načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Intelektuál ve dvacátém století -- Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem - Timothy Snyder Tony Judt

Intelektuál ve dvacátém století -- Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem

Elektronická kniha: Intelektuál ve dvacátém století -- Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem
Autor:

Kniha v dialogické formě mapuje dějiny moderních politických idejí a představ o vládě a spravedlnosti, jak je chápali liberální, socialističtí, komunističtí, nacionalističtí a ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 399
Rozměr: 24 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: Thinking the twentieth century
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0289-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha v dialogické formě mapuje dějiny moderních politických idejí a představ o vládě a spravedlnosti, jak je chápali liberální, socialističtí, komunističtí, nacionalističtí a fašističtí intelektuálové od konce 19. století až do počátku 21. století. Zároveň se jedná o intelektuální životopis historika a esejisty Tonyho Judta. A v neposlední řadě pak o hledání pravdy, o možnostech společenské obrody, jakož i o morálních selháních i povinnostech intelektuálů v politice.

Každá kapitola je tvořena biografickou a historickou částí. Kniha tak prochází údobími Judtova intelektuálního života i nejvýznamnějšími momenty politického myšlení 20. století, jako je otázka holokaustu, sionismus a jeho evropské zdroje, anglický izolacionismus a francouzský univerzalismus, marxismus a jeho svody, fašismus a antifašismus, renesance liberalismu ve východní Evropě či sociální plánování v Evropě a v USA.

Oba účastníci rozhovoru mají blízký vztah k východní Evropě. Timothy Snyder je mj. autorem knihy Krvavé země, která zachycuje stalinský i nacistický teror ve východoevropských zemích, a Tony Judt udržoval živé kontakty s polskými a českými disidenty a sám se naučil česky.

Rozhovor vznikal za mimořádných okolností od počátku roku 2009. Tony Judt už tehdy trpěl amyotrofickou laterální sklerózou, ničivou nervovou chorobou, která způsobuje postupnou tělesnou paralýzu a vede k rychlé smrti. V závěru rozhovoru v létě 2009 Judt ovládal pouze hlasivky a oči. Jak ovšem uvádí Snyder v předmluvě, „není to kniha o zápase. Je to kniha o životě pozorného ducha a životě duchovní pozornosti.

Předmětná hesla
Judt, Tony, 1948-2010
* 20. století * 20.-21. století
Historici -- Velká Británie -- 20.-21. stol.
Filozofie dějin -- 20. stol.
Politická filozofie -- 20. stol.
Evropa -- Dějiny -- 20. stol.
Evropa -- Politika a vláda -- 20. stol.
Související tituly dle názvu:
Intelektuál ve veřejném prostoru Intelektuál ve veřejném prostoru
Hlaváček Petr
Cena: 374 Kč
Na balkoně je kamenný muž Na balkoně je kamenný muž
Nešpor Evžen
Cena: 208 Kč
V Evropě V Evropě
Mak Geert
Cena: 167 Kč
Miloš Zeman Příběh talentovaného pragmatika Miloš Zeman Příběh talentovaného pragmatika
Kopeček Lubomír
Cena: 211 Kč
Představy o dvacátém století Představy o dvacátém století
Hoeg Peter
Cena: 218 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Intelektuál ve dvacátém století

2

E D I C E

O B Z O R


Předmluva

3

Intelektuál ve dvacátém století

Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem

PRostoR


Intelektuál ve dvacátém století

4


Předmluva

5

PRostoR | PRaha | 2013

Intelektuál

ve dvacátém století

RozhovoR TimoThyho SnydeRa

S Tonym JudTem

přeložil Martin Pokorný


Intelektuál ve dvacátém století

6

originally published under the title

thinking the twentieth century

copyright © tony Judt, 2012

Introduction © timothy snyder, 2012

czech edition © PRostoR, 2013

translation © martin Pokorný, 2013

IsBn 978-80-7260-289-6


Předmluva

7

obsah

Úvodem k českému vydání // 9

Předmluva // 13

1. Jméno zůstává:

Žid a Jeho otázky // 23

2. Londýn a angLičtina:

angL ický spisovateL // 64

3. sociaLismus v rodině:

poL itický marxista // 91

4. king’s coLLege a kibucy:

cambridgeský sionista // 120

5. paříŽ a kaLifornie:

francouzský inteLektuáL // 151

6. generace porozumění:

východoevropský LiberáL // 202

7. spoJitosti a fragmenty:

evropský historik // 253

8. věk odpovědnosti:

americký moraLista // 286

9. banaLita dobra:

sociáLní demokrat // 329

Doslov // 385

Jmenný rejstřík // 395


Intelektuál ve dvacátém století

8


Úvodem k českému vydání

9

Úvodem k českému vydání

dvacáté století tonyho Judta

[Jiří Pehe]

Být považován za globální autoritu na interpretaci moderních dějin není

v současné době, v níž existuje obrovitý univerzitní a mediální průmysl

zkoumání a vykládání všeho možného, rozhodně snadné. Leckdo se

může stát globální celebritou, ale to ještě neznamená, že je respektován

v akademických a intelektuálních kruzích, že je takříkajíc též autoritou.

Tony Judt byl obojím, autoritou i celebritou. V éře rostoucíinformační hojnosti, v níž stále více vítězí pouhá kvantita informací nad

intelektuálními výkony, byl možná dokonce jedním z posledníchglobálně uznávaných veřejných intelektuálů.

Kniha, kterou držíte v rukou, se v českém překladu jmenujeIntelektuál ve dvacátém století, klidně by se však mohla jmenovat Dvacáté

století Tonyho Judta. V originále nese těžko přeložitelný názevThinking the Twentieth Century. Volně přeloženo by to znamenalo „myslet

20. století“, což není totéž jako „myslet o 20. století“. Zahrnuje tojakýsi nevyslovený předpoklad prožívání toho, o čem myslíte, takže sesami nejen stáváte myšlením „o tom“, ale jste zároveň „tím myšleným“.

A přesně to byl životní a intelektuální příběh Tonyho Judta. Narodil

se v Londýně v roce 1948, kde vyrůstal jako syn židovskýchpřistěhovalců první a druhé generace, v jejichž osudech se zrcadlila složitá

Intelektuál ve dvacátém století

10

a často tragická historie východní Evropy. Ač se Judt stal nejprvehistorikem Západu, přičemž začínal jako kontroverzní autor knih ofrancouzské intelektuální historii, vrátil se i on sám později k východní

Evropě, naučil se česky a stal se do jisté míry účastníkem dějů, které

vedly k pádu komunismu v roce 1989.

V tomto kontextu je symbolické, že tuto knihu s ním sepsal ve formě

rozhovoru jeho bývalý doktorand na Newyorské univerzitě Timothy

snyder, který se sám stal uznávaným historikem východní evropy,

působícím jako profesor na Yaleově univerzitě, a jehož kniha omoderní historii východní evropy Krvavé země se stala bestsellerem na

poli historické literatury. Při psaní poslední Judtovy knihy Snyder

asistoval, protože Judt byl v roce 2008 stižen paralyzující amyotrofní

laterální sklerózou, známou též jako Lou Gehrighova nemoc. V srpnu

roku 2010 jí podlehl.

Hned v úvodu knihy nám Judt otevírá dveře do fascinujícího světa

svojí rodiny, sekulárních židovských přistěhovalců, snažících se najít

nový domov ve Velké Británii. Jak poznamenává, mnozí členové jeho

rodiny mluvili s cizím přízvukem a z angličtiny často přecházeliuprostřed věty do jiných jazyků. Z těch byla pro Judta určujícífrancouzština, kterou si s sebou do Velké Británie přinesla z Belgie – kde před

odchodem do Londýna sídlila – otcova část rodiny. Vynikající znalost

tohoto jazyka, do něhož sklouzával v rozhovorech s otcem a jehopříbuzenstvem, také předurčila jeho zájem o francouzské dějiny.

Judt přiznává, že ho židovské kořeny jeho rodiny a židovstvíobecně zprvu příliš nezajímaly, ale postupně se ho židovství zmocňovalo.

V patnácti letech pak dokonce na čas odešel do jednoho z kibuců vIzraeli a stal se přesvědčeným sionistou.

Podobný vliv na něj měl i marxismus. S tím se zprvu též seznamoval

jen skrze názory členů své rodiny, mezi nimiž byli mnozí – jakouprchlíci hledající spravedlnost – ovlivněni radikálně levicovými názory.

Teprve když jsem Tonyho Judta osobně poznal a setkával se s ním,

pochopil jsem, že za fasádou akademika, ač známého svojíargumentační nekompromisností i výřečností, se skrývá opravdováintelektuální vášeň. Byla v něm jakási bytostná potřeba nejen poznat vše, co ho

začne zajímat, takříkajíc rozumově, ale také to, pokud možno, prožít.


Úvodem k českému vydání

11

I proto Tony Judt při svém studiu marxismu cítil potřebu seangažovat na straně radikální levice během studentských revolt v roce

1968. Potřeboval „marxismus myslet“, tedy jej svým způsobem prožít.

A teprve to, podobně jako zásah Sovětského svazu v Československu

v roce 1968, mu pomohlo od něj získat kritický odstup.

To samé se mu přihodilo ve vztahu k Izraeli. Z mladého sionisty se

během let stal význačný kritik politiky Izraele a židovské lobby veSpojených státech. Některé jeho texty v prestižním New York Review of

Books na toto téma vzbudily v proizraelských kruzích značnou nevoli.

Judt byl ke konci svého života z tradičních židovských kruhů v USA

doslova vyobcován.

Nemalou kritiku si už předtím vysloužil také za svoje knihy a eseje

o francouzské intelektuální historii. Tak jak se sám postupně odkláněl

od marxismu, stal se vášnivým kritikem francouzských intelektuálů

v čele s Jeanem-Paulem Sartrem, a to kvůli jejich „intelektuálnímu

alibismu“, který jim dovolil ignorovat kupříkladu zvěrstva páchaná

v Sovětském svazu Stalinem. Značnou část francouzské intelektuální

a politické scény proti sobě poštval též kritikou francouzskéhoprovincialismu a kolaborace nemalé části Francouzů s vichistickým režimem

během druhé světové války.

Později, jako profesor na Oxfordské univerzitě a jako ředitelprestižního Remarque Institute na Newyorské univerzitě, se Judt věnoval

širším souvislostem evropské historie. Jeho kniha A Grand Illusion?

je jasnozřivou polemikou s některými základními předpoklady ideje

evropského sjednocení. Judt byl v tomto ohledu pesimista. V době,

kdy byla evropská unie v intelektuálních a politických kruzích na

kontinentu téměř nekritizovatelná, upozorňoval, že v Evropě najdeme

přinejmenším ve stejné míře jak to, co různé evropské národyrozděluje, tak to, co je spojuje.

Nejznámějším Judtovým dílem se ale stala i do češtiny přeložená

Poválečná Evropa, kterou zveřejnil v roce 2005. Zatímco jehopředešlé knižní publikace byly často polemickými eseji rozšířenými doknižní podoby, Postwar, jak se kniha jmenuje v angličtině, byla a zůstává rozsahem i intelektuálním obsahem vskutku monumentálním dílem o historii Evropy od roku 1945. Teprve v ní plně uplatnil svoje téměř

Intelektuál ve dvacátém století

12

neuvěřitelné encyklopedické znalosti, kterými oslňoval všechny, kdo

ho mohli poznat osobně.

Judt byl nesmírně plodným autorem, takže už pouhé vyjmenování

jeho publikací by zabralo nemálo místa. V americkém a obecně vzáadním intelektuálním životě nejvíce proslul kromě PoválečnéEvroy zejména svými eseji v New York Review of Books. Ty nejznámější

z nich byly později publikovány v knize Reappraisals. Reflections on

the Forgotten Twentieth Century.

Ještě poté, co byl stižen smrtelnou nemocí, stačil vydat tři knihy:

tu, kterou právě držíte v rukou, knihu memoárů The Memory Chalet

a manifest nazvaný Ill Fares the Land (v češtině vyšel pod názvem Zle se vede zemi), v němž se svojí typickou vášní obhajuje ideusociáldemokratismu coby odpovědi na sobectví, které ovládlo západní civilizaci po nástupu neoliberalismu na konci studené války. Kniha se stala téměř povinnou četbou v liberálně levicových kruzích na Západě v posledních letech.

Podobně jako ve svých memoárech se v rozhovoru se Snyderemvrací k různým etapám svého života a intelektuálního zrání. O mnohých slavných intelektuálech 20. století si může dovolit mluvit jako opřátelích nebo lidech, s nimiž se jeho cesty tak či onak zkřížily, což samo o sobě poskytuje zajímavé vhledy do intelektuální historie století.

To nejcennější, ba fascinující na tomto díle je intimní prolínání

osobních zážitků a příběhů s hlubokými reflexemi o zásadníchdějinných zlomech i událostech 20. století. V obou rovinách je knihadobrodružstvím, kterým byl ostatně i život Tonyho Judta.


Předmluva

13

Předmluva

V této knize se prolíná historie s biografií a úvahami o etice.

Je tu podána historie moderních politických idejí v Evropě a ve

Spojených státech, historie představ o moci a spravedlnosti, jak je

chápali liberální, socialističtí, komunističtí, nacionalističtí a fašističtí

intelektuálové od konce 19. století až do počátku 21. století. Zároveň

jde o životopis intelektuála, historika a esejisty Tonyho Judta, který se

narodil v Londýně v polovině 20. století, bezprostředně po katastrofě

druhé světové války a holokaustu, právě v době, kdy se komunisté

ujímali moci ve východní Evropě. A konečně to je úvaha o limitechpo

litických idejí a o jejich schopnosti obrody, ale i o morálních selháních

i povinnostech intelektuálů v politice.

Tony Judt je podle mého soudu jediný, kdo může o politických

idejích pojednat s takto širokým záběrem. V roce 2008, kdy rozhovor

vznikal, byl Tony autorem řady pronikavých a polemicky vyhrocených

studií k francouzským dějinám, esejů o intelektuálech a jejichangažo

vanosti a také impozantní souborné historie poválečné Evropy. Svému

moralizačnímu i historiografickému talentu umožnil osobitě seproje

vit v krátkých recenzích i rozsáhlejších odborných studiích a oba tyto

žánry přivedl takřka k dokonalosti. Impulzem pro vznik této knihy

však byl moment, kdy jsem v listopadu roku 2008 pochopil, že Tony

už nebude schopen nic dalšího napsat – alespoň v obvyklém smyslu

slova ne. Nápad napsat knihu společně jsem mu předložil den poté,


Intelektuál ve dvacátém století

14

co jsem se dozvěděl, že už nebude moci pohybovat rukama. Tonyho

postihla amyotrofická laterální skleróza (ALS), ničivá nervováchoroba, která způsobuje postupnou paralýzu a nevyhnutelnou, obvykle

rychlou smrt.

Kniha má podobu dlouhého rozhovoru nás dvou. Po celou zimu,

jaro a léto roku 2009 jsem vždy ve čtvrtek přijel ranním vlakem z New

Havenu do New Yorku a podzemní dráha mě pak přepravila do čtvrti,

kde Tony žil se svou ženou Jennifer Homansovou a jejich synyDanielem a Nickem. Naše setkání byla plánována na jedenáct hodindopoledne a obvykle mi zbývalo asi deset minut času, abych si mohl vkavárně uspořádat myšlenky a zapsat si pár poznámek. Ještě v kavárně

jsem si umyl ruce velmi horkou vodou a pak u Tonyho v bytě znovu:

od propuknutí nemoci Tony trpěl strašlivými zimnicemi a já chtěl mít

možnost vzít ho za ruku.

Když jsme v lednu 2009 s těmito rozhovory začínali, byl Tony ještě

schopen chodit. Neměl sice sílu otočit klikou, aby mi otevřel vchodové

dveře, ale mohl se postavit za nimi a přivítat mě. Krátce nato už na mě

musel čekat v křesle v obývacím pokoji. S nástupem jara už měl nos

i velkou část obličeje zakryté dýchacím aparátem, který nahrazoval

funkci selhávajících plic. V létě jsme se scházeli v jeho pracovně,obklopeni knihami, a Tony na mne hleděl z velkého elektrického vozíku,

který jsem někdy sám ovládal, protože on už na jeho ovládání neměl

sílu. V tuto dobu se už vůbec nemohl pohybovat; pod kontrolou měl

pouze hlavu, oči a hlasivky. Pro tuto knihu to stačilo.

Sledovat, jak smrtící choroba postupuje, bylo nesmírně tíživé,zvláště v obdobích, kdy změny přicházely rychle za sebou. Když jsem vdubnu 2009 viděl, jak Tony v rozmezí několika málo týdnů ztratil vládu

nad nohama i nad plícemi, byl jsem přesvědčený (a připadalo mi, že

jeho lékaři také), že mu už zbývá jen několik týdnů. O to víc jsem byl

a dodnes jsem vděčný Jenny i chlapcům, že mi k němu v taktovzácném čase ještě umožnili přístup. Náš rozhovor mi ale současně byl

zdrojem nesmírného intelektuálního uspokojení: přinášel potěšení

z myšlenkové koncentrace, harmonického dialogu a dobřeprovedené práce. Udržovat krok s vyvstávajícími tématy a s tempem Tonyho

uvažování pro mne bylo úkolem, který mě plně pohltil a který mě těšil.


Předmluva

15

Sám se věnuji historii východní Evropy, což je oblast, kde má kniha

rozhovorů hrdou a důstojnou tradici. Nejslavnějším příkladem tohoto

žánru jsou rozhovory Karla Čapka s Tomášem Masarykem, filozoficky

vzdělaným prezidentem meziválečného Československa – a shodou

okolností jsou Hovory s TGM první českou knihou, kterou Tonypře

četl celou v originále. Vůbec nejlepší knihou rozhovorů pak je nejspíš

nádherná autobiografie polského básníka židovského původuAlek

sandra Wata s názvem Mé století, kterou z něj s pomocímagnetofo

nů v Kalifornii vydobyl Czesław Miłosz; tuto knihu jsem poprvé četl

ve vlaku cestou z Varšavy do Prahy, když jsem zahajoval doktorské

studium historie. Ve chvíli, kdy jsem Tonymu navrhl práci na knize

rozhovorů, neměl jsem na mysli právě tyto příklady a také se nechci

srovnávat s Čapkem či Miłoszem. Pouze jsem – jakožto specialista na

východní Evropu, který přečetl mnoho podobně pojatých knih –před

pokládal, že i z rozhovoru může vzejít text trvalé hodnoty.

Otázky, které jsem Tonymu kladl, pocházely ze tří pramenů. Mým

původním a dosti obecným úmyslem bylo projít všechny Tonyhokni

hy – od historických prací o francouzské levici až po PoválečnouEv

ropu – a stimulovat obecnější úvahy k úloze politických intelektuálů

a k historické profesi. Zajímala mě témata, která jsou skutečněvý

znamnou složkou výsledného textu, například nesnadná uchopitelnost

židovské otázky v Tonyho díle, univerzalita francouzských dějin a moc

i meze marxismu. Tušil jsem, že východní Evropa rozšířila Tonyho

etické a intelektuální horizonty, ale vůbec jsem nevěděl, jak hluboká

je to pravda. O Tonyho vazbách na východní Evropu a mnohém jiném

jsem se dozvěděl díky tomu, že Timothy Garton Ash a Marci Shoreová

navrhli, a Tony souhlasil, abychom některá naše sezení věnovaliTo

nyho životu, a nikoli dílu. A konečně – sám Tony mi prozradil, že měl

v plánu sepsat dějiny intelektuálního života ve 20. století. Osnovu této

zamýšlené knihy jsem použil jako podklad pro další okruh otázek.

Dialogická povaha této knihy vyžadovala od obou autorůobeznáme

nost s tisíci jiných knih. Rozhovor jsme s Tonym vedli osobně a nebyl

čas kontrolovat citáty a odkazy. Tony nevěděl předem, na co se budu

ptát, a já jsem dopředu neznal jeho odpovědi. Výsledný text zachycuje

spontánní nepředvídatelnost a někdy i hravost dvou intelektů, které


Intelektuál ve dvacátém století

16

se cíleně setkávají v řeči. Hovor ale všude – zvláště v historickyzaměřených oddílech – závisel na našich vnitřních knihovnách, apředevším na Tonyho nepředstavitelně prostorné a dobře zkatalogizované

paměti. Tato kniha hájí přínos rozhovoru, ale možná ještě silněji hájí

význam četby. Nikdy jsem u Tonyho nestudoval, nicméně katalog jeho

vnitřní knihovny se do značné míry překrýval s mým. Knihy, jež jsme

měli přečtené, vytvořily společný prostor, do kterého jsme se mohli

s Tonym společně vydat a komentovat pozoruhodnosti apanoramatické vyhlídky ve chvíli, kdy pohyb jiného druhu byl vyloučen.

Nicméně vést dialog je jedna věc, zatímco vydat text je něco jiného. Jak se z konverzace stala kniha? Z každého sezení byla pořízenanahrávka, kterou jsem digitálně uložil, a mladá historička YedidaKanferová se ujala přepisu. Už to byl náročný intelektuální úkol, protože rozšifrovat z ne zcela kvalitních nahrávek, co přesně říkáme,vyžadovalo mít povědomí, o čem mluvíme. Bez její oddané práce a jejích znalostí by byl vznik této knihy mnohem obtížnější. V rozmezí od léta 2009 do jara 2010 jsem podle plánu schváleného Tonym srovnalpřeisy do devíti kapitol. V říjnu a prosinci 2009 jsem z Vídně, kde jsem trávil akademický rok 2009–2010, odletěl do New Yorku, abychom mohli vývoj knihy prohovořit osobně. Předběžné verze textu jsemposílal Tonymu z Vídně e-mailem, on je zrevidoval a poslal zpět.

Každá kapitola obsahuje biografickou a historickou část. Kniha tak prochází jak údobími Tonyho života, tak i nejvýznamnějšímimomenty politického myšlení 20. století, jakými jsou holokaust coby židovská a německá otázka, sionismus a jeho evropské zdroje, anglickýizolacionismus a francouzský univerzalismus, marxismus a jeho svody,fašismus a antifašismus, renesance etiky liberalismu ve východní Evropě a sociální plánování v Evropě a v USA. V historických oddílech jsou Tonyho odpovědi vysázeny prostými literami, moje otázky kurzivou. Biografické oddíly sice také vzešly z rozhovoru, nicméně své vstupy v podobě otázek jsem z nich zcela vyškrtl. Každá kapitola tedyzačíná úsekem Tonyho autobiografie vyprávěné Tonym. Pak se v určitou chvíli objeví kurzivou vysázená moje první otázka a následujehistorická část kapitoly.

Smysl propojení biografie a historie samozřejmě netkví v tom, že by

Předmluva

17

bylo možné Tonyho zájmy a výkony nějak jednoduše odvodit z jeho

života. Člověk není snadno přehledná díra v zemi, ale spíše rozsáhlá

podzemní jeskyně, ve které se nikdo sám docela nevyzná. Nutkavá

potřeba hlásat, že složité je jen zástěrkou jednoduchého, patřila mezi

velké neduhy 20. století. Dotazy na Tonyho život jsem nechtěl utišit

hlad po prostém a jednoznačném objasnění. Chtěl jsem proklepatstěny, hledat skryté chodby mezi podzemními síněmi, o jejichž existenci

jsem měl na počátku rozhovoru jen nejasné tušení.

Nedá se například říct, že Tony psal o židovských dějinách, protože

je Žid – protože de facto o židovských dějinách vlastně nikdy nepsal;

stejně jako mnoho dalších akademiků židovského původu z jehogenerace se holokaustu – jenž přitom byl očividně klíčovou složkou všech

témat jeho zájmu – spíše vyhýbal, i když osobní vědomí o této události

do jisté míry spoluurčovalo zaměření jeho výzkumu. Stejně tak nelze

tvrdit, že Tony píše o Angličanech, protože je Angličan. Rozsáhlejší

texty o Velké Británii jsou v celku jeho díla spíše okrajovou záležitostí.

Anglický původ, ale především anglické vzdělání mu vštípilo smysl

pro literární formu a okruh znalostí, které mu (nakolik mohu soudit)

pomohly projít bouřemi jeho intelektuálních emocí a politiky„osmašedesátníků“. Jeho silné zaměření na Francii nesouvisí tolik spočátky, ale spíše (podle mého) s touhou najít jednotný klíč ke světovým

anebo alespoň evropským problémům, odhalit revoluční tradici, jejíž

přijetí, či naopak zavržení by mohlo člověka dovést k pravdě. Tony

je Východoevropan především díky svým kontaktům sVýchodoevropany – nicméně právě tato přátelství mu zpřístupnila kontinent.

Volbou a občanstvím je Tony Američan, a zdá se, že tou zemí, s níž se

zde identifikoval, byla rozsáhlá, prostorná země vyžadující neustálou

kritiku.

Byl bych rád, aby zvolená forma, kdy biografická část uvozujerozhovor o tématech intelektuální historie, čtenáři umožnila sledovat

intelekt při celoživotní práci, sledovat rozvíjení a prohlubování ducha.

V určitém smyslu je v Tonym obsažena celá intelektuální historie – a při našich pravidelných rozhovorech jsem tuto realitu vnímal velmi ostře, takřka fyzicky. Vše, co najdete na těchto stránkách, muselo být k dispozici v jeho hlavě (nebo v mé). Jak se historie dostala do

Intelektuál ve dvacátém století

18

konkrétního jedince a jak z něj znovu vyšla ven: toto jsou otázky, snimiž se vyrovnává tato kniha.

Tony mi jednou řekl, že pokud mu chci oplatit, jak mi pomáhal během

dlouhých let, mám zase já v pravou chvíli pomoci jiným mladýmlidem. (Tony je o jedenadvacet let starší než já.) Zprvu jsem tuto knihu

vnímal jako způsob, jak jeho radu (nikoli poprvé) obejít a splatit mu

dluh přímo. Náš rozhovor však byl tak přínosný a plodný, že svou

práci na knize nejsem s to považovat za nějaké splácení dluhu. Akomu bych jej vlastně splácel? Jako čtenář a jako profesní kolega jsem

Tonyho poznal ve všech rolích, v nichž tu vystupuje. Po celou dobu

rozhovoru mě osobně zajímalo (i když jsem tu otázku nikdy nepoložil),

co Tonymu pomáhalo k tomu, aby se s postupem času stávalpronikavějším myslitelem a lepším autorem a historikem. Na podobné otázky

obvykle odpovídal, že ve všech svých rozmanitých identitách a v kontextu všech svých historických metod byl vždy outsiderem.

Je to pravda? Je někdejší angažovaný sionista mezi Židy insiderem, či outsiderem? Je bývalý marxista mezi intelektuály insiderem, čioutsiderem? Je stipendista na cambridgeské King’s College meziAngličany insiderem, či outsiderem? Je absolvent doktorského studia naÉcole normale supérieure v Evropě insiderem, či outsiderem? Je člověk, který se přátelí s polskými intelektuály a umí česky, ve východníEvroě insiderem, či outsiderem? Je ředitel newyorského institutu proevropská studia mezi Evropany insiderem, či outsiderem? Je nelítostný kritik kolegů-historiků na stránkách The New York Review of Books mezi akademickými kolegy insiderem, či outsiderem? Je člověk, který trpí smrtelnou chorobou a nemá přístup ke státem garantované péči, mezi Američany insiderem, či outsiderem? Na všechny tyto otázky lze odpovědět ano i ne.

Avšak myslím, že skutečná pravda je zajímavější. Moudrosti podle všeho dosahuje ten, kdo je současně insider i outsider, kdo známým prostředím prochází s očima otevřenýma a ušima vnímavýma a pak se vrací ven a zde uvažuje a píše. Jak je patrné z Tonyho životní dráhy, tento proces lze mnohokrát zopakovat. Tony dosáhl skvělých výkonů v obdobích, kdy se považoval za outsidera. Outsider přijímá pravidla

Předmluva

19

daného sporu a velmi zarputile se snaží obhájit svůj názor, vyhodit

starou gardu ze sedla a proniknout do vnitřního svatostánku. Avšak

zajímavější než ony četné případy, kdy měl Tony (podle vlastníhosoudu) pravdu, mi připadala jeho sílící schopnost toho, co velkýfrancouzský historik Marc Bloch nazval porozuměním. Porozumět události

vyžaduje od historika, aby odvrhl každý jednotlivý rámec a akceptoval

platnost několika rámců současně. Přináší to méně bezprostředního

uspokojení, ale větší trvalý přínos. Z Tonyho přijetí takto definovaného

pluralismu vzešly jeho nejlepší práce, především Poválečná Evropa.

A zde – v otázce pluralismu – se také Tonyho vlastní intelektuální

dráha protnula s intelektuálními dějinami 20. století. Obě časovétrajektorie této knihy, biografická a historická, se protínají v roce 1989,

roce východoevropských revolucí a konečného zhroucenímarxistického rámce, kdy Tony začal přemýšlet o uspořádání svýchnepřekonaných a možná nepřekonatelných dějin poválečné Evropy.

Přibližně v této době jsme se s Tonym seznámili. Běhemsemináře k východoevropským dějinám, který na Brownově univerzitěvedl Thomas W. Simons jr., jsem četl pracovní verzi jednoho Tonyho

článku o dilematech východoevropských disidentů. Krátce nato jsme

se díky Mary Gluckové s Tonym poznali osobně. Především zásluhou

profesorů Gluckové a Simonse mě začaly fascinovat východoevropské

dějiny, do jejichž seriózního studia jsem se pustil v Oxfordu. Tehdy

začalo oněch dvacet let čtení a psaní, které mi nakonec umožnily vést

tento rozhovor. Tony – jak dnes zpětně vidím – dosahoval v roce 1989

významného bodu obratu: po poslední polemice s jiným velkýmpolemikem (totiž J.-P. Sartrem v Past Imperfect) a i přes občasnéjednostranné stati, které ještě měly následovat, se obracel k vlídnější a také plodnější ideji pravdy. Intelektuálové, kteří se zasadili o východoevropské revoluce roku 1989, lidé jako Adam Michnik a Václav Havel, usilovali o život v pravdě. Co to znamená? Velká část této knihy se jakožto historieintelektuálů a politiky zabývá rozdílem mezi velkými pravdami, tedy vírou ve

velké a definitivní cíle, které – zdá se – vyžadují čas od času lži a oběti,

a malými pravdami, odhalitelnými fakty. Velkou pravdou může být


Intelektuál ve dvacátém století

20

jistota nadcházející revoluce, jako u některých marxistů, nebodomnělý státní zájem – jako u francouzské vlády během Dreyfusovy aféry

anebo u Bushovy administrativy za války v Iráku. Ale i když serozhodneme pro malé pravdy, jako to učinil Zola za Dreyfusovy aféry a Tony

během války v Iráku, zůstává nejasné, v čem tato pravda přesně tkví.

Jednou z intelektuálních výzev 21. století možná bude postavit se na

stranu pravdy jako takové a přitom akceptovat mnohost jejích forem

a pramenů. Příkladem, jak takového postoje dosáhnout, je Tonyho

obhajoba sociální demokracie v závěru této knihy. Tony se narodil

těsně po katastrofě způsobené nacionálním socialismem a prožilcelý dlouhý proces diskreditace marxismu. Dospělost prožil v období

opakovaných pokusů znovuoživit liberalismus, z nichž ovšem žádný

nedošel obecného přijetí. V troskách jednoho kontinentu a jeho idejí

přežila sociální demokracie jako koncept a uskutečnila se jako projekt.

V letech Tonyho života byla sociální demokracie budována a někdy pak znovu demolována. Tonyho argument pro rekonstrukci se opírá o několik různých druhů úvah a odvolává se na několik různýchintuicí, vztažených k různým typům pravdy. Nejsilnější argument zní,

že sociální demokracie – řečeno oblíbeným slovem Isaiaha Berlina –

umožňuje slušný život.

Tyto různé pravdy se objevují na stránkách této knihy, často pak ve

dvojicích. Například pravda historika není shodná s pravdou esejisty.

Historik může a musí o určitém období minulosti vědět víc, než kolik se toho esejista může kdy dozvědět o současném dění. Esejista je též oproti historikovi mnohem více povinen brát v potaz předsudky své doby a emfaticky přehánět, aby jeho názor jasně vynikl. Pravdaautentičnosti není shodná s pravdou poctivosti. Žít autenticky znamená žít tak, jak člověk chce, aby žili ostatní; být poctivý znamená přiznat si, že to je nemožné. A pravda shovívavosti a lásky se zase liší od pravdy

kritiky. Pokud máme ze sebe a z druhých dostat to nejlepší, je k tomu

zapotřebí obojího – ale nelze je uplatňovat současně. Žádnou z těchto

dvojic nelze převést na jakousi jim společnou pramennou pravdu, a už

vůbec je nelze všechny společně převést na nějakou definitivní azákladní pravdu. Hledání pravdy tak vyžaduje mnoho druhů hledání.

A to je pluralismus – nikoli jako synonymum relativismu, spíše jako

Předmluva

21

jeho protiklad. Pluralismus akceptuje reálný mravní nárok různých

druhů pravdy, odmítá však představu, že je lze všechny rozmístit na

jedinou škálu a poměřovat jedinou hodnotou.

Jedna pravda nás ale vyhledává, aniž o to musíme usilovat, a nemá

žádný protějšek: pravda, že každý dospějeme ke konci. Ostatní pravdy

– jasnější, novější, méně tíživé – kolem nás krouží jak hvězdy kolem

černé díry. Ta pravda konce mi však pomohla vtisknout této knize její

konečnou podobu. Kniha by nevznikla bez vynaložení jisté námahy

v jistý čas; z mé strany šlo víceméně jen o přátelské gesto, ale odTo

nyho to vyžadovalo krajní fyzické vypětí. Není to však kniha o zápase.

Je to kniha o životě pozorného ducha a životě duchovní pozornosti.

Timothy Snyder

Praha 5. července 2010*

* Poznámka překladatele: Z této předmluvy i dalších náznaků je patrné, že oba

účastníci rozhovoru jsou blízcí přátelé a v češtině by si skoro jistě tykali. V překladu

jsme ale zvolili vykání jako bezpříznakovou variantu.

Intelektuál ve dvacátém století

22

1. Jméno zůstává: Žid a jeho otázky

23

1. Jméno zůstává:

Žid a Jeho otázky

Moje dětství lze charakterizovat dvěma způsoby. Z jedné stránky to

bylo dokonale konvenční a mírně osamělé londýnské dětstvípade

sátých let, velmi jasně vřazené do společenské kategorie nižší střední

třídy. Z jiné stránky to bylo exotické, jedinečné, a v tomto smyslupri

vilegované vyjádření historie poloviny 20. století tak, jak postihovala

židovské imigranty z východní a střední Evropy.

Moje plné jméno zní Tony Robert Judt. „Robert“ má odkazovat

k Anglii, to jméno vybrala moje matka Stella, u které proto začnu.Dě

deček z matčiny strany Solomon Dudakoff vyrůstal v hlavním městě

ruské říše, Sankt Petěrburgu. Zemřel, když mi bylo osm; pamatuji si

ho jako obra s vousisky, ruský vojenský typ, trochu jako kříženeczá

pasníka s rabínem. Ve skutečnosti se živil jako krejčí, i když se řemeslu

nejspíš vyučil u vojska. Babička z matčiny strany JeanetteGreenber

gová byla rumunská Židovka původem z Moldávie a o její rodině se

tvrdilo, že po jistou dobu udržovala nevhodné styky s Cikány. Jisté je,

že babička vypadala jako cikánská vědma z kočovného vozu: maličká,

škodolibá a trochu strašidelná. V téže oblasti Rumunska žilo mnoho

dalších rodin téhož jména a některé musely pocházet i z téhož města

a být s námi spřízněny; moji synové proto dlouho šířili vcelkupravdě

podobné, ale nakonec nejspíš nepravdivé tvrzení, že jsme příbuzní se

slavným baseballovým pálkařem Hankem Greenbergem.

Intelektuál ve dvacátém století

24

Matčini rodiče se seznámili v Londýně, kam se rodina Jeannette

Greenbergové přestěhovala po pogromu v Chişinău v roce 1903.Stejně jako tisíce dalších Židů prchali před projevem tehdy neslýchaného

násilí: v Besarábii, blízké provincii ruské říše, bylo zavražděnočtyřicet sedm Židů. Nejpozději v roce 1905 už byli v Londýně. Dědeček

Solomon Dudakoff uprchl z Ruska do Anglie z jiných důvodů: podle

rodinné legendy bránil otce před chuligány a jednoho svými ranami

neúmyslně zabil, načež se přes noc ukryl v pekařské peci jednohostrýce a potom prchl ze země. Toto líčení je nejspíš mírně zromantizované,

protože Solomon odešel z Ruska přibližně ve stejné době a nejspíš i ze

stejných důvodů jako statisíce dalších Židů. Každopádně zamířilrovnou do Anglie. Oba matčini rodiče se tedy roku 1905 už nacházeli vAnglii a téhož roku měli svatbu. Moje matka Stella Sophie Dudakoffová se

narodila roku 1921 jako nejmladší z osmi dětí jen kousek na jih odžidovského East Endu a do této dělnické čtvrti poblíž londýnských doků,

kde se mluvilo dialektem cockney, nikdy úplně nezapadla. Měl jsem

však pocit, že nikdy nezapadala ani do vlastní rodiny a širší komunity.

Otec, stejně jako matka pocházel z židovské rodiny, jež měla kořeny

ve východní Evropě. Jeho rodina udělala na cestě mezi Ruskem aVelkou Británií dvě zastávky – v Belgii a v Irsku. Babička z otcovy strany

Ida Avigailová pocházela z litevské vesnice Pilviškiai jihozápadně od

Kaunasu (tehdy na území Ruska, dnes na území Litvy). Její otec, který

jezdil s povozy, zemřel, když byla ještě malá, a od té doby pracovala

v rodinné pekárně. Někdy během prvního desítiletí nového století se

Avigailové rozhodli vydat se na západ, do Antverp, kde měli kontakty

a kde se zpracovávaly diamanty. V Belgii se Ida seznámila s dědečkem.

Zbytek rodiny se usadil v Bruselu, jeden si otevřel obchod s textilní

galanterií a konfekcí v Texasu.

Dědeček z otcovy strany Enoch Yudt pocházel z Varšavy a stejně

jako můj druhý dědeček sloužil v ruské armádě. Podle všeho někdy

v období rusko-japonské války z let 1904–1905 dezertoval, postupně

se stěhoval stále více na západ a před první světovou válkou už byl

v Belgii. Spolu s babičkou i s rozvětvenými rodinami se pak přemístili

do Londýna, neboť očekávali postup německých vojsk na Belgii, kněmuž došlo v srpnu 1914. Válku strávili v Londýně, kde se také vzali


1. Jméno zůstává: Žid a jeho otázky

25

a měli dvě děti. V roce 1919 se vrátili do Antverp a zde se roku 1920

narodil můj otec Joseph Isaac Judt.

Jméno Tony pochází od Avigailů. Během dětství v Antverpách se

otec velmi přátelil se svými sestřenicemi (dcerami strýce z matčiny

strany) Lily, Bellou a Toni, což nejspíš byla domácká podoba Antonie.

Dívky bydlely v Bruselu a otec se s nimi často vídal. Nejmladší Toni

byla o pět let mladší než otec a on ji měl velmi rád, i když po otcově

odchodu z Belgie v roce 1932 se už nestýkali. O deset let později byly

Toni a Bella odvezeny do Osvětimi, kde zemřely. Lily, kterou Němci

internovali jako Židovku narozenou v Londýně (a nikoli jako jejísest

ry v Belgii), přežila; je to jedna z drobných záhad nacistického třídění

lidí.

Narodil jsem se roku 1948, asi pět let po Tonině smrti. Abych dostal

jméno po své sestřenici, vyžadoval otec, ale zároveň bylo po válce,ro

dina žila v Londýně a matka chtěla, abych měl správné anglické jméno

a mohl „splynout s prostředím“. Do zálohy jsem proto jako pojistku

dostal „Roberta“, i když mi nikdy nikdo neříkal jinak než „Tony“.Sko

ro každý, kdo mě zná, předpokládá, že se jmenuji Anthony; málokdo

se zeptá.

Dědeček z otcovy strany Enoch Yudt byl permanentní židovskýpři

stěhovalec pohybující se na okraji ekonomiky. Jediné, co jakž takž

uměl, bylo prodávat, a ani to mu nešlo nijak výjimečně. Ve dvacátých

letech se podle všeho uživil díky černému trhu mezi Belgií,Nizozem

skem a Německem, ale kolem roku 1930 se nejspíš ocitl v tísni,prav

děpodobně kvůli dluhům a možná i vlivem hrozícího hospodářského

kolapsu. V každém případě musel pryč – ale kam? Kdosi ho ubezpečil,

že nově samostatné Irsko pod vedením Eamona de Valery je vůčiŽi

dům vstřícné, a do jisté míry to byla pravda: de Valera opravdu chtěl

přilákat do nového Irska obchod a coby konvenčně antisemitský irský

katolík předpokládal, že Židé jsou v obchodování zdatní a přispějí

k rozvoji hospodářství. Židovští imigranti proto byli v Irsku vítáni

skoro bez omezení, jen když byli ochotni podnikat anebo si najítza

městnání.

Tak se Enoch Yudt vynořil v Dublinu, přičemž rodinu zprvune

chal v Antverpách, a začal podnikat: vyráběl kravaty, dámské spodní


Intelektuál ve dvacátém století

26

prádlo, punčochy, prostě šmutrs. Po jisté době se mu podařilopřestěhovat do Dublinu i rodinu; poslední dva synové – můj otec a jeho

starší bratr Willy – přijeli v roce 1932. Otec byl z pěti sourozenců: po

nejstarší Fanny následovali čtyři kluci – Willy (úředně Wolff), můj

otec Joseph Isaac, třetí Max a poslední Thomas Chaim (v Antverpách

oslovovaný Chaime, v Dublinu Hymie a v Anglii Tommy). Můj otec

byl v Belgii a Irsku Isaac Joseph a v Anglii nejdřív Joseph Isaac a pak

jen Joe.

Na Irsko vzpomíná jako na idylu. Rodina si pronajala velký dům

jižně od Dublinu a otec nikdy nezažil tolik životního prostoru a volné

přírody. Po příjezdu z židovského činžáku v Antverpách jim velký byt

v patře menší vily s vyhlídkou na pole musel připadat jako dokonalý

luxus. Jeho vzpomínky na Irsko jsou tedy prosyceny touto prostorovou

a finanční svobodou; skoro vůbec si nevzpomíná na nějaké předsudky

či nedostatek. Když otec přijel do Irska, samozřejmě vůbec neuměl

anglicky. Ovládal ale ve svých dvanácti letech díky pobytu v Belgii tři

jiné jazyky: jidiš z domova, francouzštinu ze školy a vlámštinu z ulice.

Vlámštinu postupně zapomínal a v době, kdy jsem přišel na svět, ji

už neuměl vůbec. A dnes už aktivně nemluví ani jidiš, i když pasivně

s ním tento jazyk setrvává. Kupodivu si uchoval velmi dobroufrancouzštinu, čímž se nabízí domněnka, že jazyk, který si zapamatujete

nejdéle i poté, co ztratíte motivaci používat své rodné jazyky, je ten,

který jste donuceni se učit ve škole.

V roce 1936 rodinný podnik v Dublinu zbankrotoval. Dědečkůvbratr usazený v Londýně pozval dědečka do Anglie, a Enoch Yudt tak svou

neschopnost vydělat peníze znovu přesunul přes Irské moře. Otec,

který ve čtrnácti letech odešel ze školy a vydělával si v příležitostných zaměstnáních, se k němu připojil. Oba moji rodiče tedy konecdospívání prožili v Londýně, ale matka, která se tu narodila, vždy měla mnohem jednoznačnější anglickou mentalitu. Oba ve čtrnácti letech odešli ze školy, matka Stella však na rozdíl od otce měla jasnouprofesi: přes počáteční váhání se vyučila dámskou kadeřnicí, což v dané době bylo pro ambiciózní dívky prestižní a hodnověrné povolání.

Stellu Dudakoffovou a Joa Judta k sobě přivedla válka. Kdyžproukly boje, chtěl otec nastoupit k vojsku, ale byl odmítnut: plíce měl


1. Jméno zůstává: Žid a jeho otázky

27

zjizvené tuberkulózou, což samo o sobě k odmítnutí stačilo, a navíc

nebyl státním příslušníkem britské monarchie. Otec byl bez státní

příslušnosti: i když se narodil v Belgii, měl tu jen trvalý pobyt, nikoli

občanství, protože tehdejší belgické zákony vyžadovaly, aby občanství

měli i rodiče dítěte, a otcovi rodiče byli samozřejmě jen přistěhovalci

z carského Ruska. Otec proto do Londýna připlul s „nansenovským

pasem“, což byl tehdejší cestovní dokument pro jedince bez státní

příslušnosti. Na podzim 1940 začala Luftwaffe bombardovat Londýn;

to byl začátek takzvané bitvy o Británii. Blitz přivedl oba moje rodiče

do Oxfordu, kde se seznámili. Otcova starší sestra byla zamilovaná

do českého uprchlíka (pravděpodobně Žida, ale nevím to jistě) anásledovala tohoto mladého muže do Oxfordu. Když byl rodinný dům

v severním Londýně vybombardován, většina rodiny včetně mého

otce ji tam následovala. Otec bydlel dva roky na Abingdon Road,pracoval pro jednu uhelnu a rozvážel zboží pro Co-op v dodávce, kterou

měl povoleno řídit i bez řidičského průkazu – za války byl požadavek

řidičského průkazu pozastaven. A matka také strávila válečná léta

v Oxfordu. Čtvrť ve východním Londýně, kde vyrůstala, byla pro svou

blízkost k přístavu terčem permanentního útoku a její domov ikadeřnický salon, kde pracovala, bombardování zničilo. Matčini rodiče se

přestěhovali na Canvey Island na východním pobřeží, ale ona odjela

do Oxfordu. Město si skutečně oblíbila a vždy na ně vzpomíná svřelou nostalgií. Rodiče se tu vzali v roce 1943 a krátce nato se vrátili do

Londýna.

Po válce se matka v Londýně znovu prosadila jako kadeřnice;společně s otcem založili malý salon, který rodině poskytoval siceomezený, ale dostačující příjem. První poválečná léta byla podle vzpomínek

rodičů tvrdá, otec dokonce v roce 1947 uvažoval o emigraci na Nový

Zéland. Záměru se ale musel vzdát, protože stále neměl britský pas

(nakonec ho získal roku 1948) a absence státního občanství bránila

snadnému vstupu na britská dominia.

Já jsem se narodil roku 1948 v nemocnici Armády spásy na Bethnal

Green ve východním Londýně. První, na co si vzpomínám, jeprocházka po široké městské třídě – dnes je jasné, že to musela být Tottenham

High Road. V té vzpomínce vcházíme do maličkého kadeřnictví se

Intelektuál ve dvacátém století

28

schodištěm, které vede do našeho bytu nad podnikem. Jednou jsem

tu scénu popsal matce a ta mi potvrdila, že to opravdu přesně takhle

vypadalo. V dané době mi muselo být mezi osmnácti měsíci a dvěma

roky. Na náš život v severním Londýně mám i další vzpomínky,například jak se z okna ložnice rodičů dívám na nákladní auta a autobusy.

Mám také velmi rané vzpomínky na setkání s mladými muži, kteří

přežili lágr a kterých se ujal dědeček Enoch Yudt. To už mi muselo být

kolem čtyř pěti let.

Nevzpomínám si na dobu, kdy bych vůbec nevěděl o holokaustu

– i když tento termín se tehdy ještě nepoužíval. V hlavě se mi ale vše

pletlo pod vlivem matoucího způsobu, jak byla tato událost líčena

v Anglii a jak jej exeplárně ztělesňovala moje velmi anglická matka.

Když královna v rádiu a později v televizi četla vánoční pozdrav,matka vždy vstala, zatímco otec naopak zůstal sedět, jednak z politických důvodů a jednak proto, že se nepovažoval za Angličana: všechny jeho záliby – od aut po kávu – směřovaly na kontinent. A když matkahovořila o nacistech, vždy zmínila Belsen, jehož záběry poprvé viděla v britských filmových týdenících, poté co britští vojáci lágr osvobodili.

Byla tedy typickým představitelem anglického postoje v tomsmyslu, že nevěděla skoro nic o Osvětimi, Treblince, Chełmnu, Sobibóru

a Bełżecu, lágrech, kde byli Židé zabíjeni ve velkém počtu, zatímco

Bergen-Belsen nebyl primárně židovský lágr. V mé představě oholokaustu se tedy kontakt s mladými muži, kteří přežili východníkoncentráky, prolínal s obrázky koster v Belsenu. Nic víc jsem jako dítě

v podstatě nevěděl. Kdo byla Toni a proč jsem po ní dostal jméno, jsem

se dozvěděl až mnohem později, i když nevím přesně kdy. Otec tvrdí,

že mi to řekl už v dětství, ale já myslím, že se mýlí. Často hovořil o Lily

(která bydlela v Londýně a s níž jsme se příležitostně vídali), ale ojejích sestrách Belle a Toni jen vzácně, nebo možná vůbec. Bylo to, jako

kdyby holokaust pronikal úplně vším jako mlha – všudypřítomná, ale

beztvará.

Stereotypy – stereotypy o gojim i o Židech – se samozřejmězachovaly. Ostjuden čili Židé z východní Evropy měli mezi sebou jasnouhierarchii – a jako skupina byli samozřejmě terčem pohrdání ze stranykultivovaných německy hovořících Židů ze středoevropských zemí. Obecně


1. Jméno zůstává: Žid a jeho otázky

29

řečeno se litevští a ruští Židé považovali za kulturně a společensky

nadřazené, zatímco Židé z Polska (zvláště z Haliče) a z Rumunskabyli – velmi jemně řečeno – nižší tvorové. Tato hierarchie platila jak

v manželském vztahu obou rodičů, tak v jejich rozvětvených rodinách.

Když se matka rozhněvala, s oblibou otci připomínala, že je jenompolský Žid – a on jí to oplácel upozorněním, že sama pochází z Rumunska.

Otec ani matka neměli zájem vychovávat z nás Židy, třebaženarostá asimilace také nepřipadala v úvahu: otec byl cizinec, i když jeho

mluvená angličtina byla víceméně bezchybná a neměl žádný přízvuk,

který by ho jasně identifikoval. Vždycky jsem věděl, že jsme jiní: lišili

jsme se od ostatních Židů, protože jsme měli i přátele, kteří sami Židé

nebyli, a vedli jsme jednoznačně život v anglickém stylu, ale zároveň

jsme prostě zůstávali Židy, a nemohli jsme tedy zcela splynout sanglickým okolím.

Speciálně u matky jsem měl dojem, že nemá vůbec žádné přátele

vyjma Esther Sternheimové, Židovky z Německa, jejíž hlubokýsmutek jsem vnímal už jako dítě. Její rodiče zastřelili Němci, starší bratr

padl v britské uniformě, sestra uprchla do Palestiny, ale pozdějispáchala sebevraždu. Esther spolu s mladším bratrem unikla z Německa

vlakem a oba přežili, avšak pro něj to mělo psychické následky. Vpoválečné Anglii byly podobné tragédie v imigrantských rodinách časté

a takříkajíc běžné, ale obvykle se o nich mluvilo bez souvislosti s onou

obecnější katastrofou, která je způsobila. Nicméně vyrůstat v blízkosti

takových lidí znamenalo podvědomě čerpat zkušenost určitého druhu.

Už jako chlapec jsem cítil, že při naší odlišnosti vůbec nemá smysl

zkoušet pochopit, čím se vlastně lišíme a proč. Tak tomu bylo i ve

vědomě nežidovské, nenáboženské rodině. Prošel jsem sice obřadem

bar micva, protože jinak by byl kontakt s prarodičinepředstavitelně obtížný, ale jinak naše domácnost nenesla žádné stopy židovství.

V roce 1952 rodiče prchli z dusivého ersatz mitteleuropäisch severolondýnského ghetta a přestěhovali se přes řeku na jih do Putney.

Zpětně viděno, dnes vím, že to byl sebevědomý akt odmítnutívlastního etnika: v Putney skoro žádní Židé nebyli, a kdyby se tu nějací přece

jenom našli, nejspíš by sdíleli názor mých rodičů a snažili by se svého

židovství aktivně zbavit.


Intelektuál ve dvacátém století

30

Moje výchova tedy nebyla židovská – až na to, že samozřejměbyla. Vždycky v pátek večer jsme nasedli do auta a jeli přes Londýn do domu dědečka Enocha Yudta. Enoch si zcela příznačně vybral adresu na samotném okraji Stamford Hill v centru severního Londýna.Stamford Hill byla čtvrť ortodoxních Židů, „kovbojů“, jak jim kvůli černým kloboukům a kaftanům říkal můj otec. Dědeček si tedy udržoval od ortodoxního světa, ve kterém vyrostl, jistý odstup, ale zároveň u něj zůstal dostatečně blízko, aby se přidal k rituálům, když pocítil potřebu se jich zúčastnit. Jelikož jsme v předvečer sabatu přijížděli autem, museli jsme parkovat za rohem, abychom neurazili prarodiče – kteří sice zcela přesně věděli, jak jsme se k nim dostali, ale nechtěli se o tuto informaci dělit se sousedy.

Dokonce i rodinný automobil prozrazoval z otcovy strany jakésinežidovské židovství. Otec byl velkým příznivcem firmy Citroën, i když – pokud si vzpomínám – se přede mnou nikdy nezmínil, že ji založila židovská rodina. Nikdy by si nepořídil renaulta, nejspíš proto, žeLouis Renault za války proslul kolaborací a stát mu firmu po osvobození v odplatu za vichistické sympatie znárodnil. Příznivého hodnocení se naopak v rodinných diskusích dostávalo peugeotům: Peugeotové byli protestantský rod, a proto na nich neulpěla skvrna katolickéhoantisemitismu vichistické Francie. Nikdo mi k tomu všemu nikdy nedoplnil kontext, a přesto mi to bylo instinktivně jasné.

Až do poloviny padesátých let se k nám u dědečkovy slavnostní páteční tabule často přidávali oni přeživší z Osvětimi, jimž dědeček říkal „chlapci“. S některými se poprvé seznámil roku 1946 v kině v záadním West Endu, kde zaslechl, jak se spolu baví polsky či jidiš. Tito chlapci – nyní už ovšem mladí muži – vstoupili do židovskéhomládežnického klubu (Primrose Jewish Youth Club), kde byl aktivní můj otec i jeho bratři. Při jedné příležitosti byl otec se dvěma bratry i dva další „chlapci“ ve fotbalové jedenáctce a na snímcích je vidět tetování na jejich pažích.

Moje litevská babička židovského původu vždy vystrojila kompletní páteční hostinu zázračně vláčných, sladkých, slaných a výrazněkořeněných pokrmů v nekonečném množství (což bylo v ostrém kontrastu se spíše mdlou anglicko-židovskou kuchyní mé matky, která ve vaření

1. Jméno zůstává: Žid a jeho otázky

31

nikdy nevynikala). Pokaždé jsem tedy zapadl do teplé lázně jidiškajt –

protože při těchto pátečních svátcích se přinejmenším starší generace

samozřejmě domlouvala jidiš. Bylo to absolutně židovské prostředí,

a proto také zřetelně východoevropské. Podobný pocit návratu jsemzažil o čtyřicet let později, když jsem začal navštěvovat východní Evropu

a nacházet tu přátele: znovu jsem tu viděl, jak lidé upíjejí čaj ze sklenek,

namáčejí si do nich kousky koláčků a energicky diskutují jeden přes

druhého v oblaku cigaretového dýmu a výparů z kořalky. Má soukromá

madeleine? Jablkový koláč, ze kterého odkapává sladký čaj s citronem.

Moje rodina zakusila přibližně v letech 1957–1964 krátkodobýnáznak poválečného blahobytu. Dámské kadeřnictví tehdy byla výnosná

živnost – nosily se okázalé účesy. Rodiče si pořídili větší salon a slušně

vydělávali. Dokonce si ve zmíněných letech mohli dovolit řadu dívek

na hlídání, které se staraly o mě a o sestru Deboru, narozenou roku

1956. Většina britskýchauair tehdy pocházela ze Švýcarska, Francie

a skandinávských zemí. My jsme ale podivnou shodou náhod jednou

získali dívku z Německa, i když u nás zůstala jen krátce: otec ji vyhodil,

když v jejím pokoji našel velký snímek jejího otce v uniforměwehrmachtu. Poslední dívce, které jsme kdy byli svěřeni, bylo pouhých

šestnáct let a vzpomínám si především na její velmi atraktivníanatomii, již přede mnou odhalovala, když mi předváděla stoj na rukou.

Také u nás nevydržela dlouho.

Naše rodina si tedy mohla dovolit jistý luxus včetně cestování. Otec

neustále hledal způsoby, jak se vrátit na kontinent, a už záhy po

válce začal do Evropy podnikat krátké výpady o dovolených. Matka

i v tomto ohledu sdílela typický anglický charakter a nepochybně by se raději rekreovala v Brightonu. V každém případě jsme se v roce 1960

ocitli v Německu. Stalo se to díky Agnes Fynboové, naší bývaléau-pair z dánského městečka Skjern, která nás pozvala, abychom strávili

čtrnáct dnů s její rodinou v Jutsku. Neznám důvod, proč jsme nepluli

přímou linkou z Harwiche do Esbjergu, nicméně otec byl muž pevných

zvyků a my jsme do Evropy předtím vždycky jezdili trajektem zDoveru do Calais. Proto jsme tak cestovali i tentokrát a pak jeli autem do

Belgie a Nizozemska, kde – jak si vzpomínám – jsme navštívili několik

otcových příbuzných v Amsterdamu.


Intelektuál ve dvacátém století

32

Je pozoruhodné, že se jim podařilo přežít válku. Dědeček Enoch

Yudt měl starší sestru jménem Brucha, která se v Polsku provdala

a měla dvě děti. Prvního manžela nechala v Polsku a přesunula se do Belgie, kde se znovu provdala za Sašu Marbera (spřízněného sdramatikem Patrickem Marberem). Brucha s sebou vzala své dvě děti, její nový muž už také měl dvě děti a další dvě děti měli spolu. Vztahy tohoto druhu byly v někdejším židovském světě mnohem běžnější, než si někdy myslíme. Brucha přišla o život v Osvětimi spolu s většinou své

rodiny.

Avšak Paulina – dcera z prvního manželství – přežila. V roce 1928

se vdala za belgického Žida a můj otec, její bratranec, si na tu svatbu,

na kterou se tehdy do Bruselu vydal, dobře pamatuje. Její muž nemohl

doma najít práci a vzal svou mladou rodinu do Indonésie, kde si našel

zaměstnání ve vedení nizozemské kaučukové plantáže. Tak se Paulina

ocitla v Indonésii, což tehdy byla nizozemská kolonie. Měli spolu tři

děti, samé dcery: Simu, Vellu a Ariettu. Za války Paulinu s dcerami

internovali Japonci – samozřejmě ne pro jejich židovství, ale kvůli

nepřátelské státní příslušnosti. Podle rodinné tradice, která je nejspíš

pravdivá, byl její muž japonskými okupanty sťat, když se snažil hájit

práva domorodých zaměstnanců. Paulina s dívkami však válku přežila

a v roce 1945 se vrátily do Nizozemska. Když Nizozemsko v roce 1949

uznalo indonéskou nezávislost, dostaly všechny čtyři na vybranoumezi indonéským a nizozemským občanstvím; rozhodly se pronizozemské. Takto jsme je našli v Amsterdamu.

Při cestě z Nizozemska do Dánska musíte jet přes Německo. Otec

v Nizozemsku natankoval plnou nádrž, abychom v Německunemuseli zastavovat, a opravdu jsme urazili dvě třetiny cesty. Tehdy aleneexistovaly dálnice, všichni byli unavení, a tak jsme museli v Německu

přenocovat. Kdyby otec chtěl, jistě by se přes jidiš dokázal domluvit

německy, ale on se ke komunikaci s Němci prostě nedokázal přimět.

Teď jsme však stáli v německém hotelu a jistá míra komunikace byla

nevyhnutelná. Bylo mi dvanáct, dostal jsem náležité instrukce a měl

jsem vše vyjednat sám. Díky škole a návštěvám u francouzskymluvících příbuzných jsem tehdy už uměl slušně mluvit francouzsky, ale

s němčinou jsem ještě nezačal, takže jsem si němčinu musel víceméně

1. Jméno zůstává: Žid a jeho otázky

33

vymyslet, přičemž mi otec napovídal ekvivalenty v jidiš. A tak chlapec pojmenovaný po dítěti, které o pouhých sedmnáct let dříve zavraždili v plynové komoře v Osvětimi, sešel v provinčním německém hotelu na

recepci a oznámil: Mein Vater will eine Dusche – „Otec chce sprchu“.

Světem mého mládí tedy byl svět, jejž nám odkázal Hitler. Jistě,

intelektuální historie 20. století (a historie intelektuálů 20. století) má svébytný vzhled: onen vzhled, který by jí přisoudili pravicoví či levicoví intelektuálové, kdyby ji líčili v konvenčně narativní formě anebo v rámci ideologického světonázoru. Ale dnes je už snad jasné, že existuje i jiný příběh, jiné vyprávění, které se neustále vlamuje aproniká do každého popisu moderního myšlení a moderních myslitelů: tímto příběhem je katastrofa evropských Židů. Nápadně vysoký počet postav z dramatu intelektuální historie naší doby je přítomen i v onom příběhu, zvláště počínaje třicátými lety.

A v jistém ohledu to je i můj vlastní příběh. Vyrostl jsem, mnohé

přečetl, stal se historikem a – doufám – též intelektuálem. Židovská

otázka nikdy nestála v centru mého intelektuálního života nebo mé

historické práce. Nutně do nich ale proniká – a se stále větší silou.

Jedním z cílů této knihy je umožnit, aby se tato témata střetla,umožnit setkání intelektuální historie 20. století s historií Židů. Je toodborná a současně osobní snaha: koneckonců mnozí z nás, kdo jsme v odborné práci udržovali tato témata oddělená, jsou Židé. Jedním možným výchozím bodem k pochopení komplexityžidovských a intelektuálních dějin naší doby je Vídeň, místo, které je nám oběma společné. Jeden obraz tohoto města nám odkázal Stefan Zweig: tolerantní, kosmopolitní, energická střední Evropa,společenství vzdělanců a současně hlavní město říše. Do tohoto obrazu se ale prolamuje tragédie Židů. Zweigův memoár Svět včerejška je retrospektivním popisem 20. století a hrůzy druhé světové války se

v něm spojují s nostalgií po světě před první světovou válkou.

Pro Zweiga a jeho židovské současníky se svět habsburské monarchie

před první světovou válkou omezoval na městské oázy říše: Vídeň,

Budapešť, Krakov, Černovice. Intelektuálové jeho generace věděli

Intelektuál ve dvacátém století

34

o maďarském, chorvatském či haličském venkovu (pokud to byliŽidé) právě tak málo, jako tyto světy věděly o nich. Západním směrem

dosahovala habsburská monarchie k salcburku, Innsbrucku, dolním

Rakousům, Horním Rakousům a horám v jižních Tyrolích, kde byli

vídeňští Židé i celý vídeňský kulturní život nepochopitelnou záhadou,

terčem nenávisti nebo obojím zároveň.

Když tedy čteme Zweiga a další autory jako průvodce poztraceném světě střední Evropy, musíme si počínat obezřetně. V roce 1985 jsem navštívil v Historickém muzeu města Vídně výstavu „Traum und Wirklichkeit: Wien 1880–1930“. V jednom sále nechalikurátoři vylepit zvětšené stránky z jedněch pravicových vídeňských novin. Článek – psaný samozřejmě německy – líčil hrůzy kosmopolitismu a varoval před Židy, Maďary, Čechy, Slováky a dalšími, kdo zamořují Vídeň a šíří zločinnost. Kurátoři text nasvítili různými barvami podle etymologie jednotlivých slov, aby předvedli, jak malá část je psaná spisovnou němčinou: aniž si to autor uvědomoval, byla většina této tirády za „pravé“ Rakousko psána slovy pocházejícími z jidiš,maďarštiny a slovanských jazyků.

Habsburská monarchie, staré Rakousko-Uhersko, tedy měla dvojí

identitu. Více než kdekoli jinde v tehdejší Evropě tu bylo možnénarazit na otevřené projevy předsudků – a to v souladu s freudovským

principem narcisismu drobných rozdílů. Přitom se etnika, jazyk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist