načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Inteligence propojená v síti -- Země se připojuje k vesmírnému internetu - Grazyna Fosarová; Franz Bludorf

Inteligence propojená v síti -- Země se připojuje k vesmírnému internetu

Elektronická kniha: Inteligence propojená v síti
Autor: Grazyna Fosarová; Franz Bludorf
Podnázev: Země se připojuje k vesmírnému internetu

Jak ukazují, dere se lidské skupinové vědomí po staletí dlouhé latentní fázi znovu mocně na povrch. Ukazuje se jako integrální součást otevřené sítě vědomí ve vesmíru, podobně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  210
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 299
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 stran obrazové přílohy: ilustrace (některé barevné), mapy, portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Vernetzte Intelligenz
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložil Antonín Jokanaan Spusta
Skupina třídění: Věda. Všeobecnosti. Základy vědy a kultury. Vědecká práce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Maitrea, 2014
ISBN: 978-80-872-4953-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jak ukazují, dere se lidské skupinové vědomí po staletí dlouhé latentní fázi znovu mocně na povrch. Ukazuje se jako integrální součást otevřené sítě vědomí ve vesmíru, podobně jako dnešní internet. Spojují se v něm nejrůznější formy vědomí přes nově objevenou hyperkomunikaci a mohou si - vědomě nebo nevědomě - vzájemně vyměňovat informace. Skupinové vědomí, genetika, gravitace - tato tři témata představují autoři v dosud neznámých souvislostech.

Popis nakladatele

Skupinové vědomí, genetika, gravitace – tato tři témata představují autoři v dosud neznámých souvislostech. Jak ukazují, dere se lidské skupinové vědomí po staletí dlouhé latentní fázi znovu mocně na povrch. Ukazuje se jako integrální součást otevřené sítě vědomí ve vesmíru, podobně jako dnešní internet. Spojují se v něm nejrůznější formy vědomí přes nově objevenou hyperkomnikaci a mohou si – vědomě nebo nevědomě – vzájemně vyměňovat informace. V této souvislostí stojí také sporné „UFO únosy“.

Autorům se povedlo nejen totálně nově přehodnotit tento podivný fenomén, ale vyvinuli zcela novou metodu zpracování těchto zážitků, kterou poprvé představují v této knize. Systémem odesílání a přijímání hyperkomunikace je naše dědičná substance, DNA, která je ve skutečnosti jakousi anténou, jak dokazují nejnovější badatelské výsledky. Hlavní roli při této „inteligenci propojené v síti“ hraje gravitace, ona nejtajemnější síla vesmíru, jež není tak stabilní, jak se dlouho zdálo. Nestability gravitace mohou způsobovat podivné věci: nechat auta a lahve valit se samy od sebe do kopce vzhůru, simulovat UFO, nechat spadnout letadla, vzniknout tornáda nebo ovlivňovat kurzy na burze. Při pokusech o vysvětlení těchto podivných jevů narazili autoři mimo jiné na stopy, které vedou až k tajným archivům Vatikánu a k procesu s Galileem Galileim.

Argumenty knihy jsou podloženy aktuálními vědeckými výsledky, autentickými protokoly z hypnotických sezení z vlastní praxe autorů a také výpověďmi současných předních osobností Stephena Hawkinga a Edwarda Wittena.

(Země se připojuje k vesmírnému internetu : skupinové vědomí, genetika, gravitace)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Grazyna Fosarová; Franz Bludorf - další tituly autora:
Fakta o převtělování Fakta o převtělování
Inteligence propojená v síti - Země se připojuje k vesmírnému internetu Inteligence propojená v síti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

INTELIGENCE

PROPOJENÁ V SÍTI


2014

Grazyna Fosarová

Franz Bludorf

INTELIGENCE

PROPOJENÁ V SÍTI

Země se připojuje k vesmírnému internetu

Skupinové vědomí, genetika, gravitace


Grazyna Fosarová a Franz Bludorf

Inteligence propojená v síti

Vernetzte Intelligenz

Copyright © Omega - Verlag, 2001

Translation © Antonín Jokanaan Spusta, 2011

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2014

ISBN 978-80-87249-53-6

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Fosar, Grazyna

Inteligence propojená v síti : Země se připojuje k vesmírnému internetu / Grazyna

Fosarová a Franz Bludorf ; [z německého originálu ... přeložil Antonín Jokanaan

Spusta]. -- 1. vyd. v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2014. -- 297 s.

Název originálu: Vernetzte Intelligenz

ISBN 978-80-87249-53-6

524.8 * 316.77 * 001.94

- vesmír

- komunikace (sdělování)

- nevysvětlené jevy

- populárně-naučné publikace

00 - Věda. Všeobecnosti. Základy vědy a kultury. Vědecká práce [12]


Obsah

I Pán černých děr ....................................................................1

Stephen Hawking, gravitace a mozek

II Ztracený v hyperprostoru ....................................................7

Proklouzla Mozartova symfonie černou dírou? III Řízení reality ......................................................................27

Nic není tak, jak se zdá!

IV Nelineární zóna ..................................................................51

Zvláštní zážitky lidského vědomí

V Světla ze zrcadlového světa .................................................81

Antigravitace se stává viditelnou

VI Výbuch ve vesmíru ...........................................................105

Co explodovalo v Tungusce? VII Tanec deštníků .................................................................121

Antigravitace na zkušební stolici VIII Galileo Galilei, papež a včely ............................................139

Když gravitace blázní IX Genetika ..........................................................................161

Naše dědičná substance se připojuje online

X Všechno spí, jeden bdí .....................................................185

Slepý stavbyvedoucí a genová technika v mraveništi

XI Jablko z ráje .....................................................................207

Biblické zákazy, kontrola vědomí a burzy cenných papírů XII Inteligence propojená v síti ..............................................227

„Teorie všeho“ v praxi

Příloha 1

Nejčastěji pokládané otázky a omyly ...........................................241

Příloha 2

„Amazing Greys“ – „Úžasní šediví“ .............................................249

„UFO“ zážitky a hyperkomunikace – vědecká bilance

Glosář .........................................................................................269

Literatura .....................................................................................275

Zdroje a původ obrázků ..............................................................287

Rejstřík ........................................................................................289

I

Pán černých děr

Stephen Hawking, gravitace a mozek

„Doufám, že mi rozumíte, i když mám poněkud matematický přízvuk!“

Svůj typický britský humor si Stephen Hawking uchoval. Trochu nás tato první poznámka překvapila – ale kdo chce s tímto neobvyklým mužem mluvit, musí prostě přistoupit na nezvyklé formy komunikace.

Stephen Hawking komunikuje se světem pouze pomocí řečového počítače, který je namontovaný na jeho invalidním vozíku a kterému zadává požadované věty pomocí dvou prstů své pravé ruky, což jsou jediné dva svaly kromě obličejové mimiky, které ještě ovládá.

Fyzikové si ale rozumí velice rychle, a  tak se témata hovoru, přes poněkud plechově znějící počítačový hlas, plynně rozběhla. Témata na okraji myslitelného. Velký třesk, možnosti paralelních virtuálních realit až k  novým poznatkům přírodních věd přes základní kameny hmoty – takzvané superstruny.

Stephen Hawking je jeden z  největších žijících fyziků světa, hodný nástupce velkého Issaca Newtona, objevitele gravitačních zákonů, jehož katedru matematiky na univerzitě v Cambridgi řadu let řídil.

Protože se z důvodu svého onemocnění, amyotrofické laterální sklerózy, může zabývat výhradně teoretickou fyzikou, orientuje se jeho hlavní zájem na kosmologii, teorii vzniku vesmíru. Věhlas získal především svými pracemi o  černých dírách, kosmických monstrech, vyhořelých hvězd, ve kterých přerostou gravitační síly všechny hranice a dojde tak až

Inteligence propojená v síti

k zastavení času. Přestože jsou veškeré Hawkingovy vědecké práce pouhým produktem jeho mozku, zabývá se reálnými věcmi, a mnoho jeho teoretických předpokladů a předpovědí bylo jeho kolegy dodatečně experimentálně potvrzeno.

Jak je možné, aby člověk s takovým handicapem dosáhl takových výsledků? Nebo přesněji řečeno: jak může někdo dosáhnout v  tak exaktní vědě jako fyzika tak komplexních poznatků, čistě na základě svých myšlenek?

Člověk má dojem, že Stephen Hawking čerpá své vědění z  kosmického zdroje, který není normálním smrtelníkům přístupný, stejně jako tomu bylo u jeho mnohých jiných geniálních předchůdců. Velké objevy ve vědě se vždy rodily v hlavě a v průběhu této knihy Vám takových případů přiblížíme ještě několik.

Co by se stalo, kdyby tento muž jednoho dne už nemohl obsluhovat svůj počítač? Zůstal by jeho duch zcela uzavřen v jeho mozku neschopen předat svá poznání světu? Nebo je možné, že se potom ještě najdou prostředky komunikace, které půjdou mimo běžné smysly?

Jakkoliv fantasticky to zní, musíme na poslední otázku odpovědět „Ano“, technická realizace je otázkou několika málo let.

Co se týká pokusů se zvířaty, jsme v tomto směru opravdu daleko. Tak například krysy v pokusných laboratořích Hahnemann Medical College ve Filadelfii se již prokazatelně naučily ovládat pouhou silou myšlenek robota, který jim dávkuje pitnou vodu.

John Chapin, vedoucí projektu, nazval tento experiment vtipně „myslet na pití“.

Začalo to zcela nenápadně. Krysy byly trénovány stisknout určité tlačítko, načež jim robot vydal vodu. Pokusy tohoto typu zkoumající schopnost učení se jsou u těchto inteligentních zvířat prováděny už celá desetiletí.

I. Pán  erných dčr

Tentokrát však byly krysám do mozku implantovány malé elektrody, pomocí kterých bylo možno jejich mozkové impulsy nejen měřit, ale i zapisovat do počítače. Jak vědci postupem času zjistili, stisknutí tlačítka bylo doprovázeno určitou sérií impulzů v mozku krys.

Další krok vědců byl ten, že deaktivovali tlačítko a robot dával vodu v okamžiku, kdy se u krys objevil odpovídající vzor mozkových impulzů.

A nyní se stalo to neuvěřitelné: krysy po nějaké době zjistily, že není třeba, aby stiskly tlačítko, ale že stačí, lidsky vyjádřeno – „na to myslet“. Takže pouze vytvořily charakteristický mozkový impulz bez toho, že by tlapkou zmáčkly tlačítko, a samozřejmě dostaly od robota okamžitě jako odměnu vodu. Toto poznání má několik výjimečně důležitých důsledků: • Je to první důkaz, že i zvířata mohou myslet. Mozkové impulzy pro

kazatelně neslouží k provedení pohybu stlačení tlačítka, jednoznačně

však s ním úzce souvisí, jako by si krysy tento pohyb živě představovaly. • Je nemyslitelné, že by příroda vytvořila takové schopnosti bez jakého

koliv důvodu a smyslu. Schopnosti, které teprve vědci našeho století

dokázali pomocí technických přístrojů zviditelnit a využít. Co je ale

tím smyslem?

Již delší dobu je známo, že elektromagnetické vlny, které lidský mozek při své činnosti produkuje, jsou měřitelné na povrchu hlavy a mohou se odsud šířit do okolí. Mozkový implantát u krys rozhodně nesloužil k vyvolání efektu, pouze k jeho zesílení. Mozkové potenciály jsou extrémně slabé a i u člověka dosahují pouze hodnoty v rozsahu mikrovoltů (miliontin voltů).

Ale i  tak je jasné – a  experiment ve Filadelfii to dokazuje –, že pomocí těchto vln jsou mozkem vysílány interpretovatelné vlny, které se šíří dále. Naše mozkové potenciály tedy nejsou bezvýznamným

Inteligence propojená v síti

elektromagnetickým „odpadem“, a když na něco myslíme, ať už na stisknutí klávesy nebo něco jiného, tak se z naší hlavy tato myšlenková informace šíří do prostoru. Technické možnosti tohoto objevu jsou obrovské. Již v  blízké budoucnosti bude možné vyvinout přístroje, které budou moci přímo komunikovat s naším mozkem, a také dále se signály lidským mozkem vysílané i pracovat.

Lidé tělesně postižení budou v budoucnu moci žít nezávisleji, protože budou schopni pouhou silou myšlenek (přesněji: pomocí elektromagnetických vln, které při tom vznikají) otevírat dveře nebo ovládat vypínače světel. Experimenty s dobrovolníky již teď dokazují, že i lidé se mohou pomocí svých mozkových impulzů naučit ovládat například speciální počítačové programy. Odtud je to již jen pouhý krůček k  tomu, aby byl Hawkingův řečový počítač ovladatelný pouze silou myšlenek.

Toto jsou opravdu nádherné možnosti jak ulehčit postiženým lidem jejich život a díky úžasnému důvtipu přírody přenášet informace mozku elektromagnetickými vlnami na velikou vzdálenost. Co má tohle všechno společného s  kosmologií a  gravitací Stephena Hawkinga? V dalších částech této knihy uvidíme, jak se gravitace navzájem ovlivňuje ještě i s jinými silami ve vesmíru. Nejnovější výzkumy ukazují, že není onou statickou, neměnnou a snadno spočitatelnou silou, jak si ji kdysi představoval Isaac Newton. Vykazuje totiž nepravidelnosti, které se projevují nejen daleko ve vesmíru, ale i zde u nás na Zemi v našem každodenním životě. O několika těchto efektech se v průběhu této knihy zmíníme.

Patří k  tomu i  poruchy, které mají vliv na atmosféru, vznik tornád a zemětřesení, a dokonce i na bezpečnost leteckého provozu. Nejnapínavější je ovšem vzájemné působení gravitace a našeho vědomí, stejně jako naší dědičné informace, která je uložena v  každé buňce našeho těla ve formě spirály DNA.

I. Pán  erných dčr

Na této úrovni umožňují miniaturní gravitační anomálie zatím neprozkoumanou formu komunikace, takzvanou hyperkomunikaci. Působí mimo našich známých pěti smyslů přímo na náš mozek a  buňky těla (respektive z  nich vychází) a  je přímo zodpovědná za schopnost některých živočišných druhů koordinovaně jednat. Hyperkomunikace je také zodpovědná za lidskou inspiraci, mistrovská umělecká díla a  za mnoho překvapivých vědeckých objevů.

Abychom byli schopni hyperkomunikaci pochopit, musíme poznat její základy a znát její formy. Důležitou roli při tom hraje nejen vědomí a genetika, ale také gravitace, především tehdy, vykazuje-li nepravidelnosti jako je tomu v případě černých děr, nebo červích děr.

V  tomto směru přispěl velkou měrou k  porozumění těchto zajímavých efektů i Stephen Hawking, „pán černých děr“. Ovšem ještě předtím, než se budeme věnovat důkladněji jeho revolučním teoriím, musíme nejdříve odbočit velkým obloukem a říci si něco o větším počtu nejnovějších vědeckých objevů z oborů jako je fyzika, astronomie, lékařství a biologie a seznámit se také s poznatky z výzkumu vědomí.

Nesmíme se totiž dopustit chyby a  domnívat se, že naše informace jednoduše proniknou do všech hlav tak, jako když je rozhlasový program vysílán ze studia, sami se šíří éterem, a  sami si najdou svého příjemce – posluchače.

Myšlenkové informace si vybírají mnohem méně obvyklé cesty přenosu, které by jim z běžného pohledu neměly být vůbec přístupné, a pomáhají si k tomu právě gravitační silou. Abychom to pochopili, musíme nicméně začít u Wolfganga Amadea Mozarta...

II

Ztracený v hyperprostoru

Proklouzla Mozartova symfonie černou dírou?

Když Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1788 komponoval svou čtyřicátou symfonii v g-moll, tak netušil, že bude tato nesmrtelně krásná hudba o dvě stě let později původcem velkého vědeckého sporu.

Na začátku devadesátých let se totiž několik fyziků soustředilo na svatý grál moderní vědy – na rychlost světla.

*54

Od doby, kdy Albert Einstein na začátku dvacátého století zformuloval svou teorii relativity, platí jako jeden ze základních zákonů fyziky, že rychlost světla ve vesmíru stanovuje absolutní hranici rychlosti. Žádné hmotné těleso, ale ani žádná informace, se nemůže pohybovat rychleji než světlo.

Nicméně došlo v mezidobí k velice bizarním objevům v kvantové fyzice, které – alespoň tedy teoreticky – zpochybňují platnost tohoto základního zákona. Jedním z těchto objevů je efekt tunelu.

Ten říká, že se nejmenší stavební částice hmoty – elektrony, fotony atd. – mohou za určitých předpokladů chovat zcela jinak než makroskopická tělesa.

Necháme-li například padnout malou kuličku do dostatečně hluboké nádoby, tak se sice bude kutálet tam a  zpět, ale nikdy nebude schopna tuto nádobu opustit (obr. 1 vlevo).

Inteligence propojená v síti

Obr. 1: klasická kulička hmoty (vlevo) a kvantová částečka (vpravo) v rámci bariéry.

Pro elementární částici, jakou je například elektron, platí jiné zákony. Podle kvantové fyziky totiž nelze elementární částici chápat jako kuličku hmoty zaujímající určitou pozici v prostoru, nýbrž musí být popsána vlnovou křivkou, která udává, kde se může částice pravděpodobně vyskytovat! Pokud ale uzavřeme elektron do odpovídající „nádoby“, (například do elektromagnetického pole, který takovou nádobu představuje a kterou taková částice nemůže překonat), tak se i nadále nějaká část této vlnové křivky pravděpodobného výskytu částice vyskytuje mimo tuto nádobu – bariéru (obr. 1 vpravo).

To znamená, že se částice s největší pravděpodobností v rámci bariéry sice nachází, zároveň je ale také možné, že může být mimo ni, protože část vlnové křivky leží mimo bariéru.

V zásadě je to paradox. Fyzikální zákony sice umožňují, aby se částice vyskytovala v „nádobě“ nebo mimo ni. V oblasti bariéry se ale vyskytovat nemůže. Situace je srovnatelná s člověkem, který se sice může nacházet v jednom ze dvou spolu sousedících pokojů, nemůže ale procházet spojovací zdí.

Tato schopnost elementárních částic překonat nepřekonatelnou bariéru je označována jako „efekt tunelu“. Tento efekt není pouze teoreticky vypočitatelný, je i  experimentálně pozorovatelný. V  dnešní době je už i technicky využíván, například v elektronovém mikroskopu.

II. Ztracený v hyperprostoru

Již desítky let si vědci pokládají otázku, co taková částice dělá ve chvíli, kdy se nachází v „zakázané oblasti“, tedy mimo tunel.

Již v  šedesátých letech minulého století předpověděl T. E. Hartman pomocí výpočtů, že čas, který částice potřebuje k průchodu tunelem, nezávisí na délce tunelu. Jiní vědci předpokládají, že v této exotické chvíli, kdy se částice nachází na místě, kde se vlastně vyskytovat nemůže, docela možná překračuje rychlost světla.

První útok na Einsteinovo dogma rychlosti světla byl odstartován již v roce 1993, a to na univerzitě v Kolíně nad Rýnem (Köln am Rhein).

*56

Profesor fyziky Günter Nimtz tam za pomoci jednoduchých prostředků provedl experiment, ve kterém mikrovlny poslal takovým tunelem. Tyto vlny, které se technicky používají k  ohřevu jídla, ale i  v  rádiovém a radarovém přenosu, leží v oblasti deseti gigahertzů.

Mikrovlny se mohou šířit prostorem – jak je v radarové technice běžné – bezdrátově, jsou ale také vedeny skrz duté vodiče, tedy spíše skrz duté trubice. Pokud je ovšem taková trubice natolik úzká, že – zjednodušeně řečeno – se do ní tyto vlny nevejdou, tak by logicky vzato neměly touto trubicí projít. Zde ovšem vystupuje tento tunelový efekt v  akci: vlny se objeví na druhé straně trubice, kde lze jejich poněkud zeslabený signál i změřit.

Profesor Nimtz chtěl zjistit, jak rychle prochází mikrovlnný signál takto úzkou trubicí – „tunelem“. Podobné měření není rozhodně tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Obyčejné stopky se k tomu použít nedají. Rychlost světla, kterou se za normálních okolností mikrovlny šíří, je tak vysoká, a zároveň trubice v laboratoři tak krátká, že je zde třeba měřicí přesnosti asi biliardtiny sekundy. Ovšem žádné hodiny světa nejsou tak přesné.

Je třeba provést porovnávací měření tím, že jsou nejdříve postaveny dvě stejně dlouhé měřící trasy, kterými jsou vedeny signály – jedna bez

Inteligence propojená v síti

tunelu, a  jedna s  tunelem. Pokud by se mikrovlny šířily tunelem jinou rychlostí než rychlostí světla, tak by signály na konci trasy nebyly ve stejné fázi. Poté, co je toto stanoveno, je třeba dráhu s tunelem prodloužit oklikami tak, aby se na koncích obou tras signály opět překrývaly. Z rozdílů délek měřících tras lze pak zcela jednoduše vypočítat rozdíl v rychlosti.

Tímto způsobem Günter Nimtz zjistil, že se mikrovlny musí tunelem, tedy tou příliš tenkou trubicí, pohybovat rychlostí odpovídající dvojnásobné rychlosti světla. Když tento tunel prodloužil, tato rychlost se ještě zvýšila.

*54

Přestože se zcela jistě jednalo o  senzační zjištění, odborná veřejnost mu nevěnovala prakticky žádnou pozornost. Nimtzův objev přetiskl pouze francouzský odborný časopis Journal de Physique.

O dva roky později provedl v Americe podobný experiment kvantový fyzik Raymond Chiao z  Univerzity v  Berkley a  jeho kolega Aephraim Steinberg.

*79

Chiao a  Steinberg ale nepoužili při svém pokusu mikrovlny, nýbrž jednotlivé fotony, tedy světelné částice. Tomu odpovídající byl i  jejich „tunel“, kdy místo duté trubice použili velmi tenké zrcadlo. Jak všichni z  každodenního života víme, tak zrcadlo světlo nepropouští, ale odráží. Efekt tunelu ovšem způsobí, že několik fotonů dokáže vždy projít zrcadlem na druhou stranu.

Jak Ciao a  Steinberg zjistili, fotony se poté, co pronikly zrcadlem, pohybovaly očividně vyšší rychlostí, než je rychlost světla.

Mezinárodně renomovanější Chiao měl očividně lepší lobby než Günter Nimtz, protože výsledky jeho pokusů publikovaly vědecké časopisy Physical Review a také Scientific American, přičemž Chiao dřívější experimenty svého německého kolegy z  oboru úmyslně „přehlédl“. Až potom objevila odborná veřejnost i Nimtzův experiment. Do centra vědeckého zájmu se Günter Nimtz dostal až v roce 1996. Ve svém dalším

II. Ztracený v hyperprostoru

experimentu se pokusil zjistit, zda je tímto způsobem možné přenést touto „zakázanou“ oblastí tunelu i smysluplné informace.

To bylo totiž dosud odbornou veřejností vehementně popíráno. Samozřejmě že elektromagnetické vlny fungují v dnešní technice jako nosič informací, například pro obrazové a zvukové signály v televizním a rozhlasovém vysílání. Tyto komplexní frekvenční vzory jsou přimodulovány do nosné vlny. Doposud se vycházelo z toho, že malý zbytek takto modulované vlny, kterému se podaří projít tunelem, nemůže obsahovat nic rozpoznatelného z původní informace. Vědci se domnívali, že místo toho dorazí na druhý konec tunelu pouze šum, takže nic víc než neinterpretovatelný datový šrot.

Günterovi Nimtzovi se podařilo prokázat opak. Do nosné vlny v mikrovlnné oblasti vložil hudební dílo, kterým byla právě Mozartova Symfonie č. 40. A opět přijal na druhém konci svého tunelu slabý signál. Jeho měření tentokrát ukázala v oblasti tunelu rychlost 4,7x vyšší než je rychlost světla. Co ale bylo ještě mnohem významnější: po zachycení a zesílení zbytkového signálu byla v šumu bezvadně slyšet Mozartova hudba, sice již ne v CD kvalitě, ale přesto jasně rozpoznatelná.

Tímto se Nimtz dopustil očividně svatokrádeže, protože od této chvíle se na něj vrhla celá odborná veřejnost. Platil oficiálně za vyvrhele, který má v úmyslu svrhnout Einsteinovu teorii relativity. V malicherném sporu byly zpochybňovány jeho experimentální metody, stejně jako jeho myšlenkové pochody v interpretaci naměřených hodnot.

Nechceme se zde zabývat tímto vědeckým sporem ještě důkladněji, protože detaily jsou pro laika těžko pochopitelné, a navíc není tento spor do dnešních dnů rozhodnutý.

Důležité je oproti tomu objasnit, že celý tento spor je patrně řešen na nesprávné úrovni.

Je totiž zcela groteskní obviňovat Nimtze, že se pokusil pobořit Einsteinovu teorii relativity. Teorie relativity je, tak jak ji Einstein formuloval,

Inteligence propojená v síti

i tak platná pouze za určitých podmínek, a tento fakt je každému fyzikovi velmi dobře znám. Speciálně s  kvantovou teorií, která je použita u  tunelového efektu, bojoval Albert Einstein celý život. Zcela jistě se svými teoriemi neřešil, jak by se chovala částice nebo vlna v zakázané oblasti tunelu. Je docela možné, že otázka, zda se signál v tunelu pohybuje nadsvětelnou rychlostí nebo ne, je zcela vedlejší, protože by se muselo nejdříve prokázat, jestli se daný signál vůbec „v tunelu“ nacházel.

Vždyť vše co víme je, že signál do tunelu míří a že na druhou stranu tunelu dorazí nějaký jeho zbytek. Zdravým rozumem nám z toho vychází poněkud předčasný závěr, že se tento zbytek signálu musel jakýmsi způsobem „tunelem protlačit“.

Proti tomu by Einstein, kdyby ještě žil, zcela jistě a  právem vznesl námitku, neboť existuje ještě jiné a zcela jednodušší vysvětlení.

Einstein formuloval ve své všeobecné teorii relativity novou geometrii časoprostoru, podle které je náš vesmír zakřivený působením gravitačních sil, a toto zakřivení zasahuje do vyšších dimenzí. My si toto v našem trojrozměrném mozku nedokážeme dost dobře představit, dá se to ale matematicky zcela přesně popsat.

Přitom jde o to, že v blízkosti extrémně vysoké gravitace, tedy v blízkosti černých nebo bílých děr, dochází k  tunelovým propojením mezi rozdílnými oblastmi vesmíru, jež jsou označovány jako Einstein-Rosenovy mosty. V rámci takových tunelů ale vůbec neexistuje čas a prostor tak, jak je známe, protože se tento tunel nachází mimo dimenze, které považujeme za obvyklé.

Pokud by byla nějaká část hmoty nebo nějaká informace schopná podobným tunelem projít, nemělo by žádný smysl hovořit o pojmech jako „délka tunelu“ nebo „potřebný čas“, protože jsou to výrazy časové a prostorové, tedy výrazy, které nejsou ve spojení s  tímto tunelem použitelné. Mnohem lepší je vycházet z toho, že průchod tunelem je v zásadě možný v nulovém čase.

II. Ztracený v hyperprostoru

I když to zní utopicky, je Einsteinova všeobecná teorie relativity experimentálně tak dobře potvrzená, že o ní nelze v žádném případě pochybovat.

Americký kvantový fyzik John A. Wheeler vypracoval hypotézu, že ve vesmíru mohou být kromě černých děr (vznikajících kolapsem velkých vyhořelých hvězd) a jejich pravděpodobných protikladů, bílých děr, ještě i  jiné propojovací mosty mezi místy ve vesmíru. Ty označil jako červí díry. Toto zvláštní pojmenování se vztahuje k Wheelerovu humornému srovnání s dírami, které červi vykousávají do jablka.

*26

Teorie červích děr se zakládá na skutečnosti, že se i v prázdném prostoru, obvykle označovaném jako vakuum, energie nikdy nemůže rovnat absolutní nule. Vždy se tam vyskytuje malý zbytek energie vědou označovaný jako fluktuace kvantového vakua. Ta vzniká tak, že se ve vakuu neustále rodí páry částic hmoty a antihmoty (například elektrony a pozitrony) a následně zase zanikají. Přitom vzniká energie. V malém odpovídá podle Wheelera zánik párů částic a antičástic vzniku černé díry, zatímco jejich vznik je analogický mikroskopické bílé díře. Červí díry jsou pak mimo-časoprostorová propojení takovýchto bodů.

Problém přitom je, že takovéto červí díry existují za normálních okolností pouze po dobu zlomků sekundy. Procesy fluktuace kvantového vakua se podobají, použijeme-li zvláštní přirovnání, bublajícímu pěnovému koberci.

Daly by se tedy červí díry použít k  přenosu hmoty, tak jak to bývá často prezentováno v různých sci-fi filmech? K tomu bychom museli nejdříve znát metodu, jak sloučit velké množství takových červích děr do tunelu určité velikosti a následně dokázat tento tunel udržet po dostatečně dlouhou dobu stabilní. Dnes už existuje dostatečný počet teoretických výpočtů, které dokazují, že je to za určitých podmínek fyzikálně myslitelné. Každopádně představuje možnost přenosu hmoty o  makroskopické velikosti, jakou jsou lidé nebo dokonce celé vesmírné lodě, i nadále pouhou utopii. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Inteligence propojená v síti

Obr. 2: Mezi různými oblastmi A a B zakřiveného vesmíru mohou být propojení mimo prostor a čas. Tyto jsou označovány jako „červí díry“.

Pokud by ale šlo pouze o to přenést informaci, tak by podle nejnovějších fyzikálních poznatků měly dokonce i mikroskopické červí díry stačit. Ty očividně představují základní komunikační kanály přírody.

Celkově se zdá být mnohem méně pravděpodobné, že se mikrovlny Güntra Nimtze protlačily tunelem a fotony Raymonda Chiao jeho zrcadlem, a to ještě k tomu nadsvětelnou rychlostí, než vysvětlení, že tím, že se pro ně objevila nečekaná bariéra, byly donuceny se bariéře vyhnout do prostoru vyšší dimenze. A  protože v  tomto prostoru neexistuje čas, tak jak ho známe my, tak touto dimenziální oklikou žádný čas „neztratily“. To by vysvětlovalo tento časový zisk při „průchodu“ tunelem. Mohla by

II. Ztracený v hyperprostoru

to tedy být pouze špatná interpretace vyhodnocení časového zisku jako výsledek průchodu tunelem tvrzením, že došlo k nadsvětelné rychlosti.

Přestože vysvětlení pomocí teorie červích děr může znít bizarně, je tato interpretace vědecky mnohem jistější a je v souladu s teoriemi, které měl Nimtz údajně zpochybňovat. Celý tento spor je pravděpodobně pouhou hádkou o „císařovy nové šaty“.

Hypotéza s vybočením do oblasti mimo časoprostor je také podpořena Nimtzovým pozorováním, kdy se rychlost v tunelu s prodlužováním tunelu zvyšuje. Samozřejmě – pokud by signál v tunelu dosahoval nadsvětelné rychlosti, tak by se s prodlužováním tunelu daly očekávat i větší časové zisky. Že by se rychlost v tunelu ale ještě více zvyšovala, se zdá být zcela nelogické.

Nejdůležitější poznání plynoucí z pokusu Güntera Nimtze zůstává ovšem na pozadí celého sporu téměř nepovšimnuto – a to přesto, že je z pohledu principů základní fyziky neoddiskutovatelné – a to že: bylo možné transportovat tunelem informaci, a to dokonce tak, že byla poté (na druhém konci) jednoznačně identifikovatelná, i když se značnou ztrátou kvality.

Přenos informace mimo prostor a  čas nebo dokonce rychleji než je rychlost světla? Nezní to spíše jako příběh ze „Star Treku“ než ze seriózní fyziky? A přesto se to stalo.

Právě v průběhu dvacátého století zjistili fyzikové a přírodovědci, že příroda není taková, jakou bychom ji podle našeho omezeného chápání rádi viděli a měli, a museli se naučit otevřenosti a nepředpojatosti.

Přitom právě fyzikové mají dost exotické sny, a mnoho z nich by velice rádo zkonstruovalo stroj na cestování časem nebo na cestování do vzdálených končin vesmíru, tak jak se to říká v seriálu „Vesmírná loď Enterpreis“: „Beam me up, Scotty!“ – „Scotte, transportuj (teleportuj) mne!“.

Seriózní vědec se ovšem musí potýkat s  různými překážkami, například s nepříliš přívětivými byrokraty, jak zdůrazňuje Stephen Hawking: „Myslím si,

Inteligence propojená v síti

že je to důležité téma výzkumu, ale je třeba si dávat pozor, aby člověk nebyl označen jako úplný blázen. Pokud byste si požádali o dotace na výzkum cestování časem, byl by takový požadavek okamžitě zamítnut. Žádný vládní úřad si nemůže dovolit být spojován s tím, že utrácí veřejné finance za něco jako cestování časem. Místo toho je třeba používat jiná technická označení, jako například uzavřené časové zakřivení, což je dnes kódové označení pro cestování časem“.

*31

Kromě toho musí vědci bohužel – nebo máme raději říci: naštěstí? – své sny stavět na solidních vědeckých základech. Na úspěch je pak nutno čekat o něco déle, ale dostaví se! Za předpokladu že se jedná o foton, se tento sen stal již realitou!

Výzkumnému týmu univerzity v Innsbrucku se pod vedením Antona Zeilingera v  roce 1997 opravdu podařilo něco „teleportovat“. Sice ještě ne nějakého člověka, ale přeci jen nějaký konkrétní reálný objekt, a  to světelnou částici (foton).

*3

Vědci samozřejmě nepoužívají žargon jako ve Star Treku, ale i tak to nazvali první úspěšnou teleportací fotonu. Docela pozoruhodný výraz, protože tento pojem vlastně pochází z parapsychologie a není tomu ještě tak dávno, co se vědci podobným termínům vysmívali. Transport hmoty nebo energie za hranicí rychlosti světla nebo mimo časoprostor? To se zdálo být pro mnohé z nich až příliš ezoterické...

Co rozumíme pod pojmem teleportace? Jako německý překlad tohoto slova se používá „Fernübertragung“ (česky: přenos na dálku). Znamená to, že něco – například nějaký předmět – na místě A  najednou zmizí a současně se objeví na místě B.

Parapsychologové pozorují podobné fenomény čas od času již více než sto let. Očividně existovali a existují lidé se zvláštním nadáním, v jejichž přítomnosti se případy spontánní teleportace dějí.

Jelikož tyto případy nebylo možné vědecky objasnit a ani je za kontrolovaných podmínek pokusně zopakovat, byly vědou většinou odmítány.

II. Ztracený v hyperprostoru

Vždy se jednalo o spontánní případy, takže k jejich zkoumání byly k dispozici pouze výpovědi očitých svědků, kteří byli nebo nebyli věrohodní. Vědci z univerzity v Innsbrucku byli ovšem schopni teleportace fotonu, kdy za kontrolovaných a  opakovatelných laboratorních podmínek nechali foton na místě A zmizet a objevit se na místě B. Již tento fakt je dostatečně pozoruhodný, mnohem pozoruhodnější je ovšem skutečnost, že tento proces dokázali i objasnit! Od této chvíle není na tomto procesu teleportace nic „paranormálního“ ani „nadpřirozeného“.

Jak to Anton Zeilinger a  jeho tým dokázali? Jádrem experimentu je takzvaný Bellův přístroj (což není žádný komunikační přístroj pro psy – bellen je německy štěkot*) pojmenovaný po irském fyzikovi Johnu Stewardu Bellovi. V zásadě se zakládá z napůl propustného zrcadla, které propouští a/nebo odráží světelné částice s padesátiprocentní pravděpodobností. Jestliže jsou dva fotony A a B proti tomuto zrcadlu vyslány takovým způsobem, že se na něm kříží, dostaneme čtyři rozdílné možnosti:

1.A i B jsou odraženy

2.A je odražen, B projde skrz

3.A projde skrz, B je odražen

4.A i B projdou skrz.

Protože se dráhy fotonů kříží, dochází při tom k interferenci (k překrytí *což se nazývá superpozice), jsou potom tyto částice A a B navzájem určitým způsobem propojeny. Kvantoví fyzici říkají, že jsou navzájem „zkřížené“, to znamená, že jsou v podobném vzájemném vztahu jako ve fotografii pozitiv a negativ.

V této chvíli nelze o vlastnostech těchto dvou fotonů více říci. Prozatím se neví, zda zrcadlem prošly nebo ne, a ani jaké kvantové vlastnosti mají. Toto je známý Bellův teorém kvantové fyziky, přičemž všechny

18

Inteligence propojená v síti

možné vlastnosti částice potenciálně existují, dokud jejich pozorováním

neurčíme jejich určitý stav. Experiment v Innsbrucku proběhl následovně

(viz obr. 3): v první etapě je z ultrafialového světelného zdroje (na obráz

ku 3 označen jako „EPR source“) vyslán impulz, který je pak Bellovým

přístrojem rozdělen do dvou „zkřížených“ fotonů (2) a (3). Foton (2) je

odražen dalším zrcadlem k pozorovateli jménem „Alice“. Foton (3) letí

dále k pozorovateli jménem „Bob“.

Obr. 3: Innsbrucký experiment teleportace (zdroj: Univerzita Innsbruck)

Ve druhém kroku je původní ultrafialový (UV) impuls ještě jednou

odražen Bellovým přístrojem, přičemž vzniknou další dva fotony, (1)

a  (4). Foton (4) je zachycen detektorem. Pokud se detektor ozve, je

to znamení, že foton (1) je také na cestě, a to směrem k  pozorovateli

jménem „Alice“.

II. Ztracený v hyperprostoru

Ve třetí fázi potom odesílá „Alice“ fotony (1) a (2) opětovně skrz polopropustné zrcadlo a navzájem je tím „zkříží“. Poté „Alice“ zachytí foton (1) v detektoru a zjistí (stanoví) jeho kvantové vlastnosti. Tyto sdělí Bobovi. Při tomto pozorování je foton (1) zničen. Bob poté změří svým detektorem vlastnosti fotonu (3) a zjistí, že jsou identické s vlastnostmi fotonu (1).

Důvod je jasný: foton (3) byl zkřížený s  fotonem (2), takže (2) byl negativem (3). Ale protože foton (2) byl Alicí zkřížen s fotonem (1), je (1) negativem fotonu (2) a tím zároveň identický s fotonem (3).

Celkový průběh pokusu se dá nastínit takto: foton (1) zmizel na místě „Alice“, a poté se na místě „Bob“ objevil foton (3), který měl identické kvantové vlastnosti. V  konečném efektu to znamená, že foton (1) byl teleportován od „Alice“ k „Bobovi“.

Tato procedura samozřejmě nevyznívá tak dobrodružně jako teleportace ve „Star Treku“ a vědci z Innsbrucku také okamžitě upozorňovali, že s  podobně provizorní aparaturou nebude nikdy možné transportovat člověka.

Závěr je každopádně velmi zajímavý: již při teleportaci fotonu není vyššími dimenzemi hyperprostoru transportována částice jako taková, ale pouze její vlastnosti, její informace, které jsou na cílovém místě předány novému fotonu. V zásadě je foton, který se objeví na místě „Bob“, pouze identická kopie odeslané částice.

Exaktně vzato se nejedná ani v případě experimentu v Innsbrucku ani v případě Nimtzova přenosu Mozartovy symfonie o žádnou „teleportaci“, tedy ve smyslu přenosu hmoty hyperprostorem. Mnohem více se zde jedná o přenos informace, to znamená o nově objevenou formu komunikace hyperprostorem, kterou je následně možné označit jako hyperkomunikaci.

Foton je v  zásadě velmi jednoduchý objekt, který se dá charakterizovat velice málo vlastnostmi. Mozartova symfonie je oproti tomu podstatně komplexnější informace, a  přesto ji bylo možno přenést

Inteligence propojená v síti

hyperkomunikačním kanálem. To znamená, že princip zůstává zachován stejný – jak v malém, tak ve velkém.

Tímto si každý fyzik klade otázku (i když to otevřeně nepřizná): bylo by možné, pokud bychom znali přesně všechny vlastnosti člověka, alespoň principiálně tyto informace hyperkomunikačně přenést z  místa na místo a v cíli sestavit identickou kopii člověka?

Americký fyzik Samuel Braunstein jednou ve své humorné přednášce přiznal, že se touto otázkou zabýval. Zprostředkoval svým posluchačům představu, o jak velké množství dat by se teoreticky jednalo.

Pokud bychom zohlednili jen pozice a rychlost všech atomů lidského těla, tak se dostaneme na 10

32

informací (číslo s 32 nulami). Abychom

takové množství dat přenesli nejlepším kabelem ze skleněných vláken, potřebovali bychom na to více než 10 miliard let. Braunstein k  tomu trochu rezignovaně a  zároveň s  humorem dodal: „It would be easier to walk!“ („Jít pěšky by bylo jednodušší!“)

*5

Toto neukazuje paradoxně až tak na naše velmi omezené technické možnosti, jako spíše na naši tendenci vše zpracovávat digitálně, tzn. zpracovávat informace jednotlivě. Je možné, že existují ještě mnohem jednodušší možnosti?

Teorie chaosu nás naučila, že se všechny formy v přírodě (a principiálně tedy i forma našeho těla) dají popsat velmi jednoduše, jestliže přejdeme od digitálního jazyka běžného zpracování informací k jazyku fraktálů, tedy formy vyznačující se nekonečným opakováním jak v malém tak i ve velkém. Pomocí tohoto nového druhu popisu lze i  nejkomplikovanější formy, například rostlin, popsat již dnes jednoduchými matematickými vzorci, které často nezabírají více než pár řádků.

*20

Pokud je tedy hyperkomunikace principiálně technicky možná, budou v budoucnu bezpochyby i metody k přenosu libovolně komplexních informací.

II. Ztracený v hyperprostoru

Červí díry jako komunikační kanály mimo časoprostor, a  to ne někde daleko v kosmu, ale tady mezi námi na Zemi! V zásadě je to revoluční myšlenka, vědci jsou ale již delší dobu myšlenkově jednou nohou v  jednadvacátém století. Přestože výpočty fyziků, co se týká možností transportu lidí nebo jiných velkých hmotných objektů, vycházejí zatím spíše pesimisticky, tak nám už tady a teď plynou z těchto průkopnických objevů průlomové konsekvence.

Zatím se zde ale soustředíme a omezíme čistě na proces přenosu informací tak, jak to učinil Günter Nimtz s Mozartovou symfonií.

Musíme si nyní nejdříve položit otázku, zda nám příroda opravdu představila možnost hyperkomunikace z toho důvodu, aby ji vědci konce dvacátého a začátku jednadvacátého století objevili a naučili se ji technicky použít. Není náhodou mnohem pravděpodobnější, že – jako ostatně vše ve vesmíru – také hyperkomunikace slouží určitému konkrétnímu účelu?

Opravdu i tentokrát je tomu tak.

Finský fyzik Matti Pitkänen vytvořil již před několika lety na základě nové osmi-dimenzionální geometrie prostoru brilantní teorii o struktuře vesmíru, takzvanou: Topologickou geometrickou dynamiku (TGD). V této komplikované teorii, která je i  pro odborníky dost těžko srozumitelná, hrají důležitou roli magnetizované červí díry.

*62

Pitkänenova teorie je už proto tak odvážná, protože se poprvé ve vědecké historii pokouší vytvořit souvislost mezi fyzikou a  biologií. Jeho fyzika vede hodnověrně ke kosmologii života.

Moderní biologie – a speciálně genetika – se zabývá již dlouho výzkumem dědičných molekul, DNA (deoxyribonukleové kyseliny), nositelem našich genů. Do rozkódování genetického kódu lidí, zvířat i rostlin bylo již investováno mnoho času a  práce, a  my se budeme tímto tématem a výsledky posledních výzkumů zabývat ještě na jiném místě této knihy.

Inteligence propojená v síti

V Matti Pitkänenově teorii neslouží DNA v buňce pouze k produkci bílkovin, a tím k výstavbě těla, jak jsme se dlouhou dobu domnívali. Podle něj se na sekvence této obrovské biomolekuly napojují již zmíněné magnetizované červí díry, a slouží tím jako komunikační kanály.

Pitkänen se tímto způsobem propracoval ke zcela novému úhlu pohledu, při kterém pojmy jako vědomí a vnímání souvisí se základy fyziky. Doslova píše: „Magnetická pole červí díry, která jsou nalepena na listech časoprostoru obsažených v každé běžné bio-hmotě, jsou ideálními kandidáty pro fyzikální objasnění vnímání. ... Magnetizmus červích děr můžeme dokonce považovat za kvintovou (*pátou) esenci živých systémů.“

*62

To ovšem znamená, že věda je na cestě k poznání a prokázání dlouho předpokládané souvislosti mezi gravitací a vědomím. Přesněji: gravitace a  vědomí tvoří protipóly. (*To by ovšem znamenalo, že vše, co podléhá nějakým způsobem gravitaci, má i vědomí!*)

Stojíme tedy na prahu zcela nového chápání celého vesmíru: S konečnou platností už vesmír není žádný „mechanický hodinový stroj“, ale něco, co je skrz na skrz naplněno silami vědomí.

Přední vědci již tento fakt rozpoznali a  pomalu začínají hledat ve vesmíru Boha. Jak se již vyjádřil i  nositel Nobelovy ceny Charles Townes: „Na vytváření všech zákonů vesmíru se podílela inteligentní bytost.“

*78

Mělo by být všem jasné, že vědci a věda nehledají personifikovanou bytost boha někde za hranicemi vesmíru, ale spíše modely skrz na skrz inteligentního a vědomého vesmíru.

Věda a náboženství se tak po staletích nesnášenlivosti a nenávisti k sobě opět přibližují. Ve své 13. encyklice (*oběžníku*) vyhlásil papež Jan Pavel II: „Víra a rozum jsou dvě křídla, která pozvedají lidského ducha k poznání pravdy.“

*78


23

II. Ztracený v hyperprostoru

Nová kosmologie Mattiho Pitkänena otevírá poprvé spojení mezi fyzikou a  vědomím, a  může nám poprvé podat fyzikální a  životaschopné důkazy hyperkomunikace.

Ovšem ještě před tím, než věda dosáhne v  tomto procesu úspěchu, čeká ji ještě mnoho práce. Teorie může znít naprosto lákavě, pokud ji ale nelze nijak experimentálně ověřit, je pro vědu dále bezcenná.

Pitkänenova teorie, jakkoliv neuvěřitelně to zní, je vědecky prokazatelná. Tento senzační důkaz se zakládá na práci interdisciplinární výzkumné skupiny Ruské akademie věd v Moskvě pod vedením molekulárního biologa a biofyzika Dr. Pjotra P. Garjajeva.

Byl to typický náhodný objev. Garjajev a  jeho kolega kvantový fyzik Dr. Vladimir Poponin chtěli vlastně pouze měřit vibrační vzory vzorků DNA, když zpozorovali něco nečekaného.

*64

V  tomto pokusu ozařovali vzorky DNA laserovým paprskem a  na obrazovce se jim objevil typický vlnový vzorec (Obr. 4, uprostřed). Když ovšem testovací vzorek fyzicky odstranili, vlnový vzor z  obrazovky nezmizel, ale změnil se na pravidelnou strukturu tak, jako kdyby se tam stále nějaký vzorek nacházel (Obr. 4, vpravo).

Jak ukázaly následné kontrolní experimenty, tak tento vzor musel každopádně pocházet od vzorku DNA, který se ovšem již nenacházel na místě. Když

Obr. 4: Efekt fantomové DNA (zdroj:

Institute of Heart-Math, Boulder,

Colorado)


24

Inteligence propojená v síti

byl místo toho proveden „prázdný“ experiment bez toho, že by se nějaký vzorek nacházel v dráze paprsku, výsledkem byla pouze obrazovka se zcela náhodným vzorem (Obr. 4, nahoře).

Tento efekt byl kdykoliv opakovatelný a je dnes označován jako efekt fantomové DNA.

Vědecké vysvětlení je takové, že očividně „DNA sama vytváří rušící vzorec ve vakuu, čímž vzniká magnetizovaná červí díra“. Tento vzorec ve vakuu, vyvolaný přítomností živé hmoty, může v  extrémních případech přetrvávat několik měsíců! To je výsledek pozorování Pjotra Garjajeva a jeho kolegů. Na začátku osmdesátých let dvacátého století představil britský biolog Rupert Sheldrake z univerzity v Cambridge svou slavnou teorii morfologických polí: Každý člověk, a vůbec každá živá bytost, zanechává neviditelnou stopu své existence. Pjotr Garjajev to svým pokusem v laboratoři zviditelnil.

Otázka nyní zní: K čemu je tato stopa dobrá a proč je tu zanechána? S kým si naše geny „špitají“? Jak komunikuje DNA, a z jakého důvodu to dělá?

To nejpřekvapivější na tom je: Všechna zjištění ukazují na to, že DNA nemá, co se týká komunikace, žádná omezení. Zdá se, že hyperkomunikace neslouží žádnému určitému, a tím ohraničenému účelu, ale že představuje rozhraní k otevřené síti (ve smyslu počítačů) – síti vědomí či síti života.

Stejně jako internet je DNA schopna:

• vkládat do sítě vlastní data

• sama data ze sítě přijímat

• vytvořit si přímý kontakt k jinému účastníkovi sítě

Lze to chápat i tak, že může mít takříkajíc svou vlastní „Home Page“, může v síti „surfovat“ a může s jinými účastníky „chatovat“. Přitom není, jak by se mohlo na první pohled zdát, omezena na svůj „vlastní druh“.

II. Ztracený v hyperprostoru

Dědičné informace různých živých bytostí se tímto způsobem mohou také navzájem vyměňovat. Hyperkomunikace se tím stává prvním vědecky prokazatelným rozhraním, pomocí kterého jsou různé inteligentní formy ve vesmíru navzájem propojeny do sítě.

Jako jedno obzvláště důležité použití hyperkomunikace se ukazuje možnost skupinového vědomí propojující jednotlivce jednoho druhu, ať už je to skupina lidí, zvířat nebo hmyzu, jež této skupině dovoluje jednat společně a koordinovaně. Ovšem jak výzkumy ukazují, sahají možnosti hyperkomunikace mnohem dále. Na to, aby umožnila komunikaci mezi členy jedné skupiny, nemusela příroda vyvíjet tak komplikované a sofistikované řešení, které umožňuje předávání informací hyperprostorem, tedy mimo náš časoprostor. To by bylo asi takové, jako kdybychom ke své každodenní cestě do práce používali raketoplán. Pro základní komunikaci, která je pro spolupráci skupiny nutná, by byly zcela dostačující, tak jak to ze zvířecí říše známe, například pachové či jiné signály. Samotná existence hyperkomunikace dosvědčuje, že je jí třeba i k něčemu jinému. Ke komunikaci, která musí také umožnit být navzájem ve spojení i na velkou vzdálenost.

Toto „šeptání genů“ tedy předkládá celou řadu otázek a tyto otázky nás budou touto knihou provázet. Abychom je dokázali zodpovědět, budeme se muset ještě mnohé dozvědět o nových poznatcích z výzkumu gravitace a také genetiky, a především o tom, jak spolu tyto doposud zcela odděleně nazírané obory navzájem souvisí. Z toho vyplynou zcela jistě důsledky významné pro zvířecí skupinovou komunikaci, a  jak ještě uvidíme, tak mnoho zvířat žijících ve skupinách budou s to výkonů, kterých jednotlivě nejsou schopny.

To stejné platí samozřejmě i pro lidi, a dopady na chápání lidského učení jsou taktéž obrovské. Rovněž lidské tělo je sestaveno z buněk, přičemž v každé z nich je obsažena DNA.

Teď už víme, že jsme tímto způsobem vybaveni miliardami komunikačních senzorů. Našemu vědomému cítění to ale doposud uniká – nebo ne?

Inteligence propojená v síti

V  naší historii byli vždy jednotliví lidé, kteří posouvali lidstvo dopředu – pomocí revolučních myšlenek ve vědě nebo v kultuře. Nikdo si dosud nelámal hlavu s tím, co jim to umožňovalo.

Mluví se o  kreativitě, tedy o  schopnosti myslet neobvyklým způsobem, vytvářet ve fantazii virtuální reality, které lze později uskutečnit v realitě naší. A přece, ta rozhodující jiskřička, inspirace, ten vlastní objev, nebyl nikdy výsledkem racionálního a  logického myšlení. Zdá se, že se vždy nějak vynoří doslova z ničeho.

„Připlula“ taková informace hyperkomunikačními kanály naší DNA? Pokud ano, tak odkud? A lze vůbec podobné tvrzení nějak dokázat?

Zodpovědět poslední otázku bude to nejtěžší. Přírodní vědy, a věda vůbec, požadují jako důkaz opakovatelný experiment v laboratorních podmínkách. Je ale vůbec možné vyvolat laboratorním způsobem kreativitu nebo inspiraci a nechat tím nějakého člověka přijít na nějaké nové, dosud nepoznané vědění?

Tato otázka je opravdovou výzvou, ale i tu bychom mohli pomocí dnešních vědeckých metod alespoň částečně zvládnout.

I přesto, že všechny souvislosti shrneme dohromady a pochopíme až na konci této knihy, chceme se těmito otázkami zabývat, i  když trochu předčasně, již na tomto místě. Odpovědi jsou totiž úžasné. Že je člověk sociální bytost, to víme již dlouho. Ale teprve vědci na prahu 21. století přišli na to, že člověk sám není se svými nejvnitřnějšími a zdánlivě soukromými myšlenkovými pochody oddělitelný od svého okolí.

Nebo jak to vyjádřil Dalajláma:

„Všechno co je, je jen proto,

protože to komunikuje se vším.

Nic není samo pro sebe,

jeden každý existujeme v ostatních!“

III

Řízení reality

Nic není tak, jak se zdá!

V médiích často slýcháme, že se lidstvo nachází v přechodové fázi, na cestě od doby „atomu“ k nové době informačních technologií. Jistě – dech beroucí rychlost vývoje internetu a zvyšující se touha lidí po informacích a po sdělování si poznatků projevující se potřebou rychlejší komunikace prostřednictvím mobilů, faxů, e-mailů, toto tvrzení nezpochybňuje, ale potvrzuje. Určitě jste už minimálně jednou zažili, ať už v letištní hale nebo třeba v restauraci, že někomu začne pípat či hrát mobil, načež spousty lidí kolem vás začnou nervózně zjišťovat, čí že to mobil se vlastně hlásí, a jestli to není právě ten jejich. Oproti tomu internet je toho času nejrychleji se rozvíjející hospodářské odvětví, ve kterém tak říkajíc „přes noc“ vyrůstají firmy s miliardovými obraty.

Potřeba a touha dnešních lidí po globálním propojení se světem a po komplexní výměně informací nezná hranic. Jak krátce poznamenal německý časopis „Spiegel“ (*Zrcadlo), internet se postupně proměňuje ve virtuální svět privilegovaných lidí, kteří se již na této výměně podílejí – v takzvaný „sedmý kontinent“.

*88

Současně je to první zcela virtuální kontinent, který v našem hmotném světě vůbec neexistuje.

Tímto jsme se vrátili k  původnímu tématu, které jsme nakousli na začátku a které můžeme nyní více upřesnit: doba, ve které se nyní nacházíme, je doba virtuální reality.

Inteligence propojená v síti

Jako virtuální reality jsou označovány světy, které se neshodují s naší běžnou realitou, poněvadž jsou v  určitém slova smyslu uměle pozměňovány a manipulovány. Například armády již dávno došly k závěru, že nejlepší voják je ten, kterého nepřítel nevidí. Z tohoto důvodu byli vojáci ve válce ve Vietnamu vybaveni známými, zeleno-hnědými maskovacími kombinézami.

Mezitím už naše technika vyspěla natolik, že už dokáže vojáka (téměř) zneviditelnit.

Neviditelný – to v tomto případě znamená: tělo, respektive oděv vojáka se svým zabarvením musí okolí přizpůsobit tak perfektně, aby ho jiný člověk přehlédl nebo nedokázal rozeznat. Způsob, který příroda v říši fauny úspěšně používá již miliony let. Například hmyz přejímá tvary listů rostlin a chameleon dokáže dokonce měnit barvu podle okolního prostředí.

Americký fyzik Michael Burns zkonstruoval pro armádu speciální oblek tvořený ploškami se schopností scanování (snímání) a reflektování (odrážení) obrazu, které jsou navzájem propojeny. Snímací plošky na jedné straně zjišťují barevné vzory, které jsou projektovány na druhé straně a naopak.

Pomocí videonahrávek bylo prokázáno, že nositel tohoto obleku po zapnutí elektroniky zdánlivě zmizí. Tato technika ještě není dokonalá, je vidět mírné poblikávání na obrysech, avšak to jsou jen malé technické problémy. Vidíme, kam to směřuje: zásadní vtip virtuálních realit je v tom, aby pozorovatel nepoznal, že jsou virtuální, což není zase tak složité. Nikdo nejsme ve vnímání toho, co považujeme za „realitu“, dostatečně kritičtí.

Stále si ještě myslíme, že vidět znamená vědět. Důvodem, proč vytváříme virtuální reality, je tedy touha po maskování.

Cílem může být ale i opak, a to odhalit virtuální charakter určité reality za účelem získání pozornosti obyvatelstva.

III.  ízení reality

Zvláště výrazně se to objevuje v zábavním průmyslu. Začalo to již v  sedmdesátých letech, když berlínský hudebník Frank Farian sám elektronicky namixoval zvuk první virtuální popové skupiny světa – Boney M.

Mnozí z nás si jistě ještě vzpomenou na nečekaně veliký úspěch hitů této „skupiny“. Problémy se objevily, když celý svět začal požadovat veřejná vystoupení. Farian musel angažovat zpěváky a tanečníky, nalezené pomocí inzerátů ve „Windeseile“ (*Blesk), aby splnil fanouškům a posluchačům jejich přání. Hudba byla ovšem, alespoň první roky, při vystoupeních pouštěna z  playbacku, který vznikal v  jeho „jednočlenném“ studiu.

Dnes, po více než dvaceti letech, je technika virtuálních realit a  ve vizuální oblasti tak daleko, že už nás nic nepřekvapí.

V Japonsku byl v posledních letech realizován projekt DK-96 („Digital kids“) (*digitální děti). Tímto způsobem vznikla první stoprocentně virtuální popová hvězda – Kyoko Date.

Tato popová dívka byla vytvořena velmi pracně 40 tisíci liniemi pomocí počítačového softwaru. Jen modelováním rysů obličeje se zabývalo deset specialistů.

Výsledek stojí opravdu za to. Kyoko Date vypadá opravdu jako skutečný člověk. Byl jí vytvořen virtuální životopis, vystupuje v televizi, dává interview, nahrála už vlastní CD a videoklipy.

Přestože je od začátku známo, že Kyoko Date je „dítě“ kyber-prostoru, má velké množství příznivců z celého světa, a mnoho z nich se do ní dokonce zamilovalo.

Obdobné je to i s kultovní postavou „Larou Croft“, virtuální hrdinkou počítačové hry „Tomb Raider“. Přestože Lara není zdaleka tak realisticky vytvořena jako Kyoko Date a  působí spíše jako dřevěná komiksová figura, tak také ona již dostala několik nabídek k sňatku. Lara Croft už

Inteligence propojená v síti

také vystoupila v bavorské televizi, kde tato kyber-dívka vedla rozhovor s reálným moderátorem, ke kterému byl její obraz technicky přimixován.

Jak je vidět, tak efekt upoutávající pozornost pomocí virtuální reality může vést ke zvláštním výsledkům. Pokud je virtuální realita vytvořena dostatečně kvalitně a realisticky, má mnoho lidí tendenci brát ji smrtelně vážně a uvěřit jí.

Virtuální reality ovšem nejsou v žádném případě pouze doménou armády nebo zábavního průmyslu. Důležitou oblastí využití je také věda. Zde lze využívat virtuální světy například v oblasti výuky. Studenti medicíny se nemusí učit anatomii nutně na zemřelých, nýbrž mohou cvičit na digitalizovaných modelech v počítači. Již za několik málo let bude možné zkoušet chirurgické zákroky v kybernetickém světě. Dobrá zpráva pro pacienty, neboť každý chirurg musí u každého typu operace prokázat určitý minimální počet provedených zákroků. Tyto cvičné operace už nebude třeba provádět na „živých lidech – pacientech“.

V  budoucnu se lidem nabídnou i  další oblasti využití. Například architekt může plánovaný dům navrhnout kompletně v  digitální formě v  počítači. Následně si nasadí speciální 3D brýle, navlékne datové rukavice a může se ve virtuálně navrženém domě pohybovat. Brýle mu umožní trojrozměrný obraz interiéru domu a rukavice virtuální prohlídku a pohyb po domě vytvořeném v počítači. Vyvíjeny jsou už i speciální senzory a detektory pohybu, takže architekt bude „cítit“ odpor, pokud se „dotkne“ virtuální zdi domu.

Tímto způsobem bude moci dům prozkoumat ještě dříve, než bude položen jeho základní kámen. Může včas objevit konstrukční nedostatky, a tím zamezit drahému napravování chyb projektu na reálné budově.

Podobné postupy budou pravděpodobně sloužit i v medicíně, umožní lékařům pohled do nitra lidského těla, sledovat například účinky léčiv bez nutnosti testů na lidech a ohrožení života jediného pacienta.

III.  ízení reality

Podobné přístroje jsou již pro farmaceutický průmysl vyvíjeny. Tyto přístroje umožňují již jednu sekundu poté, co virtuální člověk v počítači polkne hlt virtuální vody, přesně sledovat reakce mozku i  ostatních orgánů v těle.

Ale proč je zájem veřejnosti o  virtuální světy tak vysoký? Je to pouze přání uniknout z  naší „objektivní“ reality, která nám připadá někdy až příliš těsná? Tento motiv není rozhodně nový a  již nyní je částečně uspokojován pomocí TV nebo filmy v  kinech. Momentálně zaměstnávají tyto otázky s  přibývající měrou také filozofy a  odborníky z  oblasti sociologie ale i kultury. V průběhu jedné takové diskuze si Christina von Braun z  Humboldtovy university v  Berlíně povšimla, že v  každé epoše jdou vynikající technické úspěchy ruku v ruce s vývojem aktuálního povědomí lidstva.

*110

Touha po neomezeném sdílení informací a umělých realitách souvísí s objevem globálního sdílení informací pomocí hyperkomunikace na úrovni DNA. Cítíme potřebu virtuálního světa a globálního propojení, protože lidstvo si začíná pomalu ve svém nitru uvědomovat své schopnosti, které se ještě plně neprojevily.

Dle argumentace Christiny von Braun jsou různé technické vynálezy pouhými dočasnými berličkami



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist