E-kniha: Interakční psychologický výcvik – Marek Kolařík

Věnováno Andu, mámě a Zuzu

PhDr. Marek Kolařík, Ph.D.

INTERAKČNÍ PSYCHOLOGICKÝ VÝCVIK

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 4256. publikaci

Recenzoval:

prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc.

Odpovědná redaktorka Hana Duková

Sazba a zlom Milan Vokál

Počet stran 160

Vydání 1., 2011

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Š Grada Publishing, a.s., 2011

Cover Photo Š fotobanka Allphoto

ISBN 978-80-247-2941-1

VERZE osvit 1opr 2 podtitul; 18 December 2010, B5 OBSAH

Úvod ..........................................................7

1. Teoretická východiska pro práci s výcvikovou skupinou ...............9

1.1 Základy, na nich stojí sociálně-psychologický výcvik (SPV)

tréninkové skupiny a skupiny setkání ...........................9

1.1.1 Tréninkové skupiny .....................................9

1.1.2 Skupiny setkání (encounterové skupiny, e-skupiny) ...........10

1.2 Historie vývoje SPV v ČR ....................................12

1.3 Interakční psychologický výcvik na vysokých kolách v České

republice ..................................................13

1.3.1 Místo interakčního psychologického výcviku při přípravě

studentů .............................................13

1.3.2 Současné podoby interakčního psychologického výcviku .......14

1.4 Vymezení sociálně-psychologického výcviku vůči ostatním formám

práce ve skupině ............................................16

1.4.1 Srovnání SPV a psychoterapeutického výcviku a výcviku ve

skupinové psychoterapii .................................16

1.4.2 Co ne/lze očekávat od sociálně-psychologického výcviku ......18

1.4.2.1 Co sociálně-psychologický výcvik zpravidla umí? ......18

1.4.2.2 Co sociálně-psychologický výcvik zpravidla nemůe? . . 18 1.4.3 Rozdíly mezi SPV a skupinovou terapií ....................18

1.4.3.1 Účastníci sociálně-psychologického výcviku, kteří

potřebují pomoc ................................20

1.5 Skupinová dynamika ........................................21

1.5.1 Prvky skupinové dynamiky ..............................22

1.5.1.1 Struktura skupiny ...............................22

1.5.1.2 Neformální struktura skupiny ......................22

1.5.1.3 Identita skupiny ................................22

1.5.1.4 Pozice a role v psychoterapeutickém a výcvikovém

procesu .......................................23

1.5.1.5 Skupinová koheze...............................24

1.5.1.6 Význam a důsledky skupinové koheze ...............24

1.5.1.7 Tenze ve skupině ...............................26

1.5.1.8 Tvorba podskupin ...............................27

1.5.1.9 Negativní aspekty tvorby podskupin ................28

1.5.1.10 Pozitivní aspekty tvorby podskupin .................28

1.5.1.11 Cíle skupiny ...................................28

1.5.1.12 Normy skupiny a pravidla fungování skupiny .........29

1.5.1.13 Normy v terapeutických a výcvikových skupinách ......31 1.6 Podmínky pro práci ve skupině SPV ............................32

1.6.1 Pravidla a cíle SPV .....................................32

1.6.2 Základní podmínky SPV ................................32

1.6.3 Techniky (hry) a způsoby práce v SPV .....................34

1.6.4 Hledisko volby výcvikových metod ........................35

1.6.5 Kroky pro realizování techniky ve skupině ..................36

1.6.6 Monosti a meze vyuití interakčních metod v SPV ...........37

1.6.7 Předpokládané mechanismy učení .........................38

1.6.8 Předpoklady učení na straně účastníků výcviku ..............39

1.7 Vedení skupiny .............................................41

1.7.1 Vedoucí a jeho úlohy ve výcviku ..........................42

1.7.2 Styl vedení skupin .....................................43

1.7.3 Spoluvedení skupiny ...................................44

1.7.4 Homogenní skupiny ....................................46

1.7.5 Heterogenní skupiny ...................................46

1.7.6 Velikost skupiny .......................................46

1.7.7 Rizikové chování zkuených vedoucích ...................47

1.8 Vývojové fáze skupiny .......................................49

1.8.1 Základní vývojová osa terapeutických a výcvikových skupin ....49

1.8.2 Základní osa práce ve výcvikové skupině ...................50

1.8.2.1 Seznámení ....................................51

1.8.2.2 Spolupráce ....................................56

1.8.2.3 Komunikace ...................................57

1.8.2.4 Důvěra .......................................66

1.8.2.5 Sebepoznání ...................................67

2. Techniky pro práci ve skupině interakčního psychologického výcviku ..71

2.1 Úvodní slovo k technikám ....................................71

2.2 Několik důleitých poznámek pro vedoucí skupin .................73

2.3 Seznámení .................................................75

2.3.1 Ledolamky, hříčky na rozproudění a uklidnění ...............82

2.4 Spolupráce ...............................................101

2.5 Komunikace ..............................................107

2.6 Důvěra ..................................................125

2.7 Sebepoznání ..............................................131

2.8 Techniky celodennípobytové ................................144

Přílohy ......................................................145

Pacienti (příloha 1) .........................................145

Má báseň ivota (příloha 2) ..................................146

Má báseň ivota (příloha 3) ..................................147

Pouité zdroje a literatura ......................................149

Seznam her ..................................................153

Jmenný rejstřík ...............................................157

ÚVOD

V současné době vychází řada publikací, které obsahují mnoství nejrůzněj

ích her a technik. Proč tedy psát dalí? Ve větině z nich toti chybí to, co by mělo vydání takové publikace provázet, tedy srozumitelná a v praxi pouitelná teoretická část.

Tato kniha přináí nejen konkrétní hry a postupy pro práci se skupinou, ale také vedoucím a členům skupiny umoňuje srozumitelnou formou pochopit základní i zásadní pravidla a zákonitosti, kterými se práce s výcvikovou skupinou řídí a je řízena.

Dalím důvodem pro napsání této knihy byla skutečnost, e v rámci výuky na vysokých kolách je větina času stále věnována spíe teoretické přípravě, která vak nemá adekvátní praktický protipól. Stává se tak, e studenti odchází do praxe nedostatečně připraveni nejen na práci s lidmi, ale i na práci se sebou samými. Přitom zlepování komunikačních dovedností, poznávání vlastních hranic, moností a schopností a hlavně poznávání silných a slabých stránek a jejich přijímání je nezbytnou součástí kvalitní práce s lidmi. Pro praktickou přípravu se tato kniha můe stát velmi uitečnou pomůckou.

Při práci na ní jsem potkal různé překáky, které jsou důsledkem historického kontextu realizování sociálně-psychologického výcviku v naí vlasti. Jedná se převáné o vzájemné překrývání starích i novějích zdrojů teoretických bylo toti poměrně obvyklou praxí, e se publikace ručně opisovaly, kopírovaly apod., a to bez udání zdroje. V důsledku výe uvedené skutečnosti je dohledání původních zdrojů poměrně obtíné. Ve navíc stěuje skutečnost, e spousta inspirativních publikací, s ohledem na okolnosti, před rokem 1989 vycházela pod poměrně nesrozumitelnými názvy, pod nimi by text pro práci s výcvikovou skupinou hledal jen málokdo.

Marek Kolařík

V Otrokovicích, prosinec 2010

/ 7

Poděkování

Můj velký dík patří vem, kteří se podíleli na úspěném dokončení této publikace. Dě

kuji své rodině manelce Zuzaně, dceři Andulce, tetě Aleně, bratrům Martinovi

a Miroslavovi, tchýni Janě, tátovi a mámě. Děkuji rovně profesoru Stanislavu Kra

tochvílovi za poskytnutí vzácných materiálů a cenných rad, takté docentu Vladimíru

Řehanovi za otcovský přístup a trpělivost. Za podnětné připomínky v závěrečných fá

zích rovně děkuji odpovědné redaktorce knihy Mgr. Haně Dukové. V neposlední

řadě patří velký dík vem účastníkům výcvikových skupin, v nich jsem měl tu čest být

členem bez vás by tato publikace nikdy nemohla vzniknout.

Děkuji.

1. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRO PRÁCI

S VÝCVIKOVOU SKUPINOU

1.1 ZÁKLADY, NA NICH STOJÍ

SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÝ VÝCVIK (SPV)

TRÉNINKOVÉ SKUPINY A SKUPINY SETKÁNÍ

V této oblasti panuje značná terminologická nejednotnost. V různých zdrojích

jsou termíny tréninková skupina a skupina setkání pouívány někdy jako synonyma, někdy odděleně. Na následujících stranách se pokusím ve projasnit.

Obě formy práce vznikly ve Spojených státech. Zatímco na východním pobřeí USA se vil název T-group, Training group, Sensitivity training a Human relations training, na západním pobřeí USA se skupiny zabývající touto činností označují Encounter group či Effective communication group (Hermochová, 1982). 1.1.1 TRÉNINKOVÉ SKUPINY Jedním z pilířů, na kterých stojí sociálně-psychologický výcvik, je tréninková skupina (t-skupina).

T-skupiny představují začátek nové éry v oboru zkuenosti malých skupin, kdy reprezentují bod obratu amerického zájmu o práci v malých skupinách za účelem řeení problémů (Hansen, Warner a Smith, 1976). První t-skupina se konala v roce 1946 (uváděn je i rok 1947). Stát Connecticut schválil zákon o spravedlivém způsobu zaměstnávání a poádal Kurta Lewina, aby vykolil vedoucí, kteří by mohli účinně řeit napětí mezi skupinami, a pomohli tak změnit rasistické postoje veřejnosti (Yalom a Leszcz, 2007).

Lewin se svými spolupracovníky (psycholog Ronald Lippit, sociální pracovníci Lelend Bradford a Kenneth Benne) a studenty rozvinul mylenku, e trénink dovedností v kontaktu s lidmi je v moderní společnosti velmi důleitou, ale často přehlíenou součástí vzdělávání (Hansen, Warner a Smith, 1976; Rogers, 1997).

Zpočátku t-skupiny slouily svému původnímu účelu. Byly to skupiny zaměřené na získání dovedností v mezilidských kontaktech, kde se jedinci učili sledovat podobu svých interakcí s ostatními členy ve skupině. Předpokládalo se, e na základě toho budou schopni porozumět svému vlastnímu fungování ve skupině i v pracovním týmu a tomu, proč v některých situacích naráeli, a tak se budou moci stát kompetentnějími při řeení obtíných interpersonálních situací (Rogers, 1997).

/ 9

T-skupiny se staly nástrojem, jeho prostřednictvím se mohla iroká veřejnost zapojit do procesu poznávání, jak fungují lidé ve skupinách bez přidaného stigmatu, e potřebují psychologickou pomoc (Hansen, Warner a Smith, 1976).

V t-skupinách se vak zjistilo, e v atmosféře důvěry a opravdového zájmu mezi účastníky jedinci často pociují velmi hluboký osobní záitek změny (Rogers, 1997).

Postupně se t-skupiny posunuly směrem k jetě větímu důrazu na interpersonální interakci. Účastníci byli odrazováni od hovoru o vnějích událostech tehdy a tam, včetně současných problémů doma nebo minulé osobní historie, zatímco materiál tady a teď byl vysoce oceňován. T-skupiny zavedly některé důleité technické novinky, jako je zpětná vazba, rozmrznutí, pozorující účast a kognitivní pomůcky, které byly předurčeny k tomu, aby podstatnou měrou ovlivnily výcvikové i psychoterapeutické skupiny (Yalom a Leszcz, 2007). 1.1.2 SKUPINY SETKÁNÍ (ENCOUNTEROVÉ SKUPINY, E-SKUPINY) Zhruba ve stejném čase, jako probíhaly první t-skupiny, se na univerzitě v Chicagu vyvinula jiná forma intenzivních záitkových skupin. V roce 19461947, tedy ihned po 2. světové válce, C. Rogers a jeho kolegové začali s výcvikem poradců pro organizaci Veterans Administration. Byli poádání o vytvoření krátkého, ale intenzivního tréninkového kurzu, jen by připravil jedince na práci poradců orientovaných na problémy vojáků, kteří se vrátili z fronty. Rogers a jeho kolegové předpokládali, e ádný kognitivní trénink by na to nestačil, a tak začali experimentovat s intenzivní proitkovou skupinou. Setkávání probíhalo denně na několik hodin. Jednalo se o pokus propojit záitkové a kognitivní učení v procesu, který by měl pro jedince i terapeutickou hodnotu. Tento způsob práce poskytl účastníkům mnoho hlubokých a smysluplných záitků a zkueností. I kdy nebyl aktivně ířen, zkuenosti z Chicaga se postupně staly pevnou součástí hnutí intenzivních záitkových skupin. Chicagské skupiny byly u primárně orientovány na osobnostní růst a rozvoj a na zdokonalení mezilidských vztahů a komunikace. Ve srovnání se skupinami Lewinovými, realizovanými v Betheli, byly zaměřené více experimentálně a terapeuticky. Během dalích let orientace na osobnostní růst a růst terapeutického potenciálu splynula s cílem tréninku dovedností v interpersonálních vztazích a tento trend se rozířil po celých Spojených státech. Na počátku tohoto hnutí tak na jedné straně byla Lewinova teorie pole a gestalt psychologie a na druhé straně terapie zaměřená na klienta (Rogers, 1997).

Označení encounterová skupina pro záitkovou skupinu vymyslel v polovině edesátých let Carl Rogers.

Velikost encounterové skupiny se dle Yaloma a Leszcz (2007) pohybuje v rozmezí od osmi do dvaceti členů jsou tedy dost velké na to, aby podporovaly osobní interakci, a zároveň dost malé na to, aby umoňovaly vem členům zapojit se do interakce. Větinou jsou časově omezené, často zhutěné do několika hodin nebo dní. Do značné míry se zaměřují na tady a teď. Překračují společenské způsoby chování a povzbuzují odloení tradičních společenských masek. Tyto skupiny oceňují interpersonální upřímnost a otevřenost, zkoumání, konfrontaci, zesílené emoční vyjadřování a sebeodhalení. Cíle skupiny nejsou často přesně stanoveny. Občas zdůrazňují pouze poskytnutí záitku, častěji se vak přímo nebo nevysloveně snaí o změnu v chování, po- 10 / Interakční psychologický výcvik stojích, hodnotách, ivotním stylu, sebeaktualizaci nebo ve vztahu člověka k druhým lidem.

V edesátých letech dolo ke kontaktu mezi encounterovými skupinami a skupinami terapeutickými. Mnozí odborníci z oblasti duevního zdraví se během svého výcviku zúčastnili nějaké formy encounterové skupiny a později pouívali technik z těchto skupin při vedení skupin terapeutických. Vedoucí encounterových skupin na druhou stranu zřetelně pociovali, e účastníci jejich skupin měli nějakou terapeutickou zkuenost, a na základě toho se domnívali, e ve skutečnosti není mezi osobním růstem a psychoterapií ádný rozdíl. Kromě toho začalo být jasné, e populace, která vyhledává psychoterapii, se do značné míry kryje s populací, je vyhledává záitky v encounterových skupinách. Tak mnozí vedoucí encounterových skupin doli k závěru, e provádějí psychoterapii samozřejmě rychlejí a účinnějí formou. Tradiční oblast duevního zdraví reagovala na toto zasahování s velkým znepokojením. Psychoterapeuti byli zneklidněni nezodpovědností a lehkomyslností tohoto nového pojetí skupinové práce a monými riziky pro účastníky. Z etického hlediska se nejčastěji objevovaly námitky v souvislosti s tím, e vedoucí encounterových skupin nebyli dostatečně prokolení, vycvičení a zodpovědní a e měsíce a dokonce roky terapie mohou být zhutěny do jediného intenzivního víkendu (Yalom a Leszcz, 2007).

Interakční psychologický výcvik v sobě nese prvky jak t-skupin, tak skupin encounterových. Jedním z moných důvodů selhání celého hnutí encounterových skupin bylo i to, e nebylo respektováno osobní tempo kadého jednotlivého člena, co v mnoha případech bohuel platí dodnes. Po členech skupiny jsou vyadovány činnosti a dovednosti, kterých v rámci dané skupiny jetě nejsou schopni. Vedoucí na to často reagují nikoliv přizpůsobením tempa členům, ale tak, e se snaí tyto přirozené a uitečné zábrany a bariéry odstranit. Kdy se to podaří, není za ně nabídnuta adekvátní náhrada, co situaci bohuel zhoruje a osobnostní růst je na dlouhou dobu blokován díky ztrátě důvěry v tento způsob skupinové práce.

Teoretická východiska pro práci s výcvikovou skupinou / 11

1.2 HISTORIE VÝVOJE SPV V ČR

Do naich zemí se SPV rozířil z bývalé NDR, kde byl znám pod názvem Socialpsychologisches Training. Výraz trénink byl po příchodu do ČSSR, kvůli jeho negativnímu vnímání, postupně nahrazován výrazem výcvik. Dalím důvodem k tomu nepřevzít výraz trénink byla skutečnost, e v bývalé ČSSR se od počátku práce s výcvikovými metodami vyuívalo daleko bohatí palety metod, ne tomu bylo v té době v NDR. Tam se výcvik realizoval prakticky výhradně metodou hraní rolí a byl vesměs monotematický, tj. zaměřený na trénink v oblasti relativně úzké, přesně definované dovednosti, např. udělovat pochvalu, rozhodovat v pracovních sporech apod. V naí zemi se vyvíjely výcvikové programy od samého počátku poněkud odlině byly méně precizní, vyadovaly od vedoucích výcviku vyí dovednost v improvizaci i přizpůsobování práce aktuálním podmínkám. Výcviky byly v důsledku toho pestřejí, atraktivnějí, ale také více ohroené tím, kdy vedoucí situaci nezvládl, a méně snadno hodnotitelné, pokud jde o měření efektu (Hermochová, 1988).

V současné době se vývoj ubírá těko předvídatelným směrem metody a postupy

SPV se staly nedílnou součástí různých tréninků dovedností, manaerských tréninků, práce se kolní třídou, kurzů osobnostního rozvoje, ale také pochybných výcviků slouících pouze k vydělávání peněz a kazících pověst práci se skupinou a tohoto způsobu práce vůbec. 12 / Interakční psychologický výcvik INTERAKČNÍ PSYCHOLOGICKÝ VÝCVIK

NA VYSOKÝCH KOLÁCH V ČESKÉ REPUBLICE

1.3.1 MÍSTO INTERAKČNÍHO PSYCHOLOGICKÉHO VÝCVIKU

PŘI PŘÍPRAVĚ STUDENTŮ

V přípravě pedagogů, psychologů a ostatních příbuzných oborů má sociálně-psychologický výcvik nezastupitelné místo. Orientuje se na rozvíjení sociálních dovedností i na prohlubování jejich profesních kompetencí. Studenti často mají monost připravit se na samostatnou práci vedoucích, začínají větinou interakčním psychologickým výcvikem (IPV), seznamují se se základy osvojování si sociálně-psychologických dovedností (Hermochová a Vaněková, 2001).

Studenti získávají, povětinou formou tradičních přednáek, během studia řadu poznatků o procesech, které probíhají mezi lidmi ve skupinách, o skupinové dynamice a o zákonitostech interakcí mezi lidmi. Pouze teoretické poznatky vak nejsou dostatečně účinné k tomu, aby člověk zvýil svou sociální senzitivitu, orientoval se v sociálních procesech a dokázal do nich ádoucím způsobem zasahovat. Lze povaovat za ádoucí, aby se studenti mohli seznámit s některými skupinovými procesy na vlastní kůi. Tuto vlastní zkuenost pak mohou začlenit do systému teoretických poznatků (Turková, 1995).

Sociálně-psychologické výcviky na českých vysokých kolách umoňují studentům osvojit si základní sociální dovednosti v daném oboru jako součást přípravy na budoucí profesi. Jsou zahrnuty do výuky na různých katedrách, kde je aktivní kontakt s lidmi nedílnou součástí profese (nejčastěji se jedná o pedagogiku, psychologii, sociální práci apod.). Bohuel ne vdy a ne vude. Úspěné získání a uplatnění dovedností v práci a ivotě účastníků kurzů stojí na ochotě, aktivitě a vynalézavosti vyučujících vedoucích, často i za cenu obětování osobního volna a nemalých finančních prostředků. Pokud je cílem výcviku pouze nabytí konkrétních dovedností, můe to pomoci zlepit komunikaci, nicméně pokud člověk najde odvahu otevřít se, učit se naslouchat druhému a rozumět jeho pohnutkám a jednání, můe to zlepit kvalitu naeho ivota obecně, protoe kontaktem s jinými trávíme podstatnou část ivota.

Platí, e výcvik nelze vidět jako proces, který jen nechá člen skupiny na sebe působit. Delí výcvik sice znamená příleitost k hlubí zkuenosti ne kratí, nicméně i pětiletou sebezkuenostní skupinu je mono navtěvovat bez kvalitativní změny ve vlastním proívání. Kadý, kdo se rozhodne do výcviku vstoupit, by si měl být průběně vědom cíle, pro který tam el, tedy aby sám sobě porozuměl, nikoliv aby někdo porozuměl jemu. Nezřídka tomu tak není. Pak se účast v sebezkuenostní (i jiné) skupině můe stát jen marným čekáním na poznání a změnu, která by měla přijít tak nějak sama od sebe, co se vak neděje. Výcvik a terapie nemohou nahradit vlastní reflektující práci na sobě, pouze pro ni vytvářejí podmínky (Kopřiva, 2006).

Zavádění výuky IPV do vysokokolského studia je spojeno se jménem Soni Hermochové, která tyto postupy do naí vlasti přinesla. Se studentskými skupinami pracovali také Novák a Capponi. Tyto skupiny byly zaměřeny na problémy vývoje a sociálního zrání studentů formou společného poradenství. Skupiny umoňovaly spojení záitkového přístupu s nezbytným tréninkem sociálních dovedností a nácvikem různých

Teoretická východiska pro práci s výcvikovou skupinou / 13

forem chování. Cílem bylo řeení nesnází zde a nyní metodikou výcviku sociálně-psychologických dovedností. Na rozdíl od některých forem SPV nebyli ze skupin vyloučeni jedinci s psychiatrickou diagnózou a vedoucí se nevyhýbali řeení konkrétních, individuálních problémů členů skupiny. Několikaletou tradici měl výcvik psychologů na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, který v letech 19731980 zabezpečovali S. Kratochvíl a P. Hájek. Tento výcvik byl zaměřen na skupinovou psychoterapii, byl proitkový a zahrnoval v sobě některé cíle a aspekty klasických výcvikových skupin. Byl orientován na praktickou demonstraci účinných faktorů skupinové psychoterapie. Cvičné skupiny probíhaly v rámci výuky, byly povinné a absolvovali je studenti II.V. ročníku zpravidla jedenkrát týdně v prostorách fakulty, případně formou několikadenního soustředění v Psychiatrické léčebně Kroměří. P. Hájek a E. Bakalář pak v roce 1981 vydali studijní text určený posluchačům psychologie. Text byl zaměřen na praktickou demonstraci účinných faktorů v průběhu cvičných studentských skupin a vhodně doplněn vlastními praktickými zkuenostmi autorů získanými vedením cvičných skupin. Dle autorů se jedná o jakýsi přechod mezi abstraktní teoretickou výukou a názorně orientovaným výcvikem. Na tradici takto pojatých výcviků navázala i Katedra psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde v roce 1990 S. Kratochvíl, E. Bosáková a L. Turková začali výcvik provádět pod názvem Psychologická propedeutika. Pod stejnojmenným názvem pak E. Bosáková a M. Frýba vydali v roce 1994 skripta s podrobným popisem řady technik (Turková, 1995). 1.3.2 SOUČASNÉ PODOBY INTERAKČNÍHO PSYCHOLOGICKÉHO

VÝCVIKU

Kadý absolvent oboru psychologie či příbuzného oboru, a nastoupí v kterékoli oblasti společenské praxe, bude postaven před člověka, který je členem řady společenských skupin. Zaujímá v nich různé pozice, které sám ovlivňuje a je jimi ovlivňován. Pro tuto svou úlohu se student připravuje vlastním studiem, tím vak nelze získat sociálně-psychologické dovednosti, které práce se skupinou a jejími členy vyaduje. Tyto dovednosti lze získat jen vlastní zkueností a proitkem (Hermochová, 1988).

V současné době probíhá IPV pod různými názvy na vech katedrách psychologie v ČR a je rovně součástí výuky na větině pedagogických fakult a na katedrách ostatních pomáhajících profesí. Ucelenou koncepci má v současné době Katedra psychologie FF UK v Praze, kde je ovem IPV součástí výuky pouze v prvním roce studia, a není tak plně vyuíván jeho potenciál. Na Fakultě sociálních studií a Filozofické fakultě MU v Brně neexistuje jednotná koncepce a ve je do jisté míry ponecháno na konkrétním vedoucím spektrum je od jednorázového víkendového setkání a po pravidelné schůzky jednou týdně ve stejném sloení během několika semestrů. Na Katedře psychologie FF UP v Olomouci je IPV součástí studia po dobu čtyř semestrů, z nich první dva jsou povinné a dalí dva volitelné. Ze zkuenosti mohu říci, e větina studentů absolvuje vechny čtyři semestry.

Obecně lze říci, e je v současné době praktická příprava studentů vysoké koly, u nich lze předpokládat, e budou pracovat s lidmi, nedostatečná. Zatímco přednákám, seminářům, esejům a referátům je věnován obrovský prostor, praktický nácvik, 14 / Interakční psychologický výcvik

vlastní zkuenost a osvojování nových dovedností a kompetencí je odsouváno na

dobu po ukončení studia. Přitom velké mnoství studentů u ádný osobnostní vý

cvik neabsolvuje, a s lidmi přesto pracuje, a se jedná o pedagogy, či psychology.

Teoretická východiska pro práci s výcvikovou skupinou / 15

+ VYMEZENÍ SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÉHO

VÝCVIKU VŮČI OSTATNÍM FORMÁM PRÁCE

VE SKUPINĚ

1.4.1 SROVNÁNÍ SPV A PSYCHOTERAPEUTICKÉHO VÝCVIKU

A VÝCVIKU VE SKUPINOVÉ PSYCHOTERAPII

Nejrůznějí terapeutické směry vytvořily neuvěřitelné spektrum rozličných her (technik). Některé techniky z této oblasti se staly klasickými rituály, které jsou realizovány stejným způsobem v tisících výcvikových skupin, jiné jsou jednotlivými vedoucími modifikovány tak, e odpovídají zvlátním potřebám jen jedné konkrétní skupiny. Nespočet různých variant her vzniká a v okamiku, kdy to skupinová situace vyaduje a u zásahem vedoucího, či jednotlivých členů skupiny. Variabilita a íře herních situací je takřka neomezená. Pokud jde o jejich intenzitu, sahá spektrum od her, díky kterým se účastníci seznamují ve stylu společenského večírku, a k takovému uspořádání, je vyvolává citové reakce v síle, kterou by nikdo z účastníků nepředpokládal. Některé z těchto her jsou tak účinné a silné, e jich smí vyuívat jen zkuení vedoucí, jiné v sobě neskrývají ádné nebezpečí, a přesto jsou tak uitečné, e by měly být uplatňovány v kadé kolní třídě (Hermochová, 1988).

Mezi sociálně-psychologickým výcvikem, skupinovou psychoterapií a výcvikem ve skupinové psychoterapii jsou poměrně úzké vztahy. Skupinová psychoterapie v sobě obsahuje celou řadu prvků sociálně-psychologického výcviku, je vlastně v jistém smyslu jeho variantou, která zahrnuje nejhlubí, nejosobnějí a nejvnitřnějí hlediska při práci s účastníky. Podobně výcvik ve skupinové psychoterapii musí, kromě svých zvlátností zaměřených na psychodynamiku osobnostních problémů a psychopatologických jevů, zahrnovat i větinu prvků, které jsou obsaeny v sociálně-psychologickém výcviku. A naopak některé varianty sociálně-psychologického výcviku v sobě obsahují i mnohé psychoterapeutické prvky (Konar, 1992). Blízkost je moné dokumentovat i analýzou metodologického vybavení vechny směry mnohdy uívají tých metod, vzájemně je přebírají a adaptují pro své potřeby (Komárková, Slaměník a Výrost, 2001).

Lze předpokládat, e existují skupinové fenomény, které se jinak neli vlastním proitkem, zkueností a činností naučit nelze. Přitom to jsou jevy důleité, a chce-li se člověk sociálně měnit, musí je ve svých vědomostech a zkuenostech obsáhnout. Mnohdy můe jedinec vědět, e ve svém sociálním chování chybuje, ale nemá monost experimentovat s jinými formami chování a nemá monost se v praxi naučit jinému, zdravějímu působení v sociálních interakcích. Sociálně-psychologický výcvik nabízí praktickou příleitost poučit se o svých sociálních charakteristikách a současně je optimalizovat, případně si osvojovat mnohé dalí ádoucí sociální prvky chování a reagování. SPV nabízí monost zvyování sociální senzitivity, sociálních dovedností a rozhodovacích funkcí. Můe být zaměřen na výcvik komunikačních schopností, řeení mezilidských konfliktů, na schopnost vést a řídit skupiny a zasahovat do skupinových procesů a skupinové dynamiky (Konar, 1992). 16 / Interakční psychologický výcvik

I přes značné podobnosti mezi výcvikem psychoterapeutickým a sociálně-psychologickým mezi nimi existují poměrně jasné rozdíly, které by měl mít zejména vedoucí výcvikové skupiny na paměti a měl by se snait zachovávat určitou relativní čistotu daného stylu práce. Zásadní koncepční rozdíl vyplývá z toho, komu je určena skupinová psychoterapie a s kým se pracuje při sociálním tréninku. Členové sociálně-psychologické výcvikové skupiny nemají být lidé psychicky nemocní nebo naruení (Konar, 1992). Sociálně-psychologický výcvik má dle Konara (1992) tyto cíle: n Výuka, výcvik určitých specifických sociálních dovedností či jejich roziřování

a zlepování (senzitivita, komunikace, asertivita, kooperace, vedení diskuse, řeení

problémů atd.). n Získávání dovedností řeit interpersonální konflikty a problémy. n Porozumění skupinovým interakcím. n Optimalizace vlastního organizačního, pracovního, výchovného či jinak dle profese

specifikovaného počínání. n Zlepení a prohloubení sebepoznání na interakční úrovni, co v psychoterapeutické

terminologii znamená zlepení interpersonálního náhledu a uvědomování si ode

zvy vlastního působení na druhé lidi. Cíle psychoterapeutického výcviku bychom mohli stručně a souhrnně vymezit takto (tamté): n Pochopit a naučit se pracovat s intrapsychickou dynamikou u sebe i u druhých,

prohloubit své vlastní sebepoznání na vech úrovních. n Poznat a pochopit podstatu skupinových procesů, naučit se pracovat se skupino

vou dynamikou. n Poznat a cvičit se ve vyuití těch procesů učení, které jsou ve skupinové psychote

rapii efektivně pouitelné. n Optimalizovat vlastní názory, postoje, vztahy, proívání a chování a osvobodit se

od nepřiměřených zábran a bloků a přispět i k osobnímu zrání a růstu. n Objevit, nalézt a propracovat vlastní styl terapeutické práce. Bohuel se často stává, e vedoucí, který absolvuje velký terapeutický výcvik, má před SPV značný despekt (proč by se měl učit, kdy u přece vechno zná). V tomto smyslu je odliování SPV a výcviku terapeutického velmi důleité. Není dobré povaovat psychoterapeutický výcvik za vrchol vekerého učení, jak se mnohdy děje. SPV není terapeutickému výcviku podřízen ani nadřízen, jedná se o jiný způsob práce, by s mnoha společnými prvky. Pokud nás terapeutický výcvik nutí pracovat se sebou samým, SPV nás učí pracovat s okolím. Jedno bez druhého si jde dost obtíně představit. Ukončený či započatý psychoterapeutický výcvik je pro práci se skupinami SPV velmi uitečný, ale spíe jako jitění moných rizikových situací. Pokud SPV vede člověk, který má pouze psychoterapeutické vzdělání, je to stejně rizikové, jako kdyby psychoterapeutickou skupinu vedl člověk pouze se vzděláním v oblasti SPV.

Teoretická východiska pro práci s výcvikovou skupinou / 17

Bez osvojení si specifických kompetencí a dovedností pro vedení SPV s výcvikovými skupinami nelze účinně a bezpečně pracovat.

Nerespektováním odliností a moností obou typů výcviku ztrácejí oba přístupy na účinnosti jak u jednotlivců, tak v celém profesionálním a sociálním kontextu (Konar, 1992). 1.4.2 CO NE/LZE OČEKÁVAT OD SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÉHO

VÝCVIKU

1.4.2.1 Co sociálně-psychologický výcvik zpravidla umí? Dle tětovské (2001) se jedná o následující: n rozvíjet obecné komunikační a jiné sociálně-psychologické dispozice tréninkem

lze rozířit dovednosti v mezích dané dispozice; n zvýit a tréninkem kultivovat schopnost reflexe sebe sama i druhých lidí; n upozornit jedince na jeho silné stránky i rezervy v jednání s lidmi; n pomoci zmapovat osobní komunikační či percepční styl; n kultivovat vyjadřování i přijímání emocí; n rozvinout citlivost k neverbální komunikaci; n rozvinout specifické sociálně-psychologické dovednosti; n sníit u jedince rozpor mezi vnitřním laděním osobnosti a navenek vysílanými in

formacemi; n potenciálně přispět k porozumění a dorozumění mezi různými kulturami. 1.4.2.2 Co sociálně-psychologický výcvik zpravidla nemůe? Dle tětovské (tamté) se jedná o následující: n změnit jedince zásadně a od základu; n vytvořit ideální osobu či osobnost; n zaručit ivot bez konfliktů; n naučit jednat bez emocí; n zaručit úspěnost v jednání a komunikaci s kýmkoliv a kdekoliv; n změnit jedince pasivně bez investování vlastní energie; n zajistit, aby člověk byl přijímán a oblíben vemi ostatními lidmi; n naučit univerzální techniky, s jejich pomocí zvládneme ve... 1.4.3 ROZDÍLY MEZI SPV A SKUPINOVOU TERAPIÍ Tato kapitola je věnována vymezení rozdílů mezi SPV a skupinovou terapií. Ačkoliv se jedná o dva rozdílné způsoby práce, jsou zde znaky určité příbuznosti. V obojím se zdůrazňuje rozvoj osobnosti a rozvoj tvořivého potenciálu. Stejně se posilují obdobné způsoby chování: jasná komunikace, schopnost vytvářet nové, hlubí mezilidské vztahy, ochota do jisté míry brát na sebe riziko, kdy člověku o něco jde, adekvátní flexibilita, schopnost kontrolovat své chování a zároveň schopnost být v danou chvíli 18 / Interakční psychologický výcvik autentický, prohloubená sociální percepce, schopnost realistické interakce a kooperace, citlivost na jevy skupinové dynamiky, akceptování druhých, tolerantní přijímání nových informací, otevřenost a důvěra, vhled do vlastních motivů a pohnutek v jednání atd.

Hlavní rozdíl lze spatřovat v tom, e terapeut má ve skupině odlinou pozici ne vedoucí ve výcvikové skupině. Účastníci výcviku vidí vedoucího realističtěji ne klienti vterapii vidí rozdíl mezi sebou a vedoucím pouze v objemu určitého profesionálního vědění. Cílem výcvikové skupiny je často i to, aby se členové naučili dovednosti řídit skupinu.

Ve skupinové terapii je vedoucí viděn daleko méně realisticky, do jeho role patří nehovořit o svých problémech a nesnait se klienty naučit tomu, co sám dělá. Poněkud jiná situace je ve skupinovém výcviku terapeutů. Vhled do postupů terapeuta je podáván velmi diferencovaně, podle příslunosti k terapeutickému směru a do jisté míry i ve vztahu k osobnosti terapeuta. Důleitějí jsou vak rozdíly jiné výcvikové skupiny se sestávají z lidí, kteří a dosud normálně fungovali ve svých sociálních rolích, chtějí se nejvíce rozvinout, získat vyí úroveň sociálních dovedností. Do skupiny terapeutické přivedou klienta u vzniklé obtíe, které v ivotě má je zcela jinak motivován, jde mu často o to, aby vůbec přeil. Dalo by se tedy říci, e terapeutická skupina je orientována na přeití, výcviková na zvýení kompetence v sociální oblasti. Dalí rozdíl je patrný zejména v úvodní a závěrečné fázi. Začátek SPV je spojen s určitou nejistotou účastníků, ale v podstatě jsou tam účastníci s relativně vysokým stupněm sebejistoty. Klienti v terapii jsou ve větí tenzi (Hermochová, 1988; Konar, 1992).

Pro vechny typy sociálně-psychologického výcviku platí některé základní charakteristiky (Komárková, Slaměník a Výrost, 2001): n jde o miniaturizovaný model společnosti; n pracuje se s procesy ve skupině; n jde o intenzivní, záměrně navozený proces učení; n probíhající proces učení je podporován atmosférou psychického bezpečí; n je zvýrazněna role členů skupiny (proti roli vedoucího) tato skutečnost platí,

i kdy se někteří vedoucí snaí rozdíl co nejvíce upozadit. Základní podmínkou je dle Komárkové, Slaměníka a Výrosta (2001) to, e účastníci přejímají osobní zodpovědnost za dění ve skupině i za své vlastní učení. Program výcvikové skupiny je mono strukturovat jen z části hlavním obsahem jsou procesy, které aktuálně probíhaly vedoucí jejich vznik a průběh podporují, mohou je i navozovat, aktuální průběh je vak dán skladbou účastníků, jejich vzájemnými interakcemi, chováním, pocity a reakcemi ve skupině. Tím, e program skupiny není plně strukturován, je dán prostor pro projevování právě těch jevů, na které chce výcvik upozornit. Členové vyuívají prostoru, který je jim v rámci výcviku dán, kadý svým charakteristickým způsobem. Právě to se stává předmětem diskuse a rozborů.

Teoretická východiska pro práci s výcvikovou skupinou / 19