načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Instituce Evropské unie a Lisabonská smlouva - Ivo Šlosarčík; Zuzana Kasáková; kolektiv

Instituce Evropské unie a Lisabonská smlouva

Elektronická kniha: Instituce Evropské unie a Lisabonská smlouva
Autor: ; ;

Kniha Instituce Evropské unie a Lisabonská smlouva, připravená autorským kolektivem z katedry západoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, analyzuje z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  314
+
-
10,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 248
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-3567-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fungování šesti klíčových evropských institucí před a po přijetí Lisabonské smlouvy.

Popis nakladatele

Kniha Instituce Evropské unie a Lisabonská smlouva, připravená autorským kolektivem z katedry západoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, analyzuje z perspektivy nového institucionalismu změny Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy. Autoři si kladou za cíl zhodnotit dopady institucionální reformy, její nedodělky a odpovědět na otázku, zda se postlisabonská Evropská unie bude moci místo dalších institucionálních změn soustředit na obsah svých aktivit.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ivo Šlosarčík; Zuzana Kasáková; kolektiv - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ivo Šlosarčík

Zuzana Kasáková

a kolektiv

INSTITUCE

EVROPSKÉ UNIE

a Lisabonská

smlouva

Kniha Instituce Evropské unie a Lisabonská

smlouva, připravená autorským kolektivem z katedry

západoevropských studií Fakulty sociálních věd

Univerzity Karlovy v Praze, analyzuje z perspektivy

nového institucionalismu změny Evropské unie po

přijetí Lisabonské smlouvy. Autoři si kladou za cíl

zhodnotit dopady institucionální reformy, její nedodělky

a odpovědět na otázku, zda se postlisabonská Evropská

unie bude moci místo dalších institucionálních

změn soustředit na obsah svých aktivit.

Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401

fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

INSTITUCE

EVROPSKÉ UNIE

a Lisabonská smlouva

Ivo Šlosarčík

Zuzana Kasáková

a kolektiv



Ivo Šlosarčík

Zuzana Kasáková

a kolektiv

INSTITUCE

EVROPSKÉ UNIE

a Lisabonská

smlouva Publikace vznikla v rámci programu P17 „Vědy o společnosti, politice a médiích ve výzvách doby“ řešeného na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. doc. JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík, LL.M., Ph.D. PhDr. Zuzana Kasáková, Ph.D. INSTITUCE EVROPSKÉ UNIE A LISABONSKÁ SMLOUVA TIRÁŽ TIŠTĚNÉ KNIHY: Autorský kolektiv: PhDr. Zuzana Kasáková, Ph.D. doc. JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík, LL.M., Ph.D. Eliška Tomalová, Ph.D. Mgr. Jan Váška Tomáš Weiss, Ph.D. Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5157. publikaci Recenzoval: PhDr. Petr Kaniok, Ph.D. Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran 248 Vydání 1., 2013 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o. České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2013 ISBN 978-80-247-3567-2 ELEKTRONICKÉ KNIHY: ISBN 978-80-247-8496-0 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8497-7 (ve formátu EPUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí býtreprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

5

Obsah

Úvod: institucionální reforma jako neukončený proces 7

Evropská rada 15

Evropská rada před Lisabonskou smlouvou 15

Vliv rozšíření 2004 a 2007 na fungování Evropské rady 20

Reformy Evropské rady bez změn primárního práva 21

Změny Evropské rady podle Lisabonské smlouvy 23

Vývoj Evropské rady v postlisabonském režimu 30

Závěr 33

Rada Evropské unie 35

Rada EU před Lisabonskou smlouvou 37

Vliv rozšíření 2004 a 2007 na fungování Rady 43

Reformy Rady bez změn primárního práva 45

Změny Rady podle Lisabonské smlouvy 46

Vývoj Rady v postlisabonském režimu 59

Závěr 61

Evropská komise 65

Role Evropské komise v evropském integračním procesu 65

Vliv rozšíření v roce 2004 a 2007 na fungování Evropské komise 70

Změny Evropské komise podle Lisabonské smlouvy 79

Vývoj Evropské komise v postlisabonském režimu 85

Závěr 91

Evropský parlament 93

Role Evropského parlamentu v institucionálním systému

Evropské unie před přijetím Lisabonské smlouvy 93

Vliv rozšíření 2004 a 2007 na fungování Evropského parlamentu 101

Instituce EU a Lisabonská smlouva

6

Reformy Evropského parlamentu bez změn primárního práva 110

Změny Evropského parlamentu podle Lisabonské smlouvy 119

Vývoj Evropského parlamentu v postlisabonském režimu 135

Závěr 149

Soudní systém Evropské unie 151

Charakter soudního systému Evropské unie 151

Vliv rozšíření v roce 2004 a 2007 na fungování soudů Evropské unie 153

Změny unijních soudů podle Lisabonské smlouvy 157

Chování unijních soudů v postlisabonském režimu 166

Závěr 172

Vysoký představitel Evropské unie a Evropská služba pro vnější činnost 173

Situace před Lisabonskou smlouvou 173

Vliv rozšíření v letech 2004 a 2007 183

Reformy bez změn primárního práva 185

Změny podle Lisabonské smlouvy 190

Vývoj v postlisabonském režimu 207

Závěr 211

Závěr: unijní instituce po Lisabonské smlouvě 213

English Summary 223

Bibliografie 225

Seznam zkratek 241

Rejstřík 243

Úvod: institucionální

reforma jako neukončený

proces

Ivo Šlosarčík Kniha Instituce Evropské unie a Lisabonská smlouva, připravená autorským kolektivem z katedry západoevropských studií FSV UK, analyzuje z perspektivy nového institucionalismu změny Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy. Při pohledu na poslední dekády vývoje evropské integrace se Evropská unie zdá být „odsouzena“ ke zdánlivě nekonečné linii institucionálních reforem a debata o insti‑ tucích Evropské unie se táhne jako červená (či zlatomodrá) nit vyjednáváním o každé změně unijního smluvního rámce. Volání po reformě institucí se rovněž zdálo být typickou reakcí na každý závažnější problém, se kterým se Evropská unie střetla.

Již slavné „amsterodamské nedodělky“ požadující přijetí nové

smlouvy před rozšířením Evropské unie na „dvacet či více členů“

se zaměřily na institucionální otázky. Požadována byla mimo jiné

reforma Evropské komise a formátu hlasování kvalifikovanou větši‑

nou v Radě tak, aby expanze počtu členů nezablokovala schopnost

obou institucí efektivně rozhodovat. Tento úkol byl formálně splněn

přijetím Smlouvy z Nice, ale i její tvůrci si uvědomovali nedořešenost

řady otázek evropské integrace a soustředili je do vlastních „nicej‑

ských nedodělků“. Ty se explicitně soustředily na „velké“ otázky

integračního procesu (demokratická legitimita EU, zjednodušení

smluv, větší akceschopnost EU v zahraniční politice, pozice Listiny

základních práv EU) a reformu institucí přímo nezmiňovaly. V rámci

vyjednávání o nové unijní smlouvě se ale institucionální otázky velice

rychle staly klíčovým tématem.


Instituce EU a Lisabonská smlouva

8

Během Konventu o budoucnosti Evropy, který se konal v letech 2002–2003, přitáhly kontroverze o nových institucionálních akté‑ rech Evropské unie většinu politické i mediální pozornosti. Stejně tak se na nastavení parametrů institucionálního rámce Evropské unie soustředily i jednotlivé iniciativy prezentované skupinami států nebo samotnými unijními institucemi (např. plán Penelopé). Ostatně i samotný Konvent byl institucionálním experimentem, který se pokusil překonat často kritizovanou netransparentnost vyjednávání změn evropského primárního práva v rámci tradičního formátu – mezivládní konference (IGC).

Institucionální otázky (konkrétně neshody o formát hlasování kvalifikovanou většinou v Radě) pak zablokovaly i první mezivládní konferenci navazující za italského předsednictví v roce 2003 na práci Konventu. Poté ustoupily do pozadí během ratifikační krize ve Francii a Nizozemsku v roce 2005, jen aby se znovu objevily při modifikaci označování nových unijních aktérů (využití staronového označení vysoký představitel místo titulu unijní ministr zahraničí) během přípravy Lisabonské smlouvy. A byly to opět institucionální otázky, tentokrát týkající se plánu na zmenšení Evropské komise a opuštění pravidla „jeden stát – jeden komisař“, které přispěly k odmítnutí Lisabonské smlouvy v prvním irském referendu v roce 2008.

S institucionální reformou Evropské unie byla zároveň spojena mimořádná očekávání. Častou reakcí na kritiku nečinnosti Evropské unie či neefektivnosti unijních politik se stal odkaz na nedostatečnou předlisabonskou institucionální strukturu Evropské unie v kombinaci s předpokladem zlepšení po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Tato očekávání Lisabonská smlouva pochopitelně splnit nemohla a institucionální reforma Evropské unie se (nikoli překvapivě) všelékem na problémy evropské integrace nestala. Naopak. Postlisabonská Evropská unie byla svědkem několika procesů, které naděje vkládané do lisabonské institucionální reformy výrazně zpochybnily.

Prvním byla otevřenost mnoha institucionální otázek v Lisabonské smlouvě. Proto zejména v roce 2010 velkou část energie unijních institucí i členských států spotřebovaly diskuse o vyřešení insti‑ tucionálních nedodělků Lisabonské smlouvy – od debat ohledně personálního obsazení nových unijních institucí přes přijímání unijní legislativy uvádějící nové instituce v život po vyjednávání postlisa‑

Úvod: institucionální reforma jako neukončený proces

9

bonských pravidel formalizujících detaily vztahů mezi jednotlivými

unijními hráči.

Druhou a pravděpodobně závažnější výzvou pro postlisabonské

institucionální uspořádání se stala krize veřejných financí některých

států eurozóny, která naplno propukla rovněž v roce 2010, téměř

bezprostředně po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Jedním

z argumentů pro omezený, neuspokojivý a improvizovaný charakter

reakce států eurozóny a unijních institucí se stala opět (údajná)

nedostatečná institucionální vybavenost Evropské unie pro tento druh

krize. V letech 2010 a 2011 se tak Evropská unie znovu stala svědkem

institucionálních improvizací v jejím rámci (zřízení Evropského finanč‑

ního stabilizačního mechanismu, EFSM), na hranicích jejího systému

(„trojka“ složená ze zástupců Evropské komise, Evropské centrální

banky a Mezinárodního měnového fondu) i mimo její institucionální

rámec (vytvoření Evropského nástroje finanční stability, EFSF).

Ve svém zájmu o změnu institucionálního rámce Evropské unie

podle Lisabonské smlouvy nejsou autoři této knihy v akademické

obci pochopitelně osamoceni. Institucionální reformy obsažené

v Lisabonské smlouvě byly pro akademickou analýzu atraktivní jak

pro relativní jednoduchost uchopení institucionální složky unijní

Lisabonské smlouvy (možnost vedle sebe postavit situaci „před“

a „po“ Lisabonu), tak pro její relativní komplikovanost (množství

„nedodělků“ a otevřených scénářů dalšího vývoje). Příkladem zohled‑

nění dynamiky institucionálního vývoje je série analýz vytvářená spo‑

lečně zahraničními výzkumnými institucemi CEPS, CER a Institutem

Egmont.

1

Jejich analýza dynamiky procesů institucionálních změn

je ale na druhé straně nutně časově omezena. V tomto kontextu jde

předkládaná publikace za jimi vymezený časový horizont a zohledňuje

vývoj institucí i v roce 2011, což jí umožňuje analyzovat zkoumané

instituce hlouběji, neboť řada otázek a nastavení fungování institucí

v postlisabonském režimu se vyjasnila až s delším časovým odstu‑

1

Joint Study CEPS, EGMONT a EPC: The Treaty of Lisbon: Implementing the Institutional

Innovations, listopad 2007, 45, http://www.ceps.eu/files/book/1554.pdf (staženo 14. 4.

2010). Joint CEPS, EGMONT and EPC Study: The Treaty of Lisbon: A Second Look at the

Institutional Innovations, Brussels, září 2010, http://www.ceps.be/book/treaty ‑lisbon‑

‑second ‑look ‑institutional ‑innovations (staženo 5. 10. 2011).


Instituce EU a Lisabonská smlouva

10

pem. Naopak v českém prostředí obdobně koncipovanou publikaci

dosud postrádáme. Neznamená to ale, že by problematice Lisabonské

smlouvy nevěnovali čeští akademici pozornost. Zmínit lze například

detailní právní komentář Lisabonské smlouvy publikovaný autorským

kolektivem vedeným Jindřiškou Syllovou, Lenkou Pítrovou a Helenou

Paldusovou

2

nebo publikaci Vybrané teoretické problémy vztahu

evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy

od kolektivu autorů z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

3

.

Skutečnosti, že unijní instituce nejsou pouhou neutrální platformou

pro formulaci, provádění a kontrolu unijních aktivit, si pochopitelně

povšimli i teoretici evropské integrace. Nikoli překvapivě byl pro tuto

knihu inspirací zejména nový institucionalismus, chápající v obecné

rovině instituce jako významný faktor ovlivňující politický proces.

4

Přestože je nový institucionalismus kritizován pro roztříštěnost

záběru a postojů,

5

lze tuto „roztříštěnost“ chápat jako pozitivum,

neboť umožňuje komplexní analýzu zkoumaných institucí. Nový

institucionalismus tak poskytl základ pro pochopení provázanosti

předlisabonského a postlisabonského vývoje unijních institucí i pro

umírněnou skepsi k naší schopnosti, stejně jako schopnosti tvůrců

2

Syllová, Jindřiška – Pítrová, Lenka – Paldusová, Helena a kolektiv: Lisabonská smlouva –

komentář. Praha: C. H. Beck 2011.

3

Kolektiv autorů: Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva

po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUC Iuridica 1/2011, Praha: Karolinum 2011.

4

March, James G. – Olsen, Johan P.: The New Institutionalism: Organizational Factors in

Political Life. American Political Science Review 78, č. 3 (září 1984): 734.

5

Řada studií věnovaných novému institucionalismu rozeznává tři typy – historický, socio‑

logický a racionální volby. Například Hall, Peter A. – Taylor, Rosemary C. R.: Political

Science and the Three New Institutionalisms. Political Studies 44, č. 5 (prosinec 1996):

936–957; Lecours, André: New Institutionalism: Issues and Questions. In Lecours, André

(ed.): New Institutionalism. Theory and Analysis Toronto, Buffalo, London: University

of Toronto Press, 2005, 3–25; March – Olsen, The New Institutionalism, 734–749. Na

druhé straně B. Guy Peters vymezuje sedm typů nového institucionalismu: normativní,

racionální volby, historický, empirický, mezinárodní, sociologický a institucionalismus

zájmových skupin. Peters, B. Guy: Institutional Theory in Political Science: The ‚New

Institutionalism‘. 2nd edition, London, New York: Continuum, 2007. Lowndes, Vivien:

The Institutional Approach. In Marsh, David – Stoker, Gerry (eds.): Theory and Methods

in Political Science. 3rd edition, Houndmills, New York: Palgrave Macmillan, 2010, 64,

78–79.


Úvod: institucionální reforma jako neukončený proces

11

Lisabonské smlouvy detailně předvídat chování institucionálních

aktérů v postlisabonském období. Umožnil rovněž pohlédnout za

horizont pouhé úpravy postavení unijních institucí ve formálních

právních dokumentech a zohlednit symbolické aspekty jejich aktivit

a úsilí o posílení vlastní legitimity. Na jeho základě bylo možné také

lépe pochopit strategické chování unijních institucí jak ve vztahu

k sobě samým, tak ke členským státům směřující k maximalizaci

svého vlivu v postlisabonské Unii.

6

Jednání vedoucí k Lisabonské smlouvě a institucionální vývoj po

jejím vstupu v platnost poskytují šanci demonstrovat aplikaci nového

institucionalismu v praxi. V souladu s tezemi nového instituciona‑

lismu formulovaného Olsenem a Marchem se tak naše publikace

nezabývá pouhou otázkou jak konkrétní [unijní] instituce „ovlivnila

změny přijaté v Lisabonské smlouvě“, ale svou pozornost rozšiřuje

i na analýzu „dynamiky změny chápané z hlediska vzájemné inter‑

akce a napětí mezi protichůdnými institucionálními strukturami,

normami, pravidly, identitami a zavedenými postupy“ v Evropské

unii.

7

Na lisabonské reformě unijních institucí se publikace proto

pokusí demonstrovat, jaká byla motivace pro reformu, vysvětlit, jaké

varianty reformy se nabízely, které změny byly nakonec do Lisabon‑

ské smlouvy začleněny, jaké otázky ponechala Lisabonská smlouva

otevřené a jaké jsou důsledky existence „lisabonských nedodělků“

v postlisabonské Evropské unii.

Komplexní charakter institucionální reformy v Lisabonské smlou‑

vě je v knize zohledněn v analýze dopadů Lisabonské smlouvy na

(ne)rovnováhu vztahů mezi unijními institucemi. U všech institucí

je pozornost zaměřena i na otázku, nakolik byla příslušná instituce

aktivním aktérem (nejen) své institucionální reformy a nakolik byla

„tažena“ širší debatou o směřování evropské integrace. Aktivismus

příslušné instituce pak neunikne analýze ani v postlisabonské Evrop‑

6

Hall – Taylor, Political Science and the Three New Institutionalisms, 938, 941–942, 947,

949; Lecours, New Institutionalism: Issues and Questions, 9, 15; Lowndes, The Institu‑

tional Approach, 65.

7

March, James G. – Olsen, Johan P.: Elaborating New Institutionalisms, Working Paper,

no. 11, březen 2005, Oslo: Centre for European Studies, ARENA, www.arean.uio.no, 17

(staženo 18. 8. 2011).


Instituce EU a Lisabonská smlouva

12

ské unii, kde se naše pozornost přesunula na otázku, zda se unijní

instituce spokojila se svým novým postavením podle Lisabonské

smlouvy (a proč), nebo se pokusila (či byla nucena) svou postlisa‑

bonskou roli redefinovat (a proč).

Kapitoly věnované jednotlivým institucím (a kapitola věnova‑

ná vnější reprezentaci EU) proto obsahují sekce o pozici instituce

v procesu evropské integrace a jejích vztazích s ostatními unijními

aktéry, o dopadu rozšíření Evropské unie v letech 2004 a 2007 a její

adaptaci na novou situaci v rámci předlisabonského smluvního rámce

Evropské unie, změně instituce podle Lisabonské smlouvy a jejím

postlisabonském chování (včetně reakce na krizi veřejných rozpočtů

unijních států v letech 2010–2011).

Publikace se postupně zaměří na klíčové unijní instituce: Evropskou

radu, Radu EU, Evropskou komisi, Evropský parlament a na Soudní

dvůr Evropské unie. Zvláštní kapitola je pak věnována institucio‑

nálnímu zajištění vnějších vztahů Evropské unie, zejména novému

formátu vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní

politiku a nově vytvářené Evropské službě pro vnější činnost

8

. Na

příkladu Evropské rady se mimo jiné snažíme ukázat její „dozrání“

ve vrcholný orgán Evropské unie a hledání role pro jejího nového

předsedu. Rada EU poskytne příklad debaty o novém formátu hla‑

sování mezi členskými státy, transformaci rotujícího předsednictví

i hledání nové rovnováhy sil s Evropským parlamentem a Evropskou

komisí. Kapitoly věnované Evropské komisi a Evropskému parlamentu

umožní demonstrovat parlamentní snahy o expanzi pravomocí na

samé limity Lisabonské smlouvy, a to i na úkor svého tradičního

spojence – Evropské komise. Text věnovaný soudům Evropské unie

se soustředí na potenciál nenápadné expanze soudní kontroly v post‑

lisabonské Evropské unii. Kapitola o vnější reprezentaci Evropské

unie pak analyzuje silné i slabé stránky vytváření unijních institucí

(téměř) na zelené louce a zmatky a tenze obsažené v tomto procesu.

8

Oficiální český překlad anglického názvu je Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ).

Při neformálních jednáních v rámci české státní správy se ovšem stále častěji používá

označení Evropská služba vnější akce, a zejména příslušná zkratka ESVA, která je v mluvené

češtině podstatně praktičtější než formálně správná ESVČ. Tato publikace se nicméně

drží formální varianty.


Úvod: institucionální reforma jako neukončený proces

13

Jiné instituce jsou opomenuty jednak s ohledem na jejich omezený význam pro podstatu fungování evropské integrace (unijní agentury, poradní výbory) a jednak s ohledem na skutečnost, že příslušná insti‑ tuce byla Lisabonskou smlouvou modifikována jen velice omezeně a její uzavřenost brání řádné analýze jejího postlisabonského vývoje (Evropská centrální banka).

Předkládaná publikace zasahuje do několika etap vývoje zřizova‑ cích smluv, což může přinášet terminologické problémy. Používána jsou běžná označení jako Římská smlouva, Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva, Smlouva z Nice nebo Lisabonská smlouva, pokud je odkazováno na změny zavedené příslušnou reformou primárního práva, i když takto označované dokumenty formálně hovoří o změně Smlouvy o založení Evropského společenství (SES), Smlouvy o založení Evropské unie (SEU) nebo Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Odkazy na specifické smlouvy (SES, SEU, SFEU) jsou používány při odkazech na konkrétní klauzule (články) zřizovacích smluv. Pojem SES logicky odkazuje k předlisabonské situaci, pojem SFEU k postlisabonské situaci. SEU se pak může vztahovat k jakémukoli období po Maastrichtské smlouvě a jeho konkrétní verze (tj. původní SEU, SEU po Amsterodamské smlouvě, SEU po Smlouvě z Nice, SEU po Lisabonské smlouvě) je možné odvodit z kontextu popisované situace a příslušné podkapi‑ toly, ve které se vyskytuje, případně podle explicitního odkazu na konkrétní verzi smlouvy v textu.

Evropská rada

Eliška Tomalová

Dlouhodobým paradoxem institucionální pozice Evropské rady byl rozpor mezi jejím silným faktickým vlivem a slabým formálním zakot‑ vením. I když mezivládní summity, na kterých se setkávají šéfové států a vlád, hrály pro fungování evropské integrace klíčovou roli již od jejích počátků, k formalizaci summitů došlo až v polovině sedmdesátých let. Ani poté nebyla Evropská rada zařazena do standardní unijní institucionální struktury a setkání prezidentů a premiérů unijních zemí byla roztříštěna do několika odlišných formací. Teprve Lisabonská smlouva zařadila Evropskou radu mezi standardní instituce Evropské unie a umístila ji přímo na vrchol unijní institucionální architektury.

Evropská rada před Lisabonskou smlouvou

Evropská rada zastupovala na úrovni Evropské unie členské státy

a byla složena z hlav států a vlád a předsedy Evropské komise. Její

členové byli na setkáních doprovázeni ministry zahraničí členských

států, zasedání se dále účastnili další člen Evropské komise, vyso‑ ký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a generální tajemník Rady. V některých případech byli přítomni i člen Komise zodpovědný za vnější vztahy Evropské unie a komisař pro hospodářské a měnové záležitosti. Ve společném sále se členy Evropské rady zasedali také stálý představitel předsedající země při Evropské unii a další poradci, kteří se ovšem nepodíleli na diskusi.

+


Instituce EU a Lisabonská smlouva

16

Stálí představitelé při Evropské unii ostatních členských států se

schůzek Evropské rady neúčastnili.

9

Pro pochopení fungování a vlivu Evropské rady je důležité si

uvědomit, že setkání hlav států a vlád členských států Evropské

unie nabývalo několika různých podob,

10

které z právního hlediska

určovaly formální výstupy jednání prezidentů či premiérů unijních

zemí. Prvním případem byla Evropská rada stricto sensu (která podle

Smlouvy o EU „dává“ Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vyme‑

zuje obecné politické směry tohoto rozvoje). Druhý představovala

setkání nejvyšších představitelů jakožto členů jedné z formací Rady

složené z hlav států a vlád (tzv. HSG Council). Třetí možnou situací

byla diplomatická konference na úrovni nejvyšších představitelů

členských států, například ve formě mezivládní konference.

Z předchozího odstavce vyplývá, že vzhledem k různým typům

setkávání nejvyšších představitelů členských států na sebe Evropská

rada či tzv. de facto Evropská unie brala i řadu funkcí. Je obtížné

tyto funkce systematicky oddělit a hierarchizovat, neboť pouze část

z nich je definována, byť velice široce, v rámci primárního práva

(zejména ve Smlouvě o Evropské unii). Druhou skupinu představují

kompetence, které na sebe zástupci členských států vzali sami a jež

se odvíjejí od politické autority této instituce. Jan Werts definuje

dokonce dvanáct rolí, které mohla Evropská rada sehrát: (1) Evropská

rada jako orgán Evropské unie určující základní impulzy pro další

směřování evropské integrace; (2) Evropská rada jako rozhodovací

orgán v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a v oblasti

společné obranné politiky a jako orgán se jmenovacími pravomocemi;

(3) Evropská rada jako Rada na úrovni hlav států a vlád; (4) Evropská

rada jako setkání nejvyšších představitelů členských států v rámci

Mezivládní konference; (5) Evropská rada jako instance d‘appel

a nejvyšší arbitr v případě, že Rada nebo jiná nižší administrativní

jednotka není schopna dosáhnout dohody; (6) Evropská rada jako

orgán přijímající víceletý finanční rámec Evropské unie; (7) Evropská

9

Werts, Jan: The European Council. London: John Harper Publishing, 2008, 67.

10

Viz například Zbíral, Robert: Právní otázky spojené s působením hlav států a vlád v rámci

Evropské unie. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Dny veřejného práva. Brno:

Masarykova Univerzita, 2007, 1253–1264.


Evropská rada

17

rada jako koordinátor velkých projektů; (8) Evropská rada jako místo

neformální výměny názorů; (9) Evropská rada jako politická konferen‑

ce na nejvyšší úrovni; (10) Evropská rada jako hlavní kontaktní prvek

Evropské unie s médii; (11) setkání Evropské rady jako příležitost pro

zástupce jednotlivých států získat mezinárodní souhlas s národními

politikami a (12) Evropská rada, která v případě nutnosti funguje

jako brzda evropské integrace.

11

Vzhledem k heterogennímu charakteru formací Evropské rady se

pro setkávání na nejvyšší úrovni vžil pojem summitry. V případě

evropské integrace byla setkání Evropské rady ve formě summitů

hlavní příležitostí k velkým rozhodnutím a určovala také rytmus

politického a administrativního života Evropské unie. Zajímavým

vedlejším efektem důležitosti summitů v rámci evropské integrace

byly i dopady na změny ve vnitřní struktuře politických systémů

členských států. Vzhledem k důležité roli, kterou hlavy států a vlád

sehrávaly během setkání Evropské rady, docházelo i k posílení této

části exekutivy na domácí scéně. Jednalo se o významný projev

europeizace domácí politiky, zde konkrétně díky vlivu systému

evropských summitů.

12

Rozhodování uvnitř Evropské rady bylo tradičně založeno na kon‑

senzu. Pro setkání Evropské rady tudíž neplatilo pravidlo kvalifikované

většiny jako v případě Rady. Platil zde teoreticky princip rovnosti, kdy

v případě hlasování disponoval každý členský stát jedním hlasem bez

ohledu na svou velikost. Fakticky si ovšem tyto hlasy rovné nebyly,

váha hlasu velkého státu byla samozřejmě odlišná od malého státu.

Existovala zde nicméně málo využívaná možnost vetovat rozhodnutí.

„Tajemnost“ fungování Evropské rady posilovala i skutečnost, že

v předlisabonské Evropské unii neexistoval pro jednání Evropské

rady formální jednací řád. Vzhledem k uzavřenosti jednání lze proto

o samotném průběhu rozhodování a o atmosféře uvnitř jednací síně

11

Werts, The European Council, 37.

12

Tallberg, Jonas – Johanssons, Karl Magnus: Explaining Chief Executive Empowerment:

European Union Summitry and Domestic Institutional Change (příspěvek přednesený

na Fourth Pan ‑European Conference on EU Politics v Rize, září 2008), http://www.stat‑

svet.su.se/publikationer/tallberg/johansson_tallberg_explaining_executive_empower‑

ment_080917.pdf (staženo 15. 4. 2010).


Instituce EU a Lisabonská smlouva

18

jen spekulovat nebo usuzovat na základě několika svědectví účastníků.

Evropská rada nebyla místem veřejné debaty. Z tohoto hlediska si

uchovala určitou auru moci, která často nepronikla za zdi sálu, kde

se nejvyšší představitelé členských států setkávali.

Vliv Evropské rady byl výrazně posilován médii. Každé setkání Evropské rady bylo velkým mediálním představením. Na první pohled se tento aspekt jeví jako nepodstatný, ale hrál významnou roli nejen z hlediska vnímání důležitosti Evropské rady jako instituce, byl také pozitivním prvkem pro evropskou integraci jako takovou. Na rozdíl od ostatních institucí Evropské unie se setkání Evropské rady těšila velké pozornosti ze strany novinářů. Přítomnost nejvyšších představitelů členských států vytvářela hvězdnou konstelaci a byla zajímavějším zpravodajským materiálem než například zasedání Evropského par‑ lamentu. Díky formě setkání i rozhodování se tak Evropská rada pro evropské občany stávala nejčitelnější a nejsrozumitelnější institucí a do jisté míry tak hrála roli i jako součást veřejné diplomacie Evrop‑ ské unie. Tímto způsobem mohla samozřejmě prospět také Evropské unii jako celku, když díky mediálnímu zájmu, který generovala, šířila povědomí o evropské integraci. Ze zájmu médií mohla vždy těžit i předsedající země, jež skrze svého nejvyššího představitele vysílala signály také domácímu publiku.

Vzhledem ke specifickému postavení Evropské rady v institucionální architektuře Evropské unie je důležité zmínit její vztah k hlavním evropským orgánům. Vztahy s ostatními institucemi lze rozdělit do tří kategorií. V případě Evropské komise se jednalo o vztah založený na spolupráci, jejíž forma a kvalita ale záležely na konkrétní podobě Komise. Na druhé straně si Evropská rada postupně osvojovala výluč‑ né právo Komise předkládat legislativní návrhy a nahradila ho v řadě citlivých témat klasickým mezivládním jednáním mezi členskými státy. Neznamená to, že by Evropská rada nahrazovala Komisi, spíše postupně oslabovala a oslabuje její roli ve prospěch mezivládního řešení. Díky politické váze Evropské rady, kterou Komise nedisponuje, se Evropská rada stala nejvyšší politickou autoritou Evropské unie, jejíž rozhodnutí zavazují členské státy.

Co se týče vztahu Evropské rady vůči Radě EU, jednalo se o vztah nadřazenosti–podřízenosti. Jejich vazba byla velice úzká a byla určo‑ vána zejména dvěma aspekty. V první řadě je patrné, že od zrodu

Evropská rada

19

Evropské rady ztratila Rada EU velkou část své politické váhy a stala

se spíše orgánem technické povahy. Nebylo výjimkou, že Evropská

rada udílela různým formacím Rady instrukce včetně termínů pro

jejich provedení. Z tohoto pohledu byla Rada EU neformálně pod‑

řízena Evropské radě. Za druhé nelze opomenout problematickou

rovinu koordinace aktivit různých formací Rady.

13

Evropská rada

v době svého vzniku v roce 1974 svěřila koordinaci činnosti Rady EU

ministrům zahraničí členských států, kteří ovšem nebyli schopni tuto

funkci uspokojivě plnit.

14

V neposlední řadě v praxi platilo, že v situ‑

aci, kdy Rada EU nebyla schopna dosáhnout dohody, posouvala se

rozhodnutí do Evropské rady, jež vzhledem k tomu, že nebyla zatížena

technickými detaily daného problému, snáze došla k rozhodnutí.

Na rozdíl od dvou výše jmenovaných institucí zůstával Evropský

parlament ve vztahu k Evropské radě Popelkou, v reálném fungová‑

ní ale docházelo k soupeření mezi oběma institucemi. Je to určitý

paradox, protože to byla právě rozhodnutí Evropské rady, na základě

kterých byla v minulosti posilována role Parlamentu v evropském

legislativním procesu: V roce 1974 šéfové států a vlád rozhodli

o všeobecné přímé volbě poslanců do Evropského parlamentu,

Jednotný evropský akt z roku 1987 dal Parlamentu právo zapojit se

do procedury spolupráce a Smlouva o Evropské unii z roku 1993 do

spolurozhodovací procedury, jejíž působnost byla nadále rozšiřována.

Vzájemné vztahy Evropské rady a Evropského parlamentu zůstávaly

přesto sporadické, nehledě na to, že obě tělesa na sebe navzájem

pohlížela s neskrývanou lhostejností. Debaty na půdě Evropského

parlamentu, které se vztahovaly k setkáním Evropské rady, byly

tradičně provázeny nízkou účastí ze strany europoslanců. Ze strany

Evropského parlamentu byla patrná dokonce nedůvěra k Evropské

radě vycházející z přesvědčení, že vzhledem ke své mezivládní pova‑

ze má Evropská rada potenciál narušit institucionální rovnováhu

13

Lisabonská smlouva prostřednictvím posílení role Evropské rady, Rady pro všeobecné

záležitosti a větší koordinací mezi předsednictvími usiluje právě o nápravu nedostatečné

koordinace Rady. Viz níže.

14

Werts, The European Council, 58.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist