoho svěžího podzimního jitra odjela na západní pobřeží a nikdy se už nevrátila. Byl tak přísný, jak jen osamělý otec a šerif v jednom může být, a i když si Patricka vážil, příliš lásky mezi nimi nebylo. A rozhodně jí nebude víc ve chvíli, kdy mu sdělíme, jak jsme střelili paní McCaffertyovou do břicha a pak ji rozdrtili ve šnekovém dopravníku.

S brokovnicí v ruce prošel Patrick dveřmi na verandu a pátravě se zadíval do temnoty. Noční vítr nám dul do tváří. JoJo vdechla hořký vzduch a nos se jí nakrabatil.

„Ale něco tátovi bylo,“ namítl Rocky. „Co když te7 potřebuje naši pomoc? Váš dům je na opačnou stranu. Nemůžeme mu nejdřív pomoct?“

JoJo se rozplakala. „J áchci taLku,“ opakovala.

Podíval jsem se na Patricka a on přikývl. „Dobře, vezmeme to oklikou, kdyby náhodou potřeboval pomoc, a pak se vydáme domů a zavoláme šerifa.“

Položil jsem JoJo na zem a dával pozor, abych jí přitom balíkovacími háky neroztrhl mikinu. „Držte se za námi,“ nařídil jsem jim.

Vydali jsme se z verandy směrem přes zarostlé pole. Došli jsme tam, kde ještě nedávno trčely ze země podivné rostlinky,

31


a všimli si malých hromádek v místech, kde měly rostliny původně stvoly. Rozpadlé zbytky vypadaly jako popel.

Vzpomněl jsem si na dramatické zprávy následující po rozpadu asteroidu 9918 Darwinia. Na všechny ty statistiky i drby o tom, co kam spadlo.

Patrick vydal jakýsi hluboký hrdelní zvuk a pak jsme z toho místa pokračovali dál. Po obou stranách naší cesty te% rostla cukrová kukuřice, šustí nás drápalo do rukávů. Ostražitě jsme se prodírali temnotou směrem k Franklinovým pozemkům, já s Patrickem v čele.

„Co to bylo v tom silu?“ zašeptal jsem.

„To nevím,“ přemýšlel Patrick. „Ale paní McCaffertyov áto nebyla. Už ne.“

„Zabili jsme ji.“

„Ne,“ odpověděl. „VždyL jsi ji viděl. Byla už mrtvá.“

„Ale co z ní teda bylo? A neříkej to slovo od Z.“

„Nemám tušení,“ tápal Patrick. „Jako kdyby měla nějakou šílenou nemoc. Vzteklinu nebo co.“

„Vzteklina ti nenaděl ádo hlavy tunýlky.“

„Tak nějaký nový druh,“ tipoval Patrick. „Nebo nějaký jiný vražedný virus.“

„Ale kter ánemoc dok áže tohle?“ pochyboval jsem. „Jako kdyby něco... j ánevím, jako kdyby ji něco ovl ádalo.“

Jen jak jsem to řekl nahlas, zamrazilo mě v zátylku. Pod našimi botami křupala tvrd ázemě.

Patrick si odkašlal. „Ona byla spíš jako... to... jak se tomu říká? V biologii? Opak parazita?“

„Hostitel,“ řekl jsem.

To slovo zůstalo viset ve vzduchu. Za sebou jsme slyšeli, jak JoJo posmrkává a Rocky mumlá: „Neboj se. Neboj se.“

Došli jsme na okraj pole, místo stvolů byl te% před námi otevřený prostor.

„A o co se to pokoušela?“ zašeptal jsem. „Ta... hostitelka? Vytrhla si vlasy, srazila tě na zem, svázala ti zápěstí. To tě chtěla sežrat?“

32


„Ne,“ oponoval Patrick. „Chtěla mě zajmout.“

„Proč?“

Místo odpovědi se Patrick náhle zastavil. Dotkl se rukou země. Když ji pak zvedl do měsíčního svitu, na špičkách prstů měl něco tmavého.

Krev.

Děti se vynořily z kukuřice a málem do nás zezadu narazily. Patrick se rychle narovnal a dal ruku tak, aby neviděly potřísněné prsty.

„Co je?“ zajímal se Rocky.

„Jenom odpočívám,“ vysvětloval Patrick.

Krvav ástopa pokračovala d ál, ale ve tmě bylo téměř nemožné ji rozeznat. Patrickovy oči ji chvíli sledovaly a pak nenápadně zaklonil hlavu vzhůru. Podíval jsem se stejným směrem. Nad námi poletoval proud malých částeček. Zářily ve svitu měsíce a vypadaly jako stopa, kterou za sebou zanechává kouzelný koberec.

Sledovali jsme proud po obloze až k jeho zdroji.

K vrcholku vodárenské věže.

®

Gigantická věž se tyčila na vzpěrách jako pavouk. Stáli jsme pod kovovým žebříkem, který mizel kdesi vysoko. Došlo mi, že se mi chvěje koleno, a v duchu jsem mu poručil, aby přestalo. Proud částeček jako by byl stále řidší, oheň, který postupně spaluje sám sebe.

„Co myslíte, že to je?“ byl zvědavý Rocky.

„To nevím,“ přiznal jsem. „Třeba váš taLka vylezl nahoru a rozdělal tam oheň, co my víme.“

„Pomozte mu, prosím,“ naléhala JoJo. „Přive%te ho domů.“

Patrick položil ruce na příčku žebříku, brokovnice s cinkutím narazila do bočního zábradlí.

„Mám jít s tebou a krýt ti záda?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ odpověděl.

33


Otočil jsem se k dětem. „Zůstaňte tu – přímo tady. Jestli něco nebo někoho uvidíte, zakřičte.“

Rocky přikývl a ochranitelsky přitáhl svou sestru k sobě. Patrick už byl o nějakých dvacet příček výš, jeho výstup doprovázelo vytrvalé Lukání brokovnice o kov. Vydal jsem se za ním.

Přiznám se vám: nemám rád výšky. Ten vodojem byl vysoký 45 metrů, což nebylo tak zlé, až na skutečnost, že žebřík stoupal z prostoru mezi nohama věže nepřichycen k čemukoliv jinému. Byl to stejný pocit, jako když lezete po stonku kouzelné fazole, země pod vámi se vzdaluje a pěstmi a špičkami nohou se snažíte zachytit řídkého vzduchu.

Konečně Patrick dolezl k nádrži a pokračoval po kovových příčkách přivařených k jejímu okraji. Šplhal jsem za ním a soustředil se na každý úchyt. Podívat se kamkoliv jinam jsem se neodvážil.

Zaslechl jsem poslední cvaknutí brokovnice, Patrick se dostal nahoru. Pak bylo ticho.

„Patricku?“ zavolal jsem a do mého hlasu se vkradla panika. „Všechno v pořádku?“

Temnotou ke mně doplul jeho hlas. „Ne,“ ozvalo se.

Zrychlil jsem výstup a doplazil se na plochou střechu nádrže. Stále jsem neriskoval pohled dolů, alespoň dokud nebudu pár kroků od okraje. Nohy jsem měl vratké, ale nebylo jasné, jestli z té výšky, nebo z pohledu, který se mi naskytl.

Na zádech tam leželo to, co zbylo z Hanka McCaffertyho. Jeho trup i břicho byly pryč. Na jejich místě zůstal kráter. Ven z prohlubně si razila cestu ven žebra, připomínala klec. Hluboko v lesknoucí se prohlubni jsme viděli čáru jeho páteře. Ten prapodivný pyl proudil rovnou z toho otvoru. McCaffertyho ostatky se měnily v částečky a nechaly se odnášet pryč větrem jako miniaturní stužky.

Chvilku trvalo, než se mi vrátila řeč. Můj hlas zněl přiškrceně. „Co to zatraceně je?“ zeptal jsem se.

„To nevím,“ vrtěl hlavou Patrick. „Potřebujeme pomoc. Musíme to někomu říct.“

34


Sledoval jsem, jak se proud pylu nese k vzdáleným světlům

města, a cítil jsem, jak něco uvnitř ve mně tuhne.

Pak začali Rocky a JoJo křičet.

35


ZÁPIS6 Byl jsem blíž k žebříku, takže jsem se vydal dolů jako první. Patrick cvakal nade mnou a nutil mě slézat rychleji, protože jeho boty se téměř dotýkaly mých prstů, kterými jsem přehmatával z příčky na příčku. Můj sestup byl tak rychlý, že mi to připadalo jako pád. Jen jsem nedokázal odhadnout, kolik už máme za sebou a kolik nám ještě zbývá.

Děti křičely stále hlasitěji a hrozilo, že se podívám dolů. O nějakých dvanáct metrů níž běhali Rocky a Jojo kolem základny vodárenské věže. Za nimi jakási postava. Pronásledovala je a noční košile za ní vlála jako za duchem.

Paní Franklinová?

Patrickova podrážka mi skřípla prsty. Heknul jsem a uvolnil ruku, takže jsem se držel jen jednou. Vzdálil jsem se od žebříku a země pode mnou se závratně zatočila. Můj zpocený stisk málem povolil, ale podařilo se mi vrátit se zpět a chytit se příček.

„Dělej!“ křičel Patrick. „Dělejdělejdělejdělejdělej!“

Dělal jsem a nepodíval se dolů, dokud se mi pata nezaryla do hlíny a j ánepadl na z áda.

Zamrkal jsem bolestí. Nade mnou se vztyčila hroziv ásilueta. Byl to pan Franklin, neprůhledná, temná postava – jen skrz dva tunýlky v místě jeho očí byly vidět zářící hvězdy.

Rychlý dech vypouštěl z jeho úst páru. Přiblížil se, škubal hlavou, natahoval ke mně své velké farmářské ruce.

36


Otevřel jsem ústa, abych zařval, když mi najednou zmizel z očí. Patrick seskočil ze žebříku, překulil se a srazil ho. Pak se postavil na nohy, opřel botu o hrudník pana Franklina a střelil ho přímo do hlavy.

Ta rána způsobila, že jsem padl do bláta. Její ozvěna se odrážela od kopců v průsmyku Ponderosa.

Hrůzou mi na těle vyvstal studený pot. Zvedl jsem se na nohy.

Tělo pana Franklina leželo bez hnutí. Hlavu měl skoro celou pryč.

Po zkušenosti s paní McCaffertyovou, kter ápo z ásahu brokovnicí ožila, Patrick znovu neriskoval a mířil mu rovnou na hlavu.

Z našeho vytržení nás probralo vysoké pištění. Rocky a JoJo běželi kolem jedné z podpěr vodárenské věže a paní Franklinov átěsně za nimi, jako bíl áč ára.

Patrick strčil do komory další náboj a vyšel dětem vstříc. Rocky se vydal jedním směrem, JoJo druhým. Oba se letmo dotkli vnější strany Patrickových nohou, ale v té chvíli už procházel obličejem paní Franklinové výstřel.

Odletěla dozadu a padla na zem. Noční košile se jí zvedla a odhalila bílá, hladká stehna.

Děti se schovávaly za Patrickem. Rocky vzlykal. JoJo svírala králíčka a nevydala ani hlásku. Jen zírala na ženiny nohy.

Patrickovi se zvedala a poklesávala ramena. Na krku se mu leskl pot. Já, i když jsem stál, jsem měl pocit, že padám. Že se mé základy kamsi hroutí. Vidět paní McCaffertyovou zapletenou do šnekového dopravníku bylo děsivé. Tohle bylo horší. Stát pod vodárenskou věží nad mrtvolami našich sousedů znamenalo, že už nikdy nic nebude jako dřív. Během hodiny jsme s Patrickem zabili tři dospělé. A nad hlavami nám proudila řeka pylu z mrtvoly Hanka McCaffertyho. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že to m áněco společného s tím, co se děje.

A že to, co nás čeká, ještě ani pořádně nezačalo.

Došel jsem k paní Franklinové a zakryl jí noční košilí nohy. Nevím, proč mi na tom záleželo. Ale záleželo.

37


Pak jsem se předklonil a začal zvracet. Patrick se postavil vedle mě a položil mi ruku na rameno. Otřel jsem si ústa.

„Promiň,“ vydechl jsem. „Promiň.“

Otočil jsem se zpátky k dětem. JoJo si tiskla králíčka k hrudi, a i když měla teplou mikinu, silně se třásla. „Našli jste našeho tátu?“

Patrick přikývl. Nic neřekl, ale stačilo to. Oči šokovaných dětí se zaleskly.

Vzpomněl jsem si na krví pokryté střepy z čelního skla v mámině kabelce. Na to, jak Patrick první dny po autonehodě spával na podlaze vedle mé postele, protože jsem se často budil ze spánku s křikem.

Podřepl jsem, abych byl očima na stejné úrovni jako JoJo, a položil jí ruce na ramena. „Co kdybyste te% byli s námi?“ navrhl jsem.

Nebyl čas zabývat se ztrátou. Museli jsme se dostat bezpečně domů a pustit se do odhalování toho, co se tu zatraceně děje.

S námahou přikývla.

Narovnal jsem se, sevřel pevně balíkovací háky a otočil se ke kukuřičnému poli. Něco mi padlo do oka, temný proud viditelný proti hvězdám.

Pylov ářeka se nesla přímo nad n áš dům.

38


ZÁPIS7 Potichu jsme se pohybovali mezi stvoly a přes pastviny. Ze vzdálených světel naší verandy se postupně staly rozplizlé žluté tečky v temnotě. Opět jsme šli j ás Patrickem vpředu, děti za námi. Sledovali jsme částečky nesoucí se nám na hlavami.

V měsíčním svitu vypadaly skoro jako světlušky. Cítil jsem, jak mě něco tlačí uvnitř hrudníku.

„Tenhle pyl,“ začal Patrick, „co myslíš, že to je?“

„Něco jako vzduchem šířená... krevní mlha?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Samo o sobě to zní šíleně.“

„Třeba k tomu přistupujeme zbytečně složitě,“ přemýšlel Patrick. „Třeba se takhle lidi rozkládají, když jsou nakažení – něčím... nevím, co to je. Jako místo toho, aby hnili.“

„Jenže ten vítr to nesl přímo tam, kde jsme našli paní McCaffertyovou.“ Nechtěl jsem zmiňovat, že pyl směřuje také k našemu domu a k městečku za ním. „To mi přijde jako dost velká náhoda.“

„Chceš teda říct, že když to lidi vdechnou, nakazí se taky?“

Pokrčil jsem rameny.

„Co to způsobuje?“ zajímal se Patrick. „Tys přece dával při přírodopisu pozor.“

Napínal jsem mozek. „Viry, bakterie...“ Najednou jsem se zarazil, do obličeje se mi vlila hork ávlna.

„Co je?“

39


„Spory,“ pokračoval jsem.

„Spory?“

„Vzpomínáš, co jsi říkal o parazitech a hostitelích?“ zeptal jsem se ho. „Doktor Chatterjee nám jednou ukazoval při přírodopisu takový film. O nějakém druhu houby. Kter áje jako parazit.“

Vybavil jsem si školní třídu: doktor Chatterjee, který se svou vratkou chůzí pohybuje uličkou mezi lavicemi s ortézami na nohou a přednáší se svým zpěvavým přízvukem. Celá léta byl naším rodinným lékařem a staral se o mě i o Patricka, už když jsme nosili plenky. Roztroušen áskleróza mu nakonec neumožnila ani udržet pevně injekční stříkačku, a tak opustil medicínu a začal ve škole učit přírodopis. Potřeboval pomocníka – většinou jsem to byl j á– který mu ps ával na tabuli a zapisoval hodnocení do počítače, ale rozhodně nepotřeboval žádnou pomoc k tomu, aby z něj byl skvělý učitel. Pracoval také jako městský koroner. Předpokládám, že třes rukou nebyl takový problém, pokud šlo o nakládání s mrtvými.

„Jistě,“ přikývl Patrick. „A co takov áhouba děl á?“

Ohlédl jsem se, abych se ujistil, že nás děti nemohou slyšet. „Napad ámravence,“ vysvětloval jsem.

„Mravence?“

„Infikuje jim mozky a nutí je padat ze stromů. Pak se napadený mravenec stane...“

„Hostitelem.“

„Jo. Hostitel vyleze na stvol nejvyšší rostliny v okolí a zakousne se do ní kusadly. Víš, jak se tomu říká? Stisk smrti. Houba mravence sežere a pak uvolní spory, které se rozletí po okolí a nakazí další mravence.“

Následovala pauza a já jsem náhle pocítil sebeuspokojení, že si tyhle věci pamatuji. Většinou jsem byl mezi pokročilými, o ročník nebo dva výš. Patrick mi kdysi řekl, že mu připadám víc doma v knihách než mimo ně. Nemyslel to jako urážku – měl to být kompliment, když jsem domů přinesl další slušné vysvědčení – ale mě to stejně bolelo. Od té doby jsem se cítil

40


trapně, když jsem s ním mluvil o škole. S Patrickem, který se nejvíc cítil ve svém živlu na koňském hřbetě v plném trysku.

Ohlédl jsem se, ale jeho výraz napovídal, že mě nesoudil, spíš přemýšlel.

„Takže je to nutí vydat se vstříc smrti,“ zhodnotil to. „Jako pana McCaffertyho.“

Napadlo mě, že možn átěch p ár podivných informací, co jsem si pamatoval z různých příběhů, učebnic a dokumentů, by mohlo být užitečných i tady, v reálném světě. Což znamenalo, že v určitém směru bych mohl být stejně užitečný jako Patrick.

„Je to tak,“ přitakal jsem.

„Jestli je ale tahle věc jako ta houba, tak proč paní McCaffertyov ánedělala totéž jako její manžel? A co Franklinovi? Jestli byli infikováni nějakou lidskou verzí toho parazita nebo co to bylo, tak proč nevylezli na nejvyšší bod v dohledu a... neexplodovali?“

„J ánevím. Ned áv ámi to smysl.“ Představil jsem si ten temný stín, co se nade mnou tyčil u základny vodárenské věže, a otřásl jsem se. „Co mi chtěl pan Franklin udělat?“

„Bylo to divný,“ vybavoval si Patrick. „Šel klidně, nehonil tě. Působil jinak než jeho manželka nebo paní McCaffertyová. Viděl jsem ho ze žebříku. Šel s hlavou skloněnou dolů, jako kdyby něco hledal.“

„Jenže bez očí,“ namítl jsem.

„To je pravda. Ale kdyby měl oči, tak by se díval na zem. Tys mu přistál rovnou v cestě. To byl jediný důvod, proč po tobě vystartoval. Alespoň to tak vypadalo.“

„Takže ty spory možn áovlivňují muže a ženy různě,“ přemítal jsem.

„Ženy se snaží chytat lidi a muži chodí a něco hledají? Ale co?“

Pokrčil jsem rameny. JoJo popošla dopředu a objala mě kolem pasu a u toho jsme pořád šli. Položil jsem jí ruku přes záda a dával pozor, abych ji nezranil balíkovacím hákem. Něco si mumlala, znělo to jako nějak áb ásnička. Po p ár krocích mě zase pustila a přešla zpátky k bratrovi.

41


Chvíli jsme šli v tichu. Jediný zvuk byla hlína křupající nám pod botami. Z kukuřice jsme vešli do podrostu stíněného vzrostlými stromy mezi naším domem a McCaffertyovými pozemky. Když jsme procházeli dubovým hájem, světla na naší verandě začínala být jasnější.

„I kdyby už v nich nezbylo nic z člověka,“ poznamenal jsem tiše směrem k Patrickovi, „pořád mám pocit, že jsme zabili lidi, chápeš?“

„Kdybys vypadal takhle, chtěl bys žít dál?“ zeptal se mě Patrick. „Chtěl bys, aby tvoje tělo dál fungovalo a terorizovalo ostatní?“

Představil jsem si, jak dělám příšerné věci, aniž bych věděl, že je dělám. „Ne,“ souhlasil jsem. „Ani náhodou.“

„Ty spory létají přes všechno,“ uvažoval Patrick. „Jako když práškuješ pole.“

„To je ono,“ přikývl jsem. „Práškování.“

„Ale proč nejsme hostitelé i my? Nebo oni?“ ukázal Patrick gestem zpátky k Rockymu a JoJo. „Vdechovali jsme přece stejný vzduch jako paní McCaffertyov áa Franklinovi. Jestli ty spory přeměňují lidi, tak proč nepřeměnily nás?“

„Třeba jsme imunní.“

„Anebo třeba,“ přemýšlel Patrick, „už jsme infikovaní a je to jen otázka času.“

Podíval jsem se na hřbety svých rukou, v té tmě bílé. Lezlo mi už pod kůží něco, co mě přemění? Cítil jsem každý nádech, který mě chladil v krku a zaplňoval mi plíce.

Změna směru větru k nám donesla štěkání psů. Vzteklé štěkání plné chňapání a vrčení. Jak jsme se blížili k domu, rozsvěcovala se v celém domě světla. V obýváku bylo jako za bílého dne, působil jako maják v temnotě. Šířil se ve mně pocit úlevy, cítil jsem v hrudníku teplo. Byli jsme nějakých sto metrů od domova a bezpečí.

Uvnitř jsme zahlédli strýčka Jima, měl namířeno ke vchodovým dveřím.

„Díkybohu,“ vydechl jsem.

42


Strýc Jim otevřel dveře a vyšel na verandu. Chystal jsem se, že se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.