načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Institucionální aspekty regulace médií - Olga Pouperová

Institucionální aspekty regulace médií
-7%
sleva

Kniha: Institucionální aspekty regulace médií
Autor: Olga Pouperová

Přehled českých nezávislých orgánů, jejichž úkolem je regulace vysílání. Veřejnoprávní vysílání a jeho organizace v Česku z pohledu práva. Text vychází z právního stavu k 30. ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  380 Kč 353
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wolters Kluwer ČR
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 256
Rozměr: 148x210
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Úkoly veřejné správy, správní opatření, legislativa
Jazyk: česky
Datum vydání: 21.09.2016
ISBN: 978-80-7552-335-8
EAN: 9788075523358
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Přehled českých nezávislých orgánů, jejichž úkolem je regulace vysílání. Veřejnoprávní vysílání a jeho organizace v Česku z pohledu práva. Text vychází z právního stavu k 30. 4. 2016.

Popis nakladatele

Kniha je rozdělena na dvě části. Tématem první části jsou nezávislé regulační orgány, konkrétně regulační orgány v sektoru vysílání. Autorka vysvětluje podstatu požadavku nezávislosti regulačního orgánu a rozebírá také důvody pochybností o souladnosti koncepce nezávislých regulačních orgánů s některými principy demokratického právního státu. Autorka se věnuje rovněž otázce, zda se tyto pochybnosti týkají také nezávislých správních úřadů, jež jsou provedením koncepce nezávislých regulačních orgánů v ČR, respektive zda se týkají také Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Autorka rovněž představuje návrhy na změny v organizačním uspořádání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které by mohly přinést účinnější pojistky nezávislého fungování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Druhá část je věnována institucionálním aspektům organizace veřejnoprávního vysílání. Podobně jako u mediálních regulačních orgánů i u veřejnoprávních provozovatelů vysílání vzniká otázka, jakým způsobem upravit jejich organizační strukturu a kdo by měl orgány veřejnoprávních provozovatelů ustavovat, aby byla zajištěna jejich nezávislost a reprezentativnost. Kromě toho se autorka zabývá také lidskoprávními aspekty veřejnoprávního vysílání. Řeší otázku aktivní legitimace veřejnoprávního provozovatele vysílání k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, otázku horizontálního působení záruky svobody projevu a otázku, zda lze ze záruky práva na informace dovodit aktivní povinnost státu zřídit vysílání veřejné služby a garantovat jeho trvalou existenci.

Pro vymezení referenčního rámce ve smyslu „o čem je řeč“ se autorka v knize zabývá i otázkami, co je regulace a jaké důvody a veřejné zájmy mohou regulaci v demokratickém právním státě odůvodnit, kdy se ze správy stává správa veřejná, nebo proč si stát správu určitých záležitostí nechává ve své vlastní působnosti (státní správa), proč něco svěřuje odlišným subjektům (samospráva, ostatní veřejná správa) nebo proč něco ponechává bez puncu veřejnoprávnosti (soukromá správa). V kontextu (zdánlivě) úzce vymezené speciální oblasti se tak dostává k nejvlastnějším otázkám obecného správního práva.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Olga Pouperová - další tituly autora:
Regulace médií Regulace médií
Praktikum z obecného správního práva - 2. část Praktikum z obecného správního práva
Správní právo Zvláštní část Správní právo Zvláštní část
 (e-book)
Institucionální aspekty regulace médií Institucionální aspekty regulace médií
Praktikum ze správního práva procesního Praktikum ze správního práva procesního
Praktikum z obecného správního práva 2. část Praktikum z obecného správního práva 2. část
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

Obsah

Zkratky a zkrácené názvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

ČÁST PRVNÍ: Mediální regulační orgány . . . . . . . . . . . . . . . . 19

KAPITOLA 1: Regulace (rozuměj vrchnostenská regulace) . . . . . . . . . . 21

Oddíl 1 Pojem regulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Oddíl 2 Ospravedlnění regulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

KAPITOLA 2: Další „regulační“ systémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

Oddíl 1 Autoregulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Oddíl 2 Koregulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Kapitola 3: Regulační orgány, nezávislé regulační orgány . . . . . . . . . . . 37 Oddíl 1 Pojem regulační orgán, požadavek nezávislosti . . . . . . . . . . . . . . . 37 Oddíl 2 Regulační orgán pro sektor vysílání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Kapitola 4: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Oddíl 1 Základní charakteristika, působnost a pravomoci Rady

pro rozhlasové a televizní vysílání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Oddíl 2 Členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání,

ustanovování, odvolávání z funkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Oddíl 3 Správní úřad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Oddíl 4 Správní úřad nezávislý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Nezávislost politická . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

Nezávislost hospodářská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

Nezávislé správní úřady a zákon o státní službě . . . . . . . . . . . . . . . 73

Problém legitimity a odpovědnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

Problém dělby moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86

Z judikatury Soudního dvora Evropské unie . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Oddíl 5 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání – kolegiální orgán . . . . . . 97

Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání . . . . . . . . . . . . . . . 105 Obsah 8

Rozsah oprávnění Úřadu RRTV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106

Běh subjektivní lhůty aneb Kdy se Rada pro rozhlasové

a televizní vysílání dozví...? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Oddíl 6 Dosavadní návrhy na reorganizaci RRTV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Sloučení s Ministerstvem kultury ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Sloučení s Českým telekomunikačním úřadem . . . . . . . . . . . . . . . 113 Oddíl 7 Optimální organizační uspořádání, zahraniční inspirace . . . . . . . . 116

Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Tabulka: Regulační orgány pro sektor vysílání ve vybraných státech . . . . . 128

ČÁST DRUHÁ: Veřejnoprávní provozovatelé vysílání . . 133

Kapitola 1: Veřejnoprávní vysílání, vysílání veřejné služby . . . . . . . . . . 135 Oddíl 1 Obecná charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Oddíl 2 Veřejnoprávní vysílání v dokumentech

Rady Evropy a dalších evropských dokumentech . . . . . . . . . . . . . 139 Kapitola 2: Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv . . . . . . . 144 Oddíl 1 Výběr z judikatury Evropského soudu pro lidská práva . . . . . . . . 144

Povinnost státu zřídit veřejnoprávní vysílání . . . . . . . . . . . . . . . . 145

Aktivní legitimace veřejnoprávního provozovatele vysílání

k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva . . . . . . . 148

Otázka horizontálního působení záruky svobody projevu . . . . . . 151 Oddíl 2 Výběr z judikatury německého Spolkového ústavního soudu . . . 153

Nezávislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

a) Obsahové aspekty nezávislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

b) Organizační aspekty nezávislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

Záruka existence, záruka rozvoje a záruka

dostatečných zdrojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Kapitola 3: Veřejnoprávní vysílání v judikatuře Soudního dvora

Evropské unie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164

Oddíl 1 Svoboda volného pohybu služeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Oddíl 2 Zákaz monopolního postavení a zákaz státních podpor . . . . . . . . 166 Kapitola 4: Český rozhlas a Česká televize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Oddíl 1 Český rozhlas a Česká televize jako nezávislé instituce . . . . . . . . 171 Oddíl 2 Česká televize a Český rozhlas jako subjekty veřejné správy . . . . 172

Obsah

9

Oddíl 3 Charakter jednání veřejnoprávních médií – vybrané případy . . . . 181

Veřejná informační služba České tiskové kanceláře . . . . . . . . . . . 181

Stažení volebního spotu z programu České televize . . . . . . . . . . 182 Oddíl 4 Organizační struktura Českého rozhlasu a České televize . . . . . . 189 Oddíl 5 Historický exkurz a přehled návrhů na organizační změny . . . . . 194 Oddíl 6 Financování České televize a Českého rozhlasu . . . . . . . . . . . . . . 205

Příjmy z podnikatelské činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

Rozhlasové a televizní poplatky: Jaká je jejich povaha? . . . . . . . . 207

– Argumenty pro veřejnoprávní povahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208

– Argumenty pro soukromoprávní povahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214

Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 Zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 Résumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254

KAPITOLA 2

Veřejnoprávní vysílání v kontextu

základních práv

Oddíl 1 Výběr z judikatury Evropského

soudu pro lidská práva

V evropských zemích má veřejnoprávní vysílání velmi silné postavení. To je dáno historicky, neboť jak již bylo uvedeno, v mnoha evropských zemích po několik desetiletí existovalo pouze veřejnoprávní vysílání (případně původně vysílání státní), a veřejnoprávní vysílání je tak chápáno jako konstitutivní prvek evropského systému vysílání.

362

V dokumentech Rady Evropy se opakovaně zdů

razňuje souvislost mezi konceptem demokracie, ochrany lidských práv, včetně práva svobodně přijímat a šířit informace a myšlenky, a existencí veřejnoprávního vysílání, a lze tedy říci, že duální systém vysílání, v němž vedle sebe koexistuje vysílání veřejné služby s vysíláním soukromým, je v Evropě předpokládaným standardem.

Rovněž rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva ve věcech

čl. 10 Úmluvy je založena na přesvědčení, že svoboda projevu a svoboda informací a v nich obsažený princip plurality je základním a nezbytným předpokladem fungování demokratické společnosti. Podmínky pro realizaci těchto svobod musí zajistit stát. Záruka svobody projevu a práva na informace ve smyslu čl. 10 Úmluvy je Evropským soudem chápána v prvé řadě jako individuální právo – smyslem záruky svobody projevu a práva na informace je umožnit seberealizaci jednotlivce. Judikatura Evropského soudu nicméně potvrzuje, že je v čl. 10 skryta tato záruka rovněž v jakési objektivní dimenzi – seberealizace jednotlivce poslouží fungování společnosti jako celku. Záruka svobody projevu a práva na informace tak je chápána jako institucionální záruka existence sdělovacích prostředků a sdělovací prostředky jsou chápány jako hlídací psi 362

Srov. např. MENDEL, Toby. Public Service Broadcasting: A Comparative Legal Survey. 2. vy

dání. Paris: UNESCO, s. 3. ISBN 978-92-3-104204-1. Dostupné z: http://portal.unesco.org/ci/en/

fi les/31375/13052976943public_service_broadcasting_en.pdf/public_service_broadcasting_en.

pdf (10. 9. 2015).

Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv

145

demokracie,

363

kteří slouží nejen uspokojení potřeb a zájmů jednotlivců, nýbrž

také slouží společnosti jako takové.

Vysílání veřejné služby má být dostupné pro veškeré obyvatele (kvantitativní

rozměr) a má poskytovat rozmanitou nabídku pro všechny sociální vrstvy a skupiny obyvatel (kvalitativní rozměr). Je proto významným faktorem sociální integrace a koheze. Úloha médií veřejné služby tak je nepochybně kryta hodnotami, jež má chránit čl. 10 Úmluvy. Povinnost státu zřídit veřejnoprávní vysílání Právním rámcem, z něhož Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích týkajících se vysílání, a tedy i vysílání veřejnoprávního, vychází, je logicky čl. 10 Úmluvy.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva potvrzuje, že monopol veřej

noprávního vysílání původně vůbec nebyl vnímán jako rozporný s lidskoprávními zárukami. Ve svém rozhodnutí ve věci X. v. Švédsko (1968) Evropská komise uvedla, že udělování povolení (v autentickém znění „licensing“) nemůže být chápáno tak, že absolutně vylučuje monopol veřejnoprávní televize. Monopol veřejnoprávního televizního vysílání není porušením svobody projevu jiných zájemců o provozování televizního vysílání.

364

Podobně v rozhodnutí Sc. A Associ

ation Z. v. Spojené království (1971) Evropská komise argumentuje, že ustanovení čl. 10 odst. 1 Úmluvy nebrání státům nepovolovat soukromé vysílání.

365

Tento

názor však byl s ohledem na změnu objektivních podmínek zjevně dlouhodobě neudržitelný.

V rozhodnutí ve věci Informationsverein Lentia a další v. Rakousko (1993)

již Evropský soud pro lidská práva uvádí, že v důsledku značného technického rozvoje poslední doby a s ohledem na množství dostupných vysílacích frekvencí 363

Role tisku jako hlídacího psa demokracie byla ESLP poprvé zformulována v rozsudku ve věci

Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82, bod 44; dále srov. např. rozsudek

ESLP ve věci Goodwin proti Spojenému království ze dne 27. 3. 1996, stížnost č. 17488/90, bod

39; Observer a Guardian proti Spojenému království ze dne 26. 11. 1991, stížnost č. 13585/88,

bod 59; Sunday Times proti Spojenému království ze dne 26. 11. 1991, stížnost č. 13166/87, bod

50. V rozhodnutí ve věci Jersild proti Dánsku ze dne 23. 9. 1994, stížnost č. 15890/89 (bod 31),

byl tento názor vztažen na sdělovací prostředky obecně. 364

Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci X. v. Švédsko ze dne 7. 2. 1968, stížnost

č. 3071/67. 365

Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Sc. A Association Z. v. Spojené království

ze dne 12. 7. 1971, stížnost č. 4515/71, cit. dle D’SOUZA, F., COLIVER, S. a kol. The Article 19

Freedom of Expression. Handbook. International and Comparative Law, Standards and Proce

dures. Article 19 (pdf), 1993, s. 57, dostupné z: http://article19.org Veřejnoprávní provozovatelé vysílání 146 již není možné omezení spočívající v tom, že přístup k televiznímu vysílání je zajištěn pouze veřejnoprávnímu provozovateli, ospravedlnit, neboť takové opatření, ač je stanoveno zákonem a sleduje legitimní cíle vymezené v ustanovení čl. 10 odst. 2 Úmluvy, není opatřením v demokratické společnosti nezbytným.

366

Naopak však Evropský soud pro lidská práva dosud v žádném ze svých roz

hodnutí nevyslovil, že je pro naplnění závazků vyplývajících státům z čl. 10 Úmluvy nutně nezbytné, aby stát zajistil vedle soukromého vysílání rovněž vysílání veřejnoprávní. Byť ESLP v rozsudku ve věci Informationsverein Lentia uznává, že veřejnoprávní vysílání může zvyšovat kvalitu mediálních obsahů nabízených prostřednictvím vysílání a přispívat k jejich vyváženosti,

367

v rozsudku

ve věci Manole a další v. Moldávie (2009)

368

doplňuje, že existence pluralitních

komerčních vysílání v daném státě může tentýž cíl zajistit rovněž.

Pokud ovšem veřejnoprávní vysílání ve státě existuje, má stát pozitivní zá

vazek zajistit (na úrovni zákona i v rovině praktické), že veřejnoprávní vysílání bude poskytovat pluralitní službu (Wojtas-Kaleta v. Polsko, 2009;

369

Manole

a další v. Moldávie, 2009

370

). „Zejména pokud jsou soukromí provozovatelé vysí

lání stále velmi slabí, aby nabídli opravdovou alternativu, a veřejnoprávní provozovatel je tak jediným nebo dominantním provozovatelem vysílání v daném státě či kraji, je nezbytné, aby tento veřejnoprávní provozovatel poskytoval nestranné, nezávislé a vyvážené zprávy, informace a komentáře a poskytoval prostor pro veřejnou diskusi, v níž bude vyjádřeno co nejširší spektrum pohledů a názorů.“

371

V roce 1991 tedy Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že pro za

jištění plurality informací je nezbytné, aby stát stanovil takový právní rámec, který umožní soukromým subjektům získat oprávnění k provozování vysílání, protože omezení svobody projevu spočívající v neumožnění vzniku soukromého vysílání není opatřením v demokratické společnosti nezbytným (negativní závazek státu nebránit vzniku soukromého vysílání). V roce 2009 Evropský soud tento závěr s výslovným odkazem na doporučení RE R (96)10 obohacuje o další rozměr, když vyslovuje názor, že stát je povinen přijmout taková opatření, jež 366

Rozsudek ESLP ve věci Informationsverein Lentia a další v. Rakousko ze dne 24. 11. 1993, stíž

nosti č. 13914/88, 15041/89,15717/89, 15779/89 a 17207/90, bod 39.

367

Rozsudek ESLP ve věci Informationsverein Lentia a další v. Rakousko ze dne 24. 11. 1993, stíž

nosti č. 13914/88, 15041/89,15717/89, 15779/89 a 17207/90, bod 33.

368

Rozsudek ESLP ve věci Manole a další v. Moldávie ze dne 17. září 2009, stížnost č. 13936/02,

bod 100.

369

Rozsudek ESLP ve věci Wojtas-Kaleta v. Polsko ze dne 16. července 2009, stížnost č. 20436/02,

bod 47.

370

Rozsudek ESLP ve věci Manole a další v. Moldávie ze dne 17. září 2009, stížnost č. 13936/02,

bod 101.

371

Rozsudek ESLP ve věci Manole a další v. Moldávie ze dne 17. září 2009, stížnost č. 13936/02,

bod 101.


Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv

147

zajistí, že veřejnoprávní vysílání bude pluralitní a nezávislé (pozitivní závazek státu zajistit kvalitu veřejnoprávního vysílání), přičemž i tato povinnost je dle výkladu Evropského soudu zahrnuta v čl. 10 Úmluvy.

Článek 10 Úmluvy tedy vytváří právní základ nejen pro svobodnou výmě

nu informací mezi jednotlivci, nýbrž vytváří také právní rámec pro vytvoření národního mediálního systému v jednotlivých signatářských státech Úmluvy.

372

Z citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že v kontextu čl. 10 Úmluvy musí být národní mediální systém zákonodárcem nastaven tak, že umožní existenci soukromoprávních provozovatelů vysílání, neboť veřejnoprávní (byť nikoli státní) monopol pro provozování vysílání již nadále není objektivně odůvodnitelný technologickými ani jinými důvody. Stát je proto povinen umožnit existenci soukromého vysílání. S ohledem na množství dostupných vysílacích frekvencí již není možné omezení spočívající v tom, že přístup k televiznímu vysílání je zaručen pouze veřejnoprávnímu provozovateli vysílání, ospravedlnit v mezích čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Takové omezující opatření by nebylo opatřením ve společnosti nezbytným a otázka také je, jaké legitimní cíle by takové omezující opatření státu mělo sledovat.

V odpovědi na otázku, zda je v čl. 10 Úmluvy zahrnuta záruka duálního sys

tému vysílání (tzn. koexistence soukromého a veřejnoprávního vysílání), resp. povinnost státu zřídit veřejnoprávního provozovatele vysílání, judikatura Evropského soudu naznačuje, že nárok na to, aby stát zřídil veřejnoprávní vysílání, z čl. 10 Úmluvy bez dalšího dovodit nelze.

Pozitivní závazek státu zřídit veřejnoprávního provozovatele vysílání lze

z čl. 10 Úmluvy dovodit jen za určitých (výjimečných) podmínek, kdy soukromé vysílání v daném státě není vůbec provozováno, a to ne z toho důvodu, že to neumožňuje národní legislativa (to by samo o sobě bylo v rozporu s čl. 10 Úmluvy), ale např. z toho důvodu, že to není pro provozovatele ekonomicky lákavé, nebo sice soukromé vysílání provozováno je, ale nejde o vysílání celoplošné, a služba tak není poskytována všem obyvatelům daného státu (územní kritérium), nebo nejde o vysílání plnoformátové nebo komerční, ať už je provozováno jedním, nebo více provozovateli, neposkytuje pluralitní informace a vyváženou nabídku pro všechny sociální skupiny obyvatel daného státu, např. ve státech s početným zastoupením různorodých národnostních, jazykových či náboženských skupin (obsahová kritéria). 372

Srov. JAKUBOWICZ, Karol, WOJCIECHOVSKI, Krzysztof, KAMINA, Pascal, LENGYEL,

Márk, MASTROIANNI, Roberto, ARENA, Amedeo, RODRÍGUEZ-PARDO, Julián. Public Ser

vice Media According to Constitutional Jurisprudence – The Human Rights and Constitutional

Law Dimension of the Role, Remit and Independence. 2. vyd. Saarbrücken: Institut für Europäi

sches Medienrecht, 2012, s. 31–32. Veřejnoprávní provozovatelé vysílání 148

Za takových podmínek lze tedy zřejmě dovodit pozitivní závazek státu vysílání veřejné služby zřídit a nastavit právní rámec tak, aby byla umožněna jeho stabilní existence a plnění úkolů veřejné služby, včetně podmínek pro fi nancování, a rovněž závazek zajistit nezávislost.

Pokud jsou splněny ony výjimečné podmínky, za nichž lze dovodit povinnost státu vysílání veřejné služby zřídit, pak stát zjevně nesmí vysílání veřejné služby ani zrušit. Těmito pozitivními opatřeními je chráněno právo jednotlivců na pluralitní informace a provozovatel vysílání veřejné služby se stává subjektem práv podle čl. 10 Úmluvy právě prostřednictvím subjektivních práv jednotlivců jako jejich strážce a realizátor („hlídací pes“). Není tak chráněn nárok jmenovitě určitého veřejnoprávního provozovatele vysílání na existenci a fi nance sám o sobě, nýbrž chráněn je proto, aby mohla být realizována a naplněna práva jednotlivců, a tím byla zajištěna pluralita informací nezbytná pro demokracii.

Případné zrušení veřejnoprávního provozovatele vysílání by bylo třeba posuzovat jako zásah, nikoli jako nesplnění pozitivního závazku. Bylo by tedy třeba posoudit, zda byly splněny podmínky čl. 10 odst. 2 Úmluvy a zda šlo o zásah přípustný, či nikoli.

Pokud by za splnění výše uvedených výjimečných podmínek stát vysílání veřejné služby nezřídil, zrušil jej nebo by nezajistil zdroje na jeho provoz a plnění úkolů veřejné služby nebo neposkytl záruky nezávislosti, vzniká všem subjektům podle čl. 34 Úmluvy nárok na podání stížnosti pro porušení jejich práv přijímat nebo šířit pluralitní informace ve smyslu čl. 10 Úmluvy.

Pokud stát veřejnoprávní vysílání zřídí, ať už za výjimečné situace, kdy je povinen tak učinit, nebo nad rámec svých pozitivních závazků z Úmluvy vyplývajících, pak musí vytvořit takové právní podmínky, které zajistí, že veřejnoprávní provozovatelé vysílání budou na státu nezávislí a veřejnoprávní vysílání bude pluralitní. Aktivní legitimace veřejnoprávního provozovatele vysílání k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva Existující veřejnoprávní provozovatel vysílání se stává subjektem práva podle čl. 10 Úmluvy a může se dovolávat jeho ochrany. To zahrnuje i záruku práva šířit nezávislé a pluralitní informace a záruku ochrany před politickým nátlakem.

Zajímavá je však i otázka, zda je veřejnoprávní provozovatel vysílání – právnická osoba pověřená výkonem veřejné služby a fi nancovaná (převážně) z veřejných zdrojů – oprávněn podle čl. 34 Úmluvy podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva na porušení svých Úmluvou garantovaných práv. Podle autentického anglického znění čl. 34 Úmluvy může stížnost k Evropskému

Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv

149

soudu pro lidská práva podat kterákoli osoba, nevládní organizace nebo skupina jednotlivců, kteří tvrdí, že byla smluvní stranou porušena jejich práva zaručená Úmluvou nebo jejími protokoly („... any person, nongovernmental organisation or group of individuals claiming to be the victim of a violation by one of the High Contracting Parties of the rights set forth in the Convention or the Protocols thereto...“).

V ofi ciálním českém překladu pak čl. 34 stanovuje, že Evropský soud pro

lidská práva může přijímat „stížnosti každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran...“.

Zatímco anglické znění tedy hovoří o „osobách“, české znění, podobně jako

francouzské autentické znění, hovoří o „osobách fyzických“. Přesto již byly jako přípustné přijaty stížnosti právnických osob, např. spolků, odborů, politických stran, církví apod.

373

Článek 34 Úmluvy jednoznačně vylučuje, aby stížnost byla podána státními

orgány, vládními organizacemi (v protikladu k organizacím nevládním), případně veřejnými subjekty pod státním dohledem. Smyslem je vyloučit paradoxní situace, v nichž by signatářský stát měl dvojí postavení – postavení subjektu odpovědného za plnění závazků vyplývajících z Úmluvy a zároveň postavení stěžovatele, jemuž byla nedodržením závazků dle Úmluvy způsobena újma.

374

Vyloučeny však mají být podle judikatury Evropského soudu pro lidská prá

va i stížnosti dekoncentrovaných orgánů či decentralizovaných subjektů, které plní veřejné úkoly, a to bez ohledu na míru jejich autonomie vůči ústředním státním orgánům.

375

Pod čl. 34 Úmluvy podle Evropského soudu nelze podřadit

ani veřejné podniky, které mají monopol, zejména pokud je řídicí orgán podniku 373

KMEC, Jiří. Aktivní legitimace aneb kdo si může stěžovat? Právnické osoby. KMEC, Jiří, KO

SAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Ko

mentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 34 a násl. 374

Srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Islamic Republic of Iran Shi

pping Lines proti Turecku ze dne 13. 3. 2008, stížnost č. 40998/98, bod 81; rozhodnutí ESLP

ve věci State Holding Company Luganksvugillya proti Ukrajině ze dne 27. ledna 2009, stížnost

č. 23938/05; rozhodnutí ESLP Transpetrol, a. s., proti Slovensku, ze dne 15. listopadu 2011, stíž

nost č. 28502/08, bod 60. 375

Srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ayuntamiento de M. v.

Spain ze dne 7. ledna 1991, stížnost č.15090/89, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

ve věci Provincie Bari, Sorrentino a Messeni Nemagna proti Itálii ze dne 15. září 1998, stíž

nost č. 41877/98; rozhodnutí ESLP ve věci Rothenthurm Commune proti Švýcarsku ze dne

14. 12. 1988, stížnost č. 13252/87; rozhodnutí ESLP ve věci Danderyds Kommun proti Švédsku

ze dne 7. června 2001, stížnost č. 52559/99, rozhodnutí ESLP ve věci Döşemealt Belediyesi proti

Turecku ze dne 23. března 2010, stížnost č. 50108/06; rozhodnutí ESLP ve věci územní celek

Antilly proti Francii ze dne 23. listopadu 1999, stížnost č. 45129/98. Veřejnoprávní provozovatelé vysílání 150 odpovědný vládě,

376

případně pokud je podnik registrován jako společnost vlast

něná a spravovaná státem a podílí se na výkonu vrchnostenských pravomocí v určitém sektoru, vykonává veřejnosprávní funkce a úlohu veřejné služby, je výrazně regulována a podporována státem nebo může být zrušena ministerským rozhodnutím.

377

Pod kategorii nevládní organizace je možné veřejné subjekty podřadit teh

dy, pokud nevykonávají vrchnostenské pravomoci, nebyly zřízeny pro veřejnosprávní účely a jsou zcela nezávislé na státu,

378

politických stranách a jiných

politických institucích.

379

Kritéria přípustnosti stížnosti veřejnoprávního provozovatele vysílání de

fi noval Evropský soud pro lidská práva v případu Radio France a další proti Francii (2004).

380

Radio France je provozovatelem vysílání, které je v oblas

ti rozhlasového vysílání pověřeno službou veřejnosti v obecném zájmu tak, jak je konkretizována zákonem o svobodě komunikace. Radio France sice dle Evropského soudu poskytuje veřejnou službu, nicméně nespadá pod patronát státu, nýbrž pouze podléhá dozoru Nejvyšší audiovizuální rady (Conseil supérieur de l’audiovisuel), která je podle zákona odpovědná za zachování nezávislosti a nestrannosti veřejnoprávního vysílání a zejména sama je podle zákona orgánem nezávislým. Pouze čtyři z dvanácti členů Nejvyšší audiovizuální rady reprezentují stát,

381

předseda rady je ustanovován z řad jejích členů samotnou

radou a zejména Radio France provozuje rozhlasové vysílání na trhu, který je otevřen soutěži, neboť zákon umožňuje, aby kmitočtové spektrum pro vysílání využívaly za určitých podmínek a pod dozorem Nejvyšší audiovizuální rady i soukromé subjekty. Přestože je Radio France pověřeno úkoly v rámci veřejné služby (resp. Evropský soud pro lidská práva použil formulaci „public-service missions in the general interest“, který – ovšem bez vysvětlení – odlišil od výkonu veřejné služby) a co se týká fi nancování, je do značné míry závislé na státu, právní rámec je nastaven tak, že zaručuje ediční nezávislost a institucionální autonomii, a mezi veřejnoprávním provozovatelem Radio France 376

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci RENFE proti Španělsku ze dne 8. září

1997, stížnost č. 35216/97.

377

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. ledna 2009 ve věci State Holding

Company Luganksvugillya proti Ukrajině, stížnost č. 23938/05.

378

Srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. prosince 1994 ve věci Svaté

kláštery proti Řecku, stížnosti č. 13092/87; 13984/88, bod 49.

379

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 3. 2008 ve věci Islamic Republic of Iran

Shipping Lines proti Turecku, stížnost č. 40998/98, zejména body 79–81.

380

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. března 2004 ve věci Radio France a další

proti Francii, stížnost č. 53984/00.

381

Později došlo k novelizaci zákona a složení audiovizuální rady je nyní upraveno odlišně [Loi 86-

1067 du 30 septembre 1986 relative à la liberté de communication (Loi Léotard)].


Veřejnoprávní vysílání v kontextu základních práv

151

a soukromými provozovateli vysílání je tak, pokud jde o aplikaci čl. 34 Úmluvy, velmi malý rozdíl.

382

Obdobná kritéria Evropský soud aplikoval i v případu Österreichischer

Rund funk proti Rakousku (2007).

383

Kapitál ORF sice pochází z veřejnoprávních

zdrojů, nicméně není držen státem. Poplatky za vysílání stanovuje sám ORF. Orgány Spolku a spolkových zemí se sice podílejí na ustanovování řídicí rady ORF, nicméně členové řídicí rady jsou při výkonu svých funkcí vázáni pouze zákonem a nemohou žádat ani dostávat pro výkon své funkce žádné pokyny. Totéž platí pro generálního ředitele. I další zákonná ustanovení zaručují ediční a žurnalistickou nezávislost. Federální regulační orgán, který dozoruje, zda řídicí rada plní své povinnosti podle zákona, je nezávislým orgánem, který se skládá především ze soudců. ORF nemá monopol, nýbrž provozuje vysílání v sektoru, který je otevřen soutěži.

Na základě dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva tak lze

říci, že veřejnoprávní provozovatelé vysílání aktivní legitimaci k podání stížnosti k Evropskému soudu mají, pokud jsou institucionálně nezávislí a mají ediční nezávislost. Aktivní legitimace k podání stížnosti veřejnoprávního provozovatele vysílání pro porušení čl. 10 Úmluvy, z nějž vyplývá mimo jiné požadavek nezávislosti, tak je závislá na tom, zda, případně nakolik konkrétní vnitrostátní právní úprava zaručuje nezávislost veřejnoprávního provozovatele vysílání, a zda je tedy možné veřejnoprávního provozovatele vysílání podřadit pod nevládní organizaci. Může tak nastat paradoxní situace, kdy stát zřídí veřejnoprávní vysílání a nezajistí nezávislost provozovatele veřejnoprávního vysílání, čímž poruší jeho právo podle čl. 10 Úmluvy a zároveň ho tím zbaví možnosti obrátit se na Evropský soud pro lidská práva. Otázka horizontálního působení záruky svobody projevu Případ Manole a další proti Moldávii otevřel rovněž otázku nepřímého horizontálního působení záruky svobody projevu.

384

Stěžovateli byli novináři, editoři

a producenti Teleradio-Moldova (v tomto případě provozovatele státního 382

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. března 2004 ve věci Radio France a další

proti Francii, stížnost č. 53984/00, bod 26. 383

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. března 2007 ve věci Österreichischer

Rundfunk proti Rakousku, stížnost č. 35841/02. 384

K nepřímému horizontálnímu působení lidských práv obecně KOSAŘ, David. Výkladové a apli

kační principy / Pozitivní závazky a Drittwirkung. In: KMEC Jiří, KOSAŘ David, KRATO

CHVÍL Jan, BOBEK Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha:

C. H. Beck, 2012, s. 88.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist