načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: InTyMně – Markéta Lukášková

InTyMně

Elektronická kniha: InTyMně
Autor: Markéta Lukášková

Od sametové revoluce přes Nagano až k dospělosti. Všechno, co neuložíte, se jednou ztratí. A ztratit vzpomínky na dětství a dospívání v devadesátkách a na přelomu tisíciletí, to by ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 204
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustrace Barbora Hermanová
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1645-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Od sametové revoluce přes Nagano až k dospělosti. Všechno, co neuložíte, se jednou ztratí. A ztratit vzpomínky na dětství a dospívání v devadesátkách a na přelomu tisíciletí, to by byla škoda. V této knize nejsou ty vaše, ale spousta z nich vám bude povědomá. Jsou dětsky naivní, pubertálně vzdorné a taky dospělácky bolestné. Budete se u nich smát, pokyvovat hlavou a pocítíte úlevu, že v tom všem zmatku, co se v životě děje, rozhodně nejste sami.

Popis nakladatele

Od sametové revoluce přes Nagano až k dospělosti.

Všechno, co neuložíte, se jednou ztratí. A ztratit vzpomínky na dětství a dospívání v devadesátkách a na přelomu tisíciletí, to by byla škoda. V této knize nejsou ty vaše, ale spousta z nich vám bude povědomá. Jsou dětsky naivní, pubertálně vzdorné a taky dospělácky bolestné. Budete se u nich smát, pokyvovat hlavou a pocítíte úlevu, že v tom všem zmatku, co se v životě děje, rozhodně nejste sami.

Zařazeno v kategoriích
Markéta Lukášková - další tituly autora:
Losos v kaluži Losos v kaluži
 (e-book)
Losos v kaluži Losos v kaluži
Panda v nesnázích Panda v nesnázích
 (e-book)
Panda v nesnázích Panda v nesnázích
Vlaštovka v bublině Vlaštovka v bublině
 (e-book)
Vlaštovka v bublině Vlaštovka v bublině
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

InTyMně

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Markéta Lukášková

InTyMně – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


InTyMně



InTyMně

Markéta

Lukášková

Praha 2019


Věnováno mně. Všem mým mladším a menším já, který

se v nějakou dobu necítily dobře. Tohle je dodatečný objetí

pro ně. A pro všechny, co se v nějaký části týhle knihy najdou.

© Markéta Lukášková, 2019

Illustrations © Barbora Hermanová, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-267-1645-7

ISBN e-knihy 978-80-267-1681-5 (1. zveřejnění, 2019)


7

Opožděná a ukradená

Moji rodiče se seznámili na vysoké škole. „Mámu jsem si vyhlídnul už u přijímaček, měla na sobě něco růžovýho.“

„To si ani nepamatuju.“

„Tak jsem to na ni zkoušel, a ona mě nechtěla. A to jsem kvůli ní na chmelu dokonce přešel z kombajnu na pole!“

„No nechtěla jsem ho, protože byl hrozně nemoderní. Kamarádky mi říkaly, proč ho nechceš? Vždyť on tě tak miluje! A já říkala, tak se na něj podívejte, jak je divnej.“

„Já jsem jak blbec doučoval její kamarádku matiku, aby si mě všimla! Jednou jsem dokonce koupil lístky na Cimrmany a ona se na mě vykašlala, a já pak musel jít do divadla s Kokešem.“

„Já s tátou tehdy nechtěla jít, protože venku pršelo a hrozilo, že budeme muset jít pod jedním deštníkem.“

„A jednou, to jsme byli v hospodě a máma odešla s cizím klukem!“

„Ale to jsme spolu přece ještě nechodili.“

„Pro mě už jsme spolu chodili! Ale Špalová mi říkala, že tehdy s nim nic nebylo! Bylo?“

„Já nevim, já už si to nepamatuju, ale pamatuju si, že jsem tehdy ztratila hodinky.“

„My tam pak seděli s Vaňkem zhrzený, že nás všechny holky opustily, já se opil a málem nedal test z fyziky.“

„Já byla tehdy jak dělo a cestou domů jsme pálili ruský vlajky.“ Vypadalo to beznadějně, ale táta mámu nakonec sbalil, a tak jsem se naštěstí mohla narodit. Ještě než se to stalo, udělala máma pár týdnů předtím státnice. Říkala, že stačilo, že na technický škole na začátku parnýho léta přišla před komisi holka na rozsypání, a oni se tak báli, aby jim tam neporodila, že jí to radši rychle dali, a šla. Přenášela mě pak chudák asi čtrnáct dní a mám dojem, že tam někde začalo moje chronický chození pozdě.

Krom toho, že jsem se málem nenarodila, jsem taky jednou málem umřela. Jako malinká jsem si totiž ráda hrála s matrjoškou, tou nejmenší ze všech, a říkala jsem jí Chudáček. Jednou jsem takhle přišla za rodičema a řekla jim: „Já jsem spolkla Chudáčka.“ A oni mi to nejdřív nevěřili, a pak zjistili, že opravdu nikde není, a jeli se mnou k doktorce. Ta jim poradila, ať prostě čekají, až se Chudáček objeví. A tak naši čekali několik dní a Chudáček se nakonec opravdu objevil. Umyli ho a já si s ním hrála dál. A pak, že kam Rusové šlápnou, odtamtud už se nehnou.

Po traumatu s Chudáčkem přišlo ještě jedno veliký drama, a to když mě unesli. Máma mě totiž jednou nechala v kočárku před obchodem a šla nakupovat. Zaprvý se tehdy s kočárkama do obchodu nedalo jít, protože se tam nevešly, a zadruhý se to tak tehdy dělalo. Před obchodama stávala spousta kočárků, když děti brečely, kolemjdoucí je třeba pohoupali nebo povozili, nikdo se nebál, že by se něco strašnýho stalo. Máma tehdy zaběhla do drogerie v Družbě, tehdejším obchodním domě u nás v Budějcích, a když po deseti minutách vyšla ven, já tam nebyla.

Ten pocit, jakej asi v tu chvíli měla, bych v životě nechtěla zažít. Začala pobíhat okolo a hledat mě, nikdo nic nevěděl a mobily neexistovaly, ani internet, zavolala proto z budky policajty a taky babičce. Táta byl na vojně, a dovolat se mu jen tak nedalo. Policajti přijeli a řekli mámě, ať s nima jede na stanici sepsat protokol. Musela jednoho z nich přemluvit, aby tam zůstal a hledal mě v okolí, a s druhým odjela na stanici.

Na stanici se snažila v šoku s pláčem popsat, jak jsem vypadala a co jsem měla na sobě, a policista jí furt opakoval: „Paní, nebrečte nám tady.“

Vyhlásilo se po mně pátrání v autobusech MHD a máma jezdila s policajtama autem v okolí Družby a vzpomněla si na to, jak se po městě vykládá, že v týhle oblasti se kradou děti, a bylo jí najednou jasný, že je to určitě pravda a už mě nikdy neuvidí.

Když se vrátili na stanici, zvonil telefon a policajt řekl: „Tak ji asi našli.“ Jeho kolega, co zůstal na místě obřího únosu století, mě našel i s kočárkem v průchodu jednoho paneláku poblíž, seděla jsem prej rozesmátá, jen jsem měla trochu poškrábaný tváře a ani z kočárku se nic neztratilo.

Máma z toho potom měla chudák trauma, volala tátovi na vojnu, aby mu řekla, co se stalo, a táta šel za náčelníkem štábu, jestli by nemohl dostat propustku.

„Cože vám unesli? Dceru? Tak jeďte...,“ řekl na to náčelník a táta jel.

Dodneška vlastně nikdo neví, kdo mě tenkrát „unesl“, možná to byly jen nějaký děti, který si chtěly povozit kočár, ale na mně to evidentně žádný následky nezanechalo. Celej tenhle incident se stal v září 1989.

Chvíli nato, když mi byl rok a tři měsíce, jsem pomáhala během sametové revoluce svrhávat komunisty. Seděla jsem tehdy tátovi na ramenou, okolo ruky mi uvázali balonek a já byla šťastná a vykřikovala: „Ať žije Havel!“

Nikdo mi tu historku nevěří, protože v tak útlém věku jsem prý nemohla ještě mluvit, natož souvisle, ale já si to pamatuju stejně jasně jako třeba seznam dabérů seriálu Beverly Hills 90210 nebo celou německou báseň Lorelei od Heinricha Heineho. Všechny tyhle věci v mém mozku zabírají místo, kde normální lidé uchovávají termíny odevzdání daňového přiznání, data narození svých blízkých nebo vlastní telefonní číslo. Havel se mi tehdy do paměti uložil, a když jsem pak v první třídě seděla v lavici vedle spolužačky Terezky, občas během hodiny jsem na něj hleděla a v duchu si říkala, ať hlavně teda žije. Byl to hrdina, všechny nás zachránil, nevěděla jsem přesně proč, ale na té fotce se tvářil moc mile, a když byl v televizi, byl legrační. Co víc jsem si jako dítě mohla od prezidenta přát?

Před základkou ale byla ještě školka, tam jsem byla moc spokojená. Tedy až na chvíle, kdy nám nosili svačinu, to byly pokaždý namazaný chleby posypaný strouhaným eidamem, a já mívala fakt hlad, jenže jsem mívala taky spolužačku Věrušku a Věruška byla tank. Vždycky nám téměř všechny chleby snědla, a já jsem proto během pár týdnů musela vyvinout speciální taktiku, abych si obhájila aspoň jeden krajíc. Čapla jsem chleba, olízla ho a pak na Věrušku křičela, že tenhle už je můj, protože jsem si ho olízala. Když nad tím teď tak přemýšlím, totéž se vlastně děje celý zbytek života i v partnerských vztazích.

Ve školce bylo samozřejmě nejvíc, když někdo nešel po obědě spát, protože šel domů po o. Ten, kdo šel po o, to ostatním hlásil hned ráno mezi dveřmi, aby bylo jasné, že ten den vládne. Ten pocit triumfu a nadřazenosti, kdy si ostatní spolužáci museli sundávat vroubkovaný punčocháče a rovnat si je na židličky a přesouvat se do postele, zatímco já, která jsem šla po o, jsem seděla opodál a pohrdavě je pozorovala... to bylo něco, pro co stálo za to žít.

Ve školce jsem taky prožila svoji první lásku – spolužák Lukáš mě miloval tak moc, že mě vždycky celé dopoledne honil dokola na koberci a pak - když jsme ani jeden nešli po o - jsme leželi v postýlkách a strhávali ze sebe peřinu. Po několika týdnech běhání a strhávání Lukáš usoudil, že je třeba náš vztah posunout dál, a přinesl mi snubní prstýnek s růžovým kamínkem

a řekl, že si mě vezme za ženu. O deset let později jsme

se s Lukášem potkali na stejném gymnáziu a shod

li se, že zasnoubení už se asi promlčelo, on navíc mezi

tím stihnul zjistit, že je spíš na kluky, a ze svatby tudíž

pravděpodobně nic nebude.

13

Posranej hroch a pitomý zajíčci

Velikou a zásadní roli v mým předškolním a školním

životě hrálo bytí venku. Mobily ani počítače nebyly,

TV Nova teprve začínala a já beztak měla ty nejlepší

kamarády. Tak zaprvý, u nás v paneláku jsme na jed

nom patře bydlely tři holky, já a dvě Lucky. Obě Luc

ky byly super a s oběma jsem se kamarádila stejně,

i když s jednou trochu víc, ale to ta druhá nesměla vě

dět. S jednou z Lucek jsme měly mezi byty zapojený

dětský telefon, kterým jsme si volaly, když jsme se

chtěly vidět. Byla to zábava do doby, než ho její táta vy

rval ze zdi a schoval, protože ho štvalo zvonění. S Luc

kama jsme se vždycky sešly u jedné z nás doma a pouš

těly si na gramofonu desku Písničky z rosy a tancovaly.

Rodiče Lucek se kamarádili s našima, což se vyplatilo

hlavně jednou v noci, když táta zapíjel narození sest

ry a vzbudil všechny na patře, aby si připili, a pak mu

praskly kalhoty a sousedka mu je musela zavázat na

gumu. Babička ho potom našla spát nahého v obýváku

na podlaze a budila ho, aby dojel pro mámu do porodni

ce, a mamce do porodnice volala ubrečená, že to po něm

nemůže chtít, když se takhle vožral. Máma se zachovala jako správná praktická žena, posadila tehdy tátu se sestřičkou dozadu a odřídila to z porodnice sama.

Venku jsme byli v různých partách. Já vždycky hrozně obdivovala Helenu, která měla klíče od baráku zavázaný na tkaničce od bot a uměla točit nejrychlejc s kolotočem. Hráli jsme krvavý koleno a skákali gumu a hledali duchy. Taky jsme hodně času trávili v telefonních budkách a vytáčeli neznámý čísla nebo si hledali legrační jména ve Zlatých stránkách a volali jim. Chudák pan Ovád tehdy musel vyslechnout patnáct hovorů týdně, které začínaly hihňáním a pokračovaly slovy: „Dobrý den, je tam pan Hovado?“ a rychlým zavěšením sluchátka.

Když jsme nevěděli, kolik je hodin, tak jsme se ptali, když nás máma chtěla zavolat domů, prostě vykoukla z okna a zavolala nás domů. Blbý bylo, když jsme byli na opačný straně baráku než okna, protože tam bylo jen okno na chodbě a tam často stál a kouřil pan Chládek, a máma tak na nás nemohla volat.

Důležitý taky bylo umět dobře přemlouvat. Když někdo chtěl zůstat venku dýl, než máma řekla, že může, povolal kamaráda, kterej zazvonil na zvonek a začal mámu přemlouvat, aby Markéta mohla být ještě chvíli venku. Občas to zabralo a občas ne, v tom bylo velký vzrůšo.

Venku u baráku jsme prožívali i dramata. Mája z vedlejšího paneláku těžce onemocněla a najednou jsme ji vídali míň a míň, pak začala chodit ven s šátkem na hlavě a my děti jsme věděly, že má rakovinu, a strašně nás to děsilo. Vídaly jsme Máju s maminkou, jak jezdí sanitkou do nemocnice, a časem přestala nosit šátek a zase jí začaly růst vlasy, takže se vyléčila.

Strašná tragédie se stala jednou, když nám u paneláku pokáceli vysokej strom a nechali ho tam ležet. My děti jsme si na tý obří kládě vesele hrály, podlejzaly ji a vypadalo to, že tam zůstane už navěky. Bohužel nezůstala. Jednoho dne se pohnula a zavalila při hře mladší sestřičku kluka z vedlejšího baráku a ta holčička to nepřežila. Potkávala jsem pak její rodiče ubrečený a její brácha, kterej míval odstátý uši a pak mu je v nemocnici přišili, potom dlouho nechodil ven.

Nikdy jsem bohužel nebyla v tý partě, co má super kola. Tehdy začalo bejt v módě horský, a já měla takový pitomý holčičí růžový bez převodů a všichni ostatní měli horáky s převodama. Dost jsem tím trpěla a musela doma strašně moc přemlouvat, abych taky měla horáka. Když jsem ho pak dostala, vůbec jsem na něm nejezdila.

Sportovní výkony byly venku vůbec dost důležitý. Jak kdo rychle běžel, když byl krvavý koleno a lampa zha s - la, jak dlouhý kroky uměl při čapích, když jsme hrály Honzo, vstávej, kdo uměl balancovat na klandru ( já ne a několikrát jsem se opravdu ošklivě narazila v místech, kde to třeba kluky bolí nejvíc)... Největší frajer byl Péťa z našeho baráku, co uměl vyšplhat na pouliční lampu. Já jednou chtěla rychle seběhnout z kopce a na konci jsem zakopla a plácla sebou do bahna a pak jsem ubrečená, zabahněná stála před domovníma dveřma a máma se mě tak štítila, že mě vůbec nechtěla pustit dovnitř.

Během toho všeho jsem se seznámila i s Terezkou, byla větší a závodně plavala a já k ní měla velkej respekt. Když jsem pak v první třídě první den viděla, že Terezka sedí sama v lavici, neváhala jsem ani vteřinu. S Terezkou nás pojilo velké přátelství. Bydlela navíc hned ve vedlejším paneláku, takže barbíny ne - bylo třeba přenášet moc daleko. Její táta byl voják, vždycky odjížděl ze sídliště autem někam na misi a měl kufr plný paštik a konzerv a já mu to moc záviděla, protože doma mi máma vždycky vařila samý kapustový karbanátky a párky s kaší jsme měli jen za odměnu.

V první třídě nás s Terezkou vzal můj táta do cirkusu a o přestávce jsme se šli podívat ven před šapitó, kde měli v ohrádce hrocha. Byla tam spousta dětí a všechny si toho hrocha chtěly pohladit.

„Nehlaďte toho hrocha po zadku,“ říkala výhružně ošetřovatelka, ale nikoho to moc nezajímalo.

Já měla tehdy na sobě krásnou sváteční bílou halenku s límečkem a růžovou jahůdkou, co mi ušila babička, připadala jsem si v ní úplně jako princezna. Stála jsem tehdy před tím cirkusovým šapitó v tom nejhezčím oblečení s nejlepší kamarádkou uprostřed nejlepšího představení. Byl to nejlepší den. A pak nás všechny od hlavy k patě posral hroch. Sněhobílá halenka byla vmžiku hnědá a já se najednou ocitla v maringotce, kde mi ošetřovatelka, co smrděla po cigaretách, otírala halenku starým hadrem, se kterým asi jinak otírala hrocha, a nadávala, že si za to můžem sami, že nás ten hroch posral.

Jak správně tušíte, druhá půlka cirkusu stála za hovno, a tak jsme si dali na zlepšení nálady zmrzlinu, která vypadala moc dobře, ale chutnala trochu divně. Jeli jsme pak domů, posraní od hrocha, a když už to vypadalo, že se nemůže posrat nic dalšího, Terezka najednou řekla, že se jí chce moc na záchod. Táta na to šlápnul a prosil ji, ať vydrží. Vydržela. Až k výtahu v jejich paneláku to vydržela, pak už ne. A tak můj táta ten den stoprocentně vyhrál nějakou imaginární soutěž o otce roku, když Terezku vracel její mamince – posranou od hrocha a posranou od Terezky. Ještě že táta voják byl tehdy v Jugoslávii.

Ve druhé třídě mě paní učitelka přesadila do první lavice vedle Janičky. Janičce se říkalo Janičko a mně se říkalo Markéto. Janička, když se hlásila, tak jí ruka směřovala kolmo ke stropu a měla vždycky vztyčené dva prstíčky, nikdy tři, nikdy jeden, nikdy nemávala rukou paní učitelce před obličejem, aby si jí všimla, jak to dělala Markéta. Janička byla vzor, nosila dva culíky s geometricky přesnou pěšinkou uprostřed, brýličky s kulatýma obroučkama a sukně s mašlí. Vypadala trochu, jako kdyby vypadla z nějakého perverzního hororu o oživlých panenkách. Na nose měla pihy, samozřejmě byly uskupené do pravidelných obrazců, a kdybyste je pospojovali tužkou, uviděli byste nápis MILUJI ŠKOLU.

Vždy na konci vyučování nám paní učitelka rozdávala obrázky s razítkem zajíčka. Kdo se ten den choval hezky a nezlobil, dostal zajíčka. Když jste získali pět zajíčků, dostali jste pochvalu do notýsku, a to byla velká

věc. Nedostat zajíčka bylo selhání. Janička dostala

zajíčka VŽDYCKY, já v podstatě NIKDY. Pět zajíčků

jsem za obalem notýsku střádala vždycky tak měsíc,

mezitím Janička napráskala pět pochval, jako by se

nechumelilo. A tak jsem každé odpoledne šla ze školy

domů a přemýšlela, co jsem udělala špatně, že toho pi

tomýho zajíčka zase nemám. Paní učitelku jsem měla

ráda, i když mě štvalo, že si při vyučování občas kouše

řetízek a na tělocvik si nepřevlíká džíny. Mrzelo mě,

že ona mě ráda nemá a že se nikdy nebudu umět hlá

sit kolmo ke stropu jako Janička. Dneska je z Janičky

alternativní lesní žena a podle pravítka v jejím životě

není vůbec nic. Konečně bychom si nejspíš rozuměly.

19

Simulant a hypochondr

Velkou a důležitou kapitolou v mým životě jsou nemo

ci. Byla jsem nemocná pořád a byly to na střídačku an

gíny a záněty středního ucha. Jsem si stoprocentně

jistá, že ani porod nemůže bolet tolik, jako když vám

píchají ucho, ta ukrutná omračující bolest, co vám vy

jede od ušního bubínku až do konečků prstů u no

hou, to bylo něco, co mi jako dítěti způsobovalo noč

ní můry. Často když mě začalo bolet v noci v posteli

ucho, jsem našim nic neřekla a svíjela se v křečích

a brečela a mlátila se do hlavy a čekala, až ta bolest

vygraduje a bubínek mi praskne, i to všechno bylo lepší

než jet s tátou na pohotovost a nechat si to ucho pích

nout.

Vždycky to mělo stejnej scénář – vstát z postele, jít

za našima, přes noční košilku oblíknout bundu a kal

hoty, brečet cestou na pohotovost a v čekárně potom

dojít na level totální hysterie a zajíkavýho dusivýho

pláče. A pak už jen smrad, ordinace, já v křesle tátovi

na klíně a zvuk tý podělaný jehly v mým uchu, jak se

přibližuje k bubínku, a pak bolest, ze který mi bylo na

omdlení, a pak úleva, tamponek do ucha, krev.

Markétko, už to máš za sebou, ještě mrknem do druhýho ucha. A často se stalo, že ačkoliv se druhý ucho tvářilo zdravě, byl v něm taky zánět, tak se píchlo rovnou taky, ať je klid. Tohle všechno se dělo prakticky kaž dej měsíc a jediný dobrý, co mi to do života přiná šelo, bylo následný stonání doma. Já na gauči v obejváku pod peřinou a všechny videokazety světa.

Samozřejmě jsme s tátou tehdy chodili pravidelně do videopůjčovny a všechno, co jsme si půjčili, jsme pak doma přehráli na naše kazety. Časem to podle táty už nešlo, protože se to prej na těch půjčených kazetách dalo poznat, že je někdo okopíroval, ale možná mi to říkal jen proto, že už se nám nový kazety prostě nevešly do skřínky.

Když jsem marodila, pouštěla jsem si všechny nejlepší pohádky a filmy, měla jsem v tom určitej systém, mělo to pořadí, gradaci. Nejhorší bylo, když jsem marodila míň dní, než jsem si s těma kazetama naplánovala. Ale to se moc nestávalo, protože jsem marodila skoro pořád. Když ne s ušima, tak s angínou, a když ne s angínou, tak třeba s krkem.

Děla se mi totiž taková zvláštní věc, jednou začas jsem si škubla krkem a on se zablokoval a já s ním nemohla hejbat a mamka mi na něj musela mazat takový smradlavý bahno, co předtím rozehřála v mikrovlnce. Když si vybavím svoje dětství, dost silně ho smrad tohohle bahna doprovází, k tomu taky smrad česneku, protože to byl nejlepší způsob, jak zabránit zánětu v uchu, aby se rozšířil. Rozdrtit česnek, dát do obinadla a strčit do ucha, k tomu na angínu jíst z hrnečku cibuli s medem.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist