načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Institucionální aspekty regulace médií - Olga Pouperová

  > > > > Institucionální aspekty regulace médií  
Institucionální aspekty regulace médií
-6%
sleva

Kniha: Institucionální aspekty regulace médií
Autor:

Kniha je rozdělena na dvě části. Tématem první části jsou nezávislé regulační orgány, konkrétně regulační orgány v sektoru vysílání. Autorka vysvětluje podstatu požadavku ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  380 Kč 357
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wolters Kluwer ČR
Rok vydání: 21.09.2016
Počet stran: 256
Rozměr: 148x210
Úprava: 255 stran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ISBN: 978-80-7552-335-8
EAN: 9788075523358
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je rozdělena na dvě části. Tématem první části jsou nezávislé regulační orgány, konkrétně regulační orgány v sektoru vysílání. Autorka vysvětluje podstatu požadavku nezávislosti regulačního orgánu a rozebírá také důvody pochybností o souladnosti koncepce nezávislých regulačních orgánů s některými principy demokratického právního státu. Autorka se věnuje rovněž otázce, zda se tyto pochybnosti týkají také nezávislých správních úřadů, jež jsou provedením koncepce nezávislých regulačních orgánů v ČR, respektive zda se týkají také Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Autorka rovněž představuje návrhy na změny v organizačním uspořádání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které by mohly přinést účinnější pojistky nezávislého fungování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Druhá část je věnována institucionálním aspektům organizace veřejnoprávního vysílání. Podobně jako u mediálních regulačních orgánů i u veřejnoprávních provozovatelů vysílání vzniká otázka, jakým způsobem upravit jejich organizační strukturu a kdo by měl orgány veřejnoprávních provozovatelů ustavovat, aby byla zajištěna jejich nezávislost a reprezentativnost. Kromě toho se autorka zabývá také lidskoprávními aspekty veřejnoprávního vysílání. Řeší otázku aktivní legitimace veřejnoprávního provozovatele vysílání k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, otázku horizontálního působení záruky svobody projevu a otázku, zda lze ze záruky práva na informace dovodit aktivní povinnost státu zřídit vysílání veřejné služby a garantovat jeho trvalou existenci.
Pro vymezení referenčního rámce ve smyslu „o čem je řeč“ se autorka v knize zabývá i otázkami, co je regulace a jaké důvody a veřejné zájmy mohou regulaci v demokratickém právním státě odůvodnit, kdy se ze správy stává správa veřejná, nebo proč si stát správu určitých záležitostí nechává ve své vlastní působnosti (státní správa), proč něco svěřuje odlišným subjektům (samospráva, ostatní veřejná správa) nebo proč něco ponechává bez puncu veřejnoprávnosti (soukromá správa). V kontextu (zdánlivě) úzce vymezené speciální oblasti se tak dostává k nejvlastnějším otázkám obecného správního práva.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Olga Pouperová - další tituly autora:
Regulace médií Regulace médií
Pouperová, Olga
Cena: 356 Kč
Praktikum z obecného správního práva -- 1. část Praktikum z obecného správního práva
Pouperová, Olga; Frumarová, Kateřina; Madleňáková, Lucia
Cena: 142 Kč
Praktikum z obecného správního práva -- 2. část Praktikum z obecného správního práva
Pouperová, Olga; Frumarová, Kateřina; Madleňáková, Lucia
Cena: 169 Kč
Správní právo Zvláštní část Správní právo Zvláštní část
Pouperová, Olga; Sládeček, Vladimír
Cena: 525 Kč
Institucionální aspekty regulace médií Institucionální aspekty regulace médií
Pouperová, Olga
Cena: 357 Kč
Praktikum ze správního práva procesního Praktikum ze správního práva procesního
Madleňáková, Lucia; Frumarová, Kateřina; Pouperová, Olga
Cena: 195 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Obsah
Zkratky a zkrácené názvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
ČÁST PRVNÍ: Mediální regulační orgány . . . . . . . . . . . . . . . . 19
KAPITOLA 1: Regulace (rozuměj vrchnostenská regulace) . . . . . . . . . . 21
Oddíl 1 Pojem regulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Oddíl 2 Ospravedlnění regulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
KAPITOLA 2: Další „regulační“ systémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Oddíl 1 Autoregulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Oddíl 2 Koregulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Kapitola 3: Regulační orgány, nezávislé regulační orgány . . . . . . . . . . . 37
Oddíl 1 Pojem regulační orgán, požadavek nezávislosti . . . . . . . . . . . . . . . 37
Oddíl 2 Regulační orgán pro sektor vysílání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Kapitola 4: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Oddíl 1 Základní charakteristika, působnost a pravomoci Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Oddíl 2 Členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání,
ustanovování, odvolávání z funkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
Oddíl 3 Správní úřad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
Oddíl 4 Správní úřad nezávislý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60
Nezávislost politická . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Nezávislost hospodářská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Nezávislé správní úřady a zákon o státní službě . . . . . . . . . . . . . . . 73
Problém legitimity a odpovědnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
Problém dělby moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
Z judikatury Soudního dvora Evropské unie . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Oddíl 5 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání – kolegiální orgán . . . . . . 97
Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání . . . . . . . . . . . . . . . 105





Obsah
8
Rozsah oprávnění Úřadu RRTV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
Běh subjektivní lhůty aneb Kdy se Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání dozví...? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
Oddíl 6 Dosavadní návrhy na reorganizaci RRTV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Sloučení s Ministerstvem kultury ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Sloučení s Českým telekomunikačním úřadem . . . . . . . . . . . . . . . 113
Oddíl 7 Optimální organizační uspořádání, zahraniční inspirace . . . . . . . . 116
Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
Tabulka: Regulační orgány pro sektor vysílání ve vybraných státech . . . . . 128
ČÁST DRUHÁ: Veřejnoprávní provozovatelé vysílání . . 133
Kapitola 1: Veřejnoprávní vysílání, vysílání veřejné služby . . . . . . . . . . 135
Oddíl 1 Obecná charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Oddíl 2 Veřejnoprávní vysílání v dokumentech
Rady Evropy a dalších evropských dokumentech . . . . . . . . . . . . . 139
Kapitola 2: Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv . . . . . . . 144
Oddíl 1 Výběr z judikatury Evropského soudu pro lidská práva . . . . . . . . 144
Povinnost státu zřídit veřejnoprávní vysílání . . . . . . . . . . . . . . . . 145
Aktivní legitimace veřejnoprávního provozovatele vysílání
k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva . . . . . . . 148
Otázka horizontálního působení záruky svobody projevu . . . . . . 151
Oddíl 2 Výběr z judikatury německého Spolkového ústavního soudu . . . 153
Nezávislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155
a) Obsahové aspekty nezávislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
b) Organizační aspekty nezávislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
Záruka existence, záruka rozvoje a záruka
dostatečných zdrojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
Kapitola 3: Veřejnoprávní vysílání v judikatuře Soudního dvora
Evropské unie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
Oddíl 1 Svoboda volného pohybu služeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
Oddíl 2 Zákaz monopolního postavení a zákaz státních podpor . . . . . . . . 166
Kapitola 4: Český rozhlas a Česká televize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
Oddíl 1 Český rozhlas a Česká televize jako nezávislé instituce . . . . . . . . 171
Oddíl 2 Česká televize a Český rozhlas jako subjekty veřejné správy . . . . 172





Obsah
9
Oddíl 3 Charakter jednání veřejnoprávních médií – vybrané přípa dy . . . . 181
Veřejná informační služba České tiskové kanceláře . . . . . . . . . . . 181
Stažení volebního spotu z programu České televize . . . . . . . . . . 182
Oddíl 4 Organizační struktura Českého rozhlasu a České televize . . . . . . 189
Oddíl 5 Historický exkurz a přehled návrhů na organizační změny . . . . . 194
Oddíl 6 Financování České televize a Českého rozhlasu . . . . . . . . . . . . . . 205
Příjmy z podnikatelské činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
Rozhlasové a televizní poplatky: Jaká je jejich povaha? . . . . . . . . 207
– Argumenty pro veřejnoprávní povahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
– Argumenty pro soukromoprávní povahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217
Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
Zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
Résumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254





144
KAPITOLA 2
Veřejnoprávní vysílání v kontextu
základních práv
Oddíl 1 Výběr z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva
V evropských zemích má veřejnoprávní vysílání velmi silné posta vení. To je
dáno historicky, neboť jak již bylo uvedeno, v mnoha evropských zemích po
několik desetiletí existovalo pouze veřejnoprávní vysílání (případně původně
vysílání státní), a veřejnoprávní vysílání je tak chápáno jako konstitutivní prvek
evropského systému vysílání.
362
V dokumentech Rady Evropy se opakovaně
zdůrazňuje souvislost mezi konceptem demokracie, ochrany lidských práv, včetně
práva svobodně přijímat a šířit informace a myšlenky, a existencí
veřejnoprávního vysílání, a lze tedy říci, že duální systém vysílání, v němž vedle sebe
koexistuje vysílání veřejné služby s vysíláním soukromým, je v Evropě
předpokládaným standardem.
Rovněž rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva ve věcech
čl. 10 Úmluvy je založena na přesvědčení, že svoboda projevu a svoboda
informací a v nich obsažený princip plurality je základním a nezbytným
předpokladem fungování demokratické společnosti. Podmínky pro realizaci těchto
svobod musí zajistit stát. Záruka svobody projevu a práva na informace ve smyslu
čl. 10 Úmluvy je Evropským soudem chápána v prvé řadě jako individuální
právo – smyslem záruky svobody projevu a práva na informace je umožnit
seberealizaci jednotlivce. Judikatura Evropského soudu nicméně potvrzuje, že
je v čl. 10 skryta tato záruka rovněž v jakési objektivní dimenzi – seberealizace
jednotlivce poslouží fungování společnosti jako celku. Záruka svobody
projevu a práva na informace tak je chápána jako institucionální záruka existence
sdělovacích prostředků a sdělovací prostředky jsou chápány jako hlídací psi
362
Srov. např. MENDEL, Toby. Public Service Broadcasting: A Comparative Legal Survey. 2.
vydání. Paris: UNESCO, s. 3. ISBN 978-92-3-104204-1. Dostupné z: http://portal.unesco.org/ci/en/
fi les/31375/13052976943public_service_broadcasting_en.pdf/public_service_broadcasting_en.
pdf (10. 9. 2015).





Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv
145
demokracie,
363
kteří slouží nejen uspokojení potřeb a zájmů jednotlivců, nýbr ž
také slouží společnosti jako takové.
Vysílání veřejné služby má být dostupné pro veškeré obyvatele (kvantitativní
rozměr) a má poskytovat rozmanitou nabídku pro všechny sociální vrstvy a
skupiny obyvatel (kvalitativní rozměr). Je proto významným faktorem sociální
integrace a koheze. Úloha médií veřejné služby tak je nepochybně kryta hodnotami,
jež má chránit čl. 10 Úmluvy.
Povinnost státu zřídit veřejnoprávní vysílání
Právním rámcem, z něhož Evropský soud pro lidská práva ve svých
rozhodnutích týkajících se vysílání, a tedy i vysílání veřejnoprávního, vychází, je logicky
čl. 10 Úmluvy.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva potvrzuje, že mono pol
veřejnoprávního vysílání původně vůbec nebyl vnímán jako rozporný s
lidskoprávními zárukami. Ve svém rozhodnutí ve věci X. v. Švédsko (1968) Evropská komise
uvedla, že udělování povolení (v autentickém znění „licensing“) nemůže být
chápáno tak, že absolutně vylučuje monopol veřejnoprávní televize. Monopol
veřejnoprávního televizního vysílání není porušením svobody projevu jiných
zájemců o provozování televizního vysílání.
364
Podobně v rozhodnutí Sc. A
Association Z. v. Spojené království (1971) Evropská komise argumentuje, že
ustanovení čl. 10 odst. 1 Úmluvy nebrání státům nepovolovat soukromé vysílání.
365
Tento
názor však byl s ohledem na změnu objektivních podmínek zjevně dlouhodobě
neudržitelný.
V rozhodnutí ve věci Informationsverein Lentia a další v. Rakousko (1993)
již Evropský soud pro lidská práva uvádí, že v důsledku značného technického
rozvoje poslední doby a s ohledem na množství dostupných vysílacích frekvencí
363
Role tisku jako hlídacího psa demokracie byla ESLP poprvé zformulována v rozsudku ve věci
Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82, bod 44; dále srov. např. rozsudek
ESLP ve věci Goodwin proti Spojenému království ze dne 27. 3. 1996, stížnost č. 17488/90, bod
39; Observer a Guardian proti Spojenému království ze dne 26. 11. 1991, stížnost č. 13585/88,
bod 59; Sunday Times proti Spojenému království ze dne 26. 11. 1991, stížnost č. 13166/87, bod
50. V rozhodnutí ve věci Jersild proti Dánsku ze dne 23. 9. 1994, stížnost č. 15890/89 (bod 31),
byl tento názor vztažen na sdělovací prostředky obecně.
364
Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci X. v. Švédsko ze dne 7. 2. 1968, stížnost
č. 3071/67.
365
Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Sc. A Association Z. v. Spojené království
ze dne 12. 7. 1971, stížnost č. 4515/71, cit. dle D’SOUZA, F., COLIVER, S. a kol. The Article 19
Freedom of Expression. Handbook. International and Comparative Law, Standards and
Procedures. Article 19 (pdf), 1993, s. 57, dostupné z: http://article19.org





Veřejnoprávní provozovatelé vysílání
146
již není možné omezení spočívající v tom, že přístup k televizn ímu vysílání je
zajištěn pouze veřejnoprávnímu provozovateli, ospravedlnit, neboť takové
opatření, ač je stanoveno zákonem a sleduje legitimní cíle vymezené v ustanovení
čl. 10 odst. 2 Úmluvy, není opatřením v demokratické společnosti nezbytným.
366
Naopak však Evropský soud pro lidská práva dosud v žádném ze svých
rozhodnutí nevyslovil, že je pro naplnění závazků vyplývajících státům z čl. 10
Úmluvy nutně nezbytné, aby stát zajistil vedle soukromého vysílání rovněž
vysílání veřejnoprávní. Byť ESLP v rozsudku ve věci Informationsverein Lentia
uznává, že veřejnoprávní vysílání může zvyšovat kvalitu mediálních obsahů
nabízených prostřednictvím vysílání a přispívat k jejich vyváženosti,
367
v rozsudku
ve věci Manole a další v. Moldávie (2009)
368
doplňuje, že existence pluralitních
komerčních vysílání v daném státě může tentýž cíl zajistit rovn ěž.
Pokud ovšem veřejnoprávní vysílání ve státě existuje, má stát p ozitivní
závazek zajistit (na úrovni zákona i v rovině praktické), že veřejnoprávní
vysílání bude poskytovat pluralitní službu (Wojtas-Kaleta v. Polsko, 2009;
369
Manole
a další v. Moldávie, 2009
370
). „Zejména pokud jsou soukromí provozovatelé
vysílání stále velmi slabí, aby nabídli opravdovou alternativu, a veřejnoprávní
provozovatel je tak jediným nebo dominantním provozovatelem vysílání v daném státě
či kraji, je nezbytné, aby tento veřejnoprávní provozovatel poskytoval nestranné,
nezávislé a vyvážené zprávy, informace a komentáře a poskytoval prostor pro
veřejnou diskusi, v níž bude vyjádřeno co nejširší spektrum pohledů a názorů.“
371
V roce 1991 tedy Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že pro
zajištění plurality informací je nezbytné, aby stát stanovil takový právní rámec,
který umožní soukromým subjektům získat oprávnění k provozování vysílání,
protože omezení svobody projevu spočívající v neumožnění vzniku soukromého
vysílání není opatřením v demokratické společnosti nezbytným (negativní
závazek státu nebránit vzniku soukromého vysílání). V roce 2009 Evropský soud
tento závěr s výslovným odkazem na doporučení RE R (96)10 obohacuje o další
rozměr, když vyslovuje názor, že stát je povinen přijmout taková opatření, jež
366
Rozsudek ESLP ve věci Informationsverein Lentia a další v. Rakousko ze dne 24. 11. 1993,
stížnosti č. 13914/88, 15041/89,15717/89, 15779/89 a 17207/90, bod 39.
367
Rozsudek ESLP ve věci Informationsverein Lentia a další v. Rakousko ze dne 24. 11. 1993,
stížnosti č. 13914/88, 15041/89,15717/89, 15779/89 a 17207/90, bod 33.
368
Rozsudek ESLP ve věci Manole a další v. Moldávie ze dne 17. září 2009, stížnost č. 13936/02,
bod 100.
369
Rozsudek ESLP ve věci Wojtas-Kaleta v. Polsko ze dne 16. července 2009, stížnost č. 20436/02,
bod 47.
370
Rozsudek ESLP ve věci Manole a další v. Moldávie ze dne 17. září 2009, stížnost č. 13936/02,
bod 101.
371
Rozsudek ESLP ve věci Manole a další v. Moldávie ze dne 17. září 2009, stížnost č. 13936/02,
bod 101.





Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv
147
zajistí, že veřejnoprávní vysílání bude pluralitní a nezávislé (pozitivní závazek
státu zajistit kvalitu veřejnoprávního vysílání), přičemž i tato povinnost je dle
výkladu Evropského soudu zahrnuta v čl. 10 Úmluvy.
Článek 10 Úmluvy tedy vytváří právní základ nejen pro svobodnou
výměnu informací mezi jednotlivci, nýbrž vytváří také právní rámec pro vytvoření
národního mediálního systému v jednotlivých signatářských státech Úmluvy.
372

Z citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že v
kontextu čl. 10 Úmluvy musí být národní mediální systém zákonodárcem
nastaven tak, že umožní existenci soukromoprávních provozovatelů vysílání, neboť
veřejnoprávní (byť nikoli státní) monopol pro provozování vysílání již nadále
není objektivně odůvodnitelný technologickými ani jinými důvody. Stát je proto
povinen umožnit existenci soukromého vysílání. S ohledem na množství
dostupných vysílacích frekvencí již není možné omezení spočívající v tom, že přístup
k televiznímu vysílání je zaručen pouze veřejnoprávnímu provozovateli
vysílání, ospravedlnit v mezích čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Takové omezující opatření by
nebylo opatřením ve společnosti nezbytným a otázka také je, jaké legitimní cíle
by takové omezující opatření státu mělo sledovat.
V odpovědi na otázku, zda je v čl. 10 Úmluvy zahrnuta záruka duálního
systému vysílání (tzn. koexistence soukromého a veřejnoprávního vysílání), resp.
povinnost státu zřídit veřejnoprávního provozovatele vysílání, judikatura
Evropského soudu naznačuje, že nárok na to, aby stát zřídil veřejnoprávní vysílání,
z čl. 10 Úmluvy bez dalšího dovodit nelze.
Pozitivní závazek státu zřídit veřejnoprávního provozovatele vysílání lze
z čl. 10 Úmluvy dovodit jen za určitých (výjimečných) podmínek, kdy soukromé
vysílání v daném státě není vůbec provozováno, a to ne z toho důvodu, že to
neumožňuje národní legislativa (to by samo o sobě bylo v rozporu s čl. 10 Úmluvy),
ale např. z toho důvodu, že to není pro provozovatele ekonomicky lákavé, nebo
sice soukromé vysílání provozováno je, ale nejde o vysílání celoplošné, a služba
tak není poskytována všem obyvatelům daného státu (územní kritérium), nebo
nejde o vysílání plnoformátové nebo komerční, ať už je provozováno jedním,
nebo více provozovateli, neposkytuje pluralitní informace a vyváženou nabídku
pro všechny sociální skupiny obyvatel daného státu, např. ve státech s početným
zastoupením různorodých národnostních, jazykových či náboženských skupin
(obsahová kritéria).
372
Srov. JAKUBOWICZ, Karol, WOJCIECHOVSKI, Krzysztof, KAMINA, Pascal, LENGYEL,
Márk, MASTROIANNI, Roberto, ARENA, Amedeo, RODRÍGUEZ-PARDO, Julián. Public
Service Media According to Constitutional Jurisprudence – The Human Rights and Constitutional
Law Dimension of the Role, Remit and Independence. 2. vyd. Saarbrücken: Institut für
Europäisches Medienrecht, 2012, s. 31–32.





Veřejnoprávní provozovatelé vysílání
148
Za takových podmínek lze tedy zřejmě dovodit pozitivní závazek státu
vysílání veřejné služby zřídit a nastavit právní rámec tak, aby byla umožněna jeho
stabilní existence a plnění úkolů veřejné služby, včetně podmínek pro fi
nancování, a rovněž závazek zajistit nezávislost.
Pokud jsou splněny ony výjimečné podmínky, za nichž lze dovodit povinnost
státu vysílání veřejné služby zřídit, pak stát zjevně nesmí vysílání veřejné služby
ani zrušit. Těmito pozitivními opatřeními je chráněno právo jednotlivců na
pluralitní informace a provozovatel vysílání veřejné služby se stává subjektem práv
podle čl. 10 Úmluvy právě prostřednictvím subjektivních práv jednotlivců jako
jejich strážce a realizátor („hlídací pes“). Není tak chráněn nárok jmenovitě
určitého veřejnoprávního provozovatele vysílání na existenci a fi nance sám o sobě,
nýbrž chráněn je proto, aby mohla být realizována a naplněna práva jednotlivců,
a tím byla zajištěna pluralita informací nezbytná pro demokracii.
Případné zrušení veřejnoprávního provozovatele vysílání by bylo třeba
posuzovat jako zásah, nikoli jako nesplnění pozitivního závazku. Bylo by tedy třeba
posoudit, zda byly splněny podmínky čl. 10 odst. 2 Úmluvy a zda šlo o zásah
přípustný, či nikoli.
Pokud by za splnění výše uvedených výjimečných podmínek stát vysílání
veřejné služby nezřídil, zrušil jej nebo by nezajistil zdroje na jeho provoz a
plnění úkolů veřejné služby nebo neposkytl záruky nezávislosti, vzniká všem
subjektům podle čl. 34 Úmluvy nárok na podání stížnosti pro porušení jejich práv
přijímat nebo šířit pluralitní informace ve smyslu čl. 10 Úmluvy.
Pokud stát veřejnoprávní vysílání zřídí, ať už za výjimečné sit uace, kdy je
povinen tak učinit, nebo nad rámec svých pozitivních závazků z Úmluvy
vyplývajících, pak musí vytvořit takové právní podmínky, které zajistí, že
veřejnoprávní provozovatelé vysílání budou na státu nezávislí a veřejnoprávní vysílání
bude pluralitní.
Aktivní legitimace veřejnoprávního provozovatele vysílání
k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva
Existující veřejnoprávní provozovatel vysílání se stává subjekt em práva podle
čl. 10 Úmluvy a může se dovolávat jeho ochrany. To zahrnuje i záruku práva
šířit nezávislé a pluralitní informace a záruku ochrany před politickým nátlakem.
Zajímavá je však i otázka, zda je veřejnoprávní provozovatel vysílání –
právnická osoba pověřená výkonem veřejné služby a fi nancovaná (převážně) z
veřejných zdrojů – oprávněn podle čl. 34 Úmluvy podat stížnost k Evropskému
soudu pro lidská práva na porušení svých Úmluvou garantovaných práv.
Podle autentického anglického znění čl. 34 Úmluvy může stížnost k Evropskému





Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv
149
soudu pro lidská práva podat kterákoli osoba, nevládní organizace nebo skupina
jednotlivců, kteří tvrdí, že byla smluvní stranou porušena jejich práva zaručená
Úmluvou nebo jejími protokoly („... any person, nongovernmental organisation
or group of individuals claiming to be the victim of a violation by one of the High
Contracting Parties of the rights set forth in the Convention or the Protocols
thereto...“).
V ofi ciálním českém překladu pak čl. 34 stanovuje, že Evropský soud pro
lidská práva může přijímat „stížnosti každé fyzické osoby, nevládní
organizace nebo skupiny osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv
přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran...“.
Zatímco anglické znění tedy hovoří o „osobách“, české znění, podobně jako
francouzské autentické znění, hovoří o „osobách fyzických“. Přesto již byly jako
přípustné přijaty stížnosti právnických osob, např. spolků, odborů, politických
stran, církví apod.
373
Článek 34 Úmluvy jednoznačně vylučuje, aby stížnost byla podána státními
orgány, vládními organizacemi (v protikladu k organizacím nevládním),
případně veřejnými subjekty pod státním dohledem. Smyslem je vyloučit paradoxní
situace, v nichž by signatářský stát měl dvojí postavení – postavení subjektu
odpovědného za plnění závazků vyplývajících z Úmluvy a zároveň postavení
stěžovatele, jemuž byla nedodržením závazků dle Úmluvy způsobena újma.
374
Vyloučeny však mají být podle judikatury Evropského soudu pro lidská
práva i stížnosti dekoncentrovaných orgánů či decentralizovaných subjektů, které
plní veřejné úkoly, a to bez ohledu na míru jejich autonomie vůči ústředním
státním orgánům.
375
Pod čl. 34 Úmluvy podle Evropského soudu nelze podřadit
ani veřejné podniky, které mají monopol, zejména pokud je řídicí orgán podniku
373
KMEC, Jiří. Aktivní legitimace aneb kdo si může stěžovat? Právnické osoby. KMEC, Jiří,
KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 34 a násl.
374
Srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Islamic Republic of Iran
Shipping Lines proti Turecku ze dne 13. 3. 2008, stížnost č. 40998/98, bod 81; rozhodnutí ESLP
ve věci State Holding Company Luganksvugillya proti Ukrajině ze dne 27. ledna 2009, stížnost
č. 23938/05; rozhodnutí ESLP Transpetrol, a. s., proti Slovensku, ze dne 15. listopadu 2011,
stížnost č. 28502/08, bod 60.
375
Srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ayuntamiento de M. v.
Spain ze dne 7. ledna 1991, stížnost č.15090/89, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Provincie Bari, Sorrentino a Messeni Nemagna proti Itálii ze dne 15. září 1998,
stížnost č. 41877/98; rozhodnutí ESLP ve věci Rothenthurm Commune proti Švýcarsku ze dne
14. 12. 1988, stížnost č. 13252/87; rozhodnutí ESLP ve věci Danderyds Kommun proti Švédsku
ze dne 7. června 2001, stížnost č. 52559/99, rozhodnutí ESLP ve věci Döşemealt Belediyesi proti
Turecku ze dne 23. března 2010, stížnost č. 50108/06; rozhodnutí ESLP ve věci územní celek
Antilly proti Francii ze dne 23. listopadu 1999, stížnost č. 45129/98.





Veřejnoprávní provozovatelé vysílání
150
odpovědný vládě,
376
případně pokud je podnik registrován jako společnost
vlastněná a spravovaná státem a podílí se na výkonu vrchnostenských pravomocí
v určitém sektoru, vykonává veřejnosprávní funkce a úlohu veřejné služby, je
výrazně regulována a podporována státem nebo může být zrušena ministerským
rozhodnutím.
377
Pod kategorii nevládní organizace je možné veřejné subjekty podřadit
tehdy, pokud nevykonávají vrchnostenské pravomoci, nebyly zřízeny pro
veřejnosprávní účely a jsou zcela nezávislé na státu,
378
politických stranách a jiných
politických institucích.
379

Kritéria přípustnosti stížnosti veřejnoprávního provozovatele vysílání
defi noval Evropský soud pro lidská práva v případu Radio France a další proti
Francii (2004).
380
Radio France je provozovatelem vysílání, které je v
oblasti rozhlasového vysílání pověřeno službou veřejnosti v obecném zájmu tak,
jak je konkretizována zákonem o svobodě komunikace. Radio France sice dle
Evropského soudu poskytuje veřejnou službu, nicméně nespadá pod patronát
státu, nýbrž pouze podléhá dozoru Nejvyšší audiovizuální rady (Conseil
supérieur de l’audiovisuel), která je podle zákona odpovědná za zachování
nezávislosti a nestrannosti veřejnoprávního vysílání a zejména sama je podle zákona
orgánem nezávislým. Pouze čtyři z dvanácti členů Nejvyšší audiovizuální rady
reprezentují stát,
381
předseda rady je ustanovován z řad jejích členů samotnou
radou a zejména Radio France provozuje rozhlasové vysílání na trhu, který je
otevřen soutěži, neboť zákon umožňuje, aby kmitočtové spektrum pro vysílání
využívaly za určitých podmínek a pod dozorem Nejvyšší audiovizuální rady
i soukromé subjekty. Přestože je Radio France pověřeno úkoly v rámci veřejné
služby (resp. Evropský soud pro lidská práva použil formulaci „public-service
missions in the general interest“, který – ovšem bez vysvětlení – odlišil od
výkonu veřejné služby) a co se týká fi nancování, je do značné míry závislé
na státu, právní rámec je nastaven tak, že zaručuje ediční nezávislost a
institucionální autonomii, a mezi veřejnoprávním provozovatelem Radio France
376
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci RENFE proti Španělsku ze dne 8. září
1997, stížnost č. 35216/97.
377
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. ledna 2009 ve věci State Holding
Company Luganksvugillya proti Ukrajině, stížnost č. 23938/05.
378
Srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. prosince 1994 ve věci Svaté
kláštery proti Řecku, stížnosti č. 13092/87; 13984/88, bod 49.
379
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 3. 2008 ve věci Islamic Republic of Iran
Shipping Lines proti Turecku, stížnost č. 40998/98, zejména body 79–81.
380
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. března 2004 ve věci Radio France a další
proti Francii, stížnost č. 53984/00.
381
Později došlo k novelizaci zákona a složení audiovizuální rady je nyní upraveno odlišně [Loi 86-
1067 du 30 septembre 1986 relative à la liberté de communication (Loi Léotard)].





Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv
151
a soukromými provozovateli vysílání je tak, pokud jde o aplikac i čl. 34
Úmluvy, velmi malý rozdíl.
382
Obdobná kritéria Evropský soud aplikoval i v případu Österreichischer
Rund funk proti Rakousku (2007).
383
Kapitál ORF sice pochází z veřejnoprávních
zdrojů, nicméně není držen státem. Poplatky za vysílání stanovu je sám ORF.
Orgány Spolku a spolkových zemí se sice podílejí na ustanovování řídicí rady
ORF, nicméně členové řídicí rady jsou při výkonu svých funkcí vázáni pouze
zákonem a nemohou žádat ani dostávat pro výkon své funkce žádné pokyny.
Totéž platí pro generálního ředitele. I další zákonná ustanovení zaručují ediční
a žurnalistickou nezávislost. Federální regulační orgán, který dozoruje, zda
řídicí rada plní své povinnosti podle zákona, je nezávislým orgánem, který se skládá
především ze soudců. ORF nemá monopol, nýbrž provozuje vysílání v sektoru,
který je otevřen soutěži.
Na základě dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva tak lze
říci, že veřejnoprávní provozovatelé vysílání aktivní legitimaci k podání
stížnosti k Evropskému soudu mají, pokud jsou institucionálně nezávislí a mají ediční
nezávislost. Aktivní legitimace k podání stížnosti veřejnoprávního
provozovatele vysílání pro porušení čl. 10 Úmluvy, z nějž vyplývá mimo jiné požadavek
nezávislosti, tak je závislá na tom, zda, případně nakolik konkrétní
vnitrostátní právní úprava zaručuje nezávislost veřejnoprávního provozovatele vysílání,
a zda je tedy možné veřejnoprávního provozovatele vysílání podřadit pod
nevládní organizaci. Může tak nastat paradoxní situace, kdy stát zřídí
veřejnoprávní vysílání a nezajistí nezávislost provozovatele veřejnoprávního vysílání, čímž
poruší jeho právo podle čl. 10 Úmluvy a zároveň ho tím zbaví možnosti obrátit
se na Evropský soud pro lidská práva.
Otázka horizontálního působení záruky svobody projevu
Případ Manole a další proti Moldávii otevřel rovněž otázku nepřímého
horizontálního působení záruky svobody projevu.
384
Stěžovateli byli novináři, editoři
a producenti Teleradio-Moldova (v tomto případě provozovatele státního
382
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. března 2004 ve věci Radio France a další
proti Francii, stížnost č. 53984/00, bod 26.
383
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. března 2007 ve věci Österreichischer
Rundfunk proti Rakousku, stížnost č. 35841/02.
384
K nepřímému horizontálnímu působení lidských práv obecně KOSAŘ, David. Výkladové a
aplikační principy / Pozitivní závazky a Drittwirkung. In: KMEC Jiří, KOSAŘ David,
KRATOCHVÍL Jan, BOBEK Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 88.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist