načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Interkulturní komunikace - Jan Průcha

Interkulturní komunikace

Elektronická kniha: Interkulturní komunikace
Autor:

Prudký celosvětový rozvoj civilizace přináší spoustu nových jevů, které se intenzivně prosazují v praxi, ale až následně se dostávají do zájmového pole vědy. Jedním z těchto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  271
+
-
9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 199
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-3069-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prudký celosvětový rozvoj civilizace přináší spoustu nových jevů, které se intenzivně prosazují v praxi, ale až následně se dostávají do zájmového pole vědy. Jedním z těchto nových fenoménů je interkulturní komunikace. Realizuje se každodenně v nespočetném množství mezinárodních obchodních, politických, diplomatických, vzdělávacích či turistických kontaktů. Je to fenomén na jedné straně pozitivní, vedoucí k užitečným efektům - vždyť jeho prostřednictvím se dorozumívají, vzájemně poznávají a spolupracují lidé různým zemí, národů, kulturních společenství. Avšak na druhé straně je to také fenomén problematický či někdy až poškozující - důsledky nesprávně vedené a interpretované interkulturní komunikace mohou vést ke konfliktům, někdy dokonce až k válečným střetům. Tato kniha je určená zejména studentům a pracovníkům psychologie, etnologie, sociologie, ekonomie, marketingu a zaměřuje se na základní fenomény - na kultury, jazyky a jejich vzájemné vztahy.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

prof. PhDr. Jan Průcha, DrSc.

INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3820. publikaci

Odpovědná redaktorka Mgr. Drahue Maková

Sazba a zlom Radek Vokál

Počet stran 200

Vydání 1., 2010

Recenzoval:

prof. PhDr. Karel ebesta, CSc.

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Š Grada Publishing, a.s., 2010

Cover Photo Š fotobanka Allphoto

ISBN 978-80-247-3069-1

4. tisk (osvit) - Radek Vokál - 20.10.2009


OBSAH PŘEDMLUVA ...............................9

HISTORICKÉ OHLÉDNUTÍ ......................11

1. INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE REÁLNÝ JEV A JEHO

ZKOUMÁNÍ ...............................13

1.1 Proces interkulturní komunikace ...................14

1.2 Interkulturní komunikace jako oblast vědy .............18

1.2.1 Psycholingvistika a sociolingvistika .............19

1.2.2 Etnografie komunikace ....................19

1.2.3 Etnopsycholingvistika ....................20

1.2.4 Teorie jazykového relativismu ................22

1.2.5 Interkulturní psychologie ...................24

1.3 Současné zdroje poznatků o interkulturní komunikaci .......25

1.3.1 Ekonomická zaměřenost ...................25

1.3.2 Psychologická zaměřenost ..................26

1.3.3 Pedagogická zaměřenost ...................26

1.3.4 Lingvistická a sociolingvistická zaměřenost .........26

1.3.5 Etnologická zaměřenost ...................27

2. KULTURY ZAKLÁDAJÍCÍ ELEMENT INTERKULTURNÍ

KOMUNIKACE .............................31

2.1 Typologie národních kultur .....................33

2.2 Specifičnosti kultur v komunikačním chování ............36

2.2.1 Charakteristiky komunikačního chování

v národních kulturách .....................37

2.2.2 Popisy kulturních specifičností komunikace .........38

2.2.3 Specifičnosti interkulturní komunikace s Američany

(USA) .............................44

2.2.4 Specifičnosti profesní komunikace s Němci .........45

2.3 Interkulturní kompetence ......................46

/ 5


3. KULTURY A INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE VÝZKUMNÉ

NÁLEZY .................................49

3.1 Hypotéza Sapira-Whorfa a koncepce lingvokultury .........50

3.2 Interkulturní komunikace a akulturace ................55

3.3 Bariéry v interkulturní komunikaci: stereotypy a etnofaulismy . . . 63

4. JAZYKY A INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE ...........69

4.1 Jazyková situace v Evropě a ve světě ................70

4.1.1 Kolik jazyků v Evropě a ve světě vlastně existuje? .....70

4.1.2 Proč se odhady počtu jazyků tak významně lií? .......71

4.1.3 Populační obsáhlost jazyků ..................72

4.1.4 Komunikační důleitost jazyků ................73

4.1.5 Příbuznost jazyků .......................74

4.2 Jazyky s funkcí lingua franca ....................81

4.2.1 Lingua franca: angličtina ...................84

4.2.2 Lingua franca: němčina ....................96

4.2.3 Lingua franca: rutina ....................102

5. PŘEDPOKLAD INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE: ZNALOST

CIZÍCH JAZYKŮ ............................107

5.1 Cizí jazyky ve kolním vzdělávání .................109

5.1.1 Cizí jazyky v českém vzdělávacím systému ........110

5.1.2 Jak je tomu v jiných evropských zemích s výukou cizích

jazyků? ...........................117

5.2 Znalost cizích jazyků v české společnosti .............120

5.3 Komunikační kompetence a Evropská stupnice znalosti jazyka . . 124

5.3.1 Společný evropský referenční rámec pro jazyky ......128

6. INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE V PROFESNÍCH

OBLASTECH ..............................137

6.1 Mezinárodní vztahy a mezinárodní politika ............138

6.1.1 Interkulturní komunikace ve vztazích mezi Francouzi

a Američany .........................138

6.1.2 Zastírající jazykové výrazy v interkulturní komunikaci . . 140

6.1.3 Postoje politiků k jazykům .................140

6.1.4 Pouívání jazyků v mezinárodním politickém

vyjednávání .........................141

6.1.5 Jazykové odezvy historických událostí v interkulturní

komunikaci politiků .....................143

6 / Interkulturní komunikace


6.2 Mezinárodní obchod a mezinárodní podnikání ...........148

6.2.1 Komunikace Čechů a Němců v nadnárodních

podnicích ..........................151

6.2.2 Komunikace francouských manaerů s českými

zaměstnanci .........................157

6.2.3 Kulturní specifičnosti obchodní komunikace s Číňany . . . 160 6.3 Interkulturní komunikace ve zdravotnictví .............163

6.4 Interkulturní komunikace ve vzdělávání ..............171

6.4.1 Interkulturní komunikace v českých kolách ........173

6.4.2 Specifičnosti kolní komunikace v různých kulturách . . . 182

6.4.3 kolní komunikace a edukační klima ............183

6.4.4 Etnolingvistické faktory ve kolní komunikaci .......184

NA ZÁVĚR ...............................187

LITERATURA .............................189

SEZNAM DEFINIC ...........................195

SEZNAM RÁMCŮ ...........................196

REJSTŘÍK ................................197

/ 7



PŘEDMLUVA

Prudký celosvětový rozvoj civilizace přináí spoustu nových jevů,

které se intenzivně prosazují v praxi, ale a následně se dostávají dozájmového pole vědy. Jedním z těchto nových fenoménů je interkulturníkomunikace. Realizuje se kadodenně v nespočetném mnoství mezinárodních

obchodních, politických, diplomatických, vzdělávacích či turistickýchkontaktů. Je to fenomén na jedné straně pozitivní, vedoucí k uitečnýmefektům vdy jeho prostřednictvím se dorozumívají, vzájemně poznávají

a spolupracují lidé různých zemí, národů, kulturních společenství. Avak

na druhé straně je to také fenomén problematický či někdy a pokozující

důsledky nesprávně vedené a interpretované interkulturní komunikacemohou vést ke konfliktům, někdy dokonce a k válečným střetům.

Tato kniha se zabývá interkulturní komunikací jako předmětemvědecké teorie a výzkumu. Existuje sice velký počet prakticky zaměřených příruček a doporučení o tom, jak komunikovat s cizinci, jak se vyvarovat určitých komunikačních potíí při obchodování a podnikání v cizíchzemích apod., avak na českém kniním trhu dosud chyběla monografická práce, je by systematicky objasňovala interkulturní komunikaci v pohledu různých vědeckých disciplín a teorií zejména etnologických,lingvistických a psychologických. Tato práce se o systematický výklad pokouí,samozřejmě s omezením daným jejím rozsahem.

Kníku jsem vytvářel s respektováním dvou principů: n Interkulturní komunikace je multidisciplinární fenomén, a v důsledku

toho by mohlo být pro některé čtenáře dost náročné rozumět koncepcím

a hypotézám produkovaným v jednotlivých vědeckých disciplínách.

Aby se tato potenciální obtí co moná eliminovala, začlenil jsem dotextu přístupně formulované definice vech základních pojmů, je seinterkulturní komunikace týkají. Jejich seznam nalezne čtenář na konci

/ 9


knihy, take v případě potřeby si můe příslunou definici v textuvyhledat.

n Interkulturní komunikaci je třeba vysvětlovat nejen teoreticky, alezároveň také na základě jejího zakotvení v reálné praxi a s vyuitímvýzkumných zjitění, která tuto praxi objasňují. Proto jsem začlenil průběně do

vech částí knihy četné výzkumné nálezy a příklady z praxe, a pokud

jsou pro objasnění interkulturní komunikace zvlá významné, věnoval

jsem jim speciální rámce s podrobnějím výkladem. Seznam rámců je

rovně uveden na konci knihy.

Čtenáře, kteří se zajímají hlouběji o různé souvislosti interkulturníkomunikace s národními kulturami, s charakterem a mentalitou různých etnik,

si dovoluji odkázat na svou dříve vydanou kníkuInterkulturnípsychologie

(2004; 2. rozířené vydání pak vylo v roce 2007).

Poděkování

Rukopis této kníky posoudil renomovaný odborník, pan prof. PhDr. Karel

ebesta, CSc. (Filozofická fakulta UK Praha). Za jeho připomínky anávrhy, které mi napomohly text knihy zpřesnit, velmi děkuji.

Praha, únor 2009

Jan Průcha

10 / Interkulturní komunikace


HISTORICKÉ OHLÉDNUTÍ

V roce 1874 dostala se českým čtenářům do rukou kniha sneobvyklým obsahem. Nesla název O obcování s lidmi a jejím autorem byl

Adolf Knigge, svobodný pán v Hannoveru, vrchní hejtman a dozorce kol

v městě Brémách. Vydavatel českého překladu sděloval v předmluvěčtenářům, e tento autor své zkuenosti ivota o obcování s lidmi sebral,

urovnal a spořádal. Zdál se mu arci předmět jeho díla velikým a důleitým

býti.

1

Autor je dávno zapomenut a přece se sluí jej zde připomenout. Vdy

jeho kniha o obcování byla patrně nejen u nás, aleivEvropě první kniní

publikací pojednávající systematicky o sociální komunikaci. Samozřejmě

tehdy označované výrazem obcování, jím se vyjadřoval pojemkomunikace jetě na začátku 20. století. Např. ve Stručném slovníkupaedagogickém (co byla nikoli stručná, nýbr rozsáhlá encyklopedie v esti

svazcích, 18911909) se v hesle obcování tento pojem vymezuje jako

styk s okolím, se společností ..., při něm se rozličné osoby stýkají mezisebou, čím představy jedněch bezděčně přecházejí do vědomí druhých.Prostředkem takového obcování jest mluva... (s. 1076).

Z tohoto historického citátu je patrné, e podstata sociální komunikace,

jak ji chápeme dnes, byla psychologům, pedagogům a jiným odborníkům

známa ji více ne před sto lety. A co je navíc překvapující zmiňovanýněmecký autor A. Knigge pojednal ve své knize nejen o různých druzíchsociální a profesní komunikace (např. O obcování s rodiči, s entinami, spřáteli a nepřáteli, s lidmi velkého světa, s lidmi rozličných profesí), ale

dokonce i o tom typu komunikace, kterou dnes nazýváme interkulturní.

Nebyl to ovem teoretický výklad tohoto jevu, ale soubor praktickyzaměřených doporučení a instrukcí k tomu, jak vhodně komunikovat přinávtěvě či delím pobytu v zahraničí, aby byly respektovány zvyklosti jiných

zemí, jako i zůstávala netknuta tabuizovaná témata ve styku s cizinci:

/ 11

1

O obcování s lidmi. Kniha pro kadého od Adolfa Kniggea. V Praze 1874. Nákladem knihkupectví

Mikuláe a Knappa v Karlíně.

V cizích zemích je zvlátní prozřetelnosti zapotřebí, a to z mnohých ohledů.Azdrujemesetamkvůlivzděláváníse,kvůliekonomickýmčipoli- tickým záleitostem, nebo pouze kvůli vyraení, vdy ohledy musíme míti na zřeteli ..., musíme předevím uváiti, v které zemi jsme a zda beznebezpečenství a mrzutosti zde o vech věcech můeme mluvit, na ve se ptát. Co je dovoleno u nás, nedovoluje se jinde ... (Knigge, 1874, s. 40).

Tato a dalí doporučení jsou ve své podstatě identická s instrukcemi,které jsou samozřejmě dnes mnohem podrobněji a specifikovaněji ve vztahu k jednotlivým zemím a kulturám obsaeny v současných praktickyzaměřených příručkách o interkulturní komunikaci. Avak to je pouze jednastrana fenoménu interkulturní komunikace. Tou druhou stranou je interkulturní komunikace jakoto vědecká teorie a výzkum a na ni se váící oborstudia na vysokých kolách či v jiných vzdělávacích institucích. Tatomonografie se zabývá interkulturní komunikací z hlediska teorie a výzkumu, i kdy vdy se soustavným propojením s praxí. Jak je to obvyklé při popisu sloitých fenoménů a procesů, je nutno nejprve objasnit samotný pojem interkulturní komunikace, jeho různé významy a terminologická označení. 12 / Interkulturní komunikace

1. INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE

REÁLNÝ JEV A JEHO ZKOUMÁNÍ

Kdy se mluví či píe o interkulturní komunikaci, můe se jednat

o jeden ze tří významů korespondujících s tímto pojmem. Jsou to:

1. Interkulturní komunikace jako PROCES verbálního a neverbálníhosdělování probíhající v různých sociálních situacích.

2. Interkulturní komunikace jako VĚDECKÁ TEORIE A VÝZKUMzabývající se reálnými procesy interkulturního komunikování.

3. Interkulturní komunikace jako EDUKAČNÍ A PODPŮRNÉ AKTIVITY zaměřené na praxi a vycházející (ideálně) z poznatků přísluné

vědecké teorie a výzkumu (sub 2).

Tyto tři denotáty pojmu interkulturní komunikace jsou objektivně existující jevy, je jsou sice vzájemně závislé, avak kadý z nichreprezentuje něco jiného.

ad 1) Pokud jde o proces interkulturní komunikace, ten v reálnémivotě společnosti kadodenně probíhá v různých místech a v situacích,

můeme jej vnímat, pozorovat, případně být jeho přímými účastníky,

a tedy jej proívat. Tento proces probíhá spontánně a větinou bezzáměrného úsilí komunikujících partnerů k optimalizaci jeho průběhu

a efektů.

ad 2) K vědeckému objasňování tohoto procesu slouí teorie avýzkuminterkulturní komunikace, které se zaměřují na studium obsahuinterkulturní komunikace, subjektů začleněných do tohoto procesu,podmínek a překáek jeho průběhu, a také efektů vznikajících působením

interkulturní komunikace.

ad 3) K podpoře a optimalizaci procesů interkulturní komunikace při

jejich realizaci v praxi jsou vyvíjeny četné metody a podpůrnéedukační aktivity (výuka, kurzy, tréninky aj.). Tyto aktivity nabízejí četnéinstrukce, rady, doporučení a modely, je jsou obvykle určeny k aplikaci

/ 13


pro pracovníky určitých profesí, ale některé také k vytváření určitých

kompetencí v rámci kolního vzdělávání.

Bohuel potíe působí to, e tyto tři rozdílné věci jsou označoványstejným termínem, a to nejen v četině, ale i v angličtině: Interkulturníkomunikace, anglicky intercultural communication, znamená současně (1)

jak proces komunikování, (2) tak označuje vědeckou disciplínu,resektive obor výzkumu zabývající se tímto procesem, a (3) kromě toho

také edukaci tohoto procesu.

2

Z toho plyne, e je vdy potřeba jasněvymezit, v jakém významu se s daným termínem operuje.

1.1 PROCES INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE

Od samých počátků lidské civilizace docházelo ke kontaktům lidí

nejen uvnitř určitého etnického společenství, ale také ke kontaktůmpřísluníků různých etnik a národů, jejich kultur a přísluných jazyků.

3

Historiografická bádání a historická lingvistika přináejí četné doklady o tom, jak se

lidé ji v nejstarích starověkých společnostech odliovali nejen tím, e

mluvili rozdílnými jazyky, nýbr také svými postoji a předsudkykjiným etnikům a jejich jazykům. To znamená, e v historicky nejstaríchformách interkulturní komunikace se jako faktory těchto procesů prolínaly

lingvistické, psychologické a kulturní determinanty. Toté existuje i vsoučasnosti, jak o tom pojednává tato kniha.

14 / Interkulturní komunikace

2

Terminologická mnohoznačnost působí potíe i při vyhledávání informací: Např. chceme-li zjistit

nějaké údaje z výzkumu interkulturní komunikace, nezřídka se stává, e v přísluném vyhledávači

nebo bibliografické dokumentaci jsou prezentovány větinou informace týkající se praktickýchkurzů či výcviku interkulturních komunikačních dovedností apod., avak výzkumu procesuinterkulturní komunikace či jeho vědecké explanace se tyto informace vůbec netýkají. 3

V této knize pouívám základní termín etnikum a z něho odvozované termíny (etnická skupina,etnicita, etnické vědomí aj.) v souladu se současným pojetím v etnologii (Brouček et al., 1991; atava,

1994) a interkulturní psychologii (Průcha, 2004, 2007). Etnikum je pojem obecnějí ne pojem

národ, i kdy v současném světě se vyskytuje někdy identita mezi oběma, tj. společenství chápané

jako národ je zároveň homogenní společenství z hlediska etnické skladby populace (např. Irové nebo

Norové jsou národy vytvářené pouze jedním etnikem).

Rámec 1

Interkulturní komunikace reálný jev a jeho zkoumání / 15

Interkulturní komunikace v dávné historii

Je známo a často připomínáno, e ji starověcí Řekové pociovali aproívali svou jazykovou a kulturní odlinost od jiných etnik. Vichnicizinci, s nimi přicházeli do kontaktu, byli povaováni za barbary, protoe

mluvili Řekům nesrozumitelnými a směně znějícími jazyky (ty byly

připodobňovány ke zvukům vydávaným zvířaty). To ovem nebylojedinělý jev v historii, kdy do interkulturní komunikace zasahovalynegativní postoje, respektive předsudky ve styku s odlinými etnickýmispolečenstvími.

Jak uvádí Ostler (2007), ji ze starověku jsou doloeny četné případy, kdy určitá etnická skupina, respektive její jazyk, byla označovánapejorativně, nebo byla i zesměňována přísluníky jiného etnika. Např.římský dramatik Titus M. Plautus, autor četných komedií, tvořící kolem roku 200 př. n. l., v jedné své hře nazvané Poenulus (Kartágiňan) uvádí komunikační situaci, kdy kartaginský obchodník mluví svým jazykem, tj. punsky, se dvěma Římany. Ti mu odpovídají latinsky a dělají si z jeho neznalosti latiny legraci. Protoe Plautus ve svých komediích pouíval hojně jazyk, vtipy a naráky tehdejího římského publika, je z tohomono usuzovat, e jeho zesměňující výroky vůči Kartagiňanům a puntině byly tehdy běné v reálné komunikaci Římanů. Ale samotní Římané byli zase zesměňováni Řeky:

KdychtěliŘekovéŘímanypokořit,nazývalijeOpikoi...Urákapa- trnětkvělavtom,enaznačovalanedostatekvzdělání,protoesejednalo o původní výpůjčku z latiny pouívanou jako označení negramotnosti. (Ostler, 2007, s. 307)

To znamená, e ji ve starověku se pouívaly různé etnofaulismy, které se ovem hojně vyskytují i v současných jazycích a v komunikaci u přísluníků jedněch etnik či národů ve vztahu k přísluníkům jinýchetnik a národů viz kap. 3.3.

Nepochybně je tedy interkulturní komunikace jev historicky velmistarobylý. Jak jej lze vymezit v současnosti? Nae definice je následující:

Interkulturní komunikace (intercultural communication) je termínoznačující procesy interakce a sdělování probíhající v nejrůznějích typech

situací, při nich jsou komunikujícími partnery přísluníci jazykově a/nebo

kulturně odliných etnik, národů, rasových či náboenskýchspolečenství. Tato komunikace je determinována specifičnostmi jazyků, kultur,

mentalit a hodnotových systémů komunikujících partnerů.

Příkladem můe být komunikace mezi Čechy a Vietnamci, Čechy

a Romy, Čechy a Slováky, tedy mezi etniky ijícími dnes v Českérepublice. Ve vech třech případech jde o interkulturní komunikaci, avak srůznými charakteristikami (ve smyslu uvedené definice):

Interkulturní komunikace Odlinosti (determinanty komunikace)

jazykové kulturní

Čei a Vietnamci x x

Čei a Romové - (x) x

Čei a Slováci x -

Pozn.: x vyjadřuje působení odlinosti, - znamená, e odlinost nepůsobí či je

slabá.

Je jasné, e komunikace mezi Čechy a Vietnamci je silně determinována

jak odlinostmi jejich jazyků, tak odlinostmi kulturními (mentalit,hodnotových systémů a řady dalích kulturních rysů viz kap. 2.2). Vkomunikaci mezi Čechy a Romy, kteří větinou mluví česky (současná mladágenerace Romů obvykle ji nezná romtinu), není hlavní determinantou jazyková

odlinost, nýbr odlinost kultur. Mezi Čechy a Slováky je naopakvzájemná kulturní odlinost poměrně slabá a významnějí můe být (i přes velkou

podobnost četiny a sloventiny) jazyková odlinost.

16 / Interkulturní komunikace


V české vědecké terminologii je jako synonymum termínu interkulturní

komunikace někdy pouíván výraz komunikace mezi kulturami nebo té

mezikulturní komunikace (Kolman, 2001, 2007).

4

Také Lehmanová

(1999) pracovala s termínem mezikulturní komunikace, k němu uvádí

tuto definiční charakteristiku:

Pojem mezikulturní komunikace je reflexí komunikačního procesu mezi

individuálními a nadindividuálními subjekty přináleejícími k rozdílným

kulturním systémům. Subjekty mezikulturní komunikace vstupují do

komunikačního procesu s odlinými, kulturou determinovanýmikognitivními a emocionálními strukturami, s odlinými způsoby vnímání ahodnocení skutečnosti (s. 21).

V podstatě tu jde o totonost obou definicí (1 a 2). Avak termíninterkulturní komunikace je dnes ji poměrně ustálený pro označování přísluného

procesu, a to v různých profesních oborech, jako jsou např. mezinárodní

obchod a podnikání (Nový, Schroll-Machl, 2005) nebo zdravotní péče(kolektiv autorů, 2003). Jakoto přímý ekvivalent anglického termínuintercultural communication je termín interkulturní komunikace také vsouladu s dalími českými pojmy interkulturní psychologie, interkulturní

výzkum, interkulturní kompetence aj.

Pojem interkulturní komunikace ve smyslu procesu je tedy poměrnějasný. Je reflexí reálně existujícího jevu, jen se vyskytuje kadodenně a jeho

významnost stále roste v důsledku vzrůstajících globalizačních tendencí

v mnoha sférách lidské činnosti v mezinárodním obchodu a podnikání,

v diplomacii, ve vědě a v umění stejně jako v turismu či sportu, přivýměnných pobytech studentů a učitelů, při přesunech migrantů z jedněch zemí do

jiných aj. Je to přímý důsledek toho, e lidé různých zemí se stáleintenzivněji stýkají, vzájemně obchodují, spolupracují, ale také procházejíetnickými konflikty a vedou mezi sebou váné spory a bohuel někdy i války.

Není tedy překvapující, e z těchto důvodů se reálný jev interkulturní

komunikace stal předmětem intenzivního zájmu vědy, a to jak teorie, tak

výzkumu.

Interkulturní komunikace reálný jev a jeho zkoumání / 17

4

Podobná situace je v rutině, kde termíny interkulturnaja kommunikacija a mekulturnajakommunikacija jsou souběně pouívány jako synonyma. V angličtině se vedle nejfrekventovanějího

termínu intercultural communication vyskytují také termíny cross-cultural communication

a interethnic communication. V němčině je zaveden jednoznačný termín interkulturelleKommunikation.


1.2 INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE JAKO

OBLAST VĚDY

Jak bylo uvedeno výe, druhým denotátem výrazu interkukturní

komunikace je vědecké zkoumání reálného procesu interkulturníhokomunikování. Ačkoliv interkulturní komunikace je jev doprovázejícílidstvo od nejstarích dějin, zkoumání interkulturní komunikace začalo být

prováděno a poměrně nedávno, take teorie čerpající z tohoto výzkumu

má poměrně krátkou historii.

V teorii sociální komunikace se jetě před třemi či čtyřmi desetiletími o tomto fenoménu vůbec neuvaovalo, jako by nebyla rozpoznávána potřeba jej zkoumat. V pracích českých klasiků teorie sociální komunikace psychologa J. Janouka (Sociální komunikace, 1968) a sociologa V. Lamsera (Komunikace a společnost, 1969) nejsou interkulturní aspektykomunikace vůbec zmiňovány. Ostatně i v současné české psychologii komunikace je interkulturní komunikace dosti okrajovým tématem. Pouze Z. Vybíral (Psychologie lidské komunikace, 2000) začlenil do svého výkladu stručné poznámky o vztahu jazyka, mylení, národní mentality a o pronikáníangličtiny do různých sfér sociální komunikace. Avak samotný jevinterkulturní komunikace a jeho zkoumání nejsou zde vůbec zmíněny. Ani vobsáhlém Psychologickém slovníku (Hartl, Hartlová, 2000), který jinak uvádí u základního pojmu komunikace celkem 23 speciálních pojmů, se termín interkulturní komunikace vůbec nevyskytuje.

Je nemilé konstatovat, e pokud jde o psychologické a sociologickézkumání interkulturní komunikace, je česká věda pozadu za světovýmbádáním. Problematiku interkulturní komunikace jako výzkumné téma uvedl do českého prostředí a nedávno psycholog L. Kolman prostřednictvímučebního textu Komunikace mezi kulturami (2001) a autor této kníky vmonografii Interkulturní psychologie (Průcha, 2004, 2007).

Na druhé straně je pozitivní, e se problematikou interkulturníkomunikace zabývají v České republice odborníci v jiných oblastech, zejména jsou to speciální teorie ekonomů, označované termíny interkulturnímanagement, interkulturní marketing (viz podrobněji kap. 6.2).

V zahraniční vědě byl vývoj mnohem intenzivnějí, koncepčně atematicky rozsáhlejí, pokud jde o objasňování různých aspektů interkulturní komunikace. Vědecké zkoumání interkulturní komunikace bylo vyvoláno hlavně praktickými potřebami: Po 2. světové válce, kdy začala mohutnáexanze USA do různých zemí a kontinentů, docházelo k četným kontaktům mezi Američany a přísluníky jiných kultur, zejména Japonci a jinými ná- 18 / Interkulturní komunikace

*


rody Asie, Němci a jinými národy Evropy. Vznikala potřeba instruovat

diplomaty, obchodníky, učitele jazyků aj. o specifičnostech kultur ajazyků jiných zemí. Kromě jiného také válka vedená USA ve Vietnamu

(19641973), pro ni bylo potřeba vycvičit také specialisty (tlumočníky

a jiné) pro komunikaci Američanů s Vietnamci, přispěla k rozvoji teorie

a výzkumu interkulturní komunikace.

Uvádí se, e asi poprvé se objevil pojem intercultural communication

v roce 1954, a to v knize amerických autorů E. Halla a D. Tragera Culture

as Communication (Hall, Trager, 1954). Od té doby se podněty kekomlexnímu, interdisciplinárnímu zkoumání interkulturní komunikace postupně prosazovaly z několika zdrojů, a to v různých zemích světa. Dělo se

tak v rámci některých lingvistických a psychologických disciplín.

1.2.1 PSYCHOLINGVISTIKA A SOCIOLINGVISTIKA

V oblasti psycholingvistiky a sociolingvistiky se od 60. let minulého století

začalo rozpoznávat, e procesy řečové komunikace jsou výrazněovlivňovány také faktory etnických/národních kultur. V různých zemích,předevím v těch, které mají etnicky odliné skupiny obyvatel, byly zkoumány

etnické a kulturní aspekty řečové komunikace a řečového chování, je se

projevují např. v komunikaci bělochů a Afroameričanů v USA, uanglofonních a frankofonních obyvatel Kanady či v komunikaci asijských aafrických imigrantů ve V. Británii a jinde. Tak např. začaly být analyzovány

a srovnávány normy oslovování (address rules) v různých jazycích,přičem se ukazovalo, e tyto normy jsou v jednotlivých etnických/národních

kulturách dosti odliné (Ervin-Tripp, 1969).

1.2.2 ETNOGRAFIE KOMUNIKACE

Postupně se na styku lingvistiky, etnografie a etnologie (respektive kulturní

antropologie)

5

vytvářelo výzkumné odvětví nazývané etnografiekomunikace (ethnography of communication). Je to tedy interdisciplinární oblast

Interkulturní komunikace reálný jev a jeho zkoumání / 19

5

V této knize pouívám termín etnologie tak, jak je větinou zaveden v českém prostředí podleevropského úzu, pro označení přísluné disciplíny. Alternativně se pouívá i termín kulturníantropologie (podle amerického úzu), ačkoli jde v podstatě o stejnou disciplínu (srov. Copans, 2001;

Murphy, 1998). vědy, kterou svými pracemi zaloil Dell Hymes v 60.80. letech minulého století. Byla prováděna pozorování toho, jaké komunikační zvyklosti,rituály a tradice jsou charakteristické pro přísluníky různých etnik a národů. Český badatel Z. Salzmann, který působil před rokem 1989 v USA, vyjádřil podstatu etnografie komunikace jakoto vědeckého oboru takto:

Etnografie komunikace představuje důleitý aktuální přínos, doplňující

ji pevně konstruovaný výzkum kultur prováděný antropology a výzkum

jazyků prováděný lingvisty. Cílem tohoto nového pole bádání je podat

pokud mono úplný obraz uívání řeči v různých společnostech avytvořit historické a srovnávací studie o tomto předmětu. Vyuití rostoucího

objemu informací z oblasti etnografie komunikace můe přispět křeení

některých sociálních problémů společností, v nich ije mnohonárodů vedle sebe, ale přitom vdy nesdílejí stejné způsobykomunikace (Salzmann, 1997, s. 138139, tučně J. P.).

Účelem etnografie komunikace je hlavně objasnit, jak se komunikačně

projevují přísluníci různých kultur světa při vzájemném styku. Proto je

hlavní metodou etnografie komunikace přímé pozorování konkrétníchkomunikačních událostí co je také charakteristické pro výzkumyinterkulturní komunikace.

1.2.3 ETNOPSYCHOLINGVISTIKA

Dalí impulsy a poznatky pro zkoumání interkulturní komunikacepřináela etnopsycholingvistika. Tato interdisciplinární oblast vědy byla

v 2. polovině minulého století intenzivně rozvíjena ruskými a dalími

vědci v bývalém Sovětském svazu (Sorokin, 1988). Rozvojetnopsycholingvistiky vyplýval z toho, e tento stát byl multietnickým a multikulturním

společenstvím, v něm interkulturní komunikace probíhala kadodenně

v nesčetných kontaktech přísluníků stovek různých etnik. Vetnopsycholingvistických experimentech se často aplikovala metoda produkováníverbálních asociací, u dospělých i u dětí.

20 / Interkulturní komunikace


Rámec 2

Interkulturní komunikace reálný jev a jeho zkoumání / 21

Verbální asociace charakterizující jazyky a kultury

Metoda verbálních asociací (word-association experiment) bylapouívána v experimentální psychologii ji koncem 19. století. Její podstatou

je to, e pokusná osoba vyjadřuje mylenky, představy či slova k určitým

podnětům, které jsou jí předkládány. V klasickém experimentuamerických psychologů G. H. Kenta a A. J. Rosanoffa v roce 1910 byl učiněn

pozoruhodný objev: Kdy se experiment se shodnými podnětovýmislovy postupně uskutečnil v souboru 1000 amerických muů a en,reprezentujících různé věkové, vzdělanostní a profesní kategorie, ukázalo se,

e mezi subjekty existují podstatné shody v asociačních reakcích, tj.

v odpovědích na zadávaná podnětová slova. Např. na podnětové slovo

lampa (lamp) 650 subjektů z daného souboru odpovědělo asociací

světlo (light), ale jen 5 produkovalo asociaci elektrická (electric).

To znamená, e mluvčí tého jazyka (americké angličtiny) mělishodný profil organizace svého mentálního slovníku (jak se tím dnes zabývá kognitivní psychologie a kognitivní lingvistika). Později byly pro jinéjazyky, velkých i malých národů, na stejném principu vytvořeny asociační normy, které charakterizují mentální slovníky mluvčích určitýchjazyků. Např. I. Marálová (1982) vypracovala asociační normu prosloventinu. Těmito výzkumy byl podán důkaz, e verbální asociace získané od subjektů určitých etnik odráejí nejen variabilitu jazyků, alezároveň také odlinost jednotlivých kultur, s nimi jsou určité jazyky spojeny.

V ruské etnopsycholingvistice byl učiněn dalí krok v tomto bádání tím, e asociační experimenty byly prováděny nejen s dospělýmisubjekty, ale i s dětmi, a navíc v komparativním pohledu, tj. s dětskýmimluvčími různých jazyků. T. M. Rogonikova (1988) srovnávala verbálníasociace u dětí (skupiny od předkolního věku a po áky 10. ročníku), a to Rusů, Bělorusů, Slováků a Angličanů. Jako příklad lze uvést odpovědi asociace na podnětové slovo hudební nástroj.

1.2.4 TEORIE JAZYKOVÉHO RELATIVISMU

Značný význam pro vědecké objasňování interkulturní komunikace má

teorie jazykového relativismu spojovaná zejména s hypotézouSapira

-Whorfa. Je to teorie rozvíjená na styku lingvistiky a kulturní antropologie.

Podstatou této teorie jsou dva principy:

n Mylení lidí, jejich vnímání a chápání okolního světa je určovánocha

rakterem toho jazyka, kterým mluví.

22 / Interkulturní komunikace

Nejfrekventovanějí

asociace

Ruské děti Anglické děti

(áci 1. a 3. ročníku) pianino (piano)

rojal (klavír)

skripka (housle)

garmoka (harmonika)

bajan (harmonika)

banjo (bendo)

bell (zvonek)

drum (buben)

guitar (kytara)

flute (flétna)

Podobné odlinosti v asociacích byly získány té na jiná podnětová

slova, např. barvy, pokrmy, květiny. Vdy se ukázalo, e mluvčí určitého

jazyka reagují odlině, specificky na podnětová slova ve srovnání se

slovními reakcemi mluvčích jiných jazyků. T. M. Rogonikova k tomu

konstatuje:

Asociační reakce zjitěné v jednotlivém jazyce jsou obvyklespecific

ké pro nositele tohoto jazyka, odráejí národní kulturu země. Jak lzevi

dět z naich experimentálních výsledků, pro nositele zkoumaných jazyků

jsou typické shodné modely asociačních vazeb. (s. 115)

Tyto poznatky byly potvrzeny i jinými výzkumy, a to v různýchze

mích. Ale jetě jeden poznatek z uvedených ruských experimentů jevý

znamný: Ukázalo se, e asociační vazby v určitém jazyce jsou do značné

míry shodné jak u subjektů nejmladích věkových kategorií (ve věku dětí

67 let), tak u subjektů starích (1415 let) i u dospělých. To nasvědčuje

tomu, e typické verbální asociace jsou u mluvčích určitého jazyka

zformovány ji v niím kolním věku, take potenciální realizace

interkulturní komunikace v dospělém věku je tím výraznědetermi

nována. n Rozdíly mezi jazyky se tudí odráejí i v rozdílné interpretaci světa,

včetně vnímání jiných lidí, u mluvčích jednotlivých jazyků.

Tuto teorii rozvinuli antropologové Edward Sapir a Benjamin L. Whorf ve 20. a 30. letech minulého století, kteří studovali jazyky a kultury různých kmenů amerických a kanadských Indiánů i jiných etnik. Příznačné jekonstatování E. Sapira, vyjádřené v jedné z jeho prací, jeho platnostjeivsoučasnosti zřejmá:

Ačkoli jazyk obvykle nestojí v centru pozornosti odborníků v sociálních vědách, podmiňuje výrazným způsobem vechno nae uvaování osociálních problémech a procesech. Lidé neijí ve světě nějak izolováni, nýbr jsou velice těsně spojeni s tím jazykem, který je jejich komunikačnímmédiem v dané společnosti. Bylo by iluzí si představovat, e člověk sepřizpůsobuje realitě bez pouívání jazyka.

Pokud je tato teorie skutečně validní a mnohé tomu nasvědčuje pak se tím zčásti vysvětlují i různé potíe a bariéry, které běně nastávají vinterkulturní komunikaci. Jazyk je v tomto smyslu determinantou lidského vědomí, chování a proívání. Pokud spolu komunikují přísluníciodliných kultur, nemohou nikdy dosáhnout absolutního porozumění, nebo vnímají a chápou věci okolního světa skrze své jazyky, a tedy více či méně odlině.

Přesto ale, i kdy existují různé empirické doklady svědčící o reálnosti teorie jazykové relativity, někteří vědci ji zpochybňují. Tak např. R. F.Murhy (1998) uvádí, e postoj některých antropologů k hypotéze Sapira-Whorfa je skeptický, nebo mylení nelze zjednoduit pouze na jazyk a v porozumění světu hrají roli i nejazykové prostředky.

Jiní kritici argumentují tím, e výklady a argumenty B. L. Whorfa byly zaloeny hlavně na rozdílech mezi současnou angličtinou a jazykemHoijců, amerických Indiánů. Rozdíly gramatik a kultur mluvčích těchtojazyků jsou samozřejmě značné, avak tyto diference nelze generalizovat na vechny jazyky a kultury. Proto např. Z. Salzmann (1996) konstatuje, e pokud by hypotéza Sapira-Whorfa vskutku úplně platila, pak by vlastně realizovatelnost interkulturní komunikace byla velmi omezena. ProtoSalzmann soudí, e z dneního hlediska Whorf ve své hypotéze nadsazoval. (s. 96)

Na druhé straně mnoho jiných badatelů dokládá, e mezi jazykem,mylením a kulturou existují těsné vztahy, je nelze přehlíet, chceme-liadekvátně objasňovat procesy interkulturní komunikace. Zvlátě se rozvinuly

Interkulturní komunikace reálný jev a jeho zkoumání / 23


snahy vysvětlovat, jak je spjat jazyk a národní charakter určitéhospolečenství (podrobněji v kap. 2.2).

1.2.5 INTERKULTURNÍ PSYCHOLOGIE

V současné době je jedním z hlavních zdrojů výzkumných poznatků ointerkulturní komunikaci vědecká disciplína (cross-cultural psychology). Je

to oblast vědy, která je ji několik desetiletí intenzivně rozpracovávána

v zahraničí, má bohatou literaturu (např. Berry, Poortinga, Segall, Dasen,

2002), je reprezentována mezinárodním časopisem Journal ofCross-Cultural Psychology. V českém prostředí je vak teprve ve stadiu seznamování se

se zahraničními poznatky (viz přehled in Průcha, 2004, 2007).

Relevantnost interkulturní psychologie pro objasňování interkulturní komunikace je zřejmá z následující stručné definice.

Interkulturní psychologie je vědecké zkoumání variant lidskéhochování se zřetelem na způsoby, jimi je chování ovlivňováno kulturním

kontextem (Berry et al., 2002, s. 1).

Podle této definice a jiných vymezení lze interkulturní psychologiicharakterizovat jako zkoumání toho, jak faktory kultury (etnické, národní) ovlivňují mylení, komunikaci a chování lidí. Přitom se zdůrazňuje, e cílem tohoto zkoumání je jednak explanace způsobů a efektů tohotoovlivňování, jednak vytváření podkladů pro aplikace výzkumných poznatků v praxi co obojí má smysl pro procesy interkulturní komunikace.

Z toho, co bylo řečeno výe v této kapitole, vyplývá jasně, e proobjasňování interkulturní komunikace jsou nejzávanějí tři základní fenomény: 24 / Interkulturní komunikace

KULTURY (etnik, národů) JAZYKY (etnik, národů)

KOMUNIKAČNÍ CHOVÁNÍ (přísluníků etnik, národů)


Z tohoto schématu vyplývá zaměření dalího výkladu: Aby bylo mono adekvátně objasnit různé specifičnosti a problémy fungování interkulturní komunikace, je nutno popsat situaci týkající se (1) lidských kultur, (2)lidských přirozených jazyků, a to obojí v souvislosti (3) s komunikačnímchováním přísluníků těchto kultur a mluvčích různých jazyků. Taktozaměřený popis bude náplní kapitoly2a3.

1.3 SOUČASNÉ ZDROJE POZNATKŮ

O INTERKULTURNÍ KOMUNIKACI

I kdy obor zabývající se interkulturní komunikací z vědeckého

hlediska je multidisciplinární oblastí, tj. propojující a syntetizující přístupy

z různých dílčích disciplín a okruhů výzkumu, přece jen je patrnáspecifická orientace jednotlivých zdrojů poznatků, které interkulturní komunikaci

objasňují. V českých zdrojích jsou to hlavně následující orientace.

1.3.1 EKONOMICKÁ ZAMĚŘENOST

n Poznatky o interkulturní komunikaci přináejí publikace ointerkulturním marketingu (Světlík, 2003), interkulturním managementu (Nový,

Schroll-Machl, 2005), mezinárodním obchodu a podnikání (roněk,

2000). n Speciálně na česko-německou interkulturní komunikaci je zaměřena

publikace Nový, Schroll-Machl (2006). n Na Fakultě managementu a ekonomiky Univerzity T. Bati ve Zlíněpublikoval M. Mikulátík (2003) knihu o komunikačních dovednostech,

v ní je stručná kapitola o mezikulturní komunikaci. Zaměřuje se na

popis kulturních specifičností v jednání s hosty ze zahraničí, na řízení

lidí v nadnárodních organizacích aj. n Na Obchodně podnikatelské fakultě Slezské univerzity v Karviné byl

prováděn výzkum interkulturní komunikace, o něm informujepublikace H. L. Bobákové (2004).

Interkulturní komunikace reálný jev a jeho zkoumání / 25


1.3.2 PSYCHOLOGICKÁ ZAMĚŘENOST

n V české psychologické literatuře jsou problémy interkulturníkomunikace jen zřídka pojednávány. Je tomu tak pouze v publikacích Kolmana

(2001, 2007), Průchy (2004, 2007), Říčana (2000). n Zájem je věnován interkulturní komunikaci v souvislosti spsychodiagnostikou (Kubíková, 2007), pedagogickosychologickým poradenstvím

(Muhič, 2004) a psychologickými aspekty interkulturní senzitivity(Morgensternová, ulová et al., 2007).

1.3.3 PEDAGOGICKÁ ZAMĚŘENOST

n V českém prostředí vzrůstá zájem o pedagogické aspekty interkulturní

komunikace v souvislosti se vzděláváním dětí imigrantů a jiných cizinců

(varcová, Mare, 2006), áků z etnických minorit (Kami, 1999) a se

začleňováním multikulturní výchovy do kolního vzdělávání (Průcha,

2001, 2006).

1.3.4 LINGVISTICKÁ A SOCIOLINGVISTICKÁ

ZAMĚŘENOST

n Projevuje se zájem o zkoumání interkulturní komunikace a jazykovésituace v nadnárodních podnicích (Nekvapil, 2006 a dalí práce tohoto

lingvisty). n Četí lingvisté se v posledních letech zabývají interkulturní komunikací

hlavně ve vztahu k vyučování cizích jazyků (Kiehlborn, ebek, 2006). n Pro studium interkulturní komunikace jsou přínosné také lingvistické

komparace stylu vědeckých textů v různých jazycích (Čmejrková,

1996).

26 / Interkulturní komunikace


1.3.5 ETNOLOGICKÁ ZAMĚŘENOST

n Také etnologové se zabývají určitými aspekty interkulturní komunikace,

a to v souvislosti s jazyky etnických menin v Evropě i jinde (atava,

2001). n V této oblasti vypracoval ji dříve etnolog F. Vrhel (1981) úvodní text

Základy etnolingvistiky.

V zahraničí existuje velký počet zdrojů, které se týkají interkulturníkomunikace. Jsou to monografie, sborníky a některé specializované časopisy. Mnohé zdroje jsou uváděny průběně v textu této knihy, zde zmínímvýběrově jen některé nejzávanějí. n Velmi rozvinuté je zkoumání interkulturní komunikace v USA, kde je

začleněno té jako předmět či obor studia na mnoha univerzitách.Odborníci v této disciplíně jsou sdrueni v několika organizacích, zejména

National Communication Association (NCA) a Society for Intercultural

Education, Training and Research (SIETAR). Z relevantních současných zdrojů lze upozornit na sborník Theorizing About Intercultural

Communication (Gudykunst, 2005). William B. Gudykunst je takéautorem několika monografií, zejména o komparaci komunikace Američanů

a Japonců aj. Dalí významné publikace pocházejí od Freda E. Jandta,

profesora na California State University, zejména rozsáhlý teoretický

úvod Intercultural Communication: An Introduction (Jandt, 2001)

a sborník Intercultural Communication: A Global Reader (Jandt, 2004).

Dalí významná monografie Intercultural Communication: A Contextual

Approach byla vypracována Jamesem Neuliepem, profesoremkomunikačních studií na St. Norbert College ve Wisconsinu (Neuliep, 2003).

V USA byly také od poloviny 70. let publikovány ročenky International

and Intercultural Communication Annuals. n Teorie a výzkumy interkulturní komunikace se intenzivně rozvíjejí ve

Velké Británii, a to v dvojím směru: Jednak se zkoumá, jak interkulturní

komunikace determinuje zaměstnanost, vzdělávání a celkovou integraci

početných skupin imigrantů v Británii, jednak se zájem odborníkůzaměřuje na interkulturní komunikaci v zemích, kde jsou uplatňoványbritské zájmy, tj. zejména v bývalých koloniích v Africe a v Asii.Interkulturní komunikace jako studijní obor je realizována na mnoha britských

Interkulturní komunikace reálný jev a jeho zkoumání / 27


univerzitách a existuje k tomu i početná odborná literatura. Např. je to

rozsáhlá antologie International Communication (Thussu, 2008),objasňující interkulturní komunikaci v ekonomických a politickýchsouvislostech. Kniha The Global Intercultural Communication Reader(Asante, Miike, Yin, 2007) je sborník prací reprezentujících různá témata

interkulturní komunikace. n Také v Německu se intenzivně zkoumá interkulturní komunikace. Je to

zejména v souvislosti s teorií a praxí interkulturního managementu,rozvíjené zejména v Psychologickém ústavu univerzity v Regensburku, kde

stěejní práce publikoval Alexander Thomas (Thomas, Kammhuber,

Schroll-Machl, 2003, aj.). Velká pozornost je věnována té problematice

interkulturní kompetence, předevím z hlediska učení a vyučování cizích

jazyků a komunikace se skupinami imigrantů v Německu (Volkmann,

Stierstofer, Gehring, 2002). Řada prací týkajících se interkulturníkomunikace vznikla v rámci německé interkulturní psychologie a interkulturní

pedagogiky (podrobněji Průcha, 2004, 2007). Interkulturní komunikace

se studuje na řadě německých univerzit, v rámci pregraduálního idoktorského studia, např. v Regensburgu, Berlíně, Jeně či v Chemnitzu. Jak je

utvářen předmět interkulturelle Kommunikation na univerzitě vMnichově, popisuje Roth (1996). n Dlouholeté tradice má teorie a výzkum interkulturní komunikace vRusku. V polovině 90. let se začaly prosazovat kurzy interkulturníkomunikace v mnoha vysokých kolách, v rámci ekonomické, lingvistické nebo

pedagogické specializace. V současné době působí katedry interkulturní

komunikace na univerzitách v Moskvě, Petrohradu (Sankt Peterburg),

Tveru, Voroněi, Volgogradu a jinde. V roce 2000 byla zaloenaRossijskaja kommunikativnaja associacija, která se stala partnerkou americké

NCA. Jsou publikovány důleité monografie a sborníky v oblastietnosycholingvistiky, např. práce A. A. Leontjeva, J. A. Sorokina, E. F.Tarasova a dalích, vzniklé vesměs v Jazykovědném ústavu Ruské akademie

věd (Leontjev, 1997; Tarasov, 1996; Ter-Minasova, 2000; Ufimceva,

2000). Příznačný je zájem ruských odborníků o srovnávání komunikace

Rusů a Američanů, např. Leontovič (2002). Také monografieInterkultura i verbalnyj znak (Privalova, 2005) analyzuje podrobně charakteristiky

americké angličtiny a rutiny jako jazyků reprezentujících dvělingvokultury. Bohuel a na nepatrné výjimky jsou nové ruské publikace

k těmto tématům v českých knihovnách nedostupné.

28 / Interkulturní komunikace


n Výzkumy interkulturní komunikace jsou prováděny i v jiných zemích,

zejména ve Francii, výcarsku, Finsku, Japonsku a také na Slovensku.

Na Ekonomické fakultě UMB v Banské Bystrici byl zaveden předmět

Interkulturné vzahy v hospodárskej praxi, v něm je začleněna té

interkulturní komunikace (podrobnosti ve sborníku Interkulturnákomunikacia, 2003).

V zahraničí jsou vydávány také vědecké časopisy, je se zabývajírůznými aspekty a souvislostmi interkulturní komunikace: n Language and Intercultural Communication, 8, 2008. n Multilingua Journal of Cross-Cultural and InterlanguageCommunication, 27, 2008. n Journal of Cross-Cultural Psychology, 39, 2008. n Communication Quarterly, 56, 2008. n Communication Monographs, 75, 2008. n Intercultural Education, 19, 2008.

Interkulturní komunikace reálný jev a jeho zkoumání / 29



2. KULTURY ZAKLÁDAJÍCÍ ELEMENT

INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE

V samotném termínu interkulturní komunikace je vyjádřeno, e

pro tento typ komunikace má fenomén kultura naprosto klíčový význam.

Lidé jednotlivých zemí ijí ve více či méně odliných kulturách, je jsou

charakterizovány specifickými systémy sdílených hodnot, společenských

norem, idejí a společných zkueností, tradic a zvyklostí, komunikačníchrituálů aj. Tyto charakteristiky lidských kultur jsou popsány v sociologii

a kulturní antropologii (Murphy, 1998; Soukup, 2000, aj.).

Avak v teorii interkulturní psychologie se zachází s pojmem kultura ve specifickém pojetí, které se vztahuje předevím k chování lidí.

V interkulturní psychologii jsou kultury chápány jako produktyminulého chování lidí a jako usměrňovatelé budoucího chování lidí. Tudí lidé

jsou na jedné straně spolutvůrci kultury své společnosti a na druhéstraně jsou zároveň touto kulturou řízeni ve svém chování (Berry et al.,

2002, s. 229).

V tomto pojetí, je je podrobněji rozpracováno ve velkém mnostvíteoretických koncepcí (viz Průcha 2004, 2007), se operuje s dvěma premisami, je mají pro nae téma zásadní důleitost: n Kadé etnické společenství, respektive kadý národ, má svou vlastní

kulturu. V tomto smyslu se pouívá koncept etnická kultura, respektive

národní kultura. n Jedním z projevů lidského chování je komunikační chování. Vzhledem

k tomu existuje těsná vazba mezi etnickou/národní kulturou určitého

společenství a charakterem jejího komunikačního chování.

/ 31


Pokud jde o první skutečnost, objevuje se velký problém pramenící

z toho, e počet etnik je ve světě vskutku enormní, a tudí rozsáhlý je i počet

jejich kultur. Je mono to ilustrovat některými daty (rámec 3).

Rámec 3

Z těchto údajů je zřejmá multikulturní realita současného světa.Variabilita kultur různých etnik a národů je vskutku obrovská. Pokud se chceme

orientovat v procesech interkulturní komunikace, musíme pouívatnějakou klasifikaci kultur, nějaký přehled jejich specifičností, které umoňují

kultury třídit a srovnávat. Natěstí takové klasifikace či typologie jiexistují.

Interkulturní psychologie s oporou o poznatky etnologie, kulturníantropologie, srovnávací sociologie aj. rozpracovala intenzivněproblematiku národních kultur a jejich typologii. Tato typologie umoňujerozpoznávat také detailní rysy interkulturní komunikace přísluníků jednotlivých

kultur při vzájemném kontaktu. K typologii národních kultur přispělnejvětí měrou nizozemský odborník G. Hofstede.

32 / Interkulturní komunikace

Počty etnik a kultur v Evropě a ve světě

Některé prameny uvádějí, e ve světě existuje a 5000 různých etnik.

Jejich velikosti (počet přísluníků) jsou samozřejmě velmi rozdílné.

Např. na kontinentu Severní a Jiní Ameriky ije několik stoveketnických skupin Indiánů, podobně je tomu v Africe či v Asii.

Přesnějí údaje o etnikách (národech) světa poskytuje popis 739národů, který publikovali četí etnografové (Hubinger, Honzák, Polienský,

1985).

V Evropě ije 72 původních etnik (podle atavy, 1994), avaknepočítaje v to etnika ijící v evropské části Ruské federace a bez několika

desítek etnik různých mimoevropských přistěhovalců.

Počet kultur ve světě není přesně zjitěn, i kdy existují etnologické

archivy a databáze, které obsahují přehledy a charakteristiky lidských

kultur. Např. Ethnographic Atlas (1967), který existuje na YaleUniversity (USA), přináí přehled o 1264 etnických kulturách. TYPOLOGIE NÁRODNÍCH KULTUR

Jako mnoho jiných vědeckých teorií také typologie národníchkultur byla vytvořena v důsledku praktických potřeb: Od poloviny minulého

století, s nástupem globalizačních tendencí (zejména po zaloení EHS

Evropského hospodářského společenství v r. 1957), se silně rozvíjelymezinárodní obchod a mezinárodní kontakty vůbec. Ruku v ruce s tím sezintenzivňovaly také procesy komunikace mezi obchodními a jinými partnery

z různých zemí. Přitom začaly být postupně uvědomovány komunikační

bariéry a jiné problémy vyvstávající mnohdy v této komunikaci mezipřísluníky různých zemí. Proto se někteří odborníci začali zabývatzkoumáním toho, co tyto problémy způsobuje či ovlivňuje.

Geert Hofstede, nizozemský odborník v psychologii managementu, pracoval jak ve sféře průmyslu (ve firmě IBM Europe), tak na půděněkterých univerzit. Uvědomoval si, jak značným vlivem působí v mezinárodní komunikaci faktory kultur jednotlivých zemí. Zkoumal např.charakteristické rysy komunikačního chování Evropanů a Japonců nebo Číňanů při obchodním jednání i v jiných situacích. Postupně vyvinul typologiinárodních kultur s jejich specifickými charakteristikami, která se stala základnou pro obrovské mnoství výzkumů v oblasti interkulturního managementu a interkulturní komunikace. U nás jsou stěejní práce Hofstedehozpřístupněny v četině, a to nejnověji v knize Kultury a organizace (Hofstede, G. a Hofstede, G. J., 2006), předtím ve starí verzi (Hofstede, 1999), obě v překladech českého psychologa L. Kolmana.

Co je podstatou Hofstedeho typologie národních kultur? Kpochopení této typologie je nutno se nejprve seznámit s jejími základními pojmy.

Kultura je chápána jako mentální programování, je to vzorec mylení a chování, který se naučí kadý jednotlivec v tom prostředí, v něm vyrůstá. Kultura je vdy jevem kolektivním, nebo je vdy alespoň z části sdílena lidmi, kteří ili nebo ijí ve stejném společenském prostředí, v něm si ji osvojili. Je to kolektivní programování mysli, které odliuje přísluníkyjednéskupinynebokategorielidíodjiných.(Hofstede, Hofstede, 2006, s. 14)

Protoe kadý jednotlivec patří do určité sociální skupiny (rodina,sociální třída, profesní kategorie, náboenská skupina aj.), nese si do ivota několik vrstev kultury (např. vlastnosti konkrétní rodinné kultury). Avak společná vrstva je ta, která je vytvářena přísluností jedince k určité zemi, k určitému národu. Je označována jako národní kultura. PodleHofstedeho národní kultura odpovídá zemi, z ní jedinec pochází. Kadý člověk, jen se setká s přísluníkem jiného ne vlastního národa, vnímá jehoodliKultury zakládající element interkulturní komunikace / 33


nosti obvykle rozpoznává odliný jazyk, odliný způsob chování, odliné

odívání apod. I laici jsou si vědomi toho, e lidé jednotlivých národů mají

svou typickou národní mentalitu.

6

Hlavním určujícím rysem národních kultur jsou hodnoty. Vpsychologickém a sociologickém chápání jsou hodnoty chápány jako regulačnímechanismy lidského chování, je jsou pro určitou společnostcharakteristické a projevují se v jejích sdílených normách, postojích, názorech

a preferencích. Hodnoty národních společenství mají silnou setrvačnost,

přenáejí se z generace na generaci a jsou dosti odolné vůči vnějímzásahům (srov. o hodnotách české společnosti ve srovnání s hodnotami jiných

národů, in Rabuic, 2001).

Hofstede vycházel z vlastností národních kultur a provedl rozsáhlévýzkumné etření hodnotových charakteristik lidí ve více ne padesáti zemích

světa. Na základě výzkumných poznatků zkonstruoval typologii dimenzí

národních kultur.

Rámec 4

34 / Interkulturní komunikace

Typologie národních kultur

Hofstede vyuil monost vyetřit dotazníkem zaměstnance pobočekfirmy IBM rozmístěných v různých zemích světa. Dotazník obsahoval

otázky reflektující hodnotové orientace více ne 116 tisíc zaměstnanců

reprezentantů 74 zemí a regionů Evropy, Ameriky, Afriky a Asie. Ztohoto obrovského souboru dat odvodil kritéria pro odlinosti národních

kultur, tzv. dimenze, vyjádřené kvantitativními indexy:

n Mocenský odstup (power distance)

Charakteristika:Vyjadřuje vztah lidí určité kultury k autoritě. Tedy to,

v jaké míře obyvatelé, instituce a organizace v určité zemi očekávají

a akceptují, e moc je rozdělena nerovnoměrně. Tato dimenzevystihuje sociální distanci mezi lidmi nestejného společenského postavení,

6

Národní mentalita a národní charakter jsou dosti komplikované jevy, ačkoli byly dříve a jsou

i v současnosti podrobovány různým empirickým výzkumům (podrobněji viz Průcha, 2004; 2007).

Lze říci, e v pojetí Hofstedeho je národní kultura synonymem pojmu národní charakter.


Kultury zakládající element interkulturní komunikace / 35

např. mezi vedoucími pracovníky a podřízenými zaměstnanci, mezi

učiteli a áky.

Země s velkým mocenským odstupem: Malajsie, Mexiko, Francie,

Turecko aj.

Země s malým mocenským odstupem: Dánsko, Irsko, Nový Zéland

aj. n Individualismus kolektivismus

Charakteristika: Tato dimenze vyjadřuje rozsah závislosti jednotlivce

na kolektivu (rodině, firmě aj.) a míru volnosti pro jeho vlastníiniciativnost. Individualistické společnosti jsou takové, v nich vazbyjednotlivců na kolektivy jsou poměrně volné; naopak v kolektivistických

společnostech jsou lidé od narození integrováni do soudrnýchskuin, které je za jejich loajalitu ochraňují.

Individualistické země: USA, V. Británie, Kanada, Austrálie, Belgie,

Holandsko aj.

Kolektivistické země: Quatemala, Ekvádor, Pákistán, Indonésie, Jiní

Korea aj. n Maskulinita feminita

Charakteristika: Maskulinita vyjadřuje zastoupení a vliv muského

prvku v hodnotách určité společnosti (např. průbojnost, soutěivost).

Maskulinita se vztahuje na kultury, v nich jsou rodové role zřetelně

odlieny, a feminita na kultury, v nich se rodové role překrývají. Tato

dimenze odráí např. rovnoprávnost v postavení en v zaměstnání.

Maskulinní země:Japonsko, Rakousko, Itálie, výcarsko, Mexiko aj.

Femininní země: védsko, Norsko, Dánsko, Holandsko, Finsko aj. n Vyhýbání se nejistotě

Charakteristika: Rozsah, v něm se přísluníci kultury cítí ohroeni

nejistými či neznámými situacemi. Tato dimenze vyjadřuje, nakolik

lidem určité kultury vadí např. podstupovat riziko různých změn vzaměstnání, ve společnosti vůbec, respektive zda se těmto změnámpřináejícím nejistotu snaí raději vyhýbat.

Země se silným vyhýbáním se nejistotě: Řecko, Portugalsko,Japonsko, Srbsko aj.

Kvantitativní indexy a podrobnosti k těmto kulturním dimenzím jsou

uvedeny v pracích Hofstedových (Hofstede, 1999; Hofstede a Hofstede,

2006). Později byl Hofstedeho výzkum replikován i na souborureprezentujícím českou populaci, její kulturní dimenze jsou nyní zjitěny (Světlík,

2003). Byly rovně srovnávány kulturní dimenze Čechů a Slováků, jako

i Čechů, Němců a Britů (Průcha, 2004, 2007). Z tohoto srovnání např.vylývá, e česká národní kultura má více shodných prvků s německoukulturou ne s kulturou Britů.

Nyní se zaměříme na to, jak se různé specifičnosti národních kulturprojevují v komunikačním chování lidí.

2.2 SPECIFIČNOSTI KULTUR

V KOMUNIKAČNÍM CHOVÁNÍ

Vztahy mezi etnickými/národními kulturami a komunikačnímchováním subjektů těchto kultur jsou evidovány z několika zdrojů:

n Předevím jsou to četná pozorování komunikačního chování lidí zrůzných kulturních společenství, která jsou popsána v řadě publikacíprak>36 / Interkulturní komunikace

Země se slabým vyhýbáním se nejistotě: Singapur, Dánsko, V.Británie, Hongkong aj.

n Dlouhodobá krátkodobá orientace

Charakteristika: Dlouhodobá orientace v určité národní kultuřevyjadřuje pěstování vlastností lidí vztaených k budoucím odměnám, kvytrvalosti, k ochotě podřizovat se ve prospěch dlouhodobých cílů;krátkodobá orientace je zaměřenost na blízké cíle, na okamité výsledky.

Tato dim



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist